načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Letmá známost - Helena Němcová

Letmá známost

Elektronická kniha: Letmá známost
Autor:

Pátý román Heleny Němcové vypráví opět o hledání štěstí a střetávání lidského snění s realitou. Mladá učitelka pražské základní školy Hanka odjíždí v časném létě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3% 45%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 140
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0923-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První část příběhu učitelky Hanky se odehrává v roce 1968. Mladá pražská učitelka se na školení pedagogů bezhlavě zamiluje do svého kolegy z Hradce. Oba mají rodiny a nechtějí bourat svá manželství. Proto svůj vztah obnovují až po dvaceti letech, když jim jejich partneři zemřeli. Zdá se, že konečně naleznou naplnění své celoživotní lásky.... Pátý román české autorky vypráví opět o hledání životního štěstí a lásky. Vdaná učitelka Hanka se zamiluje do rovněž zadaného učitele, ale nechce rozbíjet manželství.

Popis nakladatele

Pátý román Heleny Němcové vypráví opět o hledání štěstí a střetávání lidského snění s realitou. Mladá učitelka pražské základní školy Hanka odjíždí v časném létě osmašedesátého roku na školení pedagogů do Písku. Ani pomyšlení na hodného manžela a pětiletou dcerku jí nezabrání ve vášnivém románku s učitelem z Hradce Tomášem. Oba jsou sebou posedlí, vědí, že našli toho pravého. Ani jeden však není ochoten bourat své manželství, a tak se jejich vztah pozvolna vytrácí. Po více než dvaceti letech se Hanka s Tomášem, oba ovdovělí, znovu setkávají a zdá se, že nic nebrání svatbě a společnému životu v lásce…
Poutavé vyprávění o snaze začínat nový život tam, kde jsou léta utvořené pevné vazby a návyky a kde to, co bylo dosud součástí každodenního snění, naráží na nepřikrášlenou rovinu skutečnosti.

Zařazeno v kategoriích
Helena Němcová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2


3

Helena Němcová

Letmá známost

Eroika


4


5

Helena Němcová

Letmá známost

Eroika | Praha | 2013


6

© Helena Němcová, 2013

© Eroika, 2013

ISBN 978-80-87409-23-7


7

2012

Jmenuju se Hana Pravčická a je mi něco málo přessedmdesát. Mám dceru Hanku, zetě Jiřího, vnučku Bětku a vnuka

Honzu. Jsem učitelka, už dlouho v důchodu, a bydlím vgarsonce na Smíchově. Když sedím u okna, vidím Vyšehrad,

a když vstanu a přejdu k oknu, můžu pozorovat řeku alodičky. Garsonku jsem si koupila hned po Hančině svatbě.

Nač by mi byl větší byt, zvlášť dneska, když jsem už opravdu

sama? To říkám jen proto, abyste věděli, o kom je řeč. A teď

si sednu a zavřu oči. Ne že bych chtěla usnout, ale asi se

trochu budu hrabat... V čem? V těch neuvěřitelných více než

čtyřiceti letech.

1993

Přitiskla jsem čelo na okno. Dole na asfaltce, po které skoro

nic nejezdí, si holky namalovaly panáka a jedna z nich skáče.

Taky jsme tak se sestrou kdysi skákaly: Nebe, peklo, ráj...

Kolik hodin pekla je potřeba pro jedinou minutu nebe? O ráji

ani nemluvím, tolik pekla, kolik je ho potřeba na ráj, bych asi

neunesla. Ale i ty chvilky nebe za to stály. Za to peklo. Stály?

Na stole se válí Tomášova tužka, včera luštil křížovku. Kam

se vlastně poděla? Hledám ji, jako by na tom kusu papíruzáleželo. Včera luštil a dneska už není. Tomáš není, uvědomuju

si a praštím pěstí do stolu. A proč mě vlastně zavezli sem,

chtěla jsem přece domů! Jsi tady doma, povídal Tomáš, ale

ne, nikdy jsem tady doma nebyla a ani nemohla být. Všude,

na každém hrníčku, kastrolku, noži jsem cítila její otisky, její

ruce. Bylo to všechno jejich, ne naše... Tolik jsem se snažila,

na mou duši. Tomáš se nechtěl stěhovat ke mně do Prahy.

Tenhle byt si postavili s Pavlou skoro sami – s Pavlou, sPavlou, s Pavlou – a ta Pavla je a byla tady pořád, v každém

koutě, za oknem, všude. Mrtvá a živá: kolikrát jsem tu knížku

měla v ruce, a nakonec jsem ji pochopila. Mrtvá neodchází,

mám ji za zády, ona je tady doma. S Tomášovým odchodem

se vrátila víc než předtím. Je jí plný byt, je ve všech koutech,

nepřeje si, abych tady byla, jsem vetřelec, nechtěný host.

Tomáši, proč?

Snad už je s ní, nevěřím na posmrtný život, ale ona mi ho

vzala teď už definitivně, napořád. Nechci tady být, bezTomáše nemůžu, bezúčelně chodím z místa na místo. Zařizovat

nic nemusím, o všechno se postarají Petr s Pavlínou. Táta si

přál zpopelnit a urnu dáme vedle mámy, říkal Petr, kdepak,

moje příští urna k Tomášovi nepatří, jako jsem podle nich

k němu nepatřila ani já. Uvařila bych si kafe, ale ne, dám si

ho v automatu na nádraží. Kdy mi vlastně jede vlak? Sbaleno

mám za chvilku, nic jsem tady nenechala, jen kousek života.

9

Půl roku, co to znamená? Nic, kousíček věčnosti. Počkám

na nádraží, k večeru něco do Prahy pojede. S kufrem v ruce

odcházím. Pryč, nadobro.

1968

Sedím na tvrdé židli, tlačí do zadku, vrtím se a kolem uší

mi šplouchá monotónní hlas přednášejícího. Zjevně ho to

taky nebaví, radši by asi byl někde na dece u řeky. Je krásně,

slunce pere do oken a je tady k nedýchání. Proč mě,učitelku češtiny a dějepisu, vyhnali na tohle školení? Proč mám

poslouchat tlachy o politické ekonomii, k čemu mi to bude?

Hlavou se mi honí, jestli můj manžel Ivan nezapomněl dát

Haničce léky, ale ne, je pečlivý, dokonce až moc. Večer mu

budu muset z hotelu zavolat. Jakpak si tam beze mě vedou?

Snad našli ten guláš v mrazáku, nezapomněla jsem hoposat? Hlas řečníka mi zase skočil do myšlenek, stejně nevím,

co povídá, ztratila jsem nit. Snažím se poslouchat, slyším, ale

nevnímám, stejně jsou to jen tlachy, snad se to teď trošku

změní, i když... Dubček kouká ze všech koutů a plotů, lidi

jsou možná trochu veselejší, jsem taky optimistka? Nevím.

Zas jsem se zatoulala v myšlenkách, no co, nikdo mě z toho

zkoušet nebude. Jakpak se má Hanička ve školce? Už si tam

zvykla, ale trvalo to! Hlavně aby pro ni Ivan stihl včas dojít,

když přijdeme pozdě, učitelka se tváří, jako by jí sekali ruku,

Taky se jí už chce jít domů a kvůli zpožděným rodičůmnemůže. Ale Ivan to stihne, kladla jsem mu to na srdce aHanička je jeho všecko, tak snad se bude trochu snažit. Jen aby

si cestou nedali zmrzlinu, je horko, ale Hanička ještě pořád

není úplně v pořádku...

Na klíně mi přistál složený lísteček, rozbalím ho: „Nešla byste radši na kafe?“ Ohlížím se, za mnou se usmívají velké modré oči. Už jsem si ho všimla ráno, koukal se po mně, ale viděla jsem ho dneska při začátku školení poprvé. Kývnu a špitám: „Šla, ale přece nemůžeme...“

„Můžeme,“ slyším, „jen dělejte, že se vám udělalo nevolno, a já vás doprovodím!“ Přece nebudu vyvádět jako malá holka, ale proč vlastně ne? Smysl pro humor a nuda z přednášky udělaly svoje, trochu jsem se naklonila a přitiskla kapesník na pusu. Za mnou se zvedla ruka.

„Soudruhu,“ slyším, „tady soudružce se udělalo špatně, asi

z toho horka, dovolíte, abych ji vyprovodil ven?“

„Samozřejmě,“ kývá přes brejle přednášející, „a kdybyste

se už nemohli vrátit,“ dodává s trochu lišáckým úsměvem,

asi ví svoje, „tak si zbytek přednášky přečtěte ve skriptech,

večer je dostanete.“

Vstávám a šineme se na chodbu, za dveřmi se neudržím

a chechtám se jako blázen.

„Potichu, ať nás neslyší,“ šeptá, bere mě za ruku, utíkáme

chodbou, na chodníku se otáčí: „Tak kam?“

„Kamkoli pryč od ekonomie,“ ještě se trochu zajíkámutajovaným smíchem, i když teď už bych mohla spustit naplno.

„Ale možná by byla lepší zmrzlina, když je tak vedro!“

„Tak jo,“ souhlasí. „Náhodou jsem si všiml cukrárny za

rohem, tak jdem!“

Nad miskou citronové zmrzliny s kopcem šlehačky chvilku

mlčíme. „Odkudpak jste přijela?“ přerušuje ticho, ale nepustí

mě ke slovu. „Já jsem Tomáš Pravčický a učím v Hradišti

češtinu, dějepis a teď taky angličtinu. Je mi čtyřicet, aby

informace byla kompletní.“

„A já jsem Hana Říhová, taky učím češtinu a dějepis,

v Praze. Jsem vdaná, manžel je Ivan a mám pětiletouHaničku. A teď už víte všechno,“ zabořila jsem lžičku do zmrzliny.

Kouká na mne přes stůl: „Taky jsem ženatý, dceraPavlínka má devět a syn Petr sedm let. Proč mě poslali na tohleto

školení, nevím, ale,“ natahuje ruku k mojí, „teď už jsem rád,

protože... Ale k čemu poklony, na ty bych vás asi nenachytal,

nemám pravdu?“

„Poklony má ráda každá ženská,“ patlám se v roztékající

zmrzlině, „ale radši dojezte tu zmrzlinu, než z ní budete mít

polívku,“ napřahuju lžičku k jeho misce.

„Tak ji vypiju,“ vysrkne zbytek pochoutky. „A cokdybychom si šli večer někam sednout na skleničku?“

„To by šlo,“ souhlasím, „jen musím zavolat domů, jestli je


12

všechno v pořádku a jak si beze mne vedou. Na večernemáme program?“

„Ne, nechají nás vydechnout a strávit všechno, co do nás

celej den hustěj. Přednáška je až zítra od devíti – vidíte, ivyspat nás nechají,“ usmívá se. Pomalu procházíme rozpáleným

náměstím, zahýbáme a blížíme se k mostu. „To je Otava

a nejstarší kamenný most v Čechách – ale to určitě víte,“

obrací se ke mně. Opřeni o zídku koukáme na ubíhající vodu.

„Co kdybychom si tykali – jsme přece kolegové,“ vhrknu okamžitý nápad.

„Rád – tak tedy Tomáš,“ naklání se ke mně a ta pusa není jen kamarádská, bere mne kolem ramen a kouká mi do očí.

„A já jsem Hanka,“ snažím se poodstoupit, ale drží mě pevně. Za chvilku se přece jen vysmeknu, ale ať je to jak chce, to objetí bylo příjemné. Propána krále, holka, co to děláš? ptám se sama sebe, ale letní den a řeka a město plné kouzla dnes už zapomínaného Fráni Šrámka dělají svoje.

„Chtěl bych tě potkati v lukách,“ šeptne mi do ucha, ne, to už je moc, jak to, že myslíme oba na totéž?

„V lukách štípaj komáři,“ snažím se odlehčit až mocdůvěrnou chvilku.

„Tak teda večer, to už komáři spěj,“ naváže a usmívá se.

„Večer jsi mě pozval na skleničku,“ namítám, „a tu vlukách určitě nemají!“

„Jenže,“ obkroužil mi prstem pusu, „můžou mít, když si ji vezmeme s sebou!“

Představila jsem si takový večer, sedíme na kameniuprostřed louky, nad hlavami nebe plné hvězd, oči blízko sebe... No ne, holka, kam chodíš na ty červenoknihovní banality, usmívám se sama sobě a asi je to vidět, protože se ptá: „Čemu se směješ?“

„Jen tak, možná tomu horku nebo řece nebo – ani nevím, jenom je mi dobře,“ odpovím a obracím se k odchodu.

„Už jdeme?“ zeptá se a stojí na místě.

„Jo, musím z hotelu zavolat domů a převlíknout se avůbec...“

„A vůbec...“ pitvoří se. „Tak dobře, jdu s tebou a sejdem

se – za hodinu?“

„Spíš za půldruhé, nevím, jestli se hned dovolám. A co

takhle večeře?“ ozval se hlad, v poledne jsem toho v tom

vedru moc nesnědla.

„Večeři si dáme taky v lukách, neboj, všechno obstarám,

přijdeš k hotovému,“ slibuje.

„Tak v půl osmý tady,“ rozcházíme se v hotelové hale.Nevím, jestli dělám dobře, měla bych jít počestně na večeři skolegy a pak do pokoje, něco si přečíst nebo poslouchat rádio

nebo... Co nebo? Proč bych si vlastně nemohla dopřát trochu

romantiky? Pak už zas nastane každodenní rutina. V pokoji

se svalím na postel, koukám do stropu, musím zavolat domů,

zkusím to, Ivan má, doufám, tolik rozumu, že Haničkunetahá dlouho do večera venku, i když je krásně. Po několika

zazvoněních zvedá Ivan telefon.

„Tak jak to jde, už jsi moudřejší?“ zeptá se.

„No, trochu,“ přisvědčím, „ale hlavně mi řekni, jak je Haničce, nezapomněli jste na léky? A večeřeli jste? Našli jste v mrazáku ten guláš?“ pálím otázky jednu za druhou.

„Počkej, jedno po druhém,“ přerušil mě. „Haničce jedobře, léky dostala, guláš jsme nehledali, protože jsme si zašli na večeři do přepychové restaurace na rohu. Guláš tam měli taky, ale Hanička splivla řízek s kaší a teď se chystá jít spát – právě jsem ji šel osprchovat, když jsi zavolala. A jak ty – je to k vydržení?“

„Jo, celkem jo,“ představila jsem si Tomášovu ruku kolem ramen. „Přednášky nejsou sice nic moc, to víš, kecy a kecy, ale dá se to vydržet. Tak si to tam beze mě hezky užívejte a chovejte se mravně!“ končím hovor.

„Copak my,“ neodpustí si Ivan, „jen abys ty tam nepotkala nějakého neodolatelného – já bych ti dal! A pozejtří se na tebe budeme těšit, zavolej, kdy a kam přijedeš, a přijdeme ti

s Haničkou naproti, chceš?“

„Docela jo, určitě zavolám. A taky se na vás těším,“dodávám a jsem ráda, že mám hovor odbytý. Přehrabuju se


14

v kufříku. Co si mám vzít na sebe? Jestli to s těma lukama

myslel vážně, chce to pláťáky, tričko a svetr, kdyby se udělalo

chladno. Ale co když mě potáhne třeba do nějaké primarestaurace? Ale co, řekl v lukách, tak v lukách!

Je za pět minut půl osmé, krotím netrpělivost, přece

nemůžu do haly vtrhnout první, vypadalo by to, že se užnemůžu dočkat. Pětiminutové zpoždění je tak akorát, vteřinová

ručička na cestovním budíku se courá, no konečně, půl a tři

minuty, svetr přes ruku a jde se. Tomáš sedí v hale, u nohou

košík přikrytý ubrouskem. Vyskočil a jde mi naproti.

„Jsi přesná jako autobus,“ podává mi ruku a pak se shýbne

pro košík. „Tady je zakletejch spousta kouzel.“

„A kde jsi, prosím tě, vzal tak narychlo košík?“ popouštím

uzdu zvědavosti.

„Když se chce, jde všecko,“ mhouří oči. „Vlastně to nebylo

tak těžké, půjčil jsem si ho v recepci. Třeba bych ho i koupil,

ale v žádném krámě s košíkama nemají tak dlouho otevřeno.

A jde se!“ bere mě za loket. Dědek recepční za námi kouká, je

zvědavej, ale co má taky v tom trochu ospalém večeru dělat?

Hotel je plný, naděje na nové návštěvníky mizivá, tak kouká,

co se kde děje. No a co?

Přecházíme most, pak jdeme pěšinkou mezi chatkami, tu

a tam zavoní ohníček, asi pečou buřty. Cesta se zatáčí pryč od

chat, kampak vede? Jsou taky cesty odnikud nikam, natakových se člověk nejspíš ztratí nebo chodí sem a tam a nakonec

ani neví, odkud vlastně... Ale co mě to zase napadá, Tomáš

podusává vedle mě a mlčí.

„Ty tu cestu znáš?“ prolomím ticho.

„Neznám,“ odpoví, „a je to důležité? Někam určitě vede,

tak co?“

„A co když nevede nikam?“ zopakuju svoje předchozípřemýšlení.

„Každá cesta někam vede,“ odporuje. „Co by to bylo za

cestu, kdyby nikam nevedla?“

„Asi máš pravdu, co by to bylo za cestu? Třeba vede do

pekla!“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist