načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Liška lovec - Herta Müllerová

Liška lovec

Elektronická kniha: Liška lovec
Autor: Herta Müllerová

- Učitelka Adina má v bytě liščí kůži. Jednoho dne zjistí, že lišce chybí ocas, pak zadní běh, posléze přední běh. - - Na liščí kůži se ukazuje, že rumunská tajná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 199
Rozměr: 22 cm
Spolupracovali: z německého originálu Der Fuchs war schon damals der Jäger ... přeložila Radka Denemarková
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-2195-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Téměř básnickým jazykem napsaný román se odehrává v době, kdy se hroutí rumunský komunistický režim a v pudu sebezáchovy divoce kope kolem sebe, a to především prostřednictvím všemocné tajné policie. V epicentru děje se ocitá majitelka liščí kožešiny, mladá učitelka Adina. Pokaždé, když se vrací ze školy domů, však zjistí, že lišce něco chybí: někdy to jsou uříznuté končetiny, jindy ocas. Jakoby jí kdosi dával najevo, že nic ve společnosti neznamená, že je jen pouhým statistickým číslem, které může být kdykoli vyškrtnuto či vymazáno. Adina si uvědomuje, že se stala objektem zájmu nechvalně proslulé státní bezpečnosti, která ji těmito "pozornostmi" dává najevo, že si s ní vlastně může dělat co chce... V komorním příběhu hrají prim čtyři postavy, mezi nimiž to občas zajiskří vzájemnou nedůvěrou. Žádná z nich totiž neví, kdo kam patří a co tak může jeden od druhého očekávat...

Popis nakladatele

Učitelka Adina má v bytě liščí kůži. Jednoho dne zjistí, že lišce chybí ocas, pak zadní běh, posléze přední běh.


Na liščí kůži se ukazuje, že rumunská tajná služba hrozí: Liška je lovec. Když tento román Herta Müllerová napsala (1992), byl Ceauşescu už téměř tři roky mrtvý a jeho totalitní systém poměrně dobře zmapovaný. Autorka ale chtěla ukázat jiný děs, než jakým byly statistiky umučených, vyhnaných, znásilněných… Chtěla ukázat, jak diktatura ničí vnímání, jak propaganda likviduje význam řeči. 

Protože právě slova, kterým bylo odepřeno, aby byla vyslovena, ztrácejí smysl a pod kůži se vtírá strach, který všechno infikuje smrtí. Život zahnívá, večer se podobá ránu, hodiny odbíjejí zastavený čas…

Zařazeno v kategoriích
Herta Müllerová - další tituly autora:
Srdce bestie Srdce bestie
Liška lovec Liška lovec
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Liška lovec

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Herta Müllerová

Liška lovec – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



ISBN 978-80-204-2195-1 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-5351-8 (PDF)

ISBN 978-80-204-5350-1 (ePub)

ISBN 978-80-204-5352-5 (Mobi)

Copyright © Carl Hanser Verlag München 2009

First published 1992 by Rowohlt Verlag

Translation © Radka Denemarková, 2019

Vydání knihy podpořil grantem Goethe-Institut,

financovaný Ministerstvem zahraničních věcí

Spolkové republiky Německo.


HERTA

MÜLLEROVÁ

LIŠKA LOVEC

Mladá fronta


Nevadí, nevadí,

říkal jsem si, to nevadí.

Venědikt Jerofejev


5

PUTOVÁNÍ JABLEČNÉHO ČERVA Mravenec nese mrtvou mouchu. Nevidí na cestu, mouchu si přehodí a vleče zpátky. Moucha je třikrát větší než mravenec. Adina odsune loket, aby mouše uvolnila cestu. Vedle kolena se leskne mazlavý dehet, škvaří se na slunci. Adina ťukne do dehtu, za rukou se táhne dehtová nit, napíná se a přetrhne.

Mravenec má špendlíkovou hlavičku a slunce netuší, kam má do ní vypálit cejch. Slunce žhne a bolestivě bodá. Mravenec je zmatený a sejde z cesty. Leze, ale nežije, očím je jako živočich neviditelný. V okrajích cest se podobně jako moucha plazí v prachu lusky a jehnědy a šešule travin a stromů. Moucha žije, očím viditelná, protože je třikrát větší. A protože ji mravenec poponáší, je pro oko živočichem.

Clara mouchu nevidí, slunce je žhnoucí dýně a oslepuje. Stehna má roztažená, ruce mezi koleny. V místech, kde se kalhotky zařezávají do stehen, raší ochlupení. Pod ochlupením leží nůžky, špulka s bílou nití, sluneční brýle a náprstek. Clara si šije letní blůzu. Jehla se potápí a mizí, nit postupuje vpřed vpich za vpichem, zatraceně, k čertu a k ledu s tvojí zatracenou pramátí, řekne jehle a slízne krev z rozpíchaného prstu. Proklíná ďábelskou pramáti všech jehel, stehů, nití. Když Clara kleje, všechno má svou pramáti.

Pramáti jehel je místo, které krvácí. Pramáti je nejstarší jehla světa a stvořila další jehly. Ruce šijí a pramáti jehel hledá pro potomky prst k píchnutí. V horizontu kletby se svět smrskne na hromadu jehel a krvavý šrám. A taky se v něm skrývá hrozba kletby pramáti všech zamotaných nití.

Adina řekne, takové vedro a ty si chladnokrevně sakruješ, Clařiny lícní kosti sebou zacukají, jazyk se rozkomíhá. Pokaždé když zakleje, má vrásčitý obličej, v kletbě je každé slovo koulí, vystřelí z úst a trefí cíl. Nemine ani pramáti všech věcí.

Adina a Clara leží na dece. Adina je nahá. Clara má na sobě kalhotky od plavek.

Kletby jsou chladnokrevné střely. Kletby nepotřebují jiřiny, chléb, jablka, léto. Nevoní a nedají se jíst. Kletby jsou dobré, aby zavířily vzduchem a zamořily široké okolí, aby krátce zaběsnily a dlouze se odmlčely. Kletby sunou bušení ve spáncích k zápěstí a tlumený tlukot srdce k uším. Kletby sílí a stupňují se a vydáví samy sebe.

Když kletba utne samu sebe, jako by nikdy nebyla.

Deka leží na střeše ve čtvrti činžovních a sídlištních domů, kolem stojí topoly. Jsou vyšší než městské střechy, zahalené zelení, nenesou jednotlivé listy, ale listoví. Nešumí, šelestí. Listoví topolů se naparuje kolmo vzhůru, dřevo není vidět. Na nebi, kam nikdo jiný nedosáhne, rozkrojí horký vzduch. Topoly jsou zelené nože.

Když Adina pozoruje topoly, v krku se protočí ostří zelených nožů. Krk jímá závrať. A čelo cítí, že odpoledne nedokáže zadržet jediný topol ani po dobu, kdy si večerní světlo dává načas, než zmizí za továrnou. Noc by topoly zadržet mohla, protože není vidět, ale to by si večer musel zatraceně pospíšit.

Vnitroblokem zní rány, klepání koberců tříští den, ozvěna stupňuje údery a Clařina kletba stupňuje slova.

Sunout tlumený tlukot srdce k uším klepání koberců ne

dokáže.

 Klení je u konce, Clara je unavená a nebe vymetené. Clara zavírá oči oslepené prudkým světlem. Adina oči otevře a zírá do prázdna. Vysoko nad hlavami, kam zelené nože nedosáhnou, se napíná nit horkého vzduchu a padá do oka. Visí na ní tíha města.

 Nebe je dneska nějak jiné, řeklo Adině jedno z dětí, které je ve srovnání s ostatními žáky ve škole nápadně tiché. Oči má posazené tak daleko od sebe, že mu zužují spánky. Dneska ráno mě máma vzbudila ve čtyři hodiny, řeklo dítě, dala mi klíč, protože musela na nádraží. Když odcházela, šlo jsem ji vyprovodit k brance. Když jsme přecházeli dvůr, cítilo jsem tíhu na ramenou, nebe stálo nízko. Mohlo jsem se o ně opřít, ale nechtělo jsem polekat mámu. Když jsem se přes dvůr vracelo domů, byly kameny průsvitné. Šlo jsem rychle. Vchodové dveře byly jiné, dřevo prázdné. Mohlo jsem ještě tři hodiny spát, ale už jsem neusnulo. Pak jsem se leklo, i když jsem nespalo. Možná jsem přece jen spalo, protože jsem mělo oči napjaté vzrušením. Zdálo se mi, že ležím u vody na slunci a mám na břiše velký puchýř. Stáhlo jsem z něho kůži, nebolelo to. Pod kůží byl kámen. Zafoukal vítr a zvedl vodu nad hladinu. Nebyla to voda, byl to šátek, který se vlnil vzduchem. Pod šátkem neležely kameny, ale obnažené maso.

 Dítě se uprostřed poslední věty rozesmálo a smích probublal i do následného ticha. Zuby byly štěrk, napůl černé, napůl bílé. V dětské tváři se uhnízdilo stáří, které nesneslo dětský hlas. Obličej dítěte páchl shnilým ovocem.

Byl to pach starých žen, které si na obličej nanášejí hus

tou vrstvu pudru a pudr je vrásčitý jako zvadlá kůže. Pach žen, kterým se před zrcadlem třesou ruce, narážejí rtěnkou do zubů a o něco později pod zrcadlem zkoumají prsty. Nehty jsou vyleštěné a mají bílé lůžko.

Když dítě stálo na školním dvoře mezi ostatními dětmi, mělo v obličeji cejch osamění. Na topoly dopadalo šikmé světlo a cejch se rozlézal.

Clara usnula. Její hluboký spánek nechává Adinu na slunci o samotě. Údery koberců mění slunce v zelené ostří. V šelestu topolů jsou zelené střenky nehybným létem po všechny roky, kdy je člověk dítětem a roste a vnímá, že každý večer přepadávají odžité dny přes okraj studny života. Dny dětství s vlasy zastřiženými podle kastrolu, se zaschlým blátem předměstí, s prachem tramvají a chodníky plnými kroků vysokých vychrtlých mužů, kteří vydělávají peníze na chleba.

Předměstí se jako dítě máminy košile drželo města pomocí drátů a trubek a mostem bez řeky. Předměstí bylo na obou koncích otevřené a průchozí, stejně jako zdi, cesty, stromy. Na jednom konci rachotily městské tramvaje a továrny vyfukovaly kouř přes most bez řeky. Rachot tramvají a kouř občas splývaly. Opačný konec předměstí naopak polkla pole, na kterých se rozlila žluť řepky olejky, za poli bíle probleskovaly zdi velké jako dlaň a tam ležela vesnice. Mezi vesnicí a mostem bez řeky byla vklíněna stáda ovcí. Řepnou nať nežraly, tráva rostla u polní cesty, spásaly tedy cestu, dokud neminulo léto. Pak stály před městem a olizovaly tovární zdi.

Továrna ležela před mostem bez řeky a za ním, byla rozlehlá. Za zdmi bučely krávy a kvičela prasata. Každý večer tu spalovali rohy a paznehty, předměstí nasáklo štiplavý kouř. Ona továrna byla jatka.

Časně zrána, ještě za tmy, zakokrhali kohouti. Vykračovali si po šedých dvorcích a vychrtlí muži si vykračovali ulicí. Kohouti a vychrtlí muži měli stejný výraz a naparovali se.

Muži vystoupili na konečné a šli přes most pěšky. Na most padalo vysoké nebe, a jakmile zrudlo, nosili muži ve vlasech rudý hřebínek. Adinin táta se nechával stříhat u holiče a ten říkal, že pro hrdiny socialistické práce neexistuje krásnější vyznamenání než rudý kohoutí hřebínek na hlavě.

Adina se holiče na rudý hřebínek zeptala, znal kůži na všech hlavách a skryté záhyby na temeni. Holič řekl, že záhyby na temeni jsou pro vlasy totéž, co pro kohouty křídla. A tak Adině došlo, že se vychrtlí muži jednoho dne vznesou a přeletí most. Jen se nevědělo kdy.

Kohouti přelétali ploty a na dvorcích pili vodu z prázdných konzerv. V noci spali v krabicích od bot. Když stromy v noci přepadla zima a ochladilo se, do krabic zalezly kočky.

Z konečné to bylo o sedmdesát kroků blíž k předměstí než k mostu bez řeky. Adina spočítala kroky, tatáž konečná zastávka byla v opačném směru zastávkou první. Muži vystupovali na konečné pomalu a ženy se na první zastávce do tramvaje nahrnuly jako velká voda. A k tramvaji běžely, jako by šlo o život. Po ránu měly rozcuchané a přeleželé vlasy a kolem hlavy rozevláté šátky, v podpaží se zvětšovala kola potu. Když pot zaschl, měla bílý lem. Strojní oleje a rez rozežíraly lak na nehty. Ženy běžely ráno na tramvaj a mezi bradou a očima navrch hlavy se usadila tovární únava.

Zarachotily první tramvaje, Adina se probudila a pak mrz - la v letních šatech. Látka měla vzorek zvláštních stromů. Visely korunou dolů a překrývaly se. Švadlena položila látku během šití vzhůru nohama.

Švadlena bydlela ve dvou malých komůrkách, podlaha byla udusaná a stěny vlhké a s vyboulenými břichy. Okna zírala na dvorek vnitrobloku. V jednom okně byl vystavený plechový štítek a na něm stálo DRUŽSTVO POKROKU.

Švadlena říkala komůrkám vznešeně KREJČOVSKÁ DÍLNA. Na stole, na posteli, na židlích a v truhlách ležely látky. Na podlahách a na prahu ležely barevné ústřižky. Švadlena ke každé látce přistehovala cedulku se jménem. Za postelí stál v dřevěné bedně obrovský pytel odstřižků. A na dřevěné bedně stálo K NEPOTŘEBĚ.

Švadlena měla míry napsané v malém zápisníčku. Kdo k ní chodíval léta a pravidelně, patřil ke stálým zákazníkům. Kdo k ní chodíval zřídka nebo zašel náhodou nebo přišel jenom jednou, patřil k občasným zákazníkům. Když jí přinesli látku stálí zákazníci, švadlena do zápisníčku míry nezapisovala. Zapsala si jen míry vychrtlé ženy, která pracovala s vychrtlými muži na jatkách. Švadlena měla mezi rty krejčovský metr a procedila mezi zuby, zajdi si pro šaty ke zvěrolékaři. Jestli budeš takhle hubnout každé léto, zápisníček brzy zachrastí tvými kostmi.

Žena během roku přinesla švadleně nový sešitek. Na obalu stálo SEŠIT BRIGÁDY SOCIALISTICKÉ PRÁCE a v rubrikách stály nadpisy HMOTNOST ŽIVÉHO ZVÍŘETE a JATEČNÍ HMOTNOST.

Adina měla zakázáno chodit bosa po krejčovské dílně, po zemi se mezi ústřižky válely špendlíky. Jen švadlena bezpečně věděla, jak a kam šlápnout, aby se nepopíchala. Jednou za týden obešla pokoje s magnetem v ruce, zatoulané jehly a špendlíky naskákaly z podlah rovnou do ruky.

Když si Adina zkoušela šaty, její máma řekla švadleně, stromy visí vzhůru nohama, copak to nevidíš. Švadlena mohla látku otočit správným směrem, zatím byla jen sestehovaná bílou nití. V puse měla dva špendlíky a řekla, důležitý je zadek a předek a taky zip vlevo, a když se podívám z téhle strany, je dole nahoře. Dřepla si na bobek, sklonila se k podlaze, kuřata to vidí správně, řekla. A trpaslíci, dodala Adina. Máma se zadívala oknem na dvorek vnitrobloku.

Na ulici byla výkladní skříň s kříži, rourami od kamen, sporáky a konvemi z pozinkovaného plechu, které se opíraly o staré noviny. Před nimi ležel na vyšívané dečce plechový štítek, na kterém stálo DRUŽSTVO POKROKU.

Když kolem projela tramvaj, kříže, roury od kamen, sporáky a konve se zachvěly. Nepřekotily se.

Vzadu za výkladní skříni stál stůl s nůžkami, kleštěmi a šrouby. Za stolem seděl muž. Byl to klempíř. Nosil koženou zástěru. Kolem krku mu visel provázek, na něm měl zavěšený snubní prsten, protože mu na obou rukách chyběl prsteníček. I on měl stálé a občasné zákazníky. Stálí zákazníci tvrdili, že jeho první žena je mrtvá dlouho a druhou že si nenašel, protože mu kolem krku pořád visel snubní prsten. Holič zase tvrdil, že klempíř ženu nikdy neměl, sice se čtyřikrát zasnoubil a pokaždé se stejným prstenem, ale nakonec se neoženil. Když byla výkladní skříň přeplněná kříži, rourami, sporáky a konvemi a hrnci, klempíř do umdlení letoval a drátoval staré hrnce.

Tramvaj míjela výlohu a mezi kříži a rourami od kamen a sporáky ulpěly tváře projíždějící tramvajové soupravy a na těle konví se zavlnily obličeje rozkolíbané jízdou a leskem pozinkovaného plechu. Tramvaj odjela a na konvích zůstal jen odlesk neporušeného sněhu.

Adina nosila letní šaty se stromy několik let. Rostla a šaty byly každé léto o něco těsnější a kratší. A koruny stromů visely po všechna ta parná léta hlavou dolů a tížily. A tak děvče z předměstí kráčelo po chodníku s ostýchavě plachou tváří a se stromy, kterým rostly kořeny do nebe. Tvář ve stínu živých stromů nikdy neschovala celou. Část ponořená ve stínu byla odtažitá a chladná, část vystavená slunci zvlídněla. Adina cítila, že má uprostřed obličeje zip, který spíná obě tváře dohromady.

Během letní přeháňky, která nikoho neosvěžila a nezchladila ani kameny, vlezli do spár dvorku vnitrobloku řetízky černých mravenců. Adina vzala průhlednou ohebnou pletací jehlici, která připomínala hadičku, a napustila do ní cukrovou vodu. Konec hadičky zastrčila do pukliny. Mravenci nalezli dovnitř, řadili se za sebou, někteří šli hlavou napřed, jiní se sunuli zadkem. Adina oba konce spojila plamenem sirky a náhrdelník si pověsila kolem krku. Stála před zrcadlem a náhrdelník ožil a hýbal se, i když se mravenci přilepili k cukru a umírali v místech, kde se dusili.

Teprve v náhrdelníku byl mravenec pro oko živočichem.

Adina chodívala k holiči každý týden. Vlasy jí rychle dorůstaly a ušní boltce nesměla mít zakryté. Cestou k holiči míjela výlohu s kříži, rourami od kamen, sporáky a zahradními konvemi. Klempíř za sklem na ni zuřivě zamával, vešla dovnitř. Podal jí kornout stočený z novin. V kornoutu měl v zimě už májové třešně, v červnu už meruňky, v létě už hroznové víno, ačkoliv nikde jinde nebylo ovoce zralé. Adina byla tenkrát přesvědčená, že ovoce dozrává díky novinám.

Klempíř jí podal kornout a řekl, sněz to rychle, ať to neshnije. Hltala ovoce, aby neshnilo, zatímco na ni mluví. Pak naopak řekl, nehltej tolik, vychutnej si každé sousto.

Žvýkala a polykala a pozorovala, jak na konci pájky zaplápolal oheň a olízl a sletoval díry na dně hrnce. Vyplněné díry se leskly jako roury od kamen, jako sporáky, jako zahradní konve a kříže ve výloze. Když se oheň nezakousne do hrnce, zakousne se smrt do prdele, řekl klempíř.

Adina se šla dát odpoledne ostříhat, kolem krku měla zavěšený mravenčí náhrdelník. Seděla před obrovským zrcadlem a klátila nohama. Holič jí česal vlasy, každou chvíli odtáhl hřeben a zkoumal ho a řekl, buď vypadnou mravenci, nebo vypadnete oba.

V rohu podřimoval muž. Na stehnech mu ležela holičova kočka. Muž byl vychrtlý a každé ráno, když odcházel na jatka, měl na hlavě kohoutí hřebínek. Vyděsil se snu. Kočka se lekla jeho, a když ji vyhazoval ze dveří, těsně minula zrcadlo. Mám až po krk zvířat na jatkách, křičel. Odplivl si.

Podlaha byla plná ostříhaných vlasů vychrtlých mužů, kteří se všichni navzájem dobře znali. Vlasy nepoddajné, tmavošedé, světle šedé, bílé. Vrstva na podlaze byla pokožka obří zarostlé hlavy. Do chomáčů zcuchaných vlasů si zalezli kuchyňští švábi. Prameny vlasů se rozpohybovaly a vlnily. Vlasy obživly, protože je poponášeli švábi. Na hlavách mužů neobživly.

Holič mrštil nůžky do otevřené zásuvky a řekl, takhle se nedá stříhat, mravenci mi zalezli pod košili. Vysunul košili z kalhot, poškrábal se, a když odtáhl ruku, zůstaly mu na břiše rudé šrámy. Proklínal pramáti všech mravenců, spílal jí a zlořečil. Muž z jatek proklínal pramáti všech mrtvol, spílal jí a zlořečil. Zrcadlo bylo najednou zavěšené moc vysoko a zásuvka položená moc nízko, Adina měla pocit, že nohy pod židlí jí visí ze střechy. Vyběhla ze dveří a tam ležela kočka. Kočka se ohlédla, měla tři oči.

Uběhl týden a holič dal Adině bonbony. Byly olepené vlasy, které na jazyku škrábaly. Adina se pokusila vlasy vyplivnout a holič řekl, že pročistí krk.

Bonbony v puse chrastily, Adina se zeptala, kdy umře muž, co vyhodil holičovu kočku. Holič nabral plnou hrst bonbonů, cpal si je do pusy a řekl, až mu ostříhám pytel plný vlasů. Až bude pytel napěchovaný a těžký jako muž, pak muž zemře. Všechny vlasy mužů, které stříhám, strkám do pytlů, dokud nejsou nacpané k prasknutí, řekl holič. Vlasy nevážím na váze, vážím je očima. Vím, kolik vlasů jsem za ta léta ostříhal, řekl holič. Cítím hmotnost v očích a nemýlím se. Holič sfoukl Adině vlasy z krku.

Zákazník, co vyhodil kočku, ke mně přijde ještě tak sedmkrát nebo osmkrát, řekl holič. Proto jsem mu tenkrát raději nic neřekl, ačkoliv kočka přestala od té doby žrát. Nevyženu přece stálého zákazníka těsně před posledním ostříháním a nepošlu ho k jinému holiči za novou nejistotou. Z koutků úst mu stékaly vrásky, zařízly se do tváře.

Clara stojí u deky, obléká si letní halenku. Náprstek na ukazováčku se blyští v prudkém slunci. Nohy má hubené, tělo si zkouší halenku, kterou právě došila. Rázným pohybem přetáhne halenku přes hlavu, vypadá přitom jako hubený pták, který nedělá nic jiného, než že zírá do léta a je překrásný. Ostří topolů udiveně přihlíží. V Clařině oholeném podpaží roste čerstvé strniště. V podpaží nosí neoholenou bradu muže, o kterém právě sáhodlouze vykládá, říká, ještě jsem nepotkala muže velkého formátu, to je zbožné přání.

Clara se směje, zavrávorá jako na chůdách, zbožné přání je rozhicované, na střeše ho jímá roztoužená závrať. Hlava neví o zeleném ostří topolových nožů, okrajích střech, mracích, městě. Neví, že sluncem rozpálená střecha je plná mravenců, kteří nosí mrtvé mouchy. Neví, že v slunci je střecha jen hranatá obruba nebes.

Zip na tváři a letní šaty, z nichž padají stromy, vychovaly z Adiny člověka, který se bojí šatů, a strachu se zbavovala dlouhá léta. Švadlena měřila délku života žen podle váhy odstřižků. Adina chodívala za švadlenou, jen tiše seděla a ani nedutala. Její neúprosný pohled neušetřil žádnou zákaznici. Věděla, kdy bude pytel ústřižků plný a těžký jako žena. Věděla, že vychrtlá žena z jatek si vyzkouší už jen čtvery šaty, než zemře.

Clara z tašky vyloví rezavě skvrnité letní jablíčko a podá ho Adině. Náprstek se leskne a zařízne se do jablečné slupky. Jablíčko má dlouhou stopku, do zralého jablka má daleko, je dřevnaté a obrůstá stopku. Adina se do jablíčka zakousne. Vyplivni to, červ, řekne Clara. Do masa jablka se zavrtala rezavá nit obaleče jablečného. Adina spolkne sousto i s červem. Je to jen jablečný červ, řekne, roste v jablku, sílí z jablečného masa. Neroste v jablku, řekne Clara, zavrtá se do něho, prokouše se a proplazí ven. To je jeho cesta.

Adina žvýká, sousta jí křupou v uších, co by dělal venku, řekne, je přece bílý a stvořený z jablečného masa a bílým jablečným masem se živí a kadí hnědou stezku, až se prokouše jablkem, zemře. To je jeho cesta.

Clařiny oči nejsou namalované a nebe je prázdné a nože zelených topolů jsou ostré a vzpřímené. Clara mhouří oči proti slunci. Zorničky hledají nejkratší cestu jablka z ruky do úst. Clara mlčí, natáhne se na deku, zavře oči.

Nad čtvrtí činžovních a sídlištních domů si hoví mrak, je bílý a opuchlý a trhá se. Vypadá jako starci, co umírají v létě na dovolené, rádi si pohoví nad městem, mezi postelí a hrobem.

Clara a letní stařec se ukládají ke stejnému spánku. Adina cítí v břiše mravenčení a stezku jablečného červa. Zavrtává se do ní ohanbím na vnitřní straně stehen a prokouše se do kolenních jamek. MUŽ UKRYTÝ V DLANI Za ženou kráčí stín, žena je malá a shrbená, stín si udržuje odstup. Žena zabočí do trávy a sedne si na lavičku mezi domy.

Žena sedí, stín stojí. Nepatří ženě, stejně jako stín zdi nepatří zdi. Stíny nechaly věci, kterým patřily, na holičkách. Patří pozdnímu odpoledni, které minulo.

Před spodní řadou oken činžovního domu rostou jiřiny, vysoké a obalené hustými listy. Rozpálený vzduch svinuje listy jako suchý papír. Jiřiny nakukují do kuchyní a pokojů, do talířů a postelí.

Z otevřeného kuchyňského okna vylétne kouř, je cítit spálenou cibuli. Nad sporákem visí gobelín. Mýtina s jelenem. Jelen je hnědý jako cedník na stole. Žena olízne dřevěnou lžíci. Dítě stojí na židli a fňuká. Kolem krku má uvázaný bryndák. Žena setře dítěti slzy bryndákem.

Dítě je velké, nemusí stát na židli. Dítě je velké, nemusí mít pod krkem bryndák. Ženin loket hraje všemi odstíny modré. Mužský hlas křičí, všechno tu smrdí cibulí, stojíš u plotny jako kráva, uteču do světa, půjdu, kam mě nohy ponesou. Žena zírá do hrnce a fouká do kouře. Řekne tichým a nesmlouvavým hlasem, tak si táhni, seber si svých zasraných pět švestek a vrať se domů k mámě. Muž popadne ženu jednou rukou za vlasy, druhou ji mlátí. Žena brečí a stojí u dítěte. Dítě zmlkne a zírá z okna.

Lezl jsi na střechu, řekne dítě, poznalo jsem tvůj zadek. Muž si odplivne z okna přes vysoké jiřiny. Horní polovinu těla má nahou, na hrudi modřiny. Co by tam tak asi bylo k vidění, neprovokuj, nebo ti plivnu jednu mezi oči. Slina dopadne na chodník, v ní slunečnicové semínko. Pojď sem a pořádně se vykloň, ať líp vidíš, řekne muž. Dítě se směje, žena zdvihne dítě ze židle, přivine se k němu. Směješ se a rosteš, řekne žena, a až vyrosteš, umlátí mě k smrti. Muž se směje potichu a vzápětí nahlas. Byl jsi s děckem na střeše, řekne žena.

Plivance, oharky cigaret, slupky slunečnicových semínek se válejí na chodníku mezi kroky. Tu a tam leží rozšlapaná jiřina. Na obrubníku se povaluje stránka vytržená ze školního sešitu a je na ní napsáno, že rychlost modrého traktoru je šestkrát vyšší než rychlost červeného traktoru.

Písmo školních dní. Písmenům podkluzují nohy a převalí se na záda, písmena dalšího slova padají na hubu. Bradavice na dětských prstech, špína na bradavicích, řetězce bobulí šedých bradavic. Prsty jsou krky krocanů.

Bradavice se přenášejí předměty, řekl Paul, putují po povrchu kůže. Adina se sešitů a dětských rukou dotýká denně. Křída skřípe na tabuli, každé napsané slovo může být bradavicí. V dětských obličejích bydlí unavené oči, neposlouchají výklad. Zvoní, je přestávka. Adina stojí před zrcadlem učitelského záchodu. Zkoumá obličej a krk, hledá bradavice. Do prstů se zažírá křída.

V řetězcích dětských bradavic jsou zalezlé rány, pošťuchování, zostouzení, postrkování, šikana a deptání, tlačenice a nenávist a popadání za límec. V řetězcích bradavic je zalezlé šílenství a záškoláctví, lstivá prohnanost a krutost matek a otců, příbuzných, sousedů i cizích lidí. Když je oko napuchlé, zub zlomený, ucho krvavé, následuje jen pokrčení ramen.

Trolejbus projíždí městem s osvětlenými okny, uprostřed je zvrásněná tahací harmonika. Dráty nahoře sebou v zatáčkách smýknou jako dlouhé rohy neznámého živočicha, tahací harmonika se rozevírá a zavírá, z gumových záhybů vzlétne prach. Je šedý a jemný jako chmýří, teplejší než večerní vzduch. Když trolejbus jezdí městem, znamená to, že pustili elektrický proud. Rohy zasrší jiskrami a jiskry vzlétnou do korun stromů. Z hlubokých větví na silnici padají listy. Topoly nahlížejí do všech ulic, jsou ve tmě tmavší než ostatní stromy.

Před Adinou kráčí muž. V ruce drží kapesní svítilnu. Město je bez proudu často, baterky přirostly k rukám jako prsty. V ulicích je tma jako v pytli, noc je ukovaná z jednoho kusu a bázlivý chodec je šustivým zvukem nad osvětlenými špičkami bot. Muž namíří baterku za sebe. Na konci ulice se večerem táhne poslední bílá nit. Za výlohou se zalesknou bílé polévkové talíře a nerezové lžíce. Baterka zhasne, muž čeká, až konec ulice zabočí a napojí se na postranní ulici. Když baterku znovu rozsvítí, zmizí. Je mužem ukrytým v dlani.

Proud vypínají, když je tma jako v pytli plném ostříhaných vlasů. Továrna na výrobu obuvi nebzučí, ve vrátnici hoří svíčka, vedle ní sedí rukáv. Před vrátnicí štěká pes, není ho vidět, jen oči se mu lesknou a na asfaltu je slyšet tlapky.

Topoly prostupují město, ostrá zeleň proniká do všech ulic. Domy se choulí k sobě. Za záclonami stojí světla rovných svíček. Lidé drží děti poblíž světla, chtějí se pokochat tvářemi dětí, než nastane nové ráno.

Kde roste husté houští, znamená noc přežití mezi úkrytem v listí a přepadením. Když v setmělém městě nejde proud, noc oznámí plíživý příchod a nejprve odřízne lidem nohy. Kolem ramen se jako šála choulí zbytek kalného světla, vystačí leda na pozdrav. Jinak není vidět na krok.

Někdy svítí kaluže, nevydrží dlouho, půda je vyprahlá a má žízeň, léto je parné a suché a prašné a nesprchne celé týdny. Houští sahá Adině po ramena. Keř má neklidné bílé

19

květy, nasáklé těžkou vůní stísněnosti. Adina zapne bater

ku, světelný oválný kruh je bílé vejce hozené do tmy. Roste

v něm hlava se zobákem. Světlo baterky je jen pojistka, aby

noc nespolkla celá záda, jen jejich polovinu. Jinak není vi

dět na krok.

Růže zalátaly děravou stříšku, spřádají nad vchodem pa

vučinkovou síť špinavých listů a špinavých hvězd. Noc vy

tlačuje hvězdy z města. PRAMEN VLASŮ Noviny jsou zrnité a plné drobných třísek, ale diktátorův pramen vlasů spadajících do čela se na papíře leskne. Pramen vlasů je napomádovaný a leskne se výrazným třpytem. Pramen vlasů je hustý, pečlivě sčesaný. Pramen vlasů je mohutný, řidší pramínky jsou odkloněné do diktátorova týlu. Papír je spolkl. Na zrnitém papíře stojí: Nejmilovanější syn lidu.

Co se leskne nápadně, je vidět a vidí.

Pramen vlasů spadajících do čela se leskne. Dívá se na celou zem každý den. Diktátor v rámečku novin je veliký jako polovina stolu. Taky každý den. Pod pramenem vlasů je tvář velká jako dlaně, které si Adina položí vedle sebe, zírá do prázdna a zadrží dech.

Čerň v diktátorově oku je velká jako nehet na palci, když ho Adina ohne, aniž by po něčem sahala. Čerň v oku se z novin dívá na celou zem. Každý den.

Zem protíná ostražitý zrakový nerv. Města a vesnice jsou k sobě nahnané jako stáda dobytka. Jinde jsou oddělené a roztržené. Zbloudilé cesty končí uprostřed polí, v příkopech bez přemostění, u stromů. A stromy, které tu nikdo nesázel, se dusí. Psi se potulují. Když jim chybí dům, zapomenou štěkat. Ztratí zimní srst, letní srst, chvíli jsou bojácní a plaší, a když to nikdo nečeká, zdivočí. Bojí se, proto běsní, než někoho kousnou.

Kam se zadívá čerň v oku, tam se lidé v celé zemi zastaví a ucítí pod nohama ledové ostří. Prudce stoupá k hrdlu a zpátky sklouzne po zádech.

Zastaví se i kavárna, park, železné stoly a židle, jejichž opěradla míří k listí a lodyhám, tenkým a bílým jako nit. Židle jsou těžké, lidé je neuzvednou a stěží odsunou. Dotknou se jich a ucuknou, prsty ucítí místo železa ledovou vodu.

Cesta do kavárny ubíhá podél řeky, řeka ubíhá podél cesty. U řeky postávají rybáři a ve vodě stojí čerň v oku. A leskne se.

Co se leskne nápadně, je vidět a vidí.

Na břehu stojí stíny topolů a sbíhají po schodech, narážejí na obrubníky, nepotopí se. Když přes most projíždí tramvaj, velké stíny vyženou nemilosrdně ty menší do říčního proudu, jako pramen vlasů na diktátorově čele vyžene menší pramínky do týla.

Střídají se pruhy topolů v slunci a topolů ve stínu, město je žíhané. Pruhované je i dláždění, zdi, travnaté plochy, drny, voda, lavičky.

Ačkoliv je letní den, není vidět živou duši. Dusný den parného léta by procházku podél řeky proměnil v martyrium.

Rybáři nevěří žíhanému létu. Moc dobře vědí, že stíny topolů zůstanou i dole tím, čím jsou nahoře: ostřím nožů.

Rybáři říkají, že tady ryby neberou. Když topoly pokryjí rybaření tmavým stínem, postaví rybáři své rybářské náčiní o kus dál na světlejší trávu a udice hodí do světlého vodního terče.

Podél řeky kráčí žena. Objímá oběma rukama převázaný polštář, objemný balík sotva unese. Třeba uvnitř spí zachumlané dítě, nemluvně s hlavami na obou koncích, které nejsou provázkem utažené pevně. Ženiny paže jsou hnědé a lýtka bílá jako polštář, který nese. Jeden z rybářů se ohlédne za lýtky. Žena se nakrucuje a kroutí zadkem. Rybářův pohled spadne do vody, unavený a deprimovaný stojkami topolů na vodní hladině. Rybářovy oči podřimují, nos cítí ve vzduchu překotný večer, který se mihne městem a dotírá uprostřed dne. Prsty sáhnou do kapsy kalhot, do pusy zastrčí cigaretu. Přižene se vítr, ruka se zvětší a zakryje oheň, který v koutku úst hoří jasným plamenem.

Rybáři vyloví z řeky utonulou trávu, roztřepené ponožky a vyboulené kalhotky. A když se rybářské pruty ohnou a udice jsou napnuté a opilé říčním dnem, vyloví mazlavě špinavou rybu. Vypadá jako mrtvá kočka.

Nosy cítí překotný večer. Je to zloděj, který všechno ukradne. A co neukradne, zakáže, říkají rybáři. Žíhané léto spolkne rybářům štěstí i s navijákem.

V topolech visí šešule, ani semena, ani plody, jsou to náprstky pro hmyzí havěť, pro mouchy a mšice. Padají z topolů a plazí se přes noviny. Adina odsune hmyzí havěť do diktátorových vlasů, mouchy putují podél ušního boltce, mšice ucítí lesk a třpyt a rychle předstírají smrt.

Servírka nakloní tác, zahlédne noviny a v novinách čerň v oku, rychle vyrovná páteř, uši rudnou. Uhne pohledem, strach napne modré žilky ve spáncích, servírka postaví do čela stolu sklenici. Limonáda je zředěná, víří v ní žluté bublinky, ve sklenici stojí pramen vlasů spadajících do čela. Adina zamíchá limonádu. Lžíce se leskne, limonáda se leskne. Co se leskne nápadně, je vidět a vidí.

Za čelem bodají horké jehličky, přes most jede tramvaj a rozvlní vodu v řece. Adina nechá lžíci v limonádě, sklenice se nedotkne, ruka je lžíce. Adina čeká na Claru a Paula. Odvrátí se na druhou stranu.

Za placatou střechou kavárny leží park a za ním stojí lomené mansardové střechy. Jsou to ulice ředitelů, dozorců, starostů, tajných policistů, důstojníků. Tiché ulice moci, kterých se bojí i vítr, pokud se do nich chudák omylem zatoulá. Jenom tudy profičí a zmizí. A když zaburácí silně, raději si zlomí vlastní žebra než, nedej bože, místní větev. Na cestičkách šustí suché listí a zametá stopy za každým krokem. Lidé, kteří tudy jen procházejí a kteří tu nebydlí na dobré adrese, jsou pro ulice moci neviditelnými nulami.

Tiché ulice moci stojí v mlžném oparu, který půlí a polyká větve parku, a listí nasákne odposlechem. Mlžný opar nasměruje klidné kroky k řece a promění je v jektavý klapot podpatků. Mlžný opar způsobuje, že lidé opatrně překračují na obou březích řeky čerstvě posečenou trávu čapím krokem. Náhodní chodci na sebe nechtějí upozorňovat a vyčnívat, chovají se nepřirozeně, jdou pomalu, s prkenně vyrovnanými zády. A přece jsou to štvanci, knedlík úzkostného strachu jim uvízl v krku. Když už jsou na mostě, město je ukryje ve lhostejném ruchu. Oddechnou si, tramvaj zarachotí, vymaže ticho a myšlenku na pramen vlasů.

Muži tichých ulic moci nejsou vidět v domech ani na zahradách. Za jedlemi a po kamenných schodech chodívá jen služebnictvo. Když omylem šlápnou na pěstěný trávník, žaludek jim sevře úzkost, aby trávu nepolámali, a v krku uvízne knedlík strachu. Když sečou trávník a přistřihují okrasné dřeviny, mají v bělmu zrcadlo a v něm se srp a hrábě lesknou jako nůžky a hřeben. Služebnictvo nedůvěřuje vlastnímu stínu, protože i ruce vrhají cizí stín. Lebky nezapomněly, že se narodily v zapadlých špinavých ulicích se zasviněnýma rukama. A že ruce, i když budou v důchodu na odpočinku, nebudou čisté nikdy, budou jen staré. Když služebnictvo otevře ledničku patřící panstvu, oči se vyděsí, protože na nohy se vyřine obdélníkové světlo, jako by spadla klec. Nástěnné hodiny tikají, závěs se nadouvá, služebnictvo stojí jako solný sloup, ochromené myšlenkami, které proletí hlavou jako šíp. Maso je zabalené v celofánu. Celofán je pokrytý bílou jinovatkou, stejnou námrazou jako kámen a mramor na zahradě.

V zahradách tichých ulic moci nestojí roztomilé čepičky zahradních trpaslíků. V zahradách stojí posmutnělé obří kameny, bosé a nahé. Nazí lvi jsou bílí jako psi zapadlí ve sněhu a nazí andělé bez křídel jsou bílí jako zasněžené děti. A když se v zimě na slunci převaluje mráz, sníh zežloutne a taje, aniž by zmizel.

Služebnictvo bydlí ve sklepních bytech pod domy. V noci zavadí ve spánku spíš o svinky a myši než o přepych horních pater domu. Sluhové a komorníci a majordomové leží většinou pod drnem, jejich potomci dávno odrostli dětským střevíčkům a odešli z domu. Služebnictvo jsou dnes vdovy.

Ve škole, kde učí Adina, je učitelkou i dcera jedné z novodobých služek. Máma slouží v tom žlutém domě za oválnou zahradou, řekla Adině. Stála u řeky, namířila prst na protější břeh, ukázala na žlutý dům. V očích měla tupý výraz nebo přechodně strnulý pohled, protože den byl chladný a stály u vody. Nahoře na mostě se rozhihňala, projíždějící tramvaj umlčela hihňání. Večer, když už je tma, řekla dcera služebné, se pán vrací domů. Je to důstojník a dny prochlastá ve vojenském kasinu na náměstí Svobody. Cesta domů si ho večer najde sama, ne on ji. Než opustí kasino, servírky mu narazí vojenskou čepici na hlavu obráceně, štítkem dozadu. Chvíli se potácí a motá ulicemi s promáčklým dýnkem a štítkem v zátylku, než si ho cesta k domovu najde. Každý večer se v domě odehrává stejná scéna: DUNAJSKÁ DELTA. Na věži katedrály se rozezvučel zvon, dcera služebné se podívala směrem ke katedrále, hihňala se a údery zvonu jí visely na rozesmátém jazyku. Blízkost řeky a její chlad se připomněly ještě jednou, odrazem ve výkladních skříních. Dcera služebné se sehnula, zkoumala podrážky bot. V očích měla podešev a řekla, podpatky se mi nějak nelíbí. Zatvářila se spiklenecky, vrátila se k důstojníkovi a opakovala DUNAJSKÁ DELTA.

Když už je důstojník na schodech mezi kamennými lvy, jeho žena zaslechne, jak mu vržou odřené holínky, a řekne mojí mámě: DUNAJSKÁ DELTA. Máma popadne v kuchyni

25

hrnec s vařící vodou a odnese ho do koupelny. Horkou vodu

přelije do vědra, které stojí na podlaze. Dolije studenou, aby

voda byla vlažná. Důstojníkova žena číhá v chodbě a ode

mkne dveře, dřív než se klíč zvenčí stačí otočit v klíčové

dírce. Opilému důstojníkovi vyrve aktovku z ruky a z hlavy

mu strhne vojenskou čepici a řekne DUNAJSKÁ DELTA.

Důstojník něco zabručí a kývne. Následuje ženu pokojem

do koupelny. Žena sedí na sklopeném záchodovém prkén

ku, důstojník si stáhne holínky a postaví je za dveře. Žena

řekne, vypusť ptáčka z hnízda. Důstojník si stáhne kalho

ty uniformy a podá je ženě. Žena je pečlivě složí a pověsí si

je přes paži. Důstojník stáhne spodky a roztáhne nohy nad

vědrem, padne na kolena a zírá na modré kachlíčky nad zr

cadlem. Jeho úd visí do vody. Když do vody klesnou i var

lata, žena řekne, dobrá. A když varlata plavou na hladině,

žena brečí a ječí, vyšoustal sis rozum z hlavy, dokonce i tvo

je holínky jsou schlíplé jako tvůj ocas. Důstojník se podívá

na varlata plovoucí mezi koleny, přísahám ti, miláčku, kok

tá, miláčku, přísahám.

Dcera služebné se ohlédla za holým keřem, který se jí

otřel o kabát, a řekla, máma vůbec netuší, proč a co přísahá,

zrcadlo je zamžené, důstojník zopakuje přísahu. Jeho žena

mlčí, teď pro změnu brečí důstojník. Vlastně jen naříká,

její bolest je hlubší. Máma sedí v obývacím pokoji na konci

dlouhého stolu. Dívá se do koupelny, stydí se až za ušima.

Ruce se jí třesou a schovává je pod stůl. Jakmile máma po

hne pantoflem, důstojníkova žena řekne, Lenuzo, seď a ani

se nehni. A důstojníkovi řekne, vrať ptáčka pěkně zpátky do

hnízda. Důstojník vstane a natáhne si spodky. Žena má přes

ruku přehozené jeho kalhoty a projde obývacím pokojem,

cestou se opírá o hranu stolu a o ramena mojí mámy a řek

ne, Lenuzo, ukliď, a zamíří zpátky ke dveřím ložnice a opírá

se o hranu stolu jako o zábradlí. Důstojník za ní cupitá s ho

línkami v ruce jako poslušný pejsek.

Dcera služebné vdechla do zmrzlých dlaní teplý vzduch.

Kabát nemá kapsy, řekla, darovala mi ho důstojníkova žena. Máma uklidí koupelnu a zhasne. Vlastně se mi tomu ani nechce věřit, řekla dcera služebné, třela si ruce o kabát, nehty narážely na knoflíky, knoflíky zacinkaly, jako když na sebe narazí oblázky.

Máma ale nikdy nelže, řekla dcera služebné. Za dveřmi

ložnice chrápe důstojník a žena si brouká píseň:

Růže v údolí

Rozkvetou jednou zas

Rozkvetou do krásy krás

Růže v údolí

Máma píseň dobře zná, žena si ji zpívá v kuchyni každé

ráno. Máma se odplíží tiše a po špičkách, ale podlahy stejně zavržou. Žena zmlkne a řekne, Lenuzo, jestli jsi v chodbě, zamkni a klíčem otoč dvakrát. Žena se bojí, řekla dcera služebné, že do domu vnikne kamenný anděl. Proto před domem hlídkují lvi. Žena říká mámě, jeho anděl mezi mými lvy nikdy neprojde. Důstojník koupil anděla natruc lvům své ženy. Máma tvrdí, že anděl i lvi pocházejí od stejného kameníka, takže si nic zlého neprovedou. Důstojník to ví, žena ne. Ráno stojí důstojník před ženou ve vojenské čepici a holínkách a žena mu v chodbě kartáčuje vojenskou uniformu. Důstojník se pomalu sehne a zdvihne aktovku a žena se sehne a kartáčuje uniformu. Kartáč je tak malý, že když u nich máma sloužila jen krátce, kartáč v ženině ruce neviděla a divila se, proč svírá ruku v pěst a pěstí přejíždí a uhlazuje důstojníkovu uniformu. A pak jí jednou kartáč z ruky vypadl. Žena má drobné ruce, máma by se byla vsadila, že žena v rukou nic neschová. Důstojníkova žena je robustní, u tak mohutné ženy drobné ruce nikdo nepředpokládá. Důstojník opouští dům, žena si stoupne k oknu, dívá se za ním. O dva domy dál jí zmizí z očí a žena čeká, až ho zahlédne zase na začátku mostu a na mostě. Žena říká, že se bojí, aby se mu po ránu na mostě něco nestalo, protože je střízlivý.

Pak je tu ještě ta historka s voňavkou, řekla dcera služebné. Žena ji nosí schovanou v kapse, lahvička od parfému je léta prázdná. Na skle je vyrytá růže, uzávěr býval pozlacený, ale už je ošoupaný. Na lemu uzávěru jsou písmena vyrytá cyrilicí, v lahvičce musela být ruská voňavka. Před lety bydlel v domě ruský důstojník s modrýma očima, o kterém se v domácnosti nemluví. Jen žena občas významně prohodí, že nejhezčí důstojníci mívají modré oči. Její muž má oči hnědé a občas ženě významně řekne, zas smrdíš růžemi. S tou lahvičkou od parfému je spojené nějaké zvláštní a smutné tajemství, řekla dcera služebné, a navlhčila si špičkou jazyka spodní ret a šmejdila jazykem v koutku úst. Něco, co jitří nesplněné touhy a přání a nutí lidi práskat dveřmi. Z důstojníkovy ženy nedělá osamělého člověka nepřítomnost manžela, ale prázdná lahvička od parfému, řekla dcera služebné. Máma má občas pocit, jako by se ženina hlava smršťovala a krk ji vcucnul, jako by v ženě byly schody a vedly od hrtanu po kotníky, jako by hlava uvnitř drncala po vnitřních schodech a stopovala sama sebe. Asi proto, že máma bydlí dole ve sklepě, řekla dcera služebné. Důstojníkova žena stráví půl dne u stolu, sedí a oči ve tvaru slunečnic má pichlavé a prázdné jako vyprahlé růže. Dcera služebné si ušmudlaným kapesníkem osušila zrudlý nos a zmuchlaný kapesník držela ruce jako sněhovou kouli a řekla, důstojníkova žena kupuje mámě každý rok k Vánocům trepky z pravé ovčí kůže a každý týden jí dává zrnkovou kávu a ruský čaj.

Zrnkovou kávu a ruský čaj dá máma mně, šetří. Jen domácí trepky mi dát nemůže, to by žena poznala. Předposledních se zbavila, vymluvila se, že je ukradl a rozkousal pošťákův pes. Pošťák všechno popřel, dokázat nemohl nic.

Dcera služebné řekla, že místo učitelky dostala díky mámě a díky důstojníkově ženě.

U řeky stojí dva rybáři. Jeden sundá čepici, vlasy má spečené horkem, po zátylku stéká pramínek potu. Prostovlasý rybář nosí čepici z hustých bílých vlasů. První rybář plive do vody slupky, plavou na hladině, uvnitř bílé, na povrchu černé. Podá muži v prostovlasé bílé čepici hrst slunečnicových semínek, jez, řekne, ať nám čas rychleji utíká. Muž v prostovlasé bílé čepici s díky odmítne, připomínají černá jadýrka melounu, řekne. Když jsem se vrátil z fronty, tak mi všechno, co jsme doma polkli, smrdělo krchovem. Salám, sýr, chléb, dokonce i mléko a zavařené okurky schované v kredenci mi připomínaly otevřený hrob. Říkal jsem si, počkej, vydrž a do roka a do dne uvidíš, a tak tu dneska stojím a nejsem o nic moudřejší. Sehne se, popadne oblázek, otáčí ho v prstech, přimhouří pravé oko. Rozmáchne se, mrští oblázek do vody, kamínek se odrazí od hladiny a poskakuje, čtyřikrát se dotkne vody, čtyřikrát pokračuje v letu. Než se potopí, zatančí si na vodní hladině. Jídlo už se mi tolik nehnusí, ale stejně se děsím, co se skrývá uvnitř melounů. Rybář se slunečnicovými semínky se sehne, má úzké rty a šikmé oči. Poponese rybářské pruty a postaví je na světlý travnatý pruh.

Slunce stojí vysoko, stojí na městě. Rybářské pruty vrhají stín. Odpoledne se opírá o stín rybářských prutů. Adina si pomyslí, že až se odpoledne překlopí a den sesmekne a vyhloubí v polích na okraji města hluboké příkopy, tak poláme kukuřici.

Když se rybáři odmlčí, stojí bez pohnutí. Když spolu nerozprávějí, nežijí. Nemají důvod mlčet, jen jim v krku váznou slova. Na věži katedrály jsou hodiny, zvon odbíjí, budoucí hodina je prázdný a dávno prošlý čas, může být dneškem a zároveň zítřkem. U řeky nikdo prázdnou hodinu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist