načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lež - C. L. Taylor

Lež
-11%
sleva

Elektronická kniha: Lež
Autor:

„Tato kniha mi připomíná Pláž. Jen je temnější a napínavější. Na člověka až padne klaustrofobie.“ Čtenářská recenze z Británie. Jane Hughesová je se svým životem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 392
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The lie ... přeložila Zuzana Pernicová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8128-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Napínavý psychothriller anglické autorky plný dějových zvratů, ve kterém sledujeme život hlavní hrdinky Jane Hughesové ve dvou časových rovinách. V současnosti žije Jane Hughesová se svým přítelem spokojeně v malé vesničce ve Walesu, pracuje ve zvířecím útulku a užívá si klidné dny na anglickém venkově. Před pěti lety ovšem Jane Hughesová vůbec neexistovala, a žena, která nyní nosí toto jméno, se vypravila se skupinou tří kamarádek do exotického Nepálu. Společně se vydaly do odříznuté svobodomyslné komunity vysoko v Himalájích, v níž chtěly nalézt klid a v jistém smyslu také nový život. Nedlouho po jejich příchodu se v komunitě začínají dít záhadné události, nálada a atmosféra jsou stále temnější, a vše postupně vyústí až v několik úmrtí. Jane sice přežije, skryje se pod novým jménem, začne žít znovu od začátku, ale někdo jí nechce dovolit na děsivé události zapomenout. Kdosi ví, co se stalo před lety v Nepálu a dal si za úkol rozmetat Jane její idylický život na kusy. Podaří se Jane i tentokrát uniknout?

Popis nakladatele

„Tato kniha mi připomíná Pláž. Jen je temnější a napínavější. Na člověka až padne klaustrofobie.“ Čtenářská recenze z Británie. Jane Hughesová je se svým životem naprosto spokojená. Bydlí v malé vesnici ve Walesu, má milujícího partnera a zajímavou práci ve zvířecím útulku. Taková idylka, řeklo by se. Věc má ale háček: celý její život je lež. Jane Hughesová ve skutečnosti neexistuje. Před pěti lety se společně s přáteli vypravila na cestu do Nepálu. Od pobytu ve svobodomyslné komunitě vysoko v horách si každý z nich sliboval něco jiného, ale pro všechny to měl být důležitý životní milník. Vlastně se jím stal, ale v docela jiné podobě, než si představovali. Brzy po příjezdu začnou pozorovat znepokojivé věci a události gradují až k okamžiku, kdy začnou umírat lidé. Jane se podařilo přežít. S novou identitou se snaží na děsivé události zapomenout, ale kdosi jí v tom chce zabránit. Ten člověk ji pronásleduje a děsí: zjevně ví, co se tenkrát v Nepálu stalo. A nenechává Jane na pochybách, že nepřestane, dokud nebude její život v troskách.

Zařazeno v kategoriích
C. L. Taylor - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2016


Copyright © 2015 by C. L. Taylor

Translation © 2016 by Zuzana Pernicová

Cover design © 2016 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE LIE,

vydaného nakladatelstvím Avon, a division of HarperCollins,

Londýn 2015,

přeložila Zuzana Pernicová

Jazyková redaktorka: Hana Pernicová

Korektura: Kateřina Žídková a Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v červnu 2016

ISBN 978-80-7498-129-6


Věnováno Lauře B., Georgie D. a Minal S.



7

1. kapitola

Současnost

Ještě než vkročí do dveří, je mi jasné, že z něj koukají po­ tíže. Poznám to podle toho, jak práskl dveřmi svého bouráku s pohonem na všechna čtyři kola a řítí se přes parkoviště, aniž by se ohlédl, jestli ho drobná obrýlená žena následuje. Když dojde k proskleným dvojkřídlým dveřím do recepce, odvrá­ tím pohled k obrazovce počítače. U agresorů je lepší vyhý­ bat se přímému očnímu kontaktu. Když trávíte dvanáct hodin denně s nebezpečnými zvířaty, naučíte se toho spoustu o kon­ frontaci, strachu a nepřátelství – a nejen ve vztahu ke psům.

Zvonek nade dveřmi ohlásí, že vchází dovnitř, ale já dál píšu do počítačové databáze podrobné sedmidenní hodno­ cení. Kříženec německého ovčáka jménem Tyson k nám při­ šel před týdnem, přivezl ho inspektor. Během hodnocení, které od té doby provádíme, jsem u něj vypozorovala pro­ blémové chování ve vztahu k jiným psům, ke kočkám i k li­ dem – což u psa využívaného k hlídání drogového doupěte nijak nepřekvapuje. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že psi jako Tyson by se měli pro jejich vlastní dobro utratit, ale já nepo­

C. L. TayLor

chybuju, že se nám ho povede rehabilitovat. Vaše minulost

nemusí určovat vaši budoucnost.

„Kde je sakra můj pes?“ Příchozí se opře lokty o recepční

pult a vysune bradu. Z vychrtlé tváře mu čiší opovržení. Pod

příliš velkou koženou bundou má úzká ramena a džíny na

něm visí. Je mu k padesáti nebo maximálně něco málo přes,

ale působí opotřebovaně. Odhaduju ho na majitele nějaké­

ho nebezpečného psího plemene. Malý chlap, velký bourák.

A velký pes. Není divu, že ho chce zpátky. Chybí mu psí pro­

dlužovačka penisu.

„Co pro vás můžu udělat?“ otočím se k němu s úsměvem.

„Chci svýho psa. Jeden ze sousedů viděl, jak nám ho se­

bral inspektor, když jsme byli pryč. Přímo ze zahrady. Chci

ho zpátky.“

„Jmenuje se Jack, je to stafordšírský bulteriér a je mu pět

let.“ Do recepce už dofuněla i mužova obrýlená manželka.

Černé legíny jí dělají kapsy u kolen, rty má pečlivě obtažené

růžovou rtěnkou a prošedivělé vlasy sčesané do pevně staže­

ného ohonu.

„A vy se jmenujete jak?“ podívám se zpátky na jejího

manžela.

„Gary. Gary Fullerton,“ odpoví. Ženy si vůbec nevšímá.

Vím, o kterém psu je řeč. Jacka sem přivezli před čtyř­

mi dny. Pravé oko měl nateklé, že ho vůbec neotevřel, tlamu

roztrženou a zkrvavenou a levé ucho tak pochroumané, že

mu ho veterinář musel polovinu uříznout. Zjevně se účastnil

psího zápasu, a ne poprvé. Bylo to znát z ran na hlavě i jizev

po celém těle. Majitel sem možná zamířil rovnou z policej­

ní stanice. Nejspíš ho propustili na kauci, dokud nedojde na

projednání jeho případu.


9

Už se neusmívám. „Tak to vám bohužel nepomůžu.“

„Vím, že je tady,“ trvá na svém muž. „Nemáte právo nám

ho ukrást. Nic jsme neprovedli. Jenom se porval v parku, to

je všecko. Máme sedm dní na to, abysme se o něj přihlásili.

To mi tvrdil kamarád.“

Pootočím se, abych seděla čelem k počítači, a ne k němu.

„Je mi líto, ale o zvláštních případech nesmím mluvit.“

„Tak hele!“ Muž se nakloní přes pult, chňapne monitor

a škubne jím k sobě. „Mluvím s váma.“

„Gary...“ Žena mu položí ruku na paži. Zamračí se na

ni, ale pustí monitor. „Prosím vás...,“ žena sjede pohledem

k mojí jmenovce, „... prosím vás, Jane, jenom chceme Jacka

vidět a ujistit se, že je v pořádku. Nechceme vám přidělávat

potíže, jenom se chceme na našeho kluka mrknout.“

Oči za brýlemi má zamlžené slzami, ale není mi jí líto.

Určitě ví, že Gary bere Jacka na zápasy. Možná proti tomu

občas protestuje, možná pak Jacka něžně omývá flanelovým

hadříkem, ale nijak se nesnaží zabránit tomu, aby jí psa cu­

povali na kusy.

„Nezlobte se, ale opravdu nesmím o případech mluvit,“

zavrtím hlavou.

„Jakej případ, sakra?“ zaburácí muž, ale ruce mu zplihle

visí podél boků. Bojovnost už z něj vyprchala. Ví, že by to neu­

stál, řve, jenom aby se předvedl. Nejhorší je, že nejspíš má toho

psa fakt rád. Když Jack vyhrál prvních pár zápasů, určitě na něj

byl pyšný. Asi mu dopřál pořádnou hrst psích pochoutek, sedl

si k němu na gauč a objal ho. Jenže pak Jack začal prohrávat

a to se Garymu nelíbilo; podrývalo to jeho pýchu, a tak Jacka

přihlašoval do dalších a dalších zápasů a doufal, že se mu vrátí

dravost a znova se na něj usměje štěstí.


10

C. L. TayLor

„Je všechno v pořádku, Jane?“ Z chodby po pravé straně

se vynoří moje šéfová Sheila a položí mi ruku na rameno.

Usměje se na Garyho a jeho ženu, ale z napětí v její tváři je

znát, že slyšela každé slovo.

„Už jdeme.“ Gary plácne pravou dlaní do recepčního pul­

tu. „Ale ještě o nás uslyšíte.“

Obrátí se a kráčí ke dveřím. Jeho žena dál stojí na místě,

žmoulá si ruce a mlčky na mě upírá prosebný pohled.

„Pojď, Carole,“ vyštěkne Gary.

Žena na vteřinku zaváhá a dál se mi dívá do očí.

„Carole!“ zopakuje Gary a ona k němu poslušně přikluše.

Nade dveřmi zacinká při jejich odchodu zvonek a vzápětí

už oba míří pryč přes parkoviště, Gary rázuje v čele a Carole

se mu drží v patách. Jestli se ohlédne, zajdu za ní. Vymyslím

si nějakou záminku, proč si s ní potřebuju promluvit o samo­

tě. Ten její pohled... Tady nejde jenom o psa.

Ohlédni se, Carole, ohlédni se.

Gary namíří elektronickým otvíračem na range rover

a autu bliknou světla. Carole se nasouká na sedadlo spolu­

jezdce. Zatímco se usazuje, Gary k ní něco prohodí a Carole

si sundá brýle a zamne si oči.

„Jane...“ Sheila mi jemně stiskne rameno. „Dáme si čaj,

co ty na to?“

Pochytím podtext: starej se o Jacka, ale o Carole ne.

Sheila vykročí ke kanceláři, ale pak se zarazí uprostřed

kroku. „Zapomněla jsem ti dát tohle.“ Podává mi obálku. Na

přední straně je ručně napsané moje jméno: Jane Hugheso­

vá, zvířecí útulek Green Fields. „Nejspíš ti někdo posílá po­

děkování.“

Zajedu prstem pod chlopeň a odtrhnu ji. Sheila zvědavě


11

otálí ve dveřích. V obálce je nadvakrát přeložený papír for­

mátu A4. Přelétnu ho pohledem a zase ho složím.

„Tak co?“ vyzvídá Sheila.

„Je to od nových majitelů Maisie. Hezky se u nich zabyd­ lela a přímo se do ní zamilovali.“

„To je báječné.“ Pochvalně kývne hlavou a pokračuje do kanceláře.

Čekám, až odezní klapot jejích kroků, a pak přes proskle­ né dveře vyhlédnu na parkoviště. Místo, kde parkovali Gary s Carole, zeje prázdnotou.

Rozložím dopis a znovu si ho přečtu. Stojí v něm jedna je­ diná věta napsaná modrou propisovačkou uprostřed papíru.

Vím, že se ve skutečnosti nejmenuješ Jane Hughesová.

Ten, kdo mi to poslal, zná pravdu. Ve skutečnosti se jme­ nuju Emma Woolfeová a posledních pět let se vydávám za někoho jiného.

2. kapitola

Před pěti lety

Když si sednu naproti Daisy ke stolu, neřekne ani slovo a jen ke mně přistrčí panáka. Vzápětí její pozornost odláká pánská skupinka, která si hospodou razí cestu k prázdnému stolu kousek od toalet. Muž na ocase hloučku, mrňavý pup­ katý brunet, na ni zůstane zírat. Šťouchne do nejbližšího ze svých společníků, ten se zarazí, ohlédne se po Daisy a po­ chvalně pokývá hlavou. Daisy ho odbude povytaženým obo­ čím a obrátí se zpátky ke mně.

„Pij!“ křikne a ukáže na skleničku. „Vybavovat se můžem potom.“

„Taky tě ráda vidím.“

Ani se neptám, co za pití to je. Dokonce k němu ani ne­ přičichnu. Kopnu ho do sebe a sáhnu po sklenici bílého vína, kterou mi Daisy přistrkuje. Přes aroma anýzu, které mi po panáku zůstalo v ústech, skoro nevnímám, jak víno chutná.

„Není ti nic, zlato?“

Zavrtím hlavou a ještě se napiju vína.

„Zas tě štve ten bídák Geoff ?“

„Jo.“

„Tak se na něj vykašli.“

„To není tak jednoduchý.“

„To si piš, že je, Emmo.“ Daisy si oběma rukama prohráb­ ne blond vlasy a přehodí si je dozadu přes ramena, takže jí elegantně spadají po zádech. „Napíšeš výpověď, předáš mu ji a vypadneš. Ještě mu můžeš na rozloučenou ukázat vztyčený prostředník.“

Do židle mi bokem vrazí chlapík se dvěma půllitry. Pivo vyšplíchne a zmáčí mi levé rameno.

„Pardon,“ vyhrknu automaticky. Muž mě ignoruje a hrne se dál, v merku má jenom svoje kamarády.

Daisy obrátí oči v sloup.

„Nedělej to.“

„Co?“ podívá se po mně jako neviňátko.

„Nevyčítej mi, že se omlouvám, a nechoď za ním.“

„Jako bych to snad měla v úmyslu.“

„Máš.“

Pokrčí rameny. „Někdo tě musí hájit. Chceš, abych si pro­ mluvila i s tvým šéfem? Protože já to klidně udělám, to přece víš.“

Mobil položený na stole před ní zapípá a Daisy do něj ťukne okousaným nehtem. Oči má umně obtažené linkami, rovné blond vlasy se jí lesknou, ale kolem nehtů jí odstáva­ jí záděry a rudý lak se loupe. Nehty jsou jedinou trhlinou v její nablýskané zbroji. Postřehne, kam se dívám, zatne ruce v pěst a schová je v klíně.

„Je to tyran, Emmo, vždyť je to jasný jak facka. Kritizuje tě a sráží od chvíle, cos k němu nastoupila.“

„Já vím, ale šušká se, že bude brzo šéfovat pobočce v Man­ chesteru.“

C. L. TayLor

„To říkáš už tři roky.“

„Nemůžu prostě odejít.“

„Proč ne? Kvůli mámě? Prokristapána, Emmo, vzpamatuj se. Je ti pětadvacet. Žiješ jenom jednou, tak si dělej, co chceš. Na mámu se vyser.“

„Daisy!“

„Co?“ Sáhne po skleničce a obrátí ji do sebe. Soudě podle jejího skelného pohledu není tahle láhev vína první, kterou dneska večer pije. „Někdo to říct musí, tak proč ne já. Vy­ kašli se na její názory a žij si po svým. Už je to pěkná pruda, jak jsi přímo posedlá míněním svojí rodiny. Omíláš to už od vejšky...“

„Promiň, že tě prudím. Myslela jsem, že jsme kamarád­ ky.“ Hmátnu po tašce a vstanu, ale Daisy se natáhne přes stůl a chytí mě za zápěstí.

„Nebuď taková. A přestaň se omlouvat, sakra. Sedni si.“

Posadím se na krajíček židle. Nemůžu mluvit. Kdybych promluvila, tak se rozbrečím a na veřejnosti brečím hrozně nerada.

Daisy mě dál drží za ruku. „Nechci na tebe bejt hnusná. Jenom chci, abys byla spokojená, to je všecko. Říkalas mi, že máš našetřeno dost, abys vydržela tři měsíce bez práce.“

„To jsou peníze pro případ nouze.“

„A teď ve stavu nouze jsi. Trápíš se. Pojď se mnou praco­ vat do hospody, dokud neseženeš něco jinýho. Ian tě na fleku přijme, potrpí si na zrzky.“

„Mám ty vlasy jenom obarvený.“

„Prokristapána, Emmo...“

Na stole jí zavibruje mobil a hospodským halasem prorazí plechový zvuk písničky „Love the Way You Lie“ od Eminema a Rihanny.

Daisy mi zdviženou rukou naznačí, ať neodcházím,

a hmátne po něm. „Ahoj, Leanne. Copak?“ Zacpe si druhé

ucho a soustředěně se mračí. „Jasně. To víš, že přijdem. Vez­

mem si taxíka, za čtvrt hodiny jsme tam. Jo? Tak zatím ahoj.“

Strčí si telefon do drobné kabelky položené na stole a po­ dívá se na mě. Tváří se ustaraně, ale zároveň jí v modrých očích probleskuje vzrušení.

„To byla Leanne. Jsou s Al v tom novým gay klubu v Soho, Malice se jmenuje. Al tam hledá Simone a její novou holku.“

„Sakra.“ Popadnu tašku a hmátnu po kabátě přehozeném přes opěradlo.

„Nevadí ti, když tam zajedem? Vím, že jsme řešily tvoji práci, ale...“

„Jasně, že ne.“ Vstanu. „Al nás potřebuje. Jdem chytit ta­ xík.“

Mlčky sedíme v taxíku rozstřikujícím kaluže a kolem nás se míhají světla londýnského West Endu. Ulice jsou neob­ vykle prázdné, silný déšť vehnal místní i turisty do přeplně­ ných hospod, na jejichž oknech se sráží pára.

Daisy vzhlédne od mobilu. „Víš, že je zrovna dneska výro­ čí smrti jejího bratra?“

„Alina bratra?“

„Jo. Volala jsem jí v poledne.“

„Jak na tom byla?“

„Chlastala.“

„Do háje. V práci?“

„Ne, ulila se z práce a seděla v hospodě.“

„To dělá poslední dobou často.“

„Jo, pokud zrovna nešmíruje Simone,“ řekne Daisy a vy­ měníme si pohled.

C. L. TayLor

Al a Simone se rozešly už před měsícem, ale Al se chová

čím dál povážlivěji. Je přesvědčená, že jí Simone dala kopač­

ky kvůli nějaké jiné holce, a vzala si do hlavy, že dotyčnou

vypátrá. Tráví celé hodiny na internetu a hledá „vodítka“; vy­

tvořila si několik falešných facebookových účtů a pokouší se

vetřít na Simonin profil a ke komukoli z jejích kamarádů.

Ten rozchod nás všechny zaskočil a nejvíc Al, která se zrovna

chystala požádat Simone o ruku. Celé měsíce šetřila na prs­

ten a dovolenou na keňském safari, aby to mohla udělat při

vyjížďce na slonovi – Simonině oblíbeném zvířeti.

„A jsme tady, dámy,“ oznámí taxikář a zastaví před růžo­

vým neónem klubu Malice.

Daisy mu štěrbinou ve skleněné přepážce prostrčí deseti­

librovku a otevře dvířka. „Tak jdem pro Al.“

„S dovolením, zlato. Díky. S dovolením.“

Daisy si razí cestu zástupem na schodech a já se jí držím

v patách. Už jsme po Leanne a Al pátraly na tanečním parke­

tu v přízemí, ale marně. Nikde ani ony, ani Simone.

„Záchody!“ Daisy se po mně z vrcholku schodů ohlédne

a zamává mobilem a pak zahne doleva.

Prodírám se hustým davem žen popíjejících pivo a po­

stávajících před ženskými záchodky a nakonec se mi povede

vklouznout dovnitř.

„Hej!“ Robustní ženská v tričku a příliš velkých džínách

mi potetovanou paží přehradí cestu, abych se před ni ne­

mohla protlačit. „Stojí se tu fronta.“

„Nezlobte se, jenom hledám kamarádku.“

„Tady, Emmo!“ Opodál se pootevřou dveře kabinky a Dai­

sy na mě zevnitř mává. Vrhne po ženě ve frontě omluvný vý­

raz. „Promiňte, řešíme tu krizi.“


17

„Zatracený lesby,“ odfrkne si žena. „Pořád ňáký melodra­

mata.“

V kabince už pro mě není místo, tak zůstanu stát venku

a jen strkám hlavu do dveří. Al sedí na míse s hlavou v dla­

ních. Leanne a Daisy se tisknou ke stěnám po obou stranách.

Každých pár vteřin se otevřou vstupní dveře a záchodky za­

valí dunivá houseová hudba. Ženy vcházejí dovnitř a vychá­

zejí ven, s hudráním se kolem mě protahují k uvolněným ka­

binkám.

„Al, zlatíčko.“ Daisy si vykasá šaty a podřepne ke kama­ rádce. „Odvezeme tě domů.“

Al vrtí hlavou. Nohavice džín má dole zmáčené deštěm a jednu tenisku rozvázanou. Zpod rukávu trička jí vykuku­ je kus celofánu. Nechala si udělat další tetování, ale nevidím jaké.

Leanne se po mně podívá, jako by si mě teprve teď všimla. Od našeho posledního setkání si nechala obarvit ofinu narů­ žovo. Její hladké černé mikádo vždycky působilo kapku moc přísně, ale když teď má tu růžovou ofinu a její úzké tváři do­ minují nové brýle se silnými černými obroučkami, vypadá jako by na hlavě měla motorkářskou helmu.

Pokrčí rameny a natáhne ke mně paži, abych se mohla na jejích hodinkách s Mickey Mousem podívat, kolik je. Půlnoc. Předvede mi deset prstů a pak ještě dva. Do prdele. Al nasává už dvanáct hodin.

Není to poprvé, kdy nás Leanne musela přivolat, aby­ chom jí pomohly odvézt Al domů. Al měří metr sedmdesát, váží k devadesáti kilům a má býčí náturu, takže je zapotře­ bí našich spojených sil, abychom ji někam odmanévrovaly,

C. L. TayLor

zvlášť když je opilá. Simone to zvládala sama, jenže ta měla

výhodu – Al do ní byla zamilovaná. Vždycky se jí povedlo Al

přemluvit, ať jde domů, bez ohledu na to, kolik toho vypila.

Dvě holky, které si u umyvadla za mnou oplachují ruce, se dají do smíchu. Al vzhlédne.

„Smějou se mně? Do prdele, smějete se mně?“ Začne se zvedat, ale Leanne se jí opře o rameno a Daisy ji chytí za zá­ pěstí, takže ji přikovají k míse.

Ohlédnu se. „Ani tě nevidí.“

„Ale vědí to.“ Al si přejede dlaní číro. „Všichni to vědí. Jsem každýmu pro smích.“

„Ne, nejsi,“ ujišťuje ji Daisy. „Vztahy končí v jednom kuse. Nikdo tě nesoudí, Al.“

„Ne? Tak proč se mě Jess u vstupu zeptala: ,Lístek pro jed­ nu?‘, když jsem sem přišla?“

„Třeba proto, že jsi přišla sama?“

„Jdi do prdele, Daisy.“ Al vyškubne ruku z Daisyina se­ vření. „Co ty o tom víš? Tys nikdy v životě kopačky nedo­ stala.“

„Zato já jo,“ ozvu se. „A vím, jak to bolí, zvlášť když do­ staneš kvinde kvůli někomu jinýmu. Nějakou dobu jsem Jakea podezírala, ale když –“

„Emmo!“ Leanne mi prstem na rtech naznačí, ať sklapnu.

„Ne že by tě Simone pustila k vodě kvůli někomu jiný­ mu,“ dodám, ale už je pozdě. Al stojí na nohou a hrne se ko­ lem mě ven.

„Jestli tady s tou podělanou krávou dneska je, tak ji zabi­ ju. Zabiju je obě. Zkurvený lesbický svině.“

„Al!“ Daisy za ní utíká a snaží se ji zarazit. „Nestojí ti za to, Al!“

„To se ti fakt povedlo, Emmo.“ Leanne se na mě zpod ne­ ónové ofiny mračí. „Konečně se mi ji povedlo zklidnit a ty ji takhle vytočíš.“

„Moc klidná mi nepřipadala.“

„Nevidělas ji předtím. Mlátila v kabince do stěn. Málem nás odsud vyhodili.“

„Promiň. Nechtěla jsem –“

Prosmýkne se kolem mě. „To ty nikdy, Emmo.“

Když ostatní dohoním, stojí v přízemí uprostřed taneční­ ho parketu a obkružuje je hlouček lidí. Al se tyčí uprostřed a míří prstem na Simone a nějakou holku, kterou neznám. Daisy a Leanne jí stojí po boku každá z jedné strany.

„Já jsem to tušila,“ vrčí Al. „Bylo mi jasný, že spíš s Gem.“

„Abys věděla,“ Simone k ní neohroženě přikročí, i když je o kus menší a o pěkných pár kilo lehčí, „daly jsme se s Gem dohromady až po našem rozchodu. Ne že by ti do toho něco bylo.“

„To teda je.“ Al se obrátí k druhé ženě a ta přistoupí

o krok blíž k Simone a vezme ji silnou paží kolem ramen.

Měří nejmíň metr osmdesát a je samý sval a šlacha, s mohut­

nou bradou a vlasy ostříhanými nakratičko. Vypadá jako bo­

xerka a taky se tak chová.

„Myslíš si, bůhvíjak nejsi chytrá, co?“ oboří se na ni Al.

„Žes mi Simone přebrala.“

„Nemyslím si nic.“

„Jasně, že ne. Prasečí lejno nepřemejšlí.“

Boxerka se ušklíbne. „Vodprejskni, Al. Nikdo na tebe není

zvědavej a nejmíň ze všech Simone. A aby bylo jasno, nepře­

brala jsem ti ji, utekla od tebe.“


20

C. L. TayLor

„Kecy. Než ses kolem začala motat, bylo nám spolu fajn.“

„Fakt? Podle Sim jsi majetnická bestie, co ji chce mít

v jednom kuse pod kontrolou.“

„Tos jí napovídala?“ Al probodne Simone pohledem. „Že

jsem majetnická bestie? Po tom všem, co jsem pro tebe udě­

lala? Když jsme se potkaly, nemělas kde bydlet. Nemělas vů­

bec nic, Simone, a já tě u sebe nechala bydlet zadarmo. Dá­

vala jsem ti prachy na courání po klubech. Udělala bych pro

tebe první poslední.“

„Dusila jsi mě.“

Al se zamží oči slzami. „Tak jsi mi to měla říct, a ne zdrh­

nout s tímhle buldokem.“

„Cos to o mně řekla?“ Boxerka sundá Simone paži z ra­

men a postoupí o krok k Al. „Řekni mi to ještě jednou přímo

do ksichtu, ty tlustá krávo.“

„Jdi do prdele.“ Al k ní napůl přikročí, napůl přiskočí,

a než ji Leanne a Daisy stačí zarazit, rozmáchne se pěstí.

Praští Gem do brady a ta zavrávorá. Uklouzne po podlaze

mokré od piva a svalí se na zem. Dav zahučí vzrušením a já

koutkem oka zahlédnu, jak k nám rázuje vyhazovač s vysí­

lačkou u ucha. Daisy si ho všimne taky a mávne na mě, ať po­

můžu Leanne, která úporně strká Al k východu.

Teď už ji ani nemusíme moc přesvědčovat, ať jde pryč. Je

tak rozjařená, že ze dveří přímo vyhopká.

„Jo, sakra, jo!“ Máchne pěstí do vzduchu, pak zkřiví tvář

a přitiskne si pravačku k tělu. Ohlédne se po nás. „Kde je Dai­

sy?“

Vyměníme si s Leanne pohled. „Bude v pohodě. Ukecává

vyhazovače.“

„Coura jedna.“ Al se celou cestu k taxíku chechtá.


21

3. kapitola

Příštího rána sedím u stolu v práci sotva deset minut

a přivalí se ke mně Geoff, můj šéf. Zůstane stát za mnou s ru­

kou na opěradle mojí židle. Sunu se dopředu, kam až to jde,

takže nakonec balancuju na samém krajíčku sedáku.

„Zase jste přišla pozdě, Emmo.“

„Omlouvám se.“ Upírám pohled na tabulku na monitoru. „Metro mělo zpoždění.“

Je to lež. Dostaly jsme Al do postele až ve dvě ráno a pak jsem musela čekat na taxík, aby mě odvezl zpátky do Wood Green. Spát jsem šla až po třetí hodině.

„Budete si to muset napracovat večer. Chci, abyste tu zů­ stala do sedmi.“

„Ale v sedm potřebuju být v Claphamu, můj bratr vystu­ puje v divadelní hře.“

„Na to jste měla myslet ráno a vstát dřív. A teď...“ Židle za­ skřípe, jak se o ni opře plnou vahou. Nakloní se ke mně, tak­ že se mi jeho ústa ocitnou několik centimetrů od tváře. Na uchu cítím jeho horký kyselý dech. „Tu tabulku chci do obě­

C. L. TayLor

da, abych se na ni stihl podívat, než budu odpoledne mluvit s

prodejním týmem. Anebo ji mám taky čekat se zpožděním?“

Nejradši bych odsekla, ať si tu tabulku strčí do prdele. Místo toho zatínám ruce v pěst, až se mi nehty zarývají do dlaní. „Dostanete ji včas.“

Dělám Geoffovi osobní asistentku už tři roky. Je vedou­ cím prodejního oddělení ve firmě United Internet Solutions, která se zabývá softwarem, webhostingem a optimalizací pro vyhledávače. Původně jsem tu měla pracovat jen tři měsíce – byla to jedna z mnoha brigád, které jsem dělala po skončení univerzity –, ale prodloužil mi kontrakt a pak mi nabídl zvý­ šení platu o pět tisíc a stálé místo. Daisy mi radila, ať to nebe­ ru a najdu si něco jiného, jenže jediná práce, o kterou opravdu stojím, je dělat veterinářku a to jde s titulem z ekonomie těž­ ko. A brigádničit už se mi nechtělo.

Počkám, až kolem projde Stephen Jones, Geoffův oblí­ bený obchodní zástupce, který sám sebe označuje za „eso“, a zapadne do své kanceláře. Pak s mobilem schovaným v ru­ kávu zamířím na dámskou toaletu. Ověřím si, že uvnitř není žádná ze dvou dalších žen, které ve firmě pracují, a zavolám mámě. Je úterý, takže by měla být doma. Pracuje v ordinaci praktického lékaře, kterou si s tátou založili, když byli bez­ dětní novomanželé, ale chodí tam jenom v pondělí, ve stře­ du a v pátek. Telefon několik minut vyzvání, než ho konečně zvedne. Má mobil už celé roky, ale ještě nepřišla na to, jak si nastavit hlasovou schránku.

„Nemáš být v práci?“ Takhle mě pozdraví. Žádné „Ahoj, Emmo!“ nebo „Jak se máš, zlato?“ Jenom „Nemáš být v prá­ ci?“

„Já jsem v práci.“

„A smíš si vyřizovat soukromé hovory? Nechceš přece naštvat šéfa, zvlášť když ti nedávno přidal.“

„Mami, nemohla bys... Ale nic. Hele, večer se nedostanu na Henryho představení.“

Hlasitě se nadechne a následuje teatrální výdech. „Ach jo, Emmo.“

A je to tady, ten její zklamaný tón, který mě vždycky spo­ lehlivě zdeptá.

„Mrzí mě to, mami. Fakt jsem to chtěla stihnout, jenže –“

„Henry bude zklamaný. Víš, jak se na téhle show jednoho muže nadřel. Na dnešek pozval spoustu agentů a je strašně důležité, aby měl publikum na svojí straně a –“

„Já vím, mami.“

„Chce se s tím vystoupením dostat na edinburský festival, to přece víš, viď? Jsme na něj hrozně pyšní.“

„Já vím, jenže Geoff –“

„Nemůžeš ho hezky poprosit? Když mu vysvětlíš, o co jde, určitě to pochopí.“

„Už jsem se ho ptala. Přikázal mi zůstat v práci do sedmi, protože jsem ráno přišla pozdě.“

„Prokristapána. Takže je to tvoje vina, že nemůžeš přijít? Neříkej, že jsi zase do noci flámovala s kamarádkama.“

„Jo. Teda ne. Musely jsme pomoct Al. Říkala jsem ti, jak ji sebral ten rozchod se Simone a –“

„A to mám podle tebe říct Henrymu? Že jsou pro tebe ka­ marádky důležitější než rodina?“

„To není fér, mami. Chodila jsem na všechny Georgeovy turnaje a byla jsem u otevření Isabellina tanečního studia.“

Značnou část dětství jsem trávila tím, že mě vláčeli po

C. L. TayLor

akcích mých sourozenců, a natolik se mi to zarylo pod kůži,

že ráno co ráno nahlížím do kalendáře v kuchyni, abych zjis­

tila, kdo co dělá. Isabella je z nás nejstarší. Je jí dvaatřicet, je

bývalá tanečnice, až absurdně krásná, a má manžela a syna.

George je můj starší bratr. V osmadvaceti je profesionální

golfista. Žije v St Andrews a moc se spolu nevídáme. Hen­

ry je z nás nejmladší; je mu čtyřiadvacet a podle mámy z něj

bude komik, který dá fleka Jimmymu Carrovi.

„Mami?“

Ticho. Táhne se vteřinu, dvě, tři, čtyři.

„Mami, jsi tam ještě?“

Zase si povzdechne. „Měla by ses vrátit k práci. Už takhle máš podle všeho dost potíží.“

Otřu si hřbetem ruky oči. „Popřeješ za mě Henrymu hodně štěstí?“

„Popřeju. A brzy si zase zavoláme. Teď se vrať k práci. Pracuj tvrdě, ať na tebe můžeme být pyšní.“

Linka ohluchne, než stačím jakkoli zareagovat.

4. kapitola

Současnost

Sedím v kanceláři, v ruce dopis, u nohou kabelu. Od chví­ le, kdy mi Sheila dopis předala, už uběhlo šest hodin a ani bych nespočítala, kolikrát jsem ho za tu dobu zkoumala. Na obálce stojí moje jméno, moje nové jméno Jane Hughesová, a pod ním adresa: Zvířecí útulek Green Fields, Bude, pošta Aberdare, Wales. V pravém horním rohu je nalepená poštov­ ní známka. Je na ní razítko, ale rozmazané, takže odkud a kdy byl dopis odeslán, se nedá rozluštit. Text vzkazu je vyveden modrou propisovačkou, psacím písmem, úhledným rukopi­ sem. Písmena nejsou velká, rozmáchlá ani nápadná. Věta má správnou interpunkci a nejsou v ní pravopisné chyby.

„Co jsem ti ten dopis dala, pořád na něj koukáš,“ pozna­ mená Sheila a míří ke mně s napřaženou rukou. „Můžu se podívat?“

„O nic nejde. Jak jsem říkala, je to jen vzkaz od Maisii­ ných majitelů. Nic důležitého.“ Než ke mně dojde, zmačkám papír a hodím ho do koše. Zmuchlaná kulička se odrazí od okraje a skočí dovnitř.

C. L. TayLor

Sheila se zastaví uprostřed místnosti. Ruka jí sklesne, ze rtů se jí vydere tlumený zvuk, ale dopis z koše nevytáhne. Jen se na mě zmateně usměje a zamíří k věšáku v rohu. Obleče si nepromokavou bundu, sebere ze židle svou rozměrnou ka­ belu a hodí si ji přes rameno.

„Tak já jdu,“ řekne. „Budeš tu zítra?“

„Jo.“

„Před odchodem zkontroluj, zda je všude zamčeno. Ne­ chceme, aby se nám v noci ten machr s náhonem na všechna čtyři kola pokusil s partou kumpánů o psí únos.“

„Zkontroluju, neboj.“

„Nebojím se.“ Usměje se od ucha k uchu, zamává mi na rozloučenou a zamíří k východu.

Půl minuty nato zvonek nad hlavními dveřmi zvěstu­ je její odchod. Vylovím dopis z koše, vložím ho zpátky do obálky a tu si zastrčím do zadní kapsy. Pak hmátnu po kabe­ le a vyndám z ní mobil.

Mám dvě nové textové zprávy a jeden zmeškaný hovor.

17:55 – textovka od Willa:

Platí ta dnešní večeře? :-)

17:57 – zmeškaný hovor od Willa.

17:58 další textovka od Willa:

Promiň, jenom jsem se chtěl ujistit, že jíš tresku.

Vím, že jednu rybu na T nejíš, ale nepamatuju si, jestli

je to treska nebo tuňák. Ještě stihnu skočit do Teska

pro jinou!

Do háje, úplně se mi vykouřilo z hlavy, že dneska mám jít k Willovi na večeři.

Telefon se mi v ruce rozvibruje a začne vyhrávat cinkavou

melodii.

Will.

Mám chuť vykašlat se na něj a zalhat, že musím zůstat

v práci pozdě do večera, jenže si bude dělat starosti a zavolá

mi znova.

„Ahoj,“ přitisknu si telefon k uchu.

„Ahoj, Jane!“ Pronese to nadšeně, z hlasu mu sálá lidské teplo.

„Promiň, že jsem se ti neozvala kvůli té večeři, ale končím až teď. Při večerní kontrole jsem zjistila, že jeden ze psů do­ stal akutní průjem, a tak jsem mu musela převlíknout pelíšek a hodit to do pračky.“

„Hmm, akutní průjem. Líbí se mi, když se mnou probíráš prasárničky.“

Rozesměje se. Hrozně ráda bych se smála taky, jenže mi to nejde.

„Takže ten dnešek platí?“ Na hlase je mu znát mírné na­ pětí. Náš vztah je v mnoha ohledech pořád ještě v plenkách. Pořád se k sobě chováme, jak nejlíp umíme, pořád opatrně zkoušíme vodu, pořád jeden druhého poznáváme. „Abys vě­ děla, uzavřeli jsme s Chloe takovou sázku.“

Chloe je jeho dcera. Je jí devět. Will se s její matkou ještě oficiálně nerozvedl, ale už rok a půl žijí v odloučení a ještě mnohem delší dobu si každý žije po svém, přinejmenším po­ dle Willových slov.

„Jakou?“

„Je přesvědčená, že se nedožiješ rána.“

„Tak mizerný kuchař snad nejsi!“

„Když jsme ji poprvé vzali k táboráku, nasála kouř a pro­ hlásila: ,To smrdí, jako když táta vaří!‘“

C. L. TayLor

Tentokrát se rozesměju a napětí se vytratí.

„Budu u tebe za půl hodiny,“ slíbím. „Jenom to tu potře­ buju pozamykat a osprchovat se.“

„Fakt musíš?“ opáčí Will. „Těšil jsem se na neodolatelný průjmo­parfém.“

„Ty jsi příšernej.“

„Ale přesto mě máš ráda, tak co to o tobě vypovídá?“

Jakmile opustím kancelář, úsměv se mi z tváře vytratí. Na­ před zamknu dveře do recepce a pak zamířím ke psím kot­ cům. Jakmile vykročím do šera venku, uvítá mě zběsilý ště­ kot. Vejdu do budovy a ujistím se, že dveře kotců jsou poza­ vírané, podestýlka a hračky jsou čisté a všichni psi mají vodu. Kontrolovala jsem to už před koncem své pracovní doby, ale než odejdu, musím se ještě jednou ujistit, že je všechno v po­ řádku. Když obejdu budovu k venkovním výběhům, štěkot ještě zesílí a pletivo se otřásá, jak se Luca, Jasper, Milly a Ty­ son vrhají proti plotu. Jen Jack stojí tiše a nehybně a zírá na mě zdravým okem.

„Vylížeš se z toho, kluku.“ Mluvím tiše a odvracím zrak, abychom nenavázali přímý oční kontakt. „Budeš v pohodě.“

Vrtí ocasem, ale váhavě. Chce mi věřit, ale neví jistě, jestli by měl. Až skončí sedmidenní pozorování, nevyvěsíme po­ drobnosti o něm na naši webstránku a nenabídneme ho no­ vým majitelům tak jako Luku, Jaspera a Milly. Budeme se o něj starat, stejně jako o Tysona, dokud se případ jeho týrání nedostane k soudu, ať už to bude kdykoli. Možná u nás bude muset zůstat celé měsíce, ale já se beztak nechystám nikam odjet. Nebo jsem se aspoň nechystala, dokud mi nepřišel ten dopis.

Překontroluju ostatní psí výběhy a přejdu přes dvůr do kočičárny. Dvě kočky se opírají tlapkami o sklo a plačtivě mňoukají, ostatní mě ignorují.

Rychle projdu úsek věnovaný drobnému zvířectvu a ujiš­ ťuju se, že je všechno pozamykáno a okna zavřená. Vládne tu ticho, a jak jdu chodbou, v okenních tabulkách mě provází můj bledý přízračný odraz.

„Ahój! Ahój!“

Nadskočím leknutím.

Papoušek Freddy přehopká klecí ke mně. Nakloní hlavič­ ku ke straně a upře na mě korálková očka. „Ahój! Ahój!“

Patříval armádnímu vysloužilci, majorovi jménem Alan, který ho naučil častovat návštěvy nevybíravými výrazy, ze­ jména nicnetušící Svědky Jehovovy a neodbytné podo­ mní prodejce. Když Alan umřel, nikdo z jeho příbuzenstva o Freddyho nestál, a tak skončil tady. Je to drahý ptačí druh a čekám, že se tu dlouho neohřeje, ale radši kolem něj útlo­ citnější návštěvníky vodíme hodně rychle.

„Ahoj, Freddy,“ zavolám na něj cestou k východu.

„Kurrrvo,“ zaskřehotá za mnou. „Ahój, kurrrvo!“

Will už deset minut mluví, ale já ho vůbec nevnímám. Začal zábavnou historkou ze školy, jak si ráno nějaký deseti­ letý klučina v hodině přírodopisu spletl varany a varlata, ale už dávno změnil téma a z jeho výrazu je patrné, že úsměvy a přikyvování mu jako odezva nestačí.

Dopis mě v kapse pálí. Nejspíš ho poslal nějaký novinář, to je jediné logické vysvětlení. Ale proč se nepodepsal? Proč nepřiložil vizitku? Ledaže by se mě úmyslně snažil vystrašit, aby mě přiměl mluvit... Od mého návratu do Británie uply­

C. L. TayLor

nulo už pět let a naposledy se ze mě nějaký novinář pokoušel

vymámit můj příběh před čtyřmi lety. Tak proč mě někdo

kontaktuje teď? Možná je to tím, že je zrovna páté výročí naší

cesty do Nepálu, a tak tu starou historku chtějí oprášit.

„Lhala jsi, viď?“ řekne Will a já vzhlédnu.

„Cože?“

„O té tresce. Nechutná ti treska, a ne tuňák, viď? Proto sis ještě nevzala ani kousek.“

Oba se zadíváme na netknutou rybu na mém talíři, kolem které se sráží máslová omáčka s koprem, takže připomíná hutnou žlutou ropnou skvrnu. „Promiň, jen se mi toho moc honí hlavou.“

„Povídej...“ Prohrábne si tmavé vlasy, podepře si bradu dlaní a zadívá se mi do očí. „Víš, že mi můžeš říct všechno.“

Vážně? Chodíme spolu tři měsíce, polovinu té doby spo­ lu spíme a mám pocit, že jeden druhého pořádně neznáme. Vím, že se jmenuje William Arthur Smart, je mu dvaatřicet, nežije s manželkou a má devítiletou dceru Chloe. Učí na zá­ kladní škole, má rád folkovou hudbu, jeho nejoblíbenější film je trilogie Hvězdné války a nesnáší chuť koriandru. Jo, a má sestru jménem Rachel. Co ví on o mně? Že se jmenuju Jane Hughesová, je mi třicet, nemám děti a pracuju ve zvíře­ cím útulku Green Fields. Že mám ráda vážnou hudbu, mým nejoblíbenějším filmem je Malá Miss Sunshine a nechutná mi tuňák. A že mám dva bratry a sestru – Henryho, George a Isabellu. Všechno je to pravda. Tedy skoro všechno.

„Jakou nejhorší lež jsi kdy řekl?“ zeptám se ho.

Zamračí se, ale vzápětí se usměje. „Když mi bylo deset, řekl jsem učiteli, že můj táta je Harrison Ford. A že mi dovo­ lí vzít do školy vesmírnou loď Millennium Falcon, když mu slíbím, že ji nepoškrábu.“

Je to tak typicky willovská odpověď, že se neubráním úsměvu. Will je prima chlap. Za celé ty tři měsíce neřekl ani neudělal nic, co by mě přimělo o něm zapochybovat, jenže já už svým instinktům nevěřím. Člověk může vedle někoho prožít celé roky, aniž by ho pořádně poznal. Tak jak mám vě­ řit někomu, o kom vím tak málo?

„Haló?“ zamává mi rukou před obličejem. „Je tam ně­ kdo?“

„Promiň, cos to říkal?“

„Ptal jsem se, proč se na to ptáš. Na tu lež.“

„Jen tak, ze zvědavosti.“

Pár vteřin si mě měří pohledem a pak si tiše povzdechne a odebere mi talíř. „Přinesu dezert. A jestli ti nebude chutnat můj světoznámý malinový koláč, tak tě odvleču k doktorovi, ať ti zkontroluje chuťové pohárky.“

„Wille,“ zavolám za ním, když zmizí v kuchyni.

„Co?“ strčí hlavu zpátky do dveří. V ruce pořád drží můj talíř.

„Díky.“

Zatváří se zmateně. „Vždyť ti to nechutnalo.“

„Nemluvím o té rybě.“

„Tak o čem?“

Chci mu poděkovat, že mě nenutí mluvit o mé minulosti a že mě prostě bere takovou, jaká jsem, ale slova se mi zadrh­ nou na jazyku.

„O tomhle,“ mávnu rukou k láhvi vína a mihotavým svíč­ kám na stole. „Přesně to jsem potřebovala.“

Zarazí se, jako by se snažil rozluštit, jestli to myslím vážně nebo ironicky, ale pak se usměje od ucha k uchu. „Jestli mi schválně lichotíš, aby ses vyvlíkla z ochutnávky malinovýho koláče, tak ti to neprojde. To je ti doufám jasný?“

5. kapitola

Před pěti lety

„Vyspala ses s tím vyhazovačem?“

Daisy se zpoza hrníčku s čajem ušklíbne. „Někdo ho mu­

sel zabavit, aby Al nevykopnul.“

Leanne vzhlédne od mobilu. „Takže odpověď zní jo.“

Od té noci, kdy jsme Al odvlekly z klubu, uběhl týden a všechny sedíme v Leannině mrňavé garsonce v Plaistow ve východním Londýně a probíráme, jak jí co nejlíp pomoct. Daisy a Leanne se usadily se zkříženýma nohama na poste­ li, ze které se svezl háčkovaný přehoz na prošlapaný béžový koberec, a já sedím u okna na tvrdé židli z borového dřeva, jediné, která v bytě je. Na protější straně místnosti se nachá­ zí kuchyňský kout – dřez, mikrovlnka, lednička a přenos­ ný elektrický vařič se dvěma hořáky – a u postele stojí věšák a malý prádelník, na kterém trůní mrňavá plochá televize. Leanne se pokusila domov zútulnit plakátem s prosluněným makovým polem, porcelánovou soškou Buddhy, plaketou s nápisem „Jen pravda tě osvobodí“ na okenním parapetu a zelencem v květináči vedle vařiče, ale garsonka přesto pů­ sobí dost bezútěšně. Za ty dva roky, co tu Leanne bydlí, mě k sobě pozvala teprve podruhé. Teda abych to upřesnila, po­ zvala mě Daisy. Leanne jí textovkou navrhla, že se sejdou, aby si popovídaly o Al, a Daisy navrhla, ať se toho zúčastním taky.

„Tak fajn.“ Leanne se vsedě trochu napřímí a posune si brýle. Co jsme přišly, působí nezvykle vesele, což je s podi­ vem, protože předtím Daisy do telefonu oznámila, že Al vy­ hodili před třemi dny z práce a ona o ni má strach, aby si něco neudělala. „Přemýšlela jsem, jak Al pomoct, a něco mě napadlo.“

Daisy odloží hrnek na prádelník. „Povídej.“

„Máme tři hlavní problémy.“ Leanne se odmlčí, zjevně jí dělá dobře, že má dychtivé publikum. Zvedne ukazováček. „Zaprvé, Al osobně šmíruje Simone a Gem. Celou minulou noc proseděla před Geminým domem – fakt seděla přímo na prahu a čekala, až Gem vyjde ven. Simone zavolala na poli­ cii.“

„Do háje.“

Leanne povytáhne obočí. „Jo. Jenom jí ,přátelsky domlu­ vili‘ a řekli jí, ať to nechá plavat, ale jestli to udělá zase... No nic.“ Zvedne další prst. „Zadruhé, Al šmíruje Simone na in­ ternetu. Když teď nechodí do práce, tráví všechen čas u po­ čítače. Včera jsem u ní byla, a když si odskočila na záchod, koukla jsem se jí na obrazovku. Měla otevřené nějaké fórum, kde se řešilo, jak se někomu nabourat do e­mailu. A zatře­ tí,“ dodá honem, abych jí nestihla zase skočit do řeči, „no, to se vlastně vztahuje k tomu prvnímu a druhému. Tráví až moc času o samotě. Potřebujeme na ni dohlížet, jenže to dost dobře nemůžeme dělat čtyřiadvacet hodin denně. Pokud...,“ udělá dramatickou pauzu, „... ji nevytáhneme na dovolenou.“

C. L. TayLor

„Jo!“ Daisy nadšeně mávne rukou, až jí zacinkají stříbrné náramky. „Vyrazíme na Ibizu. Tu přímo miluju. Znám kluka, co tam organizuje párty, třeba nám sežene nějaký volňásky.“

„Spala jsi s ním?“

Ukáže mi vztyčený prostředník.

„Takže odpověď zní jo,“ řeknu a Daisy se rozchechtá.

„Tak co? Jedem na Ibizu? Ian mi určitě dá volno a filmaři mě jako poskoka budou potřebovat až za měsíc. Hurá, hurá! Ibizo, připrav se na nás.“ Daisy vsedě poskakuje, až pod ní postel nesouhlasně sténá.

„Na jak dlouho?“ ptám se. „Mám ještě tři týdny dovolené, ale jeden jsem si chtěla schovat na Vánoce.“

„Dej výpověď. Vážně, Emmo, bude to nejlepší rozhodnu­ tí, cos kdy udělala. Pojeď na Ibizu, a až se vrátíš, najdi si no­ vou práci. Můžeš si to dovolit. Máš našetřeno na tři měsíce, sama jsi mi to před týdnem říkala.“

„No, vlastně...“ Leanne se ji váhavě zdviženou rukou po­ kusí zarazit, ale Daisy si jí nevšímá.

„No tak, Emmo, děláme to pro Al. Několik týdnů na Ibize jí ohromně zvedne náladu. Nebyla tam už loni?“

„Nebyla tam se Simone?“

„No a co? Simone tam tentokrát nebude, nebo snad jo?“

„To netuším, ale bude mít mraky vzpomínek na tu dovo­ lenou se Simone a –“

„Emmo!“ zarazí mě Leanne. „Můžu taky něco říct?“

„Proč vyjíždíš na mě? Nejsem jediná, kdo tady mluví.“

„Jak jsem říkala,“ zadívá se Leanne přes brýle na Daisy, „měly bysme jet na dovolenou, ale někam, kde Al za a) bude daleko od Simone, za b) nebude mít přístup k internetu a za c) dá se psychicky do kupy.“

„Takže kam?“

„Do Nepálu,“ odpoví Leanne.

„Kam?“

„Do Nepálu! Je to v Asii, u Tibetu.“

Daisy nakrčí nos. „Proč bysme tam jezdily?“

„Je tam úžasné duchovní centrum v horách, jmenuje se Ekanta Jatra. Pověděl mi o něm učitel jógy. Koukej!“ Přistr­ čí Daisy pod nos mobil a míhá prstem po displeji. „Výborné domácí jídlo, jóga, řeka, kde se dá plavat, vodopád, masá­ že. Můžeme strávit den v Káthmándú, pak čtrnáct dní v tom centru a pak odletět do národního parku Čitvan a vydat se na safari do džungle. Bude to životní dobrodružství.“

Leanne přímo září. Ještě nikdy jsem ji neviděla takhle na­ bitou energií, obvykle působí unaveně a mátožně. Je hrozně hubená a párkrát jsme se s Daisy dohadovaly, jestli netrpí ně­ jakou poruchou příjmu potravy.

„Můžu se mrknout?“ Natáhnu se po jejím mobilu a Lean­ ne mi ho beze slova vloží do dlaně.

Prohlížím si webovou stránku. Ekanta Jatra vede skupina lidí ze Západu, kteří se seznámili při cestování po Asii a roz­ hodli se založit „útočiště před světem“ uhnízděné v horském masívu Annapurny v oblasti oblíbené u pěších turistů. Vypa­ dá to krásně a představa, že se pár týdnů nechám obskakovat, budu si číst a plavat v průzračné řece, je lákavá, jenže...

„Není tam wi­fi,“ namítnu.

„A to vadí?“

„Jo. Začala jsem si hledat novou práci a nebudu si moct kontrolovat e­maily.“

Leanne sklouzne z postele a pěti kroky přejde přes pokoj k varné konvici. Zvedne ji a natočí do ní z kohoutku vodu. „Nemusíš s námi jezdit, Emmo. Nikdo tě nenutí.“

C. L. TayLor

Ne že bychom se s Leanne nesnášely, kamarádíme se, ale jenom když jsme pohromadě s Daisy nebo Al. Nechodíme spolu do hospody a neprovozujeme esemeskové maratóny. Smějeme se vtipům té druhé a dáváme si dárky k naroze­ ninám, ale nikdy jsme se nesblížily a nevytvořily si pevněj­ ší vztah. Sama nevím proč. Možná proto, že se mi nelíbilo, jak si mě při našem prvním setkání změřila od hlavy k patě. Možná proto, že když jsem jednou šla k baru pro pití, zapo­ mněla jsem přinést i jí. Anebo je to prostě tím, že občas máte z někoho od začátku pocit, že vás nemá rád, a ten pocit nikdy úplně nevymizí.

„Já ji donutím, to si piš.“ Daisy se sveze z postele a skočí mi na klín. „Pojedeš, že jo, Emmo?“ Vezme mě oběma ruka­ ma za tváře a zakývá mi hlavou. „Vidíš, říká, že jo, že pojede s náma.“

„Asi to vyjde draho.“

„O nic dráž než několik týdnů na Ibize,“ prohlásí Leanne a nalije vroucí vodu do tří hrníčků.

„Al přišla o práci,“ namítnu. „Jak si to bude moct dovo­ lit?“

„Zaplatím jí to,“ odvětí Daisy. „Teda přesněji řečeno můj táta.“ Seskočí mi z klína a zase se usadí na posteli. Neunikne mi, že úsměv jí ve tváři povadl. Myslím, že svému tátovi ni­ kdy neodpustila, že když ho nejvíc potřebovala, poslal ji do internátní školy. Bylo jí tehdy pouhých šest let a rok před­ tím jí tragicky zahynula mladší sestra. Její máma se krátce po dceřině smrti zabila, protože se nedovedla vyrovnat s žalem. Daisyin otec, byznysmen z londýnské City, si rozhodnutí po­ slat ji do internátní školy ospravedlnil tím, že to jejímu živo­ tu dodá stabilitu a ředitelka internátu jí nahradí matku. Jenže Daisy v tom viděla, že se na ni zase někdo vykašlal. Proto tak bezohledně ukončuje kamarádství a vztahy. Ať už je rozchod sebevíc bolestný, je lepší být tím, kdo opouští, než tím, kdo zůstane opuštěný.

„Tak co? Jdete do toho, nebo ne?“ Leanne se k nám obrátí s kouřícími hrníčky v obou rukou. Už se zase usmívá, ale oči má vážné. Protáhne se kolem mě k prádelníku. Když na něj hrníčky staví, vyšplíchne na borové dřevo čaj. „Říkala jsem si, že bychom mohly vyrazit příští měsíc.“

„Už příští měsíc?“ Podívám se po Daisy, ale ta jen pokrčí rameny. Má svého šéfa Iana omotaného kolem prstu. Může u něj v hospodě King’s Arms pracovat, kdykoli zrovna nemá kšeftík u filmu, takže Ian určitě ani necekne, když mu zčista­ jasna oznámí, že se chystá na třítýdenní dovolenou. A Lean­ ne je na volné noze – pronajímá si místnost v salónu krásy a živí se jako masérka a aromaterapeutka –, takže si může vzít volno, kdykoli si zamane. Zato Geoffovi se ten můj třítý­ denní únik do Nepálu nebude ani trochu zamlouvat.

„Máš na dovolenou nárok,“ řekne Daisy, jako by mi četla myšlenky. „Anebo prostě dej výpověď.“

„Daisy...“

„No dobře, dobře.“ Zvedne ruce na znamení kapitulace. „Ale jestli s náma nepojedeš, tak už s tebou v životě nepro­ mluvím.“

„Slíbíš mi to?“

„Ha ha.“

„Mám to brát jako souhlas?“ Leanne si žmoulá ruce. „Po­ jedeme do Nepálu?“

„Pokud přemluvíme Al.“

Daisy se uculí. „To nechte na mně.“

6. kapitola

Nechápu, čemu se Al s Leanne chechtají. Je náš první ve­ čer v Nepálu, bar praská ve švech, a jelikož mi Leanne vy­ foukla poslední židli, balancuju zpola opřená, zpola usazená na nízké zídce oddělující stolky od rockové kapely. Sice ří­ kám „rocková kapela“, ale takový rock, jaký předvádějí tihle čtyři Nepálci, jsem ještě neslyšela. Bubeník a basák vůbec nedrží rytmus a kytarista jako by hrál úplně jinou písničku. Daisy na mě přes stůl kývne, vyplázne jazyk a rukama si na hlavě naznačí rohy jako blonďatý Gene Simmons s dokona­ lým make­upem.

„Jo!“ zvolá a pohazuje vlasy do rytmu kytarového sóla, které by Jimmyho Page dohnalo k pláči. Sáhnu po sklenici piva a stolek se přitom nebezpečně zakymácí.

„Jóóó!“ Daisy si mne krk a sleduje, jestli se od kapely do­ čká reakce. Kytarista jí předvede zdvižený palec a cosi nesro­ zumitelně křikne.

Leanne se zajíká smíchy, jako by v životě neviděla nic leg­ račnějšího, a Al si po mé levici přihýbá z láhve a vytahuje

mobil. V baru není wi­fi, ale to jí nebrání kontrolovat si kaž­

dých pár minut textovky.

„Dáme si panáka!“ zahaleká Daisy a vyskočí na nohy.

„A pak si zahrajem nějakou pijanskou hru. Čing­Čong, nebo

Co jsem nikdy nedělala?“

„Čing­Čong!“ řekne Leanne, odstrčí se s židlí od stolu

a vstane.

Daisy ji mávnutím zarazí. „Já tam dojdu. Ty můžeš při­ nýst další rundu.“

Kapela si dává pauzu a u našeho stolu zavládne ticho. Daisy se proplétá k barpultu. Džínové kraťasy jí sedí nízko na bocích, zpod černého topu bez rukávů jí vykukuje ramín­ ko červené podprsenky. Každý chlap, kterého míjí, po ní po­ kukuje. Neznám žádnou jinou ženskou, která by se při chůzi pohupovala jako manekýna.

Leanne šťouchne do Al. „Vidíš ten páreček, co se mucká tamhle u okna? Ta holka má ruce v jeho šortkách. Je to ne­ chut ný. “

„Jo,“ utrousí Al, aniž vzhlédne od mobilu.

Působí, jako by vycítila, že všechno, co děláme – všechny ty vtípky, juchání do rytmu, komentáře na adresu lidí kolem, pití –, je úmyslné představení, kterým ji chceme rozveselit a vyhnat jí z hlavy myšlenky na Simone. Nezabírá to. Al se za normálních okolností umí bavit stejně dobře jako Daisy; vypráví historky, pusa se jí na chvíli nezastaví. Ale od chvíle, kdy jsme před měsícem poprvé probíraly cestu do Nepálu, se stáhla do ulity a nenechá se odtamtud vylákat přemlouváním ani dobíráním.

„Jdu na záchod.“ Vstane, strčí si telefon do kapsáčů a od­ šourá se.

C. L. TayLor

S Leanne se za ní díváme.

„Těšíš se zítra do Pókhary?“ zeptá se mě Leanne.

„Nemůžu se dočkat. Ani si neumíš představit, jak prahnu po masáži. Jak dlouho že cesta autobusem potrvá?“

„Asi šest hodin.“

„Fíha.“

„Všimla jsem si, že na rohu kousek od našeho hotýlku je krámek s jídlem. Měly bysme si tam po snídani koupit vodu a něco k jídlu.“

„Prima nápad.“

Zase se rozhostí mlčení a já se rozhlížím po baru. Jsme v prvním patře budovy na hlavní ulici v Thamelu, turistické čtvrti Káthmándú, a otevřenými okny k nám doléhá troube­ ní klaksonů. Stěny jsou vymalované tmavočerveně a vyzdo­ bené drobnými žárovičkami a obrazy chrámů a hor.

„Už se to nese!“ řítí se k nám Daisy s podnosem, na kte­ rém stojí osm panáků, a zároveň se objeví i Al. „Tamhle u baru je zeď, kam se lidi podepisujou. Pojďte, taky tam něco napíšem!“

„Nevím, co napsat.“ Daisy okusuje úlomek křídy a zkřiví tvář, když se ode zdi ozve skřípavý zvuk.

„Já jo.“ Al se s povyplazeným jazykem rozmáchne křídou. Celá zeď je natřená černě jako školní tabule a je plná malů­ vek, vzkazů, jmen a sprosťárniček.

„Jdi do prdele, Simone!“ přečte Leanne nahlas Alin vý­ tvor a obrátí oči v sloup. „To tam snad nechceš nechat, Al!“

„Proč by ne?“ Al si založí paže na hrudi a s uspokojením si nápis prohlíží.

„Protože je to skrznaskrz negativní. A tahle dovolená by měla být o nových začátcích.“

„No dobře.“ Al si přetáhne rukáv přes dlaň a šmudlá jím po zdi. „Tak, a je to.“

„Prdel?“ přečte Leanne a všechny se rozesmějeme. „To tam necháš?“

„Nic lepšího ze mě nedostaneš. Teď je řada na tobě, Emmo.“ Podá mi křídu.

„Ach jo.“ Podívám se po Daisy, která pořád ještě vymýšlí, co napsat. Na spodním rtu má bílou křídovou šmouhu. „Já taky nevím, co napsat.“

„Tak to dej mně.“ Leanne mi vyškubne křídu z ruky, a než stačím zaprotestovat, přistoupí ke zdi a píše. Když o kus po­ odstoupí, má ve tváři samolibý výraz.

„Co to má sakra bejt?“ Al s přimhouřenýma očima luští, co napsala. Leannin výtvor je delší než ostatní vzkazy, a aby se jí tam celá věta vešla, kroutí se mezi ostatními čmáranice­ mi jako had.

„Je to citát Mayi Angelou,“ vysvětluje Leanne. „V každém z nás se skrývá touha po domově, po bezpečném místě, kde můžeme být sami sebou a nikdo o nás nepochybuje.“

Mám co dělat, abych neobrátila oči ke stropu. To je celá Lean ne, chovat se jako pseudointelektuálka, když všichni ostatní kreslí prsa a pindíky a píšou moudra typu „miluju p i v o“.

„Tak jo, už to mám.“ Vezmu jí křídu z prstů a píšu a zá­ roveň čtu nahlas: „Emma, Daisy, Al, Leanne: životní dobro­ družství.“

Daisy přikročí ke zdi a odstrčí mě stranou. Vymaže „ži­ votní dobrodružství“ a napíše místo toho „nejlepší kámošky na věky věků“.

„Tak.“ Poodstoupí a všechny tři nás neohrabaně obejme. „Teď to nemá chybu.“

C. L. TayLor

• • •

Al hrábne do batohu, vyloví dvě plechovky piva a jednu mi hodí. Před půlhodinou jsme odešly z baru a vrátily se do hotýlku. Tvrdily jsme, že jdeme spát, ale Al má očividně jiné pl ány.

Chytím plechovku. „To je za co?“

Dřepne si na postel a skopne z nohou tenisky. „Že ses ne­ chovala jako blbec.“

„Co tím myslíš?“

„Dnešní večer. Bylo to jako show Daisy a Leanne. Anebo spíš Daisyina show s jednou oddanou divačkou.“

„Snažily se tě rozveselit.“ Otevřu plechovku a přihnu si. Tahaly jsme si slámky, kdo s kým bude spát. Leanne chtěla být na pokoji s Al a do druhého poslat mě a Daisy, ale Daisy prohlásila, že bude legrace „trochu to pomíchat“, tím spíš, když spolu budeme na pokojích i v duchovním centru a pak v džungli.

„Já vím. Smála bych se tomu, kdyby to nebylo tak smut­ ný. “

„Al!“

Přes vršek plechovky se na mě ušklíbne. „Ale no tak, Emmo, jen to přiznej. Viděla jsem na tobě, jak je ti trapně.“

„No...“ Pokrčím rameny. „Možná trochu. Měla jsem po­ cit, jako bych měla držet neónovej poutač s nápisem ,Skvěle se bavíme!‘“

„Nejlepší kámošky na věky věků!“ Al se rozchechtá a na­ pětí, které jsem cítila celý večer, se konečně rozplyne.

Ozve se zaklepání na dveře. Obě strneme.

„Pojďte dál!“ houkne Al.

Dveře se otevřou a dovnitř nakoukne Daisyina blonďatá hlava.

„Že se tu vy potvory dobře bavíte beze mě?“ S předstíra­ nou hrůzou ukáže na plechovky. „A chlastáte pivo z bezcelní zóny!“

Al hmátne do batohu a hodí po ní další plechovku. „Jen se k nám přidej, jsme přece kámošky na věky věků!“

Pokojem se rozléhá její smích.

7. kapitola

Současnost

„Jane? Máš minutku?“ Sheila na mě volá, zrovna když vě­ zím po lokty v psích granulích. Stojí ve dveřích skladu krmiva společně se ženou, kterou jsem v životě neviděla. Oproti Shei­ le, která má skoro metr osmdesát a pořádná prsa a zadek, je dotyčná droboučká. Měří sotva stopadesát čísel a tmavomod­ rá košile, kterou fasují zaměstnanci útulku Green Fields, na ní visí jako pytel a nerýsuje se pod ní žádná hruď. Zpod šedých kalhot jí vykukují jen špičky černých tenisek.

„Jasně.“ Napřímím se, nasypu granule do jedné z dvacítky nerezových misek rozložených na stole, otřu si ruce do kal­ hot a přejdu přes místnost.

„Jane, tohle je Angharad, jedna z našich nových dobro­ volnic. Angharad, tohle je Jane, má na starosti psinec.“

„Dobrý den!“ usměju se na dobrovolnici. Zdálky vypada­ la na devatenáct, ale zblízka vidím, že je jí skoro jako mně. Zastrčí si pramínek vlasů z upraveného mikáda za ucho a oplatí mi úsměv.

„Dobrý den.“ Podá mi ruku a já jí potřesu.

„Angharad momentálně nemá práci,“ vysvětluje Sheila. „A tak si řekla, že než si ji najde, půjde někam dobrovolničit. Požádala, jestli by mohla pracovat u psů – prý je má hrozně ráda.“

„Prima,“ zase se na Angharad usměju.

„Takže teď vás tu nechám.“ Sheila nám kývne na rozlou­ čenou a odporoučí se.

„Říkalas, že jezdíš do práce na kole – bydlíš blízko?“ vy­ ptává se Angharad, zatímco kolem Freddyho míříme k pra­ sečímu výběhu umístěnému úplně vzadu.

„V baráčku kousek odtud. Ze zahrady na útulek vidím.“

„Tak to máš hodně blízko. A pracuješ tu dlouho?“

„Plus minus tři roky.“

Provádím ji celým areálem a ukazuju jí, kde co je. Určitě už ji útulkem provedli při přijímání dobrovolníků, ale radši si povídám za chůze než v tichu ve skladu.

„Kde ses zaučovala?“

„V Bictonu, kousek od Exeteru. V pětadvaceti jsem vystu­ dovala obor chovatelství.“

„Ty jsi studovala až tak pozdě?“

Z jejího výrazu je mi jasné, že čeká, že to nějak rozve­ du, povím jí, co jsem dělala předtím a proč jsem vystudovala chovatelství až v pětadvaceti, ale úmyslně ty nevyřčené dota­ zy ignoruju. Místo toho ukážu na prasata. Jak se blížíme, ví­ tají nás čím dál hlasitějším chrocht



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist