načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lexicon medicum -- Třetí, doplněné a přepracované vydání - Jan Kábrt; Jan Kábrt; jr.

Lexicon medicum -- Třetí, doplněné a přepracované vydání

Elektronická kniha: Lexicon medicum -- Třetí, doplněné a přepracované vydání
Autor: ; ;

- Neocenitelnou příručkou, která vychází opět po jedenácti letech, je společné dílo filologa prof. PhDr. Jana Kábrta, CSc., a lékaře doc. MUDr. Jana Kábrta, CSc., nazvané Lexicon ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  660
+
-
22
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 917
Rozměr: 23 cm
Vydání: Třetí, doplněné a přepracované vydání
Skupina třídění: Lékařské vědy. Lékařství
Latina
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-2200-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Výkladový latinsko-český a česko-latinský slovník lékařské terminologie, chemické názvosloví, přehled chemických prvků, léčivých rostlin atd.

Popis nakladatele

Neocenitelnou příručkou, která vychází opět po jedenácti letech, je společné dílo filologa prof. PhDr. Jana Kábrta, CSc., a lékaře doc. MUDr. Jana Kábrta, CSc., nazvané Lexicon medicum. Jeho těžištěm je latinsko-český slovník, doplněný stručnějším slovníkem česko-latinským, ale navíc zde nalezneme i latinské a řecké základy lékařské terminologie, česko-řecko-latinský slovník běžnějších lékařských termínů, přehled anatomických pojmů podle platné nomenklatury, termíny určující polohu a směry částí těla, latinsko-české názvy některých odborných disciplín, chemické názvosloví a přehled chemických prvků, přehled běžnějších skupinových označení léků, léčebných prostředků a léčivých rostlin a farmaceutické zkratky.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Kábrt; Jan Kábrt; jr. - další tituly autora:
Latinský jazyk Latinský jazyk
Jazyk latinský I -- pro střední zdravotnické školy Jazyk latinský I
Lexicon medicum Lexicon medicum
Diferenciální diagnostika v kardiologii a pneumologii -- 2 Diferenciální diagnostika v kardiologii a pneumologii
 
K elektronické knize "Lexicon medicum -- Třetí, doplněné a přepracované vydání" doporučujeme také:
 (e-book)
Terminologiae Medicae IANUA Terminologiae Medicae IANUA
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lexicon MedicuM

Jan Kábrt

Jan Kábrt jr.

Třetí, doplněné

a přepracované vydání

Galén Lexicon MedicuM

Jan Kábrt

Jan Kábrt jr.

Třetí, doplněné

a přepracované vydání

Galén

Autoři

†prof. PhDr. Jan Kábrt, CSc.

Praha

doc. MUDr. Jan Kábrt jr., CSc.

Program H plus, s. r. o., Praha

Recenzenti

prof. MUDr. Václav Janoušek, CSc.

PhDr. Josef Bejlovec

Upozornění

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

© Galén, 1995, 2001, 2004, 2015

© Jan Kábrt, 1995, 2001, 2004, 2015

© Jan Kábrt jr., 1995, 2001, 2004, 2015

iSBn 978-80-7492-348-7 (PDF)

iSBn 978-80-7492-349-4 (PDF pro čtečky)

Jan Kábrt, Jan Kábrt jr.

Lexicon MedicuM

Třetí, doplněné a přepracované vydání

Vydalo nakladatelství Galén, Na Popelce 3144/10a, 150 00 Praha 5

Editor nakladatelství Lubomír Houdek

Šéfredaktorka nakladatelství Soňa Dernerová

Redakční spolupráce Alena Regalová a Alžběta Naňková

Sazba Václav Zukal

Na obálce a v úvodu knihy je použito historické signum J. A. Komenského

G311069

www.galen.cz

5

Lékařská terminologie ...............................................7

Lékařství ve starověku ..............................................10

Koncepce slovníku ................................................13

Gramatické poznámky..............................................16

Latinské základy lékařské terminologie .................................52

Řecké základy lékařské terminologie ...................................80

Latinsko-český slovník ...........................................117

Česko-latinský slovník s výkladem některých termínů ..................783

Česko-řecko-latinský slovník běžnějších lékařských termínů ................850

Přehled termínů používaných v anatomickém názvosloví...................856

Termíny určující polohu a směry částí těla..............................862

Latinsko-české názvy některých odborných disciplín......................863

Chemické názvosloví..............................................865

Přehled chemických prvků .........................................867

Přehled běžnějších skupinových označení léků

a léčebných prostředků (remedií)...................................870

Přehled léčivých rostlin ............................................873

Farmaceutické zkratky.............................................876

Memorabilia ....................................................906

Slib při udělování titulu doktor medicíny ..............................911

Literatura ......................................................913

oBSAh

‛Iητρὸς γὰρ ἀνὴρ πολλῶν ἀντάξɩος ἄλλων.

Íjétros gar anér pollón antaxios allón

Homér: Ilias, XI. 514

Ante omnes artes eat altior ars medicorum.

Lékař je vážený muž, jenž přemnohé hodnotou předčí.

Uxori et matri nostrae

dant, dicant, dedicant

auctores

LéKAřSKá TeRMinoLoGie

Lékařská terminologie ve svém celku není jen systém termínů daných lexikálně a spjatých gramatickými regulemi, nýbrž je odrazem pojmů s převážným důrazem na jejich stránku obsahovou. Nelze se tedy na lékařský termín dívat jednostranně, pouze z hlediska filologického, neboť souvisí s rozvojem toho neb onoho oboru, na jehož jednotlivých vývojových stupních se utvářel. Každý termín je tedy třeba chápat v historickém kontextu, neboť ve svém znění vyjadřuje stupeň současných lékařských znalostí té epochy, v níž vznikl. Medicínské názvosloví studujeme proto v rámci společenského a  vědeckého vývoje a  v  této souvislosti si všímáme uplatňování jak prvků filologických, tak obsahových. Žádná filologická metoda – etymologie, analýza, syntéza – se nesmí provádět odtrženě, to je pouze z hlediska jazykového, nýbrž v těsné spojitosti s historickým pohledem na utváření jednotlivých disciplín. Lékařská nomenklatura se formuje a postupně dotváří od vzniku medicíny samé. Po stránce filologické se v ní prolínají nejen prvky řecké a latinské, nýbrž i arabské a s rozvojem moderní medicíny i některá slova přejatá ze současných světových jazyků. Přesto však základem mezinárodní terminologie zůstává řečtina a latina pro svou jednoduchou strukturu, přesnost a jasnost, jimiž lze výstižně, stručně a srozumitelně vyjádřit každý pojem sebesložitějšího obsahu. To je předností těchto klasických jazyků proti jazykům moderním, nehledě už k tomu, že medicínská terminologie v celé šíři by měla být internacionální, třeba přizpůsobená jazykovým zákonům jednotlivých národů.

Úloha filologa při výkladu odborných termínů je nesmírně obtížná. Při jejich rozboru musí postupně přihlížet ke  stránce ryze jazykové a  gramatické, k  etymologii, k historickému zařazení jednotlivých termínů, a teprve na základě tohoto studia volit správnou formu uvědomělého osvojování odborných výrazů.

Základní složkou každého lékařského názvu a nejjednodušší samostatně použitelnou částí je holé slovo, vocabulum primitivum, např. pes – řecky pus; mus – řecky mys.

Dalším typem jsou slova odvozená, tj. rozložitelná v jednotlivé prvky, morfémy. Mají nejméně dvě složky: jednu základní – morfém a  druhou určující – afix, který může být buď prefixem, nebo sufixem, např. hyper – tonia, crani – alis.

Vlastní kompozita mají alespoň dva slovní morfémy. Hlavním nositelem významu (determinantem) je zpravidla druhá složka, kdežto první bývá determinandum, např. cerebro-spinalis, poly-melia.

Jednoduché slovo je ve  svém znění jednoznačné. Lékařská terminologie se však neskládá jen z jednoduchých slov nebo kompozit, ale určitý jev bývá vyjádřen spojením několika výrazů s  filologickými vztahy, které korelují s  obsahovými: musculus opponens pollicis, anthracosis pulmonum gravis. Takovýto termín, byť je utvořen z někoLékařská terminologie 8 lika samostatných složek, je obsahově nedělitelný, poněvadž jen ve svém celku vyjadřuje určitou vlastnost objektu či způsob poškození organismu, se specifickým medicínským obsahem právě v tomto spojení. Přitom medicínské názvosloví má i pro tyto případy historicky a  mezinárodně ustálený způsob vyjadřování, užívající pro určité obsahové vztahy právě onoho jazykového spojení.

Pro pochopení termínu, většinou složeného, je velmi užitečná na jedné straně analýza, na druhé syntéza. Prefixy a sufixy mají ve svém souhrnu převážně stabilizovaný význam, který dává základnímu slovu určitý přesný smysl. Určení a poznání těchto složek se jeví pro vlastní práci jako nezbytné; stejně tak rozpoznání jednotlivých samostatných částí u vlastních kompozit. Přitom analytickou metodu není možno chápat odtrženě od syntézy, protože jedna druhou navzájem podmiňují.

Analýze a syntéze velmi napomáhá analýza významová, tj. etymologie. Kompozitum je třeba pokládat jen tehdy za zcela vyložené, jestliže po etymologickém rozboru stanovíme jak původní význam každé složky, tak význam zkonkretizovaný pro ono kompozitum, eventuálně pro složitější víceslovný termín. Jako příklad mohou sloužit tyto ukázky: 1. Os ilium (správně – BIP), os ileum, os ilei, os ilii. Všechny názvy jsou nové. Řekové

znali ta platea lagonon ostea – široké kosti slabin. Tento Galénův pojem do latiny

nepřešel. Vesal užil výrazu os ilium, který podrželi i další anatomové. Tvar ilium je

genitiv plurálu latinského slova ile, ilis, n., obvykle užívaného jen v  plurálu ilia,

ilium – slabiny. Vesalův název os ilium tedy odpovídá pojmu a představě Galénově.

K termínu os ilei je třeba uvést toto: S adjektivem ileus, a, um se setkáváme v názvu

intestinum ileum. Původ tohoto tvaru nelze hledat v latině, ale v řečtině ve slovese

eileilo – vinu, zakřivuji (srovnej ileus), což je zcela v souhlasu s topografií. Výraz ilei

(v  pojmu os ilei) je možno chápat jako genitiv od  substantivizovaného adjektiva

ileum, i, n. – os ilei, vlastně os intestini ilei. Jedině tyto dva tvary jsou gramaticky

i věcně správné. Při nesprávném tvaru os ilii bylo použito genitivu neexistujícího

tvaru ilium. Při rovněž nesprávném tvaru termínu os ileum bylo použito adjektiva

objevujícího se jedině v gramaticky správném spojení intestinum ileum. 2. Podobně je tomu u tvaru psoas, což je genitiv od he psoa – krajina bederní. Tohoto

tvaru se může užívat jedině ve spojení s musculus. Galénos používal tvar psoa pře

vzatý od Hippokrata, v plurálu hai psoai, latinizovaná forma psoae. A přece je tak

tvrdošíjně uchováván nesprávný tvar psoas major, minor, ba dokonce byl skloňován

– genitiv: psoadis. Při významové analýze se nejednou objevují případy komplikované potud, že ve složeném slově se vyskytují stejně znějící kmeny substantiv se zcela odlišným významem: ur z řec. uron = moč – anuria; ur z řec. ura = ocas – anura.

Nejasnosti mohou též vzniknout latinizováním řeckých slov bez zřetele na rozlišování písmen éta a  epsílon (meros = díl, méros = stehno), ómega a  omikron (nótos = záda, notos = jih).

Složitou situaci způsobilo i to, že některé odborné výrazy byly přizpůsobovány pro snadnější výslovnost národním jazykům, jako italštině a španělštině: acormium – acromion. Jinde byly vynechávány jednotlivé hlásky nebo skupiny hlásek: notomia – anatomia, orthi – aorta. Lékařská terminologie

Mnohé, často nesrozumitelné názvy vznikly také opisováním, zkratkami, které nahrazují celé slabiky, častým zaměňováním souhlásek, samohlásek apod., např. coronum – olecranon aj.

Špatná etymologie by mohla svádět k nesprávnému obsahovému chápání, jak dokazují četné arabismy, s nimiž se setkáváme zejména v anatomii. V některých pojmech se udrželo původní arabské znění, např. nucha (IP), vena cephalica (BIP), vena basilica (BIP), vena saphena (BIP); v jiných případech jde o názvy otrocky přeložené do latiny, např. dura mater, pia mater aj. U termínu vena cephalica se na první pohled vnucuje spojení názvu s řeckým slovem kefale. V řečtině adjektivum kefalikos značí vše, co se týká hlavy, a tím života, např. pharmaca cephalica, emplastra cephalica i poena cephalica. Ale u žádného řeckého spisovatele nenajdeme pojem fleps kefalike. Neznají ho ani Hippokratés a Galénos, naopak užívají pro dnešní pojem vena cephalica výrazů jiných; Hippokratés: fleps echo kat ankona (vena externa cubiti), Aristotelés a  Galénos: fleps omiaie a epomiaie (omos – rameno, epomis – vnější část klavikuly), Celsus ve významu vena cephalica a basilica užívá tvaru venae brachii a  Vesal má termín humeraria. Ale v arabském textu Avicenny Cantica medicinae Avicennae je výraz al-kifal nebo al-kefal, z čehož velmi pravděpodobně vzniklo slovo cephalicus. Není tedy odvozeno z řeckého substantiva kefale ani nesouvisí s arabským ras – hlava. Arabský pojem kifal nebo kefal začal překládat jménem cephalica Armegandus, překladatel Avicennových Kantik (1564). V minulosti však byla snaha vyložit toto spojení vztahem k hlavě takto: Bylo zvykem u arabských i křesťanských lékařů pouštěti právě touto žilou, poněvadž podle jejich mínění »abstrahit sanguinem ex capite«.

Při výkladu etymologie hraje nemalou úlohu historická stránka, poněvadž zrcadlí vývoj oboru nebo společenské prostředí, v němž termín vznikl: arteria, morbus comitialis.

Při osvojování lékařské terminologie se musí dbát o důsledné spojování filologické stránky se stránkou obsahovou. U slov jednoduchých je vazba mezi termínem a jeho obsahem přímá a jednoznačná. U slov složených je třeba využít všech výše uvedených metod, aby jasně vynikly jednotlivé části, jež se podílejí na utváření kompozita. Jejich znalost napomáhá k určení termínů i tehdy, když všechny jejich složky nejsou po jazykové stránce známy. Jen takovýmto způsobem je možno vnést systém do osvojování nesmírně bohaté lékařské terminologie a vyhnout se přitom neužitečnému kvantitativnímu a v jádře mechanickému rozšiřování slovního fondu.

LéKAřSTví ve STARověKu

Ve starověkém Řecku patřil lékař (iátros) k démiúrgům, tj. řemeslníkům, stejně jako např. zpěváci a stavitelé. Lékařské povolání přecházelo zpravidla z otce na syna. I první lékařské školy měly rodinný charakter. Vzdělání si lékaři doplňovali cestováním. Praxi provozovali obyčejně doma, často ve zvláštních, k tomu účelu zařízených místnostech, tzv. iátreích, kam pacienti docházeli k ošetřování, popř. tam byli ubytováni po dobu kratšího léčení. Někteří lékaři chodili z města do města, vyšetřovali nemocné a prováděli operace. Velmi záhy se objevili u Řeků lékaři pověření vykonáváním lékařské praxe městem a placení z výnosu daní. V Athénách museli takovíto lékaři na osvědčení své kvalifikace udat před městskou radou jméno své školy a svého učitele. Starali se o zdraví chudých a dohlíželi na veřejnou hygienu.

S  rozvojem veřejného života se objevili vedle lékařů i  zdravotníci nižšího stupně, např. gymnasté, kteří původně předcvičovali v  gymnáziích, později poskytováním první pomoci při různých poraněních často získali rozsáhlé znalosti a  dovednosti v chirurgii a fyzikální terapii. Zároveň s nimi působili iátraliptai, kteří měli původně na starosti natírání a masírování cvičenců a později pracovali jako hygienici v širším smyslu slova. Význačnější lékaři mívali při přípravě léků k ruce jako pomocníky rhizotomy (kořenáře).

Řecké lékařství nebylo původní. Řekové ochotně přejímali od asijských a afrických národů se starší civilizací jak znalosti z  oboru lékařství, tak názory na  okolní svět a  jeho působení na  člověka. Nejstarší prameny pro studium řeckého lékařství jsou eposy Ílias a  Odysseia. Teoretické představy jsou v  nich ovšem pouze v  náznacích: země a  voda jsou základními prvky lidského těla; nositelem života je duše, která po smrti z těla uniká. Léčení se omezuje většinou na ošetřování ran utržených v boji. Macháón a Podaleirios jsou uváděni jako skuteční lékaři, nikoli božské nebo polobožské postavy.

Lidové řecké lékařství přisuzovalo uzdravující moc některým bohům, zvláště Asklépiovi. V jeho chrámech, asklépieích, zbudovaných po celém řeckém světě (nejznámější stály v Epidauru a na Kóu), byl nemocným ve spánku (léčba hypnózou) vnuknut způsob léčení, který dále vykládali a  prováděli kněží. Vlastními léčebnými prostředky byl pobyt na  zdravém vzduchu, koupání v  horských pramenech, dieta, rozptýlení a pohyb. Při Asklépiových chrámech vznikaly první lékařské školy.

Řecké lékařství se však dokázalo vymanit z nepříznivých náboženských vlivů. Řekové byli dobrými pozorovateli přírody i lidského organismu a snažili se vysvětlit přírodní jevy i poruchy zdraví na základě empirie. Opřeni o poznatky přírodní filozofie (fyLékařství ve starověku zika), v níž se většinou řešily i nejobecnější otázky lékařství, učinili značné pokroky ve fyziologii, etiologii i terapii.

Myšlenkového bohatství iónské filozofie a dosavadních praktických znalostí v medicíně využil ve  druhé polovině 5. století př. n. l. největší řecký lékař hippokratés a jeho škola. Namísto spekulace postavil zkušenost (empirii) a teorii ověřoval pozorováním. Hippokratovci pečlivě sledovali příznaky a projevy nemocí (srovnej dnes užívaný termín facies Hippocratica – typický výraz tváře při akutním zánětu pobřišnice) a snažili se i zjistit příčiny chorob a stanovit prognózu. Jejich názory byly oproštěny od náboženských předsudků. Všechny nemoci vysvětlovali z přirozených příčin a soudili, že se proto dají léčit přirozenými prostředky. Spojením zkušenosti a  uvažování byli vedeni ke konkrétním poznatkům a úspěšné terapii, zejména vnitřních chorob. Jejich patologie se teoreticky opírala o Empedokleovo učení o čtyřech základních živlech, kterým v lidském těle odpovídají čtyři tekutiny: krev, žlutá žluč, černá žluč, sliz (teorie humorální, lat. humor = tekutina). Příčinu nemocí hledali v  jejich špatném poměru (dyskrázii). Na průběh nemoci a její terapii měla podle nich rozhodující vliv příroda (fysis). Úkolem lékaře bylo podporovat její léčivé účinky, a to nejen na nemocný orgán (lokální terapie), nýbrž na celé tělo. I v chirurgii dosahovali některých úspěchů. V  provádění složitějších operací jim sice bránily malé vědomosti z  anatomie, neznalost zastavování krve, nebezpečí infekce apod., ale léčili úspěšně zlomeniny, vymknutí i  poranění všeho druhu (dodnes se užívá pro hlavový obvaz termínu mitra Hippocratica).

Z významných myslitelů klasické doby dal medicíně řadu podnětů v nejširším měřítku Aristotelés (384–322), sám syn lékaře. Učinil důležité objevy biologické, opřené o  botanická a  zoologická studia, a  jeho dílo Haj peri ta zóa historiai (Zoologie) můžeme považovat za první učebnici srovnávací anatomie a fyziologie. Rovněž pokroky v embryologii se datují od něho.

Alexandrijští lékaři (lékařské školy) obohatili medicínu o další poznatky. Od příležitostných pozorování lidského těla při úrazech a balzamování přešli k podrobnějšímu studiu anatomickému při pitvách zvířat a pravděpodobně i lidských těl. Tím se v lékařství otevřela cesta pro další nové obory, např. fyziologii.

Prvními lékaři v Římě byli řečtí otroci a různí šarlatáni, často s malými odbornými znalostmi. Později přicházeli na  římskou půdu zkušenější a  vzdělanější lékaři, kteří přesvědčili Římany, že ne všichni si zaslouží hanlivých názvů a opovržení. Tento obrat ve veřejném nazírání na lékařství způsobil především Asklépiadés (1. století př. n. l.), význačný lékař, který se v patologii a terapii opíral o atomistickou teorii Epikúrovu. Nemoci léčil mechanicko-fyzikálními prostředky (masáže, voda, sport, dieta). Od jeho dob – do Říma přišel nejpozději roku 91 př. n. 1. – se začala medicína v Římě úspěšně rozvíjet. Zabývali se jí nejen lékaři, nýbrž i mnozí vzdělaní Římané jí vyhradili ve své literární činnosti význačné místo. Vedle M. Terentia Varrona a C. Plinia Secunda vynikl zvláště A. cornelius celsus (1. století n. l.), z jehož obsáhlého encyklopedického díla Artes (Vědy) se zachovala partie o lékařství, kde vykládá o zásadách starověké medicíny. I Pliniův spis Naturalis historia (Přírodověda) je cenným přínosem pro poznání antického lékařství, zejména farmakologie. Po dlouhou dobu působily práce především dvou slavných lékařů, Rufa z efesu (přelom 1. a 2. století n. l.) a zvláště Galéna (2. století n. l.), který vytvořil z lékařství ucelený vědní systém, a to pod silným vlivem Lékařství ve starověku 12 stoické spekulace a Aristotelovy entelecheie. Hlavní význam obsáhlého dochovaného díla Galénova není v původnosti, nýbrž v tom, že vytvořil syntézu starověkého lékařského vědění a přístupně ji vyložil.

V císařské době značně vzrostl v Římě počet lékařů, a to specialistů, např. očních, ušních, ženských a zubních. V zubní technice navázali Římané na domácí etruskou tradici, doloženou četnými nálezy zubních protéz (můstky ze zlatých pásků), a ještě ji zdokonalili. Vcelku však římské lékařství po teoretické stránce nepokročilo nad úroveň řeckých lékařů.

Hlavní zásluha Římanů v oboru medicíny byla především v uplatňování zdravotních a  hygienických opatření (ustanovení o  pohřbívání a  spalování mrtvých, péče o duševně choré ap.) a v organizaci lékařské výuky a lékařského stavu. V pozdějších dobách vysušovali bažiny, zřizovali kanalizaci, zásobili Řím zdravotně nezávadnou pitnou vodou, budovali lázně a zavedli hygienický dozor při prodeji potravin.

Sociálně ekonomický a kulturní úpadek, k němuž došlo po rozkladu římské říše, byl méně výrazný ve východních zemích, které se staly součástí byzantské říše. Na vývoj byzantské medicíny silně působila slavná lékařská škola v Alexandrii, která až do 7. století patřila k této říši. Osobní lékař císaře Juliana Apostaty Oreibasios (4. století n. l.), Alexandros z Trall (6. století n. l.) a vynikající gynekolog Paulus z Aigíny (7. sto- letí n. l.) nepřinesli sice ve svých spisech pro lékařské bádání mnoho nového, vděčíme jim však za to, že zachovali řecké kulturní bohatství pro pozdější dobu.

Vysokého stupně rozvoje dosáhla arabská medicína. Arabové se od 7. století ujali vlády nejen v Přední Asii, nýbrž rozšířili své panství dále do zemí kolem jižního pobřeží Středozemního moře. Do  arabštiny byli překládáni řečtí klasikové. Překladatelé však neustrnuli na pouhé interpretaci a kompilaci, nýbrž pokoušeli se s větším nebo menším úspěchem o  vlastní zpracování. Na  poli praktické medicíny vynikl arabský lékař Rhazes (850–923), ředitel nemocnice v Bagdádu, autor více než 200 spisů z nejrůznějších oborů. Pro dějiny starověkého lékařství má obzvláštní význam jeho nejobsáhlejší spis el-Havi (známý pod latinským názvem Continens), protože se v  něm uchovalo velké množství zpráv všech starověkých lékařů. Nejznámější je však lékař a filozof Avicenna (Abú Alí ibn Síná, asi 980–1037), jenž se ve spise Kánon medicíny zabýval téměř všemi lékařskými obory. V  přesném uspořádání kodifikoval arabsko-řeckou medicínu, jejíž vliv se udržel jeho zásluhou po dlouhou dobu.

Lékařské nástroje se ve starověku zhotovovaly z kostí, bronzu, železa a oceli. I nejstarší z nich překvapují účelným provedením. Archeologické nálezy ukazují, že se při jejich výrobě přihlíželo k tomu, aby se daly dobře udržovat v čistotě. Zachovaly se lékařské nástroje z doby Hippokratovy, operační nože, též s dvojím ostřím, lžičky, pinzety, kleště na kosti, katétry, háky na rány, dláta, pilky na kosti, jehly na sešívání ran, z gynekologických nástrojů poševní zrcadla, embryotomy a drtiče.

V podstatě stejné byly i lékařské nástroje římských lékařů. V Pompejích byly nalezeny lopatky, sondy, stříkačky, katétry, škrabky na kosti, sondy k vypalování ran, nůžky, zubní kleště a kleště na zubní kořeny aj.

KoncePce SLovníKu

Znalost lékařské terminologie, její správné tvoření a užívání je nedílnou součástí medicíny. K jejímu zkvalitnění má přispět nově koncipovaný slovník.

V úvodní části slovník seznamuje s jazykovými a morfologickými normami, které musí být v odborném názvosloví respektovány, aby bylo zajištěno spolehlivé vytváření a užívání a tím i obsahové pochopení výrazu. K tomu účelu slouží zhuštěný přehled mluvnických základů.

Vlastní slovník se dělí na  dvě části. První, základní část je latinsko-česká a  tvoří podstatu celé práce. Vycházeli jsme z  předpokladu, že znalosti starověkých jazyků (hlavně řečtiny) jsou u jednotlivých pracovníků velmi různé, často jen povrchní. Přesto je jisté – a v budoucnosti tomu nebude jinak –, že lékařské názvosloví zůstane internacionální, že bude vedle přejatých prvků z moderních jazyků nadále čerpat z fondu řeckého a  latinského jazyka, a  to i  pro termíny nových objevů současných věd a vědecko-technického pokroku. Přednosti řečtiny i latiny nad ostatními jazyky jsou výrazné právě v odborné terminologii. Vyjadřují v sobě často vědecké teorie, vyhovují svým mezinárodním rázem světovému bádání, nemají jednostranně nacionální charakter. Termíny v této podobě jsou obecně srozumitelné, jsou přesnější, jasnější, než kdyby byly překládány, a to často násilně, do příslušného jazyka. Hlavním úsilím autorů byla proto snaha o přesnost, srozumitelnost, vnitřní pochopení formy a obsahu. Volili jsme k tomu samostatnou specifickou metodu. Nesmí být založena na mechanickém memorování, ale na racionálním osvojování. Jazyková stavba tomu musí pomáhat, poněvadž termín, který je z  jazykového hlediska, tj. lexikálně i  gramaticky, dobře vyložen, se snadněji zapamatuje a zafixuje.

Zvládnutí jednoduchých pojmů a jejich morfologických principů je prvním stupněm a předpokladem pro proniknutí do struktury slov odvozených, tj. rozložitelných na jednotlivé prvky, na složky základní a určující, nebo skládající se ze samostatných morfémů (determinans a determinandum). Z filologického hlediska se náplň pojmu po  stránce odborné od  původního znění často liší, ať už historicky, vývojově, nebo nepřesným překladem (arteria, dura mater, pia mater).

Předpokladem úspěchu zůstane zvládnutí určitého fondu základních složek, nejjednodušší použitelné části holého slova – vocabulum primitivum –, k  němuž se buď připojuje afix se stabilizovaným významem, nebo je jednou ze samostatných částí – morfémů – složeného slova. Z těchto důvodů je před vlastním slovníkem uveden gramatický přehled o  tvorbě a  skládáni termínů, který může přispět ke  snadnějšímu a  hlavně efektivnějšímu osvojení lékařské nomenklatury v  celém rozsahu, a  to jak po stránce lexikální, tak obsahové. Lépe se pochopí vzájemná integrita, formální a obKoncepce slovníku 14 sahová závislost u uvedeného hesla a podle tohoto návodu a vzoru i u těch, se kterými se čtenář při studiu i při vědecké práci kdykoli setká.

Těchto metod bylo použito při tvorbě první části, latinsko-české verze. Při zpracování slovníku jsme museli počítat s nízkým stupněm vzdělání v klasických jazycích. Hesla jsou uspořádána podle latinské abecedy takto: Vlastní heslo – vytištěné tučně je v prvním pádě (nominativu), následuje druhý pád (genitiv), rod ve zkratce m. (maskulinum) mužský, f. (femininum) ženský, n. (neutrum) střední. Délky jsou značeny obvyklým způsobem ležatou čárkou nad příslušnou samohláskou.

V závorkách je u složených slov vyložen prokazatelný původ (l. z latiny, ř. z řečtiny) s  původním významem v  gramatické úpravě. Činíme tak zásadně u  každého hesla proto, aby si čtenář vždy uvědomoval, a  tím i  zapamatoval jeho původ a  naučil se analyzovat význam termínů, s  nimiž se setká a  které nejsou ve  slovníku zachyceny. Získanými znalostmi a dovednostmi se tak může dopracovat k efektivnějšímu studiu a bádání. Zvláštní pozornost je třeba věnovat tzv. neshodným substantivním přívlastkům (aqua fontis), které se do češtiny zpravidla překládají adjektivem. V latině se mohou vyskytovat v genitivu singuláru nebo plurálu.

Většina hesel má podhesla. Pro přehlednost a ve shodě s lexikografickými zásadami uplatňovanými v  odborných cizojazyčných slovnících jsou všechna plně vypsána a tučně vytištěna, tedy graficky zvýrazněna, aby se usnadnilo jejich hledání, vynikla transkripce, překlad a odborný výklad. U nich upouštíme od morfologického a etymologického výkladu (je u základního hesla).

Tvaroslovné utváření pochopí čtenář podle nominativní, popř. genitivní koncovky, a podle připojených gramatických přehledů zjistí rod příslušného substantiva.

Slovník nechce a ani nemůže obsahovat všechna hesla ze všech lékařských oborů. Není to v daném rozsahu ani možné, ani účelné. Jednotlivé disciplíny jsou zastoupeny po dohodě a kontrole s jejich představiteli základními termíny, i staršími dosud užívanými v literatuře, avšak doplněny novými, nově zavedenými nebo zaváděnými.

Podstatnou část tvoří hesla anatomická a klinická, ale opět jen základní. Uživatel na podkladě praxe získané se slovníkem si musí poradit s hesly zdánlivě novými nebo přesněji konkretizovanými. V některých případech jsme se nemohli vyhnout narušení jednotky (anatomické, nozologické) charakterizované např. určitým adjektivem, participiem, jménem objevitele apod. Jsou však uváděna z  metodických a  lexikálních důvodů samostatně.

Po filologickém výkladu hesla následuje užívaná, vžitá transkripce s českou koncovkou. Byla přitom dodržována zásada neporušovat srozumitelnost výrazu. Za překladem, převodem, pokračuje pro vysvětlení a  pochopení krátká charakteristika hesla, a to hlavně tam, kde transkribovaný výraz není jednoznačně srozumitelný a vyžaduje vzhledem k  filologickému rozboru a  etymologii odborný výklad. Je samozřejmé, že nemůže být úplný, někdy je v rámci úspory místa až příliš stručný nebo ne zcela vyčerpávající. Byl však vždy kontrolován odborníky. Každý čtenář najde podrobný výklad v odborné literatuře.

Druhá část slovníku, česko-latinská verze, tvoří jen doplněk části prvé. Má ulehčit uživateli hledání příslušného českého termínu v latinském (řeckém) znění. Proto v ní není uváděn ani gramatický, ani odborný výklad. Ten je rovněž u příslušného latinského (řeckého) hesla. Má tedy sloužit k přímé a úplné informaci a pomoci zvláště v těch Koncepce slovníku případech, kdy český výraz se v odborném názvosloví vyskytuje v různých podobách a obměnách, často obsahově odlišných. Rozsah této části není vyčerpávající, nekoresponduje s latinským zněním, ale je natolik obsáhlý, aby pomohl v orientaci v lékařském názvosloví i těm, jejichž znalosti v klasických jazycích jsou minimální.

V několika případech jsou ve slovníku uvedeny anglické výrazy. Je to tehdy, když se vžily v mezinárodním lékařském názvosloví. Jedná se např. o některé zkratky, výrazy z  oblasti invazivní kardiologie nebo počítačové termíny. Angličtina, stejně jako jiné jazyky, převzala mnoho výrazů z latiny. Týká se to i lékařské terminologie. Např. angl. termín compliance, používaný v lékařské terminologii pro označení poddajnosti plic nebo pro schopnost spolupráce nemocného při léčení, vznikl z latinského complere – naplnit (žádost, prosbu).

Při lexikografickém zpracování slovníku jsme použili veškeré dostupné literatury, řídili se zkušenostmi z  mnoha desetiletí pedagogické a  odborné práce. Využili jsme i poznatků získaných odborníky celého světa ve vědecké společnosti »Academia linguae Latinae inter omnes gentes fovendae« se sídlem v Římě.

Slovník by však nemohl být zpracován a vydán, kdyby se na jeho koncepci přímou pomocí neúčastnili zástupci všech lékařských oborů na 1. lékařské fakultě UK. Jsme si vědomi jejich obrovského přínosu a patří jim náš nezměrný dík.

Účinnou pomoc poskytovali i pracovníci katedry jazyků 1. LF UK ve filologických otázkách a v problematice transkripce. I jim srdečně děkujeme za pomoc a podporu při mnohaleté práci.

Jmenovitě upřímně děkujeme oběma recenzentům, prof. MUDr. Václavu Janouškovi, CSc., a  odbornému asistentu Filozofické fakulty UK Josefu Bejlovcovi, kteří s nesmírnou trpělivostí a jim vlastní akribií studovali heslo za heslem, radili a navrhovali opravy k zlepšení díla. Byli jsme s nimi ve stálém pracovním kontaktu.

Nakonec děkujeme všem, kteří se zasloužili o definitivní přepis hesel. Jejich práce nebyla lehká, vezmeme-li v úvahu, že připravovat do tisku cizojazyčný, vysoce odborný text vyžadovalo velikou koncentraci, pozornost a trpělivost.

Byla to náročná práce po  všech stránkách. Pracovali jsme s  materiálem, který se stále vyvíjí, doplňuje a  zdokonaluje. Budeme vděčni uživatelům i  široké veřejnosti za každý doplněk i zlepšení. Všem předem děkujeme a jejich připomínky vezmeme v úvahu.

autoři


16

GRAMATicKé PoznáMKy

Latinská abeceda Římané převzali abecedu prostřednictvím Etrusků od Řeků. Znali jen velká písmena (majuskule), malá (minuskule) vznikla obměnou velkých až ve středověku. Jednotlivé hlásky se dělí na: 1. samohlásky (vōcālēs) 2. souhlásky (cōnsonantēs) Samohlásky jsou: a) jednoduché, a to krátké nebo dlouhé: a, e, i, o, u, y; ā, ē, ī, ō, ū, y - b) dvojhlásky (diftongy): ae, au, ei, eu, oe, ui c) polosamohlásky: j, v (od 16. století) Souhlásky se dělí podle místa tvoření a článkování na: a) plynné: 1, r b) nosové: m, n c) sykavé: f, s d) ražené: b, p, d, t, g, c, q výslovnost V  dnešní nepůvodní výslovnosti se vyslovují všechny znaky kromě malých výjimek stejně jako v češtině.

Délku samohlásek Římané graficky nevyznačovali. Její označení ležatou čárkou je novodobé a má sloužit jen pro nacvičení správného čtení a přesné výslovnosti. Písmeno i sloužilo k označení samohlásky i souhlásky. Před samohláskou se vyslovuje jako j, mezi dvěma samohláskami znělo neslabičně jako ij (jj):

iānua brána jánua

iodum jod jodum

iēiūnum (jējūnum) lačník jéjúnum

maior (major) větší majjor Gramatické poznámky Písmeno j, kterého se v  lékařské terminologii běžně užívá, vzniklo až v  16. století. V odborném názvosloví se vžilo a novější nomenklatury je výhradně zavádějí. Z dvojhlásek se vyslovuje jinak než v češtině ae jako é:

aegrōtus nemocný égrótus oe jako (hluboké) é:

foetor zápach fétor Obě skupiny dvojhlásek byly až do 3. století n. l. vyslovovány jako dvojhlásky a i dnes jsou tak v některých zemích čteny.

Nepůvodní dvojhlásky a dvojhlásky ve slovech řeckých je nutno vyslovovat odděleně, popřípadě je možno užít diakritických znamének:

ne-uter žádný z obou neuter

ā-ēr vzduch áér Souhlásky Souhláska c se čte jako k:

doctor doktor doktor

acūtus prudký akútus Následuje-li však e (ae, oe, eu) nebo i, y, vyslovuje se c v naší (nepůvodní, středověké) výslovnosti jako c:

cerebrum mozek cerebrum

acidum kyselina acidum

caeruleus modrý céruleus

coeliacus břišní célijakus Značná nejednotnost je v přepisu a výslovnosti slov převzatých z jiných jazyků, zvláště z řečtiny, z jejíchž bohatých kulturních a jazykových fondů odborná terminologie především čerpá.

kytos buňka kytos

cytologia nauka o buňkách cytologija

leucocytus bílá krvinka leukocytus Souhláska s se mezi dvěma samohláskami a mezi samohláskou a souhláskou m, n, r vyslovuje obyčejně jako z:

nāsus nos názus

vēsīca měchýř vézíka

mēnsis měsíc ménzis

exāmen zkouška egzámen Gramatické poznámky 18 Slabiky di, ti, ni se čtou tvrdě dy, ty, ny:

medicus lékař medykus

tīnctūra tekutina týnktúra

canīnus psí kanýnus Slabika ti se před samohláskou a  dvojhláskou ae čte (podle výslovnosti z  pozdější doby) jako ci:

iūstitia spravedlnost jústycija

nātiō národ nácijó

solūtiō roztok solúcijó Po s, t, x, dlouhém i a v slovech řeckých se ti čte ty:

bēstia zvíře béstyja

mixtiō směs mikstyjó

tōtīus celého tótýjus

aitia příčina ajtyja Skupina hlásek qu a gu před samohláskou se čte jako kv, gv:

aqua voda akva

quīnque pět kvínkve

lingua jazyk lingva Skupina ph se vyslovuje jako f (opět podle výslovnosti z pozdější doby):

pharynx hltan farynks

phōsphorus fosfor fósforus

diaphragma bránice dyjafragma Tato skupina hlásek se vyskytuje jen v termínech převzatých z řečtiny. Odpovídá řeckému znaku φ. Důslednost v přepisu není ani u tohoto písmena, ani u jiných v oficiální nomenklatuře vždy respektována. Písmeno ch latinská abeceda neměla. Písmena ch se vyslovovala jako kh nebo ch:

chorda struna khorda (chorda) Hláska h označovala jen ostrý přídech následující samohlásky, a  zněla proto slabě nebo se vůbec nevyslovovala. Zpravidla se píše, zřídka vyslovuje, v řeckých termínech po souhlásce r na počátku slova, po zdvojeném rr uprostřed slova a ve skupině th:

rhaphē (i raphé) šev rafé

haemorrhagia krvácení hémoragija

cirrhōsis ztvrdnutí orgánu cirhózis Souhláska z (obdobně jako samohláska y) se objevuje jen ve slovech řeckých a čte se jako z:

zoologia nauka o živočiších zoologija

zygon jařmo zygon Gramatické poznámky Přízvuk U dvojslabičných slov je v latině přízvuk na první slabice:

cósta žebro cáput hlava córpus tělo U slov trojslabičných nebo víceslabičných je na třetí slabice od konce, je-li druhá slabika (předposlední) krátká:

médicus lékař fḗmina žena óleum olej Je-li předposlední slabika dlouhá, je i přízvučná:

frāctӣ ́ra zlomenina medicī ́na lék, lékařství corṓna koruna Označení šikmou čárkou ́ je jen pomocné. Slabiky mohou být dlouhé: a) přirozeně, obsahují-li dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku: vīta život, rāmus vě

tev, caecus slepý b) pozicí, mají-li sice samohlásku krátkou, za ní však následuje skupina alespoň dvou

souhlásek: colúmna sloup, potéstās moc, maxílla horní čelist Je-li za krátkou samohláskou souhláska ražená (b, p, d, t, g, c, q) s plynnou (1, r), považuje se v próze taková slabika za krátkou:

vértebra obratel mulíebris ženský Před skupinou souhlásek -ns, -nf je samohláska vždy dlouhá:

perforāns pronikající pōns most īnfrā dole Délka slabiky podstatně ovlivňuje přízvuk a tím i správnou výslovnost termínu. Délku je třeba respektovat a její znak – ležatou čárku zavedenou pro naši potřebu – dobře si v cvičných výrazech zapamatovat, aby se návyk správné výslovnosti pevně zakotvil. Tvarosloví Latinská slova se dělí, podobně jako v češtině, podle významu na deset druhů: 1. Jméno podstatné (nōmen substantīvum) cor srdce 2. Jméno přídavné (nōmen adiectīvum) lātus široký 3. Zájmeno (prōnōmen) ego já 4. Číslovka (numerāle) quīnque pět 5. Sloveso (verbum) cūrāre pečovat 6. Příslovce (adverbium) bene dobře

7. Předložka (praepositiō) contrā proti

8. Spojka (coniūnctiō) sī jestliže

9. Citoslovce (interiectiō) ecce hle

10. Částice (particula) seu nebo


Gramatické poznámky 20 Některá slova mají ve větném spojení stejnou podobu, tj. tvarově se nemění. Jsou to slova neohebná. Patří mezi ně některé číslovky, všechna příslovce, předložky, spojky, citoslovce a částice.

Většina slov však nabývá v různých gramatických spojeních různé podoby, tj. mají schopnost tvořit z daného základu připojením různých ohýbacích přípon různé tvary; taková slova se nazývají ohebná a náležejí k nim jména podstatná, přídavná, zájmena, některé číslovky a všechna slovesa.

Hláskový útvar, který je všem příbuzným slovům společný a  dále nerozložitelný a který je nositelem základního významu, se nazývá slovní základ, kořen:

nerv-us nerv Prvky rozšiřující kořen se nazývají kmenotvorné přípony (sufixy odvozovací) a tvoří spolu s kořenem kmen:

lev-ā-tōr-um zdvihačů U některých slov se kmen dále rozložit nedá; v nich je kmen totožný s kořenem:

lēg-um zákonů Sufixy nejsou vždy jednoduché, ale často jich je několik:

auc-tōr-i-tā-s vážnost Slova, u nichž se kmen kryje s kořenem, se nazývají slova kořenná:

lēx (leg + s), pāx (pac + s) Ke kmenům přistupují přípony (sufixy ohýbací) k tvoření pádů a osob:

aur-i-um; fid-ē-s; laud-ā-te Samohlásky -i-, -ē-, -ā- jsou příznaky (themata). Velmi často splynula kmenotvorná přípona s  příponou ohýbací tak, že v koncovce tyto dvě složky již nerozeznáme: tak v dativu pl. vēnīs je koncovka stejná -is (I. deklinace) jako v nervīs (II. deklinace).

Změny, které vznikají připínáním různých ohýbacích přípon k  témuž slovnímu kmeni, se nazývají flexe (ohýbání). Flexe je dvojí: a) deklinace (dēclīnātiō), flexe jmenná, skloňování jmen podstatných, přídavných,

zájmen a některých číslovek; ke kmenům (jmenným a zájmenným) přistupují pří

pony pádové; b) konjugace (coniugātiō), časování sloves; ke kmenům slovesným přistupují přípo

ny osobní. Gramatické poznámky Skloňování podstatných jmen Flexe jmenná – skloňování – se projevuje schopností rozlišovat pád, číslo a rod. Pádů je v latině šest. První až pátý pád je shodný s češtinou. Šestý pád má zároveň funkci lokálu i instrumentálu: např. fēminā ženou, ā fēminā od ženy, dē fēminā o ženě, cum fēminā s ženou. Jednotlivé pády se nazývají: l. pád nominativ nōminātīvus 2. pád genitiv genitīvus 3. pád dativ datīvus 4. pád akuzativ accūsātīvus 5. pád vokativ vocātivus 6. pád ablativ ablātīvus u každého substantiva je nutno si zapamatovat nominativ a genitiv jednotného čísla. Z genitivu odvozujeme slovní základ (kořen). Číslo je dvojí: a) jednotné singulár singulāris (totiž numerus) b) množné plurál plūrālis Některých podstatných jmen se užívá jen v  singuláru (singulāria tantum): valētūdō zdraví, aurum zlato a jiná. Nevelký počet slov má jen plurál (plūrālia tantum), např. morbillī spalničky. Gramatický rod je trojí: a) mužský māsculīnum (totiž genus) b) ženský fēminīnum c) střední neutrum Ve slovnících se označuje rod zkratkami m., f., n. Je třeba si jej pamatovat, poněvadž se často liší od češtiny. Rod podstatného jména určuje rod jména přídavného.

Rod podstatných jmen se určuje: a) podle koncovky 1. pádu, popř. 2. pádu (rod gramatický); b) podle významu slova (rod mužský, ženský, střední). Ke střednímu rodu patří substantiva, která nejsou ani rodu mužského, ani ženského (neuter – žádný z obou), a slova nesklonná, jako: māne ráno, cacao kakao a jiná.

V  latině se substantiva rozdělují do pěti deklinací (sklonění). Pro posouzení, do které deklinace substantivum patří, je rozhodující koncovka nominativu singuláru, event. zakončení genitivu singuláru: scapula – scapulae mūsculus – mūscul-ī tumor – tumōr-is genus – gener-is Poněvadž pádová přípona často splynula s kmenovou hláskou tak, že obě části nelze rozdělit, uvádějí se místo přípon koncovky jednotlivých pádů. Podle hlásky, kterou se kmen končí, dělí se kmeny substantiv na samohláskové a souhláskové. Gramatické poznámky 22 Tabulkový přehled skloňování substantiv Deklinace Singulár Plurál i. a-kmeny feminina 1. vēn-a žíla 1. vēn-ae nom. sg. -a 2. vēn-ae 2. vēn-ārum gen. -ae 3. vēn-ae 3. vēn-īs

4. vēn-am 4. vēn-ās

5. vēn-a! 5. vēn-ae!

6. vēn-ā 6. vēn-īs ii. o-kmeny 1. maskulina 1. mūscul-us sval 1. mūscul-ī nom. sg. -us 2. mūscul-ī 2. mūscul-ōrum gen. -ī 3. mūscul-ō 3. mūscul-īs 4. mūscul-um 4. mūscul-ōs 5. mūscul-e! 5. mūscul-ī! 6 mūscul-ō 6. mūscul-īs 2. maskulina 1. canc-er rakovina 1. cancr-ī nom. sg. -er 2. cancr-ī 2. cancr-ōrum gen. -ī 3. cancr-ō 3. cancr-īs 4. cancr-um 4. cancr-ōs 5. cancr-e! 5. cancr-ī! 6. cancr-ō 6. cancr-īs 3. neutra l. coll-um krček 1. coll-a nom. sg. -um 2. coll-ī 2. coll-ōrum gen. -ī 3. coll-ō 3. coll-is 4. coll-um 4. coll-ā 5. coll-um! 5. coll-a! 6. coll-ō 6. coll-īs Gramatické poznámky iii. Různoslabičné kmeny 1. maskulina a feminina 1. operātiō operace 1. operātiōn-ēs nom. sg. 2. operātiōn-is 2. operātiōn-um -ō, -or, -ōs, -er, -is, -es, -l 3. operātiōn-i 3. operātiōn-ibus gen. -is 4. operātiōn-em 4. operātiōn-ēs

5. operātiō! 5. operātiōn-ēs! 6. operātiōn-e 6. operātiōn-ibus 1. dolor bolest dolōr-ēs 2. dolōr-is dolōr-um 3. dolōr-ī dolōr-ibus 4. dolōr-em dolōr-ēs 5. dolōr! dolōr-ēs!

6. dolōr-e dolōr-ibus 2. neutra 1. corpus tělo 1. corpor-a nom. sg. 2. corpor-is 2. corpor-um -men, -us, -ūs, -ur 3. corpor-ī 3. corpor-ibus gen. -is 4. corpus 4. corpor-a 5. corpus! 5. corpor-a! 6. corpor-e 6. corpor-ibus iii. Stejnoslabičné kmeny (i-kmeny) 1. maskulina a feminina l. aur-is ucho 1. aur-ēs nom. sg. -ēs, -is 2. aur-is 2. aur-ium gen. -is 3. aur-ī 3. aur-ibus 4. aur-em 4. aur-ēs 5. aur-is! 5. aur-ēs! 6. aur-e 6. aur-ibus 2. neutra 1. rēt-e síť 1 rēt-ia nom. sg. -e, -al, -ar 2. rēt-is 2. rēt-ium gen. -is 3. rēt-ī 3. rēt-ibus 4. rēt-e 4. rēt-ia 5. rēt-e! 5. rēt-ia! 6. rēt-ī 6. rēt-ibus

Gramatické poznámky 24

iv. u-kmeny

1. maskulina 1. prōcess-us výběžek 1. prōcess-ūs

nom. sg. -us 2. prōcess-ūs 2. prōcess-uum

gen. -ūs 3. prōcess-uī 3. prōcess-ibus

4. prōcess-um 4. prōcess-ūs

5. prōcess-us! 5. prōcess-ūs!

6. prōcess-ū 6. prōcess-ibus

2. neutra 1. gen-ū koleno 1. gen-ua

nom. sg. -ū 2. gen-ūs 2. gen-uum

gen. -ūs 3. gen-ū 3. gen-ibus

4. gen-ū 4. gen-ua

5. gen-ū! 5. gen-ua!

6. gen-ū 6. gen-ibus

v. e-kmeny

maskulina a feminina 1. faci-ēs tvář 1. faci-ēs

nom. sg. -ēs 2. faci-ēī 2. faci-ērum

gen. -ēī nebo -eī 3. faci-ēī 3. faci-ēbus

4. faci-em 4. faci-ēs

5. faci-ēs! 5. faci-ēs!

6. faci-ē 6. faci-ēbus

Tabulkový přehled skloňování adjektiv

Deklinace Vzor

i. a ii.

jako subst. i. a ii. deklinace

mūsculus, cancer longus dlouhý

vēna longa dlouhá

collum longum dlouhé

dexter pravý

dextra pravá

dextrum pravé Gramatické poznámky iii. jako substantiva iii. deklinace i-kmeny

1. trojvýchodné abl. sg. -ī salūber zdravý nom. a akuz. pl. n. -ia salūbris zdravá gen. pl. -ium salūbre zdravé

2. dvojvýchodné abdōminālis břišní (m.) abdōminālis břišní (f.) abdōmināle břišní (n.)

3. jednovýchodné duplex dvojitý, dvojitá, dvojité gen. duplicis Stupňování adjektiv Komparativ se tvoří přidáním přípony -ior pro mužský a ženský rod, -ius pro střední rod místo genitivní koncovky -ī (u adjektiv I. a II. deklinace), -is (u adjektiv III. deklinace). Genitiv singuláru má pro všechny rody koncovku -iōris. Tím se stává komparativ vlastně dvojvýchodným adjektivem třetí deklinace a také se tak skloňuje. Jen v  ablativu singuláru všech rodů má koncovku -e, v  genitivu plurálu všech rodů -um, v nominativu, akuzativu, vokativu plurálu neuter koncovku -a. longus dlouhý gen. long-ī

komp. long-ior, ius delší

altus vysoký gen. alt-ī komp. alt-ior, -ius vyšší ācer prudký gen. ācr-is komp. ācr-ior, -ius prudší brevis krátký gen. brev-is komp. brev-ior, -ius kratší recēns čerstvý gen. recent-is komp. recent-ior, -ius čerstvější

Gramatické poznámky 26

Superlativ se tvoří přidáním koncovky -issimus, a, um místo genitivní koncovky (-ī, -is):

longus gen. long-ī

superl. long-issimus, a, um nejdelší

altus gen. alt-ī

superl. alt-issimus, a, um nejvyšší

brevis gen. brev-is

superl. brev-issimus, a, um nejkratší

recēns gen. recent-is

superl. recent-issimus, a, um nejčerstvější

U  adjektiv zakončených na  -er tvoří se superlativ přidáním přípony -rimus, a, um

k pozitivu nominativu singuláru maskulina:

ācer (ācr-ior, -ius) superl. ācer-rimus, a, um nejostřejší

pulcher (pulchr-ior, -ius) superl. pulcher-rimus, a, um nejkrásnější

Adjektiva zakončená na -ilis, -ile tvoří superlativ na (-il)limus, a, um:

similis podobný superl. simil-limus, a, um nejpodobnější

(simil-ior, -ius)

facilis snadný superl. facil-limus, a, um nejsnadnější

(facil-ior, -ius)

Srovnávaný předmět v komparativu je buď v nominativu s quam (= než), nebo v ab

lativu (srovnávacím). V češtině užíváme genitivu nebo pádu předložkového (při su

perlativu):

nātūra est dux certior quam ars příroda je vůdce jistější než umění

nātūra est dux certior arte příroda je vůdce jistější umění

(os) longissimum omnium (kost) nejdelší všech kostí,

ossium ze všech kostí

Není-li vyjádřen srovnávaný předmět, vyjadřuje komparativ (superlativ) vlastnost

substantiva ve vyšší (nejvyšší) míře:

epistula brevior, brevissima list příliš krátký, velmi krátký

V lékařské terminologii se komparativ i superlativ často překládají pozitivem:

mūsculus lātissimus dorsī široký sval zádový Gramatické poznámky několik adjektiv tvoři jednotlivé stupně od různých kmenů: bonus dobrý melior, -ius lepší

optimus, a, um nejlepší malus špatný peior, -ius horší

pessimus, a, um nejhorší magnus veliký maior, -ius větší

māximus, a, um největší parvus malý minor, us menší

minimus,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist