načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lingvistická antropologie -- jazyk, mysl a kultura - Jan Pokorný

Lingvistická antropologie -- jazyk, mysl a kultura

Elektronická kniha: Lingvistická antropologie
Autor: Jan Pokorný
Podnázev: jazyk, mysl a kultura

Lingvistická antropologie jako studium vztahů mezi jazykem a kulturou. Úvod do problematiky. Výklad. Lingvistická antropologie usiluje uchopit jazyk v jeho úplnosti, ve všech vztazích s jeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  356
+
-
11,9
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 346
Rozměr: 24 cm
Úprava: mapy
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Lingvistika. Jazyky
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2010
ISBN: 978-80-247-2843-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lingvistická antropologie jako studium vztahů mezi jazykem a kulturou. Úvod do problematiky. Výklad. Lingvistická antropologie usiluje uchopit jazyk v jeho úplnosti, ve všech vztazích s jeho prostředím a ve všech lidských skupinách. První dvě kapitoly se věnují obecné lingvistice, její historii a základním jazykovým strukturám. Třetí kapitola se zabývá vývojem jazyka, jeho biologickým základům a historickým procesům, které ho formují. Čtvrtá kapitola představuje rozdělení světových jazykových rodin a jejich stručnou charakteristiku. Hlavním otázkám lingvistické antropologie jsou věnovány poslední dvě kapitoly. Představují dvě podoby vzájemného vztahu jazyka a kultury, jednu spojenou s jazykovou strukturou, druhou s rozdílnými normami používání jazyka. Kniha je určena především studentům bakalářských a magisterských humanitních oborů se zaměřením na studium kultury nebo jazyka, ale i laickým čtenářům se zájmem o obor.

Popis nakladatele

Kniha vysvětluje vztah jazyka a kultury z etnolingvistického hlediska. Zabývá se hlavními směry etnolingvistiky, souvislostem s jinými obory, metodami výzkumu a jejich praktickými aplikacemi. Je určena především studentům bakalářských a magisterských humanitních oborů se zaměřením na studium kultury nebo jazyka, především etnologie, lingvistiky, kulturní antropologie a kulturologie. Přístupná je i laickým čtenářům se zájmem o tuto problematiku. Etnolingvistika je mnohostranný a dynamicky se rozvíjející obor s řadou nových koncepcí. Etnolingvistické problematiky se dotýká řada oborů (kromě lingvistiky i psychologie, sociologie, kognitivní vědy a filozofie) a nedostatek přehledných a kvalitních informací má proto dopad i na ně. Málo pozornosti se věnuje také její praktické stránce a čeští čtenáři jsou odkázáni na těžko dostupné zahraniční publikace. Vzhledem k šíři oboru a nejnovějšímu vývoji proto stojí za to, poskytnout českému čtenáři nový pohled na otázky etnolingvistiky. (jazyk, mysl a kultura)

Předmětná hesla
Lingvistika
Vývoj jazyka
genetická klasifikace jazyků
Antropolingvistika
Zařazeno v kategoriích
Jan Pokorný - další tituly autora:
 (CDmp3 audiokniha)
Mor Mor
Základní frézování techniky RSS prvků Základní frézování techniky RSS prvků
Český ženich a vietnamská nevěsta -- aneb jak se žije s Vietnamkou Český ženich a vietnamská nevěsta
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lingvistická antropologie

jazyk, mysl a kultura

PhDr. Jan Pokorný

Autorem kapitoly „Etnografi cké metody“ je Mgr. Juraj Hanuliak

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, Praha 7

jako svou 3789. publikaci

Odpovědná redaktorka PhDr. Zuzana Vrbová

Sazba Vojtěch Kočí

Grafi cká úprava obálky Vojtěch Kočí

Počet stran 352

První vydání, Praha 2010

© Grada Publishing, a.s., 2010

Ilustrace na obálce © Eva Kaněrová

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

ISBN 978-80-247-2843-8


5

Obsah

Úvod 7

1. Lingvistika: vývoj a metody 11

1.1 Historie 11 1.2 Etnografi cké metody 48

2. Stavba jazyka 53

2.1 Základní znaky jazyka 53

2.2 Fonetika a fonologie 56

2.3 Morfologie 75

2.4 Syntax 81

3. Vývoj jazyka 93

3.1 Komunikace u zvířat 93 3.3 Jazyk, mozek a geny 103 3.4 Univerzální gramatika 105 3.5 Jazyková socializace 108 3.6 Jazyk a rasa 111 3.7 Jazyková změna 113 3.8 Jazykový kontakt 123 3.9 Umělé jazyky 153

4. Genealogická klasifi kace jazyků 159

4.1 Afrika 160 4.2 Eurasie 165 Obsah

6

4.3 Papuánské jazyky 180

4.4 Australské jazyky 182

4.5 Amerika 183 5. Jazyk a obraz světa 203

5.1 Jazykový relativismus 203

5.2 Konceptualizace, kategorizace, význam 220

5.3 Jmenná klasifi kace 227

5.4 Kategorie barev 234

5.5 Kvantita 242

5.6 Prostor 249

5.7 Příbuzenství 273 6. Řeč a kultura 285

6.7 Pragmatika 285

6.8 Etnografi e komunikace 302 Seznam literatury 323 Rejstřík 341

Úvod

Tato kniha se věnuje lingvistické antropologii jako studiu vztahů mezi jazykem a kulturou. Lingvistická antropologie je už svým názvem obor interdisciplinární, na pomezí lingvistiky a společenskovědních oborů studujících lidskou kulturu. Kulturní dimenzi v ní zastupuje obor, který sám mívá různá označení, například kulturní antropologie (především v USA), sociální antropologie (Velká Británie), etnologie

(například Francie) nebo etnografi e (státy bývalého východního bloku). Interdis

ciplinární obor, který čerpá z  lingvistiky a  společenských oborů, se pak označuje

jako antropologická lingvistika, antropolingvistika, lingvistická antropologie nebo

etnolingvistika. Etnolingvistika v současnosti odkazuje spíše na pojmy lingvistika

a etnicita, tj. zajímá se o fungování jazyka v kontextu etnické diverzity a etnického

vědomí, vztahu mezi majoritními a  minoritními jazyky aj. Jméno antropologické

lingvistiky je tautologické (neexistuje lingvistika jiného živočišného druhu) a vzta

huje se primárně ke studiu jazykové struktury, která má v současnosti jenom vedlejší

význam. V této knize proto preferujeme označení lingvistická antropologie.

Všechny tyto obory vychází z tradice, která se formovala studiem skupin s „nižší“

kulturou, evropských etnických menšin a  lidových kultur nebo tzv. méně kom

plexních (neliterárních, nestátních) společností. Tyto směry měly společný zájem

o výzkum kulturní diverzity, ať už jim šlo o potvrzení univerzalistických nebo relati

vistických náhledů, a ten se stal jejich základem vysvětlování člověka jako takového.

Lidé se liší, protože mají rozdílný způsob života, kulturu, společenskou organizaci,

spojuje je naopak jejich biologická podstata.

Otázkou lingvistické antropologie je role jazyka v této diverzitě. Primárním úko

lem lingvistiky v  této oblasti bylo popsat jazyky společností, kterými se kulturní

antropologie zabývala, a  provést jejich typologické srovnání. Hlubší otázku před

stavovalo hledání souvislosti mezi jazykem a kulturou. Nejdále v tomto směru zašla Úvod

8

hypotéza (či princip) jazykové relativity, postulát vztahu mezi jazykem, kulturou a  myšlením. Jejím základem je srovnávání struktury různých jazyků, předchůdce ovšem nalezneme i v obecných představách o závislosti poznání na našem jazyce. Za její otce můžeme považovat W. von Humboldta, J. G. Herdera a další evropské fi losofy. Její nejznámější podoba existuje pod označením hypotéza Sapira a  Whorfa. Její ohlasy je možné přes všechny její transformace v lingvistické antropologii nalézt dodnes.

Druhý směr, který formoval současnou lingvistickou antropologii, je tzv. etnografi e komunikace. Tento pojem vytvořený D. Hymesem označuje studium tzv. druhé jazykové relativity, závislosti mezi kulturou a způsobem používání jazyka, jeho funkcí, statusem a tzv. „jazykovou ideologií“. Tento směr ovlivnil lingvistickou antropologii nejvíce a přispěl k jejímu sblížení se sociolingvistikou.

Lingvistická antropologie a sociolingvistika se vzájemně vždy ovlivňovaly, a tak je někdy těžké mezi nimi najít jednoznačnou hranici. To, co odlišuje lingvistickou antropologii od sociolingvistiky, je především snaha komparovat různé společnosti a kultury a zájem odhalit kulturní význam sociolingvistických fenoménů. Lingvistická antropologie proto také zpravidla používá jiné metody (spíše kvalitativní než kvantitativní) a pojmový aparát než sociolingvistika.

Bylo by nespravedlivé, pokud bychom do lingvistické antropologie zařadili jen směry akcentující lidskou rozdílnost. Dialog relativismu a  universalismu byl vždy hybatelem vývoje kulturní antropologie. Je proto třeba věnovat pozornost i  obecným zákonitostem fungování jazyka, jeho biologickým základům, vývoji gramatiky nebo společenským podmínkám, které jsou součástí jazyka jako charakteristiky lidského druhu. Odpovídá to i  jejímu původnímu postavení v  rámci amerického systému obecné antropologie, kam vedle kulturní antropologie patřila i archeologie a  fyzická antropologie. Role lingvistické antropologie však nemůže být ve vztahu k jiným oborům pouze pasivní, protože bez znalosti jazykové a kulturní diverzity, kterou nám lingvistická antropologie zprostředkovává, nelze hodnotit obecně platné hypotézy.

K  proměně současné lingvistické antropologie dochází do jisté míry se změnou objektu zkoumání kulturní antropologie obecně. Předmět jejího studia se už dávno neomezuje na „primitivy“ nebo „lidové“ kultury. Metody kulturní antropologie lze uplatnit na jakoukoli lidskou skupinu, protože jim všem je společná existence kultury. Lingvistická antropologie v dnešním smyslu je pak především studiem fungování jazyka v jeho kulturním a společenském kontextu. Jejím zájmem není a nemůže být jen struktura jiných jazyků, studuje řečové chování a jeho vazby na kulturní představy a podmínky života svých nositelů. Vzhledem k tomu, že lingvistická antropologie usiluje uchopit jazyk v jeho úplnosti, ve všech vztazích s jeho prostředím a ve

Úvod

všech lidských skupinách, jsme v  pokušení říct, že „ryzí“ lingvistika je vlastně jen její součástí.

Kniha je určena laickému čtenáři, přesto jsem nechtěl, aby se jednalo o  pouhý výčet základních pojmů nebo ryze teoretický úvod. Cílem knihy je poskytnout pokud možno zajímavý a informativní přehled alespoň některých oblastí lingvistické antropologie a dát tak čtenářům možnost orientovat se v oborech a směrech, které s problematikou vztahu jazyka a kultury tak či onak souvisí. Rozhodl jsem se věnovat poměrně hodně prostoru obecné lingvistice, její historii a základním jazykovým strukturám. Těmto problémům jsou věnovány první dvě kapitoly. Třetí kapitola je věnovaná vývoji jazyka, jeho biologickým základům a historickým procesům, které ho formují. Čtvrtá kapitola pak představuje rozdělení světových jazykových rodin a jejich stručnou charakteristiku.

Hlavním otázkám lingvistické antropologie jsou věnovány poslední dvě kapitoly. V souladu s Hymesovou koncepcí představují dvě podoby vzájemného vztahu jazyka a  kultury, jednu spojenou s  jazykovou strukturou a  druhou spojenou s  rozdílnými normami používaní jazyka. Byl bych rád, aby čtenář nebral rozdělení obsahu knihy příliš doslova. Jsem přesvědčen, že ve skutečnosti je třeba všechny problémy probírané v této knize chápat jako do jisté míry spojené. Doufám, že tato kniha tak pomůže čtenáři získat lepší představu o fascinující problematice, kterou se lingvistická antropologie zabývá.

1.

Lingvistika:

vývoj a metody 1.1 Historie Představy o  jazyce se rozvíjely od nejstarších dob, sloužily však kulturním, společenským a  náboženským motivům, které byly v  každé kultuře odlišné. Ostatně i  moderní lingvistika se potýkala a  potýká s  různými pohledy na svůj smysl a  cíl. Dějiny lingvistiky jsou proto vlastně dějinami celé řady různých pojetí, které byly často spojené s určitou ideologií, společensko -historickou situací a kulturou. Určit, kdy vznikla lingvistika, je z toho hlediska nejen nemožné, ale i zavádějící. Na jedné straně tak jakoby popíráme představy o jazyce u starších společností, na druhé straně se nám ztrácí specifi čnost lingvistického zájmu právě toho období, které se vznikem lingvistiky spojujeme. 1.1.1 Neliterární společnosti Není zvykem začínat dějiny lingvistiky a lingvistické antropologie u pravěkých nebo neliterárních společností, jak kvůli chybějící dokumentaci, tak proto, že teoretické a  abstraktní postoje k  jazyku se těmto kulturám často upírají. Alespoň náznakově stojí za to perspektivu dějin lingvistiky rozšířit. Chybějící doklady můžeme částečně kompenzovat srovnáním se současnými neliterárními etniky.

Absence písma se často považuje za překážku jakékoli lingvistické refl exe. Před

státní společnosti se považují za rovnostářské, zdá se tedy, že chybí důvod pro jazykovou stratifi kaci a  tím i  zkoumání jazykové diverzity. Ve skutečnosti je jazyková refl exe významným kulturním, společenským a  ideologickým prvkem celé řady „primitivních“ etnik. Na mnoha místech světa je multilingvismus běžnou normou Lingvistika: vývoj a metody

12

a jazykové rozdíly se používají k charakterizaci společenských skupin nebo vyjádření společenských vztahů. Jazykové schopnosti mnohdy bývají také základem individuální prestiže a rozhodují o úspěchu či neúspěchu politických ambicí. V mnoha kmenových společnostech se používají často velmi rozdílné jazykové varianty, které mají více či méně rozdílné funkce, jako například komunikace v přítomnosti tabuizovaných osob, formální řečnictví, recitace mýtů. A konečně bývá jazyk chápán jako zdroj posvátných sil, nástroj magie a náboženských rituálů.

Ukázku velmi refl exivního vztahu k jazyku představují například tajné a iniciační jazyky australských domorodců. Osvojit si tyto jazyky znamená naučit se nejen jazyk, který používá zcela jiné výrazy, ale také zcela jinou sémantickou stavbu, protože jeho pojmy jsou daleko obecnější než pojmy běžného jazyka. V případě australského iniciačního jazyku damin se novici musí naučit také jazyk se zcela odlišnou fonologií, která nemá obdobu nikde jinde na světě.

Míšení jazyků a  jazyková interference je jevem dobře známým v  jazycích tzv. jazykově exogamních společností, které jazyk chápou jako znak kmenové identity, třebaže způsob uzavírání sňatků je nutí znát několik jazyků najednou. Rovněž představy o vývoji jazyků nejsou vždy tak naivní, jak bychom u těchto společností předpokládali. Myšlenka, že jeden kmen kdysi v minulosti hovořil jiným jazykem nebo že v  jazycích se kumulují jazykové odlišnosti, není ve společnosti, kde je jazyková diverzita jevem mnohem nápadnějším než ve společnosti naší (například v  oblasti řeky Vaupés), zas tak překvapivá.

Pozornosti neuniká ani vnitřní stavba jazyků. Nativní lingvistika je jistě daleko méně systematická než lingvistika moderní a  soustředí se jen na některé znaky, které se chápou jako emblematické pro danou skupinu. Jazyk taiap je například svými mluvčími i  sousedními etniky chápán jako velmi těžký, protože rozlišuje „jazyk mužů“ a „jazyk žen“ (Kulick 1992, s. 64 –66). Tento rozdíl nespočívá v odlišných morfologických, lexikálních nebo fonologických znacích, jako v mnoha jiných jazycích, ale jen ve formách první a druhé osoby. Podle Hymese si některé indiánské kmeny uvědomují některé fonologické kontrasty, například nosovost. Celkově ovšem můžeme říci, že je oblast „nativní lingvistiky“ prozkoumaná velmi málo. 1.1.2 Starověk a středověk Starověk můžeme označit za období vzniku skutečné lingvistické vědy a středověk za období jejího víceméně kontinuálního pokračování. Starověká lingvistika dosáhla často překvapivých výsledků. Hlavní rozdíl mezi ní a její moderní obdobou je spíše v rozdílném zájmu, které odborné studium jazyka tehdy a nyní sleduje. Starověká a středověká lingvistika se soustředila především na popis jazyka či jazyků vlastní

13

Lingvistika: vývoj a metody

(vyšší) kultury jako zdroje skutečných kulturních hodnot v protikladu k hodnotám

barbarů a nižších vrstev, zatímco hlavním zájmem současných lingvistických oborů

a  zvláště lingvistické antropologie je srovnávání jazyků různých etnik a  kultur či

hledání společných jmenovatelů, nezávisle na prestiži, kterou tomu či onomu jazyku

připisujeme.

K otázkám, které se objevovaly prakticky ve všech vyspělých kulturách minulosti,

patřil význam jazyka a jeho dostatečnost pro porozumění skutečnosti. Motivy staro

věké a středověké lingvistiky byly často náboženské nebo souvisely se společenským

statusem a  ne každý jazyk si v  očích středověkých a  starověkých lingvistů odbor

ný zájem vůbec zasloužil. Právě proto je ovšem nejstarší lingvistika velmi zajíma

vá jako ilustrace specifi ckých jazykových ideologií, tedy souborů představ a hodnot

spojených s jazykem, a často i jako originálních řešení otázek významu, interpreta

ce, jazykové konvence a jiných otázek fi losofi e jazyka. Vzhledem k neobyčejně roz

sáhlému poli, který starověká a středověká lingvistika představuje, se omezíme jen

na některé zajímavosti, které umožňují udělat si představu o bohatosti lingvistické

tradice v tomto období.

Přední Východ

Starověká Mezopotámie byla kulturou, kde došlo nejen ke vzniku písma, ale kte

rá také jako jedna z  prvních cítila potřebu udržovat znalost jazyka, který vyšel ze

všeobecného používání. Semitské národy Mezopotámie, Akkadové, Amorité, Baby

lóňané a  Asyřané, stavěly svou kulturu na dědictví Sumerů, hovořících výrazně

odlišným jazykem. Její popis zanechaly ve velice obsáhlých bilingvních slovnících,

věnovaly se i gramatickým paradigmatům, dochovaly se nám i izolované gramatické

termíny. Podobně jako v  právu nebo matematice dávala mezopotámská lingvisti

ka přednost spíše konkrétním příkladům, vyjadřujícím abstraktní pravidla pouze

implicitně, velká část mezopotámské lingvistiky proto měla zřejmě podobu ústně

předávané tradice. Souběžné používání několika jazyků v liturgii nebo státní správě

nebylo pro starověké předovýchodní státy ničím výjimečným, jak ukazuje podobný

vývoj v Ugaritu nebo Chetitské říši. O skutečné lingvistice se však dá hovořit v celém

starověkém Předním Východu spíše jen v uvozovkách.

Indie

První zemí, kde došlo ke zrodu skutečné lingvistiky, byla Indie. Když indoevrop

ské kmeny dorazily ve 2. tis. př. n. l. do Indie, přinesly si s  sebou formy nábožen

ské poezie, ze kterých vznikly jedny z  nejstarších známých „svatých textů“, Védy.

Védy byly základem mocných obětních rituálů, které podle přesvědčení bráhma

nů dokázaly ovlivnit vůli bohů, byly nástrojem Stvoření, stejně jako autoritativním

pramenem indického náboženského práva. Důležitost Véd se odrazila ve významu, Lingvistika: vývoj a metody

14

který byl řeči přikládán. Vá k (hlas, řeč, jazyk) se ve Védách objevuje jako bohyně, příležitostně ztotožňovaná se Sarasvatí, manželka Indry nebo Pradžápatiho, nesmrtelná, nekonečná, ta, jež dává lidem nesmírnou moc a činí z nich mudrce, bráhmany a  ršie, matka bohů a  Véd. Podle některých bráhman byla Vák po Pradžápatim prvním jsoucnem, které existovalo, po svém uvolnění prostoupila celým Vesmírem a teprve z jejího spojení s Pradžápatim vznikli ostatní bohové.

Jazyk Véd, tzv. védský sanskrt, záhy začal mizet z běžného užívání a snaha o jeho

zachování vedla ke vzniku patrně prvního vědeckého popisu jazyka na světě. V 1. tis. př. n. l. vzniklo šest védang, oborů věnovaných zachování a porozumění Véd. Čtyři z nich byly věnovány studiu jazyka, čandas (prozódie, pramen některých objevných matematických koncepcí) nirukta (etymologie a  sémantika, úzce související také

s ontologickými spekulacemi o vztazích mezi slovními druhy), vjākarana (m luv nice)

a śikşā (fonetika a fonologie). Úroveň indické lingvistiky byla pozoruhodná. Indic

ká lingvistika nepředběhla evropskou lingvistiku o staletí, ale o tisíciletí a zásadně

ovlivnila i její vývoj v 19. a 20. století. Z indické lingvistiky se dodnes používají ter

míny jako sandhi nebo bahuvríhové složeniny a  některé teoretické otázky indické

fi losofi e jazyka nás zajímají i dnes.

O významu lingvistiky ve starověké Indii svědčí i to, že indická abeceda je na roz

díl od evropské seřazena na přísně fonologickém principu, podle způsobu a  místa artikulace. Indické písmo není hláskové, protože samohlásky vyjadřuje modifi kacemi základní slabiky, a Indové v souladu s tímto principem nepovažovali za základní „atomy“ řeči fonémy, ale slabiky (akšara), modifi kované pomocí samohlásek (svara) a  souhlásek (vjaňdžana). Jinak byla indická artikulační fonetika v  zásadě podobná svému modernímu protějšku a  dělila hlásky podle způsobu výslovnosti, místa artikulace, nazality, délky, melodického přízvuku, aspirace a znělosti. V gramatice se Indové zabývali derivací, ohýbáním, skládáním, morfofonologickými procesy na hranicích slov, slovními druhy i syntaktickými rolemi.

Nejslavnějším indickým gramatikem se stal Pānini ze 4. st. př. n. l. Podle pozděj

ších legend se mu během meditace v horách zjevil sám bůh Šiva v podobě Natarádži, tančícího vladaře, a  pomocí svého bubínku mu předal 14 řádek Šivasútry, věnovaných fonetice. Pāniniho gramatika Aštādhjājí byla složená z téměř 4 tisíc súter (aforismů), psaných abstraktním metajazykem a určených k doslovnému zapamatování. K pochopení vyžadovala komentář pozdějších autorů, z nichž nejvýznamnější byli Kātjājana a Pataňdžali. Pokládá se za předchůdce generativní a transformační gramatiky a formálních jazyků.

Rozvoj indické lingvistiky nebyl samoúčelný. Mezi důvody, proč studovat lingvis

tiku, uvádí Pataňdžali správnou recitaci Písem, zachování jejich čistoty, snadnější výuku jazyka a vyjasnění pochybností při interpretaci textů. Indičtí lingvisté začali velmi záhy řešit otázku vztahu mezi významem (artha, také motiv, příčina, hodno

15

Lingvistika: vývoj a metody

ta), obecnou kategorií (akriti) a konkrétním užitím (dravja). Poněkud záhadný ter

mín představuje indický pojem sphota, neměnná podstata řeči, rozlišovaná na úrov

ni slabik, slov i vět. Podle některých badatelů se jednalo o metafyzický pojem, podle

jiných o  indické chápání rozdílu mezi emickou/mentální a  etickou/fyziologicko

-akustickou rovinou jazyka. Okrajově se věnovali i  dialektickým jevům. Stejně

jako Platón v Řecku řešili také otázky konvenčního nebo přirozeného vztahu slova

a  významu a  některé další problémy interpretace. Současně s  ryze náboženskými

aplikacemi se rozvíjela i teoretická lingvistika a fi losofi e jazyka. Jazyk jako prostře

dek Zjevení studovala především škola purva mīmānsā, která oproti jiným nábožen

ským směrům stavěla na ritualismu, autoritě Véd a jejich nestvořeném a neomylném

charakteru. Védy jsou základem našeho poznání dharmy, slovní svědectví (šabda)

Véd proto mīmānsā považovala za nejvyšší zdroj poznání, na rozdíl od jiných fi lo

sofi ckých směrů, které slovní svědectví považovaly jen za součást poznání empiric

kého. Mīmānsā proto věnovala značnou pozornost teorii interpretace a sémantiky.

Někteří, jako např. Prabhākara, se domnívali, že naše porozumění postupuje od

celku k  částím a  význam každého slova závisí na celku, jehož je součástí (kontex

tualismus), zatímco Kumārila Bhatta věřil, že porozumění celku následuje až po

pochopení jednotlivých slov, ze kterých je složený (kompozicionalismus). Indický

učenec z 5. st. n. l. Bhartrhari zastával holistické stanovisko, podle kterého je výpo

věď vždy úplná a nedělitelná, gramatická a fonologická analýza je tedy jen užitečná

fi kce. Bhartrhari rozvinul rovněž teorii řečového aktu, složeného z konceptualizace,

performance a  interpretace, stejně jako dalších otázek jazyka a  poznání. Řeč (šab

da, také zvuk, slovní svědectví) měla pro Bhartrhariho stejně zásadní význam jako

Logos na Západě. Jako šabda -brahman, jakási hudba sfér, byla řeč dokonce zákla

dem světa jako takového. Gramatika umožňovala „očistit“ řeč a přivést nás tak na

cestu ke sjednocení s božskou podstatou řeči.

Krajně nominalistické stanovisko zastávaly naopak některé buddhistické směry.

Jeden z  největších fi losofů mahájány, zakladatel školy madhjámika, buddhistický

fi losof Nāgārdžuna (asi 150–250 n. l.) v souladu s buddhistickou naukou o pomíji

vosti (anitja), bezpodstatnosti (anātman) a  závislém vznikání (pratītjasamutpāda)

odmítal veškerou reifi kaci a pojmová rozdělení, které provádí jazyk. Podle jeho fi lo

sofi e lze zdánlivě jasná jsoucna rozložit na nižší složky, vše prochází změnou, vše

se odehrává ve vzájemných vztazích, nic nemá identitu samo o  sobě. Pojmy jako

totožnost a rozdílnost jsou falešné, pojmy a entity jsou pouze abstrakce skutečnosti

povýšené na skutečnost samu (dršti). Nágárdžuna proto odmítl všechny čtyři způso

by evaluace výroku z hlediska indické logiky (ano; ne; ano i ne; ani ano, ani ne) a za

pravou podobu skutečnosti označil Prázdno (nepopsatelnost, šūnjatā). Řada před

stav „relativistické“ východní mystiky inspirovala také západní lingvisty, například

T. Givóna nebo B. L. Whorfa.

+ Lingvistika: vývoj a metody

16

Práce indických gramatiků měla nemalý význam pro rozvoj indické kultury. Je třeba si uvědomit, že nejstarší podobu tzv. klasického sanskrtu známe právě z  preskriptivních gramatik indických lingvistů a  že není zcela totožný s  védským sanskrtem ani jazykem eposů, které vznikly před jeho kodifi kací. Kodifi kova ný, posvátný jazyk oddělil vzdělané Indy od nevzdělaných barbarů, mléččhů, a  díky úctě, kterou si sanskrt vydobyl, nahradil postupně lidovější dialekty (tzv. prakrty), které se používaly v ofi ciálních dokumentech ještě v Ášókově době. Stal se nástrojem vysoké kultury, libující si v  přesných klasifi kacích i  barokních slovních hříčkách, a jako privilegovaný jazyk hinduismu a částečně i buddhismu se rozšířil daleko za hranice Indie. Sanskrt byl spojován především s  vyššími společenskými vrstvami. Méně prestižní dialekty se používaly například k charakteristice postav divadelních her nebo v nižších literárních žánrech. Jediným jazykem kromě sanskrtu, který těžil z  tradice indické gramatiky, tak byla dlouhou dobu jen tamilština, kodifi kovaná v monumentálním díle Tolkāppiyam. Starověká Indie se stala zemí několikanásobné diglosie a  tato situace v  ní přetrvala do jisté míry dodnes. Není divu, že vnímání jazykových rozdílů bylo spíše společenské a morální než etnické, jak ukazuje například popis jednoho krále z díla kašmírského historika 12. století:

„Takto tento král, který nemluvil jazykem bohů, ale sprostým nářečím, které se hodí pro opilce, ukazoval, že pochází z rodiny paličů kořalky.“ Čínská lingvistika Ve srovnání s  Indií je čínská lingvistika na Západě známá mnohem méně. Vývoj čínské lingvistiky byl značně ovlivněn jednoduchou morfologií čínštiny a logografi ckým charakterem čínského písma. Přestože fonologické principy byly odhaleny poměrně záhy (zřejmě i pod vlivem Indie), daleko více se v čínské lingvistice prosadila práce lexikografi cká. Stejně jako v Indii se i v Číně první lingvisté zabývali analýzou a popisem kanonických spisů, což byl požadavek zvláště naléhavý po několika katastrofách, které postihly čínskou fi losofi i při vzestupu a  pádu dynastie Čchin. Plodem čínské fi lologie byla například čínská encyklopedie Erja, překládaná jako „Přiblížení ke správnosti“, srovnávací slovník regionálních jazyků a  dialektů Fangjan, rozbory čínských znaků nebo encyklopedie vysvětlující významy slov pomocí podobně znějících výrazů (praxe podobná řeckým etymologiím).

Čínská fi losofi e jazyka, podobně jako řecká nebo indická, oscilovala mezi reifi - kací vztahu pojmenování a  úplným rozbitím logické stavby jazyka. Konfuciánská fi losofi e zdůrazňovala morální závazek spojení mezi slovem a  realitou. Odkaz na konstitutivní roli jazyka lze nalézt už v pracích samotného Konfucia. V situaci společenského chaosu Období válčících států hlásal „nápravu jmen“ (čeng -ming), prosazování racionality a uvádění věcí do řádu podle jejich pravých podstat. Konfuciáni

Lingvistika: vývoj a metody

de facto ztotožňovali „jména“ se společenským řádem. Lidé se měli chovat tak, jak

implikovala jejich kategorie, „otec jako otec, syn jako syn“.

Část čínských fi losofů vytvořila směr, který se snažil přiblížit k podstatě jazyka,

podobně jako řečtí eleaté pomocí paradoxů, tzv. „školu jmen“. Na Západě se proslavil čínský fi losof Kung -sun Lung (325–250 př. n. l.) svou obhajobou tvrzení, že bílý kůň není kůň (pai -ma fei ma). I když v tomto paradoxu vidí někteří badatelé projev struktury samotné čínštiny, jedná se do jisté míry o obecnější sémantický problém. Podstata Kung -sunova argumentu spočívá v tom, že výrazy „bílý kůň“ a „kůň“ nemají stejný význam, tj. nejsou libovolně zaměnitelné.

Taoisté zdůraznili na rozdíl od konfuciánů nepopsatelnost a nepojmenovatelnost podstaty reality, neboť podle slavné Knihy o Tau a Ctnosti, „Tao je věčné a beze jména“. Jedním z prvních čínských fi losofů, který jasně položil fi losofi cké otázky o jazyce, byl Čuang -c ́, vedle legendárního Lao -c ́ asi nejznámější představitel taoismu. Obsah jazyka (tzv. pohárových slov) vnímal jako plynoucí, nestálý a přizpůsobující se situaci. Dávno před slavnou metaforou žebříku, který odhodíme po dosažení cíle, mluvil o slovech jako o vrších, na které se zapomene, když je ryba chycena. Arabská a židovská lingvistika Tak jako v případě Indie je i u židů a muslimů zájem o jazyk inherentně přítomný v  samotném náboženství. Stvoření slovem, Adamovo pojmenování živých tvorů, příběh o  babylónské věži, zjevení na Sinaji, knihy soudu nebo poezie Koránu jsou jen některé momenty, které ovlivnily náboženskou představivost generací věřících. Stejně jako Indové i  židé a  muslimové mají posvátný jazyk, který je třeba chránit před zapomněním. Podobně jako Indové také obě tato abrahámovská náboženství zakládají své právo na interpretaci zjevených textů a stejně jako oni také vytvořila vlastní teorii jazyka. Těsná souvislost lingvistiky, hermeneutiky a  studií náboženských textů ostatně ovlivňovala i  evropskou kulturu a  inspirovala i  mnohé autory 20. století.

Židovský postoj k  jazyku ovlivnila existence svatého písma v  hebrejštině, která je však již velmi záhy používána současně s  mnohem rozšířenějšími jazyky – aramejštinou a později řečtinou a hebrejštinou, a jako živý jazyk posléze zaniká. První gramatické poznámky je možné najít už v Midraši a Talmudu mezi 2. a 6. stoletím. Největší rozvoj však čekal židovskou lingvistiku až mezi 9. a  14. stoletím a  byl do značné míry závislý na arabských vzorech. Své arabské učitele ovšem v jedné oblasti předběhla, a  to v  systematickém srovnávání semitských jazyků. Židovští učenci ostatně museli během svého života ovládnout hned tři semitské jazyky, arabštinu, hebrejštinu a aramejštinu.

Těsná souvislost mezi jazykem a náboženstvím existuje rovněž v mladším abrahámovském náboženství, v islámu. Korán je muslimy považován za přímý záznam



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist