načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Letopisy zlomu - Nick Perumov

Letopisy zlomu
-14%
sleva

Kniha: Letopisy zlomu
Autor:

Již několik století uplynulo od ničivých válek, v nichž lidé přemohli ostatní rasy. Dnes je lidská říše magickými řády udržována v područí násilí a strachu. Nový pán ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  499 Kč 429
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
14,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-10-13
Počet stran: 784
Rozměr: 210 x 155 x 65 mm
Úprava: 779 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z ruského originálu Almaznyj meč, derevjannyj meč ... přeložil Konstantin Šindelář
Vazba: Vázaný
Doporučená novinka pro týden: 2017-42
ISBN: 978-80-7553-263-3
EAN: 9788075532633
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Již několik století uplynulo od ničivých válek, v nichž lidé přemohli ostatní rasy. Dnes je lidská říše magickými řády udržována v područí násilí a strachu. Nový pán Říše se však od svých předchůdců liší. Nechce být pouhou loutkou, touží po skutečné moci. Dvorní mágové ho od dětství učili, aby byl nelítostný a nesmiřitelný - a nyní je připraven obětovat cokoli... Ve stejnou dobu nachází otrokyně šéfa kočovného cirkusu v lese prastarý magický meč Immelstorn, trpaslík Sídri vede malý oddíl do hloubi zapomenutých slují, aby zde získal jistý artefakt, a mladý žoldák Fess musí vynaložit veškerý svůj um a obratnost, aby odhalil tajemství, které může otřást celou říší... A tomu všemu přihlížejí vetřelci z jiného světa, jejichž úmysly zůstávají nejasné, ale jen stěží budou dobré. Monumentální fantasy epos výrazného ruského autora, v němž se poprvé představuje svět Melynské říše, kde řada magických mocností, národů i osamocených hrdinů bojuje o získání a ovládnutí dvou magických mečů.

Popis nakladatele

Již několik století uplynulo od ničivých válek, v nichž lidé přemohli ostatní rasy. Dnes je lidská říše magickými řády udržována v područí násilí a strachu.

Nový pán Říše se však od svých předchůdců liší. Nechce být pouhou loutkou, touží po skutečné moci. Dvorní mágové ho od dětství učili, aby byl nelítostný a nesmiřitelný – a nyní je připraven obětovat cokoli...

Ve stejnou dobu nachází otrokyně šéfa kočovného cirkusu v lese prastarý magický meč Immelstorn, trpaslík Sídri vede malý oddíl do hloubi zapomenutých slují, aby zde získal jistý artefakt, a mladý žoldák Fess musí vynaložit veškerý svůj um a obratnost, aby odhalil tajemství, které může otřást celou říší...

A tomu všemu přihlížejí vetřelci z jiného světa, jejichž úmysly zůstávají nejasné, ale jen stěží budou dobré.

Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kapitola první

Hlavně se dostat do Chvalinu, než nás dožene Liják...

Probudila se, vymanila se ze zajetí mělkého, neklidného spánku.Děrami a škvírami ve vozové plachtě pronikal dovnitř studený říjnový vítr. Tenká a vetchá deka před ním ani trochu nechránila; kdyby dívkanebyla k smrti unavená, až do rána by nezamhouřila oka. Starý šrám na krku ji příšerně bolel – neklamná předzvěst deště. Starý a děsivý šrám... Moc děsivý...

Zase cesta. Proklatě! A to věčné „...než nás dožene Liják...“, vnejrůznějších obměnách opakované bez výjimky všemi členy cirkusového souboru.

Ano, zdejší Liják si skutečně zasloužil jmenovat se právě takto – svelkým počátečním písmenem. Nebyl to žádný deštíček, který by si jenom tak začal kapat; doopravdy je doháněl. Pochmurná a temná nebeská armáda se kvapem blížila od východu; na obzoru se svíjela černá mračna, jako kdyby tam v dálce planuly nevídané požáry. Lidé však měli sklonpopisovat vše, co se týkalo vražedných lijáků, těmi nejobyčejnějšími výrazy; jako by je to snad mohlo uchránit před nemilosrdnou smrtí řinoucí se z oblohy!

Tentokrát tato slova pronesl Kicum, starý klaun, který trávil každou volnou chvíli ve společnosti flašky. Jeho ruce se už klepaly a z úst mu táhlo jakýmsi alchymistickým sajrajtem, a to i v těch vzácnýchchvilkách, kdy byl nějakou náhodou střízlivý. Na pódium nikdy nevycházel bez „malého ločku pro štěstí“. Objem tohoto „ločku“ kolísal od jednoho džbánku až po celou láhev silného trpaslického „Kamenného žáru“.

Schoulila se v marné snaze zachovat si alespoň poslední zbytečektepla. Konec spaní, za chvíli ji někdo z lůžka vyžene. Vůz se zastaví nejdéle na několik minut, aby si lidé mohli nabrat vodu ze studny u silnice; brzy se zase rozjede a povleče se dál opuštěnou, všemi bohy zapomenutou lesnatou divočinou, nazývanou Sobolí pustina. Oddělovala slavnéměsto Chvalin od neméně slavného města Ostrag.

„...hlavně to stihnout, než nás dožene Liják...“

Na noc se nezastavovali. Ve vzácných chvílích odpočinkunerozdělávali oheň. Jídlo si vařili na malých kamnech, která v zájmu bezpečnosti vynášeli z vozu ven.


Protože pokud je Liják zastihne na cestě, udělají lépe, když si ještě před dopadem prvních kapek sami podřežou žíly.

Dívka nečekala na šťouchanec do boku; odhodila deku a protáhla se – lehce a graciézně, jako divoká kočka. To ostatně nebylo příliš daleko od pravdy. Díky zašpičatělým ouškům se skutečně do jisté míry podobala kočce – ovšemže právě divoké.

Gagáta pocházela z danuských kmenů. Přesněji řečeno jméno Gagáta dostala od lidí pro své neobvyklé černočerné vlasy, černější než havraní křídla; jak se však jmenovala doopravdy, nikoho ani v nejmenšímnezajímalo.

„Aha, tak ty už ses probrala...“ Kicum seděl na ošuntělé truhličce srekvizitami a pil horký čaj z popraskaného kostěného hrnku. Vozem tonemilosrdně házelo ze strany na stranu, ale starému klaunovi se neznámo jak dařilo nevylít ani kapičku.

Bohové! Kicum pije zrána čaj!

„Dej se do práce, ty náš malý ušounku! Vidíš, kotle jsou špinavé, od večera je nikdo neumyl. A vodu místo tebe – sem i k panu Onfimovi – natahal Tróša. Bylo by od tebe pěkné, kdybys už tomu klučinovi dala. Na znamení díků...“

Dívka (žádný člověk by jí nehádal více než čtrnáct let; o tom, kolik jí mohlo být podle počítání bohaprázdných Danu, by se nikdo věřící ve Spasitele, Pravého boha, vůbec nenamáhal uvažovat) se posadila nabobek a prstíky si roztáhla záhyby příliš širokých kalhot, aby jínepřekážely. Uštěpačně se k němu obrátila:

„Piješ čaj! Znamená to snad, že ti soudek trpajedu konečně ukázal dno, ó, velevážený Kicume, nechť ti tvé bělostné líčidlo na pódiu nikdy neopadá?“ Gagáta se obratně vyhnula rozedranému střevíci, kterým se ji stařík pokusil trefit do hlavy, a vyplázla na klauna jazyk.

Kicum s ní zacházel nejlépe ze všech cirkusáků. Snad kromě Tróši,jenomže ten byl téměř stejný vyvrhel jako ona.

Střevíc se odrazil od plachty a svůj let ukončil tím, že bacil do hlavy zmíněného Tróšu, mladíka, kterého si pánové Onfim a Onfim vybrali do svého cirkusu pro záviděníhodné zdraví, od přírody obrovskou sílu a neméně obrovskou přitroublost, okořeněnou důvěřivostí. Těžkéželezné koule spojené řetězem se v jeho rukou zdály být lehké jako pírka.Tróša je vyhazoval vysoko do vzduchu, chytal je, točil jimi a přehazoval si je z ruky do ruky – to vše za doprovodu achání, vzdychání a obdivných pohledů znuděných ženušek kupců, které jejich nerozumní manželé vzali na jarmark do Chvalinu, Ostragu či Ježelynu. Téměř každé vystou- 14 / Nikolaj Danilovič Perumov


pení končilo tím, že pan Onfim První bral Tróšu za ruku a kamsi hoodváděl; majitel cirkusu se pak vždycky vracel navýsost spokojený. Zatomladík se pokaždé objevil až následujícího rána a v odpověď na všechny lačné

dotazy Tukka a Tokka, bratří akrobatů, pouze rozpačitě krčil rameny: „Ále,

celou noc na mně hopsala, kráva jedna pitomá... Kdybych si tak místo toho

mohl pár minut točit s koulema. Uspoko... co? Kdepak, takováhle slova já

neznám, pane Tukku, to mi račte prominout... Jenom jsem utahanej, to je

všechno. Zase mě nenechali se pořádně vyspat. Jako vždycky...“

„Au!“ Disciplinovaný Tróša okamžitě otevřel oči. „Pardon, paneKicume... Už vstávám, pane Kicume...“

„Mám vám pomoct trochu se probrat, pane Kicume?“ navázalaGagáta, mistrovsky napodobujíc mladíkův hlas.

„Pitomče!“ začal se rozčilovat klaun, ale vtom si všiml dívky, která se již skláněla nad kotlíky. „Zatraceně, Gagáto, ty jedna toulavá kočko, to jsi byla zase ty! Kolikrát se ještě nechám nachytat na tenhle tvůj hloupý fórek?!“

Danu si odfrkla.

Mohla si to dovolit – dokud se ještě neprobudil pan Onfim, bratřiakrobati a ostatní obyvatelé obou cirkusových vozů. Jenomže potompromluví karabáč. Pokud nebude poslouchat, samozřejmě.

Gagáta se sklonila ještě níž.

Vrstva přiškvařeného tuku a kotelního kamene se smývá zatraceně těžko, obzvlášť má-li někdo po ruce jen něco písku a ledovou vodu. Ať na tom byl cirkus sebehůř, pan Onfim První a bratři akrobati –majitelovi pochlebovači a donašeči – se v jídle nikterak neomezovali. Po bohaté krmi se ovšem pan Onfim chápal karabáče a vlastnoručně se staral o to, aby akrobati zbytečně nesádelnatěli. Oba bratři únavná cvičení trpně snášeli; až na nějaké to občasné bolestné zakňučení.

„Ahoj, Tróšo!“

„Jejda, ahoj, Gagátko...“ Zrudl a vmžiku se podobal polodivokémujižanovi se sluncem osmahlou tváří, jací se živí rybolovem na poledních březích Vnitřních ostrovů.

Působilo to téměř komicky. Mladík, kterého na jarmarcích skorokaždý den strkali do postele k nějaké mladé kupcové, nebo dokonce i ke znuděné urozené milostpaní, se před Gagátou neskutečně ostýchal a upadal do rozpaků. Vypadalo to, že jeho prosté srdce navěky lapila černovlasá danuská dívčina se zašpičatělýma ušima, příslušniceodporné a mrzké rasy Nelidí, jak ji charakterizovali uznávaní páni bohoslovci z Melynu, hlavního města Říše.

Letopisy zlomu /15


„Díky, žes donesl vodu.“

Začínat den takovouto nepříjemnou činností není nic moc, ale co se dá dělat. Nikdo nemůže s jistotou říci, co rozhněvá nebo nerozhněvá pana Onfima Prvního. Někdy ho čistota nádobí vůbec nezajímá a jindy zas kvůli tomu začíná hystericky řvát a vyvádět – vždycky to pak končí ránou nebo přímo výpraskem.

Tróša se chystal odpovědět, ale místo toho jen upadl do ještě větších rozpaků, a tak pouze mávl rukou. „To nic... to já vždycky...“

„Hej, vy tam, už jste vzhůru, holoto líná?“ houkl z kozlíku Nodlik, který během druhé poloviny noci zastával funkci vozky. On a jehomanželka Evelína byli ve skutečnosti žongléři; bez přestání si navzájemnasazovali parohy, hádali se a prali. Kdykoli však šlo o nadávky a posměšky na Gagátinu adresu, rychle nacházeli společnou řeč.

„Kolik jsme toho za noc ujeli, Nodliku? Zahoď opratě, mám tady čaj,“ ozval se Kicum. „Studená cesta mění srdce i duši v led – je načase semalinko zahřát!“

Gagáta nikdy nedokázala pochopit, jak je možné, že se Kicum ke všem chová úplně stejně – k ní, k Tróšovi i k Nodlikovi s Evelínou, kteří nacházeli zvrhlé potěšení v tom, když mohli danuské dívce dělatvšelijaké naschvály.

„Čaj? Vážně jsi řekl čaj, ó největší z komiků?“ zvolal Nodlik. „Sem s tou špinavou kočkou! Gagáto! Hni sebou, nebo to od nás zase pěkně schytáš!“

To „od nás“ Nodlik neřekl náhodou. Evelína si nikdy nenechala ujít příležitost zúčastnit se surového trestání.

„Nech ji být, Nodliku. Zrovna drhne kotle.“

„Aha... Jasně, to je pro ten danuský neřád ta nejlepší práce. Tak ať sem jde Tróša.“

„Ano, ano, hned, pane Nodliku,“ pospíšil si silák s odpovědí.

Nodlik mu hodil opratě (přičemž jedním koncem šikovně trefil Tróšu do oka) a přelezl z kozlíku do vozu. Byl vysoký – ale celý jaksineforemný, kostnatý, polámaný, s protáhlým unylým obličejem, kterýnedokázala oživit ani vrstva líčidla. Žonglérovo čelo bylo poseté rudomodrými uhry; dlouhé řídké vlasy, strakaté šedinami, mu visely v mastnýchcancourech – a to bylo Nodlikovi podle lidského počítání teprve pětatřicet!

„M-m-my... už vstáváme?“ otázal se chraplavý hlas, který jako by snad ani nepatřil ženě. „Hej, děvko, máš už hotovou snídani?“

Děvka bylo Evelínino nejlaskavější oslovení pro Gagátu.

„Čistí kotle, má milá,“ považoval za nutné podotknout Kicum. 16 / Nikolaj Danilovič Perumov


„Ty seš ale vůl... To jsi ji musel poslat dělat zrovna tohle? Doufám ale, že jí Onfim nařeže tak jako tak – aby byla nějaká zábava...“

Evelína se pomalu vyhrabala zpod dvou přikrývek. Na rozdíl odGagáty, která se musela spokojit s jakýmsi starým plesnivým hadrem, měli všichni ostatní, Tróšu nevyjímaje, normální deky. Páni Onfimové sidobře uvědomovali, že od nachlazeného cirkusáka nelze očekávat žádné velké výkony. Avšak nikoho – dokonce ani prostoduchého Tróšu –nenapadlo, že by se mohl podělit o teplo s nelidskou Danu. V tomtoohledu se mladý silák ničím nelišil od všech ostatních.

V Gagátině tváři to zacukalo.

Jsou to jen špinavá prasata. Špinavá, opilá a nadržená prasata. Prase může povalit Danu do bláta, ale pravý Danu proti němu nikdy neobrátí svůj hněv. Upřímně řečeno, tento citát z A’tańń-ęéůý Ákhimm, v primitivnímlidském písmu Tan-eu-Achim, tedy ze Šesti královských knih, Gagátu v poslední době jaksi přestával utěšovat.

Teď už bylo celé osazenstvo prvního vozu pohromadě. Kicum,Nodlik, Evelína, Gagáta i Tróša, usazený na kozlíku. Vzadu se vlekl druhý vůz jejich cirkusu, podstatně větší a přepychovější. Plachta, jež ho kryla, byla nová a pevná, bez jediné trhliny. Jeli v něm pan Onfim První,zaklínač hadů Jeremej, bratři akrobati a Taňša – Smrtící panna, jak ji pokřtili jarmareční křiklouni. Samotný pan Onfim První, jak se na správného cirkusového principála sluší a patří, se zabýval vybíráním peněz avýlatou mezd. Onfim Druhý setrvával v Ježelynu, odkud s pomocípoštovních zaklínadel posílal nevlastnímu bratrovi zprávy, kde a kdy bude nejvýhodnější uspořádat další vystoupení.

Seznam artistů cirkusu Onfim&Onfim končil Gagátou. Byla procirkus vším: služebnou, myčkou nádobí, švadlenou, kuchařkou, tanečnicí, hudebnicí, akrobatkou, živou panenkou, kterou Kicum pro potěchuveleváženého publika mlátil atrapou kyje do hlavy i jiných částí těla, iživým terčem při vystoupeních Smrtící panny. Netřeba říkat, že na mzdu neměla nárok. Hubený krk Danu svíral očarovaný obojek, nedbaleodlitý z nekvalitního železa. Byla otrokyní bez práva na vykoupení.

„Dělejte, dělejte, musíme se pomodlit,“ popoháněl ostatní zbožný Nodlik. „A ty, proklatá Danu, koukej sklopit oči. Nemáš co zírat, jak se poctiví lidé vroucně modlí k našemu Spasiteli...“

Pravý bůh. Ten, který odevzdal do rukou svého vyvoleného národa všechnu zemi od nejkrajnějšího východu po nejkrajnější západ, sežehl jeho nepřátele na popel, zpevnil hradby jeho měst a učinil jeho zbraněneporazitelnými. A který nad ním neúnavně, den za dnem, drží ochrannou ruku.

Letopisy zlomu /17


Všichni v cirkusovém voze – s výjimkou Gagáty – se přidali kNodlikově modlitbě. Církev zakazovala Danu křest i svaté přijímání. Měli právo existovat buďto jako pokoření nepřátelé, čili otroci, anebo jakoneřátelé dosud nepokoření, což byl samozřejmě pouze dočasný stav.

Gagáta se mimoděk zaposlouchala do monotónně odříkávajících hlasů.

„...a nedovol zlu, by přišlo...“

„Bože, zbav nás...“

Pořád jedno a totéž. Gagáta už tuto ranní modlitbu znala nazpaměť. Huhňavými hlasy ji opakovali duchovní ve sběrném otrockém táboře, kam byli odváděni právě lapení Danu; duchovním odpovídalyvychlastané hlasy strážných; omílali je i dozorci v zařízení pro ty, kteří seodmítali smířit s otrockým obojkem; mumlali si je pod nos tlustípřekupníci, když škemrali alespoň o špetku úspěchu – čili o další zdárný podvod; prskaly je hospodyně, přicházející, aby si vybraly služebné a zároveň milenky pro své manžely, protože Danu samozřejmě nejsou ženy, nýbrž jen nádoby pro uspokojování nízkých mužských potřeb.

Gagáta naslouchala modlitbě. Velká, vskutku velká musí být moctohoto nového boha, když svěřil hunnusům strašnou a nepřemožitelnou bojovou magii! Když na územích odjakživa patřících Danu, elfům,trpaslíkům, orkům, trolům, koboldům, půlčíkům, chedům, gurrům, garidům a mnoha dalším rasám pomohl vytvořit bezútěšnou Říši, noční můru a postrach všech Nelidí, nenasytného netvora, požírajícího srdce a játra svých nepřátel a říhajícího legiemi, jež postupují stále dál a dál, až k oceánským břehům! Místo vznešených labutích lodí elfů a Danu, zvyklých hnát se zvlněnými dálavami, teď moře rozdírají příděválečných galér, opatřené klouny a okované červenou mědí. A Episkopát se ze všech sil snaží, přičemž se řídí odvěkým pravidlem „Rozděl a panuj“. Volní, pro Říši užitečný národ nepřekonatelných válečníků, bylioficiálně připuštěni ke svatému přijímání. Pokoření půlčíci se zase podleduchovních vydali na „cestu osvícení“; jejich městečka a vesničky sicemusejí odvádět vysoké církevní a řádové daně i říšské desátky, ale jinak jsou víceméně nechávány na pokoji.

Církevní hodnostáři a mágové umožnili jakžtakž obchodovattrpaslíkům, zahnaným hluboko pod zem, zatímco orkům, trolům a goblinům dovolili vykonávat alespoň podřadné práce. Říšských trhů se již smějí účastnit i pochmurné karavany koboldů.

Zato mrzcí Danu a elfové zůstávají mimo zákon. A stejně takchedové, gurrové a garidové, odmítnuvší kapitulovat. Posledně jmenovaní však jen stěží chápou, co se doopravdy děje – jsou to jen zabijáci a divo- 18 / Nikolaj Danilovič Perumov


cí krvežíznivci, které nemilosrdně hubili ještě samotní Danu, původní

vládcové lesů...

Třebaže Gagáta přebývala ztracena v myšlenkách, její ruce po celou dobu mechanicky drhly železné útroby kotlů.

„Tak co, už jsi skončila?“ Evelína si pedanticky prohlédla kov vyleštěný tak, že se blýskal a třpytil přímo k neuvěření. „Tak a teď se podíváme...“

„Hej, vy tam vepředu!“ křikl kdosi ze zadního vozu.

Gagáta zvedla hlavu.

Obrovský vůz pana Onfima Prvního táhlo hned šest koní,zapřažených ve třech párech za sebou. Na kozlíku trůnil Jeremej, zaklínač hadů; přesněji řečeno v danou chvíli ani tak netrůnil, jako spíše poskakoval a mával rukama.

„Hej! Vy tam! Vepředu!“ zaječel znovu. „Už jste se pomodlili? Ptá se pan Onfim! A ještě něco! Pan Onfim chce, aby za ním ihned přišla ta Danúúú!“

„No jo, pomodlili, pomodlili,“ zabručel Nodlik.

V kalném pohledu, který Kicum věnoval Gagátě, se mihlo něco jako soucit.

Principál kočovného cirkusu měl dnes tu smůlu, že se probudil příliš brzy. Obvykle neotvíral oči před polednem. Pak se pomodlil a začal se věnovat práci. Jeho časné probuzení znamenalo nepříjemnosti pro všechny artisty bez výjimky, dokonce i pro bratry akrobaty; v relativním bezpečí byla snad jedině Smrtící panna, která panu Onfimovi Prvnímu každý večer nadšeně zahřívala postel.

Tady, uprostřed Sobolí pustiny, navíc s vražedným Lijákem za zády, by vyhození z vozu znamenalo jistou smrt. Pan Onfim se navíc užbeztak nacházel v mizerném rozpoložení, neboť musel dobrou čtvrtinu peněz vydělaných cirkusem během této sezony vyplatit ostragskému mágovi, jenž očaroval koně kouzlem neúnavnosti.

Danuská dívka vyklouzla z vozu střelhbitě jako lasička. Každičký její pohyb oplýval nelidskou pružností a ladností; vypadalo to, že neběží, ale proudí jako potůček.

Tróša se otočil a vyprovodil Gagátu dlouhým pohledem, načež si s povzdechem potichounku mlaskl.

„Ha, ta děvka to teď pěkně schytá!“ zahihňala se Evelína. „Ale jak to mám chápat – to teď zůstaneme bez snídaně?“

„To přežiješ,“ prohodil Kicum nevzrušeně. Klaun, ač to byloneuvěřitelné, ještě pořád neměl v ruce neodmyslitelnou láhev. Buďto mu vážně došly zásoby alkoholu, nebo se mu ve snu zjevil samotný svatýSuchoúst, jenž nenávidí všechny pijáky.

Letopisy zlomu /19


Evelína zkřivila rty, ale neřekla nic. Starého klauna se s Nodlikovou pomocí pokusila šikanovat jen jednou – kdysi dávno, když se ještědomnívala, že bude snadnou obětí. Žonglér pak celý týden úpěl na lůžku, zatímco Evelína se musela pořádně praštit přes kapsu, aby si odčarodějky-kosmetičky nechala napravit zjevnou asymetrii ve tváři. Od té doby oba nechávali Kicuma na pokoji.

Teď si svůj hněv pohotově vybila na Nodlikovi. Ten vtáhl hlavu mezi ramena a poslušně se pustil do kuchtění.

* * *

Gagáta se obratně vyhnula karabáči, který jí zasvištěl těsně kolem ucha.

Zaklínač hadů rozčarovaně zahromoval.

„Dobré ráno, pane Jeremeji,“ zazpívala dívka medovým hláskem;přímo v běhu se jí podařilo udělat pukrle. Chytila se postranice vozu a vmžiku se ocitla uvnitř.

Ve voze pana Onfima bylo teplo. Stála zde hned dvoje malá kamna, jedna z nich obložená kameny. V obou však už hořel oheň. Vedle kamen se mačkali bratři akrobati, které vývoj událostí zjevně vyvedl z míry. Tukk i Tokk měli tváře celé umouněné od sazí.

Pan Onfim ležel natruhleokladně, zastlané hned čtyřmi vrstvami dek. Kolem něho pobíhala Taňša, Smrtící panna, a nosila mu misky plné horkých pokrmů.

Ano, to bylo vskutku něco nevídaného. Pan Onfim rozkázal svémilence, aby mu vařila! Obvykle to měla na starosti danuská otrokyně; dnes se tedy muselo stát něco mimořádného.

Majitel cirkusu se nikdy příliš neobtěžoval zdvořilostmi či jenobyčejným zdravením. Dokonce i s Taňšou zpravidla rozmlouval asi takto: „Připravena? Tak jak dlouho mám ještě čekat? Vyhrň si sukni a ohni se! A vy se otočte, dobytci...“

„Projíždíme kolem zbytků Drungského lesa,“ zasyčel na Gagátu. „Uděláme si zastávku. A projdeme se. Spolu, jen my dva. Sbal sifidlátka. A nenuť mě čekat! Nebo...“

„Ano, majiteli Onfime.“ Danu se hluboce uklonila.

Špinavá prasata. Drungský les! Západní hranice zemí Danu... posledníbašta. Věděla jsem, že se nám ocitne v cestě... Volal mě, poznal mě na vzdálenost desítek mil – jenom si nedokázal všimnout obojku na mém krku... Velcí bohové, vypadá to, že se Onfim docela vyzná v historii! A já se budu muset znovu dívat, jak nohy bídného hunnuse poskvrňují posvátnou půdu mých praotců! 20 / Nikolaj Danilovič Perumov


Nemohla s tím však udělat vůbec nic. Mágové, kteří očarovali její obojek, byli navýsost schopní.

Onfim odhodil přikrývky. V tmavozelené lovecké vestě, vysokých holínkách a se zakřivenou šavlí u pasu se ani v nejmenším nepodobal majiteli kočovného cirkusu, jenž má na krku už šestý křížek – muži s pořádným bříškem a velkému milovníkovi piva a žen, jak lidských, tak nelidských. Naducané tváře kamsi zmizely a v doposud kalných očích znenáhla zaplály skutečné, živé ohně. A to se nestávalo ani vnejšťastnějších chvílích jeho života, když počítal vydělané peníze!

„Já čekám,“ připomněl chladně.

Gagáta se mlčky uklonila.

„Jeremeji, zastav!“ zavelel Onfim.

Bratři akrobati se na Danu dívali zlýma krysíma očkama.

Doběhnout k přednímu vozu, popadnout teplý plášť – jedinou věc, která jí byla ponechána –, a natáhnout si vysoké cestovní boty bylozáležitostí necelé minuty. Vozy zaskřípaly a strnuly; Kicum zůstal sotevřenými ústy zírat na principála.

„Pane... Pane Onfime!“ Klaun samým strachem chraptěl a šlapal si na jazyk. „Lijáky... Pane Onfime...“

Když na pánových tenkých rtech zahlédla úsměv, Gagáta zavrávorala a málem se svalila na zem.

„Všechno je v nejlepším pořádku, Kicume. Všechno jsem vzal vúvahu. Počkejte tu na nás... Vrátíme se brzy, nejpozději večer. A aby některé horké hlavy nenapadlo zdrhnout i s vozy a penězi, sešlu na konězakletí Okovů.“

Zvedl ruku. Gagáta na jeho prsteníku spatřila laciný bronzový prstýnek s drahokamem smaragdové barvy. Onfim si pod nos zamumlal magické heslo a drahokam náhle zahořel a zmizel v oslnivě zeleném plamenu. Na prstenu po něm zůstala jen prázdná dutinka.

Všem na okamžik zalehlo v uších.

„Až se vrátím, doufám, že můj vůz bude řádně vytopený a večeřepřichystaná,“ nařizoval Onfim nepříjemným hlasem. „A teď sebou hni, Danu! Nastal čas, aby ses mi odvděčila za mou dobrotu!“

Gagáta mlčky vykročila.

Překvapil jsi mě, Onfime. Nikdy by mě nenapadlo, že víš o našem Lese. A už vůbec bych si nepomyslela, že do něho budeš chtít osobně nahlédnout. Ale úplně nejdůležitější je něco jiného – co v Drungském lese potřebuješ? Vaši mágové ho přece pročesali křížem krážem. A obyčejných lidí tam také byla spousta – hledali zlato Danu, hlupáci... Jenomže ty nevypadáš jako hlupák, Onfime. Jsi špinavé,

Letopisy zlomu /21


kruté, chlípné a bezectné prase, Onfime; jsi hunnus – ale navzdory tomu nejsi

hloupý. Proč tedy míříš do našeho Lesa?

Stromy podél silnice byly obyčejné, lidské. Odpadní stromy, jak jimříkali praví Danu. Drobné, nedomrlé, ztýrané hnilobou a mšicemi a tu a tam omotané sítěmi bourců. Jejich nenávistné pohledy se vpíjely do Gagátiných zad; ústa bez jazyků se otevírala a chrlila proudy špinavých a odporných nadávek, které neslyšel nikdo kromě ní samotné. Vesrovnání s tím, jaké výrazy stromy používaly, by přání, aby byla znásilněna a uškrcena vlastním otcem, působilo jako vytříbená zdvořilost.

Kousek dál od silnice již byl les čistší. Nedivila se tomu – stromykolem cesty vstřebávaly všechnu zlobu projíždějících, veškeré jejich hoře i rozčarování, a kvůli tomu churavěly a chřadly; neumíraly však, adokonce se množily. Nekonečnost prožívaných muk pouze umocňovalajejich nenávist.

Větve se pokusily chytit Gagátu za vlasy a vyškrábat jí oči; hned ji však pustily, když po nich Onfim švihl tenkou kostěnou hůlkou. Dotkl se přitom i dívky, a ta měla pocit, jako by se jí do mysli na okamžikzabodla ledová jehlička. Nažloutlá hůlka byla zjevně očarována jakýmsi kouzlem – a ne právě nejslabším.

„Co stojíš? Běž dál, ušoune!“

Prodírali se vybledlými křovinami. Každičký list, každičké stéblotrávy zde vypadaly jako zaprášené; jenomže kde by se tady vzal prach? Lípy a javory sousedily s borovicemi, habry a jedlemi – byl to výsledek magického chaosu z let Války s Danu, o níž lidští minstrelové zpívají na každém jarmarku, na každém tržišti i v každém zájezdním hostinci.

Zato zbylí Danu se na ni ze všech sil snaží zapomenout.

„Kam mám jít, pane Onfime?“ Ještě jeden ubohý pokus o sebeobranu. Ne majiteli, ale jen pane – obyčejné zdvořilé oslovení...

„Nepředstírej, že to nevíš, ušoune. Veď mě do Drungu! Až do jeho nitra! Cítíš ho, vím to. Tak jdi!“

Gagáta se rychle uklonila. Na okamžik zavřela oči a zapomněla na všechny nemocné a zlostné stromy, na tu žalostnou napodobeninu lesa, která ji nyní obklopovala. Smysly danuské dívky se natáhly dál, knedalekým pahorkům, kde z tmavých ústí jeskyní dosud vytékají uspěchané, nezkalené potůčky, kde se na svazích stále tyčí Lhadäńń Naástońń, Pravé stromy, kde je všecičko úplně jiné, dokonce i vzduch...

Tam, kde leží vlast Danu.

Les odpověděl okamžitě – jednolitým hukotem obrovských větví a něžným šelestěním nikdy nevadnoucího listoví (když Danu ustoupili, 22 / Nikolaj Danilovič Perumov


Lhadäńń Naástońń se naučily na zimu shazovat listí – naivní pokus ozáchranu před hněvem hunnusů, jejichž zákon zní: „Vše neznámé zničit!“).

Onfim šel tři čtyři kroky za Gagátou. Pravou ruku měl položenou na jílci šavle, v levici svíral kostěnou hůlku. Že by slyšel příběhy odrungských příšerách, zrozených ze zbytků zlé magie, která se jako ohnivá metla přehnala baštou starodávného lidu?

Gagáta o tom nic určitého nevěděla, ale doufala, že ji její krev –danuská krev – spolehlivě ochrání. V minulosti jí už nejednou pomohla.

Pomalu, pomaloučku se zmrzačený lidský les dával na ústup. Mezi pýrem a bodláčím se mihla drobná a chundelatá Ssořtti, podobnákošťátku, na větvích obyčejného mladého dubu se začervenal krajkovývěneček Dočöńńi a hle, tady je první keř světle modrého Aúozýńń – to znamená, že už jsou téměř u cíle.

Zdravím tě, Drungu. Lidské hrdlo není schopno sdělit souzvuk tvéhoskutečného jména: Ďaďřřöűňt’gót. Dokonce ani primitivní Dadrrountgot (třebaže nemá téměř nic společného s tvým pravým pojmenováním) je pro ně přílišsložitý. Drung! To je jméno dobré leda pro psa nebo pro plemenného býka...

Konečně, tady začínáš, Ďaďřřöűňt’góte. Vstupuji na tvou půdu a krk misvírá zlé lidské železo. Očarované železo. Jsem proti němu bezmocná. Mohla jsem zemřít, ale byl mi odkázán život a spolu s ním pomsta. To proto vedu tohotošpinavého hunnuse, jehož dech je smrdutější než puch rozkládající se mrtvoly, do tvého nitra. Odpusť mi to, Velký lese, odpusť své lehkomyslné vnučce, že příliš dlouho jen zpívala a tančila... Nyní však pyká za svou bezstarostnost, pyká za všechny Danu.

„Jsme na hranici Drungu, majiteli Onfime.“

„Snaž se, ušoune, a možná dnešek přežiješ bez výprasku. Tak dělej – veď mě dál! Veď a nepokoušej moji trpělivost!“

Jestliže Onfima udivil pohled, který se mu naskytl, nedal to najevo.

Vstoupili do Drungu. Zmizely pokřivené a polámané kmeny, zmizely neduživé listy ohlodané škůdci. Nad hlavami jim teď šelestil zelenýbaldachýn a k uším doléhal ptačí zpěv. Měkká voňavá tráva (a to už byl říjen!) jim sahala až ke kolenům; byla to pravá Öeňďąrtońń, jejíž léčivá moc sedokázala vypořádat s jakýmkoli alchymistickým jedem. Stromy se stávaly čím dál vyššími, jejich větve se proplétaly, ale dole, u mohutných kořenů, obklopených mladičkým podrostem, se nešeřilo – další div Lesa Danu.

To je zvláštní... Les je naživu. Ďaďřřöűňt’gót žije, žije navzdory tomu, že se veškerá danuská magie zhroutila, navzdory tomu, že jeho děti byly buď pobity, nebo rozehnány do všech koutů světa... Něco tě chrání, Velký lese, něco těobrňuje před úplnou záhubou... Ale co přesně – to je otázka...

Letopisy zlomu /23


„Běž, Danu, běž. Doveď mě až do samého srdce Drungu,“ zopakoval za jejími zády pan Onfim.

Vždyť se vůbec nebojí... Ale ani trošičku!

Znenadání se jim pod nohama objevila stezka. Vydali se po ní; jako had se vinula lesem, obratně se vyhýbala nahnědlým kmenům obřích Řraůdtogőwů, nořila se pod větve Řůsmäĺlowů, svěšené až téměř k zemi, jejichž nádherné zlatozelené listy tvrdohlavě vzdorovalysychravému podzimu, a vedla je kolem dalších zázraků Velkého lesa, dalších a dalších a dalších...

Kdysi i ta nejkratší cesta napříč Ďaďřřöűňt’gótem trvala přinejmenším týden. Potom ho však Chvalinská silnice v podstatě rozťala na dvěpoloviny – jako seknutí nepřátelského meče. Část rozkládající se na jih od silnice zničili mágové z Rudého Arku a obyvatelé přelidněného okolí Ježelynu, hledající si nové domovy. Severní polovina se ocitla za hranicemi panství Řádu Nerg, avšak Bezbarví se rozhodli nevykořeňovat poslední dědictví bezbožných Danu; možná za to mohla jejich pověstná lhostejnost vůči okolnímu světu, a možná něco úplně jiného. Okraje Velkého lesa postupně samy hynuly; bohabojní vládcové okolních panství, navíc ponoukaníEpiskopátem, sem totiž posílali jednu dřevorubeckou výpravu za druhou. Drung by měl správně už dávno úplně zmizet... Avšak poté, co jakozraněný válečník ustoupil až na nejzazší mez (nyní již cesta napříč netrvala ani den), se Les zapřel a nějakým zázrakem se udržel. Začaly o něm kolovat děsivé pověsti. Gagáta věděla, že téměř všechny tyto legendy se zakládají na pravdě. Ne nadarmo si s sebou Onfim vzal očarovanou hůlku...

Stezka se vyhnula obrovitému kmenu prastarého Ŕaggäćmą a prudce se vnořila do šeré úžlabiny. Gagáta se téměř neznatelně pousmála, ale nezpomalila; nedala na sobě znát vůbec nic.

V Ďaďřřöűňt’gótu nebyly žádné úžlabiny. Nebyly zde jámy,prohlubně, výmoly ani nic podobného. Ladné pahorky porostlé hustým lesem a ovinuté modravými stuhami potůčků – takový byl skutečný Drung. A úžlabina, která se jim ocitla v cestě, mohla znamenat jen jedno.

„Dcero Danu, zůstáváme věrní svým dávným přísahám. Síla lesů jepřipravena ti sloužit.“

„Vy... Co jste zač?“

„Patříme k Prastarým silám tohoto světa, ó, dcero Danu! Naším otcem je hněv Lesa a naší matkou jeho bolest. Jsme zrozeni, abychom bojovali. Hunnus, který jde za tebou...“

„Mám na krku obojek zapečetěný jeho jménem. Když ho zabijete, už se tohoto cejchu nikdy nezbavím... Ale je mi to jedno! A nechť Černá matka posílí vaši moc!“ 24 / Nikolaj Danilovič Perumov


„Ať tedy hunnus vstoupí do našeho doupěte. Mimo ně jsme bezmocní.Magie Řádu Nerg je příliš silná.“

Gagáta obešla mohutný kmen... a téměř okamžitě pocítila, jak Onfim strnul, jak se mu napnuly svaly. Neotočila se – stále ladnými kroky vklouzla do nazelenalého přítmí zarostlé úžlabiny s příkrými svahy.

Onfim ji nenásledoval.

„Zpátky, bestie ušatá!!!“

Poslušně se zastavila, otočila se a upřela na něj nevinné oči.

„Tahle cesta...“

„...vede do pasti.“ Onfim se křivě pousmál; ruka, v níž svíral hůlku, se mu viditelně chvěla. „Copak to ty, čistokrevná Danu, necítíš?“

S Onfimem se odehrála zřetelná změna. Jako by z něho spadla stará maska. Ruka mu spočívala na jílci šavle a nohy měl maličko napnuté; jeho postoj se vlastně zdál být docela obyčejným – bylo to však opravdu jen zdání.

Gagáta musela zapojit veškeré své sebeovládání, aby překvapením nevykřikla. Onfim zaujímal úvodní postoj klasického šermířského stylu „Sedm zelených draků letících nad mořem“, při němž se obvykle používal zakřivený meč Tzůí! Jenomže odkud ho může znát stárnoucí principál kočovného cirkusu?

„Necítím žádné nebezpečí, majiteli Onfime.“

„Pojď sem,“ vyzval ji příkře.

Železný obojek se znenáhla stal přímo nesnesitelně horkým. Dívka se chtě nechtě musela vrátit.

„A teď se dívej...“ Onfim zvedl hůlku a namířil hrot na ústí úžlabiny.

„Utíkejte, bratři! Utíkejte!!!“

Nevěděla, zda její nehlasné varování slyšeli. Nevěděla, zda houposlechli. Z konce hůlky vyšlehl rudý blesk a úžlabinu v mžiku zaplavily plameny.

Magie Řádu Ark. Vlastně na tom není nic divného. Ostrag je jejich panství.

„To by bylo.“ Onfim se zamračil. „Už můžeme jít.“ V jeho hlase teď znovu zaznívaly obvyklé tóny – hlas hrabivého a omezeného majitele ubohého kočovného cirkusu. „Zatraceně, musel jsem vyplýtvat zakletí... Pravý bože, stálo mě celých patnáct cechínů! Patnáct neošizenýchzlatých cechínů s vyraženým profilem samotného mocného císaře, nechť z vůle nebes žije navěky!“

Oheň nebouřil dlouho. Magické plameny zabíjejí velmi rychle.

Minuli zuhelnatělé svahy. Všude vládlo ticho.

Gagáta kráčela jako ve snách.

Letopisy zlomu /25


Onfim ovládá Silu! Není přece možné, aby mágové z Arku jenom takrozrodávali bojová zakletí! Nedostal bys ho od nich ani za sto padesát cechínů,natož za patnáct! Lžeš, Onfime! Sám jsi jedním ze stoupenců Řádu Ark! Jinak to ani nemůže být!

„Veď mě, ušoune.“ Muž za jejími zády se chraplavě rozesmál. „Veď mě a propříště se vystříhej podobných omylů. Já totiž s rozpoznáváním úkrytů těch vašich lesních démonů nemám potíže. Běž... Říkej mi, cocítíš. A nevynechej ani tu nejmenší drobnost!“

To se spíš svlíknu a lehnu si pod tebe, dobytku!

„Maličko ti zahřeji náhrdelník, ušounku. To abych ti rozvázal jazýček.“

Zprudka a znenadání to začpělo spáleným masem.

Bolest donutila Gagátu, aby se vrhla kupředu – slepě a zoufale.Neválela se pod nohama člověka, neprosila ho o milost, pouze běžela tam, kam ji vedl instinkt. Vůle, zlost – to vše zmizelo. Po tvářích jí stékaly slzy, ale nevšímala si jich; všechny myšlenky zmizely, zmizely podnáorem všemocné bolesti. Zlá kouzla obojku dívce znemožňovala použít Sílu Danu; jediné, co teď mohla dělat, bylo hnát se lesem jako zraněná laň. Hnát se tou jedinou cestou, na jejímž konci čekala záchrana.

Les na ni cosi křičel, ale ona nerozuměla. Ó, kdyby tak neměla ten proklatý obojek! Klidně by snesla i mučení žhavým železem...

Bolest zmizela zčistajasna, během jediného okamžiku, kdy užGagátiny oči málem vypadávaly z důlků. Nezrušil ji však Onfim (obojeknadále žil a zarputile se pokoušel drásat maso své oběti), ale něco jiného, něco tak mocného, že ve srovnání s tím vypadala veškerá magiečarodějů z Arku jako dětská hra. A toto něco upřelo svůj pohled na Gagátu.

„Zdravím tě, ó dcero Danu. Předpovězený čas konečně nadešel. Přišla jsi, abys dostala Ímměĺstöřůńń.“ Gagátě se na okamžik zatmělo před očima. Zakryla si ústa dlaní, aby nebesa nezaslechla její příšerné rouhání.

Měla před sebou to, co hledala, když byla zajata. Poslední nadějidanuských kmenů.

Ale Velké síly, proč Ho za všechna ta léta žádný z jejích soukmenovců nenašel, nezískal Ho? Vždyť hned první věc, kterou Danu udělali, bylo, že prohledali zbytky Ďaďřřöűňt’gótu. Nejednou! A co čarodějové zlidských Řádů, kteří v posvátném lese nenechali kámen na kameni? Copak ani oni nic nenašli? Nic, vůbec nic?

„Zaprvé – kdo je chtivý, ten nikdy nic nedostane; dokonce ani nechce-li to pro sebe, ale pro jiné. A zadruhé – Ímměĺstöřůńń neroste rok ani dva. Je jen jediný podzimní týden v Roce dozrání, kdy ruka pátrače může sevřítÍmměĺstöřůńń.“ 26 / Nikolaj Danilovič Perumov


Les odpovídal trpělivě – obrovský a klidný. Nebál se smrti, neznal strach a ve skutečnosti se ani příliš nestaral o dceru Danu, ubohý tostříeček kdysi mocného národa. Jak jinak by mohl odevzdat poklad své rasy právě teď, odevzdat ho dívčině s otrockým obojkem na krku, zajejímiž zády stál její ukrutný majitel?

Před Gagátou se tyčil strom, ztepilý a urostlý Aęřdűňňé; jeho pěticípé listy barvy roztaveného zlata téměř neslyšně ševelily, připravené zahalit zemi do měkké zimní přikrývky a za cenu vlastní záhuby ji uchránit před promrznutím – po zhroucení magie Danu se zdejší zimy stalypodstatně drsnějšími a krutějšími.

Aęřdűňňé byl na první pohled úplně obyčejný. I když... ne, úplněobyčejný ne. Ve stromě dřímala skrytá moc, hlubinná, niterná, jedna z těch, které rozhodně neodpovědí na zaklínání prvního potulného čaroděje, jenž prochází kolem. Nyní se tato moc probudila – nevšímala si pana Onfima Prvního, který strnul s hůlkou v ruce, ani železného očarovaného obojku na krku dívky, jíž se chystal věnovat to, co na něm vyrostlo, co ukrýval ve svém kmenu. Strom nezajímalo, že se poklad ihned dostane do jinýchrukou, do rukou hunnuse, jednoho z těch, kteří hyzdili magií prosycené tělo samotného Ďaďřřöűňt’gótu. Strom pouze plnil své odvěké poslání.

Gagáta se chvěla po celém těle; veškeré danuské sebeovládání jí v tuto chvíli bylo k ničemu. Onfim, ten zatracený chytrák, to věděl,určitě to věděl! A všechno měl promyšlené do nejmenších detailů! S tímhle jistě počítal už ve chvíli, kdy ji kupoval...

Větve se pomalu skláněly k její tváři. To, o čem tolik snila, to, co se jí objevovalo před očima v horečnatých nočních viděních, samo mířilo do rukou... ovšem ne jejích. Obojek varovně zteplal. Dříve, než by stačila byť jen pomyslet na nemožné, bolest by ji krutě sevřela a mrštila by jí na zem, k nohám... majitele.

Listoví se rozevřelo. A před očima Danu a hunnuse se v celé svékráse objevil Ímměĺstöřůńń. Stačí jen natáhnout ruku, sevřít ho a jediným mávnutím naplněným silou, která dceři Danu ještě zbývala, rozseknout člověka stojícího za jejími zády od ramene až po pás! A pak servatoslabený obojek, zbavit se ho!

Gagáta nestačila ani zvednout ruku. Onfim dobře věděl, pro co sem jde. Rána do zátylku! A pak zasáhla dívčino padající tělo ještě jedna.

Země teď byla hrozně blízko, měla ji přímo před očima.

„Velmi dobře, Danu.“ Onfimův chraplavý hlas se nyní znatelně třásl. „Velmi dobře. Vstaň. Zvládli jsme to rychleji, než jsem čekal. A teďjdeme. Musíme se vrátit. Hlavně abychom dojeli do města před Lijákem...“

Letopisy zlomu /27


„Zabij mě,“ poprosila ho tichounce, ležíc zcela nehybně. „Zabij mě, už mne přece nepotřebuješ...“

Kdysi si dívka myslela, že jakmile padne do zajetí, okamžitě umře. Potom si představovala, že zemře, až ji povlečou k lavici, aby jizbičovali. A potom – potom ještě zůstávala naděje, že zhyne po zjištění, že Ímměĺstöřůńń padl do rukou lidí. Nyní však, poté, co sama dovedlačlověka k nejmocnější zbrani své rasy, zjistila, že i tato naděje byla planá.

„Zabít tě?“ Onfimovy tváře těžkly, sesouvaly se, nabývaly na objemu. Jestřábí nos se měnil v beztvarou hroudu, na niž byla zvyklá; pod očima, ze kterých se náhle vytratila všechna barva, se zvolna nafukovaly váčky zbrázděné vráskami. „Tak to ani náhodou, ušoune. Rád se dívám, jak se svíjíš. Dělá mi dobře vědomí, jak se užíráš tím, že mám ten vášvychvalovaný Immelstorn přímo tady, zavinutý v rohoži.“

Immelstorn! Velcí bohové – jak je to slovo hrubé a prostinké zároveň!Ostatně co jiného bych měla čekat od hunnuse...

„Proto tě nezabiju, ani v to nedoufej, kočko. Vstávej a půjdeme –dokud jsem se nezačal zlobit. Dohání nás Liják, musíme spěchat. Tak vstávej!“

A dívka vstala. Bez vůle, jako pouhá loutka, celá roztřesená po tom všem, co právě prožila.

Škvíra ve větvích mohutného stromu se již pomalu uzavírala.Aęřdűňňé splnil svou povinnost – předal dceři Danu Ímměĺstöřůńń. Nyní v sobě nechá v klidu a beze spěchu dozrát nový. A až nastane správný čas, i on si najde svého majitele.

Člověk a mladičká Danu se zašpičatělými oušky vyrazili k silnici.

* * *

„Koukněte se, už jsou zpátky!“ Tróša jako první postřehl vracejícího se

majitele cirkusu a Gagátu. Pan Onfim První měl přes rameno přehozený

jakýsi podlouhlý balík. Copak v lese asi našel?

„Tak co, odpočinuli jste si?“ zeptal se pan Onfim nevlídně. „Jedeme.“

Vzápětí se mimoděk ohlédl přes rameno na východ, kde již celýobzor halila zlověstná černá mračna.

Blížil se odtud Liják a spolu s ním obvyklá podzimní pohroma. A běda tomu, koho dostihne v divočině, bez pevné střechy nad hlavou.

Kočovný cirkus se znovu vydal na cestu. 28 / Nikolaj Danilovič Perumov


Kapitola druhá

Mágové, čarodějové, věduni, vědmy, kouzelnice a vůbec všichni lidé

ovládající magii k smrti rádi dávají najevo, že jsou něco víc než ostatní.

Milují pozornost, která jim je věnována, a zbožňují, když po jejichpříchodu tichnou všechny rozhovory, když lidé smekají čepice a ohýbají

záda v hlubokých úklonách.

Mladší mágové doslova ulítávají na všem, co je černé a stříbrné –kožené oblečení, destičky, trny, řetízky, náramky. Ženy za nimi ani trochu nezaostávají. Pravda, ty se už dávno rozdělily na dva extrémně odlišné proudy: buď jsou nakrátko ostříhané, podle zbraní, oděvů a chování takřka nerozeznatelné od mužů, nebo mají vodopád skvostných vlasů až po zadek (zpevněných a prodloužených pomocí čar), hromadudrahých rób, spousty krajek, hluboké výstřihy, kočáry, olivrejované lokaje a tak dále a tak dále.

Starší generace se bez výjimky halí do plášťů. Nosí je i přesto, že to není zrovna nejpohodlnější oblečení – pořád se rozhaluje, fouká pod ně a ještě ke všemu překáží v pohybu. Ve všech lidských zemích – od Vnitřních moří až po Krajní oceán – totiž bylo před lety vyhlášenostrohé nařízení: prostému lidu (a ostatně i urozeným šlechticům) je odteď až na věčné časy zakázáno nosit jednobarevné pláště – ty se staly výsadou starších řádových mágů, počínaje třetím stupněm zasvěcení. Všem ostatním byly povoleny pouze pláště dvou-, tří- a vícebarevné. V té době se zrodil zvyk, že čím vyššího společenského postavení člověk dosáhl, tím méně barev měl jeho plášť. Dvojbarevné nosili králové, trojbarevné korunní princové, hrabata, baroni a další příslušníci vyšší šlechty; níže začínal barevný mumraj, o němž se nikdo nenamáhal dělat si přehled.

Duchovní Pravého boha – taktéž Spasitele, Blahodárce a Pána magie – se ničím takovým zaobírat nemuseli. Nosili bílé řízy a byli jedinými obyvateli Říše, kteří měli právo chodit v jednobarevných pláštích této barvy.

Nastal úsvit dalšího zasmušilého říjnového dne. Sotva se otevřelatěžká křídla východní brány, do slavného města Chvalinu vjel osamělýjezdec. Měl mladou zpupnou tvář s pečlivě zastřiženou tmavou bradkou.


Pohled hluboko posazených očí byl neuvěřitelně pronikavý; naháněl

hrůzu. Černou koženou bundu měl celou posetou stříbrnými cvočky.

Navzdory studenému podzimnímu dni byla rozhalená – tak, aby nikdo

nepřehlédl těžký řetěz z panenské červené mědi, na němž visel erb Řádu

Ark: tři plamenné jazýčky vytesané z avalionnu, Ohnivého kamene.

Do podzimního bláta na dlažbu před patolízalsky skloněné strážníky dopadla drobná stříbrná mince – měla asi dvakrát vyšší hodnotu než běžný poplatek za vjezd. Velitel stráže ji spěšně zvedl a přitom mumlal slova díků, ale jakmile jezdec zmizel za nejbližším rohem, rychle vhodil minci do pokladničky, jako by mu spalovala ruku.

„Přestaňte čumět!“ obořil se na své podřízené. „Jen ať se tímčarodějným stříbrňákem magistrát udáví. Fuj, zatraceně! Nám, válečníkům ji hodí pod nohy do špíny jako nějakým hospodským pobudům nebo lůze z předměstí! To si jako myslí, že když nám dá dvakrát tolik, co dělápolatek, a nechce zpátky drobnáky, že jeho koni vylížeme? Ne, hňupi! Na pivo si dokážeme vydělat sami!“

Velitel už nebyl nejmladší, a navíc teď měl velkou rodinu, kteroumusel živit. Svého času však bojoval s Danu, těmi lesními bestiemi – to když byly dlouho po Velké válce zbytky tohoto ničemného plemene bez milosti pobíjeny na celém území Říše. Potlačoval i baronská povstáníběhem Nepokojného pětiletí a pamatoval si, co je to pochvala císaře, co je to Jeho ruka na rameni, na té mizerné zakrvácené kroužkové zbroji (vládcova dlaň se tehdy ani nezachvěla, neštítil se, nehnusilo se mu to!). Ano, tohle všechno si pamatoval, a právě proto teď podlehl záchvatu spravedlivého hněvu.

„No jo, tobě císař alespoň platí ňákej ten důchod, malej sice, ale lepší než nic,“ zavrčel jeden ze strážníků, vychrtlý a ryšavý. Halapartnu držel s tak otráveným výrazem, že to vypadalo, jako by měl sto chutí jizahodit. „Ty prachy nepotřebuješ, ale jinejm by bodly.“

„Hlupáku!“ Velitel okamžitě vlepil strážníkovi pohlavek – nijak zvlášť silný, spíš jenom tak pro pořádek. „Jestli budeš jak krysa nasmetišti chytat měďáky z rukou čarodějů, tak se tou krysou brzo sám staneš! Takovými rádoby dary nepohrdnou leda toulavá psiska – a to ještě ne všechna! Ale až nám nějaký kupec vychovaně a s úctou dá víc, než jetřeba, tak mu pěkně poděkujeme a dáme si pár piv na jeho počest.“

* * *

30 / Nikolaj Danilovič Perumov


Přibližně ve stejnou dobu vjel jižní bránou do Chvalinu další jezdec. I on

byl mladý a urostlý. Avšak jeho tvář – opálená, větrem ošlehaná aorámovaná dlouhými popelavými vlasy – nevypadala ani trochupovýšenecky. A také bunda z vlasové pleteniny, po níž dešťové kapky výborně

stékají, aniž by pronikaly dovnitř, se rozhodně nepodobala černému

a stříbrnému hávu mladého čaroděje. Ani na výzbroji tohoto jezdcenebylo nic mimořádného – měl pouze tesák v jednoduché pochvě; jedinou

zbraň, kterou smějí na cestách nosit příslušníci nižších společenských

tříd.

Mladík seskočil z koně a bez pobízení si před strážníky rozepnulbundu, aby ukázal, že nemá dlouhý meč, jaký doma směli podle zákona přechovávat jedině členové řemeslnických gild. Nevlastnil ani žádné zvláštní amulety či ochranné talismany – jen samý nezajímavý brak,tolik oblíbený mezi prostým lidem.

„Chvála Pravému bohu, Spasiteli, Otci našemu a Ochránci, sláva,sláva a třikrát sláva, amen. Jaká byla noc, páni vojáci? Těžko ve strážnici bez ženských a bez piva, což?“ Obratné prsty již rozvazovaly odřenýváček a odpočítávaly měďáky. „Tady máte něco pro potěchu vašich hrdel.“ Dal jim víc, než činil poplatek – ale zase ne moc, tak akorát; zkrátkatolik, co obvykle dávali „pro štěstí“ potulní tovaryšové.

Veliteli stráže u jižní brány se časný host líbil. Jakmile však zmizel v městských ulicích, najednou si uvědomil, že si vůbec nedokáževybavit jeho tvář. Byl to obličej, který se naprosto nedal zapamatovat –ošouaný jako stará mince, natolik tuctový a postrádající jakákoli zvláštní znamení, že bylo prakticky nemožné uchovat si ho v paměti. Ani na mladíkově mluvě nebylo nic mimořádného – ani městská, anivenkovská, ani pobřežní, ani horská; od všeho trochu. Možná to byl příručínějakého obchodníka nebo řemeslného mistra nebo mladý kupec nebo... nebo... Časný návštěvník mohl být v podstatě kýmkoli. Takových lidí se teď v Říši vyrojila celá spousta; potloukali se po ní a přiváděli dorozpaků zkušené strážníky u městských bran, kteří byli tolik pyšní na své umění poznat na první pohled místo narození, profesi a divže ne ijméno jakéhokoli poutníka.

Velitel stráže si však s ranním hostem pochopitelně dlouho hlavunelámal. Chvíli si vesele pohrával s měďáky; pak zavolal chlapce,sloužícího u stráže jako poslíček, a přikázal mu, aby doběhl do nejbližšíhohostince pro pivo a kus žvance pro celou směnu.

* * *

Letopisy zlomu /31


Na podzim se město probouzí pomalu a zdráhavě. Práce je nad hlavu,

termíny hoří, všechno je třeba stihnout, než uhodí první mrazy apřiženou se Vražedné lijáky (zvláštní kurýři Čarodějné ligy, které se obvykle

říká Barevná sedma či Duha, již vykřikovali na ulicích, že se černámračna blíží, že se ženou od Ostragu přes Sobolí pustinu), ale přece jen –

komu by se chtělo vstávat do nudného šedivého rána?! Pomodlíš se,zamumláš si pod nos předepsaná slova a přitom sám... Přitom sám myslíš

jen na to jak přežít; jak přečkat podzim a vydržet dlouhou zimu. Anejhorší je, že víš, že příští léto bude úplně stejné – plné příprav na studené

údobí. Ech, bývaly časy, kdy říšské legie vesele táhly zámořskýmizeměmi, kdy se prošedivělí veteráni vraceli domů se spoustou peněz avyznamenání od samotného císaře a začínali v klidu hospodařit na žírných

lánech, jimiž je koruna odměnila za věrné služby – to tenkrát ale bylyradostné doby! Zimy bývaly mnohem mírnější a podzimních dešťů senikdo nemusel bát. Je to tak dávno... Teď se všechno změnilo. A všichni si

zvykli. Nikdo už dokonce ani neosočoval mágy, kteří kdysi halasně

a svatosvatě přísahali, že kraj strašných podzimních dešťů už brzyjednou provždy zbaví.

Chvalin, severní uzel kupeckých cest, pevně svírající v hrsti veškerý obchod, jenž byl milostivě ponechán trpaslíkům, koboldům, goblinům a orkům, svým bohatstvím nijak nezaostával ani za skvostnými městy na jihu – v prapůvodním srdci Říše. Bylo zde nač se dívat. Místní se měli čím pochlubit.

Již se stmívalo, když mladý čaroděj z Řádu Ark sesedl z koně před Říšským lvem, nejlepším hostincem ve městě. Soudě podle názvu hotéměř jistě založil některý z veteránů. Mág hodil otěže přiběhnuvšímupodomkovi, kterého ani neuznal za hodna pohledu, a pak – aniž se dotkl kliky dveří – je otevřel a vešel dovnitř.

Nedá se říci, že by s jeho příchodem zavládlo v šenku hrobové ticho – ale v každém případě se lidé znatelně ztišili. Majitel podniku ihnedspěchal s četnými úklonami a pozdravy vzácnému návštěvníkovi v ústrety.

„Chvála Spasiteli, Pravému bohu. Večeři a postel,“ otevřely se naokamžik bledé rty.

„Otci a Blahodárci sláva a třikrát sláva... Jaké víno si dáte, mladý pane?“ Hostinský se předklonil ještě víc. Bylo vidět, že tento starý azkušený válečník, silný a podsaditý, není příliš zvyklý ohýbat záda. Co do šíře ramen si ani trochu nezadal s trpaslíkem.

„Žádné víno. Vodu.“ Mágovy tenké rty se opovržlivě zachvěly. Mladí stoupenci Řádu Ark nikdy nepožívali alkoholické nápoje. 32 / Nikolaj Danilovič Perumov


Aniž odložil zkřížené krátké meče, které měl připevněné na zádech, posadil se čaroděj na židli, kterou mu hostinský úslužně přisunul.Uvelebil se – a rázem strnul; ztuhl jako kamenná socha. Zdálo se, že nacelém světě je jen on a ještě část stolu před ním, kde se jeden za druhým objevovaly ty nejvybranější pokrmy.

Ostatní hosté se pomaloučku vzpamatovávali. Znovu se ozval šum přerušených rozhovorů, ve sklenicích a korbelech se opět zapěnilo pivo a zpoza závěsů opatrně vykoukly obličejíky hezkých služtiček; došenku se zvolna vracel život, třebaže veselí už nebylo ani zdaleka takbouřlivé jako před příchodem mága v černém.

Mezi návštěvníky hostince byl i veselý mladík s popelavými vlasy, jenž zrána projel jižní bránou. V pohledu, který věnoval nadutémučaroději, se zračilo totéž co v očích všech ostatních – bezděčný strach a upřímná závist. A snad jedině nejlepší říšský tragéd, jedinečný Titus Olivius – a možná ani ten ne – by dokázal poznat, že jeho emoce jsou pouze hrané. Mladík s popelavými vlasy jedl pilaf z velké mísy a zapíjel ho laciným pivem; smál se hloupým a obhroublým vtipům svýchspolustolovníků, dával k dobru anekdoty vlastní, usilovně štípal pištící služky do zadečků a ani trochu nevybočoval z řady. V davu bylnezranitelný; byl s ním spojený, rozpuštěný v mase, ničím neodlišitelný.Jakýkoli pohled po něm sklouzával jako háček po vodní hladině – neměl se čeho zachytit.

Tento úkol byl příliš snadný. Sledovat nafoukaného a domýšlivého pitomce, až po uši naládovaného podle zdejších měřítek mocnýmizaklínadly a proto opovrhujícího všemi okolo bez výjimky, to snad ani nebyla práce – to byl jeden velký výsměch.

Sedí se ti tu pěkně, stoupenče Řádu Ark? Co, co a komu tady chceš dokázat, pitomče? Všichni se čarodějů bojí a zároveň je nenávidí – copak to nevíš? Když zmizeli Danu, když se trpaslíci odsouzení k pomalému vymírání stáhli ještě hlouběji pod zem, když se chladní elfští hrdopyši ukryli za neproniknutelnéclony a když byli orkové, goblini a další Nelidé zatlačeni do nehostinné tundry,obrátila se lidská nenávist proti čarodějům. Je to přece tak přirozené. Lidé zkrátka nezbytně potřebují někoho nenávidět. Až nebudou čarodějové, pustí se dozrzavých, nosáčů, jižanů nebo řekněme pihovatých. Taková je holt lidská povaha, s tou se nedá nic dělat. Když už se ale věci mají právě takhle, každý rozumný člověk by měl logicky udělat vše, co je v jeho silách, aby se neocitl mezi těmi, ke kterým osud obrací svou nelaskavou tvář. Co, svědomí? Kdo tady mluvil osvědomí? O tom vyprávějte ženám rolníků, které rodí děti a ihned je prodávají, aby alespoň nějak uživily ty ostatní.

Letopisy zlomu /33


Mladík s nezapamatovatelným tuctovým obličejem, v obnošenébundě a kvalitních, byť již zdaleka ne nových holínkách seděl na lavici mezi desítkami stejných lidí, jako byl on sám. A stejně jako oni pil, jedl, nadával, rouhal se a čas od času mával na hostinského, aby jemu a jeho nejbližším sousedům donesl další baňatou lahvičku místního kyselého červeného vína.

Se stoupencem Řádu Ark měl, jen tak mimochodem, jedno společné – oba nenáviděli alkoholické nápoje.

Jistě, hlučně se smál, vtipkoval se služtičkami, cosi odpovídal napodnapilé tlachání spolustolovníků, avšak jeho citlivé uši slyšely všechno, všecičko, o čem se zde hovořilo, dokonce i v těch nejvzdálenějšíchkoutech šenku, bez ohledu na to, zda nahlas nebo šeptem. I když jaképak tajné rozhovory by se tu asi mohly odehrávat, když hned vedle seděla pochmurná modla – čaroděj z Arku?

* * *

A v tutéž chvíli nastal čas, aby se otevřela také západní brána Chvalinu.

Otevřela se proto, aby do města mohla vjet dlouhá kupecká karavana

trpaslíků.

Nekonečný řetěz pořádně naložených poníků zemdleně poklusával po široké uježděné silnici (podle zvláštního výnosu samotného císaře měl Podhorský lid zakázáno používat povozy). Po krajnicích se trousili poháněči, závozníci, příručí a všichni ostatní, bez nichž by se karavana nemohla vydat na cestu. Každý trpaslík – zakrslý, sporý a vousatý –nosil na krku hrubě opracovanou dřevěnou visačku o velikosti menšího polena (další císařský výnos totiž zakazoval trpaslíkům objevit se bez nich; visačka znamenala, že její nositel uhradil nemalou daň za vstup do lidských zemí). Neozbrojení trpaslíci posupně kráčeli a jejich těžké boty se s mlaskotem bořily do podzimního bláta; kolona drobných koníků se smutně vlekla jako pohřební procesí.

Karavanu chránilo asi třicet městských orků z řad těch nemnoha šťastlivců, kteří dostali povolení k pobytu na území Říše; i úředníci totiž nakonec pochopili, že někdo přece jen trpaslické karavany chránit musí. Pro hrstku vybraných orků tedy byla učiněna výjimka. Pravda, i oni museli nosit visačky a platit vydřidušské daně, ale pořád to bylo lepší než pomalé umírání v jalových tundrách.

Ze zbraní byly orkům ponechány pouze palice. Jakoukoli jinou výzbroj měli přísně zakázanou. Předpokládalo se, že před vážnějším nebezpečím 34 / Nikolaj Danilovič Perumov


kupce ochrání strážní stanice magických Řádů, zatímco na odraženílouežníků stačí i kyje.

Průvod se zastavil před bránou a orcký staršina, hřmotné chlapisko s plochou tváří, šikmýma očima a upilovanými tesáky (další ponížení, které orkové museli přetrpět, aby mohli vykonávat vytouženou práci), přistoupil ke ctihodnému vůdci karavany, trpaslíkovi jménem Sídri,synovi Sturleho z klanu Dromarongů.

„Jsme tu, jsme tu.“ Ork natáhl doširoka rozevřenou dlaň. „Dej-dej,plaťlať. Podle dohody.“

„To se ví, že tě neošidím, Tilly,“ zahučel tělnatý trpaslík a důstojně si uhladil pěstěný plnovous, jehož konec měl pečlivě zastrčený za prostý kožený opasek (ech, kdepak je teď asi konec světově proslulým carským opaskům trpaslíků, zdobeným drahokamy? Že by snad v císařsképokladnici, do níž byly odevzdány jako součást válečných reparací?).„Coak spolu cestujeme prvně?“

„Ne-ne. Ale stejně – jak mám vědět, jestli mě tentononc-netentononc?“ Tilly se bodře zašklebil.

„Tentononc... Kdybys tak ty sám šel do tentononc...“ vrčel Sídri,zatímco orkovi odpočítával odměnu. Nad každičkou mincí si zhluboka, s tím nejupřímnějším zoufalstvím, povzdechl.

„Dobře-dobře. Nešetři-nešetři,“ povzbuzoval trpaslíka Tilly.

Ork a trpaslík spolu hovořili celoříšským jazykem; v dávnýchdobách se jejich národy častokrát střetávaly v krutých bitvách a pouze porážka, kterou jedni i druzí utrpěli od lidí, je donutila, aby se stali poněkud tolerantnějšími vůči samotné skutečnosti, že existují i jiné rasy – byť všechna stará příkoří stále nedokázali úplně pustit z hlavy. Trpaslíci se dodnes nemínili učit řeči orků a orkové jim oplácelistejnou mincí; při vzájemné komunikaci tedy používali nejznámější anejjednodušší dialekt, jenž se rychle rozšířil po celé Říši, od Vnitřních moří až po Krajní oceán.

„Ech-he... Proklaté časy nám nastaly, to tedy ano,“ nepřestával sistěžovat Sídri. Jeho pohled se co chvíli zastavoval u oznámení na městské bráně, napsaném velkými kostrbatými runami a k tomu ještě sespoustou pravopisných chyb: ,Vsdup elfúm, Danu a trpaslýkům povolen pouse s vysačkami!’

Nápis byl samozřejmě notně zastaralý. Danu už mnoho desetiletí Chvalin dobrovolně nenavštěvovali – dokonce ani s cizáckýmivisačkami. Dostávali se sem pouze jako otroci, aby byli prodáni na zaprášeném Rabském náměstí. Ale předpisy jsou předpisy, a tak negramotnístrážníLetopisy zlomu /35


ci den co den nápis snaživě obnovovali, přičemž se řídili ohmataným

originálem. Změnit text oznámení nikoho nenapadlo.

Tilly včas dloubl žehrajícího trpaslíka do žeber. Z otevřené brány vyšel tlustý supící celník v doprovodu několika strážníků. Prohlídka začala.

Na této proceduře vskutku nebylo nic mimořádného. Trpaslickákaravana – to nejsou žádní jižanští kupci, kteří rozechvívají srdce udatných strážníků cizokrajným zbožím. Jižané obchodují s lahodnými víny a ovocem, tkaninami a ozdobami, vonnými oleji a koberci, kdežto poníci těchhle mrňavých trpajzlíků vlečou tak akorá



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist