načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Letní smrt - Mons Kallentoft

Letní smrt

Elektronická kniha: Letní smrt
Autor: Mons Kallentoft

- Mons Kallentoft: Letní smrt. - Kdo je další na řadě? Bude to vaše dcera? - Je nejteplejší léto, jaké kdo pamatuje. Město Linköping sužují nové a nové vlny horka, kolem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6% 88%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 428
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Sommardöden
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Luisa Robovská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2011
ISBN: 978-80-729-4583-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Městečko Linköping čelí nevýslovnému vedru a množícím se požárům, do dusné atmosféry zasáhne jako blesk nalezení jedné zraněné a dvou zavražděných mladičkých dívek. Inspektorka, sama matka čtrnáctileté dcery, se s celým týmem pouští do náročného, vyčerpávajícího vyšetřování s šokujícím koncem. Ději plnému napětí, hrůzy i empatie vládne čtyřiatřicetiletá Malin Forsová, skvělá policistka a citlivá žena, v níž se sváří sebevědomí s pochybnostmi. Švédský detektivní román, v němž inspektorka Forsová vyšetřuje nelehký případ napadení a vražd dospívajících dívek.

Popis nakladatele

Mons Kallentoft: Letní smrt.

Kdo je další na řadě? Bude to vaše dcera?

Je nejteplejší léto, jaké kdo pamatuje. Město Linköping sužují nové a nové vlny horka, kolem zuří lesní požáry. V parku je nalezena mladá dívka. Na nahém těle má stopy krve, ale není vůbec zřejmé, co se vlastně stalo. A na pláži u jezera dojde k dalšímu hrůzostrašnému nálezu. Inspektorce Malin Forsové začíná být jasné, že vedro je tím posledním, co by ji mělo znepokojovat — zvlášť když její dceři je tolik, kolik bylo prvním dvěma obětem…

Mons Kallentoft je považován za jednoho z nejnadanějších vypravěčů mladé generace. Ale teprve když stvořil postavu kriminální inspektorky Malin Forsové, dosáhl skutečného komerčního úspěchu. Malin je pro čtenáře návyková. U švédské policie ještě nikdy nepracovala tak talentovaná žena. Nikdo s takovou intuicí. A ještě nikdy u ní nepracoval nikdo, koho by natolik poháněly vlastní komplexy. Malin je rozvedená, má ráda svoji dceru, ale také tequilu… Forsová má mnoho společného s nejlepšími postavami skandinávských detektivek — paradoxně také to, že je naprosto jedinečná…

Mons Kallentoft již napsal pět dílů této čím dál slavnější detektivní série a plánuje další.

 

Mons Kallentoft (nar. 1968) pracoval v reklamě a novinách, debutoval románem Pesetas . Za tuto knihu získal prestižní Katapultpriset za nejlepší švédský debut roku 2000. Poté napsal další dvě oceňované beletristické práce. Jeho čtvrtou knihou byl detektivní román Zimní oběť  (2007, česky Host 2011) s hlavní hrdinkou kriminální inspektorkou Malin Forsovou. V této sérii ve Švédsku dále vyšly knihy Letní smrt  (2008, česky Host 2011),  Podzimní vražda  (2009, česky Host 2012),  Jarní mrtví  (2010) a  Páté roční období  (2011). Příběhy s inspektorkou Forsovou překročily jen ve Švédsku hranici tří set tisíc prodaných výtisků a dosud vyšly v devatenácti zemích.

Zařazeno v kategoriích
Mons Kallentoft - další tituly autora:
Letní smrt Letní smrt
Zimní oběť Zimní oběť
 (e-book)
Vodní andělé Vodní andělé
Zack Zack
Bambi Bambi
 (e-book)
Bambi Bambi
 
K elektronické knize "Letní smrt" doporučujeme také:
 (e-book)
Lovci hlav Lovci hlav
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

detektivní román host

mons kallentoft

prolog

1. 2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29.

30.

31.


Brno 2013


mons kallentoft letní smrt



letní smrt

mons kallentoft

detektivní román host


IsBn 978-80-7294-861-1 (formát PDf) IsBn 978-80-7294-862-8 (formát ePuB) IsBn 978-80-7294-863-5 (formát PDf Pro čtečky) IsBn 978-80-7294-864-2 (formát moBIPocket) Mons Kallentoft

Sommardöden Copyright © Mons Kallentoft, 2008

First published by Natur & Kultur, Sweden

Published by arrangement with Nordin Agency, Sweden Cover design © Niklas Lindblad/mgd.nu Cover photo © Eva Lindblad/1001bild.se

Translation © Luisa Robovská, 2011

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011, 2013

(elektronické vydání)


Román Letní smrt je čistě fiktivní.

Jakákoliv podoba se skutečnými osobami

či událostmi je pouze náhodná.


Mé mamince. A také Karolině, Karle a Nickovi.


/ 9 /

prolog

ÖstergÖtlanD, neDěle 25. července

[V poslední místnosti]

Nezabiju tě, ty můj letní andílku.

Jen se postarám o tvé znovuzrození.

Budeš opět nevinná. Špína minulosti se vytratí, čas oklame sám

sebe a zavládne dobro.

Anebo tě opravdu zabiju. Už se stalo, to aby se mohla vrátit

láska.

Smrt nebyla mým úmyslem, ale bez ní nebylo znovuzrození

možné, nečistota byla stále tu, tvrdošíjně se držela hmoty a všech

no to potupné ve mně i v tobě se chvělo jako horká černá larva.

Zakuklené zlo. Čas rozedraný na cáry.

Snažila jsem se, zkoušela všemožné způsoby, ale ten pravý

jsem nenašla.

Drhla jsem, myla, čistila.

Vy moji letní andílci. Spatřili jste bělostná chapadla, řezavé

pavoučí hnáty i králičí drápy.

Sledovala jsem vás a dostihla.

Jsem u cíle.

Sedí na pohovce.

Z rozpáraného břicha se na podlahu plazí syčící černí hadi.

Vidíš ho?

Teď už nám nemůže ublížit, tak řekni, že se chceš vrátit, že už

se ničeho nebojíš. Už nikdy neuslyšíš ta vrzající dubová prkna, vý

pary alkoholu už nikdy nenaplní vzduch žhavý strachem.

Letos v létě hoří svět.


/ 10 /

Stromy jako černé chřadnoucí sochy, pomníky našich neúspě

chů, neschopnosti milovat a nepochopení, že já jsem ty a ty jsi já.

Jsme si podobní, oheň a já. Ničíme a dáváme tak prostor no

vému životu.

Kdosi chytil klubko zmijí, vhodil je do otevřeného barelu, polil

benzínem a zapálil.

Ty němé tváře se teď svíjí v plamenech, v pošetilé snaze unik

nout bolesti.

Přestaň se plazit, holčičko.

Když jsme před pár hodinami projížděly kolem doutnajícího

lesa, ozývaly se autem tvé rány, byla jsi připravená přijít, vrátit se

zpět, čistá a prostá cizích hříchů.

Myslela si, že o mně něco ví.

Jak ješitné.

Ale neboj se, ty tam.

Tak to zkrátka je: člověk nemůže žít ve strachu, bez důvěry.

Ten, jenž jiného připraví o schopnost důvěřovat, musí být potres

tán smrtí.

Důvěra je příbuzná lásky, a tudíž i smrti a bílých pavoučích

hnátů. Potřebovaly jsme tě, navzdory tvým činům. I  přesto. Byl

jsi pánem našeho světa. Pro nás nebylo úniku, ačkoliv jsme si nic

jiného nepřály. Někdy jsme k tobě dokonce přicházely samy, co

nám také jiného zbývalo. Ty nucené návštěvy temnoty mě proná

sledovaly celý život. Teď už vím, že nemám na vybranou, nemám

jinou možnost než ubližovat sama sobě.

Tvé znovuzrození mě však zbaví toho prokletí.

Takže už brzy bude po všem.

Zavládne jas a čistota.

Bělost a světlo.

Ucítíš v sobě stejné nic jako kdysi my.

Chvěješ se a svíjíš na podlaze.

Neměj strach.

Vždyť se jen znovuzrodí láska. Nevinnost.

Pak opět pojedeme věčným létem na kolech podél břehu kaná

lu, bok po boku, tak jako kdysi.




část 1.

znovuzrozená

láska



/ 15 /

1.

čtvrtek 15. července

Co to duní? Hřmí?

Co se dere ven?

To přichází déšť. Bouře. Konečně trocha vody na zemi.

Tomu však Malin Forsová nevěří. Horko tohoto léta nezná slito

vání, usmyslelo si zničit vše živé, déšť na sebe nechává marně čekat.

Přes šum hovoru několika zbývajících hostů v baru Malin sly

ší hřmění klimatizace. Zní jako bouře, odfrkuje, protestuje proti

dlouhé, vysilující práci, proti přesčasům, které letos v létě nebe

rou konce. Jako by byl přístroj na pokraji zhroucení, praská mu

v kostech a křičí: „Tak dost, to stačí. Budete to horko muset nějak

vydržet a  žár uhasit pivem. Ani po stroji nemůžete chtít nadlid

ský výkon.“

Je čas jít domů?

Malin sedí sama u barového pultu. Středa se přehoupla ve čtvr

tek, hodiny ukazují půl druhé a pár minut. Bar Pull & Bear má

otevřeno celé léto, těch pár desítek hostů sedících kolem stolů

uniklo před mučivým žárem zahrádek a nalezlo útočiště v tomto

chladném nebeském království.

Na policích vyrovnané řady lahví, za nimi zrcadla.

Tequila. Pravá, zrající v sudu. Mám si objednat dvojitou? Nebo

snad trojitou?

Orosený půllitr čerstvě načepovaného piva. Namísto kouře tu

čpí pach potu a alkoholu zažraného do dřevěných stolů.

Ze zdí na ni z bezpočtu úhlů hledí vlastní obličej, nekonečný

odraz, jenž si mezi sebou vyměňují dvě zrcadla, jedno před ní,

druhé za ní, nad zelenou koženou pohovkou.


/ 16 /

Tisíce tváří, a přece jedna a tatáž. Lehce opálená pleť, výraz

né lícní kosti, blond vlasy na mikádo kratší než obvykle, to kvůli

tomu horku.

Malin sešla do baru, když se dodívala na francouzské drama

o rozvrácené rodině, ve které nakonec dcera všechny pozabíjela.

„Psychologický realismus,“ uvedl film televizní hlasatel a asi měl

pravdu, ačkoliv lidské činy bývají ve skutečnosti jen málokdy tak

jasné a srozumitelné jako ve filmu.

Byt jí náhle připadal prázdný, spát se jí ještě nechtělo, cítila,

jak po stěnách stéká samota téměř jako pot po zádech. Vybledlé

tapety obývacího pokoje, v kuchyni hodiny z Ikey, kterým jed

noho květnového dne upadla vteřinová ručička, tupé nože, jež

by potřebovaly nabrousit, takhle se s nimi člověk ani neřízne do

prstu. V knihovně všechny Toviny knížky, poslední úlovky z knih

kupectví vyrovnané na třetí poličce. Náročná literatura pro každé

ho čtenáře, tím spíš pro čtrnáctiletou dívku.

Muž bez vlastností. Buddenbrookovi. Pán přílivu.

Haló, Tove! Co třeba takhle Marian Keyesová?

Literatura.

Existuje spousta mnohem horších zájmů, kterým by čtrnácti

letá dívka mohla holdovat.

Malin si lokne piva.

Už necítí únavu.

Zato však samotu. Nebo snad něco jiného?

Na policejní stanici zavládl v létě klid, nedostatek práce, jež

by ji dostatečně unavila či pohltila. Celý den si přála, aby se už

konečně něco stalo.

Neděje se však nic.

Nikde žádná mrtvola. Žádný pohřešovaný. Dokonce ani letní

znásilnění ne. Vůbec nic, co by stálo za pozornost, kromě horka

a lesních požárů řádících kolem obce Tjällmo a vzdorujících všem

pokusům o uhašení. Oheň den co den polyká hektar za hektarem

lesního porostu.

Malin myslí na hasiče, s jakým nasazením dělají svou práci.

A  na všechny ty dobrovolníky. Na místě je sice i  pár policejních


/ 17 /

aut, která řídí dopravu, ale to není práce pro ni a jejího kolegu

Zekeho Martinssona. Když vítr zavane směrem od lesa, je cítit zá

pach kouře. Město Linköping obklopuje dnem i nocí pekelný žár

a sužuje ho horký jižní vítr, jenž se nad touto částí Švédska usadil

společně s tlakovou výší.

Nejteplejší léto, jaké lidé pamatují.

Malin polkne další doušek piva. Hořkost a chlad zmírňují žár

v těle.

Město venku za okny je celé upocené, zažloutlé jako stará

foto grafie, tu a tam s bledě zelenými a šedými odstíny. Vylidně

né město, v  němž zůstali jen ti, kteří nemají dovolenou, peníze

či jiné útočiště. Většina studentů z místní univerzity odjela na

léto k  rodičům. Ulice jsou liduprázdné, Linköping jako měs

to duchů. Obchody zůstávají otevřené jen proto, že už mají na

léto nasmlouvané brigádníky. Jen jedno místo si na pokles tržeb

rozhodně nemůže stěžovat: před stánkem s domácí zmrzlinou

U Bosseho v ulici Hospitalsgatan stojí fronta, jak je den dlouhý.

Kde se tam všichni ti lidé berou, když na ulicích jinak není ani

živáčka?

Horko je takové, že znemožňuje pohyb.

Osmatřicet, devětatřicet, čtyřicet stupňů. Předevčírem byl na

meteorologické stanici v Malmslättu naměřen místní rekord: čty

řicet tři celých dva stupně.

Rekordní teplota!

Starý rekord pokořen.

Takové léto tu ještě nebylo.

Bodrý tón titulků deníku Östgöta Correspondenten sršících ener

gií, se kterým horkem zasažené město neudrží krok.

Protestující svaly, tekoucí pot, kalné myšlenky, lidé hledající

stín, chládek, město jako v dřímotách, stejně jako jeho obyvatelé.

Ve vzduchu prašný zápach kouře, ne z lesních požárů, nýbrž z trá

vy, již pomalu spaluje slunce, aniž by hořela.

Od letního slunovratu ani kapka deště. Zemědělci mluví o kata

strofě a Corren dnes otiskl rozhovor hvězdného reportéra Daniela

Högfeldta s  profesorem z  Univerzitní nemocnice, podle nějž by


/ 18 /

člověk vykonávající těžkou manuální práci měl v takovém horku

vypít minimálně patnáct až dvacet litrů tekutin za den.

Těžká manuální práce?

Existuje vůbec ještě v Linköpingu něco takového?

Město vysokoškoláků. Inženýrů, počítačových géniů, lékařů.

Alespoň Malin to tak občas připadá. Ale ti jsou teď pryč.

Po třetím pivu se Malin uvolní, přestože by teď spíš potřebo

vala přísun energie.

Hosté se jeden po druhém vytrácejí. Malin cítí rozpínající se

samotu.

Vzpomene si na Tove, která před osmi dny stála v předsíni s kuf

rem plným oblečení a knížek, mezi nimi i pár nových, které si prá

vě nakoupila. Za ní na chodbě Janne, dole na ulici jeho kamarád

Pecka ve svém volvu, připraven odvézt je na letiště Skavsta.

Malin lhala, když se jí Janne pár dní před odjezdem zeptal, jest

li by je nemohla odvézt. Vymluvila se, že musí být v práci. Chtěla

si od Janneho zachovat odstup, dát mu najevo svou nelibost, že

Tove bere až na Bali, na druhou stranu zeměkoule.

Bali.

Janne vyhrál zájezd v loterii pro zaměstnance města. Hlavní

cena pro hrdinu hasičského sboru.

Pro Tove a Janneho sen o létě. Jen otec s dcerou. Jejich první

opravdová společná dovolená, Tovina první cesta mimo Evropu.

Malin se bála, že Tove třeba nebude chtít jet, že tu nebude chtít

nechat Markuse, svého kluka. Také se obávala, aby Markusovi ro

diče, Biggan a Hasse, neměli jiné plány, které by se týkaly i Tove.

Ale Tove měla radost.

„Markus to beze mě zvládne.“

„Ale jak to bez tebe vydržím já?“

„Ty, mami? Vždyť to bude super, budeš moct naplno pracovat

bez výčitek svědomí, že se mi málo věnuješ.“

Malin jí chtěla odporovat. Ale všechna slova, jež jí přišla na

jazyk, jí připadala chabá, ba co hůř, lživá. Kolikrát si Tove musela

sama vařit večeři a jít si lehnout, protože nějaká policejní záleži

tost vyžadovala Malininu plnou pozornost?


/ 19 /

Loučení v předsíni. Těla v objetí.

Pak Janneho pevná ruka na držadle kufru.

„Dávejte na sebe pozor.“

„Ty taky, mami.“

„To víš, že budu.“

„Ahoj.“

Trojhlasné slovo.

Pochyby.

A pak ta samá písnička. Janne řekl něco hloupého, co se Malin

dotklo. Když se za nimi zavřely dveře, opět se jí vrátily pocity z roz

vodu před dvanácti lety: němota, zloba, pocit, že slova nestačí, že

všechno vyřčené je špatně.

Nemohli být spolu. Ani bez sebe. Ta jediná zatracená láska.

Nemožná láska.

Malin si nechtěla připustit, jak moc se jí ta jejich dovolená

dotkla. Připadala si jako malá holka opuštěná těmi, jež by ji měli

milovat nejvíc ze všech.

„Vyzvednu vás na letišti, až se vrátíte. A zavoláme si,“ řekla še

divým zamčeným dveřím.

Zůstala stát v předsíni. Byli pryč pět vteřin a ona už teď cítila

nekonečný stesk. Myšlenka na tu obrovskou vzdálenost byla tak

nesnesitelná, že se sebrala a zamířila do baru dole v domě.

Opila jsem se, stejně jako se opíjím teď, pomyslí si Malin.

Také dvojitou tequilou.

A stejně jako před týdnem vytáhla z kapsy telefon.

Jasný hlas Daniela Högfeldta.

„Ty sedíš v Pullu?“

„Tak přijdeš, nebo ne?“

„Klid, Forsová, za chvíli jsem tam.“

Těla tisknoucí se k sobě, hladká, potem kluzká hruď Daniela Hög

feldta pod jejíma rukama, pod konečky prstů. Značkuju si tě, na

padne Malin. Značkuju si tě otisky svých prstů. Proč zavíráš oči?

Dívej se na mě, dívej se na mě. Plníš mě a já tě drásám, tak otevři

oči, ty zelené oči chladné jako Atlantik.


/ 20 /

Jejich rozhovor v baru před pouhými deseti minutami.

„Máš žízeň?“

„Ne. A ty?“

„Ne.“

„Tak na co čekáme?“

Svlékli se už v předsíni. V  kuchyňském okně obrys kostelní

věže jako černý zkamenělý přízrak.

Zvuky.

Kostelní zvon oznamoval druhou hodinu, když mu Malin po

máhala svléknout bílé seprané tričko. Drsná čistota bavlny, jeho

horká kůže na jejích prsou, slova: „Pomalu, Malin, pomalu.“ Celé

její tělo však mělo naspěch toužebnou bolestí a Malin zašeptala:

„Danieli, nikdy jsem to nepotřebovala tak rychle jako teď,“ a po

myslela si: snad si nemyslíš, že to chci pomalu? Na to mám sebe

a jiné. Ty, Danieli, jsi pro mě jen tělo a nezkoušej na mě ty svoje

triky, na to ti neskočím. Dostrkal ji do kuchyně. Tikot zmrzače

ných hodin z Ikey, za nimi šedočerný kostel, větve stromu para

ly zované horkem.

„To je ono,“ zašeptal a ona jen mlčky roztáhla nohy a pustila ho

dovnitř, byl tvrdý a hrubý a horký a Malin se položila zády na stůl,

rozmáchla se rukama a  shodila na podlahu poloprázdný hrnek

kávy z rána, jenž se roztříštil na kusy.

Odstrčila ho.

Beze slova vykročila do ložnice.

On za ní.

Stála u okna a vyhlížela na dvůr, na ulici za ním, na nejistá

světla v oknech domu.

„Lehni si,“ poručila.

Daniel poslechl.

Jeho nahé tělo na posteli, úd směřující šikmo vzhůru k pupku.

Na zdi vedle okna bezpečnostní skříň se služební zbraní. Daniel

zavřel oči, vztáhl ruce k borovému čelu postele a ona chvíli vyčká

vala, nechala tu mučivou touhu přejít až v  bolest, než vykročila

k němu, než ho opět pustila dovnitř.


/ 21 /

Zase se mi zdá o plazících se hadech. Dívka v Tovině věku kráčí

mezi zelenočernými stromy, v nočním parku nebo lese u vzdálené

ho temného jezera či snad u třpytivě modré vody páchnoucí chló

rem. Tuším, že se vznáší nad zažloutlou trávou, a daleko, v dáli

vidím syčící kapky ze zavlažovače dopadat na čerstvě ostříhaný

živý plot ze šeříků.

Zdá se mi to, Tove.

Zdá se mi to a já dostanu strach, ztuhnu, kdosi, cosi se plíží

ze svého úkrytu ve tmě, pospíchá k ní, povalí ji na zem a kořeny

okolních stromů se jí sevřou kolem těla, pronikají hluboko do ní

jako živí horoucí hadi, jejich plazící se těla plná hladových odvě

kých proudů lávy.

Křičí.

Její křik je však neslyšný.

Hadi ji pronásledují na otevřené pole, kdysi úrodné, nyní však

skučící bolestí ze spálené popraskané kůže. Rozdrásaná země,

v hlubokých trhlinách bublající páchnoucí horká tma plná síry,

jež horoucím hlasem šeptá: Očarujeme tě, holčičko, jen pojď, oča

rujeme tě.

Křičím.

Můj křik však není slyšet.

Byl to přece jen sen, anebo ne? Řekni, že to byl jen sen, Tove.

Natáhnu ruku vedle sebe, postel je však prázdná.

Janne, nejsi tu, tvé vřelé teplo.

Chci, abyste už byli doma.

Ty jsi mě taky opustil, Danieli. Vzal sis své chladné teplo a ne

chal mě tu samotnou se snem, se sebou samou, v téhle ponuré

ložnici.

Myslím, že to byl zlý sen, ale co když byl dobrý?


/ 22 /

2.

Tove a  Janne snídající vajíčka se slaninou na prostorném balkó

nu s výhledem na pláž Kuta. Dokonce i vzpomínky na teroristické

útoky jsou ty tam.

Jsou opálení a odpočatí, šťastné úsměvy odhalují zářivě bílé

zuby. Janne si byl už po ránu zaplavat v hotelovém vyhřívaném

bazénu. Když vylezl z  vody, krásná Indonézanka mu svalnatou

postavu zahalila čistým, nažehleným ručníkem.

Tove září jako sluníčko.

Usměje se ještě víc a zeptá se:

„Otče, co budeme dnes dělat? Jíst rýži s medem a ořechy v budd

histickém chrámu z bělostného mramoru jako na těch obrázcích

z katalogu?“

Malin si narovná sluneční brýle značky Ray Ban a představa

Janneho a Tove zmizí. Cestou kolem stánku s rychlým asijským

občerstvením v ulici S:t Larsgatan před náměstím Trädgårdstorget

pevněji sevře řidítka a napadne ji, že když necháme myšlenkám

volný průběh, mohou nás zavést kamkoliv, vykouzlit libovolné

výjevy s libovolnými lidmi, udělat karikatury i z těch, které známe

nejlépe a milujeme ze všech nejvíc.

Pud sebezáchovy. Nechme vědomí, ať stesk, starost a závist

promění v parodii.

Ještě není ani čtvrt na osm a Janne s Tove jsou s největší pravdě

podobností zrovna na pláži.

A Janne stejně nemá med rád.

Malin se opře do pedálů, ucítí sotva znatelný pach kouře, město

za skly brýlí vypadá poněkud zažloutlé.


/ 23 /

Tělo se pomalu probouzí.

I když jen neochotně. Dnes je snad ještě větší horko než včera.

Malin se raději ani nepodívala na teploměr na kuchyňském

okně. Asfalt pod koly je olejovitý, zdá se, jako by země každou chví

li měla puknout a vyvrhnout ze svého nitra stovky žhavých červů.

Léto na kole.

V Linköpingu je to všude blízko. V létě tu jezdí na kole každý,

kdo může, pokud mu v tom nebrání horko. Malin sice dává před

nost autu, ale ty věčné řeči o životním prostředí v novinách a v te

levizi ji přece jen trochu ovlivnily. Myslete na budoucí generaci.

Také má právo na živou planetu.

Takhle brzy je Malin venku sama. Ve výloze obchodního domu

H&m na rohu náměstí plakáty lákající kolemjdoucí na slevy, ohni

vě rudá písmena nad portrétem známé modelky, na jejíž jméno si

Malin ne a ne vzpomenout.

sleva.

Letos jsou slevy na teplo. Toho je přebytek.

Před McDonaldem na rohu ulice Drottninggatan Malin zasta

ví na červenou, uhladí si béžovou sukni, rukou přejede po bílé

bavlněné košili.

Letní oblečení. Ženštější. V tomhle horku je sukně prostě pří

jemnější než kalhoty.

Pod tenkým bavlněným sakem ukrytá pistole.

Malin si vzpomene, jak byli naposledy se Zekem na střelnici,

se zápalem stříleli kulku za kulkou do středu papírového terče.

McDonald’s leží v přízemí domu z padesátých let s šedivou

fasádou a bílým zábradlím balkónů. Na druhé straně ulice hnědý

dům z počátku dvacátého století. Tady má ordinaci psychoanaly

tička Viveka Crafoordová.

Vidí lidem do mozků.

Mě měla každopádně hned přečtenou.

Malin si vzpomíná, co jí Viveka řekla, když ji jednou navštívila

v souvislosti s vyšetřováním vraždy:

„A co vy? Co vás trápí?“ A pak: „Zavolejte mi, kdybyste si potře

bovala promluvit.“


/ 24 /

Promluvit.

Na tomhle světě je příliš mnoho slov a málo mlčení. Kvůli osob

ním problémům sice Vivece Crafoordové nikdy nezavolala, zato ji

párkrát kontaktovala v souvislosti s případem, když potřebovala

znát názor psychologa. A  jednou, když se náhodou potkaly ve

městě, spolu dokonce zašly na kávu.

Malin se otočí.

Dívá se na náměstí Trädgårdstorget, na designové autobusové

zastávky, trsy trávy prorůstající kamennou mozaikou, na červenou

fasádu domu se zahradnictvím a cukrárnou Schelins v přízemí.

Příjemné náměstí v příjemném městě.

Za nablýskanou fasádou se skrývá lidská nejistota. V tomto

městě, kde se střetává staré s novým, kde na sebe stále narážejí

chudí a bohatí, vzdělaní a nevzdělaní, kde se předsudky větrají

skoro jako peřiny, je možné cokoliv. Minulý týden, když Malin

jela taxíkem, taxikář, muž středního věku, nadával na přistěho

valce:

„Zatracený černý huby. Jenom se flákaj. Zatopit s nima ve fab

rice, aspoň by byli k něčemu dobrý.“

Malin měla sto chutí vystoupit, vytáhnout policejní průkaz

a říct: tohle ti jen tak neprojde, ty hajzle, došlápnu si na tebe za

podněcování k rasové nenávisti, ale mlčela.

Přes náměstí přechází muž v zelených montérkách. Má dlou

hou tyč s úchytem, aby se při sběru papírků a nedopalků nemusel

shýbat. O lahve a plechovky se už postaral Gunnar Lahváč nebo

jiná známá firma.

Ulice S:t Larsgatan vede jako rovná přímka z centra, Malin z ní

odbočí tam, kde začíná nejhezčí čtvrť města, Ramshäll.

Tady bydlí Hasse a Biggan, Markusovi rodiče. Blízko nemoc

nice, oba jsou doktoři.

Rozsvítí se zelená a Malin se znovu opře do pedálů.

Pivo a tequila ze včerejška v těle nezanechaly žádné stopy. Ani

Daniel Högfeldt. Vytratil se, když spala, a jak ho zná, touhle dobou

už sedí v redakci a nadává na okurkovou sezónu; vroucně si přeje,

aby se už konečně něco stalo.


/ 25 /

Malin mine střední zdravotnickou školu ukrytou za zelení ja

vorů, o sto metrů dál vpravo, kde začíná ulice Linnégatan, tuší

botanickou zahradu. Za školou zástavba prořídne, ustoupí parko

višti. Za nečinnými auty se tyčí hotel Ekoxen, obecně považovaný

za nejlepší ve městě. Malin však zahne na druhou stranu, směrem

ke vchodu na koupaliště Tinnerbäcksbadet. Tinnis, jak místní kou

pališti říkají, otevírá v sedm hodin a na parkovišti před vchodem

stojí jen dvě auta. Starší červené volvo kombi a anonymní bílá do

dávka, snad ford.

Malin seskočí z kola, zaparkuje ho do stojanu před pokladnou

a sundá z nosiče tašku.

Budka u turniketů je prázdná.

Na špinavém skle nápis: „Koupaliště otevírá v sedm hodin. Do

osmi hodin vstup zdarma.“

Malin projde turniketem. Tribunou fotbalového stadionu Folk

ungavallen pronikají paprsky slunce, opřou se jí do obličeje a bě

hem pár vteřin je relativní ranní chládek ten tam, místo něj je tu

nepříjemné horko.

Malin se naskytne pohled na pětadvacet metrů dlouhý venkov

ní bazén, opuštěný krytý bazén a přírodní koupaliště obklopené

travnatými svažitými břehy. Všude samá voda. Malin už se jí ne

může dočkat.

V šatně je cítit plíseň a saponát.

Na nohy si navlékne červené jednodílné plavky, pomyslí si, že

má pevná stehna, cvičení drží přibývající léta pod kontrolou. Není

moc žen jejího věku, které by byly v lepší formě. Na svých čtyřia

třicet vypadá pořád dobře. Vstane a přetáhne si plavky přes prsa.

Pod dotykem umělé látky jí ztuhnou bradavky.

Oklepe se. Z tašky vyndá plavecké brýle. V posilovně na stanici

je moc velké horko. Dnes si radši zaplave.

Vezme si peněženku, pistoli a mobil a vyjde z šatny směrem

k venkovnímu bazénu. Mine sprchy. Ačkoli ví, že je to proti před

pisům, sprchovat se jí nechce. První voda, která jí ulpí na kůži,

bude voda bazénu.

Dovolenou má až v polovině srpna.


/ 26 /

Její kolegové si zaslouženou dovolenou vybrali už teď, v čer

venci. Alespoň většina z nich, kromě Zekeho a šéfa vyšetřovacího

týmu, komisaře Svena Sjömana.

Johan Jakobsson je se ženou a dětmi na chatě u jejích rodičů

poblíž Nässjö. Johan vypadal utrápeně, když Malin v kuchyňce na

policejní stanici vyprávěl o plánech na léto.

„Tchán s tchyní přistavěli dvě chatky pro hosty, jednu pro nás

a druhou pro Petru, Jessičinu sestru. I s kuchyní a koupelnou, no

prostě se vším. To všechno jen proto, abychom nemohli říct, že

se nám tam nechce.“

„Johane, vždyť je ti pětatřicet. Můžeš si dělat, co chceš.“

„No jo, ale když Jessica to tam miluje. Chce, aby odtamtud děti

měly vzpomínky.“

„Hádají se?“

„Hádají? To je slabé slovo. Tchyně je tak pasivně agresivní člo

věk, že si to ani nedovedeš představit. Hotová mučednice.“

Johan si usrkl horké kávy, až si spálil jazyk a musel tu hnusnou

tekutinu vyplivnout.

„Do prdele, to je horký.“

Stejně jako léto.

Malin vykročí na betonovou cestičku vedoucí k tribuně a po

kračuje dolů po schůdkách k bazénu. Cítí, jak se jí plavky zařezá

vají mezi půlky.

Börje Svärd.

Ženu Annu trpící roztroušenou sklerózou převezl do Univer

zitní nemocnice. Vila, kterou zařídila s tak sebevědomým vkusem,

bude tři týdny prázdná a Anna odkázaná na pomoc cizích lidí v ne

mocničním pokoji. Ale závislost na ostatních pro ni není nic no

vého, ochrnutá je už řadu let.

Börje na své vysněné lovecké cestě v Tanzanii. Malin ví, že na

tuhle dovolenou šetřil několik let.

Psy nechal v psím hotelu u Jägarvallenu. Když Börje vezl Malin

jednoho pátečního večera na konci června domů, mluvil o  nich.

„Malin,“ řekl a navoskované kníry se mu zachvěly. „Já ti mám

kvůli těm psům takové výčitky svědomí.“


/ 27 /

„Börje, vždyť se jim nic nestane. Ten psí hotel v  Jägarvallenu

má dobrou pověst.“

„Ale stejně. Zvířata přece člověk nemůže jen tak někde odložit.

Vždyť jsou to členové rodiny.“

Pár týdnů před odjezdem jako by se Börjeho tělo scvrklo poci

tem viny, předčasným pokáním.

„Anna to taky zvládne, Börje,“ řekla Malin, když zastavili před

vchodem do jejího domu v ulici Ågatan. „V nemocnici se o ni

postarají.“

„Vždyť ani nerozumí, co jim říká.“

Už už měla na jazyku slova „neboj se,“ ale nechala je nevyřčená.

Místo toho mlčky položila Börjemu ruku na rameno. V  pondělí

ráno při obvyklé ranní poradě Sven Börjemu řekl:

„Jen jeď, Börje. Prospěje ti to.“

Börje, jenž by se jindy kvůli takové poznámce dokázal rozčílit,

se teď opřel o opěradlo židle a rozhodil rukama.

„To je na mně tak vidět, že se mi tam nechce?“

„Naopak,“ odvětil Sven. „Je vidět, že bys tam měl jet. Takže kou

kej odjet a zastřel tam antilopu. To je rozkaz.“

Malin došla ke kratší straně bazénu a nosní dírky jí naplnila

vůně chlóru. Startovací stupínky se jako zašedlé kostky cukru tyčí

nad černými oprýskanými pruhy na dně bazénu. Za bazénem jil

my se zažloutlými listy. Malin je pořád ještě na koupališti sama.

Že by se nikomu z těch, kdo zůstali ve městě, nechtělo tak brzy

vstávat?

Karim Akbar.

Policejní šéf.

Ve své volbě dovolené zdaleka ne tak kontroverzní jako ve své

profesi. Se ženou a osmiletým synem si pronajali chatu u Väster

viku. Tři týdny dovolené. Ale Malin ví, že to vlastně žádná dovo

lená nebude. Karim jí prozradil, že zatímco bude žena se synem

podnikat výlety a koupat se, on bude psát knihu o integraci přistě

hovalců založené na vlastních poznatcích a zkušenostech.

Malin už předem ví, o čem jeho kniha bude: O malém kurd

ském chlapci vyrůstajícím ve stísněném bytě na předměstí Nacka


/ 28 /

v Sundsvallu. O otci, který ze zoufalství, že ho společnost nepřijala,

spáchal sebevraždu. O synovi, jenž pomstil otce, když vystudoval

práva a stal se nejmladším policejním šéfem v zemi a zároveň je

diným cizincem na takovém postu. O článcích v novinách a debat

ních pořadech v televizi.

Malin se postaví na startovací stupínek. Nejraději plave upro

střed, u okraje bazénu ji ruší šplouchání. Shýbne se, opatrně polo

ží froté ručník a mobil na beton, pistoli zabalí do ručníku a nasadí

si plavecké brýle, připravena ke skoku.

Degerstad se má vrátit ze školení ve Stockholmu začátkem září.

Andersson je pořád ještě na nemocenské.

Malin propne nárty, cítí, jak se tělo připravuje rozetnout hla

dinu, podvědomí bleskově kontroluje každičký sval, orgán, buňku

a kapku krve v těle.

Napjaté svaly. Skočí do vody.

Neslyší zvonění telefonu zvěstující, že se město Linköping prá

vě probudilo z horké letní dřímoty.

Jednu paži vpřed, druhou vzad. Nádech na každé páté tempo,

osmdesát pětadvacetimetrových bazénů, takový je plán.

Na konci bazénu udělá kotoulovou obrátku, cítí, jak ji tělo po

slouchá, hodiny strávené v posilovně přinášejí ovoce, je příjemné

cítit, že má člověk kontrolu nad svým tělem, a ne naopak.

I když je to samozřejmě jen iluze.

Protože co by byl člověk bez těla?

Rozráží vodu jako střela, červené plavky jako krvavý pruh.

Okolní budovy a stromy existují pouze v tušení, jež vdechuje.

Blíží se k  okraji bazénu, první kilometr má za sebou a  sbírá

síly na další obrátku, když vtom uslyší hlas, naléhavý a  zároveň

klidný basový tón.

„Promiňte, slečno, haló...“

Malin by nejraději pokračovala v plavání, nechce se jí zastavovat,

nemá náladu se s nikým bavit, odpovídat na otázky, chce jen po

užívat tělo, uniknout všem myšlenkám, všem, čemu vlastně?

„Váš telefon...“

Co kdyby to byla Tove? Janne?


/ 29 /

Místo obrátky zpomalí, rukama uchopí železnou konstrukci

stupínku.

Mezi rychlými nádechy vzdálený, nejasný hlas, černá tvář

v protisvětle.

„Nezlobte se, ale zvonil vám mobil, když jsem šla kolem.“

„Děkuju,“ řekne Malin a snaží se popadnout dech.

„Není zač,“ odvětí hlas a velká černá postava zmizí, jako by se

vypařila. Malin se vzepře rukama a vyleze na okraj bazénu, posa

dí se s  nohama stále ve vodě. Natáhne se po telefonu u  ručníku.

Vodotěsný model pro řemeslníky.

Na displeji Zekeho číslo.

V hlasové schránce jedna nová zpráva.

Nechce se jí zprávu přehrávat.

Zeke zvedne telefon po třech zazvoněních.

„Malin, jsi to ty?“

„Kdo by to asi byl?“

„Jeď do botanické zahrady,“ řekne Zeke. „Jak nejrychleji mů

žeš. Jsi blízko, ne?“

„Co se stalo?“

„To přesně nevím. Dostali jsme hlášení. Ale sejdeme se co nej

dřív u hřiště v ulici Djurgårdsgatan.“

S jeho slovy jí z těla vyprchá příjemný chlad. Slunce a horko,

tón Zekeho hlasu.

Otevírají se pukliny v zemi, pomyslí si Malin. Nastal čas žha

vých červů.


/ 30 /

3.

Malin spěchá do šatny, ručník kolem krku, mokré stopy chodi

del na betonových schodech se vypaří, ještě než dojde k budově

šaten.

Rychle si svlékne plavky, ani ji nenapadne se sprchovat a smýt

ze sebe chlór bazénu, na česání také není čas, jen si rychle do pod

paží nanese deodorant, oblékne si sukni, bílou košili, navlékne

pouzdro s pistolí, vezme si sako a bílé sportovní sandály.

Turniket.

Kolo.

Dech.

Teď.

Něco se stalo.

Co na mě čeká v botanické zahradě?

Něco se přihodilo, to je jisté. Zekeho slova. Než zavěsila, v rych

losti jí řekl o telefonátu, který před čtvrthodinou přijali na recepci

policejní stanice a přepojili na jeho linku. Hlas na druhé straně

sluchátka podivně bezpohlavní, zastřený, rozčilený: „V botanické

zahradě je nahá žena, sedí v altánu u dětského hřiště. Vypadá, že

se jí stalo něco hrozného.“

Nahá žena.

V největším parku ve městě.

Volající se nezmínil o jejím věku, ani o tom, zda je živá, nebo

mrtvá, vlastně jim neřekl vůbec nic.

Teď už by měla být na místě hlídka.

Že by planý poplach?




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist