načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Léto bez Facebooku - Romain Puértolas

Léto bez Facebooku

Elektronická kniha: Léto bez Facebooku
Autor:

Policistka Agatha Crispiesová se vydává po stopách "koblihového vraha"... Další léto bez Facebooku. Další měsíce nudy. Mladé policistce Agatě Crispiesové zbývá jediné: podat si ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 358
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: z francouzského originálu Tout un été sans facebook ... přeložila Helena Beguivinová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-7079-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Policistka Agatha Crispiesová se vydává po stopách "koblihového vraha"... Další léto bez Facebooku. Další měsíce nudy. Mladé policistce Agatě Crispiesové zbývá jediné: podat si inzerát. ZOUFALÁ POLICISTKA HLEDÁ (PĚKNOU) VRAŽDU Hlaste se v čtenářském klubu na komisařství, poslední dveře v chodbě vedle kopírky. Agatha žije na americkém venkově a ví, že vražda v tomhle kraji je jako Halleyova kometa. Člověk ji uvidí jen jednou za život. Když má štěstí.

Zařazeno v kategoriích
Romain Puértolas - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Léto bez Facebooku

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Romain Puértolas

Léto bez Facebooku – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



OBSAH

Předmluva ..................................................................................................................12

O užitečnosti čtenářského klubu na malém komisařství

v zapadlém koutu Ameriky .................................................................................15

PRVNÍ ČÁST

VZNIK ČTENÁŘSKÉHO KROUŽKU

(PRO NEWYORSKÉ POLICISTY)

Jak (poněkud špatně) tento příběh začal ................................................................21

Kde se dozvíme několik užitečných a spolehlivých rad,

jak odstranit skvrny od krve.................................................................................28

Kde poutavý rozhovor v koupelně pokračuje ve společnosti

třetího účastníka ....................................................................................................35

Jak odhalit rasisty pouhým iPhonem ......................................................................40

Kde se čtenář, v tomto oboru nováček, dozví, jak se vyšetřuje vražda ...............42

Kde se seznamujeme s Crispiesovou metodou považovanou

za neomylnou (je-li provedena správně) ............................................................50

Kde se mluví o knihovně plné knih, které nikdo nenapsal ..................................53


Kde nacházíme druhého ideálního podezřelého ..................................................55

Kde se dozvídáme, o čem se píše v knize Jih proti Severu,

pokud jsme ji ještě nečetli (a i když jsme ji četli) ..............................................59

Klub žen, které napsaly jedinou knihu ...................................................................67

Kde čtenářský klub přichází o cenného člena ........................................................71

Kde se Agatha dozví dvě špatné zprávy a jednu dobrou,

díky níž na ty dvě první zapomene .....................................................................75

Kde čtenář bude zasvěcen do radostí vyptávání po sousedech ...........................84

Kde se učíme číst v mrtvolách jako v otevřené knize ...........................................95

Kde se dozvídáme důvod proměny oběti v sekanou...........................................100

Kde se na scéně objevuje nová postava.................................................................106

Telefonát, který mnohé změnil ..............................................................................108

Kde navštívíme novátorskou pilu a hodně se mluví o Francii ...........................115

Kde je opět řeč o znepokojivých zmizeních .........................................................128

O ještě ideálnějším podezřelém, než byl první a druhý ideální podezřelý ......132

Několik užitečných informací o krásné obci jménem

New York v Coloradu a jejím okolí ...................................................................138

Kde starší stopa vede k jedné nové ........................................................................142

Druhá hypotéza, mnohem rozumnější než ta první ...........................................148

Kde se čtenářský klub zapadlého amerického komisařství rozrůstá ................149

Kde se konečně objevuje klíč k záhadě, ne však nutně té, která nás zajímá ....159

Kde je třeba divákům seriálů připomenout několik základů

skutečné policejní práce ......................................................................................162

DRUHÁ ČÁST

ODHALENÍ VE ŠVÉDSKÉ PIZZERII

Kde se seznámíme s někým, kdo se doopravdy nejmenuje John Doe..............169

Kde se dozvídáme, na co John Doe zemřel ..........................................................175


Kde McDonald a Crispiesová večeří v podniku,

který není McDonald, ale ani žádná luxusní restaurace .................................179

Případ cypřišového vraha .......................................................................................183

Kde zjistíme, že Peter Foster vlastně nebyl tak bílý.............................................195

Předtucha a zkažená jablka ....................................................................................200

Shakespeare z čistírny .............................................................................................204

O užitečnosti pití kávy na malém komisařství v zapadlém koutě Ameriky ....210

Kde Agatha dostane obrovský nápad, ale ten (samozřejmě)

nepochází od ní ....................................................................................................212

Kde se čtenář seznámí s nepřehlédnutelnou osobností

z New Yorku v Coloradu .....................................................................................218

Kde záhada houstne jako správná majonéza .......................................................223

Kde dokonalá ideální podezřelá přestává být jak dokonalou,

tak ideální i podezřelou ......................................................................................227

Kde se čtenářský klub konečně podobá čtenářskému klubu .............................232

Kde Agatha jedny dveře zavírá ..............................................................................234

Kde se dozvídáme trochu víc o zkrvavené košili .................................................239

TŘETÍ ČÁST

NEZNÁMÝ, KTERÝ CHCE BÝT TVÝM

FACEBOOKOVÝM PŘÍTELEM

Kde se opět setkáváme se starou známou, byť v jiném stavu,

než v jakém jsme ji poznali.................................................................................245

Psali romány vestoje (pro vás to může být detail) ...............................................250

Kde se dozvídáme, jak někoho sledovat, (téměř) aniž by si toho všiml ...........254

Kde se dozvíme, komu zvoní hrana ......................................................................256

Kde se Agatha vrací na pilu a ujímá se případu ..................................................263


Kde Agatha s Cobym večeří, mluví o literatuře a o jiných věcech ....................265

Skutečný příběh Remingtona Browna aneb založení

New Yorku v Coloradu ........................................................................................270

Kde naše znamenitá vyšetřovatelka poprvé posedmačtyřicáté

v životě spí s podezřelým ....................................................................................276

Kde Agatha dostává od facebookového přítele podivnou žádost .....................280

Kde se Agatha se superintendantem Goodwinem

odeberou na velmi podivnou schůzku ..............................................................286

ČTVRTÁ ČÁST

MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ČERNOU

Kde se Agatha a superintendant Goodwin setkávají

s lidmi, kteří nemají rádi každého .....................................................................291

Kde Agatha Crispiesová zachrání život člověka, a ne ledasjakého ...................301

Kde se o rasistech mluví naposledy, protože mluvit

o nich víc by jim dodalo na významu ...............................................................309

Kde se náhodou objeví řešení záhady zmizelých drvoštěpů ..............................311

PÁTÁ ČÁ ST

NĚKDO S VÁMI CHCE MLUVIT

Vrah v chatrči ...........................................................................................................317

Kde objevujeme radosti místní výroční slavnosti:

honu na radioaktivní veverky ............................................................................319

Velmi očekávaná nečekaná návštěva .....................................................................321

Kde se konečně dozvídáme, kdo je vrah ..............................................................323


Kde v příběhu dochází k obratu o víc než 180° ...................................................327

Vrah v dřevěné chatrči ............................................................................................329

Kde se vypráví zajímavá historka ..........................................................................330

Kde se dozvídáme, že vrah je ve skutečnosti vražednice,

i když ta myšlenka nám je dosud proti srsti .....................................................333

Kde začínáme všemu rozumět a (přitom mimochodem)

objevujeme hřbitov ztracených ponožek ..........................................................338

Kde (k největšímu čtenářovu potěšení a největší hrůze

naší hrdinky) nic nejde tak, jak by mělo ...........................................................345

Kde se dozvídáme, jak zevnitř zamknout dveře zvenčí (a naopak) ..................351

Kapitola podobná poslední kapitole a začátku nového života ...........................355

Post, který si na facebookovou zeď nikdy nepověsím ........................................359

Pro ty, kdo rádi vědí, kdo je vrah, dřív než všichni ostatní ................................362


Mamince a tatínkovi, mému dřív.

Léovi a Évě, mému potom.

Patricii, mému pořád.


My loneliness is killing me,

I must confess I still believe.

Britney Spears, Baby One More Time

Ma solitude me tue,

j’ avoue que je continue de croire.

Alexandre Dumas, Hrabě Monte Christo

Má samota mě zabíjí, přiznávám, že dál věřím.


Vítejte

v NEW YORKU, COLORADO

150 obyvatel

198 kruhových objezdů

Za touto čarou

žádný Facebook!


12

Předmluva

„Léto bez Facebooku?“   Už nějakých 5  000 dní nepředstavitelné,

konkrétně od 4. února 2004, kdy tehdy dvacetiletý Mark Zuckerberg založil „The Facebook“, aby propojil spolužáky z  Harvardu.

Od té doby Facebook a další sociální sítě každý den udávají rytmus

našim životům. Vždyť k  Facebooku se denně připojí více než 1,4

miliardy lidí a v průměru 35 minut denně na něm sdílí svojeemoce a zážitky, momentky z dovolené i z rodinných setkání.Zorganizovat třeba takový Světový den bez Facebooku by proto bylo narostou utopií. Ale zpět ke knize.

Kdybychom jí měli udělat skvělou reklamu několika trefnýmislovy, pak by stačilo napsat, že vás chytne a nepustí. Ale pozor, držíte v  ruce dynamit, jehož náplní je humor. Stačí jen zapálit a  dojde k výbuchu na každé stránce, kterou otočíte.

V  reklamních agenturách je zvykem hrát si se širokým spektrem emocí ve snaze změnit chování spotřebitelů vůči výrobkůma značkám. Každopádně mnohem snazší je člověka rozplakat než rozesmát. Ve skutečnosti totiž recept na dobrou náladu vyplývá z křehké

12


13

rovnováhy, s níž dokáže pracovat jen velmi málo talentovaných autorů,

jako P. G. Wodehouse a Tom Sharpe, Britové s břitkým humorema králové nové lidské komedie, v níž se bezbřehá fantazie mísí s realitou.

Ani Romain Puértolas, ačkoliv Francouz, nezapře svůj smysl pro vytříbený ostrovní humor. Stejně jako mnoho jeho kolegů i on jerecidivistou svého žánru. Za zmínku stojí Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEY. Tahle pitoreskní fraška s poněkudbláznivou zápletkou se stala světovým bestsellerem, ve kterém autorodhaluje jiný pohled na náš současný svět. Léto bez Facebooku jepodobného ražení. Romain Puértolas nás v této knize přenáší do světa

detektivek, jejichž pravidla s nadšením boří. 

A zápletka? Tu si vychutnáte už po několika úvodních stránkách. Co se týče autorova stylu, představte si, že by se Agatha Christie – o  jejíchž kvalitách nelze pochybovat – potkala s  některým z  výše zmíněných mistrů anglického humoru. Vznikl by tak bohatý příběh plný napětí, navíc ale deformovaný v karikaturu, nad níž by sečlověk srdečně zasmál. Stačí se podívat na hlavní postavu této knihy – poručici Agathu Crispies. Její vyšetřovací metody jsou v  pravém slova smyslu surrealistické, protože staví na volné asociaci. Cododat? Je to antihrdinka v celé své kráse. U Romaina Puértolasenajdeme humor založený hlavně na překvapivých záměnách postava dovedně propracovaných nedorozuměních. Je to umění a  zároveň způsob, jak žonglovat s literárními pravidly.

Autor románu přiláká naši pozornost i tím, jak umí kouzlit seslovy. Jeho doménou je moment překvapení. Jako mistru vyprávění se mu podařilo stránku za stránkou vymyslet ztřeštěnou, bohatouzáletku plnou zvratů, od nichž se zkrátka nedokážeme odtrhnout. Je to právě ta vzrušující demonstrace síly slov, na kterou nás Romain, duší copywriter, láká.

13


14

Autor nám nenabízí jen zábavnou satiru na detektivky, ale také pohled na svět jinou optikou. Rasismus v něm řádí víc než kdyjindy. Banalita a globální obyčejnost jsou exhumovány. Značky sestávají osobami. A pokud literatura pomáhá osvětlit tu velkou záhadu, jakou je život, nesmíme zapomínat ani na to, že sám život častonabobtná do zajímavých rozměrů, které stojí za to prozkoumat. 

Pro mnohé naše vrstevníky jsou sociální sítě opravdovější nežrealita. Puértolas nám však naznačuje, že pokud se fikce častoprolíná do života, nemáme se čeho bát, protože co je vlastně krásnější než život tvořit... A tím líp, jestli nám tady Facebook pomůže. 

Takže ano, za hranicí literatury se léto bez Facebooku může zdát zcela nemožné. A  ještě nemožnější se to zdá našim týmům, které analyzují chování spotřebitelů pro tvorbu ještě atraktivnějšíhoobsahu a stále efektivnějších strategií pro sociální média.

Teď je tedy na vás, abyste zapálili doutnák, otočili stránkua dořáli si pořádnou nálož radosti.

Gilles Berouard

Chief Executive Officer New Europe

Havas New Europe


15

O užitečnosti čtenářského klubu na malém komisařství

v zapadlém koutu Ameriky

Na nejvzdálenějším konci mýtiny, v tom nejzapadlejším koutěAme

riky na konci klikaté silničky vinoucí se kilometry a kilometry podél

Skalnatých hor najdete obdélníkovou ceduli o straně šedesátcentime

trů na čtyřicet, vyrobenou z toho, co kdysi bývalo kmenem tisícileté

jedle.

Za ní se skrývá víska o sto padesáti obyvatelích, utajená díkykom

binaci úhlů a perspektivy, z nebes neviditelná, odříznutá od světa.Je

likož cesta z ní nikam dál nevede, člověk se tam dostane jen zcelazá

měrně, nebo, obvykleji, když zabloudí. Starosta žádnému typu

turistiky na místních pozemcích nepřeje, takže dal postavit stodeva

desát osm kruhových objezdů, aby nešťastníkům, kteří by sem dojeli

omylem, umožnil kdykoli se vrátit nazpátek. Jenže když člověk příliš

myslí na cizince, zapomíná na vlastní voliče. Podle nedávné místní

studie je jasné, že přejet vesnici z jednoho konce na druhý přivodíje

dinci s  normální konstitucí motolici rovnající se požití dvou a  půl

lahve francouzského šampaňského a  že polovina obyvatel tu trpí

chronickou bolestí za krkem.


16

Říká se, že Remington Brown toto klidné útočiště objevil v  roce 1863 po dvou dnech chůze strašlivou Gibsonovou pouští a  po třech dnech plavby pirogou po North River, když hledal ztracený golfový míček. Nikdo neví, zda to bylo houževnatostí, nebo lakotou, všichni sportovní odborníci se však shodují, že měl úžasný švih.

Aby si ušetřil zpáteční cestu, rozhodl se, že se usadí přesně na místě, kde svůj míček z přírodního kaučuku z listů kaučukovníku našel, totiž v tlamě krokodýla, z jehož kůže si nakonec zhotovil skvělé boty, dodnes vystavené v  místním muzeu. Ačkoliv legenda neříká, jak to, že ten dobrák Remington Brown hrál golf uprostřed občanské války víc než pět set let poté, co tento sport vynalezli v Nizozemí, avšak třiadvacet let předtím, než se dostal do Spojených států, ani co dělal v Coloradu ten olbřímí plaz, jehož velikost se u různých vypravěčů různí, je jisté, že zmíněný dobrodruh pojmenoval onen kousek půdy, vklíněný mezi jezero, les a hory, na počest svého rodného města New York. Bylo by přiměřenější použít jméno New New York (nový New York, či nový nový York) na odlišení od toho, který tak už nazvali angličtí kolonisté na počest svého původního Yorku (kde dělají tu skvělou šunku). Jak ale čekat byť i jen špetku logiky od chlapa, který prošel stovky kilometrů kvůli bezvýznamnému golfovému míčku?

Ať tak či tak, od té doby existují dva New Yorky.

Jeden je slavný, druhý míň. Mnohem míň. Slavný leda pro ty, co v něm žijí. Stařešinové v tomto ohledu tvrdí, že stejnojmenná píseň, již proslavili Liza Minnelliová s  Frankem Sinatrou, se vztahuje na tenhle New York, ten jejich, New York v Coloradu.

Chci začít úplně od začátku – ve starém New Yorku.

Jestli to dokážu tam, zvládnu to kdekoli.

Jen ať to ukáže New York, New Yóóóórk!


17

Věří tomu natolik, že se to stalo obecní hymnou.

Pravda je taková, že tu píseň složili pro mě. Jsem AgathaCrispiesová, policejní poručík černé pleti (i  v  zimě), kterou z  důvodů, o  nichž v  téhle první kapitole pomlčím, abyste si o  mně neudělali ukvapený (a přesný) dojem, přeložili z rodného New Yorku (tohoplného překupníků drog) do tohohle pohlednicového New Yorku (plného dealerů energetických tablet Guronsan), kde jsem musela se vším začít úplně od začátku, jak to zpívá Sinatra, a jestli todokážu tady, zvládnu to vážně kdekolííííí! Život tady je totižk pozvracení, a  to neříkám kvůli těm tunám čokoládových koblih, jimiž se cpu, jak je den dlouhý, trávení mám výtečné (zeptejte se maléMexičanky Rosity, co nám tu uklízí hajzlíky), ale spíš proto, že jápřicházím z jedné z nejprestižnějších kriminálek ve Státech, kde topřekypovalo činností.

V New Yorku v Coloradu překypí tak nanejvýš mléko na plotně.

Komisařství, kde pracuju, je nejmenší na světě, ve vesnici, kde se nikdy nic neděje, objasněnost tu máme stoprocentní, protože tu není co k objasňování. O jednu starost míň pro superintendantaGoodwina. Aby zabránil zahálce svého mužstva, nakonec povolil během služby provozovat vedlejší aktivity. O místní nudu se nedá anipodělit s ostatními: není tu Facebook. Prostě tu nemají internet. Žádné spojení, jako by inženýři na tenhle kousíček zeměkoule zapomněli, nebo ho ještě vůbec neobjevili. Jako by se Bill Gates, Steve Jobs nebo Mark Zuckerberg

1

ještě nenarodili nebo ještě v  té své garáži teprve

experimentovali.

Takže si krátíme dlouhou chvíli, jak to jen jde. Každý po svém.

1

Abyste se ve Spojených státech stali geniálním informatikem, musíte mít nějaké směšné příjmení, jak

dokazuje Bill „Vrata“, Steve „Práce (všeho druhu)“ nebo Mark „Hromada cukru“. Takže jestli se jmenujete

Smith, ani se nesnažte. Poznámka autora.


Šéf se baví rybařením. Produktivitu své práce teď počítá v pstruzích

duhových, plochohlavých, v sivenech a sízích.

2

Pochybuju, že tytostatistiky odesílá svým federálním nadřízeným.

U jiných je to pletařská dílna (složená výhradně z ženskéhopersonálu a Kevina), kroužek sudoku u administrativních pracovníků,testosteronové soutěže v  operačním oddělení (šipky, pivo, krkání) a  konečně skvělý a  nepostradatelný čtenářský klub, jemuž předsedám a  kde se scházejí ti, kdo neumějí plést, luštit sudoku, házet šipkami, pít pivo ani říhat, takže vlastně nikdo... Facebooková komunita má přibližně dvě miliardy členů. Pro srovnání: čtenářský klub na komisařství coloradského New Yorku jich má přibližně o 1 999 999 999 méně.

Přesto má můj klub na našem komisařství zásadní význam. Velké zločiny lze objasňovat pomocí literatury. Můj otec o tom bylpřesvědčený. Literatura je totiž život a vraždy jsou součástí života. Škoda, že jediným zločinem spáchaným v posledních dvaceti letechv coloradském New Yorku bylo nezastavení na červenou u jediného semaforu ve vsi (všechny ostatní křižovatky jsou kruhové objezdy). A to ještě šlo o  vyplašeného manžela, který vezl do porodnice po zuby těhotnou manželku, když jí praskla plodová voda. Toho přestupku se dopouštěl opakovaně, když se chystal narodit Stan, Peter a  pak Lisa. Zkrátka pokaždé, když Sylvia začíná rodit, se Seth Harrison mění v zuřivého recidivistu, který nedbá na světelnou silniční signalizaci.

A tak by život v coloradském New Yorku plynul pokojnoua deprimující cestou dál, kdyby onoho léta malým komisařstvím v nejzaadlejším koutě Ameriky neotřásla první vražda, stejně záhadná jako děsivá, jejíž neuvěřitelný příběh vám teď chci vyprávět.

2

Kdo se chce ve Spojených státech stát rybou, musí nosit směšné jméno podobně jako geniálníinformatici. Poznámka autora.


PRVNÍ ČÁST

VZNIK ČTENÁŘSKÉHO KROUŽKU

(PRO NEWYORSKÉ POLICISTY)



21

Jak (poněkud špatně) tento příběh začal

Woodville

První slovo, které policistka Agatha Crispiesová pronesla, kdyžuviděla neforemnou karmínově rudou hmotu plovoucí ve vaně jako

nějaká obří musaka, vlastně ani žádným slovem nebylo.

„Grumppffff,“ vyrazila ze sebe a vyprskla přitom kouskyčokoládové koblihy, které přistály v krvavé lázni a splynuly s cáryrozkládajícího se masa.

„Kdo jste?“ otázal se muž, který na všech čtyřech zkoumaldlaždičky a kterému část čokoládové spršky přistála na plešaté hlavě.

V dlani držel gumičku nalezenou mezi dvěma dlaždicemia podezřívavě na ni hleděl. Když byl ve svém zkoumání přerušen,schoval nález do kapsy pršipláště, čímž svou analýzu odložil na později, a zaměřil pohled na novou příchozí.

Agatě bylo pětatřicet, a když někam vešla, nemohli jste jipřehlédnout. V první řadě díky její rozložitosti, neboť překypovala křivkami a neponechávala kolem sebe žádné místo. Ňadra i zadek měla stejně nezměrné, jako bývají sliby prezidentských kandidátů. Za druhé díky barvě pleti, ta byla ebenově černá a  v  tomto nejzapadlejším koutu Ameriky exotická. A konečně díky stylu. Na hlavě jí jako čapíhnízdo spočívala obrovská koule kudrnatých vlasů (v níž někdy nosila vetknutý afro hřeben, ale tentokrát tomu tak nebylo), nosilanáušnice v podobě ananasů a přiléhavé tričko a džíny, aby vynikly výše zmíněné křivky, takže se zdálo, že oděv musí co nevidět prasknout. Agatha Crispiesová vypadala zkrátka jako WhitneyHoustonová po výkrmné dietě, která by dovedla do krajnosti styl skupiny Bananarama.

„To se spíš můžu zeptat já vás,“ obořila se na něj.

„Šerif McDonald,“ představil se policista a vstával. „Jako tyhamburgry.“

Šerif. To slovo v  mladé policistce vyvolalo představu mužného, špatně oholeného chlapáka s kloboukem a hvězdou, který žvýkátabák a  plive vyzývavě na zem, krk se mu leskne potem, košili má rozhalenou dost na to, aby byla vidět svalnatá hruď porostlá hustým rounem. Ale člověk, který stál před ní, byl spíš toho typu, co pod pláštěm do deště nosí bermudy a bílé podkolenky (ladící s jeho chorobnou barvou). V  rozporu se svým jménem hamburgry nejspíš často nejedl, protože byl vyzáblý jako tyčka.

Chlapík si před zrcadlem oprášil kabát, cípem saka si vyleštil skla brýlí, opět si brýle nasadil a při pohledu na čokoládové drobky na své hlavě se usmál, neboť mu připomínaly znovuobjevené vlasy.

Agatha mu pod nos strčila svůj policejní průkaz.

„To je věrnostní karta do Ikey,“ namítl ten muž.

„Aha, pardon,“ (zalistovala opět kartami ve svém pouzdru nadoklady). „Poručík Agatha Crispiesová, jako...“

„Ty cereálie?“ navrhl.

„Chtěla jsem říct jako Agatha Christie, ale budiž.“

Na chvíli se na ni zahleděl malýma očkama podobnýma dravčím.

„Nevypadám ovšem jako westernový šerif,“ pronesl, jako by jí četl myšlenky. „Ale vy se taky nepodobáte Columbovi, poručíku...“

Vzala to jako kompliment.

Znovu si sundal brýle a očistil jim skla pláštěm. Maniak,pomyslela si Agatha.

„Nevěděl jsem, že policie přijímá...“

Šerif větu nedokončil, nechal na ní, aby si domyslela konec, který mu připadal očividný.

„Ženy?“ zkusila to Agatha. „Ale ano, od roku 1910. Někdo přece musí v kanceláři vařit kafe,“ dodala ironicky.

„Ne! Vždyť víte, co chci říct...!“

Notorický rasismus místních Agathu spíš bavil, než rozčiloval. Tady byla jako Camusův cizinec, Mendozův Gurb, SüskindůvJean-Baptiste Grenouille. Koukali na ni se znechucením, jaké vyvolával Gregor Samsa, když se z něj v Proměně stal jakýsi hmyz. Bylaodlišná. Být ženou, a ještě k tomu černou, tu představovalo dvojípotuu, ale přece nebude ztrácet čas tím, že by se za to omlouvala. A kromě toho, co oni vědí o rasismu, o menšinách,o přistěhovalectví? Jedinou barevnou osobou, kterou v tomhle koutě za pět letviděla, byl kromě jejího šéfa její vlastní odraz ve výlohách obchodů. Dalo se vůbec mluvit o obchodech? Vždyť v téhle díře neměli ani jednu pobočku Zary.

„Černochy?“ pomohla mu.

Chlap se místo odpovědi pousmál.

Agatha byla, jak se říká, barevná žena. To se hodilo, protože ona celý život viděla jako plný barev.

„To kvůli lepší infiltraci,“ vysvětlovala Agatha. „Cožpak všichni delikventi nejsou podle našeho milého xenofobního prezidenta černí nebo Hispánci?“

Policista přikývl, ani si nevšiml sarkazmu v jejím hlase.

„To máte pravdu,“ souhlasil odevzdaně. „Jestli se nepletu, váš průkaz je od newyorské policie,“ změnil téma. „Jak jste se dostala sem?“

„Já jsem z New Yorku, ale už pět let pracuju na komisařství v New Yorku v Coloradu.“

Muž se na chvilinku zamyslel.

„On je v Coloradu nějaký New York?“ zeptal se nakonec.

„On je nějaký New York na východním pobřeží?“ opáčila policistka.

Šerif svraštil výrazné obočí.

„To je takový místní vtípek,“ vysvětlovala Agatha. „Nejste sám, kdo to tam nezná. Není to nijak velké, sto padesát obyvatelztracených mezi lesem a horami na severu, u hranice s Wyomingem. Dvě hodiny autem odsud. Mobily ani internet tam nefungujía mikrovlnka tam dodnes představuje science fiction.“

Usmála se, a jako by se vracela k tomu, proč přišla, strčila prsty do krvavé břečky, z níž vytáhla pár drobků, které si pečlivě prohlížela.

„Zdá se, že jsem právě našla první stopu,“ oznámila spokojeně a ukázala na svou otevřenou dlaň: „Vrah miluje čokoládovékoblihy. Je šílené, kolik zločinců miluje koblihy. Nebudete mi věřit, když vám povím, že v New Yorku v New Yorku jsem už mockrát namístě činu našla drobečky čokoládové koblihy.“

A zamyslela se, zda by vrahem nemohl být některý kolega.V amerických detektivních seriálech všichni policajti jedí čokoládovékoblihy. Pak změnila názor: možná to je jen takové klišé. A s chutí se zakousla do svého donutu.

„To vám klidně věřím, Crispiesová. Nenapadlo vás ale, že bymohlo jít o drobky z vašich vlastních koblih?“ namítl podrážděně šerif.

A  pomyslel na podobenství z  Lukášova Evangelia, poněkud pozměněné na Dunkin’ Donuts: jak to, že vidíš drobeček koblihy v  oku svého bratra, ale obrovskou koblihu ve svém vlastním oku nepozoruješ?

„Pokud jde o obrovskou koblihu, to špatně parkující autos dvoumetrovým plastovým donutem na střeše před domem je vaše?“otázal se.

„Moje služební auto. Děláme trochu reklamy na koblihovékroužky značky Božská díra, oni nám na oplátku dodávají své výrobky na komisařství zdarma.“

„Trochu reklamy?“ zvolal policista. „Nechápu, kam vůbecdokážete připevnit policejní blikačku?“

„To je zbytečné, každý vidí tu koblihu. Ve tmě svítí.“

Šerif pokýval hlavou.

„Chápu, chápu. Nevím, jak postupujete v New Yorku v Coloradu, ale tady ve Woodvillu při práci nejíme, takže bych prosil, abyste přestala kontaminovat moje místo činu.“

„Chcete říct moje místo činu?“ usmála se Agatha.

„Vždyť to povídám. Moje místo činu,“ opáčil muž.

Mohli by tak pokračovat poměrně dlouho, kdyby policistkasvému kolegovi nestrčila pod orlí nos oficiální přípis, čímž veškerénejasnosti učinila přítrž.

„Tohle je nařízení vrchního státního zástupce státu Colorado Lawrence Wargrava,“ zamávala zmačkaným papírem, kterývytáhla ze zadní kapsy džínů. „Podle něj se případem pověřuje veliteloddělení vražd z komisařství v New Yorku v Coloradu, jinými slovy já. Jste z případu odvolán, šerife McDo, můžete jít.“

Jít? pomyslel si šerif. Já? To je dobré. Jako obyčejný dopravák, jako poslušný otrok, služebník? Vždyť z nás dvou jsem bílý já, krucinál!

„McDonald,“ opravil ji a snažil se nedat najevo, jak to v něm vře vzteky. „Nechápejte mě špatně, ale proč by státní zástupce chtěl, aby se tak závažného případu ujalo nějaké nepatrné komisařství z naprostého zapadákova? Navíc na mém území?“

Gestem prozrazujícím rozčilení si sundal brýle a  znovu je začal leštit baloňákem.

„Neberte si to špatně ani vy, ale možná má za to, že policajti z New Yorku v Coloradu, přesněji řečeno já, jsme lepší nežpolicajti z Woodvillu, a tudíž i schopnější vyřešit tento, jak říkáte, takzávažný případ.“

McDonald ji sjel pohledem od hlavy k patě. Nepatřil k lidem,kteří by si nechali případ vyfouknout nějakou ženskou. Černou.S prdelí tlustou jak horkovzdušný balon. Se jménem po cereálních křupkách. A  s  růžovými converskami na nohou. Jenže neměl na výběr. Pokud to tak chce vrchní státní zástupce státu Colorado, musí se jeho rozhodnutí podvolit, jakkoli je ponižující. Snažil se nedat najevo, že ten kus papíru zasáhl jeho ješitnost hlouběji, než by to dokázala kulka ráže .38.

„Nebudu se s vámi hádat o mrtvolu,“ prohlásil, jako by jí dělalnějakou milost. „Aspoň nebudu muset trávit hodiny sepisováním všech těch hlášení, až se vrátím do kanceláře.“

Za normálních okolností by Agatha se šerifem souhlasila. V New Yorku ve státě New York se nikdy o mrtvoly nedrala, právě naopak. Pouštět se do velkého vyšetřování (pokud něco takového existuje) znamenalo sepsat protokol o ohlášení, protokol o nalezení mrtvoly, o  prvních zjištěních patologa, o  odvezení těla, o  ohledání místa činu, o domovní prohlídce, o případném zajištění důkazů,otravovat se se vším tím papírováním, které je pro vyřešení případu úplně zbytečné a u Agathy Christie ani Sherlocka Holmese se o němnikdy nemluví. Vyjít z  kanceláře, odebrat se na místo činu, provést ohledání a pak se vrátit na komisařství zabralo hodinu nebo i dvě. Sepsat o  tom všem hlášení vám zabralo celý den. Během své nedlouhé kariéry Agatha už popsala tolik stránek, kolik jich má bible ve Starém i Novém zákoně dohromady, a ani ji kvůli tomu nikdynikdo nepovažoval za proroka. To byla nespravedlnost byrokracie.

Tuhle část práce ve Sběratelích kostí, Mentalistovi ani Námořnívyšetřovací službě nikdy nevidíte. Ve skutečnosti vyšetřovatelé tráví víc

času bušením do klávesnice než do nějakého kolumbijského padoucha, nebo než smělými automobilovými honičkami jakov Bullittově případu. Kdyby se to rozkřiklo, policejní akademie by zely

prázdnotou.

Jenže teď byla tahle znetvořená mrtvola to, o čem po celých pět let strávených v New Yorku v Coloradu snila. Pořádná vražda.Konečně práce. Vyšetřování něčeho jiného než zabití radioaktivníveverky při dopravní nehodě.

„Policajti se o  mrtvoly přetahujou jedině ve filmech,“ pokračoval šerif. „Ve skutečném životě o ně nikdo nestojí. Jednou jsem dokonce viděl dva poldy, každého na jednom břehu řeky, jak si navzájemklackem přistrkovali nebožtíka, aby se ocitl na území toho druhého!“

Policistka pokývala hlavou.

„No vidíte, a já ho beru! A stejně vím, že to říkáte jen proto, že to ranilo vaši mužskou pýchu...“

Policista pokrčil rameny.

„No tak, McDrive, povězte mi všechno, co o  tom víte,“ nařídila Agatha a zakousla se do posledního kousku čokoládové koblihy.

„Jsem MCDONALD!“ zařval ten chlap naštvaně, načež otevřel černý zápisník a  přečetl své poznámky, ale napřed si samozřejmě počtvrté vyčistil skla brýlí.

Kde se dozvíme několik užitečných a spolehlivých rad,

jak odstranit skvrny od krve

Když paní Grzegorczyková, sousedka zespoda, žehlila bílou košili

svého vždy dokonale upraveného manžela, prodavače automobilů

ve Spanish Fork, všimla si červené skvrnky na náprsní kapsičce.

Hned ji napadlo, že jde o náplň z propisovačky, protože tam je muž

nejraději nosil jako nějaký inženýr z  NASA (což byla jeho první

volba povolání před prodejcem aut), a pospíšila si ke kuchyňskému

dřezu, aby ji vyprala.

„Mimochodem, pokud jde o  domácnost, ta ženská je kouzelnice,“ zvolal McDonald a popáté tak přerušil své vyprávění. „Naučila mě na deset triků, jak vyčistit z oblečení krev. Čpavkem, savem bez chloru, peroxidem vodíku, moukou, zásypem, ledem, jádrovým mýdlem, fyziologickým roztokem, a dokonce i přiloženímželezného kroužku od klíčů na krvavou skvrnu! Ta se především nikdynesmí drhnout, ale poťupkávat od okraje ke středu, aby senerozlézala. Působivé, což?“

„Tomu říkáte kouzelnice? Já bych tomu spíš říkala potenciální psychopatická sériová vražedkyně!“ naježila se policistka.

„Chudák ženská, to neříkejte, byla strašlivě v šoku.“

„To by se jí nestalo, kdyby nechávala manžela, aby si žehlil košile sám... Jak jste říkal, že se jmenuje?“

„Grzegorczyková.“

„Grrrrrzzzz...“

„ Grze-gor-czy-ko-vá.“

Vypadal jako učitel filozofie, který se v Molièrové Měšťákušlechticem snaží naučit pana Jourdaina správné výslovnosti.

„Odkud to pochází? Snad z Marsu?“

„Z Polska.“

Načmárala pár písmen do svého notesu, přeškrtala je a zkoušela to znovu.

„To se nemůže jmenovat Smithová jako každý?“ zlobila se podrážděně. „Jak se to píše?“

„Stejně jako se to vyslovuje. G-r-z-e-g-o-r-c-z-y-k-o-v-á.“

„V Polsku snad vymýšlejí příjmení tak, že na počítačovouklávesnici pustí kočku, ne?“

Vzpomněla si, že Georges Simenon při psaní svého Maigretahledal jména postav v telefonním seznamu. Jméno jako Grzegorczyk by si ten belgický spisovatel nikdy nevybral, to je jasné.

„Výborně, pokračujte, šerife McDo,“ vybídla ho, zatímco on si v duchu umiňoval, že hypotézu o polských kočkách musí ověřit.

„No, když se pustila do druhé košile, zase našla skvrnu odpropisky, ale tentokrát na rukávu. A  když ji zkoumala podrobněji, shora dopadla červená kapka pár centimetrů od té první. Pak další. Za chvíli se na ni spustil červený déšť. Když pohlédla vzhůru, uviděla, jak se po stropě šíří obrovská rudá skvrna v podobě mapy Spojených států. Logicky se vydala upozornit sousedy nahoře. Nikdo jíneotvíral. Zavolala policii. Přijel jsem na místo jako první. Rozstřelil jsem zámek domovních dveří, abych se dostal dovnitř, pak jsem ramenem vyrazil dveře do koupelny. Byly zamčené zev...“

„Hele, nehrajte si tu na Starského! Snažíte se na mě udělat dojem?“

„Ehm, to vůbec ne... já...“

„Fajn, tak říkáte skvrna ve tvaru Spojených států?“

„To jsem řekl jen tak, nemyslím, že by takový detail byl důleži...“

„Díky,“ nenechala ho domluvit Agatha.

Pokyvovala hlavou při pohledu na poznámky, které si právězapsala. Možná by bývalo rychlejší vytrhnout kolegovi stránku z jehozáisníku a vložit ji do toho svého. Stejná značka Moleskine, stejnýformát, jen barva desek se lišila. U šerifa kůže nabarvená načerno, u ní načerveno. Jako její růžové conversky, které čvachtáním v louži krve přetékající z  vany převzaly stejnou barvu, jako to dělá chameleon. Cože to říkal? Čpavek, mouka, led, fyziologický roztok, savo, a dokonce železný kroužek od klíčů. Vyčistí si je, jakmile se vrátí domů.

„Máte už nějaké vodítko?“ otázal se šerif.

Agatha k němu opět zvedla zrak. Jak je směšný v tom svémbaloňáku! Zajímalo by ji, proč je nosí všichni mužští policisti. Onatakový kabát nikdy ráda neměla. Kromě toho, že nepromokavý plášť zakryje všechny křivky těla, mohl by skrývat pušku s  upilovanou hlavní. Nebo, což by bylo ještě horší, bermudy a bílé podkolenky... Freud se domníval, že kdo nosí vousy, se za ně ve skutečnosti chce schovat, něco skrývá. Co by asi říkal o chlapech v baloňáku?

„Bylo by možné vědět, o čem přemýšlíte?“ vytrhl ji šerif z úvah.

„Přemýšlela jsem, jestli máte pod pláštěm bermudy a bílé ponožky.“

Ta slova šerifa vyvedla z míry.

„Nosit baloňák v  létě při čtyřiceti stupních ve stínu jen proto, abyste vypadal jako v  detektivním seriálu, je trochu směšné,“ vysvětlovala.

„A to mi říká policajtka, která jí koblihy! Pokud jde o klišé, jste hvězda. Poslyšte, Crispiesová, nemyslím, že takové rozmíšky mezi policajty prospějí vyšetřování. Pokusme se spolu dobře vycházet, ano?“

„Můžete mi říkat Agatho. Jako...“

„Značka šperků?“

„Chtěla jsem říct jako Agatha Christie, ale budiž.“

Otočila se ke změti tkání ve vaně. Tělo se nedalo identifikovat, zdálo se, že ho prošpikovala sprška kulek nebo rány nožem, aby se co nejvíc podobalo musace nebo nějakému Picassově obrazu (že by vrahem byl Řek? Španěl?). Neviděla takovou spoušť od doby, kdy vyšetřovala případ člověka, který otevřel dopis s bombou. Ten sám poslal svému šéfovi, ale zapomněl na něj nalepit známku, takže mu ho pošta vrátila.

„Sebevražda?“ nadhodila co nejpřirozeněji.

Šerif vytřeštil své dravčí oči.

„Žertujete? Viděla jste ten masakr?“

Zkouší ho snad? Nebo si z něj dělá legraci?

Prohlížela si své nehty natřené napodobeninou laku bordeaux 346 od Chanela, který koupila ve slevě v místní galanterii (neboťv coloradském New Yorku galanterie nikdy nechyběly). Nanapodobeninu vypadal skvěle.

„Připadá vám, že žertuju?“ otázala se.

„Obávám se, že ne...“

Když to říkal, sundal si brýle a otřel si je košilí, načež je znovunasadil.

„Ti, kdo to udělali, chtěli mít jistotu, že z toho nevyvázne,“poznamenal a ukázal na krvavou masu ve vodě. „Tenhle Peter Fosternejspíš někoho pořádné naštval.“

„Pe-ter-fos-ter,“ opakovala Agatha, zatímco si to zapisovala do notesu. „Aspoň to je pořádné jméno.“

„Našel jsem je v jeho papírech.“

„Ať je to, jak chce, i když si myslíte, že - cituji - ‚ti, kdo toudělali, chtěli mít jistotu, že z toho nevyvázne‘, dál si myslím, že nenívyloučené, že si tenhle Peter Foster sám vzal život, a vysvětlím vám proč.“

Nato mu vylíčila těžký případ, na němž před několika letypracovala v New Yorku (tom druhém). Místo činu se podobalo tomuto, muž ve vaně, koupelna zamčená zevnitř, jediný rozdíl byl v tom, že oběť měla jedinou ránu v břiše, čistou a jasnou, způsobenoušpičatým předmětem. Na místě nebyla žádná zbraň, ale krve tam bylo stejně. Po několika týdnech vyšetřování a  usilovného přemýšlení konečně záhadu zamčené místnosti vyřešili: vrahem nebyl nikdo jiný než sama oběť. A ačkoli všechno ukazovalo na vraždu, museli si přiznat, že šlo prostě a jednoduše o sebevraždu, jakkoli to vypadalo neuvěřitelně. Muž si propíchl žaludek ostrým kusem ledu. Ve styku s teplou vodou koupele se zbraň rozpustila a zmizela. V podstatědokonalá sebevražda. I když Agatha nikdy nepochopila, k čemu jedobré sebevraždu maskovat vraždou.

„Velice důmyslné, opravdu,“ připustil McDonald a  obdivně přikývl. „To jste vyřešila úplně sama?“

„Napadlo to parťáka při pohledu na tající led v jeho čtrnáctésklenici whisky. Byl alkoholik a trpěl depresí.“

„C h ápu. “

A  napadlo ho, že tahle Agatha Crispiesová nejspíš s  tou depresí nějak souvisela.

„Hezká historka, ale jak by si v  našem případě mohl rampouchem zasadit tolik ran?“

„Čím víc se na to dívám, tím víc se mi zdá, že Peter Foster sepoklidně koupal, když sem vtrhlo třináct postav z Vraždy v OrientExresu a každá mu zasadila jednu ránu nožem. Teda, doufám, že jste tu detektivku už četl a že jsem vás nepřipravila o překvapení,“dodala s úsměvem, který naznačoval, že by uvítala opak.

„Nejspíš jsem ji četl jako dítě. Jenže pokud jde o Petera Fostera, na to, aby z něj byly takovéhle lasagne, bylo třeba víc než jen třináct bodnutí.“

Že by vrahem byl Ital? poznamenala si Agatha vedle Řekaa Španěla.

„K hypotéze sebevraždy se nekloním proto, že bych někomuchtěla protiřečit, i když i to dělávám ráda, to mi můžete věřit, ale proto, že jste před pár minutami říkal, že když jste přišel, dveře koupelny byly - cituji - ‚zamčené zevnitř‘.“

„Vy si zapisujete úplně všechno? Je děsné vědět, že vás někdo takhle sleduje.“

„Bojím se, aby mi neunikl nějaký detail, tak si píšu všechno, i věci pro vyšetřování nepodstatné (zalistovala zápisníkem o pár stránekdopředu). Telefonní číslo sexy chlápka, co se mnou chodil do páté třídy (a já se mu nikdy neodvážila zavolat), Nietzscheho filozofickou poznámku o  lovu tuňáků, chemické složení mosazi, milostnou báseň Howarda Phillipse Lovecrafta, seznam toho, co mám koupit tenhle týden.“

„No vážně,“ pronesl uznale a snažil se opět vyčistit si skla brýlí,která byla dávno bez poskvrnky.

„Takže dveře zamčené zevnitř,“ vrátila se Agatha k tématurozhovoru.

„Zamčené zevnitř. To je fakt,“ řekl šerif, jako by šlo o rozhodující prvek. „To je pravda, byly zamčené zevnitř,“ opakoval a přitom se zamračil.

A jako pokaždé, když si nedokázal něco vysvětlit a nechtělvypa

dat jako idiot, změnil téma hovoru.

„Mimochodem, co řekl Nietzsche o lovu tuňáků?“

Kde poutavý rozhovor v koupelně pokračuje

ve společnosti třetího účastníka

„Než oběť barbarsky zavraždili, jedla čočku!“ pronesl místo pozdravu koroner, když vešel do koupelny.

Oba policisté na sebe na okamžik pohlédli a bez hnutí sledovali, jak se příchozí se znechuceným výrazem naklonil nad vanu.

„Vy jste úžasný, doktore!“ zvolala Agatha obdivně. „Jak jste todokázal vyvodit z jediného pohledu?“

„Stůl v kuchyni nebyl sklizený,“ vysvětlil policejní lékař,„a v kastrolku tam ještě nějaká čočka zbývá. Ochutnal jsem, a je mocdobrá. Měli byste se tam podívat, než přijdou funebráci a všechnosnědí. Jsou to úplní supi. Scholl.“

Podal jim krásnou ruku lékaře s pěstěnými nehty.

„Doktor Scholl, jako ty zdravotní sandály.“

„Crispiesová,“ představila se Agatha.

Šerif neřekl ani slovo. Jeho jméno Scholl znal. Byli zvyklí spolu pracovat. Ve Woodvillu byl jediný šerif a jediný koroner.

Scholl se na ně pobaveně zahleděl.

„Crispiesová a McDonald, to jste se dobře našli. Zní to jako název nějaké diety na ztloustnutí,“ dodal s  jistou ironií v  hlase. „Ačkoli kdyby se někdo živil jedině tou, nepřežil by dýl než tři měsíce,“zažertoval.

„Já přežívám na čokoládových koblihách už třicet let!“načepýřila se Agatha.

Lékař si ji prohlédl zdola nahoru, na chvilku pohledem utkvěl u  jejích obrovských boků a  ještě většího zadku, který přesahoval i jejich šíři. Málem řekl „To je vidět“, ale jen se usmál. Nadváha,vysoká hladina cholesterolu, nejspíš cukrovka druhého typu, tahle ženská s  příjmením po cereální směsi sama o  sobě představovala přehled interního lékařství. Obezita byla ve Spojených státechhlavní příčinou chorob a úmrtí, kterým by se dalo předcházet, aleněkteří lidé dělají všechno pro to, aby si co nejvíc uškodili.

„Upřímnou soustrast,“ zažertoval.

„No my nejsme příbuzní oběti,“ bránila se Agatha.

„Já to řekl kvůli vám,“ odsekl nesmlouvavě.

Nastalo ticho.

„Mám dojem, že vás znám,“ ozval se lékař po několika vteřinách.

„To se mi nezdá,“ namítla nazlobená Agatha a  probodávala ho pohledem, který by dokázal změnit v  popel i  tu nejkalenější ocel. „Tady jsem prvně v životě a nemyslím, že vy jste kdy byl v NewYorku v Coloradu.“

„On je v Coloradu nějaký New York?“

„On je nějaký New York na východním pobřeží?“ přivlastnil si McDonald vtípek lidí z uvedené vesnice.

„Často mi říkají, že se podobám Rihanně, možná to bude tím,“ nadhodila Agatha.

Dokázala číst v mužské duši jako v otevřené knize, jakov časopise, prostě jako v Cosmopolitanu. I když k ní byl nepříjemný, líbila se

mu. Proto na ni byl ostatně tak nepříjemný, o tom nemohlo býtpochyb. Znala dobře mužskou psychologii. A  navíc muži mají rádi

ženské s velkým zadkem, to je známá věc. Možná snío anorektických ruských manekýnách, ale nakonec se ožení s baculkou a její

nadváhou. A  pokud šlo o  zadek, Agatha ho měla jako Beyoncé

a Jennifer Lopezová dohromady.

„Už vím!“ zvolal doktor. „Podobáte se té dívce v Duchovi! Jste

přesně jako ona, vážně!“

„Jako Demi Mooreová?“ užasla Agatha potěšeně.

Ten patolog není nakonec takový nezdvořák. Nebo si ji jen chce udobřit? K té krásné americké herečce ji někdo přirovnal poprvé. Ale uvážíme-li ty kočičí oči, souměrnou tvář, tělo jako z pohádky...

„Ne, ne Demi Mooreová, ale ta druhá, to médium.“

„Whoopi Goldbergová?“ vyrazila ze sebe zděšeně.

Cítila, že se jí dělá slabo. Vytáhla z  kabely čokoládovou koblihu a nervózně se do ní zakousla.

„Ano, to je ono, Whoopi Goldbergová!“

„Dobře, nechci rušit, ale až si dohrajete na hádání, komu se kdo podobá, máme tady mrtvolu,“ připomněl se McDonald s vážným výrazem.

„Ano, mluvme radši o tomhle chudákovi,“ prohlásila Agatha, teď opravdu uraženě.

Lékař se otočil k hromadě šarlatového masa před sebou a opět se znechuceně ušklíbl.

„Vražda nepopsatelně krutá,“ začal odříkávat, „jako by vrah věděl, že nechce zničit jen tělo tohohle člověka, ale i  ducha, to, co v něm je...“

„To je od koho?“ zajímala se Agatha, zaujalo ji, že tenhle citátnezná.

„Už nevím. Nejspíš jsem to četl v nějaké detektivce.

3

Čtu jen ty.“

„Myslíte tedy, že jde o vraždu?“

„A co jiného by to mělo být?“ otázal se doktor a obrátil sek tlusté policistce. „Nemyslíte si snad, že umřel z přirozených příčin?“

Šerif vyprskl.

„Něco horšího. Ona myslí, že je to sebevražda...“

Patolog se zatvářil užasle a poškrábal se na bradě.

„Sebevražda? Nepravděpodobné. Ledaže tak bombový sebevražedný atentát... Dneska je to v módě.“

Agatha vytřeštila oči. Po několik vteřin se viděla, jak je pověřená vyšetřováním federálního, nebo i dokonce mezinárodníhovýznamu. Ona sama proti teroristům. Zajišťovala by bezpečnost státu, zachraňovala by lidi jako Bruce Willis. Prezident Spojených států by jí na hruď přišpendlil metál. Pomyslela si, že si nesmízapomenout vzít svou nejlepší podprsenku. A pěknou halenku.

„Jenže co by ve Woodvillu dělal nějaký džihádista?“ otázal sešerif. „A k čemu by mu bylo provést atentát ve vlastní vaně?“

Agatin sen se rázem rozplynul, jako když praskne mýdlovábublina. Může zapomenout na pěknou podprsenku a  blůzičku. Stejně jsou ve špinavém prádle.

„Je to vražda,“ prohlásil koroner, aby učinil přítrž všempotřeštěným hypotézám. „Naposledy jsem takovouhle řezničinu viděl, když jsem pracoval ve Washingtonu. Chlápek ve vzteku zabilmanželku a pak ji rozřezal na kousky tím, co měl po ruce, což byl nůž na máslo.“

„Nůž na máslo?“ podivil se policista v baloňáku.

3

Doktor Scholl si to možná nepamatuje, ale jistě chtěl mluvit o Třiceti tisících koňských sil od AntoinaVarenna. Poznámka autora.


„Chytlo ho to u snídaně. Řeznický nůž nebo nůž na masokupodivu nadělají míň škody. Je to čistší, ohraničenější. Ale s nožem na máslo dá práci proříznout i  kůži. O  kostech radši ani nemluvím! Prostě cupanina. Něco takovéhohle! Jako bacon.“

„Ten malíř?“ zeptala se Agatha.

„Ne, slanina.“

„Napadlo mě to proto, že postavy, jak je maluje Francis Bacon, jsou děsivé beztvaré masy,“ vysvětlovala policistka.

„Studovala jste snad výtvarné umění, poručíku Crispiesová?“

„Ne, to ne.“

„Takže se radši pusťme do práce.“

Lékař si vyhrnul rukávy od košile.

Pohybem naznačil policistům, aby trochu ustoupili. Kufřík sipostavil na podlahu zaplavenou vodou a krví a vytáhl z něj stetoskop.

„Myslíte, že to ještě k něčemu bude?“ otázala se Agatha.

„Při ohledání nikdy nevynechávám žádný krok. Bojím se, aby mi neunikl nějaký detail, takže projdu všemi etapami, i těmiočividnými.“

„Jako dva neurotici byste si mohli rozumět,“ prohlásil McDonald a  po šestačtyřicáté v  posledních deseti minutách si přeleštil skla brýlí.

Patolog si natáhl rukavice a k několika místům té hromady masa přiložil stetoskop. Pak prozkoumal několik cárů v prstech, abyzjistil, kde se nacházela hlava a  různé jiné části těla, hřbetem ruky smetl pár drobků z čokoládové koblihy, učinil několik měření,naříklad teploty takovým zvláštním teploměrem, a pak se obrátil k policistům.

„Je mrtvý,“ pronesl s odpovídajícím výrazem.

40

Jak odhalit rasisty pouhým iPhonem

Když se vyptáváte lidí kolem sebe, většina z nich nejsou rasisti. Je toší

lené, žádní rasisti neexistují, a přitom jsme si zvolili xenofobníhoprezi

denta (jelikož hlava vlády se volí nepřímým všeobecným hlasováním,

většina voličů, tudíž i Američanů, je všeobecně nepřímo xenofobní...),

v  roce 1997 ministerstvo zemědělství odmítalo desetitisícům černých

zemědělců půjčky, které poskytovalo bílým farmářům, a  98  procent

černošek ve filmu hraje vulgární osoby oproti pouhým 17  procentům

u bílých hereček. Rasisti jsou všude. V politice, v zemědělství, ve filmu,

na rohu vaší ulice. Možná k nim nevědomky patříte i vy.

Abych vám to vysvětlila. Dva američtí ekonomové se tímtotéma

tem zabývali a vyptávali se lidí kolem sebe: odpověděli byste nainze

rát prodejci na internetu bez ohledu na barvu jeho pleti? Lidéjedno

myslně odpovídali: Ovšem, ano, to by tak ještě chybělo, aby ne! Jenže

ve skutečnosti bylo všechno trochu jinak. Skutečnost se liší od slov.

Aby si to ověřili, rok podávali inzeráty na několika webovýchstrán

kách zdarma. Předmětem prodeje bylo vždy totéž: iPhone. Až na

drobný rozdíl. Ruka, která mobil držela, byla na některých inzerátech bílá, na jiných černá. Výsledky byly nesporné. Černý prodávajícízískával o 10 procent odpovědí a o 20 procent nabídek méně než ten bílý. Navíc potenciální kupci, kteří kontaktovali černého prodávajícího, vystupovali podezřívavěji. O  20  procent méně jich uvedlo jméno a více než polovině dělala starost platba na větší vzdálenost. Jinými slovy, i když si to nepřiznávali, čistě kvůli předsudku, se domnívali, že ten černoch jim jednou zabuší na dveře a bude je chtít vykrást, ženabízený telefon je kradený nebo že jim ho nikdy nepošle. Že si nechá peníze a půjde si koupit nejnovější CD Willa Smithe.

Co z takové studie plyne?

1. Pokud chcete prodat iPhone a jste černí, uděláte líp, když ho na inzerát nevyfotíte se svou rukou nebo si k  tomu účelu půjčíte ruku svého nejlepšího bílého kamaráda...

2. Nikdy byste se neměli přistěhovat do New Yorku v Coloradu. Je jedno, zda jste černí, nebo zda chcete prodat mobilní telefon, nikdo vás tady nechce.

3. Měli byste aktualizovat své hudební vzdělání. Poslední album Willa Smithe vyšlo v roce 2005!

Kde se čtenář, v tomto oboru nováček, dozví,

jak se vyšetřuje vražda

„Tak čím začnete? Domovní prohlídkou? Dotazováním po sousedech?“

Muž v baloňáku se opíral o umyvadlo a hleděl na Agathus podezíravým úsměvem.

„V první řadě to oslavím. Otevřu láhev dobrého šampaňského.“

„Oslavíte co?“

„No přece vraždu!“

„Člověk by řekl, že vás potěšila.“

„Čekám na to pět let! Nežádala jsem vraždu tohoto století, čistě jen obyčejnou bezvýznamnou mrtvolu. Pět let! Už jsem nedoufala. Dokonce jsem pomýšlela na to dát inzerát do místních novin nebo vyvěšovat cedulky na sloupy elektrického vedení, dávat reklamu do krabic od pizzy nebo na krabice mléka.“

Ve vzduchu narýsovala ceduli a deklamovala:

ZOUFALÁ POLICISTKA

HLEDÁ (PĚKNOU) VRAŽDU

Hlaste se v čtenářském klubu na komisařství,

poslední dveře v chodbě vedle kopírky

„Vražda v  tomhle kraji je jako Halleyova kometa, uvidíte ji jen jednou za život. A to ještě s jistou dávkou štěstí.“

Muž na ni hleděl ohromeně, pak si otřel skla brýlí. Agathaodevzdaně pokrčila rameny.

„Navíc jsem si říkala, jak mám přežít další léto bez Facebooku...“

Léto právě začínalo a  ona si nebude muset lámat hlavu, jak ho strávit. Léto měla ráda. To roční období jí připadalo velmirománové. Vedlo k mistrovským dílům: Dobrý den, smutku FrançoiseSaganové, Jako zabít ptáčka Harper Leeové. Snu noci svatojánskéWilliama Shakespeara. A ovšem k Letní plavbě od Trumana Capoteho.

„Letní plavba bez Facebooku...“ řekla a svému intelektuálskému vtípku se usmála.

Šerif na to nic. Věděl vůbec, nač naráží?

„Co to je?“ zeptal se jako ignorant.

„Co? Facebook, nebo Truman Capote?“

Na to pokrčil rameny on.

Agatha by dovedla pochopit, že nezná autora románů jakoChladnokrevně nebo Snídaně u Tiffanyho, nicméně mu nemohlaodpustit, že nezná Facebook. Tahle díra je trochu jako Stroj času od H. G. Wellse. V dnešní době musí každý slušný policajt ovládatsociální sítě. Jsou skvělým zdrojem informací o delikventech.Delikventi totiž mívají účet na Facebooku jako všichni ostatní obyčejní smrtelníci. Lidi demonstrují v ulicích proti policejním databázím, které prý porušují osobní svobodu a soukromí, ale pak samizveřejňují každičkou prkotinu svého bezvýznamného života na sociálních sítích. Někteří uličníci dokonce pózovali se zbraněmi a kořistí ze své poslední vloupačky. Už není třeba hledat důkazy, lidi seobviňují sami pomocí fotografií nebo videí. Za každým neznámým, který by chtěl být váš přítel, se může skrývat policista. No vážně, Facebook je lepší než obyčejná vnitrácká databáze. Ví se, co lidi jedí (jakkoli to může vypadat nepochopitelně, mnozí si svá jídla fotografují), kam a s kým jezdí na prázdniny, a hlavně kdy se vrátí (což oceňují jak policisti, kteří trpělivě čekají na šestou ráno, aby k nim mohli vrazit a sebrat je, když vědí, že tam už jsou, tak bytaři, kteří můžou po libosti využít jejich nepřítomnosti).

„Zkrátka provedli jsme první ohledání mrtvého v  přítomnosti policejního lékaře,“ pokračovala. „Teď musím prohlédnout místo činu, sebrat důkazy, pokud tu nějaké jsou a  pokud je najdu, vyslechnout případné svědky, rodinné příslušníky nebo známé zesnulého, vyhledám informace o oběti atd.“

„To vás čeká pořádná porce, pokud to tak smím říct.“

„Započněmež bezodkladně pátrat právě teď,“ zacitovala Alberta de Morcerfa z Hraběte Monte Christa.

Milovala citace z velkých klasiků, tím jako by uváděla literaturu do skutečného života. Nebo svůj ubohý život uváděla do mnohem kouzelnějšího světa literatury.

Vyšla z  koupelny s  odhodláním najít důležitou stopu a  ukázat McDonaldovi, že je stejně dobrá (ne-li lepší) jako muž. Navíc bílý.

Byt byl uklizený, příliš pěkně uklizený na obydlí staréhomládence. Bylo omšelé, ale čisté. Avšak Agatha se vyznala ve svobodných mužích, znala jich spoustu, za tímhle byla ženská. Přesněji řečeno žena s rukojetí vysavače v jedné ruce a sprejem proti prachu vedruhé. Najděte uklízečku, a  najdete tu ženu. A  co v  tomhle případu může být pravdivější? Jestli tu ženu najde, možná najde i vraha.Někdy se v případech vražd nemusí hledat moc daleko.

V románech Agathy Christie nebo v amerických televizníchseri



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist