načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Léto, kdy jsme se potkali - Robin Constantinová

  > > > > Léto, kdy jsme se potkali  

Elektronická kniha: Léto, kdy jsme se potkali
Autor:

Cassidy má za sebou ošklivý rozchod se svým klukem. Poslední na co má chuť, je potloukat se po městě a vzpomínat na to, co bylo. Když dostane nabídku pomáhat na letním táboře u moře, ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  121
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  129 Kč
6%
naše sleva
4
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 302
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2842-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cassidy má za sebou ošklivý rozchod se svým klukem. Poslední na co má chuť, je potloukat se po městě a vzpomínat na to, co bylo. Když dostane nabídku pomáhat na letním táboře u moře, neváhá a jede.

S novou životní situací se vypořádává i Bryan. Po těžkém úrazu skončil na vozíku a jeho myšlenky se točí jen kolem toho, co už nikdy nezažije. Nikdy nebude chodit, nikdy si nezasurfuje, nikdy si nezatančí ploužák s holkou. Zpátky k normálnímu životu a pryč od smutných myšlenek mu má pomoct práce táborového vedoucího.

Když se Cass a Bryan setkají, má každý z nich své vlastní plány. Ona si chce léčit bolavé srdce, on zas svoji posmutnělou mysl.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Léto, kdy jsme
se potkali
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
Robin Constantinová
Léto, kdy jsme se potkali – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





3
JEDNA
C ASSIDY
Moje babička vždycky říkávala: „V jedné dlani přání
a v té druhé sraní – hádej, která bude plná první?“
Nikdy jsem tomu nerozuměla, protože, fuj, kdo by si
dobrovolně bral hovno do ruky?
Pak jsem potkala Gavina Henleye a pochopila to.
Ale nemůžu mu to dávat za vinu – to by
znamenalo stavět se do role oběti a já rozhodně nejsem ničí
oběť. Ve skutečnosti to vypadalo asi takhle: Byla jsem
připravená vzdát se sama sebe, setřást svůj nudný
holčičí život, který se skládal z domácích úkolů, brigády
v pekárně – a no, to je vlastně asi všechno. Jedny
plesové šaty ve stavu, ve kterém nejdou vrátit, a spousta
probrečených hodin o něco později – a hodila jsem
ho ZA HLAVU, alespoň z větší části, ale to
neznamená, že jsem nestrávila poslední mučivý měsíc školy
s hlavou plnou přání.
Přání, abych ho bývala nikdy nepotkala.
Přání, abych se mohla vzdělávat doma.
Přání, abych prostě zmizela.
Přání, abychom se dali zase dohromady.
A v tu chvíli jsem konečně porozuměla tomu
rčení naší babi v celé jeho bezútěšnosti. Přání je
jalové. Přání znamená sedět na zadku a nic nedělat.
Kdyby se dalo vzít doslova, byla bych už pohřbená





4
pod zapa řenou hromadou hnoje, což vlastně docela
dost vystihovalo moje duševní rozpoložení. Naštěstí
byl plán úniku jednoduchý. Pro jednou mi rozvod
ro dičů velmi dobře posloužil.
„Cass, je mi jasné, že tragicky trpíš a máš
navždycky zlomené srdce a tak dále, ale skutečně chceš strávit
celé léto s tátou? Doopravdy?“
Emma se opírala o moji postel a probírala se
časopisem New Jersey, kde měl táta inzerát na svůj
penzion. Mluvila podrážděným tónem, ale oči zvědavě
upírala na dvoustránkovou reklamu, která
přesvědčovala čtenáře, že Ocean Whispers je klenot
newjerseyského pobřeží. A tenhle klenot se stane mým letním
útočištěm.
„Já už tragicky netrpím,“ prohlásila jsem a ani
v tom nebyl moc velký kus lži. Za ten měsíc od
rozchodu s Gavinem jsem se občas ponořila do své
muziky a přeskakovala od zoufalství Adele přes
pomstychtivé fantazie T. Swifta až k totálně syrové emo
bolesti MCR a zase zpátky. Bylo dost zlé vídat Gavina
denně ve škole, ale ty soucitné pohledy a šeptání za
zády, drby o tom, s kým si to zrovna rozdává – a to
i s fotkama na důkaz – to bylo horší. Měla jsem chuť
odjet z téhle planety, nejen z města. Pozitivní je, že
Gavin odmaturoval, a než se vrátím z Crest Haven,
bude už na univerzitě. Už ho nikdy nemusím vidět.
Pokud se teda nehodlám mučit sledováním jeho
účtu na StalkMe s fotkami všeho, co zrovna dělá.
Beze mě.
„Nebojí š se, co tu všecko zmeškáš?“
„Který by sis vzala ty?“ zeptala jsem se místo
odpo vědi a vrazila jí před oči dvoje plavky v naději,
že ji udolám falešnou veselostí. „Počkej, proč bych si





5
vlastn ě měla vybírat? Víš, budu brigádničit v
programu pro děcka a pravděpodobně budu na pláži každý
den,“ a hodila jsem oboje do skoro plného kufru.
„Cass,“ Ems zavřela časopis a posadila se. „Já
mluvím vážně. Jseš si jistá, že to není jenom útěk?
Nemusíš odjíždět z města, abys ho vyhnala z hlavy.“
„A proč ne?“ zeptala jsem se.
„Nevím, třeba proto, že je prý dospělejší postavit
se k problémům čelem?“
Posadila jsem se vedle ní. „Je to problém. Jednotné
číslo. A já se nechci stavět čelem tomu, jehož jméno
se nevyslovuje, tak co na tom záleží? Čelila jsem mu
docela dlouho – takže vypadnout od něj je přesně
to, co teď potřebuju.“
„Fajn, ale to taky vypadne š ode mě a to mě štve.
V pekárně Sugar Rush to bez tebe letos v létě bude
úplně jiný.“
„No, tak se rozejdi s Drewem, dej výpověď v
pekárně a pojeď se mnou. Táta nás rád ubytuje obě
dvě,“ ujistila jsem ji a začala si představovat, jaké
škody bychom mohly s Ems společně u moře napáchat.
Všechno na dosah ruky – písek, slunce, zábava... Ale
její výraz a oči v sloup mi daly zřetelně najevo, že to
mám marné. Emma chodí s Drewem – a jsou šíleně
zaláskovaní. Jak siamský dvojčata. Drew je slušný kluk
a zachází s Emmou jako s bohyní. Jeho jediná chyba?
Je Gavinův kámoš, což byla oživlá noční můra,
dokud jsme byli ještě spolu, a teď po rozchodu to bylo
vrcholně trapné.
Šťouchla mě loktem: „Já jenom říkám, žes u táty
nikdy nestrávila dýl než týden. Tak proč bys měla
teď? Nedovol, aby nad tebou měl Gavin takovou
moc. Přihoď si k tomu týden navíc nebo tak, pak se





6
vra ť zpátky, jako sladkou pomstu si nabrnkni
nějakýho žhavýho frajera a dej mu to sežrat, ještě než
odjede na školu, namísto posledního ‚sbohem a
trhni si‘.“
Sevřel se mi žaludek. Vstala jsem a přešla k
toaletce, vybrat si s sebou pár náhrdelníků ze stojánku.
Jako první mi přišel do ruky řetízek se srdíčkem od
Tiffanyho, který jsem dostala od Gavina na
Valentýna. Je mi jasné, že jsem s ním měla mrsknout o
stěnu, ale byl tak pěkný, jiskřivý a, do háje, nedokázala
jsem se s ním prostě rozloučit. Hned jak jsem ho
uviděl, vzpomněl jsem si na tebe, šeptal mi, když mi ho
zapínal kolem krku. A já mu to žrala. Jsem pitomá.
Odložila jsem ho stranou a vybrala si místo toho
obojek s korálky.
„Přece jsem přísahala, že si s balením kluků dám
na chvíli voraz, pamatuješ?“ připomněla jsem jí,
přidr že la si obojek u hrdla a pak ho přidala na hromadu
věcí k zabalení.
Bylo snadnější o Gavinovi přemýšlet jako o zlé
a strašlivé příšeře, o něčem, co je třeba porazit a
zvítězit nad tím, protože po pravdě řečeno, potkat ho
pořád ještě bolelo jako čert. A už jsem měla plné
zuby předstírání, že to tak není.
On mě znal. Řekli jsme si svoje tajemství. Nebo
alespoň já mu řekla svoje. Viděl mě nahou. Dělali
jsme to. A hodně. A to se prostě nedá vzít zpátky.
Měli jsme v plánu spolu přes léto být na chatě jeho
rodičů v Ship Bottom. Líbat se s nějakým cizím
klukem by tyhle po city mohlo na chvíli přebít, ale až
by přešlo počáteční vzrušení, byly by tu zase zpátky
ve vší řezavě bolestné slávě. Věděla jsem to, protože
jsem si na chvíli začala s šéfovým synem Natem. Stalo





7
se to po maturiťáku, kdy jsem se obzvlášť litovala.
Přijel na návštěvu z vejšky a mluvil o tom, jaká je to
děsná otrava bydlet u rodičů. Vzájemně jsme se
litovali, dorazili bourbon, který zbyl od pečení zákusků,
a pak se vzájemně osahávali ve špajzu. Obrovská
chyba, která jenom uspíšila moje rozhodnutí strávit léto
u táty. O tomhle nevěděla dokonce ani Ems.
„Stejně nemusíš utíkat.“ Emě cinkl telefon.
Prohlížela si zprávy se zasněným úsměvem na tváři. Ani
jsem se nemusela ptát, kdo jí to píše. Vrátila jsem se
radši k přebírání šperků na prázdniny.
Dveře mého pokoje vrzly a ve vzduchu se objevila
jemná citrusová vůně. Babi. Její parfém Jean Naté ji
vždycky předcházel. Stála ve dveřích a přidržovala si
bezdrátový telefon na rameni, aby ztlumila hluk.
„Volá máma. Nakupuje v Jade Garden – máš
nějaké zvláštní přání?“
Zavrtěla jsem hlavou: „Ne, jenom jako obvykle.“
„A co ty, Emmo, budem moc rádi, když zůstaneš
na jídlo.“
Emma vstala a zastrčila si telefon do zadní kapsy
kalhot. „Ne díky, já za chvíli půjdu – vyzvedne mě
Drew.“
Babi se podívala na hromadu mezi námi a
uchecht la se: „Holky, vy si fakt potřebujete najít jinou
zábavu.“
Ema se zasmála. Babi si přidržela telefon opět
u ucha, vrátila se k hovoru s mámou a cestou do
kuchyně mumlala cosi o mandlových sušenkách.
„Proč se nevykašleš na večeři a nejdeš s náma ven?
Třeba bys změnila názor,“ navrhla Emma.
„To vám mám dělat křena, jo? Jasně, jenom si
upravím vlasy a jdem, tos uhodla.“





8
„Ví š přece, že toho nenechám.“
„Víš přece, že odjíždím už zítra.“
„Já vím,“ posmutněla a teprve teď na mě dolehla
tvrdá skutečnost. Bude to první léto, kdy se mnou
nebude Ems. No, rozhodně jsme urazily dlouhou
cestu od pletení náramků a hraní hry Rummikub
1
.
Ale ať si říká, co chce, stejně by se mnou letos nebyla,
ani kdybych zůstala doma. Soustředí se celé dny
jedině na to, jak optimálně skloubit svůj a Drewův
pracovní rozvrh, aby spolu mohli strávit co nejvíc času.
Se mnou a Gavinem to bylo stejné, to jí rozhodně
nemůžu mít za zlé. Ale babi měla pravdu – bylo by
rozumné najít si jinou zábavu, která mi nezpustoší
duši – třeba štrikování nebo vrhání nožů. Přitáhla
jsem si Ems k sobě a rychle ji objala.
„Přijedeš za mnou,“ prohlásila jsem do její tmavé
hřívy.
Zasmála se: „Jo.“
„Bez Drewa?“
Chvilku zaváhala, ne ž odpověděla:
„Samozřejmě.“
Nezn ělo to moc přesvědčivě, ale rozhodla jsem se
jí věřit.
Po večeři jsem dokončila balení, nakonec jsem už
jenom přihazovala náhodné věci, jako náušnice se
sovičkama a jeden pár žabek navíc, protože jsem
nedokázala setřást pocit, že jsem tu něco nechala. Přilehla
jsem na kufr a konečně se mi podařilo ho zapnout.
1 Rummikub je hra, kterou vymyslel ve 40. letech 20. století Efrajim
Hercano, izraelský tvůrce her. Hru distribuoval do západní Evropy
a Ameriky. V roce 1978 publikoval její autor pravidla v knize Official
Rummikub Book (pozn. překl.)





9
M ůj život v jednom velikém zavazadle a batůžku
s květinovým vzorem. Opravdu utíkám? Trochu to
tak vypadá. Nachystala jsem se na spaní, ale byla
jsem příliš neklidná, než abych dokázala usnout.
Máma a babi byly v obýváku a sledovaly svůj
oblíbený páteční seriál o nevěstách. Vždycky mi jich bylo
tak trochu líto, když jsem kolem nich mířila ven
za Gavinem. Já pře ce mám život. Ony jen koukají
na cizí životy. To je slabý. Ale po rozchodu, pokud
jsem nemusela do práce, se můj program na páteční
večer taky smrsknul na společné schovávání u telky.
Pochopila jsem, proč je to tak baví. Když vás zaujme
cizí drama, všechno ostatní pobledne. Svatby jsou
události radostné, nadýchané a plné naděje. Všechno
je dokonalé a krásné. Je snadné opravovat chyby
druhých, i když jde třeba jenom o příšerné plisování
na svatebních šatech. Přisedla jsem si k nim.
„Tak všecko sbaleno?“ zeptala se máma.
„Myslím, že jo,“ odpověděla jsem a pokoušela
jsem se ignorovat, jak se mi najednou stáhl žaludek.
Zase jsem vstala. „Potřebuju na vzduch, sednu si
na chvíli na verandu.“
„Stojíš o společnost?“
„Ne, jsem v pohodě.“
Máma mě ještě chvíli upřeně pozorovala, což
zřejmě mělo znamenat: Jseš si jistá? Přikývla jsem a ona
se obrátila zpátky k televizi. Ona a babi tvoří můj
osobní tým duševního zdraví: pokud se jedna zrovna
neptá, jak mi je, tak se druhá snaží mě něčím
rozptýlit, jako kdybych se snad v ten moment, kdy jim
zmizím z očí, měla propadnout do totální beznaděje.
Což vlastně není tak úplně nepravda. Většinou jsem
to oceňovala, ale občas jsem prostě potřebovala být





10
sama. P řipustit si konečně myšlenky na Gavina a
potlačit jejich moc nade mnou.
Posadila jsem se na horní schod, objala rukama
kolena a zahleděla se na oblohu, lemovanou
střechami okolních domů. Noc byla teplá a z italské
restaurace o kus dál v ulici se nesla vůně česneku. Zavřela jsem
oči a představovala si, že slyším tiché předení motoru
Gavinova jeepu, jak zahýbá do naší ulice. Kolikrát
jsem na něho čekala přesně na tomhle místě, ukrytá
z obou stran borovicemi, lemujícími cestičku k do mu?
Vždycky jsem se postavila na druhý schod, abychom
byli stejně vysocí, a přitáhla si ho blíž: ukládala jsem
si do paměti, jaký je to pocit, když jsou naše těla tak
blízko, jak se mu při každém nádechu rozpíná
hrudník, abych si ho mohla představovat vedle sebe, až
půjdu spát.
A teď tu sedím jak nějaký pohrobek lásky, pche.
Ani si nejsem jistá, jestli jsme se někdy potkali při
nějaké formální příležitosti; spíš nás osud svedl
dohromady na hodině španělštiny. Seděla jsem v poslední
lavici u okna – on byl v prostřední řadě kousek přede
mnou. Nebylo možné si ho nevšimnout – Gavin ve
své lavici neseděl, on ji vlastnil, trůnil na židli a
natahoval svoje dlouhé nohy daleko pod židli spolužáka,
co seděl před ním. Hlavu míval sklopenou, tmavé
vlasy mu částečně zakrývaly tvář, a neustále vypadal,
že nedává pozor – ale vždycky, když ho profesorka
Butlerová vyvolala, odpověděl perfektně en español
a usmíval se pro sebe, jak ji dostal.
Někdy v říjnu jsem dostala první textovku z
neznámého čísla.
Hola hermosa.





11
Ignorovala jsem ji, p řestože jsem považovala za
zvláštní náhodu, že mi přišla zpráva v jazyku, který se
zrovna učím. Ems mě už napálila tolikrát, že jsem to
považovala za nějaký její další vtípek, že mě třeba ze
srandy přihlásila k zasílání nějakých zákaznických
nabídek, nebo něco. Když se to ale v tom týdnu stalo
potřetí, konečně jsem se chytila na návnadu.
Kdo jsi?
En español, por favor.
Aha, tak to přece jenom nebude automatický
zákaznický servis. Znovu jsem zprávu ignorovala až
do příštího dne, kdy jsem už věděla, jak odpovědět
en español.
Quien es este?
Espera
Čekat? Na co? Ty vzkazy probudily můj zájem,
ale ani na chvíli mě nenapadlo, že to je Gavin. Nic
na něm nebylo znát, žádné pohledy mým směrem,
dokonce ani nijak nenaznačil, že si uvědomuje, kdo
sedí kousek za ním přes uličku. Ani já jsem kvůli
němu nijak nechřadla; prostě další tělo na židli –
pěkný tělo, kterému dobře padly džíny, to
nepopírám – ale nijak jinak jsem o něm nepřemýšlela.
Osud, nebo přesněji Ems, zasáhl podruhé...
a tehdy se to stalo. Tu noc se můj život změnil. Ems
mě prosila, abych s ní šla na její první něcojakorande
s Drewem. On tomu neřekl rande – pozval ji prostě
ven, vezmi si kámošku. V Emmině podání to znělo
jako skupinová akce, ale když nás Drew se svým





12
dvoudve řovým Mustangem vyzvedl u Emmy doma,
bylo jasné, že o žádnou skupinovou akci nejde.
Ems vklouzla na zadní sedadlo jako první a culila
se na Drewa, který nás pozdravil a s úsměvem
přidržoval sedadlo řidiče. V duchu jsem si říkala: ta
jízda bude krátká, na takovéhle dobrodružství jsi čekala
od prváku, Emma bude s tebou – a chystala jsem se
mačkat jako sardinka vzadu. Pak jsem nakoukla na
sedadlo spolujezdce a téda, tam seděl on, ten kluk
ze španělštiny, hrál si s rádiem a nadával na stovky
stanic, kde není nic než ty techno kraviny.
Přesvědčila jsem sama sebe, že se mi zatajil dech jenom
překva pením nad tím, že ho znám. Setkali jsme se
očima a on se usmál, ale jenom krátce; jakmile Drew
nasedl zpátky do auta, už se mluvilo jenom o
nemožno sti poslouchat dobrou muziku a o tom, kdo
bude v Meadowbrooke.
Ems se naklonila mezi p řední sedadla a zapojila se
do hovoru. Smála se prakticky všemu, co Drew řekl,
byla tak klidná, uvolněná a sebejistá... Přemýšlela
jsem, jestli jsme tu s Gavinem od toho, abychom
vyplňovali trapné odmlky v rozhovoru v případě, že se
situace nebude vyvíjet podle očekávání, ale Drew
a Emma už teď působili jako pár. Hleděla jsem
z okna a předstírala, že nešílím z nedostatku místa
pro nohy. Navzdory stísněnému prostoru a trochu
rozpačitému složení party jsem se těšila, že se konečně
dostanu na místo, o kterém se každé pondělní ráno
ve škole mluví šeptem jako o dějišti famózních
večírků. I když to možná zní směšně, Meadowbrooke
bylo legendární.
Zábavní park byl o dvě města dál, poblíž
opuštěné psychiatrické léčebny, kterou občas navštěvovali





13
re žiséři duchařských pořadů. Když jsme dojeli na
místo, uviděla jsem v kalné záři částečně rozbitých
pouličních luceren nejdřív jenom dvojici houpaček,
kovovou skluzavku a prázdné basketbalové hřiště.
Do impozantního a legendárního místa to teda mělo
hodně daleko. Drew minul tu smutnou parodii na
hřiště a zahnul ostře doleva na polní cestu
lemovanou stromy. Půda byla nerovná, a jak jsme se
drkotali po cestě, uhodila jsem se do hlavy o střechu auta.
Spolkla jsem vykviknutí a obrátila se k Ems v
přesvědčení, že jí ten výjev připadá stejně podivný, jako
mně – ale ona jen napjatě hleděla dopředu. Gavin si
prozpěvoval s rádiem písničku, kterou jsem v životě
neslyšela, ale která evidentně nepatřila mezi kraviny,
soudě podle toho, jak si pokyvoval do rytmu.
Cesta vyústila na otevřenou plochu, kde všelijak
parkovalo přinejmenším deset dalších vozů, lidi se
potulovali kolem a opírali se o nárazníky svých aut.
Kdosi přiskočil k našemu autu, bouchnul na kapotu
a zařval“ „Drewmeister!“ Vypadalo to tu jako v safari
parku, kde návštěvníci sledují z auta život v džungli.
Podívejte, támhle jsou alfa samci. Snažila jsem se
nezírat vyjeveně.
Když jsme vystoupili, Drew otevřel čtyři lahváče
a podal každému z nás po jednom. Gavin se vypařil
a nechal mě koukat na to, jak Ems s Drewem zírají
jeden na druhého. Lokla jsem si piva, rozhodnutá
zapojit se do všeho, co mi dnešní večer nabídne. A proč
ne? Jízdu jsem přežila a je tu tolik lidí, tolik nových
lidí, že toho frajera nepotřebuju.
„Kde je Gavin?“ zeptala se mě Emma.
Pokrčila jsem rameny a ona svraštila obočí. Drew
ji vzal za ruku. „Jdeme.“





14
Ve trojici jsme přešli k ohni, který kdosi založil
v sudu na odpadky. Noc byla příjemná a oheň nebyl
nutný, ale rozhodně dodával atmosféru. Tváře
ozářené plameny byly výraznější, zajímavější. To, co z dálky
vypadalo jako jedna velká skupina, bylo nakonec
několik menších, trojice a čtveřice postávající společně,
uzavřené ve svých miniaturních neproniknutelných
světech. Když jsem se otočila, abych řekla něco Ems,
byla pryč. Zabzučel mi telefon. Vytáhla jsem ho ze
zadní kapsy, vděčná, že se mám čím zaměstnat, a
rozklikla jsem zprávu.
Eres muy bonita esta noche, Cassidy.
Ani náhodou, pomyslela jsem si, ale musela jsem
to zřejmě říct nahlas, protože kdosi vedle mě
ustoupil a zeptal se „Cože?“ V hlavě jsem měla úplně
vygumováno; byla to prostě písmenka na displeji, která
nedávala žádný smysl. Věděla jsem, že muy
znamená „velice“. Bonita je... „krásná“? A moje jméno.
Měla jsem se asi leknout, ale z nějakého důvodu
jsem se usmívala. Když mi někdo řekne, že jsem
krásná, nepřipadá mi to jako hrozba. Vyťukala jsem
odpověď.
Jsi tady?
Pokud mi ten neznám ý odpoví en español, por favor,
asi začnu ječet.
Podívej se nahoru.
Pomalu jsem zvedla bradu a podívala se na
oblohu. A na co se tam mám asi tak koukat? Že by opravdu
obzvlášť vypečený Emmin vtípek?





15
„Ne tak moc nahoru,“ zavolal mu žský hlas.
Podívala jsem se přes oheň. Na druhé straně stál
Gavin.
Všechno se najednou zaostřilo.
To byl Gavin, kdo mi celou dobu psal?!
„Ty?“ zeptala jsem se, když přišel blíž. Sakra, on
má dolíčky ve tvářích.
Zvedl dlaně. „Sí.“
„Ale... proč?“
„Proč ne?“ zeptal se a prošel kolem mě. Jeho
tajnůstkářský úsměv mi říkal, abych ho následovala.
Seděli jsme spolu v Drewově autě, popíjeli pivo a jen
tak klábosili o škole a o tomhle večeru, až jsem se
rozhodla přejít na důležitější věci.
„Kdes vlastně vzal moje číslo?“
„Emma.“
„Ona mi ne...“
„Řekl jsem jí, aby to nedělala.“
„Nebylo by jednodušší se mnou mluvit ve třídě?“
„A kde je v tom nějaké tajemství? A kromě toho
ve třídě jseš moc vážná, pero připravené, sešit u ruky,
časuješ slovesa a podobný hovadiny.“
On si myslí, že jsem moc vážná? On si mě ve třídě
všimnul?
„Takže Ems ví, že jsi mi textoval, a tys věděl, že
půjdu dneska s ní – tak proč ses vypařil, když jsme
sem přijeli?“ Ani jsem nevěděla, kde se tahle smělá
Cassidy vzala, ale cítila jsem se nabitá energií, chtěla
jsem tomu přijít na kloub a on byl takhle zblízka
zatraceně roztomilej.
„Měl jsem dojem, že nemáš zájem. Celou cestu jsi
koukala z okna.“
„Mluvils akorát o blbý muzice.“





16
„V ždyť byla blbá, ne? Chci říct, že když Drew platí
nehorázný prachy za prvotřídní satelit, tak by člověk
čekal, že...“
„Co bylo v té poslední textovce?“
„Chodíš na španělštinu, tak bys to měla vědět.“
„Já jenom vypadám vážně, to ty jseš tady
odborník na španělštinu.“
„Jenom proto, že na ni chodím už podruhé.
Butlerová by si měla obměnit přípravy na hodiny,“
prohlásil.
Nehodlala jsem to nechat být, chtěla jsem slyšet,
jak to řekne nahlas. Otočil ke mně hlavu a na tváři se
mu odrážely odlesky plamenů. Upřeně se mi zadíval
do očí. Vypadal v tu chvíli tak vážně.
„Dneska večer jsi velice krásná, Cassidy.“
Začervenala jsem se, zasmála se a upila ze svého
piva. Najednou se ozvalo hlasité houknutí a zablikala
světla. Modrá a červená, modrá a červená.
„Doprdele,“ ulevil si Gavin, vzal moje pivo a hodil
ho k nedalekému koši na odpadky. Pak mě popadl za
ruku: „Zdrháme.“
A nebyli jsme jediní, kdo mířil k lesu. Nebyla
jsem si jistá, před jakým průšvihem vlastně utíkám,
ale mě notně poháněla představa babi v zástěře, nebo
ještě hůř, mámy, která ten večer měla rande, jak si mě
jdou vyzvednout na policejní stanici.
Jak jsme se prodírali mezi stromy, listí šustilo
a ozývaly se výbuchy smíchu. Další šustění, další
smích a pšššt se ozývalo ze všech stran, jak se všichni
rozprchli od ohně. V lese bylo chladněji, tvář mi
zamrzla v úsměvu a přerývaně jsem dýchala. Vůbec
jsem netušila, kam míříme, ale věřila jsem Gavinovi.
Neměla jsem na výběr.





17
Soust ředila jsem se na jeho ruku svírající tu moji,
jak mě vede vpřed. Měla jsem pocit, že tak je to
správně, bylo to příjemné, jako bych našla něco, co
jsem kdysi ztratila. Cítila jsem, jak mi tluče srdce,
a poslední lok piva hrozil návratem na jazyk. Konečně
jsme doběhli na otevřený prostor – jakési pole zarostlé
po pás vysokým plevelem, které ukrývalo mohutnou
impozantní budovu obklopenou drátěným plotem.
Gavin pustil moji ruku, udělal ještě jeden krok,
vzhlédl k nebi a rozesmál se. Předklonila jsem se s
rukama na kolenou, schvácená během, a v ústech jsem
měla sucho. Gavin mě vzal znovu za ruku.
„Pojď sem.“ Byl taky udýchaný. Posadili jsme se
na studenou zem, opřeli se zády o mohutný kmen
stromu a pozorovali opuštěnou léčebnu. Dech se mi
konečně zpomalil a začala jsem uvažovat
racionálněji.
„A co budem dělat teď?“
Gavin se rozesmál. „Budeme čekat. Tohle se stane
vždycky, když nějakej blbec zapálí oheň.“
„Půjdou za náma?“
„To je moc velká námaha; proto se v ždycky
rozutečeme. Občas tu nechají hlídkové auto, ale myslím,
že dneska budeme mít štěstí. Pár lidí, už plnoletejch,
co sem choděj pravidelně, to ukecá. Dokud
neprovedem nějakej opravdovej průser, jako třeba že bysme
zapálili les, tak to všichni tak nějak tolerujou. Ale
večírek pro dnešek skončil.“
Seděli jsme a poslouchali, dokud zvuky v lese
neutichly. Oheň uhasl. Záblesky světel zmizely. Přitáhla
jsem si kolena k bradě, abych si udržela teplo, a
zahleděla se na opuštěnou léčebnu. „Myslíš, že tam fakt
straší?“





18
„Ne,“ odpov ěděl Gavin, sáhl do kapsy a vytáhl
gravírovanou placatici. „Ale dobře by se tu točil horor,
co? Možná je tu někde nějakej psychouš, co utekl
těsně předtím, než to tu zavřeli, a celou tu dobu žije
v lesích – a teď se rozhodne vyrazit na vražedné
tažení, protože si myslí, že ho pronásledujeme.“
„Takže my budeme první, kdo umře?“
„To asi já, ty budeš naivní hrdinka, do které se
hned každý zamiluje.“ Otevřel placatku a nabídl mi.
Chystala jsem si vzít, ale zarazila jsem se.
„Anebo se naivní hrdinka ztratí v lesích, ale najde
ji šarmantní muž, ze kterého se pak vyklube onen
uprchlý psychouš, dívku zdroguje a odvleče ji do
svojí laboratoře v léčebně, kde na ní bude provádět
všechny možné zvrhlé pokusy.“
Zavdal si z placatky: „Je to jenom Fireball.“
„A ty s sebou potřebuješ nosit placatici?“
„Občas. Otupí hrany. Zahřeje. Nebudu provádět
žádné zvrhlé experimenty, pokud nebudeš chtít,“
prohlásil a podal mi placatici znovu.
„G.W.H. – jaké máš vlastně prostřední jméno?“
zeptala jsem se.
„To je placatka mýho táty; George Wallace Henley.“
„Jaj, to je jméno hodné placatky,“ poznamenala
jsem a podala mu ji zpátky.
Zasmál se. „Zní to důstojně, že jo? Já jsem Gavin
William Henley, takže ji můžu vydávat za svoji.“ Dal
si ještě jeden lok a zašrouboval ji. Zabzučel mu
telefon. Sáhl do kapsy a zkontroloval si zprávy. Displej
mu ozářil tvář.
„Drew tvrdí, že vzduch je čistý.“
Pocítila jsem zklamání. Seděla jsem v poli plném
plevele před opuštěnou léčebnou a vůbec se mi nikam





19
necht ělo. Gavin vstal, podal mi ruku a vytáhl mě na
nohy. Zakopla jsem o kořen stromu a zachytila se
jeho paží, abych neupadla. Přidržel mě, dokud jsem
nenašla zase rovnováhu, a smál se. Dokonce i jeho
smích byl sexy. Nedokázala jsem přestat se na něho
dívat, nemohla jsem se dočkat, co dalšího řekne. Jak
to, že jsem si ničeho z toho nevšimla za celé dva
měsíce španělštiny?
„Myslím, že my dva bychom byli pár, který
nakonec všecko přežije,“ prohlásil. „Ten, kterému všichni
drží palce.“
Opřela jsem se zády o strom, přitáhla ho k sobě
a zapátrala jsem po jeho rtech dřív, než jsem mohla
začít uvažovat, racionalizovat, zastavit sama sebe,
protože ten kluk s placatkou znamená potíže a já jsem to
věděla. Ale bylo mi to jedno. Na okamžik ho to
zaskočilo, ale pak spokojeně zamručel a ucítila jsem, jak mě
políbil. Měl teplé rty, co chutnaly po skořici, pažemi
mě pevně tisknul k sobě a všechno kolem najednou
zmizelo. Měla jsem svůj famózní příběh, který budu
šeptem vyprávět v pondělí ráno ve škole.
Teď bych si přála, abych ten příběh mohla
zapomenout.
A v jedné dlani přání... no jo, vím, k čemu bych
se dostala.
„Hej Cass, ty jsi snad v jiné galaxii,“ babi se
přidržela zábradlí a sedla si na schod vedle mě. Zahnala
jsem myšlenky na Gavina, ale jedna hlodavá otázka
zůstávala – ta, kterou nadnesla předtím Emma v mém
pokoji.
„Myslíš si, že prostě utíkám?“ zeptala jsem se.
Vyprostila cosi z kapsy zástěry – sáček se dvěma
mandlovými sušenkami. Jednu mi nabídla. Nejdřív





20
jsem m ěla chuť odmítnout, ale uvědomila jsem si, že
mi Jade Garden bude brzy chybět. Chvíli jsme
ukusovaly sušenky, než babi konečně odpověděla.
„Víš, ten kluk se mi nikdy nelíbil. Nesnědl dezert.“
Rozesmála jsem se. „To se stává.“
„Chlap, který nemá rád sladké, neumí sám být
sladký, alespoň podle mých zkušeností. A nemyslím
tím umělou a falešnou sladkost. Myslím tím
hluboký, opravdový vztah.“
Radši jsem nezkoumala, co to znamená být
hluboce a opravdově sladký. Byla jsem si jistá, že ať už
má babi na mysli cokoliv, je to pořádně daleko
od toho, co si představuje moje zkažená mysl. Na
verandu vyšla i máma, rozložila si skládací křesílko,
uvelebila se s nohama na zábradlí a vyrazila dlouhý,
utrápený povzdech.
„Cassidy si myslí, že utíká.“
„Já chci utéct,“ odpověděla máma, zaklonila hlavu
a podívala se na oblohu.
„Takže si myslíš, že utíkám?“
Obrátila ke mně hlavu. „A ty si to myslíš?“
„Já nevím. Emma tvrdí, že je nedospělé prostě
zmizet.“
„A Emma má teď patent na dospělost,“ prohlásila
babi.
„Já vím, já vím, prostě nechci, aby to vypadalo, že
srabácky utíkám.“
Máma se znovu zasněně zahleděla na oblohu a tvář
jí zněžněla: „Utíkáš od čeho? Cassidy, prostě strávíš
léto s tátou, nikam neutíkáš. Změníš prostředí. V tom
je rozdíl. Otevíráš se novým zážitkům. To je všechno
a není na tom nic špatného. Prospěje ti to.“
Doufala jsem, že má pravdu.





21
DV Ě
BRYAN
Se zavřenýma očima jsem si mohl představovat, že
jsem v oceánu.
Jsem celý pod vodou.
Vznáším se.
Nehybný.
Mám všechno pod kontrolou.
Splývám s vodou kolem.
V určitých chvílích dokážu vykročit ze svého
života. (Vykročit. Ha.)
Jenže vždycky nakonec přišel ten okamžik, kdy
mi můj mozek připomněl, že komunikace mezi ním
a mýma nohama je poněkud na vodě. Že si může
rozkazovat, jak chce, celý den, ale moje spodní půlka
prostě neposlouchá, jako kdyby si nervy v nohách
zacpávaly uši a prozpěvovaly lalalalalalala, my tě
neslyšíme. Jenže je to horší, nedá se to napravit.
Nikdy nebudu znovu chodit.
Dokonce ještě rok po nehodě mi ta věta připadala
neskutečná.
Diagnóza G822: Paraplegie. Písmena a čísla, co
mě teď definují.
I ty znějí neskutečně.
Ale ve vodě, tam jsem si mohl představovat.
Vzpomínat.





22
Kdyby pod hladinou nebylo sly šet přehrávání
instrumentálky „Radioactive“, byl bych v ráji.
„Bryane.“
Šplouchnutí do tváře mě přeneslo zpátky do
prostřed bazénu. Zářivky místo sluníčka, chlór místo soli.
Vytřel jsem si vodu z očí, vytáhl pěnovou nudli zpod
kolen a plaval rukama, abych se udržel zpříma. Paže
mě bolely úsilím. Makal jsem hodně tvrdě – sice
nemůžu používat nohy, ale horní část těla mám jako
nějakej zatracenej Iron Man. A to je kriplbonus.
Jena, která tady v rekreačním centru nedávno
začala pracovat, postávala na okraji bazénu a mávala mi.
Pořádně jsme se neznali, ale věděli jsme jeden o
druhém. Wade o ní věděl všechno, jako o každé holce,
která v létě dělala v rekreačním centru. Nezadaná.
V posledním járu. Hraje fotbal a plave. Ráda chodí
na večírky. Dolní okraj červené záchranářské mikiny
jí plandá až na stehna. Dlouhé, opálené nohy. Nohy,
které můžou běhat, skákat a kopat, aniž by tomu
musela věnovat jedinou myšlenku. Stehna, která by
se mohla kolem mě omotat...
Odkašlala si.
„Promiň, že jsem tě postříkala, chtěla jsem, abys
vnímal.“ Sklonila se a vytáhla pěnovou nudli z
bazénu.
„Žádný problém, už se mě pokoušeli přimět
vnímat i horším způsobem.“
Stiskla rty. Zjevně ji moje výbava neoslnila.
„Už budeme za chvíli zavírat.“
„To už je sedm? Hned budu venku.“
Rozhlídla se kolem. Oči se jí zastavily u
bazénového výtahu. Během prvních několika návštěv jsem
ho použil a z duše jsem ho nenáviděl – zvlášť proto,





23
ž e jsem potřeboval něčí pomoc i k tomu, jít si
zaplavat. Ale po šesti měsících tréninku už jsem byl profík
v lezení z a do bazénu – a ne, žádné fanfáry, díky.
Ačkoliv nechat si pomoct od Jeny by za to možná
stálo.
„Já to nepotřebuju,“ oznámil jsem jí a zamířil ke
konci bazénu. Sledovala mě po okraji až na konec
dráhy.
Vytáhl jsem se na okraj a otočil se, spustil zadek
na dlaždičky a vyrovnal těžiště. Jena mi podala
ručník. Chystal jsem se jí říct, že nepotřebuju chůvu, ale
nakonec jsem jen kývnul a ručník si vzal. Když vám
pomáhají hezký holky, tak se to rozhodně taky
počítá za kriplbonus. Nechal jsem si vozík poblíž, abych
se k němu snadno dostal. Podívala se na něj a pak
na mě.
„Není to tak t ěžký, jak to vypadá. Zvládám to.“
Pohrávala si se šňůrkami mikiny, očima přejížděla
mezi mnou, vozíkem a skupinkou vřeštících dětí
na druhém konci bazénu. „Pan Beckett říkal, že se
za ním máš stavit, než odejdeš. Potřebuješ, ehm...
ještě s něčím pomoct?“
„No, chystám se do sprchy...“
Prudce zvedla hlavu a zahleděla se mi do očí.
Vypadala jako zmatené kotě, možná přemýšlela, jestli
mi dobře rozuměla. Věděl jsem, že je ode mě kruté
nechat ji tápat. Emočně se ukájela nad tragikou mojí
situace, jako všichni, kdo věděli o mně a o mojí
nehodě. Jé, to je ten kluk; ten co tak rád surfoval a pak
spadl a podělal si život navždycky. Pro něj přece dělali
tu charitativní sbírku, to rybí grilování v prostorách
VFW. Musíme být ohleduplní.
Usmál jsem se na ni: „Dělám si srandu.“





24
Záblesk bíl ých zubů a pisklavé zahihňání mi
prozradily, jak se jí vážně ulevilo, že se jí nepokouším
dělat návrhy. Smích vždycky protrhne ledy. I když je
to smích, který říká „do háje, to jsem teda ráda, žes
jenom kecal“. Alespoň jsem ji přiměl myslet na něco
jiného, než jak dostat moji kripláckou zadel z bazénu.
„Měla bys říct panu Beckettovi, že má pouštět
pod vodou lepší muziku – ty instrumentálky jsou
fakt nudný. Třeba Neck Deep
2
.“ P řehodil jsem si
ručník přes ramena.
„To je skupina?“
„Jo, vím, že to zní divně – asi by to mohla být
ironie, kdybych byl kvad – nebo snad shoda náhod?
Vždycky se mi tyhle dva pojmy trochu pletou,“
vysvětloval jsem.
„Kvad?“
„Jako kvadruplegik, to jsou lidi ochrnutí od krku
dolů. To by bylo trochu...“
Do háje, Bry, proč taky nevtipkuješ třeba o tom, jak
se ráno prohlížíš, jestli se ti neudělaly proleženiny, to bys
ji konečně dostal... „Taky mám rád Jimmy Eat World
a The Story So Far.“
„Miluju Jimmy Eat World. Budu si o tom muset
s panem Beckettem promluvit,“ řekla a přehnaně se
usmívala, abychom překonali ten trapný moment.
Děcka na druhém konci bazénu začaly zase vřeštět
a honit se. Jena zahvízdala na píšťalku. Děti zlobily
dál. Protočila oči v sloup. „Musím je jít srovnat, tak
zatím.“
„Jasně, čau,“ opověděl jsem, ale ona už křičela na
děti, aby se nehonily. Neposlouchaly ji.
2 „Až po krk“ – pozn. překl.





25
Dob ře jim tak.
Zabrzdil jsem vozík, vyhoupl se na sedačku a
vyrazil do sprch.
Sám.
„Tak jsem slyšel, že se ti nezdá můj hudební vkus?“
Pan Beckett hleděl upřeně na obrazovku počítače,
zatímco jsem manévroval dovnitř. Rekreační centrum
bylo ve starší budově a při jeho stavbě ještě nikdo
ne věnoval moc pozornosti bezbariérovému přístupu,
tedy až na novější křídlo, kde byl bazén. Bylo to o fous,
ale zvládl jsem to a zaparkoval mezi židle před jeho
stolem. Asi si myslel, že působí dojmem silně
zaměstnaného člověka, ale v odrazu jeho brýlí jsem si všiml,
že hraje solitaire. Po několika kliknutích myší obrátil
pozornost ke mně a položil ruce na psací podložku
před sebou. Celé to bylo podivně formální, vzhledem
k tomu, že to byl můj kmotr.
„Je skvělý, pokud chceš, aby ti tam všichni usnuli,
Owene.“
„Ale jsou to populární skladby, ne?“
„Pro čtyřicátníky.“
„Au, to zabolelo, Lakewoode.“
„Chtěl jsi se mnou mluvit?“
Pan Beckett byl nejlepší kamarád našeho táty,
chodil s ním na ryby a u nás doma byl pečený
vařený i o všech svátcích. Zatímco máma s tátou
a můj mladší brácha Matt ještě tvrdě makali na
tom, aby si zvykli na rodinný život s kriplem, on
byl, kromě mého terapeuta, prvním člověkem,
který mi pomohl získat pocit, že ochrnutí není něco
jako bezútěšný trest na doživotí. A nebyl to z jeho
strany žádný falešný soucit. Žádné hecování ani





26
kli šé plná moudrosti nebo lítosti. Prostě tu byl,
v těch dobrých i v těch špatných chvílích, a nabízel
tichou podporu na cestě dál. Nechal mě, abych se
cítil mizerně, když jsem to zrovna chtěl, ale nikdy
mi nedovolil se v tom utopit tak hluboko, že už
bych se nedostal ven. Z výrazu jeho tváře jsem
nedokázal poznat, k čemu směřuje, ale věděl jsem, že
si chce o něčem promluvit. Sundal si brýle na
čtení, složil je pečlivěji, než bylo nutné, a položil je
na horní roh psací podložky. Pak se konečně opřel
o lokty.
„Tak co je?“ vyzvídal jsem.
„Jaké má š pocity z toho pondělka?“
„Dobrý, jsem připravenej.“ V pondělí jsem měl
poprvé po nehodě nastoupit jako táborový vedoucí.
Dělal jsem stejnou práci, když mi bylo patnáct, a říkal
jsem si, že se věci za dva roky určitě moc nezměnily.
Šestiletý děcka jsou prostě šestiletý děcka. Jedí, běhají,
blbnou na záchodech. A nechtějí dělat nic moc
jiného, než plavat. Naprosto zvládnutelný.
„Tak jo, v pohodě.“
„Nezní to, jako bys sis myslel, že je to v pohodě.“
Dlouze vydechl, zaklonil se v židli a složil si ruce
za hlavou, jakoby se chystal dělat shyby. Zatímco
mlu vil, zahleděl se na mokrou skvrnu na stropě.
„Myslím si, že je to v pohodě, a rád slyším, že jsi
připravený, protože já si to taky myslím.“
„Tak kde je problém?“
„Nemáš pocit, že to vypadá tak trochu jako
Florida?“ ukázal na strop a obtáhl tvar mokré skvrny ve
vzduchu prstem, „támhle to je jako držadlo pánve,
a koukni támhle...“
„Prostě to řekni narovinu. Já to unesu.“





27
Podíval se na mě znovu a posadil se zpříma.
„Někteří rodiče vyjádřili obavy ohledně tvojí schopnosti
postarat se o děti v případě nouzové situace.“
„To se snad všechno probíralo na předtáborové
schůzce minulý týden. Jaké nouzové situace?“
„Já nevím. Polární ledy roztávají. Vlkodlaci kou -
šou. Prostě obvyklé věci, s kterýma si rodiče dělají
starosti. Já vím, že jste s Wadem víc než schopní se
postarat o svoje družstvo.“
„Tak proč mi to říkáš?“
„Chtěl jsem, abys to slyšel ode mě, a ne z nějakých
dokola opakovaných drbů nebo od drzého děcka. Ty
to zvládneš – nenabídl bych ti tu práci, kdybych si to
nemyslel – ale vím, že může být těžké jednat s lidmi,
kteří si neuvědomují, co všechno dokážeš.“
„Seru na to.“
„Mluv slušně, Bry.“
„Kdo si stěžoval?“
„Na tom nesejde. Uklidnil jsem všechny
zúčastněné, ale protože to je poprvé, co jsi po nehodě zpátky
v práci, říkal jsem si, že bych ti měl dát víc možností
na výběr.“
„Jako co?“
„Víš, že Olivia už nebude s Tori dělat kurz vaření.
Její táta...“
„... pracuje na strojařském projektu v Houstonu
a musejí tam odjet na celé léto. Jo, to vím.“ Vynechal
jsem, že Tori poslední dva týdny o ničem jiném
nemluví a je naštvaná, že Liv bude pryč celé léto. Bojí
se, že pan Beckett její kurz vaření zruší a přiřadí ji
k družstvu kluků z druhýho stupně.
„Letos tenhle kurz nabízíme poprvé, jako voli -
telný. Hodně děcek si ho vybralo, takže Tori bude





28
rozhodn ě potřebovat pomoc. Říkal jsem si, že ti
nabídnu i tuhle práci a nechám tě vybrat, jestli radši
budeš na jednom místě pomáhat Tori a děti budou
chodit za váma, nebo jestli chceš zůstat u původního
plánu. Najal jsem za Liv náhradnici, ale neřekl jsem
jí přesnou pracovní náplň, takže pořád máme čas to
přeskládat podle tebe, pokud bys chtěl.“
To, co jsem miloval na práci táborového
vedoucího, bylo, že byl každý den jiný. U dětí jsem byl za
hvězdu – teda alespoň v patnácti. Jejich bezpečnosti
nebyla nikdy problém – vždycky jsem na ně dával
pozor a počítal, jestli mám všechny, a stejně jsme
trávili hodně času v budově. Ale když jsem slyšel, že lidi
mají obavy, začínal jsem o sobě pochybovat. Do háje.
„Zůstanem u původního plánu.“
Usmál se. „Myslel jsem si, že to řekneš.“
„Ještě něco?“
„Ne. Jo vlastn ě, připomeň tátovi, že pokud chce
jít zítra na ryby, loď odplouvá ve 4:30.“
„Vy jste fakt cvoci, chlapi,“ prohlásil jsem a otočil
se k odjezdu.
„A užij si víkend, odpočiň si – budeš to potřebovat!“
Když jsem ujížděl chodbou, začal mi v batůžku
zvonit telefon. Počkal jsem, až budu venku u auta
a pak jsem se teprve podíval, kdo to je. Tori. Holka
odvedle. Kámoška. Neuvěřitelný zvědavec.
Kde jseš?
Liv je tu poslední ve čer!
Nevykašli se na to, potřebujem tě tu!
Ne, ve skutečnosti mě nepotřebujou. Liv odjede, ať
se ukážu, nebo ne. Nepotřebujeme rozpačité loučení





29
s grilováním a nucenými úsměvy, i když jsem si
nemyslel, že to je její nápad. Dělat z komára velblouda,
to je klasická Tori a teď chce, abychom všichni
spolupracovali. Odpověděl jsem.
Já: Jsem unavenej.
Tori: Co? Z toho, že celej den sedíš? :-)
Já: Jo :P
Tori: Srabe.
Já: Tak jindy.
Nastavil jsem si telefon na tichý režim, strčil ho do
kapsy u batohu, otevřel dveře auta a přesedl si na
sedadlo řidiče. Pořídit si po nehodě Dodge Charger
byl můj nápad, můj důvod vstát ráno z postele.
Chodil jsem do autoškoly a měl jsem ho vyhlídnutého
ještě před tou nehodou, ale když pak na mě plně
dolehlo poznání, jak se můj život změní, byl to první,
na co jsem pomyslel.
Po jednom zvlášť náročném dnu fyzioterapie mi
táta řekl, že mám auto – že ta charitativní akce
pomohla zaplatit úpravu řízení pro postiženého řidiče
a všechny papíry. Až budu připravený dokončit
autoškolu, mám lekce zaplacené. Auto se teď stalo
prodloužením mého těla, stejně jako vozík. Miloval
jsem ho a miloval jsem svobodu, kterou mi přinášelo.
Chvíli trvalo, než jsem se naučil, jak přesednout
do auta a pak složit vozík, ale teď už to pro mě byla
druhá přirozenost.
Vycvakl jsem z vozíku jedno kolo, pak druhé, pak
jsem ho složil a uložil přes rameno na zadní sedadlo
auta. Zavřel jsem dveře, nastartoval motor a pustil
na stereu nesnesitelně hlasitě Neck Deep.





30
Vyrazil jsem z parkoviště, zamířil domů a zazubil
se na chlapa, kterému jsem při odbočování vpravo
zahradil cestu. Počet obyvatel Crest Haven se od Dne
obětí války už ztrojnásobil. Turisti.
Pro tohohle chlápka jsem jenom frajer v autě.
Skvělej pocit.
Čím víc jsem se blížil k domovu, tím víc jsem se
snažil ignorovat hlodavý pocit, že jsem vlastně srab.
Už je pozdě to otočit a jet tam, a stejně, co bych tím
dokázal? Byl jsem opravdu unavený, to byla
skutečnost, ne výmluva. Ale pokud jsem měl být k sobě
upřímný, víc šlo o pud sebezáchovy. Je tak hrozné
přiznat si, že se mi ulevilo, že Liv bude dva měsíce
pryč? Možná, že dva měsíce odloučení pomůžou
znovu nastartovat naše přátelství.
Liv je prostě Liv, odjakživa v naší partě. Chodí
s náma ven, skáče na prkně nebo vtipkuje po
školních chodbách s ostatníma. Je sexy takovým tím
drsným způsobem, nenechá si nic nakecat a má skvělý
úsměv. Když se mě zeptala, jestli s ní půjdu na
maturiťák, souhlasil jsem. Ať už to bylo rande z milosti
nebo ne, bylo to příjemné. Normální.
Chodili jsme spolu ještě asi tak měsíc po plese. Nic
vážného, prostě jsme se párkrát sešli. Začalo to být
divné, když mě pozvala, abych se k nim přišel podívat
na film. Jít k někomu domů byl vždycky trochu
problém, kvůli schodům, prostoru, kobercům. Přestože
už jsem měl větší praxi v pohybu v interiéru, ne každé
místo bylo připravené na moji návštěvu. Liv měla
přebudovaný sklep hned vedle garáže a v něm velkou
telku a koženou polohovací sedačku. Bylo to super jen
tak vypnout a koukat na film. S holkou. Sám.





31
Sed ěli jsme vedle sebe na sedačce, film běžel, ale já
jsem se dokázal soustředit jenom na její přiléhavý
fialový top. Jak obtahoval její křivky. To místečko mezi
prsy, kam jsem si přál přitisknout rty. Ne že bych
čekal, že se toho bude moc dít. Nikdy jsem nevěděl,
jestli moje tělo bude spolupracovat, nebo ne. Občas
jsem ztvrdnul třeba uprostřed hodiny chemie, jenom
když se o mě otřely kalhoty, ale když jsem měl vedle
sebe holku a fakt by se to hodilo, nemohl jsem se na
to spolehnout.
„Vždycky ses mi líbil,“ zašeptala a začala mi
oždibovat lalůček.
A... povstání.
Liv si mě osedlala, sundala si topík a její
dokonalá prsa se ocitla přímo přede mnou, přesně jak
jsem si to představoval. Hebounká. Kůže jí sladce
voněla, jako vanilka. Zahoupala boky. Zápasil jsem
rozechvělými prsty s knoflíčkem na jejích kalhotách,
ale natáhla se a rozepnula je sama. Opravdu se to
dělo.
A pak nic.
„Dělám něco špatně?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděl jsem. Líbali jsme se ještě chvíli,
ale vzrušení bylo pryč. Alespoň pro mě. Nechal jsem
toho a sevřel rty, ale Liv si nedala napovědět. Přejela
mi rty jazykem a pokryla je drobnými polibky.
„Stačí.“
„Bry, to je v pohodě,“ zašeptala.
„Ne, Shay, to není v pohodě.“ Odvrátil jsem tvář
a pak jsem si teprve uvědomil, co jsem to řekl.
To ji zastavilo.
Zaklonila se a založila si ruce přes nahou hruď.
„Já nejsem Shay, v tom to je?“





32
„Ne,“ bránil jsem se, ale co když ano? Vyjelo mi to
z pusy tak přirozeně.
„Tori mi řekla...“
„Tori by měla občas držet pusu,“ přerušil jsem ji.
„Podívej, ona nechtěla...“
„Tak o tom to všechno je? Ples, randění... chtělas
to ty, nebo ti o to Tori řekla?“ Nedokážu si ani najít
holku bez pomoci. Vztek na Tori přebil můj pocit
zahanbení. Se vztekem jsem se uměl vyrovnat. I to
ostatní – že se mi Liv nepodívá do očí, že jsem ji
sakra oslovil Shayiným jménem ještě po takové době,
neschopnost odsud rychle vypadnout – to prostě
bylo k vzteku.
Zapnula si kalhoty, sklouzla ze m ě a šla si najít
podprsenku. Podal jsem jí topík a přesunul se na kraj
gauče, abych si mohl přesednout na vozík. Kožený
povrch byl kluzký a já přistál obličejem na podlaze.
Liv vykřikla a klesla na kolena, aby mi pomohla.
„To zvládnu,“ řekl jsem jí a vytáhl se do sedu.
Vozík jsem měl na dosah. Srovnal jsem si nohy a
vyhoupl se na sedačku. Liv mě vzala za ruku a sedla si
na gauč. Minuty ubíhaly. V televizi se střílelo.
Dokonalá muzika k dané scéně. Liv mi přejela palcem po
hřbetu ruky. Pak se na mě podívala. Její oči mě
propalovaly.
„Myslím, že tohle nezvládnu,“ řekla.
„Já to po tobě nechci,“ odpověděl jsem.
Vyprostil jsem ruku z její.
„Můžeš mi otevřít garáž?“ zeptal jsem se. Přikývla.
Už jsme nepromluvili.
A bylo to.
Stačilo to místo rozloučení.





33
Kdy ž jsem dojel domů, máma byla uvelebená na
gauči s knížkou v jedné ruce a kafíčkem v druhé. Během
školního roku učila výtvarku v prváku na Crest
havenské střední. Před mojí nehodou vždycky učila
ještě alespoň jeden letní kurz, ale tohle léto se rozhodla
vynechat, protože prý potřebuje pauzu. Byl jsem
přesvědčený, že je to kopa nesmyslů, že ve skutečnosti
na mě chce trochu dohlížet. Když jsem projel dveřmi,
vzhlédla.
„Ahoj, jaké bylo plavání?“
„Skvělé, jsem silnej jak silnice.“
„Máš hlad? Zbylo ještě kuře na parmezánu.“
Postavila hrnek na podšálek a strčila záložku do knížky.
„Skvělý.“
Šel jsem do svého pokoje a pověsil si batůžek
na háček u dveří. Jedním z nečekaných důsledků
mého postižení bylo, že se ze mě stal magor na
pořádek. Chtěl jsem mít všecko po ruce. Jednoduché.
Žádný bordel na zemi. Když jsem byl na rehabilitaci,
rodiče přebudovali domácí kancelář na nový pokoj.
Byl větší než můj starý, ale chybělo mi, že už nejsem
nahoře, blíž k Mattovi. Chyběly mi naše noční
rozhovory přes společnou koupelnu. Ale na druhou
stranu – další kriplbonus – nemusím se dělit o sprchu.
„Nezapomeň na mokré plavky,“ zavolala máma
z kuchyně. Zahrabal jsem v batůžku, vytáhl plavky
a vyrazil za ní do kuchyně. Vzala mi plavky z ruky.
„Já to udělám,“ bránil jsem se.
„Ne, najez se, než ti to vystydne.“
Na stole už mě čekalo kuře na parmezánu a kola.
Moje oblíbené jídlo. Pustil jsem se do toho. Ani jsem
si neuvědomil, jaký mám hlad, dokud nestála večeře
přede mnou. Nic tak dobrého by na Livině večírku





34
nebylo – o důvod víc netrápit se tím, že jsem tam
nešel, řekl jsem si. Máma se vrátila a zavřela za sebou
dveře.
„Přišla ti dneska nějaká pošta,“ řekla mi a začala se
probírat balíčkem dopisů na lince. Zanořila se do
veliké naducané bílé obálky, vytáhla černé triko a
rozložila ho přes židli, abych si ho mohl prohlídnout. Byl
na něm text: Nečekejte na mě, půjdu po schodech a pod
tím obrázek vozíku drkotajícího dolů po schodech.
Usmál jsem se. Tyhle trika, to byl takový náš vtip
mezi mnou a mámou, od té doby, co mi můj terapeut
dal jedno takové poslední den mojí rehabilitace. Stálo
na mě To h l e j e m o j e j í z d a. Táta černý humor moc rád
nemá – je pořád přesvědčený, že jednoho dne se zase
postavím na nohy, a myslí si, že jenom děláme na osud
dlouhý nos. Já to považuju za drobný projev rebelství.
Za způsob, jak ukázat lidem, že mám smysl pro
humor. Že nemusejí být vážní, když jsou se mnou.
„Říkala jsem si, že by sis ho třeba mohl vzít v
pondělí,“ navrhla a sedla si naproti mně. V jejím hlasu
jsem vytušil cosi, co mi napovědělo, že ví, o čem se
mnou pan Beckett mluvil.
„Nech mě hádat, mluvilas s Owenem,“ prohlásil
jsem a navíjel špagety na vidličku.
„No jo, mluvila,“ přiznala se. „Ještě si nebyl jistý,
jestli ti to řekne.“
„Byl bych radši, kdyby mi to neřekl,“ prohlásil
jsem a nacpal špagety do pusy.
Zvenku se ozvalo hlučné žuchnutí a dusot. Můj
mladší brácha Matt se chystal vrazit do kuchyně,
když máma vstala.
„Počkat – nechoď mi do domu v těch pracovních
botách. Naneseš mi sem všude bahno a hnůj.“





35
Matt n ěco zavrčel a začal si stahovat boty. Pak
vešel dovnitř a vyvalil oči na moje jídlo. Natáhl se,
ukradl mi kus kuřete z talíře a zbodnul celou půlku,
než mi ho zase vrátil.
„Hele,“ protestoval jsem, ale neubránil jsem se
smíchu.
„To víš, fyzická práce dodává apetýt.“ Matt letos
v létě poprvé pomáhal tátovi v naší zahradnické
firmě. Nemělo by se mě to dotknout, ale stalo se. Bylo
nevyslovenou samozřejmostí, že jednoho dne to bude
firma Lakewood a synové. Já jsem se tomu vždycky
vzpíral, a když mi bylo patnáct, našel jsem si práci
v rekreačním centru téměř natruc. Nevadilo mi
pomáhat tátovi, ale nikdy jsem neviděl jako zářný cíl
svého života kydat hnůj kolem kytek. Samozřejmě,
že ta práce obnášela víc, než jen to – ale nic, co by
mě zaujalo. Dokud jsem nepřišel o možnost volby.
A přestože teď pořád můžu pomáhat, dělat
plnohodnotnou práci je výzva.
Výzva. Tohle zatracený slovo občas nenávidím.
„A kde je táta?“ zeptala se máma.
„Musel zajet ještě pro benzín do sekaček. Zejtra
máme velkej džob,“ odpověděl Matt, otevřel lednici
a vytáhl krabici pomerančového džusu. Ani se
neobtěžoval se sklenicí.
„Matty, krm se jako člověk, přinesu ti skleničku,“
komentovala to máma.
Zavřel džus a strčil ho zpátky do lednice. „Ne, to
je v pohodě, mami, mám ještě na večer plány.“
„Ale, opravdu?“ vyptávala se máma a opřela se
o linku.
„Jo, a myslel jsem, že taky budeš venku, Bry,“ dodal.
„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.





36
„Liv má tu rozlu čkovou párty.“
„Párty? Myslel jsem, že tam bude jenom pár lidí.“
„Tak to původně začalo. Nick mi psal – právě se
přesouvají do domu, takže se osprchnu a vyrazím tam.“
Nick je Torin brácha, dvojče. Náš soused. Můj
kámoš. Tak nějak.
„Takže mi chceš říct, že vedle u sousedů bude
párty?“ ujišťovala se máma. Matt se zazubil.
„Klid, mami, nedělej si starosti, jenom se budem
trochu bavit; možná se stavíme a zajezdíme trochu
na rampě, jestli to neva,“ vysvětloval Matt.
„A kdo je to ‚my‘?“ vyptávala se dál.
„Pár kámošů. Je to v pohodě, mami, opravdu.
Bry, měl bys jít taky.“
„Nemám zrovna náladu na rampu a skejt, Matte.“
„Haha. Však víš, co myslím. Copak nejste s Liv
něco jako pár?“
Cítil jsem na sobě máminy oči. Po tom cirkusu,
kterému říkali maturiťák, jsem doma o Liv mlčel
a vyhýbal jsem se tématu svého neexistujícího
partnerského života jako čert kříži. Máma fakt potřebuje
zpátky do práce.
„Ne,“ odpověděl jsem a přísahám, že jsem měl
pocit, jakoby to slovo znělo ozvěnou po celé kuchyni.
„Ty povaleči,“ ušklíbnul se Matt. „Tak zatím.“
Prohučel domem, bral schody po dvou. Živel. Je tak
velký a hlučný, že chvíli trvalo, než se po jeho
odchodu uklidnil vzduch. Máma si sedla proti mně.
Dorazil jsem zbytek jídla.
„Proč nechceš jít na tu párty?“ zeptala se mě.
„Není to vlastně ani opravdová párty, mami.
A vůbec, jsem utahanej. Mám v plánu strávit večer
s Realm Wars.“





37
„Podívej, Bry, nic mi do toho není, ale je léto
a myslím, že by ses měl trochu snažit a možná...“
„Možná co?“
„Prostě víc chodit ven. Ty online hry byly na
začátku fajn, ale dělám si starosti, že...“
„Podívej, kdybych chtěl jít, tak půjdu. Jenom
zrovna teď nemám náladu se s nikým vidět. Nehledej
v tom nic víc.“
Přikývla. A já se cítil jako zmetek.
„A co se týče toho předtím, co si myslíš ty o tom,
co říkal Owen? Bojíš se, že si s dětma neporadím,
kdyby došlo k nějaké nouzové situaci?“
„Bry, já si dělám pořád s něčím starosti. Bojím se
pokaždé, když sedáš do auta, nebo když vím, že
plaveš. Pomodlím se. Automaticky. To prostě mámy
dělají. Ale že budeš vedoucí na příměstském táboře?
To m i n e d ěl á s t a r o s t i a n i t r o c h u . “
„Dokonce ani žádný Zdrávas?“
Usmála se. „No, možná jeden. A to je všecko.
Půjde ti to skvěle.“
Znělo to tak jednodu


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.