načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Léto, kdy jsme se potkali - Robin Constantinová

Léto, kdy jsme se potkali

Elektronická kniha: Léto, kdy jsme se potkali
Autor: Robin Constantinová

Citlivý román ze současnosti rozehrává hru osudu, díky níž se setkává mladinká dívka Cassidy s těžce zraněným mladíkem Bryanem. Cass se vzpamatovává z ošklivého rozchodu se svým ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 302
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The season of you and me přeložila Lucie Schürerová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2842-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Citlivý román ze současnosti rozehrává hru osudu, díky níž se setkává mladinká dívka Cassidy s těžce zraněným mladíkem Bryanem. Cass se vzpamatovává z ošklivého rozchodu se svým klukem a využije proto nabídky pomáhat na letním táboře u moře. Tady potkává Bryana, který je po těžkém úrazu na vozíku a v duši je ochromen depresí, co vše svým postižením ztrácí. Oba mladí lidé hledají odpovědi, jak naložit dál se svým životem a ani netuší, že jejich setkání možná vyřeší těžkosti života za ně. Romantický dojemný letní příběh pro mládež o setkání dvou dospívajících, jejichž životní cesty tím změní svůj směr. Román je vyprávěn prostřednictvím dvou vypravěčů. Jak dívky Cassidy, tak i mladíka Bryana.

Popis nakladatele

Cassidy má za sebou ošklivý rozchod se svým klukem. Poslední na co má chuť, je potloukat se po městě a vzpomínat na to, co bylo. Když dostane nabídku pomáhat na letním táboře u moře, neváhá a jede.

S novou životní situací se vypořádává i Bryan. Po těžkém úrazu skončil na vozíku a jeho myšlenky se točí jen kolem toho, co už nikdy nezažije. Nikdy nebude chodit, nikdy si nezasurfuje, nikdy si nezatančí ploužák s holkou. Zpátky k normálnímu životu a pryč od smutných myšlenek mu má pomoct práce táborového vedoucího.

Když se Cass a Bryan setkají, má každý z nich své vlastní plány. Ona si chce léčit bolavé srdce, on zas svoji posmutnělou mysl. Ani jeden rozhodně nečeká, že potká lásku…

Zařazeno v kategoriích
Robin Constantinová - další tituly autora:
Podzim, na který nezapomenu Podzim, na který nezapomenu
 (e-book)
Podzim, na který nezapomenu Podzim, na který nezapomenu
 
K elektronické knize "Léto, kdy jsme se potkali" doporučujeme také:
 (e-book)
Lituji, čekají mě Lituji, čekají mě
 (e-book)
Podzim, na který nezapomenu Podzim, na který nezapomenu
 (e-book)
Holka pro všechno Holka pro všechno
 (e-book)
Ostrov Lhářů Ostrov Lhářů
 (e-book)
Tatínku, ta se ti povedla Tatínku, ta se ti povedla
 (e-book)
Bábovky Bábovky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Léto, kdy jsme

se potkali

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Robin Constantinová

Léto, kdy jsme se potkali – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


3

JEDNA

Cassidy

Moje babička vždycky říkávala: „V jedné dlani přání a v té druhé sraní – hádej, která bude plná první?“ Nikdy jsem tomu nerozuměla, protože, fuj, kdo by si dobrovolně bral hovno do ruky?

Pak jsem potkala Gavina Henleye a pochopila to.

Ale nemůžu mu to dávat za vinu – to by zname­ nalo stavět se do role oběti a já rozhodně nejsem ničí oběť. Ve skutečnosti to vypadalo asi takhle: Byla jsem připravená vzdát se sama sebe, setřást svůj nudný hol­ čičí život, který se skládal z domácích úkolů, brigády v pekárně – a no, to je vlastně asi všechno. Jedny ple­ sové šaty ve stavu, ve kterém nejdou vrátit, a spousta probrečených hodin o něco později – a hodila jsem

ho ZA HLAVU, alespoň z větší části, ale to nezname­

ná, že jsem nestrávila poslední mučivý měsíc školy

s hlavou plnou přání.

Přání, abych ho bývala nikdy nepotkala.

Přání, abych se mohla vzdělávat doma.

Přání, abych prostě zmizela.

Přání, abychom se dali zase dohromady.

A v tu chvíli jsem konečně porozuměla tomu

rčení naší babi v celé jeho bezútěšnosti. Přání je ja­

lové. Přání znamená sedět na zadku a nic nedělat.

Kdyby se dalo vzít doslova, byla bych už pohřbená


4 pod zapařenou hromadou hnoje, což vlastně docela dost vystihovalo moje duševní rozpoložení. Naštěstí byl plán úniku jednoduchý. Pro jednou mi rozvod ro dičů velmi dobře posloužil.

„Cass, je mi jasné, že tragicky trpíš a máš navždyc­ ky zlomené srdce a tak dále, ale skutečně chceš strávit celé léto s tátou? Doopravdy?“

Emma se opírala o moji postel a probírala se časo­ pisem New Jersey, kde měl táta inzerát na svůj pen­ zion. Mluvila podrážděným tónem, ale oči zvědavě upírala na dvoustránkovou reklamu, která přesvěd­ čovala čtenáře, že Ocean Whispers je klenot newjer­ seyského pobřeží. A tenhle klenot se stane mým letním útočištěm.

„Já už tragicky netrpím,“ prohlásila jsem a ani v tom nebyl moc velký kus lži. Za ten měsíc od rozchodu s Gavinem jsem se občas ponořila do své muziky a přeskakovala od zoufalství Adele přes pom­ stychtivé fantazie T. Swifta až k totálně syrové emo bolesti MCR a zase zpátky. Bylo dost zlé vídat Gavina denně ve škole, ale ty soucitné pohledy a šeptání za zády, drby o tom, s kým si to zrovna rozdává – a to i s fotkama na důkaz – to bylo horší. Měla jsem chuť odjet z téhle planety, nejen z města. Pozitivní je, že Gavin odmaturoval, a než se vrátím z Crest Haven, bude už na univerzitě. Už ho nikdy nemusím vidět.

Pokud se teda nehodlám mučit sledováním jeho účtu na StalkMe s fotkami všeho, co zrovna dělá. Beze mě.

„Nebojíš se, co tu všecko zmeškáš?“

„Který by sis vzala ty?“ zeptala jsem se místo odpo vědi a vrazila jí před oči dvoje plavky v naději, že ji udolám falešnou veselostí. „Počkej, proč bych si vlastně měla vybírat? Víš, budu brigádničit v progra­ mu pro děcka a pravděpodobně budu na pláži každý den,“ a hodila jsem oboje do skoro plného kufru.

„Cass,“ Ems zavřela časopis a posadila se. „Já mlu­ vím vážně. Jseš si jistá, že to není jenom útěk? Nemu­ síš odjíždět z města, abys ho vyhnala z hlavy.“

„A proč ne?“ zeptala jsem se.

„Nevím, třeba proto, že je prý dospělejší postavit se k problémům čelem?“

Posadila jsem se vedle ní. „Je to problém. Jednotné číslo. A já se nechci stavět čelem tomu, jehož jméno se nevyslovuje, tak co na tom záleží? Čelila jsem mu docela dlouho – takže vypadnout od něj je přesně to, co teď potřebuju.“

„Fajn, ale to taky vypadneš ode mě a to mě štve. V pekárně Sugar Rush to bez tebe letos v létě bude úplně jiný.“

„No, tak se rozejdi s Drewem, dej výpověď v pe­ kárně a pojeď se mnou. Táta nás rád ubytuje obě dvě,“ ujistila jsem ji a začala si představovat, jaké ško­ dy bychom mohly s Ems společně u moře napáchat. Všechno na dosah ruky – písek, slunce, zábava... Ale její výraz a oči v sloup mi daly zřetelně najevo, že to mám marné. Emma chodí s Drewem – a jsou šíleně zaláskovaní. Jak siamský dvojčata. Drew je slušný kluk a zachází s Emmou jako s bohyní. Jeho jediná chyba? Je Gavinův kámoš, což byla oživlá noční můra, do­ kud jsme byli ještě spolu, a teď po rozchodu to bylo vrcholně trapné.

Šťouchla mě loktem: „Já jenom říkám, žes u táty nikdy nestrávila dýl než týden. Tak proč bys měla teď? Nedovol, aby nad tebou měl Gavin takovou moc. Přihoď si k tomu týden navíc nebo tak, pak se vrať zpátky, jako sladkou pomstu si nabrnkni ně­ jakýho žhavýho frajera a dej mu to sežrat, ještě než odjede na školu, namísto posledního ‚sbohem a trh­ ni si‘.“

Sevřel se mi žaludek. Vstala jsem a přešla k toalet­ ce, vybrat si s sebou pár náhrdelníků ze stojánku. Jako první mi přišel do ruky řetízek se srdíčkem od Tiffanyho, který jsem dostala od Gavina na Valentý­ na. Je mi jasné, že jsem s ním měla mrsknout o stě­ nu, ale byl tak pěkný, jiskřivý a, do háje, nedokázala jsem se s ním prostě rozloučit. Hned jak jsem ho uviděl, vzpomněl jsem si na tebe, šeptal mi, když mi ho zapínal kolem krku. A já mu to žrala. Jsem pitomá. Odložila jsem ho stranou a vybrala si místo toho obojek s korálky.

„Přece jsem přísahala, že si s balením kluků dám na chvíli voraz, pamatuješ?“ připomněla jsem jí, při­ dr že la si obojek u hrdla a pak ho přidala na hromadu věcí k zabalení.

Bylo snadnější o Gavinovi přemýšlet jako o zlé a strašlivé příšeře, o něčem, co je třeba porazit a zví­ tězit nad tím, protože po pravdě řečeno, potkat ho pořád ještě bolelo jako čert. A už jsem měla plné zuby předstírání, že to tak není.

On mě znal. Řekli jsme si svoje tajemství. Nebo alespoň já mu řekla svoje. Viděl mě nahou. Dělali jsme to. A hodně. A to se prostě nedá vzít zpátky. Měli jsme v plánu spolu přes léto být na chatě jeho rodičů v Ship Bottom. Líbat se s nějakým cizím klukem by tyhle po city mohlo na chvíli přebít, ale až by přešlo počáteční vzrušení, byly by tu zase zpátky ve vší řezavě bolestné slávě. Věděla jsem to, protože jsem si na chvíli začala s šéfovým synem Natem. Stalo se to po maturiťáku, kdy jsem se obzvlášť litovala. Přijel na návštěvu z vejšky a mluvil o tom, jaká je to děsná otrava bydlet u rodičů. Vzájemně jsme se lito­ vali, dorazili bourbon, který zbyl od pečení zákusků, a pak se vzájemně osahávali ve špajzu. Obrovská chy­ ba, která jenom uspíšila moje rozhodnutí strávit léto u táty. O tomhle nevěděla dokonce ani Ems.

„Stejně nemusíš utíkat.“ Emě cinkl telefon. Pro­ hlížela si zprávy se zasněným úsměvem na tváři. Ani jsem se nemusela ptát, kdo jí to píše. Vrátila jsem se radši k přebírání šperků na prázdniny.

Dveře mého pokoje vrzly a ve vzduchu se objevila jemná citrusová vůně. Babi. Její parfém Jean Naté ji vždycky předcházel. Stála ve dveřích a přidržovala si bezdrátový telefon na rameni, aby ztlumila hluk.

„Volá máma. Nakupuje v Jade Garden – máš ně­ jaké zvláštní přání?“

Zavrtěla jsem hlavou: „Ne, jenom jako obvykle.“

„A co ty, Emmo, budem moc rádi, když zůstaneš na jídlo.“

Emma vstala a zastrčila si telefon do zadní kapsy kalhot. „Ne díky, já za chvíli půjdu – vyzvedne mě Drew.“

Babi se podívala na hromadu mezi námi a uchech­ t la se: „Holky, vy si fakt potřebujete najít jinou zá­ bavu.“

Ema se zasmála. Babi si přidržela telefon opět u ucha, vrátila se k hovoru s mámou a cestou do ku­ chyně mumlala cosi o mandlových sušenkách.

„Proč se nevykašleš na večeři a nejdeš s náma ven? Třeba bys změnila názor,“ navrhla Emma.

„To vám mám dělat křena, jo? Jasně, jenom si upravím vlasy a jdem, tos uhodla.“

„Víš přece, že toho nenechám.“

„Víš přece, že odjíždím už zítra.“

„Já vím,“ posmutněla a teprve teď na mě dolehla tvrdá skutečnost. Bude to první léto, kdy se mnou nebude Ems. No, rozhodně jsme urazily dlouhou cestu od pletení náramků a hraní hry Rummikub

1

.

Ale ať si říká, co chce, stejně by se mnou letos nebyla, ani kdybych zůstala doma. Soustředí se celé dny jedi­ ně na to, jak optimálně skloubit svůj a Drewův pra­ covní rozvrh, aby spolu mohli strávit co nejvíc času. Se mnou a Gavinem to bylo stejné, to jí rozhodně nemůžu mít za zlé. Ale babi měla pravdu – bylo by rozumné najít si jinou zábavu, která mi nezpustoší duši – třeba štrikování nebo vrhání nožů. Přitáhla jsem si Ems k sobě a rychle ji objala.

„Přijedeš za mnou,“ prohlásila jsem do její tmavé hřívy.

Zasmála se: „Jo.“

„Bez Drewa?“

Chvilku zaváhala, než odpověděla: „Samozřej­ mě.“

Neznělo to moc přesvědčivě, ale rozhodla jsem se jí věřit. Po večeři jsem dokončila balení, nakonec jsem už je­ nom přihazovala náhodné věci, jako náušnice se so­ vičkama a jeden pár žabek navíc, protože jsem nedo­ kázala setřást pocit, že jsem tu něco nechala. Přilehla jsem na kufr a konečně se mi podařilo ho zapnout. 1 Rummikub je hra, kterou vymyslel ve 40. letech 20. století Efrajim Hercano, izraelský tvůrce her. Hru distribuoval do západní Evropy a Ameriky. V roce 1978 publikoval její autor pravidla v knize Official Rummikub Book (pozn. překl.) Můj život v jednom velikém zavazadle a batůžku s květinovým vzorem. Opravdu utíkám? Trochu to tak vypadá. Nachystala jsem se na spaní, ale byla jsem příliš neklidná, než abych dokázala usnout.

Máma a babi byly v obýváku a sledovaly svůj oblí­ bený páteční seriál o nevěstách. Vždycky mi jich bylo tak trochu líto, když jsem kolem nich mířila ven za Gavinem. Já pře ce mám život. Ony jen koukají na cizí životy. To je slabý. Ale po rozchodu, pokud jsem nemusela do práce, se můj program na páteční večer taky smrsknul na společné schovávání u telky. Pochopila jsem, proč je to tak baví. Když vás zaujme cizí drama, všechno ostatní pobledne. Svatby jsou události radostné, nadýchané a plné naděje. Všechno je dokonalé a krásné. Je snadné opravovat chyby dru­ hých, i když jde třeba jenom o příšerné plisování na svatebních šatech. Přisedla jsem si k nim.

„Tak všecko sbaleno?“ zeptala se máma.

„Myslím, že jo,“ odpověděla jsem a pokoušela jsem se ignorovat, jak se mi najednou stáhl žaludek. Zase jsem vstala. „Potřebuju na vzduch, sednu si na chvíli na verandu.“

„Stojíš o společnost?“

„Ne, jsem v pohodě.“

Máma mě ještě chvíli upřeně pozorovala, což zřej­ mě mělo znamenat: Jseš si jistá? Přikývla jsem a ona se obrátila zpátky k televizi. Ona a babi tvoří můj osobní tým duševního zdraví: pokud se jedna zrovna neptá, jak mi je, tak se druhá snaží mě něčím rozptý­ lit, jako kdybych se snad v ten moment, kdy jim zmizím z očí, měla propadnout do totální beznaděje. Což vlastně není tak úplně nepravda. Většinou jsem to oceňovala, ale občas jsem prostě potřebovala být sama. Připustit si konečně myšlenky na Gavina a po­ tlačit jejich moc nade mnou.

Posadila jsem se na horní schod, objala rukama kolena a zahleděla se na oblohu, lemovanou střecha­ mi okolních domů. Noc byla teplá a z italské restaura­ ce o kus dál v ulici se nesla vůně česneku. Zavřela jsem oči a představovala si, že slyším tiché předení motoru Gavinova jeepu, jak zahýbá do naší ulice. Kolikrát jsem na něho čekala přesně na tomhle místě, ukrytá z obou stran borovicemi, lemujícími cestičku k do mu? Vždycky jsem se postavila na druhý schod, abychom byli stejně vysocí, a přitáhla si ho blíž: ukládala jsem si do paměti, jaký je to pocit, když jsou naše těla tak blízko, jak se mu při každém nádechu rozpíná hrud­ ník, abych si ho mohla představovat vedle sebe, až půjdu spát.

A teď tu sedím jak nějaký pohrobek lásky, pche.

Ani si nejsem jistá, jestli jsme se někdy potkali při nějaké formální příležitosti; spíš nás osud svedl dohro­ mady na hodině španělštiny. Seděla jsem v poslední lavici u okna – on byl v prostřední řadě kousek přede mnou. Nebylo možné si ho nevšimnout – Gavin ve své lavici neseděl, on ji vlastnil, trůnil na židli a nata­ hoval svoje dlouhé nohy daleko pod židli spolužáka, co seděl před ním. Hlavu míval sklopenou, tmavé vlasy mu částečně zakrývaly tvář, a neustále vypadal, že nedává pozor – ale vždycky, když ho profesorka Butlerová vyvolala, odpověděl perfektně en español a usmíval se pro sebe, jak ji dostal.

Někdy v říjnu jsem dostala první textovku z ne­ známého čísla.

Hola hermosa.

Ignorovala jsem ji, přestože jsem považovala za zvláštní náhodu, že mi přišla zpráva v jazyku, který se zrovna učím. Ems mě už napálila tolikrát, že jsem to považovala za nějaký její další vtípek, že mě třeba ze srandy přihlásila k zasílání nějakých zákaznických nabídek, nebo něco. Když se to ale v tom týdnu stalo potřetí, konečně jsem se chytila na návnadu.

Kdo jsi?

En español, por favor.

Aha, tak to přece jenom nebude automatický zá­ kaznický servis. Znovu jsem zprávu ignorovala až do příštího dne, kdy jsem už věděla, jak odpovědět en español.

Quien es este?

Espera

Čekat? Na co? Ty vzkazy probudily můj zájem, ale ani na chvíli mě nenapadlo, že to je Gavin. Nic na něm nebylo znát, žádné pohledy mým směrem, dokonce ani nijak nenaznačil, že si uvědomuje, kdo sedí kousek za ním přes uličku. Ani já jsem kvůli němu nijak nechřadla; prostě další tělo na židli – pěkný tělo, kterému dobře padly džíny, to nepopí­ rám – ale nijak jinak jsem o něm nepřemýšlela.

Osud, nebo přesněji Ems, zasáhl podruhé... a tehdy se to stalo. Tu noc se můj život změnil. Ems mě prosila, abych s ní šla na její první něcojakorande s Drewem. On tomu neřekl rande – pozval ji prostě ven, vezmi si kámošku. V Emmině podání to znělo jako skupinová akce, ale když nás Drew se svým dvoudveřovým Mustangem vyzvedl u Emmy doma, bylo jasné, že o žádnou skupinovou akci nejde.

Ems vklouzla na zadní sedadlo jako první a culila se na Drewa, který nás pozdravil a s úsměvem při­ držoval sedadlo řidiče. V duchu jsem si říkala: ta jízda bude krátká, na takovéhle dobrodružství jsi čekala od prváku, Emma bude s tebou – a chystala jsem se mačkat jako sardinka vzadu. Pak jsem nakoukla na sedadlo spolujezdce a téda, tam seděl on, ten kluk ze španělštiny, hrál si s rádiem a nadával na stovky stanic, kde není nic než ty techno kraviny. Přesvěd­ čila jsem sama sebe, že se mi zatajil dech jenom pře­ kva pením nad tím, že ho znám. Setkali jsme se oči­ ma a on se usmál, ale jenom krátce; jakmile Drew nasedl zpátky do auta, už se mluvilo jenom o ne­ možno sti poslouchat dobrou muziku a o tom, kdo bude v Meadowbrooke.

Ems se naklonila mezi přední sedadla a zapojila se do hovoru. Smála se prakticky všemu, co Drew řekl, byla tak klidná, uvolněná a sebejistá... Přemýšlela jsem, jestli jsme tu s Gavinem od toho, abychom vy­ plňovali trapné odmlky v rozhovoru v případě, že se situace nebude vyvíjet podle očekávání, ale Drew a Emma už teď působili jako pár. Hleděla jsem z okna a předstírala, že nešílím z nedostatku místa pro nohy. Navzdory stísněnému prostoru a trochu rozpačitému složení party jsem se těšila, že se konečně dostanu na místo, o kterém se každé pondělní ráno ve škole mluví šeptem jako o dějišti famózních ve­ čírků. I když to možná zní směšně, Meadowbrooke bylo legendární.

Zábavní park byl o dvě města dál, poblíž opuště­ né psychiatrické léčebny, kterou občas navštěvovali

režiséři duchařských pořadů. Když jsme dojeli na

místo, uviděla jsem v kalné záři částečně rozbitých

pouličních luceren nejdřív jenom dvojici houpaček,

kovovou skluzavku a prázdné basketbalové hřiště.

Do impozantního a legendárního místa to teda mělo

hodně daleko. Drew minul tu smutnou parodii na

hřiště a zahnul ostře doleva na polní cestu lemo­

vanou stromy. Půda byla nerovná, a jak jsme se drko­

tali po cestě, uhodila jsem se do hlavy o střechu auta.

Spolkla jsem vykviknutí a obrátila se k Ems v pře­

svědčení, že jí ten výjev připadá stejně podivný, jako

mně – ale ona jen napjatě hleděla dopředu. Gavin si

prozpěvoval s rádiem písničku, kterou jsem v životě

neslyšela, ale která evidentně nepatřila mezi kraviny,

soudě podle toho, jak si pokyvoval do rytmu.

Cesta vyústila na otevřenou plochu, kde všelijak

parkovalo přinejmenším deset dalších vozů, lidi se

potulovali kolem a opírali se o nárazníky svých aut.

Kdosi přiskočil k našemu autu, bouchnul na kapotu

a zařval“ „Drewmeister!“ Vypadalo to tu jako v safari

parku, kde návštěvníci sledují z auta život v džungli.

Podívejte, támhle jsou alfa samci. Snažila jsem se nezí­

rat vyjeveně.

Když jsme vystoupili, Drew otevřel čtyři lahváče

a podal každému z nás po jednom. Gavin se vypařil

a nechal mě koukat na to, jak Ems s Drewem zírají jeden na druhého. Lokla jsem si piva, rozhodnutá za­ pojit se do všeho, co mi dnešní večer nabídne. A proč ne? Jízdu jsem přežila a je tu tolik lidí, tolik nových lidí, že toho frajera nepotřebuju.

„Kde je Gavin?“ zeptala se mě Emma.

Pokrčila jsem rameny a ona svraštila obočí. Drew

ji vzal za ruku. „Jdeme.“

Ve trojici jsme přešli k ohni, který kdosi založil v sudu na odpadky. Noc byla příjemná a oheň nebyl nutný, ale rozhodně dodával atmosféru. Tváře ozáře­ né plameny byly výraznější, zajímavější. To, co z dálky vypadalo jako jedna velká skupina, bylo nakonec ně­ kolik menších, trojice a čtveřice postávající společně, uzavřené ve svých miniaturních neproniknutelných světech. Když jsem se otočila, abych řekla něco Ems, byla pryč. Zabzučel mi telefon. Vytáhla jsem ho ze zadní kapsy, vděčná, že se mám čím zaměstnat, a roz­ klikla jsem zprávu.

Eres muy bonita esta noche, Cassidy.

Ani náhodou, pomyslela jsem si, ale musela jsem to zřejmě říct nahlas, protože kdosi vedle mě ustou­ pil a zeptal se „Cože?“ V hlavě jsem měla úplně vygu­ mováno; byla to prostě písmenka na displeji, která nedávala žádný smysl. Věděla jsem, že muy zname­ ná „velice“. Bonita je... „krásná“? A moje jméno. Měla jsem se asi leknout, ale z nějakého důvodu jsem se usmívala. Když mi někdo řekne, že jsem krásná, nepřipadá mi to jako hrozba. Vyťukala jsem odpověď.

Jsi tady?

Pokud mi ten neznámý odpoví en español, por favor, asi začnu ječet.

Podívej se nahoru.

Pomalu jsem zvedla bradu a podívala se na oblo­ hu. A na co se tam mám asi tak koukat? Že by opravdu obzvlášť vypečený Emmin vtípek?

„Ne tak moc nahoru,“ zavolal mužský hlas.

Podívala jsem se přes oheň. Na druhé straně stál Gavin.

Všechno se najednou zaostřilo.

To byl Gavin, kdo mi celou dobu psal?!

„Ty?“ zeptala jsem se, když přišel blíž. Sakra, on má dolíčky ve tvářích.

Zvedl dlaně. „Sí.“

„Ale... proč?“

„Proč ne?“ zeptal se a prošel kolem mě. Jeho taj­ nůstkářský úsměv mi říkal, abych ho následovala. Seděli jsme spolu v Drewově autě, popíjeli pivo a jen tak klábosili o škole a o tomhle večeru, až jsem se rozhodla přejít na důležitější věci.

„Kdes vlastně vzal moje číslo?“

„Emma.“

„Ona mi ne...“

„Řekl jsem jí, aby to nedělala.“

„Nebylo by jednodušší se mnou mluvit ve třídě?“

„A kde je v tom nějaké tajemství? A kromě toho ve třídě jseš moc vážná, pero připravené, sešit u ruky, časuješ slovesa a podobný hovadiny.“

On si myslí, že jsem moc vážná? On si mě ve třídě všimnul?

„Takže Ems ví, že jsi mi textoval, a tys věděl, že půjdu dneska s ní – tak proč ses vypařil, když jsme sem přijeli?“ Ani jsem nevěděla, kde se tahle smělá Cassidy vzala, ale cítila jsem se nabitá energií, chtěla jsem tomu přijít na kloub a on byl takhle zblízka zatraceně roztomilej.

„Měl jsem dojem, že nemáš zájem. Celou cestu jsi koukala z okna.“

„Mluvils akorát o blbý muzice.“

„Vždyť byla blbá, ne? Chci říct, že když Drew platí nehorázný prachy za prvotřídní satelit, tak by člověk čekal, že...“

„Co bylo v té poslední textovce?“

„Chodíš na španělštinu, tak bys to měla vědět.“

„Já jenom vypadám vážně, to ty jseš tady odbor­ ník na španělštinu.“

„Jenom proto, že na ni chodím už podruhé. Bu­ tlerová by si měla obměnit přípravy na hodiny,“ pro­ hlásil.

Nehodlala jsem to nechat být, chtěla jsem slyšet, jak to řekne nahlas. Otočil ke mně hlavu a na tváři se mu odrážely odlesky plamenů. Upřeně se mi zadíval do očí. Vypadal v tu chvíli tak vážně.

„Dneska večer jsi velice krásná, Cassidy.“

Začervenala jsem se, zasmála se a upila ze svého piva. Najednou se ozvalo hlasité houknutí a zablikala světla. Modrá a červená, modrá a červená.

„Doprdele,“ ulevil si Gavin, vzal moje pivo a hodil ho k nedalekému koši na odpadky. Pak mě popadl za ruku: „Zdrháme.“

A nebyli jsme jediní, kdo mířil k lesu. Nebyla jsem si jistá, před jakým průšvihem vlastně utíkám, ale mě notně poháněla představa babi v zástěře, nebo ještě hůř, mámy, která ten večer měla rande, jak si mě jdou vyzvednout na policejní stanici.

Jak jsme se prodírali mezi stromy, listí šustilo a ozývaly se výbuchy smíchu. Další šustění, další smích a pšššt se ozývalo ze všech stran, jak se všichni rozprchli od ohně. V lese bylo chladněji, tvář mi za­ mrzla v úsměvu a přerývaně jsem dýchala. Vůbec jsem netušila, kam míříme, ale věřila jsem Gavinovi. Neměla jsem na výběr.

Soustředila jsem se na jeho ruku svírající tu moji, jak mě vede vpřed. Měla jsem pocit, že tak je to správně, bylo to příjemné, jako bych našla něco, co jsem kdysi ztratila. Cítila jsem, jak mi tluče srdce, a poslední lok piva hrozil návratem na jazyk. Konečně jsme doběhli na otevřený prostor – jakési pole zarostlé po pás vysokým plevelem, které ukrývalo mohutnou impozantní budovu obklopenou drátěným plotem. Gavin pustil moji ruku, udělal ještě jeden krok, vzhlédl k nebi a rozesmál se. Předklonila jsem se s ru­ kama na kolenou, schvácená během, a v ústech jsem měla sucho. Gavin mě vzal znovu za ruku.

„Pojď sem.“ Byl taky udýchaný. Posadili jsme se na studenou zem, opřeli se zády o mohutný kmen stromu a pozorovali opuštěnou léčebnu. Dech se mi konečně zpomalil a začala jsem uvažovat racionál­ něji.

„A co budem dělat teď?“

Gavin se rozesmál. „Budeme čekat. Tohle se stane vždycky, když nějakej blbec zapálí oheň.“

„Půjdou za náma?“

„To je moc velká námaha; proto se vždycky rozu­ tečeme. Občas tu nechají hlídkové auto, ale myslím, že dneska budeme mít štěstí. Pár lidí, už plnoletejch, co sem choděj pravidelně, to ukecá. Dokud nepro­ vedem nějakej opravdovej průser, jako třeba že bysme zapálili les, tak to všichni tak nějak tolerujou. Ale večírek pro dnešek skončil.“

Seděli jsme a poslouchali, dokud zvuky v lese ne­ utichly. Oheň uhasl. Záblesky světel zmizely. Přitáhla jsem si kolena k bradě, abych si udržela teplo, a zahle­ děla se na opuštěnou léčebnu. „Myslíš, že tam fakt straší?“

„Ne,“ odpověděl Gavin, sáhl do kapsy a vytáhl gra­ vírovanou placatici. „Ale dobře by se tu točil horor, co? Možná je tu někde nějakej psychouš, co utekl těsně předtím, než to tu zavřeli, a celou tu dobu žije v lesích – a teď se rozhodne vyrazit na vražedné taže­ ní, protože si myslí, že ho pronásledujeme.“

„Takže my budeme první, kdo umře?“

„To asi já, ty budeš naivní hrdinka, do které se hned každý zamiluje.“ Otevřel placatku a nabídl mi. Chystala jsem si vzít, ale zarazila jsem se.

„Anebo se naivní hrdinka ztratí v lesích, ale najde ji šarmantní muž, ze kterého se pak vyklube onen uprchlý psychouš, dívku zdroguje a odvleče ji do svojí laboratoře v léčebně, kde na ní bude provádět všechny možné zvrhlé pokusy.“

Zavdal si z placatky: „Je to jenom Fireball.“

„A ty s sebou potřebuješ nosit placatici?“

„Občas. Otupí hrany. Zahřeje. Nebudu provádět žádné zvrhlé experimenty, pokud nebudeš chtít,“ pro­ hlásil a podal mi placatici znovu.

„G.W.H. – jaké máš vlastně prostřední jméno?“ zeptala jsem se.

„To je placatka mýho táty; George Wallace Henley.“

„Jaj, to je jméno hodné placatky,“ poznamenala jsem a podala mu ji zpátky.

Zasmál se. „Zní to důstojně, že jo? Já jsem Gavin William Henley, takže ji můžu vydávat za svoji.“ Dal si ještě jeden lok a zašrouboval ji. Zabzučel mu tele­ fon. Sáhl do kapsy a zkontroloval si zprávy. Displej mu ozářil tvář.

„Drew tvrdí, že vzduch je čistý.“

Pocítila jsem zklamání. Seděla jsem v poli plném plevele před opuštěnou léčebnou a vůbec se mi nikam nechtělo. Gavin vstal, podal mi ruku a vytáhl mě na nohy. Zakopla jsem o kořen stromu a zachytila se jeho paží, abych neupadla. Přidržel mě, dokud jsem nenašla zase rovnováhu, a smál se. Dokonce i jeho smích byl sexy. Nedokázala jsem přestat se na něho dívat, nemohla jsem se dočkat, co dalšího řekne. Jak to, že jsem si ničeho z toho nevšimla za celé dva mě­ síce španělštiny?

„Myslím, že my dva bychom byli pár, který nako­ nec všecko přežije,“ prohlásil. „Ten, kterému všichni drží palce.“

Opřela jsem se zády o strom, přitáhla ho k sobě a zapátrala jsem po jeho rtech dřív, než jsem mohla začít uvažovat, racionalizovat, zastavit sama sebe, pro­ tože ten kluk s placatkou znamená potíže a já jsem to věděla. Ale bylo mi to jedno. Na okamžik ho to zasko­ čilo, ale pak spokojeně zamručel a ucítila jsem, jak mě políbil. Měl teplé rty, co chutnaly po skořici, pažemi mě pevně tisknul k sobě a všechno kolem najednou zmizelo. Měla jsem svůj famózní příběh, který budu šeptem vyprávět v pondělí ráno ve škole.

Teď bych si přála, abych ten příběh mohla zapo­ menout.

A v jedné dlani přání... no jo, vím, k čemu bych se dostala.

„Hej Cass, ty jsi snad v jiné galaxii,“ babi se při­ držela zábradlí a sedla si na schod vedle mě. Zahnala jsem myšlenky na Gavina, ale jedna hlodavá otázka zůstávala – ta, kterou nadnesla předtím Emma v mém pokoji.

„Myslíš si, že prostě utíkám?“ zeptala jsem se.

Vyprostila cosi z kapsy zástěry – sáček se dvěma

mandlovými sušenkami. Jednu mi nabídla. Nejdřív jsem měla chuť odmítnout, ale uvědomila jsem si, že mi Jade Garden bude brzy chybět. Chvíli jsme uku­ sovaly sušenky, než babi konečně odpověděla.

„Víš, ten kluk se mi nikdy nelíbil. Nesnědl dezert.“

Rozesmála jsem se. „To se stává.“

„Chlap, který nemá rád sladké, neumí sám být sladký, alespoň podle mých zkušeností. A nemyslím tím umělou a falešnou sladkost. Myslím tím hlubo­ ký, opravdový vztah.“

Radši jsem nezkoumala, co to znamená být hlu­ boce a opravdově sladký. Byla jsem si jistá, že ať už má babi na mysli cokoliv, je to pořádně daleko od toho, co si představuje moje zkažená mysl. Na ve­ randu vyšla i máma, rozložila si skládací křesílko, uvelebila se s nohama na zábradlí a vyrazila dlouhý, utrápený povzdech.

„Cassidy si myslí, že utíká.“

„Já chci utéct,“ odpověděla máma, zaklonila hlavu a podívala se na oblohu.

„Takže si myslíš, že utíkám?“

Obrátila ke mně hlavu. „A ty si to myslíš?“

„Já nevím. Emma tvrdí, že je nedospělé prostě zmizet.“

„A Emma má teď patent na dospělost,“ prohlásila babi.

„Já vím, já vím, prostě nechci, aby to vypadalo, že srabácky utíkám.“

Máma se znovu zasněně zahleděla na oblohu a tvář jí zněžněla: „Utíkáš od čeho? Cassidy, prostě strávíš léto s tátou, nikam neutíkáš. Změníš prostředí. V tom je rozdíl. Otevíráš se novým zážitkům. To je všechno a není na tom nic špatného. Prospěje ti to.“

Doufala jsem, že má pravdu.

DVĚ

Bryan

Se zavřenýma očima jsem si mohl představovat, že jsem v oceánu.

Jsem celý pod vodou.

Vznáším se.

Nehybný.

Mám všechno pod kontrolou.

Splývám s vodou kolem.

V určitých chvílích dokážu vykročit ze svého ži­ vota. (Vykročit. Ha.)

Jenže vždycky nakonec přišel ten okamžik, kdy mi můj mozek připomněl, že komunikace mezi ním a mýma nohama je poněkud na vodě. Že si může rozkazovat, jak chce, celý den, ale moje spodní půlka prostě neposlouchá, jako kdyby si nervy v nohách za­ cpávaly uši a prozpěvovaly lalalalalalala, my tě neslyšíme. Jenže je to horší, nedá se to napravit.

Nikdy nebudu znovu chodit.

Dokonce ještě rok po nehodě mi ta věta připadala neskutečná.

Diagnóza G822: Paraplegie. Písmena a čísla, co mě teď definují.

I ty znějí neskutečně.

Ale ve vodě, tam jsem si mohl představovat. Vzpomínat.

Kdyby pod hladinou nebylo slyšet přehrávání instrumentálky „Radioactive“, byl bych v ráji.

„Bryane.“

Šplouchnutí do tváře mě přeneslo zpátky do pro­ střed bazénu. Zářivky místo sluníčka, chlór místo soli. Vytřel jsem si vodu z očí, vytáhl pěnovou nudli zpod kolen a plaval rukama, abych se udržel zpříma. Paže mě bolely úsilím. Makal jsem hodně tvrdě – sice ne­ můžu používat nohy, ale horní část těla mám jako nějakej zatracenej Iron Man. A to je kriplbonus.

Jena, která tady v rekreačním centru nedávno za­ čala pracovat, postávala na okraji bazénu a mávala mi. Pořádně jsme se neznali, ale věděli jsme jeden o dru­ hém. Wade o ní věděl všechno, jako o každé holce, která v létě dělala v rekreačním centru. Nezadaná. V posledním járu. Hraje fotbal a plave. Ráda chodí na večírky. Dolní okraj červené záchranářské mikiny jí plandá až na stehna. Dlouhé, opálené nohy. Nohy, které můžou běhat, skákat a kopat, aniž by tomu musela věnovat jedinou myšlenku. Stehna, která by se mohla kolem mě omotat...

Odkašlala si.

„Promiň, že jsem tě postříkala, chtěla jsem, abys vnímal.“ Sklonila se a vytáhla pěnovou nudli z ba­ zénu.

„Žádný problém, už se mě pokoušeli přimět vní­ mat i horším způsobem.“

Stiskla rty. Zjevně ji moje výbava neoslnila.

„Už budeme za chvíli zavírat.“

„To už je sedm? Hned budu venku.“

Rozhlídla se kolem. Oči se jí zastavily u bazéno­ vého výtahu. Během prvních několika návštěv jsem ho použil a z duše jsem ho nenáviděl – zvlášť proto, že jsem potřeboval něčí pomoc i k tomu, jít si zapla­ vat. Ale po šesti měsících tréninku už jsem byl profík v lezení z a do bazénu – a ne, žádné fanfáry, díky. Ačkoliv nechat si pomoct od Jeny by za to možná stálo.

„Já to nepotřebuju,“ oznámil jsem jí a zamířil ke konci bazénu. Sledovala mě po okraji až na konec dráhy.

Vytáhl jsem se na okraj a otočil se, spustil zadek na dlaždičky a vyrovnal těžiště. Jena mi podala ruč­ ník. Chystal jsem se jí říct, že nepotřebuju chůvu, ale nakonec jsem jen kývnul a ručník si vzal. Když vám pomáhají hezký holky, tak se to rozhodně taky počí­ tá za kriplbonus. Nechal jsem si vozík poblíž, abych se k němu snadno dostal. Podívala se na něj a pak na mě.

„Není to tak těžký, jak to vypadá. Zvládám to.“

Pohrávala si se šňůrkami mikiny, očima přejížděla mezi mnou, vozíkem a skupinkou vřeštících dětí na druhém konci bazénu. „Pan Beckett říkal, že se za ním máš stavit, než odejdeš. Potřebuješ, ehm... ještě s něčím pomoct?“

„No, chystám se do sprchy...“

Prudce zvedla hlavu a zahleděla se mi do očí. Vy­ padala jako zmatené kotě, možná přemýšlela, jestli mi dobře rozuměla. Věděl jsem, že je ode mě kruté nechat ji tápat. Emočně se ukájela nad tragikou mojí situace, jako všichni, kdo věděli o mně a o mojí ne­ hodě. Jé, to je ten kluk; ten co tak rád surfoval a pak spadl a podělal si život navždycky. Pro něj přece dělali tu charitativní sbírku, to rybí grilování v prostorách VFW. Musíme být ohleduplní.

Usmál jsem se na ni: „Dělám si srandu.“

Záblesk bílých zubů a pisklavé zahihňání mi pro­ zradily, jak se jí vážně ulevilo, že se jí nepokouším dělat návrhy. Smích vždycky protrhne ledy. I když je to smích, který říká „do háje, to jsem teda ráda, žes jenom kecal“. Alespoň jsem ji přiměl myslet na něco jiného, než jak dostat moji kripláckou zadel z bazénu.

„Měla bys říct panu Beckettovi, že má pouštět pod vodou lepší muziku – ty instrumentálky jsou fakt nudný. Třeba Neck Deep

2

.“ Přehodil jsem si ruč­

ník přes ramena.

„To je skupina?“

„Jo, vím, že to zní divně – asi by to mohla být ironie, kdybych byl kvad – nebo snad shoda náhod? Vždycky se mi tyhle dva pojmy trochu pletou,“ vy­ světloval jsem.

„Kvad?“

„Jako kvadruplegik, to jsou lidi ochrnutí od krku dolů. To by bylo trochu...“

Do háje, Bry, proč taky nevtipkuješ třeba o tom, jak se ráno prohlížíš, jestli se ti neudělaly proleženiny, to bys ji konečně dostal... „Taky mám rád Jimmy Eat World a The Story So Far.“

„Miluju Jimmy Eat World. Budu si o tom muset s panem Beckettem promluvit,“ řekla a přehnaně se usmívala, abychom překonali ten trapný moment. Děcka na druhém konci bazénu začaly zase vřeštět a honit se. Jena zahvízdala na píšťalku. Děti zlobily dál. Protočila oči v sloup. „Musím je jít srovnat, tak zatím.“

„Jasně, čau,“ opověděl jsem, ale ona už křičela na děti, aby se nehonily. Neposlouchaly ji. 2 „Až po krk“ – pozn. překl.

Dobře jim tak.

Zabrzdil jsem vozík, vyhoupl se na sedačku a vy­ razil do sprch.

Sám. „Tak jsem slyšel, že se ti nezdá můj hudební vkus?“ Pan Beckett hleděl upřeně na obrazovku počítače, za­ tímco jsem manévroval dovnitř. Rekreační centrum bylo ve starší budově a při jeho stavbě ještě nikdo ne věnoval moc pozornosti bezbariérovému přístupu, tedy až na novější křídlo, kde byl bazén. Bylo to o fous, ale zvládl jsem to a zaparkoval mezi židle před jeho stolem. Asi si myslel, že působí dojmem silně zaměst­ naného člověka, ale v odrazu jeho brýlí jsem si všiml, že hraje solitaire. Po několika kliknutích myší obrátil pozornost ke mně a položil ruce na psací podložku před sebou. Celé to bylo podivně formální, vzhledem k tomu, že to byl můj kmotr.

„Je skvělý, pokud chceš, aby ti tam všichni usnuli, Owene.“

„Ale jsou to populární skladby, ne?“

„Pro čtyřicátníky.“

„Au, to zabolelo, Lakewoode.“

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“

Pan Beckett byl nejlepší kamarád našeho táty, chodil s ním na ryby a u nás doma byl pečený va­ řený i o všech svátcích. Zatímco máma s tátou a můj mladší brácha Matt ještě tvrdě makali na tom, aby si zvykli na rodinný život s kriplem, on byl, kromě mého terapeuta, prvním člověkem, kte­ rý mi pomohl získat pocit, že ochrnutí není něco jako bezútěšný trest na doživotí. A nebyl to z jeho strany žádný falešný soucit. Žádné hecování ani klišé plná moudrosti nebo lítosti. Prostě tu byl, v těch dobrých i v těch špatných chvílích, a nabízel tichou podporu na cestě dál. Nechal mě, abych se cítil mizerně, když jsem to zrovna chtěl, ale nikdy mi nedovolil se v tom utopit tak hluboko, že už bych se nedostal ven. Z výrazu jeho tváře jsem ne­ dokázal poznat, k čemu směřuje, ale věděl jsem, že si chce o něčem promluvit. Sundal si brýle na čte­ ní, složil je pečlivěji, než bylo nutné, a položil je na horní roh psací podložky. Pak se konečně opřel o lokty.

„Tak co je?“ vyzvídal jsem.

„Jaké máš pocity z toho pondělka?“

„Dobrý, jsem připravenej.“ V pondělí jsem měl poprvé po nehodě nastoupit jako táborový vedoucí. Dělal jsem stejnou práci, když mi bylo patnáct, a říkal jsem si, že se věci za dva roky určitě moc nezměnily. Šestiletý děcka jsou prostě šestiletý děcka. Jedí, běhají, blbnou na záchodech. A nechtějí dělat nic moc jiné­ ho, než plavat. Naprosto zvládnutelný.

„Tak jo, v pohodě.“

„Nezní to, jako bys sis myslel, že je to v pohodě.“

Dlouze vydechl, zaklonil se v židli a složil si ruce za hlavou, jakoby se chystal dělat shyby. Zatímco mlu vil, zahleděl se na mokrou skvrnu na stropě.

„Myslím si, že je to v pohodě, a rád slyším, že jsi připravený, protože já si to taky myslím.“

„Tak kde je problém?“

„Nemáš pocit, že to vypadá tak trochu jako Flo­ rida?“ ukázal na strop a obtáhl tvar mokré skvrny ve vzduchu prstem, „támhle to je jako držadlo pánve, a koukni támhle...“

„Prostě to řekni narovinu. Já to unesu.“

Podíval se na mě znovu a posadil se zpříma. „Ně­ kteří rodiče vyjádřili obavy ohledně tvojí schopnosti postarat se o děti v případě nouzové situace.“

„To se snad všechno probíralo na předtáborové schůzce minulý týden. Jaké nouzové situace?“

„Já nevím. Polární ledy roztávají. Vlkodlaci kou­ šou. Prostě obvyklé věci, s kterýma si rodiče dělají starosti. Já vím, že jste s Wadem víc než schopní se postarat o svoje družstvo.“

„Tak proč mi to říkáš?“

„Chtěl jsem, abys to slyšel ode mě, a ne z nějakých dokola opakovaných drbů nebo od drzého děcka. Ty to zvládneš – nenabídl bych ti tu práci, kdybych si to nemyslel – ale vím, že může být těžké jednat s lidmi, kteří si neuvědomují, co všechno dokážeš.“

„Seru na to.“

„Mluv slušně, Bry.“

„Kdo si stěžoval?“

„Na tom nesejde. Uklidnil jsem všechny zúčast­ něné, ale protože to je poprvé, co jsi po nehodě zpátky v práci, říkal jsem si, že bych ti měl dát víc možností na výběr.“

„Jako co?“

„Víš, že Olivia už nebude s Tori dělat kurz vaření. Její táta...“

„... pracuje na strojařském projektu v Houstonu a musejí tam odjet na celé léto. Jo, to vím.“ Vynechal jsem, že Tori poslední dva týdny o ničem jiném ne­ mluví a je naštvaná, že Liv bude pryč celé léto. Bojí se, že pan Beckett její kurz vaření zruší a přiřadí ji k družstvu kluků z druhýho stupně.

„Letos tenhle kurz nabízíme poprvé, jako voli­ telný. Hodně děcek si ho vybralo, takže Tori bude rozhodně potřebovat pomoc. Říkal jsem si, že ti na­ bídnu i tuhle práci a nechám tě vybrat, jestli radši budeš na jednom místě pomáhat Tori a děti budou chodit za váma, nebo jestli chceš zůstat u původního plánu. Najal jsem za Liv náhradnici, ale neřekl jsem jí přesnou pracovní náplň, takže pořád máme čas to přeskládat podle tebe, pokud bys chtěl.“

To, co jsem miloval na práci táborového vedoucí­ ho, bylo, že byl každý den jiný. U dětí jsem byl za hvězdu – teda alespoň v patnácti. Jejich bezpečnosti nebyla nikdy problém – vždycky jsem na ně dával pozor a počítal, jestli mám všechny, a stejně jsme trá­ vili hodně času v budově. Ale když jsem slyšel, že lidi mají obavy, začínal jsem o sobě pochybovat. Do háje.

„Zůstanem u původního plánu.“

Usmál se. „Myslel jsem si, že to řekneš.“

„Ještě něco?“

„Ne. Jo vlastně, připomeň tátovi, že pokud chce jít zítra na ryby, loď odplouvá ve 4:30.“

„Vy jste fakt cvoci, chlapi,“ prohlásil jsem a otočil se k odjezdu.

„A užij si víkend, odpočiň si – budeš to potřebovat!“

Když jsem ujížděl chodbou, začal mi v batůžku zvonit telefon. Počkal jsem, až budu venku u auta a pak jsem se teprve podíval, kdo to je. Tori. Holka odvedle. Kámoška. Neuvěřitelný zvědavec.

Kde jseš?

Liv je tu poslední večer!

Nevykašli se na to, potřebujem tě tu!

Ne, ve skutečnosti mě nepotřebujou. Liv odjede, ať se ukážu, nebo ne. Nepotřebujeme rozpačité loučení s grilováním a nucenými úsměvy, i když jsem si ne­ myslel, že to je její nápad. Dělat z komára velblouda, to je klasická Tori a teď chce, abychom všichni spo­ lupracovali. Odpověděl jsem.

Já: Jsem unavenej.

Tori: Co? Z toho, že celej den sedíš? :-)

Já: Jo :P

Tori: Srabe.

Já: Tak jindy.

Nastavil jsem si telefon na tichý režim, strčil ho do kapsy u batohu, otevřel dveře auta a přesedl si na se­ dadlo řidiče. Pořídit si po nehodě Dodge Charger byl můj nápad, můj důvod vstát ráno z postele. Cho­ dil jsem do autoškoly a měl jsem ho vyhlídnutého ještě před tou nehodou, ale když pak na mě plně do­ lehlo poznání, jak se můj život změní, byl to první, na co jsem pomyslel.

Po jednom zvlášť náročném dnu fyzioterapie mi táta řekl, že mám auto – že ta charitativní akce po­ mohla zaplatit úpravu řízení pro postiženého řidiče a všechny papíry. Až budu připravený dokončit au­ toškolu, mám lekce zaplacené. Auto se teď stalo prodloužením mého těla, stejně jako vozík. Miloval jsem ho a miloval jsem svobodu, kterou mi přinášelo. Chvíli trvalo, než jsem se naučil, jak přesednout do auta a pak složit vozík, ale teď už to pro mě byla druhá přirozenost.

Vycvakl jsem z vozíku jedno kolo, pak druhé, pak jsem ho složil a uložil přes rameno na zadní sedadlo auta. Zavřel jsem dveře, nastartoval motor a pustil na stereu nesnesitelně hlasitě Neck Deep.

Vyrazil jsem z parkoviště, zamířil domů a zazubil se na chlapa, kterému jsem při odbočování vpravo za­ hradil cestu. Počet obyvatel Crest Haven se od Dne obětí války už ztrojnásobil. Turisti.

Pro tohohle chlápka jsem jenom frajer v autě.

Skvělej pocit. Čím víc jsem se blížil k domovu, tím víc jsem se snažil ignorovat hlodavý pocit, že jsem vlastně srab. Už je pozdě to otočit a jet tam, a stejně, co bych tím dokázal? Byl jsem opravdu unavený, to byla skuteč­ nost, ne výmluva. Ale pokud jsem měl být k sobě upřímný, víc šlo o pud sebezáchovy. Je tak hrozné přiznat si, že se mi ulevilo, že Liv bude dva měsíce pryč? Možná, že dva měsíce odloučení pomůžou znovu nastartovat naše přátelství.

Liv je prostě Liv, odjakživa v naší partě. Chodí s náma ven, skáče na prkně nebo vtipkuje po škol­ ních chodbách s ostatníma. Je sexy takovým tím drs­ ným způsobem, nenechá si nic nakecat a má skvělý úsměv. Když se mě zeptala, jestli s ní půjdu na matu­ riťák, souhlasil jsem. Ať už to bylo rande z milosti nebo ne, bylo to příjemné. Normální.

Chodili jsme spolu ještě asi tak měsíc po plese. Nic vážného, prostě jsme se párkrát sešli. Začalo to být divné, když mě pozvala, abych se k nim přišel podívat na film. Jít k někomu domů byl vždycky trochu pro­ blém, kvůli schodům, prostoru, kobercům. Přestože už jsem měl větší praxi v pohybu v interiéru, ne každé místo bylo připravené na moji návštěvu. Liv měla pře­ budovaný sklep hned vedle garáže a v něm velkou tel­ ku a koženou polohovací sedačku. Bylo to super jen tak vypnout a koukat na film. S holkou. Sám.

Seděli jsme vedle sebe na sedačce, film běžel, ale já jsem se dokázal soustředit jenom na její přiléhavý fia­ lový top. Jak obtahoval její křivky. To místečko mezi prsy, kam jsem si přál přitisknout rty. Ne že bych čekal, že se toho bude moc dít. Nikdy jsem nevěděl, jestli moje tělo bude spolupracovat, nebo ne. Občas jsem ztvrdnul třeba uprostřed hodiny chemie, jenom když se o mě otřely kalhoty, ale když jsem měl vedle sebe holku a fakt by se to hodilo, nemohl jsem se na to spolehnout.

„Vždycky ses mi líbil,“ zašeptala a začala mi oždi­ bovat lalůček.

A... povstání.

Liv si mě osedlala, sundala si topík a její doko­ nalá prsa se ocitla přímo přede mnou, přesně jak jsem si to představoval. Hebounká. Kůže jí sladce voněla, jako vanilka. Zahoupala boky. Zápasil jsem rozechvělými prsty s knoflíčkem na jejích kalhotách, ale natáhla se a rozepnula je sama. Opravdu se to dělo.

A pak nic.

„Dělám něco špatně?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl jsem. Líbali jsme se ještě chvíli, ale vzrušení bylo pryč. Alespoň pro mě. Nechal jsem toho a sevřel rty, ale Liv si nedala napovědět. Přejela mi rty jazykem a pokryla je drobnými polibky.

„Stačí.“

„Bry, to je v pohodě,“ zašeptala.

„Ne, Shay, to není v pohodě.“ Odvrátil jsem tvář a pak jsem si teprve uvědomil, co jsem to řekl.

To ji zastavilo.

Zaklonila se a založila si ruce přes nahou hruď. „Já nejsem Shay, v tom to je?“

„Ne,“ bránil jsem se, ale co když ano? Vyjelo mi to z pusy tak přirozeně.

„Tori mi řekla...“

„Tori by měla občas držet pusu,“ přerušil jsem ji.

„Podívej, ona nechtěla...“

„Tak o tom to všechno je? Ples, randění... chtělas to ty, nebo ti o to Tori řekla?“ Nedokážu si ani najít holku bez pomoci. Vztek na Tori přebil můj pocit zahanbení. Se vztekem jsem se uměl vyrovnat. I to ostatní – že se mi Liv nepodívá do očí, že jsem ji sa­ kra oslovil Shayiným jménem ještě po takové době, neschopnost odsud rychle vypadnout – to prostě bylo k vzteku.

Zapnula si kalhoty, sklouzla ze mě a šla si najít podprsenku. Podal jsem jí topík a přesunul se na kraj gauče, abych si mohl přesednout na vozík. Kožený povrch byl kluzký a já přistál obličejem na podlaze. Liv vykřikla a klesla na kolena, aby mi pomohla.

„To zvládnu,“ řekl jsem jí a vytáhl se do sedu. Vo­ zík jsem měl na dosah. Srovnal jsem si nohy a vy­ houpl se na sedačku. Liv mě vzala za ruku a sedla si na gauč. Minuty ubíhaly. V televizi se střílelo. Doko­ nalá muzika k dané scéně. Liv mi přejela palcem po hřbetu ruky. Pak se na mě podívala. Její oči mě pro­ palovaly.

„Myslím, že tohle nezvládnu,“ řekla.

„Já to po tobě nechci,“ odpověděl jsem.

Vyprostil jsem ruku z její.

„Můžeš mi otevřít garáž?“ zeptal jsem se. Přikývla. Už jsme nepromluvili.

A bylo to.

Stačilo to místo rozloučení. Když jsem dojel domů, máma byla uvelebená na gau­ či s knížkou v jedné ruce a kafíčkem v druhé. Během školního roku učila výtvarku v prváku na Crest ha­ venské střední. Před mojí nehodou vždycky učila ješ­ tě alespoň jeden letní kurz, ale tohle léto se rozhodla vynechat, protože prý potřebuje pauzu. Byl jsem pře­ svědčený, že je to kopa nesmyslů, že ve skutečnosti na mě chce trochu dohlížet. Když jsem projel dveřmi, vzhlédla.

„Ahoj, jaké bylo plavání?“

„Skvělé, jsem silnej jak silnice.“

„Máš hlad? Zbylo ještě kuře na parmezánu.“ Po­ stavila hrnek na podšálek a strčila záložku do knížky.

„Skvělý.“

Šel jsem do svého pokoje a pověsil si batůžek na háček u dveří. Jedním z nečekaných důsledků mého postižení bylo, že se ze mě stal magor na po­ řádek. Chtěl jsem mít všecko po ruce. Jednoduché. Žádný bordel na zemi. Když jsem byl na rehabilitaci, rodiče přebudovali domácí kancelář na nový pokoj. Byl větší než můj starý, ale chybělo mi, že už nejsem nahoře, blíž k Mattovi. Chyběly mi naše noční roz­ hovory přes společnou koupelnu. Ale na druhou stranu – další kriplbonus – nemusím se dělit o sprchu.

„Nezapomeň na mokré plavky,“ zavolala máma z kuchyně. Zahrabal jsem v batůžku, vytáhl plavky a vyrazil za ní do kuchyně. Vzala mi plavky z ruky.

„Já to udělám,“ bránil jsem se.

„Ne, najez se, než ti to vystydne.“

Na stole už mě čekalo kuře na parmezánu a kola. Moje oblíbené jídlo. Pustil jsem se do toho. Ani jsem si neuvědomil, jaký mám hlad, dokud nestála večeře přede mnou. Nic tak dobrého by na Livině večírku nebylo – o důvod víc netrápit se tím, že jsem tam nešel, řekl jsem si. Máma se vrátila a zavřela za sebou dveře.

„Přišla ti dneska nějaká pošta,“ řekla mi a začala se probírat balíčkem dopisů na lince. Zanořila se do ve­ liké naducané bílé obálky, vytáhla černé triko a roz­ ložila ho přes židli, abych si ho mohl prohlídnout. Byl na něm text: Nečekejte na mě, půjdu po schodech a pod tím obrázek vozíku drkotajícího dolů po schodech. Usmál jsem se. Tyhle trika, to byl takový náš vtip mezi mnou a mámou, od té doby, co mi můj terapeut dal jedno takové poslední den mojí rehabilitace. Stálo na mě Tohle je moje jízda. Táta černý humor moc rád nemá – je pořád přesvědčený, že jednoho dne se zase postavím na nohy, a myslí si, že jenom děláme na osud dlouhý nos. Já to považuju za drobný projev rebelství. Za způsob, jak ukázat lidem, že mám smysl pro hu­ mor. Že nemusejí být vážní, když jsou se mnou.

„Říkala jsem si, že by sis ho třeba mohl vzít v pon­ dělí,“ navrhla a sedla si naproti mně. V jejím hlasu jsem vytušil cosi, co mi napovědělo, že ví, o čem se mnou pan Beckett mluvil.

„Nech mě hádat, mluvilas s Owenem,“ prohlásil jsem a navíjel špagety na vidličku.

„No jo, mluvila,“ přiznala se. „Ještě si nebyl jistý, jestli ti to řekne.“

„Byl bych radši, kdyby mi to neřekl,“ prohlásil jsem a nacpal špagety do pusy.

Zvenku se ozvalo hlučné žuchnutí a dusot. Můj mladší brácha Matt se chystal vrazit do kuchyně, když máma vstala.

„Počkat – nechoď mi do domu v těch pracovních botách. Naneseš mi sem všude bahno a hnůj.“

Matt něco zavrčel a začal si stahovat boty. Pak ve­ šel dovnitř a vyvalil oči na moje jídlo. Natáhl se, ukradl mi kus kuřete z talíře a zbodnul celou půlku, než mi ho zase vrátil.

„Hele,“ protestoval jsem, ale neubránil jsem se smíchu.

„To víš, fyzická práce dodává apetýt.“ Matt letos v létě poprvé pomáhal tátovi v naší zahradnické fir­ mě. Nemělo by se mě to dotknout, ale stalo se. Bylo nevyslovenou samozřejmostí, že jednoho dne to bude firma Lakewood a synové. Já jsem se tomu vždycky vzpíral, a když mi bylo patnáct, našel jsem si práci v rekreačním centru téměř natruc. Nevadilo mi po­ máhat tátovi, ale nikdy jsem neviděl jako zářný cíl svého života kydat hnůj kolem kytek. Samozřejmě, že ta práce obnášela víc, než jen to – ale nic, co by mě zaujalo. Dokud jsem nepřišel o možnost volby. A přestože teď pořád můžu pomáhat, dělat plno­ hodnotnou práci je výzva.

Výzva. Tohle zatracený slovo občas nenávidím.

„A kde je táta?“ zeptala se máma.

„Musel zajet ještě pro benzín do sekaček. Zejtra máme velkej džob,“ odpověděl Matt, otevřel lednici a vytáhl krabici pomerančového džusu. Ani se ne­ obtěžoval se sklenicí.

„Matty, krm se jako člověk, přinesu ti skleničku,“ komentovala to máma.

Zavřel džus a strčil ho zpátky do lednice. „Ne, to je v pohodě, mami, mám ještě na večer plány.“

„Ale, opravdu?“ vyptávala se máma a opřela se o linku.

„Jo, a myslel jsem, že taky budeš venku, Bry,“ dodal.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.

„Liv má tu rozlučkovou párty.“

„Párty? Myslel jsem, že tam bude jenom pár lidí.“

„Tak to původně začalo. Nick mi psal – právě se přesouvají do domu, takže se osprchnu a vyrazím tam.“

Nick je Torin brácha, dvojče. Náš soused. Můj ká­ moš. Tak nějak.

„Takže mi chceš říct, že vedle u sousedů bude pár­ ty?“ ujišťovala se máma. Matt se zazubil.

„Klid, mami, nedělej si starosti, jenom se budem trochu bavit; možná se stavíme a zajezdíme trochu na rampě, jestli to neva,“ vysvětloval Matt.

„A kdo je to ‚my‘?“ vyptávala se dál.

„Pár kámošů. Je to v pohodě, mami, opravdu. Bry, měl bys jít taky.“

„Nemám zrovna náladu na rampu a skejt, Matte.“

„Haha. Však víš, co myslím. Copak nejste s Liv něco jako pár?“

Cítil jsem na sobě máminy oči. Po tom cirkusu, kterému říkali maturiťák, jsem doma o Liv mlčel a vyhýbal jsem se tématu svého neexistujícího part­ nerského života jako čert kříži. Máma fakt potřebuje zpátky do práce.

„Ne,“ odpověděl jsem a přísahám, že jsem měl po­ cit, jakoby to slovo znělo ozvěnou po celé kuchyni.

„Ty povaleči,“ ušklíbnul se Matt. „Tak zatím.“ Prohučel domem, bral schody po dvou. Živel. Je tak velký a hlučný, že chvíli trvalo, než se po jeho odcho­ du uklidnil vzduch. Máma si sedla proti mně. Dora­ zil jsem zbytek jídla.

„Proč nechceš jít na tu párty?“ zeptala se mě.

„Není to vlastně ani opravdová párty, mami. A vůbec, jsem utahanej. Mám v plánu strávit večer s Realm Wars.“

„Podívej, Bry, nic mi do toho není, ale je léto a myslím, že by ses měl trochu snažit a možná...“

„Možná co?“

„Prostě víc chodit ven. Ty online hry byly na za­ čátku fajn, ale dělám si starosti, že...“

„Podívej, kdybych chtěl jít, tak půjdu. Jenom zrovna teď nemám náladu se s nikým vidět. Nehledej v tom nic víc.“

Přikývla. A já se cítil jako zmetek.

„A co se týče toho předtím, co si myslíš ty o tom, co říkal Owen? Bojíš se, že si s dětma neporadím, kdyby došlo k nějaké nouzové situaci?“

„Bry, já si dělám pořád s něčím starosti. Bojím se pokaždé, když sedáš do auta, nebo když vím, že pla­ veš. Pomodlím se. Automaticky. To prostě mámy dělají. Ale že budeš vedoucí na příměstském táboře? To mi nedělá starosti ani trochu.“

„Dokonce ani žádný Zdrávas?“

Usmála se. „No, možná jeden. A to je všecko. Pů­ jde ti to skvěle.“

Znělo to tak jednoduše. TŘI Cassidy S trhnutím jsem se probudila a cítila, jak mi ze ztuh­ lého svalu na krku vystřeluje bolest až do ramene. V autě byl průvan a čerstvý vzduch přinášel slanou vůni oceánu. Napřímila jsem se v sedadle, stá le ještě dezorientovaná. Máma měla stočená okýn ka, což zna­ menalo, že jsme už sjeli z dálnice a blížíme se k tá­ tovi. Promnula jsem si krk, protřela si oči a pár krát zamrkala.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Dobré dvě hodinky. Jsi šťastlivec, mně ta cesta vždycky připadá tak o hodinu delší, než je únosné.“ Babi si ovívala obličej štůskem reklamních časopisů snad ze všech kasín v Atlantic City. Naše cesta měla totiž několik cílů. Až mě máma s babi vysadí u táty, tak se cestou domů staví po kasínech.

Byl nádherný den, obloha modrá, jako vymetená. Byli jsme asi patnáct minut od silnice vedoucí po náspu podél vody až do Crest Haven. Patnáct minut od slunce, zábavy a letních dobrodružství, které mi vyženou Gavina z hlavy. Něco jako lobotomie za asi­ stence opalovacího krému.

Přesto jsem nedokázala setřást pocit strachu.

Někdy uprostřed minulé noci jsem si uvědomila, že dělám obrovskou chybu. Strávit celé léto s tátou? Jediné, na co jsem myslela, bylo dostat se pryč od Gavina, ale když jsem si konečně uvědomila tvrdou realitu, která mě čeká, stáhl se mi žaludek. Proč jsem jenom neposlouchala Emmu?

Vídali jsme tátu asi tak třikrát za rok. Nikdy to nebyly předem dané termíny, spíš to bylo tak, že kdykoliv měla máma dojem, že mezi návštěvama uplynulo už moc času, skočily jsme do auta a vyra­ zily na tříapůlhodinovou štreku do Crest Haven.

Ale nebývalo to vždycky tak.

Měla jsem útržkovité vzpomínky, skoro jako ze snu, jaké to bylo, když byli naši ještě spolu. Některé hezké, jako třeba palačinky k snídani v cukrárně, pro cházky v parku, kdy mě držel každý z nich za jed­ nu ruku a každých pár kroků mě zhoupli, dokonce i jeden Štědrý večer, kdy jsme zdobili náš malý stro­ meček ozdobama, co jsme předtím vyrobili z našich fotek a čtvrtek, a pak jsme seděli v tlumeném světle svíček. Jiné byly dost hrozné: sedíme s mámou v re­ stauraci a čekáme celé věky, až táta přijde, famózní hádky, po kterých táta vyrazil vztekle z místnosti a máma plakala.

Jednou v sobotu ráno, asi tak měsíc potom, co jsem nastoupila do první třídy, jsem se probudila a táta byl pryč. V sobotu jsme bývali vždycky spolu. Zapnuli jsme si kreslené pohádky v telce a dělali mí­ chaný vajíčka – prohlašoval, že to je jediné jídlo, které umí opravdu dobře. Já jsem míchala a on rozklepával vajíčka do mísy. To ráno jsem připravila místu a met­ ličku, ale když jsem ho šla probudit, řekla mi máma, že je pryč. „Budem v pohodě, Cass,“ dodala, jako by to snad stačilo místo vysvětlení. V tu chvíli jsem si ještě pořádně neuvědomovala, že to je napořád.

Potom jsme se přestěhovaly k babi Shirley, která mi dělala společnost po škole. Učila mě hrát žolíky, u toho jsme popíjely slabý čaj a mlsaly oplatky se slad kou polevou. Máma dost střídala zaměstnání: servírka, prodavačka, pokladní... nic nevydrželo dlou­ ho. Pokud jsem měla dojem, že hádky mezi mámou a tátou byly famózní, tak proti šarvátkám mezi má­ mou a babi to bylo jen obyčejné tlachání.

Během jejich hádek jsem se schovávala ve svém pokoji a snažila se to vytěsnit, protože jsem vůbec nechápala, jak si máma zkazila život, což babi vždyc­ ky tvrdila. Představovala jsem si, že zavolám tátovi a zjistím, proč se mě nikdo nezeptal, s kým chci bydlet. Ale přestože jsem vídala tátu alespoň dvakrát do měsíce o sobotách, nikdy jsem neměla odvahu se ho zeptat, proč odešel. Prostě jsem si v tu chvíli užívala jeho společnost.

Až když si vzal Leslii, trávila jsem s nimi víkendy v Hobokenu. Ale to bylo jenom párkrát. Leslie pra­ covala v public relations, což znělo důležitě a vzne­ šeně, a viděli jsme spoustu filmů zadarmo ještě dřív, než je začali hrát v kinech. Nikdy to nevypadalo, že by máma byla žárlivá nebo naštvaná, nikdy jsem ne­ měla pocit, že si musím vybrat, s kým budu táhnout za jeden provaz. Když se táta znovu oženil, vrátila se zpátky do školy, vystudovala na zubní hygieničku a pak si našla stálé místo s pravidelnou pracovní do­ bou. Boje mezi ní a babi postupně ustaly. Ustálily jsme se na normálu.

Zpočátku se táta objevoval na větších akcích jako narozeniny, sváteční dny, občasné výlety do zoo nebo na pláž, ale brzy potom, co Leslie porodila Huntera, mého nevlastního bráchu, se všecko změnilo. Táta vyměnil práci na osobním oddělení za učitelování, koupili si penzion a odstěhovali se do Crest Haven.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist