načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ležela kočka s andělem - Jan Velíšek

Elektronická kniha: Ležela kočka s andělem
Autor:

Delší i krátké povídky plné humoru i napětí, kuriozit i sebeironie, epistolární prózy, prózy žánrově jen obtížně zařaditelné, ale i pár fejetonů – to vše najdete v nové ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  111
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  119 Kč
7%
naše sleva
3,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Machart
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 173
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Epub velikost (MB): 7.1
PDF velikost (MB): 10
MOBI velikost (MB): 2.1
ISBN: 978-80-87938-37-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Delší i krátké povídky plné humoru i napětí, kuriozit i sebeironie, epistolární prózy, prózy žánrově jen obtížně zařaditelné, ale i pár fejetonů – to vše najdete v nové knížce Jana Velíška. Především se tu ale setkáte s živou, vytříbenou češtinou, hlásící se celkem nepokrytě k tradici Josefa Škvoreckého, o kterou se občas můžete i říznout jako o ostrý list trávy na jarní louce.
S češtinou, kterou někteří z nás tolik postrádáme v dnes tak módní estetice pastózního hnusu, v dnešní e-mailové stylistice, jež si jen občas připomene, že existuje něco jako interpunkce, o diakritice nemluvě. V době, kdy mnoha autorům dělá problémy vyjádřit subtilnější emocionální situaci, aniž by použili smajlíků či jiných šklebanů.
V době, kdy už mnoho z nás zapomnělo na křehkou tichou hrůzu jediné kapky krve v bílých plátcích růže, osaměle ležící na navoskovaných parketách edwardiánského salonu. Na tichou krásnou hrůzu, již tak dobře znali Ambrose Bierce, Roald Dahl, a především jeden geniální bostonský narkoman a alkoholik. (a jiné prózy pro dospělé)

Zařazeno v kategoriích
Jan Velíšek - další tituly autora:
Malé hejno bílých vran Malé hejno bílých vran
Velíšek, Jan; Šroubek, Jan
Cena: 221 Kč
Chemie Potravin I. + II. Chemie Potravin I. + II.
VelíšeK, Jan; Hajšlová, Jana
Cena: 1 243 Kč
Ležela kočka s andělem -- a jiné prózy pro dospělé Ležela kočka s andělem
Velíšek, Jan
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















JAN VELÍŠEK
a jiné  prózy pro dospělé





text © Jan Velíšek, 2016
ilustrace © Kameel Machart, 2016










Mamince  Haně
Pralince, Hlavičce, Kobylce, Paličce  
a všem dalším múzičkám – ony už budou vědět
Autor děkuje za pomoc s překladem textu «Pocta Isaaku Babelovi»  
své mamince a Čendovi Grünerovi.






Život by byl opravdu příliš smutný, kdyby růžový
roj nezbedných myšlenek nepřilétal občas potěšit
stáří počestných lidí.
Anatole  France
Představivost by jistě byla mnohem vítanější
vlastností, kdybychom dokázali rozeznat,
kdy je právě v akci, a kdy ne.
Kingsley Amis





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
8
MÍSTO PŘEDMLUVY
V Berouně,  28. května roku 1951 v noci, pro-
budil  maminku  ve  starém  pavlačovém  domě  na 
berounské  straně  lávky  (ano,  tam,  kde  exministr 
Besser končil, já začínal) jakýsi neurčitý, ale dost 
nepříjemný pocit. V domnění, že jde o běžné noč-
ní nutkání, usedla na modrý smaltovaný nočník... 
Byl jsem to já. 
Maminčin  mladší  bratr  Jenda  se  probudil 
mým  řevem,  násobeným  plechovým 
reproduktorkem, a povídá jí rozespale: „Co blbneš, Hanko?“ 
Čím dál častěji mívám pocit, že ta poznámka byla 
zcela na místě.
Porodní bába mě vytáhla z nočníku, modro-
fialového, s boulí na čele („Vypadal jsi jako trochu 
vymačkané kroupové jelítko, Jeníčku,“ říkávala mi 
volyňská babička), a já se pustil do života. Na jedné 
straně mi snad sudičky (ještě o nich bude řeč) mohly 
opatřit důstojnější první lože, na straně druhé moh-
la maminka pohrdnout nočníkem a vyrazit na pavlač – na záchod tehdy běžný, založený na principu 
gravitace. Byl jsem předčasně narozený, těžko by se 
mi šplhalo...





MÍSTO PŘEDMLUVY
9
Možná,  že tahle příhoda, iniciační v přímém 
i přeneseném smyslu, přispěla k mé dobře známé zá-
libě v tématech fekálních, jimž jsem se ostatně tak 
docela nevyhnul ani zde.
A sudičky? Byly kolem mé kolébky pěkně jedna vedle druhé. Tlustá babka se zalitýma očima, to 
byla Mlsota. Ta druhá, jak že se to jmenovala? Se-
děla na kanapi a lehce pochrupávala... á, Lenora. 
A ta třetí, Fantazie? Co myslíte? Ale ne, tu vlast-
ně nebylo vidět. Jenom v místě, kde stála, se jemně  
zrcadlil vzduch.
Sudba těchhle tří babic mě provází životem. 
Bez Lenory bych se docela rád obešel, hlavně ona 
může za to, že většinou píšu jen krátké texty. Mlso-
ta mě vede k poživačnosti všeho druhu (tedy i k literárnímu  obžerství),  s  tou  už  to  nějak  doklepu. 
A Fantazie? Ta může třeba za tuhle knížku.
autor





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
10
Tuhle věc bych rád jaksi vytknul před závorku. Povídka Dekadence vyšla 
dne 18. listopadu krásného roku 1968, jak říká tehdejší spolužák a stále 
ještě kamarád Barbuch, v 5. čísle „Trháku“, jednoho z dvou časopisů 
(tím druhým byl „Třeťák), které v té době vycházely na berounském 
gymplu, tehdy vlastně ještě Střední všeobecně vzdělávací škole. 
Za toho „svobodného umělce“ jsem si ovšem vytrpěl pár let víceméně 
dobromyslných úsměšků. Nebyl to ale výraz mého zduřelého sebevědomí, 
spíš nešikovnosti. Chtěl jsem tím tehdy vyjádřit skutečnost, že nepatřím 
ani k jedné redakční klice, jež na sebe občas dost nevražily.
Jde o juvenilii, mé první publikované dílo; proto si myslím, že sem na 
úvod patří. Je to dítko své doby a mého tehdejšího věku, možná tam ale 
najdete něco, co se objeví i v prózách pozdějších.





11
DEKADEMCE





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
12
Vždycky jsem měl rád příběhy. Radši než nekonečné úvahy a popisy stavů 
mysli. Bůh mi odpusť, vždycky jsem měl radši Hemingwaye než Robe-
Grilletta, Škvoreckého než Linhartovou – sakra, kam až bych takhle 
došel? Třeba se jen snažím napudrovat svou náklonnost k detektivkám 
a fantaziím a nechuť trápit se při čtení myšlením, či dokonce nudou.
Vždycky jsem radši poslouchal Třešňáka než Hutku, Suchého než 
Vrbu, Hraběte mám radši než – ježíš, co tam mám napsat? Ortena? 
Blatného? Vždyť je to blbost, ty, kteří jsou jmenováni na druhém místě, 
mám přece taky moc rád! Tak co jsem to chtěl vlastně říct? Asi to, že je 
mezi múzami krásně, i když je navštívíte bez patřičného školení.
Vždycky jsem měl rád příběhy. Z příběhu to beze sporu všechno vzniklo. 
Seděli jsme někde u ohníčku v jeskyni, vískali si navzájem lupy mezi 
chlupy a kolem se potměšile plížila literatura...
Mezi její prastaré projevy patří bajky. To jsou takové příběhy, v nichž 
se zvířata chovají jako lidi. Těch opačných je myslím v literatuře víc.         
První dvě bajky jsem pojal celkem klasicky, ale ta třetí... 





NA ROZKVETLÉ LOUCE
13
NA ROZKVETLÉ LOUCE / 1986
Kdykoli prolétla kolem, rozechvěla se celá síť jemnými
vibracemi – a s ní i Adolfovo srdce. Za jasných dnů vrhalo její
zelené, kovově lesklé tělo oslňující pablesky, když bylo pod
mrakem, zářilo utajovanou energií jako drahokam. Adolfovi se
dělaly mžitky, nádherné mžitky před všema očima.
Občas usedla na větévku poblíž sítě, nožkami si upravila
křídla a jemnými, delikátními pohyby si omyla tvářičku. Adolf
si pokaždé odhodlaně odkašlal, nadechl se z plných..., tedy
z onoho orgánu, který pavoukům supluje plíce, ale oslovit ji
nedokázal. Vždycky se měl za ostříleného borce a roztřesená
nemohoucnost tváří v tvář té nádheře zraňovala jeho sebevědomí.
Připadal si jako cucák v tanečních, můžeme-li tohoto příměru
použít v říši hmyzu.
Až jednou... Přiletěla, zřejmě zabraná do bůhvíjakých myš -
lenek, přistála velmi ledabyle a jen těžko hledala rovnováhu
přímo nad pavučinou.
„Pozor, slečno, nerad bych vás lapil do svých sítí, i když...“
Moucha na něj poněkud udiveně pohlédla, o krůček
ustoupila a řekla:
„Díky, pane, nikdy bych od jedince vašeho druhu
nečekala takovou noblesu.“
Pak, o poznání chladněji, pokračovala:
„Ale co měla, prosím, znamenat ta poslední poznámka?“
„Věřte, slečno, že byla povahy ryze metaforické. Buď -
te ujištěna, že kdybyste nešťastnou náhodou skutečně uvázla
v mých tenatech...“





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
14
Adolf hovořil stále plynuleji, se zápalem hodným velkých věcí.
„...vlastními kusadly bych vám proklestil cestu ku svobodě.“
Stržen proudem vlastní výmluvnosti v duchu zavřel oči,
poručil se osudu a vyhrkl:
„Vězte však, že vrcholným štěstím, ó přenádherná, byl by
byť i jen slabý záchvěv naděje, že vy sama byste projevila
touhu upadnout do přeněžných osidel mého citu, spojit svůj osud
s mým pavučinou lásky, pro kterouž, jak se mi nyní jeví, jsme
fatálně předurčeni.“
Zpocený Adolf byl nesmírně zaskočen šroubovaností a
jakýmsi zamřelým patosem svého vlastního výlevu. Nevěděl
totiž, co už ví současná arachnologie: že se totiž u pavoučích
samců ve chvílích extrémní libidinózní excitace projevuje obsesivní
tendence k exaltované verbální exhibici. Ta pak – snad s
přihlédnutím k jisté monstrozitě sexuálního života pavouků – do
jisté míry supluje fobické postkoitální emoce jiných
biologických druhů.
Po tomto Adolfově extempore moucha lehce zalapala po
dechu. Povytáhla obočí, mírně zrůžověla v obličeji a pravila
upjatě:
14
upjatě:





NA ROZKVETLÉ LOUCE
15
„Pane, i když mi snad vaše slova svým způsobem lichotí,
i když jsem ochotná připustit, že mi osobně nejste
nesympatický, nechápu, jak jste si mohl byť jen na krátký okamžik
pomyslet, že bych si jakkoli zadala s osobou – ehm – vašeho druhu.
Vždyť vy pavouci nás, pane, lapáte! A co horšího, vy nás žerete,
pane! Na shledanou, pane!“ a půvabně přičapla k odletu.
Chudák Adolf smutně svěsil hlavu. Z bradavky na zadečku
mu pateticky skanula krůpěj, která na vzduchu ztuhla ve
stříbřitou pavučinu, mírně povlávající ve větru. Posléze se uvolnila
a zvolna odlétala jako naděje, křehká a sotva zrozená. Adolf
hleděl za odlétajícím štěstím a v hlavě mu zrálo odhodlání.
„Ach, dokážu činy, že jsem lepší, než jiní mého rodu! Při
Velkém Sklípkanu přísahám, že má kusadla se již více mouchy
nedotknou!“
S Adolfem to šlo rychle s kopce. Živil se jen kapkami rosy,
které zjitra uvízly v síti, a taková dieta, jak uznáte, pavoukovi na
síle nepřidá.
15
které zjitra uvízly v síti, a taková dieta, jak uznáte, pavoukovi na
síle nepřidá.





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
16
Moucha jeho boj sledovala se sympatiemi. Občas
přilétla, usedla na blízkou větévku a povzbudivě pobzikávala, jako
by naznačovala, že v jejím srdci už už dochází ke kýžené
změně. Tehdy Adolf lehával vyčerpaně blízko ní, všechny nohy
ochable spuštěné k zemi, a usmíval se nejapně šťastným
úsměvem zamilovaných. Stále častěji upadal do malátné dřímoty, ze
které se čím dál obtížněji probouzel. V uších mu příjemně
bzučelo...
Probudil ho pocit nevýslovné slasti. Udiveně se rozhlédl
kolem sebe. Spatřil všechny své druhy, jak na svých vláknech
visí okolo něj a spokojeně se pošklebují.
„No, konečně ses probral, Ádo, už sme měli strach,“ řekl
Čeněk, starý křižák s ukousnutou nohou.
„Když jsme zjistili, že si nemocnej, nachytali sme ti hroma -
du komárů a jepic, ale tys k nim ani nečuch. Pak se mi konečně
povedlo chytit pěknou, macatou mouchu, a na tu si teprve
zabral. První sousta sme ti sice museli nacpat do krku, ale pak už
si žral jak protrženej.“ Všichni se šťastně rozesmáli.
Adolf na ně chvíli nechápavě hleděl. Pak jeho pohled
pomalu sklouzl na to, co dosud držel v předních nohách. Slunce
mu do očí vrhlo oslňující, kovově zelené pablesky... Jeho řev
zvedl mračna komárů po celé louce.
Prolétla kolem a jemnými vibracemi se rozechvěla celá síť
– a s ní i Adolfovo srdce. Její zelené, kovově lesklé tělo vrhalo ve
slunci oslňující pablesky. Adolf se na ni dychtivě zadíval a
pocítil, jak se mu v kusadlech hromadí slastný jed.





JAK TO CHODÍ U ORLŮ
17
JAK TO CHODÍ U ORLŮ / 1987
Na vysoké jedli na vysoké skále ve Vysokých Tatrách žila
orlí rodina. Zatímco otec brázdil vzduch a navzdory větrům
sháněl potravu, orlice trpělivě vysedávala v hnízdě. S tichou
důstojností trousila pod sebe a hrdě očekávala radostnou událost.
A protože se měli rádi, brzy se jim narodila čtyři vejce.
Otec svým triumfálním křikem rozechvíval skalní rozsedliny,
zatímco půvabně unavená matka jej z vajec shovívavě a
láskyplně pozorovala. Netrvalo dlouho a na hromádku trusu, peří
a kostí pod jedlí dopadly i čtyři puklé skořápky.
Orlí kuřata se narodila zdravá a lačná. Starý orel si mohl
křídla ulítat. Ale byly to hedvábné starosti. Holátka přestávala
být holá, sílily jim pařátky a jejich profil začínal být orlí...
Pravda, nejmladší Kamil byl trošku slabý a neprůbojný, kdyby se jej
máti nezastala, moc myší by na něj nezbylo. Zato měl často
takový usebraný, přemýšlivý výraz, který v dravčí tváři vypadal
obzvlášť pitomě.
Nejstarší Vojtěch byl naopak sebevědomý habán, který si
svou silou brzy získal respekt sourozenců. Jeho pitomost však
nebyla, na rozdíl od té Kamilovy, pouze zdánlivá. Navíc byl
Vojtěch stižen silnou, u orlů dosti raritní krátkozrakostí. Zbylí
dva orlíci byli normální, průměrní chasníci. Pro náš příběh
nemají velký význam a jejich jména by vám, milé děti, zbytečně
zatěžovala vaše drobné mozky.
Čas běžel a orlíci sílili. Vojtěch nejvíc, Kamil nejméně.
Dychtivě naslouchali vyprávění rodičů o tajemných zákonech
přírody. Někdy o nich i přemýšleli. Kamil nejvíc, Vojtěch
nejméně.





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
18
Kamilovi se to celé nějak nezdálo. Proč se má honit za
hbitými svišti, a k tomu si ještě hlídat vítr? Proč se obávat
záblesku bílého konce liščího ocasu? Proč se učit využívat stoupavých
proudů? A proč ksakru vůbec lítat? V hnízdě je jídla dost a
liška, jak říkali, po stromech neleze...
Přiblížil se den prvního letu. Vojtěch už od svítání
nedočkavě přešlapoval na samém okraji hnízda a přičinlivě
mžoural do údolí. Otec jej pyšně pozoroval, zatímco Kamil věnoval
veškerou pozornost mimořádně zajímavě páchnoucímu kousku
myší kůže. Obloha byla vysoká a vál svěží vánek.
Starý orel se vztyčil a mohutně zamával perutěmi.
„Tak, hoši, jdeme na to. A pamatujte, co jsme probírali na
předletové přípravě. Odraz, přitáhnout nohy a mávat, mávat –
jak na prvního máje!“ S orlími bažanty to vždycky uměl.
Vojtěch nadšeně poskočil, nedočkavě zakvoknul a
odrazil se tak mohutně, že se celé hnízdo nebezpečně zakymácelo.
Mocně zamával křídly a začal stoupat. „Tatí! Já letím! Já le...“
Zbytek nedořekl, protože temenem prudce narazil do silné
jedlové větve. Kvikl, zamotal se ve vzduchu a začal ztrácet výšku.
Vzpamatoval se však a klouzavým letem zamířil k uschlé
borovici na protější stráni. Nasadil k přistání na nejnižší větvi, minul
ji, jak jistě tušíte, ze dvou metrů těžce žuchl do trávy a vítězně
se ohlédl na tatínka. Starý pohlédl na svou družku, rychle uhnul
očima a zadíval se do prázdna.
Prostřední orlíci zvládli své pokusy bez zvláštních příhod
a řada přišla na nejmladšího. „Tak pojď, Kamile, nedej se
zahanbit!“ řekl bodře otec, mírně povzbuzen předchozími
výkony. Kamil se zdráhavě přišoural k okraji. Nevěřícně se ohlédl na
matku, opatrně se podíval dolů a rychle couvl, v očích hrůzu.
Pod přísným otcovým pohledem se však nakonec vzmužil.
Křečovitě zavřel oči, nadechl se – a skočil.





JAK TO CHODÍ U ORLŮ
19
Tatry ztichly.
Když Kamil začal znovu vnímat, ležel pod jedlí na
hromadě kostí a výkalů. „Tak Kamile, trénovat, trénovat!“ skřehotal
protivně otec. „Podívej, jak se bratři činí!“ A skutečně, orlíci se
činili. Kamil po chvíli osaměl.
„Trénovat, trénovat,“ mumlal si otráveně. „Myslím, že to
půjde i jinak,“ řekl si. Naposled pohlédl na rodnou jedli a vydal
se do údolí. Pěšky.
Stará salaš v dolině vypadala jako otrapa, který si nasadil
nakřivo klobouk. Eržika Vargová, vdova po bačovi, se ovcí už
dávno zbavila. Belhala se po stavení s výrazem starého skeptika.
Silné brýle jí dodávaly zdání inteligence, ale nemylme se. Od té
doby, co umřel bača a hned po něm věrný pes Džungáš,
nebylo ve stavení nikoho, kdo by dokázal spočítat pestré hejno krůt,
slepic a perliček, které se v nezasloužené svobodě procházely
po dvorku. Drůbež Eržiku měla za starší a větší kamarádku; za
vládce hospodářství právem považovala velkého, vzteklého,
sexuálně deviantního krocana.
Kamilovi se v hejnu hned zalíbilo. Fádní slepice a drobné
perličky ignoroval, i mezi krůtami si brzy získal jakýsi respekt.
Starý krocan se na něj sice sem tam zamyšleně podíval, ale
Kamil se snažil jít mu z cesty.
Když stará Vargová sypala na dvůr zrní a zbytky od
snídaně, byl Kamil mezi prvními. Způsobně zobal zlatou kukuřici. Sice
mu moc do volátka nelezla, ale jeden holt nemůže mít všechno.
Přiblížil se krocan. Kamil ustoupil a devótně zahudroval.





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
20
Vojtěch zasmušile plachtil nad údolím, využívaje
stoupavých vzdušných proudů. Rád létal daleko od rodné skály,
daleko od špatně skrývaných úsměšků sourozenců. Od chvíle, co
oplakali Kamila, stal se outsiderem rodiny on. Oba bratři už
dávno ulovili svou první myš, a on se pořád nechává živit od
rodičů.
Pod sebou viděl (pravda, trochu rozmazaně) louky,
svažující se do údolí, u březového hájku jakési zchátralé stavení s napůl
sesutou střechou. Malý, špinavý dvůr... Zakroužil a snesl se níž.
Na dvoře... ano, na dvoře se cosi pohybovalo!!! Vojtěch přitáhl
křídla k tělu a střemhlavým letem se blížil k zemi.
Starý krocan včas postřehl blížící se nebezpečí a hlasitě
varoval hejno. Drůbež se poplašeně rozběhla ke kurníku.
20





JAK TO CHODÍ U ORLŮ
21
Vojtěch už celkem zřetelně viděl detaily prchajícího hejna.
Nestihne to! Zase přijde pozdě! A přece, jedna menší krůta se
opozdila. Lačně vyzobávala nejlepší kousky, které opustil starý
krocan. Když pohlédla k nebi, bylo už pozdě.
„Maminko, tatínku, lov se vydařil!“ zaskřehotal Vojtěch
radostně na celé údolí.
Vojtěcha poněkud znepokojovalo, že přese všechno, co se
událo, necítí takový smutek, jak by se očekávalo. Ano, je to sice
všechno strašně tragické, pomyslel si, ale: „maminko, otče, lov se 
vydařil!“
Starý orel pozoroval syna s jistým pochopením. Pak se
obrátil k družce, něžně do ní strčil zobanem, a pravil tiše:
„Tak už neplač, matko. Taková už je holt matka příroda.“
Naklonil se ještě blíž a zašeptal:
„Až děti usnou, uděláme si krásné nové vejce.“
Orlice se na něj přes slzy šťastně usmála.
JAK TO CHODÍ U ORLŮ
Vojtěch už celkem zřetelně viděl detaily prchajícího hejna.
Nestihne to! Zase přijde pozdě! A přece, jedna menší krůta se
opozdila. Lačně vyzobávala nejlepší kousky, které opustil starý
krocan. Když pohlédla k nebi, bylo už pozdě.





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
22
KONEC NADĚJÍ
Leželo nedaleko odpadkového koše, v místě, kde se asfalt
líbá s trávou. Městská hora šuměla v pozdním jaru ptačími
hádkami, pronikavě voněly fialky a kdovíco ještě. Ráno pokročilo,
rosa zvolna vysychala, začaly se objevovat první kovově
lesklé mouchy.
Bylo nepřehlédnutelné; kompaktní, jako vysoustruhované,
úctyhodných rozměrů. Jako by do přírody patřilo, jeho tělo
nehyzdil žádný trapný útržek novin, žádný zašpiněný papír. Bylo
nepřehlédnutelné, ale přesto nespokojené. Čas běžel, už tady
jednou slídil zvědavý ucouraný pes a bylo jen otázkou času, kdy
se na scéně objeví ti strašní chrobáci.
Ono sem přece nepatří! Každou chvíli se tu musí objevit
– jeho autor, otec, demiurg, ten, který ho s nemalými
tvůrčími obtížemi, ba v bolestech přivedl na svět. Snad tu svůj opus
magnum nenechá jen tak ležet? Jeho místo je přece jinde než na
banální špinavé cestičce berounského parku!
V duchu si představovalo důstojné místo, které by ho bylo
hodno. Vidělo se na krbové římse přijímacího salonku, v
mahagonové vitríně, kryté elegantním leptaným skleněným
poklopem. Na rudém sametu před ním se starožitně blyští mosazná
cedulka s rytým nápisem... Při této představě se až zardělo.
Konečně! Konečně se zpoza zatáčky, kam nevidělo, ozva -
ly šouravé kroky. Už je tady! Ve slastném očekávání přivřelo
oči...
„Hele, Lojzo, to je ale macek! Ty lidi sou takový čuňata!“
„Jasně, Čendo, čuňata. A jak strašně žerou! To je furt keců vo





KONEC NADĚJÍ
23
klesající životní úrovni, vo krízi... Ale něco takovýho si za
bolševíka na cestě nenašel.“
„To máš recht, Lojzíku. Hele, vem lopatu a nalož to. Ať si
můžem dát u Šacha pár lahváčů.“
A rachocení kol metařského vozíku přehlušilo tichý,
bolestný sten.





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
24
Po bajkách by snad přišel vhod kontrast – tajemství a napětí.     
Příběhy s tajemstvím, to je skutečně široké žánrové pole – od fantasy 
a sci-fi  přes absurdní povídku třeba až po detektivku či horor. A právě 
s hororem, a to s tím echt poeovsko-bradburyovským, jsme si spolu 
s Jirkou Čížkem, Pepou Kalašem a Jardou Prokopem pohrávali zhruba 
před pětačtyřiceti lety. Jde tedy rovněž v jistém smyslu o juvenilii. 
Povídku jsem (samozřejmě se souhlasem zmíněných spoluautorů, dnes 
už více než zralých mužů, zdobených mnoha tituly) celkem pietně oprášil 
a upravil, transponoval do české současnosti – a máme tu Noční můru. 
Další povídky – ty s tajemstvím – snad zaujmou i něčím jiným, nemá 
valný smysl je jednotlivě komentovat. Pro mě má zvláštní význam 
Rex temporis sum, pro svou jistou monumentalitu co do rozsahu, 
a koneckonců i obsahu. Takhle dlouhé povídky se u mě už asi nedočkáte.
A pokud jde o napínavé příběhy, můžu nabídnout jenom jeden... dnes 
bychom řekli thriller. Kdysi na počátku devadesátých let mi povídka 
Jako ve fi lmu vyšla v jednom časopisu specializovaném na detektivky, 
který záhy přestal vycházet, snad ne mou vinou. Časem jsem ji zbavil 
amerických reálií – dnes už se takovéhle věci nemusejí stávat v Los 
Angeles, ale klidně třeba v Rychnově nad Kněžnou, abych zůstal 
v literárním kontextu.





NOČNÍ MŮRA
25
NOČNÍ MŮRA / 1972, 2015
Probudil se do pozdního deštivého rána, vyspalý a
naplněný jakousi bezdůvodnou spokojeností. Po oknech stékaly kapky
deště a vydávaly příjemný, konejšivý zvuk. Sklo bylo zamžené,
Beroun venku jako by neexistoval.
Těšil se, že prožije jeden ze svých oblíbených lenošivých
dnů, při knížce a pořádném hrnku hořké černé kávy. A večer
by mohl na chvíli zajít k Láďovi do Budvarky, něco popít a
poklábosit...
S uspokojením si uvědomil, že příjemné ráno takřka
smazalo tísnivý dojem z podivného snu, pocit děsu, s nímž se v noci
několikrát napůl probudil. I tak ho trochu zamrazilo při
vzpomínce na jakési zvíře, nejspíš kočku, které ho v noci trápilo a jež
nakonec nějakým ošklivým způsobem zabil. Musel jsem se na
noc zase přejíst, pomyslel si a slastně se na lůžku protáhnul.
Déšť tiše šuměl, dovnitř proniknout nemohl, uvnitř bylo sucho
a bezpečno.
Jen nerad odtrhnul pohled od zaroseného okna. Pomalu si
začal uvědomovat, že něco přece jen není tak v pořádku, jak se
zprvu domníval. Takový divný pocit na hrudi...
Otočil se na záda a pozdvihl se na loktech. Na bílé
pokrývce spatřil dlouhé hnědočervené šmouhy. V noci se mi musela
spustit krev z nosu, pomyslel si. To se mi už od puberty
nestalo. Odhodil pokrývku. Celý předek pyžama byl nasáklý vrstvou
pomalu zasychající krve.
Prudce se na posteli posadil. Jeho nohy hledaly trepky,
spočinuly však na čemsi měkkém. Pohlédl na podlahu. U jeho
noJAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
26
hou ležela mrtvola malé holčičky. Její květované šaty byly
rozervané a krvavé.
Vstal, vypotácel se z ložnice a nějak se dostal do křesla
v obýváku. Seděl a strnule zíral před sebe. V mysli pořád měl to
děvčátko z ložnice. Nejstrašnější byl jeho obličej. Bledý,
lemovaný kučeravými blond vlasy. Byl takřka netknutý, jen z koutku
úst vytékal tenký pramínek krve.
Čistá pleť posetá jemnými pihami, pramínek krve a
prázdný pohled šedomodrých očí...
Popaměti nahmatal mobil a vymačkal trojmístné číslo.
Poručík Kalaš z berounské kriminálky potřetí dlouze
zazvonil u dveří bytu v Nerudově ulici. Chvíli vyčkal, pak pokrčil
rameny a pokynul technikovi. Za malou chvíli se dveře
přízemního bytu otevřely.
Poručík vešel a rozhlédl se v úzké, v pravém úhlu se
lomící předsíni. Po levici měl dveře do kuchyně, za rohem vpravo
dveře do obývacího pokoje a na konci další, patrně do ložnice.
Všechny byly pozotvírané, v celém bytě vládlo ticho, rušené jen
bubnováním deště do okenních tabulí. Na světle hnědých, ne
právě nejčistších dlaždičkách předsíně se jasně rýsovaly krvavé
otisky drobných dětských chodidel. Vedly z ložnice do
obývacího pokoje.
Otevřenými dveřmi spatřil Kalaš kožené křeslo, obrácené
k němu zadní částí opěradla. Nad ním zahlédl část holého
temene. Déšť tiše šuměl. Poručík se zhluboka nadechl a vešel.
Na klíně mrtvého muže v křesle bylo stuleno zkrvavené
tělíčko blonďaté holčičky. Její bílé paže byly v důvěřivém gestu
obtočeny kolem jeho krku.





27
HOMÉR
„Ovšem, můj statečný a moudrý králi,
i po dlouhých dvaceti letech.
Bez nejmenších pochybností.“
Pénelopé se otočila na levý bok
a do měkké bělostné podušky
skryla svůj smutný úsměv.
Následující  literární  útvar  jsem  si 
soukromě  pojmenoval  mikroapokryf, 
přičemž je jasné, že má blíž k apokryfům čap-
kovským, než k těm raně křesťanským. 
Myslím, že mikroapokryfy plně vyho-
vují výše zmíněné Lenoře, aniž by se přitom 
nějak zpronevěřovaly sudbě Fantazie. Snad 
jen ta třetí sudička se může cítit trochu ošizená – ale já jí to vynahradím jinde. Roz-
hodovali jsme se s Kameelem Machartem, 
jak s těmito drobnými literárními útvary 
naložit. Nakonec jsme se rozhodli je v tex-
tu rozhodit jako rozinky ve vánočce. Něko-
mu snad zachutnají, ti ostatní je pak mo-
hou celkem bez potíží vyplivnout.
MIKROAPOKRYFY





28
BIBLE SVATÁ – STARÝ ZÁKON
Lot, synovec Abrahámův,
stoupal zvolna do kopce,
pryč z Jordánského údolí,
kolem sebe své blízké
a za zády ohnivou hrůzu sodomské zkázy.
S úsměvem pohlédl na své krásné panenské dcery,
pak se dlouze zahleděl na unavenou manželku,
která s nimi sotva držela krok.
Chvíli zamyšleně mlčel,
pak si drobně odkašlal a pravil:
„Drahá, následuje nás ještě někdo ze spravedlivých?“
MIKROAPOKRYFY





VYCHÁZKA
29
VYCHÁZKA / 1992, 2015
Chlad a drobné mrholení. Dotyk lezavého větru. Visím
zavěšen za předloktí na obrovské betonové zdi. Je tak úzká, že se
mé prsty mohou zachytit protější hrany. Mé tělo visí bez opory
podél kolmé šedozelené stěny, která se asi padesát metrů pode
mnou ztrácí v mlze. Moc často se pod sebe dívat nebudu.
Vůbec nic si nepamatuju.
Podařilo se mi vysoukat se o něco výš; opírám se teď hrudí
o ostrou hranu. S potížemi po chvíli dostávám tělo nahoru.
Usedám obkročmo na vrcholu.
Jsem ve večerním obleku, na mnoha místech špinavém
a prodřeném. Přemáhám nutkání oprášit se a prohledávám
kapsy saka. V jedné nacházím skoro celý balíček cigaret a
zapalovač. Kouřím ve studeném vlhkém vzduchu a rozhlížím se.
Hřbet zdi je přede mnou i za mnou stejně široký a ztrácí se
v husté mlze. Můj rozhled je na všech stranách ohraničen
mlhou. Měl bych zjistit, jak vysoko jsem nad zemí. Prohledávám
znovu kapsy. Nacházím ještě kapesník, dva lístky do divadla,
švýcarský vojenský kapesní nůž a svazek klíčů.
Po chvíli váhání se rozhoduju pro klíče. Levou ruku nata -
huju co nejdál od sebe a rozevírám prsty. Klíče mizí v mlze. Asi
po deseti sekundách jako bych slyšel jakési slábnoucí zvonění,
které znovu vystřídá třeskuté ticho. Dopad neslyším.
Zahazuju zbytek cigarety a opatrně nadsedávám – ostré
hrany mne nepříjemně tlačí do stehen. Náhle pociťuju strašnou
únavu, nepřekonatelnou touhu spát. Pokládám tvář na vlhký,
drsný beton, ruce a nohy spouštím podél stěn...





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
30
Po mlze ani stopy, svítí slunce a beton příjemně hřeje. Tělo
mám celé bolavé, nohy a paže brní. Hráz se přede mnou
stáčí v obrovském oblouku; v dálce jako by se ztrácela v jemném
oparu. Je to fantastická podívaná – prostor nemá žádný
horizont!
Stojí mě hodně přemáhání pohlédnout pod sebe...
Znovu jsem se odvážil otevřít oči, až když jsem zase ležel
tváří na betonu. Kapesníkem si utírám ze rtů zvratky, hlava se
mi pomalu přestává točit.
Nevolnost zřejmě způsobila iluze, že se hráz houpá a
chvěje se, že je to křehká betonová slupka.
Vlastně jsem asi očekával, co pod sebou uvidím. Ano, ani
pode mnou zeď nikde nekončila; kdesi nesmírně hluboko se
bez zřetelného přechodu ztrácela v tom oparu.
Pomalu a opatrně si stoupám. Dívám se upřeně před sebe
a zkouším udělat několik kroků. Takřka okamžitě se mi
zatočila hlava, vrávorám a rychle si sedám. Vědomí té děsivé
hloubky mě zcela zbavuje stability. Ve skutečnosti je „koruna hráze“
dost široká, jistě širší než běžný obrubník chodníku.
Uvažuju, na kterou stranu se mám vydat. Nakonec volím
směr, kam se dívám, abych se nemusel obracet. Pohybuju se
tak, že se vždy vsedě vzepřu na rukou a tělo posunu za nimi.
Asi po hodině jsem zcela vyčerpán. Nohy mám na steh -
nech rozedřené do krve, kůže na dlaních bolestivě reaguje na
každý dotek. A to jsem podle odhadu urazil asi tři sta metrů.





VYCHÁZKA
31
Teprve teď si uvědomuju, že jsem měl na začátku nechat
nějakou značku – udělám to tedy teď. Rozprostírám na beton
kapesník, jako zátěž používám nůž. Kapesník má tmavomod -
rou barvu, dobře kontrastuje s šedozeleným povrchem betonu.
Opírám se o ruce a sunu se dál.
Sedím a zírám před sebe. Nejsem s to vnímat nic, jen
únavu – a taky hlad. Pokouším se ho zahnat cigaretou, brzy ji však
zhasínám; točí se mi z ní hlava. Nedopalek schovávám zpět do
balíčku. Po cigaretě se k nelibým pocitům přidává i žízeň.
Vydávám se opět na cestu. Chvílemi to zkouším po kolenou,
závrať mě však rychle vrací k bezpečnějšímu způsobu pohybu.
Teď už si bolest sotva uvědomuju. Mám dojem, že i žízeň
a hlad jako by ustupovaly. Zbývá jen strašná únava.
Pomalu ztrácím pojem o čase. Několikrát jsem se přistihl,
že ležím na břiše v jakýchsi mrákotách. Přesto se dál snažím
pokračovat v cestě.
Probudil mě citelný chlad. Nad hlavou mi jasně svítí
hvězdy. Pokouším se putovat dál, ale při prvním pohybu cítím
ostrou bolest na vnitřní straně stehen. Opatrně se dotýkám zra -
něných míst; rozedraná látka tmavých kalhot je lepkavě vlhká.
Také na dlaních mám krvavé odřeniny a strhané puchýře.
Musím se podívat, jestli ještě uvidím svou značku...
Znovu se probouzím, tentokrát do kalného mlžného
světla. Cítím se přece jen trochu odpočatý. O to víc si uvědomuju
žízeň a hlad. Odřená místa jsou oteklá, zdají se však méně
citliJAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
32
vá. Jsem zesláblý, ale pokouším se pokračovat. Teď, když se tělo
trochu rozhýbalo, jde to poměrně dobře.
Trochu povzbuzen zkouším znovu „chůzi“ vkleče – pocit
závrati jako by mizel. I tato pozice je však nepohodlná – místo
stehen si rozdírám kolena.
Pokouším se opatrně vstát; zjišťuju, že mohu jít
vzpřímeně, když se dívám přímo pod nohy. Aspoň chvíli, než můj zrak
sklouzne stranou. To si honem sedám a vsedě, už zase
mechanicky a otupěle, vyrážím na další cestu.
Mám dojem, že se několikrát vystřídaly noc a den. Hlad
zmizel, žízeň zmizela, bolest necítím. Tedy aspoň myslím.
Scenérie je stejná, jen místo mlhy jakýsi opar.
Sedím opět obkročmo na hrázi, v očích slzy vyčerpání.
V absurdní naději hledím do dálky. Betonová cestička nad
propastí. Perspektiva ji neúprosně zužuje a v místech, kde splývá
s prostorem...
Rychle stírám slzy rukávem a znovu se dívám na to místo.
Ano, tam daleko, na samé hranici viditelnosti, jako by něco
porušovalo hladkou fádnost betonu!
Sbírám poslední síly a přísuny, vkleče, a chvílemi i vstoje
stíhám ten přelud. Časem nabývám jistoty: tam daleko na hrázi
něco leží, jakýsi předmět!
Konečně jsem tak blízko, že mohu rozeznat podrobnosti.
Strnule, nevěřícně hledím před sebe. Tam, ještě dost daleko,
leží modrý kapesník, čímsi zatížený.





VYCHÁZKA
33
Slunce pálí a celá hráz jako by jemně pulsovala pod mými
dlaněmi. Okrajem vědomí, takřka bez zájmu vnímám, že
kapesník nevidím celý; je zčásti překryt čímsi bílým. Trvá pěknou
chvíli, než si uvědomím, co vidím.
Posledních pár metrů, a to podivné zátiší mám nadosah.
Na kapesníku spočívá několik listů papíru. Aby je vítr neodvál,
jsou zatíženy svazkem klíčů – mých klíčů!
Lehám si na břicho a do ruky beru složku papírů. Je útlá –
jen čtyři listy. Přitáhnu je opatrně i s klíči k sobě. Klíče strkám
do kapsy a začínám číst:
„Chlad a drobné mrholení. Náznak lezavého větru. Visím
zavěšen za předloktí – zřejmě na obrovské...“
33





JAN VELÍŠEK / LEŽELA KOČKA S ANDĚLEM
34
REX TEMPORIS SUM / 2015
Víte, všechno to vlastně způsobil ten stojan. Nebo vlastně
volyňská teta Márinka. Když odešla, zanechala mi dědictví,
které bych od člověka, pobírajícího čtyřicet let penzi ve výši sta
korun měsíčně, skutečně nečekal.
Márinka celý život nic nedělala, tedy aspoň nic, co by za
práci považovali komunisti. Byla to shrbená a scvrklá osoba
s dlouhým nosem, která si v životě dovolila jediný luxus –
módní kloboučky, jež si vybírala s neomylným nevkusem. Rozštěp
patra způsobil, že mluvila podobně, jako pan Řehoř v Brouku
v hlavě.
Svůj neveselý život trávila mezi kostelem a třemi
dojemnými stárnoucími slepičkami, které jí byly až trapně podobné.
Byla strašně lakomá (divíte se jí?), ale mě, Vládíčka, milovala
celým svým smutným srdcem. Odtud to dědictví – vybavení
bytu, který jí jinak pochopitelně nepatřil.
Po pohřbu a návštěvě notáře jsem se jím procházel. Byl
přecpaný devocionáliemi, staropanenskými tretkami a jinou veteší.
Jen tak z nostalgie jsem otevřel její poměrně velkou knihovnu.
Dovedete si představit moje překvapení, když jsem mezi
náboženskými knížkami a románky pro služky objevil Oblomova?
Zalistoval jsem v ohmataném svazku a do klína mi vypadl
hustě popsaný kartonek. Šlo o jakýsi seznam. Na prvním místě
byla položka Zapadlí vlastenci a u ní připsáno 10 000,–.
Vyhledal jsem Raise, obrátil ho hřbetem vzhůru – a vypadl
z něj déšť stokorun. Byly po dvou, po třech vloženy mezi
stránToto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.