načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lidé jsou podceňováni - Geoff Colvin

Lidé jsou podceňováni

Elektronická kniha: Lidé jsou podceňováni
Autor:

- Existují pádné důkazy o tom, že technický pokrok má podíl na stále rostoucí nezaměstnanosti, pomalém růstu mezd a na situaci, kdy absolventi vysokých škol přijímají místa, která ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Management Press
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 231
Rozměr: 24 cm
Vydání: Vydání 1.
Spolupracovali: z anglického originálu Humans are underrated ... přeložila Alena Breuerová
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-1402-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Existují pádné důkazy o tom, že technický pokrok má podíl na stále rostoucí nezaměstnanosti, pomalém růstu mezd a na situaci, kdy absolventi vysokých škol přijímají místa, která nevyžadují ani titul bakaláře. Ale tato děsivá budoucnost není nevyhnutelná. Někteří lidé sice doplatili na to, že je technika připravila o zaměstnání, a další to ještě čeká. Doplácet ale nemusíme. Zásadní skutečnost, kterou je třeba pochopit, a která je závažnější, než si možná uvědomujeme, je fakt, že se mění sama podstata práce a mění se dovednosti, kterých si ekonomika cení. Podobné historické posuny jsme již párkrát zažili - tím nejznámějším byla průmyslová revoluce. Pokaždé ti, kteří onen posun nerozpoznali nebo se s ním odmítli smířit, odpadli. Ale ti, kteří jej přijali za svůj, získali přinejmenším šanci na daleko lepší život. A totéž se děje i tentokrát. Zamyšlení nad tím, v kterých oblastech nahradí lidskou práci informační technologie a kde je naopak lidský faktor nezastupitelný. Populárně-naučná publikace.

Popis nakladatele

Existují pádné důkazy o tom, že technický pokrok má podíl na stále rostoucí nezaměstnanosti, pomalém růstu mezd a na situaci, kdy absolventi vysokých škol přijímají místa, která nevyžadují ani titul bakaláře. Ale tato děsivá budoucnost není nevyhnutelná. Někteří lidé sice doplatili na to, že je technika připravila o zaměstnání, a další to ještě čeká. Doplácet ale nemusíme. Zásadní skutečnost, kterou je třeba pochopit, a která je závažnější, než si možná uvědomujeme, je fakt, že se mění sama podstata práce a mění se dovednosti, kterých si ekonomika cení. Podobné historické posuny jsme již párkrát zažili – tím nejznámějším byla průmyslová revoluce. Pokaždé ti, kteří onen posun nerozpoznali nebo se s ním odmítli smířit, odpadli. Ale ti, kteří jej přijali za svůj, získali přinejmenším šanci na daleko lepší život. A totéž se ději i tentokrát.

(co ani nejchytřejší počítače nikdy nebudou umět)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Geoff Colvin - další tituly autora:
Lidé jsou podceňováni -- Co ani nejchytřejší počítače nikdy nebudou umět Lidé jsou podceňováni
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LIDÉ JSOU

PODCEŃOVÁNI

MANAGEMENT PRESS



GEOFF COLVIN

Co ani nejchytřejší poçítaçe

nikdy nebudou

umèt

LIDÉ JSOU

PODCEŃOVÁNI

MANAGEMENT PRESS, PRAHA 2016


Geoff Colvin: Humans are Underrated. What High Achievers Know

that Brilliant Machines Never Will

Published 2015 by Nicholas Brealey Publishing, London, UK

Copyright © Geoff Colvin, 2015

Translation © Alena Breuerová, 2016

Cover design © Petr Foltera, 2016

Published by arrangement with Portfolio, an imprint of Penguin Publishing

Group, a division of Penguin Random House LLC.

All rights reserved

ISBN 978-80-7261-402-8


Mým synům, CrisƟ anovi a Graysonovi



[ 7 ]

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ ¦ 9

POČÍTAČE SE ZLEPŠUJÍ RYCHLEJI NEŽ VY

Jestliže se technologie tak neskutečně zdokonaluje,

jaké lidské dovednosƟ budou mít největší cenu?

KAPITOLA DRUHÁ ¦ 15

JAK VELKÁ JE TO VÝZVA

Rostoucí armáda odborníků si láme hlavu,

jestli nakonec tentokrát nedat za pravdu rozbíječům strojů.

KAPITOLA TŘETÍ ¦ 39

PŘEKVAPIVÁ HODNOTA V NAŠÍ NEJHLUBŠÍ PŘIROZENOSTI

Proč to, jestli podáváme špičkové výkony, bude stále méně záležet

na tom, co víme, a více na tom, jací jsme.

KAPITOLA ČTVRTÁ ¦ 59

PROČ DOVEDNOSTI, KTERÉ POTŘEBUJEME, SKOMÍRAJÍ

Technologie mění víc než jen práci. Mění i nás,

a většinou nedobrým způsobem.

KAPITOLA PÁTÁ ¦ 72

„ROZHODUJÍCÍ DOVEDNOST 21. STOLETÍ“

EmpaƟ e je klíčem k nejdůležitějším schopnostem člověka.

Je ještě mocnější, než si uvědomujeme.


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 8 ]

KAPITOLA ŠESTÁ ¦ 92

LEKCE EMPATIE Z BOJIŠTĚ

Jak se americká armáda naučila pěstovat lidské dovednosƟ ,

které překonají i špičkovou techniku, a co to znamená pro nás všechny.

KAPITOLA SEDMÁ ¦ 115

CO VEDE K TOMU, ŽE JSOU TÝMY EFEKTIVNÍ

Není to to, co si obvykle členové týmu (nebo jeho lídři) myslí.

Jsou to hluboce lidské procesy, které si většina týmů vůbec neuvědomuje.

KAPITOLA OSMÁ ¦ 138

MIMOŘÁDNÁ SÍLA PŘÍBĚHŮ

Proč je správný druh vyprávění, v osobním podání,

mocnější než logika.

KAPITOLA DEVÁTÁ ¦ 156

LIDSKÁ PODSTATA I N O VA C Í A K R E ATIVITY

Počítače mohou tvořit, ale ty nejdůležitější lidské problémy řeší lidé

díky schopnostem interakce.

KAPITOLA DESÁTÁ ¦ 172

PATŘÍ SVĚT ŽENÁM?

V těch nejcennějších dovednostech nadcházející ekonomiky

mají ženy výraznou převahu nad muži.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ ¦ 185

JAK ZVÍTĚZIT V LIDSKÉ DOMÉNĚ

Některým se svět, který si cení hluboké lidské interakce, bude líbit.

Jiným ne. Ale všichni se budou muset zlepšit – a mohou.

Poděkování ¦ 205

Poznámky ¦ 206

Rejstřík ¦ 229


[ 9 ]

KAPITOLA PRVNÍ

POČÍTAČE SE ZLEPŠUJÍ RYCHLEJI NEŽ VY

Jestliže se technologie tak neskutečně zdokonaluje,

jaké lidské dovednosƟ budou mít největší cenu?

Stojím na scéně, za pultíkem, na kterém je napsáno moje křestní jméno a který mi sahá až do výše pasu. Po mé pravici je paní jménem Vicki; stojí za stejným pultíkem se svým jménem. Mezi námi je třetí pultík, za kterým nestojí nikdo a na němž je napsáno pouze „Watson“. Chystáme se hrát Jeopardy!

*

To celé je mamutí výroční konference National Retail Federation v newyorském Javitsově centru, a já, kromě toho, že ji moderuji, jsem ve slabé chvilce souhlasil, že si zahraji proti Watsonovi, kognitivnímu výpočetnímu systému IBM, jehož schopnosti tato společnost chce demonstrovat publiku složenému z dvanácti set význačných představitelů světového maloobchodu, kteří sedí v hledišti přede mnou. Není to ani rok, co Watson slavně porazil dva největší šampiony Jeopardy!, takže ani neočekávám, že by to mohlo dopadnout dobře. Na to, co přijde, ale stejně připraven nejsem.

Dostáváme se ke kategorii otázek nazvané „Před a po ve filmu“. Fanoušci Jeopardy! tuto kategorii za ta léta viděli už mnohokrát, ale já jsem * vědomostní soutěžní hra, v Česku uváděná pod názvem Riskuj! – pozn. překl.


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 10 ]

o ní nikdy neslyšel. První narážka za 200 dolarů: „Han Solo se setká s Lando Calrissianem, když cestuje v čase s Marty McFlyem.“

Ehm... jak prosím?

Watson už se chytil a bzučí. „The Empire Strikes Back to the Future“, odpovídá správně.

Vybírá si stejnou kategorii za 400 dolarů: „James Bond bojuje se Sověty a zároveň se snaží dvořit Ali MacGrawové, než ta zemře.“ Já se pořád ještě srovnávám se zadáním, zato Watson už má jasno: „From Russia with Love Story“. Opět správně.

Než na to přijdu, Watson už je u poslední narážky v této kategorii: „John Belushi a hoši z jeho bratrstva se usadí v muzeu, kde šílený Vincent Price mění lidi ve figuríny“. Správná odpověď, jak Watson okamžitě ví, je: „Animal House of Wax“. Tak tuto kategorii Watson s přehledem zvládl.

*

Moje pokoření není tak docela úplné. Na několik otázek v jiných kategoriích přece jen odpovídám správně a Watson se u některých splete. Ale v závěru našeho jediného kola jsem naprosto převálcován. Vlastně si ani nepamatuji skóre, což musí být určitý druh psychické sebeobrany. Jedno ale vím jistě: byl jsem svědkem něčeho zásadního.

Berte v úvahu, že Watson není napojen na internet. Může se tedy spoléhat jen na to, co ví. Načetli do něj například celý obsah Wikipedie a ještě mnohem, mnohem víc. Otázky do něj nikdo nevkládá ručně, musí poslouchat, co říká moderátor, a porozumět jeho slovům, stejně jako já. Navíc je Watson záměrně zpomalen vestavěným zpožďovacím zařízením, než spustí bzučák, že je připraven odpovědět na otázku. My lidé, když chceme stisknout tlačítko, které sepne okruh a rozezní bzučák, musíme používat svůj prehistorický svalový systém. Watson by to prostřednictvím elektronického signálu mohl udělat rychlostí světla, takže vývojáři do něj vložili určité zpoždění, aby se podmínky srovnaly. Jinak bych nikdy neměl ani tu nejmenší šanci vyhrát, ani kdybychom správnou odpověď znali oba. Prohrál jsem samozřejmě i přes to zpoždění. * Jde vždy o kombinaci názvů dvou různých amerických fi lmů, vytvořenou na základě

hlavních postav, jejichž jména nebo herci jsou uvedeni v narážce: The Empire Strikes

Back – Back to the Future, From Russia with Love – Love Story, Animal House – Hou

se of Wax; pozn. překl.


POČÍTAČE SE ZLEPŠUJÍ RYCHLEJI NEŽ VY

[ 11 ]

Pohlédněme tedy do tváře realitě. Watson je chytřejší než já. Vlastně jsem obklopen technikou, která je lepší než já, i když jde o sofistikované úkoly. Autonomní auto Googlu je lepší řidič než já. Tato společnost má celou flotilu vozidel, která v autonomním modu ujela statisíce kilometrů s jednou jedinou nehodou, ke které došlo tak, že do jednoho z těchto aut zezadu narazil lidský řidič na stopce. Počítače jsou lepší než lidé při prohledávání dokumentů a posuzování jejich relevantnosti v přípravné fázi soudního sporu, což je činnost, za kterou mladí právníci dříve byli zvyklí účtovat horentní hodinovou sazbu. Počítače jsou lepší při odhalování určitých druhů lidských emocí, navzdory miliony let trvající evoluci, která naše dovednosti v tomto ohledu měla vybrousit do ostří břitvy.

A ještě jedna věc. Já jsem se s Watsonem utkal počátkem roku 2012. Tehdy zabíral prostor velikosti ložnice. Teď, když píši, se scvrkl na velikost tří krabic od pizzy položených na sebe, ale zároveň je také o 2400 procent rychlejší.

Obecně řečeno, informační technologie zdvojnásobují svoji kapacitu přibližně každé dva roky. Já ne – a řekl bych, že ani vy. BUDOUCNOST JAKO NOČNÍ MŮRA? Díky neuvěřitelnému pokroku informačních technologií si každý den o něco snáze můžeme představovat katastrofickou budoucnost. Počítače začínají být tak dobré, že tisíce úkolů, za které jsou nyní placeni lidé, už zkrátka dokážou vykonat lépe. Jistě, pořád ještě budeme potřebovat lidi, aby rozhodovali na vysoké úrovni a aby vyvíjeli ještě chytřejší počítače, ale takových pracovníků nebude zapotřebí tolik, aby bylo možné zajistit trvalé zaměstnání pro široké masy lidí v produktivním věku nebo to, že jejich životní úroveň poroste. A tak v té imaginární děsivé budoucnosti miliony lidí prostě vypadnou ze hry, protože nakonec nebudou schopni překonat stroje, a budou zoufale bojovat o to, aby mohli žít tak, jak si, podle svého názoru, zaslouží.

Existují totiž, jak uvidíme, pádné důkazy, které naznačují, že technický pokrok opravdu má svůj podíl na stále rostoucí nezaměstnanosti, pomalém růstu mezd a na situaci, kdy absolventi vysokých škol přijímají


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 12 ]

pracovní místa, která nevyžadují ani titul bakaláře. Pokud jsou technologie skutečně významnou příčinou těchto trendů, chmurné vyhlídky těžko popírat.

Ale tato děsivá budoucnost není nevyhnutelná. Někteří lidé sice doplatili na to, že je technika připravila o zaměstnání, a další to ještě čeká. Doplácet ale nemusíme. Zásadní skutečnost, kterou je třeba pochopit, a která je závažnější, než si snad uvědomujeme, je fakt, že se mění sama podstata práce a mění se dovednosti, kterých si ekonomika cení. Podobné historické posuny jsme již párkrát zažili, tím nejznámějším byla průmyslová revoluce. Pokaždé ti, kteří onen posun nerozpoznali nebo se s ním odmítli smířit, odpadli. Ale ti, kteří jej přijali za svůj, získali přinejmenším šanci na daleko lepší život. A totéž se děje i tentokrát.

Přestože jsme tento jev v obecném smyslu již v minulosti zaznamenali, způsob, jak se práce mění, je pokaždé jiný, a tentokrát jsou tyto změny větší než kdy dřív. Dovednosti, které budou patřit k nejcennějším, budou jiné než ty, které ekonomický pokrok od pracovníků vyžadoval posledních tři sta let; již to nebudou ty technické, předávané ve školách a zaměstnávající levou mozkovou hemisféru. Ty sice zůstanou životně důležité, ale důležité není totéž jako cenné; postupně se stávají komoditou, čímž jakožto zdroj konkurenční výhody ztrácejí na významu. Dovednosti, které se dostávají do kurzu nyní, jsou jiného druhu. Jsou součástí naší nejbytostnější podstaty, jsou to schopnosti, které nás doslova definují jako lidské bytosti: schopnost vycítit myšlenky a pocity druhých, pracovat produktivně ve skupinách, budovat vztahy, řešit problémy společně, vyjadřovat se s větší přesvědčivostí, než jaké kdy může dosáhnout logika. Jsou to zásadně jiné typy dovedností než ty, kterých si ekonomika dosud cenila nejvíce. A na rozdíl od některých předchozích revolučních změn v tom, čeho si ekonomika cenila, se v té dnešní skrývá příslib, že se náš pracovní život změní k lepšímu nejen po stránce finanční odměny, ale že bude také bohatší a uspokojivější v oblasti emocí.

Prvním krokem k dosažení této budoucnosti je začít o ní uvažovat novým způsobem. Neměli bychom se soustředit na to, abychom poráželi počítače v tom, co dělají. V této soutěži prohrajeme. A dokonce, ačkoliv je to lákavá cesta, bychom se ani neměli snažit odhadnout, co počítače ze své podstaty dělat nedokážou – protože ony toho dokážou každý den víc.


POČÍTAČE SE ZLEPŠUJÍ RYCHLEJI NEŽ VY

[ 13 ]

Neúprosný pokrok pokud jde o kapacitu počítačů, není samozřejmě – už po desítky let – nic jiného než projev Mooreova zákona v praxi. I tak je pro nás těžké uvědomit si veškeré dopady tohoto jednoduchého trendu. Je tomu tak proto, že většina věcí v našem světě má tendenci s růstem a věkem zpomalovat; chcete-li důkaz, stačí se podívat do zrcadla. Stejné je to u ostatních živých věcí, ať již jde o jednotlivce nebo skupiny. Všechno jednou přestane růst, od prvoků až po velryby. Totéž platí pro organizace. Malý start-up snadno může růst o 100 procent ročně, ale velká firma z žebříčku Fortune 500 bude mít co dělat, aby dosáhla pětiprocentního růstu.

Technika takto omezena není. Prostě je čím dál výkonnější. První tranzistorové rádio firmy Sony bylo sice inzerováno jako kapesní, ale ve skutečnosti bylo příliš velké, takže společnost nechala svým prodejcům vyrobit speciální košile se zvlášť velkými kapsami. Toto rádio mělo pět tranzistorů. Nejnovější čip Intelu, o velikosti nehtu na palci, má pět miliard tranzistorů, a ten, který přijde po něm, jich bude mít deset miliard. Dnešní IT systémy, při vší úžasné výkonnosti, které dosáhly, budou za dva roky o 100 procent výkonnější. Mooreův zákon musí jednou narazit na nějakou hranici, ale nové technologie, které se právě vyvíjejí, mohou být stále výkonnější, a lepší algoritmy již nyní v některých případech násobí výpočetní výkon dokonce více, než jak to činí zlepšení v oblasti hardwaru. Představovat si, že ostré tempo technického pokroku nějak poleví, se zdá být nerozumné.

Uvažte, co se to zdvojnásobuje. To není jen předloňská výpočetní kapacita. Tady se co druhý rok zdvojnásobuje všechno, čeho bylo v oblasti výpočetní kapacity dosaženo do té doby. Za časů, kdy tento pokrok znamenal přechod od pěti tranzistorů v nějakém zařízení k deseti, to se světem příliš nehnulo. Teď, když to znamená přejít od pěti miliard tranzistorů na jednom nepatrném čipu k deseti miliardám, ke dvaceti a pak ke čtyřiceti – to jsou tři zdvojnásobení, pouhých šest let – znamená to doslova více, než si dokážeme představit.

Tak těžko představitelné je to proto, že se to tak málo podobá všemu ostatnímu v našem světě – a nejde přitom jen o hranice fyzického růstu. Pro nás lidi je učení, stejně jako růst, s postupem času stále těžší. Když se lidé něco učí, dělají nejprve jen malé pokroky a jde to pomalu – učíme


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 14 ]

se, jak uchopit golfovou hůl nebo jak plynule otáčet volantem – poté, když na to přijdeme a získáme příslušný „grif“, se pokrok zrychlí, a pak se náš postup zase zpomalí. Většina z nás celkem brzy dosáhne hranice svých možností. Můžeme se samozřejmě stále zlepšovat, když budeme důsledně cvičit, ale každý další pokrok je zpravidla o něco menší než ten předchozí.

U informačních technologií je tomu právě naopak. Jestliže zdvojnásobení výpočetní kapacity za určitou cenu znamenalo přejít od pěti transistorů k deseti, přístroj byl díky tomu „chytřejší“ jen o pět transistorů. Teď, po mnoha zdvojnásobeních, to současné zdvojnásobení znamená, že přístroj bude chytřejší o pět miliard transistorů, a to další přinese dalších deset miliard.

Zatímco lidé získávají větší dovednosti v krocích, které se stále zmenšují, počítače dosahují větší kapacity v přírůstcích, které stále rostou.

Otázka je jasná a naprosto zásadní. Jestliže je technika stále výkonnější a její vývoj neúprosně pokračuje stále delšími dvouletými kroky, při nichž získává schopnosti, jež jsou stále komplexnější a náročnější, jaké budou ty nejcennější lidské dovednosti zítřka – profese, které slušně uživí nás a naše děti, kompetence, kterými se budou vyznačovat vítězné společnosti, vlastnosti dominantních států? Řečeno stručně a jasně: V čem budou lidé lepší než počítače?


[ 15 ]

KAPITOLA DRUHÁ

JAK VELKÁ JE TO VÝZVA

Rostoucí armáda odborníků si láme hlavu,

jestli nakonec tentokrát nedat za pravdu rozbíječům strojů.

Ve filmu Žena, která všechno ví (Desk Set), romantické komedii z roku 1957 s Katharine Hepburnovou a Spencerem Tracym v hlavních rolích, hraje Hepburnová šéfku výzkumného oddělení velké televizní společnosti. Dnes se takováto oddělení zaměřují výhradně na divácké průzkumy, tehdy to však byl všeobecný zdroj informací pro všechny zaměstnance. Takováto oddělení skutečně existovala nejen v televizních společnostech, ale i v jiných firmách

*

. Jeho pracovnice, vybavené dvěma patry příruček

a dalších knih, byly připraveny poskytnout jakoukoliv informaci, o kterou by kdokoliv ze zaměstnanců požádal – jaké jsou úvodní verše básně Hiawatha, kolik váží Země, jak se jmenuje Santa Clausův sob (to všechno jsou dotazy, které Hepburnové oddělení ve filmu řeší). Pracovníci televize tedy mohli zvednout telefon, zavolat postavě, kterou hrála Katharine Hepburnová, a požádat ji o jakoukoliv informaci. Ona a její lidé pak prohledali obrovskou hromadu dat a dodali odpověď daleko rychleji, než by ji mohl najít volající sám.

Postava, kterou hraje Hepburnová, se jmenuje slečna Watsonová. * v českém prostředí se tehdy označovala spíše jako „informační a dokumentační“

oddělení – pozn. překl.


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 16 ]

Všechno je v pořádku, dokud se jednoho dne šéf televizní stanice nerozhodne, že nechá instalovat počítač – říkají mu „elektronický mozek“ – zvaný EMERAC (což je jasná narážka na ENIAC a UNIVAC, zázračné stroje té doby). Vynalezla jej postava, kterou ve filmu ztvárňuje Spencer Tracy. Krátce před tím, než se slečna Watsonová dozví, že do jejího oddělení má přijít EMERAC, vidí jej na jakési předváděcí akci, kde mimo jiné překládá z ruštiny do čínštiny a provádí další podobné kousky. Její hodnocení, jak je vyjádří před svými spolupracovnicemi, zní: „Děsivé. Měla jsem z toho pocit, že možná, prostě jen možná lidé už jsou trošku zastaralí.“

Objeví se Richard Sumner – což je Tracyho role – aby stroj instaloval, a slečna Watsonová a její kolegyně předpokládají, že jen co bude uveden do provozu, budou propuštěny. V památné scéně Sumner demonstruje stroj skupině vedoucích pracovníků televizní společnosti a vysvětluje jeho výhody:

Sumner: „Účelem tohoto stroje je samozřejmě zbavit pracovníka...“

Slečna Watsonová: „Mohl byste to říct ještě jednou?“

Sumner: „...zbavit pracovníka rutinních a opakovaných úkolů a uvolnit jeho čas pro důležitější práci.“

Slečna Watsonová i zbytek osazenstva výzkumného oddělení jsou skutečně propuštěni, ale ještě než si stihnou sbalit věci a vyklidit stoly, EMERAC zpacká odpovědi na některé dotazy, které nedokáže zvládnout – například na požadavek týkající se Korfu vychrlí množství nepoužitelných dat ke slovu „curfew“ (zákaz vycházení) –, zatímco pracovnice oddělení rychle hrábne do šanonů a získá potřebné odpovědi starým osvědčeným způsobem. Pak se ukáže, že pracovnice oddělení vlastně žádné výpovědi dostat neměly. Jiný počítač EMERAC ve mzdové účtárně se zbláznil a propustil ve firmě úplně všechny. Chyba je napravena, pracovnice výzkumného oddělení o svoje místa nepřijdou a s EMERACem se naučí pracovat. Slečna Watsonová se moudře rozhodne provdat se za chlapíka, kterého hraje Spencer Tracy, a ne za toho, kterého představuje Gig Young (součást povinné romantické vedlejší zápletky) a všechno je zase v pořádku.

Film Žena, která všechno ví je mimořádně jasnozřivý, pokud jde o některé budoucí schopnosti a využití počítačů, a také věrně zachycuje obecné nálady ve vztahu k nim. Slečna Watsonová je samozřejmě předchůdkyní dnešního kognitivního výpočetního systému Watson v lidské podobě.


JAK VELKÁ JE TO VÝZVA

[ 17 ]

(Jsou tato jména pouhou shodou náhod? Úvodní titulky filmu obsahují například toto zajímavé poděkování: „Tvůrci filmu s povděkem oceňují spolupráci a pomoc International Business Machines Corporation.“ Zakladatelem IBM byl Thomas J. Watson, jmenovec dnešního počítačového systému, a jeho syn byl výkonným ředitelem společnosti v době vzniku filmu.) EMERAC, jak jej vysvětluje Sumner ve filmu, je pozoruhodně podobný dnešnímu Watsonu: Veškeré informace ze všech těch knih v příruční knihovně – z encyklopedií, atlasů, ze Shakespearových her – byly vloženy do stroje, který pak mohl okamžitě odpovídat na dotazy v přirozeném jazyce (napsané, nikoliv mluvené). Myšlenka byla jasná už v roce 1957; jen technika ještě nebyla tak daleko.

Také obavy pracovnic informačního oddělení z toho, že je nahradí počítač, předznamenávaly to, co mělo přijít. „Slyšela jsem, že kvůli těmhle elektronickým mozkům přicházejí o práci tisíce lidí“, říká jedna z nich. Slyšela dobře, a z tisíců se měly stát miliony. Odpověď velkých firem, která má tyto obavy uklidnit, ale zároveň pořád zůstává stejná jako to, co říkal Sumner v tomto filmu – že počítače „zbaví pracovníky rutinních a stále se opakujících činností“, takže se budou moci věnovat „důležitější práci“. Dodnes je nápadné, jak všichni, kteří pracují na rozvoji špičkových informačních technologií, jako by se bránili nařčení, že je v nich přímo obsažena hrozba rušení pracovních míst, a dávali si záležet na tom, aby zdůraznili, že jim nejde o nahrazení lidí. „Není naším cílem nahradit lidi,“ řekla Kirstin Petersenová z harvardského Wyssova institutu pro biologicky inspirované inženýrství, když vysvětlovala vývoj v oblasti „robotiky hejna“ (swarm robotics), který v jejím ústavu probíhá – kdy je množství malých, jednoduchých robotů nasazováno na stavební práce. „Naším záměrem je pracovat v situacích, kde lidé pracovat nemohou nebo kde není praktické, aby pracovali.“ IBM vždycky uváděla, že Watson má doplnit lidské rozhodování, ne je nahradit – „aby se tak zvýšila inteligence lidí v tom, co dělají.“

Velmi důležité, i když možná překvapivé, je, že dokonce i filmový happyend byl celkem vzato realistický, alespoň s ohledem na zaměstnanost, ne-li na milostný příběh. Vzhledem k rozsahu celé ekonomiky technický pokrok skutečně nepřinesl úbytek pracovních příležitostí, navzdory všeobecně rozšířeným obavám. Právě naopak. A tyto obavy tkví daleko hlouběji, než si většina z nás uvědomuje.


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 18 ]

NOVÍ SKEPTICI Konvenční názor zní, že obavy z techniky vznikly, když v 18. století průmyslová revoluce v Británii začala převracet naruby ekonomický pořádek. Tyto obavy však už tou dobou byly dosti zakořeněné a argumenty tehdejších inovátorů, že technika je pro dělníky požehnáním a nikoliv prokletím, jsou pozoruhodně moderní. Koncem 16. století jistý anglický duchovní jménem Wiliam Lee vynalezl stroj na pletení punčoch – úžasný pokrok, jak se domníval, protože měl osvobodit ruční pletaře od jejich dřiny. Když jej někdy kolem roku 1590 předvedl královně Alžbětě I. a požádal o patent, odpověděla mu prý: „Vysoko míříš, pane Lee. Považ ale, co tento vynález může způsobit mým ubohým poddaným. Zajisté je přivede do záhuby, neboť je připraví o zaměstnání a tak z nich učiní žebráky.“ Poté co ho královna takto zpražila, patent mu vydat odmítla, navíc proti němu vyrukoval cech punčochářů a on byl donucen se vystěhovat do Francie, kde nakonec v chudobě zemřel.

O nějakých 150 let později, na samém úsvitu průmyslové revoluce, jiný Angličan jménem John Kay způsobil revoluci v tkalcovství, když vynalezl létající člunek, který zdvojnásoboval produktivitu – zcela jistě požehnání pro tkalce, kteří tak nyní mohli vyrobit dvojnásobné množství sukna. Tkalci ale proti němu vytáhli do boje, majitelé manufaktur se spikli a porušovali jeho patenty, a také on byl nucen se vystěhovat do Francie, kde zemřel v chudobě podobně jako William Lee. Umírat ve Francii zcela bez prostředků bylo podle všeho pro tehdejší inovátory riziko povolání.

V době, kdy se již průmyslová revoluce rozběhla na plné obrátky, se tento vzorec stal pravidlem. Techniku, která zlepšovala produktivitu, lidé nenáviděli. Luddité, kteří počátkem 19. století rozbíjeli mechanické tkalcovské stavy, byli jen tím nejznámějším příkladem.

V krátkodobém horizontu měli tito protestující pravdu, ale v dlouhodobém se hluboce mýlili. Nová technika skutečně ničí pracovní příležitosti, ale také vytváří nové – například práci pro lidi, kteří pletací stroje a mechanické stavy obsluhují. A co je důležitější, lepší technika vytváří lepší pracovní místa. Dělníci, kteří používají lepší techniku, jsou produktivnější, takže vydělávají více – a také více utrácejí, čímž vytvářejí v celé ekonomice další nové pracovní příležitosti. Výrobky těchto dělníků, kterým


JAK VELKÁ JE TO VÝZVA

[ 19 ]

pomáhá technika, zároveň stojí méně než dřív; strojově vyráběné sukno stojí jen zlomek toho co jeho ručně tkaná verze. Výsledkem je, že technika v průběhu času a napříč ekonomikami ohromně zvedla životní úroveň. Obavy ludditů, těch minulých i současných, nejenže byly po celá staletí neopodstatněné, ale jsou dokonce pravým opakem skutečnosti. Technický pokrok zlepšil materiální blahobyt lidstva daleko více než jakýkoliv jiný vývoj v dějinách.

Teď se však něco změnilo. To, že technika přináší pracovníkům užitek, je jedním z nejneotřesitelnějších názorů v celé ekonomické vědě; ale v poslední době si mnozí představitelé hlavního názorového proudu, ekonomové i technici, poprvé začali klást otázku, zda to tak bude pokračovat i nadále.

Bezprostřední příčinou jejich nového skepticismu je žalostný výkon vyspělých ekonomik, pokud jde o tvorbu pracovních příležitostí po finanční krizi a recesi z let 2008-2009. Po celá desetiletí se ekonomika Spojených států po každé recesi pravidelně vracela k úrovním zaměstnanosti z dob před recesí zhruba do osmnácti měsíců poté, co recese propukla. Počínaje recesí z let 1990-1991, se však tato časová prodleva začala prodlužovat. Po recesi z let 2008-2009 si obnovení zaměstnanosti vyžádalo sedmasedmdesát měsíců – více než šest let. Jak to? A proč začaly mzdy velkých skupin amerických pracovních sil stagnovat dávno předtím, než recese vůbec začala? Proč se stejný trend projevuje i v jiných vyspělých zemích? Při hledání odpovědí na tyto otázky ekonomové vidí faktory, které se daleko vymykají příčinám recese. „URČUJÍCÍ EKONOMICKÝ RYS NAŠÍ DOBY“ Jedním z těchto nových skeptiků je Lawrence H. Summers – bývalý ministr financí Spojených států, bývalý prezident Harvardovy univerzity a hvězda mezi ekonomy. V jedné své významné přednášce pro publikum složené z jeho ekonomických kolegů shrnul svým stručným a výstižným způsobem ortodoxní pohled na diskuse o technice: „Na jedné straně byli ti hloupí luddité, kteří se většinou ani nedostali na ministerstva hospodářství, a pak tu byli ti druzí, chytří a progresívní.... Ti hloupí si mysleli, že


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 20 ]

automatizace zlikviduje všechny pracovní příležitosti a že nebude žádná práce. A ti chytří pochopili, že když se bude vyrábět více, budou větší příjmy a tak bude větší poptávka. Všechny pracovní příležitosti zmizet nemůžou, takže automatizace je skvělá věc.“

Naprostá většina důkazů tento názor po desítky let podporovala. Stačilo si jen představit svět na začátku 19. století a porovnat jej se světem kolem sebe. Ale pak, docela nedávno, se tento svět změnil. „Až do doby před pár lety mi nepřipadalo, že by to bylo nějak zvlášť komplikované téma,“ řekl Summers. „Luddité se mýlili a ti, kteří věřili v techniku a technický pokrok, měli pravdu. Teď už si tím tak úplně jistý nejsem.“

Summers zdaleka není jediným odborníkem, kterého se zmocnily pochybnosti. The Pew Research Center Internet Project v roce 2014 oslovil 1896 vybraných odborníků v oblasti technologií a položil jim tuto otázku: Nahradí technika do roku 2025 více pracovních příležitostí, než jich vytvoří? Polovina z nich odpověděla, že ano, polovina, že ne. To byl zarážející výsledek. Jak vysvětlil Summers, důkazy ve prospěch „ne“ byly dřív naprosto jasné. Těžko si představit, že by ještě před deseti lety byť jen 10 procent ze skupiny takto vysoce informovaných lidí řeklo ano. (S určitostí to nevíme, protože zjevně nikoho nenapadlo se na něco takového vůbec ptát.) Teď jich je polovina. A všeobecně přijímaný názor najednou už tak všeobecně přijímaný není.

To, co se podle Summerse a dalších ekonomů změnilo, je teoreticky jednoduché. Existují dva faktory výroby, jimiž jsou kapitál a práce, a ty byly z pohledu ekonomů vždy pokládány za vzájemně se doplňující, nikoliv vzájemně se nahrazující. Kapitál umožňuje pracovníkům, aby byli produktivnější. I když některé pracovníky vytlačuje (nahrazuje je), zároveň také vytváří nová, produktivnější pracovní místa, která tento nový kapitál využívají, takže, jak uvedl Summers, „jestliže je více kapitálu, mzda musí stoupat“ (kapitál pracovníky doplňuje). Nyní si ale on a další začali uvědomovat novou možnost: kapitál může pracovní sílu nahradit, tečka. Summers to vysvětluje takto: „Můžete tedy vzít část strojového parku a tím, že vhodným způsobem změníte konstrukci těchto strojů, můžete dosáhnout toho, že budou dělat přesně to, co do té doby vykonávala pracovní síla.“

Klíčovým slovem tady je „přesně“. Auto společnosti Google bez řidiče ničí práci nedoplňuje, protože je neobsluhuje vůbec nikdo. Firma přišla


JAK VELKÁ JE TO VÝZVA

[ 21 ]

s verzí, která nemá volant, brzdový pedál ani plyn a má být schopna přepravovat i slepé nebo jinak postižené lidi. Takže nevede k tomu, že řidiči, ani jen jejich malá část, jsou produktivnější. Dělá přesně to, co dělají oni, takže je prostě nahrazuje.

V takovém světě pak ekonomická logika diktuje, že mzdové tarify musí klesat, a že podíl celkového důchodu připadající na kapitál a ne na pracovní sílu musí stoupat, což se skutečně děje. Významným důvodem je, říká Summers, „povaha technických změn, jejichž jsme svědky: Stále více nabývají na významu ty podoby kapitálu, který v podstatě nahrazuje pracovní sílu.“

To, jak se výpočetní kapacita neúnavně žene vpřed, dává tušit, že nejspíš můžeme čekat daleko větší rozsah tohoto nahrazování pracovní síly kapitálem. Pro mnoho lidí to není radostná vyhlídka. Ve skutečnosti, jak usuzuje Summers, „je docela možné, že vzhledem k možnostem takového nahrazování si již některé kategorie pracovních sil nebudou schopny vydělat tolik, aby jim to stačilo k obživě.“

Ekonomové nejsou jedinými odborníky, kteří vnímají takovýto trend. „Na rozdíl od předchozích převratných změn, jako když zemědělské stroje vytlačily zemědělské dělníky, ale vytvořily pracovní místa v továrnách, které tyto stroje vyráběly, jsou robotika a umělá inteligence (artificial intelligence) něco jiného,“ řekl tazatelům z Pew programový manažer NASA Mark Nall, člověk s obrovskými reálnými zkušenostmi ze světa techniky. „Vzhledem k jejich všestrannosti a schopnosti růstu nebude zasaženo jen několik sektorů hospodářství, ale celé velké segmenty... Sociálním důsledkem bude, že dobře placená místa budou stále vzácnější.“ Stowe Boyd, šéf výzkumníků ve společnosti Gigaom Research, která se zabývá technologickým výzkumem, byl ještě pesimističtější: „Stále větší část světové populace se bude ocitat mimo svět práce – ať již bude žít na podpoře, nebo bude díky dramaticky sníženým cenám zboží jakžtakž přežívat na hranici životního minima. Michael Roberts, vysoce uznávaný průkopník internetu, s jistotou předpověděl, že „elektroničtí avataři lidí s významnými pracovními schopnostmi tady budou během několika let, nikoliv desetiletí... Všichni se budeme muset vyrovnávat s novou realitou a bude to čím dál obtížnější. Jediná otázka je, jak brzy to nastane.“

Zakladatel Microsoftu Bill Gates tento trend pozoruje také a je přesvědčen, že jeho význam je značně podceňován: „Nahrazování softwarem,


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 22 ]

ať již se to týká řidičů nebo zdravotních sester – je na postupu,“ řekl posluchačům ve Washingtonu v roce 2014. „Technologie časem sníží potřebu pracovních míst... Ode dneška za dvacet let bude poptávka po pracovních silách v řadě kvalifikací podstatně nižší. Nemyslím si, že by na to lidé byli mentálně připraveni.“

Není ale všechno to rvaní si vlasů a skřípění zubů jen běžnou obavou v nekonečném cyklu kreativní destrukce, kdy nová průmyslová odvětví vytlačují ta stará a zaujímají jejich místa? Nemůžete se uživit jako výrobce logaritmických pravítek, ale žádný problém, protože si můžete vydělat víc, když budete dělat něco jiného. Tato analogie však neplatí. Nemůžete se uživit výrobou logaritmických pravítek, protože už je nikdo nechce. Nový argument znamená, že ekonomika dokáže stále více poskytnout přesně to zboží a služby, které lidé dnes a zítra budou nejvíce chtít, a může to udělat s využitím zvyšujícího se počtu strojů a snižujícího se počtu lidí.

Takže Summersův závěr, který je významný vzhledem k tomu, že pochází od ekonoma jeho kalibru: „Tyto vývojové proudy budou určující ekonomickou charakteristikou naší doby“. ČTVRTÝ ZÁSADNÍ BOD OBRATU PRO PRACUJÍCÍ Bezprostřední otázka pro většinu z nás se přímo nabízí: Komu konkrétně to uškodí a komu ne?

K nalezení odpovědi nám pomůže, jestliže se na tento vývoj podíváme jako na poslední kapitolu určitého příběhu. Technika mění povahu práce a hodnotu konkrétních dovedností již dobrých dvě stě let, a za tu dobu se v tomto příběhu objevily tři výrazné přelomové momenty.

Nejprve vzestup průmyslových technologií znehodnotil dovednosti řemeslníků, kteří své výrobky vytvářeli ručně od začátku až do konce: výrobce pušek vyřezal pažbu, odlil hlaveň, vyryl zámek, vybrousil spoušť a pečlivě všechny tyto součásti smontoval dohromady. V connecticutské továrně na muškety Eli Whitneye jednotliví dělníci vykonávali každý z těchto úkonů, nebo jejich části, s využitím strojů na vodní pohon, a součásti každého typu byly identické. Kvalifikovaní řemeslníci měli smůlu, zato po méně kvalifikovaných dělnících byla poptávka. Nové stroje se snadno


JAK VELKÁ JE TO VÝZVA

[ 23 ]

naučili ovládat – dělníci a stroje se navzájem doplňovali – a tak si mohli vydělat daleko více než předtím.

Druhý zlom nastal počátkem 20. století, kdy se objevil nový trend. Široce dostupná elektřina umožnila budování daleko složitějších továren, jež vyžadovaly vzdělanější, kvalifikovanější dělníky, kteří by dokázali obsluhovat komplikovanější stroje. Rostla i velikost firem, což zase vyžadovalo větší počet vzdělaných manažerů. Nyní měli smůlu ti nekvalifikovaní a poptávka byla po vzdělaných pracovnících – ale to bylo v pořádku, protože nekvalifikovaní se mohli vzdělat. Tento trend sílil po většinu 20. století. Stále vyspělejší technologie nepřetržitě vyžadovaly vzdělanější pracovníky a Američané reagovali tím, že se začali vzdělávat s dychtivostí, jaká neměla obdoby. Podíl těch, kteří absolvovali střední školu, vyletěl ze 4 procent v roce 1890 na 77 procent v roce 1970, což byl celonárodní intelektuální vzestup, jaký svět dosud neviděl. Dokud pracovníci dokázali držet krok s rostoucími nároky techniky, nepřestaly se obě tyto složky navzájem doplňovat. Výsledkem byl hospodářský zázrak v podobě rychle rostoucí životní úrovně.

Potom, v 80. letech, ale nastal třetí bod obratu. Informační technologie ve svém vývoji dospěly tak daleko, že mohly začít přebírat řadu pracovních míst vyžadujících středně vysokou kvalifikaci – účetnictví, administrativu, monotónní práci v továrnách. Počet pracovních příležitostí v těchto kategoriích klesl a růst mezd pro stále menší skupinu pracovníků, kteří tyto činnosti dál vykonávali, se zastavil. Tento trend ale neplatil pro všechny stejně. Na obou koncích kvalifikačního spektra – ve vysoce kvalifikovaných zaměstnáních i na nekvalifikovaných pracovních místech ve službách – se lidem dařilo mnohem lépe. Počet pracovních příležitostí v těchto kategoriích rostl a platy se zvyšovaly. Ekonomové to označili jako polarizaci pracovního trhu a tento jev pozorovali ve Spojených státech i v řadě dalších vyspělých zemí. V horní části spektra informační technologie stále ještě nestačily na to, aby mohly od vysoce kvalifikovaných pracovníků, jako jsou manažeři, právníci, poradci a finančníci, převzít úkoly jako řešení problémů, posuzování a koordinování aktivit; produktivitu těchto pracovníků vlastně zvýšily – tím, že jim poskytly více informací za nižší cenu. Nekvalifikované pracovníky ve službách v dolní části spektra informační technologie neohrozily, protože pokud šlo o dovednosti vyžadující


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 24 ]

fyzickou zručnost, počítače byly naprosto nemožné; počítač sice dokázal porazit šachového velmistra, ale nebyl schopen ze stolu zvednout tužku. Pečovatelky, zahradníci, kuchaři a další tak mohli být klidní.

Takto náš příběh vypadal až do počátku milénia. V nepřetržitém procesu zhodnocování a znehodnocování dovedností v průběhu ekonomických dějin informační technologie sice válcovaly středně kvalifikované pracovníky, ale ti na obou koncích spektra dovedností byli v bezpečí nebo se jim dařilo dobře. Nyní se však dostáváme ke čtvrtému bodu obratu. Informační technologie postupně pronikají i do obou okrajových částí spektra a ohrožují i ty pracovníky, kteří si mysleli, že se nemají čeho obávat. MOŽNÁ I PRÁVNÍCI JSOU NA POČÍTAČE KRÁTCÍ Pokud jde o horní konec spektra, modelovým příkladem toho, co se může přihodit s jakoukoliv profesí, jejíž součástí jsou analýzy, jemné rozdíly ve výkladu, strategické uvažování a přesvědčování, je to, co se nyní děje s právníky. Vpád počítačů do procesu právního zajišťování důkazů je dobře znám. V případech po celém světě počítače čtou miliony dokumentů a třídí je podle relevance, aniž by se unavily nebo polevily v pozornosti. Úspory jsou neuvěřitelné. Jeden dodavatel softwaru pro tzv. e-discovery, firma Clearwell, která je součástí společnosti Symantec, tvrdil, že takto dokáže zredukovat náklady až o 98 procent.

*

To možná působí prapodivně,

ale odpovídá to tvrzení jistého manažera jiného dodavatele, společnosti Autonomy, který pro deník New York Times uvedl, že e-discovery umožní jednomu právníkovi, aby zastal práci pěti set nebo více. Software navíc tuto práci dělá daleko lépe než lidé. V tisících nebo milionech dokumentů dokáže odhalit vzorce, které by žádný člověk nebyl schopen postřehnout – například neobvyklé zpracování dokumentu nebo zvýšenou komunikaci mezi určitými lidmi v některých obdobích, nebo dokonce změny ve stylu e-mailů, které mohou signalizovat skryté pohnutky. * E-discovery se zabývá sběrem, zpracováním, vyhodnocováním a prezentací elektro

nických důkazů, které jsou dále využity v právních sporech – pozn. překl.


JAK VELKÁ JE TO VÝZVA

[ 25 ]

To ale byl teprve začátek. Pak se počítače začaly propracovávat vzhůru po žebříčku přidané hodnoty, postupně dosahovaly špičkové kvalifikace v rešerších právnické literatury a vyhledávání vhodných precedentů pro daný případ, což jsou schopny provádět v daleko širším záběru a důkladněji, než jak to mohou dokázat lidé. Lidé sice stále ještě musí identifikovat právní otázky, kterých se případ týká, ale, jak napsal John O. McGinnis, profesor práva z Northwestern University, „jednou to vyhledávače budou dělat samy, a poté i samy navrhnou judikaturu, která bude v dané záležitosti pravděpodobně relevantní.“

A ve sféře právnické kvalifikace postupují počítače ještě výše; již nyní dokážou předvídat rozhodnutí Nejvyššího soudu lépe než právní experti. S tím, jak se rozsah těchto analytických schopností bude rozšiřovat, se počítače budou stále více přibližovat k samému jádru toho, co dělají právníci, a budou schopny lépe než právníci poradit, zda podávat žalobu nebo usilovat o urovnání sporu nebo zda dát podnět k řízení před určitým soudem a v jakém typu případu. Společnosti jako Lex Machina nebo Huron Legal již takové analytické služby nabízejí a ty se den ode dne zlepšují. Počítače těchto firem načetly všechny dokumenty ke statisícům případů a mohou vám například říct, které firmy se v patentovém sporu budou chtít s větší pravděpodobností spíše dohodnout než soudit, nebo jak konkrétní soudci zpravidla rozhodují v určitých typech případů, nebo kteří právníci mají nejlepší skóre v řízeních s konkrétními soudci. Jestliže více potenciálních účastníků soudního řízení, jak žalobců, tak žalovaných, bude mít přístup k lepším analýzám daleko většího množství dat, je dost pravděpodobné, že budou schopni řešit spory daleko efektivněji. Jeden z možných výsledků: menší počet soudních sporů.

Nic z toho neznamená, že právníci zmizí, ale naznačuje to, že svět jich bude potřebovat méně. To se již děje. „Vzestup strojové inteligence má pravděpodobně alespoň zčásti na svědomí současnou krizi právnických škol“ – klesající počet nových studentů, nižší příjmy ze školného – „a tuto krizi zcela určitě zhorší,“ konstatoval McGinnis.

Jestliže informační technologie dokážou tak zásadně rozvrátit i obor natolik vyspělý, že vyžaduje tři roky postgraduálního studia a může být mimořádně lukrativní, nad svou budoucností se nutně budou muset zamýšlet také jiní vysoce kvalifikovaní pracovníci – analytici, manažeři. To,


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 26 ]

co se děje v oboru práva, je aplikace watsonovské technologie na kon

krétní odvětví, ale ta je aplikovatelná v daleko větší šíři. Průlomové na

této technologii je, že rozumí přirozenému jazyku, takže když se na něco

ptáte, nezačne prostě jen vyhledávat klíčová slova z položené otázky. Snaží

se pochopit kontext vaší otázky a tak přijít na to, co skutečně máte na my

sli. Tak například pokud vaše otázka bude obsahovat slovní spojení „dva

a dva“, mohlo by to znamenat „čtyři“ nebo, pokud se pohybujete v auto

mobilovém průmyslu, „automobil se dvěma předními a dvěma zadními

sedadly“, anebo pokud jste psycholog, mohlo by to znamenat „rodina se

dvěma rodiči a dvěma dětmi.“ Kognitivní počítačové systémy si odvodí

kontext a pak přijdou s možnými odpověďmi na vaši otázku a budou od

hadovat, která z nich je s největší pravděpodobností správná. Když se ten

to systém s nějakým oborem setkává poprvé, jeho odpovědi zpočátku za

mnoho nestojí, ale s prohlubujícími se zkušenostmi se neustále zlepšují.

Právě proto internetový podnikatel Terry Jones, který založil Travelocity,

řekl, že „Watson je jediný počítač, jehož cena je vyšší, když je použitý, než

když je nový.“

Watsonovská technologie funguje nejlépe, když má k dispozici k na

čtení a k práci skutečně velké objemy psaného materiálu. Pro hru Jeo

pardy! si Watson stáhl nejen celý obsah Wikipedie, ale také tisíce narážek

a odpovědí z dřívějších kol soutěže. Právo je pro tuto technologii evident

ně vynikající pole působnosti. Dalším takovým je medicína. Nemocnice

Memorial Sloan Kettering Cancer Center v New Yorku používá Watsona

k vytěžování odpovědí z rozsáhlé onkologické literatury, což je úkol, ve

kterém by mu žádný lékař nemohl konkurovat. Dalším chutným soustem

pro tuto technologii by podle všeho mohlo být finanční poradenství, pro

tože tam jde o rozsáhlý a rostoucí objem rešerší plus obrovské objemy dat,

která se každý den mění. Některé finanční instituce proto Watsona pou

žívají, v první fázi jako nástroj pro své finanční poradce. Podívejte se ale

jen kousek dál ve směru vývoje. Corporate Insight, výzkumná společnost,

která se zaměřuje na odvětví finančních služeb, se táže: „Jakmile budou

mít spotřebitelé svého osobního Watsona v kapse... k čemu by pak zkušený

investor potřeboval finančního poradce?“


JAK VELKÁ JE TO VÝZVA

[ 27 ]

AUTOŘI, KTEŘÍ SE NIKDY NEZASEKNOU, NEUNAVÍ ANI NEOPIJÍ Jestliže spojíte porozumění přirozenému jazyku se špičkovou analytickou schopností, máte autora literatury faktu, nebo alespoň jeden jeho typ. Společnost s názvem Narrative Science vytváří software, který píše články, u nichž by většinu lidí nenapadlo, že jsou napsány počítačem. Nejprve byl zaměřen na události spojené s velkým množstvím dat: sportovní výsledky míčových her a zprávy o hospodářských výsledcích firem. Software ale brzy začal být schopen komplikovanějších úkonů než jen práce s fakty a čísly – dokázal například upozornit na to, který zápas v turnaji byl nejdůležitější nebo určit, který úhel pohledu bude pro článek nejlepší: zda to bude nečekaný postup outsidera, nebo třeba mimořádný výkon určitého hráče. Pak vývojáři naučili tento software několik autorských stylů, které si zákazníci mohli zvolit z příslušného menu. Pak se naučil porozumět více než jen číselným datům, takže si dokázal přečíst relevantní materiál, aby mohl data pro článek zasadit do kontextu. Články napsané pomocí Narrative Science uveřejňuje řada mediálních společností, včetně Yahoo a Forbesu, i když někteří klienti této firmy nechtějí, aby byla prozrazena jejich totožnost, a nesdělují čtenářům, které články jsou psány počítačově. V polovině roku 2014 Associated Press svěřila počítačům psaní veškerých svých článků týkajících se zveřejňování hospodářských výsledků firem.

Pak si Narrative Science uvědomila, že ty opravdu velké peníze asi vůbec nebudou v novinářské branži (to se rovnou mohli zeptat kteréhokoliv novináře), ale v generování písemností, které firmy používají interně, těch nesčetných výkazů a analýz, jež ovlivňují obchodní rozhodování. Takže přesměrovala svoje technologie na shromažďování širokých kategorií dat – včetně nestrukturovaných, jako je obsah sociálních médií – na jakékoliv dané téma nebo problém, a nechala je tato data hloubkově analyzovat a hledat v nich trendy, korelace, neobvyklé události a další věci. Software data využívá „k usuzování a vyvozování závěrů“, uvádí společnost; může také navrhovat doporučení. Software to vše sepíše na takové úrovni a v takovém stylu, jaký si zákazník zvolí, a také dodá užitečná schémata a grafy.

To už začíná vypadat méně jako psaní a více jako management.

Ale stojí ty texty a ty analýzy vůbec za něco? Alespoň o tomto ještě pořád rozhodují lidé. Až na to, že už to tak čím dál více být nemusí. Školy, od


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 28 ]

těch základních až po vysoké, používají software k hodnocení kvality písemného projevu a analytického myšlení u studentských esejů. Tento software není dokonalý – nehodnotí zatím takové jemné nuance jako vyjadřovací schopnosti a vyznění – ale dokonalí nejsou ani lidští hodnotitelé. Jeff Pence, středoškolský učitel v Cantonu v americkém státě Georgia, který si tento software vzal na pomoc při hodnocení písemných prací od svých 140 studentů, konstatoval, že sice nehodnotí s dokonalou přesností, ale, jak řekl časopisu Education Week, „ani já, když mám za sebou šedesátý sedmý esej, už nejsem nejpřesnější.“ Podobný software se používá i na daleko vyšších úrovních. EdX, společný podnik založený Harvardem a MIT pro poskytování online kurzů, jej začal využívat k hodnocení studentských prací. The Hewlett Foundation vypsala dvě ceny ve výši 100 000 dolarů za vývoj takovéhoto softwaru, a edX si pak najal jednoho z vítězů, aby mu pomohl s jeho verzí, která je dostupná vývojářům kdekoliv na světě jako open-source kód, takže ji lze dále zdokonalovat.

Tento hodnotící software samozřejmě sám musí být vyhodnocen lidmi a jeho výkon musí být poměřen s výkonem lidí. Výzkumníci tedy nejprve nechali skupinu učitelů vyhodnotit velký soubor esejů. Pak dali tytéž eseje oznámkovat ještě jiné skupině lidských hodnotitelů a hodnotícímu softwaru. Pak porovnali hodnocení provedená lidmi ze skupiny 2 a skupiny 1, a porovnali také známky udělené softwarem a ty, které dala skupina 1. Všechny tři soubory známek byly rozdílné, ale známky softwaru se od známek skupiny 1 nelišily o nic více než známky skupiny 2 a skupiny 1. Takže software sice nedává stejné známky jako lidé, ale ani lidé nedávají stejné známky jako jiní lidé. A jestliže se podíváte na velkou skupinu známek, kterými stejnou práci ohodnotili lidé a software, nedokážete říct, co je co.

Lze z toho vyvodit dva závěry:

Za prvé, software se rychle zlepšuje. Lidé ne.

Za druhé, ze vzdělávání v současném pojetí se stává cosi dost podivného. Konec konců, software na psaní zpráv, který vyvinula Narrative Science a další firmy, lze snadno přizpůsobit jiným trhům, například tomu se studentskými eseji. Takže teď máme software na známkování esejů a software na psaní esejů, které se oba zlepšují. Je jasné, co se bude dít dál. Psací software se bude optimalizovat tak, aby vyhovoval známkovacímu softwaru. Každý esej dostane známku A, a ani student, ani učitel s tím


JAK VELKÁ JE TO VÝZVA

[ 29 ]

už nebude mít nic společného. Zároveň při tom už ovšem ani nedochází

prakticky k žádnému vzdělávání, což představuje problém jak pro studen

ta, tak pro učitele.

DOTEK ROBOTA

Rychlý pokrok informačních technologií v tom, jak přebírají úkoly z vyso

ce kvalifikované části profesního spektra – právníků, lékařů, manažerů,

profesorů – je sice zarážející, ale není nijak zvlášť překvapivý. Pokud jsme

se domnívali, že takováto zaměstnání jsou ze své povahy vůči počítačové

konkurenci imunní, byla to chyba, protože tato zaměstnání jsou vysoce

kognitivní. Většina této práce je práce mozku a to je přesně to, v čem jsou

počítače nejlepší; potřebovaly jen čas na to, aby nashromáždily potřebnou

kapacitu. Větší překvapení nás očekává na opačném konci spektra, v ob

lasti málo kvalifikovaných a špatně placených míst, kde je práce méně

kognitivní a více fyzická. Tento typ práce počítače po celá desetiletí ne

dokázaly dělat téměř vůbec. Propastný rozdíl ve schopnostech ilustruje

příklad: V roce 1997 počítač sice dokázal porazit nejlepšího světového

šachistu, ale nedokázal fyzicky přemísťovat figurky na šachovnici. Tech

nologie však opět potřebovala jen čas, několikeré další zdvojnásobení ka

pacity. Ani kvalifikace vyžadující fyzickou práci tedy nejsou vůči pokroku

informačních technologií imunní.

Zjevným a významným příkladem jsou autonomní automobily spo

lečnosti Google – významným proto, že zaměstnáním číslo jedna mezi

americkými muži je řidič kamionu. A objevuje se řada dalších příkladů.

Robota Baxtera (od Rethink Robotics) můžete naučit dělat nejrůznější

věci – balit nebo vybalovat krabice, odnášet předměty na dopravní pás

nebo je z něj brát, složit tričko, přenášet věci, počítat je, kontrolovat je –

jen tím, že budete pohybovat jeho pažemi a rukama (správné označení je

„koncový úchopový mechanismus“) požadovaným způsobem. Řada dřívěj

ších průmyslových robotů musela být uzavřena v bezpečnostních klecích,

protože dokázaly dělat jen jednu věc v jednom směru, znovu a znovu, a to

bylo všechno; pokud jste se dostali mezi svářecího robota a kus, který sva

řoval, byl to velký malér. Baxter, který s tichým pobrukováním přejíždí po


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 30 ]

dílně, nikomu neublíží; svými senzory zaznamenává všechno kolem sebe, včetně lidí, a přizpůsobuje svůj pohyb prostředí.

V nejrůznějších prostředích již přitom funguje řada podobných robotů – projíždějí například nemocničními chodbami a doručují léky, převážejí prádlo nebo sbírají infekční odpad. Bezpečnostní roboty se mohou pohybovat kolem veřejných budov, sledovat, naslouchat, číst poznávací značky a na základě vlastního vyhodnocení vysílat informace policii. Roboti vyrazili do trosek zničené japonské jaderné elektrárny Daiichi ve Fukušimě dávno předtím, než se tam vydali lidé.

Výhoda nasazení robotů na nebezpečné práce je velkým důvodem, proč k jejich významným uživatelům patří americká armáda, která také vynakládá značné prostředky na jejich výzkum. V roce 2008 pracovalo v Iráku asi 12 000 bojových robotů. Některé, sotva větší než krabice od bot, jezdí na miniaturních pásech a mohou nést kameru a další senzory; sbírají informace a provádějí sledování a průzkum. Větší jsou schopny zneškodňovat bomby nebo dopravovat těžké náklady na nebezpečná místa či z nich. Do Iráku bylo vysláno i několik robotů nesoucích zbraně, ale údajně nikdy nebyly nasazeny. Nicméně generál Robert Cone v roce 2014 oznámil, že armáda zvažuje zredukování standardního počtu příslušníků bojové brigády ze 4000 vojáků na 3000, přičemž rozdíl mají vyrovnat roboty a drony.

Zatím prakticky žádný z těchto robotů není autonomní; každý z nich je někým řízen. Armáda si ale uvědomila, že tento model je neefektivní, takže výzkumné laboratoře americké armády vyvinuly sofistikovanější typ označený jako RoboLeader, který, slovy vedoucí projektu Jessie Chenové, „interpretuje okamžitou situaci podle toho, jaký je záměr operátora“ – dívá se, naslouchá, vyhodnocuje a rozhoduje, jak nejlépe vykonat jeho povely – „a vydává podrobné povely týmu robotů se schopnostmi nižšího řádu.“ Velká výhoda je, vysvětluje Chenová, že „namísto přímého řízení každého jednotlivého robota pracuje lidský operátor s jedinou entitou – RoboLeaderem“.

Dámy a pánové, vynalezli jsme robotický střední management.

Fyzické dovednosti robotů se rychle vyvíjejí i v jiných ohledech. Představte si robotickou ruku vyvinutou týmem z Harvardu, Yale a ze společnosti iRobot, výrobce vysavače Roomba a řady dalších mobilních robotů, včetně těch, které používá armáda. Motorické dovednosti této robotické


JAK VELKÁ JE TO VÝZVA

[ 31 ]

ruky jsou tak jemné, že dokáže vzít ze stolu kreditní kartu, nasadit vrták do vrtačky nebo otočit klíčem v zámku, což všechno bylo předtím mimo dosah schopností robota. „Invalidní člověk by mohl robotu s rukama říct: běž do kuchyně a dej mi oběd do mikrovlnky,“ řekl jeden z výzkumníků, profesor Harvardovy univerzity Robert Howe, časopisu Harvard. „Robotická ruka je skutečná hranice a my se ji snažíme posunout.“

Vypadá to, že kamkoliv pohlédneme, počítače jsou najednou schopny dělat věci, které dělat nedovedly a o kterých si někteří lidé mysleli, že jich nikdy schopny nebudou. Právě ty méně „noblesní“ dovednosti – fyzické, jako složení trička – byly kupodivu náročnějším problémem, ale nakonec i ony podléhají kombinaci neúprosně rostoucí výpočetní kapacity a algoritmických dovedností. Počet lidí, kteří se mylně domnívali, že je počítače nikdy nemohou nahradit, stále roste – ne pomaleji, ale rychleji. POČÍTAČ VÍ, ŽE LŽETE A přesto, cožpak neexistuje nějaká poslední bašta lidské jedinečnosti, nějaká výlučná oblast pulzující, organické osobitosti, do které počítače nikdy nebudou schopny proniknout? Součástí všeho, čím jsme se až dosud zabývali, byly schopnosti, které mají svůj původ v levé mozkové hemisféře – logické, lineární, znázornitelné vývojovým diagramem, počítačové. Co ale ta druhá, pravá strana mozku a její specialita – emoce? Jsou iracionální, záhadné, a my všichni jim rozumíme, i když nedokážeme vysvětlit jak. Emoce jsou navíc často tou skutečnou tajnou ingrediencí úspěchu v řadě povolání, kvalifikovaných i nekvalifikovaných. Manažeři musí číst emoce zákazníků, zaměstnanců, regulátorů a všech ostatních, s kým přicházejí do styku, a reagovat na ně. Dobrý číšník reaguje odlišným způsobem na hosty, kteří jsou nevrlí, unavení, veselí, zmatení nebo přiopilí, aniž by sám přesně věděl jak. Tohle nepochybně navždy zůstane naší výhradní „parketou“.

Zakladatelé společností jako Emotient a Affectiva by ovšem nemuseli souhlasit. Zabývají se výzkumem v oblasti počítačového zpracování emocí (affective computing), kdy počítače rozumí lidským pocitům. S postupem jejich práce se naše extra speciální schopnosti vyznat se ve světě z masa


LIDÉ JSOU PODCEŇOVÁNI

[ 32 ]

a kostí, v analogovém světě lidských pocitů, je



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist