načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lord John a skotský vězeň – Diana Gabaldon

Lord John a skotský vězeň
-11%
sleva

Elektronická kniha: Lord John a skotský vězeň
Autor: Diana Gabaldon

Londýn 1760. Jamie Fraser, propuštěný válečný vězeň, neustále myslí na svou ztracenou ženu a Tobiase Quinna, kamaráda z dětství. Stejně jako mnoho dalších Jakobitů Quinn stále žije a dýchá pro věc. V jeho nejnovějším plánu mu má pomoci ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319 Kč 284
+
-
9,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 534
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: překlad: Kateřina Heřmanová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0642-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Londýn 1760. Jamie Fraser, propuštěný válečný vězeň, neustále myslí na svou ztracenou ženu a Tobiase Quinna, kamaráda z dětství. Stejně jako mnoho dalších Jakobitů Quinn stále žije a dýchá pro věc. V jeho nejnovějším plánu mu má pomoci starobylá irská relikvie. Jamie s tím nechce mít nic společného. Avšak lord John Grey - aristokrat, voják a příležitostný špion - má v držení balíček nebezpečných dokumentů, které obsahují důkazy korupce britských důstojníků. Ale i o něčem, co je daleko více nebezpečné. Vyšetřování je zmatené, vede do Irska i na Skotskou vysočinu. Lord John, který dohlížel na jakobitské vězně, si myslí, že by Jamie mohl být schopen překládat, ale bude Jamie chtít? Lord John a Jamie se nemají rádi, přesto spolu cestují do Irska, země, jehož hrady skrývají strašlivé tajemství a bažiny přeplnění lidskými kostmi.

Popis nakladatele

Londýn 1760. Jamie Fraser, podmínečně propuštěný válečný vězeň, mohl dopadnout hůř. Mohl třeba sklízet cukrovou třtinu v Západní Indii. Takhle může být nablízku synovi, o kterém však nemůže říct, že je skutečně jeho. Ale Jamieho život není bez problémů: neustále myslí na svou ztracenou ženu a na Tobiase Quinna, někdejšího kamaráda z dětství. Stejně jako mnoho dalších Jakobitů, kteří nejsou mrtví nebo ve vězení, Quinn stále žije a dýchá pro věc. V jeho nejnovějším plánu mu má pomoct starobylá irská relikvie. Jamie s tím nechce mít nic společného, přísahal si, že s politikou končí. Avšak objeví se lord John Grey s příkazem, který ho opět odtrhne od všeho a všech, které miluje. Lord John Grey – aristokrat, voják a příležitostný špion – má v držení balíček nebezpečných dokumentů, které obsahují důkazy korupce britských důstojníků. Ale i o něčem, co je daleko více nebezpečné. Čas se jeví jako rozhodující faktor, protože vyšetřování je zmatené, vede do Irska i na Skotskou vysočinu. Lord John, který dohlížel na jakobitské vězně, když byl guvernérem vězení Ardsmiur, si myslí, že by Jamie mohl být schopen překládat, ale bude Jamie chtít? Lord John a Jamie se nemají rádi, přesto spolu cestují do Irska, země, jehož hrady skrývají strašlivé tajemství a bažiny jsou přeplněné lidskými kostmi.

Zařazeno v kategoriích
Diana Gabaldon - další tituly autora:
Ledový dech -- A Breath of Snow and Ashes Ledový dech
 (e-book)
Bubny jesene Bubny jesene
Paměť kostí Paměť kostí
Vepsáno krví vlastního srdce Vepsáno krví vlastního srdce
 (e-book)
Paměť kostí Paměť kostí
 (e-book)
Vepsáno krví vlastního srdce Vepsáno krví vlastního srdce
 
K elektronické knize "Lord John a skotský vězeň" doporučujeme také:
 (e-book)
Lord John a Bratrstvo čepele Lord John a Bratrstvo čepele
 (e-book)
Lord John a důvěrná záležitost Lord John a důvěrná záležitost
 (e-book)
Lord John a ďáblovy ruce Lord John a ďáblovy ruce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LORD JOHN

a skotský vězeň


THE SCOTTISH PRISONER Copyright © 2011 by Diana Gabaldon

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Kateřina Heřmanová, 2018

Úprava obálky © Pavel Tůma – RITA, 2018

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2018

ISBN 978-80-7585-908-2 (pdf)


Diana GabalDon

Překlad: Kateřina Heřmanová

LORD JOHN

a skotský vězeň


Obětavým mistrům krásného a milovaného jazyka, kteří mi v průbě

hu let tak laskavě pomohli s překlady do gaelštiny:

Iain MacKinnon Taylor a členové jeho rodiny

(gaelština/gàidhlig): Mořeplavec, Bubny podzimu, Hořící kříž

a Ledový dech

Catherine MacGregor a Catherine-Ann MacPhee

(gaelština/gàidhlig): Paměť kostí, The Exile

a Lord John a skotský vězeň

Kevin Dooley (irština/gaeilge): Lord John a skotský vězeň

Moran Taing!


LORD JOHN a skotský vězeň | 5

Poděkování

Jennifer Hersheyové a Billovi Masseymu, mým editorům, kteří tak elegantně a dovedně zvládli knihu souběžně editovat ze dvou různých zemí, společností a pohledů...

Úžasné redaktorce Kathy Lordové, která ví, jaké se kde píše i, a která mi opakovaně zachraňuje zadek, protože ví, kolik je všem postavám let a jak daleko je to z bodu A do bodu B. Zeměpis a chronologie mi vůbec, vůbec nejdou...

Jessice Watersové, redakční asistentce, která zdatně žongluje s několika obřími svazky rukopisů, žádostmi o interview a všemožnými drobnosti zároveň...

Virginii Noreyové (neboli Bohyni knih), která navrhla elegantní výtisk, jejž právě držíte...

Vincentu La Scalovi, Maggie Hartové a mnoha, mnoha těžce pracujícím a nekonečně tolerantním lidem v produkčním oddělení Random House...

Catherine-Ann MacPheeové, zářící dceři ostrova Barra, herečce, televizní moderátorce, zpěvačce tradičních písní, učitelce a hudebnici – jejíž úžasné gaelské nahrávky můžete nalézt na www.Greentrax.com – která mi pro tuto knihu poskytla úchvatně nuancované překlady do skotské gaelštiny...

Kevinu Dooleymu, irskému mluvčímu, hudebníkovi, vypravěči a autorovi (podívejte se na www.kevindooleyauthor. blogspot.com) za jeho krásné a promyšlené překlady do irské gaelštiny. Jakákoli chybějící fadas (ta drobná diakritická | Diana Gabaldon znaménka rozsypaná po psané irštině jako mletý pepř) jsou buď moje chyba, nebo vina nevyhnutelných třenic během sazby. V každém případě se omlouváme, pokud jsme nějaká poztráceli...

Catherine MacGregorové (neboli úžasně vnímavé a laskavé čtenářce) za asistenci v obstarávání a nahrávání gaelských překladů, nápomocné komentáře k rukopisu a za oči ochromující hnidopišství...

Barbaře Schnellové a Sarah Meralové za části v němčině...

Lauře Baileyové za informace o kamaších a dalších součástech oděvu v osmnáctém století...

Allene Edwardsové za pokročilé vyhledávání překlepů a hnidopišství...

Claudii Howardové, producentce společnosti Recorded Books, za otevřenou mysl a zdvořilost při ošidné snaze dostat audioknihu Lord John a skotský vězeň na trh zároveň s tištěnou verzí...

Malcolmu Edwardsovi a Orion Publishing za důvěru a neústupnou podporu této knihy...

Mému manželovi Dougu Watkinsovi za nápomocné informace o koních, mulách, ohlávkách a malých chlapcích...

Karen Henryové, carevně Odboru pro dopravu a správu věcí veřejných ve složce Diany Gabaldonové (na Compuserve Books and Writers Forum), bez níž bych čelila mnohem více vyrušením a měla na papíře mnohem méně slov. Vděčím jí jak za to, že ode mě odháněla špačky, tak za detailní a užitečné poznámky k rukopisu...

Susan Butlerové za nedocenitelnou logistickou výpomoc, údržbu domácnosti a psů a encyklopedické znalosti toho, jak nejefektivněji dopravit věci z bodu A do bodu B...

Jeremymu Tolbertovi, Nikki Roweové, Michelle Mooreové, Lorettě McKibbenové a Janice Millfordové za interne

LORD JOHN a skotský vězeň | 7

tový management... Nesvedu se naklonovat, ale oni jsou tou nejlepší možnou náhradou...

Lauře, Suellen, Jarimu Backmanovi, Wayneovi Sowrymu a tuctu dalších milých lidí, kteří mi poskytli užitečné detaily a nápady nebo si za mě vzpomněli na věci, které jsem zapomněla, ale potřebovala je vědět...

Vicki Packové a Společnosti uznání anglické výtečnosti (což je fanklub lorda Johna) za morální podporu a skvělé tričko...

Elenně Loughlinové za rozkošnou autorskou fotografii (pořízenou ve zdí obehnané zahradě z osmnáctého století u Culloden House poblíž Inverness)...

Judy Lowstuterové, Judie Rousselleové a Dámám z Lallybrochu za lavičku v oné zahradě z osmnáctého století u Culloden House, kterou laskavě věnovaly mně a mým knihám...

Allanu Scott-Douglasovi, Ewenu Douganovi a Louise Lewisové za různé skotské idiomy a správný pravopis slova tattie...

Betsy („Betty“) Mitchellové, Bedelii, Eldonu Garlockovi, Karen Henryové („Keren-happuch“) a mule jménem Guero (alias Whitey) za užití jejich jmen, ačkoli musím neprodleně dodat, že s výjimkou Guera nemá ani jeden z výše uvedených nic společného s postavami, které nesou jejich jména...

Homerovi a JJ za poznatky ohledně štěňat jezevčíků... a

Dannymu Barorovi a Russelu Galenovi – nikdo nikdy neměl lepší agenty.

LORD JOHN a skotský vězeň | 9

Předmluva

Chronologie románů: Kdy číst co?

Novely a romány o lordu Johnovi

1

na sebe navazují, ale jsou

psány tak, aby mohly stát samostatně. Nemusíte je číst po

pořadě.

Co se týče jejich vztahu k románům ze série Cizinka: Tyto

knihy jsou součástí celé série, ale z větší části se soustředí na

období v životě lorda Johna, kdy není na scéně v hlavních ro

mánech. Tato konkrétní kniha se také zaměřuje na část života

Jamieho Frasera, která není v hlavních románech popsána.

1

Existuje také několik povídek – a časem jich bude ještě víc – které

vyprávějí o vedlejších událostech, vedlejších postavách anebo mezerách

v hlavních knihách. Momentálně je publikuji v různých sbornících, ale po

sléze budou vydány v knižní podobě.

„Lístek ve větru v předvečer Svátku všech svatých“ se objevuje ve sborníku

Songs of Love and Death (jehož editorem jsou George R. R. Martin a Gard

ner Dozois). Tento příběh je zasazen do druhé světové války a vypráví

o tom, co se skutečně stalo Jerrymu a Dolly, rodičům Rogera MacKenzieho.

„Meziprostor“ je novela, která se objeví ve sborníku jménem The Mad Sci

entist’s Guide to World Domination (jehož editorem je John Joseph Adams),

který světlo světa spatřil v roce 2013. Tento příběh se z větší části odehrává

v Paříži a objevují se v něm Joan McKimmieová (Marsaliina mladší sestra),

Michael Murray (starší bratr mladého Iana), hrabě St. Germain (ne, samo

zřejmě že není mrtvý, nebuďte bláhoví) a matka Hildegarda.

10 | Diana Gabaldon

Všechny romány s lordem Johnem se odehrávají mezi lety

1756 a 1766 – tento konkrétní v roce 1760 – a ve vztahu

k chronologii Cizinky se tudíž nacházejí víceméně uprostřed

Mořeplavce. Takže pokud jste četli Mořeplavce, můžete si

přečíst kterýkoli z nich a v libovolném pořadí, aniž byste se

ztráceli.

LORD JOHN a skotský vězeň | 11

Prolog

Když se běžně stýkáte se smrtí, otevírají se před vámi dvě cesty. Buď se z ní stane rutina, a v tom případě riskujete, že budete zabíjet pro nic, a tudíž ztratíte svou duši – protože pokud jsou bezcenné životy, které berete, pak je takový i ten váš.

Nebo si začnete mnohem silněji uvědomovat cenu života, a proto se ho budete mnohem více zdráhat vzít jindy než v případě nejvyšší nutnosti. Potom riskujete ztrátu vlastního života – jsou lidé rychlí a jsou lidé mrtví

2

, a tím nemyslím to, co myslel svatý

Pavel –, ale ne duše.

Vojáci se s tím vyrovnávají pomocí rozdělení vlastní osobnosti. Během zabíjení jsou jeden muž a doma jiný. A muž, který na koleni houpe děcko, nemá nic společného s tím, který botou rozdrtil hrdlo svému nepříteli. Tak si to aspoň říká. Někdy tomu i věří.

Zabíjení vás poznamená. Bez ohledu na to, jaký je k němu důvod.

Je jako cejch na vašem srdci. I když se možná zahojí, to znamení vám neodpáře nic jiného než nůž. Vše, v co můžete doufat, je hezčí jizva. 2

„The quick and the dead“ – narážka na Nový zákon, konkrétně na jeho

překlad od Williama Tyndalea. Ve Druhém listu Timoteiovi mluví svatý Pavel právě o „the quick and the dead“ – „živých a mrtvých“. „Quick“ ve starší angličtině neznamenalo jen „rychlý“, nýbrž právě i „živý“. Fraser ale zjevně naráží právě na novější význam. (poznámka překladatele)

ČÁST I

Osud rozbušek

Apríl

Helwater, Lake District

1. dubna 1760

Venku byla taková zima, že by se mu pták nejspíš zlomil v ruce – kdyby ho tedy vůbec dokázal najít. Způsob, jakým mu ta myšlenka proletěla spánkem zastřenou myslí, připomínal drobný závan ledového vzduchu prohánějícího se podkrovím. Otevřel oči.

Teď ho najít dokázal. Vzbudil se s dlaní obtočenou kolem něj a kůže se mu touhou chvěla a cukala jako hejno mušek. Stejně pevně se obtáčel kolem jeho mysli i sen, ale on věděl, že ho během několika vteřin roztříští a roztrhá na kousky chrápání a větry ostatních podkoních. Potřeboval ji, potřeboval vyvrcholit a stále na sobě cítit její dotyk.

Hanks se ve spánku převalil, hlasitě se zahihňal, prohlásil cosi nesrozumitelného a propadl se zpět do nicoty. Mumlal u toho: „Sakra, sakra, sakra...“

Jamie si pod vousy zamumlal podobný výraz v gaelštině a shodil ze sebe přikrývku. K čertu se zimou.

Slezl po žebříku do částečně vyhřátého, po koních páchnoucího, zatuchlého vzduchu stáje a ve spěchu málem spadl. | Diana Gabaldon Třísku v bosé noze ignoroval. V temnotě zaváhal. Stále cítil tu naléhavost. Koním by to bylo jedno, ale pokud si ho všimnou, dost možná nadělají takový kravál, že vzbudí ostatní.

Do stáje narazil poryv větru a s hukotem se převalil přes

střechu. Ospalost narušil silný ledový závan vonící po sněhu a dva nebo tři koně se s frkáním a řehtáním pohnuli. Shora k němu dolehlo mumlané „’akra“ doprovázené zvukem převalování a přetahování si přikrývky přes uši, aby se ukryl před realitou.

Claire byla stále ještě s ním, jasná v jeho mysli, hmotná

v jeho rukou. Dokázal si představit, že ve vůni čerstvého sena cítí její vlasy. Vzpomínka na její ústa, na ty ostré bílé zoubky... Promnul si bradavku, která mu pod košilí ztuhla a svědila ho, a polkl.

Jeho oči si už na tmu dávno zvykly. Našel prázdný box na

konci řady a opřel se o jeho prkna. Přirození už svíral v ruce a tělo i mysl prahly po jeho ztracené ženě.

Protáhl by to, kdyby mohl, ale bál se, že sen úplně zmizí,

a tak zasténal a vrhl se do vzpomínky. Během jejích dozvuků

mu povolila kolena a on se po prknech boxu zvolna sesul do

hromádky sena. Košili měl vyhrnutou k bokům a srdce mu

bušilo jako tympán.

Pane, dej, ať je v bezpečí, byla jeho poslední vědomá myš

lenka. Ona i dítě.

Ihned se propadl do spánku tak hlubokého a přepychové

ho, že když mu jakási ruka zatřásla ramenem, nevyskočil

okamžitě na nohy, nýbrž se jen líně zavrtěl, na okamžik zmatený, proč ho do holých nohou bodá seno. Náhle se jeho instinkty probudily zpět k životu a on se jediným po

LORD JOHN a skotský vězeň | 17

hybem překulil, dostal nohy pod sebe a zajistil, aby byl zády ke stěně boxu.

Drobná postava ve stínech před ním zalapala po dechu. Zařadil si ten zvuk jako ženský právě včas, aby si zabránil instinktivně použít násilí.

„Kdo je to?“ dožadoval se. Mluvil tiše, hlasem ochraptělým spánkem. Postava se od něj o kousek odtáhla, čímž dala najevo pochybnosti.

Neměl náladu na hlouposti, a tak rukou vyrazil vpřed a chytil ji za paži. Zakvičela jako podsvinče a on ji pustil, jako by byla do ruda rozpálená. V duchu se proklel, když shora uslyšel polekané bručení a šustění ostatních podkoních.

„Co to k čertu je?“ zeptal se Crusoe hlasem jako ucpaná píšťalka. Jamie ho slyšel odkašlat si a důkladně odplivnout do napůl plného nočníku a pak křiknout dolů ze žebříku: „Kdo tam?“

Stínová postava ho divokou gestikulací snažně prosila, aby mlčel. Koně byli už skoro vzhůru a mírně zmateně frkali, ale nepanikařili. Byli zvyklí, že Crusoe v noci řve. Dělal to pokaždé, když měl peníze na pití, načež se budil zbrocený ledovým potem a ječel na své démony.

Jamie si přejel rukou po tváři a pokoušel se přemýšlet. Pokud Crusoe s Hanksem už nevěděli, že je pryč, všimnou si toho během pár vteřin.

„Krysy v žrádle,“ křikl vzhůru. „Jednu jsem zabil.“ Byla to chabá historka. Krysy byly v žrádle pořád a nikdo by se neobtěžoval vstát uprostřed noci a prošetřit hluk, co dělají, natožpak je ve tmě lovit.

Hanks vydal znechucený zvuk a zašustil přikrývkami. „Ten Skoťák už zas šoustá koně,“ řekl konverzačním tónem Crusoeovi, ačkoli zjevně záměrně mluvil dost nahlas, aby byl slyšet až dole. „Měli bysme si o tom promluvit s jeho lordstvem.“ | Diana Gabaldon

Crusoe vztekle zabručel. „No, cokoli tam kurva děláš, MacKenzie, dělej to potichu!“ křikl a otráveně padl na svůj slamník.

Jamieho srdce už zase bušilo, tentokrát rozčileným znepokojením. Natáhl ruku k mladé ženě – žádná stará bába by takhle nekvičela –, ale tentokrát pomalu. Neohradila se, když ji vzal za paži. Odvedl ji dlážděnou cestou mezi stáními až ven, kde za nimi s rachotem zavřel posuvné dveře stáje.

Byla taková zima, že až zalapal po dechu, když mu ledový vzduch přilepil košili k tělu a sebral dech z plic. Měsíc se ukrýval za spěšně plujícím mrakem, ale obloha byla dost jasná, aby rozpoznal identitu vetřelkyně.

„Co, k čertu, chcete?“ štěkl, „ jak jste věděla, kde jsem?“ Došlo mu, že o něj v seně jen tak nezakopla, protože co by dámina komorná měla v noci pohledávat ve stáji? Přišla za ním.

Betty zvedla bradu: „Jeden muž s váma chce mluvit. Poslal mě pro vás. A já vás viděla slézat z podkroví.“

Ta poslední věta se mezi nimi chvíli vznášela ve vzduchu, nabitá jako leidenská lahev. Kdyby se jí dotkl, zajiskřila by, až by mu z toho vstaly vlasy na hlavě. Kriste. Měla tušení, co tam dělal?

Zahlédl na její tváři úšklebek, než ho zastřel mrak stínů, a uši mu náhle zahořely krví, která se do nich nahrnula.

„Jaký muž?“ řekl. „Kde?“

„Nějaký Ir,“ odpověděla, „ale gentleman. Mám vám říct, že zelená ratolest rozkvete. A že se s ním máte sejít v kopcích, tam, co je stará pastýřská bouda.“

Šokem téměř zapomněl na chlad, přestože mu vítr profukoval lněnou košili a on se tak moc klepal, že jen těžko mluvil, aniž by se mu třásl hlas. A to by nešlo.

„Nechci mít nic společného s žádným Irem,“ štěkl. „A jestli se vrátí, klidně mu to řekněte.“ Položil ruku na dveře a otočil se, aby vešel. „Jdu do postele. Dobrou noc.“

LORD JOHN a skotský vězeň | 19

Jemná ruka mu přejela po zádech a zarazila se jen těsně nad jeho půlkami. Cítil, jak se mu tam chlupy naježily jako jezevci. A nebylo to zimou.

„Vaše postel už bude ledová jak smrt.“ Udělala krok blíž. Cítil za sebou mírné teplo jejího těla, její hřejivý dech skrz košili. A stále na něm měla položenou ruku. Teď o něco níž. „Moje je mnohem teplejší.“

Dobrý Bože. S půlkami sevřenými se od ní rozvážně odtáhl a otevřel dveře.

„Dobrou noc,“ řekl, aniž by se obrátil, a vkročil do šustící, zvídavé temnoty stáje. Když se otočil, aby zavřel dveře, na okamžik ji spatřil v prchavém měsíčním světle. Oči měla zúžené jako vzteklá kočka.

Když lezl po žebříku zpět do podkroví, nijak se nesnažil být potichu. Hanks a Crusoe významně mlčeli, ačkoli Fraser měl pocit, že ani jeden z nich nespí. Bůhví, co o tom dnešním incidentu řeknou, ale on se o ně neměl v úmyslu starat. Měl spoustu věcí k přemýšlení.

Betty, například. Protože pokud někdo v Helwateru znal jeho velké tajemství, byla to ona. Betty bývala komornou Genevy Dunsanyové, než se po Genevině smrti stala komornou její sestry. Ale jak velkou jí byla důvěrnicí?

Stále na zádech cítil dotek její ruky a nedůtklivě zavrtěl zadkem na slamníku. Stébla pod přikrývkou ho píchala. K čertu s tou ženskou. Zálibně po něm pokukovala, když do Helwateru před třemi lety dorazil z ardsmuirského vězení, podmínečně propuštěný jakobitský vězeň. Komorná mladé dámy toho však má s podkoním jen málo co do činění a bylo snadné nevidět její toužebné pohledy, když mu přišla říct, že | Diana Gabaldon lady Geneva chce svého koně. Vyhýbat se lady Genevě tak snadné nebylo.

Při pomyšlení na Genevu se zašklebil do tmy. Necítil se v tu chvíli nijak dobrosrdečně, ale přesto se pokřižoval a krátce se pomodlil za pokoj její duše, jako to dělal pokaždé, když mu přišla na mysl. Aspoň to jí dlužil, nebohé holce, bez ohledu na to, co mu provedla.

Ale proč, k čertu, teď bláznila Betty? Geneva byla mrtvá už přes dva roky a sama Betty se vrátila do Helwateru krátce poté, co její paní zemřela při porodu. Za posledních šest měsíců s ním ani nepromluvila. Proč riskovat noční cestu do stájí – a když byl u toho, co ta hloupá malá čubka hodlala udělat? Vyšplhat po vrzajícím žebříku a bez ohlášení mu vklouznout do postele, zatímco Hanks a Crusoe budou šest stop daleko, schoulení pod svými dekami, s velkýma ušima našponovanýma? Nebo ho chtěla propašovat do podkrovních pokojů služebnictva?

Nemohla mít v úmyslu na něj dole čekat. Nevěděla, že tam půjde. Krom toho... Řekla, že ho viděla slézat po žebříku, ale v tu chvíli k němu nepřistoupila. Proč ne?

S drobným sevřením žaludku se před ním vynořila logická odpověď. Vůbec nepřišla pro něj.

Prudce se posadil dřív, než řetězec jeho myšlenek dosáhl úplného cíle, který jeho tělo však již pochopilo. Přišla za někým jiným, ale on to setkání svým nepříhodným zjevením přerušil.

Vetřelec se nemohl skrývat v obsazeném stání ani kdekoli jinde... až na prázdný box poblíž dveří.

A proto mě probudila, pomyslel si a rukama sevřel přikrývku. Musela mě odlákat, aby se ten chlápek mohl dostat ven. Kriste, on tam byl se mnou! Kůže ho svrběla směsicí studu a hněvu. Pomyšlení, že... by mohlo být možné... určitě by někoho vycítil...?

Ale nevycítil. Tak zoufale toužil nalézt soukromí, v němž by se na ten jeden nezbytný okamžik mohl spojit s Claire, že

LORD JOHN a skotský vězeň | 21

by si nevšiml ani medvěda číhajícího ve stínech, kdyby se ho tedy zvíře nepokusilo vyrušit.

Jeden z kohoutů v kurníku zakokrhal, následován dalšími dvěma. Z blízkého slamníku se ozvalo ospalé: „Á, kůůůrva.“ Hlasité šustění, jak si kdosi sedal, a pak nastalo chrchlání a frkání. Hanks byl silný kuřák – když si to mohl dovolit – a po ránu mu trvalo dobrou čtvrthodinu, než začal dýchat.

Jamie sám dýchal zhluboka a přemýšlel. Pak odhodil přikrývku a vstal, aby čelil pravděpodobně zajímavému dni.

Erse

Londýn

Argus House, sídlo Harolda,

vévody z Pardloe

Lord John Grey se na stužkou svázaný balíček ve svém klíně díval, jako by to byla bomba. Ve skutečnosti by nemohl být výbušnější ani v případě, kdyby byl plný střelného prachu a opatřený rozbuškou.

Když balíček předával svému bratrovi, muselo jeho chování toto vědomí odrážet, neboť Hal mu věnoval pronikavý pohled a pozvedl jedno obočí. Nic ovšem neřekl, jen jediným netrpělivým pohybem odstranil jak stužku, tak obal a ihned sklonil hlavu nad tlustým svazkem hustě popsaných listů, který se díky tomu objevil.

Grey nedokázal pozorovat, jak si pročítá posmrtnou výpověď Charlese Carrutherse. Vybavoval si každou stránku, kterou Hal právě četl. Vstal a přešel k oknu knihovny, které shlíželo na zadní zahradu Argus House. Šustění otáčených stránek a občasné rouhačské mumlání za sebou ignoroval.

Tři Halovi hoši si hráli na tygry a lovce. Vyskakovali na sebe zpoza křoví s pronikavým jekotem, po němž následoval | Diana Gabaldon radostný vřískot a pokřik: „Beng! Sežer tohle, ty pruhovaný čubčí synu!“

Chůva, která seděla na okraji zahradního rybníčku a pevně svírala šatečky malé Dottie, sice vzhlédla, ale poté jen s mučednickým výrazem protočila oči. Tělo má své limity, říkal jasně její výraz, zatímco ona i nadále šplouchala rukou do vody ve snaze nalákat jednu z velkých zlatých rybek dost blízko, aby jí Dottie mohla hodit pár kousků chleba.

John toužil být dole s nimi. Na začátku dubna byl takový den vzácný a John ho cítil pulzovat ve vlastní krvi, naléhat na něj, že by měl být venku a bosý běhat v mladé trávě. Nahý utíkat do vody... Slunce stálo vysoko na nebi a teple proudilo skrze sklo francouzských oken. Zavřel oči a nastavil mu tvář.

Siverly. To jméno se vznášelo v temnotě za jeho očními víčky, přilepené na prázdnou tvář jeho představy kresleného majora v uniformě, který se oháněl přehnaně velkým mečem a do zadních kapes kalhot měl zastrkané měšce s penězi, které mu pod šosy kabátu tvořily obscénní boule. Jeden nebo dva měšce spadly na zem a otevřely se, takže byl vidět obsah – v jednom mince, ve druhém něco, co vypadalo jako malé figurky, drobné dřevěné věcičky připomínající panenky. Srdce každé z nich protínal maličký nožík.

Hal za ním zaklel v němčině. Musel se dostat k té části o puškách. Německé nadávky byly vyhrazeny pro nejnáročnější situace, francouzské se užívaly na drobnosti jako spálená večeře a ty latinské pro formální urážky psané na papír. Minnie by nedopustila, aby Hal nebo John v domě kleli anglicky. Nepřála si, aby chlapci získali hrubé návyky. John by jí sice mohl říct, že na takovou opatrnost už je pozdě, ale neudělal to.

Otočil se a spatřil, že Hal je na nohou, vzteky bledý a v ruce drží zmačkaný list papíru.

„Jak se mohl opovážit? Jak mohl?“

LORD JOHN a skotský vězeň | 25

Svíravý pocit v Johnově hrudi, o němž ani nevěděl, že tam je, se rozplynul. Jeho bratr vybudoval vlastní regiment, šestačtyřicátý, z vlastního potu a krve. Nikdo jiný by nebyl vůči vojenským zločinům méně tolerantní. Přesto ho Halova reakce uklidnila.

„Takže Carruthersovi věříš?“

Hal ho sjel pohledem.

„Ty ne? Znal jsi ho.“

Znal Charlese Carrutherse – ve více než jednom smyslu toho slova.

„Ano, věřil jsem mu, když mi o Siverlym v Kanadě řekl, a tohle,“ kývl na papíry rozházené po Halově stole, „je ještě přesvědčivější. Řekl bys, že snad byl právník.“

Stále viděl Carruthersovu tvář, bledě zářící v příšeří jeho podkrovního pokoje v malém vojenském městečku Gareon, vyčerpanou nemocí, ale s výrazem odhodlání zůstat naživu, dokud nebude vykonána spravedlnost. Charlie sice nezůstal naživu tak dlouho, ale dost na to, aby sepsal veškeré detaily žaloby proti majoru Geraldovi Siverlymu a svěřil je Greyovi.

Byl rozbuškou, která tuto konkrétní bombu odpálí. A moc dobře věděl, co se s rozbuškami po zažehnutí stává.

„Co je tohle?“ Hal se mračil na jeden z papírů. Grey odložil knihu a šel se podívat. Papír byl psaný Carruthersovým písmem, stejně pečlivým jako zbytek. Carruthers věděl, že sepisuje důkazy pro vojenský soud, a tak dělal, co mohl, aby byly čitelné.

Byly čitelné – v tom smyslu, že Grey dokázal rozpoznat jednotlivá písmena, z nichž se skládala slova. Ale slova sama nevypadala jako nic z toho, co kdy v životě viděl. | Diana Gabaldon

Éistigí, Fir na dtrí náisiún.

Éistigí, le glór na hadhairc ag caoineadh san goath.

Ag teácht as an oiche.

Tá sí ag teacht.

Tá an Banrion ag teacht.

Sé na deonaigh, le gruaig agus súil in bhfi ainne,

Ag leanúint lucht mhóir an Bhanríon. Vypadalo to jako čiré blábolení. A zároveň bylo na jeho vzhledu cosi... civilizovaného – byl to ten pravý výraz? Slova nesla řadu podivných znamének a nevypadala jako žádný z jazyků Greyovi známých, a přesto byl text dělený způsobem, který se zdál logický. Rozprostíral se na stránce jako verš s jasně viditelnými slokami a něčím, co zajisté vypadalo jako opakující se refrén – možná to byl text písně?

„Viděl jsi někdy něco takového?“ zeptal se Hala. Jeho

bratr, stále zamračený, zavrtěl hlavou.

„Ne. Vypadá to zhruba, jako kdyby se někdo pokusil

přepsat řečtinu pomocí latinky – ale ta slova řecká určitě nejsou.“

„Ani hebrejská,“ řekl Grey s pohledem na první řádek.

„Možná ruská? Turecká?“

„Možná,“ řekl pochybovačně Hal. „Ale proč, proboha?“

Grey si v duchu prošel vše, co věděl o Carruthersově

kariéře, ale nenašel žádnou zvláštní spojitost s exotickými jazyky. Charlie mu nikdy nepřišel mimořádně vzdělaný. Když ho Grey dříve znával, nadělal si vždycky nepořádky v účtech, protože jednoduše neuměl sčítat, a jeho francouzština byla plynná, ale neotesaná.

„Všechno ostatní v balíčku se týká Siverlyho a jeho

prohřešků. Takže tohle logicky taky musí.“

LORD JOHN a skotský vězeň | 27

„Přemýšlel Carruthers nějak zvlášť logicky?“ Hal se zadíval na hromádku papírů. „Píše čitelně, to uznávám. Tys ho ovšem znal mnohem lépe než já – tak co myslíš?“

Grey si myslel celou řadu věcí, z nichž většinu nehodlal říkat nahlas. Znal Charlieho Carrutherse celkem dobře – v biblickém smyslu, mimo jiné –, ačkoli jen krátce a k tomu před víc než deseti lety. Jejich setkání v Kanadě před rokem bylo letmé – ale Charlie Greye také dobře znal. Věděl, komu svůj výbušný odkaz svěřit.

„Ne, nijak zvlášť logicky,“ odvětil pomalu. „Ale byl velice odhodlaný. Jakmile si něco usmyslel, dovedl to do konce.“

A téměř se mu to i podařilo. I přes své selhávající srdce se Carruthers paličatě držel života a sepisoval toto obří usvědčující svědectví odhodlaný přivést majora Geralda Siverlyho před tvář spravedlnosti.

„Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti,“ pošeptal Johnovi do ucha během jejich posledního setkání. Grey zvedl malou hromádku papírů a uspořádal je. Ve vzpomínce cítil pach toho podkrovního pokoje v Gareonu poblíž Quebeku. Borovicová prkna rozpálená dusivým pachem terpentýnu. Zkyslé mléko a plesnivá sladkost myších výkalů. Vůně Charlieho kůže zpocené horkem i nemocí. Dotek jeho deformované ruky na Greyově tváři, lehký, ale plný síly vzpomínek.

„Já hladovím, Johne,“ řekl tehdy a jeho dech byl ztěžklý blížící se smrtí. „A ty žízníš. Ty mě nezradíš.“

Grey to neměl v úmyslu. Za pozvolného uvažování klepl papíry o stůl, aby je srovnal, a úhledně je položil.

„Je tam toho dost, co myslíš?“ zeptal se svého bratra. Dost na svolání vojenského soudu, měl na mysli – dost na to, aby byl Siverly usvědčen z korupce a zneužití svého úřadu. Ze zločinu vraždy vlastních mužů. Siverly sice nepatřil | Diana Gabaldon k Halovu regimentu, ale patřil k armádě, jíž Hal – a Grey sám, když na to přišlo – zasvětil většinu svého života.

„Víc než dost,“ řekl Hal a dlaní si promnul bradu. Bylo už pozdě odpoledne. Jeho strniště tiše zašramotilo. „Pokud se podaří najít ty svědky. Pokud promluví.“ Byl však zahloubaný, stále si lámal hlavu nad tajemným listem.

Do chuir siad na Róisíní Bhán ar an bealach go bua.

Agus iad toilteannach agus buail le híobáirt an te

annta ifrinn.

Iad ag leanúint le bealach glór an Bhanríon.

„Du chu-ír sí-ad na Roisíns...,“ předčítal hlasitě a pomalu. „Je to šifra, co myslíš? Nebo kód?“

„Je v tom rozdíl?“

„Ano, je,“ řekl nepřítomně Hal. Nastavil list proti oknu, patrně aby zjistil, jestli něco neprosvítá, načež se sehnul a podržel ho nad plamenem.

Grey potlačil bezděčné nutkání mu papír vyškubnout. Existovaly způsoby, jak ukrýt písmo, a většina z nich se dala odhalit teplem. Ačkoli proč by člověk psal přehnaně tajuplný kód na stránku se skrytým písmem, čímž by k ní přitáhl pozornost...

Papír začínal být po okrajích sežehlý a zkroucený, ale neukazovalo se na něm nic než původní slova stejně záhadná jako předtím. Hal ho stáhl, ještě dýmající hodil zpět na stůl a oklepal si prsty.

„Pokud ten postřeh k něčemu bude,“ řekl Grey a opatrně zvedl rozpálený list, „nechápu, proč by se Carruthers obtěžoval s kódováním zrovna tohohle dokumentu. Vzhledem k tomu zbytku, chci říct.“

Hal sevřel rty, ale kývl. Zbytek zahrnoval konkrétní udání řady mužů – z nichž někteří byli mocní – zapletených do

LORD JOHN a skotský vězeň | 29

Siverlyho zpronevěr. Pokud Carruthers Greyovi věřil, že se vyrovná s něčím tak ožehavým, před čím se mohl zarazit?

„Krom toho Charlie věděl, že umírá,“ řekl tišeji Grey. Položil papír na ostatní a znovu je začal rovnat. „Ten balíček adresoval mně. Očekával, že ho použiji. Proč by se přede mnou pokoušel část těch informací skrýt?“

Hal pokrčil rameny na znamení, že bere onen argument na vědomí.

„Tak proč tam je? Omylem?“ Ještě když to navrhoval, začal vrtět hlavou. Balíček samotný byl úzkostlivě sestavený a dokumenty chronologicky uspořádané. Na některých listech bylo Carruthersovo osobní svědectví. Na jiných zase výpovědi podepsané dalšími svědky. Některé byly originální armádní dokumenty – nebo možná úředníkem vytvořené kopie. To se nedalo poznat, pokud na sobě originál nenesl razítko. Celý balíček vypovídal o pečlivosti, preciznosti – a vášni, která Carruthersovi pomohla překonávat vlastní slabost, aby zajistil Siverlyho zničení.

„Je to Carruthersovo písmo?“ Hal nebyl schopen nechat hádanku nevyřešenou, a tak natáhl ruku a zvedl papír s nesmysly z vrcholu kupičky.

„Ano,“ řekl Grey, ač to bylo zjevné. Carruthers měl úhledné nakloněné písmo s podivnými smyčkami u písmen zasahujících pod řádek. Grey se šel Halovi podívat přes rameno a pokoušel se na papíře najít nějakou stopu, kterou třeba přehlédl.

„Je to uspořádané jako verš,“ poznamenal a v hloubi duše se mu cosi znepokojeně zachvělo. Ale co? Pokusil se to uchopit, ale ta myšlenka se schovala jako pavouk pod kámen.

„Ano.“ Hal zvolna sjel prstem po stránce: „Ale podívej se, jak se ta slova opakují. Myslím, že by to přece jen mohla být šifra – kdyby ano, mohl bys z každého řádku vybírat jiná písmena, i když řádky samy jsou si hodně podobné.“ | Diana Gabaldon Napřímil se a zavrtěl hlavou. „Nevím. Mohla by to být šifra, na kterou Carruthers narazil v Siverlyho papírech, ale neměl k ní klíč – a tak ji jen okopíroval a předal dál v naději, že ten klíč objevíš ty sám.“

„To dává smysl.“ John se zhoupl na patách a přimhouřenýma očima se zadíval na bratra. „Čímpak, že toho tolik víš o šifrách a tajném písmu?“

Hal zaváhal, ale pak se usmál. Hal se usmíval jen zřídka, ale když to udělal, jeho tvář se úplně změnila.

„Minnie,“ řekl.

„Cože?“ řekl nechápavě Grey. Jeho švagrová byla laskavá, krásná žena, která jeho těžko zvládnutelného bratra řídila s velkou sebejistotou, ale co...

„Moje tajná zbraň,“ přiznal Hal, který se stále usmíval nad tím, co ho pobavilo – ať to bylo cokoli. „Její otec byl Raphael Wattiswade.“

„O žádném Raphaelu Wattiswadeovi jsem nikdy neslyšel.“

„To jsi ani neměl,“ ujistil ho bratr, „a ani nikdo jiný. Wattiswade obchodoval se vzácnými knihami – pod jménem Andrew Rennie pravidelně cestoval na kontinent a zpět. Také obchodoval s informacemi. Velký špeh..., který neměl žádného syna.“

Grey na bratra chvíli upíral zrak.

„Řekni mi,“ zaškemral, „že její otec neudělal špeha z Minnie.“

„Udělal, vyžilý starý zmetek,“ odvětil stručně Hal. „Jednoho večera během večírku jsem ji chytil ve své pracovně, jak čaruje se zamčenou zásuvkou. Tak jsem ji potkal.“

Grey se neobtěžoval ptát, co v té zásuvce bylo. Sám se usmál, zvedl z čajového podnosu karafu sherry a odzátkoval ji.

„Chápu správně, že jsi ji nenechal okamžitě zavřít a postavit před soud?“

Hal vzal sklenku na sherry a nastavil ji.

LORD JOHN a skotský vězeň | 31

„Ne. Pomiloval jsem se s ní na krbové předložce.“

Karafa Greyovi vyklouzla z prstů. Jen díky čirému štěstí ji znovu chytil a vybryndal z ní jen trošku.

„Ale ne, vážně?“ vypravil ze sebe.

„Dej to sem, nešiko.“ Hal mu sebral karafu a rozvážně nalil s očima upřenýma na stoupající hladinu jantarově zbarvené tekutiny. „A ano, vážně.“

Greye šokovaně napadlo, jestli byla Minnie panna, a okamžitě se rozhodl, že se na to nezeptá.

„Pak jsem ji posadil do kočáru, přiměl ji, aby mi dala svou adresu, a řekl, že ji ráno navštívím, abych se zeptal, jak se má,“ řekl úsečně Hal a podal Johnovi sklenku. „Tumáš. Tentokrát si ji drž. Vypadáš, že ji potřebuješ.“

Potřeboval, a tak sherry – které nebylo špatné – několika loky vypil.

„Nedala ti... vážně svou adresu, že ne?“ zeptal se, odkašlal si a pokoušel se nepodívat na krbovou předložku. Byla tam roky a roky – velmi opotřebovaný malý kobereček s vetkaným rodinným erbem, hustě poďobaný spálenými místečky a s ohořelým okrajem. Měl dojem, že to byl svatební dar manželovi od Halovy první ženy, Esmé.

Hal se zasmál: „Ne, samozřejmě že ne. Neřekla ji ani kočímu – přiměla ho, aby ji vysadil u Kettrickových úhořích koláčů, pak utekla uličkou a zmizela. Trvalo mi to skoro šest měsíců, než jsem ji našel.“

Hal se své sherry zbavil rychle a efektivně, načež znovu zvedl ze stolu podezřelý list.

„Ukážu jí to. Poslední dobou neměla moc příležitostí trénovat, ale aspoň by nám mohla dokázat říct, jestli je to zakódované.“

Když osaměl s karafou a předložkou, nalil si Grey další drink a vrátil se k balkonu. Zahrada teď byla tichá. Obloha se | Diana Gabaldon zatáhla a hoši šli dovnitř na čaj – slyšel je rámusit v dětském pokoji v patře nad sebou. Dottie a její chůva obě tvrdě spaly na trávě u rybníčku a chůva stále pevně svírala Dottiiny šatečky.

Nebyl si tak docela jistý, jestli ho Halův příběh šokoval, nebo ne. Hal si tvořil vlastní pravidla. John si toho byl už dlouho vědom. A pokud snad měl Hal na chvíli nad Minervou Wattiswadeovou navrch, už dávno o tu výhodu přišel – to věděl i sám Hal.

Vzhlédl ke stropu, který schytal hlasitou ránu, když někdo převrhl židli, a tu následoval jekot pronikavých hlásků. Kolik bylo jeho synovci Benjaminovi? Střelil pohledem po krbové předložce. Byl v zahraničí, když se Benjamin narodil, ale matka mu napsala, aby ho o té události zpravila – vzpomínal si, jak ten dopis četl ve stanu a déšť pleskal o plátno nad jeho hlavou. O den dříve ztratil tři muže a cítil se poněkud sklesle. Zpráva o narození dítěte mu poskytla útěchu.

Předpokládal, že útěchu poskytla i Halovi. Grey zjistil – nedávno a víceméně náhodou –, že Halovu první ženu Esmé, která i s dítětem zemřela při porodu, svedl jeden z Halových přátel Nathaniel Twelvetrees a že Hal Twelvetreese následně zabil v duelu. Měl dojem, že jeho bratr byl v té době nejspíš poněkud nepříčetný. Jak dlouho poté poznal Minnie?

Ve dveřích skleněného altánu na druhé straně zahrady se objevil záblesk bílé. Sama Minnie. Grey instinktivně couvl, ačkoli ho nemohla vidět. Pohledem zhodnotila oblohu, načež se zadívala na dům. Ještě však nepršelo, a tak zašla zpět do altánu. Za okamžik se ve dveřích kuchyně objevil Hal a s papírem v ruce vyrazil za ní.

Greye hluboce rozrušilo, co mu Hal řekl. Když se nad tím však zamyslel, vůbec ho nepřekvapilo, že mu to řekl. Jeho bratr byl tajnůstkářský a zdrženlivý až k zbláznění, ale z každé důkladně zavřené konvice vytryskne pára, když se voda začne

LORD JOHN a skotský vězeň | 33

vařit. Pokud Grey věděl, Hal byl ochoten se svěřit jen třem lidem – a jeho matka mezi nimi nebyla.

Ti tři byli sám Grey, Harry Quarry – jeden z plukovníků regimentu – a Minnie.

Takže co, pomyslel si, teď v Halovi vře? Něco s Minnie? Ale Grey s ní mluvil, když přišel, a nijak nenaznačila, že by něco nebylo v pořádku.

Pleskání dešťových kapek na okně a jekot zdola ho přiměly vyhlédnout. Nad zahradu se přihnala náhlá průtrž mračen a chůva sprintovala k domu, zatímco Dottie při pohledu na kapky nadšeně výskala a mávala ručkama. Vystrčil hlavu, aby déšť sám ucítil, a usmál se na čerstvě vonící vzduch a kapky, které mu cákaly na tvář. Zavřel oči a v chvilkovém potěšení z dýchání zanechal všeho přemýšlení, spekulací i obav.

„Co to k čertu děláš, Johne?“

Neochotně stáhl hlavu zpět, zavřel okno a mrkáním dostal z řas vodu. Hal na něj nesouhlasně zíral, stránku svíral v ruce. V knoflíkové dírce se mu opile nakláněla temně růžová kamélie.

„Užívám si deště.“ Přejel si dlaní po tváři a trochu se oklepal. Vlasy měl mokré stejně jako límec a ramena kabátu. „Pomohla ti Minnie?“

„Ano.“ Halovo přiznání znělo překvapeně. „Říká, že to není ani kód, ani šifra.“

„To má pomoct? Co to tedy je, když ne kód nebo šifra?“

„Říká, že je to erse.“

Erse. To slovo v Greyovi vyvolávalo velmi zvláštní pocity. Erse byl jazyk, kterým mluvili lidé na Skotské vysočině. Nezněl jako žádná jiná řeč, kterou Grey kdy slyšel – a vzhle| Diana Gabaldon dem k jeho barbarskosti Greye překvapilo, že existuje v psané formě.

Hal se na něj zamyšleně díval: „V Ardsmuiru jsi ji musel slyšet celkem často?“

„Slyšel, ano. Mluvili tak skoro všichni vězni.“ Grey byl na krátkou dobu velitelem ardsmuirského vězení. Byl to stejným dílem exil i úkol, neboť tam byl odvelen krátce po těsně odvráceném skandálu. Z různých důvodů na to období svého života myslel jen nerad.

„I Fraser?“ otázal se Hal.

Ach Bože, pomyslel si Grey. To ne. Cokoli, jen to ne.

„Ano,“ řekl však. Často slýchával Jamese Frasera mluvit k ostatním vězňům rodnou řečí, tajemnými, melodickými slovy.

„Kdy jsi ho naposledy viděl?“

„Už nějakou dobu ne.“ Grey to řekl stručně a opatrně. Nemluvil s tím mužem už víc než rok.

Ne dost opatrně. Hal došel před něj a zblízka si ho prohlédl, jako by snad byl nějaký neobvyklý druh čínského džbánku.

„Je pořád v Helwateru, nebo ne? Dojedeš se ho zeptat na Siverlyho?“ řekl mírným hlasem Hal.

„Ne.“

„Ne?“

„Ani bych na něj nenachcal, kdyby hořel v plamenech pekelných,“ řekl zdvořile Grey.

Jedno z Halových obočí sebou cuklo vzhůru, ale jen na okamžik.

„Zajisté,“ řekl suše. „Otázkou však je, jestli by byl Fraser ochoten prokázat podobnou službu tobě.“

Grey opatrně odložil sklenku doprostřed stolu.

„Jen kdyby si myslel, že bych se mohl utopit,“ řekl Grey a vyšel z místnosti.

Ir, gentleman

Helwater

2. dubna

Jamie se oblékl a slezl, aby naházel koním seno, bez ohledu na tmu i chlad, který cítil v rukou i nohou. Ir. Gentleman.

Kdo to, k čertu, mohl být? A – pokud ten Ir existoval – co měl společného s Betty? Pár Irů znal. Ovšem ti irští gentlemani, které znal, byli jakobité, kteří do Skotska přišli s Karlem Stuartem. Při té myšlence polil mráz i ty kousíčky jeho těla, které ještě zmrzlé nebyly.

Jakobitský záměr byl mrtvý a stejně tak i část jeho života, která s ním byla spojena.

Ale rozum do hrsti. Co by mu takový muž mohl chtít? Byl podmínečně propuštěný válečný zajatec, držený na podřadnou práci, dokonce ani nesměl používat vlastní nechvalně proslulé jméno. Nebyl na tom o moc lépe než černý otrok, krom toho, že ho nemohli prodat a nikdo ho nebil. Občas si přál, aby to někdo zkusil a dal mu záminku použít násilí, ale poznal v té touze jen zahálčivou fantazii a tu myšlenku odsunul stranou.

Krom toho..., jak by kdokoli, jakobita, Ir nebo třeba hotentot, věděl, kde je? Jen před týdnem dostal dopis od své sestry | Diana Gabaldon z Vysočiny a ta by určitě zmínila, kdyby se po něm kdokoli ptal, natožpak kdyby to byl Ir.

Vzduch ve stáji se měnil a otvory ve zdech dovnitř pronikalo šedé světlo. Temnota řídla a s ní i noční iluze prostoru a svobody, když se začala vynořovat špinavá prkna jeho vězení.

Na konci řady položil vidle a se spěšným pohledem přes rameno, aby se ujistil, že Hanks ani Crusoe ještě neslezli, vešel do prázdného boxu.

Zvolna vydechl, jako by byl na lovu, a ještě pomaleji se znovu nadechl. Nosní dírky se mu při hledání pachu rozšířily. Ve stání nebylo cítit nic než suchá vůně sena z loňského srpna. Za Jamiem zase ostrý pach čerstvého hnoje a sladkost otrub a koňského dechu. Seno bylo zmuchlané, místy poválené. Viděl, kde v noci ležel – a tváře mu zvolna zčervenaly –, a ve druhém rohu možná další místo, kde by mohl někdo stát.

Nebylo s podivem, že k němu ten muž za daných okolností nepromluvil. Zakašlal. Pokud tam byl, ale Jamie skutečně doufal, že nebyl.

Ir. Irský gentleman. Jediná spojitost, která ho napadala... Pěsti se mu při té myšlence pevně sevřely a on v kloubech prstů ucítil ozvěnu nárazu. Lord John Grey. Našel jednoho Ira – nebo stopu po něm – pro lorda Johna Greye, ale tohle určitě nemohlo mít s tou Greyovou záležitostí nic společného.

Greye neviděl už přes rok a s trochou štěstí ho už neuvidí nikdy. Grey byl během Jamieho uvěznění velitelem ardsmuirského vězení a zařídil mu propuštění do Helwateru, protože Dunsanyovi byli jeho dlouholetí přátelé. Grey měl ve zvyku jezdit každého čtvrtroku na návštěvu, aby svého vězně zkontroloval, a vztahy mezi nimi postupně začaly být civilizované, když už nic jiného.

Pak mu Grey nabídl obchod: pokud se Jamie v dopisech poptá mezi jakobity, o nichž věděl, že žijí v zahraničí, na zá

LORD JOHN a skotský vězeň | 37

ležitost pro Greye důležitou, lord John dá lordu Dunsanymu instrukce, aby Jamiemu také dovolil otevřeně psát své rodině na Vysočině a dostávat od nich dopisy. Jamie tu nabídku přijal, provedl požadované šetření a obdržel jisté informace, obezřetně formulované, které naznačovaly, že muž, kterého lord John hledal, by mohl být irský jakobita – jeden ze stoupenců Stuartovců, kteří si říkali Divoké husy.

Nevěděl, k čemu – pokud vůbec k něčemu – Grey ty informace využil. Během posledního setkání si řekli věci, které... Při té vzpomínce se zakuckal, zvedl vidle a s jistou silou je vrazil do kupy sena. Cokoli byl ten Bettyin Ir zač, nemohl mít nic společného s Johnem Greyem.

Jak bylo během vrtošivého jara obvyklé, ani se moc nerozednilo, jako spíš jen přestala být noc. V kopcích kolem Helwateru ležely obrovské špinavé valy mlhy a chladná obloha měla barvu olova. Jamieho bolela pravá ruka. Kdysi ji měl zlomenou hned na tuctu míst a každé z nich ho teď s bodavým naříkáním informovalo, že bude pršet.

Ne že by potřeboval, aby mu to někdo říkal. I když pominul ocelově šedé světlo, tak v plicích cítil velkou vlhkost a vlastní pot ho mrazil, aniž by někdy uschl. Pracoval jako automat. Jeho mysl byla na dvou místech, ale ani jedno nebylo tam, kde se nacházelo jeho tělo. Část jeho myšlenek dlela u Betty. Potřeboval si s tou malou cuchtou promluvit, ideálně na místě, kde by mu nemohla snadno utéct.

Komorné dam obvykle jedly s hospodyní v jejím salonku, místo toho, aby se připojily k níže postaveným služebným v kuchyni. On nemohl z kuchyně dál do domu – ne otevřeně. Na okamžik se zarazil, vidle v ruce, aby se zamyslel nad tím, | Diana Gabaldon co by se přesně stalo, kdyby tam potají proklouzl a chytili ho? Co by mu lord Dunsany udělal? Koneckonců propustit ho nemohl.

Ta absurdní myšlenka ho rozesmála. Vrátil se zpět k práci a jeho mozek zase k lepšímu rozpoložení.

Inu, byl tu kostel. Dunsanyovi byli anglikáni a obvykle chodívali do vesnického kostela svaté Markéty v Ellesmere. Jezdívali kočárem a Betty obvykle doprovázela lady Dunsanyovou a lady Isobel, svou paní. On byl jakožto vojenský zajatec v podmínce. Nemohl vytáhnout paty z panství v Helwateru bez svolení lorda Dunsanyho – ale velký kočár muselo táhnout čtyřspřeží, což znamenalo dva kočí, a Jamie byl z podkoních jediný, kdo uměl řídit něco víc než kolesu.

Jo, to by mohlo fungovat. Uvidí se. Kdyby se dostal na dosah k Betty, možná by se mu podařilo podstrčit jí vzkaz, který by ji přiměl vyjít ven a promluvit si s ním. Bůhví, co by jí řekl, ale na něco přijde.

Samozřejmě že by takový vzkaz mohl svěřit jednomu z kuchyňských děvčat, až půjde na snídani, ale čím méně lidí se do téhle záležitosti zaplete, tím líp. Nejdřív to zkusí sám.

Když se takto předběžně rozhodl, přestal pracovat, aby si otřel obličej do hrubého ručníku visícího na háčku nad škopkem s otrubami, a znovu stočil myšlenky k Bettyinu irskému gentlemanovi.

Existoval vůbec? Pokud ano, co k čertu chtěl Alexi MacKenziemu? Pokud tedy, samozřejmě, to nebyl Alex MacKenzie, ale Jamie Fraser, s kým chtěl...

Tento zárodek myšlenkového pochodu přerušilo táhlé žuchnutí a zjevení Hankse u paty žebříku. Čelist měl žlutou a žlukle smrděl.

„Hej, Macu,“ řekl a pokoušel se znít žoviálně. „Uděláš pro mě něco?“

LORD JOHN a skotský vězeň | 39

„Jo. Co?“

Hanksovi se podařilo vykouzlit děsivý poloviční úsměv.

„Nechceš nejdřívá vědět, co to je?“

„Ne.“ Chtěl jen, aby Hanks odešel, a to hned. Ten chlap páchl, jako by byl uvnitř už mrtvý, a koně poblíž něj znechuceně popotahovali a frkali.

„Á.“ Hanks si roztřesenou rukou promnul tvář. „Neni to moc. Jen... můžeš vzít mý koně ven? Nejsem...“ Ruka mu poklesla jako obšírný názorný příklad všeho, co Hanks není.

Pod dveřmi stáje se protáhl chladný závan vzduchu vonícího po blížícím se dešti a rozvířil plevy a stébla na cihlách mezi boxy. Zaváhal. Do hodiny začne hustě pršet. Cítil, jak se v kopcích, které její vinou ztmavly, líhne bouře.

Déšť koním vadit nebude. Milují ho. A mlha zmizí, až začne pršet. Žádné velké riziko, že se ztratí.

„Máte se s ním sejít v kopcích,“ řekla Betty. „Tam, co je stará pastýřská bouda.“

„Jo, dobře.“ Otočil se a začal odměřovat otruby a lněné semínko na kaši. Po chvíli slyšel, jak se Hanks potácí k žebříku, a s banální zvědavostí se napůl ohlédl, aby viděl, jestli Hanks spadne a zlomí si vaz. To se však nestalo. | Diana Gabaldon

3. dubna

Při té příležitosti pršelo až příliš silně na to, aby se dokázal dostat do kopců. Jamie nechal svou skupinu koní dusat blátivou cestou po břehu jezera, načež je vzal přes mělčinu řeky Glassmere, aby se z nich smylo to nejhorší bahno, a pak zpět domů, aby je osušil a vykartáčoval. Jednou vzhlédl ke kopcům, ale místo, kde ležely ruiny staré pastýřské boudy, zakrýval déšť.

Dnes bylo v kopcích chladno, ale jasno, a navíc se nemusel starat o žádné stádo. Z Augustovy srsti stoupala námahou z výstupu pára a Jamie na hřebeni kamenité cesty přitáhl otěže, aby provedl průzkum a nechal koně oddechnout. Takhle vysoko byla krajina stále poznamenaná zimou. V závětří kamenů ležela pole starého sněhu a tající rampouchy pořád visely pod skalními římsami. On však na ramenou cítil teplo slunečních paprsků a v dálce pod sebou viděl slabý závoj zeleně na White Mossu.

Přijel tudy, aby se ke zničené pastýřské boudě blížil zezadu a shora a měl příležitost si vše prohlédnout. Neměl důvod očekávat útok či past, ale instinkty ho zatím držely naživu a on jen zřídka ignoroval jejich pochmurné našeptávání.

Nebyl tu nahoře už celé měsíce, ale v kopcích se toho měnilo velice málo, až na počasí. Dole bylo malé pleso lemované půlměsícem tenkého ledu, skrze nějž černě vykukovalo loňské rákosí, které zatím nevytlačil nový porost. Pastýřská bouda byla jen těsně pod plesem. Byla tak zničená, že na úrovni vody by ji člověk nikdy nenašel, protože by si myslel, že je to jen další kupa lišejníkem pokrytých kamenů. Shora však bylo jasně vidět čtvercovou základnu – a v jednom rohu se něco třepotalo ve větru. Možná plátno? Byl tam jakýsi ranec, tím si byl téměř jistý.

LORD JOHN a skotský vězeň | 41

Dole se nehýbalo nic až na třepotající se plátno a vítr ve zbytcích zimní trávy. Sklouzl z Augusta a spoutal mu přední nohy, načež valacha nechal v kamení čenichat po čemkoli, co se tam dalo najít. Šel kousek po hřebeni, aby získal lepší výhled, a když vyšel zpoza skalního výčnělku, uviděl třicet stop pod sebou na kameni sedět muže a též pozorovat zničenou boudu.

Byl hubený. Jamie pod jeho kabátem jasně viděl kosti v ramenou. Měl na sobě klobouk se širokou krempou, ale zatímco ho Jamie sledoval, muž si klobouk sundal, aby se podrbal na hlavě. Tím odhalil šedě prokvetlé hnědé kudrny. Vypadal povědomě a Jamie zrovna usilovně přemýšlel, aby v paměti našel jeho jméno, když mu noha sklouzla po malém kamínku. Ozval se jen tichý zvuk, ale stačil. Muž se otočil a vstal. Tvář se mu rozzářila. Přišel o horní špičák, jak si Jamie všiml, ale kouzlo jeho úsměvu to nijak neovlivnilo.

„Ale jestli to není sám On? Srdečně zdravím, drahý Jamie, srdečně zdravím!“

„Quinne?“ řekl nevěřícně. „Jsi to ty?“

Ir sjel pobaveným pohledem vlastní tělo, poklepal se po hrudi a znovu vzhlédl.

„No, co ze mě zbylo. Koneckonců nikdo z nás není tak docela tím, čím kdysi – ačkoli musím říct, že ty vypadáš dobře.“ Souhlasně si Jamieho prohlédl od hlavy k patě a zase zpátky. „Ten vzduch tady nahoře ti asi svědčí. A pěkně ses spravil, co jsem tě naposledy viděl.“

„Troufám si říct, že ano,“ odpověděl poněkud suše Jamie. Když Tobiase Quinna viděl naposledy, v roce 1746, bylo mu pětadvacet a hladověl spolu se zbytkem jakobitské armády. Quinn byl o rok mladší než on a Jamie si zděšeně všímal vrásek v Irově tváři a šedin v jeho vlasech. Pokud | Diana Gabaldon Quinn při pohledu na Jamieho cítil něco podobného, nechával si to pro sebe.

„Mohl jsi Betty říct svoje jméno,“ řekl cestou dolů Jamie. Natáhl k Irovi ruku, ale Quinn se postavil a v objetí kolem Jamieho obtočil ruce. Jamieho polekalo a zrozpačitělo, když ucítil, jak se mu při tom doteku hrnou do očí slzy, a pevně Quinna objímal dobrou minutu, aby je mrkáním zahnal.

„Mé jméno zná. Ale nebyl jsem si jistý, jestli bys přišel, kdybys věděl, že jsem to já.“ Quinn odstoupil, beze studu si klouby otřel slzy a zasmál se. „U Požehnané matky, Jamie, tak rád tě vidím!“

„A já tebe.“ To byla pravda. Jamie ponechal stranou otázku, jestli by přišel, kdyby věděl, že na něj v kopcích čeká právě Quinn. Zvolna se posadil na kámen, aby získal chvilku na rozmyšlenou.

Problém nebyl v tom, že by Quinna neměl rád. Právě naopak. Ale vidět, jak se před ním tento kousek minulosti zjevuje jako duch z krví zmáčené země, v něm probudilo pocity, které s velkou námahou ukryl – a rozvířilo vzpomínky, které nechtěl zpět. Krom toho... Do ucha mu začal jasně a zřetelně šeptat instinkt. Quinn byl jedním z důvěrníků Karla Stuarta, ale vojákem nikdy. Po Cullodenu utekl do Francie. Tak to aspoň Jamie slyšel. Tak co tu, k čertu, u teď dělal?

„Ach, jistě, Betty je hezká holka, a co teprv ta její jiskřivá černá očka,“ říkal Quinn. S nakloněnou hlavou Jamieho pozoroval. „Trochu se jí líbíš, hochu, je to znát.“

Jamie potlačil nutkání se při tom pomyšlení pokřižovat.

„Máš volné pole,“ ujistil Quinna. „Nemusíš se bát, že ti polezu do zelí.“

Quinn na něj zamrkal a jeho náhle napadlo, že „lézt do zelí“ je jeden z Claiřiných výrazů. Možná nebyl jen anglický, ale navíc z její doby?

LORD JOHN a skotský vězeň | 43

Avšak ať to Quinna zmátlo, nebo ne, zjevně pochopil, co chce Jamie říct.

„No, klidně bych mohl – až na to, že Betty je sestra mojí nebohé ženy. Jsem si jistý, že v Bibli stojí něco o nesmilnění se sestrou vlastní nebohé ženy.“

Jamie přečetl Bibli od začátku dokonce hned několikrát – z nutnosti, neboť v té době jinou knihu neměl – a na žádný takový zákaz si nevzpomínal, ale řekl jen: „Je mi to s tvou ženou líto, chlape. Je to dlouho, co zemřela?“

Quinn našpulil rty a naklonil hlavu ze strany na stranu.

„No, když říkám ‚nebohá‘, nutně tím nemyslím, že zesnula, pokud víš, jak to myslím.“

Jamie pozvedl jedno obočí a Quinn vzdychl.

„Když se to po Cullodenu všechno podělalo a já se musel vypařit do Francie, důkladně zvážila mé vyhlídky do budoucna, abych tak řekl, a rozhodla se najít štěstí jinde. Moje Tess měla v hlavě vždycky rozumu dost,“ řekl a vrtěl uznale hlavou. „Když jsem o ní naposledy slyšel, byla v Leedsu. Po posledním manželovi zdědila hostinec. No, ‚posledním‘ myslím toho nejnovějšího, protože by mě ani na vteřinu nenapadlo, že hodlá přestat.“

„Jó?“

„Ale právě o tom jsem s tebou vlastně chtěl mluvit,“ pokračoval Quinn a bezstarostně mávl rukou, aby vzpomínku na Tess zahnal.

„O Leedsu? Nebo hostincích?“ Jamie se modlil, aby neměl na mysli manželky. Již několik let se o Claire nikomu nezmínil. A raději by si nechal kleštěmi trhat nehty na nohou, než aby o ní musel mluvit.

„O Cullodenu,“ řekl Quinn, čímž v srdci svého posluchače vyvolal stejnou měrou úlevu i zděšení. Culloden byl zhruba na čtvrtém místě Jamieho seznamu věcí, o kterých nechtěl | Diana Gabaldon mluvit. Na předcházejících příčkách byli jen jeho žena Claire, jeho syn William a Jack Randall.

Jamie se zvedl z kamene. Měl podivný pocit, že v tu chvíli chce raději stát na nohou, ačkoli nevěděl, jestli je to z potřeby být připraven ubránit se čemukoli, co přijde, nebo z počínajícího nutkání utéct. Tak či tak, vestoje se cítil lépe.

„Nebo spíš,“ dodal Quinn, „ani tak ne o Cullodenu jako o našem záměru, pokud víš, co myslím.“

„Řekl bych, že jsou na tom oba stejně,“ řekl Jamie a vůbec se nepokoušel neznít ostře. „Mrtvé.“

„No a právě v tom se pleteš,“ řekl Quinn a zakmital na něj kostnatým prstem. „Ale tys samozřejmě nebyl v kontaktu.“

„Jo, to nebyl.“

Quinn i nadále ignoroval napětí v jeho hlase.

„Ve Skotsku možná náš záměr potkaly jisté nezdary...“

„Nezdary!“ vykřikl Jamie. „Tomu, co se stalo u Drumossie, říkáš nezdary?“

„... ale v Irsku je stále živý a prosperuje.“

Jamie na něj chvíli s tupým nepochopením zíral, než mu došlo, co říká.

„Ježíši!“

„Čekal jsem, že tě to potěší, hochu,“ řekl Quinn, který se Jamieho výkřik rozhodl vyložit jako radostný, nikoli zděšený. Usmál se a jazyk mu letmo vykoukl dírou po špičáku.

„Je nás celá skupina. Nevyřídila ti snad Betty, co jsem říkal o zelené ratolesti?“

„Vyřídila, ale já nevěděl, co tím myslí.“

Quinn mávl rukou.

„No, po Cullodenu trochu trvalo, než jsme dali věci dohromady, ale teď všechno jede jako po másle. Zatím ti neřeknu detaily, pokud ti to nevadí...“

„Ani trošku.“

LORD JOHN a skotský vězeň | 45

„... ale řeknu ti, že je v plánu invaze, možná dokonce už příští rok – haha! Kdybys teď viděl, jak se tváříš! Ohromený, co? No, já byl taky, když jsem o tom poprvé slyšel. Ale je toho víc!“

„Ach Bože.“

Quinn se spiklenecky předklonil a ztlumil hlas – ačkoli nikde poblíž nebyl nikdo, kdo by ho snad mohl slyšet, až na sokola poletujícího jim nad hlavami.

„A tady se do toho vložíš ty.“

„Já?!“ Jamie začal klesat zpět na svůj kámen, ale tohle ho o



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.