načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Listy z rodinné kroniky – Heda Kaufmannová

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Listy z rodinné kroniky

Elektronická kniha: Listy z rodinné kroniky
Autor: Heda Kaufmannová

- Spisovatelka a překladatelka Heda Kaufmannová (1905–1981) pocházela z pražské židovské sekularizované rodiny. Po nacistické okupaci se zapojila do odboje. Od roku 1942, kdy odmítla ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 150
Rozměr: 19 cm
Úprava: portréty, geneal. tabulky
Spolupracovali: k vydání připravila, komentáře, ediční poznámku a medailon autorky napsala Lucie Bartoňová
Skupina třídění: Česká próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triáda, 2011
ISBN: 978-80-872-5647-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Spisovatelka a překladatelka Heda Kaufmannová (1905–1981) pocházela z pražské židovské sekularizované rodiny. Po nacistické okupaci se zapojila do odboje. Od roku 1942, kdy odmítla nastoupit do transportu, žila v ilegalitě. Z celé její česko-německé židovské rodiny zahynuli téměř všichni v nacistických koncentračních táborech. V sedmi vzpomínkových kapitolách se obrací do vlastní rodiny a k nejranějším etapám svého života. Ve svých textech postupně mapuje své rodové kořeny, ohledává a komponuje zasuté střípky s utkvělými detaily o příbuzných, jejich povahových rysech a vzorech chování. Vzpomínky, jež se vážou k průběhu běžného rodinného života, práce i volného času, zpřítomňují hluboce zažitou blízkost a důvěru. Stejně plasticky působí i kapitoly věnované školní docházce do obecné a měšťanské školy a později dívčího lycea, spolužačkám a pedagogům. Humor a ironie jsou výrazným stylovým znakem jejího literárního projevu. Do dnešní doby tato kniha přináší kromě jiného zprávu o zázemí ženy, která se mnohokrát osvědčila svou statečností a odhodláním vzdorovat nepříznivým životním okolnostem.

Předmětná hesla
Kaufmannová, Heda, 1905-1981
České spisovatelky – 20. stol.
Židovské spisovatelkyČesko – 20. stol.
Židovské spisovatelkyDětství
Zařazeno v kategoriích
Heda Kaufmannová - další tituly autora:
Slova hledám Slova hledám
Listy z rodinné kroniky Listy z rodinné kroniky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIÁDA

LISTY Z RODINNÉ KRONIKY při

nášejí sedm vzpomínkových kapitol,

v nichž se spisovatelka a překladatelka

Heda Kaufmannová (1905–1981) obrací

do vlastní rodiny a k nejranějším etapám

svého života.

Ve svých textech postupně mapuje

své rodové kořeny, ohledává a kompo

nuje zasuté střípky s utkvělými de taily

o příbuzných, jejich povahových rysech

a vzorech chování. Vzpomínky, jež se vá

žou k průběhu běžného rodinného ži

vota, práce i volného času, zpřítomňu

jí hluboce zažitou blízkost a důvěru.

Stejně plasticky působí i kapitoly věno

vané školní docházce do obecné a měš

ťanské školy a později dívčího lycea, spo

lužačkám a pedagogům. Autorka přitom

nezastírá stinné stránky tehdejšího škol

ství, líčí upjatou atmosféru posledních

let Rakousko-uherské monarchie a eufo

rii z konce první světové války a ze vzni

ku samostatného Československa.

Listy z rodinné kroniky vznikaly v dru

hé polovině sedmdesátých let 20. století

jako součást volného cyklu vzpomínek

(knižně dosud vyšly Válečné vzpomín

ky a Haindorf). Heda Kaufmannová ne

chce podávat všeobecně platnou výpo

věď o době, kterou prožila, na líčené ob

dobí nepohlíží se sentimentem nebo nai

vitou, humor a ironie jsou výrazným sty

lovým znakem jejího literárního proje

vu. Motivací ke vzniku těchto vzpomí

nek byla nově nalezená přátelství, ale ta

ké potřeba vyjasnit a obhájit své místo

ve světě. Do dnešní doby tato kniha při

náší kromě jiného zprávu o zázemí ženy,

která se mnohokrát osvědčila svou sta

tečností a odhodláním vzdorovat nepří

znivým životním okolnostem. HEDA KAUFMANNOVÁ LISTY Z RODINNÉ KRONIKY

TRIÁDA

HEDA KAUFMANNOVÁ

LISTY Z RODINNÉ KRONIKY

PETER ŽUPNÍK

(*1961 v

Levoči) studoval na Střední

uměleckoprůmyslové škole v

Košicích a

na pražské FAMU,

kterou absolvoval roku 1986. Od roku 1995 žije v

Paříži,

pracuje jako dokumentární a

umělecký fotograf. Ve své

tvorbě používá nenápadných malířských zásahů do snímků. Poezii nachází ve zdánlivě banálních objektech, které v

detailních pohledech někdy posouvá až za hranice reality.

Autor patří do skupiny fotografů tzv. slovenské nové vlny, která proslula i

v

mezinárodním měřítku. Na obálce knihy

Hedy Kaufmannové je použit výřez z

fotografie, která má

název Zrcadlo.


LISTY Z RODINNÉ KRONIKY


L I S T Y

Z R O D I N N É K R O N I K Y

Heda Kaufmannová

Triáda


© Nakladatelství Triáda, 2011

Photography © Peter Župník, 2011

ISBN tištěné knihy 978-80-87256-47-3

ISBN verze PDF 978-80-87256-90-9 Tato publikace byla vydána za laskavé finanční podpory Nadace Židovského muzea v Praze a Nadace Židovské obce v Praze

I .

O RODOKMENU DĚDEČKA A BABIČKY FREUNDOVÝCH

NEBOLI KTERAK SE NAŠE KRÁVA NAPILA Z LOUŽE

FRANTIŠKA PALACKÉHO. TÉŽ O VĚCECH JAZYKOVÝCH

A NÁRODNOSTNÍCH

Když si dědeček a babička Freundovic dali vypsat z matrik rodokmen, nemohli tušit pranic o Palackého louži. Rodokmen měl dokázat – a dokazuje, že Elisabeth Edle von Lämel, provdaná Herzová, zakladatelka jakési nadace pro chudé příbuzné, byla spřízněna jak s Josefem, tak s Florou Freundových. Byla Josefovou tetou a Flořinou pratetou. Viz rodokmen. A tato Elisabeth Edle von Lämel, provdaná Herzová, je spojovacím článkem, přes rod baronů Villani a rytířů Lankischů, k oné pomyslné louži a ještě i dalším znamenitým loužím, z nichž se napila Freundovic – a tedy i moje – pomyslná kráva. Viz rodokmen. Nemohla jsem to taky tušit, když jsem vyplňovala kádrový dotazník, protože člověk se obrací dozadu teprve ve stáří. No, kádrovák by se byl podivil.

Proč ten zájem dědečka a babičky o nadaci pro chudé příbuzné? Odpověď je nasnadě. Josef byl kamenický mistr. Kromě dílny, řemeslné zručnosti, kaštanového plnovousu (podobně Heinrichu Heinovi), suchého humoru občas vyšlehujícího jiskrami sarkasmu (podobně Heinrichu Heinovi), měl ještě tichou, jemnou, pracovitou a nevýbojnou ženu, čtyři děti a věčný dales

.

. Nejspíš proto, že jakkoli řemeslně zdatný, neměl

buňky podnikatelské a obchodní a také ne kapitál, jímž vládla konkurence – například velká kamenická firma rodiny Radnitzů; ti shrábli velké zakázky na honosné hrobky souvěreckých magnátů – viz Kubint zki a jiní na strašnickém hřbitově. Řada jednoduchých obelisků z černé žuly, nejvýš zdobených bílou kararskou vázou, jež jsou vzadu podepsány

.

[nedostatek peněz, peněžní tíseň (z hebrejštiny)]


8

jménem Josef Freund a patrně dosud stojí v alejích strašnického hřbitova za Olšany, to stačilo tak na vytloukání klínu klínem. Maminka vyprávěla, že babička sobotu co sobotu těžce sháněla hotové peníze na výplatu tovaryšů v dílně a závozníků. Často u zazobaných dvou dědečkových sester, Winternitzky a Eisnerky. Posílala k nim střídavě své děti: „Kystyhant Tante, maminka dává pozdravovat a... jestli by...“ Takže je jasné, že nějaká okrouhlá suma z nadace Edle von Lämel by byla bodla; ze zachovaných lejster nevyčtu a z ústního podání nevím, zda nadace nakonec pustila chlup.

Na dědečkovy mohovité sestry se ještě mlhavě pamatuji, zvlášť na jednu, která s cvikrem ve zlaté obroučce vypadala jako zlomyslná sůva. Obě byly terčem ironizujícího imitačního kumštu maminčina i tety Olgy. Patrně to věčné kystyhant Tante – se zabaleným prosíkem, často neúspěšným, potřebovalo ještě ve věku dospělosti nějaký ventil. Ten jednoho dne úplně praskl přetlakem; stalo se to hned po dědečkově pohřbu, že teta Olga, jindy nerozhodná a opatrná, ty dvě báby roztrhla jak hady a vysypala jim na hlavu jejich zazobanou zatvrzelost jak řeřavé uhlí. Mně, tehdy asi sedmileté, podstata věci ovšem unikala; ale s dětsky radostnou senzacechtivostí jsem vyrozuměla, že se tu ventilují staré křivdy; instinktivně jsem rozkurážené tetě fandila dětským smyslem pro spravedlnost s pocitem vítězné škodolibosti vůči ustrnulým bábám. Babička, tichá a nevýbojná, na to zírala udiveně a zděšeně – bylať tu flagrantně porušena odvěká subordinace: úcta k starším a poníženost chudého před bohatým. Vzduch se patrně pročistil, načež zlomyslné sůvy odtáhly.

U babičky ještě dlouho po dědečkově smrti byla za almarou veliká rýsovací prkna a pravítka. Odjakživa mne fascinovala, už pro pouhou zajímavou – byť naivní – dedukci, že teda bělovlasý a bělovousý dědeček ještě zcela nedávno chodil do školy. Nemohla jsem tušit, že rýsování patří ke kamenickému řemeslu. Ovšem dědeček, chudinka, dávno nerýsoval a v poslední době nechodil vůbec. Měl bolavou nohu, nejspíš bércový vřed. Seděl ve svém bytě v Truhlářské ulici č. 23, v křesle, s nohou nataženou na stoličce a stíral kdekoho ironickými šlehy: své konkurenty, své souvěrce; těm se vysmíval pro jejich špatnou češtinu, říkaje posměšně po nich: „Herr Freund, ja budu bejt pšijít a potom budu šíct...“ Vysmí-šíct...“ Vysmí- Vysmíval se přitroublosti svého syna Otty (jehož chabá inteligence nicméně úplně stačila na funkci oficiála c. k. státních drah); ironizoval sebe, svoji nemoc (skoro jako Heinrich Heine, ovšem pouze prózou) a neušetřil občasnými ironickými poznámkami ani pasivní babičku. Víc nevím. Víc se nezachovalo. Totiž... kdepak se vzal bráchův suchý humor a ironie v jemnějším vydání – nebylo to dědictví z téhle strany?

Jestliže se dědeček posmíval mizerné češtině většiny tehdejších pražských židů, neznamenalo to, že se považoval za Čecha. Také ne za Němce. Nejspíš ještě za žida, ale nebyl ortodoxní ani nábožensky horlivý. Jistěže znal hebrejsky, natolik, aby mohl tesat do kamene hebrejské nápisy. S babičkou mluvil německy, děti posílal do německých škol, jak bylo tehdy zvykem. Můj táta, vychovaný na I. české reálce v Ječné ulici

2

k uvědomělému češství profesorem Petrem Mužákem

3

a Janem Malype

trem

4

, respektoval tuto rodinnou zvyklost a pamatuji se, že s babičkou

mluvíval německy; ale s námi dětmi babička i dědeček jinak než česky nepromluvili, protože patrně na oplátku respektovali tátovy výchovné zásady, jimiž i maminčinu původně kuchyňskou češtinu vycepoval do bezvadné hovorové a celkem i bezchybné spisovné úrovně.

Byla-li tátova tolerance ochotna k jazykovým kompromisům z rytířských ohledů k maminčiným rodičům, nebyla k nim ochotna, když šlo o věc, jež pro něho měla zásadní osobní význam: když si v roce .563 bral maminku, chtěl mít oddavky české. To bylo v tehdejší pražské židovské obci něco zřejmě neslýchaného. Pražský Oberrabbiner-Stellvertreter dr. Tander odmítl obřad provést česky. Snad ani česky neuměl. Táta si

2

[První státní škola s českým vyučovacím jazykem, založená roku .545, původně

sídlila v Panské ulici, nová budova v Ječné byla dokončena v roce .578.]

3

[Petr Mužák (.52.–.562) působil na reálce jako profesor kreslení, krasopisu a ma

tematiky od školního roku .545/.546 do svého odchodu do penze .554.]

4

[Někdy uváděn jako Malý Petr (.5.8–.566), vyučoval v Ječné tělesnou výchovu

do roku .555.] ovšem postavil hlavu a přivedl si rabína Leopolda 9orsche ze Slaného, který snoubence oddal česky. Zaplatit musel táta oběma. To mi vyprávěla maminka a dodala: oni Kaufmanni mají tvrdé palice; a taky tvrdé stolice. Věděla své. Na německém oddacím listu čtu: „(...) wird hiermit bezeugt, dass Herr Kaufmann Karl (...) mit der Jungfrau Helena (...) am .5. Juni .563 durch Sr. Ehrwürden Herrn Leopold 9orsch, Rabbiner in Schlan mittelst Delegation des Herrn Dr. Tander, Oberrabbiner-Stellvertreter in Prag gesetzlich getraut worden ist (...).“

8

Zbývá dodat,

že Karel Kaufmann, absolvent reálky, znal trochu franštiny, což mu také bylo zapsáno do nějakého vojenského lejstra, jež vyplňoval kaprál či šikovatel Slovák, takto: chlop s trema rečma. Vyprávěl táta.

Babička Freundová se taky ráda pochlubila několika francouzskými větami. Měla bratra světoběžníka a polyglota, Gustava Rösslera. V ci-össlera. V ci-sslera. V cizinecké legii se naučil ještě také arabsky. Usadil se trvale v Paříži a byl srdcem Francouz. Účastník prusko-francouzské války .57:, z duše nenáviděl les sales boches

;

. Babička jej v Paříži navštívila v roce Světové

výstavy .556, zřejmě na jeho útraty. Ráda na to vzpomínala. Když se brácha jako medik chystal roku .62. k „pařížskému strejdovi“ a jeho dceři Lině, dávala mu babička dobře míněné rady: aby nejedl nezvyklá jídla, aby nesedal holou kůží na cizí klozety a tak podobně.

Maminčina mladší sestra, teta Ida, se provdala do Vídně za redaktora Neue Freie Presse, Maxe Fogese. Byla trochu šéngajst

7

a měla sklony

k spisování. Už v dlouhých dopisech svému snoubenci do Vídně se snažila zkušenému novináři předvést zcela pěkná slohová cvičení: „Umím už krájet nudle! Umím už krájet tenké nudle! Umím už krájet docela tenké nudle! Umím už krájet nejtenčí nudle!“ Kterážto věta vešla do slovníku rodinných idiomů. Max Foges měl moc rád Prahu; kdykoli

8

[„tímto se potvrzuje, že pan Kaufmann Karel (...) s pannou Helenou (...) byli .5.

června .563 zákonně oddáni ctěným panem Leopoldem 9orschem, rabínem ve Slaném, za přítomnosti pana dr. Tandera, zástupce vrchního rabína v Praze“]

;

[ti hrozní skopčáci (z francouzštiny)]

7

[označení pro osoby s uměleckými sklony, krasoduch (z němčiny)]


11

přijel, vedla jeho první cesta do petřínské restaurace, kde vydržel půl dne okouzleně zírat na Prahu – však je to jedna z nejkrásnějších vyhlídek. Měl zájem o českou kulturu, překládal i verše Vrchlického do němčiny.

5

Lituji, že se mi ten svazeček ztratil za okupace, i tenoučká kní

žečka jeho vlastních veršů.

6

Asi bych jim teď víc rozuměla nebo je i víc

kritizovala – nevím, zapomněla jsem úplně, jaké byly. Teta Ida pochytila během let hodně z novinářské zběhlosti v psaní krátkých článků a fejetonů. Prager Tagblatt jí občas otiskl, zejména po Fogesově smrti, nějaký ten fejeton s pražskou tematikou. Po válce jsem našla bibliogra-. Po válce jsem našla bibliografickou zmínku o tetině článku o Bertramce v knize V. J. Sýkory: F. X. Dušek. Autor tam říká: „Z velkého množství článků a fejetonů na téma Bertramka je třeba jmenovati alespoň ty, které buď přinesly nový materiál, nebo alespoň vynikají zajímavým pojetím látky: (...) Ida Foges: Die Bertramka in Prag (Prager Tagblatt, .62:, č. 2:8).“

.:

Tak vida. Přinesla

teta Ida nový materiál, nebo vynikala zajímavým pojetím látky? Spíš to druhé. Však si také na svém psaní do novin dost zakládala, a když jí redaktoři Prager Tagblattu něco neotiskli, náramně na ně bručela. Na rozdíl od tolerantního Fogese se značným kulturním přehledem si teta také nesmírně zakládala na svém zakotvení v německé kultuře; jiná pro ni jako by neexistovala. To tenkrát ještě nevěděla, jak se jí němečtí kulturträgři odvděčí. Skončila v Treblince.

..

5

[Max Foges (zemř. .622) přeložil básně ze sbírky Pavučiny (Praha, J. Otto .567),

překlad vyšel s názvem Das Weib und der Tod. Ein Versuch (Wien, Europäischer Verlag .624) jako druhý svazek Fogesových spisů Nachgelassene Schri<en.]

6

[Verše shrnul zřejmě po autorově smrti Karl Hans Strobl do knihy Summa sum

marum. Ein buntes Lebensbuch a vyšly jako první svazek Fogesových Nachgelassene Schri<en (Wien, Europäischer Verlag .623).]

.:

Václav Jan Sýkora, František Xaver Dušek, Praha, SNKLHU .685, s. 37–35. [Text

s názvem Die Bertramka. Ein Mozart-Heiligtum in Prag vyšel v Prager Tagblatt 48, .62:, č. 2:8, 3.. 5., s. .2.]

..

[Byla transportována 6. 7. .642 do Terezína a odtud .6. .:. .642 do koncentrač

ního tábora Treblinka, kde zemřela.]

Její téměř pohrdavý postoj ke všemu českému byl ještě umocněn, když po smrti Fogesově se ve zralém věku znovu provdala; vzala si – po jistém váhání – svého dávného ctitele, pražského advokáta Fritze Gutfreunda, rovněž ovdovělého, a tak se vrátila v dvacátých letech z Vídně do Prahy. Gutfreund, rodák ze Strakonic, byl náramný čechožrout. Židovského na něm nebylo pranic, tak byl prosáklý germánstvím. Vliv na to mělo jistě také jeho první manželství s dcerou luteránského říšskoněmeckého pastora. Zuřivý skopčák se tu jaksi v osobě Gutfreundově promíchal se studeným, suchým, puntičkářským pastorstvím německého typu, jež si, mimo jiné, libovalo v zatuchle neměnném pořádku a povyšovalo jej na obřad. Panečku, u Gutfreundů se stolovalo! My jsme doma nejedli zrovna z papíru od uzenáře, ale tolik šálků, podšálků, podpodšálků, mističek, podmističek, deček, poddeček, naddeček – co je moc, je moc. Ty dečky a přesdečky byly příšerné a celý byt byl nasáklý stuchlým pachem ctnostného blahobytu, pomazaného shůry. Gutfreund byl ovšem wagnerián. Ne že by hudbě rozuměl. Ale chodil se nadšeně nudit do německého divadla na Nibelungenring.

.2

Se mnou, kupodivu, mluvil česky,

ale s tak bohorovnou blahosklonností, že to bylo na facky. Bráchu tato bohorovnost ponoukala k mistrné imitaci za Gutfreundovými zády. Jednou se spletl a jal se jej napodobovat v jeho přítomnosti – ovšem rychle se vzpamatoval a zahrál všechno do autu; byl to tyjátr k popukání.

Co si myslil táta o Gutfreundovi, nevím; patrně ani neměl moc příležitosti jej brát zvlášť na vědomí; roku .623, kdy se teta Ida za Gut freunda provdala, byl táta už nemocen a rok nato zemřel.

Zato vím přesně, co si myslil o manželu nejmladší maminčiny sestry, tety Olgy. Vzala si rovněž ovdovělého pražského advokáta, Emila Kersche, v jehož osobě se tentokrát snoubilo zbožné, téměř ortodoxní židovství se zuřivým germánstvím – snad ještě horší směs než Gut freundova.

.2

[V roce .555 zahájilo činnost Nové německé divadlo jako reprezentativní scéna

pro pražskou německou obec (dnes nese název Státní opera Praha); opera Richarda Wagnera Der Ring des Nibelungen (vznikala v letech .545–.574) trvá šestnáct hodin.] Táta charakterizoval Kersche jedním slovem: šmok. Tenkrát jsem nechápala proč; šmok je vlastně termín pro špinavého, podlézavého žurnalistu, a Kersch přece nebyl žurnalista. Myslím, že teď chápu. Kersch podlézal: svému Jehovovi, kroutě zbožně očima, když při každém futuru dodával „so Gott will“ (jako ten rakouský středověký kníže Jasomirgott). A podlézal „velkému německému národu“ (který by jej byl zdrtil, kdyby se byl Kersch dožil nacismu). Jeho dva synové z prvního manželství byli buršáky; rozumí se, že v buršenša<u židovském, protože čistokrevní němečtí kolegové netrpěli židy ve svých buršenša<ech. Proto si pražští Němečkové židovského původu utvořili vlastní buršenša<, aby také mohli mazat deku

.3

, sekat se šavlemi v menzuře

.4

, nosit cerevisky

.8

a pronášet velkoněmecké řeči. Tento židovský buršenšaft se jmenoval – hádejte – Teutonia

.;

. Ausgerechnet Teutonia. S námi dětmi mluvil

Kersch jen německy, což znamenalo, že vedl monolog, spoře oživený našimi jednoslabičnými odpověďmi. Kdysi se mne blahoskonně ptal – aby řeč nestála –, jakéže střídám barvy mašlí, které mi maminka vplétala do copů. Plácla jsem, co mne zrovna napadlo: černou, bílou, červenou. „Aber, das sind ja die Farben des grossen Deutschland – und das bist du nicht!“

.7

Pokrčila jsem rameny. Táta zasáhl: „Ne, to ona bohudík není

a nebude. Černá, bílá, červená – to jsou pro nás jen jednotlivé barvy.“

Kersch na svou zbožnost umřel. Šel s uskřinutou kýlou na Jom kipur

.5

do templu, místo aby co nejrychleji šel pod kudlu. Po Jom kipur už bylo pozdě; Jehova nehnul prstem.

.3

[flámovat, popíjet]

.4

[Souboj šavlemi, jehož hlavním cílem je zranit protivníka v horní části hlavy nebo

na levé tváři, vítězem je paradoxně ten, kdo utrpí nejvíce zranění a nosí nejvíce jizev.]

.8

[stejnokrojová čepice do spolku organizovaných německých studentů, buršáků]

.;

[V Archivu hl. m. Prahy se dochoval spis spolku Prager Burschenscha< „Teuto

nia“, který působil v letech .6:.–.642.]

.7

[„Ale to jsou přece barvy velkého Německa – a to ty nejsi!“]

.5

[Významný svátek, nazývaný také Den smíření, připomíná, že Hospodin odpustil

Izraeli modloslužební čin – zhotovení zlaté modly telete.]

Teta Olga nebyla národnostně ani ryba, ani rak. Česky uměla slušně, zejména pravopis měla v malíčku, neboť písařila v obou zemských jazycích v advokátní kanceláři. Tam také okouzlila svého šéfa a potomního manžela. Ovšem manželství se stárnoucím mužem, otcem dvou dospělých synů z prvního manželství a obklopeného hejnem příbuzných typu „šnorer“,

.6

nebylo asi zrovna med. Olga měla smysl pro humor, ráda se

smála, ráda citovala všelijaké legrační veršovánky v obou jazycích, možná, že by byla i holdovala poesii. V podstatě však byla tvor závislý, nerozhodný, nevýbojný, neschopný; věčně se držela maminčiných šosů – rozuměj šosů mé maminky, své o deset let starší sestry. Velice se ucházela o naše kamarádství a my jsme s ní rádi prováděli všelijaká alotria, ale naprosto nesnesitelná byla pro mne její úzkostlivá péče v období – ostatně velmi vzácném –, kdy maminka nebyla doma víc jak den. Tehdy, ze samého strachu ze zodpovědnosti, by mne byla nejraději vodila na šňůře. Později byl pro mne odstrašující její egocentrismus, nedostatek energie, cílevědomosti. Po smrti Kerschově trpěla několik let melancholií, z níž se kupodivu zase dostala. Pak přišla okupace a vyhlazovací lágr, do něhož jela se svým starším bratrem Ottou.

2:

Otto, mezi třemi dcerami jediný syn, jazykově utrakvista, národnostně a nábožensky indiferentní, byl, jak bychom dnes řekli, číslo. Už dědeček se posmíval jeho nevalné inteligenci. Brácha jako medik jej obdařil diagnózou dementia praecox. On se Otta skutečně ve vývoji nějak zastavil: všechny vymoženosti nové doby mu byly silně proti mysli, počínajíc železnicí (která, té ironie, jej živila), o letadlech nemluvě. Co by říkal kosmonautice? Tento oficiál c. k. a později čs. státních drah, s legitimací pro režijní jízdenky po celém státě, nesedl jakživ do

.6

[V jidiš výraz pro profesionálního žebráka, v němčině slovo Schnorrer označuje

člověka, který ustavičně žádá o drobnosti (cigarety apod.) a nikdy sám nenabízí nic na oplátku.]

2:

[Olga Kerschová (narozena 6. 6. .553) a Otto Freund (narozen 6. 6. .576) byli

transportováni z Prahy 23. 7. .642 do Terezína a odtud 4. 5. .642 do Malého Trostince v Bělorusku, kde zahynuli.]

15

vlaku, takový odpor v něm budilo toto ďáblovo zařízení. Pochybuji, že

kdy užil mimoslužebně telefonu, a kdoví, jestli se bez něho neobešel i ve

službě. Byl navýsost rozhořčen, když mne viděl v lyžařských kalhotách

(a to prosím ani nebyly šponovky). Domnívám se, že bikiny a minisukně

by v něm vyvolaly záchvat zuřivosti. Jeho ideálem byla krinolína nebo

také dlouhá sukně s honzíkem vzadu z let osmdesátých. Tramvají ne

jezdil. Do úřadu a z úřadu chodil pěšky, žmoulaje viržinko a kroutě si

knír špičkami nahoru. Mimo úřad znal pouze kavárnu, kde četl novi

ny. Knihy neměl a nečetl, divadlo, film, hudba jako by nebyly, příroda,

sport – hrůza pomyslit. Ženy? Nevím. Po úřadě chodil doma po poko

ji s viržinkou v zubech a kroutě si knír, až do večera. No, i tak možno.

Konec konců nikomu neublížil, nikoho neokradl, a k babičce i potom

k tetě Olze, s níž nakonec v babiččině bytě bydlil, se ve finančních vě

cech choval jako kavalír.

A co nejstarší z Freundovic dětí, co Helena, moje maminka? To je

docela jiná kapitola, z jiného konce, a s mnohým větvením, jež by mělo

vést k zobrazení atmosféry domova, budou-li síly stačit. Té atmosféry,

jež je nezapomenutelná, neopakovatelná; atmosféry, v níž život ve svém

zaměření a snažení opravdu byl hoden oné pomyslné louže Františka

Palackého, jíž tento list z kroniky počíná.

Genealogie

.. Lazar Veittel Duschenes

2. Broche Barbara

! Setke, pozdější Simon

Edler von Lämel

3. Elisabeth Edle von Lämel

! Eduard Herz, cukrovarník

4. Matilda Herzová

! Karel Drahotín

baron Villani*

.. Jacob Veittel Duschenes

2. Sara

! Salomon Blau

3. 9eresia Ester Blau

! Ignatz Jacob Freund

.

,

kameník

4. Josef Freund, kameník

! Florentine Rössler

I. Bratři

1

V rodokmenu rodiny Freundovy se jako jeho otec uvádí Jakob Freund, narozený ve

Velimi.

! znak pro manžela, manželku

teta

sestř

enice

II. Barneles Reach

2. Leopold von Lämel*

!"(?)

3. a) Marie*

!"prof. Josef Jul. Czermak,

Vídeň**

b) (?)

!"Leopold Jarel, poslanec,

Paříž

2. Setke, později Simon

von Lämel

!""Broche Barbara

Duschenes

3. Elisabeth von Lämel

!"Eduard Herz

4. Matilda Herzová*

!"Karel Drahotín baron

Villani***

8. Oskar (?)

!"Zdenka Czech

z Czechenherzu

Helena

!"(?) (Němec)

Olga

!"Scheuerer (Čech)

;. Vladimír Oskar

(poněmčený)

.. Sara Reach

!""rabín Löwy Fanta

2. Maria Fanta

!"Alexander Leppin Teweles

3. Sara Teweles

!"Moses Rössler

4. Aron Rössler

!"Eva Wiener

8. Florentine Rössler

!"Josef Freund

;. Helena Freundová

!"Karel Kaufmann

7. Viktor Heda

.. Ri=e Rosine Reach

!""Löwy Lämel



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist