načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Liščí gambit – Yoon Ha Lee

Liščí gambit

Elektronická kniha: Liščí gambit
Autor: Yoon Ha Lee

Ve světě hexarchie je technologie tak pokročilá a jiná, že ji lze jen stěží pochopit. Vše, včetně války proti kacířům, řídí podivuhodný kalendář: jakýsi matematický systém, který ovlivňuje realitu. Když se jej začne zmocňovat hniloba, hrozí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 332
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Ninefox gambit ... přeložila Dana Krejčová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7955-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ve světě hexarchie je technologie tak pokročilá a jiná, že ji lze jen stěží pochopit. Vše, včetně války proti kacířům, řídí podivuhodný kalendář: jakýsi matematický systém, který ovlivňuje realitu. Když se jej začne zmocňovat hniloba, hrozí něco horšího než nepřesnosti v datech. Kapitánka Čeris netuší, proč s tím má něco udělat právě ona, ale může si pro misi na vesmírnou Pevnost rozsypaných jehel alespoň zvolit libovolnou zbraň. Volí nemrtvého stratéga generála šaose Jedaa. Ještě za života proslul svou genialitou, ale také tím, že zešílel a způsobil strašlivý masakr...

Popis nakladatele

Válka. Kacířství. Šílenství.

Kapitánka kel Čeris z hexarchátní pěchoty upadla v nemilost, protože v bitvě proti kacířům použila nekonvenční metody, které nejsou schválené doktrínou. Kelské velitelství jí poskytne příležitost se očistit — musí pro hexarchát získat zpět vesmírnou Pevnost rozsypaných jehel, uzlovou tvrz, které se nedávno zmocnili kacíři. V sázce však není pouze Čerisina kariéra — pokud neuspěje, mohl by vzápětí padnout celý hexarchát.

Její poslední nadějí je spojit se s nemrtvým stratégem šaos Jedaem. Dobrá zpráva je, že generál Jedao ještě nikdy žádnou bitvu neprohrál. Je možná jediný, kdo dokáže vymyslet způsob, jak pevnost úspěšně znovu dobýt, aniž ji úplně zničí, přestože ji chrání nepřemožitelné štíty z invariantního ledu.

Špatná zpráva je, že Jedao ve svém předchozím životě zešílel a zmasakroval dvě armády — jedna z nich přitom byla jeho vlastní. Během obléhání musí Čeris odhadnout, jak dalece může nemrtvému generálovi věřit — mohla by se totiž sama snadno stát jeho příští obětí.

 ––––

Jako když se Heinleinova Hvězdná pěchota potká s Coppolovou Apokalypsou — a velení by dostal Kurtz. Ohromující military space opera, která množstvím nápadů a varování připomíná díla Hannu Rajaniemiho, nebo dokonce Cordwainera Smithe.
- Stephen Baxter, spisovatel

Spletitá, komplikovaná, ale nikoli přeplácaná, úchvatně originální space opera.
- The New York Times

Miluju Yoonovo psaní! Liščí Gambit je plný bitev a politických intrik v krásně vystavěné vzdálené budoucnosti, která dokáže být zároveň cizí i lidská. Bude bavit čtenáře, kteří už znají vynikající Yoonovy povídky, a čtenáři, kteří se s Yoonovou prací setkají poprvé, budou ohromeni.
– Ann Leckieová, autorka bestsellerové trilogie o Rádčském impériu

Zařazeno v kategoriích
Yoon Ha Lee - další tituly autora:
Liščí gambit Liščí gambit
Krkavčí lest Krkavčí lest
 (e-book)
Krkavčí lest Krkavčí lest
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LIŠČÍ GAMBIT

YOON HA LEE



YOON HA LEE

Brno 2019


Ninefox Gambit

Copyright © 2016 by Yoon Ha Lee

All rights reserved

Cover art © Chris Moore

Translation © Dana Krejčová, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-510-8 (PDF)

ISBN 978-80-275-0100-7 (ePUB)

ISBN 978-80-275-0099-4 (MobiPocket)


7

Kapitola jedna

Učitelka na kelské akademii kdysi vysvětlila Čerisině třídě, že

hraniční fukar je zbraň, která by se měla použít až jako ta

úplně poslední možnost, a to nejen kvůli své neblahé proslulosti. Dotyčná učitelka viděla jednou takový fukar v akci. Čeris

ovšem v hlavě neuvízlo nic takového, jako že třeba všechny

dveře v obleženém městě vyslaly záření, které obyvatele upek

lo. Nebyly to ovládací rovnice, dokonce ani učitelčino levé oko,

poškozené během zmíněného útoku, v němž se jako bludička

mihotalo světélko.

Ne, Čeris si zapamatovala hlavně učitelčinu poznámku bo

kem: že když po návratu našli těla, která byla pouhými mrtvolami s popraskanýma očima, a nikoliv pokroucenými radiač

ními branami na pozadí sežehlých černých zdí a sklovitých

střepů, byla to jedna z nejlepších chvil jejího života.

O pět let, pět měsíců a šestnáct dní později, obklopená roz

mačkanými tanky a kouřícími krátery na Rypadle, odlehlé

planetě kacířských úhořů, došla kapitán kel Čeris z roty Volavka ze 109.—229. praporu k závěru, že její učitelka vykládala

pohádky. Mrtví — kosti, z nichž se odpařilo maso — nepři

nášeli žádnou útěchu. Byla to jenom předčasně odškrtnutá

čísla.


8

Podle instruktáže měli úhoři směrový generátor bouřek.

A bouřky měnily vektory. Působily sice jen lokálně, ale bylo

nepříjemné, když paralelně se pohybující kolony skončily na

opačných koncích cesty sto kiláků od sebe, a osudné, když

vás přesun po povrchu planety poslal místo toho do podzemí.

Pokud jste se ocitli příliš blízko, mohly vás bouře zcela roz

ložit na jednotlivé atomy. Čeris i ostatním kapitánům se do

stalo ujištění, že pohlcovače počasí udrží bouře v omezeném

prostoru a že kelské pěchotě postačí tam jen napochodovat

a zmocnit se generátoru.

To bylo před osmnácti hodinami. Nešlo o to, že by byl ně

kdo překvapený, když plán selhal. Tohle byla jatka.

Rota Volavka opustila úkryt v jihozápadním lese před

pouhými třiaosmdesáti minutami. Záměrem bylo postoupit

únavným obloukem na východ a pak se stočit na sever ko

lem kóty 117, protože informace od rozvědky naznačovaly, že

předvoj úhořů obsadí hřeben u lesa a cestu na vrch samotný

ponechá volnou. Když se Čerisina rota vynořila z lesa, uviděla,

co se stalo kelům, kteří šli před nimi.

Čeris si ony první, děsivé dojmy z toho, co zůstalo z prapo

ru, nedokázala uspořádat. Nohy obrácené naruby vedle ne

poškozených bot. Černo-zlaté kelské uniformy vpletené do

roztrhaných hrudních košů. Pokroucené lebky s rozevřenými

čelistmi a očními důlky zírajícími ze spánků a pruhy šlach

zauzlované kolem drolících se zubů. Kniha sprostých slov ve

psaná do kaž dého marného odstínu červené, jaký kdy lidské

tělo vytvořilo, stránky rozevřené po celém bojišti od obzoru

k obzoru.

Její rota přežila jen díky hloupému štěstí. Zdržela je chyba

v polní síti, a tak unikli hlavnímu náporu. Čeris nevěděla, jestli

to zvládla i některá z ostatních rot či praporů. To, že nedoká

zala navázat spojení s velitelstvím, pro ni nebylo překvapením.

Výpadky spojení nebyly nic neobvyklého. Nicméně rozkaz byl

rozkaz, a tak bylo nejlepší pokračovat dál. Jakmile se dostanou


9

dost blízko, hlavní voj úhořů už proti nim nebude moct použít

bouře, protože jinak by se sami ocitli v jejich dosahu.

Tepelné impulzy v levé paži ji upozornily na kontakt. Slu

žebník Vrabec 3 hlásil souřadnice blížícího se úhořího prapo

ru, odhadovaný příchod za dvě hodiny. Vysílání skončilo vý

buchem bolesti: služebník byl odhalen. Nemělo smysl doufat,

že v něm úhoři nepoznají kelského služebníka, a bylo znepo

kojivé, že mu byli ochotní prozradit, že ho našli, než ho zničili.

Na oplakávání Vrabce 3, který měl rád kelskou hudbu, nebyl

čas. To bude muset počkat.

„Něco od ostatních služebníků?“ zeptala se Čeris přes sub

vokální přenos svého spojovacího důstojníka, poručíka-ženisty

Dinenga.

Chvíle ticha. „Nic, pane,“ řekl Dineng. „Vrabec 8 zkoumá

bouři před námi.“

Čeris se zamračila na opakované blikání hlášení ve formě

optických vrstev. Pokud něco, znejasňovaly jí obraz situace, ale

na to ona byla zvyklá.

Tlachání v přenosu poslouchala na půl ucha a přitom porov

návala staré mapy i nová hlášení průzkumníků. V proudu zvuku

praskala pořád dokola určitá slova: Úhoři. Spánek. Bouře, fraktál­

ní koeficient, nemůžou si ty pohlcovače počasí pospíšit. A pro všech

no na světě, to už zase kel Inoe žvaní o svém sexuálním životě?

Čeris by osobně nevadilo, kdyby si mohla zalézt do stínu pod

skálou a nejmíň týden prospat. Týden byl jednou z mála časo

vých měr, které hexarchát neupravoval. U nich doma ve Měs

tě hodujících krkavců používali osmidenní týden. Když byla

unavená, bylo snadné přepnout z desetidenního vojenského

týdne na osmidenní. V potají udržované tradici lidu, z něhož

pocházela její matka, by byl dnes Mrtvolný den, připomínající

důležitost mrchožroutů. I když, o té by se dalo pochybovat.

„Pane.“ Nadporučík kel Verab ji vytrhl ze zasnění. „Nelíbí

se mi ty siluety na kótě 119.“ Tato kóta ležela jihozápadně

od kóty 117. Vyvolala si komplikovanou siluetu na obrazovce


10

a zamračila se na ni. „Nejspíš nějaké zařízení. Vsadím se, že

má oči. A úhoři určitě povolají dělostřelectvo v tom momentě,

kdy si budou myslet, že nás vyřídí všechny, na to můžete vzít

jed. Možná bychom měli jít dál na východ.“

„Nemůžeme se kacířům vyhýbat věčně,“ namítla Čeris. „Bu

deme muset doufat, že pokud začnou vrhat střely, formační

ochrana vydrží.“ Oslovila celou rotu. „Formace,“ nařídila.

„ Pirův vějíř.“ Mělo to i delší jméno, ale na bojišti neměl na celá

jména nikdo čas.

Pirův vějíř patřil k jednodušším formacím. Jak jméno na

značovalo, připomínal klín. Pro Čeris to bylo nejjednodušší:

držela hlavní otočný bod v čele a všichni upravili pozice vzhle

dem k té její.

Boj ve formaci byl kelskou specialitou. Spojení formační

geometrie a kelské disciplíny jim umožňovalo usměrňovat

účinky exotik, od žárových kopí po silové štíty. Naneštěstí,

jako se všemi exotikami, tato schopnost závisela na tom, na

kolik se místní společnost držela hexarchátního vysokého ka

lendáře. A vysoký kalendář nesloužil pouze ke sledování času.

Zahrnoval i svátky, výroční dny s obřadným mučením kacířů...

zkrátka, celý vratký společenský řád.

Že se účinek formace začíná šířit, Čeris poznala, když svět

zmodral a černé se prolnuly do šedé. Pirův vějíř nabízel ochra

nu před počasím. Obvykle bylo lepší spoléhat se na pohlcova

če počasí, jenže Čeris už přestala věřit, že na této misi budou

fungovat. Naneštěstí formace nezaštiťovala jednotku před pří

mým zásahem. Doufala, že se dostanou ke generátoru dřív,

než to začne být problém.

Pokud by se situace změnila, byly tu další formace. Knihov

na kelské pěchoty jich čítala tisíce, i když základní lexikon

jich zahrnoval jen asi stovku. A také jste při modulaci museli

počítat s přechodovým časem, zvlášť mezi méně známými for

macemi. Čeris mohla svým vojákům podat informace přes síť,

jenže to nenahrazovalo cvičení.


11

Zahnuli k severu a pochod Čeris uklidnil. Nízké, tlusté

sukulenty — příliš nízké, než aby tvořily spolehlivý úkryt —,

které tu rostly, končily rozdupané. Rostliny vydávaly štiplavou

vůni, která slábla do mdlé přesládlosti. Průzkum oblasti ji ne

označil za toxickou. Čeris nevěděla, jestli mají rostliny nějaký

význam pro úhoře. A ona Rypadlo pravděpodobně opustí, po

kud tedy Rypadlo vůbec někdy opustí, aniž to zjistí.

Nadporučík Verab ji tepelným pulzem upozornil na to, že

byl spatřen nepřítel. V přenosu Čeris zaslechla, jak mladší

seržant řve na někoho, kdo upustil pušku, zeleného rekruta,

který měl nadání všechno zpackat.

Polní opevnění úhořů kontrolující jeden z větších pahorků

vypadalo jako hrubé pobřeží v moři prachu a jejich hlídky se pohybovaly s jistou lajdáckostí. Vzdálené postavy se ale začaly vzrušeně pohybovat: Čeris by se vsadila, že si mysleli, že tu jsou v bezpečí.

Letmý zájem vzbudila úhořská korouhev, což byl zelený

oheň a pochmurný stín s kroutícím se motivem. Úhoři se na

zývali Společností rozkvětu, třebaže hexarchát toto jméno nepoužíval. Odebrání jména upíralo dotyčným lidem jejich moc,

což byla lekce, na niž se Čeris snažila nemyslet.

„Ukázat kelskou korouhev. Postoupit a pal. Chci, aby všech

no, co se hýbe, chcíplo.“

Korouhevníci zapnuli generátor a k nebi vyšlehl oheň. V srdci

zlatých plamenů byl kelský jestřáb z popela, černý pták hořící ve své vlastní slávě, a pod ním znak jejich generála, trnový řetěz.

Přestože ji pobavilo, s jakou útlocitností byl znak navržen — po

chopitelně v něm nechyběl okázalý jestřáb z popela, pochopitelně v něm byl oheň —, pocítila Čeris při jeho spatření tajné pohnutí.

Několik zelených vojáků z Verabovy čety střílelo na stráže,

ale příliš rychle a ne moc přesně. Seržantovi, zaujatému něčím

jiným, trvalo přesměrovávání jejich úsilí k něčemu užitečnější

mu příliš dlouho, ale Verab už to řešil. Ovšem pořád bylo lepší

střílet než nestřílet.

12

Bouře řádila kolem nich a úhořskému opevnění se vyhýbala

s ohromující přesností. Svět se proměnil ve změť siluet. Pach

země byl palčivý, sůl, kamínky, sladkost. Čeris si někde na po

zadí vnímání uvědomila, že ta sladkost vychází z probuzených

květů sukulentů.

Budou se muset ležením přebrodit, než se dostanou do bez

pečí před počasím. Čeris uvažovala, jestli úhoři obětují svo

je lidi, aby mohli plný nápor bouře přesměrovat proti kelům.

„Nadporučíku, máte svou četu pevně v ruce?“ zeptala se Če

ris Veraba.

Při boji ve formaci záleželo na stavu mysli každého vojáka,

jinak exotické účinky kolísaly. Byl to mikrokosmos důležitosti

doktríny v hexarchátní společnosti. Formační instinkt, který

každý kel dostal na akademii naprogramovaný, měl zajistit

nezbytnou soudržnost. V praxi to s někým fungovalo lépe než

s jiným.

„Budou sloužit, pane,“ opáčil Verab úsečně.

„Zajistěte to,“ nařídila mu Čeris.

Obrazovka ukazovala, že ostatní čety se drží dobře. Kulky

zasahovaly ochrannou zónu formace a odrážely se v absurd

ních úhlech. Všude kolem nich se valila voda, nicméně Čeris

ani vojáků stojících poblíž se liják nedotkl.

Déšť se však překvapivě rozletěl ve sníh a sníh v krystalky.

Čeris si poslala Vrabce 14 pro jeden krystal. Bylo to lesklé stří

bro rozkládající světlo do duh, pokud by tedy duhy znaly jen

studené, smutné odstíny modré a fialové. Čeris se krystalu

nedotkla, i když měla natažené kelské rukavice. Vrabec už za

čínal korodovat a ona mu vyjádřila své politování. Odevzdaně

zacvrlikal.

Pirův vějíř je měl zbavit bouře bez dalších transformativ

ních účinků. Čeris se zamračila. Značnou část svého pětileté

ho pobytu na akademii strávila studiem matematiky formač

ní mechaniky. Když si nějakou formaci vybrala, učinila tak

s plným porozuměním jejím konkrétním slabinám.

13

Problém byl, že její analýza závisela na konsenzuální me

chanice vysokého kalendáře. Nyní měla náznaky, že směrový

bouřkový generátor pracuje způsobem, jakým pracuje, pro

tože spoléhal na radikálně kacířský kalendář se související

kacířskou mechanikou, což narušovalo správnou funkci for

mace. Zlobila se na sebe, že to nepředvídala. Kacíři většinou

používali techniku kompatibilní s vysokým kalendářem, nic

méně vývoj čistě kacířské techniky byl stále možný.

Její nadřízení to museli vědět, ale nečekala, že by se nižšímu

důstojníkovi svěřovali se záležitostmi týkajícími se kacířství.

Přesto nemusely ostatní kelské roty zahynout tak, jak zahynuly,

setřené do bezvýznamnosti. Jako Čeris, i jejich kapitáni spo

léhali na pohlcovače počasí, na své formace a na exotiky, na

nichž byla jejich civilizace závislá od jejich objevu. Čeris vadilo

jen málo věcí, ale zbytečné plýtvání mezi ně rozhodně patřilo.

Odchylka od vysokého kalendáře se dala změřit a její jed

notka jí poskytla nástroj, s nímž mohla takové měření pro

vést. Nasála vzduch přes zaťaté zuby a zaposlouchala se do

brebentění v přenosu. Bouřka a smrt a barva oblohy a puchýře.

Kontakty kontakty kontakty a zasraný krystaly. Jenom škrábnutí,

ne — Chrif šla k zemi. To bude Chriferafa, z níž si všichni uta

hovali, protože se její jméno nedalo vyslovit.

Kulky a úhoří oheň se na ně řítily jako součást bouře. Čeris

sebou proti své vůli trhla, když kolem ní prosvištěl pramínek

ohně, který odrazila formace.

Její vojáci ji nebudou mít rádi, ale na tom nezáleželo, hlavně

pokud přežijí. „Přebít formaci,“ pronesla do přenosu. Její dech

byl ve vzduchu stříbřitě bílý. Zimu sotva vnímala, což bylo zlé

znamení. „Družstva tři až šest, upravit formaci.“ Jednou rukou

psala rovnice na druhou ruku, aby je mohly kinetické senzory

zachytit pro přenos.

Nejdřív menší test. Potom, podle výsledků, další testy, aby

zjistila, jaké jsou odchylky a jestli připouštějí nějaké dobré

možnosti. Práce s kacířskou mechanikou zahrnovala určitou

14

dávku kacířství, ale měla rozkaz pracovat s těmi zdroji, které

měla po ruce, takže hodlala udělat přesně tohle.

Formace zakolísala. Ze svého místa neviděla jasně, ale ikon

ka formace se jasně a nedůtklivě rozzářila, aby ji varovala, že

selhává soudržnost. Skřípavý hlas v její hlavě navrhoval, ať na

řídí ústup nebo nechá vojáky přesunout do náhradní formace,

něčeho, čehokoliv, co by odpovídalo doktríně. Její zorné pole

na okrajích zrudlo.

„Tohle je součást plánu,“ pronesla rozmrzele a varování zrušila.

To ale nebyl skutečný problém. Tím bylo váhání jejích vojá

ků. Družstva tři, pět a šest plnila rozkazy, i když šestka měla

potíže se přizpůsobit kvůli padlým. Čeris ustoupila natolik,

že si od seržanta vyžádala momentku. Směrová bouře vyřízla

v družstvu mezeru a ve zvětšující se narůžovělé louži zanecha

la mastné fleky a částečné mrtvoly. Čeris navrhla úpravu, ale

se zbytkem se už bude muset vypořádat seržant.

Družstvo čtyři se rozkazu bránilo. Pirův vějíř znali a chá

pali. Úpravy, které jim Čeris poslala, nikoliv. Seržant kon

venčně protestoval, div že necitoval kelský kodex chování.

Formace nepatří do kelských lexikonů. Nekonvenční myšle

ní představuje pro prověřenou hierarchickou soustavu ne

bezpečí. Její rozkazy nepropagují nejlepší zájmy hexarchátu.

A tak dále.

Bouře padala v provazcích vlnícího se světla, ostře hadovi

tého a dráždivého. Čeris nechala Dineng poslat pro dalšího

Vrabce, aby si ověřila, že to světlo je smrtelně nebezpečné. Vra

bec se jedné stuze světla vyhnul příliš pozdě a byl proměněn

v masu rovnoběžných plátků a kovového skřípotu. Padl na zem

a už se nehýbal. Světlo ho přestavovalo znovu a znovu, až nezů

stalo nic než srostlina seříznutých krychlí. Čeris sebou trhla,

ale už se s tím nedalo nic dělat.

Otevřela přenos a vzdorovitému seržantovi velmi shovívavě

řekla: „Znovu to zvažte.“ Bude lepší zajistit si jeho spolupráci.

Jinak by musela formaci upravit s nejistými výsledky.

15

Celá léta s ním jídala u vysokého stolu a poslouchala jeho

historky o službě v Zatopené marce a na Opeřeném mostě

mezi dvěma velkými kontinenty na planetě Machtu. Věděla,

že si rád dává dva loky ze svého poháru poté, co dokoluje po

hár společný, a pak si na rýži aranžuje nakládanou zeleninu

nebo sezamový špenát. Věděla, že mu záleží na tom, aby byly

věci na správném místě. Bylo to pochopitelné nutkání. A taky

ho to nakonec zabije.

Čeris už přepisovala rovnice, protože věděla, jaká bude jeho

odpověď.

Seržant zopakoval svůj protest a jen tak tak, že ji neobvinil

z kacířství. Formační instinkt ho měl přinutit uposlechnout,

ale to, že její jednání považoval za silně nekelské, mu umož

ňovalo vzdorovat.

Čeris utnula spojení a vyslala další přednostní povel. Po

tvrzení od seržanta Veraba znělo ponuře. Čeris označila čtvr

té družstvo za vyhnance, už to nebyli kelové. Neuposlechli ji,

a tím to končilo.

Nová formace se trhaně poskládala a vyrazila. Dostali se

pod těžší palbu. Dva stromy vybuchly, když se jich dotkl úho

ří oheň, zatímco je míjelo páté družstvo. Jednoho desátníka

přibily ke svahu třísky, které se následkem výbuchu rozletěly

kolem. Voják tři kroky nalevo od Čeris vypadl z formace a zmi

zel v oparu krve a cárů. Kel Nikara, který tak dobře zpíval.

Čtvrté družstvo se již rozpadalo, ale ona neměla čas, aby

mu věnovala pozornost.

Vedla postup z bodu do bodu. Znovu upravila formaci, vy

sílala rozkazy jednotlivým vojákům a řešila v hlavě mezilehlé

figury, aby udržela geometrii v rámci nezbytných chyb. Bou

ře ustupovala. Byli příliš blízko úhořů. Následná otázka byla,

jestli by měla vymyslet formaci, která by jim poskytla lepší

ochranu před úhořími invariantními zbraněmi, které mohly

fungovat pod jakýmkoliv kalendářem, když teď již bouře ne

byla ve hře.

16

Stáli proti pětinásobné přesile, jenomže úhoři neměli pří

stup k formacím, takže kelové měli šanci. Čeris spěchala, pro

to vsadila na přímočaré znásobení síly. Další úpravy. Zbývající

vojáci věděli, že jí mají věřit. A zvukový proud to odrážel. Úhoři,

mrtvolný smrad, těžká palba z toho hájku, bubnování. Opět vě

novali pozornost důležitým věcem.

Ke své úlevě dokázala zjednodušit násobič síly, upravený

z figury Jeden trn otráví tisíc rukou, aby ho mohla použít ve

své improvizované formaci. Ona i vojáci byli vyzbrojení kalen

dářními meči, jež se obvykle používaly při soubojích. Nebyla

to zrovna nejlepší zbraň, ale už byli blízko generátoru bouří,

který měli získat nepoškozený, a generálovy rozkazy byly jas

né. Meče by neměly poškodit neživé předměty, což bylo hlavní

kritérium.

„Meče, teď,“ nařídila Čeris.

Kelové tasili meče. Každý meč tvořil jinak zabarvený čistý

prut světla. Čerisin přecházel od modré u jílce k červené na

špičce. Když se přiblížili k nepříteli, zaplála na čepelích čísla:

den a hodina vaší smrti, říkali kelové s oblibou.

Až na to, že datum a čas na Čerisině meči byly špatně. Neby

la jediná, koho to vyděsilo. Údržba, radši použít pušku, děsivá

kalendářní hniloba. Nejenže byla čísla špatně, ale navíc blikala

a jiskřila, zaostřovala se a rozostřovala. Rychlá prohlídka roty

ukázala, že všechny meče mají stejný problém. Už to samo

o sobě by bylo dost špatné, ale meče navíc ani nebyly syn

chronizované.

„Pane, možná jiná zbraň —“ ozval se nadporučík Verab.

„Pokračovat v postupu,“ rozkázala Čeris. „Žádné střelné

zbraně.“ Pokud budou meče k ničemu, budou muset zkusit

něco jiného, nicméně meče nezhasly úplně. To jí dávalo naději,

pokud se tomu tak dalo říkat.

Zpočátku probíhalo všechno dobře. Po každém úderu meče

šlo k zemi deset úhořů, jak se siločáry prosekávaly jejich řa

dami. Čerisina práce s mečem byla metodická, systematická,

17

stejně jako když se účastnila souboje. Jediným svým výpadem

probodla osm vojáků v úhořích řadách. Vždycky byla dobrá

v úhlech.

Jak se prosekávali přes úhoře, kelská formace držela. Zbý

vající mlha v kopcích nabrala narudlý odstín. Čeris si záměrně

všímala úhořích obličejů. Příliš se nelišily od tváří jejích vojá

ků: mladí, staří, s tmavou pletí i světlí, oči většinou hnědé, ob

čas šedé. Jeden z nich mohl být Dinengův bratr, nebýt světlých

očí. Ale v kalendářním světle vypadali cizácky, zalití odstíny

neurčité barvy, která se pomalu měnila v určitější.

Když se v dohledu objevil generátor bouří, narazili na ne

čekaný zádrhel. Generátor samotný se krčil na návrší nízké

ho kopce, viditelný za průhlednou palisádou. Ze všeho nejvíc

připomínal malý, zdeformovaný tank. Čeris požádala jednoho

Vrabce o analýzu přibližné hmotnosti, a dostala ji. Nad odpo

vědí si hryzala ret. No, na to ostatně byly vznášeče.

Dalším divným faktem bylo, že kromě čtyř úhořích služeb

níků generátor nikdo nebránil. Služebníci byli vyzbrojení la

sery, ale jejich palba zatím nepronikla přes kelskou obranu.

Vzduch zchladl a zešedl, z čehož Čeris poznala, že současná

formace ztrácí na účinnosti. Těžko se jí dýchalo, a i když měla

nouzovou zásobu vzduchu jako všichni, tušila, že tohle je te

prve začátek. A opravdu, jakýkoliv pohyb byl stále těžší a těžší.

První pokusy o opravu formace měly za následek pouze stu

denější vítr a šedivější svět. Skřípajíc zuby — zima, entropie, byl

čas vypadnout, ale byli tak blízko — zkusila jinou konfiguraci.

Bylo těžké myslet, těžké přimět se dýchat. Měla dojem, že slyší

píseň sněhu.

„Potřebuju vaše výpočetní kapacity,“ oznámila Čeris svým

poručíkům. Byli tak blízko ke generátoru počasí, a úhoři před

nimi už prchali. Museli se prostě jen zmocnit toho zatracené

ho krámu a držet ho, dokud je nevyzvednou. Jenomže na to,

aby ho udrželi, potřebovali fungující formaci. Stačilo to, aby

zatoužila po časech obyčejných kulek a bomb.

18

Představa, že své vojáky zbaví výpočetních prostředků, se

jí líbila stejně jako jim, což znamenalo, že vůbec. Jenomže ne

byli v táboře, kde by mohli sestavit výkonnější síť. Tady nemě

li přístup k větší, výkonnější síti přátelského divomůrového

transportu či vojenské základny. Čeris musela použít polní síť,

protože nic jiného prostě neměli.

Poskytla své rotě vteřinu, aby pochopila, co se stane, a pak

převedla všechny jejich přidělené zdroje na sebe. Ignorovala

stížnosti, některé důraznější, jiné méně, nevidím, ztráta sou­

řadnic, byla taková zima, a změť nadávek. Verab něco říkal

ostatním poručíkům, ale neoznačil konverzaci pro její pozor

nost, a tak usoudila, že to vyřídí sám.

Formulovala otázku tak, aby jí mohl výpočetní útok dát od

pověď v rozumné době. Rotní síť nebyla vnímavá jako vojenští

služebníci, ale pokud jste věděli, jak se soustavou mluvit, byla

schopná poskytnout diferencované odpovědi. Když svět opět

zčernal, síť jí sdělila, že by měla postupovat podle konkrétní

série aproximací. Povolila výpočet a dodala omezení mající za

úkol urychlit zkoumání vhodných řešení.

Problém bylo snadné odhalit: nejenže generátor bouří spo

léhal na kacířskou mechaniku, což také vysvětlovalo potíže

pohlcovačů počasí, ale navíc sám o sobě představoval naru

šení vysokého kalendáře. Čeris se netěšila na to, až to bude

oznamovat svým nadřízeným.

Přelil se přes ně zelenočerný oheň, zbytky úhořího odporu.

Čeris v duchu prosila, aby formace vydržela tak dlouho, než

se polní síť prokouše výpočty. Rychleji, myslela si a byla jí ta

ková zima, až si byla málem jistá, že má zuby jako rampouchy

a prsty zmrzlé do artritických větviček.

„Generátor je náš, pane!“ zvolal Verab, když jeho četa vy

řídila poslední prskající hlouček úhořů. Na chvilku měli

klid.

„Výborně,“ pochválila ho a myslela to vážně. „A teď se mu

síme udržet.“

19

Výpočty si vybíraly svou daň. Skrze přenos Čeris zjistila, že

kel Zro ze třetího družstva přesunula víc funkcí svého situač

ního vnímání do přenosu, než bylo rozumné, a teď za to pla

tila. Voják po Zroině pravici varovně vykřikl a ona svou pozici

stačila jen tak tak upravit, aby ji nezalil úhoří oheň. Zro nebyla

jediná, kdo měl potíže. Dokonce i lidé, kteří používali přenos

s obvyklou obezřetností, byli desynchronizovaní.

Čeris požádala síť o shrnutí předběžných výsledků a prošla

si je. Nic, nic, nic — aha. Zatímco se obloha vytrácela, naťu

kala své návrhy a zase čekala.

„Pane,“ ozval se poručík Ankat ze třetí roty. „Mám takové tu

šení, že někdo úhoře znovu řadí, aby se na nás vrhli. Víte, bylo

by to od nich chytré.“

„Nedokážu síť přimět, aby počítala rychleji,“ opáčila Čeris.

„Jsme kelové. Oni ne. Jestli je ze sebe budeme muset sundá

vat zuby nehty, tak to taky uděláme.“ Systém konečně přišel

s funkčním modelem podmínek, které je trápily. Čeris spolkla

bezděčné syknutí úlevou a rozkazy štěkala jazykem, který byl

jako kus uhlí poté, co vyhasla poslední jiskřička.

Rota se na její rozkaz pohnula jako stroj rozložený na vrza

jící součástky. Čeris provedla úpravu podle trasy čety jedna

a dvě a nechala zadní čety přejít dopředu, aby vyřídily zbytky

úhořů. Postupně, jak nacházeli správné pozice, se poslední

entropický chlad odletnil. Moci opět normálně dýchat byla

úleva.

Čeris si dovolila vteřinku rozjímat nad nejbližšími úhoří

mi mrtvolami. Některé zvětraly v sochy kalného ledu. Jiné se

roztekly do záhadných barev zapomínajících správné odstíny

masa, očí a vlasů. Odhadla ztráty a zaznamenala je pro pozděj

ší porovnání s pozorováním Vrabců. Bylo důležité potvrdit

počty, zvlášť když mrtví byli mrtví vaším přičiněním.

S poručíky přeorganizovala rotu, aby lépe bránila generá

tor bouří, s použitím formace znepokojivě se podobající Hra

nici hořící dovnitř, která byla na seznamu zakázaných. Pak

20

vyslala zhuštěnou zprávu, v níž orbitálnímu velitelství sdělo

vala, že získali nejisté předmostí na úhořím území. Vysílání

by s trochou štěstí mělo projít.

Chvilku jí trvalo, než poznala velitelský podpis na přícho

zím hovoru, protože ho nečekala, ne tak brzy po odvysílání.

Hlas byl po bzučivém oparu tlachání v přenosu překva

pivě jasný a pronikavý. „Kapitáne kel Čeris, rota Volavka,

109.—229. prapor, potvrďte příjem,“ zaznělo. Poznala, že hlas

patří brigádnímu generálovi kel Faroš, která velela expedici.

Čeris jedním okem dál sledovala situaci a odpověděla na

stejném kanále s použitím náležitého klíče. „Kapitán Čeris,

generále. Zajistili jsme cíl.“

„Nepodstatné,“ prohlásila Faroš. Takovou odpověď Čeris

věru nečekala. „Připravte se na vyzvednutí za dvacet šest mi

nut. Generátor tam zanecháte. Prozatím jsme vyřadili místní

úhoří vzdušnou obranu.“

Čeris se ohlédla přes rameno na generátor a nebyla si jistá,

jestli slyšela správně. Generátor obklopovalo působivé, mod

rofialové světlo. Při pohledu na něj ji zabolelo v kostech, jak si

vybavila ten mráz. „Generátor, pane?“

„Je to dobře odvedená práce,“ opáčila Faroš, „ale teď už je

to problém někoho jiného. Nechte ho tam, kde jste ho našli.“

A odhlásila se.

Čeris předala oznámení.

„To si musíte dělat prdel, pane,“ zněla Verabova odpověď.

„Jsme tady a teď, tak nás nechte to dodělat.“

„Vždycky se můžeme přihlásit, že zůstaneme,“ poznamenal

Ankat suše. „Víš, jak moc kelský velení miluje dobrovolníky.“

„Bylo zjevné, že nás chtějí dostat pryč,“ pronesla Čeris. Ale

také byla rozčilená. Čekali, že úhoře vyženou z jejich skrýší,

aby ty, kdo přežijí, mohli hexarchátní donucovači přepro

gramovat pro návrat do civilizace. Bylo zvláštní, že expedici

takhle utnuli. Proč je posílali pro generátor bouří, když ho

s sebou nakonec vůbec neměli brát?

Nejmladší voják — kel Dezken, který sotva vylezl z akade

mie — vyklouzl z pozice a pokusil se podělit s kamarádem

o špatný vtip a padl poslední úhoří kulkou. Čeris si toho všim

la jen mimoděk. Hrozné načasování, ale kelské štěstí bylo čas

to spíš smůla.

Když dorazily hopskoče a lékařské týmy, doprovázené slu

žebníky z jestřábí stráže a pohlcovači počasí (pochybné účin

nosti), které je měly převézt na oběžnou dráhu, byla Čeris zklamaná, že musí opustit bojiště. Jistým způsobem byla každá bitva domovem. Ubohým domovem, kde byly trestány drobné

chybičky a velké ctnosti zůstávaly bez povšimnutí, ale přesto

to byl domov. Nevěděla, co o ní prozrazuje, že jí služba tolik

sedí, ale dokud to byla její služba, potom nezáleželo na tom,

co si o tom myslí.

Jestřábí stráže, vyzáblé ptákotvary, spustily krycí palbu,

aby se mohla rota bezpečně nalodit. Jejich práce jim zjevně přinášela poklidnou radost, když si poletovaly nahoru a dolů

a dopředu a dozadu. Žádné formace. Kelští služebníci byli formačně-neutrální.

Rypadelské slunce jasně svítilo na obloze. Světlo se zachytá

valo na zbraních vypadlých ze zlámaných rukou, na popraskaných žebrech lesknoucích se krví a žlutavou tekutinou a na

jehlovitých pozůstatcích bouřkových krystalů. Čeris se nalo

dila jako poslední. Uložila si bojiště do paměti, jako by si ho vyleptala do lebečních švů.

Hopskoč byl přecpaný a páchl potem a únavou. Čeris seděla

stranou od ostatních vojáků. Jak se hnali na oblohu, vyhlížela

z okénka, a tak viděla, jak čekající kelská korouhvová můra sha

zuje dvě bomby, hezky přesně, na místo, které právě opustili. Celodenní těžké boje, a to vše jen proto, aby byl nakonec cíl zne

škodněn trhavinami. Dívala se dál, až se jasné květy výbuchů

zmenšily v tečky právě dost velké na to, aby upoutaly pozornost.

Kapitola dvě

Hexarcha šaos Mikodez si nebyl jistý, co je horší: blikající úda

je, které ho informovaly o nejnovějším vývoji krize v Pevnosti

rozsypaných jehel, nebo fakt, že na něj poslední čtyři hodiny

a dvanáct minut bez přestání bliká osobní stříbrný divomůrový znak hexarchy nirai Kujena. Pro začátek byl Kujen užvaněný parchant (ne že by ho v tomto mohl kritizovat zrovna Mikodez),

ale nejhorší bylo, že měl oprávněný důvod chtít se s Mikode

zem spojit kvůli nebezpečí, v němž se hexarchát ocitl.

Šaoské velení sídlilo v Citadele očí, hvězdné pevnosti ve

Sklobodné marce. Byla to prostě záležitost astrografie, je

nomže to znamenalo, že se citadela ocitla nepříjemně blízko

Pevnosti rozsypaných jehel v přilehlé Zamotané marce, kde

nedávno propukly nepokoje. Kalendářní proudy uměly být překvapivě dalekosáhlé, bez ohledu na mezihvězdné vzdálenosti, a on proto zvlášť vnímal potíže, do nichž zabředli. Takové malé kacířství, a jak daleko se dostalo. On si byl ale jistý,

že nejlepší kandidátka, která by dokázala celou věc vyřešit, je

zároveň nejlepší kandidátka, která by mohla dostat zmocnění k použití jisté šaoské zbraně, nejstarší šaoské zbraně, zvlášť proto, že řečená zbraň se nalézala v kelském arzenálu. Heptar

cha šaos Chiaz, která ji (nebo jej, vyberte si) před 398 lety

23

v záchvatu nesmírné zlosti převedla pod kelské velení, se měla

věru z čeho zpovídat.

Mikodez rozhodně neměl rád zdržování, ale potřeboval zís

kat čas, než jeho matematikové provedou poslední prověrky

té kelské kandidátky, kterou si schovával, založené na tom,

co právě předvedla na Rypadle. V Citadele očí měl několik

kanceláří a dneska si zalezl do jedné, kterou používal, když

chtěl něco skutečně dělat, místo aby děsil snadno ovlivnitelné

partnery. Nic, co měl v této kanceláři, by na Kujena stejně ne

udělalo dojem. Měl tu jen obrazy devítilišek s jejich zírajícími

ocasy, hrací desku s rozehranou hrou, nahodilou sbírku zátiší

a zároveň se nikde viditelně neválely žádné zbraně. Miko dez

považoval za důležité dívat se na věci, které neměly nic spo

lečného s jeho prací. (Převážně. Byl stejně jako každý jiný šaos

náchylný k vymýšlení způsobů, jak vraždit lidi nepravděpo

dobnými předměty.)

Dnešní obrázek vybral speciálně proto, aby Kujena vytočil:

nádherný kousek architektury, samá divoká křivka a teselo

vané fazety, z dob Kujenova vzdáleného dětství. Kujenovi ne

záleželo na lidech, pokud s ním dotyční lidé nedokázali držet

krok ve věcech jako teorie čísel — což zahrnovalo mizivě málo

obyvatel hexarchátu, a současná kandidátka byla jednou z té

hrstky —, ale měl rád architekturu, stroje a mašinerii říše.

Mikodez se znovu podíval na kandidátčin portrét a zamra

čil se. Znal její psychologický profil velmi dobře. Jeden z jeho

agentů upozornil na její pozoruhodné matematické výsledky,

když ještě byla poručíkem, a od té doby ji sledovali v naději, že

se nenechá zastřelit na nějaké pitomé misi při hlídání nákladu

zelí. (Zelí totiž bylo kelskou zvláštní libůstkou. Svoje kořeněné

kysané zelí si odmítali nechat vzít.) Vzhledově nebyla nic extra:

černovlasá a hnědooká jako téměř všichni v hexarchátu, se

slonovinově zabarvenou pletí, mnohem světlejší, než měl on.

Jistým vážným způsobem byla přitažlivá, ale ne natolik, aby

se za ní lidé otáčeli, a její rty u něj vzbuzovaly zvědavost, zda

se někdy usmívá. Nejspíš ne, a pokud ano, tak jen mezi přáteli

nebo když potřebovala uklidnit nějakého zelenáče v jednotce.

Profil nicméně ukazoval na silný smysl pro povinnost. To by

mohlo být užitečné.

Jak dlouho ještě dokáže Kujena odbývat? Uvažoval, že upo

zorní matematiky, ale vrazit blikající jantarové oko na jejich

komunikační panely by jenom vyvolalo mrzutost, a on potřeboval, aby měli dobrou náladu, protože tohle by sám prostě nezvládl. Jako kadet si v matematice vedl docela dobře, ale

tomu už bylo pár desetiletí. A nedělalo to z něj matematika, natož specialistu na kalendářní techniky, natož cvičeného v takovýchto výpočtech.

Formálně vzato jako šaoský hexarcha stál Mikodez nad Ku

jenem, protože vedl vysokou frakci a Kujen nízkou. Jenomže

Kujen byl ve svých 864 letech nejstarší hexarcha, a navíc byl

také znepokojivě doslovným způsobem zodpovědný za převa

hu hexarchátu. Vynalezl můrový pohon v jeho prvotní podobě,

čímž umožnil rychlou expanzi původního heptarchátu, a byl

průkopníkem celého odvětví matematiky, jehož výsledkem byla moderní kalendářní mechanika. Mikodez si jasně uvědomoval, že kdyby opravdu přišlo na věc, on je jen nahraditelný byrokrat řídící svárlivé špiony, analytiky a asasíny, byť byrokrat, který si během posledních čtyř desetiletí vedl poměrně dobře vzhledem k tomu, že život šaoských hexarchů se obvykle počí

tal v jednotkách let. Oproti tomu Kujen byl nenahraditelný — přinejmenším do té doby, než Mikodez najde lepší alternativu.

Kujenova nesmrtelnost byla vázaná na jisté ochrany, a Mi

kodez zatím nepřišel na to, jak je obejít. Nešlo jen o Kujenův věk, i když nikdo jiný nedokázal objevit rozumnou metodu, jak

se dožít víc než 140 nebo 150 let. První osoba, na níž byl exis

tující stroj na nesmrtelnost vyzkoušen, se zbláznila. Třetí byla blázen už předtím. Kujen, který šel druhý, se vynořil dokonale v pořádku. Rád naznačoval, že ví, jak se nezbláznit, ale odmítal

se o to podělit. Typické.


25

Kdyby se někdo zeptal Mikodeze, nesmrtelnost podle něj

byla jako sex: dělala idioty z jinak racionálně uvažujících lidí.

Ostatní hexarchové se ale nikdy nezeptali. Místo toho předpo

kládali, že po ní prahne stejně usilovně jako oni.

Údaje z pevnosti znovu zablikaly. Šedá hniloba, jako cha

padla, barva smrti, prachu a studeného deště. Mikodez se za

mračil, pak vyťukal dotaz. Takovouto analýzu ještě zvládl sám.

Čísla se objevila hned. Nejproblematičtější vstupní hodnoty

matice zablikaly. Byla jich spousta.

Rahalové, kteří dohlíželi na normální fungování kalendáře,

použili protiopatření, jenomže ta nedokázala zvládnout ka

cířství takového stupně. Bude muset dojít na vojenskou akci

bez ohledu na to, jak moc si všichni (kromě kelů) přáli opak.

Mikodez se znovu podíval na divomůru a pak se dotázal

svého asistenta. Třeba se za posledních šestnáct minut něco

objevilo. Pokud ne, i tak si promluví s Kujenem a zkusí, jestli

mu obvyklé předstírání nervózní roztěkanosti získá několik

nezbytných minut navíc. Nejspíš ne, vzhledem k tomu, jak

dobře ho Kujen zná, ale stálo to za pokus.

Asistent šaos Zehun odpověděl neobvykle strohým vzka

zem: Můžeš se uklidnit, Mikodezi. Tahle je příčetná a vyhovující.

Ke vzkazu byly připojeny posudky matematiků. Všeobecný

souhlas, že kandidátka je tak dobrá, jak si všichni mysleli,

přinejmenším v této oblasti.

Tak tedy dobrá. „Linku 1-1,“ řekl Mikodez. „Dejte mi Kujena.“

Video se umístilo napravo od sady indikátorů, což Miko

dezovi umožňovalo sledovat, jak silně se kalendářní hniloba

rozšířila po Zamotané marce oproti číslům v bezprostředním

okolí pevnosti. Prozatím souhrnná čísla držela, ale nebylo

pravděpodobné, že to tak zůstane.

Muž na videu byl štíhlý, tmavovlasý, velice bledý, se strašně

krásnýma očima. Na někoho, kdo vedl technickou a nikoliv

kulturní frakci, by nirai Kujen vystřihl uvěřitelného anda

na: nikdy nebyl méně než dokonale krásný. Nyní měl na sobě


26

kouřový šátek s duhovými vlákny a černošedou košili s perle

ťovými knoflíčky vyřezanými do podoby lístků. Ze svého šat

níku by nejspíš mohl financovat celé výzkumné oddělení. Na

druhou stranu, nedalo se popřít, že má výsledky. Kelové mu

museli být vděční za většinu svých zbraní.

„Jak rád vidím, že tě nikdo nezavraždil,“ poznamenal Kujen

suše. Šaosové zastávali názor, že křeslo hexarchy je vaše, po

kud si ho dokážete udržet. Boje o křeslo byly oblíbenou šaos

kou kratochvílí. „Kdybys byl kterýkoliv jiný šaos, obvinil bych

tě, že se vyhýbáš mýmu volání a raději jdeš někoho zastřelit

nebo svíst nebo špehovat, ale ve tvým případě si opravdu mys

lím, že ses opozdil s papírováním.“

Mikodez pokrčil rameny. Obvykle se shodovali na tom, že

fungující byrokracie je důležitá. „Je mi jedno, jaký kandidá

ty jsi splašil,“ opáčil. „Mám pro tebe něco lepšího.“ Odeslal

soubor.

Když se Mikodez tentokrát podíval na fotografii kandidátky

kapitána kel Čeris, jeho pohled zalétl k jejímu signifiantu: jest

řáb z popela s krytými křídly. Dobré znamení, protože zahrno

valo stabilitu, i když kelové měli vůči stabilitě absurdní před

sudky. Kujen si o ní taky nebude myslet nic moc, ale nikdo

taky neočekával, že sociopatovi bude záležet na příčetnosti.

„Víš,“ říkal Kujen, „přál bych si, aby kelové vymysleli spoleh

livější testy taktických schopností. Nechám na Jedaovi, aby

vykoumal — no to mě vojeď vrtačkou, je tohle kel se slušnýma

výsledkama v matice?“

„Od tebe vždycky zní najímání kelů jako hrozná fuška,“

utrousil Mikodez, „a tak mě napadlo, že ti představím jedno

ho, který je víc z tvýho oboru.“

Čeris nebyla v matematice jen dobrá. Možná byla dokonce

tak dobrá, aby mohla soupeřit s Kujenem, i když kvůli tomu,

že nešla do výzkumné matematiky, to bylo těžké poznat s jis

totou. A stejně důležité bylo, že byla dost dobrá, aby v tomto

ohledu vyrovnala nedostatky Jedaa — jejich zbraně.


27

„Kdes ji u všech všudy objevil? Ne, neodpovídej. Je okouz

lující myslet si, že existuje kel, který by mohl chápat nějakou

vyšší matiku. Škoda, že nemůžu seřvat kelský verbíře, že ji ne

poslali ke mně.“

„Buď spravedlivý,“ poznamenal Mikodez. „Snažili se ji pře

směrovat k niraiům, ale ona trvala na tom, že chce být kel. Jako

kandidátka na důstojníka byla natolik přitažlivá, že ustoupili.“

Něco se mu mihlo v koutku zorného pole. Kujen se zamračil

a řekl: „Podívej se na složený indexy údajů pevnosti, Mikodezi.

Ať tam provádějí cokoliv, zasáhlo to všechny okrsky najednou.

Naše smůla, že narazíme zrovna na inteligentní kacíře, místo

obvyklých pitomců, a tak se musíme shodnout na kandidátovi,

který to s nima vyřídí. Což je těžký, když tady blbneš a vyhýbáš

se mi.“

„Chtěl jsem prostě toho pravýho,“ namítl Mikodez.

„Vypadá fakt dobře,“ připustil Kujen, „ale ten komandér

s krásnýma rukama taky vypadal fakt dobře. A nekoulej oči

ma, mluvím o jeho kvalifikaci, ne o estetice. Popravdě, Miko

dezi, bereš ty vůbec někdy něco vážně? Ten komandér má as

poň zkušenosti s válčením ve vesmíru, což pěchotní kapitán

nemá.“

„Beru situaci v pevnosti velice vážně,“ prohlásil Mikodez.

„Kromě toho skutečnost, že se Čeris specializovala na mate

matiku, by jí mohla umožnit líp se vyrovnat s kalendářním

válčením.“ Přesto se na Kujena jen líně usmíval, protože bylo

lepší nevypadat, že mu na tom příliš záleží.

Pevnost rozsypaných jehel ležela v uzlovém bodě v pásu

prázdného vesmíru a byla nejblíž soustavě Ozlomnoha. Raha

lové tam již umístili ohniskovou můru, ale dokud byla samot

ná pevnost postižená, můra dokáže nanejvýš stavět krvácení.

Pevnost byla také rozdělená do šesti okrsků, jeden pro kaž

dou frakci, ačkoliv hranice nebyly tak přísně strážené jako

za starých časů. Kdysi existoval ještě sedmý okrsek pro sed

mou frakci liožů. Vnitřek pevnosti byl po potlačení liožského


28

kacířství za ohromných nákladů vybourán a přestavěn, aby byl

sedmý okrsek odstraněn.

Ten, kdo nakazil pevnost hnilobou, vyřídil všech šest okrs

ků najednou. Stupeň koordinace, na který to ukazovalo, by

byl problémem sám o sobě, avšak Mikodez měl důvod věřit,

že tato konkrétní podoba, jakou hniloba nabrala, pramení

z toho, že kacíři využili pokusu, který prováděla hexarcha ra

hal Iruja a falešná hexarcha nirai Faian. Faian měla vést niraie

na veřejnosti, aby se mohl Kujen bavit výzkumem, který ho

zrovna zaujme, jenomže Iruja to skoro od začátku sabotova

la. Uzlová pevnost byla pro jejich práci dokonalým testova

cím místem, protože představovala hexarchát v miniaturním

měřítku. Mikodez však nechápal, proč místo toho nepoužily

některou z menších pevností.

Proč vůbec Iruja a Faian experimentovaly s kalendářem,

bylo zjevné. Věděli to všichni hexarchové, dokonce i Kujen,

kterému to nikdo neřekl, to mohl uhádnout. Chtěly lepší

podobu nesmrtelnosti. Existoval vyčerpávající soubor prací

ukazujících, že za současného kalendáře byste nemohli nikdy

dopadnout lépe než Kujen. Mikodezovi by nevadilo zeptat se

na to Kujena přímo, jenomže na něj měl dohlížet pro ostatní

hexarchy. Iruja by nesouhlasila, kdyby prozradil jejich plány

ani u něčeho, na co bylo tak snadné přijít.

Sám Kujen ostatní hexarchy snášel jen proto, že jeho ne

smrtelnost spoléhala na vysoký kalendář v jeho současné

podobě, a vysoký kalendář nezahrnoval pouze čísla a měření

času, ale také související společenskou soustavu. V tomto pří

padě to znamenalo šest frakcí. Pokud by Kujen dokázal při

jít s proveditelnou alternativou, která by vyřídila konkuren

ci, stal by se opravdovou hrozbou pro systém. Skutečnost, že

dosud všechny ostatní nevyřídil, svědčila o tom, že existence

takové alternativy není příliš pravděpodobná.

V jisté chvíli rahal Iruja Mikodeze požádá, aby Kujena od

stranil nadobro. Mikodez už měl soubory podrobně popisující


29

možné způsoby, jak to provést, které dvakrát měsíčně aktua

lizoval (když se nudil, tak častěji), ačkoliv to nehodlal udě

lat, pokud by to nebylo nezbytné. Pravda, Kujenovy koníčky

znamenaly protivně vysoké náklady, ale ve své práci byl dobrý

a představoval jistou stabilitu. Mikodez měl pochopitelně při

pravené plány, jak vyřešit nevyhnutelný přesun moci po jeho

smrti, čistě pro případ.

Kujen poslal Mikodezovi svoje odhady možných kacířských

kalendářů. „Roztřídil jsem je podle pravděpodobnosti,“ vy

světloval. „Ten první znamená špatný zprávy, zvlášť pokud

svý centrální celý číslo ukotvili na sedmičce. A já si myslel, že

dneska se už minulostí nikdo nezabývá.“ Byl jedním ze dvou

lidí, kteří si stále pamatovali, jaký byl život za sedmi frakcí,

ne šesti.

„Trávíš čas ve společnosti příliš mnoha kelů,“ zabručel

Miko dez, i když nebyla tak docela pravda, že by kelové opovr

hovali historií. Nicméně vyhlídka na znovuoživení liožů — na

dobu, kdy hexarchát byl heptarchátem — mu starosti dělala.

Liožové byli filozofy a etiky heptarchátu a jisté důkazy nazna

čovaly, že byli zničeni, když se pokusili zrušit výroční dny, kte

ré měl Kujen tolik rád. Mikodezovi se nelíbila představa, že

se do toho Kujen zapletl osobněji, vzhledem k jeho sklonům.

Sice se to bez dalších informací těžko odhadovalo, ale pokud

se liožům jejich kacířství nepovedlo prosadit napoprvé, proč

by je chtěl nějaký duševně zdravý kacíř napodobovat?

„Tos klesl už tak hluboko, že děláš kelský vtípky?“ utrousil

Kujen a zvedl koutek úst.

„Někdo musí,“ opáčil Mikodez. Kelská hexarcha byla známá

tím, že je sama vymýšlí.

Kujen si pohrával s něčím mimo obrazovku. „V každým pří

padě jsou všechny ty kalendáře kompatibilní se štíty pevnos

ti. Doporučil jsem kelskýmu velení, že by mohli rovnou říct,

jak ty štíty sundat, těžko to zůstane dlouho tajemstvím, ale

vzdorujou.“


30

„Nikdy neposkytuj informace, pokud nemusíš,“ poznamenal Mikodez. Pokud by štíty spadly, pevnost by byla nebezpečně zranitelná.

„Ano, ale vlastní straně?“

„Vlastní strana“ bylo poněkud přehnané. „Jestli o tom něco

cekneš, nebude se jim to líbit,“ prohlásil Mikodez, jako by Kujen

varování potřeboval. Do vojenského rozhodování neměl Kujen normálně co mluvit, jenomže nikdo jiný nebyl schopný dohlí

žet na tu konkrétní zbraň, kterou chtělo kelské velení použít.

„Umím držet pusu zavřenou,“ zavrčel podrážděně. „Nijak

ses netajil faktem, že máš běžný šaoský předsudky, ale zřej

mě jsi měl svoje důvody, proč jsi tu misi schválil.“

Tohle byla bolavá pata šaoských velitelů téměř čtyři století,

že jim kelové sebrali jejich posledního generála, i když šaosové

stále museli schvalovat kelské operace, při nichž měl být po

užit. „A vůbec,“ promluvil Mikodez po dostatečně dlouhé odmlce, aby měl Kujen možnost něco dodat, pokud by chtěl, „ne

řekls mi, jestli si myslíš, že ta kandidátka je přijatelná.“

„Ty máš ty krytý křídla vážně rád, co? Nebojíš se, že Jedaa uspí?“

Ke Kujenovi naprosto sedělo, že psychologickou stabilitu

považoval za hloupost. „Generál jí určitě přinese do života dost vzrušení,“ pronesl Mikodez.

„Ona je pro něj až moc dobrá,“ zabručel Kujen. „Pořád si mys lím, že ten komandér by seděl líp. A krytý křídla bych mohl ještě využít, až už ji kelský velení nebude chtít.“

Občas si Mikodez říkal, že by Kujenovi prospělo dostat přes

prsty. „Nebuď nenasyta,“ napomenul ho. „Budeš mít dost času,

abys z ní vytáhl něco o nejnovějších kryptologických hypoté

zách, až se to vyřídí s pevností.“ I když zůstávalo otázkou, jestli

by kandidátka raději řešila pevnost, nebo jednala se sociopatickým hexarchou.

„Kazisvěte,“ utrousil Kujen. „Tentokrát to nehodláš zabalit,

že ne?“


31

Mikodez se na něj usmál. „Nechtěls náhodou víc peněz na

výzkum toho posledního systému rušení?“

„Uchylovat se k otevřenýmu uplácení se ti ale vůbec nepodo

bá,“ opáčil Kujen. „Ne že bych si stěžoval.“

„Nudím se,“ připustil Mikodez, „a jestli ty prachy neutra

tím, někdo z mých podřízených je vloží do něčeho blahodár

nýho, jako třeba do rozpoznávání algoritmů hrozeb.“ Pověst

nevyzpytatelného člověka si pěstoval právě pro takovéhle

případy.

„Dobrá, dobrá, já to na svý straně schválím,“ ustoupil Kujen.

„A jestli si myslíš, že máš moc papírování, tak bys měl vidět

to moje.“

Myslíš, že nevidím? pomyslel si Mikodez, ale zachovával ne

slaný nemastný výraz. Kujenova ostraha nebyla zdaleka tak

dobrá, jak si hexarcha myslel.

„Aspoň budu mít příležitost ji pozdravit,“ pokračoval Kujen,

„i když si jsem jistý, že se bude soustředit na svůj úkol. Občas si

myslím, že jsme já a Visyas odvedli až moc dobrou práci, když

jsme koncipovali formační instinkt, ale výsledky dokážou být

vážně roztomilý.“

Mikodez by s kel Čeris soucítil, ale v této chvíli by Kujen

těžko uškodil někomu, kdo měl šanci ho pobavit ve věcech

týkajících se teorie čísel. Kromě toho, toto byl skutečně na

léhavý případ. Škoda, že ze sebe udělala kandidáta na řešení

kalendářní hniloby, ale někdo to vyřešit musel a ona měla větší

naději na přežití než většina ostatních.

„Tak já to zařídím,“ prohlásil Mikodez. „Pokud dokážu dost

tvrdě zatlačit na kelský velení, budeš ji tam mít asi tak za osm

náct dní.“

„Výborně,“ pochvaloval si Kujen. „A příště zkus být míň ná

padný, až se mi budeš vyhýbat. Je to trapný, když je dospělý

šaos tak průhledný.“ Odpojil se, aniž si počkal na odpověď.

Trapné, ale stálo to za to, protože mu to pomohlo zajistit, že

řešit kalendářní hnilobu vyšlou toho kandidáta, kterému dává


32

Mikodez přednost. Několik minut skládal příkazy pro kelské

velení a pak je odeslal.

Kel Čeris byla duševně zdravá, i když bylo vysoce pravděpo

dobné, že to tak nezůstane. Mikodez nicméně musel vyměnit

její blaho za blaho hexarchátu. Jednou někdo možná přijde

s lepší vládou, takovou, kde vymývání mozků a výroční obřady

nebudou běžnou součástí života. Do té doby ale bude dělat, co

bude v jeho moci.

Během letu zpátky na boxmůrový pěchotní transport Čeris

mlčela. Boxmůra vypadala jako každá jiná: stěny natřené for

mální černou a uhlově šedou s občasným ne zrovna decent

ním přídavkem zlata. Čeris se ohlásila u výkonného velícího

důstojníka, zasmušilého muže s jizvou přes pravé oko. Zasalu

tovala mu s pěstí u ramene a on její pozdrav opětoval. Předala

mu síťový klíč roty, aby mohli její nadřízení údaje prozkoumat

v klidu a pohodlí.

„Vítejte zpátky, kapitáne,“ pronesl výkonný důstojník a pro

hlížel si ji s jiskřičkou zvědavosti.

To ji polekalo — mezi kely se nikdy nevyplácelo příliš vyční

vat —, ale zřejmě od ní nečekal žádnou odpověď.

Můrová síť ji zpravila o současném situačním rozvržení

a o tom, kde by mohla najít vysoké síně, svou kajutu a kasárna

vojáků. Ve skutečnosti by nikdo nepřišel do přidělené vysoké

síně, pokud by se předtím nedal do pořádku. Podle protoko

lu jí byl sdělen stav těch, kdo skončili zranění na ošetřovně.

Vzpomněla si na vzpurné družstvo, které na Rypadle zemřelo

před evakuací.

Její kajuta byla vedle kasáren jejího mužstva. Měla dvě

malé místnosti a přilehlou koupelnu. Bolely ji všechny svaly,

ale vylovila krabičku s osobními předměty a vytáhla krkav

čí kámen pro štěstí, který jí darovala matka ke třiadvacátým


33

narozeninám. Byl to vyleštěný, fádně šedý kamínek a krkavčí

silueta byla vítanou připomínkou domova, který navštěvovala

tak zřídka.

Ozval se sled zaklepání na dveře: tři, jedna, čtyři, jedna,

pět —

„Dále,“ řekla. Ten rituál ji pobavil. Odložila kamínek.

Vstoupil jeden z boxmůrových ptákotvarých služebníků

a přinášel aranžmá eloxovaných drátěných květin. Květin bylo

dvanáct, jako bylo dvanáct služebníků padlých v boji. Za jejich

službu se jim nikdy nedostane oficiálního uznání, ale to nebyl

důvod na ně nevzpomínat.

„Děkuju,“ řekla Čeris ptákotvarovi. „Bylo to tam zlé. Kéž

bych mohla udělat víc.“

Ptákotvar odblýskal sadu ironických zlatých a červených.

Čeris se naučila číst zjednodušený strojový univerzál, a tak

souhlasně kývla. Služebník dodal, že má potíže s jedním ze

svých chytáků, neměla by chvilku, aby to spravila?

„Ovšem,“ odvětila. Nebyla technik, ale některé opravy se

lépe zvládaly lidskýma rukama, a ona se naučila základy. Jak

se ukázalo, stačilo jenom chvilku cloumat speciálně tvarova

nými kleštěmi. Ptákotvar potěšeně cinkl.

„Teď se musím vrátit ke svým povinnostem,“ sdělila mu Čeris.

„Promluvíme si později, ano?“

Ptákotvar naznačil souhlas a odešel. Květiny tam zanechal.

Čeris neznala jeho jméno. Služebníci měli kvůli lidskému

pohodlí označení, ale ona si byla jistá, že mají vlastní jména.

Záměrně se na ně neptala.

Koupel jí netrvala dlouho a uniforma se mezitím sama vyčis

tila. Poslední zmačkaniny se na látce vyhlazovaly, když si ji ob

lékala. „Středně formální,“ nařídila jí. Tato uniforma vypada

la podobně jako bojová, až na manžety a jasnost zlatých lemů.

Měla čtrnáct minut, než se bude muset ukázat ve vysoké

síni, aby se se svou rotou podělila o společný pohár při osla

vě jejich přežití. Nenaplánovaný čas byl větším pokladem než




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.