načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lodní kufr - Miloš Hoznauer

Lodní kufr

Elektronická kniha: Lodní kufr
Autor:

Oblíbený češtinář a vynikající učitel, který ovlivnil několik generací studentů, po celý život schraňoval své texty do lodního kufru. Z jeho pedagogického působení vznikla kniha ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 173
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3825-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické životní črty renomovaného pedagoga a publicisty, který zalovil ve svém lodním kufru vzpomínek, aby se vrátil do svého dětství, mládí i období nedávného totalitního režimu. Další z autobiografických próz přemýšlivého a činorodého učitele a spisovatele, který se vedle svých osobních zážitků také hodně věnuje zamyšlení nad procesy stárnutí a stáří. Oblíbený češtinář po léta ukládal své nejrůznější literární texty, deníky a postřehy do lodního kufru a teď nastal čas jej otevřít. A tak ve svých téměř devadesáti letech z něj autor vybírá to nejzajímavější o svém dětství v polabské vesničce, o studiu a dozrávání v Praze či o létech na vojně i o svých partnerských vztazích.

Popis nakladatele

Oblíbený češtinář a vynikající učitel, který ovlivnil několik generací studentů, po celý život schraňoval své texty do lodního kufru. Z jeho pedagogického působení vznikla kniha Cesta do hlubin kantorovy duše (2004, 2016). Nyní, téměř v devadesáti letech, svůj kufr znovu otevřel a vybral z něj vzpomínky na nejzásadnější chvíle svého života. Vrací se ke svému dětství v malé polabské vesničce, popisuje cestu do Prahy za vzděláním a za svým životním snem stát se slavným spisovatelem, navrací se i ke dvěma letům na vojně. Celou knihou se vinou vzpomínky na jeho dvě bývalé manželky a stěžejní část věnuje své současné paní, s níž spoluprožívá radosti i strasti stáří. Chronologický tok vyprávění přerušují dvě intermezza - jedním z nich jsou kratší samizdatové texty odkrývající některé absurdity komunistického režimu, druhé je humorně laděný popis chodu domácnosti jeho dcery Milany a jejích deseti dětí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miloš Hoznauer - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Miloš Hoznauer

Lodní kufr

© Miloš Hoznauer, 2018

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí

být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez

předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).

Odpovědný redaktor Marek Pečenka.

Redakce Tereza Kodlová.

Fotografie z archivu autora.

Obálka (s použitím kresby Vojtěcha Pince), grafická úprava,

sazba a konverze do elektronické verze Michal Puhač.

Vydalo v roce 2018 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 896. publikaci (263. elektronická).

ISBN 978-80-7363-834-4


Miloš Hoznauer

Nakladatelství Dokořán



Obsah

1/ Hájovna a lodní kufr 7

2/ Z polabské vesničky až do hlavního města

(1929–1953) 17 3/ Dva roky na slamníku

(1953–1955) 39 4/ Laterna pedakomika

(1955–1968) 53 5/ Křížová cesta té první

(1969–1972) 71 6/ Dvě normalizace

(1970–1989) 83 7/ PRVNÍ INTERMEZZO

Poustevnická romance, Do posledního dechu 101 8/ Výběrové řízení

(1989–1992) 117 9/ DRUHÉ INTERMEZZO

Dům pod strání 123 10/ Ta třetí

(1992–2016) 147

Epilog 173 1/ Hájovna a lodní kufr Už od raného mládí jsem měl dva velké životní sny. Za ten první vděčím klasikům venkovské prózy. Byl to sen oosamělé hájovně uprostřed lesa, na prosluněné pasece daleko od vřavy světa. Les bude hluboký, se skalami a roklemi, a tam budu šťastně žít s milovanou bytostí, svou ženou. U hájovny bude studánka s pramenem čiré vody. Bude tam včelí úl, chléb si budeme péci sami, živit nás bude les azahrada. V ní nesmí chybět jabloň a švestka. Budeme znát místa, kde najdeme nejvíc hub. Usušíme je, naložíme, a ze švestek budou povidla i kompot, z jablek křížaly.Nasbíráme si šípky a jiné byliny, z nichž bude lahodný čaj. Zbrusinek a borůvek chutné zavařeniny. Budeme si pochutnávat na malinách i jahůdkách. Do vzdáleného města se vydáme jen pro to nejnutnější a pro nové knížky, které budeme číst společně, což v ráji asi nebylo. Když se zešeří, uložíme se ke spánku a vstávat budeme za svítání.

V následujících letech jsem se s vysněnou hájovnou set‑ kával na svých toulkách v Beskydech, v Jeseníkách a na Šumavě. V jedné takové hájovně jsem pobýval řadu dní. Stála na úpatí hory Jedlové v Lužických horách. Zůstala tu po odsunutých Němcích. Našel jsem vzpomínku,věnovanou této hájovně. Je stará více než šedesát let. Nazval jsem ji „Putováním za živou vodou“:

Byl jednou jeden a to jsem byl já. I vypravil jsem se hledat živou vodu pro své nervy. Jel jsem dlouho, několik hodin. Čekal jsem u devatera závor, překonal devateroobjížděk, až jsem se octl na jedné lesní cestě. Černé a štíhlé stromy střásaly jinovatku na žlutohnědý koberec aztrácely se v mlze. Větve keřů byly obaleny skleněnýmitrubičkami, a když je člověk rozkýval, zněly jako rolničky.

Cesta stoupala stále vzhůru a najednou se na mýtince nevynořil stříbrný zámek, ale stará hájovna – chalupa mého přítele, kdysi mnicha, nyní dřevorubce. Z komína se kouřilo, štěkal pes, dveře se otevřely a za okamžik jsem stál v prostorné světnici se starodávným nábytkem, votevřeném krbu hořela tlustá polena a voněla smůla...

Přišel jsem právě k obřadu. Měl se péci domácí chléb. Na peci stála díž s kynoucím těstem, na stole zamoučené ošatky. Když se pak chléb v peci omýval, aby nepopraskal a kůrka se leskla, a světnice se naplnila voňavým teplem z pece, když jsem z ní vyndával bochníky s nádhernou hnědí a rozpeklým křížkem a zaklepal na spodní bílou kůrku, pocítil jsem, jak chutná doušek živé vody.

Byl konec října, chodil jsem na dlouhé procházky,nacházel ještě čerstvé houby a jedl je v lahodné bramboračce. Pomáhal jsem porážet suché buky – napjatě prožíval tu chvíli, než se stromy začnou sklánět k zemi – a rozřezané nosil na ramenou k chalupě. Ruce zábly, ramena bolela, a přece to byla jiná únava než po třech poradách za sebou.

S nepředstavitelnou chutí jsem jedl kyselo, klechtandu, podplamenice mazané sádlem, chléb a škvarky, brambory na loupačku, křupavé vdolky s povidly a strouhanýmperníkem, pečenky, křížaly.

Párkrát jsem zašel do osamělé hospody pod hradními rozvalinami. Byla otevřená ne kvůli akumulaci, ale aby si měl hostinský s kým popovídat. Dal jsem si tlačenku scibulí a octem, hostinský natočil pivo a přisedl si ke mně.

Na Martina napadl sníh. Na keřích zpod sněhuvykukovaly ještě sytě červené šípky. Na mýtinách a v průsecích se položily metrové závěje. Z půdy jsem snesl lyže asjížděl po lesních cestách. Několik dní to byly jediné stopy.

Byl jsem jako malé dítě – navečer jsem v chalupěrozsvítil a sešel do údolí, abych se zpátky mohl broditsněhem k rozsvíceným oknům chalupy.

Podivné a zvláštní bylo odpolední ticho. Ze stolusklizeno, nádobí umyté vodou měděnce. Čas jako by sezastavil. Sedl jsem si za dubový stůl a v té chvíli jsem sipředstavil hospodáře, jak čte nahlas z bible. Díval jsem se po světnici a na malované truhle viděl růže a ptáčky,pamatující ještě robotu, podél stěn lavice s uhlazenými suky, na peci rožeň, u krbu štipec, pod truhlou zouvák. Pocítil jsem jakési společenství člověka a věcí kolem něho. Nikde žádný přístroj, který by najednou přestal fungovat.

Bylo třeba sejít do údolí na nákup. Sněhu zatímnaadlo třikrát tolik. Obul jsem sněžnice a narazil klobouk, který se maluje Petrovským. Bylo pozdní odpoledne, sníh i nebe už zrůžověly, závěje připomínaly ztuhlé mořské řasy a daly se přejít, aniž by do nich člověk zapadl.

Pode mnou se vynořilo městečko, ve sněhu vypadalo spokojeně a odpočatě. Chtěl jsem být považován zaprostého horala, ale asi mě měli za blázna, který si hraje na zlatokopa.

Kvasnice v samoobsluze nebyly, ani kdybych je chtěl měnit za zlatý prach... Na poště podávali lidé sportku a sazku, o kus dál byla fronta na maso.

Dýchla na mě civilizace a já pospíchal zpět do lesů.Setmělo se, zatáhla se obloha, začal opět padat sníh. Mezi stromy to fičelo jako v rozhlasových hrách. Připadal jsem si jako postava z povídek Jacka Londona.

A pak jsem seděl zase u krbu, na rožni se opékalopřinesené kuře, měnilo pomalu barvu a kapky vonícího tuku padaly do pekáče pod ním. Do oken narážely sněhové vločky, hvízdala klasická meluzína. A člověku se takblaženě dýchalo...

Další den hned od rána svítilo slunce, do kůlny jsme si museli cestu proházet. Do lesa jsme šli s pilou a sekyrou. Mrzlo a sníh jiskřil. Chodil jsem po lese, jako bych do něho patřil. Byl jsem šťastný na mrazu i v teple hájovny.

A jednou jsem se po ní ohlédl naposled a vrátil se zpátky. Živá voda mi brzy došla. A bylo jí tam tolik...

Byl jsem tam šťastný, ale bohužel jen na výletě. Musel jsem se vrátit do zdí velkoměsta. Míjela léta... Léta míjela a já se smiřoval s tím, že jeden krásný senzůstane jen snem. Až jednou na jaře, už jako důchodce, jsem poprvé jel se svou budoucí třetí manželkou na její chalupu na Kokořínsku. Už od Mělníka se jelo stále lesem. Zaposlední vesnicí jsme odbočili na lesní cestu, vedoucíhlubokým lesem, stoupala mírně vzhůru. Objevily se i nádherné skály. A za poslední zatáčkou jsem ji uviděl. Hájovna mých snů: na mýtině kvetoucí louka a u hájovny zahrada. V ní byly rybízy a angrešty, u plotu maliny a za ním řadašvestek. Nechyběly jabloně a ořechy. Pod hájovnou studánka, lesní cesty nabízely nejkrásnější podívanou na skály i rokle. Stalo se později, že u nás zastavil zbloudilý poutník apoložil otázku: „Víte o tom, že žijete v ráji?“ To jsme věděli, a proto jsme tam často jezdili, i na mnoho dní. A tady by měl text končit, má dobrou pointu – dožít se splnění svého dětského snu až v důchodu. Ale musímpo

11

kračovat ve vyprávění, jaký je současný stav hájovny. Těžká

technika při těžbě dřeva z lesních cest udělala malé silnice

s hlubokými kolejemi, v nichž se stále drží voda.Přemno

žení divočáci hlubokou orbou zničili louku; tráva už sene

dala sekat a plevel ji pohltil. Do posledního místečka tato

zvířátka zryla zahradu. Zničila i dvůr, takže cesta do sklepa

se stala rizikovou pro naše kotníky. Stavení opanovalipl

chové, myši si založily rodinu v bedně na peřiny. Šikovní

plchové otevřou i plechovou krabici se sušenkami a při

svém pátrání po stravě zaneřádí celou světnici. Klíšťat je

stále víc a borelióza se nám nevyhnula. Studánka nevím

proč vyschla, prostorná nádrž na dešťovou vodupopras

kala, voda unikla a oprava je nad naše síly. Okenice bypo

třebovaly opravu, ale to je maličkost. Podstatné je, že tento

zapomenutý kout přírody se stal oblíbenou trasou cyklistů

na horských kolech. Kam se kdysi dostal jen zbloudilýhou

bař, teď proudí hluční kolaři, takže ani pes nemůže pobíhat

volně. Potřebovalo by to nějaký nový ráj.

•••

Druhý velký životní sen se zrodil na začátku sexty při četbě

románu Jacka Londona Martin Eden. To byl námořník, který

opustil moře, aby se věnoval psaní. Své výtvory ukládal do

lodního kufru a snil o svém úspěchu. Nedal se odradit tím,

že mu redaktoři a nakladatelé vraceli všechno zpátky.Mi

loval dívku Ruth, která v jeho úspěch nevěřila a chtěla, aby

Martin dělal něco jiného. Její bohatí rodiče považovaliMar

tina za nuzáka a povaleče, chtěli na Ruth, aby se s nímro

zešla. Ona je poslechla. On ale od své vášně neustoupil. Po

rozchodu s Ruth byl Martin velmi nešťastný, ale psátnepře

stal, i když už neměl téměř na jídlo a z vyčerpání onemocněl.

Ale náhodně otištěná povídka stála na začátkuobrovského zájmu o Martinovu tvorbu. Bývalý námořník se stal celebritou a ozdobou salónů. Zvala ho k sobě i rodina Ruth, která se k němu chtěla vrátit. Bezúspěšně, Martin už neměl zájem.

Román končí tragicky, ale já se od svého snu nedalodradit. Také jsem viděl svůj lodní kufr, jak do něhopřibývají má díla. Od snu k činům bylo daleko; neměl jsemnasáno nic a kufr jsem taky neměl. Ale tím jsem se nedal zviklat. Lodní kufr jsem objevil až jako vysokoškolák vjednom pražském vetešnictví. Byl dost drahý a padlo na něj celé měsíční stipendium, a já se nějaký čas stravoval jako Martin Eden. V roce 2003 jsem se zúčastnil valné hromady Obcespisovatelů, která se konala ve velké posluchárně Filozofické fakulty. Zvolená lokalita odpovídala finančnímmožnostem Obce a některá fakta to ještě podtrhovala: kabátykladené na jednu hromadu či absence obligátní kávypodávané zdarma. Ale předseda Obce tyto nicotné skutečnosti přebil konstatováním, že v této posluchárně byl roku 1946 za předsednictví Františka Halase založen Syndikátčeských spisovatelů. Nevytopená místnost tím získala jiný rozměr. Nezdálo se však, že by tato významná skutečnost nějak povznesla přítomné spisovatele. V jejich diskusních příspěvcích se kupily stesky nad malou prestižíspisovatele ve společnosti a nářek nad nevydávanými rukopisy. Při té monotónnosti projevů jsem se zasnil nad jedním velkým splněným přáním venkovského chlapce – stát se spisovatelem...

Splnění svého velkého snu jsem se o krůček přiblížil na začátku 60. let. Literární měsíčník Plamen se chystal

otisknout mou satiru, a tak mě příslušný redaktor pozval

na schůzku do Klubu spisovatelů, neboť redakce sídlila

ve stejné budově. „Vstup pouze na klubovou legitimaci“

stálo na dveřích svatyně. Co bych za ni tehdy dal! Vešel

jsem dovnitř a několika vyvoleným byl představen jako

mladý nadějný satirik. Byl jsem na vrcholu blaha. Snad

i já budu mít brzy legitimaci, budu sem chodit obědvat

s bohy, říkat číšníkovi Jaroušku a dávat mu tučnésproitné, aby si mě pamatoval. A snad se někdy dostanu i na

Dobříš, kde na zámku sídlí ti největší bohové, a budu se

s nimi potkávat na chodbách.

Až mnohem později jsem otiskoval své fejetony vLiterárních novinách, reportáže v Plameni a měl svou vysílací

dobu v rozhlase. Splněný sen to zdaleka nebyl. V lodním

kufru už leccos bylo, většinou satirické texty. Epochabudování socialismu satiře přála. První má kniha s názvem

Laterna pedakomika, satira ze školního života, byla přijata

k vydání v nakladatelství Československý spisovatel. Psal

se rok 1968. Kniha neměla nevídaný úspěch, protože ani

nevyšla, ze známých důvodů...

I v době normalizace jsem svůj lodní kufr zásoboval

nejrůznějšími parodiemi, pamflety a mystifikacemi,týkajícími se naší údajně vzkvétající společnosti. Byla z nich

další kniha s názvem Do posledního dechu, jejíž vydání se

ztrácelo v nedohlednu. Když přišlo dohledno, musel jsem

psát učebnice, přednášet o exilové a samizdatovéliteratuře, takže jsem na kufr čas neměl. Do Obce spisovatelů

jsem byl přijat za odborné publikace v roce 1993 podčíslem 775, už jako důchodce, což uvítala moje třetí žena. Na

oddacím listu měla za ženicha spisovatele, nikoliv důchodce. Je to zvláštní, i druhý velký sen se mi splnil až

v důchodu.


14

Z piety k dávnému snu jsem zašel do Klubuspisovatelů. Na dveřích bylo napsáno, že už tam není. A v rámci převratných změn byl spisovatelům odebrán i honosný zámek na Dobříši. Zdálo se, že mi zůstane jen jediné –patřit k elitě národa.

Ze vzpomínek mě vyrušilo hlučné klepání na deskylavic. Posluchači už nechtěli dál poslouchat nářky nadnevydanými knížkami, stížnosti na ústrky či ztracenouprestiž spisovatelů a jejich pauperizaci.

K mikrofonu přichází úspěšný podnikatel a konečně dodává spisovatelům trochu sebevědomí: Neshánějte sponzory, neponižujte se! Vaše schopnosti vás uživí.Potřebujeme jazykově zrevidovat reklamy, připravit úspěšné billboardy... Ano, tento člověk nám ukazuje, jak být zase užitečný a potřebný společnosti! Ale k tomu já seneproůjčím. Zapojím se v kraji, kde mám chalupu a kde ještě žijí dobří lidé. A jejich dětem budu psát domácí slohové úkoly: za talíř teplé polévky, za pár vajíček, za plátkydomácí tlačenky. Takovou neměli ani na Dobříši.

17

2/ Z polabské vesničky až do hlavního města

(1929–1953)

Až ve značně pokročilém věku mi moje stařecká paměť

předkládá dávno zasuté obrazy z nejranějšího dětství,

o které vůbec nestojím, protože mě nutí vidět své dětství

v takové podobě, že bych si ho v žádném případě nechtěl

zopakovat. A až teď rozumím věcem, o kterých jsem vůbec

nepřemýšlel, nebo jsem si je neuměl vysvětlit. Jsou to velmi

neradostné obrázky. Jeden z nejstarších archivních záznamů

mé paměti je ze světnice, kterou obýval dědeček s babičkou

– rodiče mého otce. Oni měli postel u okna. U protější stěny

stála postel, na níž ležela bytost, kterou jsem na jiném místě

nikdy neviděl. Bál jsem se k ní přistoupit, i když mě k sobě

zvala: „Pojď, Miloušku, já tě pohladím.“ Občas bylo slyšet

její vzdechy a sténání. Byla to „naše Božka“ a dobře věděla,

že je na obtíž. Jedna z mnoha dcer, která se z nelítostného

světa vrátila domů umřít. Nikdy ji nikdo nenavštívil...

Moje matka byla z jedenácti dětí – sedm děvčat a čtyři

chlapci. Šli na řemeslo, nejmladší převzal sedmihektarové

hospodářství, nejstarší se kvůli tomu za stodolou oběsil. Ze

tří děvčat se staly švadleny, zbylé byly k ruce vhospodář

ství. Vdávaly se za prvního nápadníka, aniž ho blížepo

znaly. A také na to doplatily. Jedna si vzala neurvalého

sedláka a dřela víc než jeho koně. Pohlazení by se jí spíše

dostalo od některé z krav, které dojila, než od toho jejího

hrubiána. Druhý manžel za vodku půjčoval svou ženuso

větským vojákům. Nejhezčí, Tonička, až o svatební noci

18

zjistila, že si vzala impotenta – takže dětí se nikdynedo

čkala. Rozvod pro ni řešením nebyl. Moje matka se patrně

domnívala, že ve srovnání se svými sestrami nedopadlanej

hůř, i když mi jí od určité doby bylo velmi líto. Předsvat

bou zpívala na kůru, hrála divadlo, učarovala jí literatura.

Po svatbě přišel zákaz toho všeho. Vzala si nekulturního

holkaře, jehož druhou vášní byly rychlé motocykly. Zama

minčino věno si jich pár pořídil. Hodily se mu pro jehozá

lety. Teprve nedávno se mi vybavily zážitky, které mi dnes

připadají nepochopitelné. Jakousi hlubinou bezpečnosti

v maminčině trápení se stal bývalý domov. Častovzpomí

nala na kamarádky, na školu, kam tak ráda chodila.Cho

dila pět let do jednotřídky. Pro ni to asi bylo nejhezčíob

dobí v jejím životě. Když se dočkala vnoučat, byla už těžce

nemocná.

Nevím, co otec říkal mamince, když v neděli ránona

sedl na motocykl a odjížděl. Já s maminkou se častovy

dával do její rodné vesničky pěšky, což pro děckopřed

školního věku bylo dosti náročné. Tam to ještě šlo, těšil

jsem se na babiččiny nedělní tvarohové či makové buchty.

Ale ta cesta zpátky... Ono to bylo víc než deset kilometrů

a náš dialog během putování byl stereotypní: „Maminko,

mě moc bolejí nožičky,“ a „Už tam za chvíli budeme.“Jed

nou jsme se vraceli dříve, protože hrozila bouřka. Už v naší

vesnici jsme uviděli na motocyklu otce, jak někoho veze.

Zastavil a já si po 82 letech vybavil, jak představuje svou

sestřenici... Proč nikdy nepřijel pro nás, pro své mládě,

o které se umějí dobře postarat i některá zvířata?Tako

vému otci květiny na hrob nosit nebudu. Maminka pak

ještě dlouho poplakávala a já nevěděl proč. A ani jsem se

tehdy neptal, proč nikdy nepřijel pro nás...

Dnes velebím ty ženy, které si nenechají nic líbit, tysebevědomé, nezávislé bytosti, které nežijí v područí mužů. A znepokojují mě současné statistiky o domácím násilí na ženách.

Ale vraťme se do mého rodného domu, který tolik lidí, na rozdíl ode mne, považuje za idylický. Pro mne se stává stále černější můrou.

Vidím tu naši místnost o deseti čtverečních metrech bez přímého osvětlení. Jedna postel a otoman, umyvadlo, kamna, stůl a dvě židle. Maminka jedla na stoličce, talíř na klíně. Na židli jsem seděl u stolu bokem, divím se, že nejsem od té doby překroucený. Tady se žilo, v létě i v zimě, tady se jedlo, spalo a souložilo „až kluk usne“. Jenže ten kluk většinou nespal a neuměl si ty doprovodné zvuky vysvětlit. Proč mi na zahradě nepostavili nějakou boudu? Pes ji měl docela pěknou.

A teď jedna vzpomínka, která mě představí jakopětiletého zhýralého chlapečka. O rok starší Anička Skalická stojí před našimi vrátky a žadoní, abych ji pustil dovnitř. „Až mi ukážeš zadeček,“ vyslovil jsem podmínku. Stakovou rychlostí, s jakou si sundávala kalhotky, jsem se pak už nikdy nesetkal. Zdálo by se, že jsem si ve srovnání se svými vrstevníky vytvořil určitý náskok, ale tak tomuvůbec nebylo. V dalších letech jsem ustrnul ve vývoji. Mí vesničtí souputníci mě ohromovali svými historkami. Já měl jen literaturu a zkušenosti těch postav z knih.

Obecní škola... Tady je má paměť daleko horší než

u předškolního věku. Jména, to ano, ale události ne. Jen

zoufalý běh domů pro sešit, který jsem zapomněl doma.

Jak to kontrastuje se sto šedesáti neomluvenými hodinami

po osmi letech gymnázia.


20

Několik důležitých vjemů pro formování osobnosti mi paměť uchovala. Z vesnice nás do jedné třídy chodilojedenáct, což bylo neuvěřitelné množství (do zbývajících čtyř tříd pouze tři). Přes město až na kraj vesnice jsme měli chodit ve dvojicích. Dozorem jsem byl určen já. Byla to špatná volba. Byl jsem nejmenší, žádný rváč, autoritu jsem neměl, spolužáci si dělali, co chtěli. Jednou přihoničce porazili jednoho chlapce a jeho matka si přišlastěžovat do školy. Jako špatný dozorce jsem rákoskou dostal přes ruku, věděl jsem ale, že kdybych paní učitelce hlásil ty neposlušné, výprask od nich by byl daleko větší. Pro mne to v útlém věku byla neřešitelná situace a cesta ze školy úplné trauma. Tady se u mne vzala nechuť k jakékoli funkci, v níž bych měl kontrolovat ty druhé.

Jiný spolužák měl v době nepřítomnosti učitelkydávat pozor na pořádek a na tabuli zapisovat ty, kteřízlobili. Za pomeranč nebo kus čokolády je z tabule mazal. Odsuzoval jsem spolužáky, kteří úplatky dávali, ne toho, kdo je bral. Asi proto, že ty úplatky měli na rozdíl ode mne z čeho dávat.

Spolužák Jareš jednou nalil sousedovi inkoust z kalamáře na sedadlo. Při vyšetřování označil za pachatele mne. Byl jsem přímo otřesen tím, jak může někdo tak lhát, a nevěděl, jak se bránit. U stupínku jsem musel nastavit zadek a dostal rákoskou. Bylo to strašně ponižující apocit té nespravedlnosti nesnesitelný. Po letech jsem si do indexu zapsal složení nesložené zkoušky zestaroslověnštiny, kterou jsem nesnášel, a byl na to dokonce pyšný. Jaký to neočekávaný vývoj!

Další školou v mém životě bylo reálné gymnázium. Šel jsem na něj z vesnice jediný, a to na přání paní učitelky z páté třídy. Část vesnice to vzala třídně: „Chce bejt pánem.“ Při jízdě na kole do gymnázia jsem byl několikrát přepaden vesnickými hochy, kteří mi vypustili pneumatiky a ventilky hodili do příkopu. Lézt po kolenou vzaprášené trávě a hledat je patří k mým nejhorším vzpomínkám. Tady jsem se učil nenávisti a chuti pomstít se, neodpouštět. Byl jsem malého vzrůstu, takže mi jinak neřekli, než„pinďoure“ či „pišišvore“. Jak já chtěl mít sílu obra!

Z každé ze dvou prim byl vybrán nejchudší student a ten dostal zadarmo učebnice a jednou týdně mohl chodit na jídlo k řezníkovi na náměstí k Dočekalům. I když jsem se za svou chudobu velmi styděl, vidina párků s křenem mě zlákala a vymazala sebemenší pocit vlastní důstojnosti. Jenže už první návštěva mě vyléčila z labužnickýchchoutek. Byl jsem poslán do kuchyně plné výparů a nepřílišlaskavý hlas mi dal vybrat: „Chceš polívku, nebo buřta?“ Už nevím, co jsem si vybral, ale tohoto privilegia jsem se zřekl.

Také nemohu zapomenout na jedno příkoří z tercie, na kompozici z geometrie. Rád jsem řešil příklady: „Sestrojte trojúhelník, je‑li dáno...“ V kompozici jsem vyřešil všechny úlohy a těšil se na známku. Když jsem pak při opravěotevřel sešit, uviděl jsem za prací známku nedostatečně apoznámku: „Opsáno od Jebavého.“ Ale bylo to obráceně, on to opsal ode mne. Tato událost určila můj vztah kmatematice na celý život. Umínil jsem si, že profesor Horák mě ktabuli nikdy nedostane. Ač se to zdá dnes neuvěřitelné,dokázal jsem to, i když to bylo velmi náročné na mou psychiku. Pár spolužáků by mi to dosvědčilo. Koneckonců, byli to oni, kdož říkali: „Chybí,“ nebo „Spustila se mu krev z nosu.“

V jedné publikaci ke stému výročí gymnázia píšebývalý student Josef Zumr o mém významném spolužáku F. Fišerovi. V závěru vzpomínky in memoriam aeterna erit justus dodává: „Nám nymburské gymnázium otevřelo studnici moudrosti, z jejíchž pramenů jsme pak čerpali po celý život.“ To jsou krásná, vzletná slova, z kterých by gymnázium mělo radost, ale já se k tomu přidat nemohu. Na gymnáziu jistě působily velké osobnosti – velkorysý ředitel dr. Papež, aristokratický krasavec‑latinář Václav Čep (bratr Jana Čepa), charismatický profesor matematikyHubáček nebo uznávaný franštinář prof. Tláskal. Ti všichni měli výhodu, že jejich předměty nepodléhaly tlaku doby, tj. německé okupaci. Mnoho dalších pedagogů by se však hodilo spíše do školního panoptika. Nějakémurozvoji vzdělání doba opravdu nepřála. Po konci války přišlo krátké chaotické období a po něm ještě delší pohroma – éra komunismu. Nejlepší profesoři museli odejít.

Na konci kvarty jsem dostal vysvědčení s dvojjazyčnou poznámkou na jeho rubu: „Dieses Erzeugniss...neopravňuje k postupu do vyšší třídy.“ Měl jsem čtyřku z němčiny. Tehdy jsem chodil do náboženství a pan katecheta Baťka napsal žádost na příslušný úřad, aby znovu posoudil své rozhodnutí. V žádosti poukazoval na to, že pasu husy z celé vesnice, a tím přispívám k vítězství velkoněmecké říše. Tento argument byl shledán tak pádným, že jsem do kvinty přece jen postoupil. Před dávnými lety husy zachránily římský Kapitol, tentokrát spasily mne.

Nevím, zda to bylo vinou hovězího vývaru, který jsem konzumoval místo mateřského mléka, ale stále jsem byl takový zakrslík. Navíc nikterak vzhledný. Na začátku kvinty jsem zjistil, že se u mne ke slovu přihlásilo pohlavní dospívání. Byl to začátek jedné životní etapy, s trýznivým a ponižujícím rozhodováním, zda čekat na poluce nebo jim předcházet. Myslím, že častěji jsemvolil prevenci. Tento problém vyřešil až studentský sňatek

na vysoké škole.

V septimě jsem konečně vyrostl patrně díky americkým

dodávkám vyhladovělé Evropě (UNRRA). Fazole s párkem mě vytáhly do výše 178 centimetrů a já si mohlstoupnout vedle své tehdejší tajné lásky ze VII. B, které jsem

předtím sahal k bradě. Ale nebylo nic, čím bych ji upoutal,

takže jsem ji miloval dál tajně. Až teprve teď, kdy se jí líbila

má poslední knížka a kdy je nám osmdesát sedm let, jsem

se dočkal věty: „Neměla jsem se dívat jenom po těchvětších a starších...“ („A hezčích,“ dodal jsem já.)

Ale vraťme se zpátky do septimy. Dvě nedostatečné

a devět dostatečných na pololetním vysvědčení vytvořilo

studijní průměr 3,8. Bláhově jsem se domníval, že tento

rekord nikdo z mé rozvětvené rodiny nepřekoná. Podařilo

se to už jednomu z mých synů, a to na gymnáziu, kde jsem

kdysi učil. Měl studijní průměr 4,1. Po jeho úspěšnématuritě na soukromé obchodní akademii jsem přátelůmrozesílal radostné oznámení v podobě parte. Nahoře vpravo

byl citát z bible: „Trnitá je cesta a těsná je brána, která

vede k cíli, a málokdo ji nachází.“ Pak následoval text:

„S hlubokou radostí v srdci oznamujeme všem přátelům

a známým, že svou strastiplnou pouť po středních školách ukončil náš drahý syn, bratr, švagr a strýc, panMiloš Hoznauer. Po krátkém zápase dokonal zkouškudospělosti ve věku nedožitých 23 let. S drahým dospělým to

oslavíme dne 22. května v restauraci U Krematoria.“

Pro naše dvě septimy jsem začal psát třídní časopis Termit. Vyšlo jen několik čísel, poslední pak v lednu 1948. Na

obálce byla jedna členka profesorského sboru, na sobě

měla tógu, v ruce srp a kladivo. A dole text: „Není pravda,

že připravujeme puč, pravda je, že ho už máme dávnopřibr />

24

pravenej.“ Proroctví se splnilo za necelý měsíc, progymnázium s nedozírnými následky. Kromě jiného byl ze studia

na všech školách vyloučen náš spolužák Libor Pátý. Autora

únorového proroctví nechali na pokoji. V červnu 1948 jsem

odmaturoval. Maturitní otázky jsme většinou dostalipředem, což poněkud narušuje představy veřejnosti otehdejších gymnáziích. Maturitní večírek rozhodl o mébudoucnosti. Na otázku třídního profesora položenou s náležitým

despektem: „To jsem zvědav, co vy budete dělat pomaturitě,“ několik promile v mé krvi odpovědělo: „Stanu sevaším kolegou na našem gymnáziu,“ i když učitelsképovolání bylo to poslední, které bych chtěl vykonávat. Vůbec

jsem ale nevěděl, kde se na to studuje. Ale zjistil jsem si

to a podal si přihlášku na filozofickou fakultu spřesvědčením, že se tam s takovým vysvědčením stejně nedostanu.

Mýlil jsem se. Vítězství pracujícího lidu nad reakcízměnilo kritéria přijímání nových studentů. Syn pomocného dělníka byl pro tuto fakultu, „prolezlou buržoaznímielementy“, velkou výhrou. Kádrové složení fakulty se muselo změnit. Nezkoumali pravdivost údajů, nezjišťovali nicbližšího o pomocném dělníkovi. Váhali jen s otázkami, na které bych našel odpověď. Vyřešili to. Zeptali se mě, jakou jsem měl maturitní otázku z češtiny. A tak jsem podruhé mluvil o humoru v české literatuře. Moje čtvrtá cesta do hlavního města byla úspěšná. Už jsem tady zůstal. Navěky.Aklimatizace probíhala rychle, z koleje, kde jsem se nemohlnabažit sprch, jsem každý den na fakultu chodil Celetnou ulicí a přes Staroměstské náměstí, které jsem spatřil poprvé. Hradčany jsem viděl z oken fakulty.

Bydlel jsem na pokoji se dvěma Američany. Já jezásoboval koláči a štrúdly od maminky, oni mi dávali tehdy drahocenné darexové bony. Bylo mi dvacet a zase jsem se na první pohled zamiloval do studentky v kroužku. Nebyl to vůbec šťastný krok, já potřeboval v této životní etapě někoho jiného, než byla Janička Švehlová. Třeba tu odeset let starší uklízečku na koleji, která se studentylaškovala. Evidentně byla lehčích mravů. Janička byla křehká a útlá dívenka, dcera z měšťanské rodiny, obývajícíhonosnou vilu s velkou zahradou nad nuselskou radnicí.Přiomínala mi Ruth z Londonova Martina Edena. Byla pro mne svatým obrázkem, neposkvrněnou Panenkou Marií, neuměl jsem si ji představit v nějakém divokém milostném sevření, ale toužil jsem po ní. Chodívali jsme spolu do Chotkových sadů, do Valdštejnské zahrady, dostávala ode mne tehdy vzácné mandlové čokolády a žvýkačky z Darexu, za což se dostávalo vstřícného jednání samerickými vojáky ze strany českých dívek na západě Čech. To mě nepotkalo, já jsem tím jen oddaloval rozchod, který nastal na konci prvního ročníku. Moje velká láska mipravila, abych se nezlobil, ale rodiče jí doporučili známost s někým starším, mužem v zajištěném postavení.

Ano, to učinilo na přání rodičů několik mýchspolužaček z gymnázia. Pak měly v péči nepříliš užitečné starce. Se svou Janičkou jsem se potkal někdy v poloviněšedesátých let, kdy jsem byl známým hlavně z Literárních novin. Napůl obdivně a s trochou lítosti mi pravila: „Kdo by to tehdy do tebe řekl!“ Neptal jsem se, o kolik staršího pána si vzala. Díval jsem se na ni a ptal se sám sebe, zda bych ji ještě pořád nosil na rukou...

A je trochu na pováženou, že jakéhosi vstřícnéhopřístupu se mi dostávalo tehdy, kdy už jsem to vůbecnepotřeboval. První ročník jsem opakoval. Způsobila to velmi poučná lekce, které se mi dostalo. Mojmír Botura,označovaný za mladého perspektivního komunistu, byl stu>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist