načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Listy z Provence - Miroslav Horníček

Listy z Provence

Elektronická kniha: Listy z Provence
Autor: Miroslav Horníček

Knížka dojmů a zážitků z cesty do Provence, kraje autorových mladických snů, je psána formou úvah a zamyšlení, věnovaných slavným osobnostem tohoto kraje. Kratičké postřehy, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 132
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání třetí, v nakladatelství Motto první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0659-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knížka dojmů a zážitků z cesty do Provence, kraje autorových mladických snů, je psána formou úvah a zamyšlení, věnovaných slavným osobnostem tohoto kraje. Kratičké postřehy, koncipované jako dopisy provensálským rodákům, jsou doplněny verši Fréderica Mistrala, Karla Tomana a Vítězslava Nezvala. V celé knížce se prolíná autorův obdiv a láska k tomuto kraji se vzpomínkami na jeho první setkání s ním prostřednictvím literatury. Vzpomínky na literární hrdiny se střídají s úvahami o současném světě, v historické minulosti hledá autor obdobu a věčně platné poučení pro přítomnost i budoucnost.

Popis nakladatele

Knížka fiktivních dopisů věnovaných slavným osobnostem francouzské Provence, kterou Miroslav Horníček miloval už od svého mládí .

Listy napsal jako čtyřicetiletý, když se mu splnil životní sen a on navštívil tento kouzelný kraj, bylo mu tam dobře a měl pocit, jako by se vrátil domů. Tam pod modrým nebem bez mráčku za zpěvu cikád vznikala tahle knížka, v níž děkuje osobám, které ho na jeho cestách (a dávno před nimi) provázely.

„Jsou věci rozumem pochopitelné a naopak věci, před kterými, jak se říká, rozum zůstává stát. Pochopit lze například splachovadlo. Nepochopitelná je láska nějakého člověka k zemi, kterou nikdy neviděl … Nechtějte například ode mne, abych vám vysvětlil splachovadlo. Natožpak, abych vám zdůvodnil svou léta již trvající lásku k jedné zemi a navíc pak k jednomu kraji této země… Začalo to, myslím, kolem mých sedmnácti let. Začalo to tím, že jsem si opisoval všechno, co kde bylo psáno o Provence, včetně strohých zeměpisných popisů. Opisoval jsem si to s pocity někoho, kdo se dozvídá o svém rodišti, které nikdy nepoznal, o němž s dychtivostí rodáka chce vědět co nejvíc, ne-li vše.“

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Horníček - další tituly autora:
 (CDmp3 audiokniha)
Listy z Provence Listy z Provence
 (audio-kniha)
Listy z Provence Listy z Provence
 (audio-kniha)
Malá noční rozprava Malá noční rozprava
 (audio-kniha)
Vyznání Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních Vyznání Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních
 (audio-kniha)
Miroslav Horníček Hýbu se, tedy jsem Miroslav Horníček Hýbu se, tedy jsem
Julius a Albert Julius a Albert
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Listy z Provence

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Miroslav Horníček

Listy z Provence – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Listy z

P

rovence

M

.

Horníček

Listy z 

Provence

Miroslav

HORNÍČEK


Celý ten krásný provensálský kraj

žije jenom světlem.

Alphonse Daudet, Listy z mého mlýna


5

Ú VOD Začalo to, myslím, kolem mých sedmnácti let. Začalo to tím, že jsem si opisoval všechno, co kde bylo psáno o Pro‑ venci, včetně strohých zeměpisných popisů. Opisoval jsem si to s pocity někoho, kdo se dozvídá o svém rodišti, které nikdy nepoznal, o němž s dychtivostí rodáka chce vědět co nejvíc, ne ‑li vše. A když jsem dostal do ruky Mistra‑ lovy verše, když jsem je poprvé četl, byl to zážitek jednou již poznaného, jednou již prožitého, zážitek, který mívám například nad Karlem Jaromírem Erbenem. Nevím, jak se tančila farandola; a právě tak nevím, jak se přede len. Ale kdykoli čtu Erbenovy verše o  mraze, který v  okna duje, a  dívkách, které předou len, jsem náhle obklopen věcmi jakoby důvěrně známými a  blízkými. Jsem doma v té světnici, v tom teple u kamen, jsem doma v té básni.

A právě tento pocit „být doma“, pocit nezaměnitelný pocitem jiným, se mi vrací při všem, co čtu, co pozná‑ vám o kraji zvaném Provence.

Začalo to kolem mého sedmnáctého roku. A  když jsem jel poprvé do Provence, bylo mi čtyřicet. Od té doby jsem tam byl ještě dvakrát. Je mi tam dobře, jsem tam doma jako v  básni, jako v  dětství, jako tam, kde doma vskutku jsem, jako na lukách a u rybníků svého rodiště.

Chtěl jsem poděkovat několika osobám, které mne na těch cestách (a dávno před nimi) provázely.

Tak vznikly tyto listy.

Měl jsem to štěstí, že jsem je mohl psát na jedné stráni toho kouzelného kraje, pod modrým nebem bez mráčku a doprovázen cikádami.

Můj domov je ovšem tady.

Ale tam bych se chtěl občas vracet.

A sem vždycky. Dopis panu d’Artagnanovi V ážený pane d’A rt agnane! Od chvíle, kdy jsem překročil hranice Francie, od prv‑ ních kroků Vaší krásnou zemí myslím na Vás. Chci, abyste to věděl: jsem tu Vaším hostem. Ne, nebojte se, neplynou Vám z toho žádné závazky a žádné povinnos‑ ti, ale chci, abyste věděl, že jste to byl Vy, kdo mne k té cestě vyzval. Je tomu dávno. A  já dříve přijet nemohl. Jsem zdaleka a  jméno mé domoviny by Vám sotva co řeklo.

Vyzval?

Ano, vyzýval jste často, vím to, víte to i Vy, a jedno vyzvání bylo smělejší a půvabnější druhého, ale k cestě? K návštěvě?

Nemůžete to vědět.

Bylo to v Meungu. Anebo později? Anebo později – u bosých karmelitánů? Také tam; ano, i tam. Mně bylo osm let, možná že méně, kdo by si všiml kluka na uli‑ ci, kdo by si všiml kluka, když se sbíhá dav, kdo by se rozhlížel ve chvíli hněvu, kdy užuž sahá po kordu? Bylo to v  Meungu. Začínal duben roku šestnáctistého dva‑ cátého pátého a  bylo pondělí. Vy jste vjel do městeč‑ ka branou Beaugencyskou  – vzpomínáte si? Přijel jste z  Tarbes, jel jste na svém koni, na jednom ze tří darů Vašeho pana otce, a  celou tu cestu jste ujel se zaťatou pěstí. Desetkrát nejméně jste sahal po svém kordu, ka‑ ždý úsměv jste chápal jako urážku a každý pohled jako vyzvání.

Ano, bylo to v Meungu, ale sotva jste si mne mohl všimnout, sotva jste slyšel, viděl, vnímal něco jiného než toho muže, který s drze chladnou tváří prohlásil o barvě Vašeho koně, že tato barva je častá u květin, ale dosud velmi vzácná u koní.

Pak jste tasil. Viděl jsem zablýsknutí Vaší zbraně a vi‑ děl jsem, jak Vás pak odnášeli zbitého do bezvědomí ku‑ chyňským nářadím. Poražen? Ne! Byl jsem s  Vámi, při Vás, u  Vás, foukal jsem do Vašich ran a  šel pak s  Vámi dál. Běžel jsem za Vaším koněm směrem k Paříži, naštěs‑ tí se mu dalo stačit, ne, neberte to, prosím, jako narážku na jeho schopnosti, po celou cestu jsem spolu s  Vámi pociťoval hněv při každém úsměšku, při každém vtipu a doprovodil Vás až k bráně svatého Antonína, kde jste ho – víte to ještě – prodal za tři tolary. Vím i to, že jste si pak najal pokojík v ulici des Fossoyeurs a po celý den v něm našíval prýmky na svůj kabátec, na svoje kalhoty. Byl jsem Vám v patách i nadále, vím, jak jste byl přijat panem de Tréville a viděl, slyšel, cítil – odpusťte vzruše‑ nému (ještě dneska vzrušenému) chlapci – Váš spěch za zahlédnutým mužem z Meungu a prožil s Vámi to trojí zdržení spojené s trojí výzvou.

Athosovo rameno. Porthův pás a kapesníček pod no‑ hou Aramidovou!

(„Paříž není přece, k čertu, dlážděna batistem!“)

A  znovu, znovu, znovu jsem si opakovával tu Vaši hrdou omluvu u Carmes Déchaux, u bosých karmelitá‑ nů, tu Vaši omluvu těm třem, kteří tu stáli nachystáni na Vás a se kterými jste se měl postupně utkat.

„Prosím vás za odpuštění, nebudu ‑li moci učinit

zadost vám všem třem. Pan Athos má první prá‑

vo mě zabít a vy budete, pane Porthe, zkrácen ve

svém nároku. A vy pak, pane Aramide, skoro jistě

o něj přijdete. Tedy mi, pánové, odpusťte, ovšem

jen toto – a teď pozor!“

Znovu a znovu. Posté mi pořád ještě zněla jako ocel kordu a po letech – tím jsem si jist – bude znovu schop‑ na rozhoupat zvon srdce v krásném poplachu. Ta chvíle před soubojem, pane d’Artagnane, ta chvíle u zdi kláš‑ tera má pro mne sílu téměř milostnou. Všechno je roz‑ hodnuto. Patříte k  těm třem už od počátku, ba před ním, a tedy dříve než se postavíte k jejich boku, než se k nim se zbraní v ruce přidáte. Jste jejich (a oni Vaši) už v  okamžiku vzájemného střetnutí, ve chvíli výzvy; ne‑ jde tu o  zápletku, a  čím bezpečněji vím, že už je roz‑ hodnuto, tím větší radost z toho, co se tu děje, čím to tu hrozí, tím větší rozkoš ze střetnutí Vašich kordů, z toho blýsknutí na časy přátelství. Kdyby tu šlo jen o podobu věcí, stavů, skutků, byl by to jen jeden z přečetných výje‑ vů tohoto rodu, jen jeden ze zákrutů dobře smyšleného děje, který od úpatí té chvíle pak začne prudce stoupat do výšek Vaší slavné cesty za přívěsky Anny Rakouské. Ale nejde tu, znovu to říkám, o zápletku. Ta chvíle před soubojem má v sobě náboj jistoty, přesladké jádro bez‑ pečného vědomí, že dobrá věc je obsažena v nedobré, že hořká slupka všeho zlého je nabita až k prasknutí šťá‑ vami šťastných rozuzlení, a v tom, pane d’Artagnane, je všechna síla oné chvíle, toho vyprávění.

Pak přijdou gardisté, vojáci pana kardinála, a  stačí nepatrná chvilka, a Vy se řadíte k těm, kdo Vás urazili, které jste urazil, kteří se hotoví Vás zabít, které i Vy bys‑ te chtěl zabít, řadíte se k nim a vrháte se jako rozlícený tygr na pana Jussaca, který je dobrý šermíř, či – jak se tehdy říkalo – šermířský labužník.

Kdo by se kolem sebe ohlížel, kdo by si všiml klu‑ ka, který se plete mužům pod nohy. A tak se stalo, jen tak se mohlo stát, že jste mne poranil. Nevíte o tom, jak byste mohl!

Nemluvím o tom, abych Vám připomínal svoji ránu, abych Vám dokonce snad vyčítal tu kapku krve. Nestálo to za řeč ani tehdy, tím méně dnes, ale chci, abyste věděl: zasáhl jste mne hrotem svého kordu a jizva po té staré nehluboké, dávno zahojené ráně mne pálí dosud. Pálívá.

Je to krásná jizva: vede od paměti k srdci, od srdce k paměti.

A obojímu občas připomíná klukovský úžas oné dáv‑ né chvíle a obojímu občas vyčítá: Zlenivělo jsi, srdce, za‑ hálíš, paměti! Ustupujete oba! A vlastní vinou slábnete, vzdáváte se času, nevíře a zbytečnému studu. Odhazu‑ jete podstatné a plníte se podružnými úzkostmi, kterých je mnoho, a váží jenom víc než jedna malá radost, malá naděje, než jedno maličké, už sotva patrné, už skoro ne‑ naléhající štěstí z oněch dávných dob.

Ne, nechci Vám, pane d’Artagnane, připomínat tu ránu. Chci Vám poděkovat. Zasažen provždy, věděl jsem už tehdy: Musím do Francie! Byl jste první, kdo mne k  té cestě vyzval, a  jedu ‑li až dnes, je to moje chyba. A moje škoda. Tím víc však na Vás myslím!

Od prvních kroků Vaší krásnou zemí myslím na Vás! Malá úvaha o panu d’Artagnanovi Dopsal jsem dopis pro pana d’Artagnana a  ptám se: Komu je vlastně určen tento pozdní vzkaz?

Hledaje v Královské bibliotéce prameny pro dějiny Ludvíka XIV., objevil pan Alexandre Dumas čirou ná‑ hodou Paměti páně d ’Artagnanovy, které vyšly v  Am‑ sterodamě. Máme, a můžeme se tedy domnívat, že pan d’Artagnan je či byl osobností historickou, skutečnou a  že  – jako takový  – vstoupil, byť jenom stručně, do Rostandovy hry o  jiném hrdinovi oněch dob, o  Cyra‑ novi z Bergeracu, který ostatně – jak je rovněž zjištěno a prokazatelno – byl také osobností živou, skutečnou.

A tak se prolíná reálno s fantazií a pravda s básní, na tváře i skutky hrdinů dopadá cosi jako odlesk ohně a ono smyšlené – taková už je povaha umění i života – nabývá jaksi vrchu. Sotvakdo už se bude obracet ke skutečným tvářím, dějům, událostem, pídit se po nich, vzrušovat se jimi. Píšu ‑li tedy list panu d’Artagnanovi, nemíním tím onoho skutečného muže toho jména, jehož paměti vyšly v Holandsku – jako díla mnohých jiných té doby, kte‑ ří se také nechtěli seznámit s  Bastilou –, ale nemíním tím ani onoho druhého d’Artagnana, hrdinu Dumaso‑ va, který, jak říkám, překryl svého skutečného jmenov‑ ce, svůj historický vzor, a který přijel roku1625 z Tarbes do Paříže, zaživ nepěkné zdržení v Meungu, a který se pak spolu s třemi mušketýry krále Ludvíka XIII. vypra‑ vil do Anglie za panem Buckinghamem, aby od něho obdržel královniny přívěsky a jejich včasným dodáním zpět do Paříže zachránil čest královny a zmařil intriku pana kardinála.

Ani toho ne?

Je tu snad tedy ještě další d’Artagnan? Je.

A takové to bylo v době, kdy jsem se blížil svému de‑ sátému roku, že dříve nežli kniha tu byl film, a i když ješ‑ tě němý, pro nás výmluvnější než sebelepší popis nějaké‑ ho dobrodružství, a před příběhem pana Dumase tu byl jiný, z něho sice vycházející, ale mnohem stručnější, opí‑ rající se více a  skoro převážně o  postavu d’Artagnano‑ vu, příběh filmový. A před ním, vzpomínám si, cosi jako úvod, pár vět titulků, jimiž tu byla shrnuta tvář doby, mluvilo se tu o snadnosti, s jakou se kord kříží s kordem, jakož i o tom, že král i královna jsou jenom figurkami na šachovnici pana kardinála.

Potom se otevřel děj.

Bylo tu rozloučení v Tarbes, otec i matka, chlapec vse‑ dá na koně a  odjíždí. Dívají se za ním a  otec v  jakém‑ si symbolickém gestu otvírá klec, kterou tu měli na zdi, a dává ptáčku svobodu. Pohyby herců byly rychlejší než dnes, hra divadelnější a  v  Tarbes, jak jsme se domníva‑ li, toho dne pršelo. Ostatně pršelo pak i  v  Paříži, a  ne‑ jen v ulicích, pršelo i v salonech, kde se pohyboval král, i v bytě krásné paní Bonacieux, pršelo i na kardinála, kte‑ rý hladě koťata kul nebezpečné pikle, pršelo v prostorách všech filmů oněch dob. A orchestr sedící pod promítacím plátnem měnil své skladby třeba i uprostřed taktu, když scéna na plátně se změnila, když režisérův střih od sou‑ boje vedl na ples, od jízdy k polibku a od lyriky k napětí.

Chlapec jel k Paříži.

Douglas Fairbanks.

To jméno samo už nám znělo třeskem kordu, svis‑ tem biče, bleskem úsměvu. Je mi líto kluků, kteří ho nepoznali. Samozřejmě že měli nebo mají své hrdi‑ ny, každý kluk je má, hledá si je a nachází, nemůže bez nich být, upíná se k nim, napodobuje jejich chůzi, jejich pohyby, jsou sluncem krajiny klukovství, té požehnané krajiny, o které příliš pozdě pochopíme, že byla rájem. Sami jsme odtud pospíchali, sami sebe jsme odtud hna‑ li plamenným mečem touhy být starší, plamenným me‑ čem ostychu a studu.

Douglas Fairbanks!

Měnil nás, jako nás později měnila láska, vstupoval do nás, měnil nás jako už nikdo jiný po něm, jinak jsme chodili, jinak jsme sbíhali ze strání, měnil naše hry, byl s námi při nich, byl při nich s námi, my chtěli býti jím, zvedal naše pohyby jak vítr plátno praporu.

Douglas Fairbanks!

Opakuji si dodnes toto jméno jako jedno ze zaklí‑ nadel, jako zaklínadlo nejmocnější, a  je jím uzavřena, je jím a  jen jím odemknutelná celá pokladnice dějů, hvozd Sherwoodský a šípy Robinovy, vedro Capistrana a ono slavné Z, které je vyrýváno hrotem Zorrova kor‑ du v čela tyranů, plachtoví, kterým šplhá Černý korzár, letící koně tlupy Gaučovy, bič Dona Q , Zorrova syna, a vždycky boj – boj, jeho pružným, mladým tělem zdví‑ haný až k tanci – na straně vykořisťovaných, na straně práva.

Douglas Fairbanks.

Natočil ještě jeden film o panu d’Artagnanovi – Že‑ lezná maska. Kousíček od Cannes, venku na širém moři, pár minut parníčkem, který sem několikrát denně jede, leží ostrůvek Svaté Margarety. Je tu klid, růžové skály a na nich skoro nikdo, na rozdíl od přelidněných pláží v  Cannes i  jinde, vysoké stromy eukalyptové tu vyde‑ chují svoji vůni a je tu pevnost. Sem kdysi přivezli ta‑ jemného vězně s  maskou  – snad železnou, jak se říká a jak tvrdil onen film, ale ve skutečnosti prý z hedvábí, z  černého hedvábí, s  maskou, která v  každém případě zakryla obličej zatčeného muže tak dokonale, že nikdo nevěděl a snad dosud neví, kdo to vlastně byl.

Králův bratr?

Neví se.

Douglas Fairbanks bez přílišných starostí o  pravdu té které doby nebo události, ale s  hlubokým smyslem pro romantiku děje nám vyprávěl a hrál ten příběh po svém. A muž v masce byl sám král. Král, který měl být svým vlastním bratrem zbaven trůnu, odklizen z  očí Francie, zapomenut v pevnůstce, kde ani věznitelé ne‑ měli anebo nesměli tušit, kdo to vlastně je. Král, který ve svých volných chvílích byl žákem pana d’Artagnana v šermu. Dobrým žákem nutno říct, a přece – vidím to i teď – mu jeho učitel v jedné z těch cvičných lekcí nád‑ herným způsobem vyrazil kord z ruky. A tehdy rozlomil král jakousi minci na dvě poloviny a jednu z nich věno‑ val d’Artagnanovi, neboť byl žákem nejen dobrým, ale i vděčným a – jak se brzy ukázalo – prozíravým.

Když pak byl totiž vězněn v  oné pevnosti na Sva‑ té Margaretě, vzal plechový talíř, na jednu stranu vyryl obraz své poloviny mince, na straně druhé adresu svého učitele a talíř vyhodil okénkem své cely. Tento jen adre‑ sátu pochopitelný výkřik byl vyloven rybáři, dodán, pře‑ čten, a z Paříže vyjeli tryskem čtyři muži k jihu.

Orchestr pod plátnem nasadil svůj nejkrásnější motiv jízdy a srdce kluků ve tmě kina bušila v rytmu koňských kopyt. Nevím, jaký byl postup děje v samotné historii, ale tady ti čtyři – v nádherné snaze osvobodit krále – pa‑ dali mrtvi jeden po druhém.

Padl Porthos, Athos, Aramis.

Jediný d’Artagnan (jak jinak, bože můj?) jel se svo‑ bodným králem do Paříže a  uvedl ho tam, kam patří  – do síní královského paláce. Když králův bratr, zlotřilec a padouch, pochopil, když viděl, že hra je dohrána, po užil posledního výpadu a mávl proti srdci svého bratra dýkou. Ale tu (jak jinak, bože hrdinů a  kluků?) skočil mezi ně d’Artagnan a král byl zachráněn. A dýka? S úsměvem – i teď ho vidím – klaní se ve dveřích králův učitel šermu, důstojník a  přítel, a  odchází. Teprve na chodbě se za‑ potácí.

Jde dál.

Už sotva, sotva jde, přidržuje se stěn, a  přece jde a přece míří ven, ven do zahrady pod širé nebe, kde padá, ale odkud, z šíře toho nebe, přicházejí ti tři, bok po boku a paže zavěšeny, jdou tak jako kdysi jeden s druhým, je‑ den za všechny a všichni za jednoho, tak jako kdysi po slavném souboji u  bosých karmelitánů, a  protože ještě nejsou všichni, jdou sem, jdou si pro toho, kdo s  nimi vždycky byl a kdo k nim patřil, dřív než se postavil do jedné řady s nimi, podávají mu ruce a film svým milo‑ srdným trikem dovolí, aby z ležícího těla, které tu umírá, povstalo jiné, zdravé a pružné jako kdysi, a vyhouplo se k těm třem nahoře a aby potom s nimi odcházelo, aby nám odcházelo, už zády k nám, k sevřeným srdcím ve tmě biografu, aby už navždy odcházelo širokým, krás‑ ným nebem Francie.

17

Vítězslav Nezval

St. Margarette

Ostrov svaté Margarety

je tak krásně omšelý

jako dvůr mé staré tety

kde jsem si hrál v pleveli

Kam se poděla ta láska

maréšala Bazina

Jindřich Ocelová maska

uklečel si kolena

ve vězení na dlaždicích

než byl vzat do Bastily

Kde jsou hnízda po slavících?

Či tu nikdy nebyli?

Krásná paní maršálová

kam se poděl váš pan choť?

Vrh se do moře a plaval

Potom odvezla ho loď

18

Už je konec vašich schůzek

Budete zas panička

Je to hezké nosit v blůze

spiklencova psaníčka

Nebudete mít už ráda

hrdinného maršálka

Zpustne vaše promenáda

a vás čeká zahálka

Nebudete dojížděti

na ostrůvek loďkou z Cannes

Budete mít muže děti

domov nudu bázeň z ran

Kdo vám sejme tvrdou masku

Kdybyste sem přišla ach

Vyznal bych vám paní lásku

kleče v těchto kopřivách

Škoda škoda že už není doba slavných románů

Spali bychom ve vězení

na maršálském divanu

Přijďte do tohoto dvorce

věřte nemá to být vtip

jeli bychom na motorce

na večeři do Antibes

Potom by se trochu pilo

tanec jazz a merenda

snad by vás to okouzlilo

jak mě vaše legenda

21

Dopis Panně orleánské

Milá Jano,

píšu Vám z města, jehož jméno je spojeno s Vámi, píšu

Vám z Orléansu. Chtěl jsem je vidět. Opustil jsem Pa‑

říž branou Orleánskou a vydal se na jih. Vaše město ne‑

leželo na této cestě, ale já je chtěl vidět. Teď tu tedy

jsem, stmívá se, já sedím pod Vaší sochou (jednou z těch

přečtených, jimiž Vám Francie vyjadřuje svou vděčnost)

a píšu Vám tento vzkaz. Nic určitého. Sem jste tedy při‑

šla, poslušna hlasů, které Vám řekly: Jdi, zažeň vetřelce,

osvoboď město a korunuj krále. Váš příběh byl vyprávěn

mnoha básníky a hrán mnoha divadly, největší herečky

si pokládají za čest předvést Vaše loučení s rodným kra‑

jem. Vaše setkání s ustrašeným králem či Vaši řeč před

pány inkvizitory. Je to dobrý a  silný příběh a  z  toho,

že se k němu stále a znovu vracejí další autoři, z toho, že

vždy znovu probouzí zájem čtenářů i diváků, a to v růz‑

ných dobách a  na různých místech, lze usoudit, že je

v  něm obsažena jakási obecná lidská zkušenost a  cosi

jako trvale platný pokyn.

Na to tu tedy myslím. Na to a ještě na jiný příběh,

podobný, a skoro bych řekl příbuzný, na příběh, který se

neudál v historii a je jen a jen smyšlenkou, ale který –

stejně jako příběh Váš – zasahuje už po staletí, na příběh

mladého chlapce v Dánsku. Nemůžete jej znát. Vznikl dávno po Vaší smrti a byl napsán – promiňte – jedním Angličanem. Dovolte mi, abych Vám jej co nejstručně‑ ji vyprávěl, protože jeho děj – jak jsem už řekl – je vel‑ mi blízký ději života Vašeho a něčím i kterémukoli ději kaž dého života.

Ještě před začátkem zemře král. Král Dánů. A  my pak vstupujeme do bran vyprávění, když vdova Gertruda necelý měsíc po té události se stala ženou bratra svého muže.

Le roi est mort, vive le roi! Všechno jde dál, soukro‑ mý život, státní věci, víno se pije, řeči povídají a památ‑ ka, byť sebezářivější, zvolna hasne. Je tu však syn. Mla‑ dičký chlapec, student na prázdninách, následník trůnu, ještě před láskou a před vším, co by se dalo nazvat osu‑ dem. Až teď – ta smrt. Je poslední, kdo neodkládá smu‑ tek, kdo tady chodí – jako na zlost – v černém, jediný truchlící, jediná pomlka v tom sboru hlasů halasně mí‑ řících už dál.

A tento chlapec – poslouchejte, Jano – jednoho dne či vlastně jedné noci tu potká svého zemřelého otce. A slyší – slyšíte, Jano? – slyší jeho hlas. Já jsem byl za‑ bit, slyší, zavražděn jsem byl, a rukou svého bratra. Jdi a pomsti mne.

Vím, Jano. S Vámi rozmlouvaly svaté a s tímto chlap‑ cem pouhé zjevení. Mohl mu věřit, ale nemusel. Ať ale přicházelo odkudkoli – mělo tvář zemřelého otce a jeho hlas. Možná že nebylo, že si tu chlapec na noční zdi hra‑ du promítal pouze svoje podezření, svou skrytou do‑ mněnku. Na tom nezáleží. Ale i  jemu velel hlas; ano, také jemu.

Vy jste neváhala. Král byl král, Angličan vetřelec a Vaše víra měla sílu kovu.

Ten chlapec, Jano, potřeboval důkaz. Na jedné straně hlas, a pouze lidský hlas, ozvěna hlasu, jeho pouhý stín. Na straně druhé matka. Spolupachatelka – ano.

Ale přece jenom matka.

Pak se příběh dává do pohybu jako lavina. A  drtí něhu, naděje i  možnost a  končí smrtí těch, kdo právo porušili, i těch, kdo v právu byli.

Ten chlapec? Leží mezi nimi.

Co je pak platné zvedat mrtvého a rozkazovat, aby ho nesli – jako bojovníka – čtyři kapitáni, co je pak plat‑ na všechna hudba a všechny salvy děl. Tak končí příběh, který Vám vypravuji ve Vašem městě, pod Vaší sochou a  pod hvězdami, které už vycházejí  – tytéž jako teh‑ dy. Ano, co je pak platné zvedat mrtvého a měnit třeba klatbu na svatost, co jsou pak platny všechny salvy děl a všechny sochy, všechen pozdní vděk.

Ale ptám se, není právě tady to živé podobenství, ta burcující podobnost mezi příběhem Vaším, příběhem chlapcovým a  příběhem téměř každého z  nás? Sedím tu a  myslím na ty hlasy. Člověk je pořád ještě slýchá‑ vá, pokud v  tom hluku, který rok od roku roste, ještě je schopen nebo ochoten je slyšet. Vy jste ty hlasy ješ‑ tě rozpoznala. Věděla jste, že je to svatá Markéta a sva‑ tá Kateřina. Ten chlapec poznal podle hlasu svého otce. My už jsme dál. Říkáme: něco. Něco nám říká. A  ve‑ dle konkrétního hlasu, kdy je nám jasno, kdo tu mluví, máme tu ještě někdy tohle něco.

A tohle něco říká: Udělej, udělej tohle. Promluv. Jed‑ nej. Jdi tam a tam, ty přece víš, že se tam děje to a to.

Na druhé straně lidé. Rozumní, chytří, praxe zna‑ lí, s  mnoha zkušenostmi, hmatatelní, všemi uznávaní, úspěšní, čestní, jsoucí, a to dobře. A jejich hlasy: Nech to. Nech to být, jak to je. Buď rád, že můžeš býti rád. Jdi si svou cestou, starej se o své, nepal si prsty, a co tě nepálí, nech hořet. Co bys hasil? Od toho jsou jiní. Měj rozum. Od všeho je někdo. A ten už bude vědět, co a jak. Chybí ti něco? Ubližují ti? Ne. Tak vidíš. Meť před svým pra‑ hem, kopej si svoje záhonky, nežeň se na cizí. Dvakrát měř. A uvažuj. Co ti to vynese?

Hlavou zeď neprorazíš.

Na to tu myslím.

Člověk chce žít, chce zvedat vlastní oči k obloze a ne‑ chce být zvedán, třeba s  poctami, a  nechce býti pálen, třeba s  nadějí, že jednou, možná, po pěti stech letech, bude svatořečen.

A ono něco k němu hovořící teď už jen šeptem si mele svou – jako podivín, kterého nikdo nikdy neposlouchá.

A už je tu noc a nebe plné hvězd. Vím: Příběhy mají svou podobu, která je jasná, lehce sdělitelná. A  taky smysl. Můžeme stokrát opakovat příběh, znát všechny jeho podrobnosti, milovat toho, kdo v něm odolává ne‑ právu nebo zlu, být v duchu při něm, s ním v tom boji i v té těžké chvíli konce, a přece smysl toho může zů‑ stat skryt.

Nechtěl jsem Vám nic určitého. Jen jsem tu poseděl před další cestou na jih.

A myslel na ty hlasy. Na ty skutečné i na ty druhé.

Člověk může vědět, které mají pravdu. A obyčejně ví.

Pokud je ještě schopen úžasu a pokud mu už neze‑ všednělo i hvězdné nebe.

27

Dopis panu Tartarinovi z Tarasconu

V ážený a milý

pane Tart arine,

dovolte mi, abych Vás pozdravil z Vašeho města a abych

Vám cosi vysvětlil a za cosi se omluvil. Křivdil jsem Vám

po jistý čas a je mi to líto. Ale současně jsem tomu rád,

což právě potřebuje nejen omluvy, ale i  vysvětlení. Vy

jistě víte, že o Vás pan Alphonse Daudet napsal knihu.

Taková věc se neutají, a  protože se vždycky najdou ti,

kdo vyprávění humorné shledají urážlivým, nepochybu‑

ji, že jste byl mnohými z nich na toto dílo upozorněn.

Člověk, který byl  – ať už jen článkem, nebo knihou  –

pochválen, se nemusí nic dozvědět. Donašeči nerozná‑

šejí zprávy příznivé a málokdy se najde někdo, kdo by

nám řekl: Tam a tam se o vás píše dobře!

Ale donašeči bývají – ke všem svým ostatním zápo‑

rům – ještě hloupí a stává se jim, že omylem a díky vlast‑

ní nechápavosti přinesou i  dobrou zvěst. Představuji si,

že tak nějak to mohlo být i u Vás, pane Tartarine, před‑

stavuji si, jak přicházeli s ustaraně pohoršeným obličejem

a oznamovali Vám jakýmsi rozhořčeným šeptem, že vy‑

šel zlobyplný pamflet, který se – ovšem marně – snaží tu‑

pit Vaši velikost a odvahu a slávu Vašich činů až k hvěz‑

dám sahající. A tím, jak jistě dodávali další, dotýká se pan

spisovatel i  cti celého města, okresu a  kraje. A  tak jste

se možná dozvěděl o této knize z úst hlupáků, zatímco

Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist