načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lituji, čekají mě - Agnes Martin-Lugand

Lituji, čekají mě

Elektronická kniha: Lituji, čekají mě
Autor: Agnes Martin-Lugand

Populární francouzská autorka ženských románů, které se často dočkají i filmové verze, přichází s novým příběhem, jehož hlavní hrdinkou je snad až příliš úspěšná mladá ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 382
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Dana Melanová
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0861-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Populární francouzská autorka ženských románů, které se často dočkají i filmové verze, přichází s novým příběhem, jehož hlavní hrdinkou je snad až příliš úspěšná mladá dáma... Yaël opouští studenstský způsob života, sestávající z večírků s partou kamarádů a nastupuje do zaměstnání. Jako tlumočnice se začíná prosazovat a pomalu se mění i její priority. Po deseti letech je úspěšnou mladou ženou, pro kterou je kariéra na prvním místě. Přestává si rozumnět se svými nejbližšími. Náhodné setkání s bývalým přítelem jí nabourá dosavadní pevně daný řád. Stane se ze studené kariéristky bez emocí a ohledu na druhé opět empatická a usměvavá žena?

Popis nakladatele

Ambiciózní Yaël žije jen svou prací a nemá čas ani na přátele. Pak potká bývalého kamaráda Marka, který před lety bez vysvětlení zmizel. Yaël i díky němu nachází cestu ke svému zapomenutému bezstarostnému já. Uvědomuje si ale, že její city k Markovi nejsou kamarádské. To ji staví před nelehký úkol – najít rovnováhu mezi láskou a kariérou. Jak má obstát v náročné práci a zároveň věnovat dostatek času novému vztahu, aby Marka znovu neztratila?

Zařazeno v kategoriích
Agnes Martin-Lugand - další tituly autora:
 (e-book)
Život je ľahký, nerob si starosti Život je ľahký, nerob si starosti
Šťastní lidé mají snadný život Šťastní lidé mají snadný život
 (e-book)
Šťastní lidé mají snadný život Šťastní lidé mají snadný život
 (e-book)
Ta hudba mi stále zní v hlavě Ta hudba mi stále zní v hlavě
 (e-book)
Šťastie mi uniká pomedzi prsty Šťastie mi uniká pomedzi prsty
 (e-book)
Kvapka šťastia v rannej káve Kvapka šťastia v rannej káve
 
K elektronické knize "Lituji, čekají mě" doporučujeme také:
 (e-book)
Léto, kdy jsme se potkali Léto, kdy jsme se potkali
 (e-book)
Osm Osm
 (e-book)
Loutkář Loutkář
 (e-book)
Náš všední život Náš všední život
 (e-book)
Šťastní lidé mají snadný život Šťastní lidé mají snadný život
 (e-book)
Šťastní lidé čtou a pijou kávu Šťastní lidé čtou a pijou kávu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lituji, čekají mě...

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Agnès Martin-Lugand

Lituji, čekají mě... – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


motto


Praha 2016

Agnès Martin-Lugand

Praha 2017


Přeložila Dana Melanová

Published by arrangement with Lester Literary Agency.

© Èditions Michel Lafon – Paris, 2016

Copyright © Agnès Martin-Lugand, 2016

Translation © Dana Melanová, 2017

Cover photography © Anna Nahabed/Shutterstock.com

ISBN tištěné verze 978-80-267-0861-2

ISBN e-knihy 978-80-267-0875-9 (1. zveřejnění, 2017)


Pro tebe, jenom pro tebe a pořád pro tebe


Pokud si vybereme svobodně své povolání, stane se pro nás

zdrojem nevšední radosti, protože nám umožňuje využít

citový náboj a pudovou energii.

Sigmund Freud,

Nespokojenost v kultuře

Poslouchej můj hlas, poslouchej moji modlitbu,

poslouchej moje srdce, které bije jen tak, volně.

Jen, nebuď divoká,

když utápím se v touze,

jenom mi důvěřuj a chápej,

naslouchej mi nesměle a dlouze.

Serge Gainsbourg,

Utápím se v touze



9

~1~

Čtyři měsíce jsem se flákala; ať žije stáž po skončení

školy! S  odstupem času jsem líp chápala, proč se mi

podařilo na poslední chvíli najít tu svoji. Na rozdíl od

všech kolegů z obchodní školy, kteří se chystali makat

jako šílenci, já jsem se na praxi rozhodně nehodlala

přetrhnout jen kvůli dobrému hodnocení a prvnímu

místu. Byla jsem stoupenec minimálního úsilí a vědě

la jsem, co se mi líbí: používat své dva jazyky – fran

couzštinu a angličtinu – a usnadnit ostatním vzájem

nou komunikaci. Strašně ráda jsem mluvila. Větší

užvaněnec než já neexistuje. A  tak jsem koukla do

ročenky bývalých absolventů a  našla tam spojení na

tlumočnickou agenturu se zaměřením na obchod, po

slala jsem tam cívíčko, absolvovala pohovor s  šéfo

vou asistentkou a problém byl vyřešený. Ale upřímně

řečeno, kdo by stál o  takovouhle zašívárnu kvůli di

plomu? Určitě jsem byla jediná, koho to zajímalo, pro

tože jsem jen stála u kopírky a nedostávala ani floka,

zatímco ostatní brali každý měsíc nějaký plat, i když


10

malý. Výhody ovšem byly nezanedbatelné: žádná odpovědnost, žádná povinnost nosit kostým, žádné přesčasy, kafe gratis a ještě jsem stíhala happy hour s partičkou! V dalším životě by pro dvojjazyčnou holku jako já mohlo být zajímavé v takové agentuře dělat. Toho dne jsem měla místo očí škvírky. Celou noc jsme pařili a  já jsem spala jenom dvě hodiny na sestřině otřesném rozkládacím gauči, jehož péra mi totálně zmučila záda. Ačkoli jsem dorazila do práce s víc než hodinovým zpožděním, podařilo se mi patrně nepovšimnutě vklouznout do komory na košťata, která mi sloužila za kancelář. Odpoledne jsem bojovala ze všech sil, abych neusnula, když ke mně s ďábelským úsměvem vpadla šéfova asistentka v lodičkách na supervysokých jehlách, jaké nosí štětky; ta hodná frustrovaná ženuška mi snad ještě naloží nějakou svou práci.

„Dones kafe do Bertrandovy kanceláře.“

„Nemůžu, mám práci. Nevidíš?“

„Skutečně?“

Zlomyslně se na mě usmála, potom si prohlédla pěstěné nehýtky a dodala jakoby nic:

„Tak v  tom případě, až skončíš tu veledůležitou činnost, svážeš pět složek; já na to nebudu mít čas.“

No nazdar! Byla jsem naprosté nemehlo při zacházení s tím starým krámem na vazbu. Dala jsem hlavu na stranu a  vyslala jsem k  ní úsměv stejně stupidní, jakým ona obdařila mne.

„Tak jo! Udělám jim kafe, bude to rozumnější, tvoje kafe je fakt hnusný. Nesmíme podráždit šéfa.“

Rozladěná asistentka, tuhá jako kolík, mě fixovala pohledem, zatímco jsem se zvedala. Neodpustila jsem si to, zašklebila jsem se na ni jako čarodějnice a  vyplázla jazyk.

Deset minut nato jsem se s  podnosem v  rukách, soustředěná, abych se neztrapnila před těmi lidmi vedle, opřela zadkem o dveře, otevřela je a oddychla si; vtom mi do nosu pronikl ostrý závan tequily; jasně, ještě ze mě páchl alkohol po včerejším tahu.

V šéfově kanceláři jsem si s přivřenýma očima prohlídla čtyři chlapy v oblecích a kravatách, měla jsem chuť se smát jejich vážným a  rozpačitým výrazům. Před každého jsem postavila šálek. Připadala jsem si neviditelná, aspoň se žádný z nich nenamáhal poděkovat mi za můj bezchybný servis. Dala jsem jim ještě dvě vteřiny, jestli aspoň nepípnou „díky“, a zatím jsem natahovala uši, byla jsem zvědavá, o čem je řeč. Třeba právě zaujatě řeší problém hladovějící části světa a nezajímá je taková prkotina jako zdvořilost. Ale na první poslech nic takového, ne ne. Navíc můj šéf marně hledal správné anglické výrazy a pořádně se zasekl. A to si prosím říká tlumočník! Tolik se toho musí naučit! Popošla jsem tři kroky, co mě od něj dělily, položila mu ruku na rameno a hrdě jsem mu šeptla do ucha řešení jeho lapálie. Nervózně zaťukal prsty o desku stolu.

„Vypadněte, stážistko!“ sykl mezi zuby a  vrhl na mě vražedný pohled.

Uskočila jsem, obdařila přítomné osazenstvo pitomoučkým úsměvem a vypadla, jako by mi za zadkem hořelo. Jakmile za mnou zapadly dveře, opřela jsem se o stěnu, odfoukla si a rozesmála se. No, aspoň teď ví, že existuju. Ale panebože, já jsem taková káča! Měla bych aspoň občas držet pusu. O dva měsíce později jsem byla konečně svobodná. Ta pitomá stáž se blížila ke konci. Samozřejmě jsem někdy poslouchala za dveřmi – musela jsem vědět, oč jde  – vzbudilo to tady můj zájem. Šéf a  jeho tři tlumočníci vypadali před svými klienty jako krá lové naftového průmyslu, tedy hotová smetánka v obchodním prostředí, jejich džob byl aspoň na pohled dost vzrušující. Jak jsem pochopila, stýkali se se spoustou zajímavých lidí z hodně různorodého prostředí. Líbilo se mi to, vlastně mě to dokonce lehce dráždilo. Ale co, ještě pár minut a jsou prázdniny! Konečně se začnu připravovat na svůj velký projekt, o  němž jsem ještě s nikým nemluvila. Chtěla jsem si udělat rok volna, jen tak se toulat po světě s  batohem, než začnu uvažovat o  nějaké profesní budoucnosti. Měla jsem chuť procestovat cizí země, setkávat se s lidmi, užívat si života a hlavně se bavit. V šest jsem dostala od šéfovy frustrované asistentky podepsané potvrzení o tom, že jsem tu absolvovala stáž, a  byla jsem připravená k odchodu. Naposledy jsem obešla svoji minikomůrku a přemýšlela, jestli mám čórnout nějaké tužky a zápi sn í k y.

„Stážistka ke mně do kanceláře!“

Trhla jsem sebou. Co mi chce velký boss? Jedno je jisté: určitě mi nehodlá předat šek s poděkováním za mé dobré a  věrné služby. Od toho svého výstupu jsem se lepila na zeď, kdykoli jsem ho potkala, abych se vyhnula další nakládačce. S jakou omáčkou si mě dneska dá? Když jsem k němu dorazila, velký Manitou zuřivě mlátil do klávesnice. Stála jsem před jeho stolem jako tele, nevěděla, co mám dělat, hrála jsem si s rukama a poprvé jsem si připadala naprosto směšná a mimo mísu se svými nádhernými teniskami značky Puma na nohou a zrzavou hřívou učesanou na divošku.

„Nestůjte mi tady tak!“ řekl a ani nezvedl oči.

Přilepila jsem zadek na kraj křesla proti němu. Pořád ještě mi neráčil věnovat pohled, ale navázal:

„Dneska jste u nás naposledy, jak mi řekli, dokončila jste studia, je to tak?“

„Ano, pane.“

Cukl sebou, když slyšel to „pane“. Že by měl problém s věkem? Bylo mi do smíchu. Ach jo, krize čtyřicítky!

„Čekám vás tady v pondělí v devět hodin.“

Poprvé se na mě uráčil kouknout.

„A proč?“ zeptala jsem se naprosto zmateně.

Zvedl obočí s lehkým údivem.

„Pochybuju, že už jste si našla místo jinde, nebo se pletu?“

On mi nabízí místo a nedělá si legraci! Vůbec jsem to nechápala. Zavrtěla jsem se na židli. Proč já? Celých šest měsíců jsem nehnula prstem, jediné, co jsem udělala, byla ta bota s napovídáním!

„Můžete jít.“

„No... ale... dobře... děkuju,“ vykoktala jsem a vydolovala ze sebe úsměv.

Vstala jsem z toho kraje křesla s pocitem, že hraju ve zpomaleném filmu, zamířila jsem ke dveřím; zastavil mě ve chvíli, kdy jsem držela ruku na klice:

„Yaël!“

Hele, on ví, jak se jmenuju!

„Ano?“

Obrátila jsem se, teď seděl pohodlně v křesle.

„Tři věci: dvě doporučení a  jedna otázka. Začnu doporučeními: už nikdy mi neprovedete to, co minule, a začnete něco dělat.“

No nazdar, právě jsem byla varována jako ve škole!

„Slibuju,“ odpověděla jsem a snažila se nasadit omluvný výraz.

„Otázka: kde jste se naučila tak dokonale anglicky?“

Vztyčila jsem se jako bojovný kohoutek a obdařila ho masožravým úsměvem.

„Už jsem se tak narodila!“

Zvedl obočí. Je tak pitomý, nebo co? Těm starcům musí člověk všechno říct polopatě.

„Moje matka je Angličanka. Otce napadlo, že dostuduje architekturu v Anglii a...“

„Dobrá, ušetřete mě výkladu o dědečkovi a babičce, to už stačilo. Příští týden se dozvíte, co tady bu dete dělat. Pěkný víkend a nezapomeňte, v pondělí. Přijďte včas! Od nynějška vám nebudu tolerovat pozdní příchody. A oblečte si proboha něco jiného...“

Dál už se o mě nestaral a vrátil se ke své obrazovce. Před odchodem jsem se ještě zastavila v té své komoře na košťata a vzala si tam tašku. Dosud totálně otřesená jsem jako automat vlezla do metra a zhroutila se na lavici. Co mi to právě spadlo na hlavu? Zrovna mě při jali do práci, netušila jsem, co mě tam čeká, nic jsem pro to neudělala a hlavně jsem o to nestála. Neměla jsem chuť pracovat. Navíc tamější prostředí bylo příšerné, nikdy se v té díře nikdo nezasmál. Bertrand se mě ani nezeptal na názor. No nakonec jsem vůbec nic nepodepsala, nikdo mě nenutí, abych tam v pondělí chodila. Ten chlápek za mnou určitě nepřijde domů, nevezme mě za kůži na krku, neodnese mě a nedonutí pracovat.

15

Ale moje cestovní plány se jaksi rozplývaly... Ledaže

bych se chopila příležitosti, něco si vydělala a  za pár

měsíců bych vyrazila a  mohla se toulat po světě ještě

déle, než jsem zamýšlela. Kdo by mi v tom mohl brá

nit? Nikdo. Nepřichází v úvahu, že by mi rodiče platili

cestu kolem světa, už takhle se dost finančně vyčerpali

kvůli mým studiím. Nechtěla bych jim viset na krku.

Rozhodla jsem se tedy, že v pondělí přijdu k šéfovi do

kanceláře a zjistím, kolik mi hodlá platit. Vlastně mi

ten flek spadl z nebe! Vyskočila jsem, když metro zasta

vilo na stanici Saint-Paul, a prodrala se mezi ostatními

cestujícími ke dveřím. Střelhbitě jsem vyběhla po eska

látoru a přímo radostně doskákala do našeho útočiště,

tedy podniku El País. Už na začátku studií jsme si tam

vybudovali základní tábor. Hlavní výhodou podniku

bylo, že byl blízko mé školy, takže jsem se tam – tedy

ve škole – mohla poměrně často ukazovat, a udržovat

tak legendu o mé studijní píli. Navíc nebyla tahle ná

levna drahá, což nám vyhovovalo: bylo nám úplně jed

no, že není zařízena podle módy. Byla to malá špinavá

špeluňka s rozviklanými barovými stoličkami a televi

zí nad barem. Jediné, co tu zaručovalo příjemné pro

středí, byl výběr muziky. A bylo nám tu dobře. Majitel

a  barman si nás zamilovali; měli rádi naše povídání,

naše peněženky plné drobných, bavil je náš noční běh

za posledním autobusem. Tenhle bar byl vlastně pro

dloužením našich bytů a naše parta tu byla cosi jako

součást inventáře. Přilepila jsem se na výlohu a zaškle

bila se na všechny uvnitř, než jsem strčila do dveří. Byla

jsem nadupaná nadšením.

„Celý víkend bude fiesta!“ zavřískala jsem s ruka

ma ve vzduchu.

„Tak to snad není žádná extra novinka,“ odsekla Alice z výšky barové stoličky.

Řehtala jsem se jako blázen, skočila sestře kolem krku a přimáčkla ji k sobě. Chytila se pultu, abychom obě nespadly na podlahu.

„Našla jsem džob!“ zařvala jsem jí do ucha.

Odstrčila mě a vykulila oči jako vlk Texe Averyho.

„Ty jsi hledala džob?“

„Ne! Ale stejně ho mám!“

„No teda!“

Všichni se na mě vrhli. Naše malá banda se utvořila během posledních několika let. Začala to Alice, když se zbláznila do Cédrika: ona studovala historii, on filozofii, museli se setkat, byli pro sebe stvoření, oba klidní, nesmělí a  rozvážní. Já jsem si s  maturitním vysvědčením v kapse vybrala obchodní fakultu, kde byly tři čtvrtiny přednášek v angličtině. První rok jsem poznala Adriena, který tady přistál po podělaných letech na jiné fakultě. Nešlo mezi námi o  žádnou velkou lásku, spíš o společné flámování, zábavu, probdělé noci a vynechané přednášky. A on se pak ze dne na den usadil; na ulici potkal lásku svého života, prodavačku a  svobodnou matku Jeanne. Vzal si ji se vším všudy: s  piercingem v  jazyku, svobodomyslnou povahou a roční holčičkou Emmou, přičemž neztratil ani drobeček ze svého humoru (hustého) a  nemírné vášně pro pařby. Počet našich flámů neumenšil ani příchod Marka. Alice a Cédric se s ním seznámili na fakultě. Studoval dějiny umění, tedy spíše byl na tomhle oboru zapsaný. Občas tam zašel s rukama v kapsách, když se mu chtělo, nikdy si nedělal žádné poznámky. Když potřeboval přednášky, nebyl to problém podle toho, co říkala sestra; měl kolem sebe armádu fanynek ochotných přednášet mu učivo v  soukromí. Jeho věčně zasněný výraz, jako by byl duchem někde jinde, a  trocha tajemnosti na ně působily tak, že  padaly jako mouchy. Pořád zůstával tajemný, pokud šlo o jeho výboje, ale ke svému podmanivému kouzlu, co tak působilo na holky, byl lhostejný. Aspoň podle toho, co jsem viděla, byli jsme totiž pořád spolu. Jenomže toho večera ještě nedorazil.

„Kde je Marc?“ zeptala jsem se, když jsem se vymanila z objetí ostatních.

„Taky by mě zajímalo, kde se zasekl!“ odpověděl Adrien. „Obvykle chodí první.“

Vytáhla jsem z kapsy mobil, byla jsem na něj náležitě pyšná, byl to můj první!

„ Z a vol á m mu .“

Marc žil u  dědečka od doby, kdy začal v  Paříži studovat, rodiče nechal jejich venkovskému životu v Touraine. Telefon zjevně nikdo nezvedal. Jeho dědeček byl věčně v luftu, kdykoli jsme se u něj zastavili; moc často to nebylo, jenom jsme ho míjeli. Byl to originál, vždycky ochotný někam vyrazit, aby narejžoval, jak pokaždé říkal s šibalským výrazem. Když jsme se ptali Marka, co dědeček dělá, jen pokrčil rameny a tvrdil, že jeho Abuelo, tak mu říkal, je lovec pokladů. Což pravidelně vyvolalo smích a žerty, načež jsme přešli k něčemu jinému. Ale v těch několika minutách, které jsme s ním strávili, byl dědeček velice laskavý; jeho pronikavý pohled nás ovšem důkladně zkoumal. Někdy jsem měla dojem, že mě má přečtenou, ačkoli jsme spolu nikdy nevyměnili víc než de set slov.

„On nakonec přikluše,“ poznamenala sestra, aby mě vrátila na zem. „Vyprávěj nám o svém místě! Co to má vůbec znamenat?“

Načrtla jsem jim hlavní rysy mého pohovoru s big bossem, ale oči jsem pořád upírala ke vchodu do baru.

„Yaël, ty máš ovšem velký problém!“ oznámila mi Jeanne.

Obrátila jsem se k  ní překvapeně se sklenicí piva v ruce. Zlomyslně se usmívala.

„Cože?“

Pořádně jsem se napila; netušila jsem, kam tou řečí míří.

„Musíš se oháknout! Nemáš na vybranou! Zapomeň na tenisky a na džíny, děvče! Situace je vážná!“

Vyprskla jsem pivo a  poprskala pult. Alice zatleskala a chechtala se spolu s Jeanne, která hned navázala.

„Geniální! Zítra tě budeme oblékat jako panenku!“

Hrůza!

„Ne!“ zařvala jsem. „Nebudu se převlíkat za někoho jinýho!“

„Co to vykládáš?“ odsekla Jeanne. „Zajdeme do butiku a koupíme ti kostýmky a lodičky. To teda bude věc!“

Ohrnula jsem pysk.

„Nikdy si neobuju boty na podpatku!“

Všichni se rozchechtali při pohledu na můj výraz, zamračené obočí a napučenou pusu.

„Co se to tady děje?“

Jakmile jsem zaslechla Markův vážný hlas, který jako by vždycky ohlašoval nějakou katastrofu, zapomněla jsem na svůj odívací problém a otočila se k němu uvolněná a s úsměvem. Nedbale se přiklátil, stiskl barmanovi ruku a odložil na barpult balíček tabáku, aby si mohl ubalit cigára. Potom se zastavil za mnou, objal mě kolem ramen, vzal mi z ruky pivo, pořádně se napil a mrkl na mě.

„Tak co je? Odpoví mi někdo? Co se slaví?“ naléhal.

„Mám džob,“ odpověděla jsem a  pořád jsem se usmívala.

Zíral na mě s upřímným údivem.

„A to má být dobrá zpráva? Ty chceš makat? Fakt?“

„Ne, já nechci makat, ale fakt je, že mi laskavě nabídli místo a já jsem nemohla odmítnout!“ pokračovala jsem pořád se smíchem.

„Jsi neuvěřitelná!“

Sklonil ke mně svůj metr pětaosmdesát a  zabodl do mě potměšilý pohled.

„Takže to dneska večer rozjedeme?“

„Ye s! “

„Tak jo, platím rundu na Yaëlinu počest!“ prohlásil rozveseleně.

Večírek se po tomhle skutečně rozjel. Už jsme se jenom smáli, žvanili, plánovali blbosti a dávali si rundu za rundou. A  to by bylo, aby se Adrien nezmínil o  mém neslavném stavu, když jsme spolu naposledy minulý týden strávili večer v jedné hospodě!

„Teda ten tvůj let z pódia se vepíše do historie!“

„Co mám dělat? Když slyším tyhle písničky, jsem zkrátka hysterická.“

Překecala jsem dýdžeje, aby tam dal dva fláky, na kterých jsem momentálně byla závislá: Murders on the dance floor a I am outta love. Párkrát jsem na něj zamrkala, slíbila mu, že si s ním dám panáka, a povedlo se. Celých sedm minut jsem měla svoji show, jenže jsem se až moc točila na místě a taky jsem měla v krvi slušnou hladinku alkoholu, a  tak jsem nakonec spadla z  pódia jako hruška. Marc mě naštěstí zachytil dřív, než jsem si stačila rozbít na podlaze hlavu.

„Já teda zbožňuju, když můžu v poslední chvíli zasáhnout. Vždycky jsem si strašně rád hrál na hasiče,“ prohlásil Marc.

„Co vykládáš?“ odsekla Jeanne. „Ty jsi jenom panáčkoval. A vůbec sis nevšiml, v jakém je stavu!“

„Jen počkej! Ne, nedám jí facku!“ odpověděl jí a zvedl ruku do vzduchu.

„To já jsem na ni pořád čučela,“ doplnila moje sestra. „Čekala jsem to.“

„Ty potvoro!“ vrhla jsem se na ni.

Byli jsme jediní hosté v El País toho večera, což nám vyneslo malý bonus: šéf nám přinesl tapas. Potom Adrien nabídl zápas v šipkách. Jako obvykle jsem tvořila tým s Markem. Byla jsem jeho partnerkou od okamžiku, kdy jsem se odmítla spojit s holkami, jedna byla horší než druhá. Zvítězili jsme. Zatímco Jeanne a Alice byly hrubě kárány svými mužskými protějšky, já jsem skočila Markovi na záda a on mě triumfálně nosil po baru. Visela jsem mu na krku s  bradou na jeho rameni. Donesl mě až k baru.

„Mám žízeň, ženo,“ oznámil mi.

Vlepila jsem mu na tvář pusu, držela jsem se ho dál jako klíště, uchopila jsem svoji sklenici piva, napila jsem se a pak mu ji podala.

„Dětičky,“ zavolal na nás barman. „Autobus vám jede za tři minuty.“

Za dvě vteřiny jsem Markovi seskočila ze zad. Zapotácela jsem se a on mě zachytil.

„Průser! Domovnice!“ zařvala Jeanne. Její domovnice hlídala ve své lóži Emmu výměnou za to, že jí Jean - ne prodávala se slevou hadry v butiku, kde makala.

Vypukla všeobecná panika, naše kabáty lítaly na baru, každý chrastil drobnými v kapse a snažil se zaplatit.

„Leťte, připíšu vám to na účet,“ křikl na nás barman.

Zašla jsem za bar a dala mu dvě hlučné pusy.

„Jsi moje láska!“

„Yaël! Nezdržuj!“ zaječel Cédric.

Samozřejmě jsme se všichni chtěli propasírovat dveřmi současně, což se příliš nezdařilo. Ve chvíli, kdy jsme ten špunt prorazili a octli se na chodníku, jel kolem náš autobus.

„Sakra!“ zaklel Adrien. „Leťte!“

Jeanne už utíkala, čekala na ni dcera. Švihala na svých balerínách, alkohol jí určitě dával křídla. Chytila autobus na další zastávce, mávla na řidiče a  ten chviličku počkal. Marc naskočil jako poslední s  cigárem v puse, nepustil ho ani při tom našem šíleném úprku.

„Mladíku!“ upozornil ho řidič.

„No jo, promiňte.“

Začal se hrabat v kapsách a zamával tramvajenkou.

„Mám ji tady,“ prohlásil pyšně.

„Děláte si ze mě srandu!?“

„Vůbec ne,“ odpověděl upřímně překvapený Marc.

„Retko, Marku!“ křikla jsem.

„A kruci! Omlouvám se.“

Všichni se rozchechtali, Marc vyhodil špačka z autobusu a  ten mohl konečně vyrazit. Cesta ze stanice  Saint-Paul na náměstí Léona Bluma musela být poměrně strastiplná pro ostatní pasažéry vzhledem k  tomu kraválu, co jsme dělali. Můj život byl dokonalý, nádherný, nepřála jsem si nic jiného než zůstat stále s těmi pěti osobami, které jsem milovala, a slibovala jsem si, že se od nich nikdy neodloučím, ať se stane cokoli. Jeanne se oklepala jako pes přede dveřmi činžáku na avenue Ledru-Rollin, to byla její technika, jak vystřízlivět před setkáním s domovnicí. Potichu jsme přešli přes vnitřní dvůr a  teď jsme čekali v  řadě před výtahem, kam za námi za chvilku přišla s Emmou v náručí, zabalenou v dece.

„Jedu nahoru sama, nebo mi ji probudíte.“

Nikdo z nás pěti neprotestoval. Jeanne zmizela.

„Jdeme pěšky,“ navrhl Cédric.

Stoupání do čtvrtého patra bylo dost dobrodružné, každý z nás aspoň jednou zakopl o schod a přistál čenichem na zdi.

Mejdan pokračoval v obýváku jejich miniaturního dva plus jedna skoro do rána, Emma při tom spala spánkem spravedlivých ve svém pokoji. Alice nakonec dala znamení k odchodu.

„Jde se domů,“ zakňourala a  přilepila se na Cédrika. „Už nemůžu.“

„Já jdu taky spát,“ přidala se Jeanne. „Navíc musíme být ve formě na ten Yaëlin relooking.“

„Ne, nekažte mi mejdan takovou krávovinou!“ prosila jsem je.

„Dovedu tě domů,“ navrhl Marc. „Pak sednu na me t r o.“

„Je s t l i c hc e š .“

Vyskočil a vzal s sebou všechny, i když nikdo nešel úplně rovně. Adrien padl přímo na kanape a svíjel se smíchy. Marc ho zvedl a objal ho na rozloučenou. Potom přistoupil k  Jeanne, která právě nahlížela pootevřenými dveřmi do dětského pokoje, jestli Emma spí. Vzal ji za rameno, taky se koukl vedle a  pak jí vlepil hlučnou pusu na tvář. Všichni se tomu smáli; jakmile Marc trochu přebral, vždycky byl hodně kontaktní. Kroutil hlavou nad naším výsměchem a jako první sbíhal schody. My, Alice, Cédric a já, jsme si dali načas, než jsme taky seběhli dolů. Naše hrdličky se navzájem podpíraly, návrat bude značná epika. Naštěstí bydleli Cédric a  Alice tři ulice odtud. Marka jsme našli na chodníku s ubalenou cigaretou v puse. Objal moji sestru a jejího miláčka. Po několika vteřinách, když je pořád nepouštěl z objetí, jsem ho zatahala za paži.

„Hele, Marku, to stačí! Uvidíš je zítra! Nech je jít domů!“

„Šťastnou cestu,“ řekl jim a upřeně na ně zíral.

„Musíme to nějak zvládnout,“ odpověděl mu Cédric. „Během dne ti brnknu. Čau!“

Cesta ke mně nebyla tak dlouhá, bydlela jsem v  pokoji pro služku v  činžáku v  ulici de la Roquette blízko stanice metra Voltaire. Ulice se pomalu probouzely, a  když jsme míjeli pekárnu, polechtala mé chuťové buňky vůně croissantů a teplého chleba a vyvolala mi v břiše sérii kručení.

„Bylo to cool,“ řekl mi Marc, a přerušil tak několikaminutové mlčení.

„Dneska večer bych si to dala znovu! Co ty na to?“ navrhla jsem a dloubla ho loktem do žeber.

Pokrčil rameny.

„Když si pomyslím, že jsi našla práci! A  navíc takovou!“

„No, zatím na zkušební dobu! Popovídáme si o tom za tři měsíce!“

Vyslal ke mně nedešifrovatelný pohled. Potom si v chůzi ubalil novou cigaretu a sotva si ji zapálil, potahoval z ní jako šílenec. Od té chvíle jsme nepromluvili ani slovo.

„Tak už jsi dorazila do přístavu.“

Zvedla jsem k němu oči a pár vteřin jsme na sebe zírali. Měla jsem dojem, že mi toho chce spoustu říct, ale neodvažuje se.

„Jdeš nahoru na kafe?“ navrhla jsem a zatahala ho za sametové sako. „Aspoň ti dám lístek na koncert Bena Harpera, je to příští úterý.“

„Aha... no jo... ten koncert...“

„Zapomněl jsi?“ zeptala jsem se uraženě.

Zdálo se mi, že je chvilku na rozpacích, ale pak se usmál.

„Ne..., ale nech si ten můj lístek u sebe, byl bych schopný ho ztratit!“

Uklidněně jsem se zasmála, chytila ho za paži a táhla ke dveřím domu. Cítila jsem lehký odpor.

„Musím už jít,“ oznámil mi. „Nesměj se, ale slíbil jsem dědovi, že se s ním nasnídám.“

Rozesmála jsem se. S tím jeho dědou to bylo fakt legrační, hotové unikum, byl to jeho hrdina, připadalo mi to úžasné. Ráda bych toho jeho Abuela znala líp. Marc odhodil nedopalek na chodník, vzal mě do náruče, i já jsem měla právo na pomazlení na konci večírku, jenomže u mne to bylo přece jen trochu jiné než u ostatních, tiskl mě k sobě silně a obličej si zavrtal do mého krku.

„Dávej na sebe pozor, Yaël,“ zamumlal.

„Mám před sebou jenom šest pater stoupání,“ odpověděla jsem mu potichu. „A jestli se chceš ujistit, že se mi nic nestane, můj návrh pořád trvá; zavolám tvému dědovi a omluvím tě...“

„Nepokoušej mě... dneska ne...“

Pořád jsem se smála a  lepila se na něj. Potom mě políbil na tvář, pustil mě a pár kroků couvl.

„Nezapomeň zavolat kvůli dnešnímu večeru,“ připomněla jsem mu.

„Jdi spát!“

Naléhavě se na mě podíval, usmál se, vzdychl a udělal čelem vzad. Vystoupala jsem svých šest pater a  byla šťastná. Schoulila jsem se do postele oblečená a usnula hned, jak jsem položila hlavu na polštář.

~2~

O deset let později...

Chodba s podlahou pokrytou kobercem měla jednu výhodu; tlumila klapání mých podpatků, když jsem po ní spěchala, a  migréna, kterou mi vyvolala sestra, se aspoň nezhoršovala. Odpovídala jsem jí jednoslabičně, abych ušetřila energii, zatímco ona pořád ječela, zjevně odmítala vzít na vědomí, že mě zdržuje. Čekali mě na schůzi a Alice nechápala, že můžu ještě pracovat, když je půl osmé večer. Pět minut mi mlela do telefonu a naléhala, abych k ní přijela. Nemohla jsem se jí zbavit!

„Yaël, prosím tě, přijeď k  nám na oběd, dětem se po tobě strašně stýská. Už celé týdny jsme tě neviděli.“

Zvedla jsem oči k nebi a zaťala zuby.

„Kolikrát ti to mám vysvětlovat? Mám...“

„Práci,“ přerušila mě podrážděně. „Ano, to vím! Slyším od tebe jenom tohle!“

No to je teda novina. Kdyby to opravdu věděla, nebude mi volat a vykládat mi o svých harantech! Zastavila jsem se a sevřela pěst.

„Přesně tak, a ty mě právě teď zdržuješ! Čekají mě. Uslyšíme se později.“

Vytípla jsem hovor dřív, než stačila ještě něco říct. Hluboce jsem se nadechla, abych se uklidnila a soustředila. Potřebovala jsem to. Jakmile se mi zpomalil srdeční rytmus, zamířila jsem k  zasedačce a  otevřela dveře s naprosto neutrálním výrazem na tváři.

„Omluvte mě, zdrželi mě.“

Jen mi kývli na odpověď, zatímco jsem si sedala vedle budoucího šťastného britského nabyvatele jakési fabriky někde na venkově. Jeho francouzští advo káti jásali stejně jako on, jak nádherně vypadá smlouva, kterou předloží budoucímu bývalému majiteli. Tedy jak ho legálně a podle pravidel oškubou. To se mě netýkalo. Sedla jsem si po Britově levici, lehce dozadu, zkřížila jsem nohy a naklonila se, abych byla co nejblíže jeho obličeji. Od této chvíle mi vstupovala do uší slova advokátů obou stran ve francouzštině, aby mi z úst vycházela v angličtině a potichu. Popravdě řečeno jsem neměla ponětí, co vykládám, smysl byl pro mne nepodstatný, mým posláním bylo předat informaci, jenom a pouze tohle. Nezáleželo na tom, co je ve hře, musela jsem být schopna přeložit všechno, ať šlo o jakýkoli obchod.

O  dvě hodiny později byly smlouvy pročteny a  po depsány. Na všech tvářích kolem mne vykvetly unavené, ale uvolněné a  uspokojené úsměvy. Měla jsem hlavu úplně přeplněnou, ale přesto jsem musela  jít do hotelového baru, abych si s  nimi připila na úspěch transakce. Když mi jeden advokát podal skleničku šampaňského a  svůdně na mě při tom mrkl, oplatila jsem mu to nejchladnějším pohledem, jakého jsem byla schopna; byla jsem tady výhradně kvůli práci. Co si vůbec myslí? Nejsem na prodej. Někteří  muži se domnívali, že práce tlumočnice zahrnuje i  flirtování, když už se mnou strávili několik hodin u jednoho stolu. Chudák! Můj pracovní den pomalu končil, ostatně byli schopní se spolu bavit bez mého zá sahu; všichni mluvili anglicky natolik dobře, aby si mohli vzájemně blahopřát k dobrému obchodu. Smočila jsem rty v šampaňském z čiré zdvořilosti, požádala jsem barmana, aby mi zavolal taxi, odložila jsem sklenici a otočila se ke skupince mužů, kteří byli náramně spokojeni sami se sebou. Stiskla jsem jim ruce a zamířila k východu. Britský klient Sean mě za chytil, zrovna když jsem procházela hotelovým tur niketem. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem se k němu obrátila. Jako obvykle jsem zůstala profesionálka až do konce.

„Yaël, vaše pomoc byla pro mne velmi cenná po celý den. Potřeboval bych vaše služby i v příštích týdnech,“ zašeptal.

Ještě tohle mi chybělo! V duchu jsem hryzala uzdu. Sean byl stálý zákazník, starala jsem se o něj výhradně já na jeho výslovnou žádost, o níž se nedalo diskutovat. Vzal si do hlavy, že je mezi námi nějaká zvláštní souhra, to všechno proto, že jsem mu jednou naneštěstí ve slabé chvilce prozradila, že moje matka je Angličanka jako on.

„Spojte se s Bertrandem a vyjednáme společně term í ny.“

Usmál se a  lehce potřásl hlavou, jako by nerozuměl. Strčil ruku do kapsy, pozorně si mě prohlédl a pořád měl na tváři ten svůj šarmérský výraz.

„Yaël... chtěl jsem říct... bylo by mnohem jednodušší pro vás i  pro mne... Mohli bychom se dohodnout bez něj a vaše odměna by byla vyšší.“

Znala jsem tuhle větu zpaměti; pokaždé, když jsem mu tlumočila, mi zpíval stejnou písničku. A stejně jako dnes se vždycky zmínil o penězích. Odhodlaně jsem se mu zadívala do očí.

„Spojte se s Bertrandem,“ odsekla jsem stroze.

Krátce se zasmál. Už pochopil. Konečně!

„Vaše loajalita k zaměstnavateli je opravdu neotřes it e l n á .“

Suverénně jsem se otočila a přikročila k němu.

„Na tom závisí kvalita naší práce, Seane. Upozorním ho hned ráno na vaši žádost.“

„Potřeboval bych spolupracovníky, jako jste vy.“

On mě snad nikdy nenechá! To byl rub mince. Byla jsem nejlepší.

„Nejsem volná a vy to víte. Hezký večer.“

Právě přijelo taxi, naposledy jsem Seana obdařila chladným pohledem, nastoupila do vozu a udala řidiči svoji adresu. Jakmile jsem si připnula bezpečnostní pás, neztrácela jsem čas díváním se po Paříži, tuhle cestu mezi bulvárem Montparnasse a mým domovem jsem znala zpaměti. Raději jsem vytáhla z kabelky telefon. Alice pokračovala v  harašení esemeskami, neustále naléhala, abych k  nim příští neděli přišla na svačinu. Tak jo, udělám dobrý skutek a budu pak mít několik týdnů pokoj. Jakmile jsem odeslala odpověď, mohla jsem se věnovat mailům; Bertrand mi jich poslal během posledních několika hodin přes dvacet, všechny se týkaly organizace cest klientů, hledání bytů a nových jednání, což se mi moc líbilo.

30

Nikdy jsem neměla v práci prostoje. Neustále jsem

byla v  permanenci, dokázala jsem přepnout z  jedné

tlumočnické seance do druhé, třeba i do agresivního

vyjednávání smlouvy, řídit od A  do Z  detaily paříž

ského pobytu našich klientů. Pracovala jsem i o poled

ní pauze, a místo abych si vzala k obědu sendvič, vy

užila jsem klidu a  zjišťovala informace o  klientech,

pátrala, jestli nepotřebují nějakou z námi nabízených

služeb. Poslouchala jsem řidiče, jak ode mě žádá pe

níze za cestu, a uvědomila jsem si, že už jsem doma,

v rue Cambronne, v pátém pařížském okrsku.

Na začátku byl můj byt zcela typický; nerovné dře

věné podlahy, omšelé stropní lišty, starý mramorový

krb  – všechno jako stvořené, aby se na tom chytal

prach. Když jsem do bytu poprvé vkročila, stačilo mi

pár minut a  bylo mi jasné, jaký potenciál v  něm je;

věděla jsem, že po nezbytných úpravách tady najdu

domov. Všechno jsem vyhodila; na stěnách sádro

karton, bíle vymalováno, zrenovované a  nalakované

parkety – snadná údržba, místo krbu velká skříň.

Moje obydlí muselo být praktické, přehledné, uklize

né. V  obýváku pohovka čistých linií, vypadala spíš

jako lavice; zavrhla jsem měkké polštáře už při náku

pu, nemohla jsem pracovat a přitom se válet. Před ní

stolek z  plexiskla, jeho průhlednost mě uklidňovala

a  vizuálně nezabíral místo. Koupila jsem si televizi

i s hi-fi zařízením, sice mi to nainstalovali, ale pouš

těla jsem si jenom kanály s  nepřetržitými zprávami.

Nevzpomínám si, že bych si někdy, za celou dobu, co

jsem se sem nastěhovala, pustila hudbu, ani jsem ne

prolistovala návod k použití, byl schovaný ve zvláštní

31

obálce spolu se záručním listem. V předsíni byla jen

police s odkládací mističkou na klíče a věšák, úplně

to stačilo. V ložnici jsem měla postel s bílým povleče

ním a noční stolek, na kterém stála nabíječka na tele

fon. Kuchyň byla vybavená, hodně jsem investovala

do jejího zařízení, ale nikdy jsem ho nepoužívala.

Když jsem se večer vrátila domů po celodenní práci,

sedla jsem si na lavici, rozhlížela se kolem sebe a cítila

se dobře v  tomhle bílém, klinicky čistém prostředí.

Pořádek mě uklidňoval.

Toho večera jsem jedním okem sledovala zprávy

a  druhým koukala do svého MacBook Air, snědla

jsem instantní japonskou polévku miso a potom jabl

ko Granny Smith. Denní zprávy nebyly nijak zvlášť

zajímavé, ale musela jsem být neustále v obraze, abych

dovedla reagovat na otázky některých našich klientů,

hráčů o  peníze. Už bylo pozdě a  vzhledem k  tomu,

jaký mě zítra čeká den, jsem nesměla ponocovat. Kaž

dopádně se mi však podařilo vyšetřit patnáct minut

pauzy, abych zvedla mandle své asistentce. Ta idiotka

mi přeházela věci na psacím stole, položila jedny des

ky na špatnou hromádku! Přitom jsem jí celé týdny

dokola opakovala, že se nesmí ničeho dotknout. Ukli

dila jsem misku, talíř a dva příbory do myčky a pus

tila ji. Nesnášela jsem špinavé nádobí; navíc smrdělo.

Nalila jsem si sklenici ledové minerálky a odešla s ní

do ložnice. Povlečení a ručníky vyměnila hospodyně,

měla příkaz dělat to dvakrát do týdne. V šatně jsem si

zula své louboutinky, uložila je na místo a připravila si

šaty na zítra a tašku do bazénu. Dnešní oblečení jsem

hodila do koše se špinavým prádlem. Nahá, pořád se

32

svázanými vlasy, jsem vlezla do sprchy. Dotyk studené

dlažby a  ledové vody mi udělal dobře, strávila jsem

pod proudem vody dlouhou dobu, pečlivě jsem se

umyla. Čistá, utřená a osvěžená jsem si vyčistila zuby

elektrickým kartáčkem. Na závěr jsem jako každý ve

čer použila zubní nit, pečlivě jsem objela všechny me

zery. Výsledek mě uspokojil a mohla jsem se pustit do

vlasů. Konečně jsem si je rozpustila, padaly mi až na

záda, pečlivě jsem je dohladka vykartáčovala. Oblékla

jsem si čisté pyžamo a šla do postele. Vsedě na pelesti

jsem otevřela zásuvku v nočním stolku, vytáhla plato

prášků na spaní, spolkla jeden, zapila ho sklenicí vody

a  nařídila si budík v  mobilu na 6 hodin 30  minut.

Všechno jsem uložila zpátky na místo, vklouzla pod

deku a úplně se přikryla, ráda jsem takhle spala. Ko

nečně jsem mohla zhasnout. Zadívala jsem se na strop

a využila tu půlhodinku, než začal působit prášek na

spaní, abych si v duchu prošla zítřejší program.

Otevřela jsem oči v  6 hodin 28 minut jako každé

ráno. Budík se ozval o dvě minuty později, vyskočila

jsem z postele. Jako každé ráno jsem si stáhla vlasy do

gumičky a navlékla si sportovní oblečení. Prošla jsem

bytem s  kabelou přes rameno, vzala klíče, zaklapla

dveře a sešla po schodech. Jako každé ráno jsem do

běhla do bazénu a jako každé ráno jsem byla ve vodě

první, přesněji řečeno sama. Čekala na mě moje rezer

vovaná kabina. V  několika minutách jsem si vzala

plavky, mobil dala do voděodolného obalu a připevni

la si ho na paži. Vlasy jsem strčila do odporné čepice,

ale muselo to být, nasadila jsem si brýle a skřipec na

nos. Nechodila jsem stejnou cestou jako ostatní uživa

33

telé bazénu, kteří přijdou později. Každý měsíc jsem

dávala bankovku zaměstnanci, a mohla jsem tak cho

dit vchodem pro personál; měla jsem hrůzu z koupele

nohou, věděla jsem, kolik je tam mikrobů. V 7 hodin

10 minut jsem se ponořila do prázdného a tichého ba

zénu. Následujících čtyřicet minut jsem bez přerušení

kraulovala, všímala jsem si jenom, kolikrát mi telefon

na paži zavibroval. Nejsilnější vibrace byla v 7 hodin

50 minut, skončila jsem s plaváním a vylezla z vody.

Služebním východem jsem se vrátila do kabiny a pře

vlékla se. Domů jsem doklusala a  vyběhla jsem i  po

schodech. Během ranního rituálu jsem měla puštěné

zprávy. Po sprše jsem si navlékla černou úzkou sukni

a krémový top, který jsem si včera večer vybrala. Peč

livě jsem si vykartáčovala vlasy a svázala je do přísné

ho ohonu. Abych si byla jistá, že mi žádný vlásek bě

hem dne neunikne, ještě jsem ho přelakovala. Nalíčila

jsem se: nejdřív denní krém, potom mejkap a  pudr

terracotta, abych měla celý den matnou pleť. Nesnáše

la jsem jakýkoli lesk na tváři, působilo to nedbale. Na

nesla jsem na víčka lehký stín, pak jsem si udělala ne

nápadnou linku a řasy nalíčila řasenkou, aby vynikly

mé zelené oči. Jako tečku na závěr jsem si natřela rty

matným průsvitným balzámem. Ta šmudla, jakou

jsem byla v jiném životě, se musela změnit, poučit se

u profesionálů, a teď se uměla starat o své tělo a udr

žovat ho v  kondici. Nakonec jsem si dvakrát stříkla

parfém na krk – jen dvakrát, ne méně, ne více. Un

Jardin sur le toit od Hermèse, který používám už celá

léta. Oblékla jsem si sako od kostýmu a zašla do ku

chyně. Vestoje, s lokty opřenými o linku, jsem snědla

energetickou tyčinku s  cereáliemi, udělala si espreso

34

z jedné kapsle a odešla jsem z bytu. Taxi na mě čekalo

před domem. Dokonalý timing, poblahopřála jsem si

a nastoupila dozadu s telefonem v ruce.

Bertrandova agentura sídlila v jednom domě na Miro

mesnil. Z haussmannovské tradice už toho tady moc

nezbylo. Když Bertrand před pěti lety investoval do

tří set metrů čtverečních, nechal všechno přestavět.

Nezůstala tu ani recepce, jen open space, dokonce tu

nebyly ani příčky mezi jednotlivými spolupracovníky.

Chodba se rozšiřovala, jen aby definovala služby. Kan

celáře byly uspořádány po dvou. Intimita tady byla víc

než relativní, to musím přiznat; náš šéf měl jako jedi

ný kancelář s prosklenými stěnami, odkud nás mohl

neustále sledovat. Moje pracoviště bylo nejblíže jeho

kanceláři a  poslední povýšení mi vyneslo zvláštní

kancelář jen pro mne, odkud jsem viděla na svoji asis

tentku. Naše pracoviště bylo zařízené podle americké

ho start up, kde Bertrand strávil dost dlouhou dobu

koncem devadesátých let a začátkem roku 2000. Měli

jsme k dispozici kitchen, kde byl zelený čaj, zeleninové

džusy a různé druhy kávy. Každé poledne nám nosili

suši, saláty a  bio polévky; Bertrand nás všechny po

stupně převedl na svoji zdravou stravu a  dokonalou

životní hygienu. Prostředí tu bylo světlé, pohodlné,

měli jsme se tady cítit co nejlépe. Bertrand měl prav

du, v  práci jsme trávili většinu času. Nebyl lakomý,

ani pokud šlo o investice do technologií. Byli jsme vy

baveni nejmodernějšími počítači, tablety a  telefony,

takže jsme mohli být ve spojení s  agenturou čtyřia

dvacet hodin denně a sedm dní v týdnu.

35

Během deseti let se tlumočnická a  překladatelská

agentura s poradenskými službami, v níž jsem byla na

stáži na konci studia, značně změnila; počet zaměst

nanců se ztrojnásobil, teď nás tu pracovalo patnáct

s pevným platem, většinou Francouzi, a tvořili jsme

dvě různé divize: tlumočnickou, tam byli ti, co mlu­

vili, a  překladatelskou, tam byli ti, co psali. Ti, co

psali, nám často přinášeli obchody, což bylo zvláštní,

pro tože nevycházeli z  kanceláře. Obratnost a  přes

nost v  jejich překladatelské profesi nám udržovaly

klienty a  přiváděly nám nové, stejně tak pomáhaly

rady v sepisování smluv, které nabízeli naši dva práv

níci. Měli jsme výbornou pověst a  skvělé výsledky,

a  tak jsme Bertrand a  já přikročili ještě k  jednomu

rozšíření aktivity. Kromě naší schopnosti přecházet

z jednoho jazyka do druhého jsme zařizovali pro za

hraniční klienty obchodní cesty, zajišťovali organi

zaci a  poskytovali doprovod. Moje pozice v  agentu

ře  byla klíčová, nebyla jsem už pouhou tlumočnicí,

mým posláním bylo získávat smlouvy, propagovat

nás, „resetovat“, jak se říká. Mé obchodní vzdělání

a  znalost angličtiny mi umožňovaly uplatnit se ve

všech sférách našich aktivit. Díky, obchodní školo!

Ang ličtina, za niž vděčím své matce, mi poskytla pří

stup do celého světa. Měla jsem nejrozsáhlejší kliente

lu, mohla jsem klidně tlumočit agorafobickému věd

ci, který nikdy neopustil svoji laboratoř, jen dvakrát

za rok vyjel na nějaké kolokvium, i  bohatému ob

chodníkovi, který jednou měsíčně létal soukromým

tryskáčem na druhý konec světa, aby se ujistil, že se

mu penízky množí. A když neměl Bert rand čas nebo

když usoudil, že moje dvojjazyčnost je nejdůležitější,

36

přenechával mi své nejvýznamnější klienty. V  tako

vých případech jsme pracovali v tandemu. Díky této

úzké spolupráci se šéfem jsem se těšila úctě svých ko

legů a také se mě obávali, což mi dokonale vyhovo

valo. Zbožňovala jsem, když jsem dorazila na něja

kou ekonomickou konferenci, kam jsem doprovázela

klienta, a slyšela, jak si o mně šeptají, když jsem šla

kolem nich; ano, záviděli mi, obávali se mě, dvořili

se mi. Byla jsem v agentuře nejdéle; turn-over nikdy

nezeslábl. Marně jsem se snažila pochopit jejich dů

vody, proč opouštějí naši loď, doslova mě omračovalo

pomyšlení, že dávají přednost volnému času, klukům

a bůhvíčemu ještě před profesionálním životem. Jak

můžou opustit takovýhle džob! Naše aktivity se ča

sem stále rozšiřovaly, adresář klientů se nafukoval

a pořád jsme uvažovali o dalším rozvíjení služeb. Už

jsme se neomezovali jen na anglofonní svět. Tři z nás

se zabývali Asií, další dva celou východní Evropou

a dokonce i Německem. Když Bertrand přibral jako

klienty prosperující průmyslníky z Porúří, naše mzdy

významně poskočily.

Seděla jsem před obrazovkou počítače s kávou, kterou

mi přinesla asistentka, když dorazil Bertrand s mobi

lem u  ucha. Sportovní padesátník s  hranatou čelistí,

šedivějící na spáncích, vždycky dokonalý v perfektním

černém obleku. Za těch deset let se na rozdíl ode mne

nezměnil. Jeho ocelově modrý pohled přejel open spa

ce, aby třeba zahlédl nějakou zahálku, potom se upřel

na mne. Pokynem hlavy mě pozval k sobě do kancelá

ře. Přecházel s telefonem sem tam po místnosti, zatím

co jsem si sedala.

„Jak to včera dopadlo?“ zeptal se, sotva skončil hovor, pohled už měl přilepený na obrazovce svého počítače.

To je otázka!

„Výborně,“ odvětila jsem nedbale.

A právem, byla jsem si jistá svým úspěchem. Zabořil se do křesla a sepjal ruce pod bradou, soustředěně, ale uspokojeně.

„Zase ti nabídl místo?“

Jen jsem pokývla hlavou. Bertrandovy rty se nepěkně zašklebily.

„To je dobré pro obchod.“

Zvedl se a zahájil brífink o mé příští misi, ujišťoval se, že z  mé strany je všechno připraveno. Měla jsem uspokojit Američany, kteří si nadělali jmění v břidlicovém plynu a teď snili o tom, že investují ve Francii, hlavně v pařížských nemovitostech. Já jsem měla být prostředníkem mezi nimi a  agenty s  nemovitostmi, a uskutečnit tak jejich nejdražší tužby.

„Počítám s  tebou,“ prohodil a  zabodl mi do tváře tvrdý a odhodlaný pohled. „Dej do toho všechno. Jestli se ti podaří dostat z nich smlouvu na nemovitosti, mohli bychom řídit veškeré jejich obchody ve Francii. A nemusím ti zdůrazňovat, že se nezabývají jenom břid licovým plynem.“

Naléhavě se na mě díval.

„Jistě si dokážeš představit, co by se stalo, kdyby se nám to nepovedlo...“

V žilách mi pulzoval adrenalin.

„Samozřejmě, vím, co je ve hře,“ odpověděla jsem poměrně nevzrušeně.

„Hodně od tebe očekávám.“

Zavibroval mu telefon; to byl konec našeho rozhovoru. Najala jsem si služby řidiče luxusních vozů, aby vyzvedl mé klienty v  hotelu. Naplánovala jsem pro ně šest schůzek. Celé odpoledne jsem je vozila od jedné realitky k druhé, naši partneři, ti nejprestižnější v oboru, jim nabízeli své katalogy a rozvíjeli před nimi červený koberec. Bylo to naprosto bezchybné. Zdálo se, že mi naprosto důvěřují, nechávali se vodit z místa na místo, obšírně popisovali své potřeby, přání a  požadavky. Bez ustání jsem si dělala poznámky do notesu, který jsem nikdy neodkládala.

Po poslední schůzce jsem je pozvala na večeři. Zarezervovala jsem stůl v  restauraci, co měla hvězdičkami ozdobeného šéfkuchaře, a poslala jsem luxusní taxi pro jejich manželky, které cestovaly s  nimi. Během večeře jsem přeskakovala z  obchodní konverzace do lehčího hovoru. Nikdy se nesmí zapomínat na dojem, jaký je potřeba udělat na manželky, protože ty velmi často doprovázejí muže jen tak pro zábavu nebo kvůli vlastním obchodům. Museli jsme se zabývat i jimi, dát jim pocítit, že jsou důležité, a počítat s nimi při plánování programu. Žena, která se cítí opuštěná svým obchodně zaneprázdněným manželem, může zhatit historicky důležitou smlouvu. Byla jsem si toho vědoma a  díky tomu jsem na poslední chvíli zachránila smlouvu s Bertrandovým nejstarším klientem, což mi ostatně vyneslo povýšení. A tak jsem jen tak mimochodem nabídla při rozhovoru manželkám, že bychom je mohli při jejich dalších návštěvách Paříže doprovodit při nákupech nebo je spojit s nejlepšími pařížskými průvodci, pokud si to budou přát. Občas naše agentura nabízela služby luxusní super recepce. Tohle malé plus v našem zacházení s klienty nám zajišťovalo úspěch zejména u těchto dam, často šlo o ženy, co se vyznaly v obchodech, navazovali jsme s nimi výjimečné vztahy, které se neomezovaly pouze na smlouvy. Tyhle vpády do soukromí našich klientů nám vytvářely privilegovaná pouta, což nás odlišovalo od našich konkurentů.

Když jsem se krátce před půlnocí vrátila domů, odpověděla jsem na Bertrandův mail, v němž se zajímal o průběh a úspěch mého poslání.

Bertrande,

smlouvy budou na stole v zasedací síni zítra v 15 ho­ din. Naši noví klienti by si přáli osobně se s vámi setkat při podpisu.

Na shledanou zítra,

Zdravím.

Yaël

Následující minutu jsem nespustila oči z obrazovky, odpověď se objevila okamžitě:

Samozřejmě tam budu.

Než jsem se osprchovala, přepsala jsem si poznámky a data našich nových klientů; informace, které mi dali a  také to, co jsem zjistila o  jejich zvycích a  zálibách. Pokaždé to bylo stejné, mluvili a mluvili, svěřovali se, ani na vteřinu je nenapadlo, že si všechno zaznamenám, abych se v  budoucnu měla o  co opřít, a  byla tak pro ně naprosto nepostradatelná. Každá osoba v agentuře měla k těmto údajům přístup v databázi, aby nikdy nedošlo k nějakému nedorozumění. Druhý den přesně v 15 hodin jsem vítala nové klienty v  naší zasedací síni, pochopitelně jsem všechno předem pečlivě zkontrolovala. Každý usedl na své místo a já jsem mohla přečíst smlouvu, kterou vyhotovil kolega z právního oddělení. Vysvětlila jsem jim bod po bodu, co získávají a kolik za to zaplatí. Bertrand dorazil přesně v  okamžiku, kdy jsem jim podávala pero. Stiskl jim ruce, nezapomněl na přátelské poplácání po rameni poamericku, aby připomněl, že se znají dlouho. Naši klienti pěli chválu na mou adresu, ale já jsem byla stále klidná a  nevzrušená jako vždycky, když se něco takového dělo, ani v nejmenším jsem na sobě nedala znát uspokojení.

„Jste v  rukách naší nejlepší síly,“ ujistil je pevně Bertrand. „Věděl jsem, co dělám, když jsem vás svěřil do Yaëliny péče.“

Během této tirády se na mě ani jednou nepodíval. Klienti ostatně rovněž ne. Byla jsem neviditelným soukolím; neviditelným, ale nezbytným. Jakmile za našimi novými nadšenými klienty zapadly dveře výtahu, obrátil se Bertrand ke mně s rukou v kapse.

„Blahopřeju, Yaël! Jen tak dál,“ utrousil lhostejně.

Poprvé za poslední dva dny jsem se usmála.

41

~3~

Od chvíle, kdy se moje sestra Alice a Cédric – teď už její

manžel – stali rodiči, zahrabali se na předměstí, v dom

ku  s  houpačkou a  toboganem na zahradě. Když jsem

k  nim jela, půjčila jsem si pokaždé v  půjčovně auto na

elektrický pohon, abych se vyhnula nepohodlí veřejné

dopravy. Vždycky mě značně deprimovalo, když jsem

vjela do řady domků rodinného štěstí, kde mohl každý

vidět, co se děje u  souseda. Žádné soukromí samozřej

mě neexistovalo s těmi plůtky vysokými jako malé dítě!

Ostatně právě kvůli dětem se takhle rozhodli: opus

tili svých pětatřicet metrů čtverečních v Paříži a našli si

tuhle zahrádku a klid. Pro mne to bylo nepředstavitelné,

měla jsem z  toho jen pocit úzkosti. Při pouhé předsta

vě, že mi do života vniknou laskaví sousedé, se mi ježily

chlupy po těle. Ale nezáleželo na tom, co si představuju já,

jediné, co mělo význam, bylo jejich štěstí, a to tady našli.

Když jsem se k nim blížila, něco mě zarazilo. Proč je

před sestřiným domem zaparkované Adrienovo a Jeannino auto? A hlavně, proč jsou nade dveřmi a nad brankou zavěšené balonky? Do jaké pasti jsem to zase vlezla? Neměla jsem ani čas zazvonit, když vyšla Alice s přehnaně srdečným úsměvem na rtech, zářícíma očima a  vrhla se na mě. Jako by mě neviděla celá léta. Přece jen není třeba přehánět! Silně mě stiskla v objetí, její světlé vlasy mě šimraly v nose. Drtila mě nekonečně dlouhé vteřiny o své měkké a zakulacené mateřské tělo. Moje sestra si to neuvědomovala, ale byla hypersenzitivní. A navíc se o sebe dost nestarala, celou ji pohltila péče o děti a povolání učitelky. To mi vůbec nesedělo. Alice a dětský svět! Ta láska trvala už pěkně dlouho.

„Myslela jsem si, že nedorazíš!“ vzdychla s úlevou.

Vymanila jsem se z jejího dusivého objetí.

„Proč? Vždyť jsem ti to slíbila! A co má znamenat tohle?“ zeptala jsem se a ukázala na balonky. „Změ nili jste styl?

Ramena jí poklesla. Zjevně jsem šlápla do hovínka.

„Neříkej mi, žes zapomněla... no jo, jasně, ale to nevadí. Jsi tady a to něco znamená!“

„Na co jsem zapomněla?“

„Yayo!“ ozval se nadšený hlas malého kluka.

Alice se ode mne odpoutala a nechala projít svého syna, který se ke mně hnal jako dělová koule.

„Marie, už jsem ti říkala, že jsi moc velký na to, abys mi takhle říkal,“ připomněla jsem mu.

Tahle idiotská přezdívka mi hodně vadila, posílala mě zpátky do dětství, k  holčičce, jakou jsem kdysi byla. Synovec se na mě vrhl a  já jsem ho nešikovně poplácala po ramenou.

„Yayo, viděla jsi ty balonky? Včera jsem tu slavil narozeniny s kámoši! Bylo to děsně cool!“

Celá zdeptaná jsem se otočila k  blazeované Alici. Jemně zavrtěla hlavou, jako by chtěla říct „nic si z toho nedělej“. Rychle jsem v duchu počítala.

„Všechno nejlepší k narozeninám! Sedm let, to už jsi velký kluk!“

Sestra odvrátila pozornost tím, že ohlásila můj příchod. Okamžitě jsem měla chuť zařadit zpátečku. Když jsem si všimla, že jsou v obýváku úplně všichni, už mi to začínalo sice zatím jemně, ale vytrvale bušit v hlavě. Nastupující migréna. Adrien, Jeanne a jejich dvanáctiletá dcera Emma tu byli taky. Neviděla jsem je tak dva měsíce. A jako pokaždé jsem měla dojem, že vidím úplně novou dívku, tak Emma zase vyrostla. V tomhle věku se roste pořád. Aspoň byla tišší než její rodiče, jen občas jsem zaslechla její hlas. Cédric mě bratrsky políbil a mrkl na mě, což mělo znamenat „buď v klidu“. Léa, Mariova mladší sestra, mi vlepila nesmělou pusu; naháněla jsem jí strach, netušila jsem proč. No ano, banda byla v  plném složení... nebo skoro, protože jeden člen chyběl. Pro nás – těch pět zbývajících – se pouta nikdy neuvolnila. Aspoň mezi těmi dvěma rodinkami. Můj život se tolik lišil od jejich... byla jsem sama se svou prací a co nejvíce jsem se vyhýbala „rodinným sešlostem“, abych neztrácela čas a energii. Adrien mě vytáhl z přemýšlení:

„Tebe už skoro neznám!“ zvolal a plácal se do stehen. „Uráčila ses dneska přijet na periferii?“

Hlučně jsem vzdychla. Ještě toho trochu!

„Nezačínej zase!“

Udusil smích.

„Naše manažerka má podle všeho báječnou náladu,“ zaryl znova.

„Adriene, dej jí pokoj!“ zasáhla Jeanne. „Když se do toho dá, neví, kdy přestat. Je odporný!“

Jeanne vždycky uhlazovala protivný humor svého drahého miláčka, omlouvala ho, i když překročil hranice. Byla šampionka v  zakulacování rohů a  zachraňování jeho netaktností. Vždycky jsem si kladla otázku, jak může Adriena vystát!

„Ale přesto sis ho vzala!“

Rozchechtala se a přišla mě taky obejmout a políbit. Radši jsem nedráždila zmiji bosou nohou a  nastolila příměří, co se mé práce týče. Šla jsem za Alicí do kuchyně. Cítila jsem se naprosto neobratná uprostřed organizovaného zmatku, jaký u ní vládl. Vždycky jsem měla strach, že se maličko pohnu a způsobím nějakou katastrofu. Dávala svíčku na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist