načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Liber Vitae - Tomáš Houška

Liber Vitae

Elektronická kniha: Liber Vitae
Autor:

Liber Vitae je potemnělý dystopický příběh. Velká čás příběhu se odehrává v v blízké budoucnosti kolem roku 2061. Mystika, akce, erotika, střílečky, to vše tu najdete. Tenhle ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Tomáš Houška
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 142
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-860-6517-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Liber Vitae je potemnělý dystopický příběh. Velká čás příběhu se odehrává v v blízké budoucnosti kolem roku 2061. Mystika, akce, erotika, střílečky, to vše tu najdete. Tenhle příběh je temný, dramatický, akční. Ale není to jediná linka. Jiná nás zavede do okamžiku, kdy vznikal jeden tajemný středověký manuskript. V zadních plánech probíhají mnohem záhadnější věci. Linky se ke konci protnou, ale nečekejte stroje času nebo nějakou fantasy magii. Knížka bude nejvíc bavit čtenáře, kteří se neleknou, že po dočtení na konec zjistí, že možná přehlédli některá patra a dějové linky a že možná stojí za to je v knížce najít.   Je to akční temný příběh. Na začátku vypadá jednoduše, postupně se ale komplikuje a zaplétá. Pro čtenáře starších autorových knížek - Není o moc jednodušší a méně duchovní než třeba Králův Havran. Jen je napsaný úsporněji a čte se rychleji. V tom se podobá Graffiti rules nebo Zlatému křížku.

Související tituly dle názvu:
Liber Vitae Liber Vitae
Houška Tomáš
Cena: 89 Kč
Houska Houska
Vojkovský Rostislav
Cena: 58 Kč
Liber sine nomine Liber sine nomine
Gold Jiří
Cena: 208 Kč
Houska a bílé kafe Houska a bílé kafe
Plecitý Stanislav
Cena: 117 Kč
Libeř v raném novověku Libeř v raném novověku
Kucrová Veronika
Cena: 165 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Liber Vitae

Tomáš Houška

1


Liber Vitae

© Tomáš Houška 2016 Liber Vitae Tomáš Houška - 1. vydání. - Praha

Tomáš Houška, 2016

(Týn n. Vltavou, Nová Forma, s.r.o., 2016)

144 stran

ISBN 978-80-86065-17-0 (tištěná)

ISBN 978-80-86065-16-2 (eBook – PDF)

ISBN 978-80-86065-20-0 (eBook - EPUB)

2


Tichý byt je zalitý šedivým bezbarvým světlem časného

podzimního rána.

Na stole se ve vratkých hromádkách hrozících zřícením několik dní vrší neumyté nádobí.

Po židlích i po podlaze se válí poházené oblečení, které tu pan domácí ze sebe shodil a evidentně dalších pár dníneřešil jeho osud.

Lednice, jejíž mrtvý ztemnělý displej dává znát, že s její funkčností, případně zdrojem elektřiny ...to není zcela v pořádku. Na jejích dveřích magnetem přicvaknutá oznámení z pošty, složenky, na lístcích papíru v rychlostinačmárané obtížně čitelné výkřiky, které mají nejspíš připomínat něco důležitého, co už je velmi pravděpodobně dávno pasé.

Protivně pípá telefon položený na stolku vedle postele.

David po něm rozespale zašátrá, shodí přitom ze stolu plastovou piksličku s léky. Přes ospalky mžourá na displej. Nahmatá štíhlý kablík z nabíječky a dává telefonu cucnout. Na telefonu přepíná hlasitý poslech. Ozve se vyplašený hlas Davidova kolegy Ralfa „Čau Dejve, průser, vstávej, starej zuří.“

David se pracně probouzí. Vypadá to, jakoby toho moc nenaspal, a z probuzení má pramalou radost. Kupodivu na něj Ralf nepřenesl svůj strach z blížící se katastrofy, jen ho to otravuje. „Cože? ...takhle brzo?!...“ Jakoby David byl jediným spasitelem, který je na světě proto, aby řešil všechny průsery.

Z telefonu chraptivě zní Ralfův hlas „Při tý kontrole něco...“ následuje prskot a rozházený obraz na displeji.

David vztekle klepe telefonem, který evidentně zlobí.

3


Prskot ustane a na Davida znovu kouká ustaraná Ralfova tvář.

David se snaží z Ralfa vytáhnout nějakou informaci, ze které by byl moudřejší „Sem neslyšel tu poslední větu, ten krám blbne. Co se stalo? A to nemůže dvě hodiny počkat?“

Ralf zní přesvědčivě „...prej budou padat hlavy, Hasmed tu běsní.

David si vzdychne „...no dobře, už jedu.“ Ralfovi se tím ujištění evidentně ulevilo. „Dík!“

Displej zhasne, komunikace byla ukončena.

David vstává z postele a zkouší přimět k činnostizablemcaný kávovar. Cvakne jednou, dvakrát. Nic. Koukne nadisplej. Zhasnuto. Smutně si vzdychne a odkráčí do předsíně k pojistkám. Vyhozený jistič. Nahodí ho zpět a jde si to znovu vyřídit s kávovarem. Na displeji bliká zmatené datum 2016. Snad rok výroby. Znovu boj s tlačítkem. Párkrát do něj praští se zesilující intenzitou. A přísnost nese plody. V kávovaru se to jemně rozhučí a pak už se rozdrnčí chřestivým zvukem v hloubi ukrytého mlýnku. To Davida uspokojí.

Sbírá z křesla a okolí své postele oblečení.

Znovu protivně pípá telefon.

David překvapeně kouká na displej a pak do něj sodpudivým gestem dloubne „Prosim, Ministerstvo pro harmonizaci, David.“

Na displeji se objeví protivný manažer, který si o svou vroucí ranní kávu nejspíš právě spálil jazyk, a proto potřebuje do světa vykřičet veškeru hořkost toho přepáleného sajrajtu „To sem se dovolal zase vám?“

David se zhluboka nadechne a snaží se ho chlácholit, ale zpruzený buřt na druhém konci má slovní průjem a potřebuje

4


někoho seřvat „Já to s vám nebudu řešit počtvrtý, ste mi

slíbili, že ty klienty budeme mít a to se snad mam dorošovat, aby si u nás ten program předplatili, nebo co

jako.“

David se ho snaží zastavit „...ano, já vim, budu to dneska s obchoďákama řešit.“

Marně. „Jak řešit?! to přece dávno mělo bejt! Už toho mam dost, budu si na vás stěžovat!“

„...jak mělo bejt?! Stěžovat?“ ale displej zamrká, a tím hovor skončil. Pan drsňák nechtěl debatovat, jenom někoho zprudit.

David vztekle vrtí hlavou, jde si z kávovaru vzít kalíšek, ze kterého stoupá dým.

Zadívá se na zapaspartovaný list z jakéhosi středověkého manuskriptu, který je možná jedinou ozdobou jeho bytu. Ušklíbne se. Každý jediný list té knihy je možná jenomdokonalou emanací marnosti všeho snažení. Duch autora si říká „Jo, vždycky, když si pomyslíte, že dovedete všechno, a vysmějete se tomu, jak banální byly věci, které jsem objevil a spočítal, tak vemte do ruky tenhle list.“

„Kdyby se ty písmena aspoň daly číst„, pomyslí si David, ale je to jenom změť čar.

Ze zamyšlení Davida vyruší další pípání. Začíná to být otravné, bleskne Davidovi hlavou. Ale potáhne virtuální táhlo na displeji a přijímá hovor.

Davidova sestra.

„Ty jo, brácho, to bys nevěřil, co se mi zdálo dneska!“

David něco zabručí. Asi by tomu fakt nevěřil. Ale jehoodověď nikdo nečeká.

„Já sem ti normálně šla přes takovou lávku... a všude byl

5


takovej zvláštně barevnej opar, jo, a dole tekla takovátemná voda. No a já sem...“

David se snaží vyvolat zdání plynoucí komunikace „Já tě poslouchám„

S takhle vyvolanou kouřovou clonou odchází do koupelny vyčistit si zuby.

Mázne pastu na štětinky kartáčku a zkouší kohoutek. Voda neteče. Vztekle odkládá kartáček, co komu, proboha, udělal?!

Z telefonu teče dlouhý souvislý proud vyprávění „Jak tam tekla ta temná voda, jo, tak tam ti normálně plavaly takový velký kulatý bubliny... ty mě neposloucháš! Mam ti to zavolat pozděj?“ Evidentně odhalila Davidovu fintu.

David zabručí „Asi jo, to bude nadýl, co? musim do kanclu.“

Davidova sestra se vyděsí „V tuhle hodinu? To je hrozný. To je jako u nás. Tady ti sousedi maj děti a ty děti normálně v noci brečej a já pak nemůžu spát. Já sem si tuhle kvůli nim tuhle musela vzít prášek. Jenže pak mě bolel žaludek, to ti je tady hrozný.“

Do jejího popisu věcí znova pípá telefon.

David svou sestru s rostoucí asertivitou zastaví „Volaj mi z kanclu.“

Zaskočí ji to. „Jasně, jasně. Tak já ti to bude vyprávět odpoledne, to musíš slyšet.“

David přepíná hovor. Na displeji se objeví mírně otylá tvář z kontaktů, pod kterou se skví jméno SAM, a buransky sebestředným způsobem na něj sype dojmy ze svého nočního dobrodružství.

„Čau Davide! Tak to klaplo. Akorát teď vypadla. Ale jinak

6


to bylo přesně jaksi řikal. Ty kozy! Ty jo, to byla jízda,

myslim, že sem jí úplně vodvařil!“

David se jemně ironicky usměje „To je supr.“

Sam pokračuje „Sejdem se večer, řeknu ti to, to se nasměješ.“

David souhlasí. Tím se dá hovor celkem bezbolestně a efektivně ukončit „Jasně tygře! Večer, Duna pět.“

Další pípání. Někdo další něco potřebuje. Koukne nadisplej. Neznámé číslo? Jakoby tu David byl kdykoli k mání pro kohokoli. Dělá vrbu, strážného anděla, kamaráda, krizového manažera. Pro všechny se snaží najít čas a síly. Něco potřebujete? "Davide, můžu tě poprosit o malou drobnost?" Nejhorší věta, kterou lze od druhých slyšet. Asi proto, že jí slýchá nejčastěji. Všichni vždycky vědí, kde ho najdou. Zadrhává to v jediném okamžiku: Když někdy výjimečně něco potřebuje také David.

Pípá někdo další. David už toho začíná mít dost.

Objeví se profilovka mírně se usmívající zajímavé mladé ženy tak třicet - pětatřicet let, kterou má uloženou vkontaktech jako Leia „Čau Davide, mam něco připravit než dorazíš?“

Davida to překvapí a oddechne si, že to není dalšíkatastrofa.

Rozpačitě zavrtí hlavou „Ani ne, mam to sebou.“

„Nepi ty sračky, udělám ti opravdu kafe.“

Davida překvapuje „Dík.“ Leia nejspíš v jeho hlase cítí únavu, možná něco, co se jí nezdá „Seš oukej?“

„Jasně, už vyrážim.“ a co by jako mělo být, řekne si hrdě.

Leia vypadá, že ji to neuklidnilo. Možná má v Leie David

7


něco víc než běžnou kolegyni nebo asistentku. Ale nejspíš to

sám neví. O andělech, kteří tiše a nenápadně stojí vedle nás,

většina lidí neví.

David vypíná hovor, dopíjí kávu. Teda vlastně ty sračky, jak to celkem výstižně popsala Leia, a odkládá kalíšek na stůl mezi spoustu dříve použitých nádob a věcí, které se tuDavidovi vrší.

Sedne si, hlavu unaveně složí do dlaní a chvíli přemýšlí a sbírá síly k odchodu. Pípání zní zdálky rádoby akutně. A je mu to jedno.

Na malou chvíli se svět kolem rozplyne. Pár vteřin božského klidu. Jakoby se ocitl v jiném světě.

Probere ho kravál z chodby. Nějací lidé tam na sebekřičí, slyší praštění dřeva. Dneska ráno samé překvapení. Ale jeho nejspíš jen tak nevykolejí.

Přes tabulky okna sem doléhá muezzínovo svolávání kbohoslužbě. David si povzdychne. Zavře okno. Fakt už je ráno a musí vyrazit.

Sbírá se k odchodu. Zvedne se a projde kolem lednice. Vidí louži na zemi, koukne na displej na lednici. Na displeji lednice běhá červeně blikající chybová hláška „Vyčerpanýtarif energie„ střídající se se zmateným datem 22-11-1439.

To odpovídá, Davidova energie už je vyčerpána. V poslední době ji rozdává všem kolem sebe. Co telefon, co oslovení, to znamená, že někdo něco potřebuje a je nějak samozřejmé, že to David promtně zařídí. Protože to vždycky udělá.

Vztekle do lednice bouchne, jakoby za to mohla. Na rozdíl od kávovaru nenaskočí.

Na odchodu z bytu míjí velkou starou skříň, jejíž

8


prostřední dveře tvoří velké zašlé zrcadlo. Stříbrný povlak na

rubu jeho skla zažil své, vlastně by celou skříň možná

úspěšně prodal někde jako starožitnost. Ale aspoň umýt

a vyleštit by si to zrcadlo někdy zasloužilo.

Sahá na kliku od bytu. Zvenčí opět dolehne další vlnakřiku. David zaváhá. Udělá dva kroky zpět ke skříni.

Sáhne do malého šuplíku vedle zrcadla a vytahuje pistoli. S úšklebkem si ji schovává pod sako. Asi by mu k ničemu nebyla, ale už si zvykl ji nosit. Coby ministerský úředník má speciální osobní povolení k držení zbraně, které je jinak přísně prohibované. Ale Davida by bez ní ho řada lidí považovala za pošetilce. Minimálně v téhle čtvrti.

Otevře dveře na chodbu. Zívne na něj nevlídná temná chodba, neuklizeno, stěny tagované jako ve skvotu. Do obličeje udeří těžký vzduch, který profukování pár rozbitými okénky nemůže zlehčit. Prostě se tu neuklízelo kdo ví jak dlouho a podél stěn se vrší víc než jen chuchvalce prachu, který má David doma.

Dveře výtahu jsou přelepené páskou a výstražnou cedulí „NEPOUŽÍVAT smrtelné nebezpečí, nakažená řídící jednotka“. David se v tomhle domě už ničemu nediví.

U sousedova bytu evidentně vykopnuté dveře, u kterých stojí černé obludné postavy. Hromotlučtí ozbrojenci od hlavy k patě navlečení do neprůstřelných vest a mundúru tak, že z nich nekouká ani milimetr kůže. Z černé helmy vykukují dva objektivy noctovizorů, po stranách hlavy jakási maličká kamerka a na druhé straně silné ledkové světlo, nyní naštěstí zhasnuté. Kolem hlavy se blembají hadičky dýchacích přístrojů, kabely různých přístrojů, které mají navěšené na mundúru zpředu i zezadu. Pancéřování připomínající chitinové krovky nějakého nestvůrného černého hmyzu, ověšení

9


výbavou k zásahu, na předloktích položené strašidelné

půlpalcové karabiny s kolimátory.

Jakmile David otevře dveře na chodbu, hned se k němu dva vrhnou a jeden skenuje Davidovi zorničku miniaturním skenerem připevněným v mundúru nad levým zápěstím.

Z hloubi monstra zazní přidušeně a plechově „Co tuděláte?!“

David se nestačí ani leknout.

Ozbrojenec ale bleskově koukne na skener, který muhlásí Davidovu identitu, a lekne se. Rázem se jejich chování k Davidovi zcela změní a oba jsou velice servilní „Promiňte pane! Nenapadlo nás, že v téhle čtvrti potkáme osobu jako vy...“

David se usměje. Koneckonců, ten respekt zalichotí každému, co si budeme povídat. David je slušně konformně oblečený člověk, má lehce zválený... ale stále je to oblek, který nenosí ta nevěřící lůza. Typický příslušník střední úřednické vrstvy.

David je překvapený, co tu zásahovka dělá „Místní šetření?“

Ozbrojenec souhlasně přikývne.

David zvědavě nahlédne do bytu „Řekněte šéfovi, že by mě zajímal výsledek. V sousednim bytě ...to člověk nezažívá běžně.“

„Jistě pane, vyřídíme.“ David se neobtěžuje formalitami rozhovoru. Otočí se a bez dalšího zájmu o situaci nebo ozbrojence pokračuje po schodech dolů.

10


V sousedním bytě zatím probíhá místní šetření. Pro Davida

nezáživná a rutinní věc. Kdysi byl členem týmu, který pro

taková vypracoval podrobnou metodiku.

Pro obyvatele bytu to evidentně tak nudné a rutinní není. Malá dcera brečí a matka ji chlácholí. Synek stojí vedle a vyděšeně na to kouká. V koutech stojí tři černí ozbrojenci.

Dva inspektoři v ušmudlaných oblecích rabují šuplíky,vysypávají obsah všech skříněk na zem a cosi hledají.

Soused je úplně obyčejný připlešlý chlapík s bříškem, otec rodiny, sedí na židli v nevábně vyhlížejícím pokoji. Vyšetřovatel mu lískne facku „My z tebe tu netoleranci vymlátíme! Kams to dal?“

Soused vrtí hlavou, že neví o čem je řeč.

Inspektor zklamaně vyvalí na zem obsah další skříňky „Žádný knížky. Žádný nepovolený věci. Připojení na černou sféru nemá. Nebo sme ho nenašli.“

Vyšetřovatel zuří „Chceš říct, že s teroristama venkunemáš nic společnýho?“

„Nemam.“ Mlaskne další facka.

„Kafírský lži!“ vzteká se inspektor „Na manifestaci míru ses neukázal, kamery tě práskly!“

„Nebylo mi dobře.“ Omlouvá se soused. Inspektor se znovu ušklíbne.

Vyšetřovatel smutně komentuje situaci „Ale nic sme nenašli. ...ani sešit s nepřihlášenejma poznámkama? Nezdaněný nápady?“

11


Oba inspektoři vrtí hlavou.

Jeden z nich ale vidí něco, co je nepřijatelné samo o sobě „Ale výchovný programy nemá ani zaplacený, natož by na ně koukali Nařídíme vazbu?“

Vyšetřovatel se zamyslí „Je to na odebrání dětí. Viděl bych to na paragraf o ohrožování mravní výchovy.“ Sousedku tím vyděsí k smrti „Ne, to ne!“

Dcera v jejím náručí začne ještě víc plakat. Synek se vylekaně koukne po rodičích, co to znamená. Soused má zoufalý a bezmocný výraz. David vychází před dům. Celkem mrtvá ulice na krajivnitřního města, ale mimo rezidenční centrum. Tedy mrtvá pokud člověk nepočítá nesčetné toulavé psy a kočky brousící mezi hromadami pytlů.

Mírný vánek k Davidovu nosu donesl hnilobný puch. Svoz odpadků je kvůli všudypřítomným útokům fidáijů,nacionalistických xenofobních extremistů komplikovaná věc a mimo rezidenční centrum musí probíhat nepravidelně. Trasy i časy svozu jsou generované matematickými rovnicemi tak, aby byly co nejméně předvídatelné, a tohle je důsledek - všude

12


se válejí hromady odpadkových pytlů, často popraskaných a

vysypaných na ulici. A na ulici také už léta straší vraky aut,

které jejich majitelé kvůli dani z komunikací přestalipoužívat, a pak je neodhlásili, aby nemuseli hradit poplatek za

řádnou likvidaci.

I když pravda, někdy těžko rozeznat, jde-li o odstavený vrak, nebo naopak vozidlo, které si majitel provizornězabezečil proti střelbě nebo střepinám granátů. Jsou opatřená masívními trubkovými chrániči, traverzami místo nárazníků, provizorním pancéřováním - plechy s průzory často nahrazují skla v oknech. Co ti lidé nepodniknou, aby se aspoň trochu chránili před běsnícími nacionalisty, to je hrozné. Povolení k vlastnictví auta mají tak jako tak jenom prověření spolehliví lidé, takže jde vesměs o schválené úpravy.

Před domem stojí několik pitoreskních pancéřovaných a také už omšelých vozů, na nichž blikají výstražné majáčky. Kolem nich stojí několik dalších ozbrojenců zásahové jednotky, stejní, jaké jsme poznali na chodbě.

Davidův příchod je přiměje k akci, někteří se staví do střeleckých pozic. Prvnímu z nich David rovnou ukazuje svůj průkaz. Ozbrojenec mávne rukou a zruší poplach svých lidí.

David by samozřejmě dávno měl nárok na slušné bezečné bydlení v rezidenční čtvrti, ale drží ho tu sentiment. Nejde jen o to, že byt dostal po rodičích, kteří ho spláceli půlku života. Ale prostě tu vyrostl a cítí se tu doma. Anezměnilo se to, přesto, že od dob, kdy byl malý kluk, se ulice a celá čtvrť proměnila k nepoznání.

Přijíždí rachotící vozidlo. Obrněné trochu méně nežvozidlo zásahovky, ale také zřetelně dovybavované na nevlídné zacházení a občasnou okolní střelbu. Davidovi ho dali k disozici, aby jeho cesta do kanceláře byla méně zábavná, zato

13


bezpečnější a rychlejší. A když bylo třeba, řidič pustil modrý

majáček a ono to vždycky zabralo.

Davidův řidič zastavuje a David vystartuje k pancéřáčku rychlými kroky zamíří a nasedne vedle řidiče. Divokou jízdou se vozidlo vyřítí pryč jen co za Davidem bouchnou těžké zvenčí zesílené železné dveře. David vchází do velké kanceláře. Několikrát přebudovávaný někdejší openspace vyvolávající směsici pocitů.

Zašlé stěny. Na stolech stohy papírů, podél stěn kartotéky s papíry, na závěsech pod podhledem volně visícíkabely. Všudypřítomné stopy po někdejším zasíťování a povýpočetní technice, která dávno zmizela. Její zaprášená torza se válí na hromadě v koutě, odkud je po jejím vyřazení před lety nějak zapomněli vyhodit, a zapomínání se změnilo ve zvyk. Prostě tam zůstala a stala se inventářem polykajícím prach a vzpomínky.

Kolegové jsou zpocení. Kdo může něco svléct, udělal to. Rozepnuté košile, po stolech se válí, odložená saka.

Vedro. Nepříjemný stojatý suchý vzduch, ve kterém člověka za chvíli skolí pěkný bolehlav.

14


David se po příchodu lekne a zalapá v tom vedru povzduchu. Je to proti etiketě, ale musí si také rozepnout knoflíček na košili a sako hází přes rameno.

Zamíří k řídící jednotce na zdi. Ťuká na tlačítka s šipkou dolu. Na displeji se mu ukáže vztyčený prostředníček.

David to naštve „To už i tady?!“

Kolegové smutně přikyvují.

Ralf je šedivý úředníček, bez vlastní osobnosti, bezcharismatu, ale evidentně si Davida velmi považuje „Fidáíjové... v řídící jednotce nastavili plnej výkon topení.“

David vrtí hlavou. Copak musí všechno řešit on? „Tak otevřte okna, ne?“

Ralf smutně vrtí hlavou „Nakazili řídící jednotku pro celej barák, nic tu neběhá.“ Davidovi dochází, že tedy ani okna nelze otevřít. Všichni s pochopením sledují, jak David zuří u nefunkčního ovládání. David se rozhlédne po kanceláři „Starej prej zuří, kvůli tomuhle?“

„To taky,“ vysvětluje Ralf „hackeři mu zablokovali snad všechno. Nejhorší je, že sme mu v pondělí odevzdávali tyvýsledky, kde bylo centrum hlášený jako bezpečný a teroristi evidentně maj ňákou veš i tady. Měls ho slyšet, když sem ráno vletěl. Křičel, že kdo neprokáže oddanost víře, patří ke zdi.“

David vnímá, že je to vážné „To znamená, že vyřadili všechny bezpečnostní mechanismy?“ Ralf smutně přikyvuje „Starej se bojí, že se děje něco víc.“

„Což má možná pravdu“ obává se David. Když byly před dvěma týdny oslavy Míru k příležitosti výročí příchodu ímámů Kásima a Mechtada, které pozval tehdejší pohanský vládce Svatopluk.

15


David s úšklebkem vybízí Ralfa „Měl bys o tom napsat. Aby lidi věděli, že makáme a bezpečný město je pro násdůležitý. A ukaž přitom na všechny ty potíže, se kterými se musí potýkat.“

Ralf smutně odporuje „Já už se vyčerpal měsíční kvótu znaků, kterou můžu psát veřejně.“

„Zkusim se přimluvit u šéfa,“ křísí David jeho naděje „seš přece loajální úředník a tvý příspěvky hodnotí cenzor vždycky kladně, měli by ti jí zvednout„

„Díky moc.“ Z Ralfova hlasu je cítit nehraná vděčnost. Je nadšený a Davidovi přímluvy si cení. David prochází kanceláří a vstupuje do uzavřeného salonku.

Zasedačka, na tabuli papírové plachty, mrtvá projekční technika odložená v koutě. Leia prezentuje jakési grafy u clipchartu.

Prezentuje jakási zjištění. Na plachtě má zakreslené složité grafy a čísla „...analýza chování tý skupiny ukazuje, že je tu vysoká korelace..., koukněte - lidi, který nesledujou žádný z pozitivních televizních stanic a kafíři s nejistympoměrem k režimu. Tady navíc vidíte, že sou kontakty s černou zónou.

Ralf, který vešel s Davidem, se zarazí nad tím konstatováním „Chceš říct, že ty lidi sou v kontaktu s fidájema?“

Leia smutně pokrčí rameny.

Někdo z posluchačů se na Leiu obrátí s dotazem „Co kamery?“

„Kamery proti domácímu násilí v bytech jsou čim dál víc problémový projekt. Mohli bysme lidi chránit před spoustu věcí, ale čim dál víc selhává technika,“ smutní bezradně Leia „nestíhá to infrastruktura, věčný sabotáže ničej optický

16


kabely, kterejch je už tak málo i pro armádu. Některý lidi to

nechápou a kladou odpor, systém přenosu dat trvale vypadává...“

David se obrací na Leiu s dalším dotazem. „Nevíš, jestli pokročili na tý rezonanci? Negativní emoce by se přece daly mapovat em-erkem, ne?“

Leia vrtí hlavou „Zatim jsme nikde v podvědomí fidáíje nenašli. Jde to pomalu...“

Všichni přikyvujou. "Zatím aspoň mapujeme četnost sémanticky správného vyjadřování. Například jestli lidi používají pojem Ochránci zákona nebo Policie. Jestli se neřátelské názory opravdu nazývají extrémistickými, lidineřikaj povstalci, ale správně teroristi a podobně."

"Je to důležité?" přeruší ji hlas z pléna.

"Rozhodně!" přikyvuje Leia. Když něco pojmenujete, dáte tomu charakter a ovládnete to."

"To zní jak magie" snaží se to pochopit David.

"Ale funguje to. Přes sémantiku ovládneš postoje."

Leia pokračuje „Pracujeme dál na tom programumonitoringu, jestli lidi sledujou doporučený programy a filmy, ale zatim málo výsledků. Nějaká netolerance, tu a tam negativní myšlenky... to posíláme dál, aby to řešila šurta.“

Najednou sem zvenčí dolehne střelba. Všichni sebou instinktivně trhnou. Rozeřvou se sirény a rozblikají výstražné majáky. Vše se najednou promění. Utahané upocené azaprášené kanceláře zachvátí panikou. Všichni vyskočí od stolů, a tak, jak jistě několikrát cvičili, běží do krytů. Každý ví, kde je za této situace jeho místo.

Na chodbách se objevují hlídky černých ozbrojenců zásahovky.

17


David rychlým krokem vyráží ke schodišti. Dveře výtahů oblepené výstražnými páskami a známou výstražnou cedulí „NEPOUŽÍVAT smrtelné nebezpečí, nakažená řídicí jednotka“.

Dav úředníků pracujících v budově se hrne dolů po schodech. David se přidává, ale má důležitější cíle, než se schovat někde v železobetonové kapsli.

Prochází chodby, místnosti, železné dveře. Osazenstvo budovy se sem tlačí. Černě odění ozbrojenci ze zásahovky mezitím pobíhají a míří v opačném směru ven.

Houstnoucí tlačenice. Vzduch, že by se dal krájet, hukot vzrušených hlasů, který je občas překrytý něčí hlasitou instrukcí, jež proudy lidí usměrňuje do správných chodeb a schodišť.

David to sleduje, ale na rozdíl od většiny ostatních nepodlehne panice. Protlačí se mezi dvěma ozbrojenci „Musim zajistit dokumentaci.“

Ozbrojenci kývnou, že rozumí, oč jde, a jeden z nich Davida mlčky následuje s puškou připravenou k palbě.

Otvírají těžká pancéřová vrata, která odolají imohutnému výbuchu, a vyráží spojovací chodbou osvětlenou pouze záložními červenými ledkovými bludičkami lemujícími podlahu.

Vylidněnou chodbou se rozléhají jejich rychlé kroky. Vzduch je tu sice stejně stojatý, ale teplota zřetelně nižší a někde se tu zapomněl dokonce i nějaký kyslík.

David se věcně otočí na bezejmennou postavu v černém pancéřování „Zabezpečili archiv?“

Plechový hlas zevnitř mu stroze odpovídá „Pokud vim, je tam Sigi se svym komandem.“ David spokojeně přikyvuje.

18


Procházejí dalšími železnými dveřmi nadepsanými Archiv.

Za nimi stojí dvojice jiných vojáků.

David se přímo ptá na šéfa sekce „Vrchní ředitel Haatan?“

„Je u sebe v servru. Tady je klid, pane“ hlásí velitel skupiny.

To Davida uklidní. Pokračuje dál, vojáci zůstávají. Haatan je zvláštní pavouk. Vypadá, že je odstřižený od všech ambicí, intrik a sporů a jenom si něco kutí v Archivu. Ví se, že v něm schraňuje netušené množství dat a to včetně vylhaných demagogických a nepřátelských spisů, které už snad zmizely ze světa. Tedy kromě Archivu. I když David nikdyneochopil, co lidi v některých z nich vidí, když je jasné, že v případě takzvané Bible a dalších heretických spisů jde jenom o podvržené plagiáty a apologety Proroka.

Podle Hasmeda by se Archiv měl prostě zničit, tyhle věci by se neměly uchovávat ani ke studijním účelům nepřítele. David si není jistý, jestli je tenhle spor o Archiv příčinounevraživosti mezi Hasmedem a Haatanem, nebo naopak ta nevraživost vede Hasmeda k chuti rušit Archiv.

Kupodivu i Haatan evidentně má vlivné zastánce v nejvyšších kruzích, protože zatím Archiv funguje dál a dokonce rozšiřoval nějaký depozitář. A i když vztahy mezi Davidovým šéfem a Haatanem jsou na ostří nože, David si dokázal vybudovat pozici, že je, asi jako jediný z Hasmedova úřadu, dobře přijímaný i Haatanem. Dokonce má pocit, že Haatan se k němu chová s určitým nádechem přátelství. I když, člověk by si u pavouka jako Haatan neměl příliš osobně brát jak negativní, tak pozitivní věci. Každopádně David má u Haatana vždy dveře otevřené a oplácí mu to třeba i tím, že lidé z Davidova týmu kolikrát pomohli

19


Haatanovi, když byl Archiv v problémech, nebo, jako je tento

případ, David automaticky zařazuje Archiv do zóny nejvyššího

stupně ochrany, takže speciálové chrání nejen Hasmedův

úřad, ale i Archiv.

Ani neví, proč to dělá. Ale asi ho baví udržovat tyhle širší dobré vztahy. Možná je to také trochu zištné a slibuje si, že až někdy bude chvíle času, přemluví Haatana, aby mu nějaké ty zajímavé kuriozity ukázal. Nejspíš sám Haatan se rád pochlubí - možná že se o radost ze svých pokladů nemá s kým podělit.

Možná by to David neměl oddalovat. Řeknu Haatanovi, jak jen bude chvíle, to je dobrý nápad pomyslí si.

Vstupuje do dalšího okruhu chodeb a otvírá dalšípancéřovaná dvířka vedoucí do úzké chodbičky. Dýchne na nějbožský chládek. Celý Archiv je přes přísné předpisy o zacházení s energií pečlivě utěsněn a reliktní klimatizací udržovaný ve vychlazeném stavu. Projde úzkou chodbičkou a otvírá dveře nadepsané Velín archivu.

Do nosu ho udeří zápach spálené bužírky i vyhořelých elektronických obvodů. U několika běžících počítačů stojí Haatan a cosi nastavuje. Jeden z rackových stojanů v koutě místnosti je hořelý, stejně jako je očazená stěna kolem něj.

David obhlíží situaci „Tvý poklady jsou v pořádku?“

Haatan přikyvuje. Opravdu vypadá jako hodně nekonformní podivín žijící si ve světě odstřiženém od reality.

„Jo, zkoušeli to už nad ránem. Kluci všechno natvrdo odpojili od sítě. Naštěstí. Kdyby byli pomalejší, všechno to shořelo, někdo dokázal na síť napálit vysokofrekvenční tři kilovolty.“

David to uznale oceňuje „a spodní archiv?“

20


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti

eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist