načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Letopisy Vukogvazdské družiny I -- Svazek prvý - Jan Kravčík

Letopisy Vukogvazdské družiny I -- Svazek prvý

Elektronická kniha: Letopisy Vukogvazdské družiny I -- Svazek prvý
Autor:

Tovaryš Keredok k smrti rád piklí. Kudúčka Meoda si chce vydupat trochu uznání. Rváč Jokedit touží po řádně chmeleném pivu. Pohan Rinvit by se rád vyhnul hranici. A smolař ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Gorgona Books
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 392
Rozměr: 20 cm
Úprava: svazků : ilustrace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-904-9520-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tovaryš Keredok k smrti rád piklí. Kudúčka Meoda si chce vydupat trochu uznání. Rváč Jokedit touží po řádně chmeleném pivu. Pohan Rinvit by se rád vyhnul hranici. A smolař Dargos… Ten by chtěl konečně svatý klid. Jsou knihy, v nichž neohrožení hrdinové bojují se silami temnot a zachraňují svět. Letopisy Vukogvazdské družiny mezi ně nepatří. Protože jejich svět není černobílý. Spíš zatraceně špinavý! Příběh o společném putování a hledání přátelství, plný útrap, krve a hrachové kaše. Napsali o Letopisech: "Naprostý unikát... Rozhodně se jedná o vynikající dílo, které byste si neměli nechat ujít.

Zařazeno v kategoriích
Jan Kravčík - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Gorgona

Praha 2011


Letopisy Vukogvazdské družiny, svazek I.

Text © 2011 Vukog vazdská družina

Illustr ations © 2011 A inur Elmgren

ISBN 978-80-904952-0-3




Co svět světem stojí, každý správný příběh začíná v hospodě.

V tom obyčejném, zatuchlém stavení, ke kterému je každý

poce st ný, tulák či dobrodruh přitahován stejně ne odo la telnou silou jako podkova ke kusu hromželeza.

Hospodě v Pustých Luzích místní říkají jednoduše krčma. Však jsou to taky jednoduší lidé. Starají se o svá pole na úpatí K lučenin, na stráních pasou dobytek, po lesích kácejí dřevo a v milířích z něj pálí uhlí. Berně platí skrovné, neradi, ale poc tivě, a proto se o ně páni příliš nezajímají.

Dalo by se tušit, že toho sparného dne na konci srpna bude mít jejich krčma nouzi o hosty, protože se trhal len a každý, kdo měl ruce, vázal na polích povřísla. Jenže tomu bylo právě naopak.

Dargos smutní po zelených očích

Já bloud! Hlupák! Osel oslovatá! Měl jsem se tomu šaškovi

postavit. Ř íct mu hezky od plic, co si o něm myslím. Vždyť

se před Ranjou naparoval jako krocan! Místo toho jsem stáhl

ocas mezi nohy, vílenku mu nechal napospas a teď sedím sám


8 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

nad hrnkem zkyslé žinčice v téhle podhorské díře, kde to vyadá jako po v ymření.

Překvapený k rčmář mě nejpr ve ani nechtěl pustit dovnitř, že pr ý otevírá až na dožínky, a nechal se přesvědčit, až když jsem mu před nosem zachrastil sv ými posledními groši. Měšec mi totiž předevčírem povážlivě zhubnul. Císař nechal za Černým Sedlem obnovit hraniční tvrz a začal vybírat mýto za přechod jediného schůdného průsmyku přes K lučeniny. A právě tam moje bezstarostné putovánís Ranjou skončilo.

Potkal jsem ji v lese u razdarské cesty před několika dny. Totiž potkal... Její pes mě v yčenichal spícího v listí a začal oblizovat. Musel to být pohled k popukání, když jsemv polosnu zaječel a v yděšeně se snažil odtáhnout od jeho smradlavé mordy. Jenže nejhorší probuzení mého života se záhyzměnilo k lepšímu.

Ranja byla vílenka a  voněla lesem. Měla hluboké zelené oči, havraní vlasy a na zádech nesla meč. Uměla číst vestoách, stejně jako já toho moc nenamluvila a putovalo se mi s ní krásně. Tedy až do chvíle, než jsme za Černým Sedlem pot kali toho Keredoka.

Už na první pohled se mi nelíbil. Plášť s měděnou sponou,

vlasy stažené do ohonu a pusu od ucha k uchu. Bratříč koval

se s vojáky a posmíval se kudúckým kupcům, kteří tam stáli

s povozy plnými vína a hudrali, že se tu prý ještě předměsí cem nic neplatilo. A ni já jsem z  toho nebyl nadšený, ale

zpátky se mi nechtělo, a tak jsem na stůl začal sázet groše.

Načež se k nám přitočil ten hejsek a že prý můžeme jít dál

společně. A jestlipak Ranja ví, že má krásné oči...


Salaš v hor ách ◆ 9

Myslel jsem si, že jí nebude takov ý společník po chuti.

O  to víc mě překvapilo, že na jeho nabídku ký vla. A  co se

vlastně divíš, Dargosi? K loudné slovo z tebe za celý dennev ypadne, třeba už se to vílence začalo zajídat. Proto jsem se

rozhodl dát jim oběma vale a raději než po cestě se pustitpodél hor.

A tak teď mžourám v zatuchlém lokálu, zpoza pece si na

mě ukazuje krčmářova drobota a já lituju, že jsem ses vílenkou ani nerozloučil. Zrovna když jsem se smířil s tím, že už

ty její krásné oči nikdy neuvidím, zaskřípěly dveře a v nich se

objevila útlá postava. Ranja!

A za ní Keredok...

K er edok na náhody nevěří

Do jaké díry jsem to zase přibyl! Hospoda plná prachua pavučin, smrad jako na kudúcké veselce, a ještě tu sedí tenzamlklý nekňuba, co od nás předevčírem zběhl. Zíral na mě

a na půlelfku, jako kdyby spolknul žábu, ale to už se k nám

šinul hostinský.

– Dobrý den, krčmáři! – zahlaholil jsem na celé kolo.

– Sétval žehnej, panstvo, – vítal nás nedůvěřivě tenkřuan. – Zdaleka, zdaleka?

Odložil jsem ke dveřím svoji hůl a  posadil se přímo naroti Dargosovi, nebo jak se ten kluk vlastně jmenoval.

– Zdaleka, krčmáři, zdaleka, – hodil jsem na stůl celýdenár a  usmál jsem se. – A  hlad máme jako vlci. Přines nám chleba, sýr, kaši... Maso máš?

Hostinský překvapeně zamrkal.

– Copak by to bylo za krčmu bez masa, pane! Můžu při- 10 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny nést špek se zelím nebo klobásu. Anebo, – zarazil se a v očích mu zasvítilo, – můžu pro pána třeba selátko na rožeň narazit...

Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli mám ostatním strojit takovou hostinu, ale pak jsem si řekl, proč vlastně ne? Když

už jsme se takhle znova sešli... Blahosklonně jsem přiký vl

a hostinský si jen zamnul ruce.

A co se budu žinýrovat! Od té doby, co jsem odešelz domova, jsem pořádné jídlo neměl. Ne že bych si ho nemohl

dopřát, ale v tomhle kraji lidé jedli snad jen hrách a erteple.

K lobásu aby člověk pohledal a  na ryby jsem si nechal zajít

chuť už dávno. Přitom doma jsem je míval na talíři skoro

každý den. Kapra na modro, okouna po mlynářsku, cejna na

kudúcký způsob... Nejen kvůli jídlu se mi občas zastesklo po

domově, ale po tom, co potkalo Garnida, jsem tam užzůstávat nechtěl. Naučil jsem se od toho starého blázna jeho pár

triků, ale věděl jsem, že mám na víc.

A  tak jsem v yrazil do světa. Na sever, do Bukoviny, kde se prý lid k pravé víře staví vlažně. Doufal jsem, že tamnajdu učitele nauk u nás zapovězených. Tím spíš že Razdar, ke kterému jsem zamířil, byl městem obrovským. Obehnaný dvěma pásy hradeb, kynul na soutoku řek a  křižovatce jezerní a po re gradské cesty.

Ty tam byly úpravné hrázděné domy a  zbožné kostely mého sličného Erkonska. Razdarské uličky se klikatily bez ladu a skladu a protínaly zatuchlé kanály. Celý boží den jsem bloudil, než jsem se přiblížil k senátnímu paláci. Všudekolem spěchali lidé, trhovci na sebe neurvale pokřikovalia dokořán otevřené dílny smrděly do ulic. Nikdy jsem neviděltoSalaš v hor ách ◆ 11

lik pronárodů! Škaredí kudúci oblečení jako lidé a bez sv ých

klobouků, oplzle halekající trpasličí žoldáci, ba i elfové,kterým tu říkali víláci a kteří se procházeli v zahradě jednoho

z  honosných domů jako by se nechumelilo! Přece jen náš

kněz měl pravdu, Bukovinci jsou sebranka beze studu!Obezřetně jsem svíral sv ůj měšec a  bylo mi jasné, že dřív než

bych v tomhle mraveništi našel mistra, tak zestárnu jakojeden z bezejmenných žebráků, co jich tu na dlažbě sedí.

Vydal jsem se zpátky na jihov ýchod k horám. Chtěl jsem přejít do Lutska a zkusit štěstí v Graslu. I to je velké město, ale jistě ne tak kacířské! Pro přechod průsmyku jsem musel vzít zavděk společností kudúckých kupců, kteří mělinamířeno mým směrem. Nechtělo se mi ale s těmi zakrslýmibezbožníky cestovat dál, a tak mi přišlo vhod, když jsemv Černém Sedle na tre fil na dva ozbrojené poutníky.

Ona byla půlelfka a na jejím kumpánovi bylo vidět, že také

není čisté krve. Na rozdíl od Ranji však Dargos nemělšpičaté uši. Zato ona, jinak pohledná, místo aby tu ohavnostzakryla, jak se patří, nosila vlasy vzdorně spletené do copu. On

mohl být starý jako já, ale krásy vůbec nepobral a pořáduhýbal očima. Ještě přednedávnem bych se s nikým takov ým do

řeči nepustil, ale po tom, co jsem viděl v Razdaru, se mi ti

dva jevili jako milá společnost. Kromě toho, že měli zbraně,

vedla s sebou dívka velikého loveckého psa. Od takov ých se

lapkové dozajista drží stranou.

Měli taky namířeno ke Graslu, a  tak jsem navrhl, že ve třech nám bude cesta lépe ubíhat. Ranja se usmála, jak to, že nemám strach, když se v Adernachu v ypráví, že elfové umí člověka uhranout. Uvidíme, milá Ranjo, usmál jsem se taky, 12 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny i já umím pár kousků... Na ta slova se Dargos ušklíbl. Divný brach, říkal jsem si v duchu. A le co, až mu v hospodězaplatím žejdlík, ještě mi poděkuje.

Jenže když jsme se dalšího rána probudili ve stohu sena, Dargos už s námi nebyl. V noci práskl do bot a já zůstals půlelfkou sám. A lespoň do chvíle, než jsme potkali dalšíhozabláceného kupce, který nám řekl, že cesta od hranic je úplně rozmáčená a  jeho v ůz se za tři dny hnul sotva o  pár mil. Tehdy jsme se rozhodli jít ke Graslu oklikou podhorskými stezkami, načež jsme dorazili do téhle díry a na tohopodiví na znovu natrefili! Ať si kdo chce co chce říká, já na náhody ne věřím. Úradky bohů jsou nev yzpytatelnéa k tomuhle set kání muselo dojít řízením osudu.

Proto když hospodský přinesl jídlo na stůl, přisunul jsem

mísu před Dargose a řekl mu, ať se nenechá pobízet. Chvíli

se kroutil a hrál sytého, ale nakonec popadl lžíci a pustil se

do hrachové kaše. A le než jsem se stihl zeptat, proč náspředevčírem opustil, rozletěly se dveře a šenkem se rozlehlhluboký, nabručený hlas:

– Vedro že by jeden blil! Ř iť mám spařenú a v botách jak nachcáno...

Krčmář K ahovec se nestačí divit

Začalo to tím podivným mládencem. Zabušil na dveře zrána,

sotva jsem zaopatřil dobytek, a že prej má žízeň jako trám.

Nechtělo se mi otvírat, bylo vidět, že je to kluk bez domova,

divokej a  ozbrojenej. A le když se ukázalo, že krom lučiště

a šípů má i nějakej ten groš, odtáhl jsem závoru a nalil mu

žinčice. To ale nebyl všem překvapením konec.


Salaš v hor ách ◆ 13

Brzy po něm se totiž objevili další přespolní. V lasatej mládenec v plášti, vílenka v yzbrojená jak do vojny a s nima psisko velký jako tele! Dobrý do domu a  špatný pryč, přežehnal jsem se, snad to nejsou nějaký vědmáci, co po nocích spřádaj techtle s rusalkama, že jo. A le z toho hocha koukal tučnej vejdělek, protože si hned naporoučel tohle a  tamto, a to víte, takov ýhle hosty já rád!

Jenže sotva jsem začal nosit na stůl, otevřely se dveře do

třetice a v nich dva krpatci. Trpaslík a půlčice. Trpaslík sice

není tady pod horama žádná vzácnost, ale tenhle v ypadal

jako úplně jinačí sorta. Zrzav ý fousy, ruce jako lopaty, vytahaná halena až po kolena – to všecko bylo k smíchu, že jo.

Ale při pohledu na obrovskou sekyru, co s sebou táhl, jsem si

na špás rychle nechal zajít chuť.

Moje stará a děcka se nahrnuly do síně a začaly hostyočumovat. Trpaslík se na ně zamračil, shodil z ramen dva velký rance jen to žuchlo, posadil se ke stolu a půlčice vedle něho. Byla taková zavalitější a nejmíň o hlavu menší než nášBystrík. Pod plátěnou hučkou plav ý vlasy, na sobě kabátek,plstěnou suknici a kožený boty. Takov ý hosty jsme tu ještěneměli, a né že by nám ňák chyběli. Strčil jsem před ně krajáč s mlíkem, to hned v ypili, a že prej by si dali džbán kořalky. Vyrazil jsem do sklípku a kroutil hlavou nad tím, co ty jejich břicha v ydržej. Hlavně aby měli čím cálovat, že jo.

Sotva jsem se vrátil s trnkovicí, už na mě hulákal tenvlasatej mládenec:

– Krčmáři, tak co je s tou pečínkou?

Aby ses neposral, holobrádku. A  zatímco jsem se ženou honil po dvoře naše jediný podsvinče, ze sena v ykoukla ta 14 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny darmožroutka Myrjana. Letos zjara dorazila do vsi, přespává po stodolách, ruku k  dílu nepřiloží, jen občas mi hraje v  krčmě na kobzu. Fešná je, to se musí nechat, modrooká, tmavovlasá, nožky jako proutky. A le taky je tohambářka a oblbuje ve vsi čeledíny! Bejt to jinde, už pro nichystaj hranici, to jenom my horáci si necháme všecko líbit. A le prej je to sirota, a když tak hezky hraje, trpíme ji tu. A zrovna dneska a pro takovou společnost by se konečně hodit mohla!

To samý asi napadlo moji starou, protože sotva jsme lapili kvičící sele, obořila se na zevlující holčinu:

– Vstávej už, ty kůže líná, neslyšíš, že máme hosty?Přestaň koukat, kde co lítá, a  mazej dovnitř, konečně bude to

tvoje drnkání k užitku!

Potom po mně loupla očima a spustila:

– A ty taky nečum a koukej podříznout tu svini! Já jduzatím napíct placky, snad nám tady ta banda v ydrží přes noc!

Radši jsem se klidil k  ohništi. Zevnitř se ozval smích tý podivný chasy. Škoda že jsem musel připravovat pečínku,jináč bych si byl rád poslech, o čem si povídaj.

Meoda se může po sýru utlouct

Cínov ý hmoždíř, kahan, lahvičky se rtutí, kostíkema suříkem, kus ledku a kus uhlí, pytlíky se šalvějí, jitrocelem,vrbovou kůrou, cizokrajným bílým blínem a čertov ým lejnem,

v ýtažek z  makovic, tinkturu ze štíra, rozemletou muchomůrku a sušené netopýří křídlo. To všechno s sebou vláčím

v otlučené dřevěné truhličce, kterou mi věnoval strýcMelcel a co je těžká jako cent. Proto mi přišlo tuze vhod, když

mi osud do cesty přihrál toho zrzavého trpaslíka, který měl


Salaš v hor ách ◆ 15

namířeno tam kam já a s naditou tornou a dalšímharampádím mi pomohl.

Narazila jsem na něj na trhu v Plotici. Prý se jen tak toulá světem a v ydělává si jako ozbrojený doprovod kupců.Nejdřív mi to přišlo podezřelé, protože kdo kdy viděl, aby setraslík jen tak sám potuloval mezi lidma. A on že sepřednedávnem rozkmotřil se sv ýma kumpánama a teď jde hledat štěstí do Lutska a co se prý starám, když o kudúčce navandru taky ještě nikdo nikdy neslyšel.

Řekla jsem mu, ať ode mě žádné peníze ani nic jinéhonečeká, ale on se jen škaredě zachechtal. Prý se nemám čeho bát, protože vidí, že ze mě nekouká ani zlámaná grešle, a mám být ráda, že budu mít po boku chlapa se sekerou,protože na zemské hranici často číhá roztodivná chasa. To měl teda pravdu, ale asi to myslel jinak! Místo krvežízniv ých zbojníků jsme totiž v té nejzapadlejší podhorské dědiněpotkali celkem zábavnou společnost. A tak teď sedím u poháru štiplavé pálenky, vedle mě se Borin smíchy plácá do stehen a  společně s  dalšími dvěma poutníky poslouchám veselé v yprávění mládence jménem Keredok. Zvědavost mi nedá, abych se do v yprávění taky nezamíchala:

– Počkej, Keredoku, počkej! Ř íkals, že toho kněze postavili na pranýř. A co pak? Oběsili ho?

– Cože? – v ykulil kluk nevěřícně oči. – U vás cizoložníky věší? To u nás jim jen řežeme uši!

– A u nás je po plecách poplácáme, – ozval se Borin.

Teď jsem zas v ykulila oči já.

– No co! Ať sa těší, dokud je v gaťách posvícení, cha chá, – rozchechtal se znovu Borin, až mu tekly slzy. Měl už v sobě 16 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny čtyři kalíšky a já konečně zjistila, že se taky umí smát. Zatím s ním zrovna švanda nebyla, spíš jen hartusil. A le co takyčekat od trpaslíka. Po cestě mi občas v yprávěl o rodném dole. Jak sledovali slibnou zlatou žílu, jak narazili na hlušinua potom jak jim spadla v ýdřeva. Prostě věci k popukání. A le co, hlavně že mi nese batožiny a nev yzvídá. To bych nesnesla.

Keredok se zrovna nadechoval k  dalšímu příběhu a  já se natahovala do mísy s  ovčím sýrem, po kterém se můžu utlouct, když do krčmy vešla štíhlá hnědovlasá dívka v pěkně nazdobených šatech a s citerou v náručí. Plaše se usmála, pak se ladně uklonila skoro až k zemi a zašveholila:

– Buďte zdrávi, poutníci! Smím vaše srdce písní potěšit?

Dargos se nedostane ke slovu

Krčmou se nesly teskné tóny citery a krásný hlas pěvkyně.

Všichni zírali, poslouchali a nikdo ani nedutal. Jen trpaslík

si potichu broukal pod vousy.

Sice jsem měl plné břicho, ale vůbec jsem se necítil ve své kůži. Bylo tam na mě moc rušno. Srdce mi říkalo, že by mi bylo líp někde na mezi, jenže žaludek si dobře uvědomoval, že tam by za mě pečínku nikdo nezaplatil. A  tak jsem upíjel trnkovice, poslouchal s ostatními a po očkupozoroval Ranju. Seděla pootočená k  drnkající pěvkyni a nepřítomně se usmívala. Asi si všimla, že se na ni dívám, protože se ohlédla a já rychle uhnul pohledem.

Když rozverná píseň skončila, Keredok nás začal citeristce představovat a zajímal se, jak se jmenuje ona. Ta jen stydlivě sklopila oči, že prý Myrjana.

– Tak krásné jméno jsem ještě neslyšel, – zašvitořil ten 18 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny floutek. – Posaď se mezi nás, krásná panno, a  občerstvi se, než nám zase zahraješ!

Myrjana zamrkala, jako by jí do oka vlítla moucha,a upejavě se posadila na lavici, kde jí hejsek spěšně udělal místo.

– Poslúchajte, – zabručel Borin, náhle rudý i v ob ličeji, –

když jsme se tu takhle sešli... Vy všichni máte též namířeno

přes hory, ne?

– Hádáš dobře, – přisvědčil Keredok. – Putuju do Graslu a chci tam vstoupit k někomu do služby.

– Jako co? – zeptala se zvědavě kudúčka jménem Meoda.

– To se ještě uvidí, – zašilhal Keredok po Myrjaněa nafoukl se jako mladý kohout. – Umím toho dost a ve světě se neztratím.

Mít na hlavě hřebínek, tak snad začne kokrhat.

– Já jsem taky na cestě do Graslu, – řekla Meoda. – Třeba se tam pak potkáme.

– Jaképak potkáme? – ozval se znovu brunátný trpaslík. – Sem si myslel, že bysme mohli jít spolem. S chlopem jako já si na vás žáden zbojník netrúfne.

– Což o to, Borine, já mám pro strach uděláno, – na paroval se dál ten bohatý hejsek. – A le čím víc nás bude tím líp.

Kudúčka s prsty upatlanými od sýra se otočila ke mně:

– A kam vlastně jdeš ty?

Podíval jsem se na ni a přemýšlel, jestli mám odpovědět po pravdě. A le Ranja se ozvala dřív:

– Nevím jak Dargos, ale já se k vám přidám. Se stopařkou se nikde neztratíte.

Trpaslík spokojeně poký val hlavou a Keredok se rozzářil jako měsíček:

Salaš v hor ách ◆ 19

– Tak se na to napijme!

Pozvedl jsem pohár s ostatními, ale jejich veselí měmíjelo. Z vedlejší síně už pomalu začínala vonět vepřovápečínka. Během další, tentokrát rychlejší písně jsem přemýšlel, jestli si na maso počkám nebo se radši zdejchnu už teď. Ostatní odměnili citeristku potleskem. K rásná Myrjana se uklonila, upila z kalíšku, který před ni postavil hejsek, a pak najednou upřela své sv ůdné oči na mě:

– Ty jsi taky stopař, Dargosi?

Zakabonil jsem se, protože mě zaskočilo, že sizapamatovala moje jméno, pak jsem se pokusil usmát, a když už jsem se nadechl k odpovědi, skočil mi do řeči Borin:

– Tož příštipkář asi není, když s sebú táhne lučisko!

Pak se rozchechtal a  ostatní se k  němu přidali. Holt pálenka na horách je trošku silnější. Rozhodl jsem se počkat na

maso, a když po pár dalších písních přitáhl krčmář rožeň,začali jsme selátko rychle obírat. Nebylo sice úplně propečené,

ale i tak to byla dobrota! Ranjin pes ležel u dveří a z huby mu

tekly sliny, až se kolem něj dělala louže. Hejsek s  mastnou

bradou zavolal na krčmáře, který si v koutě mnul ruce:

– To je pochoutka jak z císařské kuchyně!

Krčmář se jen zatetelil štěstím a mazal pro další kořalku. Ostatní začali řešit, co asi jídává adernašský dvůr, co se tak nejčastěji baští u nich doma a co jim nikde jinde neudělají. Zrovna jsem si říkal, že o tomhle se s plným břichem hezky mluví, když na mě Keredok v ybafnul:

– A copak se jí tam, odkud jsi ty? Ne, počkej, – mrklčtverácky na Myrjanu, – asi nějaká kaše s  medem, že ti takhle hubu zalepila... 20 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Ostatní se začali smát a já se konečně dožral. Ten kašpar si snad myslí, že když platí, může taky urážet! Chtěl jsem mu odseknout, že lepší kaše s medem než ta rádoby vtipná, co dnes snídal on, když vtom se ode dveří ozvalo psí vrčení. Do krčmy se začala soukat ohromná postava.

Půlobr! Dvousáhov ý hromotluk oblečený ve špinavérubášce, kalhotách ušitých snad ze dvou telat a s nohamazavinutýma v onucích. Přes nízké čelo mu padala mastná hříva,

zpod které blýskaly černé oči, a pod nosem roz pláclým jako

kravinec čouhala z huby žlutá zubiska. Na zádech táhnulnějaký ranec a hrozivě v ypadající kládu, ze které trčely špinavé

suky. S úšklebkem se rozhlédl po našem stole, jehožosazenstvo na něj zíralo jako sův y z nudlí, a zahučel:

– Setval žahne!

Dodal jsem si kuráže a natruc Keredokovi odpověděl:

– I tobě, poutníku! Pojď, posaď se mezi nás!

Místa pro něj bylo najednou až až. Když dosedl, lavicezasténala. Kolena měl až u brady a ušima skoro leštil trámy. Na krčmáře, který zvědavě nakouknul, co se to děje, obludazavolala:

– Kočma, napyt!

Krčmář nev ypadal zrovna nadšeně. Když mu oči sklouzly ke kyji, který si půlobr položil k nohám, přežehnal sea odpotácel. Za chvíli přinesl hrnec žinčice, třesoucíma se rukama ho položil před obřisko a úslužně zablekotal:

– Ať ti chutná, Zyrgyre...

Půlobr nejdřív k hrnci přičichl a krapet z něj ulil na zem. Pak ho obrátil do sebe jen to zabublalo, krknul si, až sestavení zatřáslo, a  hodil na stůl pár grošů. Bylo slyšet, jak neSalaš v hor ách ◆ 21

bohému krčmářovi spadl kámen ze srdce. A koukal jsem, že

ostatní si taky oddechli.

K er edok chce jít o dům dál

Posvátné srdce a  celá svatá rodino! Jak můžete dopustit,

aby takováhle špína chodila po světě a  obtěžovala dobré

lidi! Roz hodl jsem se pohostit své nové přátele, špásoval

jsem s krásnou pěv kyní, hostinského za dobré jídlopochválil, jenže teď nám zábavu zkazil ten neurvalý krol. A hlupák

Dargos, který celou dobu seděl jako v yřezávaný svatý zadědinou, ho navíc pozval ke stolu. Teď si ta verbež přitáhlazbytek naší pečínky, mlaská, olizuje se a nikdo ani necekne!

Dosud jsem o tomhle divokém horském pronárodu slyšel jen různé v yprávěnky, protože u nás kroly netrpíme. Teď už vím proč. Maso zmizelo zakrátko, a pak se krol věnovalobírání kostí. Nevšímal si nás, a tak jsem se pokusil rozproudit předchozí družný hovor. Marně. Všichni se dívali do sv ých kalíšků a  nebylo jim do řeči. Ani krásná Myrjana nevypadala, že by se jí chtělo hrát. Jen Ranjino psisko pořád potichu vrčelo, dokud mu ten kolohnát nehodil pár kostí.

Naštěstí do krčmy vešel další host. Kučerav ý chasník

v  oby čejných režných hadrech se potměšile usmíval a neroz hodně žmoulal píšťalu dud, zavěšených v podpaží. Když

spatřil krola, trochu se zarazil, ale pak začal uctivě zdravit:

– Sétval žehnej, Zyrgyre! I vám, poutníci! Buď zdráv,hosodáři! I ty, Myrjano!

Krol něco zavrčel a Myrjana se jen otráveně ušklíbla. No

co, dudák krola očividně zná a nebojí se, tak možná naváže

tam, kde nám ten neurvalec přetrhl nit. Mávl jsem na něj:


22 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

– Vítej, dudáku, a v yprávěj, jak se vám tu daří?

– Není to, co to bejvalo, poutníci, – ušklíbl se chlap. –Poslední dobou do našeho kraje císař strká nos.

– Nepouštěj si hubu na špacír, Švando! – ozval senajednou odkudsi hostinský. – Abys o ni nepřišel i s palicí...

– A  to jim mám povídat, že tady chcíp pes? – posadil se k nám chasník a vrhl nedůvěřiv ý pohled na Ranjina ohaře.

– I když, – zamyslel se a ukázal na mlaskajícího krola, – tu žinčici, co pije tady Zyrgyr, v yrábí v horách nějaký J úris. A to je bača, co před měsícem unesl dceru sedláka Strúgy. To byla panečku událost! Strúga je teď celej říčnej a shání, kdo by mu holku přivedl zpátky. Jenomže na Júrise si nikdo netroufne, protože je bejvalej voják! Jo, chci se zeptat, – chytil sechasník najednou za krk, – můžu si nalejt tady ze džbánku? Při v yprávění v yschne v hrdle, znáte to?

Přiký vl jsem, že známe, ale bylo mi jasné, že s tímhoštěním budu muset pomalu skončit. Tolik peněz zas nemám.

Dudák si řádně přihnul a pokračoval:

– Tak jsem si myslel, jestli by to pány trochu nezajímalo,

Strúga by prej neskrblil...

Že by se mi aspoň ten denár do kapsy vrátil? Přisunul jsem

před dudáka mísu sýra s tím, ať nám to celé trochu objasní.

– Inu, Strúgovi patří grunt pod Skřipovou. To je hora, Skřipová hora. Má velký hospodářství, ale žije tam jen se Strúgovou, čeládku skoro nedrží. No a jeho dcera Jahodka se zamilovala do ovčáka, co jim prodával vlnu. A le pantáta, to se ví, pro ni chtěl někoho lepšího, a  tak holku v ykrákal za pačesy, že nemá vodit nuzáka do chalupy. Jenomže věděj, panstvo, – dudák náhle ztišil hlas, – to se neví, jestli je Júris

Salaš v hor ách ◆ 23

nuzák, protože se povídá, že si z vojny přinesl hrnec zlaťáků

a má na salaši schovanej poklad...

Tady se dudák jako odmlčel, aby se napil kořalky, ale já

mám tyhlety vesnické v ypravěče moc dobře prokouknuté.

Chtěl jsem mu říct, aby přestal mlít a radši v yklopil, co ten

sedlák nabízí, když vtom krol zničehonic zahučel:

– Setval vas provaz!

Načež se v ysoukal zpoza stolu, zvedl ze země sv ůj kyj

a v yšel ze dveří. Nikdo nic neříkal, ale bylo vidět, že se všem

ulevilo. Poté co se zhluboka napil, dudák pokračoval:

– Takže Jahodka a  Júris... Ty dva se dál scházeli tajně

v lese při měsíčku, a když se to Strúga dověděl, zlískal holku

potěhem a  zamknul ji doma. Jenomže Jahodka ze statku

utekla rovnou na salaš k  Júrisovi a  nechce se vrátit! Proto

Strúga nabízí tomu, kdo ji přivede, tučnou odměnu.

To znělo lákavě.

– A co že jim neřekneš i to, – ozval se znovu hospodský, – co vzkázal Júris? Že tomu, kdo mu bude chtít odvést nevěstu, zláme všecky hnáty v těle...

To už tak lákavě neznělo. A le co ten poklad?

– Co kdybychom se na ten statek v ydali? – podíval jsem se po ostatních. – I kdybychom se se sedlákem nedohodli,určitě nás tam nechá přespat a zítra v yrazíme dál ke Graslu.

– A je to vůbec při cestě? – zajímala se Meoda.

– A le jo, – přiký vl dudák. – Jak jsem říkal, statek leží pod Skřipovou. Vyrazíte ze vsi směrem k sedlu, dojdete k rasputi a tam se dáte na v ýchod. Pak půjdete lesem, proti vám bude Jastřabí vrch, narazíte na křestní studánku, pokračujete furt za nosem a za chvíli jste tam. 24 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

To bylo všechno, co jsem potřeboval slyšet. Poplácal jsem dudáka po ramenou a začal ostatní v ybízet k odchodu. To by tak hrálo, abych je tu hostil celý den! Pořád sem někdorajzuje a večer by se určitě seběhla celá ves. Kdepak, holenkové, je čas jít o dům dál! Škoda jen že se nepoznám blíž s toufešnou pěvkyní...

Myrjana je r áda, že se něco děje

Odmalička se ve mně perou dvě touhy. Touha podobrodružství a touha po pohodlí. Jenže teď jsem už hezkých párměsíců strávila sladkým nicneděláním v  téhle díře uprostřed

lesů, kde je největší událostí zabíjačka a kde si občas přivydělám pár grošů hraním těm křupanům v krčmě. A tak když

jsem dnes škvírou mezi prkny seníku, kde z milosti krčmáře

a k nelibosti jeho staré přespávám, zahlídla, že se do nálevny

začínají stahovat přespolní, nemusela mě ta důra Kahovcovic

dvakrát pobízet. Vyhrabala jsem se ze sena, umyla ve žlabu,

v ytáhla zpoza trámu citeru a mazala k šenku.

Bylo tam skoro jako o posvícení. Kahovec nestačil nosit na stůl a já měla co dělat, abych neotevírala hubu nad tím,kolik různých pronárodů se v téhle bohy zapomenuté víscesešlo. Když jsem pozorovala tu pestrost oblečení a zbraní, když jsem pak poslouchala ty v yprávěnky o krajích, odkudpocházejí, zatoužila jsem odsud v ypadnout. Vydat se zase na cestu, jít kam mě nohy ponesou. Možná už uzrál čas...

Zahrála jsem pár písní a  usměvav ý mládenec, který se představil jako Keredok a  častoval mě rádoby světáckými úsměv y, mi dal tři groše. No, nepředal se, ale lakomější než místní paznehti být nemohl, tak jsem ho obdařila svůdným

Salaš v hor ách ◆ 25

úsměvem. Zrovna když jsem chtěla spustit tu nejdojemnější,

Kohoutku ty kropenatý, která z každého poutníka teskní cího

po domově v yždímá spoustu slz a peněz, vešel do krčmy ten

půlobr, co se občas objeví ve vsi a prodává kožešiny. Místní

o  něm v yprávějí, že se toulá po horách,  hrabe jámy a  staví

pasti, do kterých chytá zvěř. No a potom přikvačil i tenpobuda uhlíř, co si přiv ydělává hraním na dudy. Asi taky vycítil svoji příležitost, ale ke hraní se vůbec nedostal. Začal jim

cpát tu srdcery vnou historii o  sedlákově potrhlé dcerušce

a nějakém smradlavém ovčákovi, kterou si místní v yprávějí

už měsíc pořád dokola.

Kupodiv u se toho ten Keredok chytl a  navrhl, aby se všichni společně šli podívat na statek, když prý mají stejně namířeno podél hor do Graslu. Do města! Konečně bych měla doprovod přes hory! Dřív, než se jim stačil nabídnout uhlíř, navrhla jsem, že je na cestě doprovodím, abynezabloudili. Keredok řekl, že mi budou velmi zavázáni, a tak jsemsehrála další stydliv ý v ýstup a upalovala na seník pro věci.Naházela jsem do tlumoku všechen sv ůj skrovný majetek a to nejcennější – dýku po otci – jsem si připjala k boku, abych do jejich zbrojné družiny zapadla. Kdepak, taková ostrá kudla je pro holku na cestách nezbytností, poněvadž pomůže udržet všechny dotěrné opilce a oplzlé chámy od těla.

Sbohem, Pusté Luhy! Bylo tady krásně a málem jsem tu shnila nudou. Až Kahovec přijde na to, že jsem práskla do bot, bude asi valit bulv y. A le aspoň jedné osobě udělámvelkou radost. Babě Kahovcové.

Teda než zjistí, že jí zmizela ošatka čerstvě napečených placek.

Nahoře v horách bý vá tvrdší život než v úrodných nížinách

či prostopášných městech. Co se tu lidé na ský vu chlebana

robí, to si žádný sedlák z podhůří neumí představit. Pravda,

horaly možná šlechta tolik neodírá, ale jen proto, že těmchu

dákům nemá co vzít. A ti se přitom potýkají nejen s krutými

zimami a jalovou rolí, ale také s nejrůznější havětí, která se

po lesích prohání a chalupníkům úklady strojí.

Kdo neslyšel povídačky o rusalkách, které tančí podélbys

třin, nebo o vodnících, kteří topí nešťastníky, co se do nich

odváží vlézt? A kdo někdy při sbírání klestí nezaslechl křik

hejkalů, kteří lákají uhlíře do vlčích jam, kde je pak polá mané

zardousí. A  co ostatní zvuky, které se v  noci z  lesa ozý vají

a při kterých tuhne krev v žilách?

Ruku na srdce, ne všechno v kotlíku hrůzostrašné muziky

navařila strašidla. Vytí vlčí smečky, pleskání sovích křídel či

urputné ježčí funění – i to lze v lese zaslechnout. Přesto není

radno po horách se procházet a s lesními tvory si zavdávat.

O tom se společnost, co se v pustolužské krčmě sešla, už brzy

na vlastní kůži přesvědčí. 28 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Dargos putuje na vlastní pěst

Zatímco si rozjařený Keredok ulevoval na hnojišti, v yběhl

jsem na dv ůr, přehoupl se přes plot a  zamířil k  lesu. Zase

utí káš, Dargosi, ušklíbl jsem se. Nedokážeš být bez lidí ani

s nimi. Dudákův příběh mě upoutal stejně jako ostatní, ale

v ykračovat si na salaš s tou tlupou se mi nechtělo. Taky mě

zajímalo, kam zmizel půlobr.

Zjistil jsem to za chvíli. Stál u rozcestí, na kterém jsem se měl dát na v ýchod, s kyjem přehozeným přes rameno.Jakmile mě zmerčil, zavolal na mě:

– Deš do salaš?

Došel jsem až k němu a dalo mi práci se pousmát:

– Teď na statek, pak možná na salaš.

– Cestu znaš? – zahučel on. – Možem spolu.

Z  huby mu táhlo jako z  kraví řitě. Něco mi říkalo, že se nev yplácí balamutit chlapy, co jsou o tři hlav y v yšší než já a mají pěsti jako hlávky zelí. A le zkusil jsem to:

– Neznám. Počkej na ty z krčmy. Třeba ji znají oni...

Půlobr si mě zkoumavě prohlížel a pak se vesele zašklebil:

– Ta smradi, co zesrali jak ja vrazil dnuka? Ne, du s tebu.

Co mi zbý valo. Pokrčil jsem rameny a v ykročil dáls půlobrem v patách. V tom parnu byla cesta lesem příjemná.Zanedlouho jsme přibyli k  několika chalupám, od kterých se

po stráni dolů táhly louky a pole. Vysvětlil jsem obřisku, že

bude lepší, když se za statkářem v ydám sám, zatímco on na

mě počká někde u cesty.

– Zyrgyr neskovava! – odvětil pyšně půlobr.

Chvíli to trvalo, ale nakonec s chechotem uznal, že by je mohl trochu v yděsit. O  smradu jsem pomlčel. Když jsem

Salaš v hor ách ◆ 29

bušil na vrata statku, seděl už půlobr někde v houští a já ve

skrytu duše doufal, že se mi nějak podaří mu plách nout.

Na statku mě přivítali nedůvěřivě. Strúga byl rozložitý,ramenatý křupan s červeným nosem a podle břicha bylo vidět, že nouzí netrpí. Zeptal jsem se, jestli je pravda, co se ve vsi v ypráví o jeho dceři, a jestli by nechtěl pomoct. Nejdřív na mě podezřívavě koukal, ale pak jen vzdychl:

– Taková ostuda, že by se jeden hanbil ve vsi objevit! Pojď se posadit, synku. Vypadáš pohuble, hospodyně ti dánějakou smetánku...

Proč ne, teda pokud se do mě dneska ještě vůbec něcovejde. V sed nici mi přinesli díži se smetanou a lamentovánípokračovalo:

– Kvůli tý holce blázniv ý jsme se teď dostali do řečí. Nač jsou nám denárky, když se nám celý Luhy smějou? A ještě to každýmu cizincovi, – loupl po mě Strúga očima,  – na potkání v ypravujou, holota jedna! Až zas krčmářka přijde, že jí zemáky v sklípku zmrzly, žádný jí neprodám, to je radši dám sviním sežrat...

Ještě chvíli sakroval a  pak z  něj konečně v ypadlo něco

kloudného:

– Poslouchej, synku, když mi holku z tý salaše přivedeš,

v yplatím ti na ruku půl tuctu denárů. Co ty na to?

– To je sakra hodně peněz, – v yklouzlo mi.

– To bych řekl! – nafoukl se sedlák. – Strúga není žádná holota, a když jde o čest holky, tak na grejcar nekoukám!

Přiký vl jsem, že to je jasná věc. Hlavou mi ale vrtalo něco jiného:

– A co když se mnou vaše dcera nebude chtít jít? 30 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

Strúga se poškrábal ve vlasech:

– Když nepůjde, tak ji popadni a přitáhni. Hoď si ji třeba

přes rameno, ať si vříská, jak chce. A le... – najednou ztišil

hlas, – jestli na ni vztáhneš ruku, tak se s odměnou rozluč!

Ujistil jsem ho, že si na ni zálusk nedělám, a v yptal jsem se na cestu. Pak jsem poděkoval za pohoštění a měl sek odchodu. A le přece jen mi to nedalo:

– A pane otče, co je pravdy na tom, že ovčák skrý vá ně jaký

poklad?

Sedlák jen mávl rukou:

– Třesky plesky! To si ve vsi starý báby v ymejšlej! Je tojenom mizera, co popletl hlavu mladý, nezkušený holce!

– A le v krčmě říkali, že prý byl nějaký knecht či co...

– No to jo. Žoldák byl a na vojně přišel k penězům. Přivandroval sem před rokem a z jarmarku přihnal stádo ovcí!

– Takže je bohatý?

– Povídám, peníze měl, ovce koupil a začal je pást napolonině. Byla tam taková stará, rozpadlá salaš a v tý se usadil. A le kdyby měl poklad, tak by asi šel bydlet do lepšího,nemyslíš, synku?

– To máte pravdu, pane otče, – přiký vl jsem. – A nikdo se tam na něj neodvážil?

– Z  Luhů? – Strúga se zatvářil nešťastně. – Vždyť je to tam samej tlučhuba a posera! A já už jsem starej a na nohy špatnej. To se mám drápat po horách a  nechat se nějakým mordknechtem zapíchnout?

– Kdepak, pane otče, – přisvědčil jsem a chystal sek odchodu, – spíš byste přišel k  úhoně. To víte, žoldáci se rvát umí, nechte to radši na mně.

Salaš v hor ách ◆ 31

Při tom mě napadlo, že by ti z krčmy ani nemuseli vědět, že jsem tu vůbec byl. Nejspíš si to stejně rozmyslí, harcovat se v tomhle vedru do kopců. A le zase šest stříbrných je šest stříbrných, co si budeme povídat... Bude lepší mít náskok.

– Pane otče, ještě jedna věc...

– Hochu, – zamračil se, – ty seš zvědavější než báby ze vsi.

– A le já už nechci nic vědět. Spíš vás chci o něco poprosit.

– Jestli si myslíš, – sedlák začal najednou brunátnět, – že dostaneš nějakej grejcar dřív, než holku přivedeš, tak...

– Grejcar dám já vám! – utnul jsem ho, než se rozohnil

ještě víc, a do dlaně mu vtiskl groš. – Z krčmy sem nejspíš

zanedlouho přijde taková divná chasa. Řekněte jim klidně

všechno, co mně, ale že jsem tu byl, o tom ani muk!

Strúga jen v yjeveně kroutil hlavou a  já se rychle klidil.

Venku už na mě čekal netrpěliv ý Zyrgyr, obklopený hejnem

much. Řekl jsem mu, co jsem se dozvěděl, a zdůraznil jsem,

že na salaši žádný poklad není. Zamračeně poslouchal, pak

se zřejmě lišáckým úsměvem v ycenil kly a prohlásil:

– Mluvil tobě! Kdyby šel ja, tak klamat rozmyslel!

Do setmění zbý vala ještě chvíle, a tak jsem v yrazilsměrem, který mi statkář popsal. Na nocleh jsem se uložilv Koprové dolině nebo jak jí ten Strúga říkal. Po dlouhé doběs plným žaludkem se krásně usínalo, kolem to vonělo... Jen od

krola táhl smrad.

Sedláku Strúgovi jde hlava kolem

Přišli k večeru, táhla z nich kořalka a že prej nabízím práci.

Divná chasa, zrovínka jak říkal ten synek, co tu byl před

nima. Zamračenej trpaslík, krpatá půlčice, vílenkas uhranbr />

32 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

čivejma očima, pes větší než tele, synek s  pačesama jako

děvče a ta flundra z krčmy.

To víte, dělám blbýho, práce by se našla i  na poli i  ve chlívě. A le nevím, jestli umíte vzít pořádně vidle do ruky. A ten synek prej, že to ne, že chtěj v ysvobodit naši dcerku. A ha, povídám, mně to bylo hned divný, nač máte ty zbraniska. Nejradši bych hned v yrazil do krčmy zlískatKahovcovou, že si naši rodinu bere do huby, ale zas mi tihle třebapřivedou Jahodku zpátky. Tak se radši ptám tý Myrjany, copak tu dělá, kůže jedna líná. A ona že tady přespolní doprovází.

Radši jsem houknul na panímámu, ať ňákou tu večeři pro hosty přichystá – ještě by mě ta flundra u krčmářkypomluvila, že jsme lakotný. A hosti se cpali, až se jim z uší kouřilo, chátra jedna nenažraná, a ten pačesatej holobrádek pořád jen peníze, peníze, kolik nám dáte, pantáto. Tak jsem jim řekl, že bez práce nejsou koláče, a teprve až mi holku přivedou, půl tuctu stříbrnejch na stůl v ysázím.

A oni že teda kudy se maj zejtra dát. Povídám jim: dáte se kolem Skřipov ý na sever, furt lesem do kopce, až přijdete na poloninu. Odtud se spustíte do Koprov ý doliny, tou pak na v ýchod, a když v ylezete proti proudu Lukavice na dalšípoloninu, tam má Júris svoji salaš, tam drží Jahodku jak podzámkem. A všichni poslouchali a pouleli na mě oči jako telata.

Když si nacpali břicha, poslal jsem je spát na seno dostodoly. Zpátky do krčmy bych je neposlal ani za nic, ostudy už bylo dost. Panímámě jsem poručil, ať dobře zamknekurník, přece si nenechám slípky sežrat, ne? Před spaním jsem se pomodlil k Paní všeho čistýho, aby při nás stála a našimilovanou dcerku nám brzy vrátila. Spaní jsem ale měl trhaný

Salaš v hor ách ◆ 33

a ne klidný a od sena se neslo chrápání, jako kdyby někdopílil pařezy. Rána jsem se dočkat nemohl, na nohou jsem byl

dřív, než kohout stačil dokokrhat, a hned jsem si to namířil

k seníku.

Slunko ještě nevstalo, ale přespolní se už sbírali a tenpačesatej synek je rychtoval, aby v yrazili co nejdřív. To mám radost, říkám, že nejste žádný peciválové. Když nýčko vyrazíte, k večeru budete na salaši. A ten synek, že prej mi chce stranou něco říct. Koukal jsem na něj, jestli mě netahá za šos, ale on zvesela, pantáto, chcete svoji dcerku zpátky, je todůležitý. Nechal jsem si říct a vzal ho do šopy, kde schovávám pluh a chomouty.

Co chceš, zeptal jsem se a  on na mě něco křiknul a  tak

na mě divně kouknul, až mi v  palici zabrnělo. Přestaň na

mě ř vát, synku, povídám mu, nebo na tebe vezmu bejkovec a  na prdel si do zimy nesedneš! A  on začal, jako když

másla ukrajuje, že prej jsem na ně už od včerejška ostrej jako

kudla, a copak nevidím, že mi chtěj pomoct? Řekl jsem, že

tady na horách musí bejt jeden opatrnej, poněváč se tuposlední čas potuluje různá holota – půlobři, trpaslíci, víláci...

A on, že jsou zlý časy a člověk je člověku vlkem, no mlel jako

kněz o  posvícení, ale že prej jemu věřit můžu, protože má

ty nejlepší úmysly, a bylo by ode mě hezký, kdybych mu ty

peníze dal už předem, jako na cestu, ať se jim líp šlape...

Něco mi říkalo, že tihle přespolní vlastně v ypadají jako

dobrý lidi, ale furt mi něco úplně neštymovalo. A tenmládenec zase v ykulil oči: Přineste mi ty peníze, pantáto, ano?

Inu, řekl jsem si, a vlastně proč ne? Chlapec je to milej, za kaši včera poděkoval, za Jahodkou v yráží za kuropění, neměl

34 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

bych bejt takovej škarohlíd. Šel jsem do stavení, z truhly vyn

dal měšec, odsypal šest denárků a dal je tomu synkovi.Dě

kuju vám, pantáto, nebudete litovat, poplácal mě po ramenou

a prej se nemám bát, dcerku mi přivedou živou a zdravou a ať

mě Rovast s Birkou opatrujou...

I tebe, synku, a tu tvou družinu, zavolal jsem za ním. Čelo

jsem měl zpocený, nohy jako štoudve a musel jsem se posadit

na lavici, tak se mi vám udělalo divně. Ze stavení v ykoukla

panímáma a  co se prej stalo, už odtáhli? Jo, povídám, od

táhli. A le že na cestu dostali vejslužku, jsem si radši nechal

pro sebe. No a za chvíli se rozednilo úplně a mně se to celý

rozleželo v palici a začal sem si nadávat, protože kdo to kdy

viděl, dávat celou odměnu napřed! Chtělo se mi hned vyra

zit za nima, ale jsem už starej a na nohy špatnej. Teď se budu

modlit, aby se ti pacholci vůbec vrátili! Jsem já to ale vůl!

K er edok vyr áží na salaš

Skoro celou noc jsem se převaloval a  přemýšlel, jak z  toho

la komce Strúgy dostat peníze. Vzpomínal jsem na Garnida

a  na to, co mi neustále kladl na srdce. Moc dobře věděl,

o čem mluví, ale já to tenkrát netušil. A teď jsem zíral do tmy

a vzpomínal na jeho v yděšený pohled, když ho zbitéhoa kr

vavého odváděli v řetězech. Viděl jsem taky přísného muže

v černé říze, který si pod paží odnášel jeho knihy. Před očima

mi tančilo prokleté znamení prašiviny načrtnuté křídou na

dveřích jeho domu a slyšel jsem hukot plamenů požírajících

střechu. Vzpomněl jsem si i  na srocení lidí, kteří se mlčky

žehnali a nenávistně po mně pokukovali. Tehdy jsem pocho

pil, že musím co nejrychleji zmizet.

Salaš v hor ách ◆ 35

Co bych také v Lesné dál dělal? Není mi ještě ani dvacet let, ale rozumu mám víc než celá ves dohromady. Nenechám se jako kdejaký chám peskovat od rychtáře a nehodlámtrávit život u smradlavého náhonu. A už vůbec se nechci ne chat upálit. Jestli teď Garnid odpočívá v náruči Birčině, určitě ví, že jeho učedník byl lepší mistra a že bylo načase, abychpoznal cizí kraje jako kdysi on sám.

A  tak teď jdu cestou, kterou nám Strúga popsal, nebe je

bez mraků a  rosa v  trávě se leskne jako mince v  mé kapse.

Když jsem se vrátil k  ostatním, každému jsem dal po jednom stříbrném a pobídl je k odchodu. Zírali, ale nikdo se na

nic neptal, jen Ranja si mě měřila podezřívav ým pohledem.

Možná se dovtípila, že jsem si v kapse nechal denáry dva.Koneckonců, platil jsem za ně v hospodě.

Stezka se vinula lesem mírně do kopce, korunami stromů prosvítalo slunce a kolem zpívali ptáci. O sedlákovu poblázněnou holku mi už nešlo a kdoví jestli by bylo dvakrát chytré se na statku znovu ukazovat. Teď mě zajímal jen ovčákův poklad. Ostatním to asi taky vrtalo hlavou a první se ozvala kudúčka.

– Poslyš, Keredoku, proč nám ten sedlák vlastně zaplatil? To je tak důvěřivej? Vždyť bysme se mohli sebrat a...

– ...a na milou Jahodku se zv ysoka v ysrat, – dokončil po svém Borin. – Tež mi to neštymuje, Meodo, ale tihle paznehti od kobzol byli dycky mamlasi.

– Jen jsem ho poprosil, jestli by nám nezaplatil rovnou, – odpověděl jsem. – Ani jsem nedoufal, že to udělá.

– No já bych to do něj teda neřekla, – řekla kudúčka. –Vyadal jako starej bručoun a lakomec. 36 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny

– A přece má asi dobré srdce, – řekl jsem a čekal, co na to ostatní.

– Jenomže, – začala po chvíli rozvážně Meoda, – co když nám ten ovčák tu holku nedá? Nikdo po mně nemůže chtít, abych se s tím denárkem trmácela zpátky. Chci se dostat bez úhony do Lutska a ne běhat sem a tam po kopcích...

– Jestli nám ju nedá po dobrym, rozbiju mu tlamu, –předestřel svůj plán Borin.

– Skvěle, – ozvala se konečně Ranja. – A le co když s námi ta Jahodka nebude chtít jít? Chceš se snad zpátky táhnout s vřískající holkou?

– Raz flagnu ovčákovi a raz děvušce, – měl jasno Borin. – To by bylo, aby s náma nešmarovala ticho jak pěna.

– A až se to dozví Strúga, – připomněl jsem si sedlákova

slova, – v ytáhne bejkovec a na prdel si do zimy nesedneš!

– Jo, – trpaslík se pobaveně uchechtl, – to bych asi gazdovi

struhnul třetí.

– Myrjano, – nedalo to Ranje pokoj, – ty tu holku znáš?

– Ani ne, do krčmy nechodila, – špitla lepá pěvkyně. Už od včerejška, kdy se nabídla jako doprovod na statek, jsem se na ni nemohl v ynadívat. A když nám večer na seně oznámila, že by s námi ráda do Graslu, málem jsem se zajíkl nadšením.

– Stejně by mě zajímalo, – otočil jsem se k Ranje, – kam

včera zmizel ten Dargos...

I o něm jsme si v seníku povídali. Půlelfka včera rázněodmítla, že by o tom podivínovi věděla něco víc, a nenechala si to líbit ani dnes:

– Jářku, odkud to mám vědět? Potkala jsem ho jen o něco málo dřív než tebe!

Salaš v hor ách ◆ 37

– Ale stejně, – vrtalo mi to hlavou, – už podruhé utécttakhle bez rozloučení...

– Třeba neměl na útratu, – nadhodila Meoda.

– A není tež z dědiny? – zajímal se Borin. – Že by šmatlal teho Júrisa varovat?

– Nikdy jsem ho tu neviděla, – namítla Myrjana.

– Ať je to jak chce, – uzavřela Meoda, – dobře že je pryč. Byl takovej divnej.

To tedy měla pravdu. Tyhle nemastné neslané lidi jsemnikdy nemusel, a když mu naše společnost nebyla dobrá, ať si táhne. A le za pohoštění mi poděkovat mohl...

– Poslyšte, – pokračoval jsem po chvíli, – a co v y na to, že má být na salaši schovaný hrnec zlaťáků?

– Tak takovou v ýslužku bych si ráda odnesla, – zasmála se Meoda.

– To určitě, – ušklíbla se Myrjana. – Ten Júris má jednu kapsu prázdnou a druhou v ysypanou. Proč by se jinak honil za ovcemi po stráních?

– Takže, – navázal jsem, – kdybychom u něj takov ý hrnec přece jen našli, ty by ses s námi nepodělila, Meodo?

– Kdepak, nic bych vám nedala, – odpověděla s  vážnou

tváří kudúčka. A  když uviděla, jak se za ní ostatní otáčejí,

ušklíbla se:

– No co, vždyť se pořád v ypráví, jak si kudúk pro grejcar nechá koleno vrtat...

– Tož to tak, – zabručel rázně Borin. – Kdybysme na salaši nějaké zlato našli, tak si ho mosíme pěkně mezi sebúspravedlivě rozdělit. O to už bych sa postaral!

Tak, přesně to jsem chtěl od někoho z vás slyšet. Slunce už 38 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny pomalu připalovalo, my stoupali do kopce a z lesa se ozý valo ťukání strakapouda. Krásné ráno na horách...

Dargos není žádná houžev

Ráno jsem se probudil zimou. Tak už to v srpnu bý vá. Dny

jsou horké a  kratší,  noci chladné a  delší. Vyhrabal jsem se

z houně a uviděl, že půlobr taky nespí. Hm, tak teď muneláchnu. Omyl jsem si obličej v potůčku a bez snídaně jsme

v yrazili. Chtěl jsem být na salaši co nejdřív a Zyrgyr podle

všeho taky. Cestou jsem přemýšlel, jak bych se ho zbavil.

Brzy jsme došli lesem na místo, kde se potok vléval dozpěněné říčky – podle všeho Lukavice. Pokračovali jsme polevém břehu proti proudu. Cesta mi dala zabrat, vedla dostrmého kopce a po skalkách, mezi kterými říčka přepadávala.

A tak jsme přelézali popadané trouchnivějící kmeny podél

vodopádů a pořádně navlhli od vodní tříště. Aspoň se krol

trochu umyl. Nakonec jsme k  polednímu dorazili na poloninu. Její větší část ležela na druhém břehu a  v  dálce, kde

znovu začínal les, jsme spatřili malé stavení. Salaš.

Bystřina tady ale byla tak prudká, že jsem si hned v ynadal, proč jsme ji nepřešli už dole. Vypadalo to, že přes ni kdysi vedla lávka. V protějším břehu byl zaražený kůl a mezibalvany po proudu trčelo pár rozmetaných klád. Půda na břehu byla ale ztvrdlá a  tráva udupaná. Když jsem se porozhlédl kolem, našel jsem stopy ovčích kopýtek a spoustu suchých bobků. Podle všeho lávka ještě přednedávnem stála, někdo po ní přehnal ovce a pokračoval dál po naší straně proti proudu...

Řekl jsem to Zyrgyrovi a on se zahloubal:

Salaš v hor ách ◆ 39

– Ta zasrani su daleko za nama. Vstali sme brzo, šli šybko. Pudem po stopach? Kaj ovce, tam bača!

Půlobr mě čím dál víc překvapuje. Vypadá jako hora svalů, co neumí do pěti napočítat, ale podle všeho úplně tupý není. Přiký vl jsem, stejně jsme nic jiného nemohli dělat. Náskok máme a říčku tady stejně nepřejdeme. Třeba bude dál nějaký brod nebo balvany blíž u sebe.

Jenže nebyly. Stopy stáda se stočily na lesní stezku vedoucí z  poloniny dolů na jih. Vrátili jsme se ke stržené lávce a  já přemýšlel, jak se přebrodit. Voda se valila, hučela a  pěnila mezi kameny a proud byl tak silný, že brodění nepřicházelo v úvahu. Navíc koryto v ypadalo dost hluboké a já netoužil po tom, aby mě, rozbitého o  balvany, v yplavila říčka o  půl míle dál. Vtom jsem si vzpomněl, že přece s sebou nevláčím dvacet loktů konopného provazu pro nic za nic.

Po několika pokusech, kdy mi proud málem v yrval provaz z ruky, se mi podařilo přehodit říčku a zachytit smyčku o kůl na protějším břehu. Zyrgyr celou dobu čuměl jako hovado, cenil zuby, ale ruku k dílu nepřiložil. Pak jsem zabalil tornu, toulec i luk do houně a tenhle obrovský balík jsem si připásal na záda. Půlobr zamručel:

– Nesi sračka. A le toto nemreš.

Opásal jsem se provazem a skočil do peřejí.

Zahučel jsem do ledové vody až po bradu, ale na dno jsem si nešlápl. Proud mě strhl, voda burácela, až mi zaléhalo v uších, párkrát jsem si lokl, ale napjal jsem všechny sílya začal se přitahovat ke druhému břehu. Jestli se mi to nepodaří rychle, balík na zádech nasákne a ztěžkne tak, že mě stáhne ke dnu. Co na tom, že budu viset na provazu, když buduuto>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist