načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Listy z Provence - Miroslav Horníček

Kniha: Listy z Provence
Autor:

Dopisy věnované slavným osobnostem francouzské Provence Knížka fiktivních dopisů věnovaných slavným osobnostem francouzské Provence, kterou Miroslav Horníček miloval už od svého ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  169
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  199 Kč
15%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-08-10
Počet stran: 136
Rozměr: 115 x 185 mm
Úprava: 132 stran : ilustrace
Vydání: Vydání třetí, v nakladatelství Motto první
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788026706595
EAN: 9788026706595
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dopisy věnované slavným osobnostem francouzské Provence Knížka fiktivních dopisů věnovaných slavným osobnostem francouzské Provence, kterou Miroslav Horníček miloval už od svého mládí Listy napsal jako čtyřicetiletý, když se mu splnil životní sen a on navštívil tento kouzelný kraj, bylo mu tam dobře a měl pocit, jako by se vrátil domů. Tam pod modrým nebem bez mráčku za zpěvu cikád vznikala tahle knížka, v níž děkuje osobám, které ho na jeho cestách (a dávno před nimi) provázely. „Jsou věci rozumem pochopitelné a naopak věci, před kterými, jak se říká, rozum zůstává stát. Pochopit lze například splachovadlo. Nepochopitelná je láska nějakého člověka k zemi, kterou nikdy neviděl … Nechtějte například ode mne, abych vám vysvětlil splachovadlo. Natožpak, abych vám zdůvodnil svou léta již trvající lásku k jedné zemi a navíc pak k jednomu kraji této země… Začalo to, myslím, kolem mých sedmnácti let. Začalo to tím, že jsem si opisoval všechno, co kde bylo psáno o Provence, včetně strohých zeměpisných popisů. Opisoval jsem si to s pocity někoho, kdo se dozvídá o svém rodišti, které nikdy nepoznal, o němž s dychtivostí rodáka chce vědět co nejvíc, ne-li vše.“

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

5
ÚVOD
Začalo to, myslím, kolem mých sedmnácti let. Začalo to
tím, že jsem si opisoval všechno, co kde bylo psáno
o Provenci, včetně strohých zeměpisných popisů. Opisoval jsem
si to s pocity někoho, kdo se dozvídá o svém rodišti, které
nikdy nepoznal, o němž s dychtivostí rodáka chce vědět
co nejvíc, ne -li vše. A když jsem dostal do ruky
Mistralovy verše, když jsem je poprvé četl, byl to zážitek jednou
již poznaného, jednou již prožitého, zážitek, který mívám
například nad Karlem Jaromírem Erbenem. Nevím, jak
se tančila farandola; a právě tak nevím, jak se přede len.
Ale kdykoli čtu Erbenovy verše o  mraze, který v  okna
duje, a  dívkách, které předou len, jsem náhle obklopen
věcmi jakoby důvěrně známými a  blízkými. Jsem doma
v té světnici, v tom teple u kamen, jsem doma v té básni.
A právě tento pocit „být doma“, pocit nezaměnitelný
pocitem jiným, se mi vrací při všem, co čtu, co
poznávám o kraji zvaném Provence.
Začalo to kolem mého sedmnáctého roku. A  když
jsem jel poprvé do Provence, bylo mi čtyřicet. Od té doby
jsem tam byl ještě dvakrát. Je mi tam dobře, jsem tam
doma jako v  básni, jako v  dětství, jako tam, kde doma
vskutku jsem, jako na lukách a u rybníků svého rodiště.
Chtěl jsem poděkovat několika osobám, které mne
na těch cestách (a dávno před nimi) provázely.
Tak vznikly tyto listy.
Měl jsem to štěstí, že jsem je mohl psát na jedné
stráni toho kouzelného kraje, pod modrým nebem bez
mráčku a doprovázen cikádami.
Můj domov je ovšem tady.
Ale tam bych se chtěl občas vracet.
A sem vždycky.










7
Dopis panu d’Artagnanovi
Vážený
pane d’A rt agnane!
Od chvíle, kdy jsem překročil hranice Francie, od
prvních kroků Vaší krásnou zemí myslím na Vás. Chci,
abyste to věděl: jsem tu Vaším hostem. Ne, nebojte se,
neplynou Vám z toho žádné závazky a žádné
povinnosti, ale chci, abyste věděl, že jste to byl Vy, kdo mne k té
cestě vyzval. Je tomu dávno. A  já dříve přijet nemohl.
Jsem zdaleka a  jméno mé domoviny by Vám sotva co
řeklo.
Vyzval?
Ano, vyzýval jste často, vím to, víte to i Vy, a jedno
vyzvání bylo smělejší a půvabnější druhého, ale k cestě?
K návštěvě?
Nemůžete to vědět.
Bylo to v Meungu. Anebo později? Anebo později –
u bosých karmelitánů? Také tam; ano, i tam. Mně bylo
osm let, možná že méně, kdo by si všiml kluka na
ulici, kdo by si všiml kluka, když se sbíhá dav, kdo by se
rozhlížel ve chvíli hněvu, kdy užuž sahá po kordu? Bylo
to v  Meungu. Začínal duben roku šestnáctistého
dvacátého pátého a  bylo pondělí. Vy jste vjel do
městečka branou Beaugencyskou  – vzpomínáte si? Přijel jste
z  Tarbes, jel jste na svém koni, na jednom ze tří darů
Vašeho pana otce, a  celou tu cestu jste ujel se zaťatou





8
pěstí. Desetkrát nejméně jste sahal po svém kordu,
každý úsměv jste chápal jako urážku a každý pohled jako
vyzvání.
Ano, bylo to v Meungu, ale sotva jste si mne mohl
všimnout, sotva jste slyšel, viděl, vnímal něco jiného než
toho muže, který s drze chladnou tváří prohlásil o barvě
Vašeho koně, že tato barva je častá u květin, ale dosud
velmi vzácná u koní.
Pak jste tasil. Viděl jsem zablýsknutí Vaší zbraně
a viděl jsem, jak Vás pak odnášeli zbitého do bezvědomí
kuchyňským nářadím. Poražen? Ne! Byl jsem s  Vámi, při
Vás, u  Vás, foukal jsem do Vašich ran a  šel pak s  Vámi
dál. Běžel jsem za Vaším koněm směrem k Paříži,
naštěstí se mu dalo stačit, ne, neberte to, prosím, jako narážku
na jeho schopnosti, po celou cestu jsem spolu s  Vámi
pociťoval hněv při každém úsměšku, při každém vtipu
a doprovodil Vás až k bráně svatého Antonína, kde jste
ho – víte to ještě – prodal za tři tolary. Vím i to, že jste
si pak najal pokojík v ulici des Fossoyeurs a po celý den
v něm našíval prýmky na svůj kabátec, na svoje kalhoty.
Byl jsem Vám v patách i nadále, vím, jak jste byl přijat
panem de Tréville a viděl, slyšel, cítil – odpusťte
vzrušenému (ještě dneska vzrušenému) chlapci – Váš spěch za
zahlédnutým mužem z Meungu a prožil s Vámi to trojí
zdržení spojené s trojí výzvou.
Athosovo rameno. Porthův pás a kapesníček pod
nohou Aramidovou!
(„Paříž není přece, k čertu, dlážděna batistem!“)
A  znovu, znovu, znovu jsem si opakovával tu Vaši
hrdou omluvu u Carmes Déchaux, u bosých
karmelitánů, tu Vaši omluvu těm třem, kteří tu stáli nachystáni na
Vás a se kterými jste se měl postupně utkat.





9
„Prosím vás za odpuštění, nebudu -li moci učinit
zadost vám všem třem. Pan Athos má první
právo mě zabít a vy budete, pane Porthe, zkrácen ve
svém nároku. A vy pak, pane Aramide, skoro jistě
o něj přijdete. Tedy mi, pánové, odpusťte, ovšem
jen toto – a teď pozor!“
Znovu a znovu. Posté mi pořád ještě zněla jako ocel
kordu a po letech – tím jsem si jist – bude znovu
schopna rozhoupat zvon srdce v krásném poplachu. Ta chvíle
před soubojem, pane d’Artagnane, ta chvíle u zdi
kláštera má pro mne sílu téměř milostnou. Všechno je
rozhodnuto. Patříte k  těm třem už od počátku, ba před
ním, a tedy dříve než se postavíte k jejich boku, než se
k nim se zbraní v ruce přidáte. Jste jejich (a oni Vaši) už
v  okamžiku vzájemného střetnutí, ve chvíli výzvy;
nejde tu o  zápletku, a  čím bezpečněji vím, že už je
rozhodnuto, tím větší radost z toho, co se tu děje, čím to tu
hrozí, tím větší rozkoš ze střetnutí Vašich kordů, z toho
blýsknutí na časy přátelství. Kdyby tu šlo jen o podobu
věcí, stavů, skutků, byl by to jen jeden z přečetných
výjevů tohoto rodu, jen jeden ze zákrutů dobře smyšleného
děje, který od úpatí té chvíle pak začne prudce stoupat
do výšek Vaší slavné cesty za přívěsky Anny Rakouské.
Ale nejde tu, znovu to říkám, o zápletku. Ta chvíle před
soubojem má v sobě náboj jistoty, přesladké jádro
bezpečného vědomí, že dobrá věc je obsažena v nedobré, že
hořká slupka všeho zlého je nabita až k prasknutí
šťávami šťastných rozuzlení, a v tom, pane d’Artagnane, je
všechna síla oné chvíle, toho vyprávění.
Pak přijdou gardisté, vojáci pana kardinála, a  stačí
nepatrná chvilka, a Vy se řadíte k těm, kdo Vás urazili,





které jste urazil, kteří se hotoví Vás zabít, které i Vy
byste chtěl zabít, řadíte se k nim a vrháte se jako rozlícený
tygr na pana Jussaca, který je dobrý šermíř, či – jak se
tehdy říkalo – šermířský labužník.
Kdo by se kolem sebe ohlížel, kdo by si všiml
kluka, který se plete mužům pod nohy. A tak se stalo, jen
tak se mohlo stát, že jste mne poranil. Nevíte o tom, jak
byste mohl!
Nemluvím o tom, abych Vám připomínal svoji ránu,
abych Vám dokonce snad vyčítal tu kapku krve. Nestálo
to za řeč ani tehdy, tím méně dnes, ale chci, abyste věděl:
zasáhl jste mne hrotem svého kordu a jizva po té staré
nehluboké, dávno zahojené ráně mne pálí dosud. Pálívá.
Je to krásná jizva: vede od paměti k srdci, od srdce
k paměti.
A obojímu občas připomíná klukovský úžas oné
dávné chvíle a obojímu občas vyčítá: Zlenivělo jsi, srdce,
zahálíš, paměti! Ustupujete oba! A vlastní vinou slábnete,
vzdáváte se času, nevíře a zbytečnému studu.
Odhazujete podstatné a plníte se podružnými úzkostmi, kterých
je mnoho, a váží jenom víc než jedna malá radost, malá
naděje, než jedno maličké, už sotva patrné, už skoro
nenaléhající štěstí z oněch dávných dob.
Ne, nechci Vám, pane d’Artagnane, připomínat tu
ránu. Chci Vám poděkovat. Zasažen provždy, věděl jsem
už tehdy: Musím do Francie! Byl jste první, kdo mne
k  té cestě vyzval, a  jedu -li až dnes, je to moje chyba.
A moje škoda. Tím víc však na Vás myslím!
Od prvních kroků Vaší krásnou zemí myslím na Vás!






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist