načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků – Jan Kysela; Michal Urban

Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků
-11%
sleva

Kniha: Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků
Autor: Jan Kysela; Michal Urban

– Přemýšlíme-li o vztahu práva a literatury, nemůžeme nevnímat právo jako literaturu svého druhu. Sestává přece z textů, ač psaných poněkud specifickým jazykem, často nepříliš srozumitelným, zakládajícím si na přesnosti oproti obraznosti a ... (celý popis)
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  320 Kč 285
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leges
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 224
Rozměr: 208,0x148,0x13,0 mm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Právo
Hmotnost: 0,286kg
Jazyk: česky
Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá
Datum vydání: 201709
ISBN: 978-80-7502-220-2
EAN: 9788075022202
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Přemýšlíme-li o vztahu práva a literatury, nemůžeme nevnímat právo jako literaturu svého druhu. Sestává přece z textů, ač psaných poněkud specifickým jazykem, často nepříliš srozumitelným, zakládajícím si na přesnosti oproti obraznosti a invenci.

Stále častěji se však právní akademici uchylují ke krásné literatuře (a rovněž k filmu) jako zdroji situací, obrazů a dilemat, umožňujících promýšlet, co vše může znamenat být právníkem, jak dalece se právo může vztahovat ke spravedlnosti, ale též k nespravedlnosti, jak obstát v morálně vyhrocených životních předělech.

Předmětná hesla
Právo obecně – mezioborový kontext
právo a literatura
právo a film
Kniha je zařazena v kategoriích
Jan Kysela; Michal Urban - další tituly autora:
Jak se píše o soudech a soudcích -- soudní moc v mezioborové perspektivě Jak se píše o soudech a soudcích
Ústava mezi právem a politikou -- Úvod do ústavní teorie Ústava mezi právem a politikou
Právnický Olymp. Portréty vybraných soudců Ústavního soudu ČR Právnický Olymp. Portréty vybraných soudců Ústavního soudu ČR
Kolos na hliněných nohou? Kolos na hliněných nohou?
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

114

STARÝ DOBRÝ PRÁVNICKÝ SVĚT

KARLA ČAPKA

178

Michal Urban

„Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno

věděli, nemohli by soudit; jen by všemu rozuměli,

až by je z toho srdce bolelo.“

Existují spisovatelé do té míry pozoruhodní, že dokáží zajímavě nahlížet i na

obor, o kterém by – čistě podle svého vysokoškolského diplomu – měli vědět

jen pramálo. Jedním z nich je nepochybně Karel Čapek, a to i když nepatří

k těm mistrům pera, kteří práva (zpravidla na přání otce) vystudovali, aby

nicméně posléze nacházeli naplnění ve světě beletrie, a nikoli paragrafů.

V tomto textu budeme zkoumat Čapkovo nahlížení na právnický svět po

hledem jeho Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy , což jsou dva

výbory každý po 24 krátkých povídkách, které vznikly v průběhu let 1928

a 1929. Po jejich stručné charakteristice a vysvětlení toho, co Čapka do svě

ta povídek a práva přilákalo, představíme právně zajímavá témata, o kterých

Čapek pojednává. Většina z nich se tak či onak dotýká otázky spravedlnos

ti, která se prolíná řadou povídek. Proto se také ve svém textu neomezujeme

jen na pár vybraných povídek, ale jednotlivá témata hledáme v celé řadě po

vídek – už proto, že se světa práva dotýkají téměř všechny. Jelikož pracujeme

s literárním textem autora s velkým formulačním darem, budeme na řadě

míst citovat i delší pasáže, aby Čapkovy postřehy či klíčová místa příběhů,

které vypráví, mohla dostatečně vyznít.

I. Základní charakteristika povídek a okolnosti

jejich vzniku

Povídky vycházely nejprve v průběhu let 1928 a 1929 v Lidových novinách ,

kde Karel Čapek působil jako redaktor, v roce 1929 se poté dočkaly oba sou

bory knižního vydání. Jedná se de facto o krátké detektivní příběhy, které

se téměř všechny odehrávají v právnickém světě. Jejich protagonisty jsou

178

Za cenné postřehy děkuji svému milému kolegovi Mgr. Tomáši Friedelovi, Ph.D.


115

Michal Urban

vedle zlodějů, vrahů, padělatelů či žhářů také policisté a četníci,

179

policej

ní inspektoři a komisaři, prokurátoři, porotci a soudci. Odehrávají se „u nás doma“, v Čechách, často v Praze, v Kobylisích, Střešovicích, na Grébovce či Vinohradech.

Čapkovy povídky nejsou klasickými detektivkami, a to co do rozsahu ani

volby ústředních postav. Jelikož vznikaly původně pro noviny, jsou o dost kratší než běžné detektivky, ořezané na základní dějovou linku, od které jen občas autor odběhne, resp. zpomalí vyprávění tím, že nechá jednu z postav se rozvyprávět o pečení chleba, jedinečnosti vztahu mámy a dítěte, druzích kaktusů či perských koberců.

180

Rozsahová střídmost ovšem ze sbírky poví

dek nedělá, a to ani podle jejich autora, dílo méně podstatné: „nebyly to žádné odštěpky, považuju je za stejně důležité jako své ostatní knihy“ . Ostatně, mnohdy bývá náročnější vložit své myšlenky do sevřeného útvaru, „taková 8–10–12 stránková povídečka je [pro autora] stejný požitek jako sonet nebo jiná uzavřená forma básnická. Myslím, že Angličané naučili se tak dobře psát jen na povídkách a jen tady našli ten úžasný dril, nepustit se na špacír.“

181

V Čapkových povídkách nesledujeme osudy „velkých“ padouchů ohrožu

jících celý svět, nejsme svědky rozplétání planetárních spiknutí ani nepozorujeme práci akčních superhrdinů, na jejichž bedrech spočívá záchrana světa. Namísto geniálního padoucha à la Moriarty a detektiva typu Sherlocka Holmese nahlížíme pod prsty drobným zlodějíčkům a obyčejným policistům, kteří každý takříkajíc dělají „svoji běžnou práci“ – ale nikoli odevzdaně, bez zápalu a nápadu, ale se zaujetím, s využitím léty nastřádaných zkušeností, které navíc občas okoření invencí či postřehem takřka sherlockovským. 179

Zatímco městští a státní policisté udržovali pořádek ve městech, četnický sbor udržoval

pořádek a bezpečnost na zbytku území tehdejšího Československa. 180

I Jan Cigánek, docent katedry estetiky FF UK, poukazuje na textovou sevřenost Čapkových

povídek, když píše, že v nich autor „využil techniky detektivní zápletky na malé ploše s maxi

málním úspěchem při zobrazení obyčejných denních příhod, poklesů, a rozvinul kolem těchto

námětů celou filosofii malého českého člověka“. Srov. Cigánek J.: Umění detektivky . Praha:

Státní nakladatelství dětské knihy, 1962, str. 119. 181

Čapek, K.: Poznámky o tvorbě . Praha: Československý spisovatel, 1959, str. 95. K procesu

hledání pravé formy Čapek ještě dodává: „... je v tom jistý literární problém, jak má vypadat

povídka pro noviny. Představte si tajemný čtenářský okruh lidí, kterých neznáte, ale s nimiž

chcete mluvit.“ Čapek, K.: O umění a kultuře III . Praha: Československý spisovatel, 1986.

Citováno dle elektronicky dostupné verze na stránkách Městské knihovny v Praze, str. 236.

Dostupné na <https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/76/15/o_umeni_a_kulture_iii.pdf>. Starý dobrý právnický svět Karla Čapka Svojí prací v dobrém smyslu slova žijí, a přitom nepůsobí jako vyprázdnění, utahaní či nervózní workoholici.

182

Byť jsou Čapkovy detektivky oproti obvyklým detektivkám kratší, co do

autorských nápadů a invence si s klasickými detektivkami v ničem nezadají. Skoro by se nabízelo jejich autora přirovnat k jedné z jeho vlastních postav, panu Havlenovi, který coby nedostudovaný právník se „zločineckým nebo právnickým talentem“ dokázal na počkání popsat „ten nejkrásnější a nejpodivnější kriminální případ, jaký si kdo může vymyslet.“

183

Jakkoli je lákavé se

opájet dojmem, že zkušený spisovatel, vybaven Čapkovou fantazií, dokázal havlenovsky vymýšlet povídku za povídkou, sám Čapek přiznává, že „v těch dvou knihách je daleko víc reálného, co se skutečně stalo, než si kdo myslí“.

184

Materiál k povídkám sbíral během dvaceti let působení v novinách. „Tož mi stačilo psát každý den jednu povídku... Pak jsem je dal dohromady a nadepsal je Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy. Chtěl jsem je nazvat Povídkami nahlas, poněvadž jsem – chtěje docílit svěžesti slova – čítal je nahlas a současně korigoval. Ale rozmyslel jsem si to... Příběhy a detaily? To mám z novin od lidí, kteří tam byli. Mnohdy mně na zajímavý případ upozornil kolega Gel, který má dobré nápady, ale také je to výsledek mé dlouhé, novinářské praxe.“

185

Okolnosti vzniku povídek máme díky autorově čilé korespondenci s Ol

gou ScheinpQ ugovou zdokumentovány docela přesně. V dopise z 16. července 1928 nám dává nahlédnout takříkajíc do spisovatelské kuchyně: „Tady je ovšem stejné vedro jako všude v Evropě, dnes bylo 35 ° ve stínu. Trávím celý den 182

K širšímu zařazení Čapkových povídek do kontextu Práva a literatury srov. úvodní kapito

lu R. Seltenreicha, který Čapkovy povídky zmiňuje na str. 26. 183

Pan Havlena dokázal na jedno posedění vymyslet až 21 trestních případů, což rozhod

ně nebyl Čapkův případ, jakkoli i jeho povídky díky novinářským zkušenostem a letům

střádání materiálu ve výsledku vznikaly poměrně rychle. Čapkův Havlena nakonec, s po

mocí ochotných novinářů, založil své živobytí na tom, že „dostával za každý vymyšlený

případ takzvanou soudní taxu, totiž deset korun a viržinku, a krom toho za každý měsíc

trestu, co uvalil, dvě koruny... jakživi si čtenáři novin tak nepočetli na soudní síni, jako

když tam dodával Havlena ty své fiktivní soudní případy“. Citace z povídek Karla Čap

ka přebíráme z elektronicky dostupné verze na stránkách Městské knihovny v Praze. Ta

vychází z tohoto vydání: Čapek, K.: Povídky z jedné a z druhé kapsy . Praha: Českoslo

venský spisovatel, 1993. Povídky z jedné kapsy jsou dostupné na <https://web2.mlp.cz/

koweb/00/03/34/75/70/povidky_z_jedne_kapsy.rtf>, Povídky z druhé kapsy na <https://

web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/75/72/povidky_z_druhe_kapsy.rtf>. Výše uvedená pasáž

pochází z Povídek z druhé kapsy , Soud pana Havleny, str. 90. 184

Čapek, K.: O umění a kultuře III. Praha: Československý spisovatel, 1986. Citováno dle

elektronicky dostupné verze na stránkách Městské knihovny v Praze, str. 236. 185

Čapek, K.: Poznámky o tvorbě... , str. 78.

Michal Urban

bos jen v kalhotech a košili a píšu, děvče zlaté, představ si to; denně udělám povídku, už jsem jich napsal devět. Každých deset minut si koupám ruce, hlavu nebo nohy ve studené vodě, abych se nerozplynul v potu, a přitom píšu jednu povídku za druhou; z baráku vůbec nevylezu až k osmé večer do redakce – venku je hrozně, jako v peci; doma je přece jenom asi jako v troubě, když se pečou buchty. Je to divné, nejvíc práce vždycky udělám v létě, snad je to proto, že mám léto nerad a nejvíc se zavírám doma. Praha je vymřelá. ... Těch povídek budu mít do podzima celou knížku, ale už dva dny mě nenapadla žádná nová látka. Ono se těžko přemýšlí, když člověk lapá po vzduchu jako kapr. Ale doma může být aspoň člověk nahý, udělat si průvan a oplachovat se, kdy chce; já děkuju všem svatým, že v těchhle vedrech nejsem nikde na letním bytě.“

186

Povídky měly mezi čtenáři úspěch, což dokládá i Čapkův dopis ze září

1928: „Jsem rád, že ty povídačky přicházejí lidem k chuti; nejsem ješitný, ale tentokrát jsem kuchtil proto, aby to lidem chutnalo, a byl bych spokojen, kdyby to rádi žrali. Už se mi hlásili asi čtyři Němci, že by to chtěli překládat.“

187

Povídky, a tím spíše detektivky, nemohou pojednávat o věcech známých

či případech typických. Jejich kouzlo spočívá v tom, že nám dávají ochutnat netradiční, zapeklité, někdy i lehce bizarní případy. Policisté, a to i ti Čapkovi, naproti tomu mají svoji „zvláštní a poněkud melancholickou víru, že všechny případy jsou staré a obehrané a probíhají podle jistých zvykových pravidel. Zvláštní je, že mají obyčejně pravdu. Naproti tomu případy v detektivkách jsou kriminální unikáty, jež se vymykají všem obehraným pravidlům, generalizacím a předem hotovým praktikám. Každé řešení musí být nové, každé je mistrovský originál, dílo invence a nový světový rekord.“

188

S trochou nadsázky bychom

tedy mohli říct, že případy z detektivek se dobře hodí do klauzurních přípa- 186

V autorově korespondenci se dočítáme i o tom, jak po dnech naplněných psaním nabíral

nové síly při pobytu v Tatrách na Štrbském plese v srpnu 1928: „...od rána do večera cho

dím, ne sice na nějaké túry, ale zato tím pilněji, což mi dělá tuze dobře; jím jako vlk, spím

10 hodin denně jako Šípková Růženka, zbavil jsem se toho úporného bolení hlavy a teď se

zbavuju i kašle. Je tu strašně plno, ale já se tomu víceméně vyhnu a courám většinou se

samotným Štáflem co ten kamzík... nevezmu pero do ruky, ani mě nenapadne!“ Čapek, K.:

Korespondence II . Praha: Československý spisovatel, 1993, citováno dle elektronické verze

dostupné na <https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/76/03/korespondence_ii.rtf>, str. 284. 187

Čapek, K.: Korespondence II . Praha: Československý spisovatel, 1993, str. 289. 188

Čapek, K.: Marsyas; Jak se co dělá . Praha: Československý spisovatel, 1984. Citováno dle

elektronické verze dostupné na <https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/75/46/marsyas.rtf>,

str. 130. Komisař Rybka k tomu dodává: „To je taková divná představa,“ začal zase po chvíli,

„že policie a hlavně tihle tajní se zajímají o záhady. My se vám vykašleme na záhady; nás

zajímají nepatřičnosti. Pane, nás nezajímá zločin, protože je záhadný, ale protože je zakáza

ný. My nehoníme nějakého toho lumpa z intelektuálního zájmu; my ho honíme, abychom ho

zatkli ve jménu zákona. Poslouchejte, metaři neběhají s koštětem po ulici, aby četli v prachu Starý dobrý právnický svět Karla Čapka dů, které učitelé právnických fakult vymýšlejí pro své studenty: autoři detektivek ani vyučující chystající zadání klauzur přeci nebudou sahat po případech tuctových, kterých je koneckonců naprostá většina. Zde je na ochutnání alespoň několik Čapkových majstrštyků.

V Povídce starého kriminálníka dopadli mladého truhlářského tovaryše se zakrvácenou dýkou v ruce. Přiznal se, že zavraždil člověka, ale odmítal říct, koho, protože by prý pak „byli nešťastní ještě jiní lidé“ . Volal na sebe boží trest, tloukl hlavou do země a prosil, aby ho odsoudili, ale jméno své oběti neprozradil. Ani přes rozsáhlé pátrání se nepodařilo najít mrtvé tělo. „Vraha měli, ale vraždu ne; a to přece nejde, postavit člověka na soud pro neznámou vraždu; víte, to musí být corpus delicti.“ Nakonec našli jiné tělo, ke kterému by se mohl přiznat, to ale vyloučil: „Když už jsem svou duši zatratil zločinem vraždy, tak ji neobtížím ještě takovými smrtelnými hříchy, jako je lež, podvod a křivé svědectví.“ Nezbylo jim, než ho pustit. Den před propuštěním se ve své cele oběsil.

Pan Havlena jednou vymyslel tento případ: „Nějaký starý mládenec se pohádal s počestnou vdovou, co bydlí na protější pavlači; nato si pořídil papouška a naučil ho, kdykoliv se ta sousedka na pavlači ukáže, křičet na ni z plna hrdla: Ty couro! Vdova podá na dotyčného pána žalobu pro urážku na cti. Okresní soud uzná, že žalovaný uváděl soukromou žalobkyni prostřednictvím svého papouška ve veřejný posměch, a odsoudil ho jménem republiky k čtrnácti dnům vězení podmíněně a k náhradě útrat.“

V Rekordu devatenáctiletý cihlářský dělník mrštil přes řeku kamenem vážícím téměř šest kilogramů po statkáři, který tam řezal páskem malého kluka, který mu v sadu kradl třešně. Zasáhl ho do levého ramene, čímž mu způsobil těžké ublížení na zdraví. K činu se přiznal, ale kdyby soud uvěřil tomu, že ten kámen opravdu přes řeku hodil, musel by uznat, že překonal světový rekord ve vrhu.

V jiné z povídek shořel sedláři Antonovi dům a nemohli přijít na to, kdo za to mohl. Až shodnou náhod se ukázalo, že jeho pomocník mu zosnoval pomstu, protože se k němu špatně choval. Umístil lupu na střechu jeho chalupy tak, aby na svatého Antona slunce zapálilo slámu na půdě. Pak dal výpověď a několik měsíců čekal, až příroda vykoná pomstu. V další povídce se dirigent Kalina šel projít před koncertem městem. Neuměl jazyk té země, ale náhodou zaslechl rozhovor dvou lidí. I když nerozuměl, o čem mluví, z tónu jejich hlasů poznal, že silnější, mužský, hlas nutí ten slabší, ženský, k něče

lidské stopy, ale aby smetli a uklidili to všechno svinstvo, co tam život nadělá. Pořádek není

ani drobet záhadný.“ Čapek, K. Povídky z jedné kapsy, Šlépěje, str. 97.


119

Michal Urban

mu strašnému. Utíkal na policii a snažil se jim rukama nohama vysvětlit, co se chystá. Nepodařilo se mu to a druhý den večer kameloti roznášeli noviny plné zpráv o vraždě. Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Kdyby Čapkovy povídky nebyly tak známé či minimálně díky internetu dostupné, opravdu by z nich autoři klauzurních prací mohli bez váhání čerpat znamenité případy. Případně by mohli své studenty nechat Čapkova právní řešení srovnávat s tím, jak by případy byly řešeny podle dnes platného práva. II. Čapkovo vidění právního světa Čapka k detektivkám přivedl zájem o „problémy noetické“ . Proto se v Povídkách z jedné kapsy věnuje zejména otázce toho, „jak se poznává a objevuje skutečnost“ . Přemýšlení o právu, a zejména pak o jeho porušování ho posléze přivedlo k otázce spravedlnosti a oprávněnosti trestání, a to, jak vzpomíná, „proti jeho vůli“ – jako kdyby nebylo možné o právu přemýšlet bez toho, aby člověk neustále „nezakopával“ o otázku spravedlnosti.

189

Co je možné se

z Čapkových povídek dozvědět o spravedlnosti a trestání?

Předně nemůžeme při čtení povídek zůstat na pochybách, zda justice a její

aktéři mají, či nemají usilovat o spravedlnost. Opakovaně se setkáváme nejen s lidmi, kteří od soudního aparátu očekávají, že pomůže nastolit spravedlnost, ale i s policisty, inspektory a soudci, kteří spravedlnost obětavě a poctivě hledají, mnohdy na úkor svého osobního života a nad rámec svých úředních povinností.

Udržovat pořádek a základní míru spravedlnosti či harmonie ve společ

nosti považují Čapkovi policisté za něco sice namáhavého, ale zcela přirozeného: „Dělat pořádek je svinská práce, pane; a kdo chce dělat čistotu, musí strkat prsty do každého neřádu. Prosím vás, někdo to musí dělat... jako někdo musí zabíjet telata. ... Když má člověk povinnost něco dělat, tak aspoň ví, že má právo to dělat. Koukněte se, spravedlnost musí být nepochybná jako násobilka. Já nevím, mohl-li byste dokázat, že každá krádež je špatná; ale já vám dokážu, že každá krádež je zakázaná, protože vás v každém případě seberu. Kdybyste rozséval na ulici perly, tak vás strážník napomene pro znečišťování ulic. Ale kdybyste začal dělat zázraky, tak vám v tom nemůžeme bránit, ledaže 189

Povídky z jedné kapsy jsou tedy povídky noetické a justiční, přičemž podle Čapka jsou

„justiční povídky, myslím, o něco lepší“ . V Povídkách z druhé kaps y Čapka zaujala otázka

řeči, chtěl „zkusit nosnost jazyka mluveného, který by vyjádřil všechny odstíny“ . Čapek, K.:

Poznámky o tvorbě... , str. 95. Starý dobrý právnický svět Karla Čapka bychom tomu řekli veřejné pohoršení nebo nedovolený shluk lidí. Musí to být nějaká nepřístojnost, abychom se do toho vložili.“

Spravedlnost „nepochybná jako násobilka“ , o které mluví komisař Barto

šek z povídky Šlépěj , představuje základní podobu spravedlnosti. Každé právo, aby mohlo být vůbec považováno za právo, musí být podle Gustava Radbrucha vůlí ke spravedlnosti, tj. musí „posuzovat bez ohledu na osobu, všem měřit stejným metrem“ .

190

Právní pravidla, tato základní podoba spravedlnos

ti, musí být nepochybná jako násobilka. Spravedlnost bude ovšem fungovat jedině tehdy, pokud lidé budou platná pravidla znát, budou se moct spolehnout na to, že je naprostá většina ostatních bude dodržovat, a ti, kteří je poruší, budou potrestaní. Zde ostatně Čapkovi dávají za pravdu sociologové práva, kteří nás opakovaně upomínají na to, že spíše než výše sankcí odstrašuje pachatele, a to i pachatele závažných zločinů, vědomí o neodvratnosti trestu – tj. přesvědčení, že trest přijde, děj se co děj.

191

Zdaleka ne všichni protagonisté Čapkových povídek patří mezi spořádané

občany usilující o zachovávání zákona. Ostatně, téměř v každém příběhu se dozvídáme o vraždě, krádeži či jiném porušení práva, v mnohých nahlížíme do tehdejšího kriminálního podsvětí. S čím se ovšem nesetkáváme, je přílišná relativizace toho, že ve společnosti platí právní pravidla a je třeba je zachovávat. Čapkovi zlodějíčci i těžší zločinci vesměs považují trest za riziko povolání, kterému se „počestně“ a občas i s velkou láskou a grácií věnují. I když jako svůj dočasný či pravidelný způsob obživy volí porušování pravidel většinové společnosti, tato pravidla dobře znají a ať už z respektu k nim či pro zachování své zlodějské cti dobrovolně akceptují trest za jejich porušení. Snaží se, aby odvedli svoji práci natolik dokonale, aby na ně nikdy nepřišli, pokud už je ale policie dopadne, zpravidla nezapírají a dobrovolně přijmou vyměřený trest. I v nich je přese všechnu křivárnu, kterou se živí, něco pevného.

192

Když policejní agent Pištora vyšetřoval vykradený sejf, nemohl neobdivo

vat, „s jakou láskou to ten člověk dělal. Však ta kasa je teď v policejním mu- 190

Radbruch, G.: Pět minut právní filozofie. In: Radbruch, G.: O napětí mezi účely práva .

Praha: Wolters Kluwer, 2013, str. 117. 191

Jedná se de facto o rub právní jistoty, tj. vlastně „neprávní jistotu“ – jistotu, že mé proti

právní jednání bude potrestáno, aby mohla být zachována právní jistota ostatních. 192

Na to, že ne všichni dokáží ve světě nacházet (či alespoň usilovně a s vírou, že to má smysl,

hledat) základní řád, nás upozorňuje např. kapitola dr. Aghy v této publikaci. Postmoder

ní svět, který vykresluje, se značně odlišuje od starého dobrého a přese všechny křivárny

a podvody nakonec stále ještě docela spořádaného světa Karla Čapka. Oba světy se jistě

odlišují časově, není ovšem dost dobře možné tak zásadně odlišnou životní perspektivu

vysvětlit toliko odlišnou dobou života jednotlivých autorů.

OBSAH

O autorech ...................................................................................................... 6

Petr Pithart: Předmluva: Právo z odvrácené strany .................................. 8

Radim Seltenreich: Právo a literatura – pokus o vymezení oboru

aneb když je literatura zrcadlem práva .................................................. 11

Radim Seltenreich: Dickensův „Ponurý dům“ aneb příkrý odsudek

právnického stavu ..................................................................................... 33

Jan Kuklík: Myslete na děti! Ian McEwan a jeho kritický pohled

na současné anglické právo ..................................................................... 51

Jan Kosek: Citadela, nebo doupě; v zajetí ambivalence – zamyšlení

nad některými zdroji a souvislostmi díla Franze Ka- y ...................... 66

Jan Wintr: Karikatura moderního právního systému v románech

Franze Ka- y a Jaroslava Haška .............................................................. 104

Michal Urban: Starý dobrý právnický svět Karla Čapka .......................... 114

Jaroslav Veis: Osudy jedné vedlejší postavy ............................................... 130

Petr Agha: Příběhy z Babylónu .................................................................... 135

Jan Venclík: Právo a opera ............................................................................ 155

Radek Píša: Právo, konvence a 7 lm ............................................................. 174

Michal Urban, Jakub Drápal: Proč propojovat 7 lm a právo

ve výuce práva na právnických fakultách? ............................................ 190

Jan Kysela: Doslov jako tři tečky .................................................................. 208

Literature and Film as a Mirror of Law and Lawyers ............................. 212

Literatura ........................................................................................................ 216




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.