načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Letuška z economy aneb co na Instagramu neuvidíte - Petra Jirglová

Letuška z economy aneb co na Instagramu neuvidíte

Elektronická kniha: Letuška z economy aneb co na Instagramu neuvidíte
Autor: Petra Jirglová

Petra Jirglová toužila jako čerstvá třicátnice objevovat svět. Když získala práci letušky v Dubaji, začal se jí plnit životní sen: cestovat a ještě za to dostat zaplaceno. O svých ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 70.9%hodnoceni - 70.9%hodnoceni - 70.9%hodnoceni - 70.9%hodnoceni - 70.9% 100%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Pointa Publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 149
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrovala Barbora Žižková
Skupina třídění: Česká próza
Biografie
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 72. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-907-5055-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Petra Jirglová toužila jako čerstvá třicátnice objevovat svět. Když získala práci letušky v Dubaji, začal se jí plnit životní sen: cestovat a ještě za to dostat zaplaceno. O svých zážitcích z cest i ze života začala psát blog TooSweetNothings, s nadhledem a humorem. Rok svého života letušky v Dubaji shrnula na stránkách této knížky.

Popis nakladatele

Tato kniha je shrnutím roku jedné letušky v Dubaji. Objeví se v ní pár trapných a nemístných vtipů a poznámek, trocha rasismu a sexuálních narážek, špetka pomluv a stereotypů. Na druhou stranu se nejedná o nic šokujícího ani revolučního. Bukowski nejsem, ani Hemingway. Bohužel. Každopádně doufám, že se pobavíte, knihu budete číst s radostí a láskou, a pokud ne, moc to nešiřte, přece jenom bych ráda měla nějaké prodeje a naději na možnou spisovatelskou kariéru.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



Super knížka! 2019-08-18 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Je to velmi vtipná a skvěle napsaná kniha, čte se jedním dechem a mnohokrát jsem se od srdce zasmála. Doporučuji :-)
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Letuška z economy

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Petra Jirglová

Letuška z economy – e-kniha

Copyright © Pointa, 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Letuška z economy

aneb Co na Instagramu neuvidíte

Petra Jirglová


Micince. Protože bez ní by nebylo nikdy nic.


OBSAH

Partneři knihy ...................................................................................... 6

Úvod ....................................................................................................... 9

Bezčasí .................................................................................................. 10

Pohovor ................................................................................................ 13

Tak jsem tady ...................................................................................... 18

Měla bych se učit ............................................................................... 21

Konec a začátek ................................................................................. 24

Not that glamorous .......................................................................... 28

Cesta kolem kousku světa ............................................................... 33

All you need is love .......................................................................... 40

Vzhůru nohama ................................................................................. 45

Co my letušky nesnášíme ............................................................... 55

Dávám bolševikovi rok, maximálně dva .................................... 58

Eine kleine Weihnachten ............................................................... 64

Veg Veg a Mamsir ............................................................................... 71

Číňani, Číňani everywhere ............................................................ 79

Prototyp letušky ................................................................................ 88

Všechny cesty vedou do Říma ....................................................... 91

Na dovolený doma ............................................................................ 97

Pařba v Bangkoku ............................................................................ 101

S Hedvikou na tripu ....................................................................... 110

Tváří v tvář smrti ............................................................................ 120

I cesta je cíl ........................................................................................ 124

Čaj o páté ........................................................................................... 132

Když se chce, všechno jde ............................................................. 138

Není všechno zlato, co se třpytí .................................................. 142

Závěr ................................................................................................... 145

Poděkování ........................................................................................ 146


Partneři knihy

Zde je místo pro poděkování partnerům a hlavním sponzo

rům knihy. Neotáčejte stránky, vím, že ve většině knih to sto

jí za starou bačkoru, ale já vám o nich řeknu víc.

Milan Seman

Milan mi jako první přispěl částkou 5 000 Kč, protože

si myslí, že jsem nejlepší spisovatel od dob Shakespeara.

Možná si to nemyslí, ale je to moje knížka a já si můžu psát,

co chci. Milan mi vždycky říkal, že bych měla vydat knížku,

a byl to on, kdo mi poslal odkaz na Pointu, a já jsem hned ten

den vyplnila formulář a všechno to začalo. Milan běhá tako

vý ty dlouhý běhy a pracuje pro OSN a vystudoval chemii

v Tokiu, a ON MNĚ pak řekne, že jsem nadaná. Pamatuju si,

když jsme se s Milanem seznamovali na nějaký pracovní akci

a on se představoval anglicky mluvícímu kolegovi a řekl:

„Hello, I am Milan, like the city,“ a já řekla: „Co? Jaký město?“

A Milan řekl: „No... Milán,“ a já řekla: „No jo... jasný.“ Děkuju

Ti, Milane, jsi klasa.

Radka Murasová

Moje nejlepší kamarádka a svědkyně, se kterou jsem pro

žila opravdu všechno možný a známe se už patnáct let

a pořád se máme rády a pořád se spolu smějem a voláme si

klidně hodinu v kuse. Vypily jsme spolu strašně moc vína

a probraly všechno možný i nemožný a Ráďa, kdykoli může,

mě podpoří a řekne, že jsem dobrá a skvělá, a nežárlí ani

nezávidí (jak my ženský máme ve zvyku) a vždycky mi se vším

poradí. A teď mě zase podpořila, a navíc finančně, i přesto,

že má utrácet peníze za plenky a sunary a odsávačky na prsa

6


a já nevím co všechno, ale prej se s Páťou dohodly a místo

značkovýho bodýčka od Gucciho mi přispěly na knížku.

Děkuju vám, holky, zůstaňte tak báječný jako doteď.

Pravoslav Krabec

Pan Krabec je milovník létání, letadel, aviatiky a všeho

s tím spojeného, je to vyloženě nadšenec a mluví o tom

s láskou a vášní (na rozdíl ode mě) a je strašně hezký vidět,

že někdo fakt miluje to, co dělá. Pilotuje brigádně (zajíma

vý, co?) a ještě má svoji firmu na nějaký ohřívadla nebo co.

Neznal mě, a přesto mě podpořil, protože se mu líbí, co

dělám, líbí se mu, jak píšu, a doufá, že budu slavná a úspěšná.

Není to úžasný? Je! Já mu moc děkuju.

7


8


ÚVOD

Milí čtenáři,

dostala se vám do rukou zcela osobní zpověď jedné bývalé

letušky, které prošla nebem i peklem, zažila to nejúžasnější

i to nejodpornější (zahrnuje zvracení i výkaly), co může

práce v oblacích nabídnout. Hádáte správně, ta bývalá letuška

jsem já. Na začátku všeho byl jeden bezvýznamný blog, který

jsem si založila těsně předtím, než jsem odletěla do Duba

je. Všechno ale mělo být jinak, v každém článku jste se měli

dozvědět, kam zajít, co vidět a jaké krásy skýtá ta a ta

destinace. Nakonec se články pro cestovatele staly

naprosto k ničemu a blog začali číst lidé, kteří se chtěli jen

pobavit. Bohužel to začala číst celá moje rodina a babičky

s hrůzou zjistily, že kouřím, mluvím sprostě a nechovám se

vždy tak, jak by se pravá dáma chovat měla. To je ale život,

přátelé, a ještě ke všemu můj. V knize se objeví pár trapných

a nemístných vtipů a poznámek, trocha rasismu a sexuál

ních narážek, špetka pomluv a stereotypů. Na druhou stranu

se nejedná o nic šokujícího ani revolučního. Bukowski ne

jsem, ani Hemingway. Bohužel. Každopádně doufám, že se

pobavíte, knihu budete číst s radostí a láskou, a pokud ne,

moc to nešiřte, přece jenom bych ráda měla nějaké prode

je a naději na možnou spisovatelskou kariéru. Hodně lidí

mi v průběhu tvoření tohoto veledíla klepalo na ramena

a říkalo: „Péťo, jsi vážně skvělá,“ nebo „nikdy jsem nečetl

nic tak úžasného,“ nebo „Shakespeare se může jít zahrabat“.

Já vím, ale slibuju, že i přes všechny úspěchy, které mě čekají,

a přes všechnu slávu a peníze (stačí peníze, slávu nepotřebu

ju) zůstanu pořád stejná.

S láskou a skromností,

Péťa <3

9


10

BEZČASÍ

Jak to dost často v životě bývá, tedy alespoň v tom mém, dů

ležité věci rozhodne náhoda, osud, nebo vám jen tak spad

nou do klína. V období, kdy jsem se přihlásila do Emirates,

jsem rozhodně neměla pocit, že by se na mě usmála štěstěna.

Opak byl pravdou – ono opravdu platí, že všechno zlé je pro

něco dobré (to vyprávějte lidem, co si prošli koncentrákem,

co?).

Bylo to někdy na podzim 2014, ten rok byl pro mě celej

hroznej a jak na houpačce. Měla jsem za sebou konec dlou

holetýho vztahu, vyhazov ze školy a skončila jsem v práci.

Na všechno jsem se teda vykašlala a jela přes léto na čty

ři měsíce zpátky do UK, kde už jsem pracovala. Léto ale

uteklo podezřele rychle, a tak jsem si ještě odskočila na

kratší pracovní pobyt na Maltu. Jenomže i to samozřejmě

skončilo a já se musela vrátit do Prahy a čelit (tvrdý) realitě,

a to se mi sakra nechtělo. Musela jsem si zařídit nový bydlení,

najít práci a tak nějak vlastně rozhodnout, co s tím životem

podniknu.

Bydlení byl největší problém, protože jsem si sice našla

jeden krásnej pokojík na Smíchově ve velkým bytě, kde

bydlely ještě další dvě holky, ale v den stěhování mi ta

coura zavolala, že se jako omlouvá, ale že si to rozmyslely a že

místo mě tam půjde bydlet její kluk. What the absolute fuck.

Největší podpásovka. Takže já jsem se zabalenýma věcma

a s domluvenou dodávkou zůstala stát před barákem a mu

sela se vrátit zpátky do bejvalýho bytu. Vytočená úplně do

běla jsem otevřela Facebook a hledala na stránkách spoluby

dlení nějakej volnej bejvák. Naštěstí minutu předtím vložil

David do skupiny inzerát, že hledají člověka do party do

jejich luxusního (ehm, ne) sídla na Vinohradech. Okamžitě

jsem mu napsala, volala a druhej den jsme se sešli. Pamatu

ju si, že jsem byla trochu zoufalá, a dokonce jsem se strašně


11

vyparádila, jako kdybych měla jít na nějakej pracovní poho

vor. Potřebovala jsem ASAP bydlet. David s sebou na schůzku

přivedl Terku, já vyzařovala inteligenci a sebevědomí, uděla

la jsem pár nevhodných rasistických vtípků a okouzlila oba

natolik, že jenom tejden váhali, jestli mě schválit, ale když jim

vypadli další tři lidi, byla jsem jasná volba! Nastěhovala jsem

se do krásnýho podkrovního pokoje vinohradskýho bytu,

kde teplota na základě ročního období fluktuovala mezi

-2 a +37 stupni Celsia.

Z nejhoršího životního období jsem nenápadně přechá

zela do toho nejkrásnějšího. Na bytě nás bylo pět ve čtyřech

pokojích, společným obýváku a parodii na kuchyň.

Byla strašná sranda a taky byla půlka října. Na práci jsem

nijak netlačila, měla jsem peníze, který jsem si tvrdě vydřela

prací v Anglii a pak na Maltě, tak proč pracovat, když můžu

všechny úspory utratit za jídlo a za párty. Začala jsem znova

(už asi po pátý) chodit do školy s jednoznačným cílem – mu

sím to dodělat! A všichni víme, jak to vlastně dopadlo... haha.

Tak příjemně jsem se plácala odnikud nikam a přemej

šlela jsem, kam se pohnu dál. Měla jsem otevřený dveře

do celýho světa, bylo mi pětadvacet a byla jsem asi poprvý

(a naposledy) bez jakýchkoli závazků a bez očekávání.

Když jsem odjížděla z Malty, s mojí „šéfovou“ Steffi jsme se

domluvily, že si zjistíme všechno o práci na zaoceánský lodi.

Pár mých kamarádů, se kterýma jsem pracovala v Americe,

to mělo za sebou, a i když se všichni shodli na tom, že je to

strašná makačka, všem se to líbilo a vydělali si spoustu peněz.

To je ono, to je pro mě – cestovat a dostat za to zaplaceno, to

je můj sen. Ale osud si s tím trochu pohrál.

Jednoho chladnýho listopadovýho večera jsme se sešli

s pár kamarádama na večeři v Grossetu na Míráku, a potom

co jsem jim zdlouhavě odříkala předchozí odstavec, se mě

Iveta zeptala, proč to nezkusím jako letuška, že zrovna mají

otevřený pozice a dělají nábor. Vzhledem k tomu, že jsem se


12

bála lítat (opravdu jsem se bála), jsem nad tím mávla rukou,

že to není nic pro mě. Každopádně po pár skleničkách jsem

vše viděla mnohem přívětivěji a i přes společenskou únavu

jsem ještě ten večer otevřela počítač a hledala informace

o práci v oblacích (no, musela jsem to aspoň jednou použít).

Našla jsem blog The Dubai Diaries a bez přehánění musím

říct, že ten blog mi vlastně změnil život. Doslova. Ne že by byl

nějak úžasnej a přelomovej, ale psala ho holka, co pracovala

jako letuška v Dubaji, a psala ho tak hezky a mile a dávala tam

krásný fotky a já jsem dva dny nevylezla z postele a hltala

každý slovo, co napsala. Sálala z toho pozitivní energie,

Rachel, která to psala, byla tak strašně příjemná, normální

a vděčná, že o všem psala v superlativech, a já nabyla dojmu,

že není lepší práce než práce letušky (tomu se zasmějeme

později). Po přečtení všech článků jsem měla jasno! Mu

sím do Dubaje za každou cenu! To je to ono, a jestli se tam

nedostanu, tak umřu.

Následovala dlouhá rešerše ostatních blogů, tipů a rad, jak

se tam dostat, co pro to udělat a vše kolem toho. S každým

dalším přečteným článkem jsem cítila vetší a větší jistotu,

že je to to pravé ořechové.

Nemůžu uvěřit, co všechno se za poslední tři roky stalo.


13

POHOVOR

Na přijímací pohovor jsem se nijak zvlášť nepřipravovala

a nestresovala jsem se. Teda to jsem si aspoň myslela. Všech

no se změnilo ve chvíli, kdy jsem prošla prvním kolem.

Když jsem se teda rozhodla, co budu dělat dál – poletím

do Dubaje a dobudu celej svět –, začala jsem řešit formality.

Musela jsem poslat životopis, osobní informace, motivač

ní dopis a fotky. Na fotky jsem si pozvala profesionálního

fotografa Ráďu s profesionálním foťákem v mobilu

s lehce naprasklou čočkou. Ano, fotky byly naprosto úchvatné

a dokonalé, s trendy retro lookem z východního Německa

70. let. Připadala jsem si na nich jak ženská verze Rona Jere

myho. A to jsem byla oblečená, samozřejmě. Nedalo se ale

nic dělat, fotky s naprosto příšerným nasvícením a bílou imi

tací kožešiny z IKEA, která zakrývala předěl mezi fialovým

kobercem a šedobílou zdí, musely do světa. Pokud je pravda,

že se nemáte oblíkat pro práci, kterou máte, ale pro práci,

kterou chcete, tak jsem chtěla nejspíš pracovat na poště na

Ukrajině. Co si pamatuju, dost jsme se u pořizování těchto

skvostů nasmáli. Mám ale takový pocit, že tyhle fotky měly

sloužit jenom jako ověření, zda kandidát nemá třeba dvě

hlavy nebo jenom jedno oko, protože některý lidi, co přišli

na ten open day, rozhodně nepatřili na přehlídkový mola.

Konečně mi přišla oficiální pozvánka na assessment day

v hotelu Don Giovanni v Praze. S sebou: životopis, pasové

fotky a dress code business attire. Příprava u mě klasicky

nulová a fotky jsem pořizovala ten den v sedm ráno v tý

fotobudce v metru na Ípáku. Musela jsem si jít dát do

mekáče kafe, abych poprosila paní o nůžky, abych ty fotky

mohla rozstříhat. Ta ženská v McCafé mi úplně vážně řekla, že

mi nůžky půjčit nemůže, že je to vražedný nástroj a nemůže

riskovat, že bych byla třeba terorista. Opravdu použila

výraz terorista. Mám asi metr dvaašedesát, měla jsem drdol,


14

podpatky a byla jsem asi nejslušněji vypadající člověk,

kterýho v tom mekáči za posledních dvanáct hodin viděli.

Na chvíli jsem oněměla, ale vyndala jsem fotky jako důkaz

pracovního pohovoru. Po chvíli se umoudřila, protože měla

jiný bod zájmu – bezdomovce, co vybíral zbytky z táců na

stolech.


15

Poznámka pro všechny násilníky: Jako místo zločinu si

vyberte jiný McCafé než na Ípáku, tam mají hodně hustý

zaměstnance.

Ze stanice metra Želivského jsem klasicky vybíhala jen

tak tak, za tři minuty osm. V podpatcích a s nevalně drží

cím drdolem se neběhá zrovna nejlíp, ale na nějakým fóru

jsem četla, že aerolinky si až nesmyslně potrpí na dochvil

nost (což je pravda), tak jsem měla nahnáno a utíkala jsem, co

to šlo. Naštěstí foyer bylo plný kandidátů a mýho pozdního

příchodu si nikdo nevšiml. Čeho jsem si ale všimla já, byl fakt,

že ÚPLNĚ VŠICHNI měli bílou halenku/košili a černou

sukni/kalhoty. Já měla sytě oranžovou halenku se zipem

vepředu (velmi trendy) a stříbrno-hnědou sukni (o pozná

ní méně trendy). Dost mě to vyděsilo a začala jsem pročítat

lejstra s instrukcema, jestli se tam nepíše, že kromě sukně

po kolena a halenky je předepsaná taky barva. Nenašla jsem

ani zmínku o tom, že člověk nemůže projevit cit pro módu,

ale i přesto jsem se cejtila dost nervózně, protože zrovna tady

vyčnívat z davu nechcete.

Opřená o zábradlí jsem rozdejchávala ten ranní půlma

raton a říkala jsem si, „je to jedno, mně na tom nezáleží, kdo

by taky chtěl pracovat v Dubaji, je to tam hnusný a je tam

vedro a smrdí to tam,“ až mě z mého pozitivního myšlení

vyrušila Evka: „Ahoj, ty jsi Petra, co?“ Jaká to byla náhodička

a jak jsem se v ten moment uklidnila, že tam mám někoho

známýho. Už jsem se jí nepustila.

Celý ten den byl rozvržený do několika kol. Po každém

kole vyvěsili na dveře nástěnku s čísly, která se dostala

do dalšího kola. Nejdřív bylo ale úvodní slovo recruiter

ky, která řekla pár základních informací o Dubaji a společ

nosti. Na závěr byl volný prostor pro dotazy. Nechtěla jsem,

aby výjimečně někoho vyhodili hned po introduction, a tak

jsem nechala ruku dole. Měla jsem předsevzetí, že si každé

slovo pečlivě rozmyslím, což nedělám nikdy.


16

První kolo spočívalo jen v představení se a odevzdání

životopisu společně s fotkama. Recruiterka každému položila

nějakou otázku a životopisy pak roztřiďovala na dvě hro

mádky. Bylo nás tam cca devadesát a všichni se postavili do

dlouhé fronty. My s Evkou jsme strategicky vyčkávaly na

sedačkách a pozorovaly, jak se fronta krátí a čí životopis

dává recruiterka na levou a čí na pravou hromádku. Všech

no jsme náležitě komentovaly. Samozřejmě jsme měly pár

kandidátů, který jednoznačně jo a který jednoznačně

e-e. Potom co životopis holky, která si jen tak odskočila

z přehlídky modelek-letušek z first class, dala na pravou

hromádku a životopis holky, co přišla v černý bavlněný

minisukni a hnědých kozačkách od bláta, odložila

vlevo, to bylo jasný. Levá půlka jde domů. Náš cíl je dostat se

vpravo! Když jsme se blížily na řadu, tep se mi celkem zrychlil

a taky jsem zjistila, že moje halenka ze silonu nebyla dobrou

volbou nejen kvůli barvě. Z podpaží mi začaly sjíždět čúrky

nervózního potu a já začla mít pocit, že smrdím. Evka, která

šla přede mnou, odpověděla na otázku, s recruiterkou se

společně zasmály nějakýmu děsně inteligentnímu vtipu

a životopis putoval na pravou minihromádku. Celou frontu

(a že to bylo dobrých dvacet minut) jsem si rozmýšlela odpo

věď na dotaz „proč bychom měli vybrat právě vás“ a jediný,

co ze mě vypadlo, bylo „protože si myslím, že můžu

přinést exkluzivitu do zákaznického servisu na palubě

letadla i mimo ni“. What the absolute fuck. V hlavě to

znělo mnohem líp než nahlas a vůbec to bylo debilní a trapný

a nepřirozený a já smrděla a recruiterka se ani neusmála,

napsala něco na můj životopis a dala ho vlevo. Sedla jsem

vedle Evky naprosto odevzdaně a uvolněně, protože jsem

věděla, že jdu domů. „Já to úplně posrala.“ „Fakt? Já to řekla

úplně super,“ vyzařovalo z Evky přirozené sebevědomí a mě

to sralo.

Čekaly jsme skoro hodinu, než vyvěsí výsledky na dveře

do zasedačky, a já už se mezitím stihla rozloučit s holkama,


17

s kterýma jsem se v průběhu dala do řeči. Každopádně na

seznamu bylo v řadě těch, kdo postupujou do dalšího kola,

i mý číslo. V ten moment se jakákoli lhostejnost vypařila a já

začala bejt nervózní, udělalo se mi špatně a musela jsem si jít

opláchnout podpaží na záchod. Nikdy jsem si ničím nebyla

tak jistá, jako že půjdu hned domů. A ono nic.

Prosím vás, neptejte se, podle čeho si vybírají zaměstnan

ce. Já fakt nevím. Jako určitě jedna z hlavních ingrediencí pro

úspěch je podle mýho být názory „mezi“. Ani moc průbojná,

ale ani moc šedá myš. Nesnažit se hrát si na brouka Pytlí

ka, ale ani nenechat všechno na ostatních. Já se týhle taktiky

držela a pomohlo mi to až k závěrečnýmu interview. Nebylo

to jednoduchý, nebudu lhát, potila jsem se s každým kolem

víc a víc a byla jsem čím dál nervóznější.

Rozdělili nás do skupin a dostávali jsme každý kolo

jiný úlohy. Od absurdních po míň absurdní. Třeba jak na

palubě využít žvejkačku jinak než na žvýkání nebo jak prodat

zájezd lodí staršímu manželskému páru. Myslím, že hlavním

cílem bylo, aby nás recruiterka pozorovala, jak se chováme ve

skupině, jak se tváříme, jak mluvíme, a to, jak prodáme

zájezd, jí bylo celkem volný. Jak říkám, já se držela svý takti

ky „týmovýho hráče“, i když jsem kolikrát měla chuť zaječet

na holku vedle mě „tak poslouchej, ty zbytečně zmalova

ná náno, ta žvejkačka se nedá použít jako hudební nástroj“.

Ale neudělala jsem to a ta zbytečně zmalovaná a přespříliš

snaživá nána se s náma v příštím kole rozloučila.

Když byl večer a nás čekalo poslední kolo – písemný test

z angličtiny –, padala jsem už na hubu. Každou větu toho

celkem jednoduchýho testu jsem si přečetla asi třikrát

a nedokázala jsem se soustředit, protože se mi honilo

hlavou, jak by bylo debilní, kdybych teď něco udělala špatně.

Neudělala. Posledním testem neprošli už jenom dva lidi a nás

cca patnáct postoupilo až k závěrečnému pohovoru, který se

díkybohu konal až druhý den.


18

Tak jsem tady

Vedro jak debil a některý lidi chodí v džínách a svet

ru. Evka mi říkala, že se jí potí nos. Mně se taky potí nos.

A pak úplně všechno ostatní. Potí se mi nos, potí se mi nehty

na prstech u nohou, potí se mi řetízek na krku a už jsem si

všimla, že se mi potí i kapky potu na čele. Takže jsem ve vol

ným čase zavřená ve svým apartmánu a lituju lidi, co chodí

venku po ulici. Zatím jsem tu moc nepobyla, to je pravda,

ale už jsem si svůj pokojíček vyšperkovala k obrazu svému.

Za osmačtyřicet hodin jsem už stihla narvat odpadkový koš,

noční stolek je obklopen obaly od jídla a špinavým nádobím

a na toaletním stolku nechybí použité odličovací tamponky.

Prostě skoro jako doma.

Dneska jsme absolvovali první training day v hlavním

sídle. Je nás patnáct ve skupině, patnáct národností a až na

jednu holku, kterou nesnáším od okamžiku, kdy otevřela

tu svoji kušnu, jsou všichni velice sympatičtí a milí. Třináct

holek a dva kluci je tak akorát, bych řekla. Měli jsme přinést

nějakou osobní věc, která nám připomíná domov, a já si chtě

la vzít plyšovýho pejska Manga od miláčka, kterej vypadá

jako pravej a já ho pořád hladim a mluvím na něj, a tak jsem

se rozhodla, že si ho radši nevezmu, protože jsem nechtěla,

aby si o mně povídali jako o „that crazy girl with the dog“.

Takže jsem neměla nic, ale protože jsem trošku hrotička,

tak už jsem v hlavě vymejšlela scénáře, jak se mě před plným

sálem zeptají, co jsem donesla, a já řeknu, že nic, a oni mi dají

speech o tom, že jsem nečetla manuál a že to neberu zodpo

vědně, a že jestli tady nechci být, tak támhle jsou dveře, a já

se rozbrečím a pojedu domů. Měla jsem teda backup plán,

že až se tohle stane, tak vytáhnu třeba český pade, co mám

v peněžence, a řeknu jim příběh o tom, jak jsem tuto vzácnou

minci dostala od svého dědečka, který ji dostal zase od svého


19

a tak dále až do druhohor. Oni ví stejně hovno o nějakým

českým páďu, který mi zbylo z posledních peněz, když jsem

si na letišti kupovala high quality magazine (Elle).

Naštěstí na můj geniálně promyšlený plán nedošlo

a místo toho si čtyři poctivci z naší skupiny donesli opravdo

vé talismany z domova a věnovali jsme se jim. Jedna holka

z Thajska donesla tradiční thajskou ručně vyšívanou sukni,

kterou prej nosí jenom na ty nejvzácnější příležitosti. Tak

jsem si ji chtěla prohlídnout a spadla mi hned na zem a ještě

jsem na ni šlápla. No klasika. Číňanka měla nějaký tradič

ní karty, Bulhar kartičku na kola, a toho supr podezřívám

z toho, že měl stejnej plán jako já a chtěl se jenom předvádět.

A pak tu byl kluk s rybičkou. Rybička byla dřevěná a ruč

ně malovaná od jeho maminky, která mu ji věnovala, aby

mu vždy připomínala domov a moře, u kterého Argentinec

vyrůstal. Vyprávěl to tak dojemně, že se musel odmlčet, aby

spolknul knedlík v krku, a já dělala, že si zavazuju tkanič

ku u lodiček, abych si utřela slzu do rukávu. Jinak mám dvě

největší kámošky – jednu z JAR a druhou z Irska. Nevím,

jestli tomu chtěl osud, nebo to, že jsem seděla mezi nima, ale

docela jsme se skamarádily. Ta z Afriky měla hrozně divně

namalovaný obočí a já na to musela pořád koukat a taky mě

fascinovalo, jak na všechno říká „Jhóó“. Asi to znamená yes

v jihoafričtině. No, den utekl celkem rychle, všichni tam

umírali na únavu, ale já mám trénink z Holiday Innu,

takže mě nějaký vstávání v pět a osm hodin „práce“ rozhodně

nezabije. Nicméně mě z lodiček tak bolely nohy, že jsem

chodila, jak kdybych měla v zadku pravítko, a už jsem se taky

dost těšila „domů“.

A zde přichází highlight dne. Přišel týpek mi zapojit

internet. Včera jsem se jako správná světačka vydala do

neznáma a jako frajerka jsem si hned sjednala smlouvu

u nějaký company, co provozuje internet. Neohroženě jsem

vstoupila na pobočku, která je asi osmnáct metrů od vcho


20

du do mý vily, a byla jsem odhodlaná smlouvat o ceně. Byla

jsem tam jediná ženská kromě asistentky, co se mě ujala. Byla

z nějaký asijský země, který všechny strkám do jednoho pytle,

a rozuměla jsem jí každý sedmý slovo. Bylo mi furt tak trap

ný se ptát cože, že jsem se jenom dívala, jak se jí klepe knír,

když mluví, a na všechno kejvala. Na konci jsem se jí zeptala,

jestli je to nejlevnější, co mi může nabídnout, a ona mě ujis

tila, že všichni od nás z baráku mají tenhle internet a že platí

stejně. No takže dneska mi šestkrát volali další Asiati, kterým

jsem vůbec nerozuměla, a domluvili jsme se, že přijdou v půl

pátý. V šest tu byl jak na koni Ind, kterej mi říkal za každou

větou madam (ha, karta se obrátila) a kterýmu jsem nalila

sklenici vody a on ji vypil asi za vteřinu a řekl „thank you

very much madam it is so kind of you“. Takže jsem uděla

la dobrej skutek a mohla jsem ho začít buzerovat s wifinou.

No nebudu to prodlužovat, byl tu hodinu, internet zapo

jil, běží mi, donesl mi telefon, kterej jsem nechtěla, a mám

super výhodný balíček programů na televizi, kterou nemám.

Píšu Evce, že už mám internet a že platím 330 AED, a ona mi

za vteřinu napíše, že už má taky internet a že platí 130. Tak

to mi polej záda sračkama. Ale mám internet, jsem šťastná

a stěžovat si půjdu někdy ke konci týdne, že chci taky inter

net, jako má Eva, a že nějakej balíček si můžou nabouchat.

A jestli mi ho nedají, pošlu na ně psa!


21

Měla bych se učit

Mám už konečně spolubydlící, přijela minulý týden ve

čtvrtek a jmenuje se Biljana. Je ze Srbska, váží asi sedmnáct

kilo a je strašně moc milá. Je tak moc miloučká, že když

jedla jogurt, přišla ke mně do pokoje se zeptat, jestli nechci

půlku nechat (toho samýho jogurtu v tom malým kelímku).

Nechtěla jsem, ale už jsem jí potají snědla nějaký jídlo, když

jsem sama žádný neměla, jak se od správný spolubydlící sluší

a patří. Biljana je ale tak hodná, že kdyby to zjistila, tak se

mi ještě asi přijde omluvit, že toho nekoupila víc a že mám

kvůli ní vlastně hlad. Minule jsem se vzbudila a dokonce

mi udělala snídani. Prej typicky srbskou – což teda nechá

pu, vzhledem k tomu, že obvod jejího pasu se rovná obvodu

mýho zápěstí, protože jsem na talíři měla asi půl kila na kos

tičky nakrájenýho špeku a bílou housku. No chutnalo mi to,

né že né, ale měla jsem trochu špatný svědomí, když jsem to

všechno snědla a pak jsem ještě dojedla to, co zbylo na talíři

po ní. Slíbila jsem jí, že příště něco udělám já. Udělala jsem

tak maximálně bordel, za kterej se jí každej den omlouvám

a slibuju, že to druhej den uklidím. Ale když mi předevčí

rem napsala zprávu, ať se večer hezky bavím a že mám na

plotně večeři, tak už jsem si řekla, že nemůžu bejt nenažraná

vyžírka, a uklidila jsem, a ještě jsem jí koupila mangovej

jogurt a mandlovej croissant k snídani. A nic z toho jsem jí

nesnědla.

Takže takhle my se spolu máme fajn. Akorát se tu

spolu moc neohřejem, protože Biljaně přijede za tři měsíce

manžel a pochopitelně se budou stěhovat někam spolu. Dost

mě to mrzí, protože ji mám ráda a určitě místo ní přijde

nějaká vymletá imbecilka, co mi bude jíst jídlo a dělat akorát

bordel.

Ostatní lidi jsou taky dost v pohodě, hlavně v tý naší


22

skupině, s holkama už obrážíme hospody a smějeme se

debilním vtipům a samozřejmě pomlouváme všechny ostat

ní holky, jak jsou hnusný a debilní. Nezapomínáme na klasic

ká témata jako „já jsem tak tlustá“, „ty jsi kráva, a kde, prosim

tě, podívej se na mě“, „no to určitě, ty tam nic nemáš, podívej

se na mě, prosimtě“ a za tím samozřejmě hned následuje

„ježiš, já mám dneska nechutný vlasy“, „nene, vždyť ti to

sluší, já mám úplně příšerný a mastný vlasy“ a tak dále done

konečna, asi to nemusím rozvádět, každá holka a každej kluk,

kterej s holkou strávil víc jak dvě minuty v jedný místnosti,

tohle velmi dobře zná.

Jsem tu už přes dva týdny a musím říct, že mi přijde,

jako bych tu byla tak dva měsíce minimálně. Hrozně rychle

to utíká, což je dobře, protože trénink je sice zatím celkem

zábavnej a zajímavej, ale všichni se neskutečně těšíme,

až budeme lítat, a taky se nám všem stýská a chceme mít

těch osm týdnů už za sebou. Taky je fajn, že až skončíme

trénink, tak bude konec září/začátek října a to už bude počasí

natolik rozumné, že budu moct jít třeba po ulici bez toho,

abych za sebou nechávala mastný fleky a abych každý čtyři

kroky nadávala „ty vole, to je vedro, ježiš, to je takový vedro“.

Taky si nebudu muset třeba neustále čichat k podpaží, jestli

smrdim (a smrdim). Navíc všichni samozřejmě plánujou

návštěvy boyfriendů a girlfriendů a rodiny a kámíků a všech

vyžírků, co se chtěj ohřát v Dubaji u moře, a to bude naprosto

ideální čas.

Musím se strašně moc učit, a vzhledem k tomu, že mi má

akademická kariéra zatím přinesla tři tituly před jménem

a dva za jménem, tak mi to jde jak po másle.

Další důležité události v kostce:

Utratila jsem spoustu peněz za jídlo a chlast.

Jela jsem tu sama poprvý metrem a navštívila Dubai Mall.

Ztratila jsem se v Dubai Mall.

Na cestě z Dubai Mall jsem vystoupila na stanici, na který




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist