načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Likario - Vladimír Šlechta

Likario

Elektronická kniha: Likario
Autor:

Likario zažívá obrovský rozvoj, vlastně se teprve teď stává městem. Lidé, skřeti i všemožní míšenci zde nacházejí dobré místo k životu. Ve starém podzemí se však někdo ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  124
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 318
Rozměr: 17 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6001-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Trilogie renomovaného spisovatele fantastiky přináší chronologicky jeden z prvních příběhů Krvavého pohraničí ve 2. díle "malé" Likarijské trilogie. V Likariu, které se rychle rozrůstá, se prý pravděpodobně v podzemí skrývá jistý infant Wolferin - údajně potomek královského rodu Arkastů. O tomto tvorovi si spousta lidí myslí, že je pouze děsivou legendou. Wolferin je ale skutečný a spřádá sítě intrik, neboť se chystá převzít vládu nad městem. Naštěstí pro Likario je tu starý známý půlelf Thompson se svojí "rodinou" - synem Čolkem, přítelkyní Richardou, dědečkem Skjúwinkem a půlelfkou Ariettou...

Popis nakladatele

Likario zažívá obrovský rozvoj, vlastně se teprve teď stává městem. Lidé, skřeti i všemožní míšenci zde nacházejí dobré místo k životu. Ve starém podzemí se však někdo skrývá. Potají získává spojence, zastrašuje, korumpuje. Plánuje, že jedné temné noci vyjde na povrch a
stane se místním vládcem.

Druhá kniha Likarijské trilogie, román navazující na knihu "Nejlepší den pro umírání".

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –


– 3 –

VLADIMÍR ŠLECHTA

LIKARIO

Copyright © 2011 by Vladimír Šlechta

Cover © 2011 by Michal Ivan

Maps © 2011 by Ladislav Hrdina

Czech Edition © 2011 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN tištěná kniha 978-80-7456-001-9

ISBN PDF: 978-80-7456-049-1 (150 kniha)

ISBN PDF čtečky: 978-80-7456-050-7 (151 kniha)

ISBN ePub: 978-80-7456-051-4 (152 kniha)

ISBN Mobipocket: 978-80-7456-052-1 (153 kniha)


– 4 –

Vladimír Šlechta

Likario

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2011


– 5 –

Knihy Vladimíra Šlechty

v nakladatelství Brokilon

KRVAVÉ POHRANIČÍ

Gordonova země

3. Hořící přízraky

Likarijská trilogie

1. Nejlepší den pro umírání (Thompsonův rok)

2. Likario

3. Orcigard *

Samostatné knihy

Válečná lest (Příběhy vojáka z Pohraničí)

OGGERDOVSKÝ CYKLUS

Střepy z Apokalypsy (povídky)

Keltská brána *

* připravujeme


– 6 –

Motto:

„Ať půjdeš kamkoliv, nenech se zabít.“

obvyklý pozdrav v Pohraničí


– 7 –


– 8 –


– 9 –

Prolog:

Cizinec ve městě

„Jak se jmenuje tohle hnízdo?“

Prodavač polekaně vzhlédl, nevšiml si, že by se blížil zákazník.

Cizinec stál dva kroky od něj, štíhlý, nevysoký. Vlasy měl bílé jako

sníh a tvář takřka dětskou, pohlednou, bez jediné vrásky. Přívětivě se

usmíval, rty nechával stisknuté. S příchodem noci se rychle

ochlazovalo, ale on tu stál jen v lehké košili a tmavých kalhotách.

Přes ramena měl přehozený krátký pláštík, který ho rozhodně nemohl

zahřát.

Soumrak už pokročil, tržiště se před chvílí vyprázdnilo. Prodavač

sladké vody tu zůstal poslední, šero mu nevadilo. Ač na to

nevypadal, byl poloviční elf a viděl i ve tmě.

„Dáte si sladkou vodu, pane?“ zeptal se. „Mám různé příchutě.

Malinovou, borůvkovou, jablečnou...“

„Tahle červená se mi líbí,“ ukázal cizinec na skleněnou nádobu.

„Tu si dám. Myslím, že mi nemůže uškodit.“

Prodavač zpozorněl, tohle nebylo samo sebou. V houstnoucím

šeru viděl dobře, přestal však vnímat barvy. Rudou malinovku,

nalitou do nádoby z foukaného skla, rozeznával jen jako sytě šedou.

Natočil šťávu do oplatkového kelímku a podal ji cizinci.

„Nemusíte platit, pane. Už jsem stejně nepočítal s tím, že něco

prodám.“

Cizinec usrkl: „Hodně sladká. Děti se po ní můžou utlouct, že?

Ptal jsem se: jak se jmenuje tohle hnízdo? Nebo nemá jméno?“

„Likario, pane. Tohle město se jmenuje Likario.“


– 10 –

„Aha... je s podivem, že něco takového vyrůstá kousek od mého

domova. Jenom nechápu, proč je tady tolik skřetů.“

„Město patří goblinům, pane. Je jejich.“

„Město patří goblinům? To je mi novinka. Goblini mají město!

Svět se mění a my se také musíme změnit, pokud chceme přežít.

Nemyslíš, příteli?“

„Jistě, pane.“

„A co ty, příteli, máš nějaké jméno?“

„Bastian, pane. Jmenuji se Bastian.“

„Věřil bys, že jsem tady kdysi byl, Bastiane? To tu ještě

přebývali ti potrhlíci s ptačími hlavami. Kopec byl zarostlý roštím,

oni se skrývali uvnitř. Vespod jsou kasematy. Pár chodeb a podzemní

sál, nic velkého. Teď už tu ptákohlavci nejsou.“

„Ne, pane. Jsou pryč nejméně sto let.“

„To já vím, Bastiane, vždyť jsem z podzemí právě vyšel.

Prohlížel jsem si to tam celý dnešní den. Moc tam toho není, prach

a pavučiny, ale klenby drží pořád. Řeknu ti, bez ptákohlavců je to

lepší. Tohle město, tohle Likario, se mi líbí. Ono to vlastně ještě není

město, většinu domů teprve začali stavět. Ale snaží se, goblini

mrňaví. Udělali na mě dojem. A víš co? Já si tohle město vezmu.“

Prodavač sladké vody nic nenamítal. Bělovlasý cizinec mu

položil na vozík lesklý kotouček, vypadalo to jako císařská marka,

ale stará, prastará.

„Tohle máš za svou sladkou vodu, Bastiane, je moc dobrá. Já si

však potrpím na jinou červenou tekutinu. Nemyslím, že bych si vzal

město teď hned. Počkám, až ho dostavějí, já jim s tím rozhodně

pomáhat nebudu. Také musím svolat spojence, kteří jsou rozlezlí po

všech koutech. Myslím, že přebírání nechám až na podzim. Nemám

rád dlouhé letní dny, to zůstanu zalezlý dole v podzemí... Převzetí

bude stejně vyžadovat přípravu. Průnik do struktury města.

Zkorumpování, zastrašení nebo odstranění klíčových osob. Půl roku

mi bude stačit až až. Nechtěl bys mi pomáhat, Bastiane? Hodlám

sestavit síť z takových, jako jsi ty. Z uražených, ponížených,

zrazených. Zasloužíte si lepší život, než jaký žijete... Co ty na to?“


– 11 –

Prodavač sladké vody zvedl kotouček, který dostal od cizince.

Byl příjemně těžký, nepochybně z dobrého zlata. „Můžu pro vás

pracovat, pane.“

„Samozřejmě po tobě nebudu chtít, abys bojoval, Bastiane. Tvoje

práce bude spočívat ve shromažďování drbů, v předávání zpráv

a tak.“

Prodavač sladké vody se pokusil napřímit, nepodařilo se mu to.

V důsledku starého zranění zůstával přihrbený. „Já můžu bojovat,

pane!“

Cizinec otevřel ústa v širokém úsměvu. Prodavač uviděl jeho

horní špičáky, které byly velice dlouhé a vypadaly jako vlčí.

„To je odpověď, která se mi líbí. Slyšel jsi někdy o infantu

Wolferinovi? Ano? Ne? Tak abys věděl, já jsem infant Wolferin.“


– 12 –

Kapitola první:

Šachta plná zlata

„Rostou tam deštníkové stromy!“ zdůraznil Rônard.

„Nesmysl,“ ohradil se Thompson. „Ty rostou jen v Zahradě sirén

a možná ještě na Ostrově harpyjí.“

„Ne,“ vysvětloval Rônard trpělivě. „Stín tam byl. Stín je viděl.

Deset mil od karavanní cesty. Stín říkal, že deštníkové stromy jsou

tam menší než v Zahradě sirén. Zakrslejší. Ale stejně: pokud tam

rostou deštníkové stromy, muselo to být významné místo. Podívejte.“

Rozložil na stolní desku nějaké náčrtky. Thompson, Čolek,

Arietta i Richarda se nahrnuli kolem.

Starý Skjúwink, který stál u otevřeného okna, se nepohnul.

Odsud, z patra staniční budovy, měl dobrý výhled nejen na střechy

skladišť a výběh pro mezky, ale i na vzdálenou krajinu. Díval se na

zelené koruny stromů, dlouhým nehtem si brnkal o osamělý špičák.

„Jaro je v plné síle,“ zakrákoral stařeckým hlasem.

Nemusel je upozorňovat, věděli to všichni. Vzduch omamně

voněl, ze škvír mezi kůly ohnilé palisády se draly svěže zelené

kopřivy. Na hromadách staré podestýlky, vyvezené ze stájí, pučela

tráva a v ní se na život a na smrt bili ptačí samečkové.

Jaro se projevilo také na Richardě a Ariettě. Naplnilo je

neodbytnou přitažlivostí, což nejspíš souviselo s elfskou polovinou

jejich krve. Den byl teplý, obě stály na podlaze bosé, oblečené jen

v košilích, vystavovaly na odiv dlouhé nohy.

„Tohle jsem nakreslil podle Stínova vyprávění,“ ukazoval

čaroděj. Kromě mapy načrtl i širokou budovu s vyzdviženou


– 13 –

středovou kopulí, postranními věžičkami a sloupořadím, které

směřovalo k hlavnímu vchodu.

„Tady, pod touhle kopulí, je obětní místnost. Nahoře, po obvodu

kopule, jsou okna. Oltář je dobře osvětlený denním světlem, aby

pterrští kněží viděli na svou řezničinu. Já se v pterrské architektuře

vyznám. Vím s jistotou, že chrám byl postavený v poslední epoše

jejich civilizace.“

„No a co?“ pokrčil rameny Thompson.

„Už jsi zapomněl, co jsem ti vykládal o pterrských dějinách,

Thompsone? Po obrovském rozkvětu následoval strmý pád. Tenhle

chrám byl postaven těsně před koncem blahobytu.“

„Hm, to bylo zhruba v době, kdy se narodil dědeček,“ kývl

Thompson ke starému Skjúwinkovi. „Před čtvrt tisíciletím, nebo tak

nějak. To mi připadá docela dávno.“

Také Thompson přešlapoval na prkenné podlaze bosý, koženou

vestičku se skrytými vrhacími noži měl oblečenou na nahém těle

a rozepnutou. Nejradši by se vysvlékl i z kalhot z černé kůže,

vykoupal se v kádi a pak si zalezl do postele. Bylo mu horko a cítil

se unavený. Podnikl poslední pokus, aby se čaroděje zbavil: „Můj

vzácný příteli, nemáme chuť někam vyrážet. Právě jsme přišli, však

vidíš, ani nemáme vybaleno. Přezimovali jsme v jedné rozblácené

vesnici poblíž Barge, a to byla chyba. Celou zimu jsme strávili

s ukoptěnými vidláky, kteří se nás jednak báli a jednak se nás štítili.

Nač ten strach a štítivost, ptám se tě? Copak jsme nějaké zrůdy?

Jsme půlelfové a vypadáme celkem lidsky, no ne? Místní rychtář

s námi dohodl cenu za přezimování a pak se ji pokoušel

zdesateronásobit. Zpočátku jsme ho sice zastrašili, ale nakonec nás

prokoukl. Nikomu jsme totiž nezlomili nohu ani nevyrazili pár zubů.

Přestal se nás bát. Když přišla obleva, poslal pro oddíl vévodových

vojáků. Odcházeli jsme nakvap a ještě jsme kličkovali, abychom

vojáky setřásli. Mohli jsme jich sice pár pobít, kurva, mohli jsme je

pobít všechny, ale proč? Copak jsme nějací banditi? Cesta nám trvala

dvakrát tak dlouho, než kdybychom šli po cestách. Jsme uťapaní

a hladoví. Nediv se, že si chceme pár dní odpočinout.“

Rozhovor probíhal ve druhém patře budovy karavanní stanice,

Thompson tu měl zapůjčenou prostornou místnost. Nebylo tu toho


– 14 –

moc k vidění: prkenná podlaha, povalový strop a skoby, zatlučené do

příček. Jediná židle. Stůl. Velká postel pro Thompsona s Richardou

v koutě a Čolkova postel v protějším rohu. Zdálo se, že Čolek přes

zimu zase vyrostl a postel mu bude malá.

Vnitřní příčky byly omítnuté jílovou maltou, z obvodových stěn

se však už dávno vydrolila ucpávka, mezi masivními trámy províval

vánek. Velké okno se dalo zabednit rozklíženou okenicí, nikdy ho

však nezasklili ani do něj nevlepili průhledný pergamen, byla to jen

díra do vnějšího světa, nic víc.

Tohle byl jejich přechodný domov. Starý Skjúwink se někdy

natáhl tady, přímo na prkennou podlahu, obvykle však nocoval

v lesích. Arietta měla vlastní malou komůrku hned vedle.

Odsud, z druhého patra staniční budovy, vyrážela Thompsonova

rodina na výpravy do Orcigardu. Přebývali tu od jara do podzimu,

přezimovat se tu však nedalo. S prvním sněhem se pokaždé vydali do

vnitrozemí a hledali přístřeší v nějaké venkovské hospodě.

Dorazili sem dnes před polednem, místnost zatím zkontrolovali

jen zběžně. Zdálo se, že se do slamníku letos nedaly myši, nejspíš se

jim nechtělo šplhat do patra. Staré deky, které tu zůstaly od loňska,

vyvěsila Richarda na věšák před oknem. U stěn ležela nevybalená

zavazadla.

Rônard zdvihl ukazovák, umazaný starými i novějšími

inkoustovými skvrnami: „Podívejte se na ten náčrtek. Uvnitř chrámu,

dole pod kopulí, je obětní kámen. Pod ním se nachází skrýš. Když

začala válka, pterrové tam ukryli modloslužebné předměty. Chápejte,

oni tenkrát netušili, že nastal konec jejich civilizace. Mysleli si, že se

válka přežene, oni to vytáhnou ze skrýše a obnoví bohoslužby.“

Rozpřáhl ruce: „Představte si to. Jsou tam zlaté sošky, zlaté mísy,

obětní nože se zlatými jílci. Vše je zdobeno drahokamy.“

„Ty ve skutečnosti nevíš, jestli tam je nějaký poklad,“ zchladil ho

Thompson. „Co když tam není ani obětní kámen, ani šachta,

vyplněná zlatem?“

„Studoval jsem pterry dlouhá desetiletí,“ vybuchl Rônard. „Vím

o nich všechno. Buď tak laskavý a přestaň zpochybňovat mé vědecké

závěry.“


– 15 –

Otřel si z čela pot. I jeho zaskočilo oteplení, ještě se nedostal

k tomu, aby zimní šedofialové roucho vyměnil za vzdušnější

oblečení. Prošedivělé vlasy i krátké vousy měl vlhké potem.

„Nerozčiluj se,“ mávl Thompson rukou. „I kdyby to bylo tak, jak

říkáš, s obětním kamenem nepohneme. Takový macek váží víc než

statná losice. Už jsme to zkoušeli.“

Rônard se ohradil: „Obětním kamenem pohne jediný člověk!

I slabá dívka jako slečna Arietta, i dítě jako Čolek. Obětní kameny

byly perfektně vyvážené. Musíme jen najít čep, podle kterého jej

pootočíme. Bude to snadné jako... jako...“

„Jako sebrat skřítěti chrastítko,“ napověděl mu Thompson. „Jo,

dobře, přesvědčil jsi mě. Vzdávám se. Ri, lásko moje, vytáhni

mapu.“

Richarda, půlelfka s krátkými, popelavě šedými vlasy

a modrozeleným tetováním na lících, zalovila v zavazadlech. Na

tváři se jí objevil kyselý výraz.

„Rříkal jsi, že si párr dnů odpočineme, Thompsone,“ zadrnčela.

Před několika roky jí násilníci rozřízli ústa od ucha k uchu a při tom

jí poranili jazyk. Od té doby mluvila poněkud rachotivě.

Odsunula Rônardovy náčrtky, rozbalila na stůl pás jelenice,

pokreslený barevnými tušemi. Rônard neomylně ukázal prstem:

„Tady je to místo. Utajený chrám.“

„Je to dost blízko Likaria,“ namítl Thompson.

„Není to blízko,“ odporoval Rônard. „Stín říkal, že tam karavana

dojde za pět nebo šest dní!“

„Stejně se mi to zdá blízko. A chrám je kousek od karavanní

cesty... Copak ho ještě nikdo neprozkoumal?“

„Stín tam byl! Viděl chrám!“

„Vlezl dovnitř?“

„O tom nic neříkal. Takže asi ne...“

„Stín by nelhal,“ přidala se Richarda. „Co tam ale viděl? Starré

trrosky. Urrčitě budou vyrrabované...“

„Část cesty půjdeme s karavanou,“ vysvětloval Rônard. „Vyráží

zítra a vede ji právě Stín. Ukáže nám, kde máme odbočit. Dojdeme

ke chrámu a prozkoumáme ho. Za nějakých dvacet dní se bude


– 16 –

karavana vracet. Soumaři neponesou skoro nic. Naložíme na ně náš

úlovek.“

Thompson si zahákl palce za průramky rozepnuté vesty. Zhoupl

se na patách. Vlasy, které si nechal loni ostříhat nakrátko, mu

dorostly až k ramenům. Uvažoval o tom, že se jich zase zbaví. Mít

krátké vlasy je přece tak pohodlné...

Obořil se na Rônarda: „Chceš nás najmout na práci? Jako kopáče

a nosiče? Máme se vrtat v hlíně? Ujasni si jednu věc: my

nepracujeme. Jsme žoldáci. Živíme se zabíjením skřetů.“

„Ne! To bych si nikdy nedovolil... Nikdy bych nechtěl, abyste

pracovali... Může se tam potulovat pár orků, proto vás chci

s sebou... Ale snad mi trochu pomůžete, až se budeme prokopávat ke

zlatu, ne?“

Otočil se k půlelfkám: „Určitě tam budou i zlaté náramky,

náhrdelníky a náušnice.“

Arietta se usmála, a navíc na Rônarda mrkla. „Tak vyrazíme

hned, ne? Na co ještě čekáme?“ zahlaholila.

Rônard ucukl pohledem. Zakládal si na tom, že je vážný muž,

který se věnuje pouze vědě. Z mladičké půlelfky měl strach. Říkalo

se o ní, že pokud dojde na milostné záležitosti, je opravdu nenasytná.

S odvráceným pohledem řekl: „Znamená to, že s vámi můžu

počítat, Thompsone?“

„Zadrž svého bujného koně, mocný čaroději,“ zchladil ho

Thompson. „Jak si představuješ, že rozdělíme kořist?“

„Něco budu muset dát Stínovi a jeho goblinům. Za ochranu, za

dopravu a tak. Myslím, že desetina jim bude stačit. Zbytek rozdělíme

na dvě poloviny. Jednu pro mne a jednu pro vás.“

„Polovinu prro nás?“ vyhrkla Ri. „Ale nás je pět a vy jste sám!“

„Je tam šachta plná zlata,“ připomněl jí Rônard. „Váš podíl, paní

Richardo, bude tak těžký, že ho stěží unesete.“

„Tohle nemůžeme přijmout,“ zavrtěl hlavou Thompson. „Ty ve

skutečnosti nevíš, co tam je. Co když najdeme jen pár tretek – tak se

budeme dělit ve stejném poměru?“

Rônard na něj upřel nevinné modrošedé oči, podobné kukadlům

batolete: „Je mi líto, Thompsone. Rád bych pracoval s tebou, jsi


– 17 –

spolehlivý. Ale potřebuji zlato na své bádání! Nesouhlasíte? Budu si

muset najmout někoho jiného. V Likariu je Jasmína a Šídlo Rufus...“

Chvíli bylo ticho. Pak se Rônard otočil ke dveřím, jako že

odchází.

„Ale příteli,“ zahovořil Thompson k jeho zádům. „Vždyť já

neříkám, že ne. Určitě se dohodneme. Je tu však jeden problém.“

„Problém?“

„Já a dědeček jsme se zrovna chtěli vydat do lesů. Provést obřad

lugnawydd.“

„Lugnawydd?“ zeptal se Rônard udiveně. „O tom rituálu jsem už

slyšel. Můžeš mi objasnit, v čem spočívá?“

„No, víš, my elfové... a půlelfové... vydáváme se do lesů.

Nějaký čas tam strávíme půstem a rozjímáním. Meditacemi, jak

říkáme my vzdělanci. Když to provedeme správně, promlouvají

k nám duchové lesa.“

„Jak dlouho trvá takový obřad?“

„Jeden celý den... od svítání do svítání. I s přípravou to zabere

skoro dva dny, jak jistě chápeš. Ale víš co? Není tu žádná překážka.

Zítra se vydáš s karavanou. Půjdou s tebou Ri, Arietta a Čolek. Já

a dědeček uděláme to, co udělat potřebujeme. Karavana putuje

pomalu. Na místo, kde odbočíte z karavanní cesty, dorazíte pátý den,

možná šestý. Dohoníme vás dřív, než opustíte karavanu. Já a dědeček

jsme nějací pralesní běžci, no ne?“

„Co zase vymejšlíš za sviňárnu, táto?“ vyhrkl Čolek.

Richarda se přidala: „Elfský obrřady? Copak ty jsi nějakej elf,

Thompsone? Máš prřesnou polovinu elfský krrve, nic víc!“

„Lugnawydd,“ prohlásil od okna Skjúwink. To slovo naplnilo

celou místnost. Znělo jako povzdech divokého zvířete, které bylo

dlouho uvězněno v těsné kleci.

„Už dlouho jsem neprovedl lugnawydd,“ dodal starý. „Desítky

let...“

Jediný z nich byl čistokrevný elf. Sešlý, zbědovaný, oblečený

v prastaré lovecké haleně, obutý do ošlapaných mucklutin. Hubený

jako tyčka, dlouhé zcuchané vlasy měl tak bílé, až zářily.

„Klid, rodino, klid,“ zamával Thompson prsty. „Jsme dohodnuti,

mocný mágu? Dohoda platí? Arietto, Čolku, šup, šup, vydejte se


– 18 –

s váženým magistrem do města. Kupte tam pár lopat a krumpáčů.

Mám tušení, že je v tom starém chrámu budeme potřebovat.“

Rônard, Arietta a Čolek vyšli z místnosti, zavřeli za sebou dveře.

Bylo slyšet, jak dusají dolů po schodech.

„Co to prrovádíš?“ obořila se na Thompsona Richarda. „Hrráblo

ti? Polovinu prro něj a polovinu prro nás? Stejně tam najdeme jen

párr brronzovejch misek... Co to vůbec meleš o nějakým

lugnawyddu?“

„Uklidni se,“ políbil ji Thompson na obě zjizvené tváře.

„Všechno je v pořádku. Mám plán. Vy tři půjdete s karavanou. Já

a dědeček počkáme tady. Dáme vám den náskok. Pak vás doženeme

a předeženeme. Předběhneme Rônarda, prošmejdíme chrám, pár

věciček si dáme stranou. Nakonec se k vám připojíme, jako že jsme

vás dohonili. Stíháš mě sledovat, dědečku?“

„Lugnawydd,“ zaševelil starý elf seschlými rty.

„Bude to snadné,“ přesvědčoval Thompson Richardu. „Jako vzít

skřítěti chrastítko.“

„Prroč tam teda nejdeme sami a nevyrrabujeme ten chrám bez

Rrônarrda?“

„To by nešlo. Rônard by najal Jasmíninu partu. Dorazili by pár

dní po nás a poznali by, že jsme se tam povrtali. Rozneslo by se to.

Naše důvěryhodnost by byla ta tam. Ale Rônard, když ho

doprovodíme my, nepozná nic.“

„Já nevím...“ zavrtěla Richarda hlavou. „Mám strrach jít do

Orrcigarrdu bez tebe a bez dědečka. Co když nás nedohoníte včas?“

„Budeme rychlí. Jsme přece nějací pralesní běžci, no ne?“

„Až opustíme karravanu, půjdeme bažinami bez vás...“

„Ničeho se neboj, sýkorko. Myslíš snad, že by se mnou dědeček

prohledával chrám? On přece není na nějakou práci. Jenom pro mne

odhalí dvě tři pterrské skrýše a hned zase vyrazí ven. Věř mi,

dědeček se bude schovávat v houštinách a dohlédne, aby se vám nic

nestalo... Tentokrát to Rônard vážně přehnal. Myslel si snad, že to

přijmeme? Jo, kdyby tam opravdu byla šachta plná zlata, tak bych

nic nenamítal, jenže on má velký oči... Zatím nás pokaždý akorát

zatáhl do průseru... Jakej on je vlastně čaroděj? Vždyť ani nesvede

ohnivou kouli... Prostě ho převezeme. Souhlasíš, dědečku?“


– 19 –

Starý elf neřekl nic. Místo něj se ozvala Richarda: „A co Arrietta?

Neprrozradí nás?“

„Ta se nesmí dozvědět nic, všechno by vykecala. Musíme ji

obelstít stejně jako Rônarda. Neměj strach, sama víš, že Arietta je

holka z města. V divočině se nevyzná. Nepozná stopu, ani kdyby

před ní tančila válečnej tanec a tloukla do bubnu... Jenom mám

prosbu, Richardo. Dohlédni, aby si Arietta nezačala s Čolkem. Je

celá říčná. Kdyby byla fena, řekl bych o ní, že hárá.“

„Ta hárrá porřád. Ale máš prravdu, má aurru úplně do fialova.“

„Drž ji od Čolka co nejdál, nerad bych, aby mi ho zkazila. Zkus ji

nasměrovat na Rônarda, toho ať klidně znásilní ze všech stran.

Starému pánovi to jen prospěje.“

„Nejsem si jistá, jestli stojí zrrovna o Rrônarrda. Je mladičká a on

je pro ni hodně starrý. Jsou od sebe nejméně šedesát let, to je docela

dost.“

„Lepší Rônard než Čolek. Něco jí, prosím tě, namluv. Obelsti ji.“

Kysele se na něj usmála: „Obelstívání teprrve trrénuju. Nikdy

v tom nebudu tak dobrrá jako ty.“

Naklonila se a zašeptala mu do ucha: „A jak si myslíš, že bez tebe

vydrržím tolik nocí? Budeš mi to muset dneska porřádně

vynahrradit.“

A pak ho do toho ucha kousla.


– 20 –

Kapitola druhá:

Změněný příběh

Mezci hýkali, goblini ječeli, v tom se prostě spát nedalo. Thompson

s Čolkem a Richardou se ustrojili a sešli dolů. Venku, na udusaném

prostranství, zápasili gobliní mezkaři se vzpurnými zvířaty.

Navlékali na ně postroje, do kterých pak zavěšovali soudky a vaky.

Rônard tam už netrpělivě podupával, dohlížel, aby naložili také jeho

výbavu, která se skládala z objemného batohu, krumpáče a dvou

lopat.

Thompsonova rodina usoudila, že je dost času. Takže se vrátili do

kantýny v přízemí staniční budovy, usadili se na lavici za jedním

z dlouhých stolů a nechali si od gobliních kuchařek přinést misky

s horkou polévkou. V klidu se nasnídali. Později se k nim přidala

Arietta a Stín ve tváři, ještě přiopilí a mátožní. Stín si dopřál misku

polévky, Arietta však jídlo odmítla s tím, že po tom pančovaným pivu

od Mámy Zuzajdy má žaludek jako na vodě. A ta kořalka jí taky

nějak nesedla...

Nakonec se tady sešli všichni, jen starý Skjúwink nebyl

k nalezení. Včera před soumrakem zmizel, zem se po něm slehla. Na

tom nebylo nic divného, starý elf nerad nocoval pod střechou.

Karavana se pohnula v půli dopoledne. Odcházela pozdě, dnešní

den však putovala jen do Hospody na rozcestí, což bylo méně než

patnáct mil a po dobré cestě. S karavanou odešli Richarda, Arietta

a Čolek. A také Stín ve tváři, který karavanu vedl. Thompson

osaměl.


– 21 –

*

Když doznělo hýkání mezků, uvědomil si Thompson, že dědeček tu

pořád ještě není. Určitě zůstal v lesích a nejspíš se dneska nevrátí.

Thompson chvíli váhal, jestli se ho nemá pokusit najít, jenže lesy se

rozkládaly všude kolem Likaria a on neměl tušení, kterým směrem

Skjúwink vyrazil.

Bylo třeba obrnit se trpělivostí, starý elf prostě nevnímal čas jako

člověci. Pokud zrovna nešlo o život, na jednom nebo dvou dnech mu

nesešlo. Thompson se rozhodl, že počká nahoře v pokoji, aby se

s dědečkem neminul. Pro jistotu si opatří jak jídlo, tak něco na

ukrácení dlouhé chvíle. Však on se dědeček nakonec objeví.

Bod číslo jedna: sehnat něco k jídlu a k pití.

Napravo od budovy karavanní stanice, za úzkou uličkou, se

nacházelo bývalé skladiště. Před časem si ho pronajali manželé

Gilmovi a otevřeli si v něm obchod. Thompson zamířil právě tam.

Otevřel dveře a vešel dovnitř. Místnost byla nízká a zšeřelá,

rozčleněná podpěrnými sloupy. Vpředu stál prodejní pult, vzadu se

v regálech i na hromadách vršilo zboží. Dalo se tu koupit všechno –

od kostěných jehel a hrudek soli přes ovesné vločky, houně a

soukenné kabátce až po nože, luky a kamenné i železné sekery.

Thompson doufal, že tu najde Fanny Gilmovou, svou dobrou

známou. Za pultem však stál její manžel Bertivan, pětačtyřicetiletý

chlapík s pokročilou pleší a převislým knírem. Thompson s ním

zapředl společenský rozhovor, sdělil mu, že se chystá provést elfský

rituál, zvaný lugnawydd. Mezi řečí zakoupil pár proužků sušeného

masa, paklík sucharů a měch s vínem. Také vyzvěděl, že Fanny má

plno práce se zařizováním nového domu, který si Gilmovi nechali

postavit nahoře u Kopule.

Thompson uložil nákup do vaku, ten si hodil na rameno a vyšel

ven. Na řadu přišel bod číslo dvě: sehnat něco pro ukrácení dlouhé

chvíle.

Pustil se úzkou uličkou mezi staniční budovou a obchodem.

V dřívějších dobách byla celá karavanní stanice obehnaná palisádou

a vzadu, na konci uličky, nechali goblini malou branku. Když tam

však Thompson došel, nenašel ani branku, ani příslušný kus palisády.

Obojí nedávno strhli. Před Thompsonem se rozevřel výhled na


– 22 –

obrovské staveniště, podobné pestře záplatované pokrývce. Na

svazích likarijského kopce se vršily hromady trámů a klád,

stavebního kamene i nepálených cihel. Tu a tam vykukovaly

obnažené krovy rozestavěných domů.

Nahoře, nad prstencem horní palisády, se zvedal vrchlík pterrské

Kopule.

Thompson se vydal vzhůru do svahu a po chvíli došel

k vykolíkované proluce, která se táhla od paty kopce až k horní

palisádě. To byla budoucí hlavní ulice. Nahoru i dolů po ní proudili

goblini, orkové i lidé, dělníci, poslíčci, speditéři. Někteří nesli nůše či

objemné rance, jiní postrkovali dvoukoláky. Odevšad se rozléhalo

bušení seker, svištění pil, tlukot kladiv. Pokřikovali tu člověčí

předáci, skřehotali skřetí nádeníci, hýkali mezkové, rachotilo kamení,

vysypávané z dvoukoláků. Goblinky, které nosily dělníkům jídlo

a vodu, nepřetržitě pištěly.

Napravo od Thompsona se kvíkavými hlásky dohadovala

skupinka gobliních geometrů, kudy povedou příčnou ulici. Byli

vybavení záměrnými tyčemi a uzlíkovatými provazy. Víc

nepotřebovali, s těmito primitivními prostředky dokázali

rozparcelovat celý svah. Geometry doprovázeli dva ramenatí orkové,

jeden s vozíkem naloženým vytyčovacími kolíky, druhý s dřevenou

palicí, kterou kolíky zatloukal.

Likario se začalo rozrůstat už předloni, ale to, co teď Thompson

viděl, překonávalo jeho nejdivočejší představy. Nemohl jinak, na

chvíli se zastavil v polovině svahu. Kroutil hlavou, nevěřil vlastním

očím.

Dosud tady byla Likaria dvě. Nahoře, v horním opevnění, žili

skřetí vojáci Alaricha Touraina, řečeného Temný mág. Pod

jihozápadním svahem, téměř míli od Kopule, prosperovala gobliní

karavanní stanice. Odcházely odsud karavany do Hengerone i do

Barge. Na sever vozily karavany potraviny, sůl a železné ingoty, na

jih zase kožešiny, zlato a magické artefakty, vyrabované z pterrských

chrámů.

Pod kopcem nechal Touraine založit několik farem, na kterých

hospodařili jak lidé, zejména uprchlíci z Arkastie, tak vyškolení


– 23 –

goblini. Živili skromnou populaci místních skřetů, přebytky

prodávali do Hengerone.

Půl století bylo Likario ospalým hnízdem, ztraceným v pustinách.

Nikdy v něm nežilo víc než dvě stě duší – a to včetně ovcí a koz.

Kdyby nebylo vytrvale podporováno Temným mágem, dávno by

zaniklo. V posledních letech se však stalo cosi zásadního: goblini

přijali Likario za své. Sídliště pod pterrskou Kopulí se začalo

zvětšovat, bytnět a bobtnat. Vznikala nová zástavba, která měla dva

doposud izolované body spojit do jediného města.

Už od loňského roku sem přicházeli lidští řemeslníci

a obchodníci. Hrnuli se sem však především skřeti. Jejich příliv

neustával. Každý den se sem trousily další a další rodinky

podvyživených goblinů i orkogobliních míšenců. Páchli bažinou

i hnilobou podzemních nor, ve kterých dosud přežívali. Nepřinášeli

si nic, jen uzlíčky se sušenými žížalami, nástroje ze štípaného

křemene a nádobí, sešité kořínky z březové kůry. Při pohledu na

odlesněné svahy, odkryté terasové sady i bílou prořezávanou Kopuli

se jejich propadlé hrudníčky dmuly pýchou. Už jen ten pohled v nich

probouzel obrovské nadšení a důvěru v budoucnost.

*

Temeno likarijského pahorku odedávna obkružovala palisáda. Těžko

říct, proč ji tam nechal Temný mág vztyčit, určitě ne proto, že by se

obával nějakých nájezdů. Spíš chtěl své skřetí vojáky naučit práci

a ukázat jim, jak má vypadat civilizované sídlo. Teď se stal

z palisády symbol. To, co se nacházelo nad ní, stalo se lepší čtvrtí. Za

parcely uvnitř horního opevnění se muselo platit, kdežto dole, pod

palisádou, byly pozemky stále přidělovány zdarma. Právě tady,

v lepší čtvrti, si Bertivan Gilm a Fanny Gilmová nechali postavit svůj

rozlehlý dům.

Zbudovali ho podle osvědčeného vzoru: dvoupatrový, s trámovou

kostrou a vyzdívkou z kamene a nepálených cihel. Opatřili ho

vysokou sedlovou střechou pobitou šindeli, nad kterou se vypínaly

dva masivní komíny. Z obytné budovy vybíhaly jednopatrové kolny,

ukončené kamennou zdí, takže Gilmovi měli i vlastní ohrazený

dvorek.


– 24 –

Novostavba byla zkrášlena ozdůbkami v místním stylu. Goblini,

poté co opustili nory v bažinách, našli zalíbení v pestrých barvách

a dřevořezbách. Dům nebyl hotový, dokud jeho průčelí nezdobily

skulptury gryfů, dráčků a jednorožců. Na štítových stěnách lepších

domů se skvěly ozdobné stříšky, kterým se začalo říkat kočičí

procházka.

Fanny Gilmová, korpulentní, ale stále ještě pohledná

tmavovláska, stála před domem. Zdálo se, že i ona propadla gobliní

zálibě ve strakatosti. Prostou hraničářskou sukni ze šedého plátna

a lněnou košili doplnila několika barevnými šátky, které si uvázala

jak kolem krku, tak kolem pasu. Dirigovala speditéry, kteří vykládali

z povozu křesílka z ohýbaného dřeva: „Opatrně s tím! Říkám,

opatrně, ať mi nesedřete lak! Pozor na ty polštářky! Ať nespadnou do

bláta!“

Když zahlédla Thompsona, rozpřáhla ruce a rozzářila se:

„Thompsone! Tak ráda vás vidím!“

Loni vyrvala Thompsonova rodina Fanny Gilmovou z rukou

otrokářů. Od té doby se Fanny chovala k Thompsonovi jako

k vlastnímu synovi. Thompson byl sice starší než Fanny, která se

teprve blížila ke čtyřicítce, ona si však myslela, že je mu nanejvýš

třicet, protože tak vypadal. Nijak jí to nevymlouval.

Nechal se od ní pomuchlat. Pak se vyvinul z její kypré náruče

a zalichotil jí: „Máte nádherný dům, Fanny. Opravdu překrásný!“

„Jo, barák je pěknej, to jo,“ souhlasila. „Akorát mi připadá moc

načinčanej. Jak z cukrkandlu. Říkám si, jestli to stavitel

nepřepísknul,“ kývla k skulptuře nad vchodovými dveřmi.

Dřevořezba představovala nahou modrovlasou bytost ženského

pohlaví, podle přehnaně dlouhých uší zřejmě elfku, která seděla

obkročmo na žlutém jednorožci, foukala do červené píšťaly

a vypínala své hrotité prsy.

„Prasárničky, na to je užije,“ dodala Fanny Gilmová.

„Vždyť je to pěkné,“ zasmál se Thompson. „Vsadím se, že váš

manžel je s tím spokojený!“

„Bodejť by nebyl! A slyšela jsem, Thompsone, že vy také stavíte

dům! Dole na stráni!“


– 25 –

„Pst, to je tajemství,“ přiložil Thompson prst ke rtům. „Richarda

se o tom nesmí dozvědět. Zlobila by se, že jsem zbytečně vyhodil

peníze.“

„Ale jděte, Thompsone. Dům v Likariu – to je přece ohromná

investice! Copak nevidíte, jak se město rozrůstá?“

„Richarda pořád doufá, že se usadíme v nějakém člověčím městě,

nejspíš v Barge.“

„Tak to my se z Barge stěhujeme. Už tady zůstaneme napořád.

A jak jste na tom vy se svým domem? Už budete bydlet?“

„Já bohužel nestavím dům, ale jen polovinu, tu horní. Složil jsem

se s nějakými gobliny, na celý dům jsem neměl hotovost.“

„No toto, Thompsone? Jak to, že jste nezašel za mnou? Byla bych

vám půjčila, kolik byste si jen řekl...“

Chvíli klábosili o počasí, jak se udělalo teplo a jestli to vydrží.

Pak se Thompson nenápadně zeptal: „Jak se rozrůstá vaše sbírka

knih, Fanny?“

„Dík za optání, Thompsone, je vidět, že jste vzdělanec. Pojďte,

ukážu vám to.“

Vzala ho za loket a postrčila dovnitř. Prošli do rozměrné

místnosti, zavalené naskládaným nábytkem i ranci s dovezenými

věcmi. Ve velikém sporáku dosud nikdo nezatopil, na železných

plátech ležel pořádný štos sešitů.

„Opisovala jsem to za dlouhých zimních večerů,“ ukázala Fanny.

„Když si každý den vyšetřím trochu času, opíšu i deset stránek. Za

měsíc mám hotové třeba i dvě knížky.“

„Jste úžasně pilná, Fanny,“ pochválil ji Thompson. „Máte velice

pěkný rukopis.“

Probíral se sešity, které Fanny Gilmová popsala drobným, dobře

čitelným písmem. Takovýmhle sešitům se v Hraničních zemích

říkalo knihy a v poslední době se staly ohromnou módou. Vznikaly

opisováním. Ve všech obchodech se prodávaly prázdné sešity, do

nichž bylo možné opsat text z jiné knihy. Opisováním se zabývaly

především ženy, dychtivé zamilovaných příběhů, které pak mohly

číst pořád dokola.

Thompsonův zrak padl na tmavé desky, které s ostatními

neladily. Nahlas přečetl název: „Infant Wolferin, démonický vládce.“


– 26 –

„Děs a hrůza, milý Thompsone. Ten Wolferin nakonec vysaje té

mladé ženě všecku krev!“

„Vysaje jí krev?“ podivil se Thompson. „Vždyť tu ženu nakonec

zachránil její manžel, ne? Rozrazil okenice, do místnosti vniklo

sluneční světlo a infant Wolferin se rozpadl na prach.“

„Tak to se pletete, Thompsone. Ten Wolferin ji vysál úplně do

mrtva. A nejen ji... vy to znáte?“

„Ale jistě, je to starý příběh. Původně to byla divadelní hra, svého

času způsobila v Thonnierice obrovský skandál.“

„Skandál? Nepovídejte... povídejte!“

„Ten skandál je už staršího data, odehrálo se to před nějakými

šedesáti lety. Jenom si ujasním, že mluvíme o jednom a tom samém

příběhu, Fanny. Začíná to takhle: mladý koncipient právnické firmy

z Thonnieriky odcestuje kamsi do pustin, fakticky sem do Pohraničí.

Má zde zařídit právnické náležitosti jistého Wolferina, kterému

koluje v žilách krev arkastských králů. Wolferin je okouzlující mladý

muž, žije v přepychovém, avšak celkem liduprázdném sídle. Má

různé zvláštnůstky, například se vyhýbá slunečnímu světlu. Přes den

pospává a ožívá až za soumraku... je to tak, Fanny?“

„Jistě. Tendlencten Wolferin uviděl portrét manželky toho

mladého právníka, on ho totiž nosil v medailonu. Dostal na tu

mladou ženu chuť. Doslova. Wolferin, ten zmetek, se živil krví

mladých žen...“

„Takže mluvíme o jednom a tom samém příběhu. Tehdy, před

šedesáti lety, se mělo za to, že hrabě Wolferin je skutečný muž

z rodu Arkastů. Dokonce se spekulovalo o jistých jménech. Obecně

se totiž ví, že mezi Arkasty se v mužské linii vyskytují úchylní

jedinci se zálibou v týrání žen. To je v Thonnierice veřejným

tajemstvím až do našich časů.“

„Takovíhle zvrhlíci žijou v Thonnierice? To si říkají královský

rod? Ještě že jsou naši vévodové z Barro samí slušní lidi... a kde je

ten skandál, Thompsone?“

„Divadelní hry Infant Wolferin se odehrálo sotva pár představení,

pak byli herci pozatýkáni a vyslýcháni. Tehdejší král se snažil zjistit,

kdo je autorem hry. Autor totiž zůstal v utajení. Herci nic nevěděli,

jen se dohadovali. Byla obviněna spousta nevinných lidí. Následné


– 27 –

zatýkání pak vyvolalo jednu z mnoha vln emigrace do vévodství

Barro. Nakonec se do celé záležitosti vložila Církev, prohlásila

divadelní hru za bezbožnou a zakázala ji. Ale jak říkám, tohle se

stalo před šedesáti lety. Dnes už se nebere zákaz vážně. Nikdo si sice

netroufne uvést Infanta Wolferina jako divadelní hru, samotný příběh

však koluje v různých opisech a v různých verzích.“

„Takže se nikdy nezjistilo, kdo divadelní hru napsal?“ ujistila se

Fanny Gilmová.

„Ne, to věděl jen šéf divadla a ten zemřel ve vězení. Podle jedné

verze nevydržel mučení, podle jiné verze se oběsil. Odkud vlastně

máte tu knihu?“

„Ále,“ mávla rukou Fanny Gilmová, „nějakej půlork to nechal

manželovi v obchodě za pár liardů. Tihle půlorkové neznají cenu

věcí. Ty papíry jsou stejně popsaný jen z jedný strany. Takový

plejtvání, že se nestydějí!“

„Půlork prodal knihu?“ podivil se Thompson. „Nevíte, jak

vypadal?“

„No, půlork. Bertivan povídal, že pořád mžikal. Jako že mrkal

očima.“

„Aha...“

Thompson Infanta Wolferina otevřel, na předsádce zahlédl

kresbu: vlka s vyceněnými tesáky, který se předními tlapami opírá

o jílec meče, zabodnutého do země.

Zalistoval stránkami.

„Ale,“ řekl překvapeně. „Tahle kniha není opsaná, Fanny. Je to

průpis.“

„Průpis? Co je to za vymyšlenost?“

„Propisují především technické návody a manuály, u kterých

nezáleží ani tak vzhledu jako spíš na obsahu. Podstata propisování je

takováhle: vezme se štůsek papírů a proloží se propisovacími

blánami. Vše se uloží do speciální dřevěné schránky, aby se listy

nerozlétly. Písař ryje ostrým pisátkem na horní papír, text se

obtiskává na spodní papíry. Tímhle způsobem je možné udělat i deset

kopií najednou. Teprve poté, když je text napsaný, se papíry svážou.“

„Deset kopií najednou?“ rozdurdila se vdova Gilmová. „Kniha

nedostane tu lásku a péči!“


– 28 –

„Přesně, Fanny,“ pokýval Thompson hlavou. „Jak říkám,

propisování je vhodné pro šíření učebnic a manuálů. Alarich

Touraine vydává na průpisech svá pojednání o magii. Stejně bych si

ale Infanta Wolferina půjčil, když dovolíte. Zdá se, že je to verze,

kterou jsem dosud neznal.“

„Klidně si to vezměte, Thompsone, s vracením nemusíte spěchat.

Ještě vám přidám Cestu slávy, abyste si po tom krvesajovi spravil

chuť. Je to výborný příběh, tahle Cesta slávy, aneb jak chrabrý rytíř

Lonacel mnohé nesnáze překonal, aby sličnou Rosamondu získal.

Zamilovaný. Nezapomeňte to dát přečíst paní Richardě.“

*

Thompson se vrátil do pronajatého pokoje. Natáhl se na rozměrnou

postel, kterou sdílel společně s Richardou. Na dnešek se moc

nevyspal. Nejdříve čekali, až Čolek usne, a pak se s Richardou

důkladně rozloučili. Před svítáním je probudilo třískání nádobí dole

v kantýně, jak tam snídali gobliní mezkaři.

Teď zdola doléhaly jen flétnové hlásky, gobliní kuchařky drhly

hrnce a umývaly misky. Za chvíli měly hotovo, uložily se do pelechů

a staniční budova ztichla. Většina nájemníků, ubytovaných v patře,

odešla s karavanou, zbytek se potloukal ve městě. Jen z pokoje přes

chodbu sem doléhalo občasné zakašlání, někdo tam bojoval s jarním

nachlazením.

Škvírami ve srubové stěně províval vánek. Thompson chvíli četl

Cestu slávy, pak usnul.

*

Celý následující den se Thompson věnoval knize Infant Wolferin,

démonický vládce. Nevycházel z údivu. Na rozdíl od divadelní hry

obsahovala kniha i úvodní kapitolu, popisující, jak koncipient putuje

pustinou. Vyprávění bylo psáno v první osobě, což navozovalo pocit,

že se jedná o záznam skutečných událostí.

Jeden odstavec Thompsona přímo šokoval. Nevěřícně četl:

Před sebou jsem uviděl pahorek s povlovnými svahy, které

porůstal černý les. Na samém vršku se nad koruny stromů zvedala




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist