E-kniha: Lhářův klíč – Mark Lawrence

LHÁŘŮV

KLÍČ

válka červené královny

kniha DRUHÁ

Mark Lawrence

TALPRESS

Copyright © 2015 by Mark Lawrence

Translation © 2017 by Martina Šímová

Map © Andrew Ashton

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-662-2

Poděkování

Mockrát děkuji všem dobrým lidem ve Voyageru, kteří umožnili vydání této knihy. Díky nim ji te= držíte v rukou.

Zvláštní poděkování patří Jane Johnsonové za její neustálou, všudypřítomnou podporu i za nedocenitelné úpravy textu.

Velký dík Sarah Chornové za cennou zpětnou vazbu z rané verze knihy.

Dále tleskám svému agentovi Ianu Drurymu i celému týmu v Sheil Land za prvotřídně odvedenou práci.

PoZNÁMKAAUTORA

Pro ty z vás, kteří na knihu čekali rok, přikládám stručné shrnutí prvního dílu, Princ bláznů. Jednak vám osvěžím paměC a zároveň se vyhneme tomu, aby si postavy musely říkat věci, které už dávno vědí. Psát a číst něco podobného by bylo neskutečně otravné.

Níže uvádím okolnosti důležité pro budoucí vyprávění.

1. Jalan Kendeth (vnuk Červené královny) a Snorri ver Snaga

son (obrovský Viking) se vydali na cestu z Červené marky

(severní Itálie) k Trpkému ledu (severní Norsko), spojeni

kletbou, kter áz jednoho činí stoupence světla a z druhého

přívržence tmy. 2. Jalan nyní patří temnotě a každý soumrak ho navštěvuje

ženský přízrak jménem Aslaug. 3. Snorri náleží světlu a každé svítání ho navštěvuje mužský

přízrak jménem Baraqel. 4. Jalan se Snorrim se vydali do Černé pevnosti, aby osvobodili

Snorriho ženu a přeživší dítě ze zajetí Svena Zlomeného

vesla a služebníků Mrtvého krále – nekromantů, nenaroze

ných a Edrise Deana. Záchranná mise však selhala a Snorri

ho rodina zahynula. 5. Jalan, Snorri a Tuttugu, tlustý, bázlivý Viking, jsou jedinými

přeživšími výpravy k Černé pevnosti. Vrátí se do přístavního

města Trond, kde tráví zimu. 6. Snorri získal Lokiho klíč – kouzelný předmět, jenž dokáže

otevřít kterýkoliv zámek. Mrtvý král po klíči velmi touží. 7. Z nepřátel v Černé pevnosti možná přežili Edris, skupina

válečníků klanu Hardassa (Rudí Vikingové) a několik nek

romantů z Potopených ostrovů. 8. Jalanova babička, Červen ákr álovna, se i nad ále zdržuje v Čer

vené marce spolu se svou starší sestrou, známou jako Tichá

sestra, a znetvořeným starším bratrem, Garyem. Právě kouz

lo Tiché sestry spojilo Jalana se Snorrim dohromady. 9. Několik mocných jedinců vládnoucích magií manipuluje s udá

lostmi v Roztříštěné říši. Často představují vedoucí zájmy za

některým ze stovky říšských trůnů. Mrtvý král, Modrá dáma,

ledov áčarodějnice Skilfar a snový čaroděj Saracén jsou čtyři

z nich. Skilfar a Saracéna Jalan potkal na cestě k Černé pev

nosti. Mrtvý král se ho se Snorrim několikrát pokusil zabít.

Modrá dáma svádí dlouhou, tajnou válku s Červenou krá

lovnou a zd áse, že vede i ruku Mrtvého kr ále, přestože on

sám to možná neví. Pro mou matku Hazel

PROLOG

Dva muži v místnosti s příliš mnoha dveřmi. Jeden vysoký, oděný ve splývavém rouchu, přísný, s krutým, inteligentním výrazem ve tváři. Druhý menší, štíhlý, s divoce rozcuchanými vlasy a pestrobarevným oblečkem, z nějž přechází oči.

Ten menší se zasměje smíchem mnoha odstínů – je to zvuk, který skolí ptáka v letu a stejně snadno způsobí, že na holé větvi vyraší květy.

„Povolal jsem tě!“ Vysoký muž zatín ázuby, jako by se toho druhého snažil udržet na místě, ruce m ávšak nečinně spuštěné podél těla.

„Pěkný trik, Keleme.“

„Ty mě znáš?“

„Znám všechny.“ Ušklíbne se. „Jsi čaroděj dveřník.“

„A ty jsi kdo?“

„Ikol.“ Jeho oděv se náhle promění, šarlatové lilie na šedém pozadí vystřídají odrané žluté kostky v modré. „Olik.“ Usměje se a jeho úsměv oslňuje a řeže jako ostří nože. „Loki, je-li libo.“

„Jsi bůh, Loki?“ Kelemova tvář zůstává kamenná. Není pobavený, rozkazuje. Jeho tvrdé, ledové oči září urputným soustředěním.

„Ne.“ Loki se otočí a pohlédne směrem k početným dveřím. „Ale ví se o mně, že lžu.“

„Volal jsem toho nejmocnějšího –“

13

„Ne vždycky dostaneš to, co chceš.“ Jeho hlas je skoro zpěvavý. „Ale občas dostaneš to, co potřebuješ. Dostal jsi mě.“

„Takže jsi bůh?“

„Bohové jsou tupí a nudní. Stál jsem před jejich trůnem. Sedí na něm Ódin, staroch Jednoočko, a do každého ucha mu našeptává jeden havran.“ Loki se usměje. „Vždycky jsou v tom havrani. To je k popukání.“

„Potřebuju –“

„Lidé nevědí, co potřebují. Stěží vědí, co chtějí. Wodin, otec bouří, bůh bohů, tvrdý a moudrý. Hlavně tvrdý. Líbil by se ti. A dív áse, poř ád se dív á, ten ti viděl věci!“ Loki se otočí, aby se rozhlédl po místnosti. „J ájsem jen šaškem v síni, kde byl stvořen svět. Křepčím, žertuju, předvádím kousky, nejsem důležitý. Ale představ si... co kdybych to byl já, kdo tah áza nitky a nutí bohy tančit? Co kdyby se v samém jádru, když půjdeš dostatečně hluboko a odhalíš jednu pravdu po druhé... v samém srdci všech věcí... skrývala lež, jako červ svinutý uvnitř jablka, hrůzný Oroboros, stejně jako se v každém kousku tvého bytí, nehledě na jemnost řezu, skrýv átajemství lidí? Řekni, nebyl by to povedený žert?“

Kelem se tomu nesmyslu zamračí, pak rychle potřese hlavou a znovu se soustředí na svůj cíl. „To j ázbudoval tuhle místnost. Vytvořil jsem ji ze svých selhání.“ Pokyne ke dveřím. Třináct jich stojí jedny vedle druhých, ve zdech jinak holého pokoje. „Jsou to dveře, které nedokážu otevřít. Můžeš odejít, ale žádné nepovolí, dokud je všechny neodemkneš. Zařídil jsem to tak.“ Komnatu ozařuje světlo jediné svíčky. Muži se pohybují, jejich stíny tančí v třepotavém plameni.

„Proč bych odcházel?“ V Lokiho ruce se objeví stříbrný pohár, přeték ávínem. Je temné a rudé jako krev. Upije z něj.

„Ve jménu dvanácti archandělů ti nařizuji –“

„Ano, ano.“ Loki nad zaříkáním mávne rukou. Víno tmavne čím dál víc, až má nakonec černou barvu, která zláká oko a potom ho oslepí. Černá, která nahlodá a poskvrní lesklé stříbro. Je tak temná, že je absencí světla. A potom je z ní najednou klíč. Černý, skleněný klíč.

„Je to...“ Hlas čaroděje je lačný, dychtivý, „... s ním je otevřu?“

14

„To doufám,“ řekne Loki a pohrává si s klíčem v prstech.

„Co je to za klíč? Není Acheronův? Vyhnali ho z nebes, když –“

„Je můj. Právě jsem ho stvořil.“

„Jak víš, že ty dveře otevře?“ Kelem těk áočima po místnosti.

„Je to dobrý klíč.“ Loki pohlédne mágovi do očí. „Je to všeklíč. Všechny klíče, které kdy byly, jsou a budou, i každý klíč, který by mohl být.“

„Dej mi –“

„To by přece nebyla žádná zábava.“ Loki dojde k nejbližším dveřím a spočine na nich prsty. „Tyhle.“ Všechny dveře jsou dřevěné a obyčejné, ale tyto se při jeho dotyku změní na plát lesklého černého skla bez jediné vady. „Tyhle jsou záludné.“ Položí na dveře dlaň a vzápětí se objeví kolo. Po obvodu má osm zubů a je ze stejného černého skla – pyšně vyčnív áven, jako byste jeho otočením mohli dveře odemknout a otevřít. Loki se ho ani nedotkne. Místo toho poklepe klíčem na vedlejší stěnu a celá místnost se promění. Te= m ávysoké klenuté stropy, čisté linie, stěny z litého kamene a obrovské kruhovité dveře ze stříbrné oceli zasazené ve stropě. Panely vsazené do zdí vyzařují světlo. Z komnaty vede chodba, táhne se dál, než oko dohlédne. Po obvodu krypty, přesně stopu od stěny, stojí třináct oblouků ze stříbrné oceli; všechny naplňuje třpytivé světlo jako tanec měsíčních paprsků na hladině. Všechny až na ten před Lokim, který je černý. Temný, křišCálový povrch roztříští světlo na drobné střípky a potom je do jednoho pohltí. „Otevři tyhle dveře, a svět skončí.“

Loki se postupně zastaví u každých dveří a dotkne se jich. „Za jedněmi z nich leží tv ásmrt, Keleme.“

Čaroděj ztuhne a potom se ušklíbne. „Bůh lstí –“

„Nic se neboj,“ usměje se Loki. „Ty se ti nikdy nepovede otevřít.“

„Dej mi ten klíč.“ Kelem natáhne ruku, ale ke svému hostu neuděl áani krok.

„A co tyhle dveře?“ Loki se podív ána kruh stříbrné ocele nad jejich hlavou. „Ty ses mi pokusil zatajit.“

Kelem neodpoví.

„Kolik pokolení už žijí tví lidé tady v podzemních slujích a skrývají se před světem?“

15

„Nejsou to žádné sluje!“ naježí se Kelem a stáhne ruku. „Svět je otrávený. Den Tisíce sluncí –“

„ – byl před dvěma sty lety.“ Loki bezstarostně mávne klíčem ke stropu. Obrovsk ávrata zasténají, potom se zhoupnou na svých pantech a zasypou muže hlínou a prachem. Jsou tak tlustá, jako je člověk vysoký.

„Ne!“ Kelem padne na kolena a rukama si chrání hlavu. Usadí se na něm prach a promění ho ve starce. Podlahu pokrýv áhlína pln ázelených výhonků, červi se kroutí a svíjí, kolem se hemží brouci a vysoko nad nimi, na konci dlouhé svislé šachty, hoří kruh modré oblohy.

„Tady. Otevřel jsem pro tebe ty nejdůležitější dveře. Vyjděte ven a napněte síly, než bude pozdě. Z východu přicházejí další osadníci.“ Loki se rozhlédne kolem, jako by sám hledal cestu ven. „Děkovat mi nemusíš.“

Kelem zvedne hlavu, vytře si prach z červených, uslzených očí. „Dej mi ten klíč.“ Jeho hlas je pouhé zakrákání.

„Budeš si ho muset najít.“

„Nařizuji ti...“ Ale klíč je pryč, stejně jako Loki. Zůstává jenom Kelem. Kelem a jeho selhání.

16

1

Z oblohy pršely okvětní lístky a ze všech stran zaznívalo nadšené provolávání slávy. Jel jsem na mocném válečném oři v čele nejlepšího jezdeckého oddílu kavalérie Červené marky, kter áse ubírala ulicí Vítězství k paláci Červené královny. Z davu vybíhaly krásné ženy a vrhaly se na mě, muži souhlasně halekali. Zamával jsem –

Buch. Buch. Buch.

M ámysl se pokusila vetkat bušení do snu. M ám dobrou představivost, a tak ještě chvíli držel pohromadě. Mával jsem urozeným dámám zdobícím balkóny a verandy. Své bratry, kteří se tvářili, jako by spolkli citrón, jsem počastoval mužným úsměvem –

Buch! Buch! Buch!

Vysoké domy Karmínky se začaly hroutit, okolní dav řídl, tváře lidí byly náhle rozmlžené.

BUCH! BUCH! BUCH!

„K čertu.“ Převalil jsem se a z hřejivé náruče přikrývek jsem vplul do mrazivého ranního šera. „A tomuhle oni říkají jaro!“ Třásl jsem se jako osika. S námahou jsem se nasoukal do kalhot a pospíšil jsem si dolů.

Podlaha hospody U Tří seker byla posetá prázdnými džbánky, opilci, převrženými lavicemi a převrácenými stoly. Všechno bylo jako obyčejně. Když jsem sešel do přízemí, Maeres čenichal kolem kostí poházených u krbu a vrtěl ocasem.

17

BUCH! BUCH –

„No jo! No jo! Už jdu.“ Někdo mi v noci rozrazil hlavu kamenem. Anebo jsem měl příšernou kocovinu. AC se propadnu, jestli vím, proč by měl princ Červené marky otevírat vlastní dveře dotěrným návštěvníkům, ale hlava mě bolela tak, že bych udělal cokoliv, jen abych bušení zastavil.

Prodral jsem troskami na podlaze, překročil jsem břicho Erika Trojzubého, v němž to žbluňkalo pivem, a ke dveřím jsem došel právě ve chvíli, kdy se zatřásly pod dalším úderem.

„Krucinál! Jsem tady!“ křikl jsem co nejtišeji a zaCal zuby, když mi hlavou šlehla ostrá bolest. Chvíli jsem zápasil se závorou a konečně se mi ji povedlo zvednout. „Co je?“ S trhnutím jsem otevřel dveře. „Co?“

Předpokládám, že kdybych byl střízlivější a o něco méně rozespalý, nejspíš bych zůstal v posteli. Právě to mě napadlo, když jsem o chvíli později dostal pěstí přímo mezi oči. S kňouráním jsem zavrávoral, zakopl o Erikovo břicho a v příštím okamžiku už jsem seděl na zadku a zíral do tváře rozhněvané Astrid. Stála ve dveřích ve světle jitra, které bylo mnohem jasnější, než by mi bylo milé.

„Ty zmetku!“ Tyčila se nade mnou s rukama v bok. Ostré světlo kolem ní mě bodalo do očí jako třísky, její zlaté vlasy však proměnilo v malý zázrak a dokonale zdůraznilo její smyslnou postavu, díky které jsem po ní začal pošilhávat hned první den v Trondu.

„C-co?“ Sundal jsem nohy z Erikova baňatého břicha a trochu jsem se odsunul. Pořád jsem seděl na zadku. Ruce jsem měl krvavé, jak jsem se dotkl rozbitého nosu. „Anděli, miláčku –“

„Ty parchante!“ Vrhla se za mnou, paže obtočené kolem těla, a s ní dovnitř zavála zima.

„J á–“ Se slovem „parchant“ jsem nemohl nesouhlasit, ledaže bychom ho brali doslovně. Jednou rukou jsem skončil v kaluži něčeho nevábného a rychle jsem se postavil. Dlaň jsem si utřel do Maera, který sem přiběhl čmuchat. Navzdory násilí, kterého se dopustili na jeho páníčkovi, vesele vrtěl ocasem.

„Hedvika ver Sorrenová?“ V Astridiných očích plála vražda.

18

Dál jsem ustupoval. Možná jsem byl větší než ona, ale Astrid byla vysok áa siln áa v pravačce měla p áru, za niž by se nemusel stydět ani chlap. „Přece bys nevěřila pouličním klepům, sla=oušku.“ Rychle jsem popadl stoličku a dal jsem ji mezi nás. „Na tom, že mě jarl Sorren jako prince Červené marky pozval do své síně, když se dozvěděl, že jsem ve městě, přece není nic divného. Hedvika a j á–“

„Hedvika a ty co?“ Chytila stoličku, kterou jsem mezi námi držel jako štít.

„My, tedy – vlastně nic.“ Sevřel jsem dřevěnou nohu o něco důkladněji. Kdybych ji pustil, dával bych jí do ruky zbraň. Dokonce i ve stavu bezprostředního ohrožení jsem v duchu zalétl k Hedvice: pohledn átmavovl áska s uličnickýma očima, trochu malá, ale se všemi náležitostmi, které si jen chlap může přát. „Stěží nás představili.“

„To muselo být nějaké představování, když jarl svolal své huskarly, aby tě předvedli před soud!“

„Do prdele.“ Pustil jsem stoličku. Spravedlnost na Severu většinou znamenala, že vám zlámali žebra a vyrvali vám je z hrudi.

„Co je to tu za povyk?“ Za sebou jsem uslyšel ospalý hlas.

Ohlédl jsem se a spatřil jsem Eddu. Stála na schodech s bosýma nohama, zavinut ádo kožešin z naší postele. Dole jí vykukovaly štíhlé nohy, nahoře bylo vidět sněhobíl áramena halen áprameny světlých vlasů.

Neměl jsem se obracet. Nikdy nespouštějte oči z možného nepřítele. ZvlášC ne poté, co jste mu dali zbraň.

„Opatrně!“ Něčí ruka mě stlačila zpátky na špinavou podlahu.

„Co to k čertu –“ Otevřel jsem oči a viděl jsem, že se nade mnou někdo sklání. Někdo velký. „Au!“ Ten někdo mi neohrabanými prsty zašátral po bolavém místě těsně nad lícní kostí.

„Jen ti vyndávám třísky.“ Někdo velký a tlustý.

„Jdi ode mě, Tuttugu!“ Znovu jsem se pokusil posadit a tentokrát se mi to podařilo. „Co se stalo?“

„Praštili tě stoličkou.“

Trochu jsem zasténal. „Na žádnou stoličku si nevzpomínám, j á– AU! Co to sakra děl áš?“

19

„Ty si možná na žádnou stoličku nevzpomínáš, ale právě ti ji vytahuju z obličeje – tak bu= zticha a nešij sebou. Nechceme poničit tu pěknou tvářičku.“

Potom už jsem se snažil nehýbat. Měl pravdu – pěkn átv ář a šlechtický titul byly více méně mými jedinými trumfy a ani o jeden jsem nechtěl přijít. Abych nemyslel na bolest, zkusil jsem si vzpomenout, jak mě proboha mohli zbít mým vlastním nábytkem. V hlavě jsem měl prázdno. Matně jsem si vybavoval křik a ječení... pak jsem viděl, jak ležím na podlaze a někdo do mě kope... záblesk dvou žen odcházejících ruku v ruce, jedna drobná, mladá a bledá, druhá vysoká, zlatovlasá, asi třicetiletá. Ani jedna se neohlédla.

„Dobrá! Vstávej. Víc toho te= nezmůžu.“ Tuttugu mě zatahal za paži, aby mě dostal na nohy.

Motal jsem se, bylo mi špatně, hlavu jsem měl jako střep. Pořád jsem byl trochu opilý a kupodivu i mírně nadržený.

„Tak poj=. Musíme jít.“ Tuttugu mě táhl ke dveřím, jimiž prosvítalo jasné světlo. Pokusil jsem se zapřít o paty, ale nebylo mi to nic platné.

„Kam?“ Jaro v Trondu se ukázalo být mnohem horší než třeskut ázima v Červené marce a j áse mu nehodlal vystavovat víc, než bylo nezbytně nutné.

„Do přístavu!“ Tuttugu se tvářil ustaraně. „Možná to ještě stihneme.“

„Proč? Co stihneme?“ Z rána jsem si moc nepamatoval, zato jsem věděl, že Tuttugu se strachuje skoro neustále. Setřásl jsem jeho ruku. „J ájdu tak nanejvýš do postele.“

„Jestli chceš, aby tě muži jarla Sorrena našli právě tam...“

„Co je mi do jarla Sorr– aha.“ Vzpomněl jsem si na Hedviku. Vybavil jsem si ji, jak leží na kůžích v ložnici v domě svého otce, zatímco všichni ostatní stále hodují na svatbě její sestry. Viděl jsem ji na svém plášti během neuváženého dostaveníčka pod širým nebem. Zepředu mě zahřála, ale málem mi tehdy umrzl zadek. Vzpomněl jsem si, jak mě navštívila v hospodě, když se jí podařilo utéct vychovatelkám... divím se, že to odpoledne z vývěsního štítu nespadly všechny tři sekery. „Dej mi chvilku... dvě

20

chvilky!“ Zvedl jsem ruku, abych Tuttuga zastavil, a vyřítil se nahoru.

Když jsem vrazil do svého pokoje, chvilka mi bohatě stačila. Dupl jsem na uvolněné prkno v podlaze, sebral jsem všechny své cennosti, popadl náruč oblečení a hnal se dolů dřív, než se Tuttugu stačil poškrabat na svých tučných bradách.

„Proč do přístavu?“ V kopcích bychom se ztratili rychleji a na člun bychom nasedli v Aöeflově fjordu v osadě Hjorl ležící na pobřeží. „Přístav prohledají ze všeho nejdřív – hned jak to tu obrátí vzhůru nohama.“ Navíc nebylo pochyb, že než si v docích vyhádám cestu do Maladonu nebo Surtánu, jarlovi muži mě desetkrát najdou.

Tuttugu překročil Flokiho Puklou přilbu, který ležel rozvalený za výčepem a chrápal jako na lesy. „Snorri se chystá vyplout.“ Se sténáním se ohnul pod pult.

„Snorri? Vyplout?“ Zdálo se, že stolička mi z hlavy vytloukla víc než jen vzpomínky na dnešní ráno. „Proč? Kam pluje?“

Když se Tuttugu narovnal, v ruce držel můj meč. Celou zimu ležel schovaný v polici a byl te= zaprášený a zašlý. Nesáhl jsem po něm. Nemám nic proti tomu, nosit meč v končinách, kde si to nevyloží jako pozvánku k souboji – ale Trond takovým místem rozhodně nebyl.

„Vezmi si to!“ Tuttugu mi zbraň podával jílcem napřed.

Nevšímal jsem si ho a soukal jsem se do šatů. Byly z drsné severské příze, kousavé, ale teplé. „Odkdy m áSnorri lo=?“ Ikeu prodal, aby zaplatil naši výpravu k Černé pevnosti – alespoň na to jsem si vzpomínal.

„Nemám zavolat Astrid? Třeba tě druhá rána židlí přivede k rozumu!“ zabručel Tuttugu a hodil mi meč k nohám, zatímco jsem se soukal do bot.

„Astrid? ... Astrid!“ Náhle jsem to viděl zcela jasně. Polonahá Edda schází ze schodů, Astrid ji nevěřícně sleduje. Už je to dlouho, co se mi ráno tak ohromně pokazilo. Samozřejmě jsem nechtěl, aby se ty dvě potkaly za podobných okolností, ale Astrid mi nepřišla jako žárlivý typ. Popravdě řečeno si nejsem jistý, zda jsem byl jediným mladíčkem, co jí zahříval postel, zatímco její

21

muž obchodoval na moři. Většinou jsme se potkávali u ní doma na Arllově svahu, takže jsem s Eddou nemusel dělat kdovíjaké tajnosti. „Jak se Astrid o Hedvice vůbec dozvěděla?“ Ještě víc mě zajímalo, jak je možné, že se ke mně dostala dřív než jarlovi muži, a kolik mi v tom případě zbýv áčasu.

Tuttugu si přejel dlaní přes obličej. Byl rudý jako řípa a navzdory jarnímu mrazíku se potil. „Hedvice se povedlo vypravit posla, zatímco její otec zuřil a sháněl dohromady své muže. Kluk dorazil tryskem ze Sorrenbrodu a začal se ptát po cizím princi. Lidé ho poslali k Astrid domů. To jsem se dozvěděl od Oláf Ryboruky, když jsem ji viděl rázovat po Karlocestě. Byla vzteky bez sebe. A tak...“ Zhluboka se nadechl. „Můžeme te= jít, protože –“

Ale j áuž jsem byl na nohou, proběhl jsem kolem něj a vrhl se v nezdravě jasnou náruč chladného jarního dne. Probrodil jsem se polozmrzlou, mazlavou břečkou a vyrazil směrem k přístavu. Lodní stěžně čněly kousek nad okolními domy, vysoko na nebi poletovali racci a častovali můj postup výsměšným krákáním.

22

2

Jestli něco nenávidím víc než čluny, pak pomyšlení na to, že mě zamorduje rozlícený otec. Doběhl jsem do přístavu s levou botou na pravé a s pravou na levé noze a s mečem připnutým tak nízko, že mi každou chvíli podrážel nohy. Přivítal mě obvyklý pohled: nábřeží se hemžilo lidmi, přestože rybáři vypluli na moře už před několika hodinami. Přístav ležel celou zimu v sevření ledu a Seveřanů jako by se s příchodem jara zmocnilo šílenství. Ne že by tu snad rozkvétaly kytky a kolem poletovaly včely jako v civilizovanějších krajích – teplota se pohybovala lehce nad bodem tání slané vody. Les stěžňů se oproti jasnému obzoru sléval v ostrou přímku, dlouhé veslice a vikinské čluny kotvily v hloučcích kolem velkých obchodních trojstěžníků z desítky zemí daleko na jihu. Všude se hemžili námořníci, kteří nakládali a vykládali, kouzlili s lanovím, o kus dál ženy rybářů proklatě ostrými noži porcovaly úlovek z minulé noci.

„Nevidím ho.“ Snorriho nebylo v davu obyčejně těžké najít – prostě jste se jen dívali vzhůru.

„Támhle!“ Tuttugu mě zatahal za ruku a ukázal k lo=ce, která musela být tím nejmenším člunem v celém přístavu – a byla obsazen átím největším n ámořníkem.

„Támhleta věc? VždyC se do ní nevejde ani Snorri!“ zabědoval jsem, ale stejně jsem spěchal za Tuttugem. U hlavní přístavní

23

stanice se strhlo pozdvižení a skoro bych přísahal, že někdo zakřičel „Kendeth!“

Předběhl jsem Tuttuga, vystřelil jsem po molu s mečem na půl žerdi a ke Snorrimu miniaturnímu člunku dorazil dlouho před tlouštíkem. Snorri se na mě podíval přes hřívu zcuchaných černých vlasů. Jeho pohled byl neskrytě podezřívavý. Ucouvl jsem.

„Co je?“ Rozhodil jsem rukama. U člověka, který vládne sekerou tak jako Snorri, musíte brát sebemenší náznak nepřátelství smrtelně vážně. „Co jsem provedl?“ Vybavoval jsem si nějaké rozepře, i když bylo nepravděpodobné, že bych měl odvahu otevřeně nesouhlasit s šest stop vysokým, svalnatým šílencem.

Snorri zakroutil hlavou a odvrátil se, aby v lodi upevnil zásoby jídla. Člun jich byl zjevně plný. Zbytek místa zabíral on.

„Ne, vážně! Praštili mě do hlavy. Co jsem udělal?“

Tuttugu mě se supěním doběhl; zjevně chtěl něco říct, ale sotva popadal dech.

Snorri si odfrkl. „Odplouvám, Jale. Nesnaž se mi to rozmluvit. Jen počkáme a uvidíme, kdo z nás pukne jako první.“

Tuttugu mi položil ruku na rameno a ohnul se v pase, jak jen mu to jeho bachraté břicho dovolovalo. „Jale –“ AC už chtěl říct cokoliv, jeho slova zdusilo další sípání a lapání po dechu.

„Kdo z nás pukne jako první?“ Už mi začínalo svítat. Snorriho šílený plán. Jeho odhodlání odejít s Lokiho klíčem na jih... a mé stejně pevné rozhodnutí zůstat v bezpečí Tří seker a užívat si vybrané dámské společnosti,dokudminedojdoupeníze anebo se počasí nezlepší natolik, že bude možné uvažovat o plavbě na kontinent. Aslaug se mnou souhlasila. S každým západem slunce se vynořila z nejtemnějších hlubin mé mysli a mluvila o tom, jak je Seveřan nerozumný. Dokonce mě přesvědčila, že by bylo nejlepší, kdybychom se rozdělili a nechali ji i služebníka světla Baraqela odejít do jejich říší a odnést s sebou poslední zbytky Sestřina kouzla.

„Jarl Sorren...“ Tuttugu nasál vzduch do plic. „Jarlovi muži!“ Ukázal prstem na druhý konec mola. „Běž! Rychle!“

Snorri zamrkal a napřímil se. Vzápětí se zamračil, když na molu zahlédl houf ozbrojených huskarlů razících si cestu skrz dav. „S jarlem Sorrenem nemám žádnou při...“

24

„Ale Jal jo!“ Tuttugu mi dal herdu přímo mezi lopatky. Chvíli jsem vrávoral s rukama roztaženýma jako pták, udělal jsem krok dopředu, zakopl o svůj zatracený meč a sletěl přímo do člunu. Odrazil jsem se od Snorriho, což bylo jen o něco méně bolestivé než přistát na palubě nosem napřed. Naštěstí mě včas zachytil, takže jsem padl do vody na dně lodi, spíš než do moře po své levici.

„Co to, do Helje?“ Snorri zíral na Tuttuga, který se začal soukat do člunu.

„Jdu taky,“ řekl tlouštík.

Ležel jsem na boku v ledové, špinavé vodě na dně Snorriho ledového, špinavého člunu. K rozjímání nebyla ta nejlepší doba, ale stejně jsem se pozastavil nad tím, jak jsem se mohl za tak krátký čas dostat z hřejivého, slastného objetí Eddiných štíhlých údů mezi špinavou změC lodních lan na dně vlhkého člunu. Chytil jsem se malého stěžně a se zaklením jsem se posadil. Dopřál jsem si chvíli, abych popadl dech, a zároveň mi došlo, že nechápu, proč chce Tuttugu odjet s námi.

„Vylez ven!“ Snorriho očividně napadlo to samé. „Začal jsi tu nový život, Tutte.“

„A taky ten zatracený člun potopíš!“ Protože se nikdo neměl k tomu, aby začal s útěkem, sám jsem se chopil vesel. Byla to pravda – Tuttuga na jihu nic nečekalo, a navíc se skutečně zdálo, že mu život v Trondu vyhovuje mnohem víc než jeho předchozí kariéra vikinského nájezdníka.

Tuttugu slezl pozadu do člunu, při otáčení se skoro svalil.

„Co to děláš, Tutte?“ Snorri se natáhl, aby ho zachytil, zatímco já jsem drapl stěny lodi, která se povážlivě zakymácela. „Zůstaň tu. Nech tu svou ženskou, aC se o tebe postará. Tam, kam mám namířeno, se ti líbit nebude.“

Tuttugu se ve stísněné lo=ce podíval na Snorriho. „My, undorethští.“ Nic dalšího neřekl, ale Snorrimu to očividně stačilo. Koneckonců byli poslednízesvéholidu.Všechno,co zbylo z Uuliskindu. Snorri odevzdaně svěsil ramena, potom se chopil vesel a mě odhodil na pří=.

„Stůjte!“ ozvalo se z mola, po němž dupaly desítky nohou. „Zastavte tu lo=!“

25

Tuttugu odvázal lano, Snorri se opřel do vesel a hladce odrazil od břehu. První z huskarlů jarla Sorrena doběhl k místu, kde jsme před chvíli kotvili. V obličeji byl brunátný a řval, abychom se vrátili.

„Vesluj rychleji!“ Zmocnila se mě panika, bál jsem se, aby se nevrhl za námi. Pohled na rozzuřené muže vyzbrojené ostrým železem na mě obvykle mív ápodobný účinek.

Snorri se zasmál. „Na plavání nemají výstroj.“ Podíval se na křiklouny na břehu a jeho burácivý hlas přehlušil všechny jejich protesty. „A jestli ten chlap hodí tu sekeru, co m áv ruce, přijdu mu ji vrátit osobně.“

Huskarl se zarazil se zbraní napůl vztyčenou ve vzduchu.

„To vám patří!“ zakřičel jsem, i když jsem si dal záležet, aby mě neslyšeli. „Mor na Norsheim a všechny jeho ženský!“ Zkusil jsem se postavit a zahrozit jim pěstí, ale rychle jsem si to rozmyslel, když jsem skoro sletěl do vody. Ztěžka jsem si sedl a chytil se za bolavý nos. Alespoň jsem konečně mířil na jih, a to pomyšlení mi zlepšilo náladu. Připluju domů jako hrdina a ožením se s Lisou DeVeerovou. Myšlenky na ní mě udržely při životě po cestě k Trpkému ledu, a te= když Trond mizel v závoji mlhy, jsem se k nim znovu upnul.

Zdálo se, že za ty měsíce, kdy jsem se občas zatoulal do doků a mračil se na ukotvené čluny, se ze mě stal lepší námořník. Pozvracel jsem se až tehdy, když jsme byli tak daleko od přístavu, že jsem stěží rozeznal výraz v brunátných tvářích huskarlů.

„Radši to nedělej po větru,“ poznamenal Snorri, aniž by přestal veslovat.

Dosténal jsem, a teprve potom jsem odpověděl: „Te# už to vím.“

Otřel jsem si obličej od toho nejhorší. Naštěstí jsem snídal jenom ránu do nosu, a tak jsem neměl co zvracet.

„Poplují za námi?“ zeptal se Tuttugu.

Pocit náhlé radosti nad tím, že jsem unikl ze spárů strašlivé smrti, zmizel stejně rychle, jako se objevil. Půlky jsem měl stažené strachem. „Nepoplují... že ne?“ Přemýšlel jsem, jak rychle asi Snorri dovede veslovat. Pokud bychom se spolehli na plachty, náš ubohý člunek by nikdy nemohl předhonit jednu z dlouhých veslic jarla Sorrena.

26

Snorri pokrčil rameny. „Co jsi udělal?“

„Jeho dcera.“

„Hedvika?“ Zavrtěl hlavou a pak se zasmál. „Nejsi první chlap, kterého jí jarl vyhání z postele. Většinou mu stačilo, že vzali nohy na ramena a nikdy se nevrátili, ale princ Červené marky... to je jiná. S princem si dá možná větší námahu. Dovleče tě zpátky a dohlédne na to, že tě zavážou před Ódinovým kamenem.“

„Ach bože!“ zasténal jsem. Další pohanské mučení, o kterém jsem neslyšel. „Sotva jsem se jí dotkl. Přísahám.“ Začala se mě zmocňovat nov áhrůza, cítil jsem, že se možn áznovu pozvracím.

„Znamená to, že si ji vezmeš,“ řekl Snorri. „Zavážou vás. A z toho, co jsem slyšel, ses jí sotva dotkl hned několikrát, a ještě ke všemu v hodovní síni jejího otce.“

Visel jsem přes okraj člunu a chvíli něco žbrblal, než jsem se zmátořil natolik, abych položil další otázku: „Kde je naše lo=?“ Už bychom u ní měli být.

Snorri vypadal zmateně. „Sedíš v ní.“

„Myslím pořádnou lo=, která nás doveze na jih.“ Rozhlížel jsem se po vlnách, ale kolem jsem neviděl žádné větší plavidlo.

Popuzeně sevřel čelist, jako bych právě urazil jeho matku. „Sedíš v ní.“

„Ale no tak...“ Pod jeho chmurným pohledem jsem zakolísal. „Přece nepoplujeme přes moře až do Maladonu v tomhle člunku?“

Snorri místo odpovědi vtáhl vesla do lodi a začal chystat plachtu.

„Dobrý bože...“ Posadil jsem se a rozhlédl se přes břidlicově šedou mořskou hladinu posetou bílými skvrnami v místech, kde vítr zčeřil vzdouvající se vlny. NešCastně jsem se krčil na přídi. Už te= jsem byl mokrý od hlavy k patě. Většinu plavby na sever jsem strávil v bezvědomí, což bylo, jak jsem te= pochopil, skutečným požehnáním. Návrat mi bylo zjevně souzeno přečkat zcela při smyslech.

„Snorri bude zastavovat v přístavech na pobřeží, Jale,“ zavolal Tuttugu ze svého místečka na zádi. „Z KřesCánu přeplujeme Karlovodu, ale jinak budeme mít zemi pořád na očích.“

„To je skutečně úleva, Tuttugu. Vždycky jsem se chtěl utopit na dohled od břehu.“

27

Míjela jedna hodina za druhou a zdálo se, že Seveřané se dobře baví. Pokud šlo o mě, choulil jsem se na přídi, bojoval se zbytky kocoviny a sténal jako malé dítě, protože hlava mě po úderu židlí bolela dvakrát víc než obvykle. Čas od času jsem si sáhl na nos, abych se ujistil, že mi ho Astrid nezlomila. Měl jsem ji rád a mrzelo mě, že už se nikdy nestulíme v posteli jejího manžela. Mé zálety mi nejspíš trpěla, dokud jí připadalo, že se těší mé hlavní pozornosti. Ale když jsem se zapletl s urozenou jarlovou dcerou, a ještě ke všemu veřejně, její pýcha to jednoduše neunesla. Promnul jsem si čelist a zamrkal jsem. K čertu, ta žensk ámi bude chybět.

„Tumáš.“ Snorri se ke mně natáhl s otlučeným cínovým hrnkem.

„Rum?“ zvedl jsem hlavu a zamžoural na něj. Jsem velkým příznivcem takzvaných vyprošCováků a z vlastní, převážně fiktivní zkušenosti můžu říct, že námořní dobrodružství si vždycky říkají o kapku rumu.

„Voda.“

Povzdechl jsem si a narovnal jsem se. Slunce stálo vysoko na obloze, alespoň na místní poměry, a připomínalo velkou bledou kouli probleskující skrz závoj mraků. „To byla pořádná klika. Kdybys nebyl připravený vyplout, už jsem mohl být zavázaný. Nebo něco horšího.“

„Serendipita.“

„Seren – co – pita?“ Usrkl jsem vody. Chutnala hnusně, tak jak to s vodou obecně bývá.

„ŠCastn án áhoda,“ řekl Snorri.

„Hm.“ Barbaři by si neměli vyskakovat a používání dlouhých, složitých slov podle mého rozhodně nepatří k jejich pravomocem. „Každopádně je šílenství vyplout tak brzo zjara. Dívej! Pořád tu plave led!“ Ukázal jsem na obrovskou kru, která by klidně unesla malý dům. „Z naší kocábky toho moc nezbude, jestli do jedné narazíme.“ Doplazil jsem za ním ke stěžni.

„Tak mě radši neruš při kormidlování.“ Jako by chtěl dokázat, že m ápravdu, rychle stočil lo= doleva, a j áse na poslední chvíli vyhnul smrtícímu kusu ráhnoví, který prosvištěl jen kousek nad mou hlavou.

„Kam ten spěch?“ Te= když zmizelo pokušení v podobě tří

28

krásných žen padlých za oběC mému kouzlu, byl jsem připraven vyslechnout si Snorriho důvody k náhlému odjezdu. Pomstychtivě jsem se rozhodl použít v další větě slovo „precipitační“, abych se mu odměnil za jeho výřečnost.

„Už jsme o tom mluvili, Jale! Až do smrti!“ Snorri sevřel čelist a zaCal svaly.

„Řekni mi to ještě jednou. Podobné záležitosti jsou na moři jasnější.“ Čímž jsem myslel, že jsem ho poprvé neposlouchal, protože se mi zdálo, že se mě všemožnými způsoby snaží vylákat z tepla mé hospody a z Eddina objetí. Edda mi bude chybět, bylo to sladké děvče. A taky pořádná =áblice, když už jsme u toho. Často mi přišlo, že jsem pro ni jen exotické povyražení z kopýtka, spíš než aby to bylo naopak. Nikdy se slůvkem nezmínila, že by mě představila rodičům, nepadlo jediné slovo o svatbě s princem... kdybych nebyl na vrcholu blaha, m áješitnost by možn á vzala za své. Seveřané jsou divní. Nestěžuju si... ale jsou divní. Kvůli těm třem divoženkám jsem strávil zimu ve stavu neustálého vyčerpání, a protože mi nehrozila okamžitá smrt, dost možná bych v tom zapadákově zůstal sedět navěky. Mohl jsem dožít jako znavený, zato šCastný majitel trondské hospody. „Řekni mi to ještě jednou, a už o tom nikdy nepromluvíme!“

„Říkal jsem ti to už stokr–“

Rychlejsemsenaklonilpřes palubu, jak se miznovu zvedl žaludek.

„No dobrá!“ Snorri zvedl ruku, aby mě přidržel. „Jen když mi přestaneš zvracet po celé lodi...“ Na chvíli se vyklonil, aby člun vyrovnal svou vahou, a potom se posadil zpátky. „Tuttugu!“ Přiložil si dva prsty k očím, čímž mu naznačil, že m ád ávat pozor na led. „Ten klíč.“ Snorri si poplácal kabátec z ovčí vlny v místě těsně nad srdcem. „Nedostali jsme ho lacino.“ Tuttugu si odfrkl. Sám jsem potlačil zachvění. Dal jsem si záležet, abych zapomněl na všechno ode dne, kdy jsme vytáhli paty z Trondu a vydali se k Černé pevnosti, až do našeho návratu. Naneštěstí mým vzpomínkám většinou stačí náznak nebo dva, a začnou prosakovat zpátky na povrch. ZvlášC skřípění železných pantů, jak jedny dveře po druhých podléhaly vůli nenarozeného Kapitána a tomu zatracenému klíči, mě budilo ze sna častěji, než by mi bylo milé.

29

Snorri na mě upřel svůj obvyklý pohled: upřímný a odhodlaný, takový, který vás ponouká, abyste s ním vyrazili na další šílené dobrodružství, které měl zrovna v plánu – samozřejmě jen na chvíli, dokud se vám nevrátil selský rozum. „Mrtvý král ho bude chtít zpátky. A pasou po něm i ostatní. Led nás držel v bezpečí, stejně tak zima a sníh... ale když se te= přístav otevřel, klíč musí pryč. Trond by ho nezadržel.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Bezpečí je to poslední, na čem ti záleží! Aslaug mi pověděla, co se s tím klíčem doopravdy chystáš udělat. Všechny ty řeči, že ho doneseme mé babičce, byl jeden velký nesmysl.“ Snorri přimhouřil oči. Pro jednou jsem pod jeho pohledem nezakolísal. Měl jsem za sebou hrozný den, čekala mě nesnesiteln áplavba přes moře a podr ážděnost mi dodala odvahu. Nedal jsem si pokoj. „Tak co! Nemám pravdu?“

„Červen ákr álovna by ten klíč zničila,“ řekl Snorri.

„Dobře!“ Skoro jsem zakřičel. „Přesně to by se s ním mělo udělat!“

Snorri pohlédl na své ruce, které mu ležely v klíně dlaněmi vzhůru – byly velké, zjizvené, plné mozolů. Černé vlasy zcuchané prudkým větrem mu na chvíli úplně zakryly obličej. „Najdu ty dveře.“

„Prokrista! To je to poslední místo na světě, kam bychom klíč měli brát!“ Pokud skutečně existovala brána do smrti, každý rozumný člověk by se jí vyhnul. „Jestli mě dnešní ráno něco naučilo, pak to, že s otvíráním dveří musíš být velmi opatrný.“

Snorri na to nic neřekl. Mlčel. Nehýbal se. Dlouhou dobu bylo slyšet jen plachtu třepotající se ve větru a šumění vln tříštících se o lodní kýl. Věděl jsem, jaké myšlenky se mu honí hlavou. Sám jsem je nedokázal vyslovit, vyschlo by mi v ústech. Nemohl jsem je popřít, a i kdyby, nezpůsobilo by mi to ani zdaleka takovou bolest jako jemu.

„Dostanu je zpátky.“ Upřeně se mi zadíval do očí. Na jediný úder srdce jsem uvěřil, že by to skutečně mohl dokázat. Chvěl se mu hlas, celé jeho tělo se třáslo, i když jsem nepoznal, kolik z toho je zármutek a kolik hněv.

„Najdu ty dveře. Odemknu je. A dojdu si pro svou ženu, své děti i svého nenarozeného syna.“

30

3

„Jale?“ Někdo mě držel za rameno a třásl se mnou. Natáhl jsem se, abych si Eddu přitáhl blíž k sobě, jen abych zjistil, že jsem se prsty zapletl do rozcuchaného zrzavého houští Tuttugových mastných, prosolených vousů. Okamžitě jsem si vzpomněl, kde jsem, a nešCastně jsem zasténal. Mé zoufalství ještě prohloubilo divoké houpání, jak náš ubohý člunek poskakoval po vzdutých vlnách.

„Co je?“ Nezdál se mi kdovíjak dobrý sen, ale rozhodně byl lepší než tohle.

Tuttugu mi vrazil půlku černého vikinského chleba tvrdého jako cihla, jako bych snad dokázal pozřít jediné sousto. Odmítl jsem ho mávnutím ruky. Pokud byly Seveřanky zlatým hřebem zdejších krajin, seversk ákuchyně zaujímala opačný konec šk ály. Pravda, s rybami a jednoduchými pokrmy jste nemohli šlápnout vedle, i když jste si museli dávat pozor, aby vám je nevnutili syrové, napůl shnilé a páchnoucí hůř než mrtvola. A tomu prosím říkali „delikatesa“... jídlo někde na půl cesty mezi syrovým a hnijícím, to je mi, panečku, dobrota! Masu – tomu málu, co jste našli, většinou se zuby nehty drželo strmých severních strání – jste mohli věřit, pokud vám ho opekli na otevřeném ohni. Všechno ostatní byla katastrofa. Ostatní jedlé věci Seveřané většinou přeměnili na takřka nepoživatelné, když k nim přidali směs soli, nakládané zeleniny a nějakých sušených odporností, o jejichž pů

31

vodu nechci nic vědět. Například velrybí maso konzervují tak, že se na něj vymočí! M áosobní teorie zní, že dlouh áhistorie vz ájemných nájezdů a rabování je dohnala k tomu, aby vyvinuli jídlo tak odporné, že ho nikdo nebude chtít ukrást. Tak měli alespoň jistotu, že aC už nepřítel odnese cokoliv – ženy, děti, kozy, zlato – oběd zůstane nedotčený.

„Blížíme se k Oláfheimu,“ řekl Tuttugu a znovu mě vytrhl z mé letargie.

„Cože?“ zakoktal jsem a zvedl jsem se dost na to, abych viděl přes okraj lodě. Zdánlivě nekonečnou, nehostinnou linii vlhkých černých útesů chráněných vlhkými černočernými skalisky nahradilo ústí řeky. Po obou stranách strměly hory, ale v jednom místě řeka vymlela údolí s travnatými kopci, kde se pásly kozy, a nechala za sebou malou nivu obklopenou strmými srázy. Právě v ní hnízdil malý přístav.

„Je lepší netrávit noc na moři,“ řekl Tuttugu a ukousl si chleba, „když jsme tak blízko u břehu.“ Pohlédl na západ, kde se slunce pomalu klonilo k obzoru. Rychle na mě mrkl a potom se věnoval jídlu, ale j ápoznal, co si myslí: nechtěl se mnou být v jedné lodi, až mě při západu slunce navštíví Aslaug.

Snorri nás navedl přes ústí řeky, kterou nazval Hoenir, a pokračoval napříč proudem k přístavu Oláfheim. „Zdejší lidé jsou rybáři a nájezdníci, Jale. Oláfovcům velí jarlové Harl a Knütson, jsou to dvojčata a synové Knuta Drancovníka. Tohle není Trond. Jsou tu méně... otevření. Víc –“

„Zkrátka se dá čekat, že mi tu rozbijí hlavu na maděru, když se na ně jen křivě podívám,“ přerušil jsem ho. „Je mi to jasné.“ Zvedl jsem ruku. „Jarlovy dcery nechám na pokoji, slibuju.“ Myslel jsem to tak. Te= když jsme vyrazili na cestu, znovu jsem se začal těšit na Červenou marku. Zase budu princem, vrátím se ke starým přátelům a radovánkám a všechny ty nepříjemnosti nechám za sebou. A pokud se naše cesty rozdělí, nezbude než počkat, co se stane. Přesně, jak řekl Snorri, uvidíme, kdo z nás pukne dřív. Pouto mezi námi po událostech v Černé pevnosti zesláblo. Mohli jsme se od sebe vzdálit na pět a více mil, aniž bychom cítili nepohodlí. A jestli se Sestřina magie vydere na povrch, věděli

32

jsme, že důsledky nejsou smrtelné... alespoň ne pro nás. Kdyby skutečně došlo na lámání chleba, rozhodl jsem se dbát rady Aslaug. Dejme kouzlu volný průběh a nechme ji a Baraqela, aC se vrátí do svých říší. Soudě z předchozí zkušenosti to nebude nic příjemného, ale nakonec se dostaví úleva – jako když vytrhnete bolavý zub. Přirozeně udělám všechno pro to, abych se trhání vyhnul, ledaže bych musel doprovodit Snorriho na jeho výpravě a vydat se všanc smrtelnému nebezpečí. Sám jsem ho chtěl dostat do Karmínky a přesvědčit babičku, aby Sestru donutila vyvázat nás z kletby poněkud něžnějším způsobem.

Když jsme vplouvali do přístavu Oláfheim, přes vodu se k nám táhly stíny vrhané ukotvenými čluny a loděmi. Snorri svinul plachtu a Tuttugu nás navedl do volného kotviště. Rybáři nechali práce, zvedli hlavy od košů s mořskými štikami a treskami a civěli na nás. Rybářky odložily napůl smotané sítě a shromáždily se za svými muži, aby stejně jako oni sledovaly náš příjezd. Další Seveřané, kteří se činili v okolních lodích, vykoukli přes jejich okraj a něco pořvávali ve starém jazyce. Nepoznal jsem, jestli jsou to hrozby, nebo pozdrav: z vlastní zkušenosti vím, že Viking někdy zavrčí, jako by vám chtěl podříznout matku, a přitom vás srdečně vítá. Sotva jsme přirazili ke břehu, Snorri vyskočil na kraj člunu a odtud na přístavní ze=. Místní ho v mžiku obklopili jako moře dorážející na skálu. Z četného plácání po zádech a dobromyslného vrčení jsem usoudil, že nás nečeká okamžitá smrt. Několik fousáčů se dokonce jednou nebo dvakrát zachechtalo, což byl výkon sám o sobě, protože klan Oláfovců měl ty nejpůsobivější vousy, jaké jsem kdy viděl. Mnozí si pěstovali divoké houští, které vypadalo jako běžný plnovous, jemuž právě sdělili náhlé, šokující zprávy. Jiní měli vousy rozdělené na dva, tři a někdy i pět copánků hojně pokrytých železnými cvočky.

„Snorri.“ Ten muž právě dorazil. Byl vysoký alespoň šest stop a právě tak široký – za jeho břicho by se nemusel stydět ani můj otec. Jeho paže připomínaly masité kýty. Nejdřív jsem myslel, že je oděný do tenkých kůží nebo nějaké vlněné kamizoly, ale když se přiblížil, ukázalo se, že chlupy na jeho hrudi jednoduše nevěděly, kdy přestat růst.

33

„Borrisi!“ Snorri se prodral zástupem čumilů, aby se s ním objal. Chvíli se drželi za paže, jako by zápasili, a ani jeden neustupoval. Tuttugu přivázal člun k molu, načež ho popadly čtyři páry rukou, dva na každé straně, a vytáhly ho nahoru. Rychle jsem si pospíšil za ním, aby náhodou nedrapli i mě.

„Tuttugu!“ Snorri ho ukázal Borrisovi. „Z undorethských. Jsme možn áposlední z našeho lidu...“ Odmlčel se, jako by čekal, že mu to někdo vyvrátí, ale nikdo z přítomných o dalších přeživších nevěděl.

„Mor na ty mizery z Hardassy.“ Borris si odplivl. „Mordujem je, kdykoliv nám přijdou pod ruku. Stejně jako všechny, kdo se bratříčkujou s Potopenejma vostrovama.“ Ozvaly se výkřiky a souhlasné mumlání, a když někdo pronesl slovo „nekromant“, odplivlo si i několik dalších mužů.

„Mor na Hardassany!“ zahřímal Snorri. „Na to se musíme napít!“

Kolem se rozlehl jásot a dupání a vzápětí se všichni vydali směrem k chatám a síni, která stála hned u přístavu za rybárnami a přístřešky na lodě. Snorri a Borris šli jako první, drželi se kolem ramen, smáli se nějakému žertu, zatímco já, jediný princ v celé společnosti, jsem klopýtal na úplném konci průvodu s hrstkou ušmudlaných smradlavých rybářů, aniž by mě kdokoliv představil.

I Trond měl nejspíš svůj typických zápach, tak jako všechna větší města, ale po chvíli jste si ho ani neuvědomovali. Jediný den strávený na moři, kde vane čistý, lehce slaný vzduch Atlantijského oceánu, stačil na to, abych znovu začal ohrnovat nos nad svými bližními. Oláfheim páchl rybinou, stokami, shnilými rybami a nevydělanými kůžemi. Zápach byl čím dál horší, jak jsme se plahočili bludištěm nízkých srubů s drnovou střechou. Visely u nich sítě a pod přístřešky při stěnách chatek na závětrné straně čekalo dřevo na topení.

Velká síň Oláfheimu byla menší než předsálí paláce mé babičky. Šlo o napůl dřevěnou stavbu, zateplenou nánosem bláta, které vrazili do každé škvíry a záhybu, jimiž by se dovnitř mohl prodrat vítr. Střechu pokrývaly dřevěné šindele, po přestátých zimních bouřích poněkud chatrné.

34

Nechal jsem Seveřany, aC jdou napřed, a sám jsem se otočil zpátky k moři. Obloha byla jasná a šarlatové slunce na západě pomalu klesalo k obzoru. Zima v Trondu byla dlouh áa mraziv á. Neustále jsem ležel zabalený v kožešinách; nejspíš jsem v nich strávil víc času, než bylo rozumné, ale popravdě řečeno, většina Severu děl áto samé. Noc někdy trv ái dvacet hodin, a i když konečně přijde den, nikdy se neoteplí natolik, abych si neřekl „seru na to“ – zkrátka otevřete dveře, obličej vám zmrzne tak, že nemůžete mluvit, ale stejně ucedíte hrdinné „seru na to“, načež se otočíte a vrátíte, tma na Severu se zkrátka musí přečkat. Za nejtemnějších dnů celého roku jsou svítání a soumrak tak blízko u sebe, že kdybychom byli se Snorrim ve stejné místnosti, Aslaug s Baraqelem by se nejspíš potkali. Ještě kousek na sever, a setkání by bylo nevyhnutelné, protože tam se den vytrácí v pouhé nic a st áv áse z něj předlouh ánoc, kter átrv átýdny. Ne že by setk ání Aslaug s Baraqelem bylo dobrý nápad.

Aslaug se zavrtěla v koutku mé mysli. Šarlatové slunce se ještě nedotklo mořské hladiny, ale voda pod ním byla krvavě rud áa j á jsem zaslechl zvuk jejích kroků. Vzpomněl jsem si, jak Snorrimu pokaždé ztemněly oči, když ho přišla navštívit. Dokonce i jejich bělmo zahalil stín, na chvíli bylo vidět jen dvě černočerné díry připomínající jámy do nekonečné noci, z níž začnou co nevidět prýštit netušené hrůzy. To jsem však přičítal nesourodosti jejich povah. J áviděl při Aslaužiných n ávštěv ách vždycky jasně. Pokaždé jsem se ujistil, že budeme sami a nikdo nás nebude rušit. Snorri o ní mluvil jako o lhářce, o svůdkyni, jejíž slova mohou proměnit děsy v neodbytnou myšlenku. Podle mě byla milá, i když občas zašla příliš daleko a na mém bezpečí jí rozhodně nezáleželo tak jako mně.

Když mě navštívila poprvé, překvapilo mě, jak moc se podobá stvoření z bájí, které mi vyprávěl Snorri. Pověděl jsem jí to a ona se mi vysmála. Řekla mi, že lidé vždycky vidí to, co čekají, ale že skutečn ápravda leží mnohem hlouběji. „Svět utv áří lidské touhy a obavy. Válka naděje proti děsu vedená na půdě, již člověk sám učinil tvárnou, přestože dávno zapomněl jak. Všichni lidé i jejich činy stojí na hroudě hlíny, čekají, až je někdo zformuje a přetvoří,

35

až je strach čerpající z temného nitra jejich duše promění ve zrůdy a oni rozetnout svět vedví.“ Takhle se mi představila.

„Princi Jalane.“ Aslaug vystoupila ze stínů vrhaných síní. Lnuly k ní jako temné pavučiny odmítající stáhnout své chtivé prsty. Ve chvíli, kdy slunce políbilo obzor, se vymanila z jejich sevření. Nikdo by si ji nespletl se ženou, přestože měla ženskou podobu a nosila ji zkušeně. Její tělo bylo bledé jako kost namočen áv inkoustu, který pronikl do každého póru, odhalil její jádro, vyplnil každou její puklinku a záhyb černotou. Pohlédla na mě bezbarvýma, vášnivýma očima. Její překrásný, štíhlý obličej rámoval vodopád tmavě hnědých, lesklých vlasů, které jí spadaly na ramena v nepřirozeně bujných vlnách a loknách. Svým půvabem připomínala smrtící kudlanku a zároveň nelidskou krásu řeckých soch. Možn áto byla jen maska, ale přesvědčila mě. Pokud jde o záležitosti těla, snadno se dám svést na scestí. „Jalane,“ řekla znovu a přecházela kolem oděná v cáry temnoty.

Neodpověděl jsem, ani jsem se neohlédl, abych se na ni podíval. Od moře přicházeli další a další vesničané přilákaní smíchem a jásáním ozývajícím se z hodovní síně. Aslaug spatřit nemohli, ale kdyby viděli, jak se točím dokola a mluvím jen tak do větru, nevypadalo by to nejlíp. Seveřané jsou pověrčiv ásebranka, a když uvážím, čeho všeho jsem byl za poslední měsíce svědkem, vůbec se jim nedivím. Avšak pověry mívají často ostrý konec a já bych nerad, aby mě na něj nabodli.

„Co děláš tady v divočině se všemi těmi páchnoucími venkovany?“ Aslaug se objevila za mým levým ramenem a rty se téměř dotkla mého ucha. „A proč“ – její hlas náhle zdrsněl, přimhouřila oči – „je tu ten zasvěcenec světla? Cítím ho. Chystal se odjet...“ Naklonila hlavu. „Jalane? Ty jsi šel s ním? Následoval jsi ho jako poslušný psík? VždyC jsme o tom mluvili, Jalane. Jsi princ, muž královské krve, jeden z dědiců trůnu Červené marky!“

„Jedu domů,“ zašeptal jsem, sotva hýbaje rty.

„Své krásky jsi nechal za sebou?“ Vždycky mluvila lehce nesouhlasným tónem, když došlo na mé avantýry. Očividně byla žárlivý typ.

„Už bylo na čase. Začínaly být dotěrné.“ Promnul jsem si ob

36

ličej. Tuttugu se snažil, ale možn áse mu nepovedlo odstranit úplně všechny třísky.

„Tím líp. Jakmile budeš v Červené marce, začneme ti čistit cestu na královský trůn.“ Tvář jí rozjasnil úsměv, zatímco slunce na šarlatové obloze za ní zakoušelo smrtelné křeče.

„Tedy...“ Pohl jsem rty, jak jsem tiše opakoval její slova. „Na vraždy moc nejsem. Ale kdyby se všichni mí bratranci nešCastnou náhodou zřítili z útesu, nespalo by se mi o nic hůř.“ Zjistil jsem, že se vyplatí vyhovět jejím rozmarům. Nad každým neštěstím, které by postihlo mé drahé bratránky – hlavně tři nebo čtyři z nich – bych si škodolibě zamnul ruce, ale na skutečně smrtící hry s nožem a jedem, které praktikovali u některých dvorů, jsem neměl žaludek. V mých představách cestu na trůn dláždila především řádná dávka patolízalství a protežování okořeněná příběhy o hrdinských skutcích a zvěstmi o mém géniu. Jakmile se stanu královniným miláčkem a babička mě nespravedlivě jmenuje svým dědicem, půjde jen o to, počkat, až tu starou čarodějnici raní mrtvice, a pak si budu moct vesele vládnout!

„Uvědomuješ si, že Snorri začne brzy osnovat tvou zkázu, Jalane?“ Objala mě kolem ramen. Její dotyk byl chladný, ale zvláštním způsobem vzrušující, plný lahodných možností, které nabízí jen noc. „Však víš, co mu Baraqel poradí. Radil ti to stejné, když jsem dlela se Snorrim.“

„Snorrimu důvěřuju.“ Kdyby mě chtěl zabít, dávno by to udělal.

„Ale jak dlouho ještě, princi Jalane? Jak dlouho mu ještě budeš důvěřovat?“ Rty se te= skoro dotýkala těch mých, kolem hlavy jí zářily poslední paprsky zapadajícího slunce. „Nevěř světlu, princi Jalane. Hvězdy jsou pěkné, ale prostor mezi nimi je nekonečný a skýt átemný příslib.“ Její stín za mnou téměř splynul s tím mým, slyšel jsem zašustění, jak se jedna pavoučí noha otřela o druhou. „Kdyby se vrátil do Karmínky s tvým tělem, vysloužil by si vděk v mnoha kruzích, z mnoha důvodů...“

„Dobrou noc, Aslaug.“ ZaCal jsem, co se zatnout dalo, a potlačil jsem zachvění. V posledních okamžicích těsně před setměním skoro ztratila svou lidskou podobu, jako by její prav átv ář na jediný úder srdce převládla nad jejím přestrojením.

37

„Střez se ho!“ Pak ji stíny stáhly s sebou a vnořily se do soumraku, jenž pomalu přešel v noc.

Otočil jsem se, abych následoval místní do jejich slavné síně. Po setkání s Aslaug jsem byl pokaždé o něco méně shovívavý k upoceným venkovanům a jejich hrubým, nicotným životům. A možn ábych si měl na Snorriho d át skutečně pozor. Koneckonců mě skoro opustil ve chvíli největší nouze. Jediný den navíc, a čekaly by mě všechny hrůzy, které jen zavazování nebo nějaká ještě horší vikinsk áspravedlnost můžou nabídnout.

38

4

Hodovní síň rozdělovaly tři dlouhé stoly nyní obsazené muži

a ženami s pozvednutými picími rohy a pěnícími korbely piva.

Děti, kterých tu bylo nanejvýš osm nebo devět, pobíhaly mezi

sudy se džbány v rukou a staraly se, aby žádná nádoba nezůstala

prázdná. V krbu hořel oheň, na rožni před ním se pekly ryby.

U stěn se ochomýtali lovečtí psi, kteří vyrazili pod stůl, jakmile

stolovníkům něco upadlo na podlahu, riskujíce pořádný kopa

nec. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na vedro, řev a hlavně

smrad. ZvlášC když jsem přišel z chladného nočního vzduchu.

Rozešel jsem se do zadní části síně a dával jsem si dobrý pozor,

abych se vyhnul psům. Zvířata většinou poznají, co jste zač,

a nemají mě ráda, až na koně, kteří by pro mě z nějakého nepo

chopitelného důvodu udělali první poslední. Možn ás tím m áco

dělat naše společná záliba v utíkání.

Snorri s Borrisem seděli u ohně, ze všech stran obklopení oláf

heimskými válečníky. Většina z nich si k večernímu popíjení při

nesla sekery, které te= zabíraly skoro celý stůl, takže odložit si

pohár s pitím bylo takřka nemožné. Když jsem se přiblížil, Snorri

se otočil a burácivým hlasem nařídil, aby mi udělali místo. Ozvalo

se několik zabručení, ta však brzo umlkla, když někdo zmínil

slovo „berserk“. Vmáčkl jsem se do mezery na lavici ohlazené

bezpočtem zadnic, které na ní během let seděly, a snažil se skrýt

39

svou nelibost nad tím, že se tísním na malém prostoru s bandou chlupatých raubířů. M áodolnost k podobným důvěrnostem poněkud vzrostla za dobu, kdy jsem vlastnil a provozoval hospodu U Tří seker... pravda, o výčep se mi staral Eyolf a Helga s Gudrun opatřily stoly... ale byl jsem přítomen alespoň duchem. Tak či onak, přestože m áodolnost vzrostla, poř ád nebyla kdovíjak velká, a v Trondu se navíc setkáte s vyšší třídou chlupatých, vousatých barbarů se sekerou. Stůl zavalený hromadou zbraní vůbec nezmiňuji. Přesto jsem se zachoval jako kterýkoliv jiný, rozumný člověk, co chce odejít se stejným počtem končetin, s nímž vcházel. Usmál jsem se jako idiot a statečně jsem trpěl.

Sáhl jsem po přetékajícím džbánu, který mi doneslo světlovlasé, bosé dítě, a rozhodl jsem se zpít se do němoty. Aspoň se nedostanu do potíží a představa, že výlet na pevninu strávím ve slastném opileckém bezvědomí, byla celkem lákavá. Ruku mi zadržela jedin ástarost. Nerad to řík ám, ale nejspíš bylo opravdu poznat, že mi v žilách koluje babiččina krev. Snorri s Tuttugem už se našim hostitelům zmínili o mém... postižení. Být berserkem s sebou na dálném Severu možná nese značnou prestiž, ale každý, kdo m ávšech pět pohromadě, ví, jaké je to ve skutečnosti břímě. Představa bitvy mě jako rozumného člověka děsí k smrti. Zjištění, že jakmile věci zajdou příliš daleko, stává se ze mě nebezpečný šílenec, který se bezhlavě vrh ápřímo do víru boje, mě moc netěšilo. Výhoda moudrého muže tkví v tom, že pozná, kdy vzít nohy na ramena. Tento druh strategie přežití bere poněkud za své, když začnete pěnit jako vzteklý pes a všechen strach hodíte za hlavu. Strach je cenné zboží, selský rozum ve své nejčistší formě. K probuzení berserka dřímajícího v mé hrudi bylo naštěstí zapotřebí značné dávky motivace, a pokud vím, zatím k tomu došlo jen dvakrát. Jednou v Aralském průsmyku a podruhé v Černé pevnosti. Rozhodně bych se nezlobil, kdyby se to už nikdy neopakovalo.

„... Skilfar...,“ Jednooký muž naproti Snorrimu huhňal do svého picího rohu. Zachytil jsem jediné slovo, a i to bylo příliš.

„Co?“ Rychle jsem do sebe obrátil zbytek piva a otřel jsem si pěnu z vousů – začal jsem si pěstovat pěkný, světlý plnovous,

40

abych lépe splynul s okolím. „Tam už se nevrátím, Snorri. Ani nápad.“ Vzpomněl jsem si na čarodějnici obklopenou šiky umělých vojáků v temné jeskyni. Děsila mě k smrti. Ještě pořád jsem měl noční můry...

„Klid.“ Snorri mě počastoval jedním ze svých neodolatelných úsměvů. „Ani nemusíš.“

Skutečně jsem se uklidnil. S úlevou jsem svěsil ramena, jak ve mně povolilo napětí, o kterém jsem ani nevěděl. „Díky bohu.“

„Pořád se zdržuje ve svém zimním sídle, Beerentoppenu. Je to hora z ohně a ledu na ostrově při pobřeží jen pár dní plavby odsud – bude to naše poslední zastávka předtím, než opustíme Sever a vydáme se přes otevřené moře do Maladonu.“

„Ani mě nehne, kruci!“ Děsila mě ta babizna, ne tunely a jejich strašidelné bledé sochy. Tedy, z těch jsem měl nahnáno taky, ale hlavně jsem tam odmítal jít. „Půjdeme na jih. Červen ákr álovna nám zodpoví všechny naše otázky.“

Snorri zavrtěl hlavou. „Mé otázky nepočkají, Jale. A žádají si trochu severského světla.“

Věděl jsem, co tím myslí – ty zatracené dveře. Na druhou stranu, jestli klíč donese Skilfar, ta mu ho nejspíš vezme. Ani na chvíli jsem nepochyboval, že by to dokázala, a rozhodně by mi to nevadilo. Předmětu s takovou mocí bude stejně lépe v rukou čarodějnice, daleko od místa, kde jsem chtěl být, a hlavně z dosahu Mrtvého krále.

„Tak dobrá.“ Znovu jsem mrkl na jednookého válečníka. „Můžeš jít, jestli chceš, ale j ápočk ám ve člunu.“

Chlap naproti Snorrimu ke mně obrátil své chladné, modré oko; jeho druhý důlek zel prázdnotou. Ve světle ohně jsem uviděl, jak mu v něm zacukaly svaly. Zvedl se mi žaludek. „Tenhle fit-firar te= mluví za tebe, Snorri?“

Poznal jsem, že mě chtěl skutečně urazit. Pro Vikingy není nic horšího než někoho nazvat „pozemním mužem“, takovým, který nezn ámoře. V z