načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Letopisy Vukogvazdské družiny III -- Svazek třetí - Jan Kravčík

Letopisy Vukogvazdské družiny III -- Svazek třetí

Elektronická kniha: Letopisy Vukogvazdské družiny III -- Svazek třetí
Autor:

Originální česká fantasy Letopisy Vukogvazdské družiny pokračuje ve třetím svazku.  Ani po Orlohoru nemají Vukogvazdští čas na odpočinek. Doprovázejí kudúcké kupce po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Gorgona Books
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 400
Rozměr: 20 cm
Úprava: svazků : ilustrace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-2907-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Originální česká fantasy Letopisy Vukogvazdské družiny pokračuje ve třetím svazku.  Ani po Orlohoru nemají Vukogvazdští čas na odpočinek. Doprovázejí kudúcké kupce po cestách drangenských společně s jejich zbrojnou skupinou - třemi sličnými děvami. Stezky jsou to záludné, mnohá nebezpečí i bestie na nich číhají. A jak se říká – kam čert nemůže, nastrčí ženskou. Ať už v podobě krvelačné strigy, zákeřné harpyje nebo hubaté holky.
Avšak i na Vukogvazdské se může usmát štěstí a po časech hubených snad přijdou časy bohaté. Cesta k bohatsví ovšem vede Vlčím hvozdem, který postupně odkrývá svá tajemství. Naši nehrdinové velmi brzy zjistí, že v nouzi poznáš trpaslíka a že peníze nesmrdí, nejsou-li kudúcké.
Do toho se z Říše šíří zkazky o začínající vojně, nad Mladčí létá drak a hvozdem se čím dál víc potulují smečky útočných vlků… Meoda, Rinvit i Dargos tak stojí na rozcestí a musejí se rozhodnout, kterým směrem se vydat.

Zařazeno v kategoriích
Jan Kravčík - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Letopisy Vukogvazdské družiny, svazek III.

© 2015 Vukogvazdská družina

Illustrations © 2015 Dominik Broniek

ISBN 978-80-88029-07-6


Gorgona

Pra ha 2015




Bohové se s nikým nemazlí. O tom vědí kudúci své,a nejspíš proto věří v boha jediného a milosrdného. Zlé jazyky

říkají, že je tomu tak proto, aby se nemuseli handrkovat

s celou šesticí bohů, jako to dělají lidé se svojí svatourodinou. A že se kudúci handrkovat umí!

Od Zliče po Safteu a od Bregenu po Mury se lesy,horami, močály i pláněmi táhnou stezky, po kterých putují nezdolní v yznavači milosrdného Pána s  vozy naditými rozličným tovarem. Sukno, vosk, kožešiny, ale takénasolené sledě, med či přepuštěné máslo – obchodovat se dá se vším, po čem jiní baží. Je to tuze tvrdý chleba nejmíň o třech kůrkách, a protože na cestách číhá krutánepohoda, divá zvěř a lapkové všelikého zrna, kudúčtí kupci potřebují na sv ých poutích ochranu.

Kdo by ale těm lakotným pohanům pomáhal? Vždyť poctivý pravověrec se od takových drží na hony daleko. Zlé jazyky proto tvrdí, že přisluhovat těm zakrslýmšpinavcům v jejich obchodování může jen bezectný žoldák za mrzký peníz. Co na tom, že se ty jazyky při tom cpou 8 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny helskými slanečky a zapíjejí je kontrajckým vínem, které by k nim bez lakotných pohanů a zakrslých špinavcůnikdy nedoputovaly? Zlé jazyky se s nikým nemazlí...

Ger eta není žádná slečinka

Byla chladná červnová noc a  les voněl vlhkem. Seděla

jsem u  ohně zachumlaná do houně. Plamen skomíral,

dřevo praskalo a kolem leželo pět poutníků. Další třipochrupovali na vozech. Koně občas zafrkali ze spaní nebo

zacinkali postrojem, to když někde v dálce zahoukalsýček. Jinak bylo ticho. Asi bych měla přiložit. Zvláštní. Už

jako malá jsem se ráda dívala, jak z uhlíků v yrážejí pořád

slabší a slabší plamínky, dokud i ty nezmizí a zůstanou

jen žhnoucí oharky v popelu...

U všech špirků, takhle mi to ale opravdu v yhasne.

Nahmatala jsem vedle sebe suchou větev, rozhrnula ohniště a  přihodila ji do něj. Vy valily se jiskry a  dým. Potom, kde se vzaly, tu se vzaly, přibyly i plamínky a za chvíli se mýtinou zase neslo tiché praskání. Potlačila jsem zívnutí a zamžourala na své spící souputníky. Jeden z těch čtyř, které jsme přibrali v Hersfeldu, se právězachrul jako ponrava. Potom něco neklidně zamumlal ze sna a zpod houně se ozvalo táhlé zabzdění.

Ani to se mnou nehlo. Nejsem žádná slečinka, navíc Jezajové nám už pátý den nedali nic jiného než šošovici s  kusem špeku, takže větry trpěl každý. Spíš mi přišlo divné, že ti noví skoro pořád mlčeli jako zařezanía mračili se jako hejno čertů. Já a Tesla jsme jako obv ykledržely jazyk za zuby, ale Kilda se ozvala, sotva jsme v yjeli

Dr ačí lejno ◆ 9

z města. Jenže kudúci si opět do ničeho mluvit nenechali.

– Ctnostná panno, – řekl v yzáblý Melchior Jezaj po svém zv yku ženské, která nebyla ani jedno z toho, – čeká nás zpáteční cesta tuze nevlídným krajem. Myslíš snad, že zpátky projedeme jako nůž máslem? Po tom všem, co nás potkalo? Já nikoliv. Někoho ke koním potřebujeme. Víc rukou víc zmůže...

– A víc očí víc vidí, – připomněla naše velitelka.

– To už bude na nás všech, ctnostná panno, aby viděly jen to, co mají.

– A peníze? – rýpala dál Kilda – Víc tlam víc sežere...

– O zlato se nestrachuj, děvče, – ozval se zavalitýHartun Jezaj, Melchiorův bratr, – tvoji odměnu ti novíneumenší. Na něčem jsme se dohodli, a ať se o kudúcích říká cokoliv, bratři Jezajové ještě nikdy nezůstali nikomu nic dlužni.

– Ani v té krčmě na špýrské straně? – přimhouřila Kil da oči. – Tenkrát jsme měli hodně naspěch, páni kupci...

– Víš sama, jak to tam tenkrát v ypadalo, – zamračil

se Melchior a prohrábl svůj kozlí vous. – Ale tobě jsme

snad někdy nezaplatili? No tak. Nerač se hněvat, moje

milá, ale doprovod si v ybíráme sami. V Daretě ti vyplatíme zbytek odměny a pak si můžeš jít, kam se ti zachce.

Do té doby ale nechci slyšet žádné řeči, ani kdybychom

si přibrali na pomoc vlkodlaka, dvě hexy a pět koboldů.

Mezitím jsme urazili pořádný kus cesty, ale nám třem pořád vrtalo hlavou, co si Jezajové od těch nevlídnýchpobudů slibují. Kilda tvrdila, že si staří kozlové jistě dělají zálusk na mladou kudúčku – proč by jí jinak dovolili, aby

10 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

se s nimi vezla na voze, a dokonce ji jako jedinou nechali

přespávat pod plachtou? Tesla zas nadhodila, jestli nejde

o uprchlé nevolníky, kteří kupce uplatili, aby je převedli

na jiné panství. Ale ani jednomu se mi věřit nechtělo. Za

prvé – půlčice krásy zrovna nepobrala. Chybělo jí pár

zubů a ustrojená byla, jako by v ypadla krávě z huby. Za

druhé – kde by obyčejní búrové vzali takov ý krásnězdo

bený meč? A za třetí tu byly ty oči. Jak půlčice, tak ti tři

zarostlí chlapi v nich skrý vali nějakou bolest. Kdepak, na

takové věci mám čuch. Tahle prapodivná čtveřice sis se

bou táhla nějakou nepěknou historii...

Z  lesa znovu zahoukal sýček. Přitáhla jsem si houni

ke krku a přežehnala jsem se. Abych těm cizincůmne

křivdila: vždyť i  my zažily v  životě spoustu ohavností

a  v  kaž dé městské krčmě i  venkovském hostinci se na

nás dívali skrz prsty. Tři ozbrojené ženské na vandru,

to se často nevidí. Ramenatá Kilda s  prořízlou pusou,

pihovatým nosem a  nakrátko střiženými vlasy barv y

pochcané slámy, v kožených kalhotách a s mečem nazá

dech. Drobná Tesla s hlubokýma hnědýma očima,staže

nými ryšav ými vlasy a krásně v yřezávaným lukem, který

často přitahoval pohledy víc než její kulaťoučká sedinka

pod přiléhavou svrchnicí. A pak já – Gereta. Holka samá

ruka, samá noha, která se místo tloukem v  máselnici

ohání dlouhým mečem v tlačenici. Holka, která si jako

malá místo panenek pletla ze slámy raději rystuňka os

trý koncíř držela v ruce dřív než vařečku. A to všechno

proto, že si můj pan otec přál syna a  nezajímalo ho, že

se mu narodila dcera. Navíc o dvě hlav y v yšší než jeho

Dr ačí lejno ◆ 11

ostatní dcerušky, co jich s  děvečkami na utenhofském

statku zplodil. Proto mě už od mládí otloukal vrbov ým

proutím a nutil šermovat násadou od motyky, prý abych

nemusela do smrti otročit ve špíně u  koní a  psů. Ale

k tomu by stejně nejspíš došlo, nebýt Kildy...

– Va r i!

Noc prořízl zděšený v ýkřik. Černý chlap, kterémuříkali R invit, se zmítal v houni, oči v ytřeštěné a sípal:

– Vari, stvůry! Vari ode mě!

Rázem jsem byla na nohou nejen já.

– Hoří! – chytil se nešťastník za hlavu. – Hoří! Všechno na popel!

Rozježený Poljanec s nosem poďobaným od neštovic popadl blouznivce za ramena a začal jím třást.

– R invite, prober se! Je to jenom sen! No tak, chlape...

Milý R invit se nejspíš probral, protože ztichl. Vyděšeně po nás přejížděl krhav ýma očima a pot mu z čela jen lil. Zaskřípěly postranice, z jednoho vozu v ykouklarozcuchaná kudúčka a z druhého v yplašení kudúci:

– Co se to tu u všech vašich svatých děje?

– Co by, – ozvala se jako první nabroušeně Kilda, která už měla taseno. – Naši drazí poutníčci zase halekají ze spaní.

– Jen ho tlačí noční můra! – zavrčel třetí morous.Pomenší ramenatý vousáč, kterému patřil ten zdobenýrutlink a co zpravidla nemluvil vůbec.

– A musí při tom tak vyvádět? – odsekla Kilda a začala se chumlat zpět do houně. – Nejsme na posvícení, ale uprostřed černého lesa... 12 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Poďobaný Poljanec si otráveně odplivl a ký vl ke mně svojí ježatou bradou.

– Možná by nemusel bejt tak černej, kdyby se tadypanenka líp starala o oheň...

Kilda mu něco peprného odsekla, jako vždycky musela mít poslední slovo.

– Ctnostná panno, – zahuhlal na mě unaveně kupec Melchior a tentokrát měl pravdu v obojím, – rač laskavě přikládat víc, rádi bychom se ve zdraví dožili rána...

Chtěla jsem něco říct, ale jen jsem se zakoktala.Poljanec mávl rukou a jakoby smířlivě zabručel:

– Jděte spát, o oheň se postarám. Stejně nějak nemůžu zabrat a za chvíli mi začíná hlídka...

Když jsem uléhala, všimla jsem si, jak si Tesla měříPoljance zpod přivřených víček zkoumav ým pohledem.

Lopinovi je všechno jedno

Měsíc se v yloupl z mraků a já tiše plul noční bučinoulehkej jako obláček. Obtíral jsem se při tom o hladký kmeny

buků a cejtil šimrání listů v obličeji. U hromový opratě,

že bych si omylem zas lokl nějakýho Meodina utrejchu?

Najednou jsem mezi stromy zahlídl světýlko a  zamířil

k  němu. Kde se vzal, tu se vzal, na mýtině zalitý měsíčním svitem klečel Sven. Kluk byl v obličeji bílej jako

vápno, rozedranou halenu na prsou celou zakrvácenou

a s dýkou v ruce se skláněl nad kňučícím ohařem. Psisko

bylo probitý skrz naskrz šípama a svíjelo se v předsmrtný

křeči. Zíral jsem na ten v ýjev jako uhranutej. Když pes

dodělal, čeledín ke mně zvedl oči a smutně řekl:


Dr ačí lejno ◆ 13

Až cestou něco zastřelíš, necháme to uzrát... Umímuvařit polívku... Když najdeme pár klouzků, bude ještě lepší...

V tu chvíli mi došlo, že to není Sven, ale Kosťa.Malej usmrkanej sirotek, kterýho jsem zavlekl do V lčího hvozdu a  nechal napospas lapkům. Ze zakrvácenejch prsou mu trčel hrot šípu a z mlází vyšlehly plameny. Po zádech mi přejel mráz a hrůza mě zmáčkla svejmaledovejma pařátama. Oheň vztekle praskal, a  než bys řekl švec, zachvátil celou mýtinu. A pak se z tý v ýhně ozval uštěpačnej ženskej hlas:

– Tak takhle se u vás stará o oheň, panáčku?

Rozlepil jsem oči. Plameny zmizely. Ležel jsem u vyhaslýho ohniště na studený zemi, plášť celej od rosy. Nade mnou stála ta pitomá ženská, ruce v bok a láteřila.

– Jeden v noci všechny budí, druhý si zas ráno vesele chrápe. Opravdu výpomoc k pohledání, páni kupci. Ale když je letos na marburské cestě tak nebezpečno...

Posadil jsem se a prohrábl si vrabčí hnízdo. Asi jsem usnul na hlídce. Bylo mi to jedno. Po Orlohoru mi totiž bylo jedno úplně všechno. Radost z toho, že jsme v y vázli s holým životem a měšcem Jokeditova zlata, v ystřídaly denní chmury a noční můry.

Každej z  nás to snášel jinak. R invit se občas potácel jako mátoha a chrchlal. Že bych mu nějak pomohl, o tom nechtěl ani slyšet. Uzavřel se do sebe a  sotva s  někým promluvil. O to víc o sobě dával vědět v noci. Většinou jen mumlal ze spaní o  strašlivejch stvůrách, který nás všechny sežerou. Anebo jako teď křičel ze sna celej říčnej a klepal se hůř než uštvanej mezek. 14 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Poprv ý se to stalo hned druhou noc na cestě s kudúckejma kupcema a jejich ženskou družinou. RánoVraňan bručel, že mu asi zaškodila slanina, kterou námkuec dal k večeři, protože po soli, známá věc, bejvaj divoký sny. Ale mně se při zapřahání svěřil, že si prej orlohorský čáry v ybíraj svoji daň, a třikrát se při tom přežehnal.Podruhý takhle v y váděl v jednom hostinci při cestě.Krčmář si myslel, že někoho mordujeme, ale milej R invit si ráno vůbec nic nepamatoval. Prej o čem to mluvíme, on že spal, jako by ho do vody hodil. Potřetí jsme mu to už ani neříkali a jen bohové vědí, jestli si vzpomene dneska. Bylo mi ho líto. Ale já na tom nebyl líp.

Vracelo se to hlavně nad ránem. Chasník s  vidlema v zádech. Jako vosk bledej Jokedit, s hlavou nepřirozeně vy vrácenou. A  pak Sven, celej od krve a  schlíplej jako zmoklá slepice. Pohled do jeho v yčítavejch očí stačil, abych se probudil zplavenej jako stará kobyla a nemohl se dočkat rána. Jenže ani po rozednění to nebyl žádnej med.

Mohly za to ty tři ženský.

Kdyby mi před pár tejdny v Orlích horách někdo řekl, že cestu domů do Mladče budu trávit ve společnosti tří krasavic, asi bych se těšil jako malej kluk. Jenže tyhle krasotinky nebyly žádný obyčejný husopasky z vesnice. Pravda, ta plavovlasá nebyla krasotinka vůbec. V lastně v ypadala skoro jako chlap, všude jí bylo plno a nejradši by pořád rozkazovala jako vojvoda. Ta mladší, Gereta, to už bylo děvče jako lusk. Vytáhlá, nohatá, copatá, a když měla čemu, hezky se smála. Nebejt tak zdrchanej, asi bych se před ní začal nakrucovat jako tetřev v toku. Po

Dr ačí lejno ◆ 15

Orlohoru jsem na to neměl ani chuť, ani sílu, a tak jsem

se jí spíš v yhejbal.

A pak tu byla vílenka.

Co jsem komu udělal, že mám na tenhle pronárodtakov ý štěstí? Nargaladin a Neldorin – řádoví bratři, který mě srali, kdykoliv otevřeli hubu. Brelek – v ychcanejzlodějíček, křivej jako skřetí šavle. A teď tahle Tesla či co.Maličká, útlounká, tvářičku jako obrázek, vlasy jako oheň, ale v očích ledovej pohled plnej podezření. Ať už jsemhřebelcoval koně, zapřahal do povozu nebo škrábal zaschlý bláto z loukotí, mohl jsem si bejt jistej, že mě po očku sleduje. Skoro jako by dávala pozor, abych snad kupcům něconeukradl. Ještě to tak! Bylo mi jedno, jestli vezou pytle plný hrachu nebo drahýho kamení. Ale radši bych ten hrách, protože kvůli němu člověka hned tak nezamordujou.

Celej ztuhlej jsem se zvedl ze země a za Kildina lání se odpotácel k mechem obrostlýmu korytu. Kdysi ho tumusel do kmene padlýho buku v ytesat nějakej dobrej člověk. Vílák těžko. Protože když o tom tak přemejšlím, ještěnikdy jsem žádnýho víláka neviděl pracovat. Všichni jenom mleli pantem nebo blbě čuměli nebo obojí. Tahle Tesla taky. A  aby toho nebylo málo, patřil jí krásnej dlouhej luk, toulec obšitej bobří kožešinou a střely s kalenejma hrotama. To všechno jsem jí z hloubi sv ý špinav ý duše záviděl a tím vším mi od prvního okamžiku pila krev.

– Těžká noc, však? – ozvalo se za mnou, zrovna když jsem si cákal studenou vodu do obličeje a funěl při tom jako ježek. Utřel jsem si oči předloktím a  otočil se ke sv ýmu chlebodárci. 16 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

– Musela na mě padnout dřímota, pane kupče, protože obyčejně...

– Navečer bychom měli dorazit k  Opatovu Brodu, – přerušil mě Melchior Jezaj a prohrábl si sv ý tři chlupy na bradě. – Zajdeš s námi k handlířům a pomůžeš nám vybrat nového koně. Včera jsi říkal, že plavka má zanícené kopyto, a co my s takovou?

Hm. Taky jsem říkal, že jestli se takhle mizerně budou o koně starat dál, můžou brzy celý sv ý kupecký živobytí zabalit. Ale zopakovat jsem si to netroufl.

– Spíš bych se bejt váma podíval po pořádným nářadí na čištění kopyt. Pilník, nějaký dláto. Taky novejhřebelec by se hodil. A pytel mrkve, aby se jim nekazily zuby...

– Jářku, půjdeš se podívat s  námi, příteli. S  kuší to, doufám, umíš?

Zamyslel jsem se.

– Jednou mě z ní trefili.

– Výborně, – kudúk nehnul ani brvou. – A teď sipospěš, musíme zapřahat a co nejdřív v yrazit.

Z tábořiště se ozý valo neklidný řehtání a Kildinypovely. Usmál jsem se. Po všech těch sračkách, kterejma jsem si v  poslední době prošel, bylo příjemný bejt zas jednou někde k užitku.

Meoda začíná splácet dluh

Po společné ranní modlitbě kupci práskli bičem, kolazaskřípěla v blátě a povozy se hnuly. Cesta z Hersfeldu do

Marburku byla plná v ýmolů, navíc před pár dny napršelo

a v lese ještě kaluže nestihly v yschnout. Jinak bylo ráno


Dr ačí lejno ◆ 17

jako malované. Slunce se probíjelo skrz koruny stromů,

ptáci v yzpěvovali a ve vzduchu bylo cítit blížící se léto.

Tohle všechno jsem si mohla v ychutnat, protože jsem se

vezla na voze a  nemusela se plahočit v  blátě jako ty tři

můry a zbytek slavné Vukogvazdské družiny.

A to jenom proto, že jsem byla kudele. Kupci se totiž ke mně chovali s úctou. Melchior, starší, sušší a přísnější, jednal vždy odměřeně. Ale jeho mladší bratr Hartun, hřmotnější a bodřejší, se na mě občas i usmál. Ano,pořád jsem byla v jejich očích něco jako zbloudilá ovce, ale dávali mi jasně najevo, že jsem jejich zbloudilá ovce, které se navíc cestou světem zřejmě nějak podařilo zkrotit smečku vlků. Občas jsem se při pohledu na Grogaklejícího po kolena v blátě u postranice musela pousmát, jak se to celé najednou otočilo. Dřív jsem klopýtala za těmi nekňuby já, a teď jsem se vezla jako nějaká paní.

Hartun sedící na kozlíku si začal pobrukovat nějakou pobožnou písničku ve starém jazyce. Styděla jsem se, že rozumím jen každé druhé slovo. No, spíš každé páté. U nás v Plotici nepanovala tak přísná věrouka jako u kudúků ve velkých městech. Tam se prý modlívalipětkrát denně, každý týden si při bohoslužbě připomínali v yhnání ze Svaté země za jezerem, kořalky se nedotkli, jak byl rok dlouhý, a  podle graselského ritu nasolovali všechno maso, aby ho očistili od krve. Pravda, náš kněz Levonděj pálenku taky zapovídal. Jenže do Plotice často přicházeli lidé pro uhlí, které jsme pálili ve velkém, a také pro kolomaz, co jsme z něho v yráběli, takže našinejednou přičichli ke kalíšku wizimirské hořké a sem tam si 18 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny dopřáli i  jelítko či jitrničku. Já ale teď cítila, že to bylo špatně. Dlouho jsem přehlížela boží nařízení a zle se mi vedlo. Přesto nade mnou milosrdný Pán držel ochrannou ruku, dovolil mi v ykonat velké věci a  ráčil mě pro budoucí zachovat. A tak nastal čas začít splácet svůj dluh. Proto jsem se poctivě modlila, kdykoliv bratři Jezajové zastavili a spustili z vozu v yšívané modlitební plátýnko. Protože co si budeme povídat: vézt se na voze a spát mezi pytli s pící a zásobami bylo mnohem lepší než na tvrdé a mokré zemi.

Dnes v  noci bychom ale všichni měli přespat ve formanském hostinci u  Opatova Brodu na řece Marše, za kterou prý leží panství arcibiskupa z Marburku. Bylo už načase. Potřebovali jsme doplnit zásoby, promazatdrhnoucí osy kol a opravit ta rozklížená. Výsměchem osudu bylo, že náš náklad tvořily dva sudy plné kolomazu. Když už jsem to skřípání nemohla poslouchat, navrhla jsemJezajům, aby jeden otevřeli.

– Nic se otevírat nebude, – řekl stroze Melchior a  já pochopila, že na zboží se nesahá. A to i přes to, že kupce po cestě každou chvíli trápila nějaká svízel. Sotva jsme v yjeli z Hersfeldu, vjeli jsme do v ýmolu a praskly při tom hned tři loukotě. Během čekání na koláře nás zastihl prudký lijavec a na druhý den kupci zjistili, že se jim do pytlů s hrachem dala plíseň. K dovršení všeho bylasilnice před posledním hostincem rozbahněná hůř než vyuštěný rybník, takže kousek, který bychom jinak měli za hodinu za sebou, jsme zdolávali půl dne. Kupcipráskali bičem, koně ržáli, chlapi kleli a tlačili. Tři můry a já

Dr ačí lejno ◆ 19

jsme mlčky zíraly na to boží dopuštění, jen hubatá Kilda

občas kamarády zablácené od hlav y až k  patě pobídla.

Myslela si o nás, že jsme budižkničemové. Ale taky byla

ráda, že do bláta nemusí a že chlapi nakonec těžké vozy

v yprostili.

Dnes ale až na těch pár kaluží byla cesta dobrá a každý se těšil na teplou lázeň nebo něco lepšího k pití. V čele průvodu, před vozem, který kočíroval starší z bratříJezajov ých, šla jako vždy Kilda s v ytáhlou Geretou. Drobná vílenka se naopak držela u našeho vozu, který řídilHartun, a zádumčivě pozorovala okolní les. Z druhé strany se ploužil Grog, kterého jsem poslední dny nepoznávala. Kdysi rázný chlap po setkání se třemi ozbrojenýmiženskými zplihl a  v yklidil pole tomu ukecanému neštěstí. Byla to teď Kilda, kdo u  ohně v ypravoval veselé vojenské báchorky, po krčmách pil pivo jako starý hleditruňk a  klel jako mistr koželuh. Náš průvod uzavírali R invit a Lopin, kterým taky do řeči dvakrát nebylo a jen mlčky překračovali koňské kobližky.

Cesta se vinula lesem mezi kopci a  k  polednímu kudúci zastavili u  pramene pod v ysokou skálou. Trochu

připomínala naši tvrz ve V lčím hvozdu, a když jsem tak

koukala na Lopina, nebyla jsem jediná, koho to napadlo.

Slezla jsem z  vozu, abych si trochu protáhla kosti. Pod

skálou se rozkládalo opuštěné tábořiště a  nad studánkou byla do pískovce v yrytá všelijaká znamení. Hlavně

zkřížené koňské hlav y, co v  tomhle kraji trčely snad

z  každé střechy, ale také litery, které tvrdily: O  swatku

swatej Worszili my dwa sem s  chutí nachczili. Podepsáni


20 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Hegel a Manfred Wousaczowe. Na pramenitou vodu mě

rázem přešla chuť, ostatním jsem ale osvěžení nekazila

a upřímné doznání raději nahlas nečetla. Po skromném

obědě a modlitbě jsme v yrazili dál.

Do formanské hospody před Opatov ým Brodem jsme dokodrcali ještě za světla. Hrázděné patrové stavení, pěkně nabílené vápnem, stálo přímo u  břehu řeky, ze které usmrkaní kluci v ytahovali vrše s pstruhy. Město už bylo na dohled asi míli po proudu. Povozy vjely do dvora, nahrnuli se k nim čeledíni a naši chlapi jim pomáhali s vyřaháním. Kupci slezli z kozlíku, tři můry popadlyz prvního vozu okovanou truhlici a všichni společně zamířili do šenku. V Drangenu se totiž všude platilo předem.

– Kdybych chtěl být čeledín, – zahudral Skán, když se za pěticí zavřely dveře, – mohl jsem rovnou zůstat v  té pitomé komendě.

– Co se čílíš? – ušklíbl se Lopin, který měl Grogaposlední dobou plné zuby. – Hlady netrpíš, meč máša chodíš si po světě svobodně. Nic z toho u rytířů nebylo.

– Ale taky se tam před tebou nenakrucovaly tři panenky v  rystuňku a  nekoukaly na tebe jako na posledního štolbu, – zavrčel Grog a vztekle mrsknulchomoutem do sena. – Vždyť i ti prašiví kudúci se k nám chovají uctivěji, nezdá se ti?

Pak si všiml, že poslouchám i já, a nevrle mávl rukou:

– Vždyť víš, ženská, jak to myslím! Tebe máme rádi, i  když si vezeš prdel na voze. Ale ty harapanny mi leží v žaludku. To je přece proti božím záměrům, – zašilhal po R invitovi, – nebo ne?

Dr ačí lejno ◆ 21

Ale Vraňan už mlčky odváděl kulhavou kobylu do

maštale. Mezitím z hostince v yšel Melchior Jezajs Kildou, která na Lopina zahulákala přes celý dvůr:

– Chop se kuše, mládenče, jdeme se podívat na koníčky. A  hni sebou, ať jsme do tmy zpátky, mám žízeň jako trám!

Grog loupl očima po Lopinovi a na půl huby zahučel:

– Svatá pravda, to u rytířů nebylo...

Popřála jsem těm třem dobré pořízení a v ydala se taky do šenku. I já měla žízeň, ale ze všeho nejvíc jsem se těšila na polívku. Hrachovou.

Rinvitovi se rozsvítí

Stál jsem ve stáji, hladil mohutný koňský krk a zamyšleně

pozoroval unavená zvířata, která do sebe soukala seno

nebo lemtala vodu ze žlabu. Duchové skal, vody a větru!

I já byl k smrti unavený, ale oddech se zdál býtv nedohlednu. Čím víc dní uplynulo od našeho útěkuz gotenberského popraviště, tím roztěkanější byly mé myšlenky

a tím hrozivější vidiny mě sužovaly. Nejradši bych strčil

rozpálenou hlavu do žlabu taky, jenže to už by mě měli za

blázna i ti koně.

– Dáš si taky pivo?

Ve vratech stál Lopin, v rukou dva korbílky. Ještě že jsem ji tam nestrčil.

– Dám, – pokusil jsem se o úsměv. – Aspoň se trochu zchladím.

Posadili jsme se na vůz, upíjeli nasládlý moka pozorovali místní čeleď při práci. Podomek štípal dříví, jiný pře- 22 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny hazoval seno vidlemi a malá husopaska zaháněla kejhající hejno do dvora. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a od řeky vál příjemný vítr.

– Napadlo tě někdy, že měl zemřít Grog místo Jokedita?

To neřekl Lopin, ale já. Sám nevím, jak to ze mě vyadlo. Leč hříšná myšlenka mě trýznila dnes a  denně. Ruch ze dvora ustal a ozvalo se zašeptání:

Nevím. Proč jsi raději nezemřel ty?

Trhnul jsem sebou – na voze jsem seděl sám! Duchové skal, vody a  větru! Zděšeně jsem v yskočil a  udeřil hlavou o trám, jen to zadunělo. Sevřel jsem si naraženétemeno a  v  předklonu tiše skučel, dokud největší bolest neodezněla.

– Co to tu v y vádíš, bratříčku?

Před vozem stál čeledín, který před chvílí venkupřehazoval seno, v ruce vidle a potměšile se na mě zubil. Lopin nikde, korbely nikde, jen na dvoře divoce kejhaly husy.

– Kdybych ti měl v yprávět, – chechtal se podruh, – kolikrát já křísnul šiškou o  hambalky. Snad máš stejně tvrdou palici...

– O moji hlavu neměj strach, – zamumlal jsem. Stačí, že ho mám já, dodal jsem v duchu. Slezl jsem z vozua nejistým krokem zamířil ze stáje. Teprve na dvoře jako by se mi rozsvítilo. Lopin přece před chvílí odešel s kupcem za koňskými handlíři! Copak jsem se už dočista pomátl na rozumu?

V hostinci bylo rušno a rozložitý krčmář se měl coohánět. Místní hulákali jeden přes druhého a potahovali při

Dr ačí lejno ◆ 23

tom z dýmek tak, že se povětří dalo krájet. Z trámů visely

copy česneku a  cibule a  na podlaze z  udusané hlíny se

tu a tam leskly loužičky, to jak některý z hostí rozlil svůj

mok. Hartun Jezaj se svou družinou seděl až úplně v rohu

a cpal se zelím z velké mísy. Medovlasá Gereta na mě přes

nálevnu nesměle mávla lžící a já si přisedl ke stolu.

– Bratr by mohl dobře pořídit, – zabručel kupec a otřel si rukávem nálev z vousů. – Dnes tu mají nějaký svátek.

– Snad ne svaté Voršily? – Meoda neklidně přičichla ke svému poháru.

– Vím já? – zamumlal polohlasně kudúk. – V  těch

všech svatých aby se kozel v yznal. Každý den slaví jiného, každé město má svého...

– Hej, pane bratře! – ozvalo se za námi. – Zavdej si s námi! Co takhle korblík piva nebo klovásku, nechceš?

Od vedlejšího stolu hulákalo několik rozjařenýchmládenců a posměšně zvedali své poháry směrem ke kupci. Har tun Jezaj se zamračil, ale neohlédl a znovu zaryl lžíci do zelí. To už byl u stolu krčmář s další mísou, ve které se třásly kusy skopového. Začaly se mi sbíhat sliny.

– Dnes tu máte ale veselo, hospodáři, – ukázal kudúk lžící přes rameno.

Krčmář jen nadzvedl obočí a omluvně zabručel:

– To víte, ševcovští tovaryši. Horké hlav y, samétaškařice v ymýšlejí...

– To jsou mi teda móresy! – v ykřikovala zrovna jedna horká hlava. – Tady ho zvou na truňk, a on se ani neotočí!

Kupec loupl po krčmáři očima, odstrčil mísu, vstal a se strojeným úsměvem se otočil k tovaryšům. 24 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

– Co vás nemá, milí učedníci! Jen by mě ani ve snu nenapadlo, že ráčíte zvát mě. Buďte proto od té dobroty a  vzkažte sv ým ctěným mistrům, že vás ještě mají co učit, neboť u nás v Daretě každé škvrně ví, že půlčíkům kudúcké víry jsou kvasné truňky, krvavé maso i klovásky zapovězeny. Musím tedy vaše šlechetné pozvání zkormouceně odmítnout a odebéřu se raději do své komůrky, abych se za vás pomodlil k našemu milosrdnému Pánu.

S těmito slov y se kudúk otočil na patě, popadl z mísy kus skopového, ušklíbl se na nás a v ydal se k hostinským pokojům. U stolu zavládlo ticho. Osmělil jsem se a natáhl ruku k míse s masem, jenže stejný nápad měla i Gereta. Naše prsty o sebe kleply a oba jsme v rozpacích ucukli.

– Až po tobě, – zapýřila se.

– Kdepak, jen si posluž, – zabručel jsem.

– Vy než se domluvíte, tak to všem v ystydne! – ozvala se rázně Meoda a vrazila ruku mezi kouřící kusy masa. Po ní si posloužil Grog, nato Tesla. Pobídl jsem očima Geretu, a tak na mě zbyl ten nejmenší a nejšlachovitější kousek.

– To často... takhle... dorážejí? – zeptal jsem se po chvíli soustředěného žv ýkání, zatímco jsem doloval ze zubů kus kližky.

– Často, – zahuhlala s plnou pusou Gereta, – a někdy ještě hůř. V  Drangenu kudúky v  lásce nemají. Tady to ještě ujde, ale na severu po nás leckde házeli i kamení...

– A já si říkal, k čemu tak malý náklad potřebuje tak velký doprovod, – zkusil jsem se poprvé usmát napůvabnou vílenku, ale ta mi pohled ani neoplatila.

Dr ačí lejno ◆ 25

– Zboží moc nevezou, to je pravda, – přiký vlamedovláska. – V Hersfeldu prodali všechnu potaš a olej, zpátky brali jen kolomaz.

– Hlavně že zlata mají dost, – zabručel Grog. – Měly jste s tou truhlou co dělat.

– Aby ne, – ztišila dívka hlas. – Však ho také po nich chtějí všude.

– Myslíš kudúckou berni? – vzpomněl jsem si na Toran.

– Jo, tu taky. Ale je toho víc. V lastně pořád něco. Mýtné, mostné a tyhlety... nepředvídatelné v ýdaje.

S plným břichem se mi krapet zlepšila nálada. Znovu jsem zkusil štěstí a otočil se k Tesle:

– A jak dlouho už s nimi putujete?

– Od dubna, – odpověděla místo vílenky Gereta. –

Když jsme v yráželi z  Darety, na horách byl ještě sníh.

Prošli jsme Drangen od severu k jihu a cestou zajeli i do

Blatredu.

– Ř íkáš, – ozvala se znovu Meoda, – že koncempražníku bychom mohli být ve Vitoljubsku?

– Kdy že? – zvedla obočí Gereta.

– Myslí červenec, – v ysvětlil světák Grog. Jménaměsíců se mnohdy lišila kraj od kraje.

– Spíš až na dožínky. Kilda říká, že přes léto sev Rašachu i  Godurvaldu rojí lapkové a  kdejaká další havěť. Opatrnosti prý není nazbyt a  cesta se protáhne. A  co vlastně přivedlo do Hersfeldu vás?

Strojená lhostejnost zaváněla neukojenou zvědavostí. Odpovědět jsme naštěstí nemuseli. Od vedlejšího stolu k nám přivrávorali dva rozjaření tovaryši, mávali poháry 26 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny a rozlévali při tom pivo na všechny strany.

– A  co v y, panenky? – zubili se přiopile na Geretu s Teslou. – Ani v y se s náma nenapijete?

Gereta si neklidně poposedla a zašilhala po Tesle. Ta se dál tvářila, jako by ji ze dřeva v yřezal. Mládenciusoudili, že u vílenky jim pšenka nepokvete, a dál se věnovali jen medovlásce:

– Pročpak si náma nezavdáš, krásná panno? Snad ti není ten pohanský záprtek milejší než my? Dva hoši jako k vět! Co?

Postřehl jsem, že Grog přimhouřil oči a sevřel pěsti. To nic dobrého nevěstilo.

– Hej, Hermku, vidíš to?

– Vidím, Rolfku. Přitáhne s kudúckou špínou, ale se slušným člověkem se nepoveselí!

– Nech být, Hermku! Nechce, bude chtít jiná! Tahle láryně ať si s  těmi pohanskými kozly líhává a  zaskrslé pancharty jim rodí...

– Drž už hubu, prťáku zv yjebená!

Než se kdo nadál, Grog v yskočil z lavice a držel mluvku pod krkem. Sám nevím proč, ale v tu ránu jsem stál nanohou taky. Neurvalý tovaryš zrudl, protože Skán měl sílu, zatímco ten druhý zbledl a začal křičet na celý šenk:

– Lidi, vidíte to? Cizáci se tu po nás sápou! Přece to tak nenecháte!

Nato Grog Rolfka pustil a  Hermkovi jednu ubalil. Hoch jako květ se bez hlesu zřítil na stůl sv ých pobratimů, z nosu krvav ý lívanec. První tovaryš se osmělil, ale zřejmě ne dost, protože místo na Groga se vrhl na mě.

Dr ačí lejno ◆ 27

Dostal jsem tučný záhlavec, jen to luplo, ke své smůle si

ale švícko v ybralo místo, které mi před chvíli počechral

trám ve stáji. Zatmělo se mi před očima bolestí a vzteky

jsem zařval jako medvěd. Popadl jsem milého prťáka pod

krkem za halenu a smýkl jím k zemi. Byl bych se do něj

pustil pěstmi, ale to už krčmář držel obušek a křičel na

celé kolo:

– Rychle k  bráně pro drabanty! Přece mi nenecháte šenk rozbít!

Do města se ale nikdo nehrnul. Hosté melu zvědavě pozorovali a trousili bodré poznámky:

– Šenk to v ydrží, ale na švícko bych nevsadil anizlámanou grešli!

– A to já zas jo! Až v ytáhne šídlo a dratev, potečečervená proudem.

– Zatím mu teče jen do bot. Asi je špatně v ysmolil,lajdák neumná! Kopni ho do verpánku, cizinče!

Zatímco místní hýkali smíchy, mládenec, kterého jsem prve srazil, se chystal vstát. Rozkurážený Grog mu s chutí šlápl do obličeje a zvolal na celou krčmu:

– Ještě někdo si chce o naše panenky otírat hubu?

Brodští ale byli veselé kopy.

– Já bych si o ně otřel něco jinýho...

– Co bys utíral, Hanzi, vždyť už ti nic neteče.

– I poteče, povídám! Šídlo, dratev a červená proudem!

V tu chvíli se do krčmy prodral nevěřícně zírajícíMelchior Jezaj a za ním Lopin a Kilda. Kupec při pohledu na to dopuštění strnul, ale pak se uctivě uklonil, ve tváři bílý jako svíce. 28 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

– Omlouvám se, hospodáři, za svoje nezvedené služebnictvo. Všechnu škodu nahradím a každému z tv ých hostí zaplatím žejdlík kontrajckého, ať je vidět, že sidobrých pravověrců ze srdce vážím!

Grog se zatvářil, jako by mu uletěly včely, a nevěřícně se otočil k našemu stolu:

– Co to má u všech rohatých znamenat?

Meoda kulila oči. Gereta se tvářila jako zmoklá sleice. Jen Tesla nehnula ani brvou a potichu utrousila:

– Nepředvídatelné v ýdaje.

Tesla cítí potíže

Povozy bubnovaly do noci, kola zpívala v kalužícha Nebeská paní posela rozblácenou cestu tisíci stříbrných

třpytek. Tak nějak by to jistě popsal Nen Tirion, dvorní

básník knížete birklundského, který nás každý čtvrtý den

v  týdnu učil veršotepectví. Liboval si v  arhijské tříslabičné stopě a  vzletných podobenstvích. Jediné přirovnání, které při pohledu na toho nadutce pokaždé napadlo

mě, bylo „slizký jako had“.

Skládání unylých veršů zdaleka nebylo vše, co novicky ve Zlatém Vřetenu čekalo. Po vzoru svaté Jorveny, zakladatelky řehole, jsme musely ovládat ještě zpěv, hru na loutnu, předení lnu, tkaní látek, v yšívání, ranhojičství, bylinoznalství a  lukostřelbu. Devět ctností nám bylo vtloukáno do hlav y několik dlouhých let, aby se nakonec ukázalo, že jen ty dvě poslední měly nějaký smysl. Dívky, která dokáže prostřelit hruď na pět set kroků, si lidézpravidla považují o poznání víc než nějaké zpívající přadleny.

Dr ačí lejno ◆ 29

Ač se bratři Jezajové snažili, seč mohli, roztržku se jim urovnat nepodařilo. Krčmář se nechal koupit snadno, ostatně žádná velká újma mu nevznikla. Horší to bylo se zbitými tovaryši. Před biřici, dorazivšími z města,halasně v ykřikovali, že v ýtržníci musí do šatlav y a kudúky ať prý rovnou utopí v řece. A tak Jezajové museli udělat jediné, co jim zbý valo. Podplatit velitele drabantů.Nebyla jsem toho svědkem poprvé. Lidé jsou prodejnástvoření. Jakmile tlustý měšec nenápadně změnil majitele,kaitán se otočil na patě a obořil se na pov ykující učedníky:

– Ticho, v y darebáci! Však já dobře vím, kdo nám tu po krčmách rozbroje v y volává! Není to tak dávno, co jste se rvali U Caletníků s pekařskými. Buďte rádi, že do té šatlav y nevsadím vás!

Mládenec s rozbitým nosem začal hudrat, ale drabant ho ok řik l:

– Stul kabelku, povídám! A kliďte se mi rychle z očí, sic se začnu v yptávat, kdo načmáral na zeď konventu ty chlupaté malůvky! Abatyše z  toho měla týden ujímání a  některé sestry prý chytil fantas a  doteď leží v horečkách! No tak, holoto! Ať už vás tu nevidím!

Kupci se zbavili poškozených, ale v  krčmě jsme už

zůstat nemohli. A  tak jsme za tmy přebrodili mělkou

Marchu, městu se obloukem v yhnuli a pokračovali mezi

poli po marburské cestě. Takhle si dnešní večer nikdo

nepředstavoval. Kupci se mračili a vztekle práskali biči

do tmy. Ti noví se ploužili jako zbití psi. A Kilda šlapala,

hryzala se do spodního rtu a mlčela jako hrob. Což nikdy

nevěstilo nic dobrého.


30 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Podívala jsem se po očku na Geretu. Bylo znát, že si to v yčítá. Jako by mohla za to, že se nějací hlupáci opilia začali jí dělat návrhy. Jako by byla její chyba, že se toho jiní hlupáci chytili. U Nebeské paní, sestřičko! Vypadá to, že se stydíš za všechno ženské, co v tobě je, a považuješ si jen toho, čím se můžeš měřit s muži!

Přitom toho uměla dost. Viděla jsem ji posekatv šarvátce chlapa tak, že z  něj odpadávaly kusy masa jako z  malomocného. Při pití piva držela krok s  Kildou celé tři žejdlíky, zatímco mně bylo do zpěvu už po půlceprvního. A taky se snažila klít, i když jí to moc nešlo, protože byla dobrá duše a těm klení nesluší. Ale přes to všechno a leckdy neotesané chování to byla hlavně hezká holka s velkým srdcem a dlouhýma nohama. Díky nimpůsobila neohrabaně a roztomile jako právě narozené hříbě. Často jsem si při pohledu na ni a na Kildu říkala, jaké to úradky nebes svedly na jednu cestu tři tak rozdílné ženy.

Nevím, jestli na to ty dvě vzpomínaly tak často jako já, ale potkaly jsme se minulého léta ve Cmuntu. Kilda a Gereta byly na cestě s kupci, já na útěku z Birklundu. Bez cíle, se sluncem nad hlavou, ale s mraky v duši.Přidala jsem se k  nim a  od té doby byla šťastná. Naše neravděpodobné sesterstvo spolu putovalo už skoro rok a pouto, které mezi námi vzniklo, se zdálo pevnější než vazby pokrevní. Ano. Skoro rok jsem žila v domnění, že jsem našla svoji novou rodinu. Že bychom jedna zadruhou položily život. Že nás nic nerozdělí. Ale dnes večer v hostici jsem si všimla pohledu, jakým Gereta častovala černého chlapa, kterého sužovaly noční můry a který po

Dr ačí lejno ◆ 31

mně tu a tam pošilhával. Ř íkali mu R invit, sám v ypadal

jako morous a já pochopila, že s ním přišly potíže.

– Prrr! Ajta, ajta! Prrr!

Povozy zastavily na louce, za kterou se cesta stáčela do kopců. Nemělo smysl vjíždět na noc do lesa. MelchiorJezaj slezl z kozlíku a pokynul nám, abychom seshromáždili kolem něj. Bylo ticho, noční vítr čeřil okolní trávu jako hladinu řeky, na nebi zářilo oko Nebeské paní a já v duchu proklínala Nena Tiriona.

– To, co se dnes večer stalo, – začal zachmuřeněkudúk,  – se už nesmí opakovat. Nikdy. Je všem jasné, co

říkám?

Všichni se podívali na ramenatého bijce jménem Grog, který se opíral o svůj dlouhý rutlink. Chlap se zamračil a odplivl si. Místo něj schlíple promluvil R invit:

– Jen jsme hájili vaši čest...

– Čest?! – zasyčela Kilda, ve které to vřelo celou cestu. – Co je tobě do naší cti? Co ty vůbec víš o naší cti? Starám se snad já o tu tvoji? Ne, a ani mě nezajímá, jestli vůbec nějakou máš!

Černý chlap sebou trhnul, jako by ho uštkla zmije, a Grog se vztekle na Kildu obořil:

– Nestačí, že si na nás celou dobu otvíráš hubu ty, ale teď ještě i usmrkaný prťák? Všechno si líbit nenechám!

– Ale necháš! – Kilda se ovládala z  posledních sil. – Necháš si líbit, i kdyby ti do piva nachčili! Protože za to dostáváš žold!

Pak zmlkla, odhrábla si vlasy z čela a zastřenýmhlasem pokračovala: 32 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

– Kudúky leckde nenávidí a zhusta jimi pohrdají. Ale my jsme v očích lidí ještě horší. Jsme zaprodanci. Zrádci pravé víry. Úplatná špína, která pohanské verbeži pomáhá v nekalých obchodech. Nadává nám každý, kdo má na to kuráž. Ale naší prací je, aby zůstalo jen u nadávek. Protože kdybych měla vytahovat zbraně pokaždé, když si o mě kdejaký usmolený šubrt otře svoji smrdutou držku, nedělala bych nic jiného.

– Možná tobě to nevadí, – zavrčel vzpurně Grog, – ale já jsem Skán! Já si na hlavu srát nenechám!

– Tak dost! – vložil se do besedy rozšafný Hartun. – S takovou nás opravdu zavřou, nebo rovnou pověsí!Myslel jsem si, – obrátil se k bijci, – že se nám tvůj meč bude hodit. Ale zatím jsi nám jím udělal jen díru do měšce.

– Peníze vám strhneme ze společného žoldu, –oznámil suše Melchior. – Jak si ho pak rozdělíte, to je vaše věc.

Zmínka o  zkrácení odměny zabrala. Grog zmlknul a  R invit jen unaveně přiký vl. Do ticha promluvil třetí chlap, v náručí otep klestí z vozu:

– Tak já asi rozdělám oheň, ať je nám veselejc...

Ale Kilda ještě neřekla všechno, co měla na srdci. Vztekle v yrazila Lopinovi otep z  rukou a  namířila na Groga v ýhrůžně prst:

– Nestojíme o vaši pomoc! Je to jasné? My se o sebepostarat umíme! Pivo, lázeň, píce, o to všechno jsme kvůli vám přišli! A Marburk je ještě nejmíň týden cesty. Kdo ví, kdy tam s tou kulhavou kobylou vlastně dojedeme!

– Můžu já za to, že pohanský verbeži nov ýhoneprodali? – mračil se zarostlý Poljanec.

Dr ačí lejno ◆ 33

– Můžeš nebo nemůžeš, co na tom sejde? – láteřila dál Kilda. – Jste banda budižkničemů a darmožroutů, kteří nás hned na první štaci zatáhli do šlamastyky! Už od první chvíle jsem věděla, že z vás nic dobrého nekouká!

Zdobená čepel rutlinku se zaleskla ve světle lunya ramenatý chlap znovu zavrčel:

– Važ slova, panenko. Jsem žoldnéř Grognar z města

Nystadu. Kudúcké kupce jsem doprovázel, když ty jsi

ještě honila kachny po dvorku. Plavil jsem se po Vesaru, bojoval s asterskými likedélery a prosekal seČarohvozdem. Všechno zlato, co mi v životě prošlo rukama,

jsem si poctivě v ydělal nebo ukořistil, a  žádná špinavá

čubka, – plivl Kildě pod nohy, – mi nebude nadávat do

darmožroutů!

Kilda se na okamžik zarazila, ale pak tasila taky.

– Je mi jedno, co jsi zač a co máš za sebou, – řeklaledo v ým hlasem. – Nezajímáš mě, ani co by se za nehet vešlo. Myslíš, že jsi první chlap, co na mě v ytahuje zbraň? Aby ne, – ušklíbla se, – když nic jiného na mě v ytáhnout nemůžeš!

Skánský žoldák zařval jako tur a ohnal se mečem. Ťal obloukem svrchu a Kilda s námahou ránu zastavila svojí čepelí. Zvuk řinčícího kovu přehlušil v ysoký hlas:

– Tak dost!

Mezi oba bijce vtrhla jako velká voda malá kudúčka. Založila si ruce v bok a spustila:

– Copak jste už nadobro přišli o rozum? Posloucháte se vůbec? Ty, Grogu, se hleď krotit! Nemůžeme se vadit v každé krčmě, jinak to s námi zle skončí. A ty, můro 34 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny jedna můrovatá, – zašermovala buclatým prstem Kildě pod nosem, – když už mluvíš o otírání huby, přestaň si otí rat tu svoji o nás. Vydrž to aspoň den a všem nám bude líp! Možná bys chtěla, aby s vámi jela švadrona sličných rejtarů, ale chyba lávky! Takové si najímají jinačí páni! Tihle chlapi, – ukázala na své druhy, – možná v ypadají jako čerti a smrdí jako staří kozlové...

– Hej! – ozval se dotčeně Lopin.

– ... ale jsou to ti nejlepší přátelé! Myslíš, že to samineznáme? Kam přijdeme, tam nám nasazují psí hlavua někdy rovnou i oprátku. Před pár nedělemi mě chtěli upá lit jako vích slámy, protože jsem kudúčka! Ale tihle třinelenili a v ysvobodili mě přímo z hranice před očima celého města! A co víc, přišli při tom o svého nejlepšíhokamaráda! – půlčice se zajíkla a chvíli popadala dech. – Proto se nerač hněvat, milá Kildo, že mají občas náladu pod psa nebo že jim nevoní, když si na ně otvírají hubu. Ale nejsou to ani budižkničemové, ani darmožrouti! Tak už herdek schovejte ta mečiska, nebo vám je zabavím! Viděla jsem dost krve a utrpení a o další nestojím!

Meoda zmlkla, bradu vzpurně vzhůru, v  očích slzy. Kupci si vyměnili nenápadný pohled. Kilda sklonilačeel jako první:

– Máš jazyk ostřejší meče, děvče. S  takov ým se do křížku pouštět nebudu.

Skánský žoldák chvíli váhal a nakonec zaklel:

– Čert aby to spral!

Vztekle mrštil rutlink do tráv y a oko Nebeské paní se zalíbením pohlédlo na čepel zdobenou jezerním písmem. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a největší vatrav obřadišti byla přichystána. Ještě zbý valo postavit tři menší a  nakreslit kolem hlavního ohniště do země kolovrat. Hernovic mladnička zrovna přinášela ostatním dívkám náruč plnou černobýlu, aby si jej mohly společněs dalšími květinami vplést do vlasů.

Těsně před západem slunečního kotouče se chasa

chytne v kruhu za ruce a začne zpívat o radostechkouad lového večera. Tři nejzdatnější mladíci zapálí ohně,

kněz požehná medov ým mokem plamenům a vzdá úctu

Sétvalovi, bohu slunce, deště a plodnosti, i jeho ženě

Kirje, paní vod a všeho čistého.

Zdárný průběh léta i úrody bude zajištěn, a sotva kněz odejde, chasa se oddá upřímnému veselí. Oheň bude nutné udržovat po celou noc a s ním i radost z rozpuku života. Muži i ženy odhodí bázeň i šat, chytí se za ruce a společně budou přeskakovat plameny. Někteří se pod plachetkou noci v ydají do lesů hledat mocný lístekkapradiny. Za svítání však musejí být všichni zpět. 36 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

I zboží krehštajnské o letním slunovratu podléhákouadlov ým radostem a sluneční sílu velebí. Avšak varikaždému, kdož by sám chtěl v lesích kouzelnou kapradinu hledat. Nejeden podivný potvor mezi stromy se toulá, ne jedna beštie pluje nebem za nocí.

R invit proklíná kudúckou vynalézavost

Nebe bylo bez mráčku, slunce připalovalo a  dobří lidé

marburští smrděli jako bečka shnilého zelí. Prodíral jsem

se za Lopinem davem zpocených měšťanů, rukávem sizacpával nos a dával pozor, aby mi v té tlačenici nějaký šibal

neodřízl měšec. Zlaťáky po Jokeditovi tížily a pomyšlení

na mrtvého přítele drásalo v prsou jako zubatý odřivous.

Tím víc, že v Marburku by se Jokeditovi líbilo.

Město se rozkládalo kolem skalnatého pahorku v ohybu řeky Marchy. Nad špičatými doškov ými střechamihrázděných domů se tyčil arcibiskupův hrad. Při pohledu na čtyřboké cihlové věže jsem se bezděky přežehnal. Jedné z nich – bohové vědí které – se říká bergfrít. To slovo jsem poprvé slyšel z úst gotenberského kata a nezapomenu na něj do smrti.

Kdo čekal, že v  sídle preláta bude lid zbožnější než jinde, musel být zklamán. V Marburku byla krčma snad na každém rohu a  pivo tu teklo proudem. Po orlohorských zkušenostech jsem se však ve městě necítil dvakrát nejlépe a na osvěžení hrdla stejně nebyl čas.

Když jsme včera odpoledne přijeli k  městu, Jezajové nás ubytovali v hostinci na v ýtoni před branami. Sotva jsme zaopatřili koně, ostatní šli zahnat žízeň. Mě nohy

Dr ačí lejno ◆ 37

zanesly na břeh do stínu šumících topolů. Posadil jsem se

do tráv y. Pohled na rychle tekoucí, temně zelenou vodu,

ze které se tu a  tam v ynořil kus plovoucího dřeva, mě

uklidňoval. Místo stesku jsem cítil podivnou naději, že

snad i naše strázně postupně odplaví čas.

Orlohor nás všechny změnil, o  tom nebylo pochyb. Jako bych v té zemi nechal kus duše. Přes den mě tížilo na prsou a v noci mě tlačila můra. Věci, které mě kdysitráily, se teď zdály liché. Bylo mi jedno, co budu jíst a kde budu spát. Naopak jsem se strachoval o to, co jsem měl dřív za samozřejmé. Ze všeho nejvíc jsem si přál, aby se zpoza stromu v ynořil Jokedit, živ ý a zdrav ý, rozesmátý...

– Ty se nepůjdeš napít?

Zpoza stromu se v ynořila Gereta, na nose pihy a pod nimi nesmělý úsměv.

– Co že tu sedíš tak sám? – zeptala se a přisedla si vedle mě. Pokrčil jsem rameny. Jindy bych se ji možná snažil odbýt žertem, ale dnes jsem neměl náladu.

– Jezajové shání prám, který by nás dostal přes řeku, – pokračovala, jako bych s ní právě zapředl družný hovor. – Nechce se jim platit mostné. Ale mají smůlu, radní prý vorařům zakázali převážet na druhou stranu.

– Co to znamená? – bylo mi hloupé mlčet dál.

– Že budou muset cálovat nejen mostné, ale i zaprůjezd bránou.

– To se taky platí? – podivil jsem se.

– Aby ne, – usmála se dívka a hodila do vody oblázek, který žmoulala v ruce.

Jestli jsem se nedávno podivoval nad tím, k čemu mají 38 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny kupci takovou družinu, toho dne jsem to z  Geretiných slov konečně pochopil. Jezajové vezli kromě těžkých sudů s kolomazem také peníze. Hodně peněz. Chtěli je totiž po nich všude. Ungelt, tedy obyčejné clo, hradil ve městě každý kupec. Kudúci jako pohani však navíc ještě tak řečený haubgelt. Aby se jim v ýdaje vrátily, šetřili, kde to jen šlo. Silnicím, na kterých se v ybíralo mýtné, se vyhýbali a raději se trmáceli oklikami přes hatě. Abynemuseli platit za vjezd do měst, nechávali vozy před branami a zboží jim na trh nosily jejich tři panenky na zádech. To mi bylo divné.

– Divné? Platí se i za každého ozbrojeného muže, který kupce do města doprovází, – zahihňala se medovláska.

V tu chvíli mi svitlo, proč kudúkům nevadilo, ženemáme každý zbraň.

– Chceš snad říct...

– Jezajové jsou všemi mastmi mazaní, – culila seGereta. – Holt si najali ozbrojené ženské!

Včera jsem nad kudúckou vynalézavostí pobaveně kroutil hlavou. Dnes jsem ji cestou přeplněnýmpodhradím proklínal. Když totiž Jezajové nenašli voraře, kteří by byli ochotni riskovat krk a dopravit vozy za malýpeníz pod pláštěm noci na druhý břeh, museli ráno volky nevolky vjet do Marburku a přejet přes kamenný most. Nic podobného jsem nikdy neviděl a  prý v  Drangenu jinde ani neuvidím. Než však vozy přehrkotaly pěticioblouků z dohladka opracovaného pískovce, museli kudúci zaplatit pět zlatých za každý, přičemž se tvářili, jako by spolkli ropuchu. Protože ve městě nechtěli zůstávat, aby

Dr ačí lejno ◆ 39

náhodou nemuseli platit další berně, a já chtěl stůj co stůj

najít krejčího, který by mi narychlo v yspravil rozpadající

se nohavice, musel jsem náš průvod opustit s tím, že ho

po cestě doženu. Možná mi po Orlohoru bylo jedno, co

budu jíst a  kde spát – ale jestli mi z  kalhot kouká holá

řiť, to mi stále ještě ukradené nebylo. K  mé radosti se

mě Lopin rozhodl doprovodit a  teď jsme se prodírali

křivolakými uličkami a přeskakovali stružky páchnoucí

moč ůvk y.

Volání krčem jsme odolali a krejčovskou dílnunakonec našli. Jen to nebyla dílna, ale verkštat a  krejčíkovi tu říkali šnajdr. Všiml jsem si už dřív, že Drangenským zřejmě bohové jazyk dostatečně nenarovnali, ale stále ještě jsem té jejich mluvě nepřiv ykl.

Krejčovský mistr, černý a  kudrnatý jako beran, byl zřejmě veselá kopa, protože zkušeným okem přelétl mé žalostné spodky a zaveršoval:

– Pro takové jako ty mám hózny do foroty!

Načež mi vrazil do náruče několik starýchzáplatovaných nohavic. Uznal jsem, že než látat staré, bude lepší a rychlejší koupit nové, a v ylovil jsem z míšku saftejský dukát. Krejčíkovi při pohledu na trhana ohánějícího se zlatem spadla čelist. Medle ji však zaklapl a začal mi chvatně snášet další šatstvo.

– Propít a projíst bohatství umí každý, – supěl úslužně, když přede mě kladl bruchy, haleny i svrchnice. – Ale to nejlepší, co s penězi udělat, je dobře se obléct. Ne naplat se říká, že šaty dělají člověka, nemám pravdu, bratře? – obrátil se k Lopinovi. 40 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

– Věru máš, – připustil jsem. – Kolik si říkáš za tyhle lněné bruchy?

– Za co, bratře?

– Za tyhle spodky.

– Aha, huntrhózny, – odtušil vesele. – Dám ti je k těm nohavicím. Podle šprochu budeš zdaleka, hádámz Bukoviny, nemám recht?

Místo odpovědi jsem vzal plátno do dlaní a  zkusmo jím párkrát škubl.

– Ty jen tak neroztrhneš, – usmál se shovívavě. –Neseš nějaké nové zvěsti? Co je pravdy na tom, že se to teď v Ř íši seká a morduje?

– Je to pravda! – ozvalo se z temného kouta dílny, kde stál skoro nahý člověk, na sobě jen krátké bruchy a čapku, kterému mistrovi tovaryši právě brali míry. – Ř íkal to sám arcibiskup na mši v Řetězové. Císaři prý došlatrpělivost skrzevá ty kacířské šprochy, co se ze severu šíří, a jen co roztál sníh, v ytáhl na Bukovince s vojskem.

– Arcibiskup toho napovídá, – mávl krejčík rukoua tovaryši ho počastovali polekanými pohledy. – Ale tadypanáček je poddaný bukovinského krále, třeba nám poví, jak je to doopravdy...

Poddaný? To těžko. Ale co mu budu v yprávěto privilejích vranských horalů...

– Na cestách jsem od zimy, a kam táhne císař, o to se já věru pramálo starám.

– Arcibiskup kázal, – pokračoval muž v čepici, – že prý tomu říkají čistá nauka. Je to tuze vážná hereze, kterépořávají sluchu i některá města v Ř íši, ba i pánové. –HeDr ačí lejno ◆ 41

reze nehereze, – bručel krejčík, – hlavně aby se tonepřevalilo k nám do Drangenu.

– Prý se to šíří jako mor, – hučela dál čepice. –V Orkrajnu nějaký predikátor dočista pobláznil lid a museli ho vsadit do věže. Teď prý káže z ní...

– Vezmu si tyhle tmavé, – strčil jsem krejčíkovi pod nos jedny nohavice. – Dej mi k nim svrchní halenu, raději nějakou tmavou, a aspoň dvě spodní. A jednyhózenbruchy nebo jak tomu říkáš.

Krejčík zvedl prst a zašvitořil:

– Mám lepší nápad, bratře! Nech mi tu ten dukátek

celý a takhle pěkně obléknu i tvého kumpána.Návdavkem vám každému dám ještě vlněnou kápi a tyhle kožené

krpce, co beru od nejlepšího šubrta ve městě. Až si zajdete k barbíři do Podskalí, z Marburku půjdete dálšvarnější než rejtaři...

Na krejčíkov ých řečech něco bylo. Peněz jsme měli

dost, šaty prý dělají člověka a  my strávili až příliš času

ve stokrát propocených halenách a rozedraných onucích.

Napadlo mě, jestli bychom neměli vzít i nějakou jupku

pro Meodu. Ale měl jsem dost starostí s tím, dostat do

nov ých šatů Lopina.

– Už jsem si na sv ý blechy zv ykl, – ošíval se, – tak co se budu bratřit s novejma.

Kupodivu neslyšel ani na to, že mu veškeré oděníkouím ze svého podílu. Pomohl však krejčík, kterýs vidinou celého dukátu šveholil jako slavíček:

– Každá panna se za tebou otočí, bratře, každý šenkýř ti nalije z lepšího soudku... 42 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Když jsem viděl, že přítel váhá, přisadil jsem si:

– Kdo ví, jak se na nás budou ty Jezajovic panenkydívat, až je dohoníme v nov ých šatech. To by bylo, abyneroztály. Jen považ: Grog ať si je dál za hadrníka, ale k nám budou odteď sladké jako med...

A tak jsme ještě zašli k barbíři do Podskalí a ze slavného města Marburku odcházeli umytí, oholení, v čistých šatech a  nových krpcích. Panny se za námi neotáčely, zato stráže v  bráně ano a  nádeník s  nůší plnou vodnic nám uctivě uhnul z cesty. Slunce svítilo, ptácizpívali a my si v ykračovali podél řeky jako nějací velmoži.

Lopinovi ukápne slza

U hromov ý opratě! Konečně pořádná hospoda! Pozvedl

jsem pohár plnej piva a s chutí se napil. Hustej mok mi

crčel po bradě a krku až za halenu. Já to R invitovi říkal,

že holit se je blbost. S vousama by se mi to nestalo. Prostě

bych si z nich v yklepal pšeničný slupky a pil dál.

Od Marburku uplynul tejden a my byli zas o kus dál. Tomuhle kraji se říkalo Rašpach a byl samej les a samá rokle. Naštěstí nás cesta dovedla do údolí, ve kterým zlátlo obilí a  uprostřed polí se krčila malá ves s  velkou rychtou. Bylo poledne, nebyli jsme tu jediný hosti, a tak bylo rušno v hospodě i na dvoře. Pivo, jáhlová kašes houbama, zelí, to všechno nám přišlo sakra vhod. Jen jsem si musel dávat pozor, abych si nepocintal nov ý šaty. Nerad bych schytal od R invita pohlavek.

Smažník byl skoro za náma a cesta Drangenem rychle utíkala. Doufal jsem, že do Mladče dorazíme koncem

Dr ačí lejno ◆ 43

léta. Na zvlněný zelený pláně, po kterejch se proháněj

koňský stáda, jsem se těšil jako malej kluk. Jednou mě

napadlo, že až splníme Jokeditovu závěť a  doneseme

Striglavův meč do pevnosti ve V lčím hvozdu, možná se

v ydám domů. Do Napajedel. Podívat se na tátu. Jak se

mu daří, jak se mají naše koně a  jestli se hospodářství

rozrůstá. Ale pak jsem si řekl: co by



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist