načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Loď v Bretani - Marta Davouze

Elektronická kniha: Loď v Bretani
Autor:

Po bestselleru Dům v Bretani, který vyvolal velký ohlas u čtenářů, přichází autorka s dalšími příhodami ze svého bretaňského domova, ze svých cest do Česka a z dovolených po ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  156
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  195 Kč
20%
naše sleva
5,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2% 84%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 236
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4185-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po bestselleru Dům v Bretani, který vyvolal velký ohlas u čtenářů, přichází autorka s dalšími příhodami ze svého bretaňského domova, ze svých cest do Česka a z dovolených po Evropě. Jako obvykle jsou její historky zábavné, mísí se v nich laskavý humor se sarkastickými postřehy, přičemž nešetří nikoho, ani sebe. Jednu kapitolu pojala ve formě fiktivního interview pro tisk. Odpovídá v něm na nejčastější dotazy, které jí její publikum klade, text však obsahuje i hlubší reflexe o lidském bytí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Mladá fronta
Marta Davouze
Loď v Bretani





Text © Marta Davouze, 2016
Illustrations © Pure Beauty, 2016
Cover Illustration © Alena Beldová, 2016





S láskou mému synu Jakubovi










7
Předmluva, nebo výmluva?
Kniha Dům v Bretani vznikla během dvou dosti
bláznivých letních měsíců roku 2013, kdy se u nás ubytovalo
tolik turistů, že jsme se museli vystěhovat a nocovat
u kamaráda v karavanu. Vyšla krátce nato, a dlužno
říct, že málokterá její kolegyně na knižním trhu se
může chlubit tak velkým počtem děkovných dopisů
čtenářů. Věřte nebo nevěřte, je jich už na čtyři stovky.
Román by se z nich dal sestavit! Nejspíš by byl
o hledání životního náboje ve vzácném koření, jímž je humor.
Nevím, snad.
Ty dopisy mi sice jsou adresovány, ale mám
neodbytný pocit, že mi nejsou určeny. Že patří výhradně té
knize, která si dávno žije svůj život nezávisle na mně, která
si dělá, co chce. Vydala jsem pár dalších knih a o nich
nikdo ani nemukne. Jedna paní mi napsala, že má
milostivou stále u postele a že před spaním ani neuvažuje, na
které stránce ji otevřít, kdekoli se začte a potěší. Pořád
jen ona, ta knížka, já jsem vosk. Jako by existovala sama
o sobě coby svébytný fenomén už někdy předtím, jako





8
by se odjakživa vznášela v efemérním prostoru plujících
oblak nebo pomyslných tvarů mořských vln a já jí po -
sloužila coby pouhý prostředník, coby otrok donucený
ji zhmotnit a hodit na papír.
Kdyby se jednalo jenom o dopisy, ještě by to šlo. Jenže
čtenáři za ní do Bretaně jezdí! Nikoli za mnou, to by
se zeptali, jak se mi daří, ne? Leč oni chtějí vidět páva
Leona a ptají se, kolik máme kachen, kam se poděly
naše ovce a co dělá psík Ikar. Zkrátka kdo tráví
dovolenou v Bretani a nachází se nedaleko, zvoní nám u vrat,
aby se s ní setkal v reálu, na mě v nejmenším nedbaje,
například předchozím telefonátem nebo jinou formou
žádosti o návštěvu. Není divu, vždyť o mě v tom vůbec
nejde; nechtějí se setkat se mnou, ale s romantickou
vizí, kterou v nich ta kniha vyvolala.
Docela by se vyplatil nějaký zasvěcený průvodce. Vzal
by to pěkně stránku po stránce a ukázal by
návštěvníkům bar v přístavu, kde jsem se seznámila s budoucím
manželem Joëlem, místo, kde kotvívala naše loď,
radnici, kde jsme se brali, Cap Fréhel, Fort La Latte nebo by je
provedl všemi prostorami manoiru. I kdyby se vybíralo
za lístky, neodjížděli by tak víceméně zklamáni, jako asi
odjíždějí, když spatří toliko mou maličkost, pokaždé
trochu vyvedenou z míry nečekanou návštěvou, a obdrží
autogram nebo nanejvýš skleničku vína.
Měla bych skákat radostí z  ceny Mladé fronty za
nejprodávanější knihu i z pochvalných reakcí čtenářů,
avšak já neskáču, nýbrž jsem upřímně zaskočená.
Napsala jsem v životě tolik textů, které považuji ze svého





9
hlediska za lepší a důležitější, že nejsem s to pochopit,
proč právě Dům v Bretani má být mým nejlepším dílem.
O to větší je moje obava z pokračování, do kterého se
tu nerozvážně pouštím, anžto je po mně ustavičně
žádáno. Jistě to však nemá být nastavovaná kaše nebo
ohřívané zbytky původní knihy. Tak to nakladatel, knihkupci
ani čtenáři určitě nemyslí. Oni se prostě jen domnívají,
že je pro mě hračka něco podobného ze sebe vysoukat
znovu, zvlášť když už mám tak říkajíc na čem stavět.
Ale žádná hračka to není. Ani guláš neuvaříte
napodruhé jako napoprvé, ani špičkový sportovec neskočí
do dálky dvakrát za sebou tutéž vzdálenost. Nedá se
vstoupit dvakrát do stejné řeky. Řeka neustále plyne,
proto nemůže být nikdy stejná, proto je jiná pokaždé,
když do ní vstupujete.
A tak je tomu i s životem. Ten můj plyne ve zcela
odlišném rytmu než před šestnácti roky, kdy jsem si
pořídila Manoir de Langourian. Rozdílné jsou i okolnosti,
za nichž jsem před lety psala. Čtenářsky nejpřitažlivější
zřejmě bylo moje osudové setkání s druhým manželem.
Hotová Rosamunde Pilcherová: dva postarší lidé – žena
z Prahy a muž z Nancy – se úplně náhodou potkají kdesi
v Bretani a na první pohled se do sebe zamilují.
Podobnou devízu by v této druhé knize mohl
představovat náš dramatický rozchod nebo aspoň chvilková
nevěra. Jenže tím nemohu sloužit. Karta, na kterou jsme
takřka bezhlavě vsadili, kupodivu nebyla falešná. Bylo
to opravdu srdcové eso. Co s tím člověk nadělá. Literární
„trhák“ ze společného stárnutí v harmonickém vztahu?





10
Užuž jsem to chtěla vzdát, když tu mi jeden z mladič -
kých výtvarníků, kteří u nás právě bydleli a malovali,
položil otázku:
„Tady jsou v Erquy všichni ti staří tak mladí. Čím to
je, Marto?“
„Asi nepočítají vrásky a žijí naplno, jako by jich
nebylo,“ vyhrkla jsem první, co mě napadlo, třebaže jsem
věděla, že to není přesně ono. Nezbývá než doufat, že
jemu i vám přinese lepší odpověď tahle knížka. Možná
i mně.





11
Co je to za divnou vlajku?
„C’est pas grave, c’est normal,“ neboli nic se neděje, to je
normální, volal na mě z paluby můj muž a dál se spoko -
jeným úsměvem kormidloval. Já však zřetelně cítila, že
jsme drkli o skalisko, a to, že se voda řine do kabiny, mi
normální nepřipadalo. Proudila dovnitř škvírou mezi
deskou stolu a jakýmsi nerezovým sloupem, který se
nacházel uprostřed stolu a jehož smysl mi nic neříkal.
Snažila jsem se škvíru ucpat ručníky, ale moc to
nepomáhalo.
Loď jsme ani ne před hodinou převzali od prodejce
v Saint Quay Portrieux. Byla nádherná. Deset a půl
metru dlouhá plachetnice, tmavě modrá s teakovou palubou.
Také uvnitř bylo všechno z teakového dřeva. Měli jsme
tam dvě kabiny, salon s kuchyňským koutem
a koupelnu. Pojmenovali jsme ji po mém vnukovi Marek. Škoda
jí, říkala jsem si. Ani křtu se chudák nedočkala a musí ke
dnu. Dala jsem si do zadní kapsy kalhot kreditní kartu,
navlékla jsem si záchrannou vestu a vylezla jsem na





12
palubu. Pohodlně jsem se tam usadila a zapálila jsem
si cigaretu. Manžel na mne upřel zkoumavý pohled.
„Co je? Proč máš na sobě tu vestu?“
„No, když se potápíme, tak je lepší mít záchrannou
vestu, ne? K čemu by jinak byla? Kreditku jsem si dala
do kapsy. Jsem připravená ztroskotat.“
Chvíli trvalo, než zkrotil záchvat kuckavého smíchu
a nabral dech:
„Proč sis s sebou na to ztroskotání vzala ze všeho
zrovna kreditku?“
„A co jsem si podle tebe měla vzít? Za občanku si nic
nekoupíš. Teda jestli přežijeme.“
„Takže ty jsi z té trošky vody v kajutě usoudila, že se
potápíme, a v klidu, ve vestě, s kreditkou a s cigárem si
tu jen tak čekáš?“
„Jo.“
„A na co? Že třeba zavolám mayday, aby nás někdo
přijel zachránit?“
„Jo.“
„Nebo až voda zaplaví podpalubí?“
„Jo.“
„A nebojíš se toho?“
„Ne. Ty to určitě nějak vyřešíš. Já ti věřím.“
„A proč mi nechceš věřit, že o nic nejde, že to není
nic vážného?“
„Protože to říkáš pokaždé, když mě chceš uklidnit. Já
už dobře znám to tvoje věčné c’est pas grave. Cítila jsem
jasně, že jsme narazili dnem lodi na kameny, načež se
uvniř objevilo plno vody.“





13
„Miláčku, loď má taky kýl, vzpomínáš? Sama jsi přece
ze dvou modelů vybrala ten, co ti připomínal rozdvojený
kapří ocas. Ten, co udrží loď při odlivu vzpřímenou.
Dnem jsme na nic nenarazili. Naštěstí!“
„Tak co se vlastně stalo?“
„Ále, ten zatracený automatický pilot se spouští bez
vyzvání. Najednou námi smýknul o pár metrů mimo
trasu.“
„Ale to není v pořádku, že ne?“
„Ne, to skutečně není. Bojím se, že budu muset re -
klamovat ještě víc věcí, které nejsou v pořádku.“
Tak jsme reklamovali a reklamovali. V opravně lodí,
ke které jsme podle garanční smlouvy patřili, jsme byli
pár týdnů málem doma. Naše stížnosti tu vyřizoval
zasmušilý mladík vyhublé postavy, který budil dojem, že
mu každé další zjištění toho či onoho konstrukčního
nedostatku zasahuje přímo do ledví. Po tváři se mu
vždycky rozlil ruměnec a lehce se rozklepal.
Připomínalo mi to mou anabázi se škodovkou 120,
k níž došlo někdy kolem roku 1988. Už jak mi mechanik
v prodejně předváděl, k čemu který knoflík slouží, bylo
zřejmé, že se jedná o polotovar. Tady máte mlhovky, děl
třeba pyšně, neboť mlhovky byly tehdy ještě považovány
za přepych. Knoflík mu zůstal v ruce. Udělal grimasu
jako dítě, které nabírá na brek, ale opanoval se, zaklel
a šel si pro nářadí.
Postupně dotahoval nebo vyměňoval drobné díly.
Cestou domů mi uvízla převodovka na třetí rychlosti.
Když auto odtáhli a rozmontovali, našli v převodovce





14
zapomenutý šroubovák. To víte, pani, oni to v továrně
montují nevyškolení Vietnamci, kolikrát ani nevědí,
co kam patří. Helejte, vážený pane, já tohle auto ne -
chci. Dejte mi jiné, a hned! Nebuďte bláhová. Takhle
si ty blechy postupně vychytáte a bude to šlapat jako
hodinky. Kdybyste si vzala jiný vůz, začalo by vám to
celé od začátku.
Podobný názor zastával i manžel, pokud šlo o naši
loď. Leccos si vynutil na základě záruky, leccos opravil
nebo vyrobil. Automatického pilota se pokoušeli
spravit několikrát, stejně si dělal, co chtěl, tak jsme se před
ním měli na pozoru. Za kovový štyftíček, který se při
onom nárazu zkřivil a způsobil vnikání vody do
podpalubí – neptejte se mě jak nebo proč – po nás chtěli přes
dva tisíce eur. Prý že to byla naše vina. To Joëla natolik
dopálilo, že si v železářství pro kutily nakoupil materiál
a vyrobil chybějící součástku sám.
Já mezitím pracovala na interiéru. Nešlo jenom o to jej
zútulnit a zabydlet, vhodně do něj umístit nádobí,
ručníky, lůžkoviny, lékárničku, hygienické potřeby a podobně,
ale napravit evidentní chyby, jichž se výrobce dopustil.
Příkladně schůdky, jimiž se sestupovalo z paluby, měly
sice protiskluzovou úpravu, avšak těsně pod nimi bylo
kluzké, volně se pohybující prkno. Připevnit nešlo, neboť
pod ním bylo jakési zařízení, jež mělo zůstat dostupné.
Proč dostupné zrovna takhle, se neví. I zakryla jsem tu
zlovolnou nástrahu tlustou přilnavou rohožkou, aby
i nezasvěcení kamarádi mohli vstupovat do kajuty bezpečně
po nohách, a ne celí pomlácení po zadku.





15





16
V lodi byla obrovská lednice. Nepochybně na rybolov.
Otvírala se shora. Její víko bylo ovšem zároveň myšleno
jako pracovní deska. Nemohla jsem pochopit, jak mám
připravovat jídlo na víku, které každou chvíli někdo
zvedne, aby si vzal z lednice pivo. Manžel mi vcelku
ochotně vyrobil vál, který jsem pak dávala někdy na
dřez, někdy na stůl.
Ne všechny detaily, například že plamen plynového
vařiče je vzdálen stěží tři centimetry od obložení z tea -
kového dřeva, jsme sdělovali tomu neduživému
mladíkovi, který měl na starosti naše reklamace. Proč ho
ještě víc deprimovat? Přikoupili jsme si nerezovou
desku a bylo. Jednou k nám zabrousil s novou ideou stran
automatického pilota a zastihl mě, jak krájím nožem
korkové špunty na plátky a umisťuji je coby zarážky do
horní skříňky na nádobí.
„Dobrý den! Co to děláte, můžu nějak pomoci?“
Nechtěla jsem se ho dotknout, leč muselo to ven:
„Myslíte, že architekt, který vytvářel tento elegantní
interiér z ušlechtilého dřeva, se někdy plavil na lodi? Že
zažil situaci, kdy je loď v pohybu?“
„Já, já nevím,“ vykoktal, zrudnuv zase až ke kořínkům
vlasů. A jako by hledal ztracenou jistotu svého úředního
postavení, popadl aktovku, vytáhl z ní štos papírů
a začal se v nich prohrabovat. Zahleděl se na nějaké lejstro,
a ačkoli na něm mohlo stát cokoli, od technických
parametrů lodi po seznam nákupu na včerejší den, ba ačkoli
možná ani nevnímal, čeho se to lejstro týká, podařilo se
mu vykouzlit na tváři výraz suverénního profesionála.





17
Tohoto prchavého okamžiku vlastní sebejistoty mohl
snadno využít k tomu, aby nade mnou měl vrch. Stačilo
dát najevo údiv nad mou otázkou, učinit z ní neklam -
ný příznak ženské naivity, či dokonce prostoduchosti.
Vždyť jak se může soudný člověk ptát, zda je tomu, kdo
lodi navrhuje, známo, že se většinou pohybují? Ale on,
buď z úcty k mému věku nebo z tušení dalších
problémů, této šance nevyužil a zajíkavě vyhrkl:
„Proč, proč se na to ptáte?“
„Protože pokud by se ten člověk opravdu někdy plavil
na plachetnici, jako je tahle, uvažoval by jinak.
Neumístil by navigaci sice vkusně, jako pěknou obrazovou
dekoraci salonu, ale tak hloupě, že z místa řízení lodi na
ni není odnikud vidět! Myslel snad, že budeme
zaměstnávat lodivoda? Jestli se ten pan architekt někdy svezl
na lodi, pak počítám, že na zaoceánském parníku nebo
na obří milionářské jachtě ve Středozemním moři.
Rozhodně ne na takovéhle kocábce v Atlantickém oceá nu.
To by totiž věděl, že pohyb lodi znamená i pohyb všech
věcí, které jsou uvnitř, a nenavrhl by do kuchyně tyhle
nemožné skříňky!“
„Co je s nimi? Jsou hezké a prostorné, ne?“
zaprotestoval chabě.
Joël se uvelebil na schůdcích a se zbystřeným zájmem
sledoval náš rozhovor. Blesklo mi hlavou, že to bude
zase ve společnosti dávat k lepšímu jako můj
někdejší spor s místním kameníkem, původem Portugalcem:
To dokonalá práce, pani, podívat. Jo, ale ne pro mě. To
já neobjednat. To dobrý na hrob. Vůbec se mě tehdy





18
nezastal, jen přihlížel. Prý mu dělalo potíže tvářit se
vážně, nerozesmát se na celé kolo z toho, jak se dva ci -
zinci hádají francouzsky, čímž by prý značně ohrozil
platnost mých oprávněných výhrad.
Ani teď jsem nečekala zastání. Nakonec proč mu
nedopřát pocitu převahy, když tak miluje situace, v nichž
plna spravedlivého rozhořčení zabředám do sporu
s francouzsky hovořícím protivníkem, v nichž se rvu
hlava nehlava navzdory skrovnému bojovému arzenálu.
Tvrdí, že desítky gramatických chyb, jichž se přitom
dopouštím, nehrají roli, neboť jsou stonásobně vyváženy
nejen mým temperamentem a mými mimickými
schopnostmi, ale rovněž výběrem zcela nevyvratitelných
argumentů. Zkrátka že přes chyby v mojí francouzštině
musí být i největšímu hňupovi jasné, oč mi běží.
„Jo, jsou prostorné. A už jste někdy dostal ránu
talířem do hlavy?“ zeptala jsem se.
„ Ne.“
„Potom vás zvu na příští plavbu. To něco uvidíte.
Sotva vyplujeme, ty překrásné umělecké skříňky se jak na
povel otevřou a nádobí z nich lítá o překot ven. Doleva,
doprava, rovně, podle toho, jaké jdou vlny. Včera jsem
dostala šupu tady tou salátovou mísou. Myslíte, že mě
baví pořád sbírat nádobí po všech koutech? A to jsem
si sem původně chtěla dát aspoň pár skleniček a dva
hrnky na kafe, abychom nepili všecko z toho odporného
plastu. Ještě že jsem to neudělala.“
„Aha, tak proto ty zarážky,“ řekl, vyndal z kapsy nůž
a jal se pižlat další špunt. Zpocené ruce se mu třásly a já





19
už viděla, jak se za pár minut pořeže a budu ho muset
ošetřovat.
„Jste moc hodný, ale nechte to prosím vás. Jděte se
raději s manželem podívat na toho pilota. Proto jste
přece přišel, ne?“
Nakonec se loď Marek svého křtu přece jen dočkala.
Jako nejvhodnější se nám pro tuto událost jevil neda -
leký přístav v St. Cast Le Guildo. Voda tu i při odlivu
dosahuje až ke kamenné hrázi, takže do lodí lze kdykoli
nastoupit, nikdy neleží na boku na suchu jako u nás
v Erquy a všude jinde. Na hrázi je promenáda a několik
barů. Rozeslali jsme pozvánky přátelům a domluvili
občerstvení v baru Caravel. A co nejlepšího: na křest lodi
nám přijeli zahrát kamarádi z jižní Moravy! Majitelé
Caravelu jim vycházeli vstříc, nebránili jim natáhnout
kabely, umístit bedny a nástroje, kam se jim zachtělo.
Zakrátko začala produkce.
Všichni byli nahoře na zahrádce baru, my pod nimi
dole na lodi. Já, Joël v kapitánském úboru a Alena, které
byla svěřena role kmotry. Držela v ruce lahev
šampaňského a tvářila se rozpačitě jako způsobná sextánka,
kterou zvolili za předsedkyni třídního výboru, která je
sice poctěna, leč neví, co s tím, v daném případě hlavně
kam má tou lahví praštit. Joël ji zavedl na příď a ukázal
jí kotvu. Tady!
Užuž se napřahovala, ale já ji ještě zarazila. Ne že by
se mi originální skladby mikulovských rockerů
vyloženě nelíbily, Cesta z města je například docela hezká,
avšak přijel s nimi i Oldřich Veselý, ve své době slavný





20
zpěvák a komponista skupiny Synkopy, o němž jsem
věděla, že umí doopravdy zpívat. Chtěla jsem o křtu
slyšet něco jiného, než co hráli a co můžete slyšet, ať si
vyjedete na kteroukoli ze čtyř světových stran. Něco, co
v Bretani neznají, co určitě potěší naše hosty i náhodné
posluchače, kteří se shromáždili kolem. Udělala jsem
tedy prosebné oči a zavolala nahoru:
„Oldo, prosím vás, dejte nějakou moravskou lidovou!“
A Olda dal jednu a pak ještě pár dalších a všichni tles -
kali a byli nadšení a turisté nevěděli, jestli si mají fotit
kapelu a zpěváka, elegantní tmavomodrou loď s českou
a bretonskou vlajkou, dvě dámy odklízející střepy nebo
pána s dýmkou, kapitánskou čepicí, pozdviženou
sklenkou červeného a úsměvem od ucha k uchu. Přestože
jsme s Alenou na sobě měly parádní šaty, já dokonce
klobouk a na krku perly, s těmi hadříky a smetáky jsme
pro hledáčky fotoaparátů byly rozhodně méně
přitažlivé než Joël, jenž vyhlížel jako nefalšovaný mořský vlk
z časů kapitána Nema.
Asi za dvě hodinky jsme odpluli k místu, odkud se do
lodi dalo nastupovat, a pozvali naše hosty k prohlídce.
Dostávali jsme květiny a dárky, nejčastěji pruhovaná
trička a doplňky pro lodní kuchyni. Posedělo se na
palubě i v salonu, někteří seděli také na molu a čekali, neboť
dovnitř se nevešli všichni najednou. Následovala
plavba ke Cap Fréhel a zpět, které se účastnilo asi dvanáct
nejodvážnějších, kupodivu i celá kapela moravských
suchozemců, z nichž naštěstí toliko jeden trpěl mořskou
nemocí. Mohlo to být i tím, že nepil žádný alkohol.





21
Nevím, co je pravdy na té teorii, že námořníci pijí
rum, jelikož jedna motolice vyrovnává druhou. Jsou-li
střízliví, začnou se kvůli ustavičnému houpání lodi mo -
tat, ale jsou-li mírně opilí, vyrovná se to. Hlava se
přestane točit a oni snáze udrží rovnováhu. Už na můj první
seznam nákupu věcí potřebných na loď mi Joël připsal
whisky. Poněkud mě to udivilo od člověka, který tvrdý
alkohol nepije. Až mi bylo bohužel dáno to pochopit.
Kotvili jsme nějaký čas u St. Brieuc v Port du Legue,
protože v Erquy neměli místo. Nebylo to daleko, nebylo
to drahé, mělo to hlídače a všechny náležitosti. Jenže to
nebyl přístav otevřený do moře, ale kanál se
zdymadlem, které mělo přílivy a odlivy daný jízdní řád, podle
něhož se plavební komora napouštěla a vypouštěla.
Jinými slovy nedalo se vyplout ani připlout kdykoli,
každý se musel podřídit plavebnímu řádu, aby se propustí
dostal ven nebo dovnitř kanálu.
Jednou jsme z projížďky připluli moc brzy. Museli
jsme před bránou zdymadla zastavit a skoro hodinu
čekat. Nikdy předtím a ani potom mi na lodi nebylo
špatně, avšak to houpání ze strany na stranu, když
plachetnice kotví na místě, to je věc pro orgán zvaný žaludek
přímo smrtonosná. Nejprve jsem se snažila nedívat na
vlny ani na okraje pohupující se lodi, nýbrž na výběžek
města, který byl vlevo od nás a zdál se být nehybný. Nic.
Bylo mi hůř a hůř.
Napadlo mě, že se musím opít, jako to dělají otrlí
námořníci. Avšak představa alkoholu, jenom samotná
ta představa měla na můj žaludek vliv tak neblahý,





22
že jsem to chtěla vzdát. Taková pošetilost, nebuď blá -
zen a vydrž to! Vtom mi jakýsi záhadný vnitřní hlas
přikázal: Musíš se nutit! Nuť se, lej to do sebe, buď
statečná! I zaťala jsem zuby a dovrávorala ustavičně
se houpajícím prostorem po schůdcích do kuchyně.
Uchopila jsem odhodlaně lahev whisky a vypotácela
jsem se s ní nahoru. Bez meškání jsem odšroubovala
zátku, nadechla jsem se a vchlístla do sebe asi půl deci
skotské přímo z lahve se stejně náruživým odporem,
s jakým do sebe člověk vpravuje nechutný lektvar
proti kašli.
„Br!“ otřásla jsem se a přihnula jsem si znovu, neboť
onen vnitřní hlas mi radil, že nestačí si líznout, z toho
že se nikdo neopije.
Manžel na mě hleděl s trochou útrpnosti, nicméně
laskavě, to jest jako obvykle: jako na malé dítě
potřebující dohled dospělého. Na druhou stranu je na něm
báječné, že v kritických okamžicích neotravuje
stupidními otázkami, což rodiče dělávají. Teprve když jsem se
při třetím hltu pobryndala, zeptal se:
„Nechceš přinést kalíšek?“
„Ne! Námořníci přece taky pijou z flašky.“
„Odkud to víš?“
„Z knih a z filmů o pirátech. Přesně takhle si
zavdávají. Jo, a potom vlastně lahev koluje. Na, dej si taky!“
nabídla jsem mu.
„Ne dík. Na tvé zdraví!“
„Jo, na zdraví,“ odvětila jsem a lokla jsem si ještě
párkrát.





23
Bylo to k neuvěření, ale takřka současně s tím, jak mi
alkohol stoupal do hlavy, nevolnost se vytrácela, žalu -
dek se zvolna uklidňoval a za pár minut jsem se cítila
skvěle. Ačkoli jsem daleka doporučení, aby se každý
napřed ztřískal jako Dán, chystá-li se plout přes oceán,
nemohu popřít, že na té teorii o opilých námořnících
nejspíš něco bude.
Pro člověka, který léta letoucí neokusil nic než
jízdu parníkem z Prahy do Štěchovic nebo pramicí kolem
Střeleckého ostrova, představuje plachetnice na moři
objev zbrusu nového světa. Není to jen rozdíl mezi
typem plavidla nebo mezi řekou a mořem, co přináší
bezpočet nevšedních zážitků. Je to i společenský rozdíl.
Jakmile někam připlujete, můžete hodit lano komukoli
na břehu či na molu, ihned vás přitáhne a uváže a začne
se s vámi kamarádit. Nezávisle na věku nebo národnosti
stáváte se členem klubu, či spíš tajného spolčení bláznů
zaprodavších svá srdce a své duše námořničení.
Jistěže jsou i jiné vášně, jimž lidé cele propadají, jiné
sporty, jiná hobby. A i mezi nimi asi panuje vzájemné
porozumění a solidarita. Myslím ale, že u jiných zálib
občas přichází ke slovu i řevnivost. Ptala jsem se
kolikrát sama sebe, proč jsem ji u lidí posedlých plavbou
a rybařením na moři nikdy nepozorovala a proč vlastně
člověka div nevítají s otevřenou náručí, sotva někde
přirazí ke břehu.
Inu, poněvadž přežil. Zůstává to nevysloveno,
nicméně pečeť smrti, žel nezřídka stvrzená rybáři
utonulými v nelítostném příboji, je podle mě jádrem vnitřního





24
spříznění všech mořeplavců. Spříznění, k jakému mezi
ostatními lidmi nedocházívá.
Přístav v St. Cast Le Guildo patřil k mým nejoblíbe -
nějším. Cestou jsme pokaždé zastavili v zátoce pod
středověkým hradem Fort La Latte, který se pne na vysoké
skále. Dívat se zdola a představovat si, jak se jej nějací
nájezdníci snaží dobýt, se nedalo srovnat s pěší procházkou
nahoře, s běžnou turistickou prohlídkou přes trvale již
spuštěný padací most. Z lodi je každý pohled na pobřeží
jiný, dekorativnější a měnlivý podle dopadu slunečních
paprsků. Obrysy hradu v rudé záři zapadajícího slunce
se ze zátoky jevily jako kulisa magického divadla, kde
se zakrátko rozezní trubadúrova fanfára a začne první
dějství příběhu o Rolandovi.
Jednou jsem byla plavbou tak nadšená, že jsem se
cítila jako hotová námořnice a požádala jsem manžela,
zda bych mohla ten kousek z Fort La Latte do St. Cast
kormidlovat sama. Pustil mě k řízení a tvářil se
potměšile, místo aby mě upozornil, že kormidlo není volant,
i když tak na první pohled vypadá. Jakmile jsem se toho
chopila, proměnila se naše pokojná plavba v tanec
svatého Víta. Nejdřív jsme se párkrát skoro dokola otočili,
pak jsme přes veškerou mou snahu plout přímo
hodnou dobu brázdili vlny cik-cak, což samozřejmě neušlo
pozornosti pasažérů nedalekých plavidel, kteří na mě
začli pokřikovat něco jako do toho, odvahu a podobně,
až mi konečně došlo, že se loď opravdu nedá řídit jako
auto a že nejsem na silnici, která se nehýbe, nýbrž na
moři, které ani chvíli nepostojí.





25
Když jsme se blížili k přístavu, vždycky jsme museli
předem zavolat do kapitánské kanceláře, aby nám řekli,
co je zrovna volné, kterou bójku a místo můžeme použít.
Nebylo to levné, jedna noc tam vyšla na dvacet eur, ale
stálo to za to. Joël spustil motor a zarejdoval, kam nám
kázali, posléze nastala chvíle plavčíka, tedy moje, abych
vyskočila nahoru a přitáhla nás háčkem k oranžové bój -
ce. Potom jsme mohli zůstat na lodi, nebo se vydat do
města. K tomu účelu tam sloužilo taxi, což byl velký
nafukovací člun obsluhovaný přes léto studenty. Podle
objednávek objížděli lodi, nakládali klienty a vozili je
ke břehu. Zpátky se muselo do půl dvanácté, jinak byste
ke své lodi museli doplavat, neboť taxislužba končila.
Nikdy nezapomenu na povznášející pocit našeho
prvního večera na lodi v tomto přístavu. Dělo se pro mě
něco dotud nepředstavitelného: tisíc pět set kilometrů
od domova jsem na lodi smažila kotlety, nade mnou vlála
česká vlajka a z přehrávače zněla Dvořákova
Novosvětská. Pouze málokdy člověk bdí i sní zároveň. Nevěděla
jsem, jestli mám být pyšná na toho Dvořáka, na tu vlajku
nebo na sebe a svou přizpůsobivost jinému životnímu
stylu, a tak jsem radši dbala na to, aby se mi nepřipálily
kotlety. Po večeři jsme vyšli na palubu, pozorovali
hvězdy a dopili lahev vína. Spalo se nám vskutku báječně.
Jenže v sedm ráno...
„Někdo je na lodi,“ zašeptal manžel tónem
tělesného strážce, jenž zůstává bdělý a ostražitý dvacet čtyři
hodiny denně. Vyskočil z postele, natáhl si džíny a letěl
se podívat, co se děje.





26
Když jsem se vymotala z teplých peřin a vylezla z ka -
biny do salonu, můj mžouravý zrak mi skrz slepená
víčka ukázal situaci, jež se mi pranic nelíbila. Manžel
stál dole, lokty se opíral o schůdky a pokorně odpovídal
na nesmyslné otázky uniformovaných mužů stojících
na palubě. Proč nezapisujeme každou cestu do lodního
deníku a co to máme za divnou vlajku.
Začala jsem nepříčetně láteřit. Česky. Slova jsem arci
nevybírala. Proč má být každý krásný zážitek vykoupen
tak strašným příkořím, jako je tahat mě v sedm ráno
z  postele? Třískla jsem konvicí na plynový vařič, že
udělám kávu, a nepřestávala jsem nadávat.
Neuvědomovala jsem si, že mnohé nadávky mají mezinárodní
platnost. Máte si to, vy kreténi, najít v atlase nebo na
internetu, když nevíte, co je to za vlajku. Slovo kreténi
Joëla přimělo, aby se od celníků obrátil ke mně a pronesl
úpěnlivým hlasem:
„Prosím tě, přestaň řádit! Chceš, aby nám rozřezali
kanape? Pšt!“
Tak jsem ztichla a kanape nám nerozřezali, ani loď
nerozebrali, jako to udělali jiným lidem v nedalekém
okolí. Jak jsem však mohla tušit, že se všude
v přímořských vodách pašují drogy, že celníci mají právo
vstoupit na podezřelou loď a že ta naše jim bude podezřelá
českou vlajkou?
„Záviděj,“ pravila jsem plačtivě poté, co mi Joël
vysvětlil, jak to chodí.
„Cože?“
„Ti celníci. Tak pěknou vlajku totiž ještě neviděli.“





27
„Určitě ne, tak pěknou jako vy nikdo nemá,“ řekl,
vzal mě kolem ramen a dal mi pusu. „Prosím tě, snad
nebrečíš?“
„No, ne že bych přímo brečela, ale příchod unifor -
movaných představitelů moci na moje území, a zvlášť
v ranních hodinách, mi nedělá dobře. Myslela jsem, že
už to nikdy nebudu muset zažít.“





28
Mišpoche
Trvalo dost dlouho, než jsem se pořádně rozhlédla po
maželově rodné vesnici Allain a pochopila, proč už ně -
kdy v pětadvaceti odtud odjel na pět let do Afriky, aby
zmizel co nejdál. Napoprvé jsem vůbec nevnímala
šedivost řadových domků ani bezvýchodnou nudu, která
vanula ulicemi, protože jsem měla být představena jeho
matce. Yvette mi nabídla židli, obhlédla mě od hlavy
k patě, načež se obrátila k synovi a oznámila mu:
„Má moc hezké nohy.“
Jako by mluvila o kusu nábytku nebo o koni na prodej.
Dělala jsem, že tomu nerozumím, a přihlouple jsem se
usmívala. Po lahvi vína a dobré večeři se nálada
uvolnila, nebo spíš já jsem se uvolnila a cítila jsem se u Yvette
jako doma. Zdálo se, že jsem jí padla do oka. Zjevně jí
ani trochu nevadilo, že se její prvorozený syn oženil
s cizinkou o dva roky starší, místo aby si jako zachovalý
rozvedený přespadesátník našel lepou mladou
Francouzku. Postupně jsem zjistila, že takové jednání je jí
naopak sympatické, že schvaluje každý čin, jejž ostatní





29
chápou buď jako holý nesmysl nebo jako ztřeštěnost.
V osmdesáti šesti letech řídí automobil a skoro každou
sobotu jezdí na tancovačku.
Takové ženě rozhodně nemohlo na našem pozdním
romantickém sňatku přijít nic divného nebo mimo -
řádného. Nesnášela nudu a fandila odvážným. Jednou
jsme ji vzali na výlet do Českého Krumlova. Seděli jsme
v restauraci na terase přímo nad jezem a pozorovali
kajakáře. Někteří jez sjeli, těm tleskala a volala bravo,
někteří vylezli z lodě a obešli ho. To Yvette rozčilovalo.
Jak mohou být tak zbabělí? Hvízdala na prsty a křičela
z plna hrdla:
„Courage! Courage! Que est-ce que vous faites!“
Teď je již dlouho vdova, ale dokud ještě žil její
manžel, napadlo ji jednou, bylo jí kolem sedmdesáti, že má
po krk jeho autoritativního jednání, a coby matka pěti
dětí a babička mnoha vnoučat a pravnoučat si někde na
plese namluvila šarmantního elegána italského zjevu
a odstěhovala se k němu. Když si však šla domů pro své
věci, manžel zamkl a nechtěl ji pustit dovnitř. A co na
to maman Yvette? Popadla sekyru a mlátila do dveří, až
třísky lítaly. Joëlův ubohý otec se dal na úprk, hledaje
útočiště u sousedů. Pár dnů se bál jít zpátky domů, co
kdyby se pro něco vrátila. Potom spravil dveře,
nicméně pro jistotu se zabarikádoval, což dobře udělal.
Zanedlouho se totiž situace opakovala. V obavě o holý
život chtěl nejprve volat policii, pak se však rozhodl,
že by se taková věc měla řešit v rodině, a zavolal na
pomoc Joëla:





30
„Prosím tě, přijeď! Hned! Matka se zbláznila. Už je
tu zas s tou sekyrou. Já nevím, co mám dělat! Strašně
se bojím, že mě vážně zabije!“
„S jakou sekyrou, co to blábolíš, co se děje?“
„Neptej se a jeď! Jdi předem, ta dračice je vzadu. Ne -
zvoň, to by slyšela. Třikrát tiše zaklepej, budu čekat za
dveřmi.“
Joël učinil, jak mu otec kázal. Vstoupil do domu
a v prvním okamžiku neviděl na krok. Všechny žaluzie
stažené, dveře do dvorka zabedněné, jen v jídelně plála
jedna svíčka. Zvenčí k nim doléhalo matčino hulákání.
Zdálo se nesmyslné otevřít okno a pokoušet se s ní
hovořit tudy. Co chvíli si ulevovala tím, že třískla sekyrou
do baráku, a nebylo vyloučeno, že by se strefila do hlavy
prvnímu, kdo by ji vystrčil z okna ven.
„Tati, vezmu to na dvorek radši přes garáž. Při
nejhorším stihnu utéct.“
Jakmile Yvette syna spatřila, šla zostra po něm.
Zdvih la sekyru k úderu, v očích zášť bohyně Nemesis.
Ještě nikdy neviděl svou matku tak nepříčetně zuřit, ale
jakýsi šestý smysl mu napověděl, aby ji nebral vážně.
„Tak dost, mami! To stačilo,“ řekl co nejvlídněji,
potlačuje smích, který se o něj pokoušel už při pohledu na
obranná bednění otcova válečného krytu. Chytil matku
za napřaženou paži, jemně ji odzbrojil a objal.
„Pojď, maminko, promluvíme si.“
Naložil ji do auta a rozjel se s ní nazdařbůh krajinou
naslouchaje jejím zprvu zlostným, posléze rozumněji
vyjadřovaným nářkům. Na otce, na osud, na celý svět.





31





32
Když se rozplakala a začala se s ním šmajchlovat, ty můj
velký, ještě že tě mám, stejně tě mám ze všech nejradši,
usoudil, že napětí povolilo; slíbil, že jí nazítří z domo -
va přinese, co tam zapomněla, a odvezl ji zpět k jejímu
milenci.
Celá ta aférka, možná poslední vzrušení, které lidé
v Allain zažili, poměrně záhy skončila, neboť amant
zničehonic vážně onemocněl, a než se kdo nadál, byl v Pánu.
Otec radši nechal dveře otevřené a nakonec se usmířili.
Ona asi byla poněkud skandální už jejich svatba. Otec
Joëlova otce nesl velmi nelibě, že ta blonďatá nevěsta
Yvette je svým původem cikánka, že má mít
v příbuzenstvu rodinu bohéma, potulného muzikanta, který sice
hraje na všecky hudební nástroje jako bůh, ale přece
jen – co je to za existenci jezdit s kapelou jednou sem,
jednou tam a nemít status úctyhodného občana? Jelikož
však můj drahý manžel byl již čtyři měsíce v matčině
lůně, nemohl s tím zhola nic počít a vypravil jim svatbu,
jak se sluší a patří.
Původně chtěli jen dvě děti. Po Joëlovi se narodila
Christiane a to mělo stačit, jenže Yvette jednoho
krásného dne shledala, že je v požehnaném stavu potřetí.
Po válce byly interrupce přísně zakázané, a tak si dala
pomoct od místní porodní báby. Ta jistě dělala, co uměla,
leč neuspěla. A na svět přišla Yveline. Pro mě i pro Joëla
ta nejsympatičtější sestra, milá, inteligentní a nezávislá,
sestra, která rovněž unikla z Allain a žila až u Marseille,
sestra, kterou jako jedinou z celé rodiny pozval na naši
svatbu.





33
S  matkou spolu měly velice ambivalentní vztah.
Yvette ji pořád jaksi podvědomě odmítala, jako by už
nebylo po všem, jako by tu ještě byla naděje na pomoc
porodní báby. Když se Yveline rozvedla, skamarádila se
Yvette jako naschvál s jejím exmanželem. Gérard byl po -
jednou nejbližší přítel, ba člen rodiny, zhrzený
a opuštěný chudáček, kterého bylo třeba vzít pod ochranné
křídlo. A kdesi daleko si užívala nevděčná dcera, která
nedovedla ocenit, jaký je to dobrák od kosti.
Nikdy jsem se nikomu nesvěřila se svým
podezřením, ale vůbec by mě neudivilo, kdyby důvodem
toho odmítání bylo i to, že Yveline měla jiného otce
než ostatní děti. Že se prostě vášnivá Yvette zamlada
s někým spustila, s někým, koho navíc nemilovala
a na něhož chtěla za každou cenu zapomenout, jako
se snažíme zapudit vzpomínku na životní prohru
a jsme neradi, když nám ji někdo už svou existencí
stále připomíná. Všichni jsou blonďatí, Yveline jediná
byla černovlasá, všichni mají výrazné rysy otcovy
tváře, ona se mu ani vzdáleně nepodobala. Možná příliš
povoluji uzdu své fantazii, když ji takhle pouštím na
špacír za smyšlenými hříchy Yvettina mládí, avšak
neumím si jinak vysvětlit ten její zarputilý odstup
od jedné ze tří dcer.
„No, a když tak nechtěli Yveline, proč pak měli ještě
čtvrtou? Michelle?“
„Nehoda,“ odvětil manžel.
„Aha. A Sylvain? Další nehoda?“
„Asi jo.“





34
Leželi jsme v bývalém manželském loži, které nám
Yvette na noc nabídla. Je to starobylá bohatě zdobená
postel z poctivého dubového dřeva o šířce sto dvacet
centimetrů. Pro dvě osoby je takřka nemožné si do ní
lehnout jinak než v těsném objetí, doslova tělo na tělo.
„Už to chápu,“ zašeptala jsem.
„Co?“
„No ty nehody.“
Stavovali jsme se u matky skoro pokaždé na cestě
mezi Prahou a Erquy. Lorraine, tedy Lotrinsko je tak
na půl cesty. Párkrát jsme se zdrželi víc než jednu noc
a jezdili jsme společně s ní na odpolední kávu a na pro -
cházky po nedalekém Nancy. Zdařile tam zrenovovali
náměstí polského krále Stanislava, který roku 1725 za
švédské okupace emigroval do Francie a od svého zetě
Ludvíka XV. získal titul vévoda lotrinský. Jeho přínos
rozkvětu města a celého kraje byl tak znamenitý, jak
z hlediska hospodářské prosperity, tak kultury
a vzdělanosti, že se na něj vzpomíná a je uctíván dodnes.
Na někoho, jako byl tento osvícený panovník,
Lotrinsko zřejmě čeká. To nikdo, zvlášť jestli se tam dostal
cestou ze sousedního Alsaska, nemůže přehlédnout.
Rozdíl mezi těmi dvěma kraji je tak markantní, že je
lépe spatřit jej na vlastní oči, protože
sebevýstižnější popis zůstane vůči skutečnosti vždy pouze slabým
odvarem.
Bohatství Lotrinska spočívalo v  rudných dolech
a hutním průmyslu. Rudné žíly se v průběhu času
téměř všude vytěžily a továrny na výrobu železa zavřely,





35
neboť zbylé žíly jsou již příliš řídké a slabé, aby se vy -
platilo je těžit a zpracovávat. Značná část obyvatelstva
v důsledku toho odešla, nebo musela hledat jiné
uplatnění. K tomu ke všemu není Lotrinsko příliš atraktivní
z hlediska turismu.
Bohatství Alsaska spočívá ve vinicích a těm se
naštěstí daří stále.
Alsasko, to jsou rozkošná starobylá městečka
s hrázděnými domky různých barev, v oknech květiny,
udržovaná dláždění, návěští zvoucí k  posezení a  kolem
toho plodné vinice. Přejedete k sousedům do
Lotrinska a máte pocit, že zatáhli oponu, že jste byli diváky
barvitého představení, které právě skončilo. Nejenže
se tam nesetkáte s žádným ze zmíněných půvabů, ale
nemůžete se zbavit dojmu, že putujete zpátky časem,
že jste se ocitli v Horních Počernicích, ve Zbuzanech
nebo v jiné příměstské pražské obci před převratem
roku 1989.
Přesně taková je obec Allain i všecky okolní vesnice.
Posmutnělé zapadlé díry bez výrazu, bez špetky
osobitosti, bez životního jiskření a chuti trochu se hnout
a něco změnit. Každé ráno přijíždí do Allain pekař. Jinak
tam není nic, co by fungovalo, snad jen hřbitov. Už ani
farář nedochází, poněvadž kostel se rozpadá a nikdo
nemá zájem dát jej do pořádku. Za prací a na nákup se
jezdí do Nancy nebo do Toul. Něco tak dekadentního
aby člověk ve Francii pohledal.
Přesto se v mišpoche, do níž jsem se přivdala,
rozpoutala válka o parcely. Pro mě zcela nepochopitelná.





36
O volnou parcelu katastrálně příslušející k této ponuré
obci bych nestála, ani kdyby mi ji nabízeli zadarmo.
Jsem jedináček, a tak vůbec neznám ony střídavé ná -
klonnosti a zášti mezi sourozenci ve vícečlenné rodině.
Dva se z nějakého důvodu sblíží a pomlouvají třetího,
ten najde oporu u čtvrtého a s chutí pomlouvají zase je,
pátý dělá, že nic neví. Pak se ty dílčí klany rozkmotří
a přeskupí a nedá se v tom vyznat.
V té mojí nové rodině odevšad zaznívaly mně
nesrozumitelné tamtamy, probíralo se, kdo kdy co řekl a jak to
myslel, já jsem často vypínala pozornost a tvářila jsem
se společensky. Zpočátku jsem si to od manžela
nechávala vysvětlovat, později ani to ne, poněvadž nad tím jen
mával rukou a já neměla zájem proniknout do hloubky
problémů, jež se udály před dvaceti nebo padesáti lety.
Ne v rodině, od níž se i on sám odtahoval, jak mohl,
v rodině, kde nelze nalézt duchovně spřízněnou duši,
kde se dokola řeší nám na hony vzdálené banality. Na
druhou stranu ono je to všude stejné, od věků a v každé
rodině stejné. Na tom, že přátele si vybíráme, zatímco
příbuzní jsou nám osudem přiřčeni, se nedá nic měnit.
Mýlil by se, kdo by myslel, že Yvette je díky své
hluboko v nitru zakořeněné romské prapodstatě nějaká
nepořádná nebo líná šmudla. Je to na první pohled dáma
každým coulem. Stále jako právě od holiče upravené
blond vlasy, elegantní oblečení, a především lodičky.
V životě jsem ji neviděla v jiné obuvi, kráčela s námi
v lodičkách suverénně i na Šumavě podél řeky Vydry.
Zároveň je dobrá hospodyně a  vynikající kuchařka.





37
A vídám na ní, jak je spokojená, když se aspoň pár jejích
dětí sejde u stolu a ona je může obsluhovat a naslouchat
jejich tlachání.
„Nepřibrala jsi trochu, Christiane?“ řekne Michelle.
„Ani ne, Michou. Podle šatů bych to přece poznala
a nic mě neškrtí.“
„Hm. Asi se mi to zdálo. Máš pravdu, podle šatů se
to pozná nejlíp. Julie tak zjistila, že je v jiném stavu,
chacha.“
„Tak ty budeš babička? No konečně! A jak k tomu...“
Tu se zarazila. Měla jsem pocit, že se chtěla zeptat,
jak k tomu dítěti Julie přišla. Patrně proto, že jsem bě -
hem předchozích rodinných zasedání vyslechla, kterak
byl její manžel pomlouván, že je to nekňuba, že se určitě
nezmůže ani na dítě, nitku na něm nenechaly suchou.
Analogicky se mi v duchu samy od sebe vybavily dvě
židovské anekdoty o překvapivém početí. A hned jsem
si nařizovala: Ne abys je do večera zapomněla, ty jeden
sklerotiku. Joël potřebuje po každé rodinné seanci
duchovní vzpruhu, a tohle ho určitě postaví na nohy:
Krásná historie, co se nám přihodila, Rosa! Naše
Lucie je těhotná. Jak je to možno?
Asi s tím příručím, co u nás bydlel.
Ten měl přece postel extra pro sebe.
No, třeba vylezl ze své postele.
Ale mezi její a jeho postelí byla přece ta španělská stěna.
No, tak asi tu španělskou stěnu dal stranou.
Leda to.





38
Pan Geduldiger sedí s panem Blochem ve vlaku a jeví
se býti nervózním.
Kam jedou, pane Geduldiger?
Domů, pane Bloch, domů. Moje mi telegrafovala, že
povila chlapce.
Ale! To jim moc gratuluju, A kdo je otcem?
Dovolte! To je ale drzost od nich. Taková drzost!
Co má být, pane Geduldiger? Já myslel, že to vědí.
Bála jsem se, aby si nevšimli, že myslím na něco zá -
bavného, nebo že mi dokonce připadá zábavná ta
začínající hádka, tak jsem raději dělala, že mě zaujal fotbal,
který právě běžel v televizi. Zrovna dali gól.
„Jé, gól, hurá!“
Muži na mě pohlédli pohrdlivě a s náznakem těžko
skrývaného odstupu od cizáků, kteří fandí Němcům,
a ne jim, ale nekomentovali to. Jednak mě Joël
zachránil dotazem, zda vůbec vím, kdo s kým hraje, a obdržel
zápornou odpověď, jednak byla na obzoru předzvěst
něčeho daleko horšího, a sice rodinného rozvratu,
jelikož Michelle na sestru doslova zařvala:
„Co tím myslíš? Co jak k tomu jako? A proč konečně?“
Chris není nadarmo profesorkou lycea:
„Proč řveš? Uklidni se. Co bych tím asi mohla myslet?
Přece že ti gratulujeme! Že budeš konečně taky prarodič
jako my všichni, né? Vítej v klubu!“
Pozvedne sklenku, ostatní se k ní přidávají, někteří
při tom nespouštějí oči od televizní obrazovky, kde
stále probíhá přenos fotbalového utkání, a matka přináší
předkrm. Ženská část rodinného stolu vymýšlí jméno





39
pro očekávaného potomka, mužská část fandí a hodnotí
výkony hráčů.
„Chris, co že s tebou dneska nepřišel Louis?“ prohodí
matka na cestě mezi kuchyní a salonem, aniž tuší, že
tím nahodila udičku, že Louisova nepřítomnost zavdá
podnět k dalšímu špičkování mezi sestrami.
„No jo vlastně, kde je Louis? Kdo nám dneska zahraje
na akordeon?“ chopí se Michou příležitosti. „Snad jste
se nepohádali?“
„Má chřipku,“ odvětí Christiane ledovým tónem,
a aniž si vymění sklenici, přejde nenápadně z vína na
whisky, která je vždy hlavně kvůli ní v matčině domác -
nosti po ruce.
„Já jen, že by to byla škoda, kdybyste se rozešli, víš?
Taková láska!“ dodá Michelle procítěně.
„Budeme se brát,“ trumfuje šedesátiletá Christiane
a zavdá si.
Podle mě ji to teprve v tu chvíli napadlo. A opravdu se
pak na truc vzali. Nakonec když my, proč ne oni, láska
přece kvete v každém věku.
Podobné půtky ve mně vyvolávaly vzpomínky na
babičku Otylku a její dceru, moji tetu Jiřinu. Přespávala
jsem u nich po tanečních, protože teta mi dělala garde,
navíc bydlely v Klimentské ulici, zatímco my až v Kyjích
u Prahy, tedy dost daleko od centra, a matka nechtěla,
abych v noci cestovala samotná. Uložily mě pokaždé
mezi sebe na rozkládací gauč. Sotva jsme ulehly,
rozeznělo se vedle mě dvojí hlasité chrápání, z něhož jsem
div neohluchla. Rozkošné a  vskutku záviděníhodné





40
dívčí snění po plese. Občas jsem tetu přelezla a šla jsem
si do koupelny číst.
A ráno?
„Martino, že nechrápu tak jako Jiřina,“ začala babič -
ka.
„Já přece vůbec nechrápu. To ty! Na dnešek jsem oka
nezamhouřila, jak jsi to řezala. No řekni, Marto, nemám
pravdu?“
Co na to říct. Chrápaly každá v jiném rytmu. Teta
pravidelně a stejnou intenzitou spokojeného
moderata, babička přecházela ze sotva slyšitelného vrnění do
fortissima končícího vždy znova úderem činelů. Budilo
to dojem, že na něco číhá, pak za tím běží a nakonec
to chňapne. Docela ochotně jsem jim ten rozdíl jednou
předvedla, ale víckrát to nechtěly. Moje rozhřešení
v dané oblasti je neuspokojilo, i brávaly si mě za
smírčího soudce v jiných otázkách. Například která z nich je
tlustší. K tetině cti musím říct, že to byla babička, kdo si
rád začínal, někdy dokonce na veřejnosti. Jakmile jsme
na chodníku o dva kroky minuly nějakou ženu plnější
postavy, otázala se hlasitě:
„Že nejsem tak tlustá jako ta baba?“
Naštěstí dotyčné dámy dělaly, že nic neslyšely, že se
jich to netýkalo, ale já stejně trnula při představě, že
se některá z nich otočí a pustí se do nás, zvlášť když
babička svou narážku tu a tam ještě okořenila, řkouc:
„Ta se nese. Zezadu lyceum, zepředu muzeum.“
Proč si babička myslela, že je štíhlá, lze vysvětlit
pouze tím, že její zrcadlo nebylo dostatečně velké. Měla





41
typickou postavu věstonické Venuše, z čehož jí zrcadlo
ukazovalo pouze bystu. Útlá ramínka a štíhlé paže, až tam
se viděla. Obrovskými ňadry, břichem a širokými boky se
zřejmě proto netrápila, poněvadž na ně neviděla. A teta
byla naopak silná nahoře, s širokými rameny a tlustými
pažemi, ale boky měla úzké. Jakpak jsem je mohla roz -
soudit a zabránit jejich věčnému hašteření?
Jaké řeči se mezi příbuznými vedou, není nijak zvlášť
důležité, pokud nejde o peníze nebo o zdraví. Je
úplně lhostejné, zda u maman Yvette zavládla atmosféra
popichování stran současného osobního vzhledu
a milostných vztahů, škádlivého vzpomínání na ústrky či
radostné lumpárny společného dětství, jednotné fronty
odpůrců sousedova počínání nebo projevů nehynoucí
lásky a solidarity sourozenců:
„Tys trošku zhubla, Christiane, ne? Sluší ti to.“
„Díky. Hele, a ty ses dala ostříhat, viď? Tos dobře
udělala, fakt. Tenhle zástřih tě úžasně omlazuje.“
„Vážně? Maman, dáš mi recept? To je vynikající, to
tvoje ragoût.“
Hovory tohoto typu jsme sice ne nadšeně, leč bez
větší újmy snášeli, ale od jisté doby, myslím, že tehdy šlo
o volbu prezidenta Sarkozyho, začal pro nás problém ve
věci politických názorů. Jen matka sdílela můj
a manželův postoj, ostatní členové rodiny jsou levičáci a Sylvain
dokonce extrémní pravičák. Čím víc kvůli tomu naše
návštěvy řídly, tím víc jsme se té rodině vzdalovali. Manžel
by byl rád viděl pouze matku, což ale dost dobře nešlo,
protože pokaždé pozvala i pár ostatních, aby zas měla





42
ten pocit soudržné rodiny. Tak jsme na svých cestách
přestali přespávat u ní a stavovali jsme se v jednom ho -
telu u Metz, případně ona přijela k nám.
Vzniklo to tak nějak samo od sebe, vlastně jsme o tom
nikdy ani nehovořili. Já viděla manželovu vzrůstající
nechuť k debatám se sourozenci, tak jsem ho do
ničeho nenutila, a až mnohem později mě napadlo, že nás
někteří, zejména Sylvain a Michelle, každý po svém
způsobu, mají dávno za exoty ze zámku, kteří si myslí,
že jsou něco lepšího.
Joëlův otec byl několikrát po sobě starostou. V  té
době prý Allain vypadalo úplně jinak. Byly tam
obchody potravinami, pekař, řezník, domácí potřeby,
papírnictví, dokonce květinářství, byly tam dva bary a jedna
restaurace se společenským sálem, kde se konaly
plesy a oslavy kulatých narozenin, fara a kostel, kde se
sloužily nedělní mše, osmiletá škola, prostě všechno,
co lidé v malé venkovské obci potřebují, co představuje
sousedský společenský život.
Ve snaze do budoucna majetkově zabezpečit
potomky nakoupil tu otec volné parcely. Nemohl tehdy tušit,
jaký osud na jeho kvetoucí obec čeká, podobně jako
Herman Kafka, když kupoval svým dcerám nádherný
činžovní dům v Bílkově ulici v Praze, nemohl tušit, že
zahynou v koncentračním táboře, že po válce bude dům
znárodněn a že se ho až v devadesátých letech dočkají
dvě jediné ještě žijící vnučky, stařenky, které znal jako
batolata a houpával je na kolenou.





43





44
Jistěže nelze srovnávat tragický osud sester Kafko -
vých s tím, jak dopadla obec Allain, svědčí to však o tom,
že otcové na budoucnost svých dětí myslívají, aniž si ji
dovedou aspoň v hrubých obrysech představit. Pan
Michael Davouze určitě nepředpokládal, že majetek, který
po sobě zanechává, tedy dva řadové domky a třicet pět
hektarů půdy, se stane předmětem ustavičných svárů
v jeho rodině. Byl dokonce tak pošetilý, že do darovací
smlouvy nechal zahrnout článek o tom, že podílníci,
k nimž patřila i matka, mohou svůj poměrný díl parcel
odprodat jen se souhlasem ostatních. Zřejmě se bláhově
domníval, že celé to území zůstane pohromadě, že tak
i jeho rodina zůstane pohromadě, neboť si jeho děti na
oněch parcelách postaví domy a usadí se tam. Korunu
tomu dodal, když z dědictví vyloučil dceru Michelle,
jelikož špatně snášel jejího líného manžela Patrika,
který pověsil řemeslo na hřebík a působil jako placený
funkcionář odborového hnutí.
Dlouho jsem Yvette litovala. Naslouchala jsem jejímu
lkaní tu na toho, tu na onoho, a měla jsem za to, že je to
opuštěná zneuznaná máma, ba milující kvočna, která
by měla nejraději svá kuřátka ustavičně kolem sebe.
Posléze jsem pochopila, že u ní je ústředí, že ona je hlavní
postava rodinné špionážní centrály, odkud vycházejí
a zase se sbíhají nitky všech svárů, pomluv a komplotů.
Nejspíš se toho dopouští nevědomě. Nepřijde jí na mysl,
že přikloní-li se k jednomu dítěti, vyvolá žárlivost
ostatních, že pozve-li k sobě dvě děti a hodnotí s nimi jako
se sobě rovnými charakter a životní neúspěch dalšího,





45
nedocílí toho, aby k němu byli solidární a souhlasili
s tím, že mu dá víc než jim.
Manžel svou matku miluje, přesto jsem se jednou
odvážila zeptat:
„Nemyslíš, že část viny na těch věčných rozbrojích
nese Yvette?“
„Ne část. Celou vinu. Chce být hlavou rodiny, jako byl
otec, ale chová se jako klepna. Jen rozdmýchává ohníčky.
Tu vykládá něco Christiane, tu zase Michelle a dosáh -
ne pouze toho, že se znovu pohádají. Momentálně se
Christiane kamarádí se Sylvainem a Michelle s Yveline.
Stačí pár návštěv u matky, která se bude snažit, aby se
usmířili, a celé se to změní. Naštěstí bydlíme daleko
a může nám to být jedno.“
„V zásadě to ale myslí dobře. Tedy podle mě. Má vás
ráda a chce, abyste se měli taky tak rádi a abyste si jí
vážili. Neuvědomuje si, že nezíská u dcery autoritu
stížnostmi na její sestru nebo bratra.“
„Kdyby byla trošku moudřejší, nechala by nás
všechny na pokoji a nepletla by se nám soustavně do života.
A vždycky musí být po jejím. Jen si vem, co způsobila
s tím nápadem, že dá svůj dům Sylvainovi a bude bydlet
v tom vedlejším.“
Ano, tím vlastně začalo poslední dějství, po němž si
s jednou částí rodiny už ani neposíláme vánoční
a novoroční přání. Náhle vzplanuvší mateřskou láskou
k nejmladšímu:
„Marto, vždyť on má chudák tři děti a v práci se mu
vůbec nedaří a platí tak drahý nájem! Proč bychom měli





46
jeden dům pronajímat, když v něm mohu bydlet? A ten -
hle by mohl mít Sylvain s rodinou, ten je větší. Aspoň
budeme vedle sebe a někdo se o mě postará, až budu
nemocná.“
Bůhví, proč měla Yvette potřebu zdůvodňovat své
rozhodnutí nejen všem svým dětem, ale i mně. Věděla
jsem nicméně, že oba domy, stejně jako parcely, jsou
ve společném vlastnictví, a kromě toho, že smlouva na
pronájem sousedního domu je na tři roky:
„Já do toho nemám co mluvit, maman, ale jak chceš
tu paní z vedlejšího domu dostat? Má smlouvu.“
„To je to nejmenší. Něco jí najdu.“
„No, a jak Sylvain vyplatí ostatní majitele domu, když
nemá peníze?“
Tak přízemními starostmi se ovšem Yvette netrápí.
Má ideu a jde za ní:
„Ále, vezme si hypotéku nebo tak něco.“
Hotovo. Tak se i stalo. Všichni byli opět naštvaní,
skoro nikdo s nikým nemluvil. Jedna sestra se nechala
slyšet, že tu almaru, co v Sylvainově domě zůstala,
slíbila babička jí, druhé sestře bylo líto porcelánového
servisu, o němž myslela, že ho zdědí, třetí sestra radši ani
necekla. My jsme se v Sylvainův prospěch vzdali svého
podílu, což nikdy nikdo neocenil, ba právě naopak, byli
jsme o to víc považováni za marnotratné a jistě i zhýralé
milionáře, kteří nevědí, co s penězi, takže nás k mému
zděšení začali houfně navštěvovat.
Jde-li o dědictví, člověk přeci nezná bratra. Jak to, že
jsme tedy bratrovi odpustili pět tisíc eur? Za tím určitě





47
něco bude. A tak přijížděli, aby vypátrali naše vedlejší
úmysly, a taky aby viděli na vlastní oči, jak si takoví
pracháči žijí. Odjížděli zklamáni, když zjistili, že nám
žádný komorník v bílých rukavičkách nenosí snídani
do postele a že od rána do večera pracujeme jako mou -
rovatí. Sylvain mi nicméně stihl vysvětlit, že jeho žena
po každém, kdo ji u nich použije, myje hodinu sprchu,
aby byla jako nová, právě dovezená z krámu, zatímco
u nás, v apartmánu, který jsme mu poskytli,
vypozoroval, že silikonové lepidlo začíná být ve spárách
začernalé. Darmo zmiňovat reklamace a nápady na dosažení
pestřejšího nebo naopak střídmějšího interiéru, jimiž
nás obšťastňovali ostatní. Zanedlouho


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.