načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lidová architektura -- 2., přepracované vydání – Václav Frolec; Josef Vařeka

Lidová architektura -- 2., přepracované vydání

Elektronická kniha: Lidová architektura
Autor: Václav Frolec; Josef Vařeka
Podnázev: 2., přepracované vydání

Encyklopedie sumarizující současné poznatky o všech složkách tradiční lidové architektury českých zemí a Slovenska. Publikace shrnuje výsledky bádání mnoha disciplín, které se zabývají zkoumáním lidové architektury (dějin architektury a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  467
+
-
15,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 427
Rozměr: 26 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné), mapy, plány
Vydání: 2., přeprac. vyd., V nakl. Grada 1. vyd.
Spolupracovali: kresby Josef V. Scheybal
Skupina třídění: Architektura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2007
ISBN: 978-80-247-1204-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Encyklopedie sumarizující současné poznatky o všech složkách tradiční lidové architektury českých zemí a Slovenska. Publikace shrnuje výsledky bádání mnoha disciplín, které se zabývají zkoumáním lidové architektury (dějin architektury a umění, etnologie, archeologie či ochrany památek). Abecedně uspořádaná hesla obsahují vedle základních pojmů z oblasti lidové architektury (druhy staveb, stavební prvky, materiály) i výklady k uspořádání venkovských sídel či biografické medailony odborníků zabývajících se danou problematikou. Text doplňují názorné nákresy, encyklopedie obsahuje rovněž černobílé i barevné obrazové přílohy a místní rejstřík.

Popis nakladatele

Druhé, přepracované vydání základní slovníkové encyklopedie, které podává vyčerpávající a systematicky utříděný pohled na české a slovenské lidové stavitelství. Autoři zachytili sumu technických, etnografických a uměleckohistorických vědomostí o lidové architektuře. Kniha vychází ze původního titulu, je aktualizována, doplněna o nová hesla, obrazový materiál a současnou literaturu tak, aby zachycovala stav oboru na počátku 21. století. (encyklopedie)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Václav Frolec; Josef Vařeka - další tituly autora:
Vánoce v české lidové kultuře Vánoce v české lidové kultuře
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Josef Vařeka, Václav Frolec

Lidová architektura

Encyklopedie

druhé, přepracované vydání

připravil Josef Vařeka

Kresby Josef V. Scheybal

Grada Publishing

Lid

mluva

Děkujeme společnostem D U R A N G O, s.r.o, PROFIL PRIEVIDZA, s.r.o., Dietrich’s A G a FORTNASTAV, s.r.o. za podporu při vydání knihy.

PhDr. Josef Vařeka, DrSc., Prof. PhDr. Václav Frolec, DrSc.

Lidová architektura

Encyklopedie

druhé, přepracované vydání připravil Josef Vařeka

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

jako svou 2878. publikaci

Recenzoval PhDr. Jiří Langer, CSc.

Kresby PhDr. Josef V. Scheybal

Technické vazby dřev a plány obcí Ing. arch. Jaroslav Vajdiš

Mapy Ing. arch. Karel Kuča

Odpovědný redaktor Vladimír Mikeš

Fotografie na obálce Ludvík Baran

Fotografie v knize Ludvík Baran, Václav Frolec, Jiří Langer, Josef Vařeka, Etnologický ústav Akademie věd ČR,

Městské muzeum v Sadské, Národní zemědělské muzeum v Praze, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě,

Státní ústav památkové péče (dnes Národní památkový ústav)

Grafická úprava a sazba Grafické studio Hozák

Skeny perokreseb Roman Karpaš

Počet stran 428

Druhé, přepracované vydání,

v nakladatelství Grada Publishing, a.s., první vydání, Praha 2007

Vytiskl EKON, družstvo

Srázná 17, Jihlava

© Grada Publishing, a.s., 2007, © Josef Vařeka, Václav Frolec, Josef V. Scheybal

Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2007

Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami

nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

ISBN 978-80-247-1204-8

Druhé, zcela přepracované vydání encyklopedie Lidová architektura předkládá komplexní sumu poznatků o všech složkách tradiční architektury včetně hospodářských, společenských, technických a sakrálních staveb a objektů, o institucích a badatelích, výzkumu a jeho teoreticko-metodologických východiscích, památkové ochraně a vesnických i maloměstských sídelních formách v abecedním sledu hesel. Jednotlivé jevy lidové architektury českých zemí a Slovenska jsou sledovány diachronně, tedy ve všech vývojových fázích, a interpretovány ve středoevropském, resp. evropském kontextu. Z bohaté škály forem evropské vesnické architektury jsou v encyklopedii pojednány základní typy a nejzajímavější ukázky tradiční stavební kultury. Vedle konvenčních hesel byla do encyklopedie zařazena také hesla zaměřená na vesnická sídla, urbanismus, prostorové rozložení domů v obci podle socioprofesní skladby obyvatel a na odraz této sociální skladby ve stavební a interiérové kultuře domu, na otázky vztahu dům/sídlo–krajina atp. Encyklopedie současně prezentuje syntézu metod a badatelských výsledků disciplín, podílejících se na výzkumu lidového stavitelství: architektury (stavebně-historické průzkumy, konfrontace vesnické architektury s městskou), etnologie (etnokartografické výzkumy, interiér, bydlení, obyčeje spojené se stavbou domu a s domem), kulturní historie (interpretace písemných a obrazových pramenů), středověké archeologie (analýza archeologického materiálu, etnologické paralely), dějin umění (výzdoba domu, konfrontace vesnické architektury s architekturou slohovou), dialektologie (lidová terminologie domu), sociologie (pozorování a systemizace sociálních jevů v oblasti bydlení), ochrany památek, muzeologie (muzea v přírodě), sídelní geografie (typologie sídel a plužiny). Druhé vydání encyklopedie je doplněno a v plném rozsahu mapuje badatelské výsledky výzkumů lidových staveb v období od roku 1980, kdy byl rukopis odevzdán do tisku k 1. vydání (vyšlo ve Státním technickém nakladatelství v Praze r. 1983), do roku 2006. K zařazení nových poznatků bylo zapotřebí pro 2. vydání encyklopedie vypracovat nebo upravit téměř 200 hesel (zvláště biografických) a mnoho dalších hesel doplnit o nejnovější literaturu. Fotografická příloha byla

sestavena z nových černobílých, ale i barevných

snímků. Přepracování encyklopedie se pro před

časné úmrtí iniciátora tohoto projektu prof. Václava

Frolce (†1992) ujal Dr. Josef Vařeka.

Tento náročný úkol jsem mohl splnit díky spolehli

vému zázemí, které mně vytvořil Etnologický ústav

Akademie věd ČR spolu s Grantovou agenturou

Akademie věd ČR udělením grantů č. A 0058501,

A 0058803/98 a A 9058201 v letech 1995–2003.

Mimořádnými díky jsem také zavázán četným kole

gyním a kolegům, kteří mně ochotně poskytovali

nezbytné informace hlavně biografického charak

teru. Jmenovitě musím vzpomenout PhDr. Jiřího

Langera, který knihu pečlivě lektoroval. Zvláště

vděčný jsem své ženě PhDr. Aleně Plessingerové,

CSc., která mé rukopisy trpělivě lektorovala a od

okamžiku mého onemocnění převzala na sebe vše

chny povinnosti i péči, abych mohl nerušeně pokra

čovat ve své práci.

Praha, Vánoce 2006

Josef Vařeka

Struktura encyklopedie

Slovníková hesla, řazená abecedně, jsou rozlišena na

základní a odkazová. Pro základní hesla autoři volili

většinou spisovné výrazy, pro hesla odkazová také

nářeční názvy, s uvedením oblasti jejich zjištění;

málo frekventované dialektologické výrazy jsou ně

kdy včleněny do textu jednotlivých hesel. Odkazová

hesla slouží jednak k propojení textu, jednak zame

zují opakování údajů, popř. základní hesla doplňují.

Odkazník (*) se klade před každý pojem, který má sa

mostatné heslo. U základních a některých doplňko

vých hesel je připojena hlavní literatura k dané pro

blematice. Pro úspornost textu je použito zkratek,

a to jak ustálených, tak specifických, jejichž seznam

je zařazen před hlavní část knihy s hesly. K encyklo

pedii je v závěru připojen jmenný rejstřík a místní

rejstřík. Řadu hesel doplňují kresby, plány, mapy

a také fotografie v barevné a černobílé příloze umís

těné v závěru publikace. V místopisném určení loka

lit jsou pro zpřesnění uvedeny okresy, přestože byly

tyto územně správní jednotky reformou veřejné

správy zrušeny.

Lidová architektura / předmluva 5

Předmluva


AH Archaeologia historica AMU Akademie múzických umění AMG Asociace českých a moravských

muzeí a galerií

AR Archeologické rozhledy bojkov. bojkovsky, bojkovský býv. bývalý ČAVU Česká akademie věd a umění ČE Československá etnografie čes. český ČL Český lid ČMMZ Časopis Moravského musea

zemského (od r. 1949 – Časopis

Moravského muzea)

ČNM Časopis Národního muzea ČNS Česká národopisná společnost čp. číslo popisné čs. československý ČSlM Časopis Slezského muzea ČVMSO Časopis Vlasteneckého musejního

spolku v Olomouci

ČVUT České vysoké učení technické

v Praze

disert. disertační DJV Deutsches Jahrbuch für

Volkskunde

dol. dolní EE Ethnologia Europaea EEC Ethnologia Europae Centralis EMU Ethnologische Mitteilungen aus

Ungarn

EP Etnografia Polska ES Ethnologia Slavica EÚ AV ČR Etnologický ústav Akademie věd

České republiky

FA Fakulta architektury FAMU Filmová fakulta Akademie

múzických umění

FF filosofická fakulta

FF MU Filosofická fakulta Masarykovy

univerzity v Brně

FF UK Filosofická fakulta Univerzity

Karlovy v Praze

FF ZČU Filosofická fakulta Západočeské

univerzity v Plzni

franc. francouzsky, francouzský,

francouzština

hist. historický

hosp. hospodářsky, hospodářský

hucul. huculsky, huculský

chorv. chorvatsky, chorvatský

CHKO Chráněná krajinná oblast

IEIM Izvestija na Etnografskija institut

i muzej BAN Sofia

ital. italsky, italský, italština

j.č. jednotné číslo

již. jižně, jižní

JM Jižní Morava

jv. jihovýchodně, jihovýchodní

jz. jihozápad, jihozápadní

kap. kapitola

KHKM Kwartalnik Historii Kultury

Materialnej

lat. latina, latinsky, latinský

lid. lidově, lidový

luh. Zálesí luhačovické Zálesí

maď. maďarsky, maďarský, maďarština

MK ministerstvo kultury

MKKKB Mezinárodní komise pro studium

lidové kultury v Karpatech

a na Balkáně

množ.č. množné číslo

mor. moravský

mor. slov. moravskoslovensky,

moravskoslovenský

MSD Múzeum slovenskej dediny

Martin

MU Masarykova univerzita v Brně 6 seznam zkratek / Lidová architektura

Seznam zkratek


MVP Muzejní a vlastivědná práce NA Národopisné aktuality nář. nářečí, nářečně, nářeční něm. němčina, německy, německý nesp. nespisovně, nespisovný n. l. našeho letopočtu NM Národní muzeum NPÚ Národní památkový ústav, dříve

Státní ústav památkové péče

NR Národopisná revue NS Národopisný sborník NSČ Národopisná společnost

československá

NTM Národní technické muzeum

v Praze

NÚLK Národní ústav lidové kultury ve

Strážnici

NÚ SAV Národopisný ústav Slovenskej

akadémie vied, dnes Ústav

etnólogie SAV

NV Naše Valašsko NVČ Národopisný věstník

českoslovanský

(od r. 1966 československý)

NZM Národní zemědělské muzeum

v Praze

o. okres odb. odborný OP Ochrana přírody Opav. Slezsko Opavské Slezsko ÖZV Österreichische Zeitschrift für

Volkskunde

PA Památky archeologické PaP Památky a příroda (1976–1991) PM Pamiatky a múzeá poč. počátek, počátkem PP Památková péče (1962–1975) PÚSČ Památkový ústav středních Čech,

dnes Národní památkový ústav,

územní odborné pracoviště

středních Čech v Praze

r. rok, roku resp. respektive RJV Rheinisches Jahrbuch für

Volkskunde

rkp. rukopis

RWZV Rheinisch-westfälische

Zeitschrift

RZ Radostná země

řec. řecky, řečtina

s. a. sine anno (bez vročení)

SA Selský archiv

SASl Slovo a slovesnost

SAV Slovenská akademie věd

SE Sovetskaja etnografija

sev. severně, severní

SHR severočeský hnědouhelný revír

SKVMO Sborník Krajského vlastivědného

muzea Olomouc – vědy

společenské

slez. slezsky, slezský

slov. slovensky, slovenský, slovenština

SlS Slezský sborník

SN Slovenský národopis

SNM Slovenské národné múzeum

SNMP-A Sborník Národního muzea v Praze,

řada A – Historie

SNS Slovenská národopisná

spoločnosť

SOA Státní oblastní archiv

SOkA Státní okresní archiv

SPFFBU E Sborník prací filozofické fakulty

brněnské univerzity, řada E

– Archeologicko-klasická

SPFFBU F7 Sborník prací filozofické fakulty

brněnské univerzity, řada F

– uměnovědná

srb.chorv. srbochorvatsky, srbochorvatština

stol. století

střed. střední

SÚPP Státní ústav památkové péče, dnes

Národní památkový ústav

sv. severovýchodně, severovýchodní

sz. severozápadně, severozápadní

t.č. toho času

Těšín. Slezsko Těšínské Slezsko

TM Technické muzeum v Brně

ÚEF ČSAV Ústav pro etnografii a folkloristiku

Československé akademie věd,

dnes Etnologický ústav AV ČR

UJAK Univerzita Komenského

v Bratislavě

Lidová architektura / seznam zkratek 7


UJEP Univerzita Jana Evangelisty

Purkyně v Ústí nad Labem

UK Univerzita Karlova ukr. ukrajinsky ÚLUV Ústřední lidové umělecké výroby UPJŠ Univerzita Pavla Jozefa Šafárika UŘ Umění a řemesla v. viz. (v textu) VČsZM Věstník Československého země

dělského muzea (do r. 1938)

VČZM Věstník Českého zemědělského

muzea (od r. 1941)

VNSČ Věstník Národopisné společnosti

československé při ČSAV

VPČZM Vědecké práce Československého

zemědělského muzea

VPS Vznik a počátky Slovanů VPZM Vědecké práce zemědělského

muzea

VSV Vlastivědný sborník Vysočiny –

vědy společenské

VŠT Vysoká škola technická

VUT Vysoké učení technické v Brně

VVM Vlastivědný věstník moravský

vyd. vydání

vých. východně, východní

VZM Věstník Zemědělského muzea

(v letech 1939–1940)

WS Wörter und Sachen

WZV Wiener Zeitschrift für Volkskunde

záp. západně, západní

zast. zastaralý výraz

ZČU Západočeská univerzita v Plzni

ZöV Zeitschrift für österreichische

Volkskunde

ZPP Zprávy památkové péče

(1937–1961, od r. 1992)

ZSČN Zprávy Společnosti českosloven

ských národopisců při ČSAV

ZSNM Zborník Slovenského národného

múzea

ŽSS Život starých Slovanů 8 seznam zkratek / Lidová architektura


Adámek Karel Václav (1868–1946) JUDr., kulturní historik, autor významné monografie Lid na Hlinecku (Praha 1900) a důležitých statí o statku v Jeníkově u Hlinska (ČL 1, 1892) a o záklopách jako křestních listech čes. lid. staveb (ČL 3, 1894; ČL 5, 1896) VA alpský dům, souborné označení pro lid. dům v alpské oblasti. Z hlediska stavebního materiálu jde převážně o vyspělou roubenou, rámovou a kamennou architekturu, ojediněle v podhůří polohrázděnou. V jednotlivých regionech má své zvláštnosti. Na území ČR zasahuje okrajově v oblasti Šumavy (Volary a okolí). Považuje se za samostatný domový typ F–VA

Lit.: Furrer, B.: Beiträge zur Hausgeschichte des 13. und 14. Jahr

hunderts in der Innerschweiz (Geschitsfreund 141, 1988);

Geramb, V.v.: Die Rauchstuben im Lande Salzburg (Salzburg

1950); Gschwend, M.: Swiss Farmhouses (Bern 1988); Weiss, R.:

Häuser und Landschaften der Schwiez (Erlenbach-Zürich-Stutt

gart 1959); Pohler, A.: Vorarlberger Bauernhöfe (Wort und Welt

Verlag, Thaur/Tirol 1993); Pöttler, V. H.: Alte Volksarchitetur (Ver

lag Styria, Graz-Wien-Köln 1975); Sedej, I. – Šarf, F.: Kmečka hiša

na Slovenskom alpskom ozemlju (Ljubljana 1970)

„apoštolé" (odb. výraz), čtyři stejně tlusté dubové vzpěry nesoucí trámový rámec (* „sedlo"), obepínající střední sloup („tatík", „otec") * větrného mlýna beraního typu; nahoře a. podpírají střední sloup a dole jsou pomocí zářezů („pracny") zapuštěny do základu dubového kříže (* „podešve") pod úhlem 45

o

VA

Lit.: Vařeka, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku (Uherské Hradiště 1982, 2. vyd.) Archeologický skanzen v Modré u Velehradu, archeoskanzen, 21 replik postavených v l. 2003–04

na ploše 1,5 ha podle archeologických nálezů z vel

komoravských lokalit. Skanzen představuje velko

moravské opevněné sídliště středního Pomoraví

z 9. století; nachází se na jižním okraji obce Modrá.

Objekty jsou soustředěny v areálu sídlištně-hos

podářském, mocenském, řemeslnickém, církevním

(základy raně středověkého kostela sv. Jana, opo

dál jeho hypotetická rekonstrukce z r. 2000); vstup

do skanzenu je doplněn opevňovacími prvky,

v zázemí pódium a provozní objekty. Konstrukce

replik korespondují s konstrukčními prvky uplatňo

vanými v lid. stavitelství VA

Lit.: Galuška, L.: Archeologický skanzen v Modré u Velehradu –

velkomoravské opevněné sídliště středního Pomoraví (současný

stav) (AH 30, 2005)

architektura, stavitelské umění, které vytváří

díla, jejichž hmotou, opracováním, tvarem, pro

storem, barvou a světlem má být dosaženo nejen

požadovaného praktického účelu, nýbrž i umělec

kého odrazu ideové náplně společenského světa.

V užším smyslu znamená a. i každou jednotlivou

stavbu jevící architektonický záměr.

Pro Jana Baucha je a. prostorovým ztvárněním

všech ideových proudů té které doby, základním

a určujícím faktorem pro všechna odvětví pro

storového umění, pomníkem humanismu.

Současné trendy v a.: zakotvení obytného pro

storu v řádu přírody (genius loci), soulad mezi

stavbou a geologickou skladbou terénu, mezi ryt

mem krajiny a rozměry, tvary a proporcemi a.,

výstavba ekologických a nízkoenergetických do

mů, přírodní stavební materiály. v. LIDOVÁ ARCHI

TEKTURA F–VA

Lit.: Barucki, T.: Architektura szwecji (ARKADY, Warszawa 1989);

Bauch, J.: Barvy století (SNTL, Praha 1963); Blažíček, O. J.: Slov

ník památkové péče (Praha 1962); Syrový, B.: Architektura (Praha

1973)

architráv (z řec. archi = první, horní; lat. trabs =

kláda, břevno), v antickém i pozdějším stavitelství

vodorovný článek spočívající přímo na sloupech

nebo pilířích. V lid. architektuře se vyskytuje u zdě

ných * lodžií a má funkci dekorativní F

Lidová architektura / architráv 9

a


archivolta (ital., z řec. archi = přední a ital. volta = oblouk), vnitřní a vnější článkování oblouku, * záklenku. U lid. architektury se vyskytuje v typické podobě u * žudra na jv. Moravě a jz. Slovensku a také u vjezdových * bran, * portálů a jinde F arkáda (z franc.), oblouk nesený svislými podpěrami (* sloupy nebo * pilíři). V lid. architektuře se a. vyskytuje u * podsíní, * lodžií a * zápraží F arkádové náspí v. ARKÁDOVÉ ZÁPRAŽÍ arkádové zápraží (arkádové náspí, * lodžie), otevřená nebo zčásti uzavřená chodba s řadou stejně velkých oblouků spočívajících na * sloupech nebo * pilířích. Vede po celé délce dvorové části budovy nebo jen podél hosp. části rolnické usedlosti. Častý prvek u lid. zděné architektury (Haná, již. Morava, již. Slovensko aj.). V literatuře se pro a.z. používá nepřesně i termínu * loubí F Lit.: Polonec, A.: Stĺpové podstenia obytných domov na južnom Slovensku (ZSNM 65, Etnografia 12,1971) arkýř (z lat. arcere = hradit, opevňovat), uzavřená část budovy vyložená před její průčelí na konzolách nebo podporách, umožňující výhled do stran podél * průčelí. Nejčastěji se vyskytuje u gotických a renesančních staveb v městském prostředí. Bývá také častým prvkem městské a vesnické architektury z období národního obrození v balkánských zemích F

armatura v. VÝZTUŽ

asymetrická střecha, vyznačuje se nestejně dlou

hými spády střešních ploch nebo jejich rozdílným

sklonem; v lid. architektuře je častá např. na Cheb

sku u domů, které mají na nádvorní stěně vytvoře

no patro, zatímco zadní okapová stěna je přízemní.

Vyskytuje se rovněž v Podkrušnohoří a ve zvláštní

formě (napojení přízemních přístěnků u patrových

domů) v sev. Čechách a jinde F–VA

asymetrický půdorys, vnitřní členění obydlí, je

hož charakteristickým znakem je situování vstupní

síně na okraj domu; za ní následují (v příčné nebo

podélné ose) * jizba a * komora/* světnice. V čes.

zemích se jako obecnější a typická forma nevysky- 10 archivolta / Lidová architektura

archivolta ; Nová Lhota,

o. Hodonín

Arkádové zápraží: a) Palonín, o. Šumperk; b) Chrlice, o Brno-venkov


tuje (výjimečně kolem Českého Těšína). Je doložen na Oravě, Horehroní, slov. Zamaguří, kam zřejmě pronikl z polského území, kde má početnější zastoupení F Lit.: Frolec, V.: Kulturní vztahy v lidovém stavitelství v Karpatech (SN 16, 1968); Matlachowski, W.: Budownictwo ludowe na Podhalu (Kraków 1892) asymetrický štít, * štít, jehož vrcholová část jde mimo kolmou osu procházející středem štítové

(užší) stěny stavby. U lid. architektury se vyskytuje

dosti často (západní a severní Čechy aj.) F

atika, zídka nad průčelní * římsou domu při okraji

střechy, na kterou zakrývá pohled; opticky zvyšuje

průčelí. V 19. stol. proniká vlivem slohové archi

tektury do zděného stavitelství městeček a větších

vesnic (např. v již. a vých. Čechách – Stráž nad

Nežárkou, Ponědrážka, o. Jindřichův Hradec; Daši

ce, Komárov, Sezemice, o. Pardubice) VA

atypická stavba, budova vymykající se půdorys

ným členěním i celkovým stavebním řešením ustá

lené tradici vesnických stavebních objektů. Takový

charakter mají např. obydlí vzniklá úpravou hosp.

staveb (samostatně stojících * komor, * lisoven,

* sušáren, * pazderen apod.) F

Ausobský Antonín (1885–1957) Ing. arch. dr., pro

fesor architektonické tvorby, teorie a vývoje archi

tektury na ČVUT, zakladatel archivu lid. architektu

ry na býv. Vysoké škole architektury a pozemního

stavitelství při ČVUT (dnes FA ČVUT) a autor učeb

ního textu pro vysoké školy Základy tvarosloví

české lidové architektury (SNDL Praha, 1954) VA

azbestocementová břidlice, novější druh

poměrně lehké ohnivzdorné krytiny, průmyslově

vyráběné. Připevňuje se převážně na bednění

pozinkovanými hřeby, mezi sebou se spojuje spo

nami; desky a.b. se překrývají o 5 až 7 cm. Hřebeny

a nároží se kryjí azbestocementovými * hřebenáči.

Používala se po celém území našeho státu F

Lidová architektura / azbestocementová břidlice 11

Asymetrická střecha: a) schéma; b) Olešnice čp. 36, o. Semily;

c) Frýdštejn, o. Jablonec nad Nisou (býv. kovárna, datace 1835)


12 Lidová architektura

Atika: a) Opatovice, o. České Budějovice; b) Skalsko, o. Mladá Bo

leslav; c) Stráž nad Nežárkou (Malé náměstí čp. 40), o. Jindřichův

Hradec; d) Ponědrážka čp. 32 (obydlí z r. 1889, špýchar 1811), o.

Jindřichův Hradec


baba (nář., záp. Čechy), 1. hůl, s jejíž pomocí se hadrem ucpával * sopouch; 2. hadr k ucpání kouřového otvoru (Chodsko) F bába (nář.), 1. kamenný, hrubě tesaný kříž u cesty, plnící funkci mezníku; 2. * komín k uzení masa (Nymbursko) F báci, batina (nář., např. Podkrkonoší, Příbramsko, jz. Čechy) v. NEPÁLENÁ CIHLA bačkora (nář., vých. Čechy) v. NEPÁLENÁ CIHLA bačov (nář., Slovensko), roubená, méně často kamenná stavba dvojdílná o * jizbě s otevřeným * ohništěm bez pece a rozlehlém chlévu, kterým se vstupuje do jizby a který v prostoru přilehlém k jizbě zastupuje * síň. Každá jiná půdorysná forma b. je dokladem jeho funkční změny, tj. buď přestavby b. v trvalé obydlí, nebo poklesu původně trvalého obydlí na b. V hist. pramenech jsou b. doloženy k r. 1673 pod názvem „chaloupky“. Zemědělsky významné byly b. na katastrálním území obce Pap radno (o. Považská Bystrica), kde se používaly ještě v padesátých letech 20. stol., a to podobně jako v Suché Hoře a Hladovce na Oravě („sopy“, „kraviarky“), v Litmanové na Spiši („majdan“) aj. (ve stavebně nejrozvinutější podobě na Horehroní v Telgártu, Šumiaci aj.). Sloužily k „bačování“, které definujeme jako zvláštní formu pastvy a ustájení dobytka spojenou s hospodařením mimo vlastní usedlost. Přes často značnou vzdálenost od mateřské usedlosti v údolní obci zůstal b. integrální součástí hosp. jednotky ve vesnici, pro kterou byl význačnou ekonomickou složkou. Bačovalo se od května do října a na bačování se podíleli jen někteří členové rodiny (velkorodiny), kteří byli v pravidelném kontaktu s mateřskou usedlostí. Některý b. vlastnilo několik hospodářů společně.

B. v širším slova smyslu je každá sezónní hosp.

jednotka zakládaná k pastvě i hospodaření podle

místních ekonomických a přírodních podmínek

v * extravilánu vesnice především v považsko

kysucké oblasti a na přilehlé moravské straně Ja

vorníků, kde je znám v různých stavebních varian

tách i pod jinými jmény („bačovisko“, * „cholvark“,

„letník“, * „letovisko“, „stánisko“ apod.) VA

Lit.: Bednárik, R.: K štúdiu cholvarkov na Kysuciach (ZSNM 57,

Etnografia 4, 1963); Plessingerová, A.: Bačování na papradských

kopanicích (ČL 38, 1951); Plessingerová, A. – Vařeka, J.: Letní

stavby a jejich využití v oblasti slovenských Javorníků (ZSNM 67,

Etnografia 14, 1973); Plessingerová, A. – Vařeka, J.: Vztah mezi

formou rodiny a obydlím. Doklady z oblasti slovenských Javorní

ků (SN 27, 1979); Štika, J.: Salašnické ustájování dobytka a košá

rování na moravsko-slovenském pomezí (ČL 45, 1958)

bačovská koliba, salašnícka koliba, valaská

koliba (Slovensko), sezónní obydlí pro baču a va

lachy (pastýře) na ovčí * salaši F

Bahenský, František (1976) PhDr., PhD., obor: his

torie a etnologie (FF UK), vědecký tajemník EÚ AV,

přednáší etnologii (včetně lid. architektury) na FF

ZČU v Plzni. Zpracoval skalní obydlí v ČR (ČL 89,

2002) a pro Etnografický atlas Čech, Moravy a Slez

ska (EÚ AV, eds. od r. 2004 B. F. a Woitsch Jiří) se

stavil mapu skalních obydlí a současně se podílí na

mapování a počítačovém zpracování dalších jevů

lid. architektury. V rámci stacionárního výzkumu si

biřských Chantů zpracoval jejich obydlí včetně způ

sobu bydlení VA

bakovačka (nář., sev. Čechy) v. NEPÁLENÁ CIHLA

Baláš Emanuel (1914–1966) PhDr., vystudoval

srovnávací vědu náboženskou a národopis na UK.

Od r. 1947 vedoucí národopisného oddělení Státní

ho fotoměřičského ústavu v Praze, které v r. 1948

přikročilo k realizaci výzkumu lid. kultury v Čechách

se zvláštním zřetelem k lid. architektuře. V r. 1950

byl pověřen vedením referátu lid. architektury ve

Státním památkovém úřadě v Praze, kde organizo

val soustavný výzkum lid. architektury v pohranič

ních oblastech čes. zemí. Od této doby se B. začíná

Lidová architektura / Baláš 13

b


systematicky věnovat studiu lid. stavitelství. V této činnosti pokračoval i v Kabinetu pro národopis (později Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, dnes Etnologický ústav Akademie věd ČR /EÚ AV/), kam přešel v r. 1953 a kde působil až do své smrti. Hlavní pozornost věnoval * polygonálním stodolám, * hrázděné konstrukci a * skalním obydlím (ČL 41,1954; 51, 1964; 52, 1965; ČE 9, 1961; Československá vlastivěda 3. Lidová kultura, Praha 1968 aj.). Předčasná smrt znemožnila B.E. zpracovat celý rozsáhlý a velmi hodnotný materiál z terénních výzkumů; je uložen v EÚ AV ČR v Praze, odd. Dokumentační sbírky a archivní fondy, osobní fond EMANUEL BALÁŠ F–VA Lit.: Mišurec, Z.: PhDr. Emanuel Baláš, Život a dílo (tisky ÚEF, Praha 1970); Vařeka, J.: Emanuel Baláš /1914–1966/ (NA 3, 1966) balkón, přístupná, před nosnou konstrukci stavby vystupující nebo na ni zavěšená plošina, ohrazená zábradlím a sloužící hosp., obytným nebo reprezentačním účelům. Do městeček a větších vesnic českých zemí proniká pod vlivem slohové architektury v 19. stol. V lid. prostředí je např. častým prvkem domů v balkánských zemích. V našem vesnickém stavitelství se objevuje u zděných staveb sz. od Prahy (Ruzyně, Třebíz) a jinde F balustráda (z řeč.), zábradlí složené ze sloupků či z kuželek (balustrů) F baňa (nář., moravsko-slovenské pomezí) v. KABŘINEC banka, baňka (nář., vých. Morava, záp. Slovensko) v. KABŘINEC, MAKOVICE bankál v. OKNO Banské múzeum v prírode, jeho výstavba zahájena v r. 1966 v Banské Štiavnici. Podnět k založení vzešel od Banského múzea Dionýza Štúra (dnes Slovenské banské múzeum) v Banské Štiavnici. Zaměřuje se na záchranu důlních technických a architektonických památek. Skládá se z povrchové a podzemní expozice. Na povrchu jsou v pro

středí starých důlních objektů soustředěna a in

stalována povrchová důlní a hutnická zařízení,

v podzemí tvořeném starými důlními díly ze 17. až

19. stol. jsou vystavena zařízení a nástroje použí

vané při podzemních razicích a dobývacích pra

cích. Cílem je postupně dokumentovat vývoj důlní

techniky od 16. stol. do současnosti, a to ze všech

hornických oblastí na Slovensku. Počítá se s pře

vezením objektů typických obydlí horníků, které

mají být vybaveny původními interiéry; budou do

kumentovat životní úroveň jednotlivých vrstev

hornického obyvatelstva na Slovensku v různých

hist. obdobích F

Lit.: Novák, J.: Banské múzeum v prírode v Banskej Štiavnici

(ZSNM 68, Etnografia 15, 1974) ; Langer, J.: Evropská muzea

v přírodě (Baset, Praha 2005)

barák (z franc.), výraz v češtině doložený od 18.

stol.; 1. dočasná dřevěná stavba pro hromadné

ubytování; 2. vesnický domek bez polí nebo s ma

lou výměrou; 3. * dělnické obydlí v průmyslových

oblastech; 4. sešlé stavení; 5. expresivně dům vů

bec; 6. dřevěná * podsíň před vchodem do domu

(Českomoravská vrchovina); 7. (nář., vých. Čechy)

* palanda ve chlévě pod stropem, lože; 8. (nář., vých.

Čechy) malý prostor pro nemocné, oddělený od

zbývající části * světnice bedněním, které nedosaho

valo stropu F–VA

Baran Ludvík (1920) PhDr., Dr.h.c., DrSc., vystudo

val etnografii a antropologii na UK, kameru a do

kumentaristiku na FAMU; v r. 1977 jmenován

profesorem Filmové a televizní fakulty AMU v Pra

ze. Věnuje pozornost kulturním přežitkům (disert.

práce z r. 1948), výtvarným projevům v lid. archi

tektuře (Barva v umění, kultuře a společnosti, Pra

ha 1978; Audiovizuální prostředky, technika,

tvorba, využití, Praha 1978). Napsal příspěvky o do

kumentaci lid. staveb (ČL 4, 1949; 39, 1952) a je

autorem bohaté fotodokumentace vesnické archi

tektury F–VA

baraniarka (nář., sev. Slovensko); 1. * košárová

ohrada pro stádo beranů; 2. přenosná * koliba pro

pastýře beranů F 14 balkón / Lidová architektura


barevnost lidové architektury, je dána především přírodním materiálem, konstrukcí stavby (* hrázdění), ale i záměrnou výzdobou, která dosáhla největšího rozkvětu v 18. a v 19. stol. K nej jedno-dušším barevným projevům patří přetírání spár mezi trámy roubené stěny hliněným kalem nebo vápnem ředěným pro natírání štětkou, natírání * dveří (na zeleno, na hnědo, na žluto), rámů * oken (na hnědo, na bílo, na žluto, na modro, na červeno, na zeleno) a bílení obvodu vnějších dveřních a okenních otvorů až 20 cm širokým pásem; v Podkrkonoší, v podhůří Orlických hor, na Plzeňsku a místy na Slovensku hospodyně přidávaly do vápenné směsi barevné hlinky a líčily spáry na žluto, na zeleno, na modro ap. Stěny roubených domů v Čičmanech jsou proslulé bohatou ornamentální výzdobou, kterou ženy každoročně obnovují vápnem. Jednoduchá výzdoba vápnem, zvláště kolem oken a na nároží, se udržela i v jiných oblastech Karpat, jako např. ve valašských vesnicích pod Javorníky; byla známa i místy v Čechách, např. na Hořicku, kde se drobnou kresbou bílých geometrických vzorů zkrášlovala * zhlaví nárožních trámů. Na Těšínsku a sz. Slovensku se na spodních plochách vypuštěných trámů roubené stěny zachovaly polychromované výzdobné prvky z konce 19. stol. V poslední fázi se místy ujalo bílení celých roubených domů (na Pardubicku a jinde se vystupující plochy natíraly žlutou hlinkou) zředěným vápnem, do něhož se někdy přidávalo pro docílení působivější běloby i trochu šmolky. Tento způsob ochrany dřevěných stěn (často s hliněnou omazávkou) je charakteristický v horských kotlinách a podhůří slovenských Karpat. * Podezdívky se bílily, * podrovnávky se líčily šedě či černě (barva byla připravena přidáním sazí do vápenného roztoku), v různých odstínech modré barvy, tmavočerveně ap. (Slovácko). Na Pardubicku i jinde se používala zelená barva nejen na podezdívky, ale také k vyznačení pásů kolem oken a dveří, a dokonce i uvnitř obílené * světnice byly kolem dokola vysoké zelené nátěry, které vroubily i horní část stěn pod * stropem až 50 cm širokou stuhou; tato zelená plocha tu byla postříkána červenou a modrou barvou tak hustě, že celek činil fialový dojem. Strop býval po zavedení sporáku obílený, v Polabí také kropený

(na bílém či žlutém základě modře ap.); v patrových

komorách se ojediněle dochovaly malované stropy

z 18./19.stol. Dveře do * komory se v zámožnějších

usedlostech natíraly ve dvou i více barvách (na ze

leném základě bílá pole, na žlutém základě červená

a zelená pole – Pardubicko), dveře do světnice,

popř. i do komory se podobně jako * okenice malo

valy obdobnými rostlinnými nebo geometrickými

vzory jako nábytek (Polabí).

V některých krajích, např. na Mělnicku, Hořicku, ve

vých. Čechách, ale také u zámožnějších gazdů

v Karpatech se na * lomenici bíle vybarvovaly kry

cí lišty nebo se celá lomenice bílila a lišty se natí

raly tmavohnědě, červeně, černě i jinak, někde se

dokonce tečkovaly (zjištěno na Poličsku ve vých.

Čechách). Zvlášť bohatě se polychromií zdobila

* okřídlí v sv. a ve vých. Čechách koncem 18. a v 1.

polovině 19. stol. (Jičínsko, Chrudimsko, Zlínsko

aj.), kde rostlinný ornament přecházel na horní část

obílené lomenice nebo jen na její prostřední prkna

(ve vých. Čechách byly oblíbeny žluté, červené

a černé ornamenty na bílém podkladě, častými

kombinacemi barev byly také bílá, popř. žlutá a čer

vená nebo červená, modrá a bílá anebo červená

a černá ap.); malované lomenice byly známy i na

Šumavě a později místy na Valašsku na chalupách

zámožnějších majitelů. Barevná výzdoba se uplat

nila nejprve na * záklopech * kabřinců ve vých.

polovině Čech, na Moravě i na Slovensku (rostlin

ný a geometrický ornament, nápisy, letopočet, ale

vyskytl se i figurální motiv – panenka na zaniklém

domu na Poličsku z r. 1723 – popsán T. * Nováko

vou). Černá barva k napsání nápisu byla připrave

na ze sazí, jež se rozmíchaly v mléce a vodě a k nimž

se přidalo trochu mouky rozdělané v kořalce; čer

vená písmena se psala rudkou, žlutohnědá štěteč

kem nasyceným okrem. Z tesařských mistrů vynikl

na Chrudimsku v 90. letech 18. stol. v malování

okřídlí, štítů a kabřinců např. Josef Matras.

Na hrázděných domech kontrastují světlé plochy

s trámovou kostrou natřenou černě, tmavohnědě,

žlutě, ale také červeně, zeleně nebo modře. Největ

ších barevných efektů dosáhlo chebské * hrázdění

na přelomu 18. a 19. stol. za působení tesařských

mistrů Fischerů, kdy se barevně odlišovalo i * pře

plátování trámů ve štítě, a dokonce hlavičky dřevě

Lidová architektura / barevnost lidové architektury 15


ných hřebů v jejich středu. Kromě toho se barevně zdobil * roubený věnec u průčelních stěn. Také zděné stavby se bílily a místy se záhy začaly přidávat do jarních nátěrů omítek barevné hlinky, ale tak, aby budovu zbarvovaly do světlých tónů (na Hané se cihlové domy mnohde neomítaly, takže vyhlížejí tmavočerveně). Zvlášť bohatou barevnou výzdobou vynikaly * blatské statky; podle vyprávění devadesátiletého výměnkáře, které v r. 1956 zachytil v Záluží u Vlastiboře L. * Štěpánek, vyhlížela náves jako dílo barevné výtvarnosti, neboť každá část plastické výzdoby měla svoji barvu (na červeném závěsu byl modrý zvoneček se žlutým srdíčkem nebo zelený věneček, každá cihla klenby nad okny a dveřmi byla jiné barvy, to vše vystupovalo z béžového podkladu omítky). Později hospodyně neměly na výzdobu fasád už tolik času a dnes jsou tyto domy obíleny, výzdoba je bílá (také opačně – základ bílý, výzdoba béžová, žlutá aj.). V sev. Čechách se červenou, bílou a zelenou barvou polychromovaly kamenné portály dveří a ostění oken. Proslavená je výzdoba stěn hliněného domu pestrobarevnou malbou, která hlavně na Slovácku vyrůstala nejpozději od poč. 19. stol. pod dovednýma rukama maléreček na bílých pásech kolem oken, dveří, na * žudrech, kolem čísla domu a pod domovými * římsami. V sev. Čechách byly domy z ochranných důvodů asi od poloviny 19. stol. pobíjeny různobarevnou břidlicí šupinovitě skládanou do různých ornamentů, a to v barvě šedé až bílé, tmavošedé až černé. Také prkenný plášť dřevěných domů v sev. Čechách bývá natřen různými barvami (šedá, tmavozelená, žlutá aj.). K b.l.a. přispívá i krytina (od žluté přes tmavošedou až černou po červenou) a přírodní okolí stavby. V. též NÁSTĚNNÁ MALBA VA Lit.: Hanuš, J. – Rosůlek, Fr.: Lidopis. Pardubicko, Holicko, Přeloučsko 2, část 1 (Pardubice 1905); Haroková, E.: Polychromované výzdobné prvky na domě č. 21 v Bystřici n. O. z konce 19. stol (NA 16,1979); Melniková-Papoušková, N.: Lidová malířská výzdoba zdí, podlah a oken. Tvořivost českého lidu v tradiční umělecké výrobě – sborník (Praha 1953); Pražák, V.: K problematice malby srubových domů v Čičmanech. Ĺudové staviteĺstvo a bývanie na Slovensku – sborník (Bratislava 1963); Reinfuss, R.: Malowane

zręby chałup wiejskich (Polska sztuka ludowa 3,1949); Šolta, A.:

Lomenice chalup na Chrudimsku (Chrudim 1894); Štěpánek, L.:

Barevný půvab našich chalup (Knihovna Květy 38,1979); Nováko

vá, T.: Na Librově gruntě (Praha 1956)

barvírna, výrobní stavba nebo místnost barví

řů někdy spojená s prostorem pro mandlování

(v. MANDL). Bývá zpravidla pod jednou střechou

s obytným domem. Domy barvířů měly vysokou

a širokou střechu s rozlehlou půdou, na níž se za ne

příznivého počasí sušilo barvené a potištěné plát

no. Střecha přečnívala na průčelní a nádvorní

straně o 100 až 140 cm a pod tímto převisem byly

upevněny žebřiny a * bidla, kde se sušilo rozpraco

vané plátno a modrotisky. Dodnes pracují nebo

donedávna pracovaly některé b.zejména na jv. Mo

ravě (Strážnice) a na Slovensku (Bánovce nad Beb

ravou, Martin, Púchov, Levice, Želiezovce, Stará

Ľubovňa aj.) F

Lit.: Československá vlastivěda 3. Lidová kultura (Praha 1968);

Vydra, J.: Minulost lidové výroby a její organizace na Slovensku

(Věci a lidé 2, 1949–50)

bašta, 1. obydlí baštýře (rybářského zřízence ošet

řujícího a hájícího přidělené rybníky v rybničném

obvodu) v již. Čechách; 2. srub na výpusti velkého

rybníka; 3. přístřeší pro ovce (* pajta) na horské

pastvině u * salaše na vých. Moravě F

batina (nář., Příbramsko), * nepálená cihla (rozmě

ry: 29 x 10 x 15 cm; 25 x 14 x 15 cm) VA

bedňanka (nář., Slovensko), jáma na brambory

s dřevěnou stříškou F

Bednárik Rudolf (1903–1975) PhDr., doktor hist.

věd, profesor národopisu na UJAK. Vystudoval dě

jepis, zeměpis a národopis na UJAK v Bratislavě

(1923–1928). V r. 1930 se stal kustodem národopis

ných sbírek Slovenského národného múzea v Mar

tině, od r. 1941 působil jako odborný referent

národopisného odboru Matice slovenské v Marti

ně. Odtud v r. 1950 přešel na katedru etnografie

a folkloristiky UJAK v Bratislavě. V jeho rozsáhlém

vědeckém díle zaujímá zvláštní postavení lid. stavi- 16 barvírna / Lidová architektura


telství – Hmotná kultúra slovenského ľudu, Slovenská vlastiveda 2 (Bratislava 1943); Ľudové staviteľstvo na Kysuciach (Bratislava 1967) F Lit.: Mruškovič, Š.: K sedemdesiatke univ. prof. dr. Rudolfa Bednárika, DrSc. (ZSNM 67, Etnografia 14, 1973); Potonec, A: Univerzitný profesor Dr. Rudolf Bednárik, DrSc., zomrel (ZSNM 71, Etnografia 18, 1977) bedněná stavba v. BEDNĚNÍ bednění, ochranný kryt z prken, stavební technika, pobíjení trámové (zvláště rámové) konstrukce prkny. Uplatňuje se hlavně na menších stavbách (* kolnách, * dřevnících, chlívcích, přístavcích). Bedněné stěny však mají i * větrné mlýny a * stodoly. Na Ašsku a Chebsku jsou stodoly s bedněnými stěnami doloženy už z 1. poloviny 18. stol. Často se bednily i * štíty, * pavlače aj. VA

Lit.: Vařeka, J.: Lidové stavby v ašském výběžku (ČL 52, 1965)

bedno (nář., vých. Morava), půlkruhová * záklopa * kabřince u roubených domů. V některých krajích (sv. a vých. Čechy, záp. Morava, vých. Morava aj.) se b. zdobila barevným rostlinným nebo geometrickým ornamentem. Býval na nich také letopočet, iniciály a nápisy biblického obsahu F bedro (nář., již. Čechy) v. LOMENICE. V záp. Čechách také „hlaviny“, „peření“ nebo * „svisle“ VA běhoun, 1. v. VAZÁK (ve slov. nář. behúň), okrajový sloupek * vrat, na němž se vrata otáčejí), 2. horní kámen mlýnského složení VA behule (nář., Slovensko) v. VRATA bechyňské háky (lid. esovky), zvláštní druh střešních tašek; keramická krytina ručně vyráběná od poč. 19. stol. do 2. světové války v paarovské cihelně v Bechyni. V profilu má hák tvar ležatého S a upevňuje se zaháknutím. Užívalo se jich na stavbách v Bechyni a nejbližším okolí VA bejk (nář., již. Čechy) v. NEPÁLENÁ CIHLA

bělidlo (vých. a sv. Čechy kotlina, kotlisko, záhřiv

ka, zápařka), drobná roubená/zděná stavba s in

ventářem na bílení lněného plátna a příze; součástí

b. byly travnaté plochy u vodních zdrojů (většinou

rozvedených do několika paralelních stružek) zvané

běliska nebo pláteniska; běliči k nim přistavovali

přenosné hlídací boudy. Přední znalec venkovských

technických památek L. * Štěpán k vybavení sel

ského b. (ještě byla b. řemeslná a manufakturní)

počítá jednu až dvě máčecí kádě a kotel na ohřívá

ní vody. Kouř a pára unikaly spárami * srubu nebo

otvorem ve hřebenu * valbové střechy, chráněným

mírně nadsazenou sedlovou stříškou (jezdcem).

Plátna k bílení se nakladla do kádě s výpustným če

pem a lila se na ně horká voda přes plachetku zv.

záhřevka s dřevěným popelem. V kádi byl dole žlá

bek, aby se louhový roztok po vytažení čepu vy

pustil zpět do kotle; tento proces se opakoval

nejméně desetkrát. Bílení pak pokračovalo na lou

ce poléváním vodou a slunečním vysoušením.

B. je možno si prohlédnout v muzeu v přírodě Vy

sočina VA

Lit.: Štěpán, L. – Vařeka, J.: Klíč od domova. Lidové stavby

východních Čech (Kruh, Hradec Králové 1991); Urbánek, R.:

Dřevo, hlína, opuka. Lidové stavitelství na Vysokomýtsku (Regio

nální muzeum ve Vysokém Mýtě, 2004)

Beneš Josef (1917–2005) PhDr., CSc., absolvent

národopisu a filozofie na UK, muzeolog, od r. 1956

odb. pracovník odboru muzeí MK býv. ČSR. Autor

soupisu lid. staveb v býv. okrese Uherský Brod (ČL

40, 1953) a několika příspěvků věnovaných otáz

kám ochrany a významu lid. staveb (Věstník NSČ

1960, č. 1; Monumentorum tutela – Ochrana pa

miatok 9 1976), muzejním expozicím lid. bydlení

(ZSNM 56, Etnografia 3, 1962) a problémům muzeí

v přírodě (ČL 48, 1961; PP 23, 1963; Osvětová prá

ce 18, 1964; 19, 1965; ČL 56, 1969; Múzeum 16,

1971; samostatně: Národopisná muzea v přírodě

jako naléhavý problém naší společnosti, Olomouc

1967). Při soupisu pořídil na 170 kreseb lidových

staveb VA

Beneš Karel (1881–1941) prof., malíř a kreslíř lid.

stavení a našeho venkova (Náchodsko, Hlinecko,

Lidová architektura / Beneš 17




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.