načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Léto s frajerem - Petra Martišková

Léto s frajerem

Elektronická kniha: Léto s frajerem
Autor:

„Tohle léto bude tutově za trest!“ mračí se patnáctiletá Berenika, když se balí na letní tábor. A je fuk, že bude instruktorka a že jede se svou nejlepší kamarádkou. Berenika totiž ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3548-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha vypráví příběh patnáctileté Bereniky, která proti své vůli odjíždí na letní tábor. Další z knih zkušené autorky dívčích románů. "Tohle léto bude tutově za trest!" mračí se patnáctiletá Berenika, když se balí na letní tábor. A je fuk, že bude instruktorka a že jede se svou nejlepší kamarádkou. Berenika totiž není zrovna táborový typ a mnohem raději by léto trávila úplně jinak. To platí do chvíle, než se jí díky jednomu frajerovi a prima táborové partě obrátí život vzhůru nohama.

Popis nakladatele

„Tohle léto bude tutově za trest!“ mračí se patnáctiletá Berenika, když se balí na letní tábor. A je fuk, že bude instruktorka a že jede se svou nejlepší kamarádkou. Berenika totiž není zrovna táborový typ a mnohem raději by léto trávila úplně jinak. To platí do chvíle, než se jí díky jednomu frajerovi a prima táborové partě obrátí život vzhůru nohama.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Petra Martišková, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © Petra Martišková, 2017

Redakční úprava Anetta Nová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-766-2




Poslední zvonění

„Š

íbe ti?! Nehodlám lítat po lese v lodičkách!“Nekompromisně jsem vytáhla z kufru jasně rudébotky na podpatku a vrátila do něj bílé conversky.

„Zbytečně plašíš,“ ujistila mě přezíravě Laura. „Naposledním tanečním táboře jsme bydleli na vysokoškolských kolejích uprostřed města. Příroda už nefrčí.“

„Vážně? A stany jste měli postavené na pokojích nebo před barákem?“ Strčila jsem jí pod nos informační leták, který jsme obě dostaly a kde stálo tučným písmem:

Letní stanový tábor v krásné přírodě plný zábavy

a dobrodružství pro děti od šesti let

Laura si jen odfrkla. Mnohem víc ji zajímal obsah mého zavazadla.

„Balíš se na hory?“ Nechápavě vytáhla huňatý rolák a nepromokavou bundu.

„Tak ti nevím, dívala ses poslední dobou na teploměr?“ odsekla jsem. Což rozhodně nebylo od věci. Kalendář už pár dní ukazoval léto, jenže celé dny pršelo, foukalneříjemný vítr a rtuť teploměru nevylezla výš než nadva

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

náct stupňů. Na to, že zítra začínají prázdniny, žalostné,

to jako fakt.

„Prosím tě, počasí mám dávno objednaný, takže tyhle odpornosti nech laskavě doma.“ Laura po mně hodila teplými ponožkami s barevnými proužky. Zručně jsem je chytila a sledovala, jak s nevěřícným výrazem loví z kufru další věci. „Cože?!“ zhrozila se. „Nehodláš midělat ostudu v teplákách, že ne?“ Štítivě vzala do prstů mé nejoblíbenější sportovní kalhoty a vyčítavě si mě měřila.

„Kdyby bylo na mně, nedělala bych ti ostudu vůbec. Zůstala bych totiž sedět doma na zadku,“ ujistila jsem ji sladce, vyškubla jí z ruky tepláky a vrátila je zpátky.Nekecala jsem. Celý týden jsem se snažila mamkupřemluvit, aby mě nechala doma, ale nechtěla o tom ani slyšet.

„Prosím tě, co pořád máš? Víš, kolik si užijete legrace?“ vykládala. „Tábor, to znamená zážitky, který už ti nikdo nevezme. Dodneška vzpomínám, jak jsme s...“

„Ušetři mě,“ zarazila jsem ji. O tom, jak si užívala každé prázdniny s nejlepší kamarádkou Andreou na letnímtáboře, jsem poslouchala každý den už nejmíň dva měsíce.

„Nechápu, proč tak vyvádíš.“

„Protože nejsem táborovej typ. Celej život žiju v šestým patře v paneláku. Neumím rozdělat oheň, ani uvařit čaj z jehličí a ve stanu jsem v životě nespala,“ vypočítávala jsem rozčileně, ale mamka neměla pochopení.

„Jedeš přece jako instruktorka, to je něco úplně jiného. Já ti vážně nerozumím. Navíc se ti to hodí i do školy.“

„Mami, prosím tě, jdu do prváku,“ protočila jsem oči.

„Do prváku na pajďák,“ doplnila pedantsky.

Tohle je marný. Vztekle jsem za sebou práskla dveřmi. Viděla jsem do ní jak do hubené kozy. Nešlo jí ani tak o mě, ale o Veroniku – mou šestiletou nevlastní ségru.Letos ji poprvé vzali na tábor a vidina osmnácti dní volna



p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

byla pro mamku mnohem lákavější než to, že jsem jíslibovala pravidelný úklid, umytí všech oken a dokonce

i dobrovolný pobyt na chalupě.

„To já bych si to s tebou z fleku vyměnil, Beru. Představ si moji dovolenou – vymalovat chalupu, opravit komín, natřít plot a okenice, a schovat hřebíky, aby je mamka nezavařila,“ mumlal David a pak rychle uskočil před rozesmátoumamkou, protože ho chtěla lísknout. Jenže měl pravdu. Mamka totiž žila v domnění, že pokud nezavaří každý rok alespoň tři stovky všech možných druhů marmelád, kompotů, okurek a hub, nebudeme mít celou zimu co do pusy.

I když si z ní David, její druhý manžel, dělal legraci, byla to jedna z věcí, které na mamce obdivoval. Však jí taky hned konejšivě chytil do náruče a klidně jí přede mnou dal pusu. Honem jsem koukla jinam. Ne snad, že bych Davidaneměla ráda, to teda mám a moc. Beru ho jako vlastního tátu, ale když se k sobě takhle mají, strašně se za ně stydím.

„Hej, jsi na příjmu?“ Laura mi mávala rukou před obličejem.

„Promiň, trošku jsem se zamyslela.“

„Heh, prej trošku, čučíš do blba dobře pět minut. Hoď sebou, za chvíli vyrážíme.“

Mrkla jsem na hodiny a zhrozila se. Za neceloupůlhodinu máme sraz u kulturáku a já nejsem učesaná a běhám klidně v elasťákách. Laura se uvelebila v křesle, chňapla po časopisu, co se válel na stolku, a nožky elegantněsložila jednu přes druhou. Na komkoliv jiném by šatyposeté barevnými flitry působily trapně, ale moje nejlepší kamarádka v nich vypadala tak přirozeně, jako by právě seběhla z přehlídkového mola. Blonďaté vlasy mělasčesané do promyšleně nedbalého drdůlku, modré oči sizvýraznila černou linkou, řasenkou a kouřově modrými stíny. Kluci na ni letěli a ona si to uměla užít.



p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

To já jsem její přesně pravý opak. Ona extravagantní a vyzývavá, já se snažím splynout s davem anevyčnívat. Já řeknu a, ona ne b, ale rovnou ž, mně se líbí slušní, hodní a tak trošku stydliví kluci, ona loví zásadně mezi potížisty a průšviháři. Vlastně je s podivem, že jsmekamarádky už takovou dobu.

„Víš, že já klidně přijdu pozdě a středem sálu, ale ty z toho zase budeš na nervy,“ rýpla si a já se konečně dala do pohybu.

Opatrně jsem se nasoukala do zelených přiléhavýchminišatů; mamka mi je koupila právě pro tuhle příležitost. Dlouhé hnědé vlasy jsem si rozčesala a svázala zelenou mašlí. Řasy jsem si přejela řasenkou a rty leskem. I tak jsem měla pocit, že pořád dělám něco zakázaného. Ve školetotiž máme přísný zákaz líčení, a to tak přísný, že náš ředitel neváhá každou namalovanou hříšnici klidně šoupnout pod tekoucí vodu a pečlivě nanesená líčidla jí rozmatlat pocelém obličeji. Stala se z toho taková hra kdo z koho: holky se malovaly, na chodbách se mu vyhýbaly, on zase až moc často při dozoru strkal hlavu do naší třídy. Já byla srab.Použít víc než lesk na rty jsem se neodvážila.

„Můžeme,“ otočila jsem se k Lauře, popadla sako, kabelku a lodičky, které mi ladily se šaty, a hnala se ke dveřím.

„To si děláš srandu, že jo?“ Laura na mě zírala svýrazem naprostého nepochopení.

„Co je?“ podívala jsem se rychle do zrcadla, jestli se mi nerozmazala řasenka, ale všechno se zdálo v pořádku.

„Co je?! Poslední den školy a ty se oblíkneš, jako bys měla nastoupit do kláštera?“

„Pochybuju, že by jeptiškám dovolili nosit mini aposlední den školy je až zítra,“ odvětila jsem špičatě.

„Detailistko,“ zamručela Laura a téměř násilím měnacpala do křesla. Strhla mi z hlavy mašli – div, že mi tam



p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

zůstaly nějaké vlasy – švihla s ní přes celý pokoj a ze své

miniaturní kabelky vytáhla žehličku na vlasy a celouhromadu líčidel.

„Jsem jednička,“ poplácala se spokojeně po rameni po sotva pěti minutách práce. Nacpala všechno zpátky dokabelky a strkala mě ze dveří. Vysmekla jsem se a podívala se do zrcadla. Předtím na mě koukala trošku vykulená holka, co dnes oficiálně opouští základní školu, teď mizrcadlo vracelo odraz někoho, koho jsem neznala. Hnědé vlasy mi Laura spletla do jednoduchého rybího copu,zelené oči orámovala tužkou, řasy zvýraznila řasenkou a rty nalíčila vyzývavě rudou rtěnkou.

„Říďu tutově klepne,“ usmála jsem se opatrně na tu cizí holku v zrcadle. Vystrašené káčátko zmizelo a stála tu za chvíli šestnáctiletá středoškolačka, co se ničeho nebojí. Jen široce otevřené oči prozrazovaly, že ve skutečnosti je ve mně malá dušička.

Laura mě moc dlouho kochat nenechala, popadla mě za ruku a táhla na chodbu.

Ke kulturáku jsme dorazily úplně poslední. Zatímco naši stále ještě spolužáci se skvěle bavili, třídní rozčíleně pobíhala ze strany na stranu a vyhlížela nás.

„Laura a Berenika, to jsem si mohla myslet!“ řeklastudeně a na omluvy nebyla zvědavá. Nasměrovala rozjívený dav dvaceti deváťáků k bočnímu vchodu se slovy: „Hoďte sebou!“

„Teda dámy, vy se mi snad zdáte,“ pokřikoval na násJakub. „Člověk se s nima otravuje takovejch let, a kdyžkonečně začnou vypadat k světu, končíme.“

„Nech si zajít chuť,“ odpálkovala ho Laura.

Nejen já přišla nalíčená. Kromě šprtky Karolínky senamalovaly úplně všechny holky. Navzájem jsme si chválily šaty i účesy – leckdy malá umělecká díla – a snažily se



p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

nezačít bulet, aby se ta mistrovská díla nezměnila v jednu

velkou pestrobarevnou šmouhu.

Závěrečnou školní akademii říďa zahájil, aniž by tušil, že mu chybí celá devítka. Na pódiu se zrovna se svým vystoupením lopotili třeťáci. Měli připravené pásmobásniček a písniček. Hned po nich přišly školní mažoretky a postupně následovala v rychlém sledu vystoupení všech tříd. Devítka obvykle žádné vystoupení neměla, ale my se rozhodli udělat výjimku. Tajnou. Nikdo z učitelůnetušil, co chystáme. Využili jsme chvíle, kdy se třídnízapovídala s angličtinářkou, a Laura, náš nekorunovaný třídní kápo, vlítla na pódium a překvapeným rodičům ašokovaným učitelům oznámila, že letošní devítka nehodláodejít, aniž by předvedla své vystoupení. Pak kývla na Petra z osmičky, co obsluhoval mixážní pult.

Kluci opatrně spustili stařičké filmové plátno, které se nám podařilo vyprosit u bývalého promítače dávnozaniklého kina. Pozhasínali jsme světla v sále a Laura svým melodickým hlasem vyprávěla příběh našich životů. Tedy spíš školních životů. Přitom na plátně běžely fotky nás coby malých vykulených prvňáčků. Naše první vítězství v nejrůznějších soutěžích a olympiádách, společné výlety, sestřih diplomů i vysvědčení, vtipné poznámky, které jsme získali pokoutně díky zlaté uklízečce – nechala nás totiž štrachat na půdě ve starých žákovských knížkách. První stydlivé potají vyfocené pusy, sestřih z našichkaždoročních vystoupení na akademiích.

„Matika, fyzika, chemie? Máček! Akademie? Noční můra,“ komentovala to Laura a zatímco kompletně celý druhý stupeň nadšeně tleskal, naší třídní vyletělo obočí nesouhlasně nahoru.

„Vlastně být tu ještě rok, nejspíš bychomdemonstrovali za jejich zrušení. Nervózní rodiče, děti, co nesnášejí

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

veřejné vystupování, nucené ke žvatlání básniček, kterým nerozumějí nebo jim vůbec nepřijdou vtipné. Učitelé

vzteky bez sebe, když se nedaří...“ Na plátně se objevil

sestřih naštvaných učitelek – kluci poslední dva roky při

nácviku nahrávali a sálem se ozvalo nesouhlasné mručení

z řad učitelů. Třídní vyrazila k Lauře, zřejmě s úmyslem ji

umlčet, ale ředitel ji zastavil.

„Z toho bude ještě průšvih,“ zašeptala mi nervózně Naďa.

„Nebude,“ uklidňovala jsem ji, ale kolena se mi klepala. Teď se z rozjetého vlaku stejně nedalo vystoupit. Byl to Lauřin super nápad, ale teď už mi tak super nepřipadal. Něco jiného je dělat si z učitelů legraci mezi sebou a něco jiného s tím vylézt před kulturák plný lidí.

Na plátně už běžely poslední záběry z devítky anakonec náš pracně nacvičený proslov. Protože jsme zahráli na citlivou notu a věnovali poděkování nejen učitelům, ale i rodičům, sklidili jsme nakonec obrovský potlesk.

Koutkem oka jsem zahlédla, že si mamka dojatě utřela slzu. Účel splněn. Rychle jsme se uklonili a prchli z pódia. Snažili jsme se dostat co nejdřív na druhou stranu kulturáku, odkud jsme měli nastupovat na slavnostní stužkování, a div jsme se u toho navzájem nepozabíjeli. Vesele jsme se smáli a navzájem se plácali po ramenou, jak parádní to bylo. Na naši devítku tady jen tak nezapomenou, to je víc než jisté.

„Tak ti nevím, celou dobu jsem ty naše idioty nemohla vystát, a teď mi snad budou i chybět,“ pošeptala mi Laura, když už jsme stáli znovu na scéně se šerpami s nápisem Absolvent 2017 a posledním vysvědčením ze základky v ruce.

„Jo, počítám, že hlavně kvůli Karolínce v noci nezamhouříš oko,“ popíchla jsem ji. Laura pobaveně vyprskla a kývla hlavou k mladému matikáři.

„Pitomče, já myslela Charváta.“

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

Zrovna k nám mířil s ostatními učiteli, aby nám potřásl pravicí a popřál do dalších let hodně štěstí.

„Nechci ti brát iluze, ale nevypadá, že by mu bylo líto, že už tě neuvidí.“

Nadšení, s jakým se s námi loučil, se ani nesnažil skrýt. Nedivila jsem se mu. Laura mu poslední dva roky dělala ze života doslova peklo a užívala si to. Psala muzamilované dopisy, v jeho hodinách teatrálně vzdychala a zírala na něj jako na obrázek. Královsky se pak bavila, kdyžodcházel z našich hodin rudý. Teď nám stroze popřál hodně štěstí a Lauře se vyhnul úplně. Předali jsme dárek třídní a pak už ředitel poděkoval všem za účast, deváťákůmpořál do nového života jen to nejlepší a krásné prázdniny; nám začínaly o den dřív než ostatním.

A bylo po všem.

Najednou jsme stáli jako tvrdá Y a koukali zaodcházejícím davem. Staré jistoty zmizely. Po prázdninách užnezasednu do třetí lavice u dveří vedle Laury, ale budu v Praze na intru mezi úplně cizíma holkama. Napadlo mě, že stejně jako se vyprazdňuje sál kulturního domu, vytrácí se z nás inadšení a elán. Já tedy nejsem ten typ holky, co se těší na nové zkušenosti a lidi. Já bych se nejradši vrátila do první třídy.

„Holkýýýý, budete mi chyběěěěěět,“ zaječela Klára apostupně se na nás vrhala, aby nás objala. Brečela jako želva a přes slzy se smála. Navzájem jsme se ujistili, že se každý pátek sejdeme a nepřestaneme spolu kamarádit. Ještě pár selfíček a pak už jsme se rozprchli k čekajícím rodičům.

„Tak večer v sedm na rozlučce,“ hulákal za námi Pavel. „Nezapomeňte!“

Pche, tak na to se vážně zapomenout nedalo. Nejenže o rozlučce neustále mlela Laura, ani ve třídě se poslední měsíc nic jiného neřešilo. Pitomá rozlučka!

Skoro dospělí

„K

terej debil tohle vymyslel?“ vztekala se Laura, když

jsme funěly do kopce za městem.

„Tak ti nevím. Ty?!“ zavrčela jsem a marně se snažila popadnout dech.

Živě jsem si pamatovala, jaká se strhla ve třídě hádka při výběru místa na rozlučku. Nápad na zamluvení salonku v jediné pořádné restauraci u nás zamítla celá třídajednohlasně. Přece nebudeme sedět nad džusem a kolou! A tak jsme teď šplhaly na kopec za městem. Laura s sebou táhla ještě bágl a spacák, protože rodičům napovídala, že na tábor odjíždíme o den dřív a hodlala tam přespat spolu s ostatními. Už proto se mi vůbec nechtělo jít! Já jediná totiž musela být do půlnoci doma. A to jsem si ještěvyslechla od mamky milion rad a doporučení, jak se mám chovat, a od Laury asi tak tři miliony poznámek, že jsem úplně neschopná vydyndat si propustku. Přitom jsem se fakt snažila.

„Mami, prosím tě,“ hučela jsem do mamky, „spí tam úplně všichni. I Lauru doma pustili.“

Ale mamka byla neoblomná.

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

„Už jsem řekla, buď o půlnoci doma, nebo vůbec.“

Hodila jsem prosebným okem na Davida, jenže tenpokrčil rameny. Tentokrát se mě nezastal.

„Promiň, ale víš, že tu holku nemám rád.“

Doma jsem nezůstala jen proto, že bych s Laurou ajejími řečmi léto nepřežila.

Na „stolovku“, jak se kopci přezdívalo, jsme sevyšplhaly jako poslední. Zbytek třídy už se na spacácíchpovaloval kolem ohně, kromě šprtky Karolínky, ta už ve škole hlásila, že takové přízemní zábavy se účastnit nehodlá – je jasný, že to nikomu nevadilo.

„To je dost, že se valíte, nádhery,“ přivítal nás Jakub a hned nám strkal pod nos flašku.

„Fuj, co to je?“ Stačilo si jen čichnout a začaly mislzet oči.

„Domácí slivovice. Šlohl jsem ji fotříkovi ze sklepa,“ vychloubal se.

„Neke, ukaž!“ Laura se sápala po lahvi jako alkoholik na odvykačce a hned si taky mohutně přihnula a pěkně sezakuckala. „Heh, to je síla,“ vyjekla, když znovu popadla dech.

„Nesoukromnič a pošli dál,“ pobídla ji nedočkavě Eva. Nevím, kde to brali, ale jakmile se vypila jedna lahev,okamžitě se objevila druhá a kolovala kolem ohně. Já senejdřív zdráhala, bála jsem se, že to ze mě mamka ucítí, ale po Lauřině uštěpačné poznámce: „Bože, ty jsi tak trapně vzorná,“ jsem se nechala přesvědčit a taky si párkrátcucla a pak se, světe, div se, skvěle bavila. Už jsem seneuejpala a z lahve si připíjela jako starý mořský vlk, vesele jsem se smála a vtipkovala i s lidmi, se kterými jsem si ve škole normálně neměla říct. Přišlo mi líto, že už se s nimi neuvidím, a tak jsme si navzájem padali kolem krku ažalostně vyli, jak je to nespravedlivé, že když to konečně začalo být dobrý, musí to skončit. Vzpomínali jsme na

1

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

akademii a posmívali se třídní, jak byla celá vykulená.

Teď v partě a s nějakým tím panákem v sobě mi to užneřipadalo trapné, ale jako parádní odvaz.

Vážně jsem litovala, že se musím před dvanáctourozloučit. Ostatní se mě snažili přesvědčit, abych zůstala, ale já nehodlala riskovat, že po mně mamka vyhlásí celostátní pátrání. Udělala by to! Takže jsem se s každým rozloučila bouřlivým objetím a vydala se cestou necestou k domovu. No, spíš necestou.

Jestli šplhání nahoru byla příšernost, dolů topřipomínalo scénu z hodně ujeté komedie. Laura, ačkoliv sedušovala, že mě vyprovodí, mi jen zamávala na rozloučenou. Vyplázla jsem na ni jazyk a prohlásila, že je zrádce a za trest vytrhnu stránku s jejím obrázkem z památníčku, což mě rozesmálo, až jsem z toho dostala škytavku.

Nahoru jsme lezly po vyšlapané cestičce, jenže ve tmě se samozřejmě nedala najít, a když jsem se snažila posvítit si mobilem, spadl mi do trávy. Dobře pět minut jsem lezla po kolenou a snažila se ho najít. Samou radostí zeshledání s věrným společníkem jsem šťastně poskočila, což jsem samozřejmě neměla dělat. V trávě mi podjely nohy a já se kutálela jak nahnilá hruška dolů. Zastavila jsem se až o keř. Normálně bych ho obešla, ale tentokrát mipřišlo jako bezvadný nápad se jím prodrat. No, pěkná blbost. Div, že mi zůstalo nějaké oblečení. Oprášila jsem sineviditelná smítka a roztrženého trička jsem si nevšímala. Víc mě rozčilovala větvička ve vlasech. Pako, no! Šla jsem za světly města jako Jeníček s Mařenkou, akorát že jsemnenarazila na perníkovou chaloupku s ježibabou, ale nanějakýho kluka na čtyřkolce. Vlítla jsem mu rovnou pod kola!

Zahlídl mě na poslední chvíli a snažil se mi vyhnout, ale na to byla cesta moc úzká, takže přelítl řídítka apřistál na zemi.

1

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

„Jéé, ty jsi z cirkusu?“ ohodnotila jsem potleskem jeho číslo a nechápala, proč se tváří tak naštvaně. Vždyť tovyadalo fakt efektně.

„Jsi blbá?“ vztekal se.

„Nejsem, díky za optání. Prospěla jsem svyznamenáním, potřebuješ doučování?“ zeptala jsem se a snažila se ve tmě rozpoznat, jak asi vypadá a podle tohousoudit, jaký předmět mu fakt nejde, jenže moc z něj vidět nebylo.

„Cože?“ nechápal.

„Ale nic. Chystáš se mě zabít? Tady a teď? Jova, a to mě nejdřív znásilníš?“ Chytla jsem se za pusu a začala se chichotat.

„Bože, jsi na šrot!“ zhrozil se ten kluk. „Kde ses tady vůbec vzala?“

„Spadla jsem shora,“ mávla jsem rukou kamsi, kde jsem tušila partu svých teď už bývalých spolužáků.

Kluk se však podíval na nebe. A pak že já jsem blbá! Přišlo mi to hrozně vtipný, takže jsem se zlomila v pase záchvatem smíchu.

„Ty seš dílo,“ zakroutil hlavou kluk a chystal se nasednout a odjet. Já v tu samou chvíli ztratila rovnováhu a kecla na zem, takže si to rozmyslel

„Sedej, odvezu tě.“

„Ale víš to, že když mě teď zachráníš, tak se budu muset stát tvojí ženou a po zbytek života ti věrně sloužit?“

„Díky, ale to snad radši ani ne,“ odmítl mou velkorysou nabídku a skoro násilím mě posadil na místo za sebou.

„Ale jo, to je tradice. Počkej, vzpomenu si. V Namibii. Ne, ne, v Tasmánii. Ne, tam odtud je čertík. Sakryš, kde to jen... už vím, tutově v Nigérii.“

„Jsi z Nigérie?“ nechápal.

„Ne, proč?“

1

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

„Tohle bude náročný,“ povzdychl si kluk. „Hlavně se pořádně drž. Nerad bych tě někde ztratil.“ Na hlavu mi narval svoji helmu a sedl si přede mě. Pro jistotu vzal moje ruce, spojil si je na břiše a křikl: „Drž se!“

„Jasně, stačí říct,“ zahalekala jsem zpátky. Když se však rozjel, nečekala jsem to a pustila se. Málem jsem sepřekulila dozadu, taktak že mě chytil.

„Hlavně že stačí říct,“ poznamenal sarkasticky, slezl dolů a pobídl mě, ať se posunu.

„Kam?“ nechápala jsem.

„Dopředu.“

„Jé, ty mě necháš řídit? Paráda!“

„Jo, to byl přesně můj plán na dnešní večer, nechat se zabít ožralou puberťačkou,“ ušklíbl se.

„Co to plácáš? Já nejsem oraž... ožar... ožla... opilá.“

Kluk začínal ztrácet nervy. Posunul mě dopředu, sám si sedl za mě, nastartoval a vyrazil takovou rychlostí, že se mi zvedl žaludek. Sotva kluk zastavil u první lampy na konci ulice, hbitě jsem z čtyřkolky sjela, letěla za první keř a vyhodila nejen dnešní večeři, ale nespíš i jídlo za poslední týden.

„Nejsi opilá, to víš, že ne,“ bavil se ten pitomec.Nejraději bych ho poslala do tmy.

„Kdybys nejel jako idiot, nebylo by mi takhle blbě,“obvinila jsem ho.

„Promiň, měl jsem ti předtím nabídnout kinedryl?“ smál se mi a já bych mu nejraději vrazila jednu pěstí. I když byl zatraceně hezký. Ve světle lampy jsem nedokázala přesně určit, jakou barvu mají jeho oči orámované hustýmiřasami, navíc mu do očí neposedně padaly vlasy a on si je naučeným pohybem odhazoval. Asi bych stála a zírala na něj bez jediného slova do rána, kdyby vedle násnezastavilo auto.

1

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

„Nasedej, princezno,“ pobídl mě David a já bezjediného slova díků nebo rozloučení nasedla a zmizelačtyřkolkáři z dohledu.

„Kdo to byl?“ zajímalo Davida.

„Ani nevím. Potkali jsme se náhodou,“ pokrčila jsemrameny a ve zpětném zrcátku nenápadně sledovala, jak si můj zachránce nasazuje helmu a nasedá na svůj pekelný stroj.

Davidovi to jako odpověď stačilo. Být tu mamka, tutově by podrobila křížovému výslechu nejprve jeho a pak mě.

„A jaký to bylo? Páni, ty vypadáš!“ zhrozil se David. „Co se ti proboha stalo?“

„Nic, co by?“

„Nic?“ David se dlouze zahleděl na mé oblečení.

A já si teprve teď všimla, že můj držkopád nezůstal bez následků a co nestihl, dokončilo trnité křoví. Byla jsem celá od bláta, kalhoty zelené od trávy a bunda roztrhaná od trnů. Vypadala jsem, jako bych právě dorazila od Stalingradu.

„Jo tááák,“ mávla jsem ledabyle rukou. „Trošku jsem spadla.“

„Trošku?!“ vyjevil se David.

„Hmm.“ Chytrá to odpověď. Ale kdybych mu řekla pravdu, asi bych měla zaracha do konce života.

David nevyzvídal, řekl jen: „Dobře, mamce to vykládat nebudeme. A ve vlastním zájmu se od ní drž hodnědaleko. Táhne z tebe jak ze sudu.“

„Jsi úžasnej!“ V té chvíli jsem byla neskutečně vděčná, že se s mámou našli.

1

Táborníci

„B

eru? Beru, tak Beru, vstávej! Za jak dlouho už

pojedeme?“

„Dej pokoj a běž si ještě lehnout. Počkej, až zazvoníbudík. Je to tak těžký pochopit?“ zavrčela jsem na mladšísestru a schovala si hlavu pod polštář.

„Jenže ten už zvonil hrozně dávno!“ dupla si Verča nožkou.

To mě probralo. Nahmatala jsem mobil. Páni, myzaspali! Tak tohle se vážně může stát jenom v naší rodině! Autobus odjíždí přesně za dvacet sedm minut!

Lítali jsme po bytě a zakopávali jeden o druhého ve snaze se všichni vystřídat v koupelně a nacpat do kufrů poslední nezbytnosti. Celkem třikrát jsme se museli vracet. Jednou si Veronika vzpomněla, že zapomněla úplně nejdůležitější barbínu, bez které neusne. Podruhé zase mamka s hrůzou zjistila, že včera pracně napečené řízky a vůbec celásvačina zůstala doma v lednici a potřetí pro můj spacák.

Pokud bych měla věřit pověrám, kterými nás vždycky častuje babi ze Lhoty, pak tohle budou nejhorší prázdniny v dějinách prázdnin. Jestli každý návrat znamená smůlu,

1

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

pak by vůbec nejlepší bylo, kdyby nám ten autobus ujel.

Ale stál pořád před kulturákem a sympatický chlap vmaskáčích a s kovbojským kloboukem na hlavě do něj právě

naháněl tlupu dětí.

Mamka mu nastrkala potvrzení od doktorky, že jsme schopny přežít dětský tábor bez úhony, k tomu léky, co ségra bere na alergii a před všemi nás obě ještě vybavila hromadou rad a doporučení, přičemž si neodpustila ani tu, že nemáme zapomenout na slušné vychování. Kdo tuhle pitomost vymyslel, toho by patřilo minimálněuškrtit. Copak se to dá? Zapomenout na vychování? Mamka mě dlouho polemizovat nenechala, naposledy nás oběolíbala a strčila do autobusu.

„To bylo dojemný,“ tlemil se nepokrytě kluk s blond vlasy usazený hned za řidičem.

„Polib si,“ zavrčela jsem, sklopila hlavu a uličkouproletěla rychlostí blesku.

Laura seděla pohodlně rozvalená na zadní pětce akuodivu celé naše představení nekomentovala, ačkoliv pro jízlivou poznámku nejde daleko. Jenže tentokrát měla co dělat sama se sebou.

Barvou připomínala vodu v rybníku plnou žabince. Na očích měla sluneční brýle, i když sluníčko zůstaloschované za mraky a spíš to vypadalo, že se co nevidět rozprší. Namísto pozdravu na mě jen mávla a i ten jednoduchýpohyb jí dělal problémy. Dopadla jsem vedle ní.

„Nééé, to nedělej, hlavně žádný prudký pohyby!“ zakvílela.

„Nejspíš jste ještě dobře zapařili, když jsem odešla, a dík za to, že jsi mě šla vyprovodit,“ rýpla jsem si. Laura se na mě zakřenila: „To si piš, že zapařili! Seděli jsme u ohně až do rána, spala jsem sotva dvě hodiny, jsem k.o. Ale stálo to za to. Mimochodem, Jakub není vůbec k zahození.“

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

„Ale fuj, nekecej, že jsi s ním...“ Nedopověděla jsem a pohledem zaletěla k ségře, ale ta měla teď zrovnanailno s tím svléct barbíně princeznovské šaty a narvat ji do vojenských maskáčů, co si na mamce vydyndala za vysvědčení.

„Jen pár pus, nic víc.“

„Jsi nechutná, víš to?“

„A ty trapně vzorná. No jo, já zapomněla, ty máš přeci to slušné vychování.“

„Jsi blbá,“ ujistila jsem ji a strčila si do uší sluchátka. Laura se nafoukla, otočila se na druhou stranu a za chvíli už dospávala prohýřenou noc.

Měla pravdu. Oproti ní jsem opravdu trapně vzorná. S Jakubem! Ještě před týdnem to bylo ucho, které sinezasloužilo víc pozornosti než obtížný hmyz. A pak se s ním klidně líbá. Já doufám, že první polibek prožiju s klukem, kterého budu milovat a on bude milovat mě. A rozhodně nebudu opilá. Letní dětský tábor Střela nás přivítal po třech hodinách jízdy. Naštěstí pro mě Laura i ségra prospaly celou cestu, takže zaspaly nejen přestávku na svačinu, ale takénucenou zastávku, kdy se nějaké malé holčičce vepředuudělalo špatně, a za nejapných poznámek blonďáka naprvní sedačce vyhodila do trávy snídani. Musela jsem se otočit, jinak bych se přidala. Stihla jsem si všimnout, že ten kluk je docela hezkej, jenomže i kdyby vypadal jako Drew Taggart, můj oblíbenec z kapely TheChainsmokers, která mi celou cestu hrála v uších, uvnitř zůstane totálním idiotem.

Autobus nás vysypal přímo před hlavní bránou dotábora. Ohromeně jsem se kolem sebe rozhlédla a vydechla:

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

„To je nádhera!“ Jenže v ten moment Laura vyhrkla: „To

je v prdeli.“

„Jova, to se neříká.“ Ségra si připlácla ruku na pusu a prstíkem ukazovala na Lauru, jenže té to bylo fuk,snažila se rozdýchat náhlý nápor nevolnosti a vstřebat to, že nebude bydlet na koleji ve městě, ale uprostřed přírody.

Dřevěnou bránou se zvednutou závorou jsme prošly do tábora, a zatímco Laura si mumlala něco o šílencích a době kamenné, já se nadšeně rozhlížela kolem sebe. Místovyadalo kouzelně. Tábor ze všech stran obklopoval les, za ním probleskovala hladina rybníku. Po levé straně se táhly tři řady pestrobarevných stanů s podsadami a naproti nim stála jediná budova v celém areálu, na níž se ve větruhoual nápis Základna. Tipovala jsem, že v Základně bude namačkaná kuchyň, jídelna, ošetřovna, sklad, zázemí pro vedoucí, záchody a koupelny – něco jako deset v jednom. Nejvíc mě však překvapilo sportoviště přímo uprostřed tábora. Na hřišti na volejbal nebo košíkovou by ještěnebylo nic divného, ale taneční parket s odpruženoupodlahou tady v lese? Hustý!

„Tak mládeži, všechny vás vítám v letním táboře Střela. Já jsem hlavní vedoucí a kamarádi mi říkají Bizon. Aprotože my určitě kamarádi budeme, můžete mi tak říkat taky,“ vychrlil na nás ten chlapík v maskáčích, na hlavě klobouk zdobený liščím ohonem. „Věci si zatím nechte tady a skočte se do jídelny nadlábnout. Oddíláky ainstruktory poprosím, aby šli se mnou.“

„Beru?“ Ségra mě rozčileně tahala za rukáv. „Co to je nadlábnout? To nám tam něco budou dělat?“

„Ty jsi trdlo,“ smála jsem se. „Máš se jít najíst.“

„Jo tááák, já se bála, že tam do nás budou dloubat a vono jídlo, tak to potom jo. Mám hlad jako herec,“ libovala si a já přemýšlela, kam na ty hlody chodí.

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

Ségra se už víc nezdržovala, metelila si to s barbínou v jedné ruce a batohem ve druhé k jídelně. Asi se bála, aby na ni něco zbylo.

„Tak fajn,“ probrala se konečně Laura k životu. „Jásehraju komedii, jak moc je mi špatně, a ty mě pojedeš jako správná kamarádka doprovodit.“

„Na ošetřovnu?“ nechápala jsem.

„Jsi pitomá? Domů! Tohle přece není nic pro normální lidi. Nehodlám tady strávit ani hodinu, natož snad týden nebo dva!“ rozhodila rukama směrem ke stanům.

„Jdete taky na Základnu?“ ozvalo se za námi. Laura se otočila a zalapala po dechu.

Stál tam totiž snad ten nejkrásnější kluk, co jsem kdy viděla. Blond vlasy měl krátce střižené a zíral na nás tak modrýma očima, že by mu i můj oblíbenec IanSomerhalder mohl závidět.

„Jasně,“ vzpamatovala se Laura jako první. Myšlenky na to, že by jela domů, se jí rázem vykouřily z hlavy. „Jsem Laura.“ Chytla ho za ruku a než se vzpamatoval, už ho líbala na seznámení.

„Darek,“ řekl kluk.

„Darek? Beru, slyšelas to? On se jmenuje Darek. No to je naprosto přesný jméno. Boží,“ rozplývala se Laura. Kluk se snažil podat mi pravičku a seznámit se se mnou, ale s Laurou po boku neměl šanci.

„Berenika,“ houkla jsem alespoň na dálku a on kývl na pozdrav.

Darek tu rozhodně nebyl poprvé. Šel na jistotu. Zavedl nás do třetích dveří vpravo, do místnosti nápadněpřipomínající učebnu ve třídě. Stoly byly sestrkané k sobě tak, že všichni v podstatě seděli u jednoho obřího.

„No, nekecej. Darek je tady!“ zavřískla nějaká holka ne o moc starší než my a vrhla se mu kolem krku.

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

„Já myslela, že letos nedorazíš. To je super, že jsi tady. A co Adrian?“

„Dorazí později. Dodělává zkoušku, matlák, už na potřetí.“

„Pipina,“ ohodnotila ji Laura nekompromisně azávistivě sledovala, jak ji Darek přátelsky pocuchal ve vlasech a vlepil jí pusu na tvář.

Mně připadala docela milá. Vlasy měla ostříhané na kluka a správně rozcuchané a moc milý úsměv. Hned jak si nás všimla, přátelsky se na nás zazubila a podala nám ruku.

„Jsem Klára, ale všichni mi říkají Klárys.“

Já nabízenou ruku stiskla, Laura jen povýšeně kývla. Klára si z Laury nic nedělala, vesele se vítala s dalšími lidmi.

„Ty vole!“ zaječela mi Laura do ucha, až mi málemexlodoval bubínek. „To si děláš prdel! Sleduj, kdo je tady!“ Nenápadně kývla ke klukovi, co měl naprosto perfektní postavu, dokonce i křídla a za ty já bych vraždila, a drobné blonďaté holce, co mu stála po boku. Kluk ji něžněobjímal, a ačkoliv byl zabraný do rozhovoru s jiným klukem, občas ji letmo políbil do vlasů.

„Kdo to je?“ nechápala jsem. Vím jistě, že tyhle dva jsem viděla dnes poprvé.

„Rob a Lucka.“ Laura div netleskala nadšením.

„A na větvi bych z nich měla být proč?“

„Bože, má někdo zabedněnější kamarádku než já?“zetala se Laura a zvedla hlavu ke stropu – zřejmě očekávala pomoc shůry. „Odpovím si sama. Nemá! Magika Pavlov, naše nejlepší taneční skupina. Vyhrávají soutěže pocelém světě. Nepamatuješ tu aféru kolem jejich konkurzu? Jen jednou jedinkrát hledali nového člena, teda spíšnovou členku právě k Robovi, když jeho taneční partnerka

2

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

odešla na vejšku. A vzali Lucku. Ti dva se pořád hádali,

až se do sebe zamilovali. To je jak z romantickýho filmu,

viď?“

Protočila jsem oči v sloup. Ne, že bych těm dvěma jejich lásku nepřála, byli vážně moc hezký pár, alenechápala jsem Lauru. Když k nám pak Rob s Luckou přišli, aby se nám představili, div, že jí od pusyneodkaávaly sliny.

„Máš hezký jméno,“ usmála se na mě Lucka.

„A ty kluka,“ vysypala na ni Laura.

Vyměnily jsme si s Luckou překvapené pohledy a pak obě vyprskly smíchy.

„Co se řeší vtipnýho? Chci to slyšet!“ hrnul se k nám přes celou místnost hnědovlasý kluk s roztomilepihovatým nosem.

„Tobě aby něco neuteklo,“ smála se Lucka a směrem ke mně prohodila: „Bacha na něj, všechno, a když říkám všechno, tak myslím opravdu všechno, si nahraje apoužije v tu nejnevhodnější chvíli.“

„Cože?“ nechápala jsem. Ale to už mi kluk cpalpravičku a levou rukou si mě fotil na mobil.

„Kryštof jméno mé, ale znát mě budeš nejspíš jakoŠťofíka,“ představil se, přidal pukrle a políbil mě na hřbet ruky.

„Měla bych tě znát?“ Studovala jsem jeho hezkýobličej, ale byla jsem si jistá, že jsem ho nikdy neviděla.

„To bolí,“ chytil se za místo, kde tušil srdce.

„Neskoč mu na to,“ smál se Rob a přátelsky bouchl Kryštofa do zad.

„Já snad padnu, to není možný, ty jsi přeci Šťofík!“ Laura, na rozdíl ode mě, byla informovaná.

„Vidíš, tomu říkám moderní člověk,“ zašklebil seKryštof a olíbal Lauru na seznámení.

2

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

„Ty ho neznáš? Ty jsi fakt úplně nemožná,“ posmívala se mi Laura a já cítila, jak nezadržitelně rudnu. „Je přeci youtuber!“

„Promiň, mám na práci asi zajímavější věci nežsledovat, jak si někdo matlá po obličeji nutelu,“ odsekla jsem.

„Chytrá holka,“ pochválil mě Darek a na Lauře bylovidět, že by mi nejraději vyškrábala oči.

Seznámila jsem se ještě se Sofií, taky youtuberkou, a Davem – ten vypadal, jako by právě vypadl zvědátorské soutěže. Měl na sobě kostičkovanou košili i s kravatou a na nose obrovské brýle, za nimiž se schovávaly moudré oči. Na víc nebyl čas. Pozornost si vyžádal Bizon.

„Tak vás tady všechny moc pěkně vítám – pro ty, co mě ještě neznají, jsem Bizon, vedoucí tábora. A doufám, že si tady ty necelé tři týdny skvěle užijí nejen děti, ale také my dospěláci, nebo skoro dospěláci. Letos je tu celkempadesát dětí, takže máme pět oddílů po deseti. To je fajn. Atradičně,“ sundal z hlavy klobouk, nastrkal do něj nějaké papírky, zvedl ho nad hlavu a zatřásl s ním, „aby to bylo spravedlivé, oddíláci si vylosují své instruktory.“

Laura poposedla vzrušením, když do klobouku sáhlDarek. „Ať si mě vylosuje, prosím, prosím, prosím,“ šeptala si a žádostivě sepjala ruce k nebi.

„Laura,“ přečetl Darek a Laura nadšením zavýskla,vyskočila a objala ho. Postupně si vylosovali všichni, ale moje jméno stále nepadlo. Zmátlo mě to, ale Bizon mě uklidnil. Poslední papírek vylovil sám a na velkou tabuli vedle mého jména napsal Adrian.

Fakt se někdo v dnešní době jmenuje Adrian? zavyla jsem v duchu a už jsem si v živých barvách toho týpka představovala. Tutově bude blázen do sci-fi nebo dinosaurů, nebo... no jen to ne! Hlavně ať není fanatik do

2

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

hvězdných válek. Nějakou úchylku ale určitě mít bude.

Nejen kvůli jménu, ale hlavně proto, že zbyl na mě.Tolik štěstí, abych narazila na normálního kluka, asi nikdy

mít nebudu.

„Tak a losujeme oddíly,“ zavelel Bizon a znovu zvedl klobouk nad hlavu. Tentokrát však šlo o instruktory.Líbil se mi tenhle přístup. Bylo to spravedlivé. Nikdo sinemohl stěžovat, teda až na mě. Nejenže jsem si vylosovala ty nejmenší, což vyvolalo u ostatních vlnu veselí, alevytáhla jsem si oddíl s vlastní ségrou!

Laura se mohla smíchy potrhat. O to víc, že onavylosovala druhý nejstarší oddíl.

„Šikovná!“ ocenil její tah Darek a společně si plácli.

Snažila jsem se Lauru přesvědčit, aby si se mnouoddíl vyměnila.

„Blázníš? Takový mrňavý cvrčky? Budeš jim musetutírat zadky,“ bavila se na můj účet.

„O to nejde, ale je tam ségra,“ snažila jsem se, jenže Laura pro mě neměla pochopení.

„No a? Aspoň bude v klidu, ne?“ pokrčila lhostejněrameny a mnohem víc než můj problém ji zajímalo, o čem si Darek povídá s Klárou.

„Nechci ji mít celý léto za zadkem,“ naléhala jsem.

„To máš smůlu, já si oddíl neměním.“ A bylo jí náramně vhod, že si mě zavolal Bizon, takže mohla zmizet z mého dosahu.

„Berenika, viď?“ zeptal se a já kývla. Chytil mě za loket a odvedl mě trošku stranou od ostatních.

„Adrian by měl přijet dnes večer, nejpozději zítra ráno. Takže budeš na oddíl sama jen dneska, kdy stejně budeme víceméně pohromadě. Kdybys ale potřebovala s něčím pomoct, klidně za mnou přijď. Vím, že je to troškukomlikované, ale ty si určitě poradíš.“

2

p e t r a m a r t i š k o vá • l é t o s f r a j e r e m

Nevykládala jsem mu, že vůbec nemám tušení, co s tou hordou malých uječených dětí, co se ke mně přiřítily hned, jak jsem vyvolala jejich jména, budu dělat. Ségra se na mě pověsila a setřást se mi ji povedlo až u stanu.

„Začal bych vybalováním, to jim nějakou dobu zabere,“ poradil mi přátelsky Darek a krásně se na mě usmál.

V domnění, jak dobře jsem to vymyslela, jsem jimukázala pět zelených stanů, které nám Bizon přidělil.

„Tak bando, teď si zaberte stany!“

Čekala jsem, že si spořádaně nakráčí po dvou do stanu, jenže jsem se pěkně sekla. Strhla se totiž pekelná mela nejen o to, kdo s kým bude spát, ale také v jakém stanu. Mně teda připadal jeden jako druhý, jenže děti na to měly jiný názor. Dva kluky jsem dokonce musela od seberoztrhnout, jinak by se spolu porvali jako koně. Měla jsem toho akorát tak dost. Nastrkala jsem je do stanů podle svého a doporučila jim, ať se koukají zabydlet dřív, než se vrátím.

Náš stan jsem našla snadno. Laura před ním živědebatovala s tím blonďákem z autobusu, mě přehlídla. Ještě ve stanu neměla věci, takže jsem si vybrala postel po pravé straně, batoh i kufr kopla pod ni, spacák si dala pod hlavu a rozplácla se jak široká tak dlouhá.

„Teda tohle léto bude tutový.“ Laura vpadla do stanu jako velká voda, div ho nezbořila. „Darek je prostě boží, co myslíš? A Rob a Šťofík. A Radek, ten co tu teď byl, by taky stál za hřích, co myslíš?“

Nechápavě jsem na ni zírala. Ještě před chvílí se tvářila, že neexistuju, a teď se mnou chce probírat kluky?

„Kdybych měla sestavit žebříček, tak na prvním místě je Rob, co říkáš?“

Nejraději bych neříkala nic, ale ať je Laura jaká je, je to moje kamarádka. A lepší je být uprostřed party cizích



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist