načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Liják - David Rollins

Liják

Elektronická kniha: Liják
Autor:

Když je americký atašé v Turecku, plukovník Emmet Portman, nalezen ve svém bytě v Istanbulu rozřezaný na kousky, dostanou vyšetřování jeho smrti na starosti zvláštní agenti Vin Cooper ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  263
+
-
8,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 436
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Hard rain ... přeložil Jan Krejčí
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7580-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Třetí díl z volné série uvěřitelných napínavých detektivních thrillerů Vin Cooper z vojenského prostředí od zajímavého australského spisovatele. Zvláštní vyšetřovatel Ministerstva obrany major Vin Cooper má před sebou další ze zapeklitých krvavých případů. V Turecku je nalezeno rozřezané tělo amerického atašé Portmana a záhy začnou umírat děsivou smrtí jeho spolupracovníci. K vyřešení případu je povolán Vin Cooper a Anna Mastersová. V popředí se přímo nabízí motiv šíleného sériového vraha, oba vyšetřovatelé však vidí, že nehraje vojenská pečlivost a chladnokrevnost pachatele. Čeká je nesmírně nebezpečná mise, ve které jim bude hrozit pohřbení zaživa, pronásledování a nebezpečí smrti. Obtížnou misi jim navíc ztíží i osobní konflikty. Anne se hodlá vdát za jednoho z nejméně oblíbených právníků JAGu, což Vin nedokáže pochopit. Mezi oběma vyšetřovateli tak vládne nesoulad, který náročnou situaci neulehčuje.

Popis nakladatele

Když je americký atašé v Turecku, plukovník Emmet Portman, nalezen ve svém bytě v Istanbulu rozřezaný na kousky, dostanou vyšetřování jeho smrti na starosti zvláštní agenti Vin Cooper a Anna Mastersová. A hned v následujících dnech začínají umírat hroznou smrtí Portmanovi spolupracovníci. Je jasné, že tu řádí sériový vrah. Jenomže tu jsou jisté nesrovnalosti. Proč to vypadá, že k jedné vraždě došlo z náboženských důvodů a k druhé nikoliv? Proč jsou vraždy zjevně prováděny s vojenskou přesností? A proč si někdo pohrál s Portmanovou e-mailovou schránkou a vymazal konverzaci za několik dní? Cooperovi nedává smysl hrozná spousta věcí - a nikoliv nejméně důležitou z nich je Annin plán vdát se za právníka JAG, plukovníka Richarda Waddinga, jemuž nikdo z těch, kdo s ním kdy přišli do styku, neřekne jinak než plukovník Debil Dick. Cooper s Mastersovou musejí čelit útoku, pronásledování, výprasku a pohřbení zaživa, to vše na cestě mezi Tureckem, Irákem, Egyptem a Oak Ridge v USA. Mnohem snáz by se jim ovšem vyšetřovalo, kdyby spolu mluvili.

Zařazeno v kategoriích
David Rollins - další tituly autora:
Důvěra až za hrob Důvěra až za hrob
Na ostří nože Na ostří nože
Liják Liják
 (e-book)
Na ostří nože Na ostří nože
Hlídka duchů Hlídka duchů
Válečník Válečník
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

David Rollins

LIJÁK

TALPRESS


Copyright © 2008 by David Rollins

Translation © 2015 by Jan Krejčí

First published by Pan Macmillan Australia, 2008.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-600-4


Voda kradená sladší jest a chléb pokoutní chutnější.

Přísloví 9.17.


PODĚKOVÁNÍ

Děkuji Sargeovi, Trish, Mikeovi, Jennifer a Samovi za přečtení pracovních verzí.

Děkuji Woodymu za připomínky a usměrnění.

Děkuji podplukovníkovi Michaelovi „Pandovi“ Pandolfovi za pomoc při přepsání Úvodu, za přečtení a kontrolu chyb v rukopisu a hodiny trpělivého vysvětlování a vyučování (mé maličkosti).

Děkuji mužům a ženám z leteckých základen Eglin, Langley, Offutt, Kirtland a Vandenberg za to, že mě po nich provedli.

Děkuji Danovi Drurymu za úpravu mých webových stránek.

Děkuji svému právníkovi Erikovi Feigovi a mé literární agentce Kathleen Andersonové za to, že mi umožnili věnovat se denně této práci.

Děkuji Joe Marchovi, mému publicistovi, a jeho účetnímu Kyle Hensleymu, za všechny vynikající nápady.

Děkují impozantní postavě australského knižního vydavatelství, Cate Patersonové.

A děkuji tobě, Same, za neustálé oponování.

7


Úvod

26.února1991

Jižní Irák, silnice 80

Amdžad, Rághib a Dalíl pozorovali v posledních paprscích odpoledního slunce uhánějící mercedes. Na střeše měl přivázanou ledničku, jejíž přívodní šňůra sebou mrskala v proudícím vzduchu jako vzteklá zmije.

„Miluju tyhle auta,“ pronesl Dalíl ze zadního sedadla, ve svých dvaceti letech nejstarší z vojáků. „Jsou rychlá a pohodlná. S takovým autem můžete ujet celou cestu z Kuvajtu do Bagdádu za jeden den a máte pocit, že jste vůbec neřídili.“

„Mohli jsme mít jedno z nich – byla jich tam spousta,“ poznamenal Amdžad a prudce trhl volantem, aby objel kámen na silnici, tak jak to právě udělal i vůz před nimi. Pak se vrátil k prohledávání rádiových vln a pátrání po rockové hudbě. „Kuvajt byl odstavná plocha pro mercedesy. Ale tenhle Range Rover byl lepší volba. Chtěli jsme něco prostornýho, vzpomínáte?“

„Amdžad má pravdu,“ přidal se Rághib, který si zkoušel jedny z uloupených slunečních brýlí ze stojánku, který držel mezi nohama. „Jen se podívejte, co se nám do něho podařilo nacpat za poklady. Se všemi těmi šperky a voňavkami si naše matky a sestry budou myslet, že jsou v nebi. Můžeme si otevřít obchod – vydělat peníze, zbohatnout a ztloustnout jako KuvajPani. Jo, tohle auto bylo dobrá volba. A jestli se doprava zpomalí a my budeme muset sjet ze silnice, poradí si s pouštním pískem jako americký tank.“

9


Amdžad se zachvěl při pouhé zmínce o americkém obrněnci. Z úkrytu v zákopu s otevřenými ústy a zkamenělý hrůzou zíral na to, jak Abrams M1A1 zničil dvacet osm iráckých bojových tanků T-72 během pár minut.

Kolem se ve světle jejich reflektorů mihla značka ukazující, že odbočka na Basru je vzdálená jeden kilometr.

„Myslím, že Saddám je pitomec, když se vysmívá Američanům,“ vyhrkl.

„To bych si nechal raději pro sebe, Amdžade,“ dělal si z něho legraci Rághib. „V Abú Ghrajbu je pořád spousta volného místa.“

„Není jediný, kdo to říká,“ poznamenal Dalíl. „Ale podívejte se na všechna ta auta za námi a před námi – až k obzoru v obou směrech. Všechna jsou plná kořisti. Armáda se vrací domů bohatá. Z toho musí mít Irák prospěch.“

Rághib cítil, že změna tématu je vhodná. „Našel jsem obrázky Madonny. Má neuvěřitelně špičatá prsa. Musíš se na ně podívat.“

„Ta ženská je děvka,“ podotkl Amdžad, který se snažil potlačit vzpomínky na bitvu. „Nestojí za irácké semeno. I když ty fotky bych teda rád viděl.“

„Aby ses s nimi v noci schoval a mohl je celé postříkat svým nehodným iráckým semenem?“ posmíval se mu Rághib. „To raději ne.“ Zmáčkl knoflík. Okno sjelo dolů a on si užíval závanu horkého pouštního vzduchu. Podíval se mezerou a všiml si, že hvězdy nejsou vidět, zakrýval je závoj táhnoucí se z hořících ropných vrtů. Držel tlačítko, dokud okno nesjelo do poloviny, pak se opřel v sedadle. Jeli rychle. Po takové krásné silnici se armádě jelo dobře, spěchala do kasáren v Basře. Útok na Kuvajt byl krátký – mrknutí oka ve srovnání s íránskou válkou jeho otce. Jenže Američané byli zcela jiný protivník. Bojovali zbraněmi, které odpalovali z opačného konce světa. Nebo všechna ta tajná, neviditelná letadla, která se nedala sestřelit. Nebo helikoptéry a další letadla, která měnila tanky v hořící pochodně. Dokonce i američtí vojáci vypadali víc jako roboti

10


než lidské bytosti. Možná měl Amdžad pravdu. Saddám neměl Američany popichovat.

Major Emmet Portman opatrně naklonil A-10 Thunderbolt II „Warthog“ pryč od levého křídla létající cisterny, zatímco „Břitva“, jeho dvojka, pomalu posunul své letadlo vpřed a napojil ho na otvor právě uvolněné čerpací hadice. Tahle CAS* – blízká letecká podpora – hovadina s leteckou pohotovostí se táhla už snad celé hodiny. Přesto Portman doufal, že je nepovolají. Počasí dole bylo pod psa: nárazový vítr, déšP a hustý kouř z hořících naftových vrtů.

Dneska v noci létali čistě jen kvůli tomu, že generál Glosson dal veliteli perutě jasně najevo, že počasí není žádnou výmluvou pro rušení letů. Buster Glosson se vyjádřil naprosto jasně, že pozemní síly musí být podporovány za jakoukoliv cenu, a podplukovník měl dost rozumu, aby jen zasalutoval a vyrazil.

VKV se s praskáním probudilo k životu: „Slam dva-jedna, Moonbeam.“

Sakra – Moonbeam. ABCCC, tedy letecké velení bojiště a kontrolní středisko, kroužící kolem Q8. S Břitvou je povolali. Následující rozkaz je informoval, že je čeká malé BAI** – zásah na bitevním poli, útok proti pozemním silám nepřítele, které sice nejsou v kontaktu se spřátelenými silami, ale nacházejí se v jejich blízkosti.

Břitva couvl dolů a odletěl od čerpací hadice, jelikož ukončil tankování, a přesunul se k Portmanovu levému křídlu, aby udělal místo dalšímu v řadě.

Po několika minutách se přiblížili k pobřeží a míjeli letovou hladinu FL 120, dvanáct tisíc stop, tedy tři tisíce šest set metrů.

Když major Portman usoudil, že dosáhli kontrolního bodu, tvrdě stlačil Warthog a začal sestup nízkými mraky. Zkontroloval letovou rychlost. Někde tam dole byla irácká armáda

* Pozn. překladatele: v orig. Close Air Support

**Pozn. překladatele: v orig. Battlefield Air Interdiction

11


a blížila se rychlostí 520 kilometrů v hodině, zatímco vzadu a pod ním byly pravděpodobně Apache, AC-130 bitevníky Spectre, další Warthogy, Strike Eagles a Vipery. Sakra tam dole by opravdu mohla být docela tlačenice, pokud je cílová oblast tak lukrativní, jak se říkalo. Jiná letadla už bezpochyby situaci obhlédla a zaútočila na čelo a chvost kolony. Republikánské gardy, jestli to byly ony, čekal pekelný děs a jejich noční můra se měla ještě zhoršit, když budou chtít dostat ty svoje zatracené elitní zadky co nejrychleji pryč.

Major Portman si krátce pohrál s ovládáním klimatizace, než to vzdal. Pot mu tekl po krku. Šéf pozemního personálu tvrdil, že závada je opravena, ale zřejmě nebyla – jeden z těch šotků, kteří přicházejí a mizejí bez viditelné příčiny. Emmet počkal, až se výškoměr protočí zpátky pod hladinu 5 000 stop, a udělal to co vždycky, když řídil tenhle tryskáč: otevřel ventilační průduchy a rozepnul si jednu stranu kyslíkové masky. Vzduch proudící průduchy byl překvapivě chladný a vlhký, i když byl cítit hořící naftou, na což by si rád zvykl.

Na 3 000 stopách letoun prorazil mraky. „Ježíši...,“ vyhrkl Emmet nahlas, ohromený nečekanou podívanou tam dole. Na kulečníkovém stole kuvajtské pouště byla silnice přecpaná vozidly směřujícími na severovýchod. Stovky, možná tisíce vozidel s rozsvícenými reflektory propalujícími díry do noční tmy – jako šňůra hvězd. Připomnělo mu to hlavní třídu ve Vegas za sobotní noci.

Pokračoval v sestupu k zářící koloně pohybujících se světel, srovnal se na 2 500 stopách nad ní, vyrovnal letoun a vybral si infračervený displej rakety Maverick na osmém závěsu pod pravým křídlem. Infračervená kamera v nose rakety zvětšovala obraz silnice a dodávala ho v zářivé bílé na černém pozadí na obrazovku v horním pravém rohu panelu s přístroji. Obraz na obrazovce byl dost jasný, aby se dala rozlišit jednotlivá vozidla i na vzdálenost necelých 3 000 stop. A obraz mu také ukázal, že jsou dole i kamiony a valníky, které jsou zřejmě vojenské. Převažující většina vozidel však byla civilní.

12


Takže tohle byla irácká armáda směřující domů. Vzdala se okupace Kuvajtu. Vypadalo to, že ti Saddámovi skvělí hoši ukradli cokoliv, v čem se mohli odvézt domů. Bezpochyby vzali také všechno, co nebylo přibité, a tak se to mohlo s nimi vydat na cestu.

Emmet se podíval přes rameno a zachytil záři Břitvových obrazovek, takže letadlo bylo přízračně zelené. Zahájil obrat a pak prudce v náklonu zahnul doprava a přelétl kolmo silnici, než opět zabočil v další ostré, devadesátistupňové zatáčce o 3 g, aby se dostal k úseku silnice, který jemu a jeho hlídce přidělili lidé z „Moonbeamu“.

Dalíl uviděl mimozemsky zeleně svítící tvary, pohybující se nízko a rychle proti temnému nebi, a lámal si hlavu s tím, co to může být, dokud se za vteřinu neozvalo hromové burácení tryskáče a nepřehlušilo hlasitou muziku v jeho sluchátkách.

„Co to bylo?“ vykřikl Amdžad, vyhlížející předním sklem nahoru.

Čas začít pracovat. Major Portman si zapnul masku a bajonetový uzávěr pevně zatlačil na místo. Nechtěl, aby mu maska v zatáčkách skouzla z nosu. Znovu zkontroloval umístění zbraní na kartě, kterou měl na koleně: čtyři CBU-58 na TERS – trojitých odhozových závěsech – na pozicích tři a devět, AGM-65 Maverick na nosičích číslo dvě, čtyři, osm a deset. Na nosiči číslo jedna, vnějším pod levým křídlem, bylo podvěšené zařízení pro elektronická protiopatření*, tedy rušička. Na protilehlé straně nesl vnější závěs párek AIM-9 raket vzduch-vzduch proti ohrožení ze vzduchu. Pochyboval, že se irácké letectvo objeví, protože zatím to byli jediní lidé v Iráku, kteří měli dost rozumu, aby zůstali doma.

Přidělený cíl byl úsek silnice ucpaný vozidly, převážně drahými evropskými auty, ale tu a tam se mezi nimi našly i vojen

* Pozn. překladatele: v orginále ECM, Electronic Counter Measures

13


ské náklaáky a tahače. Kazetové pumy v této situaci nepřicházely v úvahu. S roznětkou aktivovanou na 1 800 stopách, by je mohl shodit, ale musel by proletět nad cílem beze změny výšky, čímž by dostal sebe a svůj doprovod do ohrožení pozemní palbou. Jakýkoliv jiný způsob doručení na cíl by jeho i Břitvu dostal do temných mraků z hořících naftových vrtů. Řekl si, že na to půjdou kanony a změní směr ve vzdálenosti půldruhého kilometru, aby se vyhnuli pozemní palbě.

Sdělil svůj záměr Břitvovi a provedl obrat s nízkým g o sto osmdesát stupňů na cílový prostor. Břitva provedl totéž o dvě vteřiny později a zatáhl škrticí klapku, aby se zařadil vedle křídla vedoucího letadla.

S vyrovnáním zatáčky značka na průhledném displeji ukázala Portmanovi to, co chtěl vidět – moře cílů. Přepnul rušičku ECM z pohotovostního do aktivního stavu a zvolil „Dělo“ na přepínači pro munici Dělo&Sklad. Odjistit – zapnuto. Světélko na panelu ukazovalo, že je zbraň připravená ke střelbě. Krátký pohled vlevo mu ukázal, že Břitva je tam, kde má být, tři sta metrů daleko, na stejné úrovni.

Uprostřed blikající značky se objevilo těžké nákladní auto mezi třemi dalšími. Zbývalo jen polechtat spoušP a zbraň, kolem které byl A-10 Warthog postavený, hrůzostrašný třicetimilimetrový kanon GAU-8 Avenger Gatling se sedmi hlavněmi, zkonstruovaný, aby zastavil průnik sovětských tanků do Západní Evropy, se dal do akce. Z nosu letounu zaburácela dvouvteřinová dávka a kokpit zaplnil důvěrně známý pach korditu.

Během okamžiku narazily do nákladního auta sto čtyři náboje z extrudovaného ochuzeného uranu legovaného hliníkem, plus třicet dvě tříštivo-trhavé zápalné střely a zcela ho zničily. Benzin a nafta ze zasažených vozidel, spolu s atomizovaným lidským tukem a dalšími kapalinami, vytvořily oranžovou květinu, která vykvetla vysoko nad pouští a převalovala se po nočním nebi. Střely z Břitvovy salvy zasáhly cíl o chvilku později a celou věc podtrhly.

Emmet otočil letoun k druhému útoku. Mezitím se kolona

14


vozidel, neschopná zastavit, hrnula do hořících, pokroucených trosek a přispívala k narůstajícímu masakru. Hořící vozidla jela dál a vytvářela další zácpy blokující všechny jízdní pruhy silnice v obou směrech.

Ohnivé koule byly proti černému nebi viditelné na kilometry daleko. Znamení zkázy, zvěstovatelé nadcházející hrůzy.

„Co se to děje?“ zeptal se Amdžad hlasem, ve kterém se mísil údiv s panikou, když je uviděl.

„Američani nás našli,“ konstatoval Rághib, hlas poznamenaný strachem.

„Ale my ustupujeme – proč pořád bojujou? Přece vyhráli, vyhráli!“

Brzdová světla na autě před nimi se náhle rozsvítila a kola se zablokovala. Amdžad šlápl na brzdu a strhl volant, aby se vyhnul srážce. Range Rover se při přetočení zakymácel. Amdžad zachytil divoký pohyb právě včas a podařilo se mu vozidlo, které dostalo smyk, zastavit. Všude kolem byl slyšet nářek týraných gum, jak kolona začala zděšeně zastavovat.

Dalíl se otočil, když uslyšel hluk. Bylo to audi, pohybující se rychle a do strany, zcela neovladatelné. Auto vyletělo se silnice do písečného okraje pouště, kde balancovalo na dvou kolech, než se převrátilo a odkutálelo. Nakonec se zastavilo, pomačkané, kymácející se a kouřící, zpátky na kolech. Jeden reflektor stále fungoval, vnitřní strana rozbitého předního skla byla ušpiněná od krve.

Série výbuchů osvětlila nebe asi kilometr před a několik kilometrů za nimi. Dalíl vzhlédl, právě když nízko nad nimi přelétala dvě trysková letadla, proti nebi téměř neviditelná. A Dalíl si uvědomil, že pláče.

Do Portmanova zorného pole se dostala dlouhá řada armádních náklaáků, které zastavily na kraji silnice, neschopné pohnout se dopředu ani dozadu. Řada z nich byla stará nákladní auta přikrytá nepromokavými plachtami. Jednalo se o vozidla

15


pro přepravu vojska, ohleduplně osvětlená reflektory vozů uvízlých v dopravní zácpě kolem.

Když jeho prst vyslal další 30mm střely ochuzeného uranu na svou cestu, viděl na obrazovce v kokpitu obrazy mužů prchajících z nákladních aut. Během okamžiku byla auta na přepravu vojska, stejně jako samotné vojsko, rozemletá, roztrhaná na cucky a rozfoukána po jednotlivých atomech.

A pak teplo vyprodukované ohněm pohltilo vozidla i lidi prchající z kolony v obrovském, nenasytném požáru.

„Jako ryby v sudu,“ ozvalo se v Emmetových sluchátkách nesmyslné žvanění. Hlas nebyl vzteklý, rozhodně nezněl vítězoslavně. Pouze konstatoval.

„Břitvo, jen klid,“ připomněl mu Portman, i když s ním souhlasil – jako střílet do sudu plného ryb. Washington si určitě nepřál, aby se tato armáda dostala domů bezpečně a v pořádku.

Jeho dvojka se ozvala znovu s varováním: „Jedničko, stopovka! Vpravo, 3 hodiny!“

Cosi neškodně cinklo o titanovou vanu, která obklopovala Portmanovu kabinu v A-10. Pokud tu vůbec bylo nějaké sebeuspokojení, tak se te z něho vytrhl. Hrozba ze země byla malá. Občas se ozvala střelba ze zbraní malé ráže, viditelná jako zelené proužky, vysílaná náhodně do vzduchu, ale zatím byl tento úkol procházkou růžovou zahradou. Jenže mrknutím oka se mohl změnit v zatraceně nebezpečný, pokud by někdo měl náklad raket země-vzduch.

Když te oblast osvětlovaly ohně, major Portman se natáhl a vybral AGM-65 – Mavericky – a vydal se podél silnice najít větší cíle. Břitva se držel těsně za ním. O třicet vteřin později je našel: cisterny, tanky a kanony – kolona možná padesáti vozidel – uhýbající do písku ohraničujícího silnici, jak se pokoušely uniknout. Portman zmáčkl tlačítko na spodní části řídicí páky, což mu umožnilo nastavit mušku. Namířil na jeden starý sovětský tank T-72 naložený na dopravníku a povolil tlačítko. Zamíření bylo dobré, vyhledávací hlava rakety sledovala cíl. Portman klepl na spoušP. Obrazovka byla prázdná – raketa byla

16


vypuštěná. Znovu stiskl tlačítko a zaměřovací značku posunul o padesát metrů dál po silnici. Srovnal ji s dalším cílem a uvolnil tlačítko. Pal! Obrazovka znovu oslepla a raketa se vydala na svou cestu. Motory na pevné palivo Thiokol TX-481 způsobily, že rakety létaly těsně pod rychlostí zvuku. Mezitím optický naváděcí systém přizpůsoboval let pohybu cílů.

Portmanovi nezbylo na práci nic jiného než vyhledávání dalších cílů. Šestapadesátikilové bojové hlavice prudce narazily do kovu s takovou silou, že vzniklé teplo okolní písek roztavilo na sklo.

„Amdžade! Jedeme, jedeme!“ popoháněli řidiče Rághib s Dalílem. „Hned! Hni sebou!“

Amdžad se probral z transu, zařadil tam pákou rychlost a sešlápl plyn až na podlahu. Range Rover poskočil vpřed; projel kouřícími troskami, které odhazoval stranou. Ve světle reflektorů se objevili dva muži, bez paží, celí černí od kouře a zakrvácení. Klopýtali od vraku svého auta, mercedesu, kterému ze střechy visela zprohýbaná lednička. Mladý voják šlápl na brzdu, aby je nesrazil.

„Jebnan kelp! Čubčí synu!“ zanadával Rághib. „Amdžade. Nemůžeme pro ně nic udělat. Je! Je!“

Range Rover jel rychle k okraji pouště. Kolem se v šoku potáceli lidé. Prchající kamion najel do skupiny vojáků a odhazoval je do stran jako figuríny z výkladní skříně, aniž by zpomalil.

Majoru Emmetu Portmanovi došly rakety až na dvě vzduchvzduch AIM 9 a Maverick, který te používal jen občas, aby s jeho pomocí pozoroval cíle.

Zahájil pomalé stoupání, nabil dělo Avenger Castling a krátce ho odzkoušel poklepáním na spoušP. Trup letadla se otřásl jako vždy. Jo, pořád dobrý. Srovnal letadlo a podíval se dolů. Uviděl shluk vozidel, která se pořád pohybovala. Koledovala si o to, aby je odstranil.

17


***

Amdžad viděl, jak asi dvě stě metrů před nimi zarazila obrovská síla obrněný transportér do země, jako když bota zašlápne brouka. Cokoliv vozidlo zasáhlo, krátce to zajiskřilo mezi kovovými pláty a podvozkem a motor se prostě rozletěl v plamenech, úplně stejně jako ty tanky, co je viděl z toho úzkého zákopu. Několik aut po obou stranách okamžitě zasáhla stejná jiskřící síla, než vybuchly v ohnivých kuželích. Další obrněný transportér to smotalo do koule o čtvrtině původní velikosti, než z jeho vnitřku vytryskl gejzír plamenů. Lidé začali hořet a pobíhali s napřaženýma rukama, dokud do sebe nenarazili nebo už nemohli dál a upadli do písku, kde s křikem hořeli dál.

Vzduch procházející skrz ventilaci A-10 byl cítit spálenou naftou, lidským masem a škvařící se francouzskou voňavkou. Portman se s podobným pachem ještě nesetkal. Obracel se mu žaludek, a tak automaticky přepnul kyslík na sto procent. Možná to kvůli tomu zatracenému parfému byla natolik osobní věc, že se mu udělalo špatně. Voňavku, jako byla tato, cítil už dřív, když ho krásné prodavačky nechávaly přivonět v levných obchodních domech.

Přepnul zpět na vzduch v kabině, ale masku si nechal. Cesta mizející za obzorem byla souvislou šňůrou ohňů. Jeho oči zkontrolovaly přístroje: teploty a tlaky, všechno v normálu. Zásobníky Avangeru těsně pod polovinou munice – 480 nábojů. Měl své rozkazy a dole byla spousta vybavení, dosud víceméně nepoškozeného.

Portman přetočil letadlo do letu střemhlav. Směřoval ke skupině několika nákladních aut, která se snažila uniknout. Držel spoušP zmáčknutou dvě vteřiny. Dávka ochuzeného uranu zvedla první náklaák a způsobila, že se omotal kolem sebe jako šnek kroutící se kolem horké sirky. Druhé nákladní auto to rozřízlo v půli, jeho pneumatiky popraskaly a ocelové plechy začaly hořet. Třetí, čtvrtý a pátý náklaák jako by střely nejdříve zatlačily pod pouštní písek, než je roztrhaly výbuchy.

18


Větracími otvory A-10 prolétlo horko a prach, dost na to, aby Emmeta zašimraly v krku a vyvolaly záchvat kašle. Prudce zabočil, aby našel čistší vzduch. Zatracená klimatizace.

Tehdy spatřil ujíždějící vozidlo, osvětlené září ohňů. Byl to Range Rover – nový model. Krásné auto. Nějak se mu podařilo sjet z cesty a te mířilo přímo na sever, poskakovalo po písku vysokou rychlostí.

Portman zamířil přímo dolů a proletěl nad střechou auta. Pak obrat nahoru, aby dostal vozidlo s pohonem všech kol do vražedné zóny Avangeru. Letoun poslechl a Emmet srovnal Range Rover na transparentním displeji. Na půl vteřiny stiskl spoušP. Hučící vibrace mu roztřásly sedadlo, zatímco souvislý proud roztavených oranžových kulek opouštěl nos letadla a prořezával tmu.

Amdžad a Rághib uslyšeli motory letadla, ještě než předním sklem uviděli jeho zelenou záři, když je míjel nízko a rychle. Ale Amdžad si říkal, že když je Range Rover černý, v té tmě mají možná šanci.

„Kde je?“ ptal se Dalíl, prohlížející z okénka noční nebe. „Kde je?“

„Sklapni!“ křikl Amdžad, který se rval s volantem při průjezdu úsekem měkkého písku. Potřeboval každou špetku soustředění, aby bez světel projel pouští touto rychlostí.

Dalíl se podíval zpět na silnici a uviděl pás ohně, který se táhl, kam až dohlédl. Chystal se něco říct, když se do Range Roveru zavrtalo třicet střel z ochuzeného uranu a tříštivo-trhavých zápalných střel a na místě ho zastavilo. Enormní kinetická energie uvolněná dopadem způsobila, že se ochuzený uran a titanová slitina vznítily. Hořely o teplotě 6 000 stupňů Celsia – což je povrchová teplota Slunce – a způsobily vypaření částí vozidla v podobě vířícího mraku přehřátého uranového aerosolu.

Majora přivedl sestupný oblouk zpět nad hořící Range Rover, nyní přeměněný na kapku tekutého kovu v písku. Ten puch

19


se zase dostal do klimatizace – příšerný zápach sladkého parfému. A tentokrát se major pozvracel.

Předtřemidny

Bebek, Istanbul, Turecko

Plukovník Emmet Portman, letecký atašé Spojených států v Turecku, se se trochu uvolnil. Pokud ho chtěli zabít, měli te už všechno připravené.

Portman zjistil pravdu a ti šmejdi měli oči všude. Překvapovalo ho, že je dosud naživu – ne že by si stěžoval. Tihle lidé byli nemilosrdní. Stačilo se podívat, co udělali v al-Kumajtu. Možná byla pojistka, kterou poslal na okružní cestu, nakonec zbytečná, ale stála za to, i když třeba jen pro klid duše.

Plukovník se opřel ve starožitném pozlaceném křesle. Nebo se o to alespoň pokusil. Měl toho hodně na přemýšlení, a tohle nebylo zrovna pohodlné místo k sezení. Zvrátil hlavu dozadu. Hrbolek ve vyřezávaném dřevě ho tlačil do týla. Ne, nebylo to pohodlné posezení. Uvažoval, že si půjde lehnout. Možná za chvíli.

Cítil, jak se mu uvolňují svaly, když se zhluboka nadechl a pak prudce vydechl. Papírová složka mu spadla z klína na koberec a volné papíry se rozletěly se jako rozlitá voda. Portman si povzdychl; byl příliš unavený na to, aby se je pokusil posbírat.

Hodiny na zdi odbily a on počítal. Tři čtvrtě na dvě – 01.45. Oči mu zabloudily ke starověkému římskému mramorovému reliéfu, panelům s vyřezanými propletenými listy a hrozny, použitému jako výplň pokojových dveří.

Plukovníku Portmanovi se práce leteckého atašé v Turecku líbila. Byl to pohodlný post. Výhodné místo, které připadne člověku, stoupajícímu pod nejvýhodnějším úhlem k útoku. Turecko bylo hlavním spojencem v celosvětové válce s terorismem. Sekulární muslimský stát, přátelský vůči Washingtonu i Izraeli, strategicky umístěný, s jižní hranicí přiléhající k Sýrii, Iráku a Íránu. Byl to post podávaný na stříbrném podnose. A Turci

20


taky investovali hodně do amerických technologií, TEI – obří konsorcium na špičkové technologické úrovni tam dole v Eskisehiru vyrábějící turbodmychadlové letecké motory – bylo prvním příkladem. Modernizační program F-16 Falcon, na němž se TEI podílelo, byl možná problematický, ale to nebylo nic ve srovnání s druhým podnikem v al-Kumajtu v jižním Iráku.

Portman se znovu zhluboka nadechl a zavřel oči. Čas myslet na něco příjemnějšího, jako třeba na dům v Bebeku. Patří k němu dokonce sluha. V domě jako tento bychom třeba s Lauren mohli... Ne, nech toho... Nicméně na život v místě, jako je toto, by si dokázal zvyknout. Plukovníci, dokonce ani plní plukovníci s orlem, si obvykle nemohou dovolit takové bydlení. To je spíš vhodné pro nějakého generála nebo admirála.

Oči mu zabloudily ke klenutému stropu, kde otomanští řemeslníci v sedmnáctém století vytvořili neuvěřitelně geometricky složitou, nádhernou mozaiku. Historické pojednání, které si o tomto bytě přečetl, říkalo, že si ho nechal postavit bohatý zámořský obchodník a skutečně, když se dost dlouho díval na vířící obrazce tvořené červenými, modrými a zelenými dlaždičkami, začaly mu připomínat zvlněné moře. Z předešlé zkušenosti věděl, že bude-li se na ty obrazce dívat dost dlouho, začne se mu zvedat žaludek jako při každé cestě lodí.

Byl čas jít do postele. Portman strávil dnes v noci tolik času přemýšlením o důsledcích toho průšvihu v al-Kumajtu, až měl pocit, že se mu snad mozek zavařil. Došel k následujícímu závěru: skandál, který visel nad Washingtonem a Jeruzalémem, byl dost velký, aby svrhl vlády obou zemí.

Zase zavřel oči. Zničí to i jeho vlastní kariéru, ale nebylo možné o tom mlčet – ne když už viděl ošklivou pravdu. Všechny ty nemocné a znetvořené děti... Hodně záviselo na zamini. Budou mu stát po boku, až to tajemství vyplave na povrch?

Otevřel oči a uviděl nad sebou usmívající se obličej. Jeho náhlé objevení ho polekalo. Měl ještě dost času, aby si uvědomil, že ten obličej zná, a zeptal se „Co tady děláte, B–“ než mu ústa a nos přikryl polštářek přitisknutý vší silou. Atašé se prudce na

21


dechl a hlava se mu zatočila štiplavým chemickým zápachem – nemocničním pachem. Výpary mu naplnily mozek a bitva o vědomí začala.

Nad plukovníka se naklonil další muž, obličej měl před krví chráněný plastovou maskou. Držel zvednutý dlouhý tenký nástroj. Bylo to rydlo na dřevo. Portman sebou trhl, když mu nástroj vydloubl oko z jamky.

Emmet Portman sklouzl hlouběji do tunelu tupé bolesti řízené známým nemocničním pachem. Najednou se ocitl ve filipínské džungli, na jihu země, a díval se na muže bez nohou a paží. Místní lékaři se ho snažili zachránit. Byl to terorista, jenž se cvičil v nedalekém táboře, který překvapila a zničila průzkumná jednotka americké námořní pěchoty. Hlavu mu naplnil křik toho muže, ale ve skutečnosti to byl křik vycházející z jeho vlastního hrdla. Lapal po dechu a při tom vdechoval víc chemikálie, která mu poškozovala sliznici na patře a vysílala příval krve do úst a nosu. Dusil se, topil, neschopen pohybu. A pak se jeho druhé oko milosrdně otočilo v jamce jako kulička kutálející se do svahu a on ztratil vědomí.

První muž mu přidržel gázový polštářek na ústech ještě pár vteřin. Jen pro jistotu. Pak, spokojený, že oběP je uspaná, muž, kterého plukovník znal, odešel z místnosti.

Dva útočníci odtáhli tělo atašé z křesla a položili ho na podlahu. Šaty mu rozřezali chirurgickým skalpelem a odhalili tělo bělocha starého 47 let. Vrahové si prohlédli oběP. Byl tu náznak opálení v pase a od půlky stehen, svědčící o tom, že kolem bazénu nosil boxerky. Pas se začínal pomalu rozšiřovat, i když bylo zřejmé, že plukovník o sebe dbal. Porost hrudníku přecházel na pepř a sůl. Byla tu jizva po operaci slepého střeva, a to výrazná, ukazující, že ho operovali před mnoha lety, když se ještě nikdo nestaral o kosmetiku. Vlasová jizva vedle levého kolena ukazovala na operaci křížového vazu. Plukovník býval atlet, nebo možná lyžař – přinejmenším do této operace. Žádné další jizvy nebo identifikační znaménka se nenašly, kromě skutečnosti, že byl obřezaný.

22


Vrazi se dali do práce. Vedle těla položili velký, hnědozelený igelitový pytel na smetí. Útočník číslo jedna vyndal z tašky dvě papírové kombinézy na jedno použití a útočník číslo dvě narovnal oběti nohy a ruce. Jako další opustila tašku dřevěná palice, dláto větší než to už použité a akumulátorová pilka. Nástroje byly připravené, vrahové si natáhli kombinézy

Útočník číslo dvě přitiskl kolenem mužovu ruku, zvedl palici a dláto a položil nabroušené ostří z nástrojové oceli na první článek palce. Hrana byla tak ostrá, že prořízla kůži jen vlastní vahou. Klepl palicí a poslední článek palce se snadno oddělil od zbytku prstu. Vrahové si všimli, jak překvapivě málo krve vyteklo z pahýlu a že zbývající víčko oběti se stěží zachvělo.

Na práci měli vymezené dvě a půl hodiny. Hodiny na nočním stolku ukazovaly 2.47. Spousta času.

23


1

Nikoho neoklamali. Jmenovalo se to hotel Charisma, přestože

místo žádné charisma nemělo. Seděl jsem ve vstupní hale a za

bíjel čas s tužkou, kterou jsem se pokoušel dostat pod sádru na

levé ruce a poškrábat se na zápěstí. Hotelový poslíček shromaž

oval u předních dveří pár ohmataných brožur z levného baru

s břišními tanečnicemi a mezitím si zapaloval jednu od druhé

cigarety páchnoucí jako koňská přikrývka. Nevím, kdo z nás

dvou byl víc vzrušený. Pozoroval jsem to divadlo během čekání

na zvláštní agentku Mastersovou. Ta byla nahoře a dělala to, co

dělala – nejspíš si z kůže smývala let. Nebyl spěch. I když byla

důležitá, byla oběP mrtvá už tři dny a nebude netrpělivě bub

novat prsty, kde jsme.

Z ulice se dovnitř kolem poslíčka zatoulal nějaký chlap oble

čený do pytlovitých kalhot, vestičky, která by byla malá i dese

tiletému klukovi, a červeného klobouku tvarem připomínajícího

nádobu na led. Uviděl mě, jak tam sedím sám, a zkusil mi pro

dat sklenici čehosi z vyleštěné kovové urny, kterou měl uváza

nou na zádech. Vnucoval se, já odporoval. Nakonec to vzdal

a odešel otravovat pár turistů postávajících venku s nosy zaboře

nými do průvodce. Vrátil jsem se ke škrábání tužkou a nepří

tomnému zírání z okna na přehlídku loudajících se kolemjdou

cích. V tureckém Istanbulu začal nový den a věci se venku

začínaly dávat do pohybu.

24


Při čekání jsem si procházel detaily o oběti. Jmenoval se plukovník Emmet Portman, vysoký byl sto osmdesát osm centimetrů, měl modré oči a byl příliš dokonalý, než aby byl skutečný. No, možná ne dokonalý. Podle jeho zdravotního záznamu, klesl počet jeho spermií na hrstku věrných. Vlastně ten chlap odešel do hrobu stříleje slepými. Překvapilo mě, že jsem zrovna tuto informaci našel v jeho složce. Uvažoval jsem, jaké zajímavé detaily obsahuje moje složka, ale pak jsem si připomněl, že si nemusím dělat starosti. Věděl jsem, co tam je. Několik bomb, které zajistí, že půjdu do důchodu jako nejstarší major u letectva, pokud se rozhodnu zůstat až do hořkého konce.

Kde jsem to byl? Aha, plukovník Portman, letecký atašé Spojených států v Turecku, který v těchto dnech připomínal spíš lidskou stavebnici před sestavením. Plukovník byl rozvedený a bezdětný, jeho bejvalka žila ve Van Nuys v LA. Jinak byl plukovník tak dobře pěstěný, jako kdyby právě opustil výrobní linku nebo možná obchod pro kutily. Skončil jako třetí v ročníku 1979 Letecké akademie, ukončil Školu zbraňových systémů stíhačů na letecké základně Nellis v roce 1981, následovala krátká stáž v Západním Berlíně během vrcholící studené války. Pomohl dát dohromady Reaganův nálet na Libyi v roce 1986, po tom přišla přestavba A-10 Thunderbolt, zrovna včas, aby tato letadla odrovnala irácké tanky v první válce v Zálivu. Pak následovalo převelení na Lakenheath v Anglii, kde velel 493. stíhací peruti zvané „Chmurní ženci“. Poté přišel post leteckého atašé v Turecku. Po cestě posbíral řadu medailí, včetně Stříbrné hvězdy, Čestné legie a Záslužného leteckého kříže. Chrabrost, úspěchy a letecké umění. Nebylo pochyb, že plukovník už měl zlatou hvězdu na čele. Generálské hvězdy na výložkách byly jen otázkou času. Jenže se nechal zavraždit a to docela brutálně, soudě podle fotek z místa činu.

„Pojme,“ řekla zvláštní agentka Anna Mastersová, když procházela kolem. Měla na sobě vybledlé džíny a kožené sako, čepici Newyorského hasičského sboru a tmavé brýle Ray-Ban. Ty byly zbytečné, protože bylo pod mrakem, obloha měla

25


šedivou barvu a bude trvat ještě dlouho, než se slunce dostane nad domy. Nejpravděpodobněji se Mastersová chtěla vyhnout pohledu z očí do očí. Přímému pohledu se mnou, přinejmenším. Vstal jsem a následoval ji na úzkou, svažitou ulici.

Tak jo. Asi bych vás měl zasvětit.

Jmenuju se Vin Cooper, věk třicet čtyři. Pokud jste z mého jména odvodili, že jsem mužského pohlaví, blahopřeju. Možná byste se měli poohlédnout po jiné práci. Taky jsem běloch, v současnosti vážím kolem 97,5 kilo a měřím téměř 185 centimetrů. Mám hnědé vlasy a tmavozelené oči. Na obličeji nemám žádná zvláštní znamení, i když jak jsem se už zmínil, v současnosti nosím na levé ruce sádru, od lokte po prsty. Mám hodnost majora u AFOSI, což je zkratka pro jazykolam United States Air Force Office of Special Investigations (Úřad pro zvláštní vyšetřování Letectva Spojených států). Jsem „zvláštní agent“, což je atraktivní pojmenování policajta z vnitřních záležitostí. USAF zaměstnává 310 000 lidí, plus nebo mínus, a některé potřebuje odstranit; obzvlášP to platí pro vrahy, dezertéry, vyděrače a sexuální násilníky. Tyhle chlapy přeřazujeme k pozemní armádě.

V dnešním letectvu máme všechny možné typy kriminálníků, kteří páchají všechny možné druhy zločinů, a proto stojí za to ráno vstát z postele, přežít den a pak to uzavřít. Alespoň pokud jste policajt.

Nicméně nějak jsem si cestou získal reputaci, že dokážu řešit nejtěžší zločiny. V této chvíli lidé tam ve Washingtonu doufali, že já – nebo spíš bych měl říct my – zjistíme, kdo zabil leteckého atašé. Víme, že se někdo vloupal do domu leteckého přidělence, rozřezal ho na kousky akumulátorovou pilou a poskládal ho na koberec v celé jeho nakrájené kráse. My doufali, že získáme ještě nějaké podrobnosti.

Každopádně, zpátky ke zvláštní agentce Anně Mastersové. Mohli byste říct, že už jsme se potkali. Vlastně, donedávna jsme já a Mastersová byli pár. Tedy do té doby, než mi řekla, že to táhne s právníkem z JAG. V řece proteklo necelých čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy mi tuto novinu naservírovala osobně. Sdělila mi

26


to pár hodin před tím, než jsme spolu nastoupili do letadla směr Istanbul. S tímhle načasováním by mohla vystupovat v kabaretu.

„Něco jsi říkal?“ dotazovala se Mastersová a otočila na mě ty své neproniknutelné Ray-Bany.

„Ne,“ odpověděl jsem.

„Ach, přísahala bych, že jsi něco řekl.“

„Něco se ti zdálo,“ sdělil jsem jí.

„Chceš něco říct?“

„Ne.“

„Chceš mě zpracovat mlčením?“ zeptala se.

„Majore, nemluvím jen proto, abych si procvičoval čelisti. Až budu mít co říct, uslyšíš to na vlastní uši.“

„Hmmm.“

Kolem pomalu projel taxík, hledal rito. Vzali jsme si ho.

„Vy jste Američani?“ zeptal se řidič, když mu Mastersová dala adresu. Díval se do zpětného zrcátka a zapaloval si cigaretu.

To nebyl špatný odhad, vzhledem k tomu, že jsme mířili na Generální konzulát Spojených Států.

„Ano,“ potvrdila Mastersová.

„Mám rád Američany.“

Mastersová přikývla.

„Mám rád Američany. A Japonce.“

„A proč?“

„Protože jste bohatí.“

„Ne...“ Matersová vrtěla hlavou. Předklonila se, aby zkontrolovala, že taxametr běží, protože měla obavu, že nás ten chlap chce obrat. Když s úlevou zjistila, že svítící číslice tikají, opřela se a koukala z okna.

Zadní sedadlo v taxíku bylo nepohodlné, ale zdaleka ne jako let sem, a to nejen proto, že nás posadili do turistické třídy. Problém vznikl tím, že letadlo bylo přecpané, a to nás donutilo sedět spolu. Rameno vedle ramene. Déle než dvanáct hodin.

„Myslíš, že tenhle chlap ví, kam jede?“ zeptala se náhle, když taxík zabočil do úzké, kostkami dlážděné ulice.

„Nemám ponětí. Proč se ho nezeptáš?“

27


Mastersová se znovu předklonila. „Promiňte, pane. Je to ještě daleko?“

„Ne. Jsme na místě,“ řekl a zastavil u chodníku.

Podíval jsem se z okna. Kde jsou bezpečnostní kamery a neprůstřelné sklo? Nevypadala to tu na budovu Generálního konzulátu Spojených Států, pokud tu bokem neprodávali turistické suvenýry.

„Poj e se podívat na turecké koberce,“ otočil se k nám řidič. „Jen ty nejlepší – dvojité uzlíky.“ Nějaký chlap vyklusal z obchodu s úsměvem, který mi připomněl mřížku před chladičem u chryslera, a otevřel dveře u Mastersové.

„Cože? Ne! Na to nemáme čas,“ odpověděla Mastersová vztekle. Ze svého sedadla se nehnula.

„Ale bratranec má krásné koberce. To musíte vidět,“ žadonil taxikář.

„Ne!“ vykřikla Mastersová a chytila se předního sedadla oběma rukama. „Chceme na americký generální konzulát a chceme, abyste nás tam dovezl hned. Máme si najít jiný taxík?“

„Ne, ne. To je v pořádku. Prosím..., hned jedeme. Možná přijdete pak.“

Řidič vyštěkl několik slov na chlapa, co držel dveře u Mastersové. Ten zmateně přikývl a pak je zavřel.

„Můžeme už jet, prosím?“ dožadovala se Masterstová. Pak se její vztek obrátil na mě. „Nenech se omezovat, můžeš se kdykoliv připojit, Vine.“

Pokrčil jsem rameny. Šlo jí to docela dobře.

Řidič zamumlal dozadu cosi, co znělo jako „americký konzulát“, doprovázené čímsi, co mohla být slova, ale také vykašlání ošklivého chrchle z krku. Stáhl dolů své okénko a odplivl si, což hádanku vyřešilo.

Mastersová přečetla adresu z potištěného listu papíru. „Kaplicalar... Mevkii Sokak číslo 2.“

Řidič najednou řval smíchy.

„Myslím, že jsi mu právě řekla, že jeho velbloud potřebuje ořezat kopyta,“ poznamenal jsem.

28


Mastersová našpulila rty a podala řidiči papír s adresou. Přečetl ji a přikývl způsobem, který naznačoval, že jí špatně rozuměl. List vrátil a znovu si odkašlal.

Já se dál koukal z okna. Nakonec se dostaneme tam, kam chceme. Zahlédl jsem v dálce budovy. Spousta kupolí a minaretů. Z nedalekého amplionu hřímal hlas, prorážel okny taxíku s kvičením zpětné vazby: „Allah-u Akbar, Allah-u Akbar, Allahu Akbar, Allah-u Akbar, aš’hadu an lá iláha ilaláh, aš’hadu an lá iláha ilaláh...“

Slyšel jsem tu obehranou písničku v Afghánistánu tolikrát, abych věděl, co to zpívají: „Alláh je veliký“ mockrát opakované po sobě, pak následované „Dosvědčuji, že není boha kromě Alláha...“ a tak dále.

Pořád to na mě způsobilo tak, že se mi zježily chlupy na pažích. Věřící byli svoláváni k modlitbě, ranní modlitbě neboli fajr. Byla to první z pěti příležitostí během dne, kdy byli povoláni dosvědčit svou víru. Pro případ, že by zapomněli, kdo je šéf.

Projeli jsme kolem obchodu a já uvnitř viděl, jak si muži rozbalují modlitební koberečky. Byl pátek, svatý den. O kousek dál na ulici stálo několik mladých žen oblečených do džínů, držících na bocích, které stěží zakrývaly stydkou část, odhalovaly plochá břicha a piercingové ozdoby. Doprovázeli je dva chlápci přibližně stejného věku. Nevšiml jsem si, že by spěchali roztáhnout své koberečky. Všichni se věnovali svým mobilům – možná psali modlitby k Velkému Klukovi jako textovky. Slyšel jsem to klišé o Istanbulu tak často, že se mi nechtělo si ho připomínat, ale celé to „Východ se setkává se Západem“ bylo všude, kam jste se podívali. Na druhé straně ulice se šinul pár statných starších žen, jejich šátky zakrývaly vlasy tak, že ani jedna lokna neunikla, aby snad nedohnala nějakého muže k sexuálnímu šílenství.

Taxík vyjel po rampě na dálnici směřující na sever a zařadili jsme do proudu dopravy. Město Istanbul brzo nahradily skály, křoviska a sloupy elektrického vedení vysokého napětí. Kola taxíku nebyla vyvážená a dělala rachot, který působil, že sedadlo

29


vibrovalo jako lasvegaský speciál pro novomanžele. Řidič zesílil rádio. Pokud jsem to dokázal odhadnout, zpívala žena. Nějak se nemohla rozhodnout, do které noty se má trefit, a proto se trefovala do všech najednou. Podíval jsem se po Mastersové.

„Kam to jedeme?“ zeptal jsem se. „Do Bulharska?“

„Istinye.“

„Istinye! Istinye!“ přikyvoval řidič.

Opřel jsem se a počítal obytné domy. Po dvaceti minutách jsme opustili dálnici a projeli nízkými kopci, které pak ustoupily chráněné zátoce. Na dopravní značce stálo „Istinye“. To místo zřejmě fungovalo jako víkendová rekreační oblast u vody pro istanbulskou střední třídu.

Taxík dvakrát zabočil a zamířil do vnitrozemí. „Tam,“ řekl náhle řidič a ukazoval prstem na přední sklo. „Americký konzulát.“

Ukazoval na rozlehlou budovu z prefabrikovaných betonových panelů, postavenou vysoko na svahu jako hrad a obklopenou osmimetrovou betonovou zdí, která ohraničovala celý hřeben kopce. Vypadalo to, že konzulát byl postavený, aby odolal obléhání. Budova byla natřená broskvovou barvou – možná očekávali obléhání tapetářů z osmdesátých let.

Taxikář nás vysadil poblíž vstupních dveří, což byl bunkr z neprůstřelného skla a hlídaný bezpečnostními kamerami. Mastersová mi vzala pas, přidala ten svůj a strčila je za sklo. „Máme schůzku s velvyslancem Burnbaumem,“ sdělila jedné z žen.

Žena zkontrolovala pasy, přelétla biometriku a poradila se s obrazovkou počítače. Make-up měla nanesený dokonale na bezchybnou olivovou pleP. Byla to jediná pleP možná k prohlížení a tak si nejpsíš řekla, že stojí za tu námahu. Oblečenou měla košili s krátkými rukávy, ale předloktí jí kryla elastická tkanina barvy kůže. Ruce skrývaly bílé rukavice, s černými čmouhami na koncích prstů. Její kolegyně byla podobně zahalená. Žena nám vrátila pasy s neurčitým úsměvem. „Běžte támhle,“ řekla a ukázala na detektor kovů a rentgen. Když jsme dokončili předběžnosti a procházeli přes otevřený prostor ke vstupním

30


dveřím, těžká ocelová brána se otevřela a nějaké auto vjelo na parkoviště. Vypadalo jako policejní vozidlo – spodek zablácený, celé trochu odřené. Tak vypadají policejní auta všude na světě, bez ohledu na danou zemi. Vystoupili dva muži. Šaty měli čerstvě vyžehlené parkovou lavičkou. Pokusil jsem se o odhad a přišpendlil jim jmenovku oddělení vražd – místní hoši. Dál jsem hádal a předpokládal jsem, že po nich jejich šéf požaduje, aby ten binec s mrtvým atašé co nejrychleji uklidili. Plukovník letectva Spojených států zavražděný ve vaší zemi, to je špatné pro národní reputaci.

Ti dva si nás prohlédli a zamračili se. Pak jsem si ale uvědomil, že mají oba spojená obočí a asi se zamračení narodili. Kráčeli, jako by měli v botách olověnou zátěž. Jestli jsem ty dva chlapy odhadl správně, dneska teprve začínali a už měli špatný den. Ke dveřím došli dřív než my.

Chytil jsem je, než se zavřely, a podržel je otevřené pro Mastersovou. „Jidáši mají přednost,“ podotkl jsem.

Mastersová odpověděla vystrčenou bradou.

Před námi bylo okno – další neprůstřelné sklo – za kterým seděla blondýna v blůze s velkými barevnými květy odpovídajícími ženě v přechodu. Policajti jí ukázali své průkazy a já zaslechl jméno velvyslance Burnbauma. Blondýna jim pod sklem podstrčila psací podložku a nechala je vyplnit formulář, než jim podala dvě návštěvnické visačky a nasměrovala je k výtahu dál v chodbě.

Když jsme k ní došli, vstřícně se usmála. „Co pro vás můžu udělat? Víza? Pasy?“ cvrlikala s americkým přízvukem.

Mastersová blýskla odznakem. „Vlastně si myslím, že bychom měli jít s nimi,“ ukázala hlavou směrem k předešlým návštěvníkům. „Zvláštní agenti Mastersová a Cooper. Máme schůzku s velvyslancem Burnbaumem.“

Přitiskl jsem svůj odznak ke sklu. Když jsem to udělal, zachytil jsem závan blondýnina parfému, který byl sladký a silný – musel být, mezi námi stála dvoucentimetrová skleněná tabule. Přiletěla včela a ve snaze dostat se ke zdroji té vůně narazila do skla.

31


„Božínku, velvyslanec je dnes zaneprázdněný,“ poznamenala. „Jméno, úřad – zbytek vyplním.“ Prostrčila podložku škvírou dole ve skle.

Mastersová vyplnila podrobnosti za oba.

„Tady to máte,“ řekla blondýna a podstrčila nám pod sklem dvě visačky. „Běžte za roh, dál chodbou, až se dostanete k výtahu. Musíte do čtvrtého patra. Někdo tam na vás bude čekat. Prostě sledujte ty muže.“

„A pokuste se je neztratit, zvláštní agente,“ dodal jsem.

„Nezačínej si se mnou, Vine,“ zavrčela Mastersová polohlasně a odstrčila se od přepážky.

32


2

Když se dveře výtahu otevřely ve čtvrtém patře, čekala nás starší žena s vlasy svázanými do šedého uzlu a brýlemi na řetízku kolem krku. Zavedla nás do velké, prosluněné místnosti a zavřela za námi dveře. Pokoj byl plný postávajících lidí zabraných do rozhovoru. Využil jsem příležitosti, abych vstřebal okolí.

Místnost vypadala jako moderní bílá krabice se zapuštěnými bodovými, nízkonapěPovými světly, která připomínala díry ve stropě. Přirozené světlo sem dopadalo dvěma velkými okny obrácenými na jihovýchod. V kontrastu s moderností byl nábytek z doby dávno minulé. Většinu podlahy zakrýval přepychový turecký koberec se vzorem připomínajícím listoví ve výrazné červené a modré barvě. V rohu pokoje stál velký starožitný stůl hojně vykládaný perletí, která vytvářela úchvatný a spletitý geometrický vzor. Kolem něho byla do půlkruhu rozestavená zlatě orámovaná křesla, čalouněná rudým sametem. Na stěně za stolem visel obrovský obraz v silně zlaceném rámu. A že to byl nějaký obraz. Ukazoval bitvu, ve které bojovali vojáci v turbanech, třímající zakrvácené šavle a táhnoucí obrovský kanon. V pozadí se tyčily hradby něčeho, co vypadalo jako římské město, prolomené a změněné v hromadu kamenných kvádrů. V popředí obrazu, pod nohama vítězů, ležela nasekaná těla v krvavé omáčce. Něco mi to připomínalo.

Mé oči se setkaly s pohledem elegantního chlápka v pozdním

33


středním věku s pečlivě sestřiženými vlasy. Měl na sobě proužkovaný oblek. Poznal jsem ho podle fotografie ve složce – velvyslanec Burnbaum. Omluvil se tomu, s nímž mluvil, a přišel k nám. „Vy musíte být zvláštní agenti Cooper a Mastersová. Vynikající!“ uvítal nás. „Tak se do toho můžeme pustit.“

Podal jsem mu kopii svých rozkazů.

„Vynechme formality, zvláštní agente. Děkuji, že jste sem přiletěli tak rychle. Právě konzulát stěhujeme, takže já budu zaskakovat tady a pendlovat mezi Istanbulem a velvyslanectvím v Ankaře. Doufám, že to nebude komplikovat vaše vyšetřování.“

Přikývl jsem; byl jsem si jistý, že nebude, a potřásl jsem mu napřaženou rukou.

„Ráda vás poznávám, pane,“ rozplývala se Mastersová, jako by se chystala udělat pukrle.

Ward Baxter Burnbaum, velvyslanec Spojených států v Turecku, byl skoro legendou. Během studené války prý tajně vyvezl řadu vysoce postavených sovětských vojenských přeběhlíků z Východního Berlína. Při poslední misi mu vybouchlo krytí, střelili ho do nohy a celou cestu k ostnatým drátům ho pronásledoval trabant plný Stasi – a zmínil jsem se, že s sebou ke svobodě vlekl podobně zraněného přeběhlíka? – Burnbaum zbavil jednoho nepřátelského vojáka jeho kalašnikova a prostřílel se na Západ. Údajně, když padal krvácející do náruče kolegy agenta CIA a chvilku předtím, než upadl do bezvědomí, oznámil, že má několik kartonů cigaret z východního bloku, které chce přihlásit k proclení. Jo, a taky jednoho generála KGB.

Burnbaum se přesunul na ministerstvo zahraničí a pár let o sobě nedával vědět. Když se věci trochu uklidnily a Východní Němci nám to oplatili několika přestřelkami na našem vlastním hřišti a skóre se víceméně vyrovnalo, vrátil se do služby. V těchto dnech ovšem směřoval do penze, vystoupení v Turecku bylo jeho poslední.

„Nejdřív mi dovolte, abych vám představil generála Zafera Mataradziju,“ pokračoval. „A toto je jeho pobočník, podplukovník Ozden Gokdemir.“ Burnbaumovy rty se se jmény tu

34


reckých důstojníků vypořádaly jako SEAL, jenž se zavázanýma očima skládá M4 – to znamená jako expert. „Generále, plukovníku, toto jsou zvláštní agent Cooper a zvláštní agentka Mastersová z Vyšetřovacího úřadu Letectva Spojených států.“

Plukovník měl průměrnou výšku a byl bez nápadných znaků, avšak generál byl mrňavý. Myslel jsem si, že sedí, dokud neudělal krok k nám a nenapřáhl ruku. Jeho prsty byly velké a suché a drsné jako ručně motané doutníky. Váhavou, ale nacvičenou angličtinou řekl: „Je mi potěšením setkat se s vámi při této nešPastné příležitosti.“

„Ano, pane,“ Mastersová a já jsme odpověděli téměř jednohlasně.

Všechno podle předpisů. Letecký atašé, zvlášP pokud slouží v zemi, která je jako Turecko naším strategickým partnerem, patří mezi důležité členy diplomatického sboru. Jeho vražda pak představuje vážný problém jak pro Turky, tak pro nás.

Burnbaum nás představil. „Toto je zvláštní agent Seb Goddard a zvláštní agent Arlow Mallet.“ S Mastersovou jsme oba kývli Goddardovi a Malletovi, kteří nám gesto oplatili. „Přiletěli od 3. skupiny vojenské policie z Kuvajtu.“

Zajímalo by mě, o co jim skutečně šlo. Tohle byl případ OSI, tedy Úřadu letectva pro zvláštní vyšetřování, a třebaže velitelství kriminálního vyšetřování armády CID bylo policejní organizací pracující pro stejný stát jako my, neznamenalo to, že spolu budeme vycházet. Vlastně to zaručovalo pravý opak.

„Jestli budete potřebovat armádní zdroje CID, stačí říct,“ prohodil Mallet.

„Jsme tu, abychom pomohli,“ dodával Goddard.

„Jistě, to uděláme,“ zalhal jsem. Goddard patřil na plakát o zneužívání steroidů; krk měl tak tlustý, že jeho ušní lalůčky mohly klidně chytit genitální vyrážku. Mallet byl šlachovitý, s propadlými lícemi a černými očima, které mi připomínaly melounová zrníčka. Oběma empíkům bylo kolem pětadvaceti, což znamenalo, že budou nejspíš praporčíci – muži činu, nikoliv myšlení. Šli jsme s Mastersovou dál.

35


„A toto jsou policisté, kteří zatím odvádějí vynikající práci na případu,“ pokračoval Burnbaum a věnoval svůj nejvřelejší úsměv detektivům, které jsme viděli předtím. Jo, Burnbaum byl dobrý. Ti dva policajti neměli ani ponětí, že je právě očernil profík. Zajímalo by mě, proč o nich měl velvyslanec tak mizerné mínění. „Toto je detektiv seržant Umit Karli,“ začal, „a detektiv seržant Baris Iyaz, oba z oddělení vražd turecké státní policie.“

S Mastersovou jsme je pozdravili a všichni jsme si potřásli rukama a vyměnili si vizitky. Měl jsem pocit, že se všichni vracíme do svých rohů, než začne boj. Není nad ducha mezinárodní spolupráce.

Burnbaum vzhlédl, rozptýlily ho dveře, které se rozletěly. „Ach, generále. Poj e, prosím, dál.“

„Brýtro, pane velvyslanče,“ pozdravil dvouhvězdičkový generál americké armády. Uvažoval jsem o jeho jednotce a o tom, jaký by mohl mít zájem na tomto případu. Možná šlo prostě jen o to, že když tady oni mají generála, tak my musíme mít taky jednoho. Šel rovnou ke svému tureckému protějšku a potřásl si s ním rukou. Stejně jako turecký generál, i ten náš byl malý. Navíc měl úzká ramena, na temeni pleš a nosil brýle s tlustou, hranatou obrubou ze zelené umělé hmoty. Připomínal mi chlapa, který pracoval na pumpě Texaco v ulici, kde jsem vyrostl. Bylo to v dobách, kdy ještě muži čepující benzín a umývající přední skla nosili motýlky. Jestli ten chlap měl manželku, vsadil bych se, že se jmenovala Edna. A taky bych se vsadil, že tu pleš mu vydřela Edna svým palcem. „Takže vás poslal Washington?“ zeptal se a oči mu skákaly mezi Mastersovou a mnou jako kulička v hracím automatu lapená mezi odrazovými plochami.

„Ano, pane,“ řekla Mastersová. Oba nás představila jmény, hodnosti vynechala.

„Nosíte vůbec někdy uniformu?“ zeptal se a špulil přitom rty.

Nechali jsme to bez odpovědi. Generál by měl vědět, že máme důvod, proč většinou chodíme bez uniforem – a ten důvod byl, že v civilních šatech si důstojníci s vyšší hodností mysleli, že bychom mohli mít vyšší hodnost, a tak na nás nevyta

36


hovali tu volovinu s vyšší šarží, když jsme je vyslýchali. A i když jsme na sobě měli uniformu, standardní letecké bojové maskáče, ze stejného důvodu jsme na ní neměli hodnostní označení. Generál se jen vytahoval, značkoval si území, a nám vracel to, že se musí probouzet vedle Edny.

Na hrudi měl přišpendlenou jmenovku: generálmajor Bufor Trurow. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale odhadoval bych, že on o mně taky ne. Takže jsme na tom byli víceméně stejně.

„Nemusíš mě představovat všem, Warde,“ pronesl Trurow, celý netrpělivý. „Jestli jsme všichni, dejme se do toho.“

Než stačil Burnbaum odpovědět, otevřely se dveře a vešel mladý kapitán žonglující s balíkem papírů a aktovkou.

„Caine,“ vyštěkl generál Trurow. „Kde jste sakra byl? Vy možná máte spoustu času, ale pokud tomu tak je, já chci vědět proč.“

Kapitán Cain se nenechal znervóznit a vysvětlil: „Pane, policejní lékař právě dokončil pitvu a zpráva se zdržela.“

Trurow si odfrkl, posadil se na židli a založil si ruce. Dělal, co mohl, aby dal najevo, jak je otrávený kapitánovou neobvyklou drzostí, že si dovolil přijít do místnosti až po něm. Velvyslanec tak mohl pokračovat dalším kolem bezchybného představování.

Věděl jsem z instruktáže, kterou jsme dostali ve Washingtonu, že kapitán Rodney Cain byl povolán jako důstojník na místo činu v Portmanově případě. Kromě dohledu na místě činu a prosazování zájmů amerického vojenského letectva v případu vraždy jeho příslušníka, musel fungovat jako spojka s místními úřady. ZvlášP, jak řekl, s místním policejním lékařem. Podle toho, jak se tvářili detektivové seržanti Karli a Iyaz, nepanovaly mezi nimi a kapitánem zrovna sympatie. Zřejmě proto, že Cain dělal svou práci. A částečně i tu jejich.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Bylo tu dost lidí, spousta našich, spousta jejich, ale já se nemohl zbavit dojmu, že někdo důležitý chybí.

S jednou rukou v kapse a druhou na svém stole a nepatrným

37


pohybem hlavy nám Burnbaum naznačil, že bychom všichni měli věnovat pozornost tomu, co chce říct. Oslovil celou místnost, aniž by výrazněji zvedl hlas. „Nemusím nikomu připomínat citlivost tohoto vyšetřování. Lidská stránka věci je dost tragická sama o sobě. Podařilo se nám udržet tisk mimo – což pomáhá – a za což můžeme poděkovat generálu Mataradzijovi.“ Pokynul generálovi. „Dnes jsme se tu sešli, abych vám představil agenty, které sem poslal Washington, aby podpořili místní úsilí, seznámili se s případným vývojem v tomto případě a aby zvláštní agenti Cooper a Mastersová dostali příležitost položit jakoukoliv otázku, která je napadla od chvíle, kdy je včera informovali o případu ve Washingtonu. Tak... kde začneme?“

„Můžu nakopnout laptop, pane?“ zeptal se Cain.

„Poslužte si,“ kývl Burnbaum.

„Mám tady projektor. Máte tu někde zásuvku, ke které bych se mohl připojit, pane?“

Burnbaum ustoupil stranou a ukázal na podlahu za sebou. Kapitán Cain se protáhl kolem něj, zmizel z dohledu a šmátral po něčem na podlaze.

Projektor. Měl jsem pocit, že se nebudeme dívat na fotky z dovolené.

„Mohlo by se tohle představení konečně rozjet?“ dožadoval se Trurow poté, co se dvakrát podíval na hodinky.

Tak jo, generále, pochopil jsem – jste zaměstnaný muž. Vsadím se, že odejde jako první, aby všichni v místnosti věděli, že jeho čas je nejcennější.

Posadil jsem se s nohama nataženýma před sebe, zkřížil jsem je v kotnících a udělal si pohodlí. „Představení“, jak to Trurow nazval, zabere tolik času, kolik bude nutné. Jestli má Trurow nějaké lepší místo, kde by mohl být, tak by tam měl odejít. Pokud šlo o turecké policisty, viděl jsem, že je jim situace nepříjemná. Tohle bylo jejich město a vražda se stala na jejich půdě. Jiná situace by nastala, kdyby byl atašé zabit na půdě velvyslanectví nebo konzulátu – technicky na svrchovaném úze

38


mí Spojených států, a tudíž mimo jejich jurisdikci. Jenže podle informací, které jsme dostali, byl atašé zavražděn v bytě v nóbl istanbulské čtvrti Bebeku, aP už je to kdekoliv.

„Samozřejmě, generále,“ Burnbaum reagoval na Trurowovu netrpělivost s naprostým klidem. „Možná by naši turečtí přátelé mohli být tak laskaví a zopakovat fakta případu.“

Detektiv seržant Umit Karli to vzal na sebe a udělal půl kroku vpřed. Než otevřel ústa, přejel po nás pohledem. Vrátil jsem mu kompliment. Karli měl sto sedmdesát osm centimetrů a postavu jako pytel se špinavým prádlem – úzký nahoře, široký a kulatý dole. Přisoudil jsem mu věk kolem pětačtyřiceti, ale taky mohl být starší. Honosil se tmavohnědou přehazovačkou, která by u Donalda Trumpa vyvolala uznalé pokývnutí. Ofinu – která ve sprše měla takových třicet centimetrů – měl pečlivě naaranžovanou, aby mu zakryla řídký porost na temeni, a přilepenou. Jenže pravda si našla cestu ven a mezi prameny mu prosvítalo pár ošklivých černých skvrn. Prudce elegantní. Kalhoty měl uchycené v polovině hrudníku pevně utaženým páskem. A nerad zabíhám do detailů, ale ponášel vlevo – a nemohl jsem nemyslet na několik párů ponožek



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist