načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Letní dny a noci: Dvanáct prázdninových políbení – kolektiv autorů

Letní dny a noci: Dvanáct prázdninových políbení

Elektronická kniha: Letní dny a noci: Dvanáct prázdninových políbení
Autor: kolektiv autorů

Dvanáct young adult autorů se spojilo, aby napsali povídky, z nichž sálá letní prázdninová nálada. Léto je ideální čas pro lásku, pro náhlá zamilování, ale i pro slzy uroněné kvůli nešťastné lásce. Dvanáct povídek, které do uceleného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 68.5%hodnoceni - 68.5%hodnoceni - 68.5%hodnoceni - 68.5%hodnoceni - 68.5% 73%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 406
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Ivana Svobodová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4367-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dvanáct young adult autorů se spojilo, aby napsali povídky, z nichž sálá letní prázdninová nálada. Léto je ideální čas pro lásku, pro náhlá zamilování, ale i pro slzy uroněné kvůli nešťastné lásce. Dvanáct povídek, které do uceleného souboru uspořádala Stephanie Perkinsová, nabízí mnoho témat i žánrů. Setkáme se s mladými lidmi, kteří kvůli své nesmělosti netuší, že se sobě navzájem líbí, ve vtipně napsaném příběhu budeme s hlavním hrdinou stále dokola zažívat jeden a ten samý den, ale prožijeme i smutnější chvíle loučení, nebo se budeme bát ve strašidelném lunaparku. Autoři se nevyhýbají ani citlivějším tématům a skutečně můžeme s jejich hrdiny zažít nepřeberné množství emocí, stejně jako lze v letní dny pocítit na své kůži horké slunce, a vzápětí vlahý déšť.

Popis nakladatele

Možná za to můžou ty dlouhé a líné dny, nebo je to možná to teplo, co lidi dohání k šílenství. Ať tak či tak, léto je tím správným časem na lásku. Letní dny a noci vám přináší 12 kouzelných prázdninových políbení od těch nejznámějších young adult autorů. Vytáhněte svou plážovou stoličku a nasaďte si sluneční brýle, máte před sebou dvanáct příběhů, ze kterých sálá letní nálada a do kterých se zamilujete.

Předmětná hesla
Americká povídka – 21. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LETNI DNY

A NOCI

sestavila Stephanie Perkinsova

Letní dny a noci

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Stephanie Perkinsova

Letní dny a noci – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


LETNI DNY

A NOCI

sestavila Stephanie Perkinsova


44

Přeložila Ivana Svobodová

Translation © Ivana Svobodová, 2017

“HEAD, SCALES, TONGUE, TAIL.” Copyright © 2016 by

Leigh Bardugo. “THE END OF LOVE.” Copyright © 2016 by

Nina LaCour. “LAST STAND AT THE CINEGORE.” Copy

right © 2016 by Libba Bray. “SICK PLEASURE.” Copyright

© 2016 by Francesca Lia Block. “IN NINETY MINUTES,

TURN NORTH.” Copyright © 2016 by Stephanie Perkins.

“SOUVENIRS.” Copyright © 2016 by Tim Federle. “INER

TIA.” Copyright © 2016 by Veronica Roth. “LOVE IS THE

LAST RESORT.” Copyright © 2016 by Jon Skovron. “GOOD

LUCK AND FAREWELL.” Copyright © 2016 by Bran

dy Colbert. “BRAND NEW ATTRACTION.” Copyright ©

2016 by Cassandra Clare, LLC. “A THOUSAND WAYS THIS

COULD ALL GO WRONG.” Copyright © 2016 by Jennifer

E. Smith Inc. “THE MAP OF TINY PERFECT THINGS.”

Copyright © 2016 by Lev Grossman. All rights reserved.

ISBN 978-80-7544-367-0


55

OBSAH

HLAVA, ŠUPINY, JAZYK, OCAS 7

LEIGH BARDUGOVÁ

KONEC LÁSKY 37

NINA LACOUROVÁ

POSLEDNÍ BITVA V KRVÁKU 66

LIBBA BRAYOVÁ

ZVRÁCENÁ ROZKOŠ 107

FRANCESCA LIA BLOCKOVÁ

ZA DEVADESÁT MINUT ZABOČTE NA SEVER 126

STEPHANIE PERKINSOVÁ

SUVENÝRY 162

TIM FEDERLE

SETRVAČNOST 191

VERONICA ROTHOVÁ

MILOSTNÝ LABYRINT 224

JOHN SKOVRON

HODNĚ ŠTĚSTÍ A NA SHLEDANOU 267

BRANDY COLBERTOVÁ

ZBRUSU NOVÁ ATRAKCE 301

CASSANDRA CLAROVÁ

TISÍC ZPŮSOBŮ, JAK BY SE TO VŠECHNO

MOHLO POKAZIT 331

JENNIFER E. SMITHOVÁ

MAPA PERFEKTNÍCH MALIČKOSTÍ 366

LEV GROSSMAN

PODĚKOVÁNÍ 406


Pro Jarroda,

nejlepšího přítele

a pravou lásku


77

HLAVA

O Annalee Sapersteinové a o tom, proč se přistěhovala do Little Spindle, se tradovala spousta příběhů, ale Gracie měla nejraději ten o vlně veder.

V roce 1986 postihlo New York nesnesitelně horké léto a každý, kdo mohl, odjel z města. Chodníky žárem měkly, jednoho muže našli mrtvého ve vaně s elektrickým větrákem napůl ponořeným ve vodě vedle jeho chlupatých kolen a proud ve vedení naskakoval a zase vypadával jako světlo v lapači hmyzu plném můr. V Upper West Side, nad pekařstvími a lahůdkářstvími, obchody Woolworth a Red Apple spali lidé jen na prostěradlech, cucali kapesníky plné drceného ledu, otevírali okna dokořán a modlili se, aby se zvedl aspoň vánek. Proto když jedné horké červencové noci řeka Hudson vystoupila z břehů a vydala se tropit neplechu, našla okno Ruth Blonské otevřené a zajištěné promáčknutou krabicí od bot z Candie’s.

Ruth byla předtím ten den s přáteli v parku Riverside, kde si dávala citronovou zmrzlinu. Oblékla si na to tuniku v barvě khaki, což byla ve skutečnosti stará noční košilka, kterou Ruth se smíše

HLAVA,

ŠUPINY,

JAZYK,

O CAS

HLAVA, ŠUPINY, JAZYK, OCAS

LEIGH BARDUGOVÁ


88

ným úspěchem obarvila pomocí dvou krabiček Ritu. Ve zprávách už celé dny slibovali déšť, ale oblohu nad městem pokrýval dusivý mrak, jehož široké šedé břicho ne a ne prasknout. Ruth se s kapkami potu stékajícími po kůži opírala o zábradlí a shlížela dolů na pohupující se hladinu řeky, jež byla pod zataženou oblohou neprůhledná a skoro černá, a měla podivný pocit, že jí voda pohled oplácí.

Potom jí z růžové lžičky v ruce sklouzla kapka citronové zmrzliny, která ji polekala, jako by jí po zápěstí přejel chladný jazyk, a Marva Allsburgová na ni křikla: „Jdeme se do Jaybee mrknout na desky.“

Ruth si olízla citronovou zmrzlinu ze zápěstí a už na řeku ani nepomyslela.

Když se však v noci probudila – s prostěradlem zmáčeným potem a změtí rákosu u nohou postele –, znovu jí na mysli vytanula ta lepkavá stopa. Usnula oblečená a tunika se jí vlhce přilepila na břicho. Pod ní jí tělo horečnatě planulo zpola zapomenutými sny o říčním bohu, svalnatém stínu, jenž proplouval hlubokým proudem spánku se šedivou kůží posetou modrými a zelenými skvrnami. Její rty jako by právě někdo zlíbal a hlavu měla malátnou, jako by se příliš rychle vynořila z veliké hloubky. Chvíli trvalo, než jí odlehly uši a rozpoznala mechově kovový pach mokrého betonu a pak pochopila, co to k ní otevřeným oknem doléhá za zvuk – na ulice dole, kam zatím ještě nedosáhl úsvit, dopadal s vytrvalým ťukáním déšť. Vedra konečně skončila.

O devět měsíců později Ruth porodila holčičku s chaluhově zelenýma očima a nitkami vlasů připomínajícími mořské řasy. Když otec Ruth vykopl z jejich činžáku bez výtahu, přičemž ji častoval polskými i anglickými nadávkami a vrčel cosi o chlapci z Portorika, který ji ve třetím ročníku pozval na maturitní ples, ujala se jí Annalee Sapersteinová, která nehleděla na drby a pomluvy sousedů. Annalee pracovala v samoobslužné prádelně s nepřetržitým provozem na Devětasedmdesáté západní ulici. Nikdo netušil, kdy spí, protože to vypadalo, že ať jste šli kolem kdyko-9 li, v kteroukoli denní či noční dobu, vždycky seděla za přepážkou a za hučení a rachocení praček luštila ve světle zářivek křížovku. Joey Pastan na ni byl jednou, když mu došly čtvrťáky, drzý a pak se zapřísahal, že na něj sušičky vrčely. Nikdo se tudíž nedivil, že Annalee věřila Ruth Blonské. A když Annalee při čekání ve frontě v lahůdkářství Gitlitz praštila Ruthina otce do hrudi půl librou najemno mletého hovězího, které si právě nakoupila, a osopila se na něj, že na říční duchy není spolehnutí, nikdo se jí neodvážil odporovat.

Ruthina dcera odmítala mléko. Pila jen slanou vodu a libru za librou jedla ústřice, škeble a malé ráčky, takže je do Annaleeina bytu museli vozit po bednách. Ovšem ten jídelníček jí musel svědčit, protože ze zelenookého miminka vyrostla v nádhernou dívku, kterou si na Amsterdam Avenue vyhlédl lovec talentů. Stala se slavnou modelkou proslulou plnými rty a ladně zvlněnou chůzí, načež matce koupila podkrovní byt na Park Avenue, který vyzdobily malbami pouštních rostlin a vyschlých koryt potoků. Annalee Sapersteinové věnovaly pěknou sumu peněz, díky níž mohla nechat práce v samoobslužné prádelně a přestěhovat se z velkoměsta do Little Spindle, kde si otevřela koncesní obchod Dairy Queen.

Tak aspoň zněla jedna z verzí příběhu o tom, jak se Annalee Sapersteinová dostala do Little Spindle, a Gracie se zamlouvala, protože měla pocit, že docela dává smysl. Proč by jinak Annalee odebírala výtisky francouzského a italského Vogue, když nenosila nic jiného než polyesterové domácí šaty a zdravotní sandály s ponožkami?

Říkalo se, že Annalee leccos ví. Proto za ní Donna Bakewellová zašla to léto, kdy jejího teriéra srazilo auto a ona nedokázala přestat plakat – ani když spala, kupovala si v Price Chopperu plechovku zelených fazolek nebo třeba zvedla telefon. Lidé jí zavolali a na druhém konci slyšeli jen štkaní a škytání. Rozhovor s Annalee ale dokázal to, co nedokázal žádný doktor ani pilulka, a Donniny slzy rázem oschly. Proto když se Jason Mylo nedokázal 10 zbavit podezření, že jeho bývalá manželka proklela jeho nový pick-up, zašel jednou pozdě v noci do DQ, aby se poradil s Annalee. A proto také Gracie Michauxová vyhledala Annalee Sapersteinovou, když zahlédla cosi, co hodně vypadalo jako mořská příšera, rozrážející vody jezera Little Spindle.

Gracie seděla na břehu zátoky, kterou považovala za své soukromé území – na skalnatém ohybu na jižní straně jezera, o němž podle všeho nikdo nevěděl, nebo se o něj nezajímal. Na opalování to místo bylo příliš stinné a chyběly tu piknikové stoly a provazové houpačky, jež během sezony přitahovaly turisty jako maják. Gracie zrovna házela žabky a napomínala se, ať si neškrábe strup na koleni, protože chtěla vypadat dobře v džínových kraťasech, které si o svých čtrnáctých narozeninách ještě víc zkrátila, ale pak to stejně začala dělat. Vtom zaslechla šplouchnutí. Modrou vodní hladinu proťaly jeden, dva, tři hrby, které se leskly jako malé pohoří, vynořily se a znovu zajely pod hladinu. Po nich – Graciina mysl to současně odmítala a toužila připustit – do vody plácl ocas.

Gracie se pozpátku vyškrábala po břehu vzhůru k borovicím, kde se ztěžka postavila, a srdce se jí třepotalo v hrudi, zatímco čekala, až se voda znovu rozestoupí nebo se na písek vydere něco obřího a šupinatého, ale nic se nestalo. V puse cítila pronikavou chuť krve. Kousla se do jazyka. Jednou si odplivla, vyskočila na kolo, šlapala jako o život po hrbolaté pěšině k hladkému asfaltu hlavní silnice a stehna ji pálila jako čert, když se řítila městem.

O nějaké zběsilé jízdě nemohlo být řeči, protože Little Spindle by sotva kdo nazval městem. Byl tu minimarket, benzinová stanice s jediným bankomatem ve městě, veterinární klinika, řada obchodů se suvenýry a stará hala pro společenské akce přeměněná ve veřejnou knihovnu poté, co knihovnu v Greater Spindle před deseti lety vyplavila povodeň. Little Spindle nikdy nepostihly takový provoz nebo shluky bytových domů a výstavních vilek, kterými Greater Spindle přímo přetékal. Stála tu jen hrstka chatek k pronájmu a hotel U Vodní tříště. Přestože jezero 11 bylo skoro stejně velké jako to v Greater Spindle a obklopovaly ho atraktivní pozemky, na jezeru Little Spindle jako by lidi cosi odrazovalo.

Z dálky vypadalo hezky, když modře probleskovalo mezi borovicemi a slunce se prudce odráželo od hladiny, která se blyštěla jako drahokamy. Když jste ale přišli blíž, začali jste pociťovat smutek na duši, a než jste došli ke břehu, srdce vám dočista sevřel žal. Přesto jste se přesvědčili, že se projdete po pláži a třeba se zhoupnete na staré pneumatice, jenže jakmile jste se pustili lana, zůstali jste na zlomek vteřiny viset nad vodou a s naprostou jistotou jste věděli, že jste udělali strašlivou chybu a že až zmizíte pod hladinou, už vás nikdo nikdy neuvidí a že to jezero není jezero, ale ústa – hladová, modrá a rozmrzelá. Někteří lidé byli proti dojmu, který Little Spindle vzbuzovalo, imunní, ale další odmítali ve vodě smočit třeba jen palec.

Jediné místo, které mělo dobré tržby po celý rok, bylo Dairy Queen, i když se o pár mil dál nacházel obchod Stewar’s. Proč se ovšem Annalee rozhodla zařídit si podnik v Little Spindle místo v Greater Spindle, byla záhada pro všechny kromě ní samotné.

Gracie si to ten den nenamířila rovnou do DQ. Nejdřív dojela domů, odhodila kolo na dvorku a položila ruku na síťové dveře, když se náhle zarazila. Eric a její máma rádi trávili soboty na zadním dvorku, kde jen tak leželi vedle sebe na umělohmotných lehátkách, pochrupovali a drželi se za ruce jako párek vyder. Oba pracovali na dlouhé směny v nemocnici v Greater Spindle a spali se zápalem, s jakým jiní lidé sbírají známky.

Gracie zaváhala u dveří s nataženou paží. Co by mámě vůbec řekla? Své zmožené mámě, která si nikdy nepřestávala dělat starosti, dokonce ani ve spánku? Na břehu jezera byla Gracie na okamžik zase malou holkou, jenže jí bylo už čtrnáct. Měla by mít víc rozumu.

Nasedla zpátky na kolo a pomalu, hloubavým tempem, vyšlápla jen tak nazdařbůh a skálopevné přesvědčení z ní začalo vyprchávat, jako by ho vypotila pod slunečními paprsky. Co vlastně 12 viděla? Mohla to být ryba? Hejno ryb? Přitom ji ovšem vedl nějaký skrytý smysl, protože když dojela k Dairy Queen, zatočila na poloprázdné parkoviště.

Annalee Sapersteinová seděla jako obvykle u stolu u okna, luštila křížovku a před ní se rozpouštěl zmrzlinový pohár s burákovým máslem. Gracie znala Annalee hlavně díky historkám, které o ní s oblibou poslouchala, a díky mámě, která Gracii pořád posílala, ať Annalee pozve na večeři.

„Je stará a osamělá,“ říkala Graciina máma.

„Zdá se, že se jí to líbí.“

Máma vždycky zamávala prstem, jako kdyby dirigovala neviditelný orchestr. „Nikdo není rád sám.“

Gracie se snažila nekoulet očima. Vážně se snažila.

Teď vklouzla na tvrdou červenou sedačku naproti Annalee a zeptala se: „Víte něco o Bubliokovi?“

„Také ti přeju dobré odpoledne,“ odvětila nabručeně Annalee, aniž vzhlédla od křížovky.

„Promiňte,“ omlouvala se Gracie. Napadlo ji, že Annalee vysvětlí, že její den začal dost nezvykle, ale místo toho zkusila: „Jak se máte?“

„Ještě se držím naživu. Co kdybys občas použila hřeben?“

„K ničemu to není.“ Gracie se pokusila stáhnout hladké černé vlasy zpátky do ohonu. „Moje vlasy neposlouchají rozkazy.“ Chvíli počkala a pak se zeptala: „Takže... ta jezerní příšera?“

Věděla, že není první, kdo tvrdí, že ve vodách Little Spindle něco zahlédl. Příšeru spatřili několikrát v šedesátých a sedmdesátých letech, i když Graciina máma říkala, že to bylo proto, že tenkrát byli všichni na drogách. Městská rada se dokonce pokusila nalákat na příšeru turisty, když ji pojmenovali Bubliok – „přívětivá příšerka z Little Spindle“ – a na značku VÍTEJTE V LITTLE SPINDLE přidali obrázek přátelsky vyhlížejícího mořského hada s pohyblivýma nalepovacíma očima. Nápad se neuchytil, ale na značce se stále daly rozeznat hadí obrysy a před pár lety na ni kdosi nasprejoval obří pyj. Městské radě trvalo tři dny, než si toho 13 všimli a sehnali někoho, kdo to přemaloval, a značka mezitím vypadala, jako by se Bubliok pokoušel o sex s písmenem E na konci LITTLE SPINDLE.

„Myslíš tím lochnesku?“ zeptala se Annalee a zvedla k ní oči za tlustými brýlemi. „Jsi spálená.“

Gracie pokrčila rameny. Vždycky byla spálená nebo z ní spálení slézalo nebo se měla každým okamžikem spálit. „Myslím tím naši jezerní příšeru.“ Ta nevypadala jako lochneska. Měla úplně jiný tvar. Vlastně se celkem podobala potrhlému hadovi z městské značky.

„Zeptej se toho kluka.“

„Jakého kluka?“

„Nevím, jak se jmenuje. Je to letňák. Chodí sem každý den ve čtyři na zmrzlinu s třešňovou polevou.“

Gracii se udělalo zle. „Třešňová poleva je zlo.“

Annalee píchla perem do vzduchu jejím směrem. „Kvůli třešňové polevě tu točenou zmrzlinu prodám.“

„Jak vypadá?“

„Hubený. Velký fialový batoh. Bílé vlasy.“

Gracie se svezla dolů do boxu a její tělo zklamaně ochablo. „Eli?“

Gracie znala většinu dětí, které se do Little Spindle nějakou dobu vracely na prázdiny. Držely se spolu. Jejich rodiče se zvali na barbecue a ony se pohybovaly v neurvalých tlupách na horských kolech, zabíraly si jezera, vytvářely fronty u Rottieho hamburgrárny a DQ a chodily do Jůvenýrů zrovna před Svátkem práce, aby si koupili čepici nebo přívěšek na klíče. Eli se ale vždycky držel o samotě. Jeho rodina si musela pronajímat chatu někde na severní straně jezera, protože se každý květen objevil na hlavní cestě a kráčel si to k jižnímu břehu v kostkovaných kraťasech, které mu byly moc velké, a s fialovým batohem na zádech. Ve vybledlých teniskách se přikodrcal do knihovny, kde sám strávil celé odpoledne, potom si vzal svůj velký batoh a šinul si to domů jako nějaká podivná blonďatá svinka, ale předtím se ještě zastavil v DQ – podle všeho aby si dal zmrzlinu s třešňovou polevou.14

„Je s ním něco v nepořádku?“ zeptala se Annalee.

Dalo se to těžko vysvětlit. Gracie pokrčila rameny. „Přijde mi z nich nejhorší.“

„Jako lidská třešňová zmrzlina?“

Gracie se zasmála a pak se kvůli tomu cítila provinile, když se na ni Annalee zadívala přes tlustou umělohmotnou obrubu brýlí a podotkla: „Kdežto ty jsi miláček města? Prospělo by ti mít víc kamarádů.“

Gracie se zatahala za roztřepený konec nově zastřižených kraťasů. Měla kamarády. Mosey Allenová byla v pohodě. A Lila Brightmanová taky. Měla s kým obědvat. Měla někoho, kdo na ni čekal před prvním zazvoněním. Až na to, že stejně jako většina jejích spolužáků bydlely v Greater Spindle.

„Co by Eli Cuddy mohl vědět o Bubliokovi?“ zeptala se Gracie.

„Tráví většinu života v knihovně, nebo ne?“

Annalee měla pravdu. Gracie poklepala prsty na stůl a seškrábala si z nehtu na palci další kousek oprýskaného jasně fialového laku. Vzpomněla si na historku o zelenookém miminku a říčním bohu. „Takže jste nikdy nic jako Bubliok neviděla?“

„Sotvaže vidím pero ve vlastní ruce,“ odpověděla Annalee kysele.

„Kdyby ale někdo viděl příšeru, skutečnou, ne jako... metaforu, tak by to byl nejspíš blázen, že?“

Annalee si kostnatým prstem postrčila brýle na nose. Hnědé oči za nimi se něžně, slzavě leskly. „Příšery jsou všude, tsigele,“ řekla. „Vždycky je dobré znát jejich jméno.“ Dala si lžičku tekutiny, co zbyla z její zmrzliny, a mlaskla rty. „Tvůj kamarád je tady.“

Eli Cuddy stál u pultu s těžkým batohem na zádech a objednával si. Problém s Elim nebyl v tom, že byl raději v knihovně než venku. To Gracii nevadilo. Šlo o to, že se nikdy s nikým nebavil. A vždycky vypadal trochu – provlhle. Bylo to tím, jak se mu oblečení lepilo na hubený hrudník, i tím, jak se zdálo, že kdybyste se dotkli jeho kůže, byla by mokrá.

Eli se usadil v boxu se dvěma sedačkami a opřel si o bok batohu knížku, aby mohl při jídle číst.15

Kdo takhle jí zmrzlinu? žasla Gracie, když sledovala, jak Eli zmrzlinu divně, spořádaně uždibuje. Potom si vybavila ty věci pohybující se v jezeře. Bylo to světlo na vodě, protestovala její mysl. Šupiny, nedalo se zviklat srdce.

„Co znamená tsigele?“ zeptala se.

„Kůzlátko,“ odpověděla Annalee. „Mé, mé, malé kůzlátko. Tak už běž.“

Proč ne? Gracie si utřela dlaně o kraťasy a přišourala se k boxu. Připadala si nezvykle odvážná. Možná proto, že na ničem, co řekne Elimu Cuddymu, nesejde. Když se ztrapní, on to stejně nemá komu říct.

„Ahoj,“ pozdravila ho a on k ní se zamrkáním zvedl hlavu. Netušila, co si má počít s rukama, tak si je dala v bok a pak se lekla, že vypadá jako roztleskávačka, která se chystá předvést sestavu, a zase ruce spustila. „Ty jsi Eli, viď?“

„Jo.“

„Já jsem Gracie.“

„Já vím. Pracuješ v Jůvenýrech.“

„Aha,“ ona na to. „Jasně.“ Gracie tam přes léto po ránu pracovala, hlavně proto, že se nad ní Henny slitoval a nechal ji, ať tam dochází a za pár dolarů na hodinu utírá prach. Že by se tam Eli zastavil?

Eli čekal. Gracie litovala, že si to líp nepromyslela. Přiznat se, že věří v příšery, bylo jako někomu ukázat sbírku plyšáků, kterou měla schovanou pod postelí. Jako by světu oznamovala: Pořád jsem malé děcko. Pořád se bojím věcí, které se mi můžou omotat kolem nohy a stáhnout mě pod vodu.

„Znáš příšeru z Loch Ness?“ vyhrkla.

Eli nakrabatil čelo. „Osobně ne.“

Gracie neochvějně pokračovala. „Myslíš, že by mohla být skutečná?“

Eli opatrně zavřel knihu a zkoumavě si ji prohlížel nesmírně vážnýma a nesmírně modrýma očima. Vráska mezi obočím se mu ještě víc prohloubila. Řasy měl tak světlé, že byly skoro stříbrné. 16 „Viděla jsi záznamy mých výpůjček?“ zeptal se. „Protože to je federální zločin.“

„Cože?“ Teď byla na řadě Gracie, aby si Eliho pronikavě změřila. „Ne, nešpehuju tě. Jenom jsem se tě na něco zeptala.“

„Aha. No. Dobře. Protože si nejsem vůbec jistý, jestli to je vážně zločin.“

„Co si čteš, že se tak bojíš, že to lidi zjistí? Porno?“

„Moře porna,“ odpověděl stále tím stejným vážným hlasem. „Všechno porno, co mi přijde pod ruku. Knihovna v Little Spindle má sice malou, zato pečlivě vytříbenou sbírku.“

Gracie vyprskla a Eli maličko zvedl koutky úst.

„Fajn, úchyláku. Annalee říkala, že bys mohl něco vědět o Bubliokovi a podobných věcech.“

„Annalee?“

Gracie kývla hlavou k boxu u okna, kde se naproti Annalee usadil nervózně vyhlížející muž v havajském tričku a cosi jí šeptal, zatímco cupoval ubrousek. „Tohle je její restaurace.“

„Zajímá mě kryptozoologie,“ vysvětlil jí Eli. „Bigfoot, lochneska, ogopogo.“

Gracie zaváhala. „Myslíš si, že jsou všichni skuteční?“

„Z hlediska statistiky ne všichni. Jenže nikdo si nebyl jistý, jestli obří olihně existují, dokud je moře nezačalo vyvrhovat na plážích na Novém Zélandu.“

„Vážně?“

Eli věcně přikývl. „V Přírodopisném muzeu v Londýně mají dvacet osm stop dlouhý exemplář. A to si myslí, že je malý.“

„Nekecej,“ vydechla Gracie.

Další uměřené kývnutí. „Nekecám.“

Tentokrát se Gracie rozesmála naplno. „Počkej,“ řekla, „dám si zmrzku. Nikam neodcházej.“

A Eli neodešel. Graciino léto nabralo houpavé, bláznivé, lenivé tempo. Ráno „pracovala“ v Jůvenýrech, přeskládávala tretky ve výkladech a ukazova-17 la nepočetným zákazníkům, kde je pokladna. V poledne se sešla s Elim a šli do knihovny nebo jeli na kolech na její pláž, i když si Eli myslel, že je nepravděpodobné, že by tam příšeru znovu zahlédli.

„Proč by se sem vracel?“ zeptal se, když se dívali na sluncem pozlacenou hladinu.

„Byl tu předtím. Třeba má rád stín.“

Většinou se bavili o Bubliokovi. Nebo jím aspoň jejich rozhovory pokaždé začínaly.

„Možná jsi viděla jenom ryby,“ řekl Eli, když pod slunečníkem u Rottieho burgrárny listovali knihou o severoamerických mýtech.

„To by musela být pěkně veliká ryba.“

„Kapr může dosáhnout váhy přes čtyřicet liber.“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Mělo to jiné šupiny.“ Jako drahokamy. Jako vějíř z lastur. Jako oblaka plynoucí po hladině.

„Každá kultura má svou megafaunu. V Brazílii spatřili obří modrou vránu.“

„Tohle nebyla modrá vrána. A ‚megafauna‘ zní jako název nějaké skupiny.“

„A ne dobré.“

„Já bych na ni šla.“ Potom Gracie zavrtěla hlavou. „Proč takhle jíš?“

Eli se zarazil. „Jak?“

„Jako by ses na každé sousto chystal napsat esej. Jíš cheeseburger, nezneškodňuješ bombu.“

Jenomže Eli tak dělal všechno – pomalu a s rozmyslem. Stejně jezdil i na kole. Stejně si zapisoval poznámky do modrého spirálového bloku. Zdálo se, že mu trvá hodinu, než si vybere, co si dá v Rottieho burgrárně, kde měli na jídelníčku pět věcí a nikdy je neměnili. Bylo to na každý pád divné a Gracie byla ráda, že její kamarádi ze školy tráví většinu léta v okolí Greater Spindle a ona jim nemusí nic z tohohle vysvětlovat. Přitom ale na tom, že Eli bral věci tak vážně, bylo vlastně něco milého. Jako by všemu věnoval plnou pozornost.18

Vypracovali seznam pozorování Bublioka. V historii městečka jich bylo necelých dvacet, už od dvacátých let.

„Měli bychom je porovnat s pozorováním lochnesky a ogopoga,“ navrhl Eli. „Uvidíme, jestli tu funguje určitý vzorec. Pak třeba zjistíme, kdy bychom měli jezero sledovat.

„Sledovat,“ zopakovala Gracie, která na okraj Eliho seznamu kreslila mořského hada. „Jako policie. Můžeme zajistit oblast.“

„Proč bychom to dělali?“

„Tohle dělají poldové v seriálech. Zajišťují oblast. Zavřou zločince.“

„Víš, že na telku nekoukám.“ Eliho rodiče se řídili zásadou „žádné obrazovky v domácnosti“. Eli používal počítače v knihovně, ale doma neměl internet, mobil ani televizi. Jeho rodiče byli podle všeho taky vegetariáni, a když byl Eli sám, s chutí snědl všechno maso, co mohl. Nejblíž se pojídání zeleniny dostal, když si dal hranolky. Gracie občas napadlo, jestli je chudý jiným způsobem než ona. Vždycky měl dost peněz na videohry nebo na horké preclíky, jenomže pořád chodil ve stejném oblečení a zdálo se, že má v jednom kuse hlad. Lidé, kteří měli peníze, nejezdili na prázdniny do Little Spindle. Ovšem lidé, kteří je neměli, nejezdili na prázdniny vůbec. Gracie si nebyl jistá, jestli tomu chce přijít na kloub. Líbilo se jí, že se spolu nebaví o rodičích a o škole.

Teď zvedla Eliho blok a zeptala se: „Jak ho můžeme sledovat, když neznáš správné policejní postupy?“

„Všechny dobré detektivy najdeš v knížkách.“

„Co Sherlock Holmes?“

„Conan Doyle je moc suchopárný. Mám rád Raymonda Carvera, Rosse Macdonalda, Waltera Mosleyho. Když jsem měl noirové období, přečetl jsem všechny paperbacky, co tu mají.“

Gracie nakreslila bubliny stoupající z Bubliokova nosu. „Eli,“ řekla, aniž by se na něj podívala, „myslíš, že jsem v jezeře opravdu něco viděla?“

„Možná ano.“19

To jí ale nestačilo. „Nebo to děláš jenom proto, abys měl s kým trávit čas?“ Vyznělo to krutěji, než měla v úmyslu, možná proto, že jí na jeho odpovědi záleželo.

Eli zamyšleně naklonil hlavu na stranu a snažil se přijít na upřímnou odpověď, jako by chtěl vypočítat hodnotu x. „Možná tak trochu,“ připustil nakonec.

Gracie přikývla. Byla ráda, že nepředstírá něco jiného. „Nevadí mi to.“ Vyskočila od stolu. „Můžeš být nevrlý ostřílený polda, co má problém s alkoholem, a já budu tvoje kolegyně, co je zas neřízená střela.“

„Můžu nosit laciný oblek?“

„Ty máš laciný oblek?“

„Ne.“

„Tak můžeš nosit stejné hloupé kostkované šortky jako vždycky.“ Projezdili na kolech všechna místa, kde někdo Bublioka zahlédl, až do Greater Spindle. Některá byla prosluněná, jiná stinná, další byly pláže nebo úzké pruhy skalisek a písku. Žádnou pravidelnost však neodhalili. Když měli Bublioka po krk, vydali se do zábavního centra, aby si zahráli skeeball nebo minigolf. Elimu nešlo jedno ani druhé, ale zdálo se, že je úplně spokojený, když může s Gracií pravidelně prohrávat a vytrvale vylepšovat své bídné skóre.

V pátek před Svátkem práce si dali oběd před knihovnou – sendviče s rajčaty a studenou vařenou kukuřici, kterou Graciina máma připravila před pár dny. Na piknikovém stolku před nimi ležela rozložená mapa USA a Kanady. Slunce jim pražilo do zad a Gracie si připadala zpocená a otupělá. Chtěla zajet k jezeru jen tak si zaplavat, ne pátrat po Bubliokovi, jenže Eli prohlásil, že se pro samé horko ani nehne.

„Někde je určitě barbecue,“ prohlásila, když ležela na lavičce a prsty u nohou nořila do uschlé trávy pod stolem. „Vážně chceš poslední pátek, kdy nemusíme do školy, strávit uprostřed města koukáním do map?“

„Jo,“ odpověděl. „To vážně chci.“20

Gracie se přistihla, že se usmívá. Její máma chtěla očividně trávit všechen svůj čas s Ericem. Mosey a Lila bydlely prakticky vedle sebe a byly nejlepší kamarádky už od pěti let. Bylo hezké mít někoho, kdo byl nejraději s ní, i když to byl Eli Cuddy.

Přikryla si oči rukou, aby jí do nich nesvítilo slunce. „Máme něco na čtení?“

„Všechny knížky jsem vrátil.“

„Tak mi z mapy čti jména měst.“

„Proč?“

„Nechceš jít plavat a mně se líbí, když mi někdo předčítá.“

Eli si odkašlal. „Burgheim. Furdale. Saskatoon...“

Když se ta slova spojila, zněla skoro jako příběh. Gracie uvažovala, jestli Eliho nepozve, aby s ní, Lilou a Mosey zítra večer zašel na ohňostroj na počest konce léta na pláži Ohneka, jen si nebyla jistá, jak by vysvětlila všechen ten čas, co spolu trávili, a také si říkala, že by měla přespat u Mosey. Nechtěla si připadat úplně mimo dění, až začne škola. Když ale nastalo pondělí a Eli nepřišel po hlavní cestě a nebyl ani v DQ, cítila se jaksi prázdná.

„Ten kluk už odjel?“ zeptala se Annalee, zatímco Gracie šťouchala lžičkou do převráceného zmrzlinového kelímku na talířku. Rozhodla se vyzkoušet třešňovou polevu. Byla přesně tak nechutná, jak si pamatovala.

„Eli? Jo. Vrátil se do města.“

„Vypadá mile,“ poznamenala Annalee, když Gracie sebrala pohár se zmrzlinou a vyhodila ho do koše.

„Máma by vás chtěla pozvat v pátek na večeři,“ řekla Gracie.

Připustila by ale, že Eli Cuddy je víc než milý. Gracie se rok nato v květnu, zrovna před Dnem obětí války, vypravila na svou pláž u Little Spindle. Během školního roku tu byla častokrát. Dělala tu domácí úkoly, dokud nebyl vzduch moc studený na to, aby vydržela v klidu sedět, a potom sledovala, jak se s přicházející zimou na okrajích jezera tvoří led. Málem vyskočila z kůže, 21 když černá bříza praskla pod vahou sněhu na větvích a s rezignovaným zasténáním spadla na mělčinu. V ten poslední květnový pátek si Gracie dala záležet, aby byla na břehu a házela žabky čistě pro případ, že by to šlo o magické datum nebo že by Bubliok měl v srdci zabudované hodiny, které by sledovaly čas. Nic se však nestalo.

Zastavila se v Jůvenýrech, ale byla tam už den předtím a pomohla Hennymu s přípravami na léto, takže jí nezbyla žádná práce. Nakonec zašla do Dairy Queen, kde si objednala hranolkové spirály, které vlastně ani nechtěla.

„Čekáš na kamaráda?“ zeptala se jí Annalee, když procházela noviny, aby nalistovala stránku s křížovkou.

„Jen si dávám hranolky.“

Když Gracie zahlédla Eliho, pocítila vlnu úlevy, která ji uvrhla do rozpaků. Byl vyšší, o hodně vyšší, ale stále stejně hubený a provlhlý a pořád měl ten svůj vážný výraz. Gracie se ani nehnula. Jako by jí někdo zauzloval vnitřnosti. Možná se s ní už nebude chtít vídat. To nevadí, říkala si. On se ale ještě předtím, než se vydal k pultu, rozhlédl po sedačkách, a když ji uviděl, tvář se mu rozzářila jako stříbrná prskavka.

Annaleein smích podezřele připomínal potměšilé pochechtávání.

„Ahoj!“ spustil, když si to namířil ke Gracii. Nohy jako by mu teď sahaly až k bradě. „Objevil jsem senzační věc. Dáš si pohár?“

A s těmi pár slovy se vrátilo léto.

ŠUPINY

Tou senzační věcí byla zaprášená místnost v suterénu knihovny nacpaná starými vinylovými deskami, s gramofonem a hromadou sluchátek navršených do hnízda z vlnitých černých kabelů.

„Jsem moc rád, že to tady ještě je,“ řekl Eli. „Objevil jsem tu místnost před Svátkem práce a měl jsem strach, že ji přes zimu konečně někdo vyklidí.“22

Gracie pocítila záchvěv provinilosti nad tím, že ten poslední víkend nestrávila s Elim, ale také ji potěšilo, že počkal, aby jí tohle ukázal.

„Funguje to?“ zeptala se a ukázala na sloup ze starých přehrávačů.

Eli zapnul pár tlačítek a naskočila červená světla. „Můžeme to spustit.“

Gracie vytáhla z police desku a přečetla si titul: Jackie Gleasonová: Muzika, martini a memoáry. „Co když chci jenom muziku?“

„Mohli bychom si poslechnout jen třetinu.“

Prošli desky a soutěžili přitom, kdo najde nejdivnější obal – létající toustovače, hořící muži, barbarské princezny v kovových bikinách –, a všechny si poslechli, když leželi na podlaze s velkými černými sluchátky nasazenými na uších. Většina hudby byla příšerná, ale pár alb bylo vážně dobrých. Bella Donna měla na obalu Stevie Nicksovou převlečenou za andělíčka ze špičky vánočního stromku držícího kakadu, ale oni si desku poslechli celou, dvakrát, a když zaznělo „Edge of Seventeen“, Gracie si představila, jak vystupuje z jezera v dlouhých bílých šatech, pak utíká lesem a vlasy za ní vlají jako černý prapor.

Až když jela na kole domů, v břiše jí kručelo při pomyšlení na večeři a prozpěvovala si Ú, baby, ú, baby, ú, uvědomila si, že se s Elim ani jednou nezmínili o Bubliokovi. Ne že by Gracie držela Eliho před Mosey a Lilou v tajnosti, ale taky se o něm nezmiňovala. Prostě si nebyla jistá, jestli by ho chápaly. Jednou odpoledne, když si s Elim dávali do nosu na zahrádce Rottieho hamburgrárny, se ale z parkoviště ozvalo zatroubení, a když se Gracie ohlédla, uviděla Mosey v corolle jejího táty s Lilou na místě spolujezdce.

„Můžeš jezdit jenom s dospělým, ne?“ zeptala se, když si Mosey s Lilou přisedly na kulaté lavičky.

„Mým rodičům je to jedno, když jedu jenom do Little Spindle. Znamená to, že mě sem nemusí vozit. Kam ses poděla?“ Mosey se významně podívala na Eliho.23

„Nikam. Do Jůvenýrů. Jako obvykle.“

Eli neřekl ani půl slova. Jen pečlivě vymačkával kečup do nahnuté věžičky vedle hranolků.

Dali si jídlo a bavili se o tom, že pojedou vlakem do města na koncert.

„Jak to že tvoje rodina nebydlí v Greater Spindle?“ zajímala se Mosey.

Eli naklonil hlavu na stranu a náležitě její otázku zvážil. „Jezdíme sem odjakživa. Myslím, že se jim líbí ten klid.“

„Mně taky,“ souhlasila Lila. „Jezero tolik ne, ale v létě je tu hezky, zato Greater Spindle je hotový blázinec.“

Mosey si strčila hranolek do pusy. „Na jezeře straší.“

„Co?“ zeptal se Eli a naklonil se vpřed.

„Nějaká žena tam utopila svoje děti.“

Lila protočila panenky. „To je pěkná lež.“

„La Llorona,“ poznamenal Eli. „Plačící žena. Podobné legendy existují všude po světě.“

Skvělé, pomyslela si Gracie. Můžeme spolu všichni začít lovit duchy.

Snažila se nevšímat si nervózního pocitu v břiše. Říkala si, že nechtěla Eliho Mosey a Lile představit, protože byl takový podivín, ale teď si tím nebyla jistá. Měla Mosey a Lilu moc ráda, ale vždycky si v jejich společnosti připadala krapet osamělá, i když spolu seděly u táboráku nebo bok po boku v zadní řadě v kině a sledovaly odpolední představení. Nechtěla si tak připadat, když byla s Elim.

Když se Mosey s Lilou vydaly zpátky do Greater Spindle, Eli posbíral jejich plastové košíčky na tácek a poznamenal: „Bylo to moc fajn.“

„Jo,“ souhlasila Gracie s trochu přehnaným nadšením.

„Co vzít zítra kola a zajet na Robin Ridge?“

„My všichni?“

Mezi Eliho obočími se objevila známá vráska. „No,“ odpověděl. „Ty a já.“

My všichni.24

ZUBY

Gracie nedokázala určit chvíli, kdy Eli uschl, jen okamžik, kdy si toho všimla. Leželi na podlaze v Moseyině pokoji, zatímco okna bičoval déšť.

To léto dostala řidičák a příteli její mámy nevadilo, když si sem tam půjčila jeho pick-up, takže mohla jezdit do Greater Spindle. Horší bylo sehnat peníze na benzín. V Greater Spindle se dala najít lepší brigáda, jenže nikdo nemohl zaručit, že půjde sladit se směnami její mámy, takže Gracie dál pracovala v Jůvenýrech, protože tam mohla dojet na kole.

Připadalo jí, jako by se na ni Little Spindle tlačilo ze všech stran. Jako kdyby stála na břehu, který se neustále zužoval a blížil se příliv. Spolužáci mluvili o závěrečných testech, přihláškách na vysoké školy a letních stážích. Všechno nabíralo na rychlosti a všichni jako by měli našlápnuto, byli připravení vyrazit vstříc budoucnosti po pečlivě naplánovaných drahách, zatímco Gracie měla pořád co dělat, aby si vůbec uspořádala život.

Kdykoli se jí zmocnila tahle panika, zašla za Elim do Dairy Queen nebo do knihovny a tam se vydali dolů do „Síně desek“ a seřadili vedle sebe všechna alba Davida Bowieho, aby se mohli dívat na jeho křehký, tajuplný obličej, nebo poslouchali Vánoce s Emmettem Vydrou a jeho koledníky a zkoušeli přitom rozluštit všechna skrytá poselství na obalu Seržanta Pepře. Gracie neměla představu, co bude dělat, až začne školní rok.

Bez zvláštních plánů si zajeli v Ericově pick-upu do Greater Spindle. Rádio měli zapnuté a okna otevřená, aby neplýtvali energií na klimatizaci, takže se na umělohmotných sedadlech potili, ale když se přihnala bouřka, zašili se u Mosey a koukali na filmy.

Lila a Mosey seděly na posteli, lakovaly si nehty a pouštěly jedna druhé písničky a Gracie ležela roztažená na koberci s Elim a poslouchala ho, jak čte nějakou nudnou knihu o plavebních kanálech. Gracie moc nedávala pozor. Ležela na břiše s bradou opřenou na rukou a naslouchala dešti na střeše i Eliho tlumenému hla-25 su a poprvé po dlouhé době se cítila dobře, jako by někdo vzal ten horký napjatý uzel, který, jak se zdálo, neustále nosila za žebry, a ponořil ho do chladivé vody.

Dunění hromu skoro neustávalo a vzduch venku byl hutný a plný elektřiny. Gracii z klimatizace v pokoji naskakovala husí kůže, ale byla moc líná na to, aby vstala a ztlumila ji nebo někoho poprosila o svetr.

„Gracie,“ řekl Eli a šťouchl ji bosou nohou do ramene.

„Hm?“

„Gracie.“ Zaslechla, jak se pohnul, a když znovu promluvil, sklonil k ní hlavu a zašeptal: „Ten tvůj oblíbený břeh nemá žádné jméno.“

„A?“

„Všechny malé pláže a zátoky se nějak jmenují, ale ten tvůj břeh ne.“

„Tak ho nějak pojmenujeme,“ zamumlala.

„Kamenný... půlměsíc?“

Převrátila se na záda a zadívala se na shluk žlutých hvězd nalepených na Moseyině stropě. „To zní děsně. Jako nějaké satelitní městečko nebo rohlík. Co takhle Graciino souostroví?“

„Není to žádné souostroví.“

„Chce to něco pořádného, co má spojitost s Bubliokem. Pláž dračí šupiny. Nebo Hadí smyčka.“

„Nemá tvar hada.“

„Břeh netvorovy tlamy,“ řekla.

„Netvorovy tlamy? To chceš všechny odstrašit?“

„To si piš. Vždycky. Stříbrohřbetá pláž.“

„Stříbrohřbeté jsou gorily.“

„Stříbrošupinatá... Něco na s.“

„Slať,“ prohodil Eli.

„Perfektní.“

„Až na to, že to není slať.“

„Můžeme to místo nazvat Eliho poslední výkřik, až tě tam utopím. Úplně mě sabotuješ.“ Obrátila se zpátky na břicho a zvedla 26 k němu hlavu. Opíral se o lokty a před ním ležela otevřená kniha. Měla na jazyku další návrh, jenže ten se vypařil, jako když se ryba osvobodí z vlasce.

Mosey a Lila se spolu bavily tlumenými hlasy a z Lilina telefonu se linula chraplavá hudba. Eli měl na sobě tričko, které mu obtahovalo ramena, a světlo z lampy u Moseyiny postele mu kolem vlasů vytvořilo svatozář. Cítila z něj vůni bouřky, jako by ho blesky následovaly domů. Jako by byl tvořený těmi hustými dešťovými mraky venku. Jeho kůže nevypadala vlhce. Jako by se třpytila. Jedním prstem přidržoval stránku a Gracie pocítila nutkání pohladit ho po kloubech prstů, zápěstí a jemných světlých chloupcích na předloktí. Maličko se odtáhla a snažila se vypudit ten nápad z hlavy.

Eli se na ni s očekáváním díval.

„To jméno by mělo přesně sednout,“ prohlásil s tváří vážnou a odhodlanou jako vždycky. Byla to moc hezká tvář. Při tom zadumaném výrazu mu čelist jako by vystoupla vpřed a přísně nakrabatil obočí.

Gracie plácla první věc, která ji napadla. „Tak ten břeh nazveme Kbelík.“

„Protože...?“

„Protože tam házíme věci.“ Dávala její slova vůbec nějaký smysl?

Eli zadumaně přikývl a pak mu na tváři zahrál legrační, odporně krásný rozzářený úsměv. „Perfektní.“

Jízda domů byla spíš za trest – oknem se dovnitř hnal studený vzduch, rádio tiše hrálo a v její hrudi tepal ten podivný pocit, o který se nikoho neprosila. Před nimi se odvíjela tmavá silnice. Gracie si přála, aby už byla doma. Přála si, aby už nikdy nezastavili. Eliho proměna byla zrada, drzá léčka. S Elim Cuddym se měla cítit v bezpečí a najednou jako by se stal hrozbou. Zkusila se poohlédnout po někom jiném, o koho by mohla mít zájem. V deváté třídě se zakoukala do Masona Leeho a přiměla Lilu, aby ji vzala na pláž Okhena, kde pracoval jako plavčík, v naději, že se, 27 když ho uvidí, trochu vzpamatuje. Naneštěstí jediná věc, která na Masonovi byla úžasná, bylo to, jak vypadal, když si sundal tričko. Připomínal zlatého retrívra. Chápala, proč je přitažlivý, ale to ještě neznamenalo, že si ho chtěla odvézt domů.

V ta rána, kdy věděla, že uvidí Eliho, byla najednou bez dechu a připadalo jí, že den je plný příslibů. Koupila si nové tričko ve svěžím odstínu nachových červánků, vybrala si úzké stříbrné náušnice ve tvaru peříček, koupila si lesk na rty v barvě jabloňových květů, protože jeho růžovo-zlatý obal vypadal doslova kouzelně, a když se prsty dotkla pusy, jako by odříkávala zaklínadlo. Podívej se na mě. Podívej se na mě tak, jako se dívám na tebe.

Gracie si uvědomovala, že se chová hloupě. Jestli ji měl Eli rád víc než jako kamarádku, nikdy jí to v nejmenším nedal najevo. Klidně mohl mít ve městě holku, které psal dlouhé dopisy a mezi hodinami se s ní mazlil. Nikdy se o žádné nezmínil, ale Gracie se ho na to ani nikdy nezeptala. Nikdy předtím na tom nezáleželo. Nechtěla, aby na tom záleželo teď.

Léto získalo jinou podobu – zoufalou, zubatou podobu rozeklaného dračího hřbetu. Svět se zdál být plný rizik. Každá písnička na každém albu sršela náznaky. Gracie zjistila, že se snaží promlouvat pomocí desek, jež vybírala, a vykládala si ty, které vybral Eli, jako kód. Přiměla se trávit víc času s Mosey a Lilou a v Jůvenýrech, kde čistila věci, které nepotřebovaly vyčistit, a zápolila s nenasytnou touhou po Eliho společnosti. Bylo to ale něco nového? Její chvíle s Elim byly od prvního okamžiku teplými písečnými ostrovy, útočištěm, které jí pomáhalo snést plavání kalnými vodami zbytku roku.

Byla rozpolcená mezi nutkáním něco říct, vyslovit tu věc ve svém nitru, než léto skončí, a přesvědčením, že se takovémuto katastrofálnímu vývoji musí za každou cenu vyhnout. Poprvé se přistihla, že odpočítává dny do září. Stačí, když se dožije Svátku práce, aniž by neprozřetelně vyhrkla nějaké vyznání, a bude mít celý školní rok na to, aby překonala tu zatracenou, směšnou věc, jež ji posedla.28

V sobotu před Svátkem práce se s Elim dívali na ohňostroj nad Greater Spindle na počest konce sezony. Seděli vedle sebe na kraji pick-upu, téměř se dotýkali koleny a ramena měli na vlas od sebe.

„Škoda, že nemáš telefon,“ řekla, aniž by to měla v úmyslu.

„Škoda. Tak trochu.“

„Jenom tak trochu?“

„Chtěl bych mít zaznamenané všechny věci, co ti chci říct.“

To mi musí stačit, umínila si Gracie, když se modré a stříbrné světlo přelilo po jeho jasně lesklé tváři. To by mělo víc než stačit. Po čase už to bylo snazší. Chybělo jí léto. Chyběl jí Eli, ale ulevilo se jí, že už ji netrápí představa, že ho uvidí. Ve třeťáku šla na ples s Nedem Minnerym, který byl legrační a hrál na trubku. Zbožňoval slovní hříčky. Nosil kšandy a pruhované kalhoty a předváděl kouzelnické triky. Byl to hotový anti-Eli. Neměl v sobě špetku vážnosti. Byl to zábavný večer, ale Gracie si říkala, jestli jí zábava vůbec něco říká. Vypila dost broskvové pálenky na to, aby samu sebe přesvědčila, že Neda políbí, a potom se pozvracela u kraje silnice.

Když přišel Den obětí války, Gracie se cítila připravená setkat se s Elim, ale nedovolila si zajít do Dairy Queen. Nemohla takové léto prožít znovu. Nechtěla ho prožít znovu. Místo toho se vydala na pláž Okhena, lehla si vedle Mosey a Lily na písek a zůstala tam, až slunce kleslo nízko nad obzor a začal ohňostroj na oslavu prvního víkendu sezony. Kdosi přinesl kytaru a ona si sedla na piknikový stůl opodál s bosýma nohama na lavičce a třásla v mikině chladem. Jsem v pohodě, pomyslela si a říkala si, že se k ostatním za chvilku připojí u táboráku. Je mi dobře. Vtom však zahlédla Eliho, jak si to k ní míří tím dlouhým plavným krokem, s vlasy ozářenými plameny táboráku a dychtivým výrazem a na zádech má ten svůj pitomý batoh a všechny ty měsíce perné dřiny byly ty tam. Jak se vůbec do Greater Spindle dostal? Že by už mu rodiče dovolovali jezdit autem? Ucítila, jak v ní vypučela touha, jako by jen čekala na teplé počasí, aby se mohla rozvinout.29

Eli se posadil vedle ní a spustil: „Nebudeš mi věřit, co jsem dneska objevil. V Síni desek je za vánoční sekcí celá sbírka alb s mluveným slovem. Je to úžasný.“

Gracie se přiměla zasmát. „Už se nemůžu dočkat.“ Chyběla jsem ti? Líbal jsi někoho jiného? Já jo a bylo to hrozné.

Nemohla to udělat. Nemohla takhle prožít další léto. Zbláznila by se. Bude si muset vymyslet nějakou výmluvu – extra hodiny v Jůvenýrech, epidemii cholery. Za každou cenu něco najde. Vytáhla z kapsy nádobku s jablečným balzámem na rty. Byla skoro prázdná, ale nenamáhala se kupovat si další. Cítila se příliš trapně, když si vzpomínala na věci, co se jí honily hlavou, když za ni platila.

Eli jí ji vytrhl z ruky a hodil ji do tmy, do jezera.

„Hej!“ protestovala Gracie. „Proč jsi to udělal?“

Zhluboka se nadechl. Ramena se mu zvedla a zase klesla. „Protože jsem devět měsíců musel myslet na jablka.“

Ticho se kolem nich sneslo jako opona. Gracie slyšela, jak se ostatní v dálce baví, zachytila lenivé drnčení strun kytary, jenomže to všechno se odehrávalo v jiné zemi, na jiné planetě. Eli Cuddy na ni upíral veškerou svou pozornost a jeho modré oči byly ve světle plamenů skoro černé. Ten pocit beznaděje, který ji tížil u srdce, se náhle zatřepotal a stal se čímsi jiným. Odvážil se rozkvést.

Eli se dlouhými prsty dotkl jejích tváří, přejel jí jimi po šíji a držel ji bez hnutí, jako by jí musel věnovat veškerou svou pozornost. Jako by se ji mohl naučit jako nový jazyk nebo ji nastudovat jako trasu. Políbil ji, jako by byla píseň a on byl rozhodnutý poslechnout si každý její tón. Líbal ji stejně, jako dělal všechno ostatní – vážně. Léto teď bylo zaoblené a zralé – ovoce, co každou chvílí praskne, a slunce vstávalo zpoza moře boubelaté, žluté a šťastné. Gracie a Eli se líbali za Jůvenýry, na sedačkách v kině potažených rudým sametem, na podlaze ve skladišti desek, přičemž jim ve sluchátcích znělo statické šumění, když některá z písniček skončila.

„Mohli bysme jít k tobě domů,“ navrhla.30

„Mohli bysme jít k tobě domů.“

Zůstali, kde byli.

Odpoledne, když odešli z DQ, měl Eli studené rty a chutnaly po třešních. Za vlahých večerů, když lehávali na březích zátoky jménem Kbelík, byly jeho ruce teplé a nepokojné. Gracie se ve svých sandálech vznášela. Připadala si, jako by byla pokrytá drahokamy. Její kolo bylo okřídlený kůň.

Jenže někdy koncem července Gracie zaslechla, jak bzučení hmyzu nabralo teskný tón. Navzdory vedru, zezadu spáleným stehnům a neonům, co dosud osvětlovaly hlavní cestu, jí připadalo, že se léto chystá k odchodu.

V noci slyšela, jak se máma a Eric smějí v obýváku a zvuk televize to podbarvoval jako skličující hudba. Gracie se schoulila na bok a propadla tomu svíravému pocitu paniky. S Elim dokázala zapomenout na to, že je jí sedmnáct. Dokázala zapomenout na Little Spindle i na to, co mělo přijít potom. Když bude mít štěstí, vydá se v máminých stopách. Bude si muset půjčit na auto, aby mohla jezdit na nějakou druhořadou vysokou. Bude se dívat, jak se spolužáci vydávají na jiná, lepší místa. Litovala, že Eli nemá telefon. Přála by si k němu promlouvat ve tmě. Mohli bychom si psát. O víkendech bych mohla jezdit vlakem do New Yorku. V noci měla hlavu plnou těchhle myšlenek, ale další den přišlo odpoledne a Eli v něm zářil jako mince na slunci a ona chtěla jen líbat jeho učenlivou pusu.

Dny a noci se rozpíjely a Gracie až v sobotu před Svátkem práce nadhodila: „Mosey říká, že se chce přihlásit na NYU.“

Eli se opřel na loktech. Leželi na dece v zátoce jménem Kbelík a slunce vystřihovalo mezi větvemi dubů a bříz zubaté hvězdy. „Vážně?“ prohodil.

„Nejspíš jo. Je dost chytrá na to, aby se tam dostala.“ Když na to Eli nic neřekl, Gracie dodala: „Mohlo by být zábavné pracovat ve velkém městě.“

Elimu se mezi obočím objevila vráska. „Jasně,“ odpověděl. „Ale je to velká změna.“31

Nic neříkej, naléhala na sebe Gracie. Nech to být. Jenomže ten nůž měla přímo před sebou. Musela na něj nakráčet. „Chceš, abych se tam za tebou přestěhovala?“

Eli se posadil a hodil do jezera oblázek. „Měla by ses vydat, kam budeš chtít.“

Bolest, která jí zaplála v hrudi, byla živou věcí, rostlinou z nějakého sci-fi filmu porostlou svíjejícími se oddenky plnými palčivých žahadel.

„Jasně,“ prohodila nenuceně.

Na tom, co řekl, nebylo nic špatného. Tohle byl letní románek. A navíc měl pravdu. Měla by se vydat, kam jen chtěla. Nepotřebovala, aby na ni Eli čekal ve velkoměstě. Mohla by přespávat u Mosey na kanapi, dokud by si nenašla práci. Byla v pokojích na kolejích nějaká kanape?

„Gracie...“ ozval se Eli a natáhl se pro její ruku.

Vyskočila. „Mám se sejít s Mosey a Lilou.“

Eli taky vstal. Sluneční paprsky mu spočívaly na vlasech a na kůži. Leskl se tak, že se na něj skoro nedalo dívat.

„Co se zítra sejít o něco dřív,“ navrhl. „Už mi zbývá jenom jeden den, než...“

„Jo.“

Hodila si batoh na ramena a naskočila na kolo, odhodlaná dostat se od něj pryč, než uvidí, jak její důstojnost odtéká z její tváře v podobě slz jako hrách. Vší silou se opírala do pedálů plná strachu, že pojede za ní. Plná zoufalé naděje, že to udělá.

Druhý den nešla do práce. Ne že by se pro to rozhodla. Prostě jen nechala minuty, ať se vlečou pryč. Eli nechtěl k ní domů. Nikdy neuvidí její pokoj nebo se s ní na pohovce nebude koukat na televizi. Jen postával na příjezdové cestě se svým kolem, zatímco si Gracie došla pro svetr nebo si šla přezout boty. Ani ji nepředstavil rodičům. Protože to byl skutečný život a oni byli něco jiného.

Chováš se jako pitomec, hubovala se. Za dva dny odjede. Užívej si to, dokud můžeš. Bav se. Jenže Gracie se neuměla bavit. Ne tak jako ostatní. Kluk, kterého měla ráda, ji neměl rád dost na to, 32 aby se s ní chtěl víc sblížit, a ona nechtěla předstírat, že to není hrozné. Byla jako zmrzlina s třešňovou polevou, všechny ty staré paperbacky, desky vyrovnané v zaprášených policích – něco, co Eliho zajímalo. Možná dokonce něco, co měl vážně rád, ale byla to letní láska, a když se změnilo počasí, najednou se nezdála úplně skutečná.

Gracie si četla, dívala se na televizi, a když byl víkend ten tam, věděla, že je ten tam i Eli. To bylo v pořádku. Příští léto nebude čekat v Dairy Queen, ani pracovat v Jůvenýrech. Odmaturuje a vydá se do New Yorku nebo do Kanady nebo někam jinam. Ale už nebude v Little Spindle.

OCAS

Týden potom, co začala škola, zašla Gracie k Annalee. Nevěděla, že to má v úmyslu, ale i tak skončila pod pronikavými světly Dairy Queen.

Nic si neobjednala. Neměla hlad. Vklouzla do boxu a zeptala se: „Jak se přes to mám přenést? Jak mám tu bolest zastavit?“

Annalee odložila křížovku. „Měla by ses rozloučit.“

„Na to je moc pozdě. Odjel.“

„Někdy pomůže říct to tak jako tak.“

„Mohla byste mi říct... Cítil někdy to, co já?“

„Ach, tsigele.“ Annalee zlehka poklepala Gracii perem na ruku. „Někteří z nás své srdce nosí na dlani. Někteří je zase hluboko skrývají.“

Gracie si povzdechla. Opravdu čekala, že jí Annalee pomůže cítit se lépe? Tohle město bylo plné smyšlených příšer, falešných čarodějnic, příběhů, které byly pouhými příběhy. Vyzkoušela by ale cokoli.

I když bylo stále teplo, hlavní silnice byla poklidná, a když Gracie zabočila na úzkou pěšinu, která vedla k její zátoce, lesy jí připadaly skoro opuštěné, jako by držely poslední stráž na počest 33 léta. Cítila se provinile. Před Elim to byla její zátoka, bezejmenná a konejšivá. Kde jsi celý ten čas byla? šeptalo jí borovicové jehličí.

Opřela kolo o strom na palouku a sešla dolů na břeh. Už si tu nepřipadala jako v útočišti. Nevykládala Mosey, že u jezera straší? Připadalo jí, že zátoka je plná duchů, které by si přála vypudit. Měla na Eliho tolik hezkých vzpomínek. Musela přijít i o ně?

A vtom to Gracie zaslechla: Jediný tichý výdech, který mohl být vánkem. A pak další zvuk – chraplavé dýchání. Nahlédla za břeh pokrytý stínem. Na mělčině leželo tělo.

Neuvědomovala si, že by se pohnula. Jen že v jednu chvíli stála ochromená na břehu a v další klečela ve vodě.

„Eli,“ vykřikla.

„Přišla jsi.“

„Co se stalo? Co to má znamenat?“

Byl tak bledý, že byl téměř modrý tím, jak měl žíly blízko povrchu kůže.

„Neměla jsi čekat. Mám povoleny tři měsíce. To je pravidlo.“

„Jaké pravidlo?“

„Chtěl jsem se rozloučit.“

„Eli...“

„Byl jsem sobecký. Nechtěl jsem, abys odjela do města. Potřeboval jsem tě, abych se na tebe mohl těšit. Mrzí mě to. Mrzí mě to, Gracie. Zimy jsou tak dlouhé.“

„Eli, mám u sebe mobil. Můžu zavolat...“

„Umírám, takže ti můžu říct...“

„Neumíráš,“ zaječela Gracie. „Jsi dehydratovaný nebo podchlazený.“ Ovšem už když to říkala, si uvědomila, že voda je teplejší, než by měla být.

„Ten den jsem to byl já. Házela jsi žabky. Odřela sis koleno. Zahlédl jsem tě jenom na vteřinu. Bylo to poslední den v květnu.“ Rozechvěle otevřel oči a zase je zavřel. „Neměl jsem tě políbit, jenže jsem to chtěl udělat hrozně dlouho. Bylo to lepší než zmrzlina. Bylo to lepší než knihy.“

Teď už se Gracie rozplakala. „Eli, prosím, nech mě, ať...“34

„Je příliš pozdě.“

„To říká kdo? Kdo to říká?“

Nepatrně pokrčil rameny, ale to gesto přešlo v třes. „Jezero. Tři měsíce můžu chodit po zemi. Ale vždycky se k němu musím vrátit.“

Gracie v myšlenkách zalétla k tomu dnu v zátoce a ke stvoření ve vodě. To nebylo možné.

„Tam dole nejsou žádné knihy,“ špitl Eli. „Žádná slova, ani jazyk.“

Žádné Dairy Queen. Žádná kola. Žádná hudba. To nemohla být pravda.

Gracie zamrkala a Eliho tělo jako by se zamihotalo, skoro jako duch. Jako by byl zčásti chlapec a zčásti něco jiného. Vzpomněla si, jak jí Annalee poklepala perem na ruku. Někteří z nás své srdce nosí na dlani. Někteří je zase hluboko skrývají.

Gracie přelétla očima po pláži ke změti ostružníků na kraji lesa. Spatřila tam v listí tmavý hrbolek. Nikdy bez něj Eliho neviděla – bez toho ošklivého fialového batohu – a v tu chvíli to pochopila.

Hnala se k němu, spadla, znovu se postavila, popadla batoh a trhnutím ho otevřela. Zip se široce rozjel a batoh se před ní rozevřel jako ústa. Byl plný haraburdí. Lístky s body ze skeeballu, karty se skóre v minigolfu, růžovo-zlatá nádobka od lesku na rty. Ale dole na samém dně se jako měsíc lesklo...

Vytáhla to z batohu. Byl to dlouhý plášť pokrytý šupinami tenký jako papír, který jako by neměl konce. Třpytil se a na omak byl ostrý. Překvapilo ji, jak je těžký. Vlekla ho k Elimu. Táhla ho za sebou a klopýtala mělčinou. Přitáhla jeho tělo k sobě a zavinula ho do pláště.

„Tady,“ vzlykala. „Tady.“

„Tři měsíce,“ zašeptal. „Ani o den víc.“

„Bylo to jen pár dnů...“

„Odjeď z Little Spindle, Gracie. Unikni tomuhle místu.“

„Ne,“ křikla na jezero, na nikoho určitého. „Můžeme uzavřít dohodu.“35

Eliho prsty ji zachytily za zápěstí. „Přestaň.“

„Můžeš mít i mě!“

„Gracie, ne.“

Voda ji v pomalém rytmu polaskala na stehnech, teplá jako krev, teplá jako lůno a Gracie věděla, co musí udělat. Schoulila se pod šupinatý plášť vedle Eliho, nechala drsný povrch, aby se jí zaryl do kůže, a nechala svou krev skanout do vody.

„Vezmi si taky mě,“ hlesla.

„Příliš pozdě,“ řekl Eli. Zavřel oči. Usmál se. „Stálo to za to.“

Potom se ruka svírající její zápěstí prudce ohnula a stáhla. Gracie sledovala, jak roste a natahuje se ve spár ostrý jako žiletka.

Eli prudce otevřel oči. Gracie zachytila vůni dešťových mraků a náhle k ní dolehlo burácení blesku a hukot nespoutané řeky. Příval vody jí zacpal uši, když se Eliho tělo pohnulo, rozmazalo a zatřpytilo se v mizejícím světle. Zvedl se nad ni a stáhl se zpět ve svalnatých smyčkách svého těla. Obrovský had, plaz pokrytý lesklými bílými šupinami. Jeho hlava se skláněla jako hlava draka a ze zad mu trčely duhové ploutve, které se za ním roztahovaly jako křídla.

„Eli...“ zkusila říct, ale zvuk, který jí vy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.