načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Letopisy Vukogvazdské družiny II -- Svazek druhý - Jan Kravčík

Letopisy Vukogvazdské družiny II -- Svazek druhý

Elektronická kniha: Letopisy Vukogvazdské družiny II -- Svazek druhý
Autor:

Prastarý Vlčí hvozd je místo nehostinné a tajemné, kterému se soudný člověk zdaleka vyhne. Přesto se skalní tvrz v hloubi lesa stala domovem pro nesourodou pětici potulných dobrodruhů. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Gorgona Books
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 456
Rozměr: 20 cm
Úprava: svazků : ilustrace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-904-9523-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prastarý Vlčí hvozd je místo nehostinné a tajemné, kterému se soudný člověk zdaleka vyhne. Přesto se skalní tvrz v hloubi lesa stala domovem pro nesourodou pětici potulných dobrodruhů. Mysleli si, že ve Vukogvazdu přečkají zimu, ale krutě se přepočítali. Mráz ve hvozdu má ostré zuby a vlky z lesů žene hlad. Čáry nadaný Rinvit, prostořeká Meoda i ostatní zjištují, že svět je zlý a ozbrojeným tulákům nehoví. A co teprv když nemají v kapse jediný groš. Originální česká špinavá fantasy pokračuje příběhy, ve kterých teče krev, kalí se přátelství a valí soudek slanečků.

Zařazeno v kategoriích
Jan Kravčík - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Letopisy Vukogvazdské družiny, svazek II.

© 2013 Vukog vazdská družina

Illustr ations © 2013 Dominik Broniek

ISBN 978-80-904952-3-4


Svazek druhý

Gorgona

Praha 2013



příběh čt v rtý

Malí páni



Na samém okraji Poljany, mezi zvlněnými mladečskými

pláněmi a drvetskou stepí placatou jako lívanec, se zvedá

hradba kopců pokrytých hustým lesem. Nev ysokávrcho

vina se táhne stovky mil od půlnoci k poledni a odpra

dávna slyne Vukogvazd – čili V lčí hvozd.

Jak podivným místem je to prasídlo přírody! Okolní

národy vždy odrazovalo svou nehostinností a chmurným

tichem, panujícím pod klenbou neprostupného stromoví.

Přesto se čas od času nějaký pasáček, písmák či rytířne

chal tajemným lesem zlákat a v ydal se do jeho hloubi.

Ti nemnozí, kteří se z bludiště hlubokých roklina zrád

ných strží vrátili, pak se šílenstvím v  očích a  slinou na

rtech nesouvisle líčili děsivé zkazky. Jedni o  bludných

ko řenech a zakletých stromech. Druzí o krvelačné zvěři

a strašliv ých strigách. Třetí o přízracích bezcílně bloudí

cích po mýtinách. Vykuřování, modlitby, ba ani v ymítání

nepomáhalo, nešťastní blouznivci zpravidla o  příštím

úplňku v ydechli naposled. V okolních krajích se začalo

říkat, že si hvozd značí cejchem ty, kdo se odváží narušit

hl ava třináctá

Ledy na řece


8 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

jeho věčný klid. Zkrátka a dobře: do Vukogvazdu by se

nikdo soudný nev ydal ani za svět.

Leč ne toliko soudní lidé toulají se po kraji a hned další rčení praví, že jedna hloupost sto jiných za sebou táhne...

Lopin by br ečel jako malý kluk

U srdce mě prudce píchlo a musel jsem se zastavit. Sněhu

bylo až po pás, já sotva popadal dech, u huby pára a vousy

samá jinovatka. Ohlídl jsem se. Za mnou se závějema

probíjeli ostatní a slunce za nima rychle mizelov korunách jedlí. U  hromov ý opratě! To jsme za ten den daleko nedošli! Stromy okolo zlověstně skřípěly a mnědocvaklo, proč se vlastně říká, že mrzne, až praští. A pak mi

docvaklo něco horšího. Jakmile se setmí, umrzneme tu

jako drozdi.

– Ještě kousek, – zachrchlal jsem a prosebně mávlrukou dopředu. – Támhle v tý rokli rozdělám oheň...

Nikdo neměl sílu na odpověď a táhli se za mnou jako

dobytek na porážku. Zarputile mlčící Dargos, kterýmu

se nezdravě blýskalo v  očích. Kašlající R invit, podpírající zoufalou Meodu, zabalenou v hadrech až po uši.A nakonec zamračenej Jokedit, táhnoucí na zádech dva meče

a  za sebou na provazu ničemnýho rychtáře ze Srnčího

Hřbetu. Znova jsem nechápavě zakrou til hlavou. Kam

by nám tady, uprostřed sněhem zapa danýho hvozdu asi

utek l? Možná mi tenkrát Celinše začínalo bejt trochu

líto. Kupec zhubl, tváře se mu propadly a spíš než sysla

teď připomínal v yzáblýho jezevce. Jenže ani my nevypadali o moc líp.


Malí páni ◆ 9

Zimu ve V lčím hvozdě jsme krutě podcenili. Zásoby

Striglavov y bandy se rychle tenčily a došly už kolemslunovratu. Začali jsme bejt odkázaný na mý a hlavněDargosovo lovecký umění. Celej další měsíc jsme jedli jen

pečený tetřev y, pečený sluky, pečený sojky a prozpestření Meoda ukuchtila vraní polívku. Neměli jsme ale ani

sůl a  pomyšlení na obyčejnou vařenou bramboru nám

vhánělo slzy do očí. A mělo bejt hůř. Začátkem únoratotiž začalo v ytrvale sněžit a  venku přituhlo. Zvěř z  lesa

jako by zmizela a místo ní dorazil hlad.

Dargos a já jsme se dál pouštěli do okolí v naději, že se nám podaří něco ulovit, ale denně jsme se vraceliprok řehlí na kost a  s  prázdnejma rukama. Nikomu nebylo do zpěvu a v těsným podzemí jako by se najednou nedalo dejchat. R invit trávil celý dny s nosem v prázdný knize. Meodu jsem párkrát nachytal, jak za pecí tajně bulí dozástěry. Dargos – škoda slov. A Jokedit jen vrčel, obcházel pevnost s polínkem v ruce a klepal do stěn, jestli nenajde schovanej poklad. Jenže i  kdyby našel sud drahýho kamení, k jídlu by nebylo. A sněhu přibejvalo.

Tenkrát začal Celinš blouznit o Elienu. Něco možná mlel už dřív, ale to ho nikdo neposlouchal. Že jsme sedočista pominuli, že tady zimu nepřežijeme a že prý má ve městě dobrý známý, kteří za něj milerádi obětují nějakej ten zlaťák. To se ví, že tím zaujal hlavně Jokedita, kterýmu to v ýkupný začalo vrtat hlavou. Na cestu do města ale nebylo ani pomyšlení, a  tak jestli se už předtím na každýho bezdůvodně utrhoval, teď to s ním začalo bejt k nev ydržení. 10 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Jako první to odnesli koně. Píce jim už dávno došla, ve

stáji řičeli hlady, a proto jednoho dne Jokedit udělal to,

do čeho se nikomu z nás nechtělo. Bylo mi to proti srsti,

ale lepší než je nechat pojít nebo zmrznout. Vařenákonina nám na čas vrátila barvu do tváří a smích na rty. Že

tuhle krmi kněží přísně zapovídají, to leželo na srdci snad

jen zbožnýmu Vraňanovi.

Jenže i když jsme jím šetřili, maso rychle došlo, z dásní nám tekla krev a mrazy ne a ne polevit. Naopak, začalo ještě víc přituhovat. Jako první přiznal porážku R invit. Než jistá smrt hlady v temným podzemí, to se radšipokusíme prodrat zapadaným lesem k  nejbližší osadě na pláních. Nikdo nic nenamítal, a tak jsme v yrazili na východ, k nejbližšímu okraji hvozdu.

A le ani ve snu by mě nenapadlo, že půjdeme takhlepomalu! Než jsem stihl zaklít, podjely mi nohy a sjel jsem po zadku do rokle. Něco křuplo. Doufal jsem, že větev. Bál jsem se, že noha. Skutečnost byla mnohem horší: vytáhl jsem zpod sebe zlomený lučiště. Chvíli jsem na něj zíral a  přemýšlel, jestli se nemám rozbrečet jako malej kluk. Teď už bylo dobrý leda tak na zátop. Nohou jsem odhrnul sníh a  spadaný listí pod ním zmrzle zašustilo. Z tlumoku jsem v ysypal křesadlo, ocílku, kousky koudele a svitky březov ý kůry. Zbejvalo sundat hadry, kterejma jsem měl obalený ruce. Ř íkat tomu rukavice bych seneodvážil. Kurrrva, to je zima!

Než se ke mně ostatní doplahočili, kůru olízly plamínky a z koudele se v y valil dým. Nahrnul jsem přes ně

modřínov ý větvičky a za chvíli na dně rokle utěšeněprasbr />

Malí páni ◆ 11

kal ohýnek. Spokojeně jsem si utřel nudli z nosu. Tak,asoň jeden z nás by mohl do rána přežít, ušklíbl jsem se.

V útrobách mi začínalo škubat – scvrklej žaludek sehlásil o slovo už jen ze zv yku. Sáhl jsem pro měch s vodou,

abych utišil aspoň žízeň. Byl zmrzlej. Taky mě mohlonaadnout, že si ho mám dát pod halenu...

Dargos zatím shodil ze zad pytel, v ytáhl kotlík, nabral do něj sníh a  pověsil ho nad oheň. Když si všiml mýho zlomenýho luku, zarazil se, ale nic neřekl. Byl jsem mu za to vděčnej. Vyhrabal jsem ze závějí ještě pár klackůa přihodil je na hranici. Pak jsme si všichni posedali kolem ohně a začali nahřávat prokřehlý údy. Nad hlavama nám šuměly koruny stromů a na les se snášela tma. A chlad.

– Já to říkal, – zablekotal najednou do ticha Celinš,

omrzlej nos celej nachovej. – Já vám to říkal...

Jokedit škubl provazem, až kupec v yhek l, a  vztek le

z ahu čel:

– Ty mlč! A buď rád, že tě tu nepřivážu ke stromu!Beztak nás jenom zdržuješ!

A le každej věděl, že to není pravda. Nejvíc nás totiž

zdržovala Meoda. Chudák holka měla sníh až po bradu

a bez R invitov y pomoci by se hlubokejma závějemaplnejma kořání a popadanejch větví sama neprobojovala.

Jo, děvenko, teď by se ti hodilo proměnit se v mlhu. Jenže

Meoda už žádný čarovný lektvary po ruce neměla. Místo

toho přišla se zajímav ým nápadem:

– Musíme se přitulit.

Slyšel jsem, jak v Dargosovi hrklo. Jindy by si půlčice nejspíš v ysloužila spoustu košilatejch poznámek, ale teď 12 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny nikomu do smíchu nebylo. Přihodil jsem na oheň a řekl:

– Meoda má pravdu. Dělaj to zvířata, budeme to muset udělat i my.

A tak zatímco jeden z nás udržoval ohýnek, ostatní se tulili v  narychlo v yhloubeném záhrabu. Tak jsme přečkali noc a ráno v yrazili slunci v ústrety.

R invita jímá podivná př edtucha

Duchové skal, vody a větru! Pocházím z Vran, strmých

hor s rozeklanými vrcholky, odkud sníh nemizí aniv nejarnějším létě. Znám dobře hukot sněžných bouříi burácení lavin, které zavalí průsmyky a  na dlouhé měsíce

odříznou valy od světa. I tenkrát nám nezbý valo nežhladovět, modlit se a čekat. A le ještě nikdy mě zimanepřinutila strachovat se o vlastní život. Až teď a tady – ve Vlčím hvozdu.

Po třídenním v yčerpávajícím pochodu jsme se vypotáceli z prokletého lesa a nad námi se otevřelo nebe poseté hvězdami. Zaplavil mě pocit úlev y. Právě za bezmračných nocí posledních dní panoval ten nejkrutější mráz. Přesto jsem se při pohledu na nekonečnou bílou pláň, ozářenou úzkým srpkem měsíce, přežehnal v naději, že jsme snad z ledové pasti v y vázli. Zbý valo najít nejbližší osadu. Podle kupce Celinše se jmenovala Radva nec.

Byli jsme na pokraji sil, ale vidina teplého bydla nás hnala dál. Na pláni vál ostr ý vítr, ale my postupovali rychleji. Starý sníh se změnil na křupav ý firn a nebořil se tolik pod nohama. Než měsíc urazil polovinu své noční cesty, v dálce před námi se objevil shluk několika stavení.

Malí páni ◆ 13

Celý udýchaný jsem se zastavil a  s  radostí v  očích se

podíval na Lopina. Ten ale zachmuřeně uhnul pohledem

k Dargo sovi:

– Tak já jim to asi řeknu, ne?

Dargos jen lhostejně pokrčil rameny.

– Totiž takhle, – mračil se Lopin, – od včerejšího rána se nám v patách drží vlčí smečka. Teda, – rozpačitě sepoškrábal ve zledovatělých vousech, – když říkám smečka, myslím tři smečky. Oni se totiž vlci v  těžkejch zimách sdružujou. No to je jedno. Každopádně se nám je v lese nepodařilo svést ze stopy a  teď je docela možný, že na nás zanedlouho zaútočej. Takže bysme sebou měli hodit, protože do vsi je to ještě pár verst, a když se podíváte na ty černý tečky támhle, – Lopin se neklidně nadechl, – tak to už nám právě jedna ta smečka začala nadbíhat...

Nechtěl jsem věřit sv ým uším, ale na pláni zalitéstříbřitým světlem jsem se mohl přesvědčit na vlastní oči. Asi tucet vlků se pomalu táhl verstu za námi a nějakých pět, šest, celkem sedm stínů se neslyšně pohybovalo zhruba půl versty po naší pravici. Bez otálení jsme v yrazili ke vsi. Bohové nad námi té noci drželi ochrannou ruku. Šelmy zůstávaly v uctivé vzdálenosti a zaútočit se neodvážily.

Prvního stavení jsme dosáhli v yčerpaní a prokřehlí na kost. Na naše volání ale nikdo neodpovídal. Rozhlédli jsme se po sněhem zapadané návsi. Nikde se nesvítilo, z žádného stavení nestoupal dým a dveře byly zavátésněhem až po petlice.

– A kurva, – shrnul naše obav y Jokedit. – Vždyť je to tu jako po v ymření! 14 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Když jsme pak otevřeli dveře několika domů a prošli se temnými, opuštěnými sednicemi, podezření sepotvrdilo. Ves byla liduprázdná. K rutá zima zřejmě oby vatele v yhnala už dávno. Měli víc rozumu než my.

Na zevrubnější prohlídku nezbý valo sil. Vyčerpaní a malátní hlady jsme se uchýlili do jedné ze stodol,abychom v závětří přečkali do svítání. Raději jsme aninepřemýšleli nad tím, kde si zítra zaopatříme jídlo. Že by ve vsi nějaké zásoby zůstaly, tomu nevěřil nikdo.

Ráno jsem se celý rozlámaný v yhrabal z jinovatkoupokrytého sena. Nebe bylo modré jako šmolka, sluncesvítilo a zářící sníh bodal do očí. Ztichlou vesnicí seproháněl vítr a skřípal vahadlem studny na návsi. U ní stáli oba

stopaři. Dargos, který i zavinutý v houni v ypadal jako za

groš kudla, se rozhlížel po obloze. Lopin si stínil očia pozoroval okolní pláně.

– Můj ujec tvrdil, – oslovil jsem je, – že vlci se do valu neodváží ani v té nejkrutější zimě.

Přátelé se ke mně otočili.

– A jednou, – pokračoval jsem, – jednou prý zahlédl smečku čítající dva tucty hlav. To už musela být pořádná zima, protože...

– R invite... – Lopin pochopil, co mám na srdci. –Nechtěli jsme vás strašit. Mysleli jsme, že se nám podařízahladit stopy...

Nevěřícně jsem se na něj zadíval. Za naším hladov ým průvodem zůstával v  závějích sáh hluboký příkop. Zahladit stopy by znamenalo zaházet ho lopatou a  umést pomet lem.

Malí páni ◆ 15

– Totiž tady Dargos, – Lopin rozpačitě navázal, – má takov ý bejlí, co ty šelmy zmate. Když jsme chodili lovit, hodilo se každou chvíli...

Věděl jsem, že Dargos má nejrůznější byliny, alemyslel jsem si, že je používá ke svému zázračnémuranhojičství. Že se jimi dá mást lesní zvěř, to by mě ani ve snunenapadlo. Zajímavé. Jaká další překvapení náš mlčenliv ý přítel asi skrý vá...

Zpoza stodoly se v ybatolila Meoda a  namířila si to

k nám. Zabalená od hlav y až k patě do huňaté houně vyadala jako nemotorné medvídě.

– Jenže teď to nějak nezabralo, – mračil se vousatý

stopař. – Drželi se nás, jako bysme za sebou vláčeli kus

masa. Nebo jako by cejtili krev...

Naše pohledy spočinuly na kudúčce. Ta se zastavila

a  už tak dost červené tváře jí začaly rudnout. Nakonec

nazlobeně zasupěla:

– No, a co mám podle vás jako dělat, v y chytráci!

Načež se obrátila na patě a zalezla zpět do stodoly.Podívali jsme se po sobě. Lopin si rozpačitě odkašlala Dargos začal znovu usilovně zkoumat bezmračnou oblohu. Možná bychom tam stáli dodneška, kdyby se z jednoho stavení neozval dětský pláč.

Duchové skal, vody a větru, ves nebyla opuštěná úplně! Vzburcovali jsme ostatní a vešli po zvuku do nuznéroubenky. V koutě temné místnosti se u v ychladlé pecekrčila v yděšená žena zabalená v  hrubé přikrý vce a  tiskla k sobě tři děti. Všichni byli v ychrtlí, oči jim svítily hlady a zoufalstvím. 16 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

– Nehněvejte se, lidé dobří, – blouznila nešťastnice. – Vyhaslo mi a ani pohostit vás nemám čím...

Ukázalo se, že hladem sužovaní Radvanečtí se rozhodli uchýlit před tuhou zimou do Spáleného Žďárudvacet verst odtud na sever. Ubohá žena však odmítlaopustit sv ůj dům, dokud se jí nevrátí muž, který se prý vypravil k řece na ryby.

– Možná někde zapadl nebo sešel z cesty, – strachovala se žena se slzami v očích, – ale určitě přijde a přinese nůši plnou ouhořů. Vždycky je nosil a pak jsme je udili...

Zmínka o  uzených rybách mi bolestně připomněla, že jsme neměli v  ústech už několik dní. Představa dalších dvaceti verst s vlky v patách pak moji mysl naplnila chmurami.

– Jakýpak Žďár! – protestoval zbědovaný Celinš, když

jsme se všichni sešli v ženině stavení, abychom se uradili,

co dál. – Musíme na jih, do Chladné Vody! Odtamtud je

to po řece do Elienu jen pár dní...

– Neříkals nám snad, – zalovil jsem v paměti, – že máš ve Spáleném Žďáru kumpána? Proč tě tedy nev yplatí on?

– To je pravda! – ožil Jokedit, který na zápražíširočinou štípal lavici na zátop. – Mluvils o kudúkovi, cokupoval Striglav ův lup!

– Týce? – Celinš se zdál být zaskočen. – Ten by vám

nedal ani zlámanou grešli. Vždyť mě ani nezná! A kdo ví,

kde je mu teď konec...

– Tak potom musíme do Chladné Vody, – řekl rázně Jokedit. – Ř íkal jsi přece, že je tam krčma, z té snad mráz lidi nev yhnal...

Malí páni ◆ 17

– Kdepak! – pospíšil si kupec. – V  Chladné Vodě je

hos poda, mlýn i přístaviště, kde se obchoduje celou zimu!

– A le jak je to daleko? – ozval se najednou Lopin, který se snažil zatopit v peci.

Celinš se odmlčel.

– Tak slyšíš? – Jokedit šťouchl kupce pod žebra. – Jak je to daleko?

– Nevím! – zaúpěl v yčerpaný Celinš. – Nikdy jsem na drvetské straně nebyl! Doprovoďte mě do Elienu a  mí přátelé vás bohatě v yplatí...

– To už jsme slyšeli, – přerušil jsem ho nevrle. Pranic

se mi nezamlouvalo, že věrolomného rychtáře vedeme na

svobodu, místo abychom ho předali spravedlnosti.Cháal jsem, že se Jokedit cítí ošizený o zaslouženou odměnu

za hlavu lapky Striglava a touží po náhradě. A le v tuhle

chvíli bylo zlato to poslední, na čem záleželo. Od ženy

jsme se dozvěděli, že Chladná Voda je ještě dál nežSpálený Žďár, navíc opačným směrem.

– Takže v yrazíme ještě dnes? – rozhlížel se po nás

dychtivě Jokedit. – Nebo až ráno?

– A co bude s nima? – řekla zničehonic Meoda a ký vla bradou k ženě. Ta stále seděla pod pomalu serozehřívající pecí a s nepřítomným pohledem k sobě tiskla svézubožené děti.

– Co by, půjdou s náma, – pokrčil rameny Jokedit.

– A no? – Meoda ztišila hlas do šepotu. – Myslíš, že

snad cestou k  řece potkáme jejího muže s  nůší plnou

úhořů? Kdepak, ta ženská musí za svejma do tohoOhořelýho Mejta či co!


18 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

– Tam ale nejdeme! – řekl tvrdě Jokedit a přiložil do pece kus lavice.

– Zbláznil ses? – nev ydržel už Lopin. – Sotva jsme vyvázli z hvozdu, nemáme co do huby a ty se chceš vláčet do nějakýho přístaviště, který je dál? Ten tv ůj slavnej Elien ti snad do jara nikam neuteče!

– A ty chceš na to jaro čekat v další zmrzlé řiti, jako je tahle? – nedal se Jokedit. – Protože mně už se to začalo zajídat, kamaráde. Chci do teplé knajpy, kde teče pivo a drnká šaj holt, a na nějaký Žďár se vám můžu zv ysoka—

– Já ji tam odvedu.

Hlas patřil Dargosovi. Napadlo mě, jestli neblouzním hlady, ale stopař pokračoval:

– Vítr vane z  jihu. Když se hned v ydáte do Chladné Vody, vlci v yrazí za vámi. Jakmile je odlákáte, odvedu ji s dětmi po větru na sever. Potom se ze Žďáru splavím dolů za vámi.

Něco v jeho hlase nás přinutilo neprotestovat. JenLoin se zmohl na:

– Copak bez tebe někam dojdeme...?

A le Dargos jen mávl rukou, odvrátil se a zřejměpovažoval celou záležitost za v yřízenou. Mně však na mysli v ytanuly loňské události po útěku z Toranu.

– Máš pravdu, Dargosi, – zakašlal jsem. – Napospas osudu je nenecháme. A le sám s nimi rozhodně nepůjdeš.

Tentokrát se rozmrzele ozval Jokedit:

– Hernajs, R invite, tak to už tuplem nikam nedojdeme!

Načež si Dargos povzdechl, očividně rozladěný, že nám nedovtipům musí vše v ysvětlovat:

Malí páni ◆ 19

– Čím víc vás bude, tím větší naděje, že si na vás smečka nedovolí. Čím míň bude nás, tím větší naděje, že proklouzneme nepozorovaně...

– Ř íkáš, – zkoumavě jsem se na Dargose zadíval, – že o můj doprovod nestojíš a že máme v yrazit co nejdřív?

Jakoby na potvrzení mých slov se zvenku začaloozývat táhlé vlčí v ytí. Znepokojeně jsme se po sobě podívali a Dargos se kysele ušklíbl.

– Tak tedy na viděnou v Chladné Vodě, – pokusil jsem se o úsměv. Oheň v peci utěšeně praskal a sednicí se už stihlo rozlít příjemné teplo, ale mě v zádech zamrazilo.

Duchové skal, vody a větru ať tě ochraňují, Dargosi!

Jokedit má vlčí mlhu

Znovu na cestě. Slunce svítilo, sníh pěkně křupal podnohama, jen kdyby nebyl mráz jako v psírně a my měli co

do žaludku. Už ani nevím, jak je to dlouho, co jsemnaosledy jedl...

Dargos zůstal za náma ve vsi. Dobře mu tak. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Mám toho kluka rád, ale občas si v ymýšlí věci, nad kterými zůstává rozum stát. Nejvíc proti srsti to bylo R invitovi, ale s tím paličákem nicnezmohl. Přesně v takov ých chvílích té naší kumpaniichyběl někdo, kdo by řekl rozhodné slovo, zavelel a ostatní ho poslechli. Zkrátka velitel. Vůdce. Kurva, to je ale frišno!

Zatáhl jsem za provaz, na jehož konci se mátožněploužil lotr Celinš. Možná jsme měli toho darmožrouta už dávno otrávit nějakým Meodiným utrejchem. Míto jeden hladov ý krk míň, nejspíš bychom v pevnosti přečkali 20 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny mrazy bez úhony. Tohle vláčení se zimou přijde těm jeho elienským kumpánům setsakra draho!

S  vlky měl Dargos pravdu. Sotva jsme v ytáhli ze vsi, z okolních závějí začaly v ykukovat ušaté hlav y a za chvíli se pustily za námi. Celkem jsem jich napočítal půldruhého tuctu. Rázovali jsme si to zasněženou plání najihov ýchod, kde měla téct řeka. Ta byla pořád v nedohlednu, zato šedé kožichy nás líně doprovázely z obou stran.

– Támhleten je jejich v ůdce, – chytil mě za rukávLoin a ukázal na velkého vlka po levé straně.

Dokonce i ty bestie nějakého mají!

– Mám na něj v yrazit? – zeptal jsem se.

– Tak blbej není, – zahuhlal Lopin.

Co tím chtěl říct? Že já snad jo?

– Máš recht, toho nedoženu. Ale mít tak luk... – rýpnul

jsem si a stopařov y oči nevlídně zablýskaly.

– Hej! – ozval se za námi Meodin v yčerpaný hlásek. – Co se to děje? Proč nás obkličujou?

Lopin si povzdechl a otočil se:

– Protože cejtěj, že už nemůžem!

– To cítí správně... – zanaříkal Celinš. Vztekle jsem škubl provazem a lotr zaúpěl. Přes pláň najednou přeběhl stín a slunce zmizelo za mrakem.

– U hromov ý opratě! – rozhlédl se stopař po obzoru. –

A ještě se na nás žene vánice...

– Co to znamená? – zakvílela uslzená kudúčka.

– To znamená, – ozval se R invit, – že musíme jít, dokud

nedojdeme do Chladné Vody. Protože jestli tu budeme

stát, vlci se na nás vrhnou. Nemám pravdu, Lopine?


Malí páni ◆ 21

– Tv ůj ujec byl koukám nějakej zběhlej, – zavrčelstoař. Na nose mi přistála první vločka.

– Tak na co čekáme? – rozhodil jsem rukama. –Přidáme do kroku a do soumraku tam budeme!

A le tak snadné to nebylo. Obloha se zanedlouho zatáhla a spustila se chumelenice. Vítr vál proti nám a sníh

nelítostně šlehal do tváří. Navíc se mi břicho kroutilo

hlady a nohy jsem měl jako z olova. Občas jsem měl co

dělat, abych v těch závějích nehodil tlamu. To Celinš byl

na zemi skoro pořád...

– Nenechávejte mě tu!

Meodino úpěnlivé volání jsem v té čině skoro pře slechl. Otočil jsem se. Přátelé za mnou zaostávali. A  vítr fičel a mrazil až do morku kostí.

– Jokedite, zvolni už! – hulákal na mě Lopin. – Kdo se oddělí, na toho vlci skočí nejdřív!

Zatáhl jsem za provaz a začal jsem se vracet.

– A pro lásku boží, pusť už toho chudáka! – pokračoval

vztekle Lopin. – Copak ti tady někam uteče?

Najednou jako by se mi rozsvítilo. Pustil jsem provaz a v ytasil meč.

– Máš recht, Lopine! – zkusil jsem překřičet vánici. – Jděte přede mnou a já půjdu jako poslední. Až se na mě ty bestie vrhnou, rozsekám je na cimprcampr!

Lopin zakroutil hlavou:

– Ř íkám ti, že tak blbý nejsou!

Jen jsem mávl rukou, ať v yrazí přede mě. R invit zatím v yhrabal ze sněhu vzlykající kudúčku a po chvíli lopotění si ji hodil na záda. Zubožený průvod pokračoval dál a já 22 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny se párkrát zkusmo ohnal čepelí. Cha! Jen ať si ty prašivé čuby něco zkusí!

Jenže i když jsem se za ostatními vlekl daleko a pomalu

jako smrad, v ychcané šelmy kolem mě jen obíhaly a ne

a ne zaútočit. A tak jsem si urputně razil cestu závějemi,

občas zavolal dopředu na ostatní, abych je v chumelenici neztratil, až najednou padl soumrak. Vánice pomalu

ustávala, ale měsíc ještě nev yšel. Doufal jsem, že násLoin pořád vede správným směrem...

– Halt! – zavolal jsem na kamarády. – Počkejte na mě, už vás skoro nevidím!

Vtom mi něco zezadu sevřelo stehno a pravou nohou

mi projela ochromující bolest. Překvapením jsem vyheknul a škubl sebou. Po nohavici se mi řinula krev a ode mě

uskakovala šelma cenící bílé tesáky. Ohnal jsem semečem, ale pozdě. Zákeřná bestie se přikrčila v  bezpečné

vzdálenosti a  pozorovala mě. Ze tmy se v ylouply další

a začaly mě obkličovat. Jen pojďte! Ztěžka jsem v ykročil

a rozmáchl se mečem. Sníh se mi probořil pod nohama,

klesl jsem na jedno koleno a zezadu na mě okamžitěskočila další potvora. Tentokrát se mi zahryzla do límcekabátu a  škubala s  ním jako divá. Znov u jsem se marně

ohnal čepelí – bestie uskočila, ale z  druhé strany se na

mě vrhly hned dvě další. Jeden vlk se mi pověsil na rukáv

volné ruky, druhý mi skočil na nohu. K rev v ystříkla a já

zař val bolestí.

To už se ke mně závějemi prodíral Lopin, v ruce meč a křičel:

– Ř íkal jsem, že nejsou blbý!

Malí páni ◆ 23

K rev šelmy rozdráždila a vrhly se na mě jako vosy na med. Zoufale jsem se oháněl rukama a  můj meč se konečně zabořil do masa. A le ani bolestivé zakvičení jedné z bestií ostatní neodradilo. Visel jich na mně už nejmíň půltucet a  rvaly mi šaty na cáry. To už byl u  mě Lopin a  jeho čepel mi zasvištěla kolem ucha. Další kvičení. Ohnal jsem se taky. A znovu! A znovu! Jenže zuřivévrčení neutichalo a další horká morda se mi cpala za límec! Na zátylku jsem ucítil zvířecí dech a žaludek se miobrátil naruby. Pak mi další zubatá čelist sevřela předloktí, až kosti zapraskaly, a já bolestí pustil jílec. Z rány na hlavě mi do očí stékala lepkavá krev a já najednou viděl rudě. Asi vlčí mlha. Jenže červená se řinula dál a já brzy přestal vidět úplně...

Lopin se nemůže dočkat Dargose

Padl soumrak a smyčka se stáhla. Pochopitelně ve chvíli,

kdy jsme už skoro neviděli na krok a potáceli jsme sesněhem jako dřevěný pimprlata bez špetky ostražitosti.

Pohled na Jokedita klečícího v krvav ým sněhua obsyanýho vlkama do smrti nezapomenu. Než jsem k němu doběhl, tři zvířata rozsekal na kusy, ale bohužel ne to, který se jediný počítalo. Proklel jsem mazanýho Dargose, kterej sbalil první ženskou, na kterou narazil, nás poslal vlkům do chřtánu, ale jaksi ho už nenapadlo nabídnout mi sv ůj luk. Příště si o něj řeknu sám. Jestli teda nějaký příště bude! – chtělo se mi zař vat, když jsem rubnul po první zubaté tlamě. Tesáky jen naprázdno klaply ve tmě a tmavej kožich se zřítil do sněhu. 24 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Jokedit zmizel pod klubkem rozzuřenejch šelem a  já do nich začal sekat hlava nehlava. Vůdce smečky nejdřív opatrně kroužil kolem, ale pak už se na masakr svejchpěšáků nemohl dál dívat. Plavným skokem se na mě vrhl a já se rázem válel ve sněhu taky. Hlavou mi blesklo, jak jsou asi na tom ostatní, ale okamžitě jsem na ně zapomněl. Měl jsem totiž sv ý starosti. A velký.

Před nosem se mi mihla zubatá tlama a nemít tlustej vlněnej kabát, zvíře by mi urvalo rameno i s rukou.Takhle jsem ji jen necejtil a doufal, že v ní pořád držím meč. Nešikovně jsem se zkusil převalit na břicho a  vlka zalehnout. Jenže se mi v ysmekl a skočil na mě znova.Tentokrát se tesáky lačně zaryly do mý promrzlý zadnice. S  chutí jsem si zař val a  zkusil vlka skopnout. Zakvičel, ale nepustil. Jeho chyba. Do ruky se mi vrátila síla a  já se prudce ohnal. Čelisti povolily a  vlk se svíjel v  k řeči. Čepel mu přerazila hřbet. Uširvoucí kvičení trvalo jen krátce a pak najednou ustalo.

Začal jsem prskat sníh a zvedat se, než se na měvrhnou další. A le i v tý tmě jako bych cítil, že napětípovolilo. A když jsem se v yhrabal na nohy, po pláni seskučením prchaly tmav ý skvrny. Dorazilo ke mně i R invitovo volání. Bylo po všem. V lky jsme odrazili.

Dřepl jsem si nad dodělávající zvíře. V lk měl v očích nekonečnou bolest. Svoji smečku zklamal a boj s tou naší prohrál. Strhl jsem si hadr z třesoucí se ruky a přejel mu dlaní po huňatý skráni. Zvíře zhaslo. Vítr si pohrával s jeho hustým kožichem, a kdyby mi neprofukovalo dírou na zadku, možná bych nad ním rozjímal dodneška...

Malí páni ◆ 25

– Co je s Jokeditem? – v yrušil mě udýchaný R invit.

Jokedit. Ten v ypadal, jako by spadl volovi na rohy.Ležel v rudý břečce bílej jako svíce a krev se z něj jen řinula. Duchapřítomnější R invit v ytáhl z tlumoku nějaký onuce a začal mu rány stahovat. Pomalu se k nám dokulilaMeoda a na smrt bledej Celinš. Všiml jsem si, že i za nímzůstává krvavá stopa. Kudúčka se naklonila nad Jokeditem a bezradně se po mně podívala.

Znov u jsem v  duchu prok lel Dargose. Kolikrát mi

v zimě ošetřoval omrzliny, když jsme se toulali ledovejma

stržema nebo když se pod náma probořil led v potoce.Viděl jsem, jak se rány hojej před očima, a cítil horečkuokamžitě ustupovat. A le Dargos se na mý obdivný pohledy

jen mračil a  jednou – ale jen jednou! – mezi zuby neochotně procedil:

– To zvládneš taky...

A le nezvládl. Ať jsem dělal co jsem dělal, nikdy se mi nepodařilo nalézt tu hojivou sílu, kterou on ovládals takovou samozřejmostí. Jen blázen si mohl myslet, že by se mi to podařilo právě teď...

– Nechte mě tu s ním, – popadl jsem Meodu za límec. Ohnala se po mně, ale dovtipnýmu R invitovi stačil jeden pohled, aby pochopil, že tady jde do tuhýho. Rychleodtáhl kudúčku k našemu pokousanýmu zajatci.

K lekl jsem si do tý krvav ý břečky a  zadoufal, že můj

holej zadek nesvítí do kraje místo měsíce, kterej se dosud neráčil objevit. Jokedit v ypadal hodně špatně.Přerývaně dejchal, ale jeho barva o ničem dobrým nesvědčila.

Chlape, přece mi teď neskapeš! Na to ani nemysli!


26 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Shodil jsem hadry z rukou a položil mu dlaně na krk.

Rána se mu táhla až k  uchu. Zavřel jsem oči a  nadechl

jsem se. Mysli, Lopine, mysli. Vždyť jen teče krev, znáš to

dobře sám. Když za parnýho letního dne člověku bujnej

hřebec odře v ohradě nohu o žlab, stačí rozžv ýkatjitrocelovej list a přiložit ho na ránu. K rev přestane téct jako...

jako mávnutím kouzelnýho proutku!

Otevřel jsem oči. Letní den zmizel a  krev mi mezi prsty tekla dál, vzlínala po rukávech a její příšerná v ůně se mi drala do chřípí. Slyšel jsem, jak za mnou R invit něco říká. Dej mi teď kurva pokoj! Zavřel jsem oči, myslí se upnul na tu rozšklebenou ránu a  představil si, jak se zaceluje. Nic, jen hučení ve spáncích. Začínala mě jímat hrůza. Zaťal jsem zuby. Jokedite, ty pitomče! Na konijezdit neumíš a o vlcích si myslíš, že jsou jako prašiví psi, co se na návsi rvou o starou kost a utečou, když po nichhodíš kamenem. A le přece jsme spolu celej podzimnehonili po všech čertech lapku Striglava, abys mi teď umřel v náručí uprostřed zamrzlý pláně! Cedili jsme spolu krev, a kdybych mohl, cedil bych ji za tebe zase...

Jako by mnou cosi smýklo a před očima se mi udělaly mžitky. Hluboko v prsou mě prudce bodlo a v rukouzatrnulo. Odtáhl jsem je a zhluboka se nadejchl. Srdce mi bilo jako na poplach a  čelist mi bezděky klesla. Jokedit třeštil oči a lapal po dechu. Na krku se mu táhl dva palce silnej strup. U hromov ý opratě! Asi k tomu jedenpotřebuje bezměsíčnou noc, mráz jako v  morně a  za natrženou prdelí smečku krvelačnejch bestií... Ještě několikrát jsem přiložil Jokeditovi ruce na rány, a  čím líp v ypadal

Malí páni ◆ 27

on, tím hůř jsem se cejtil já. Při tom všem mi v hlavě zrála

jediná myšlenka.

Až Dargose znovu potkám, roztrhnu ho jako hada.

– Lopine! – ozval se mi za zády R invitův hlas. – Zase se houfují...

To se dalo čekat. Takhle početná smečka se sk ládá

z  několika menších a  na místo v ůdce bejvá tlačenice.

Ani bych se nedivil, kdyby se do čela mstitelů postavila

družka toho prvního...

– Tak mi s ním pomož, – chytil jsem mátožnýhoJokedita v podpaží. – A Celinš ať si nachystá provaz, bude teď muset chvíli táhnout on jeho...

Nebejt v ymrzlej, v yhladovělej a  na smrt v yčerpanej,

asi by mi R invit skočil kolem krku. Takhle mu jen slabě

zasvítilo v očích a pomalu přiložil ruku k dílu. Jokedit byl

pořád bílej jako stěna, ale s  pomocí Vraňanov y hole se

udržel na nohou. Už dřív jsem si nadával, proč jsem tu

svoji přiložil v Radvanci na oheň. A le pozdě bycha honiti,

jak nejspíš říkával R invitův ujec.

S  nocí se do kraje opět opřel mráz silněji a  ledovej

vzduch bodal v  plicích jako rozžhavený jehly. Jestli ta

naše šarvátka s  vlky má mít nějakej smysl, musíme jít

nocí, buď dokud nepadneme, nebo dokud nenarazíme na

nějaký bydlo. Že bysme ještě došli do Chladný Vody, v to

jsem už ani nedoufal. Jméno dědiny mi připomnělopalčivou žízeň a já sáhl pod kabát. Tentokrát voda nezmrzla.

A abysme nezmrzli my, museli jsme se začít hejbat.

Nejdřív to v ypadalo, že se někam dostaneme, jen když já budu podpírat Jokedita, R invit bude podpírat mě, Ce- 28 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny linš podepře R invita a Meoda nás všechny šoupne do tý sv ý pitomý truhličky a hodí do řeky. A le když jsme včera v yšli z hvozdu, taky jsem si myslel, že už neujdu ani míli, a přesto jsme došli do tý v ylidněný samoty. Tam jsem si zas říkal, že se dál nehnu, dokud něco nesním, a celkem vážně jsem si dělal chutě na vlastní nohu. A le stejně jsem se přinutil pokračovat. A tak jsem se teď plahočilnekonečnou rovinou a přemítal, jaký by to asi bylo sežratJokeditov y boty. Byly bytelný, nejspíš z hověziny. Kdybych je půl dne povařil...

Z  mraků se v ynořil měsíc a  nakrátko zalil pláň před námi matným světlem. Už dávno jsem ztratil přehled o  čase i  směru. A le pořád mi bylo divný, že tu řeku ne a ne zahlídnout.

Dokud jsem neuklouzl a nerozbil si tlamu o led.

Mr áz Meodu nespálí

Dívali jsme se na zamrzlou říční hladinu a zpod ledu se

ozý valo zlověstné skřípění. Skřípěl i Lopin, ale zubama.

Právě si totiž jeden nejspíš v yrazil.

Byla jsem u konce sv ých sil. Ani brečet už jsemnedokázala. Všechny slzy jsem tou cestou v yplakala, nohy jsem

už dávno necítila a místo nosu jsem měla zmrzloubramboru. Že já káča pitomá nezůstala sedět na zadku v naší

pevnosti...

Jenže ani tam to nebyl žádný med. Nevím, jak mětenkrát mohlo napadnout, že bych z  ní mohla těm holomkům udělat dobré bydlo. Nadšení z vlastní kuchyně rychle opadlo a změnilo se v ubíjející kuchtění placek. A kolik

Malí páni ◆ 29

toho ti chlapi sežrali! Mouka zmizela dřív, než přišlyholo mrazy, a sotva napadl sníh, byli jsme bez hrachu i prosa.

A le co bylo nejhorší – neměla jsem si s kým povídat. Ze

začátku to ještě šlo a mě bavilo poslouchat R invitov y vyrávěnky o duších větru a vody. Jenže když udeřily mrazy

a my museli sedět celé dny ve skále, nálada všechnypřešla a já zjistila, že jsem jim dobrá jen na to vaření. To jsem

mohla rovnou zůstat doma ve vsi! Byly to nejtrudnější

dny v mém životě. Nebylo co říkat, a tak jsem mlčela. Až

jsem se bála, že se ze mě stane Dargos.

A le teď jsem stála tady a  nebála jsem se ničeho. Byla

jsem odhodlaná, že když jsem se do té Chladné Vody vyravila, tak tam taky dojdu. Chlapům to už taky konečně

došlo a po chvíli dohadování, kterým směrem se v ydat,

jsme se pustili po zaváté a zamrzlé hladině.

Zpočátku jsem se strachovala, jestli se neprobořím,

ale led byl pevný a  já brzy zapomněla, že jdeme korytem řeky. To se po chvíli začalo zužovat a okolní břehy se

zvedly. Chránily nás tak před větrem a my šli rychleji, jen

zmrzlé onuce se mi zadrhávaly ve sněhu. Po chvíli se ze

tmy před námi v ynořil bílý kopec, kolem kterého se řeka

stáčela. Chtěla jsem v ykřiknout, ale z pusy mi v yšlo jen

zaskřehotání:

– Podívejte!

Na úpatí kopce svítila světýlka! Jako by mě v tu chvíli někdo polil živou vodou, co po ní v rozprávkách chcíplí ptáčci jen zatřepotají křidélky. Náš cíl už byl na dohled! Mít víc sil, nejspíš bych se rozběhla. A pak by ta živá voda opravdu byla zapotřebí. Rovný led totiž v zákrutě zmizel 30 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny a v cestě nám stály zasněžené, přes sebe nakupenéhranaté balvany.

– Stůjte! – zachrchlal R invit. – To jsou kry!

Uvědomila jsem si, že skřípění zesílilo a bylo slyšethukot vody. Lopin se opatrně v ydal dopředu, a když sevracel, potichu klel.

– Led se kupí na peřejích a skřípe to tam jakov začarovaným mlejně...

Zoufale jsme se podívali na strmé a  skalnaté břehy; řeka se tu zařezávala hluboko do krajiny. Rozhlédla jsem se po ostatních. Nebylo zbytí, museli jsme se vrátit někam, kde se nám podaří v ylézt zpátky na břeh. Jako by mi snad četl myšlenky, Jokedit zahuhlal:

– Vracet se nebudeme. Přejdeme po krách...

Už už jsem otevírala pusu, ale pak jsem si uvědomila,

že opravdu nemám sílu se hašteřit. A taky že už chci být

co nejdřív v teple...

– Jako šlo by to, – poškrábal se v rampouších Lopin. – A le radši půjdu první...

A  tak jsme se opatrně pustili na tenký led. Přelézali jsme obrovské, do sebe zaklíněné kry a klouzali po nich dál. Některé se pohupovaly, jiné stály pevně jako zeď. Mířili jsme šikmo k protějšímu břehu, kde se protizasněženému kopci rýsovaly obrysy střech. Dokonce jsemzahlédla i dým stoupající z komína.

Peřeje už musely být docela blízko, protože hukot vody

byl stále silnější. Zrovna jsem se natahovala po R invitově

dlani, abych se v yhoupla přes další vratkou kru, když mi

podk louzly nohy. Jenže místo abych si narazila zadek


Malí páni ◆ 31

o led, rázem jsem se propadla do ledové tmy. Chtěla jsem

v ykřiknout, ale do plic mi nemilosrdně vtrhla voda.Obklopilo mě ticho, proud mě pevně stiskl a  pomalu táhl

dolů. A já, v yčerpaná a promrzlá, už neměla v ůli se z toho

objetí v ymanit. A tak jsem padala hlouběji a hlouběji...

Když mi to později R invit s Lopinem líčili, zajela jsem prý do vody jako žok ovsa a trvalo jen chvíli, než mě pod vodou nahmatali a v ytáhli za límec ven. Byla jsem jako ve snách. Všichni strašně hulákali a táhli mě po ledu. Slyšela jsem vzdálené volání ze břehu. Pak se nade mnou míhaly pochodně a jejich rozmazané světlo se mísilo s vyděšenými a vzrušenými hlasy.

– Přesvatá K irjo, Paní všeho čistého! Vždyť jsoupromrzlí až na kost!

– Rychle, kořalku! Nalejte do ní kořalku!

– Položte ji sem! Sem, na pec!

A pak si vzpomínám, že ten halas utichl a já leželazabalená do houně až po uši a  tělem se mi rozlévalo příjemné teplo. Odněkud z  vedlejší místnosti znělo tiché drnkání kobzy a ty tóny mi připomněly Myrjanu.Děkovala jsem milosrdnému Pánovi, že jsem neskončila jako ona, že mě ráčil pro budoucí zachovat a že jsem z toholedového hvozdu v y vázla živá...

Řeka Hrtar pramení uprostřed dubov ých lesů obávaného

Urvaldu a na své předlouhé cestě k Vesparskému jezeru

překoná stovky verst. Nejprve si jako divoká bystřina razí

cestu podhůřím severního cípu Vitoljub, kde se k nípři

pojují další potoky a  potůčky. Odtamtud vtéká do žír

ných poljanských lučin, kde tvoří hranici mezimladeč

skými pláněmi a  K rivodarem. V  zákrutách pak obtéká

oblé kopce Bulatské vrchoviny, ze které pojímá dalšípří

toky, načež se na soutoku s rychlým K remenem stáčípo

ledním směrem a  líně plyne drvetskou stepí k  soutěsce

přezdívané Chladná Voda.

Na tomto místě se úctyhodně široký, ale dosti mělký

Hrtar prudce zužuje a tvoří ohyb plný zrádných peřejí.

Za nimi je hluboká zátočina a  v  ní poslední přístaviště

proti proudu. Právě zde elienští kupci nakládajípoljan

ské kožešiny, máslo a med, právě odtud se plaví vory se

dřevem na stavbu elienských lodí. Řeka plyne rychlepo

dél v ýchodního okraje V lčího hvozdu až ke kopcům, za

nimiž leží bohaté a pyšné město Elien. Od něj je to k ústí

hl ava čtrnáctá

Jehla v kupce sena 34 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny ještě pěkný kus cesty, ale nic, co by rychlé kupecké hulky s dobrým větrem v plachtách nepřekonaly za dva dny.

Leč ne toliko rychlé lodě plaví se po Hrtaru a nenadarmo se říká: špatný vozka, který neumí obrátit...

Lopina jako by do vody hodil

Díval jsem se na pomalu se vzdalující přístaviště a kolem

mě znělo drhnutí lan, sk řípání vesel a  v ýk řiky plavců.

Zkrátka celej ten mumraj potřebnej k  tomu, aby se loď

odpíchla od břehu a zamířila si to do proudu. Ještě chvíli

jsem koukal, dokud zasněžený střechy nezmizely v ohybu

řeky, a pak jsem se smutně otočil ke svejm kamarádům.

Byli tam všichni, kromě jednoho.

Od našeho příchodu do Chladný Vody uplynulo už pár

dní, ale po Dargosovi ani vidu ani slechu. Nebylo divu.

Od peřejí vejš byl Hrtar beznadějně zamrzlej. Bohuželjediná loď, která v přístavišti stála, v yplouvala dnes, a jestli

jsme se chtěli podívat do Elienu dřív, než se ledy hnou,

museli jsme v yrazit na cestu.

Nikdo z  nás to nenesl dobře, ale uklidňovali jsme se tím, že až Dargos do Chladný Vody dorazí, čeká na něj u krčmáře vzkaz. Aby tu na nás počkal, protože jakmile zmáčkneme Celinšov y kumpány, vrátíme se co nevidět. To o těch kumpánech jsme krčmáři samozřejmě neří kali a  tomu „co nevidět“ se celá hospoda od srdce zasmála. Pr ý z  Elienu nemusí nikdo připlout třeba celej měsíc. Proto jsme připojili dovětek: kdyby něco, tak nashledanou v  pevnosti. Jak jsem Dargose znal, tady by na nás stejně nečekal...

Malí páni ◆ 35

Dostat se na loď nebylo snadný. Chlápkovi, kterýmu

patřila, jsme se nelíbili. Ani jsem se mu nedivil.V roztrhanejch hadrech, v yhublí a ozbrojení jsme museli vypadat na prvotřídní mordýře. To on, v tlustým bobřímkožichu přepásaným krátkým mečem a se sobolí čapkou na

hlavě v ypadal oproti nám jako nějakej velmož. Když se

začal v yptávat, co nás vlastně do Elienu vede, v ytasil se

R invit s báchorkou, že doprovázíme churav ýho zemana

Celinše ze Srnčího Hřbetu a v ypadáme, jak v ypadáme,

protože nám vlci roztrhali koně.

– Sotva jsme zachránili holé životy, pane, – klopil oči

Vraňan. Chlápek si nás dál nedůvěřivě prohlížel, a  tak

musel Jokedit dloubnout novopečenýho šlechtice do zad.

Naštěstí se potvrdilo, že Celinš je znamenitej lhář,protože to odkejval, dokonce nás nazval „svojí miloudružinou“ a s chrchláním se omluvil, že mu není do řeči,protože nastydl a je zesláblej. Aspoň to poslední byla pravda. Chlápek, kterej se představil jako kapitán Vilím Kastorp, si nás ještě jednou změřil podezřívav ým pohledema nakonec řekl:

– Za cestu si počítám deset denárů.

Podívali jsme se na Celinše. Ten bezradně polknul,

protože všechny naše peníze nesl Jokedit. Tomu to ale

nedošlo a už v ytahoval zpod kabátu měšec. Kapitánnadzvedl obočí:

– Necháváš své zlato nosit družině?

– To... totiž... – začal blekotat Celinš. Kdo ví, co by z něj v ylezlo, kdyby nezasáhl R invit:

– To je totiž jeho syn... 36 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

– Nó... – Celinš a Jokedit se popuzeně ozvali jakojeden muž.

– ... vec. Synovec! – dokončil rychle R invit a  zrudl. Asi si teprve teď uvědomil, že Celinšův pravej synskončil roztrhanej na kusy při dobý vání pevnosti.

Kapitán se pochybovačně podíval na jizvu táhnoucí se

Jokeditovi přes obličej a její majitel se nesměle zaškle bil:

– Snad bys mému churavému strýci neodepřel cestu za

elienskými mastičkáři...

Kapitánův zrak v ýmluvně sklouzl na měšecv Jokeditov ých rukou a ten z něj vzápětí odsypal deset mincí.

– A dál?

– Co dál? – ožil do tý doby mrazem přešlej Celinš. – Ř íkals deset denárů...

– Za hlavu! – zasmál se kapitán. – Snad sis nemyslel, že

to je za tebe i tvou družinu dohromady?

– A le vždy ť to je celé jmění! – hádal se dál bejvalej rychtář, jako by ty peníze snad patřily jemu. Holt lichvářská krev se nezapře.

– Celé jmění? – kapitán se otočil a ukázal na v ysoký

bečky naložený na palubě veslice. – Tyhle sudy jsou plné

vzácných kožešin z krvských lesů. To je celé jmění! Tvoje

peníze jsou pro mě jen chabým přiv ýdělkem. Časy jsou

zlé a kromě toho, – v ýmluvně si založil ruce na prsou, –

jinou loď v přístavišti nevidím...

A protože jsme ji neviděli ani my, se skřípěním zubů jsme zaplatili.

Teď se ta třicet sáhů dlouhá veslice s  plochým dnem nechala unášet pomalým proudem, veslaři odpočívali

Malí páni ◆ 37

a jen sám kapitán občas pohnul širokým veslem na zádi.

My neměli na práci nic, ale do řeči nám dvakrát nebylo.

Nikdo z nás se na lodi ještě nikdy neplavil, a tak jsmeseděli zachumlaný na přídi a zírali na okolní břehy.Chvílema jsem zašilhal po veslařích, který se na nás zrovna

netvářili a nejspíš si z nás i utahovali. Byli jsme přece jen

náklad navíc a tak trochu jsme zabírali místo. I kdyžnefoukal vítr, na vodě se do nás pustila zima a já začalzávidět těm chlapům, který se občas na chvíli chytli vesel,

aby se trochu zahřáli. Den ale uplynul rychle, urazili jsme

za něj určitě pěknejch pár verst a rozhodně to bylopohodlnější cestování než po vlastních s vlkama za zadkem.

Navečer jsme přistáli na místě, který plavci očividně dobře znali. Zmrzlej písčitej břeh se tu mírně svažoval do řeky a trčely z něj v ysoký kůly. Dva veslaři skočili pokolena do vody, přehodili kolem kůlů lana a ostatní přitáhli loď až na písek. Na břehu bylo opuštěný tábořiště,u kterýho stála zasněžená hromada dřeva. Za chvíli užplápolal velkej oheň a na něm se v bachratým kotli vařil hrách. Když bylo jídlo hotov ý, kapitán odříkal modlitbu, veslaři se chvatně přežehnali, v ytáhli lžíce a vzali kotel útokem. Kapitán osobně nabral Celinšovi do misky – chudej nebo ne, šlechtic je holt šlechtic – a nějakým zázrakem sedostalo i na nás.

S plným břichem jsme pak seděli kolem vatry, chlapi spokojeně krkali a prděli, až se Meoda červenala,a kapitán si vzal slovo:

– Chaso! Zítra poplujeme podél V lčího hvozdu. Je to nebezpečné místo a my musíme mít oči na stopkách. 38 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny Proto si rozdělíte víc hlídek, abyste se pořádně v yspali. Andreji, – kapitán se obrátil na vousatýho chlapa, kterej se zrovna šťoural klacíkem mezi v ykotlanejma zubama, – urči hlídky. Dnes večer žádné pivo, – po mýtině serozlehlo nesouhlasný hučení a mrmlání, – a modlete se, ať nám Rovast s Birkou dopřejí klidnou noc.

– A  ať Chrza tak nechrápe! – dodal nějakej vtipálek. Chechot plavců se musel nést daleko za řeku.

Ležel jsem na dně člunu zachumlanej do houně, poslouchal šplouchání řeky a  snažil se nevnímat, že zleva mě tlačí tvrdý žebroví lodě a zprava tuhej R invit.Přemejšlel jsem o  hvozdu. Dobře jsem si všiml, že kapitánov y slova v y volaly u plavců neklid. Nedivil jsem se jim. Čím hlouběji jsme se s Dargosem v ydali do lesa, tím větší se v  něm dělalo ticho. Nepříjemný, tíživ ý ticho. Nakonec jsme stejně vždycky skončili v nějaký černý strži a museli se krkolomně vracet přes v y vrácený stromy a  mechem porostlý balvany. A le to ticho... To těžký, dusný ticho... Nevím, jestli tý noci Chrza chrápal, ale já spal, jako by mě do vody hodil.

Druhej den se krajina změnila a k polednímu se řeka vnořila do lesa. Proud zrychlil, břehy se přiblížily a všiml jsem si, že se kapitán u velkýho vesla snaží, aby obazůstaly pokud možno co nejdál. I  na veslařích bylo vidět, že mají strach. Po včerejších žertech ani stopy, seděli na svejch truhlách jako pěny a v yplašeně zírali na převislý větve a houbama porostlý kmeny popadaný podél břehů. Když jsme pak proplouvali kolem ztrouchnivělýhožebroví člunu zaklíněnýho mezi balvany, všichni sepřežehMalí páni ◆ 39

nali. Zarostlej předák Andrej se posadil vedle nás na příď,

na kolena si položil luk a toulec šípů a tiše prohodil:

– Zlý místo...

Při vzpomínce na sv ůj tisovej luk z K rahulčí mě znovu

píchlo u srdce. Aby řeč nestála, navázal jsem:

– Svatá pravda. Na člověka hned padá tíseň...

– Kdyby jen tíseň, – zachmuřil se hromotluk. – Někdy celej strom...

Zvědavě jsem se na něj podíval.

– Před lety jsem se tu plavil ještě pro starýho Vichlinga. Za pár verst jsou peřeje, přes který se loď musípřetáhnout. Bylo to na jaře, břehy rozbahněný, chlapi v tom

klouzali jako ve hnoji. Když jsme loď dostali přes peřeje

a  naskákali zpátky na palubu, najednou slyšíme nějaký

skřípění a praskání a bác ho! Ze břehu se přímo na nás

zřítilo obrovský dubisko! Loď praskla jako shnilá tykev

a  začala nabírat vodu. Kapitán ř val, ať zachráníme náklad, jinak nás Vichling stáhne z kůže, ale o zboží se v tu

chvíli nikdo nestaral. Každej se hleděl dostat na břeh.

Jenže pod peřejema se voda točí a divoký víry vás hned

stáhnou ke dnu...

Nikdo z nás ani nedutal a jen jsme poulili oči.

– Tenkrát jsem se podruhý narodil, – povzdechl siplavec. – Chytil jsem se jednoho sudu a  proud mě odnesl

pryč z lesa. Kapitána ani kamarády jsem už nikdyneviděl. Tuhle zimu je to poprv ý, co se tudy plavím znovu...

Andrej zmlknul a my taky.

K  peřejím jsme připluli zanedlouho a  já podezřívavě

pozoroval koruny stromů a okolní houštiny. Jindy hlučná


40 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

posádka na sebe volala povely tlumeně, kulatina pod lodí

zlověstně sk řípěla a  každej byl rád, když jsme to místo

měli za zády. Tíseň z nás spadla teprve k večeru, kdy loď

v yplula z  lesa do širý krajiny a  nad hlavou se nám otevřelo nebe posetý hvězdama.

R invit žasne nad tou kr ásou

Po čtyřech dnech plavby se na obou stranách řeky začaly

zdvíhat zasněžené kopce a posádka jakoby ožila. Nabřezích sníh místy ustoupil a z jihov ýchodu vanul příjemný

studený vítr. Když jsme propluli kolem jakési pobřežní

osady, plavci začali s napětím v yhlížet kupředu. Netrvalo

dlouho, na lodi propukl veselý halas a loď v yrazila pohladině jako střela. Polední opar před námi prorážely špičky

v ysokých věží. Blížili jsme se k cíli naší cesty.

Duchové skal, vody a větru! Na připlutí do Elienu do smrti nezapomenu. Před námi se tyčily mohutné rudé zdi, za kterými jako jarní krokusy v yrážely do závratné v ýšky ostré špice kostelních věží a  leskly se v odpoledním slunci. Stejně jako hradby i kostely byly z temněčervených cihel. A teprve když jsme připluli blíž, uvědomil jsem si, jak jsou obrovské! Za sv ůj život jsem vidělzdobené kamenné kostely v Lutsku i v yřezávané bánědřevěných cerkví poljanských. A le ani jedny se nemohly vyrovnat strohé kráse štíhlých cihlov ých věží elienských chrámů. Při pohledu na ně jsem se maně přežehnal. I moji druhové zírali na tu krásu v němém úžasu.

Řeka se pomalu rozlila do nebý valé šířky a rozdělila se na dvě ramena, objímající ostrov obrostlý rákosím. Stála

Malí páni ◆ 41

na něm rozlehlá budova ohrazená zdí a z hradeb k němu

vedl kamenný most. Tiše jsme propluli pod jeho mohutnými oblouky a  pokračovali klidnějšími vodami levého ramene. Po chvíli se hradby vedle nás otevřely a loď

pomalu vplula do přístaviště. Byl to velkolepý pohled.

Nad hlavami nám křičela hejna šedobílých ptáků a já si

s  úžasem prohlížel desítky lodí kotvících u  břehu. Některá plavidla byla bachratá a nízká, další v ysoká a štíhlá

a všechna měla hned několik v ysokých stožárů, zekterých visela jako paže silná lana. I oproti těm nejmenším

byl náš člun pouhou ořechovou skořápkou. Některé lodě

byly pestře pomalované, zdobené barevnými štíty a  na

špicích jejich stožárů se třepotaly praporce.

– Co je to za lodě? – v ydechl jsem v úžasu.

– Skoro celý elienský flot, – ozval se za mnoukapitánův hlas. Zatímco plavci v ytáhli vesla a hotovili sek přistání, Kastorp předal kormidlo jejich předákovi a v ydal se na slovíčko s Celinšem.

– Támhle vlevo, – v ysvětloval muž, očividně potěšen naším bezbřehým údivem, – stojí kogy, sneky a šutyplující do Asteru. Vedle nich kotví lodě, co míří do Skánska. Tamten velký hulk, – ukázal na obrovský koráb, – to je K irjina slza. Pýcha města a třetí největší loď na Ves paru. Hned za ní stojí kog y kupců obchodujících se Steleou a  Pru neou. Ten pestrobarevně pomalovaný kravel, to je Jezerní víla, rychlejší v přístavu nenajdete. Na jaře se v ydá do Cearty. A tam úplně vzadu, to jsou kogy plující do Safteje. Mezi nimi chlouba mého bratra, Svatý Melmar. Budeš-li chtít víno z jihu, pane, – otočil se k Celin- 42 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny šovi, – obrať se na mě a budeš mít jistotu, že ho dostaneš neředěné. Naše rodina obchoduje poctivě...

Celinš si přitáhl ke krku roztrhaný zimníka zachmuřeně přiký vl.

– A co ty dlouhé lodě? – zajímalo mě. – Vypadají stejně

jako ta tvoje...

– A no, to jsou říční veslice. Plaví se jen do Chladné Vody a zpět.

– A proč jsou některé v ytažené na břeh?

– Některé se opravují, smolí a  ucpávají. A  tamty dvě zelené konšelé zabavili kupci Vichlingovi, který byl na podzim popraven za nekalé obchody. Nevím, pane, jak moc spěcháš za mastičkáři, – pokračoval kapitán znovu k Celinšovi, – ale můžeš se ubytovat v domě našehobratrstva. Plavci do Poljany nejsou možná tak bohatí jako jiní kupci, ale lože je tam pohodlné, lázeň horká a pivo, – zdvihl prst, – vaříme nejlepší. Sám v létě svážímdubovarský slad a chustský chmel...

Celinš však vypadal, jako by na něj sáhla smrt. Zíralneřítomně před sebe, ve tváři celý popelav ý. Znovu jsem

se musel ozvat místo něj:

– Pan Celinš ti děkuje za pozvání, ale není si jist, zda

při něm jeho měšec nezhubne ještě povážlivěji než přivašem prvním obchodu.

Kapitán, kter ý už nejspíš měl zemana ze Srnčího Hřbetu za slaboduchého podivína, se chápavě usmál.

– Je-li tomu tak, pane, pak mi bude ctí, když tě budu smět v domě našeho bratrstva pohostit. S útratou sistarost nedělej a tvoji družinu ubytujeme v čeledníku.

Malí páni ◆ 43

Celinš se pomalu sebral a nejistě pohlédl na Jokedita. Ten se poškrábal na hlavě:

– Což o to, pivečko by bodlo a teplá lázeň jakbysmet...

Hrklo ve mně a Lopin mi zaryl loket do zad. I on se asi zděsil, že Jokedit kupcovu nabídku přijme, Celinš takdostane příležitost zbavit se nás, svého „synovce“ opít,plavcům kdovíco nalhat či dokonce utéct.

– ... nicméně pan Celinš, – navázal jsem, – se raději

ubytuje někde jinde.

Bylo to hrubé, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Kapitán Kastorp mě obdařil nevlídným pohledem.

– A co že ty svého pána nepustíš ke slovu, drzý slouho?

V tu chvíli loď s trhnutím přirazila k dřevěným vorům, které lemovaly břeh. Plavci začali v ylézat přes pažení a Jokedit přišel k rozumu:

– Náš kněz má svatou pravdu, kapitáne. Tvéhopohostinství si můj strýc i já hluboce vážíme, Rovast ti žehnej. A le hrdý šlechtic, – přítel se bouchl do prsou, – přecenebude spát u plavců! Raději nám poraď, kde je tu nejbližší krčma, a budeme ti nadvakrát zavázáni.

– Nastokrát... – zamumlal jsem si pod vousy.

Kapitán si mě nedůvěřivě prohlížel, protože na kněze jsem nev y padal ani za mák, ale pak pok rčil rameny a ukázal Jokeditovi do ústí jedné z uliček vedoucích od přísta viště.

– Nejbližší hostinec sluje U Zlomeného ráhna, ale je

to špeluňka laciná, o zlém truňku, plná sprosté přístavní

chasy, zkrátka hrdého šlechtice nehodná. Nechce



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist