načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Léto v Baden-Badenu - Leonid Cypkin

Léto v Baden-Badenu

Elektronická kniha: Léto v Baden-Badenu
Autor:

Leonid Cypkin (1926–1982) byl známý ruský vědec v oboru patologické anatomie, vydal víc než sto vědeckých prací. Jako spisovatel však ve své době v podstatě neexistoval, za ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 199
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran, 52 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: přeložil Jakub Šedivý
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0317-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Důkladná beletristická črta ze života ruského klasika F. M. Dostojevského vychází především ze zápisků spisovatelovy ženy. Rámec románu se odehrává v 70. letech 20. století, kdy se bezejmenný vypravěč vydává na cestu vlakem z Moskvy do tehdejšího Leningradu a bere si s sebou deník Anny Grigorjevny Dostojevské, druhé manželky slavného spisovatele. Paralelně se svou poutí se tak vypravěč vydává s novomanžely na cestu po Evropě, kterou podnikli po svatbě roku 1867, a prožívá s nimi praktické i citové starosti a výkyvy soužití mladé novomanželky s o čtvrtstoletí starším géniem, jehož komplikovaná osobnost nesla kromě šrámů psychických poruch i nehezké rysy, jako je xenofobie či hráčská vášeň. Vyprávění se však nenese v záměrně dehonestujícím duchu, jakým se někdy vyznačují vzpomínky manželek slavných mužů. Tak jako Dostojevskij své hrdiny, i Cypkin Dostojevského se snaží především do hloubky pochopit. Román také není realistickou biografickou prózou - v bezbřehých souvětích proudu vědomí se tu prolíná realita vypravěčovy současnosti, obrazy a postavy z Dostojevského děl i osudy jejich autora, v mnohém podobného svým zmučeným a nejistým hrdinům. V závěru nabývá vrchu opět vypravěč, který v Leningradě obchází místa, spojená s Dostojevského osobou i dílem. Tuto pouť doplňuje fotografická příloha, v níž autor ona místa zachytil a fotografie opatřil komentáři a citáty příslušných pasáží z klasikova díla.

Popis nakladatele

Leonid Cypkin (1926–1982) byl známý ruský vědec v oboru patologické anatomie, vydal víc než sto vědeckých prací. Jako spisovatel však ve své době v podstatě neexistoval, za života nemohl nic publikovat a jeho jediný román Léto v Baden-Badenu vyšel až v roce 1982 sedm dní před jeho smrtí v emigrantském týdeníku Novaja gazeta v New Yorku. V roce 2001 ho pro světovou veřejnost objevila a ocenila Susan Sontagová a první vydání románu v anglickém překladu se na Západě stalo senzací. Recenzenti nešetřili slovy chvály jako „ztracené mistrovské dílo“, „velkolepý milník ruské literatury 20. století“, „nejgeniálnější neznámé dílo, vydané v Americe za posledních 50 let“.    V románu se ve fascinujícím rytmu odvíjí cesta vypravěče z Moskvy sedmdesátých let do Leningradu, která se prolíná s cestou Fjodora Michajloviče Dostojevského a jeho druhé ženy Anny Grigorjevny, kteří krátce po svatbě odjíždějí v polovině dubna roku 1867 z Petrohradu do Evropy, kde stráví následující čtyři roky.    Expozice románu navazuje na klasickou ruskou románovou tradici. Je zimní večer a vypravěč cestuje vlakem z Moskvy do Leningradu, ve vlaku otevírá Deník Anny Grigorjevny Dostojevské a rázem se čtenář ocitá na cestě s Dostojevským a jeho mladou novomanželkou, zažívá jejich strasti a starosti v zahraničí, neustálé finanční a existenční problémy, prožívá s nimi tiché rodinné štěstí i bouřlivé hádky, Dostojevského žárlivost, jeho epileptické záchvaty, vyhrocené vztahy k lokajům i k hlavnímu oponentovi I. S. Turgeněvovi, návštěvy galerií a zejména jeho všepohlcující vášeň k ruletě, která manželům způsobí takové existenční problémy, že jsou nuceni dát do zástavy své oblečení i snubní prsteny. V románu se mimo jiné autor-vypravěč snaží pochopit Dostojevského antisemitismus a jeho xenofobii, především nenávist k Němcům a Polákům. Prolínají se zde dojmy vypravěče z jeho cesty s dojmy z života Dostojevského. Autor-vypravěč přemýšlí na stránkách románu o postavách Dostojevského děl, o životním údělu samotného spisovatele, ale také o době, ve které sám žije. Román končí vypravěčovým příjezdem do zimního Leningradu, ve kterém se zdrží několik dní jen proto, aby se sám prošel místy, která jsou spjata s osobou velkého spisovatele. Pouť po těchto místech končí noční návštěvou domu, ve kterém Dostojevskij skonal, a sugestivním líčením posledních chvil velikého ruského spisovatele.    Leonid Cypkin byl obdivovatelem a milovníkem tvorby Dostojevského a při psaní  Léta v Baden-Badenu vycházel především z publikovaného Deníku a Vzpomínek jeho ženy Anny Grigorjevny. Nejedná se však o dokumentární román, fikci je těžké odlišit od reality. Léto v Baden-Badenu není ani románem o Dostojevském, třebaže vypravěč sleduje jeho biografii. Je to především román o lásce k Dostojevskému a dalo by se také říct o lásce Anny Grigojevny ke svému muži.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

w 1 w


w 2 w


w 3 w

Leonid Cypkin

Léto v Baden-Badenu

přeložil Jakub Šedivý

PROSTOR | PRaha | 2015


w 4 w

SUMMER IN BaDEN-BaDEN

Copyright © Leonid Tsypkin, 1981

all rights reserved

Czech edition © PROSTOR, 2015

Translation © Jakub Šedivý, 2015

Epilogue © Jakub Šedivý, 2015

ISBN 978-80-7260-317-6

Kniha vychází pod záštitou Nadace Michaila Prochorova v rámci

programu TRaNSCRIPT na podporu překladů ruské literatury.

Knihu finančně podpořila

Nadace Český literární fond

a

Ministerstvo kultury České republiky.


w 5 w

Věnováno Kláře Michajlovně Rosenthalové


w 6 w


w 7 w

„A kdo ví... je možné, že veškerý cíl pozemského života,

k němuž lidstvo směřuje, je právě ta nepřetržitá cesta k cíli,

jinak řečeno život sám, a nikoliv cíl...“

F. M. Dostojevskij, Zápisky z podzemí

„Do omrzení se opakujete, drze útočíte,

ale jak se přitom bojíte!“

F. M. Dostojevskij, Zápisky z podzemí*

* Přeložila Ruda havránková.


w 8 w


w 9 w

Byl to denní spoj, zima však byla v plné síle – byl

konec prosince, a kromě toho vlak směřoval do

Leningradu – na sever, proto se za okny začalo

brzy stmívat – jasným světlem se rozhořívaly pouze

stanice nedaleko Moskvy, které odplouvaly dozadu,

jako by je odhodila čísi neviditelná ruka –příměstské perony zaváté sněhem, s řadou mihotajících se

lamp, jež se slévaly do jednoho ohnivého pruhu

– stanice se kolem míhaly s tlumeným duněním,

jako by vlak jel po mostě – dunění zmírňovaladvojitá okna, která vagon téměř hermeticky uzavírala,

přesto se přes matná, zpola zamrzlá skla prodíralo

světlo ze stanic a kreslilo ohnivou linku, a tam,

kdesi dál, se daly tušit nedozírné, sněhem pokryté

prostory, vagon se kymácel ze strany na stranu jako

paluba lodě, obzvlášť poblíž plošiny, a když se za

okny úplně setmělo a zůstala pouze nejasná bělost

sněhu, když chaty za Moskvou skončily a v okně se

společně se mnou mihl odraz vagonu se všemi jeho

stropními světly a cestujícími, vyndal jsem z kufru,

uloženého v síťce nad hlavou, knihu, kterou jsem

začal číst ještě v Moskvě a kterou jsem si vzal na

cestu do Leningradu záměrně, a otevřel jsem ji

v místě, kde byla záložka s čínskými znaky ajakousi půvabnou orientální kresbou – tu knihu jsem si půjčil od své tety, majitelky rozsáhlé knihovny, ale v hloubi duše jsem byl odhodlán, že ji nevrátím – nechal jsem ji svázat, protože byla velmi chatrná a skoro se rozpadala – knihař seřízl stránky tak, že všechny byly zarovnané, jedna jako druhá, a opatřil ji pevným přebalem, na který přilepil první, titulní list s názvem knihy – byl to deník anny Grigorjevny

w 10 w

Dostojevské, publikovaný v jakémsi liberálnímna

kladatelství, které v té době ještě mohlo existovat

– byly to Milníky, Nový život nebo něco takového –

s datací podle gregoriánského i juliánskéhoka

lendáře, se slovy i celými větami v němčině nebo

ve francouzštině bez překladu, s nezbytnýmpří

domkem „Mme“ (madam) používaným sgymna

zijní horlivostí – rozluštění jejích zápisků psaných

těsnopisem, které si vedla v zahraničí první léto po

sňatku.

Manželé Dostojevští odjeli z Petrohradu vpolovi

ně dubna roku 1867 a už následujícího ránadorazi

li do Vilniusu. Na hotelovém schodišti neustále

naráželi na židáčky, kteří jim vnucovali své služby,

a pak dokonce běželi za bryčkou, ve které se vezli

anna Grigorjevna s Fjodorem Michajlovičem, ane

odbytně jim nabízeli jantarové náustky, dokud je

neodehnali, i večer bylo ve starých úzkých uličkách

vidět ty samé pejzaté židáčky, jak se procházejí se

svými židovečkami. Za další den nebo dva dorazili

manželé do Berlína a potom do Drážďan, kdezača

lo hledání bytu, protože Němci, obzvlášť pakNěm

ky, všelijaké slečny – majitelky penzionů nebopros

tě jenom zařízených pokojů – nové ruské hosty

nemilosrdně odírali, špatně je krmili, číšníci ješidi

li při vracení drobných, a nejenom číšníci, aleNěm

ci vůbec byli národ nechápavý, protože Feďovinedo

vedli vysvětlit, jak se dostat na tu nebo onu ulici,

a úslužně ukazovali na opačnou stranu – nebo to

snad dělali schválně? Ostatně židáčků si annaGri

gorjevna všimla už dříve – při svém prvnímpřícho

du k Feďovi do alonkinova domu, kde psal Zločin

a trest, a ten dům, podle jejího pozdějšího svědectví,

w 11 w

anně Grigorjevně okamžitě připomněl dům, vekterém žil Raskolnikov, tam se také židáčci potkávali

na schodišti s ostatními pobíhajícími nájemníky.

(aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, je třeba

nicméně poznamenat, že ve svých vzpomínkách

Život s Dostojevským, které anna Grigorjevnanasala krátce před revolucí, patrně po seznámení

s Leonidem Grossmanem, se už o židáčcích na

schodišti nezmiňuje.) Na fotografii vlepené doDeníku vypadá anna Grigorjevna, tenkrát ještě dočista mladičká, jako fanatička nebo jakopobožnůstkářka s nevraživě zamračeným pohledem. Zato Feďa

byl už v letech, menší postavy a s tak krátkýma

nohama, že kdyby vstal ze židle, na které seděl,

ukázalo by se, že je jenom nepatrně vyšší, měl tvář

prostého ruského člověka a podle všeho se rádfotografoval a horlivě modlil. Tak proč jsem s takovým rozechvěním (nebojím se toho slova) pobíhal sDeníkem po celé Moskvě, dokud jsem nenašel knihaře,

dychtivě cestou v dopravních prostředcích listoval

zašlými stránkami a očima v knize pátral potakových místech, která, jak se zdálo, jsem předvídal,

a potom, když jsem u knihaře knihu, náhle těžkou, vyzvedl, si ji položil na psací stůl a neodklízel ji ani

ve dne, ani v noci, jako by to byla Bible? Proč jsem teď jel do Petrohradu – ano, ne do Leningradu, ale do Petrohradu, po jehož ulicích kráčel tenhlekrátkonohý, malý (jako ostatně pravděpodobně většina

lidí minulého století) člověk s tváří kostelníka nebo

vysloužilého vojáka? Proč jsem četl tuhle knihu teď,

ve vagonu, pod slabým blikajícím světlem lamp,

které hned zářilo jasněji, hned zas téměř zhasínalo,

podle rychlosti vlaku a výkonu jeho dieselových

w 12 w

motorů, za bouchání dveří na konci vagonu, kam

neustále vcházeli a odkud opět vycházeli kuřáci

i nekuřáci se skleničkami v rukou, aby dali napít

dětem nebo omyli ovoce, nebo si prostě došli na

záchod, jehož dveře bouchaly vzápětí za dveřmi

u plošiny, za bouchání a klepání všech těchhledveří, za kymácení jako na lodi, jež neustále unášelo

text někam pryč, a při tom všem jsem vdechoval

vůni uhlí a parních lokomotiv, které už dávno nikde

nejezdily, ale ta vůně kdovíproč přetrvávala.Ubytovali se v pokoji u Mme Zimmermannové, vysoké

vyzáblé Švýcarky, ačkoli hned první den po příjezdu

zůstali v hotelu na hlavním náměstí, a vzápětívyrazili do galerie – před budovou Puškinova muzea v Moskvě stála obrovská fronta, dovnitř pouštěli po skupinkách, někde na podestě mezi patry visela Sixtinská madona a pod ní stál policista – o mnoho let později v tom samém muzeu vystavovaliLeonardovu Monu Lisu za dvojitým neprůstřelným sklem, které bylo speciálně nasvíceno – fronta „zlodějů“ se vinula a postupovala k obrazu, přesněji kneprůstřelnému sklu, za nímž se – jako by to bylanabalzamovaná mrtvola v sarkofágu – nacházel obraz madony s krajinou v pozadí, a její úsměv bylopravdu záhadný, možná se tak ale jevil jen pod vlivem obecného mínění, a vedle obrazu stál rovněžpolicista, co zástup taktně pobízel k postupu, protože se mělo za to, že ho tvoří odborníci nebo čestní hosté, a říkal: „Pokračujte, prosím“ – lidé se u obrazu snažili na chvíli zastavit, i potom, když už k němu byli zády a zařadili se do odcházejícího zákrutu fronty, se za chůze vytrvale otáčeli k plátnu alámali si krky ve snaze otočit hlavu téměř o sto osmdesát

w 13 w

stupňů – Sixtinská madona visela na stěně mezi

okny, a protože světlo na ni dopadalo z boku a den

byl navíc pošmourný, bylo plátno zahaleno jakýmsi

oparem. Madona se vznášela v oblacích, kterápůsobila jako nadýchaný lem jejích šatů a možná s ním jednoduše splývala, a odněkud zleva k Madonězespodu servilně vzhlížel apoštol se šesti prsty na

ruce – sám jsem je spočítal, opravdu jich bylo šest

– fotografie tohoto obrazu, věnovanáDostojevskému k jeho narozeninám o mnoho let později, než se

uskutečnila jeho cesta do Drážďan, tedy krátce před

jeho smrtí, v domnění, že jde o jeho milovanýobraz, třebaže jeho oblíbeným obrazem bylo patrně

plátno Mrtvý Kristus v hrobě od holbeina mladšího,

tak tedy fotografie Raffaelovy Madony v dřevěném

rámu visí v Dostojevského muzeu v Leningradě nad

koženou pohovkou, na které Dostojevskij skonal –

vznášející se Madona drží v náručí polosedící, jen

zlehka zavinuté nemluvně, skoro jako by ho kojila,

tak jak to dělají cikánky, všem na očích, avšak výraz

jejího obličeje je stejně nepostižitelný jako uLeonardovy Mony Lisy – a stejná fotografie, jenomtrochu menší a pravděpodobně horší kvality, neboť byla vytvořena už v naší době, je zasunutá za sklem

knihovny u mé tety, jako by tam byla záměrněledabyle odložena. Manželé Dostojevští chodili dogalerie každý den, tak jako lidé v Kislovodsku chodí

denně do lázeňské dvorany, aby se napili narzanu,

místní minerální vody, nebo se s někým setkali,

anebo jen tak postáli, pozorovali ostatní a potom šli

na oběd – bylo třeba vybrat levnější restauraci,

a navíc takovou, kde dobře vaří a ve které číšníci méně šidí – manželé Dostojevští pokaždé zjistili, že

w 14 w

je ošidili o dva nebo tři stříbrné groše, protože

všichni Němci bez rozdílu byli šejdíři – po další

návštěvě galerie šli jednou poobědvat na Brühlovu

terasu, z níž byl malebný výhled na Labe – už dříve

si všimli číšníka, kterému dali přezdívku„diplo

mat“, protože jako diplomat skutečně vypadal,

a kromě toho ho posledně přistihli, že si za šálek

kávy účtoval víc než dvakrát tolik – namísto dvou

stříbrných grošů pět, ale oni ho převezli – místo

pěti stříbrných grošů spropitného mu annaGrigor

jevna podstrčila stříbrný dvougroš, který jim vrátil

nazpátek místo pěti grošů – tentokrát byli hrozně

vyhladovělí, obzvlášť Feďa, avšak „diplomat“ se

namísto toho, aby je obsloužil, usilovně věnoval

nějakému saskému oficírovi, který přišel až po nich

– důstojník měl rudý baňatý nos a zažloutlé oči

a bylo patrné, že si rád přihne – Feďa zavolal na

číšníka, ten ale dál s ledovým klidem obsluhoval

důstojníka, jenž si zasunoval naškrobený ubrousek

za tvrdý límec vojenské blůzy – „diplomat“ se jim

očividně mstil za to, co se stalo minule – Feďaza

klepal nožem o stůl – „diplomat“ se u nich konečně

zastavil, ale jen tak cestou, a řekl, že slyší a že nemá

cenu klepat nožem – Feďa objednal slepici a telecí

kotlety – za nějaký čas „diplomat“ přinesl pouze

jednu porci slepice a na Feďovu otázku: „Co to má

znamenat?“ s přehnanou zdvořilostí odpověděl, že

si objednali pouze jednu porci, a pak se to samé

opakovalo s telecími kotletami – ve vedlejším sále

hráli čtyři číšníci karty a v sále, kde obědvali, bylo

jen pár hostů – číšník se zjevně spletl úmyslně –

Feďa zrudl – začal hlasitě své ženě vykládat, že

kdyby tu byl sám, tak by jim ukázal, a dokonce se

w 15 w

na ni rozkřičel, jako by to byla její vina, že sem šli

ve dvou – zvedl nůž a vidličku a praštil s niminaschvál tak, že se zařinčením spadly na talíř, div ho

nerozbily – už se na ně dívali – odešli, aniž seohlédli – při odchodu hodil Feďa na stůl místotřiadvaceti stříbrných grošů, které měli zaplatit, celý tolar

a práskl dveřmi tak, až se skleněná výplň zatřásla

– šli alejí osázenou kaštany, on – rázným krokem

napřed, pak ona – vzadu, sotva mu stačila – nebýt

jí, dovedl by celou záležitost do konce a dosáhl by

svého, zatímco takhle odchází ponížený tímničemným číšníkem, protože všichni číšníci jsouničemové – jsou ztělesněním nejubožejších rysů lidsképovahy, ostatně my všichni máme vrozený sklon

k tomuhle zatracenému lokajství – copak se sám

servilně nedíval do očí tomu ničemnému majorovi,

když opilý – s rudým nosem a žlutýma rysímaočima, vida, koho mu před chvílí připomněl tenhle

saský důstojník! – v doprovodu stráže vtrhl dobaráku, a když uviděl trestance v šedočernémmundúru se žlutým čtvercem na zádech ležet na pryčně,

protože mu toho dne bylo špatně a nemohlnastouit do práce, zařval na něj z plných plic: „Vztyk! Nástup!“ – tím trestancem byl on, to on se teď kaštanovou alejí vzdaloval od té restaurace a od té terasy s malebným výhledem na Labe – i tenkrát, ve

vězení, viděl všechno zpovzdálí, jako by se toodehrávalo ve snu, nebo ne jemu, ale někomu jinému – jednou byl ve strážnici přítomen vykonání trestu – vězeň ležel nehybně, zatímco mu rány rákoskou zanechávaly na zádech a na hýždích krvavé stopy, potom mlčky vstal, pečlivě si zapnul svůjvězeňský oděv a odešel, aniž Krivcovovi, který stál hned

w 16 w

vedle, věnoval jediný pohled – jestlipak se i jemu

podaří nevydat ani hlásku a důstojně odejít ze

strážnice? – seskočil z pryčny, horečnatě sitřesoucí

ma se rukama upravoval šedočernou blůzu a vydal

se ke Krivcovovi, jenž stál u dveří baráku – šel se

svěšenou hlavou – ne, nešel, ale téměř běžel, a to

bylo už samo o sobě ponižující, a když došel kma

jorovi, podíval se na něho nikoli pevně a tvrdě, ale

s prosbou v očích – poznal to z toho, že seKrivco

vovi kořistnicky rozšířily panenky – panenky jeho

žlutých, rysích očí – rysích nejen proto, že sepodo

baly očím rysa, ale i proto, že slídily a pátraly po

další kořisti – když před ním tenkrát stál, hned ho

to napadlo a taky se mu zdálo zvláštní, že v takové

chvíli vůbec může o něčem takovém přemýšlet –

ostatně, copak to bylo lokajství?! – byl to strach,

prachobyčejný strach, ale cožpak strach neplodílo

kajství? – anna Grigorjevna ho dohonila, vsunula

mu ruku v ošoupané rukavici pod loket a provinile

mu pohlédla do očí – nebýt jí, ukázal by tomučíš

níkovi, všem by ukázal, zač je toho loket! – pomalu

stočil pohled z její tváře na její ruku spočívající na

jeho paži – „Podle mého se nesluší, aby spořádaná

žena nosila takové rukavičky“ – řekl pomalu adů

razně a znova se jí podíval do tváře – rty se jíza

chvěly a víčka podivně napuchla – kráčela vedle něj,

ale už jenom ze setrvačnosti, a také protože měla

dojem, že jí se to netýká – něco takového by jí on

přece nemohl říct – opustila ho a rychlým krokem,

téměř poklusem zabočila do jakési postranní ulice,

také osázené kaštany – na vteřinu se ohlédla a skrz

listy a slzy zahlédla jeho postavu, rázně kráčel alejí

dál – měl na sobě tmavošedý, téměř černý oblek,

w 17 w

který koupili v Berlíně – ani ho tenkrát nenapadlo,

aby jí řekl, že si má koupit nové rukavičky, třebaže

se tyhle páraly ve švech a ona je ještě na cestě vje

ho přítomnosti dvakrát zašívala – a teď jí to ještě

vyčte, ačkoliv peníze na cestu získali díky tomu, že

byly zastaveny věci její matky – šla po té ulici, téměř

běžela, držela se těsně u domů, šla se spuštěným

závojem, aby nebylo vidět její od slz opuchlou tvář,

proti ní kráčeli se svými Němkami spořádaníNěm

ci v tvrďácích, jejich tváře byly růžové a samolibé,

za ruku vedli čistě a pečlivě oblečené děti anemu

seli přemýšlet, čím dneska zaplatí oběd nebo večeři,

a nezvyšovali na sebe hlas, zatímco Feďa na ni před

chvílí v restauraci zakřičel. Proklouzla dveřmi jejich

domu a snažila se, aby si jí nikdo nevšiml, vešla do

bytu – nejdříve do velkého pokoje, který používali

jako jídelnu a na jehož stěnách byly rozvěšenéolejo

tisky zobrazující tu řeku – určitě Rýn – se stromy

zrcadlícími se na hladině, tu zase nějaké zámky na

kopci na pozadí nepřirozeně modrého nebe –po

tom do druhého pokoje, který sloužil jako ložnice,

s dvěma masivními postelemi, a do třetího, malého

Feďova pokojíčku s psacím stolem, na kterém ležely

pečlivě složené listy bílého papíru a cigaretovédu

tinky s rozsypaným tabákem, a najednoupochopi

la, že tam vešla s tajnou nadějí, že ji předhonil a už

na ni čeká doma – rozhodla se, že se zajde podívat

na poštu, tam se Feďa často stavoval, ale ani na

poště nebyl, ani jim nepřišly žádné dopisy – vydala

se znovu domů – teď už se musel vrátit – MmeZim

mermannová, s kterou se potkala na schodech, jí

řekla, že Feďa tu byl, ale někam odešel – vyběhla

na ulici a hned ho spatřila – šel jí naproti, bledý,

w 18 w

s provinilým, dokonce jaksi úlisným úsměvem –

ukázalo se, že šel zpátky na terasu, protože simys

lel, že se tam vrátila, aby ukázala svou nezávislost,

a potom ji šel hledat do čítárny – zašli na chvilku

domů, aby se převlékli, neboť se schylovalo k dešti

– když vyšli ven, lilo jako z konve, ale museli se

někde naobědvat – zašli do hotelu Victoria aobjed

nali si tři chody, které stály dva tolary a desetstří

brných grošů – příšerná cena, za kotletu chtěli

dvanáct stříbrných grošů, kdo to kdy viděl! – ten

den byl dočista nešťastný – když vyšli z restaurace,

bylo už osm večer a tma, pršelo a ona rozevřela svůj

deštník, ale ne tak, jak to dělají obezřetní Němci,

a o jednoho Němce, který šel kolem, zavadila –Fe

ďa se na ni rozkřičel, protože si ten Němec mohl

její nešikovnost vyložit nesprávně, a jí znovuopuch

ly oči, ale bohudík si toho v té tmě nikdo nevšiml,

a pak šli vedle sebe domů beze slova, jako by byli

cizí – a doma u čaje se znovu pohádali, třebaže už

nebylo o čem, a potom se ho zeptala na něcoohled

ně jeho zamýšleného odjezdu do homburgu a on se

na ni opět rozkřičel, a ona na oplátku taky něco

zakřičela a odešla do ložnice, a on se zavřel vpra

covně, ale v noci jí přišel dát dobrou noc – každou

noc jí chodil popřát dobrou noc, obzvlášť pohád

kách a neshodách, takže slovu „popřát“ bylo možné

dát naprosto jiný smysl – něžně ji budil, hladil ji

a líbal, protože byla jeho a v jeho moci bylo učinit

ji nešťastnou, nebo šťastnou, a tohle vědomína

prosté moci nad mladou nezkušenou ženou, se

kterou si může dělat, co se mu zachce, sepravděpo

dobně podobalo pocitu, který ve mně vzbuzujíma

lí hladkosrstí psíci, co začnou bázlivě a podlézavě

w 19 w

vrtět ocáskem, lehat si na zem a lehce se chvět,

sotva k nim člověk natáhne ruku, aby je pohladil –

objímal ji, líbal její ňadra a začínali plavat – dělali

velká tempa, současně rozráželi rukama vodu,zároveň nasávali vzduch do plic, čím dál víc od břehu,

směrem k blankytné oblině moře, ale on se téměř

pokaždé ocital v jakémsi protiproudu, který hounášel stranou, a dokonce trochu nazpátek – nestačil jí

a ona pokračovala pořád v rytmickém pohyburukou a mizela mu kdesi v dáli, a jemu se zdálo, že on

sám už neplave, že sebou jenom tak plácá ve vodě

a snaží se dosáhnout nohama na dno, a ten proud,

který ho unášel pryč a nedovoloval mu plavat spolu

s ní, se zvláštním způsobem měnil ve žlutémajorovy oči s kořistnicky rozšířenými panenkami, ve spěch, s kterým si rozepínal svůj trestanecký oděv a lehal si na stovkami těl vyleštěný nízký dubový stůl stojící uprostřed strážnice, ve sténání, které nebyl schopen zadržet, když na jeho tělo dopadaly rány rákosky, jež jeho svaly a kosti jako byprotahovaly rozžhaveným drátem, v horečnaté křeče, které

ho zachvátily po vykonání trestu, v posměšnénebo soustrastné pohledy přítomných, v opovržlivý

úsměv majora, když rozkázal, aby zavolali doktora,

a on se pak prudce otočil na podpatku a vyšel ze

strážnice, přesně totéž se mu stávalo i s jinýmiženami, protože se všechny, stejně jako anička,neviditelně účastnily vykonání trestu – nakukovaly do

zamřížovaných oken strážnice, snažily seprotáhnout dveřmi, aby se ho zastaly, avšak nepustili je –

všechny byly svědkyněmi jeho ponížení a on je za to

nenáviděl, protože mu to bránilo prožívat naplno

své pocity, a dnes to všechno ještě korunoval drzý

w 20 w

výraz číšníka, který se mu vysmíval, a tvář saského

oficíra připomínající majorovu tvář. Už dávno si

v sále galerie, kde visela Sixtinská madona, všiml

čalouněné židle s prohnutým opěradlem, která stála

do jisté míry odděleně od ostatních židlí, na které

si sedali návštěvníci galerie, aby si odpočinuli nebo

se potěšili pohledem na obraz – na tuhle si znějakého důvodu nikdo nesedal – snad byla určena pro

kustoda, nebo to dost možná byla nějaká vzácná

starožitnost – a když si poprvé představil, že by si

na ni stoupl, přeběhl mu mráz po zádech, tak mu

to připadalo neuskutečnitelné a troufalé. Kdyžkolem židle procházel, přeměřoval si ji, a jednoudokonce už málem zvedl nohu, ale v sále bylo hodně

lidí a o zeď se s otráveným výrazem opíral zřízenec ve stejnokroji. ale možná že to měl udělat právě v přítomnosti všech, a hlavně v přítomnostizřízence, protože právě on tomu měl zabránit. Když se

k židli přibližoval, ztratil najednou odvahu, na

chvilku se zastavil, jako by se rozmýšlel, z jakéstrany má tu židli obejít, a pak šel dál a s přehnaným

zájmem si prohlížel Madonu. ale té noci, kdy mu

anička uplavala tak daleko, zatímco on se plácal

někde u břehu a nemohl dosáhnout na dno – té

noci se pevně rozhodl, že to udělá. Poté co ráno

jako obvykle vešli do galerie, zamířil rovnou dosálu, kde visela Sixtinská madona. V uších se mu

rozléhal tlukot srdce – před obrazem se mačkalo

hodně lidí, někteří stáli nebo seděli kousek opodál

s kukátky – přes ně viděl lépe, protože jeho pohled

nic nerozptylovalo a mohl se soustředit na obraz –

v první chvíli židli přehlédl a podle toho, jak jeho

srdce přestalo tlouct a zmítat se, pochopil, že se


w 21 w

z toho v duchu raduje. ale ukázalo se, že židlijenom zakrývají lidé a že i teď stojí v sále zřízenec

v plné parádě, v livreji s pozlacenými knoflíky –Feďa ráznými kroky zamířil k židli, dokonce do jisté

míry odstrkoval návštěvníky – anna Grigorjevna,

která vešla do sálu s ním, stála někde stranou,

a dokonce se zdálo, že si vzala kukátko – stoupl si

jednou nohou na židli, zavřel oči nebo možnáprostě v tu chvíli nic neviděl, potom se postavil na obě

nohy – jeho boty se zabořily do čalouněnéhosedáku – přes hlavy přítomných bylo plátno vidětobzvlášť dobře – Madona vznášející se v oblacích

s nemluvnětem v náručí a apoštol, který k nízbožně vzhlížel, a dole andílci – v podstatě to kvůli nim si stoupl na židli, nezbylo než si vymyslet nějaké ospravedlnění pro toho lokaje, až se ho bude snažit stáhnout dolů – „Feďo, ty ses zbláznil!“ – anna Grigorjevna stála vedle něho, vyděšeně se na něho zespodu dívala, a dokonce ho opatrně zatáhla za rukáv – čněl teď nad všemi návštěvníky – ze všech se stali trpaslíci a stejným trpaslíkem byl i kustod

mířící k němu – na místě, kde před chvílí viselobraz, se objevila tvář majora s býčí šíjí a mohutnou bradou podepřenou tvrdým límečkem uniformy, a major se nesměle a do jisté míry dokoncepodlézavě usmál, a on viděl už nejenom jeho tvář, viděl ho celého, bůhvíproč neduživého a uklánějícího se,

a tam, kde ještě před chvílí stáli návštěvníci, se

místo jejich hlav rozprostíralo moře – a oni se ženou

v tom moři plavali do modravých dálek, rytmicky

rozráželi rukama vodu, současně se nadechovali

a pořád se čím dál víc vzdalovali od břehu, a major

mezitím téměř úplně zmizel, jenom kdesi v dáli se

w 22 w

rýsovala jeho shrbená postava – postava žebráka

prosícího o almužnu – „Pane, tady je zakázáno

stoupat si na židle“ – řekl zřízenec a přísně sepodíval na slušně oblečeného člověka, který stál na

židli – zřízenec popošel dopředu a zdvihl ruku, jako

by nabízel člověku stojícímu na židli oporu – ten

sestoupil, téměř seskočil ze židle, odstrčilzřízencovu ruku a v rohu sálu zahlédl annu Grigorjevnu –

za tu chvíli se stihla vzdálit a teď předstírala, že si

upřeně prohlíží obraz kukátkem, ale její ruce držící

kukátko se třásly – „Proboha, pojďme odsud“ –řekla rozrušením ochraptělým hlasem, když k nípřistoupil – návštěvníci se za nimi ohlíželi a něco si

šeptali – vzala ho pod paží a táhla ho ke dveřím

vedoucím do dalšího sálu – měl vydržet stát na

židli až do konce, nehledě na zřízencovonapomenutí, ale nevydržel to a slezl z ní – majorova tvář,

která se teď objevila v širokém okně sálu, se drze

usmívala a jeho tlustá a masitá ruka si frajersky

a vítězoslavně uhlazovala kníry, do oken strážnice

nakukovali nějací lidé – blízcí známí trestaného

a ženy – a jejich pohledy byly plné soucitu a účasti,

a on ležel na stole se staženými kalhotami adozorce ho systematicky mrskal – prudce se anněGrigorjevně vysmekl – a ona se svěšenou hlavou odešla ráznými kroky do vedlejšího sálu – židle nesměla zůstat prázdná, je to nepřirozené – prázdná židle – rychle zamířil do středu sálu, a vtom se jeho nohy zabořily do něčeho měkkého, pod čím bylo cítit pružiny – teď tu bude stát tak dlouho, jak bude chtít, musí v sobě přemoci ten mrzký pocit, který v něm vzbuzoval zřízenec, copak nedokážepřekročit svůj stín? – sál ztichl, jako by se měla zvednout

w 23 w

opona – tvář majora, která se teď opět objevila na

místě obrazu, na něj drze pomrkávala – s nápřahem

ho udeřil dlaní do tváře a ta zmizela, někam se

propadla, pravděpodobně i se samotným majorem

ležícím na podlaze vedle vyleštěného stolu – vězeň,

kterého se před chvílí snažil potrestat, stál vevítězoslavné póze s nohou na majorově břiše a diváci nakukující do oken mu hlasitě tleskali a ženy,obzvlášť ty, se kterými se znal důvěrně, se na něho

dívaly s obdivem a posílaly mu vzdušné polibky –

sestoupil ze židle, beze spěchu, neseskočil, nýbrž

sestoupil a pozvolna zamířil do vedlejšího sálu – ve

dveřích se srazil se zřízencem, který si patrněkamsi odskočil, a tenhle lokaj mu uctivě uvolnil cestu,

a v noci, když přišel dát aničce dobrou noc,spolu znovu plavali, rytmicky rozráželi rukama vodu

a současně z ní zvedali hlavy, aby se nadechli, a proud ho nikam neodnášel – plavali kevzdalujícímu se obzoru, do tajemné modravé dálky, a potom

ji znovu líbal – tmavý trojúhelník byl obrácenvrcholem dolů a tenhle vrchol se mu vždycky zdál stejně

nedostupný jako vrchol nejvyšší hory ztrácející se

kdesi v oblacích, ačkoliv vrchol, ke kterému se blížil

on, směřoval dolů – bylo to ostatně spíše dnosoečného kráteru – na tom vrcholu a na tomnedosažitelném dně se skrývalo děsivé a sladkérozřešení čehosi, co nedokázal ani pojmenovat, ba ani si

představit, a potom se celý život, dokonce i vdopisech, které jí psal, donekonečna snažil přiblížit

k tomuhle vrcholu-kráteru, ale ten zůstávalnedobytný – copak před chvílí v sále, kde viselaMadona, vydržel stát na židli tak dlouho, jak chtěl? –

vždyť tam zřízenec nebyl, když se postavil na židli

w 24 w

podruhé, a proto není možné tvrdit, že na ní zůstal

navzdory zřízencově nesouhlasu, třebaže se vduchu rozhodl, že tam bude stát tak dlouho, dokud

ho nevyvedou – kdyby ho vyváděli, zřízenec a snad

i policista by ho vlekli přes celý sál všem na očích

včetně aničky a všechno by se valilo strašlivou

rychlostí z kopce dolů a pak už by se z vyleštěného

stolu, na kterém dostával výprask, nezvedl, amajorova tvář by se nad ním nakláněla jako rudomodrý

balon, jako břicho komára, který se napil krve,

a celý jeho život by se změnil ve sladkou trýzeň,

protože kvůli takovému ponížení se v člověku zatají

dech, ale nestalo se ani jedno, ani druhé – slezl ze

židle, třebaže z vlastní vůle, nedočkal se všakzřízence a ani nezpůsobil skandál – zapovězený vrchol

trojúhelníku, skrývající se v mracích a zároveňmizející v hlubinách země, nejspíš v samotném středu

země, kde ustavičně vře láva, tenhle vrchol zůstával

nedostupný – anička ho něžně hladila po tváři, ale

on, aniž by jí jako obvykle řekl: „Dobrou noc“,odešel k sobě – a za půl hodiny ji probudil podivný

zvuk, něco mezi chroptěním a chrčením –chvějícíma se rukama zapálila svíčku a rozběhla se kmužově posteli – ležel na samém jejím okraji, s celým

tělem prohnutým tak, jako by se chtěl posadit, ale

bránil mu v tom neviditelný provaz, kterým byl k té

posteli přivázaný, tvář měl zsinalou a u úst pěnu –

s vypětím sil ho popotáhla doprostřed postele, aby

nespadl, klekla si k němu a ručníkem mu utírala

pěnu z úst a pot stékající z čela – teď ležel klidně, s bledou tváří, jako mají nebožtíci – neviditelnýprovaz splnil svůj účel – nedokázal se posadit, opravdu to byl její muž? – tenhle člověk s promodralou tváří,

w 25 w

pokoušející se posadit na posteli a přemáhající čísi

neviditelný odpor, s pěnou u pusy, s prořídlými

rozcuchanými vousy, trčícími kamsi do strany –

opravdu to byl on, ke komu před více než půlrokem stoupala po strmém, úzkém tmavém schodišti,

na kterém si upravovala svůj pláštík, a srdce jí

vzrušením bušilo tak, že přehlušovalo klapot jejích

podpatků, dech se jí vzrušením tajil a ona snad

posté nahlížela do kabelky, kam si dala zcela nové

tužky a balíček dopisního papíru, které před chvílí

zakoupila v petrohradské tržnici (neztratila je

snad?), šikovně o hodinu předběhla svoukamarádku z ročníku, rovněž vynikající studentku, protože

od okamžiku, kdy se dozvěděla, že on potřebuje stenografku, zatmělo se jí před očima a všechno se s ní rozhoupalo jako za bouře na lodi – obrovská vlna odnesla veškeré lanoví, a dokonce i zábradlí – zůstal jen stěžeň, a všichni, co zůstali na palubě, se k tomu stěžni snažili dostat a obejmout ho rukama, aby je moře také nespláchlo, avšak chytit se toho stěžně mohl jen jeden, a tím jediným člověkem se

musela stát ona – přivítal ji v předsíni, s hlavou

nepatrně nakloněnou, jako by si prohlížel jakýsijemu neznámý hmyz, zatímco ve vedlejších dveřích se

objevil nějaký neupravený mladík s mrzutýmvýrazem ve tváři – jeho nevlastní syn – ten hoch sepovýšeně a drze usmál, i později, když sem docházela,

se na ni vždycky takhle usmíval a sotva jí pokynul

hlavou na pozdrav – a on ji odvedl do maléhopokoje, kde byl psací stůl a ještě další kulatý stolek

a několik židlí s omšelým čalouněním, a jen co ji

k tomu kulatému stolku usadil, začal diktovat – ten

den se na ni už nepodíval, přecházel po pokoji sem

w 26 w

a tam, diktoval zastřeným nepříjemným hlasem,

a ona se ho bála na cokoli přeptat, protože simyslela, že by ji hned poslal pryč, musela však vytrvat,

chytit se stěžně dřív než ostatní, a tak přestože

ztrácela rovnováhu a padala, neustále se ke stěžni

přibližovala – třetí nebo čtvrtý den jejich společné

práce na sobě zachytila jeho pohled, živý azkoumavý, a na chvilku se jí zdálo, že k ní chce přistoupit

a něco říct nebo se na něco zeptat, ona všaknesmlouvavě sklopila oči a s přehnaným zájmemupírala zrak do svého právě zaznamenanéhotěsnopisného zápisu – stěžeň měla už takřka na dosah, ale

nesměla spěchat, aby na poslední chvíli neztratila

rovnováhu – pokaždé se k ní nepatrně přiblížil – už

nepřecházel z jednoho rohu místnosti do druhého

jako poprvé, teď kroužil kolem ní a kruhy sepokaždé zmenšovaly – jako pavouk přibližující se kmouše – v těch neodvratně se zužujících kruzích bylo jak

pro něj, tak pro ni cosi sladce zakázaného, až se

tajil dech, ona však stále stejně přísně, a teď až

asketicky, klopila oči a vyhýbala se jeho pohledům,

byla to však ona, kdo spřádal tuhle pavučinu, nebo

ji snad osnovali oba dva? – vlákna pavučinypovolovala a v jistý okamžik hrozilo, že se přetrhnou, ten

okamžik nastával pouze tehdy, když se otevřely

dveře pracovny a vykoukla z nich hlava jehonevlastního syna s drzým, arogantním a vědoucím

úšklebkem, takže diktující přecházel z kruhů zpět

do diagonály, z rohu do rohu, a snažil se nastenografku nedívat, bylo to však nad jeho síly – kdežto ona přijímala příchod jeho nevlastního syna snevraživě upřeným pohledem, bylo to tenkrát patrně poprvé, co se v jejích očích objevil tenhle pohled,

w 27 w

který má i na fotografii na titulní straně svéhoDeníku – nakonec celé tyhle pavoučí úklady skončily

tak, jak skončit měly: on svou oběť sladce kousl

a ona se chytila stěžně a přitiskla se k němu celým

tělem, aby ji nespláchla nějaká vlna a aby se nikdo

jiný stěžně nemohl chytit. Vyprávěl jí o všem: okáznici, o epilepsii i o nedostatku peněz (který si

beztak domyslela). I o smlouvě se Stellovským,podle které musel dodat nový román nejpozději do konce měsíce, jinak veškerá autorská práva navydávání jeho děl připadnou Stellovskému – teď seděl za kulatým stolkem naproti ní a hostil ji čajem a preclíky, které sám koupil v cukrárně naVozněsenské třídě – sladkosti nakupoval rád, i tady v Drážďanech kupoval všelijaké její oblíbenépamlsky a k tomu ovoce, jahody a maliny, když se vracel z pošty nebo z galerie – z okna viděla, jak přichází

k domu obtížený nákupy, s balíčky v rukou – čekala

na něho u dveří – těšilo ho, když mu šla naproti

a brala mu nákup z rukou, a zlobil se, když se jen

trochu opozdila – v petrohradském bytě sedělnaroti ní za kulatým stolkem, sám jí naléval čaj

a rozechvělým hlasem jí o sobě vyprávěl – užnekloila zrak, ale dívala se mu přímo do očí, upřeně, ten

její upřený pohled mu připadal jasný a něžný,

a pravděpodobně takový také byl, tenhle pohled –

tu a tam se tahal za vousy, a když vstal a odcházel

do kuchyně, aby přinesl ještě čaj, podivně šoupal

nohama, téměř je neohýbal v kolenou, jako by byly

stále spoutané řetězy, a potom začal jezdit k nim

domů do Písků a její maminka běhala sem a tam,

když prostírala stůl, a jednou jeli společně bryčkou

– někam ji tenkrát vezl – a když na nějaké rušné

w 28 w

křižovatce kočí zarazil koně, setrvačností senaklo

nila dopředu, a třebaže bylo zřejmé, že nespadne,

chytil ji kolem pasu, dokonce ji na vteřinu objal

a ona zrudla, a později, už po svatbě, jeli do Moskvy

a ubytovali se v Dussotově hotelu, v menším pokoji

ve druhém patře, odkud byly vidět zasněženézvoni

ce a kupole moskevských kostelů – a tam dole byly

sněhem pokryté ulice s vyjetými kolejemi od saní,

téměř každý den odjížděli z hotelu na saních,zaba

lení do teplé kožešiny, k jeho sestře, která bydlela

na ulici Stará Basmanná, cestou se zastavovali

u Meňšikovovy věže a potom u chrámuNanebevze

tí Panny Marie na Pokrovce, na několik minutvy

stoupili a prošli se kolem kostela – ona byla vMosk

vě poprvé a on jí všechno ukazoval tak pyšně, jako

by mu to tady patřilo – když vystupovali ze saní

a zamířili ke kostelu, na chvilku se zastavil, sundal

čepici, pokřižoval se a poklonil, a ona se taképokři

žovala a poklonila, a když pak v bytě u jeho sestry

cítila nepřátelské pohledy celé familie včetněslu

žebné, protože měli v úmyslu Feďu oženit s nějakou

svou příbuznou, jenže se jim to nepodařilo, oplácela

jim nevraživým pohledem, když však Feďa odcházel

do vedlejší místnosti nebo živě rozmlouval sesle

činkami, připadalo jí, že stěžeň, kterého se teď už

pevně držela, tak pevně, až dokonce zapomněla, že

se ho drží, jí najednou začal vyklouzávat z rukou –

sklopila oči a předstírala, že si upravuje volánky na

šatech, ale její prsty mimovolně žmoulaly látku

a ona poposedávala na židli a znovu si upravovala

krinolínu – a v hotelovém pokoji, když na chodbě

všechno utichlo a on jí, stejně jako tady vDrážďa

nech, přišel popřát dobrou noc, tak začínali plavat,

w 29 w

rozráželi rukama hladinu a plavali tak daleko, až se

obrysy břehu ztrácely, jenže v Petrohradě ji zase

čekaly nepřátelské pohledy jeho nevlastního syna

a ženy jeho zesnulého bratra Emilie Fjodorovny,

hubeňoučké dámy s pronikavýma uhlově černýma

očima, ti všichni jí ho chtěli vzít, a navíc se v jejich

bytě začali pravidelně objevovat věřitelé, vypasení

a namyšlení obchodníčci s masivními zlatýmiprsteny na krátkých tlustých prstech, s přívěsky natěžkých zlatých řetězech, které jim visely z kapes vest

– a všichni se domáhali splacení dluhu za bratrovu

zkrachovalou továrnu na tabák a za předešlounakladatelskou činnost obou bratrů, a on s nimi vedl

jakási nekonečná jednání, dokud se neobjevilokrskář v brigadýrce a se světlemodrým páskem, který

srazil podpatky a oznámil jim, že zítra budouprovádět soupis jejich majetku, a tehdy odjela kmamince, a maminka, když jí požehnala a políbila ji na

obě tváře, řekla, že zastaví svůj rodinný majetek –

načas se věřitelů zbavili, odvrátili zabavení majetku

a odjeli z Petrohradu do ciziny, raději dál od celé té

hrůzy, od nepřátelských pohledů, od nevlastního

syna, od věřitelů, a když usedli do vlaku, zdálo se

jí, že teď jim začíná nový život – ležel stejně jako

předtím, i když už se nesnažil posadit, dech měl

ještě neklidný a přerývaný, vzduch se dral sesyčením skrz stisknuté zuby a na rtech se měnil v pěnu, někde tam uvnitř jeho hrdla cosi bublalo ažbluňkalo, jako kdyby se napil vody a kloktal – pořád u něj klečela a ručníkem mu stírala pěnu a pot, dotýkala se jeho čela, které teď bylo bledé jako celá jeho tvář, upřeně mu hleděla do očí – měl je otevřené a upřeně na ni zíral, ale nepoznával ji, v mihotavém

w 30 w

světle svíčky tančil po zdi stín jeho rozcuchaných

vousů, připomínající jakousi chlupatou příšeru –

najednou dostala strach a vrhla se ke dveřím, aby

přivolala Mme Zimmermannovou nebo aspoňslu

žebnou, nebo aby zavolala lékaře, on ji však tiše

a zřetelně zavolal nazpátek, a tak si k němu opět

klekla, dívala se mu do očí, hladila ho po čele, a on

nahmatal její druhou ruku, přitáhl si ji k sobě apři

tiskl ke rtům – o třináct a půl roku později přesně

takhle přitiskl ke svým rtům její ruku poté, co mu

přečetla pasáž z evangelia, kterou si naslepo vybral,

a nechal si zavolat děti, aby se s nimi rozloučil –

ležel tehdy ve svém petrohradském bytě na kožené

pohovce s opěradlem pod fotografií Sixtinskéma

dony, kterou dostal k narozeninám – tak nějak ho

zpodobnil Kramskoj – jeho hlava se nepatrně ztrácí

ve zvednutém polštáři, ale jenom malinko, takže

záhyby vznikající na polštáři se od jeho hlavypaprs

čitě rozbíhají do stran, oči má zavřené, výraz tváře

přísný a zároveň vyrovnaný, jako tomu bývá takřka

u všech zesnulých, a dlouhý, kdovíproč tmavý vlnící

se plnovous – přesně takovéhle vousy vídávámsko

ro každé ráno v trolejbusu – patří staříkovi, který

do trolejbusu čile nastupuje na zastávce vedlejed

nopatrového hezkého domku, jehož okna jsoupo

každé zastřena a na kterém visí tabule s nápisem:

Rada pro církevní záležitosti při Sovětu ministrů

SSSR – stařík jde vzpřímeně, v ruce má tlustou

sukovitou hůl a na hlavě staromódní brigadýrku

podobnou těm, jaké kdysi nosili hokynáři nebo

zkrátka měšťané – určitě ji má ještě z té doby, jeho

oblečení je také takové staromódní, něco nazpů

sob ruské košile, přes kterou má oblečené sako

w 31 w

– všechno je obnošené, avšak čisté a upravené –

když se posadí, položí obě ruce na držadlo hole –

jednu ruku přes druhou – i ruce má pěkněupravené a velké, ve tváři má přísný a pochmurný výraz, bradu mírně vysunutou dopředu – z nějakéhodůvodu se snažím, aby si mě nevšiml, a pokradmu si ho

prohlížím – vystupuje na stejné stanici jako já, ale

nejde k metru, pokračuje dál – kráčí rychle,předhání mě a zahýbá za roh, míří ke kostelu, kde má za

několik minut začít ranní bohoslužba.

Když vlak zaduněl na mostě, odtrhl jsem se od

knihy, přitiskl tvář k oknu a přiložil k ní dlaně jako klapky na oči, abych si je zastínil před ostrým osvětlením – ačkoli byl teprve večer, a k tomu ještě zdaleka ne pozdní, bylo kdesi v dálce skrz mlhavou bělost zimní noci vidět spoustu mihotajících se světel – na konci vagonu práskly dveře, nějacícestující s kufry v rukou si začali prorážet cestu kvýchodu a sráželi se s nějakými dětmi a dívkami,

které naopak přicházely z plošiny se sklenicemi

a termoskami v mokrých rukou a přitom jimitřepaly ve snaze si je usušit, protože na záchodě buď

nebyl ručník vůbec, nebo byl natolik mokrý ašpinavý, že se nedal použít. Vlak se blížil ke Kalininu.

Za oknem se mihla světla budov před nádražím,

kdesi za nimi se v dáli ztrácely řady pouličních

lamp, objevila se závora s osvětlenou budkou,tlumená světla aut čekajících před přejezdem, další

světla, už daleko ostřejší, a potom přímo podoknem pomalu ubíhalo dozadu vysoké, jasně osvícené

a zasněžené nástupiště s postavami v zimníchkabátech nebo krátkých kožíšcích a s kufry v rukou,

a vzápětí nádražní budova, také s jasně osvětlenými


w 32 w

okny, za kterými byli vidět rovněž lidé – vrestauraci, v čekárně, u pokladen, vedle novinového stánku

– vlak nedaleko nádražní budovy zastavil – znovu

práskly dveře, z vagonu se vyvalila oblaka mrazivé

páry a na nástupišti nastal shon – jedni hledali svůj

vagon, druzí vyskakovali z vlaku bez kabátů –sháněli pivo, pirožky a noviny – na druhé straněnástuiště a nádraží stál úplně stejný vlak s červenými

vagony, jen měl namířeno opačným směrem – zLeningradu do Moskvy, ale právě v Kalininu se oba potkávaly a zastavovaly – když si šel člověk koupit pirožky nebo noviny, mohl si pak ve zmatku aspěchu snadno splést vlak a odjet opačným směrem – a kdesi tam, po obou stranách těchhle symetricky stojících vlaků, v sněhobílé mlze, kterou tu a tam osvětlovaly jenom řady kdesi ve tmě se ztrácejících pouličních lamp, se nacházely domy mněneznámého města – Dostojevskij sem přijel zeSemipalatinsku, rovnou z vyhnanství, se svou první manželkou Marií Dmitrijevnou, souchotinářkou a hysterkou, a oba se zprvu ubytovali v hotelu, ale potom se po několika dnech přestěhovali do tří zařízenýchpokojů poblíž pošty – byl začátek podzimu, záhy však měl nastat skutečný podzim s dlouhými večery, s pozdním svítáním a s lijáky – město tonulo vblátě a on neustále běhal z jednoho úřadu do druhého,

pak utíkal na poštu, odesílal nejuctivější prosby

a žádosti o povolení k pobytu v Sankt Petěrburgu,

přikládal lékařská potvrzení, v noci běhal nanádraží, aby se setkal s bratrem, který cestoval zPetrohradu do Moskvy, a pak nanovo, když se bratr

vracel do Petrohradu, a potom zase projíždělTverem někdo jiný a on opět běžel v noci na nádraží,


w 33 w

vzdálené tři versty od poštovního úřadu – nebyl už

nejmladší, v ošoupaném tříčtvrťáku s povlávajícími

šosy, s nepřirozeným, jakoby nabarveným krátkým

knírkem, který od té doby, co byl za poslušnost

povýšen na poddůstojníka, ještě nestačil oholit, se

vrhal z jedné strany na druhou, hned vlevo, hned

zas vpravo, klusal k vlakům přijíždějícím do Tveru

z Moskvy nebo Petrohradu, ukláněl se, vykřikoval,

naléhal, chytal vysoce postavené panstvo za šosy

fraků nebo uniformy, žádal, aby ho vyslechli,zapřísahal je, prohnaně promýšlel svůj postup, abynerodělal, skoro jako ti židáčci, kteří ho později

s annou Grigorjevnou pronásledovali ve Vilniusu,

když jim nabízeli své služby, úpěnlivě prosil vdopise bratra, aby koupil Marii Dmitrijevně klobouček,

bezpodmínečně lila, protože se nemůže procházet

prostovlasá a tady se nedá nic koupit – o jedenáct

let později, v době, kdy s annou Grigorjevnou opět

pobývali v Drážďanech v dalším zařízeném bytu

v nárožní části domu, protože roh domu bylvrcholem trojúhelníku, o který stále usiloval, se v tomhle podnájmu, na pssacím stole s tradiční svíčkoutlustě obalenou voskem a se sklenicí silného čaje, jedné

noci zrodí první záspisky napsané drobným, téměř

kaligrafickým písmem a z mlhy začne vystupovat

postava Knížete,* oné dokonalé antiteze jehosamotného, toho zosobnění jeho nesplnitelného snu,

toho nadčlověka s démonickými rysy, kráčejícího

pevným ďábelským krokem po vratkých dřevěných

* V počátečních variantách románu Běsi se Stavrogin objevuje pod jménem Kníže. Knížetem nazývá Stavrogina také Chromá, jeho žena. (Poznámka autora.)

w 34 w

můstcích položených po celé délce jedné zbláti

vých a v noční temnotě tonoucích ulic gubernského

městečka, ve kterém se usadil po návratu zvyhnan

ství, a vedle Stavrogina – totiž ne vedle něj, ale

vzadu, za ním, v blátě, protože vedle něho a po

stejných dřevěných můstcích jít nesměl – cupital

drobnými krůčky Petr Stěpanovič Verchovenskij,

čiperný a úlisný žvanil s našedlou tváří, vychytralý

patolízal, a kdyby na to přišlo třeba i vrah,je

hož dohola ostříhaná hlava mi zvláštním způsobem

připomínala jednoho mého známého – chodili jsme

do stejné třídy a naše rodiny se navíc téměřpřáteli

ly – otec tohohle spolužáka k nám často chodíval na

návštěvu – v podstatě chodil za mým dědečkem,

jehož byl takřka vrstevníkem, měl však slabost pro

ženy a často je střídal, všechny to byly Rusky,ačko

li on sám byl Žid – byl to pianista, a nevalný, jak

jsem později pochopil – průměrný učitel nakonzer

vatoři nebo snad jen na nějaké hudební škole, ale já

se tenkrát pokoušel skládat hudbu a vzhlížel jsem

k němu jako k člověku záhadnému anedostupné

mu, téměř jako k bohu, a když jednou – pouzeje

dinkrát, a proto už pro mě navždy zůstal bohem –

přišel k nám, posadil se za pianino a otevřel víko,

které jsem otvírával já, když se dotkl kláves, na

kterých jsem přehrával svoje etudy, a začal nana

šem obyčejném a lehce rozladěném pianinu, které

stálo v jídelně, hrát Chopinův sedmý valčík, ten

valčík, který jsem se já snažil marně naučit, a když

jeho ruce s naběhlými modrými cévami, správně

řečeno žílami, jak jsem se později dozvěděl,pole

tovaly s rychlostí vlaštovek po klaviatuře, takně

jak sladce se mi sevřelo hrdlo a z očí mi nejspíš

w 35 w

dokonce vytryskly slzy – ten malý a čipernýhubeňour zemřel ještě před válkou na infarkt, a k tomu

snad přímo na ulici, odešel dřív než můj dědeček,

určitě v důsledku své přílišné chlípnosti, a jeho syn,

můj spolužák, který se narodil jeho poslednímanželce, prosté baculaté ženě s kulatým obličejem,

o níž se u nás doma říkalo, že vypadá jakokuchařka nebo uklízečka – myslím, že jsme ji k nám nikdy

nepozvali, nebo ji možná ani s sebou na návštěvu

nikdy nevzal – tak tedy jejich syn, můj spolužák,

stejně jako jeho otec čiperný a nezbedný, po něm

sice zdědil dobrý sluch, ale hudbou pohrdal, špatně

se učil a ze sedmé nebo z osmé třídy nastoupil do

leteckého učiliště – potom jsem se s ním párkrát

potkal po válce – byl stejně malý jako jeho otec

a taky ostříhaný dohola, aby nebyla tolik nápadná

pleš na jeho temeni, mluvil rychle a hodně toho

napovídal, stihl se už rozvést, oženit se podruhé

a pořídit si děti, stěžoval si ale, že ho zlobí srdce,

a proto už nelétal a pracoval jako dispečer nebo

taky navigátor na letišti ve městě, kde jsme kdysi

bydleli, a hned jak se dozvěděl, že tudy projíždím,

nebo spíš prolétám, přišel za mnou do příletové

haly a pak mě doprovodil až k letadlu, takže nás

pustili dokonce bez fronty, a když jsme šli k železné bráně vedoucí na přistávací plochu, uvolňovali nám cestující, kteří čekali na nástup do letadla, uctivě cestu – kráčel vedle mě, drobný chlapík v uniformě zaměstnance civilního letectva, na jejíž výložkách byly pro mě nesrozumitelné symboly, a v ruce držel

světlemodrou brigadýrku se zlatavým emblémem –

byl celý popelavý a plešatý a cosi mi hektickyvyprávěl – nejspíš o tom, jak se mu tahle práce zprotivila,

w 36 w

jak je utahaný a jak by všechno nejradši poslal

k čertu, a to celé přitom prokládal nadávkami, ale

tak nějak zvláštně, nijak je nezdůrazňoval, naopak

se zdálo, že jsou nedílnou součástí jeho řeči – on už

tenkrát za našeho dětství, kdy si v létě naše rodiny

vedle sebe pronajímaly chaty, lezl na plot a křičel:

„haleluja, táhněte do prdele!“ – matka mi tovyprá

věla mnoho let poté, co jsme bydleli na chatě, ale

i dneska si na to ještě vzpomene, jakmile se řeč

stočí na tohohle mého spolužáka – PetrVerchoven

skij cupital hned za Stavroginem, a dokonce se ho

potom podle všeho snažil zatahat za rukáv, protože

si potřeboval od Stavrogina něco vyprosit, ve tmě

však po něm Kníže blýskl svým démonickýmpohle

dem a odmrštil ho stejným způsobem, jakýmod

mrštil Feďku Kriminálníka, který na něho jedné

sychravé noci čekal na mostě, a zrovna tak ďábelsky

se zableskly oči a nůž v rukou Feďky, když chtěl

Knížete zapíchnout, Kníže však Feďkovi nůžjed

ním pohybem vytrhl z rukou a pak mu hoblaho

sklonně vrátil – Kníže se vracel ze Zářečí, zLebjad

kinova domu, po setkání s Chromou – za několik

dní, možná dokonce už následující den, uprostřed

noci, během skandálního plesu u gubernátora,za

čalo tohle Zářečí hořet – není nakonec Zářečí někde

v místech oněch mihotajících se světýlek, které

jsem viděl z okna vlaku? – a přímo z plesu a ze

všech koutů města se sbíhali lidé k požáru – byl jich

celý dav, jak už to při požárech bývá, také Stavrogin

s Lízou, další obětí jeho chladně vypočítavé vášně,

se přišel podívat na požár – dům (už neLebjadki

nův?) byl v plamenech, sousední domy také hořely,

z trámů rozpálených doruda jako bengálský oheň se

w 37 w

s chrastivým praskotem sypaly jiskry – Stavrogin

držel Lízu za ruku, byla bledá a navzdory rudým

odleskům ohně a žáru plamenů se třásla – před půl

hodinou se oddala Knížeti a pak se jako všechny

šlechetné dívky chvěla a byla bledá – ach, jak otakových výhrách snil se skřípěním zubů autor ahrdina Zápisků z podzemí, vypravěč Uražených aponížených, hrdina Bílých nocí a bezpochyby i Makar Děvuškin – požár, ta trýznivě slastná férie, byltakřka kontrapunktem románu – a k tomuhlekontraunktu se vzpínal kostel, jistěže na Chrámovém

náměstí, a když Žid Ljamšin nejprve rozbil sklo

schránky a pak spustil myš k ikoně kazaňskéBohorodičky, která byla zapuštěná do zdi vedle vchodu

do kostela, přicházeli následující den všichnispořádaní občané gubernského města ke kostelu, dlouho

a mlčky postávali, kroutili hlavami a zase serozcházeli, nicméně mlčeli – hle, co je podstatné, v tom se

nepochybně projevovala největší smířlivostpravoslaví, a dokonce snad i jeho mesiášské předurčení

– a Žid Ljamšin bavil hosty, když se scházeli „naši“ –

zručně hrál na pianino, napodoboval husy, prasata

i všelijaké ctihodné občany, a nadto i samotného

gubernátora, prostě se pitvořil a dělal ze sebešaška, a pak po požáru, v okamžiku nejdůležitějšího

kontrapunktu – vraždy Šatova – ve vzdálené,ponuré části stavroginského parku, poblíž jeskyně na

břehu rybníka, za pošmourného podzimního večera

divoce a hystericky zaječel a celý následující den se potom třásl strachem, nevylezl zpod přikrývky,dělal ze sebe nemocného, přetvařoval se a kalkuloval,

jak všechny oklamat – tenhle do včerejškavyhnanec, který se právě vrátil ze Semipalatinska,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist