načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Loď duchů - Clive Cussler; Graham Brown

Loď duchů

Elektronická kniha: Loď duchů
Autor: ;

Poté co těsně vyvázl životem z nebezpečné operace na záchranu pasažérů potápějící se jachty, probudí se podmořský biolog a dobrodruh Kurt Austin se směsicí útržkovitých a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 334
Rozměr: 25 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Eva Kadlecová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1705-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poté co těsně vyvázl životem z nebezpečné operace na záchranu pasažérů potápějící se jachty, probudí se podmořský biolog a dobrodruh Kurt Austin se směsicí útržkovitých a protichůdných vzpomínek. Viděl, jak se jeho přítelkyně i se svými dětmi utopila, anebo byla jachta opuštěná, už když se na ni nalodil? Z důvodů, které nedokáže vysvětlit, Kurt ani jedné verzi svých vzpomínek nevěří. Odhodlaný poznat osud své přítelkyně začne pátrat po odpovědích a brzy zjistí, že se noří do temného světa státem sponzorovaného kyberzločinu. Narazí na stopy mizejících vědců, podezřelých nehod a rozlehlou síť obchodování s lidmi. S pomocí svého zástupce z NUMA a dobrého přítele Joea Zavaly se zaměří na zlověstnou organizaci přímo v srdci této sítě a pustí se s ní do boje na mnoha frontách od Monaka přes Severní Koreu až po drsné pobřeží Madagaskaru. To, kam ho nakonec pátrání dovede, však předčí i jeho nejdivočejší představy..

Zařazeno v kategoriích
Clive Cussler; Graham Brown - další tituly autora:
Černý déšť Černý déšť
Království Království
Poseidonův šíp Poseidonův šíp
Bouře -- S úkolem odhalit pozoruhodně odvážný plán Bouře
Proroctví ráje Proroctví ráje
The Mayan Conspiracy The Mayan Conspiracy
Ledovec Ledovec
Projekt Nighthawk Projekt Nighthawk
 (e-book)
Projekt Nighthawk Projekt Nighthawk
Piraňa Piraňa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Loď duchů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Clive Cussler, Graham Brown

Loď duchů – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


CLIVE

CUSSLER

a Graham Brown



Loď

duchů



Prolog – Zmizení

Durban, Jižní Afrika, 25. červenec 1909 Jeli do naprosté pustiny, aspoň vrchnímu inspektorovi Robertu Swanovi z policejního oddělení v Durbanu to tak připadalo.

Za měsíčné noci, pod nebem černým jako indický inkoust, jel Swan s brokovnicí na klíně v kabině nákladního auta, které právě kodrcalo po prašné venkovské cestě severně od Durbanu. Reflektory velkého Packardu vrhaly žluté kužely světla, které pableskovaly a poskakovaly a cestu před sebou osvětlovaly jen chabě. Swan třeštil oči do tmy, ale nikdy před sebou neviděl víc než čtyřicet metrů rozježděné cesty.

„Jak daleko je k té usedlosti?“ otočil se k hubenému šlachovitému muži jménem Morris, který byl vklíněný vedle řidiče.

Morris se podíval na hodinky, naklonil se k řidiči a zkontroloval počítadlo kilometrů. Chvíli v duchu počítal a nato se podíval do mapy na klíně. „Měli bychom tam být brzy, inspektore. Řekl bych nejpozději za deset minut.“

Vrchní inspektor přikývl a chytil se rámu dveří, aby odlehčil tělu od nárazů hrbolaté cesty. Packardu se říkalo „třítunka“, byl to nejnovější americký vůz a jedno z prvních motorových vozidel vlastněných durbanským policejním sborem. Přivezli jim ho na lodi; měl speciálně upravenou kabinu a čelní sklo. Clive Cussler Podnikaví mechanici z nově vytvořeného vozového parku mu přidělali rám, který kryl nákladní plošinu, a natáhli přes něj plachtu, zato nikdo neudělal nic pro to, aby byl náklaďák trochu pohodlnější pro cestující.

Jak tak vůz poskakoval a kolébal se na rozježděné zemědělské cestě, Swan si v duchu říkal, že by jel raději na koni. Co však té velké herce chybělo na pohodlí, to doháněla svou obrovskou silou. Kromě Swana, Morrise a řidiče vezla na nákladní ploše ještě osm konstáblů.

Swan se opřel o rám dveří a ohlédl se dozadu. Následovaly je čtyři páry reflektorů. Tři automobily a další Packard. Všichni říkali, že Swan s sebou vezl čtvrtinu durbanského policejního sboru.

„Jste si jistý, že všechny ty muže potřebujeme?“ zeptal se ho Morris.

Snad to bylo trochu moc, myslel si Swan. Jenže zločinci, po kterých šli – skupina, kterou noviny označovaly jako Klaar River Gang – měli taky své lidi. Říkalo se, že je jich mezi třiceti a čtyřiceti, podle toho, komu se člověk rozhodl věřit.

Začínali jako obyčejní lupiči: okrádali lidi, vydírali ty, kdo se snažili poctivě uživit prací ve Vysokém Veldu, ale v posledních šesti měsících začínali být čím dál prohnanější a násilnější. Farmy těch, kdo odmítali platit výpalné, skončily spálené na popel. Horníci a cestovatelé mizeli beze stopy. Pravda vyšla najevo ve chvíli, kdy několik členů gangu pochytali při pokusu o vyloupení banky. Cestou do Durbanu k výslechu byli zločinci osvobozeni při smělém útoku, po kterém zůstali tři policisté ležet mrtví a další čtyři vážně zranění.

A to byla hranice, jejíž překročení jim Swan nehodlal tolerovat. „Nějaký čestný boj mě nezajímá,“ vysvětlil svým spolujezdcům. „Mám vám připomenout, co se stalo před dvěma dny?“

Morris zavrtěl hlavou a Swan zaklepal na přepážku, jež oddělovala kabinu od nákladního prostoru. Posuvná deska se otevřela a objevila se tvář rozložitého muže, která okénko prakticky vyplnila.

„Jsou muži připraveni?“ zeptal se Swan.

„Jsme připraveni, inspektore.“

„Dobře,“ přikývl Swan. „Pamatujte si: dnes mě zajatci nezajímají.“

Muž přisvědčil, ale ta slova způsobila, že se po nich Morris podíval úkosem.

„Máte nějaký problém?“ vyštěkl Swan.

Loď duchů 9

„Ne, pane,“ odpověděl Morris a sklonil se zpátky k mapě. „Já jen, že... už tam skoro jsme. Je to tamhle za tím kopcem.“

Swan obrátil pozornost zpátky dopředu a zhluboka se nadechl. Připravoval se. Téměř okamžitě zaznamenal pach kouře. Měl zvláštní výraznou chuť, jako táborový oheň.

O pár chvil později se Packard přehoupl přes kopec a uhlově černou noc rozdělila vedví frenetická ohnivá záře na poli pod nimi. Farmářská usedlost hořela od jednoho konce k druhému, kolem dokola ji ovíjely šlahouny ohně, než vyšlehovaly vzhůru k nebi.

„Zatraceně,“ zaklel Swan.

Vozidla se rychle spustila z kopce a pod ním se rozprchla do stran. Vyskákali z nich muži a zaujali pozice okolo hořícího domu. Nikdo na ně neútočil. Nikdo nestřílel.

Morris vedl komando blíž. Přiblížili se proti větru a vrhli se do poslední části stodoly, která ještě nehořela plamenem. Zachránili několik koní, ale jediní členové gangu, na které narazili, byli už mrtví. Někteří napůl shořelí, jiní jen zastřelení a ponechaní svému osudu.

Bojovat proti ohni nemělo cenu. Staré dřevo natřené olejovým nátěrem praskalo a hořelo jako benzín. Vydávalo takový žár, že Swanovy muže brzy donutilo ustoupit, aby se neupekli zaživa.

„Co se tu sakra stalo?“ uhodil Swan na svého poručíka.

„Vypadá to, jako by si to vyřídili mezi sebou,“ odvětil Morris.

Swana to taky napadlo. Před zatýkáním v Durbanu začaly prosakovat zvěsti, že se gang začíná štěpit. „Kolik mrtvých?“

„Našli jsme jich pět. Někteří z chlapců tvrdí, že viděli další dva uvnitř, ale nedokázali se k nim dostat.“

V tu chvíli zazněla střelba.

Swan a Morris se vrhli za Packard. Někteří policisté v chráněných pozicích začali opětovat palbu a vysílat náhodné střely směrem k planoucímu infernu.

Střelba pokračovala, podivně nenačasovaná a úsečná, Swan však nikde neviděl žádné známky po dopadu kulek.

„Zastavte palbu!“ křikl. „Ale držte se u země.“

„Ale vždyť po nás střílí!“ zařval jeden z mužů. Clive Cussler

Swan zavrtěl hlavou, přestože třaskání střelby pokračovalo. „To jen v požáru vybuchuje munice.“

Muži si začali křikem předávat velitelův rozkaz. Swan navzdory vlastnímu nařízení vstal a vykoukl přes kapotu náklaďáku.

Ohnivé peklo už zachvátilo celou farmu. Trámy, které ještě zbývaly, připomínaly kosti obra položené na nějaké gigantické pohřební hranici. Plameny je ovíjely a polykaly, hořely se zvláštní intenzitou, jasně bíle a oranžově s příležitostným zeleným či modrým zábleskem. Vypadalo to, jako by samo peklo povstalo a snažilo se gang i s jeho doupětem pohltit zevnitř.

Zatímco Swan přihlížel požáru, odkudsi z hloubi domu se ozvala masivní exploze a rozmetala celou stavbu na kusy. Swana síla výbuchu odmrštila dozadu. Přistál tvrdě na zádech a do boků Packardu zabubnovaly kusy sutin.

Pár okamžiků po výbuchu začaly shůry sněžit hořící konfety. K zemi se po tisících snášely malé útržky papíru a zanechávaly proti černému nebi dráhy dýmu a popela. Sotva se dotkly země, začaly v suché trávě zakládat stovky ohníčků.

Swanovi muži se ihned vrhli do práce: udupávali žhavé uhlíky, aby je kolem dokola neobklíčily hořící křoviny.

Swan se zaměřil na několik nejbližších útržků. Převalil se na zemi, pro jeden se natáhl a opatrně si ho položil na dlaň. Ke svému údivu zjistil, že z ohořelého zbytku papíru na něj hledí čísla, písmena a přísná tvář krále Jiřího.

„Desetilibrovky,“ zvolal Morris. „Jsou jich tisíce.“

Jak se to vědomí šířilo mezi muži, ti zdvojnásobili své úsilí. Pobíhali kolem a sbírali ohořelé útržky s bezmyšlenkovitým nadšením, jaké je jindy při sbírání důkazů popadalo jen zřídka. Některé bankovky byly ve svazcích a požár je příliš nepoznamenal. Jiné vypadaly jako listy v krbu, zkroucené a zčernalé k nepoznání.

„Příjemnější než to, co nás tu mělo čekat,“ poznamenal Morris.

Swan se usmál, ale příliš kolegu neposlouchal, jeho myšlenky bloudily jinde: sledoval oheň, počítal těla, probíral se případem jako správný inspektor.

Tady něco nehrálo, něco tu vůbec nebylo v pořádku.

Nejprve to připisoval samotné povaze celé události, která s sebou nevyhnutelně nesla zklamání. Gang, kterému vyhlásil válku, udělal všechnu práci za něj. To ještě dokázal pochopit. Už podobné případy zažil. Zločinci často

Loď duchů 11

bojovali o kořist ze svých zločinů, zvlášť když byli jen volně spojení a prakticky bez vůdce, jak to údajně bylo i v tomto případě.

Ale ne, pomyslel si Swan, tohle bylo podezřelé na mnohem hlubší úrovni.

Morris si toho zřejmě všiml. „Co se děje, pane?“

„Nedává to smysl,“ odpověděl Swan.

„Co přesně?“

„To celé,“ řekl Swan. „Riskantní vyloupení banky za denního světla. Přepadení policistů se zadrženými. Přestřelka na ulici.“

Morris na něj nechápavě civěl. „Asi vám nerozumím.“

„Jen se podívejte kolem,“ vybídl ho Swan. „Soudě podle toho deště spálených bankovek ti banditi seděli na malém jmění.“

„To ano,“ souhlasil Morris. „A co?“

„Tak proč vykrádat dobře střeženou banku za bílého dne, když už máte slamníky vycpané penězi? Proč málem rozstřílet celý Durban, abyste dostal své lidi ven, a pak je zase hned popravit tady?“

Morris se na Swana dlouho díval, než přikývl na souhlas. „To netuším,“ přiznal. „Ale máte pravdu. Vůbec to nedává smysl.“

Oheň hořel ještě dlouho do ranních hodin. Ustoupil teprve, když pohltil celou usedlost. Operace skončila bez obětí na straně policie a o Klaar River Gangu už nikdo víckrát neslyšel.

Většina teorií to přisuzovala ráně nenadálého štěstí, ale o tom se Swan nikdy nenechal přesvědčit. On a Morris probírali události z toho večera celé roky, ještě dlouho po odchodu do penze. Tušili, že navzdory mnoha teoriím a domněnkám, co se tehdy skutečně odehrálo, šlo o otázku, na kterou si už nikdy nedokážou odpovědět.

1. kapitola

270 kilometrů západo-jihozápadně od Durbanu,

27. červenec 1909 Loď SS Waratah se prodírala vlnami na cestě z Durbanu do Kapského Města a nebezpečně se kymácela v rostoucích vlnách. Z jediného komínu stoupal černý dým z uhlím poháněných kotlů a nepříznivý vítr loď tvrdohlavě hnal na opačnou stranu.

Jedenapadesátiletý Gavin Brèvard seděl sám v hlavním salónu stopadesátimetrové parolodi a cítil, jak se plavidlo povážlivě naklání na pravobok. Sledoval, jak se hrnek i s podšálkem sune k hraně stolu, nejprve pomalu a potom čím dál rychleji, jak se úhel náklonu stále zvětšoval. V poslední chvíli šálek popadl, aby nesjel z hrany a neroztříštil se na podlaze.

Wa r a t a h zůstávala nakloněná dlouho. Trvalo celé dvě minuty, než se zase

narovnala, a Brèvard si nad plavidlem, na němž si zarezervoval místo k plavbě, začínal dělat vážné starosti.

V předchozích letech strávil celých deset let na palubách nejrůznějších parolodí. Všechny se vracely k rovnováze rychleji, jejich kýl se narovnával s větší obratností. Tahle loď mu připadala dost vratká. Začínal se obávat, jestli není něco v nepořádku.

Loď duchů 13

„Ještě čaj, pane?“

Brèvard se natolik zabral do svých úvah, že si sotva všiml číšníka v uniformě plavební společnosti Blue Anchor Line.

Zvedl šálek, který zachránil před zkázou: „Merci.“

Číšník mu dolil čaj a popošel dál. Právě když odcházel, v salónu se objevila další postava, muž asi třicetiletý s širokými rameny, narudlými vlasy a červeným obličejem. Namířil si to rovnou k Brèvardovi a posadil se do křesílka proti němu.

„Johannesi,“ přivítal ho Brèvard. „Rád vidím, že nejsi upoutaný na lůžko své kajuty jako všichni ostatní.“

Johannes jevil známky nevolnosti, ale zdálo se, že se zatím drží. „Proč jsi mě sem zavolal?“

Brèvard si usrkl čaje. „Přemýšlel jsem. A učinil jsem důležité rozhodnutí.“

„A co by to mělo být?“

„Rozhodně nejsme v bezpečí.“

Johannes si povzdychl a odvrátil se. Brèvard mu rozuměl. Johannes ho považoval za zbytečně starostlivého. Člověka plného strachů. Ale Brèvard se jen snažil být ostražitý. Strávil celé roky prcháním před pronásledovateli, celé roky života v hrozbě uvěznění či smrti. Musel být stále o pět kroků napřed, jen aby zůstal naživu. Jeho mysl se tím naladila do stavu permanentně přehnané bdělosti.

„Samozřejmě že jsme v bezpečí,“ odpověděl Johannes. „Přijali jsme novou totožnost. Nenechali po sobě žádnou stopu. Všichni ostatní jsou mrtví a stodola shořela do základů. Dál bude pokračovat jen naše rodina.“

Brèvard se znovu napil čaje. „Co když nám něco uniklo?“

„Na tom nezáleží,“ trval na svém Johannes. „Tady už jsme mimo dosah úřadů. Loď nemá ani rádio. Mohli bychom stejně dobře být na pustém ostrově.“

To byla pravda. Dokud byla loď na moři, mohli si oddechnout. Jenže tahle cesta brzy skončí.

„Jsme v bezpečí, jen než zakotvíme v Kapském Městě,“ upozornil ho Brèvard. „Pokud jsme své stopy nezakryli tak dokonale, jak si myslíme, může nás tam čekat vřelé přivítání od rozlícených policistů nebo vojska Jeho Veličenstva.“ Clive Cussler

Johannes hned neodpověděl. Uvažoval, vstřebával jeho informaci. „Co navrhuješ?“ zeptal se nakonec.

„Musíme se přičinit, aby tahle naše cesta trvala věčně.“

„A jak to chceš udělat?“

Brèvard mluvil v metaforách. Věděl, že před Johannesem musí být konkrétnější. „Kolik máme zbraní?“

„Čtyři pistole a tři pušky.“

„Co výbušniny?“

„Dvě krabice jsou ještě plné,“ zamračil se Johannes. „I když nemám za to, že bylo rozumné brát je na palubu.“

„To bude v pořádku,“ přesvědčoval ho Brèvard. „Vzbuď ostatní, mám plán. Je čas, abychom vzali osud do vlastních rukou.“ Kapitán Joshua Ilbery stál ještě na můstku Waratah, přestože ho už měla vystřídat třetí hlídka. Počasí mu dělalo starosti. Poryvy větru dosahovaly padesáti uzlů a vanuly proti přílivu i proudu. Tato zvláštní kombinace stavěla vlny do ostrých pyramid, neobvykle vysokých a příkrých, jako hromady písku vyfoukané do výšky z obou stran zároveň.

„Udržujte kurz,“ poručil Ilbery kormidelníkovi. „Přizpůsobujte ho podle potřeby, nechceme se převrhnout.“

„Ano, pane,“ potvrdil kormidelník.

Ilbery zvedl dalekohled. Přicházel večer a světlo sláblo. Doufal, že vítr v noci poleví.

Jak si prohlížel hřebínky vln před sebou, zaslechl Ilbery, že se otevřely dveře můstku. K jeho překvapení zazněl výstřel. Upustil dalekohled a otočil se, aby spatřil, jak se kormidelník svalil na palubu, ruce přitisknuté na břicho. Za ním stála skupinka pasažérů se zbraněmi, z nichž jeden došel ke kormidlu a chopil se ho.

Než Ilbery stihl vydat hlásek nebo sáhnout po zbrani, muž s červeným obličejem mu zabořil do břicha pažbu pušky Enfield. Zlomil se v pase, upadl a přistál na přepážce.

Muž, který ho udeřil, mu namířil hlaveň Enfieldu na srdce. Ilbery si všiml, že zbraň drží hrubé ruce, které se hodily lépe k farmáři nebo rančerovi než k pasažérovi první třídy. Pohlédl muži do očí a nespatřil v nich špetku slitování.

Loď duchů 15

Nemohl si být samozřejmě jistý, ale Ilbery jen málo pochyboval o tom, že muž, který nad ním stojí, už někdy střílel a zabíjel.

„Co to má znamenat?“ zavrčel Ilbery.

Došel k němu jeden ze skupinky. Byl starší než ostatní, tváře na skráních už mu šedivěly. Byl oděný v dražším obleku a nesl se s ležérní elegancí vůdce. Ilbery v něm poznal jednoho ze skupiny, která se nalodila v Durbanu. Brèvard se jmenoval. Gavin Brèvard.

„Žádám vysvětlení,“ prohlásil Ilbery.

Brèvard se jen uculil. „Řekl bych, že je to poměrně evidentní. Zabavujeme vám tuto loď. Hodláme zaujmout nový kurz směrem od pobřeží a potom zpátky na východ. Neplujeme do Kapského Města.“

„To nemůžete myslet vážně,“ namítl Ilbery. „Jsme uprostřed nebezpečného úseku. Loď má už takhle co dělat. Obrátit se by znamenalo–“

Gavin namířil pistoli na místo přesně mezi kapitánovýma očima. „Už jsem na parolodích pracoval, kapitáne. Dost dlouho, abych věděl, že tahle loď je vratká a nepříliš výkonná. Ale převrhnout se určitě nechystá, takže mi přestaňte lhát.“

„Tahle loď půjde na sto procent ke dnu,“ prohlásil Ilbery.

„Vydejte rozkazy,“ žádal Brèvard, „nebo vám udělám díru do hlavy a budu loď řídit sám.“

Ilberyho oči se zúžily do štěrbinek: „Snad umíte řídit loď, ale co ostatní povinnosti? Máte snad v plánu ovládat celou loď s touhle svou tlupou?“

Brèvard se zašklebil. Od samého začátku věděl, že právě to je jeho slabina, prasklina v jeho zbroji. Měl s sebou dalších osm lidí, z toho tři děti. I kdyby to byli samí dospělí, devět lidí by dlouho nedokázalo ani udržet oheň v kotlích, natož uhlídat všechny pasažéry a posádku, a ještě přitom řídit loď.

Jenže Brèvard byl na takové nebezpečné hry zvyklý. Celý jeho život byl vlastně tréninkem v dovednosti přimět druhé, aby udělali, co chtěl on, ať proti jejich vůli, anebo aniž by vůbec tušili, že jednají podle jeho vůle. Věděl, že potřebuje nějakou páku, a výbušniny ve dvou bednách mu teď umožnily obrátit situaci ve svůj prospěch.

„Přiveďte zajatce,“ řekl.

Ilbery se díval, jak se dveře můstku znovu otevírají a do nich vstupuje neupravený dospívající chlapec. Přivedl muže pokrytého uhelným prachem. Ze zlomeného nosu mu tekla krev a přes čelo se mu táhl ošklivý šrám. Clive Cussler

„První důstojníku?“

„Je mi to líto, kapitáne,“ řekl první důstojník. „Obelstili nás. Poslali děti, aby nás rozptýlily. A pak nás přeprali. Zastřelili tři chlapy. Ale tam dole je takový rámus, že to nikdo neslyšel, dokud nebylo pozdě.“

„Co tam proboha provedli?“ vyjekl kapitán s rozšířenýma očima.

„Dynamit,“ odpověděl důstojník. „Tucet tyček připevněných ke kotlům tři a čtyři.“

Ilbery se otočil na Brèvarda. „Zbláznili jste se? V takovém prostředí přece nemůžete používat výbušniny. Horko, žhavý popel. Jedna jiskra, a–“

„A pošle nás to všechny na věčnost,“ dokončil za něj Brèvard. „Ano, dobře si uvědomuji možné následky. Jde o to, že mě na břehu čeká provaz, takový ten, co se utahuje kolem krku. Jestli mám umřít, dám přednost rychlé a slavné smrti před pomalou a bolestivou. Takže si se mnou nehrajte. Dole mám tři lidi s puškami, aby ty výbušniny nikdo neodstranil, aspoň dokud neopustím tuto loď v přístavu podle svého uvážení. A teď dělejte, co vám říkám, a otočte loď od pobřeží.“

„A potom co?“ štěkl Ilbery.

„Až dorazíme do svého cíle, vezmeme si několik vašich člunů, hromadu zásob, hotovost a šperky všech pasažérů, a potom opustíme loď a zmizíme. Vy a vaše posádka se budete moci vrátit do Kapského Města s fantastickou historkou k vyprávění.“

Kapitán Ilbery se opřel o přepážku a s námahou se postavil na nohy. Hleděl na Brèvarda s opovržením. Ten chlap ho měl v hrsti a oba to věděli.

„První důstojníku,“ řekl, aniž by spustil oči z únosce. „Ujměte se kormidla a otočte nás.“

První důstojník doklopýtal ke kormidlu, odstrčil únosce a udělal, co mu kapitán nařídil. Kormidlo poslechlo a SS Wa r a t a h začala měnit kurz.

„Dobrá volba,“ poznamenal Brèvard.

O tom Ilbery pochyboval, ale věděl, že nemá na výběr.

Zato Brèvard byl spokojen. Posadil se na židli, položil si pušku na klín a pozorně si prohlížel kapitána. Strávil celý život tím, že uváděl druhé v omyl, od policistů až po soudce v parukách, a naučil se, že někteří lidé jsou zkrátka lépe čitelní než jiní. Ti nejčestnější se dali prohlédnout vždycky nejhůř.

Když se Brèvard díval na zdejšího kapitána, zaškatulkoval si ho právě mezi ně. Muž vynikající hrdostí, bystrostí a velkým smyslem pro povinnost vůči

Loď duchů 17

svým pasažérům i posádce. Právě tento smysl pro povinnost ho nutil podřídit se Brèvardovým požadavkům, aby ochránil životy lidí na palubě. Ale současně z něj činil nebezpečného nepřítele.

Přestože se podřídil, stál Ilbery vzpřímeně a velitelsky hrdě. Ačkoli se po utržené ráně držel za břicho, v jeho očích nepřestával planout oheň, jaký se v očích poražených nevídá. To všechno vedlo k dojmu, že kapitán rozhodně není připraven se své lodi jen tak vzdát. Dříve nebo později se od něj dal čekat protitah.

Brèvard to kapitánovi nedával za vinu. V hloubi duše ho za to respektoval. Ale současně se zařekl, že si na něj musí dávat pozor.

SS Harlow – 16 kilometrů před SS Waratah Stejně jako kapitán Waratah byl i kapitán parolodi Harlow právě na můstku. Desetimetrové vlny a padesátiuzlový vítr si to žádaly. On a jeho posádka museli být neustále ve střehu v zoufalé snaze zabránit lodi v tom, aby se odchýlila od kurzu. Dokonce načerpali do lodi další vodu jako zátěž, aby pomohli zmírnit její kymácení.

Když se po inspekční obchůzce vrátil na můstek první důstojník, kapitán se k němu otočil: „Jak jsme na tom, jedničko?“

„Všechno jaksepatří, od přídě až po záď, pane.“

„Vynikající,“ řekl kapitán. Přistoupil na křídlo můstku a rozhlédl se. Na obzoru za jejich zádí spatřil světla dalšího plavidla. Bylo několik mil za nimi a stoupal od něj neobvykle hustý dým.

„Co si o ní myslíte?“ zeptal se kapitán. „Změnila kurz, předtím plula k pobřeží.“

„Snad se jen chtěla vyhnout mělčinám,“ uvažoval první důstojník. „Nebo ji přetlačil vítr a proud. Víte, kdo to je?“

„Přesně ne,“ odvětil kapitán. „Mohla by to být Wa r a t a h.“

V tu chvíli se od místa, kde plula druhá loď, v rozestupu několika vteřin rozzářila dvojice záblesků. Byly zářivě bílé a potom oranžové, odsud však nebyl slyšet žádný zvuk, jako když se člověk dívá na ohňostroj z velké dálky. Když jejich zář vybledla, obzor zahalila tma. Clive Cussler

Kapitán i první důstojník nechápavě zamrkali a ještě chvíli civěli do temn ot y.

„Co to mělo být?“ zeptal se první důstojník. „Výbuch?“

Kapitán si nebyl jist. Popadl dalekohled a dlouho se do něj díval. Po ohni nebylo ani stopy, přeběhl mu však mráz po zádech, když si uvědomil, že stejně tak zmizela i světla záhadného plavidla.

„Mohly by to být záblesky stepního požáru na břehu za nimi,“ napadlo prvního důstojníka. „Nebo snad blesk?“

Kapitán neodpověděl. Dál se díval do dalekohledu a přejížděl jím po obzoru sem a tam. Doufal, že měl první důstojník pravdu, ale pokud záblesky světla pocházely ze břehu nebo z nebe, tak kam se poděla světla lodi, která ještě před chvílí jasně viděl? Když zakotvili v docích, oba muži se dozvěděli, že Waratah má zpoždění a pohřešuje se. Nedorazila do Kapského Města, nevrátila se do Durbanu a nepřistála ani nikde jinde na pevnině.

Královské námořnictvo i Blue Anchor Line v rychlém sledu po sobě vyslaly pátrací lodi, aby Wa r a t a h hledaly, ale všechna plavidla se vrátila s prázdnou. Nebyly nalezeny žádné záchranné čluny. Žádné trosky. Žádné pozůstatky. Žádná těla plovoucí ve vodě.

Během let se do pátrání po zmizelé lodi zapojily různé plavební společnosti, vládní organizace i hledači pokladů. Používaly se sonary, magnetometry, satelitní zobrazování. Do různých vraků kolem pobřeží se posílali potápěči, ponorky i podvodní roboti. Ale všechno bylo marné. Ještě po sto letech od jejího zmizení nebyla po SS Wa r a t a h nalezena ani jediná stopa.

2. kapitola

Zátoka Maputo, Mosambik, září 1987 Slunce už zapadalo za obzor, když z otevřených vod Mosambického průlivu vplul do zátoky letitý patnáctimetrový trauler. Pro Cuotu Zumbanu to byl dobrý den. Nákladní prostor jeho rybářského člunu byl plný čerstvých ryb, nepotrhal ani neztratil žádnou ze sítí a starý lodní motor vydržel další plavbu – i když nepřestával chrlit šedivý kouř.

Spokojený se životem Zumbana zavřel oči a otočil se vstříc sluníčku, aby pohladilo hluboké rýhy jeho větrem ošlehané tváře. Jen málo v životě si vychutnával víc než tenhle nádherný pocit. Vnesl do něj takový klid a mír, že zpočátku vůbec nezaznamenal vzrušené výkřiky své posádky.

„Mashua,“ křikl jeden.

Zumbana otevřel oči a vzápětí je rychle přimhouřil, protože voda se v záři slunečního světla třpytila jako tekutý oheň. Zaclonil si oči rukou a spatřil to, nač jeho muži ukazovali: malý dřevěný člun pohupující se ve vlnách pozdního odpoledne. Zdálo se, že jím moře smýká nazdařbůh, a ani na jeho palubě podle všeho nikdo nebyl.

„Jeďte k němu,“ nařídil. Najít malý člun, který by se dal prodat, by mu ten den ještě vylepšilo. Snad by se mohl o část peněz podělit i s posádkou. Clive Cussler

Trauler změnil kurz a starý motor ztěžka zabafal. Brzy se přiblížili ke člunu.

Zumbanova tvář se zakabonila. Malý člun byl zle zanedbaný a jakoby narychlo vyspravený. Už z patnácti metrů viděl, že je z převážné většiny shnilý.

„Někdo ho asi zahodil do moře, jen aby se ho zbavil,“ poznamenal jeden z jeho lidí.

„Mohlo by v něm být něco zajímavého,“ napadlo Zumbanu. „Přirazte k němu.“

Kormidelník poslechl a trauler se zlehka zastavil po boku polorozpadlého plavidla. Jakmile do něj drcli, jeden z rybářů na něj přeskočil. Zumbana mu hodil lano, kterým se obě lodi rychle připoutaly k sobě, aby se na vlnách pohupovaly v jednom rytmu.

Ze svého místa viděl Zumbana jen prázdné hrnce a hromady hadrů, určitě nic cenného, ale ve chvíli, kdy jeho člověk odtáhl stranou jakousi deku prožranou od molů, ho všechny myšlenky na peníze rázem opustily.

Pod starou dekou ležela mladá žena se dvěma chlapci. Byli očividně mrtví. Tváře měli pokryté boláky od slunce, těla ztuhlá. Oblečeni byli v potrhaných cárech, žena měla rameno ovázané kusem hadru, kterým prosákla krev. Při bližším prozkoumání objevili na zápěstích a kotnících všech tří lidí ošklivé rány, jako by je dlouho drželi v poutech.

Zumbana se pokřižoval.

„Měli bychom to tu nechat,“ pronesl jeden z jeho lidí.

„To je zlé znamení,“ dodal jiný.

„Ne. Mrtvým musíme projevit úctu,“ rozhodl Zumbana. „Zvlášť těm, kteří zemřeli tak mladí.“

Muži na něj chvíli hleděli podezíravě, ale pak udělali, co jim nařídil. Lano od člunu nechali uvázané a trauler stočili zpátky k pobřeží se starým oboustranným člunem připevněným k zádi.

Zumbana se přesunul na záď, odkud mohl na malé plavidlo dohlížet. Bloudil očima od člunu k dalekému obzoru. Přemýšlel nad osazenstvem loďky. Kdo to mohl být? Kde se tu vzali? Jakému nebezpečí unikli, jen aby zemřeli na otevřeném moři? Tak mladí, pomyslel si s pohledem upřeným na tři těla. Tak křehcí.

Další záhadou byl sám člun. Zdálo se, že na svrchním prkně na boku snad někdy bývalo namalované jméno, dnes však již nečitelné. Měl obavy, jestli

Loď duchů 21

člun vůbec vydrží až do přístavu. Byl stařičký, na rozdíl od svých nešťastných

pasažérů. Rozhodně byl o mnoho starší než oni. Zumbana měl neodbytný

pocit, jako by ten člun patřil do úplně jiné doby.

3. kapitola

Indický oceán, březen 2014 Obzor rozdělila modrá vidlice blesku. Na vteřinu nebo dvě osvětlila šedou temnotu v místech, kde se moře setkávalo s bouří.

Kurt Austin hleděl do tmy ze zadního prostoru stroje Sikorsky Jayhawk, zatímco se veliká helikoptéra prodírala hustými provazy lijáku. Letounem otřásaly turbulence a pod nimi se převalovaly desetimetrové vlny, jejichž vrcholky strhával kvílivý vítr.

Když světlo blesku pominulo, spatřil Kurt svůj odraz ve skle. Zhruba čtyřicetiletý Kurt se stříbřitě šedivými vlasy by se dal ve správném světle určitě označit za pohledného, k čemuž přispíval ostře řezaný tvar brady a pronikavé modré oči. Ale jako náklaďák, který tráví celé dny na staveništi místo v bezpečné garáži, nesla i jeho tvář na první pohled stopy zdolaných mil.

Vrásky kolem očí měl výrazné a o poznání hlubší než jiní lidé. Jeho čelo a sanici poznamenala sbírka vybledlých jizev z pěstních soubojů, autohavárií a dalších nehod. Byla to tvář muže, který se zdál být připravený úplně na všechno, odhodlaný a nepoddajný, i když se jeho helikoptéra momentálně blížila hranicím svého doletu.

Loď duchů 23

Stiskl tlačítko interkomu a naklonil se dopředu, kde na sedadle druhého pilota seděl jeho přítel Joe Zavala. „Něco nového?“

„Nic,“ křikl Joe.

Kurt a Joe pracovali pro NUMA, Národní podmořskou a námořní agenturu, což byl úřad americké vlády, jenž se věnoval studiu a ochraně moří. Momentálně však byli součástí provizorního záchranného týmu, který byl přivolán na pomoc skupině potápějících se plavidel, jež uvízla v této ochromující bouři.

Chvíli nato se z rádia ozvalo statické praskání a rychlá přestřelka konverzace mezi Jihoafrickou pobřežní stráží a malou skupinkou na záchranném plavidle.

„Safíre dva, jaká je vaše poloha?“

„Safír dva navázal kontakt s Nekonečnou cestou. Unáší ji proud, ale zatím nenabírá vodu. Vidíme čtyři členy posádky. Přesouváme se do pozice pro záchranu ze vzduchu.“

„Rozumím, Safíre dva. Safíre tři, jak jste na tom?“

„Provádíme záchranné práce. Dva se zdají hypotermičtí, třetí je stabilní.“

Bouře se sem přihnala od jihovýchodu, a čím víc se blížila k mysu Dobré naděje, tím víc nabírala na intenzitě. Smetla několik nákladních plavidel, včetně jedné třistametrové kontejnerové lodi, a potom se vrhla na sever a zaútočila na skupinu jachet a dalších rekreačních lodí, které právě absolvovaly přátelský závod z Durbanu do Austrálie.

Zuřivost bouře a její náhlý příchod vyčerpaly možnosti Jihoafrické pobřežní stráže až na samé dno. Požádala proto o jakoukoli dostupnou asistenci a dostalo se jí pomoci jedné fregaty Královského námořnictva, dvou amerických zásobovacích lodí a výzkumné lodi NUMA Kondor.

A sto deset kilometrů od Kondora se Kurt, Joe a pilot Jayhawku právě blížili

udaným GPS souřadnicím. Zatím však neviděli vůbec nic.

„Měli bychom být skoro přímo nad ní,“ žasl Kurt.

„Mohla se potopit,“ odvětil pilot.

Na to se Kurtovi nechtělo myslet. Zvláštním hnutím náhody totiž rodinu na jachtě, které se momentálně pokoušeli pomoct, osobně znal. Aspoň tedy jednoho jejího člena.

„Jak jsme na tom s palivem?“ Clive Cussler

„Ještě deset minut, a bingo.“

Za deset minut jim tedy bude zbývat palivo taktak na bezpečný návrat na Kondor. Budou se muset otočit, jinak hrozilo, že se zřítí do moře a budou záchranu potřebovat sami.

„Šlápni na to,“ řekl Kurt.

„Ten protivítr nás zničí.“

„Cestou zpátky ho budeme mít v zádech,“ trval na svém Kurt. „Jen leť.“

Pilot zmlkl a Kurt se zadíval zpátky do moře.

„Něco mám,“ zvolal Joe s rukou položenou na sluchátkách. „Je to slabé, ale myslím, že je to jejich nouzový maják. Vezmi to doprava na nula sedm nula.“

Helikoptéra se naklonila doprava a o pár minut později Kurt spatřil trup padesátimetrové jachty, která se silně nakláněla k jedné straně. Zatím byla nad vodou, ale klesala za přídí, kterou už omývaly mořské vlny.

„Vezmi nás k ní,“ poručil Kurt.

Škubnutím otevřel boční dveře vrtulníku, odsunul je dozadu a zajistil na místě. Do kabiny vtrhl déšť a vítr.

Naviják a sto dvacet metrů pevného lana jim umožňovalo dostat přeživší na palubu, ale neměli koš, a tak se Kurt bude muset spustit dolů a vyzvednout lidi sám. Přicvakl lano k postroji, který už si stihl nasadit, a posadil se na kraj otvoru s nohama houpajícíma se ve vzduchu.

„Nikoho tam nevidím,“ křikl pilot.

„Možná se drží po straně,“ odpověděl Kurt. „Obleť to dokola.“

Kurt cítil, jak mu tělem pulzuje adrenalin – už od chvíle, kdy je oslovila stanice Jihoafrické pobřežní stráže s podrobnostmi o poškozeném plavidle.

„Loď Ethernet hlásí velký průnik vody,“ informoval je Jihoafričan. „NUMA Jayhawku, prosím, pomozte. Jste jediná možná záchrana v dosahu.“

„Potvrďte název lodi,“ požádal Kurt, který nemohl uvěřit vlastním uším.

„Ethernet,“ zopakoval dohlížitel. „Je ze San Franciska. Na palubě by se mělo nacházet sedm osob. Včetně Briana Westgatea, jeho ženy a dvou dětí.“

Brian Westgate byl internetový miliardář. Jeho žena Sienna byla Kurtova dávná přítelkyně. Ještě před pár lety bývala jeho životní láskou.

Ta zpráva Kurta zasáhla jako máloco, patřil však k těm, kdo se z takových ran rychle zotaví. Zavrhl všechny myšlenky na minulost i obavy, že se k jachtě nedostane včas, a zaměřil se jen a pouze na úkol před sebou.

Loď duchů 25

„Rozsviť reflektor, Joe!“

Helikoptéra kroužila kolem potápějící se jachty a spouštěla se níž k ní. Kurt viděl, jak se přes trup přelévají vlny. Jediná výhoda byla, že přední nástavba byla momentálně chráněna záďovou částí lodi.

Joe rozsvítil reflektor a déšť se proměnil v kulisu blýskajících čar. Ten efekt je na chvíli oslepil, ale jakmile Joe našel pro světlomet správný úhel, Kurt začal vidět trup lodi jasněji. Zahlédl záblesk oranžové barvy.

„Tamhle! U můstku.“

Viděl to i pilot. Doletěl s vrtulníkem blíž, zatímco Joe si rozepnul bezpečnostní pás a odešel dozadu k ovládání navijáku.

„Tohle lano není stavěné na tahání lidí,“ připomněl Kurtovi.

„Tahá přece sonar,“ namítl Kurt.

„Sonar váží čtyřicet kilo.“

„To bude stačit,“ usoudil Kurt. „A teď to povol.“

Joe váhal, a tak Kurt, když se podíval dolů a odhadl jejich polohu, natáhl paži a praštil do napínacího zařízení sám. Než ho Joe stihl zastavit, odrazil se od hrany helikoptéry a skočil.

S maskou na obličeji a nohama rovně nataženýma dopadl Kurt do vody na hřebeni vysoké vlny a zajel pod hladinu jako nůž. Na dlouhou chvíli ho obklopilo zvláštní tlumené ticho moře. Bylo uklidňující, pokojné.

A potom se vynořil přímo uprostřed malströmu.

Okolní vlny připomínaly zvlněné pohoří; kapky prudkého lijáku tančily po hladině ve všech směrech.

Kurt se otočil k potápějící jachtě a začal ze všech sil plavat k ní.

Doplaval z boku ke středu lodi a natáhl se k zábradlí. Než se ho stihl pořádně chytit, přehnala se přes něj další vlna a on se svezl do vody podél stěny trupu. Snažil se zůstat na místě a čekal na další vlnu. Vyzvedla ho do takové výšky, že se ocitl na úrovni paluby. Tentokrát rychle popadl zábradlí a vytáhl se na palubu. Šplhal po nakloněné palubě a měl co dělat, aby ho další vlna nesmetla zpátky do vody.

Dolezl k můstku, jehož okna byla vytlučená směrem dovnitř. Oranžový záblesk, který považoval za záchrannou vestu, teď nikde neviděl.

„Sienno!“ zařval. Proti kvílení větru to však bylo marné.

Nahlédl dovnitř. Šplouchalo tam už několik decimetrů vody. Na chvilku měl dojem, že viděl tělo, ale na jachtě nesvítila světla a v převládající temnotě to Clive Cussler mohlo být cokoliv. Popadl kliku palubních dvířek, prudce je otevřel a nacpal se jimi dovnitř.

Plavidlo převalující se v bouři zlověstně úpělo. Všechno kolem Kurta jako by se pohybovalo. Zdvihl paži a rozsvítil vodotěsnou svítilnu, kterou na ní měl připevněnou.

Paprsek přejel vodní hladinu a zazářil v odrazu na skleněné stěně za můstkem. Kdesi hluboko v hlavě se Kurt snažil vyštrachat podrobnosti o konstrukci jachet. Každá stěna na horní palubě byla akrylová. Účelem bylo vytvořit uvnitř plavidla dojem většího prostoru. Když někdo zatoužil po soukromí, dala se stěna přepnutím spínače zatemnit.

Jachtu zasáhla další vlna. Naklonila se ještě víc. Kurt cítil, jak ho proud posouvá ke skleněné stěně, a zjistil, že otevřenými dvířky začala dovnitř proudit zelená mořská voda.

Okolo něj se na vodě pohupoval nábytek, mapy, záchranné vesty a další zbytečnosti. Kurt se vzpřímil a našel rovnováhu. Vytáhl ruku nad vodu a znovu posvítil proti sklu. Na okamžik ho paprsek oslepil, ale když ho správně naklonil, spatřil na druhé straně stěny tvář. Ženskou tvář lemovanou mokrými blonďatými vlasy. Vedle ní plavalo dítě, malá plavovláska, ne víc než šesti- nebo sedmiletá. Oči měla otevřené, ale neživé.

Kurt se k nim vrhl, jen aby narazil do skleněné přepážky.

„Sienno!“ zařval.

Žádná odpověď.

Voda stoupala čím dál rychleji. Vířila už Kurtovi kolem hrudi, když narazil pěstí do skla a pak se ho pokusil roztříštit židlí, kterou popadl vedle sebe ve vodě. Přepážka vydržela dva silné údery. A když se Kurt napřahoval ke třetímu, loď se zhoupla ještě víc do strany a voda mu omyla krk.

Jachta se potápěla. Jasně to cítil.

Postroj na jeho těle se bez varování napnul a Kurt ucítil, že ho naviják táhne dozadu.

„Ne!“ zařval, jen aby si mocně lokl mořské vody.

Lano ho táhlo pozadu proti silnému proudu prýštícímu na můstek. Jako by ho táhli do výšky proti vodopádu. Na krátký okamžik ještě spatřil ty dvě tváře, pak mu voda strhla masku a svět se rozmazal a zezelenal. Lano sebou znovu

Loď duchů 27

škublo, rychle ho táhlo za sebou a nedbalo na to, že se Kurt nestihl vyhnout hlavou dveřnímu rámu.

Omráčený a taktak při vědomí Kurt cítil, že se dostává na svobodu. Jeho pohyb se však zpomaloval. Jedna jeho část věděla proč: Joe a pilot museli s helikoptérou popoletět, aby ho z potápějící se jachty vytáhli. Podařilo se jim ho vyškubnout na palubu, ale lano se při tom zřejmě přetrhlo, nejspíš když narazil hlavou do přepážky.

Snažil se plavat, chabě kopal nohama, ale mysl měl podivně zahalenou a svaly ho příliš neposlouchaly. Místo aby stoupal, cítil, jak se potápí čím dál hlouběji, vtahován podtlakem potápějící se lodi. Viděl ji pod sebou, šedou šmouhu vzdalující se od paprsku jeho svítilny.

Nemohl už myslet na nic než na vlastní přežití. Obrátil zrak vzhůru. Nad sebou Kurt spatřil prstenec stříbřitého světla. A pak, nepociťuje nic jiného než prostou fascinaci, sledoval, jak se přibližuje jako zornice obrovského pozorného oka.

4. kapitola

Kurt se s trhnutím posadil v posteli. Byl promáčený potem a lapal po dechu, srdce mu bušilo, jako by právě dokončil horský výstup. Na okamžik se nehýbal a jen zíral do temnoty, snažil se osvobodit ze spárů noční můry a od silných emocí, které doznívaly v posmrtném životě zlého snu.

Bylo to vždycky stejné – rychlé uvědomění, kde je, a potom krátká chvíle nejistoty, jako by se jeho mysl musela teprve rozhodnout, který ze dvou světů je realita a který iluze.

Venku zaduněl hrom doprovázený matným světlem blesku a zvukem deště bubnujícího do paluby.

Byl doma, ve své ložnici, v domě s loděnicí na březích řeky Potomac. Neutopil se při marném pokusu o záchranu, k němuž došlo před mnoha měsíci, jakoby v jiném životě.

„Jsi v pořádku?“ ozval se uklidňující ženský hlas.

Kurt ten hlas poznal. Patřil Anně Ericssonové, ženě stejně laskavé jako krásné. Byla přírodní blondýnka s neobyčejně zelenýma očima, nádherným obočím a dokonalým malým nosíkem stočeným u konce trošičku vzhůru. Z nějakého důvodu si však přál, aby v tuhle chvíli byla někde jinde.

„Ne,“ odvětil Kurt a odkopl z těla přikrývku. „Nejsem vůbec v pořádku.“

Vylezl z postele a došel k oknu.

„Byl to jen zlý sen,“ řekla. „Potlačované vzpomínky si hledají cestu ven.“

Loď duchů 29

Kurt cítil, jak mu tepe v hlavě. Nebyla to jen obyčejná bolest hlavy; soustředila se v zadní části lebky, kde utrpěl vlasovou zlomeninu, když ho Joe tahal z potápějící se jachty. „Nejsou potlačované,“ řekl. „Abych byl upřímný, přál bych si, aby byly.“

Zůstala klidná. Nehodlala reagovat na jeho rozčílení. „Tys je viděl?“ zeptala se.

Venku zaduněl hrom a déšť zabušil do prosklených dveří s novou silou. Kurta napadlo, jestli jeho noční můru spustil právě ten déšť. Ale vždyť jeho noční můry žádný spouštěč nepotřebovaly. Přicházely téměř noc co noc.

„Viděls je tentokrát?“ zopakovala.

Kurt frustrovaně vydechl, umlčel ji mávnutím ruky a vydal se k dobře vybavenému baru v obýváku. Anna, v legínách na jógu a jednom z jeho triček, ho po pár vteřinách následovala. Nemohl si pomoct a musel obdivovat její krásu. I teď, uprostřed noci. I bez špetky make-upu.

Rozsvítil. Světlo ho zabolelo v očích, ale dovolilo mu zvednout z podnosu poloprázdnou láhev Jack Daniel’s. Všiml si, že se mu třese ruka. Nalil si dvojitou dávku.

„Dobře víš, že to něco znamená,“ popíchla ho.

Zhltl část whisky. „Mohli bychom prosím nechat psychoanalýzu na úřední hodiny?“

Měla totiž být jeho psychoterapeutka. V důsledku otřesu mozku začal trpět třesem a dalšími problémy. Nejdříve přišly noční můry, pak potíže s pamětí a špatně potlačované pocity zlosti, které, jak potvrdili všichni, kdo ho znali, vůbec neodpovídaly jeho charakteru.

NUMA zareagovala tím, že mu sehnala slečnu Ericssonovou coby terapeutku a poradkyni. V záchvatu vzdoru vůči těm, kdo se mu snažili pomoct, strávil Kurt celé týdny hraním role nesnesitelného mrzouta. Ji tím však nedokázal odradit, a tak se dvojice nakonec začala scházet i z jiných než profesionálních důvodů.

Kurt vypil další trochu whisky a sykl bolestí. Vedle lahví s alkoholem uviděl krabičku aspirinu a natáhl se pro něj. Kolik nocí jen za tento týden už opakoval tutéž rutinu? Čtyřikrát? Pětkrát? Snažil se je spočítat, ale vůbec si nebyl schopný vzpomenout. Už to bylo příliš běžné.

„Byl jsi v poslední době v práci?“ zeptala se a zabořila se do jeho pohovky.

Kurt zavrtěl hlavou. „Nemůžu do práce, dokud mě neopravíš, pamatuješ?“ Clive Cussler

„Nejsi rozbitý, Kurte. Jen prožíváš velkou bolest. Ať se snažíš předstírat sebevíc. Utrpěl jsi těžký otřes mozku, zlomeninu lebky a citové trauma současně. Celé měsíce jsi vykazoval všechny typické symptomy traumatického poranění mozku. A některé z nich máš doteď. A kromě toho jsi přímo učebnicový případ pocitu viny u přeživších.“

„Nemám proč cítit vinu,“ prohlásil. „Udělal jsem, co jsem mohl.“

„Já vím,“ řekla. „Vědí to úplně všichni. Ale ty sám tomu nevěříš.“

Nevěděl, čemu má věřit. Doslova.

„I sám Brian Westgate ví, že ses zachoval jako hrdina.“

„Brian Westgate,“ zamumlal Kurt s opovržením.

Zaznamenala tón jeho hlasu, tón, který u něj signalizoval rostoucí podráždění, ale i přesto naléhala dál.

„Pořád se s tebou chce sejít, víš. Potřást ti rukou. Poděkovat ti.“ Odmlčela se. „Zvedl jsi mu někdy telefon?“

Samozřejmě že nezvedl. „Měl jsem moc práce.“

Chvíli si ho prohlížela a potom lehce přikývla. „O tom to je, že?“

„O čem?“

„Měl ses oženit se Siennou, ale vyhnals ji. Kdybys to neudělal, nikdy by se s Westgatem nepotkala. Žádný Westgate, žádná jachta. Žádná jachta, žádná bouře. Žádná bouře, žádné potopení. A žádný marný pokus o její záchranu. To je to, co si dáváš za vinu.“

Pocit viny u přeživších je komplikovaná záležitost. Kurt to věděl. Měl přátele, kteří se vrátili z Iráku a Afghánistánu. Měli za sebou hrdinské činy, hrdinštější než cokoli, co kdy dokázal on, a přesto se vždycky obviňovali z toho, co se pokazilo.

Nadechl se a odvrátil zrak. V tom, co mu řekla, bylo příliš mnoho pravdy, než aby se s ní přel, ale z důvodů, které jí nebyl ochoten vysvětlovat, mu to příliš nepomáhalo. Obrátil pozornost zpátky k aspirinu, vypáčil z lahvičky víčko a hodil si do úst několik pilulek. Zapil je dalším hltem whisky.

S pocitem, že jeho bolestem hlavy se dostalo patřičné léčby, se otočil zpátky k Anně a snažil se chovat o něco lidštěji: „Co na tom sejde?“ zeptal se. „Proč ti na tom tolik záleží?“

„Protože je to moje práce,“ řekla. „A protože jsem se, já idiot, rozhodla brát tě jako víc než jen pacienta.“

Loď duchů 31

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „to nemyslím. Proč záleží na tom, jestli je v tom snu

vidím, nebo ne? Pořád se mě na to ptáš. Proč je tohle důležité?“

Chvíli se na něj dívala mlčky. V jejím pohledu se mísila laskavost s frustrací. „Není to důležité pro mě,“ odpověděla nakonec. „Ale pro tebe.“

Kurt nechápal.

„Podle toho, cos mi říkal, jsou ty sny pořád stejné,“ vykládala. „Až na to, že v polovině z nich vidíš blonďatou bělošku s jedním z jejích dětí, a v té druhé jen plovoucí věci a prázdné záchranné vesty. Nemůžeš si být ani jistý, že ta žena je Sienna. Ale ať tak či tak, ať v realitě nebo ve snu, ses k nim prostě nedostal, loď se potopila a oni bohužel zahynuli. Konec.“

Lehce naklonila hlavu. Na jejím obličeji se usadil soucit. „Pro zbytek světa na tom nezáleží, protože výsledek je stále tentýž. Ale ty dva různé sny – dvě různé reality – pro tebe musejí mít nějaký význam, jinak bys je pořád neměl. Čím dříve přijdeš na to proč, tím dříve se začneš cítit líp.“

Nevzmohl se na víc než na vykulené oči. Byla k pravdě blíž, než tušila.

„Aha,“ řekl jen.

Povzdychla si. „Neměla jsem sem chodit,“ řekla, natáhla se pro tenisky a obula si je. „A když jsme u toho, neměla jsem tě tenkrát políbit. Ale stejně jsem ráda, že jsem to udělala.“

Vstala a vzala si z věšáku u dveří plášť. „Jdu domů,“ řekla. „Vrať se do práce, Kurte. Mohlo by ti to prospět. Měl by ses setkat s Westgatem. Je právě ve Washingtonu. Zítra má mít nějaké velké prohlášení na schodech Smithsonovského institutu. Nejspíš to není takový bastard, jak si myslíš. A třeba bys to pak dokázal nějak uzavřít.“

Natáhla si plášť, otevřela dveře do šumění deště na příjezdové cestě, vyšla ven a zavřela za sebou. O pár vteřin později se probral k životu motor jejího Fordu Explorer následovaný zvukem couvání vzhůru do svahu na River Road.

Kurt ještě chvíli zíral do prázdného prostoru. S hlasitým polknutím dopil svůj drink a zaváhal, zda si má nalít další. Pak sklenici odložil. Stejně mu to nepomáhalo.

Místo dalšího panáka přešel obývák a otevřel posuvné prosklené dveře, které vedly ven na palubu. Déšť neutuchal. Tvořil na čerstvě namořeném dřevě korálky jako rtuť na laboratorní misce. Řeka byla pokrytá tančícími kapičkami právě jako moře v jeho snu. Clive Cussler

Proč je to důležité?

Došel k zábradlí. Do šatů se mu vpíjel déšť a zdálo se, jako by z něj smýval část jeho muk. Daleko po levé straně viděl zadní koncová světla odjíždějícího Annina Fordu.

Proč se s každým dalším začátkem toho snu snaží úporněji a úporněji nalézt pravdu?

Odpověď na tu záhadu znal, došla mu už před několika týdny, ale nechával si ji pro sebe. Nemohl to říct nikomu, a určitě ne své terapeutce.

Celý promočený se vrátil dovnitř, popadl ručník, osušil si ruce a hlavu a svalil se do židle u psacího stolu.

Zahodil ručník, zapnul počítač a počkal, až se monitor rozsvítí. Vyťukal hlavní heslo a rozklikl ikonu, která si vyžádala další. Objevila se série zašifrovaných e-mailů.

Poslední byl od bývalého agenta Mosadu, s nímž se Kurt seznámil prostřednictvím třetí strany. Peníze byly odeslány a obdrženy a muž souhlasil, že se bude věnovat pátrání.

E-mail byl psaný věcným jazykem.

Přítomnost Sienny Westgateové v Mašhadu a okolní oblasti nelze potvrdit ani vyvrátit.

Mašhad bylo město na severu Íránu. Objevilo se podezření, že jde o sídlo nové technické skupiny pracující pro íránskou armádu. Nikdo si nebyl jist, co přesně chystají, ale mělo se za to, že Íránci zběsile pracují na modernizaci své kybernetické bezpečnosti a útočné síly. Byli rozhořčení, že se USA nějak podařilo protlačit do jejich zařízení na zpracování jaderného materiálu virus známý jako Stuxnet, který způsobil, že tisíc drahocenných centrifug se roztočilo mimo veškerou kontrolu až do bodu, kdy vybuchly. Proto se Íránci rozhodli nejen lépe chránit, ale také Americe úder oplatit.

Do jejich aktivit se podle všeho zapojili i cizinci, kteří byli spatřeni, jak pronikají do Mašhadu a zase zpátky, někdy doprovázení strážci.

Kurt si přečetl zbytek e-mailu.

Z dobrého zdroje jsem získal informaci, že v Mašhadu se nějakou dobu zdržovaly tři osoby ze Západu, dva muži a jedna žena. Zůstali tu minimálně devatenáct, možná až třicet dnů. Není jasné, zda se jednalo o zajatce, nebo placené experty. Popis ženy odpovídá paní Westgateové konstitucí a přibližným věkem,

Loď duchů 33

ne však barvou vlasů. Žádné fotografie nejsou k dispozici. Subjekt se nejevil jako zraněný a v denních aktivitách se evidentně nepřikláněl k žádné straně.

Byla spatřena, jak přichází do budovy v severním Mašhadu podléhající lehkým bezpečnostním opatřením, kde je podezření, že se jedná o obranné zařízení, a jak ji opět opouští. Nebyl patrný žádný nátlak. Nebylo odhaleno špatné zacházení.

Všechny tři osoby byly spatřeny, jak opouští místo v malém letadle před jedenadvaceti dny. Nebyly odhaleny žádné informace, které by ukazovaly na destinaci letounu, současné místo pobytu či zdravotní stav osob na palubě.

Kurt zavřel složku.

Proč bylo tak důležité, co vídal ve svých snech? Protože navzdory všem důkazům o opaku začal být přesvědčený, že Sienna je naživu. A pokud je naživu, dovedl si představit pouze jediný důvod, proč by začala pracovat pro Íránce: její děti, Tannera a Elise. Někdo je musel držet jako rukojmí a používat je jako páku proti ní.

Věděl, že je to logicky nedokonalé, domněnka na domněnce. Vzhledem k faktům byly jeho závěry iracionální a nerozumné, ale přesto v ně věřil každičkým vláknem své bytosti.

Jen sny ho nutily pochybovat.

Pokud prázdný salón a opuštěná jachta byly skutečné vzpomínky, pak měl všechny důvody doufat a věřit svým instinktům.

Ale pokud opravdu viděl Siennu a její dceru utonout – a podvědomě se snažil přepsat své vzpomínky a nahradit je něčím, co by pro něj jako realita bylo snesitelnější – pak balancoval na pokraji šílenství a chybělo jen malé klopýtnutí, aby se zřítil do propasti.

5. kapitola

Západní Madagaskar, červen 2014 Žena na koni se pohybovala pomalu, zhmotňovala se v tetelení poledního vedra jako zjevení. Byla mladá a v kondici, ještě ne třicetiletá, a otěže skvrnitého appaloosy, jenž zvolna cválal po písčitém břehu bahnité řeky, držela s klidnou sebejistotou.

Oblečená byla od hlavy až k patě v černém, na nohou stylové jezdecké boty a na hlavě kavalírský klobouk se širokou střechou, jenž chránil její bledou pleť před sluncem.

Koně vedla bez námahy, nenuceně překonala úžinu s očima upřenýma na hladinu, jestli tam snad nečíhají krokodýli. Když se rokle zase rozšířila, narazila na stádo zebuů – brahmanského skotu s ostrými rohy do tvaru písmene V a charakteristickým hrbem na hřbetě.

Skot býval vždy součástí bohatství její rodiny, symbolem moci i hojnosti, v dnešní době už se o něj však nikdo příliš nestaral. Většina zebuů se jen svobodně potulovala po krajině a spásala vegetaci, která tu vyrostla za období dešťů.

Nechala skot za zády a obkroužila zátočinu řeky. Ocitla se v epicentru přírodní katastrofy. Týdny deště způsobily silné záplavy, nejhorší, jaké kdy tato část ostrova zažila.

Loď duchů 35

Jak se jednotlivé proudy postupně stékaly, prudké bystřiny zesílily natolik, že smetly ohromné úseky břehu, když podemlely zemi a pak ji odtrhly v kusech velikých jako parkoviště. Řeka unášela padlé stromy jako párátka; ty, které zůstaly, ležely na zemi v zašmodrchaných hromadách s kořeny obrácenými k nebi.

O kus dál narazila na část břehu, která kdysi tvořívala jakýsi poloostrov vyčnívající do rozlehlého říčního zákrutu. Nyní se proměnil v ostrov, odříznutý od země a obklopený ze všech stran náručí pádící řeky.

Lehkým pohybem otěží zastavila koně a zadívala se před sebe. Před ní se rozprostíral Mosambický průliv, jehož třpytivé vody se táhly až daleko k obzoru. O necelých pět set kilometrů dál ležely východní břehy Afriky.

Na tohle místo se vracela celá léta. Bylo to její nejmilejší místo na ostrově, ač z důvodů, které jiným připadaly podivné. Když se na tom pustém místě ocitla sama, cítila něco jedinečného: jakýsi zvláštní smutek, který v sobě ukrývala před světem. Zdálo se, že k ní patří víc než všechno ostatní, co měla. Byl její součástí, pocitem, o nějž nechtěla přijít.

Ale věci se bohužel měnily. Události se vymkly její kontrole a ona o ten pocit melancholie začala kousek po kousku přicházet, jako ten malý ostrůvek uprostřed bouřlivého proudu.

Vtom se před jejíma očima utrhl z přední strany ostrůvku kus hlíny veliký jako dům a zmocnil se ho proud. Svezl se do vody pozvolna, jako když se odtrhne kus ledovce, a ve zvířeném říčním proudu se začal rozpouštět.

Na jeho místě si všimla něčeho podivného. Nebyla to hlína, ale tmavý, zčernalý kov. Plochý a hladký jako stěna ze železa. Zpěněná voda se hnala kolem něj, neúnavně z něj strhávala bahno a čím dál víc ho odhalovala. Objevil se svar, pak další. Zjistila, že stěna jsou ve skutečnosti velké pláty nýtované oceli.

Po zádech jí přeběhl mráz, břichem se šířil pocit nevolnosti. Emocionální koktejl složený ze strachu a zvídavosti. To, co viděla, ji přitahovalo, a současně se toho bála.

Přepadlo ji nutkání přejít řeku a prozkoumat to zblízka, jako by ji něco volalo, jako by ji to žádalo, ať přijde na pomoc duchům uvězněným za tou kovovou zdí.

Sjela s koněm ke kraji řeky, ale zvíře se vzepjalo a nechtělo jít dál. Proud byl opravdu příliš silný, podklad příliš nebezpečný. Jediný další krok, a proud by ji odnesl i s koněm stejně snadno jako rozložité stromy. Clive Cussler

Kůň zdvihl hlavu a zaržál. Jako by tím vrátil ženě rozum. Vrátila se a znovu se na ostrůvek zadívala z dálky.

Nevěděla, co se ukrývá pod tou narudlou půdou. A náhle to ani nechtěla vědět. Chtěla jen odejít, chtěla odtud pryč, dřív, než pravda vyjde na světlo.

Ostře stáhla koni hlavu do strany, otočila ho a zabořila mu paty do slabin.

„Jedeme,“ křikla. „Hyjé!“

Kůň se ochotně rozběhl a cválal zpátky do vnitrozemí, zpátky k plantážím, velkému palácovému sídlu a životu, který znal.

Nad kopci v dálce se hromadily další bouřkové mraky. Přijde další povodeň. Žena správně odhadla, že ať je pod ostrovem pohřbené cokoli, do rána to bude pryč. Sebastian Brèvard čekal v hlavní síni svého honosného plantážnického domu. Upravený a svalnatý dvaačtyřicetiletý Brèvard vysoký přes šest stop, s hladkou olivovou pletí a tmavými vlasy, jež prozrazovaly jeho původ z jihu Francie, byl pohledný muž na vrcholu života. Vlasy měl husté a tmavé jako mahagon, oči světle zbarvené, téměř oříškové, a bradu mu zdobil úzký proužek vousů, který mu denně zastřihával osobní holič. Nosil se v atmosféře sebejistoty – někteří by ji nazvali až arogancí – která se zakládala na jeho privilegované výchově coby pána domu.

A přestože krásné věci v životě měl rád, nenosil žádné šperky až na jediný zlatý prsten, který dostal od otce.

Dům, který ho obklopoval, byl malý palác vystavěný v barokním stylu Francie osmnáctého století. Pozemky, uspořádané terasovitě na svahu vysokého kopce, zahrnovaly stáje, pěstěné zahrady, fontány, dokonce živé bludiště, jež zabíralo několik akrů druhé terasy hned pod hlavním sídlem.

Samotný dům byl naplněný honosností. Jeho kroky síní se lehce odrážely od leštěného italského mramoru. Prostor z obou stran ohraničovaly žulové dórské sloupy, stěny mezi sochami a složitými tapisériemi zdobila mimořádná umělecká díla.

Sebastianův oděv byl stejně bezvadný jako jeho dům. Měl na sobě tříknoflíčkový oblek Savile Row, který stál stejně jako malý Mercedes. Nohy v hedvábných ponožkách měl obuté v botách z krokodýlí kůže za dva tisíce dolarů. To vše doplňovala fraková košile Eton s francouzskými manžetami, které upevňovaly manžetové knoflíčky posázené diamanty.

Loď duchů 37

Byla pravda, že později toho odpoledne měl mít důležitou schůzku, ale považoval za svou výsadu oblékat se jako král. Těm, kdo se s ním setkali, to pomáhalo docenit jeho postavení; ty, kdo pro něj pracovali, to ujišťovalo, že jeho cesta je cestou úspěchu.

Na konci síně čekali dva muži s rysy velmi podobnými jako on. Byli to jeho bratři, Egan a Laurent. Oba věděli o významu dnešního setkání.

„Vážně se chceš bavit s tím Acostovým poslíčkem?“ vyštěkl Laurent. „Měli jsme ho zabít za to, jak nás zradil.“

Laurent, o několik let mladší než Sebastian, byl vždycky připravený se poprat, jako by neznal žádný jiný způsob, jak se vypořádat s konfliktem. Navzdory Sebastianově snaze o vysvětlování Laurent nikdy nepochopil, že manipulace je mnohem výnosnější a obvykle i efektivnější než ko



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist