načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Letargie - Antonín Mazáč

Letargie

Elektronická kniha: Letargie
Autor:

Když se objeví mrtvola muže s přezdívkou „oko ulice“, řeší vyšetřovatelé případ jako standardní vraždu. Brzy ale následuje další brutální čin. Obětí je pochybná existence, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 542
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0717-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se objeví mrtvola muže s přezdívkou „oko ulice“, řeší vyšetřovatelé případ jako standardní vraždu. Brzy ale následuje další brutální čin. Obětí je pochybná existence, která to stejně jako „oko ulice“ hrála na dvě strany. Je jasné, že pachatel si své oběti vybírá podle specifického klíče. Policie požádá o pomoc Alexandra Krause, jenž míval na starosti „práskačskou“ agendu. V současnosti píše krimi články do novin a potýká se s vlastními problémy.

Zařazeno v kategoriích
Antonín Mazáč - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Letargie

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Antonín Mazáč

Letargie – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




ANTONÍN

MAZÁČ

PLUS



ČÁST PRVNÍ

„Je chybou vyrábět teorie dřív, než jsou shromážděna všechna fakta.“

Arthur Conan Doyle

„Je chybou vyrábět teorie dřív,

než jsou shromážděna všechna fakta.“

ARTHUR CONAN DOYLE



ÚTERÝ



11

1

Když slunce zapadalo nad lesy, které dotvářely karlovarskoukrajinu už několik staletí, působilo jako něco rudého a nepatřičného,

jako krvavý flek, který se udělá na nemocné pokožce. Narůžovělá

oblaka kolem něj líně proplouvala a na pár vteřin ho zakryla, aby

vzápětí zmizela za horami.

Za těmi vrcholky, kde se podle legendy kdysi řítil lesem na svém bujném oři jeden český panovník a kde sledoval uzdravujícího se jelena, jak pije vodu z horkého pramene.

Báchorka pro malé děti.

Zdeněk Pikl zaparkoval auto na lesní cestě, kterou přehrazovala závora se zákazem vjezdu. Vystoupil a nohou odsunul plechovku od párků v kečupu. Skutálela se po uježděné cestě dolů ke škarpě a zůstala ležet dnem vzhůru u chomáčů zažloutlého mechu. Přece jen bylo teprve jednadvacátého března, příroda se tadyobnovovala jako všude jinde a bude ještě pár týdnů trvat, než se začne zelenat.

Pikl si povzdechl. Sešel pár metrů dolů, plechovku sebral a vrátil se k autu. Otevřel zadní dveře a hodil ji na podlahu za přednísedadlo. Dalo se tomu říkat pracovní deformace nebo smysl propořádek , čert aby se v tom vyznal. Zabouchl dveře a použil centrální zamykání. Když to cvaklo, spokojeně zamručel.

Upravil si kabát, zapnul horní knoflík a podíval se před sebe.Cesta se tu stáčela doprava, vedla březovými lesy a končila po sedmi kilometrech v polích před malou vesničkou Hory.

Začala mu vibrovat pravá kapsa kalhot a neodbytný zpěv Michala Tučného si hledal cestu na povrch. Nahmatal poslepu tlačítko na příjem.

„Která báječná ženská mi to volá?“ Říkal to s úsměvem na své hladce oholené tváři. Druhou rukou si odhodil blonďatou ofinu z očí, zkontroloval hmatem dveře a vydal se po cestě do hloubi lesa.

„Kolik jich máš?“ odpověděl mu medový hlas jeho manželky.

„Žádná z nich na tebe nemá, s tím si nemusíš dělat starosti.“

Snažil se držet uprostřed vyjetých kolejí. První březnové deště přinesly na západ Čech srážky, které on ani nejzkušenější anejznalejší meteorologové nepamatovali, natož aby je někdy zažili. Zajeden den napadlo přes dvě stě milimetrů, a nebýt lesů, které spoustu vody pobraly, dopadlo by to škaredě. Jeho přechytralý šéf tvrdil, že čím víc je v lese mechu, tím větší šance je, že nám „ten zelenejkoberec zachrání prdel“. Zdeněk sice nepochyboval o jeho znalostech, ale snažil se nepřeceňovat sílu přírody. Faktem zůstávalo, že když prší, voda stoupá, když je sucho, voda klesá.

Vyhnul se největší louži a snažil se nezapadnout do bahna. Před ním se objevila zatáčka a v ní mezi smrčím malý rozpadlý krmelec se zbytky shnilého sena.

Jeho žena na druhém konci se na chvíli odmlčela. Pronesla pár vět, kterým Zdeněk Pikl nerozuměl.

„Na co ses to ptala?“

Ptala se na to, kdy přijdeš. Na to se přece vždycky ptá. Její třetí věta je „Kdy přijdeš?“.

„Kde vlastně jsi?“ zeptala se po chvíli.

Těsně vedle.

Poškrábal se na krku. Bylo zvláštní, že v čase, kdy ještě člověknenarazí ani na jednu mušku, se stejně najde v lese něco, co člověku dokáže pít krev. Komáři snad musejí přezimovat stejně jako medvědi. „Musím vyřídit ještě něco pracovního. Stýblo v pátek večer spočítal, že můžeme prodat většinu dřeva, které jsme teď v březnu nařezali. Víš, kolik prostorových metrů tam máme? Až hrůza. Loni jsme to na můj vkus až moc flákali, takže bylo potřeba pořádně zabrat. A jestli to neudáme, bude z toho průšvih, protože se díky té vodě všude kolem rozmnoží bekyně a pak teprve nastane čóro. Dokážeš si to představit?“

Irena Piklová na druhém konci zahučela: „Uvědomuješ si, že jsi mi vůbec neodpověděl?“

„Potřebuju označit dřevo na zítřejší odvoz.“

„Večer?“

„Technicky vzato ještě není večer, teprve se stmívá.“ Pikl překročil úzkou strouhu, kterou přes cestu tekla voda. Krásná čirá křišťálová voda. Mizela vlevo vedle cesty za hromadou hlušiny, co tamzůstávala od prvního průjezdu buldozeru lesem.

„Dělám špalíčky s kaší. Ale ty to asi nestihneš, viď?“ Tón Ireny Piklové začal nabírat na provokativní ležérnosti. „Stejně jsounejlepší ohřáté.“

„Za hodinku jsem doma.“

Zdeněk Pikl udělal dva kroky doleva, aby obešel obří louži.Zabírala skoro celou cestu. Levá noha mu uklouzla po jílovitém kraji, snažil se ještě zachytit rovnováhu, ale došlápl špatně i druhounohou a bokem se zřítil do mokrého borůvčí.

Do pusy se mu okamžitě dostaly drobné lístky a zbytky pavučin a smísily se tam s několika nadávkami. Nejhorší smetí vyplivl,vlhkými prsty si vylovil z úst zbytky a několikrát si šťavnatě odplivl. V levé botě ucítil bodnutí, samovolně mu škublo v koutku apoklesla ramena.

„Skvěle, prostě skvěle.“ Rukou si otřel vodu z čela a začal sirozvazovat tkaničku. Zkontroloval telefon v ruce. Bylo na něm jen pár kapek, líně se sunuly po displeji k okraji. Utřel ho o suchou část kabátu a přiložil k uchu.

„ Jsi tam?“ promluvil.

„Čekám na tvoji odpověď,“ ohlásila se jeho žena.

Pikl pracoval jednou rukou na botě, ale mokrá tkanička jehopokusům srdnatě vzdorovala. Navíc se do ní zamotaly drobnésmrkové větvičky.

„Promiň, ale neslyšel jsem tě.“

„Ptala jsem se, jak jsi na tom s tou hokejkou.“

„Dodělám ji nejpozději během zítřka.“

„Marťas tvrdil, že ji dneska budeš mít hotovou.“ Trochuzamlaskala, což bylo znamení, že není připravená na výmluvy. „Když šel dneska s kluky na ten jejich plácek, dělal jim prý jen nosiče tenisáků. Víš, jak těžce snáší, když s nimi nemůže hrát. Mám pocit, že kdyby se nechtěl vyhnout posměškům, tak by se i rozbrečel.“

„Kdybych nemusel teď tvrdnout v lese, dělal bych na ní.“

„Proč ji prostě nekoupíš?“

„Protože takhle ji spíš ocení a bude se o ni starat.“

„Tak mu to řekni sám. Už pět minut se mi sápe po telefonu.“

Zdeněk Pikl si povzdechl. „Tak mi toho Terminátora dej.“

Slyšel šepotem položenou otázku, kdy tatínek přijde, a stejněpotichu vyřčenou odpověď, že brzy, že má nějaké povinnosti. A pak už se ozval vysoko položený hlas jeho osmiletého syna.

Martinu Piklovi bylo osm v únoru, ale svým vzrůstem už teď převyšoval většinu svých vrstevníků. A vlastně nejen vzrůstem. I fyzičkou, kondicí a sportovním nadáním. Oba rodiče mohli jen čekat, jakým směrem se jejich syn vydá, kde zakotví a který sport si ve finále zvolí. Zatím to vypadalo na hokej, jelikož ho hrál atrénoval i v období, kdy se tu o led ani nezavadilo a když nemělžádný trénink. Zdeňkovi připomínal fotbalisty ze staré školy, Viktora, Panenku nebo Vízka, kteří tak často mluvili o tom, jak měli vdětství míč doslova přirostlý k noze a kopali si vlastně vždy a všude. Samozřejmě, tohle byl hokej, ale není to vlastně jedno? Oni tím svým sportem žili, nesoustředili se jen na dva tréninky týdně anikdo je nemusel pobízet k tomu, aby se zdokonalovali. Protože – ač už se tomu dneska dá těžko věřit – tehdy se sport nedělal propeníze. Pro slávu možná ano, ale dělali ho kluci, kteří mu byli schopni obětovat všechno.

A něco podobného viděl u svého syna. Možná za pár let, ažobjeví elektroniku a holky, bude mluvit jinak, ale v osmém roce života v něm viděl Zdeněk Pikl nadšení, které z obyčejných kluků z ulice dělalo sportovce s velkým S.

„Tati?“ V otázce byla zvědavost i nadšení.

Zdeněk Pikl šťoural levým ukazováčkem na nártu pod látkou boty a pak to vzdal a vsedě na mokrém lesním podrostu si botu začal zouvat.

„Nazdar, Marťas, chceš tu svoji hokejku, viď?“

„Hm.“ Zvědavost stoupla, nadšení zůstávalo. „A ty už ji máš, tati?“

„Zítra bude.“ Když se do ní pustí hned ráno, má ji do osmihotovou. Základní dřevo je připravené. A samolepky si na ni už snad nalepí sám.

„Protože oni kluci už hrajou beze mě, víš? Našli si nějakého kluka ze Šmeralky. Jeho táta pracuje na stadionu v Rakousku a má tam spoustu věcí zadarmo. Třeba chrániče.“

Zdeněk si nebyl jistý, jestli si teď jeho syn stěžuje, že ho nahradil někdo jiný, nebo je mu líto, že nemůže být u toho, když jeho parta dostává výstroj zdarma. Ale asi to bylo jedno.

„Tak zítra na sto procent, slibuju,“ hekl, protože konečně nahmátl ostrou větvičku zapíchnutou do jemné kůže pod palcem. Kdyby teď byl červen, sledoval by svoji ponožku modrou od borůvek a čichal by odér podhoubí, který ho vždycky fascinoval. Takhle místo toho jen cítil, jak mu vlhne zadek na kalhotách a vraští se mu kůže na mokrých palcích u nohou. „Můžeš mi pomoct. Když se ti bude chtít brzo ráno vstávat.“

„V kolik?“

„V půl sedmé.“

„Eeeeeeech. To nééé.“ Jeho syn legračně zakňučel a skoro tovyadalo, že položil telefon. Ale pak pokračoval: „To je moc brzo. Já si počkám.“

„Budeš ji mít ráno připravenou.“

„A kde jsi, tati? Už jedeš domů?“

„Za chvíli. Momentálně se peru se svojí nešikovností, Marťas. Lovím si z boty borůvky a jehličí. A můžeš mi připravit suchéoblečení, protože tohle jde rovnou do pračky.“

„Vážně?“ Zachichotal se. „Co jsi dělal?“

„Tvůj tatík neumí chodit.“ Pikl škubl, větvičku z nohy vytrhl aodhodil. Nebyla zaražená do masa, jen vězela podélně pod kůží. Ale kdoví, některé šrámy vypadají povrchově a krev se ukáže až později. Promnul si svědící ránu a navlékl si zpět ponožku. „Kdybys mě viděl před dvaceti lety. Závodně jsem –“

„ Jo, já vím, běhal. A maminka plavala.“

„Správně.“ Nazul si botu a zavázal tkaničku. „A ty budeš taky.“

„ Já nechci běhat.“

„ Jako aktivní sportovec musíš. A je jedno, jestli děláš fotbal,hokej, nebo třeba lyžuješ. Musíš nabrat fyzičku. Někdy ti o fyzičce povyprávím.“

Slyšel v telefonu velké povzdechnutí. Stejně rychle, jako se děti pro něco nadchnou, dokáže jejich entusiasmus i vyprchat. Tímrychleji, čím pomaleji dospělí převádějí jejich sny ve skutečnost. „A teď už jedeš domů?“

„Dej mi pár minut na zařízení všeho potřebného, a už budu na cestě.“

„Tak na sebe dávej pozor. Pamatuješ na to prasátko loni na jaře.“

Prasátkem loni na jaře byla myšlena stokilová bachyně, která se zatoulala na hlavní tah z Varů do Prahy, pobíhala od krajnice ke krajnici, až si vybrala auto rodiny Piklových, vzala ho s rozběhem a udělala kráter v bočních dveřích. Marťas se strachy počural aodmítal dvě hodiny vylézt z auta. Pomohl až dvojitý pohár sčokoládovou zmrzlinou a na kolečka nakrájeným banánem. Zdeněk Pikl se obával, že bude mít jeho syn několik dní noční můry, alenaštěstí se ukázalo, že je uvnitř dostatečně silný, že nemá jen vyspělejší postavu, nýbrž že je vyzrálejší i na duchu. A tak se z téhle kalamity stala během roku potrava pro historku, kterou celá rodina s gustem vyprávěla na oslavách.

„Myslím na to.“

„Hm. Chceš ještě maminku?“

„ Jo, dej mi ji.“

Využil těch pár volných sekund a upravil si obě nohavice. Postavil se a zkusil podupem nohu. V pořádku.

Jeho manželka promluvila trochu později, než očekával.Ozvalo se bouchnutí dvířek. Pravděpodobně od trouby. S jídlem se jde do finále. „Tak pospěš.“ Zněla malinko nesoustředěně, jako by to říkala prázdnému prostoru před sebou, a ne člověku, s kterým sdílí lože.

„Slibuju. Až se Marťas nají, tak mu prosím tě projeď sešity, aby zase nezapomněl úkol z češtiny jako posledně.“

„Provedu.“

„Těším se na tebe.“ Zamlaskal do telefonu tak, aby to bylo slyšet. A tohle muselo být slyšet až na konci lesa. „Ta byla pro tebe.“

Irena Piklová v pět kilometrů vzdáleném rodinném domkuslastně vzdechla. „Romantik v tobě ještě neumřel, to je dobré vědět. Tak to tam spočítej a alou domů.“

Zdeněk Pikl telefon zasunul do nepromokavého kabátu.

Kdo by si kdy pomyslel, že bude mít fungující rodinu, že? On tedy ne. Ne že by o tom v mládí neuvažoval, ale rozhodně se nemohl rovnat vrstevníkům, kteří měli ve dvaceti letech pevné vztahy.Vztahy založené na důvěře a porozumění, jak říkali někteří v hospodě u piva. Spousta z nich je dnes rozvedených. Ne všichni,samozřejmě. Někteří mají odrostlé děti a můžou si směle začít užívat života a třeba začít šetřit na něco, o čem vždycky snili.

On měl všechno, o čem snil, už kolem třicátého roku života. Práci, peníze, respekt. Všechno pěkně zabalené v jednom balíčku, ozdo - bené dárkovou mašlí a vložené do jeho života. Rodina tam tehdy neměla místo, o dítěti ani neuvažoval.

Ale teď... teď může s klidem prohlásit, že Marťas je to nejlepší, co ho v životě mohlo potkat. A ano, zní to přesně tak slabodušsky a stereotypně, jak to myslí a říká. Jeho syn ho po třicátém rokuživota navedl na cestu, na níž nejspíš měl být. Ukázal mu směr,kterým se vydat, a věci, o kterých si ani náhodou netroufal tvrdit, že je někdy může chtít. Trvalo mu přes třicet let, než se k tomu poznání dostal, a potřeboval k tomu jediné. Jednoho blonďatého čiperného cvrčka s hlasem jako Rákosníček.

Když nad tím tak přemýšlel, zatímco vyšlapoval lehký stoupák podél oholených modřínů a nechával si na čelo proudit chladnoucí vítr, jeho rodičovství se dalo prozatím rozdělit na dvě etapy. Před druhým rokem synova života, kdy nezvládal naprosto nic,všechno pro něj bylo nové a byl přesvědčený, že výměna plínky je větší umění než sestavení elektronického vstřikovače, a od třetího roku až po dnešek. V tomhle „novodobí“, jak to sám nazýval, se dostal do opravdové role otce díky tomu, že Marťas začínal chodit, mluvit a něco požadovat. A bylo jedno, jestli to bylo chrastítko nebopozději čtení pohádek. Tohle bylo období, kdy si začal připadat platný, a ne jako stážista před dveřmi v třicátém patře kancelářské budovy.

Viděl jasnou zlatou čáru s malými stopami, tak akorát velkými, aby se po nich vydal. Všude okolo byly cedule s nápisyPOHOUPAT nebo POMOCT SESTAVIT AUTÍČKO a on je jednu po druhé snímal, spokojeně strkal do svého pomyslného rodičovského šuplíku a odškrtával si je. Tohle byla role, kterou zvládal.

Když se před ním začala cesta rozšiřovat, krvavějící flek na obloze už dávno nebyl vidět, ale přesto stále zvládal prosvětlovat části lesa. Mýtina vedle cesty, plná čerstvých pařezů a hald větví naházených na sobě, byla potemnělá, ale uprostřed, v kolejích, kudy Zdeněk Pikl procházel, se převalovalo světlo, které ještě dokázalo slunce v šest hodin večer vyprodukovat.

Pohlédl nad sebe nad koruny stromů. Pás tmavě modré oblohy se táhl daleko k západu a mizel v temnotě. Navzdory všempředpokladům bylo v lese ticho. Neozývalo se žádné houkání sovy nebo podobné nesmysly, které člověk slýchal v pohádkách.

Zahnul vpravo, přeskočil výmol a vydrápal se na jehličnatýpodrost. Stromy tu byly daleko od sebe a mezi nimi čisto. Všechny větve a zbytky pokáceného dřeva byly staženy ke kraji cesty a připraveny na odvoz.

Postava, která se objevila nedaleko něj u borovice označenéjedním červeným kruhem, působila skoro nepatřičně. Stála tiše, nohy rozkročené, ruce za zády. Obličej se ztrácel v šeru.

Čím víc se Pikl blížil, tím víc rozeznával jednotlivé rysy muže, jehož si nedávno dobře prohlédl na fotografii. Ztrhaná tvář zasazená do hranaté lebky, oči daleko od sebe, huňaté obočí, které se ztrácí pod stínem kšiltu modré čepice s logem Montreal Canadiens, uši těsně přitisknuté k hlavě s výraznými lalůčky, nos špičatý, zarudlý s roztahujícími se nozdrami, ústa pěvně stisknutá.

Stál a pečlivě sledoval blížícího se Zdeňka Pikla.

Když byl od něj deset metrů, muž se rozhlédl, jako by nechtěl věřit tomu, že je příchozí sám.

Při vzdálenosti pěti metrů už viditelně znervózněl, jednounohou zacouval a podrážkou s sebou vzal hromádku mokrého jehličí. Pravou ruku zvedl výstražně do vzduchu a levou nechával za zády.

„Proč –“

Zdeněk Pikl neměl potřebu nechat ho domluvit. Ostatně – kvůli tomu tu nebyl. Vzdálenost pěti metrů ve zlomku sekundy zkrátil na minimum a v ruce se mu objevila čepel, kterou zručně zabodl z levé strany do krku překvapeného muže. Ustoupil na stranu, aby ho nepotřísnila tryskající krev, pomalu muže obešel sledován jeho zorničkami, které kopírovaly Piklovy kroky a zastavily se až vmístech, kde už nemohly dál.

Pikl chytil muže zezadu jednou rukou nad kšiltem za hlavu adruhou provedl pomalý řez následovaný chroptěním a tenkýmhvízdáním, které značilo unikající vzduch z průdušnice.

Ustoupil, nechal tělo klesnout na kolena a nakonec dopadnout s jemným zašustěním do lesního koberce. Hlava se muži neotočila na stranu, zůstala rovně, a on se tak svým špičatým nosem zabořil do právě se tvořícího podhoubí.

Tentokrát už les tak tichý nezůstal. Kousek od obou mužů něco zapištělo a zmizelo v nízkém smrčí, nějaký lesní hlodavec. Pokud to měl být jediný svědek, dokázal se s tím Pikl smířit.

Kouknul na hodinky.

Akorát tak čas vrátit se na večeři. STŘEDA

2

Pokud by se jedním jediným slovem dalo vystihnout to, copředstavovalo pro okolní svět a pacienty Alzheimercentrum Sunnylife,

byla by to pravděpodobně okázalost. Dalo se o tom spekulovat,

protože tisíc lidí rovná se tisíc názorů a tisíc pocitů, ale holým

a nepřehlédnutelným faktem zůstávalo, že již zdálky působiloalabastrově bílé, prosklené, na kopci stojící, a tím pádem prosluněné

Alzheimercentrum Sunnylife jako moderní hrad za městem, který

dal postavit zhýralý a zbohatlý lékař.

Základní kámen (i když v tomto případě spíše mramorová deska) byl vložen před třinácti lety do neúrodné půdy kopce Hlušina. Do té doby si tam nejčastěji děti hrály na loupežníky, v ziměsáňkovaly a vyrážely si zuby na bobech se špatně fungujícími brzdami, na samém vrcholku, tam, kde v tuhle chvíli leží po řádnémzarovnání povrchu kancelář ostrahy, pouštěla karlovarská pacholata draky a v létě se tam pořádaly skvělé pikniky. Pokud člověk překouslobčasný vítr, který je v těchto místech obvyklý.

Po základním kamenu následovalo několik tisíc dalších a stačil rok a půl na to, aby se město mohlo chlubit třetím nejmodernějším sanatoriem v republice, jež se stará o pacienty, kteří nemohou přijít na to, jestli se ponožky navlíkají na ruce, či na nohy. Samozřejmě o ně pečuje s vydatnou pomocí jejich solventních příbuzných.Pojišťovna pomáhá, ovšem s opatrností šetřivé kamarádky, která má hluboko do kapsy.

Vstupní hala připomíná některou z bank ve městě. Prostorná, se spoustou křesel a stojany na časopisy, automatem na kávu apředevším s recepcí, kde usměvavá brunetka s úzkými obroučkami dává rady a rozesílá návštěvníky do některého z pěti pater.

Alexandr Kraus kolem ní prošel, letmo kývl na pozdrav a zachůze z kožené tašky vytáhl sendvič s tuňákem, který si před hodinou koupil ve třetím patře v malém bufetu. Zaplaťpánbůh se to tam nepodobalo nemocnici ve městě, potraviny tam nezavánělydezinfekcí a špitálem, ale všechno tam bylo přesně tak, jak má v kavárně na podobné klinice vypadat. Domácí koláče, fresh džus a servírka ochotná vyslechnout jeden dva přiblblé vtípky.

Saša ale i přesto sendvič čichem zkontroloval. Dobré pocity jsou jedna věc, ale nepochyboval o tom, že do nich dávají majonézu jako všude jinde, a jelikož ho kupoval před drahnou dobou, nechtělriskovat seznámení se salmonelou. Na to měl svoje střeva až příliš rád.

Počkal, až se před ním rozevřou skleněné dveře, vyšel ven na příjezdovou cestu před park a zakousl se do svého dnešníhoprvního jídla.

Žaludek spokojeně zakručel.

Vedle něj postával s cigaretou starší muž v modrém županu asledoval dvě děti, jak v parku lezou po něčem, co připomínalodřevěnou pyramidu s okny. Pacient se spokojeně usmíval a možná si ani neuvědomoval, že lehce přikyvuje hlavou. Pravděpodobně dostal na hlídání vnuky, zatímco jeho děti vyřizovaly pokračování jeho pobytu nebo zjišťovaly u jednoho z místních lékařů novéinformace. Nevypadal na člověka, který by nevěděl, kde je. Natož naněkoho, kdo by nepoznával svoje příbuzenstvo. Ovšem tady nikdo není náhodou, takže si tím spokojeným usměvavým pohledem možná snaží uložit snímky svých vnuků někam hluboko do paměti, kde je žádná nemoc nebude mít šanci napadnout a zničit.

Nerad ti to říkám, chlape, ale proti tomuhle nemáš šanci. To už spíš na švestce vyrostou palačinky. To už je pravděpodobnější, že mi ze zadku vypochoduje průvod mažoretek a ta první si bude pohazovat se zázrač­ nou pilulkou na Alzheimera, než že to u tebe dopadne dobře, přemýšlel Saša. Jen tenhle přiblblý výraz ti zůstane a budeš koukat na pár cizích dětí, jak si hrají u tvých nohou. To ti zůstane. Děti, o kterých bude někdo tvrdit, že je znáš. A ty si je nepamatuješ. Hanba ti, starouši.

Muž típl cigaretu o hranu popelníku u dveří a hvízdl na dva prsty. Děti přiběhly, menší kluk mu skočil na záda a starší ho začal tahat za cíp županu a něco mu horlivě vyprávěl. Určitě nějaký skvělý zážitek z pyramidového dobrodružství. Muž se dál usmíval,přikyvoval a ukazoval na vstupní dveře. Za chvíli všichni tři zmizeli uvnitř sanatoria.

Cesta do města Sašovi zabrala vždy rovných sedm minut. Dnes trochu víc podráždil pedál plynu a na parkoviště před redakcídorazil v půl jedenácté. Pod nohama mu šustil sáček od sendviče a pár stvrzenek z bankomatu. Naklonil se, všechno to sebral a nacpal do dveřní přihrádky vedle několika kompaktních disků.

Z palubní desky sebral sluneční brýle a narazil si je na nos.Vystoupil z auta a postavil se před dveře redakce deníku Liberál. Sídlila v menší budově společně se sklenářstvím, hodinářstvím akadeřnictvím a z druhé strany byla vietnamská prodejna léčiv a zdravé výživy, což v Sašových očích znamenalo legalizovaný krám smarihuanou.

Pracoval na tomhle místě už tři roky. Bez dvou dnů. Kdyby měl na světlo boží vytáhnout jeden jediný impuls, který ho k tomu vedl, dělalo by se mu to těžko přetěžko, ale – proč si to nepřiznat –nakonec to samozřejmě bylo o penězích. A trochu o zvědavosti achlapské domýšlivosti.

Někdy v únoru vstal, kouknul se z okna na zasněženou ulici, do ledničky, na účty zapíchané do jehelníčku vedle kredence a pak si sedl a zdravě si se svým znuděným druhým já promluvil o tom, jak moc je spokojené s výší renty. Dvanáct tisíc, když počítáme občasné vedlejšáky, je částka, která jednoho chlapa uživí, ale vyskakovat se s ní nedá. Ne snožmo.

Prošel si pár inzerátů, a když si uvědomil, že za posledníchdvacet let nepracoval manuálně (skládání uhlí do sklepa anedokončenou rekonstrukci sauny, kterou měl v dezolátním stavu už osm let, nepočítal) a že radikálně nesnese vyšší moc v podobě o deset let mladšího floutka, který mu bude kázat o morálce a pracovním nasazení, zúžil okruh možných přivýdělků na dva. A jelikož nebyl dívka mezi osmnácti a sedmadvaceti, která by toužila v klubu na česko-německých hranicích po nadstandardních výdělcích,zůstalo mu v ruce telefonní číslo do novin, kde sháněli mladé a nadšené lidi, kteří se nebojí práce v širším kolektivu a mají vřelý vztah ke společnosti a psanému slovu.

Šéfredaktorem Liberálu byl jednačtyřicetiletý Štefan Berkovec, střízlík s postavou třináctiletého kluka, ale s vitalitou, kterou mu mohla závidět půlka konkurence. Jeho tělo a jazyk fungovaly vždy na sto procent. Občas sice tak trochu nekoexistovaly, jazyk říkal věci, které by mozek při rozumnějším uvažování neodsouhlasil, ale jak už Saša poznal, Berkovec dělal věci rychle, spontánně a napoprvé. A většinou správně.

Za správnou věc považoval před těmi třemi lety i přijetí Saši mezi redaktory. Tvrdil, že věkově to není ono, že si mládí představujejinak, ale že respektuje jeho touhu začít novou etapu života a že mu bude ctí u toho být.

„A hlavně tu nemáme žádnýho současnýho ani bývalýho poldu, kterej by nám mohl dodávat čerstvý informace, kamaráde,“ roztáhl úsměv na hubené tváři od ucha k uchu, což mu vytvořilo po obou stranách obličeje půl tisícovky vrásek.

Sašovi bylo jasné, že to byl ten zásadní faktor při rozhodování.

„Obávám se, že ta vazba už se dávno zpřetrhala. V tomhle vám asi nemůžu pomoct.“

Šéfredaktor si v prstech pohrával s článkem, který Saša vypotil přes poledne. Našel si na internetovém fóru příběh ženy, kterou okradli přímo před supermarketem, a ačkoli viděla, kdo to byl,policie jí nedokázala pomoct a pachatel v dalších třech dnech tímhle způsobem ožebračil ještě dvanáct lidí. Saša to pojal po svém, slehkým nadhledem, drobnou obhajobou policejní práce, krátkýmvysvětlením a radou na závěr. Snažil se do článku otisknout svoje zkušenosti z těch šestnácti let, které strávil na kriminálce, a dívat se na to očima nezaujatého občana.

„ Jak dlouho jste to psal?“ Berkovec na něj koukal přivřenýmaočima, rty měl vyšpulené, špičky zažloutlých prstů svíral rohy papíru. Jeho pokožka vůbec vypadala, že by snesla trochu ovoce, zeleniny a ždibec karlovarské kosmetiky.

„Asi hodinu.“ Saša pokýval nervózně hlavou. „Teda hodinu a půl, musel jsem si to po sobě přečíst a zkontrolovat.“

„Chcete tu práci?“

„Samozřejmě,“ Saša přikývl tak vážně, jak jen dokázal.

„Tak neříkejte takový hovadiny jako před chvílí.“ Berkovec papír zmuchlal a hodil do koše. „Napsal jste to za půl hodiny. Spatra, rozumíte? Tohle jsou věci, který házíte na papír poslepu s prstem v nose. Bez přemýšlení.“

„Asi ano.“

„Asi co?“

„Asi rozumím.“

„Vážně jste dělal u policie?“

„Přes patnáct let u vražd. Byl jsem operativcem a hodně času jsem trávil na ulici.“

Berkovec se na něj zvědavě podíval, Sašovi se pod tím lustračním pohledem až scvrkl ohryzek. Nebyl zvyklý na pohovory. Možná to přece jen nebyl tak dobrý nápad, říkal si tehdy. Dvanáct tisíc jesolidní částka, s tím se přece dá žít.

Berkovec nakonec vypustil z plochých plic vzduch. „Vůbec si vás nevybavuju.“

„Nekomunikoval jsem s médii. To bylo to poslední, co jsempotřeboval. Od toho tam jsou jiní.“

„Působíte trošku plaše.“

Saša si poposedl a snažil se uvolnit. „Víte, jaké to je, tady sedět?“

„Na podobný židli jsem seděl před dvaceti lety. A bylo mi dvacet, ne čtyřicet jako vám, kamaráde.“

Od té doby uteklo dost měsíců na to, aby Saša pochopil, co se od něj chce. Tím závažím navíc, které překlopilo misku vah na jeho stranu, byly samozřejmě zkušenosti z terénu a policejní myšlení. Přesně jak předpokládal. Štefan Berkovec mu věnoval na druhé straně Liberálu čestné místo vpravo vedle nejčerstvějších domácích zpráv a s řízností ostříleného redaktora novin, které prý ještě světu dají vědět, jak se dělá novinařina, ho požádal, aby dělal přesně to, co dosud.

To znamenalo najít si ráno tu nejaktuálnější a nejzajímavějšíkrimizprávu a podat ji tak, aby bylo na první pohled jasno, že za tím počítačem sedí zkušený kriminalista a nikdo jiný, a ty mu můžeš, milý čtenáři, věřit každé slovo, protože on ví, o čem mluví.

Když ti tudíž řekne, že vrah Vietnamců pobíhá stále venku apodezřelý v zadržovací vazbě je nevinný, můžeš mu věřit a počítat s tím, že další Asiat skončí do pár dnů s hlavou v záhoně. Protože tenhle pán nepíše podle toho, co slyší, ale podle toho, co zná. A že toho zná, panečku, požehnaně.

Saša nikdy netvrdil, že se mu splnil sen a našel se. Nebo že našel při psaní duševní rovnováhu. A především to tak necítil. Podobných nesmyslů lidi okolo sebe ušetřil, a ani sám sobě je nevnucoval.Věděl pouze dvě věci. Zjistil, že ho baví lidi přesvědčovat o tom, kde je pravda, a přišel na zajímavou věc. Že ta policejní práce bylavlastně neskutečně pestrá a zajímavá a že mu dala víc než před pár lety, kdy vyklízel šuplíky plné lejster, mohl vůbec tušit. A nebylo vůbec nepříjemné se do těch vzdálených myšlenek ponořit, i když to bylo jen za obrazovkou notebooku. Dopoledne to vypadalo v redakci jako před vymřením. Uzávěrka článků byla večer v sedm, potom schvalování, tisk a ranní rozvoz. Nejvíc to tady žilo ráno mezi šestou a osmou a večer před sedmou hodinou.

Sportovní redaktor Filip Karmančík měl v kanceláři nějakého dvoumetrového habána, pravděpodobně basketbalistu zkarlovarského týmu, kterému se letos dařilo tak, že už tři kola před koncem sezony měl s předstihem a fanfárami zajištěný sestup. Mladíkseděl na opěradle křesla, rukama si hladil koženou bundu a stále jen přikyvoval. Některé rozhovory se holt rodí těžko. V tomhle ohledu měl Saša vystaráno a náramně si užíval skutečnosti, že se nemusí s nikým trápit a lovit z něj jeho názory. Byl strůjcem svého psaní, jak jednou trefně poznamenal, a nic by na tom nikdy neměnil.

Berkovec si zakládal na tom, aby mu všichni své články, ankety a rozhovory předávali na flashdisku. Nikdy neposílat mailem. Chceš je mít doma a kochat se nad svým výplodem? Fajn, vytiskni si to.

„ Jestli někdo z vás pisálků má neodolatelnou potřebumasturbovat nad svým nezpochybnitelným uměním,“ prohlásil loni před vánočním večírkem, „provádějte to nad tištěnou formou, ať sinezaserete monitor. Ušetříte prachy za přípravky na čištění monitoru, protože jsou o několik tříd dražší než hrst papírů do tiskárny. A mně ušetříte noční můry z toho, že se vám někdo nabourá do počítače a stáhne si něco, co nemá nikdo vidět.“

Tuhle těžkou paranoii roznášel po svých podřízených a nutil je, aby jí porozuměli.

Teď stál nad počítačem a kostnatým prstem klepal do zářícího monitoru. Vedle něj postávala ve žlutém kostýmu jeho asistentka a zářila jak sluníčko.

Saša zaklepal na sklo kukaně a jeho šéf na něj nadšeněgestikuloval, ať jde dovnitř. Bílá košile na něm plandala, rukávy měl vyhrnuté až nad lokty a knoflíky cinkal o sklo monitoru.

„Kamaráde, kamaráde,“ použil oslovení, které si osvojil už někdy v pravěku, „Sašo, kamaráde, rodí se nám tu výstavní dojná kráva.“

Saša odhodil bundu na křeslo a vzal si ze stolu jednu láhevzavřené vody. Pořád v puse cítil pachuť majonézy. „O čem je řeč?“

„O tobě, samozřejmě.“ Berkovec ukazoval na počítač. Byla tam jejich internetová stránka a Sašův osobní blog. Články, kterépublikoval v novinách, se zhruba s dvouhodinovým zpožděnímdostávaly na internet. Moderní doba si prý vyžaduje moderní smýšlení a důchodci je věčně živit nebudou. „Cejtím průser. Cejtímpeníze a cejtím, že mi přerůstáš přes hlavu. A sere mě to, protože o tebe nechci přijít.“

Saša se usmál. Tyhle druhy prognóz občas v redakci slyšel, ale co se týče jeho, nevnímal je. Byl spokojený se stavem, v jakém se jeho psaní nacházelo, nehodlal nikam odcházet a hledat dalšívýzvy. Tohle pro něj byla výzva. Přijal ji a vyhovovalo mu to tak. Ale chápal svého nadřízeného, pro nějž byly prioritou kvalitní články od autorů, které lidi chtějí číst.

Naklonil se k monitoru a sjel myší až dolů k diskusi. Tenhlečlánek se týkal dva týdny staré vraždy člověka, který byl v dobách, kdy Saša působil u policie, známý jako „oko ulice“. Tedy takovábuňka, co měla díky své zločinecké minulosti kontakty na lidi, kteří se dovedli právě policii mistrně vyhýbat a páchat nechutné zločiny. Konkrétně tenhle člověk byl před jedenácti lety aktivní vnelegálním pornoprůmyslu a viděl věci, za které se dává ve většině zemí doživotí. Dělal kameramana a fotografa. Těžko říct, nakolik ho to poznamenalo a jak moc to ovlivnilo jeho budoucí rozhodnutí, ale po svém odhalení si odseděl místo sedmi let jen půl roku a bylvyuštěn do ulic, aby se dostal pod kůži větším rybám. Jeho ochota spolupracovat byla ukázková.

Během týdne, co vyšlo několik článků v novinách po celérepublice, si Saša všiml, že nikdo nepsal o zásadní skutečnosti, která mohla jeho život ohrozit nejvíce. A to o jeho tajné spolupráci s policií. Saša seděl nad počítačem dlouho do noci, probíral si to v hlavě a nakonec dospěl k závěru, že jednak je od policie dostatečně dlouho na to, aby si mohl psát, co sám uzná za vhodné, a potom – tělo je tuhé, vražda dokonána, nikomu to ublížit nemůže.

Napsal článek o tom, jak se na celý případ dívá on, přidal párpostřehů z bývalé práce, dva bonmoty, jeden citát a dva hrubozrnné vtipy, kterými na závěr psaní odlehčil, a ukončil to dost podstatnou pointou s neoblomným přesvědčením.

Jak teď viděl, jeho příspěvek měl pod sebou devět set osmdesát pět komentářů.

Což byla nálož, jakou se nemohl do té doby chlubit žádný článek, který opustil světlo liberálských kanceláří. Žádný se k tomudokonce ani nepřiblížil, pomyslný rekord držel Leoš Brezen s příspěvkem zaměřeným na rozkrádání městského fondu. A tenhle rekord byl nyní dvojnásobně překonán. A to je článek v éteru dvě hodiny.

Saša zaujal veřejnost už před dvěma měsíci fotografií zdrogového zátahu v budově zrušené čističky za městem. Stáhl si zinternetu snímek (nutno říct, že za pět minut dvanáct, protože do hodiny zmizel) dvou policistů stojících zády k fotografovi, jak mířízbraněmi na dva ležící narkomany. Jeden z nich měl pohled absolutního nihilisty a Saša si ho pamatoval jako ztracený případ, nepoužitelný jako kontakt na ulici. Nikdy by nespolupracoval s policií, to by siraději podřezal žíly. Ale ten druhý měl v očích něco, nějakou zvláštní jiskru, pro niž by si Saša dával na muže pozor. A přesně to včlánku zmínil. Narážel na proškolení zasahujících, kteří by měli být schopni odhadnout míru zdrogovanosti zadržovaných, popřípadě riziko nebezpečí z jejich strany. Ne každý, kdo se pohybuje po ulici, je vymaštěný feťák. V drtivé většině psal článek a k němu přikládal ilus trační neutrální fotografii, tohle byl snad jediný případ, kdy to bylo obráceně a vystavěl článek okolo snímku. Veřejnost to ocenila.

Štefan Berkovec ukázal mlčky na dveře své kanceláře a jehoasistentka poslušně vyšla ven a zavřela za sebou. Posadil se ke stolu a otočil monitor k sobě. Saša sledoval, jak se culí od ucha k uchu, jako kdyby vyhrál jackpot ve sportce.

„Proč mám z tebe pocit,“ začal Saša opatrně, „že se ti něcoodehrává v hlavě?“

Šéfredaktor vzhlédl. „Hm?“ Zpozorněl a zkusil se vrátit do reality. „Proč jsem tě přijímal, pamatuješ si to?“

„Protože jsi potřeboval policejního odborníka.“

Saša se sice nepovažoval za odborníka všech odborníků, aleobklopen sportovními redaktory a lidmi, co znají jen politiku nebo všechny české miss dvacet let dozadu, se cítil trochu výš.

Berkovec si uvolnil jeden knoflík u košile a stále se spokojeně usmíval. „To taky, to taky, ale jdi trochu do hloubky.“

„Protože dobře píšu.“

„Tak se vrátíme zase o krok zpátky.“

„ Jestli chceš, abych ti řekl, že jsi chtěl nějakou dojnou krávu, tak to ode mě neuslyšíš.“

Berkovec se postavil, sebral z kelímku černou tužku a začal s ní klepat na hranu monitoru. „Ty jsi prostě poklad. Před třemi letypřišlo –“ přimhouřil oči, „nelekej se toho výrazu – přišlo malýpřehlídnutelný hovno a já jsem z něj trpělivostí a kumštem udělal kompost.“

„Vymýšlel jsi to dlouho?“ Jelikož za ty tři roky poznal Saša asi všechny Berkovcovy stránky, tahle nadšenecky urážlivá honemohla rozhodit. Ukazoval tak vlastně svůj elán, dobrou náladu a lásku k práci.

„Byla to spontánní záležitost, kamaráde.“ Dal si pěst před ústa a zlehka do ní foukal. Pár krátkých nádechů a výdechů, žebra se mu pod bavlněnou košilí vlnila. A teď to přijde, o tom nebylo pochyb. Ať už měl přichystáno cokoli, vypadne to z něj teď.

„Měl bys napsat knihu,“ promluvil konečně.

Saša v klidu stál. Slova svého nadřízeného samozřejmě vnímal, ale nebyl si jist, jestli k němu dosahuje jejich význam. Knihu? On? Co by v ní měl? Práci policejního vyšetřovatele shrnutou v kostce? Nejspíš. Patnáct let na ulici očištěných od veškeré špíny, pocákaných pozlátkem a vázaných v tuhé vazbě. Na přední straně by bylopoděkování všem kolegům, kteří mu prošli životem.

Zavrtěl hlavou. „Tohle není dobrý nápad.“

„Vykašli se na skromnost.“

„Se skromností to nemá nic společného.“ Hleděl na holé zdi, které by jiní šéfredaktoři ověsili diplomy, certifikáty a fotografiemi scelebritami. Kamil Faltus, šéfredaktor Ohlasu, má v kanceláři tři snímky, na nichž vesele popíjí šnaps s Janem Rosákem v jeho oblíbenéhosůdce v Mníšku pod Brdy. Někomu stačí málo, aby mohl vykřičet do světa pocity své popularity a výjimečnosti. Berkovec takovýnebyl. Takže pokud někdo mohl mluvit o skromnosti, byl to on. „Jenom nejsem přesvědčený, že bych tvořil něco tak moc zajímavého, aby stálo za to z toho udělat knihu.“

„Ty komentáře mluví o něčem jiným.“

„To jsou jen názory pár stovek lidí. A kdo říká, že jsou pozitivní?“

„Na tom vůbec nezáleží. K popularitě, jakou máš teď ty, se nikdo z lidí tady ani nepřiblížil.“ Štefan Berkovec rozmáchl rukamaokolo sebe. A Sašovi bylo jasné, že začne druhé kolo přesvědčování, a pokud to nevyjde, klidně i třetí a čtvrté. Když se do něčeho ten chlap pustil a získal dojem, že má pravdu, nehodlal jen tak ustoupit. „Kdo tady by něco mohl vydat? No? Leoš? Píše solidně a má čuch na průsery, ještě než se stanou, ale nemá tvoji vytříbenou ruku a léta zkušeností. Umí to sepsat, ale ne podpořit faktama, díky kterým ti to lidi žerou. Nehledě na to, že lidi chtějí číst o vraždách.“

Saša to věděl, znal náturu čtenářů, které fascinovala smrt, a to pokud možno ještě náležitě brutální. Kvůli tomu ale nepsal. Dělal to kvůli svým potřebám, a možná i sobeckým zájmům. A nejspíš i proto, že ničemu jinému nerozuměl tak dobře jako zločinům apachatelům.

„Na blogu. Jeden článek za dva dny. Je něco jiného přečíst si ho v pondělí ráno v práci u kafe a číst si doma v posteli soubor padesáti mikropovídek. Nebo co by to mělo být.“

Berkovec plácl rukou do stolu. „Ha!“

„Tvoje ha! se mi nelíbí.“

„Právě jsi mi ukázkově odhalil nitro a prozradil jsi, že přemýšlíš nad formou.“

„Ale houby. Jen se snažím pochopit to tvoje nadšení. Já jsem rád, že to lidi čtou, ale jak z toho můžeš usuzovat, že by se knížkaprodávala, tomu nerozumím.“

„Věříš mým instinktům?“

Saša přikývl. „Novinářským jo.“

„Tak nemáš důvod se obávat. Lidi si oblíbili ty tvoje oblbováky a vysvětlováky. Líbí se jim, že vidíš pod policejní pokličku, a těší se na to, co tam najdou pěknýho dušenýho nebo vařenýho příště.Myslíš, že ty komentáře nečtu?“ Berkovec k Sašovi otočil notebook, až zaskřípal na povrchu stolu, a sjel k jednomu článku. Právě k tomu s fotografií z drogového zátahu. „Čtyřicet procent čtenářů serozplývá nad tím, jak dokážeš banální věci roztáhnout do úžasný šířky. Dalších čtyřicet procent vyzdvihuje, že dokážeš vážný věcinadlehčit a zbanalizovat, ale tak, že se neztratí důležitost a v kontextu si člověk najde i poučení. A zbylých dvacet procent jsou hejtři, který potřebuješ k životu stejně jako komár ocet.“

Saša si už v době, kdy v redakci začínal, uložil do paměti jeden podstatný fakt. A to ten, že v téhle profesi neznamená nic a žekaždý, s kým spolupracuje, má víc zkušeností a znalostí než on. Takže se nikam nehnal. Hrál si na svém blogerském písečku, publikoval, občas se nenásilně vetřel do diskuse a podal vysvětlení k nějaké části článku, která vzbuzovala nejvíc emocí, a hodlal v tom takhle pokračovat. Jeho ambice sahaly přesně tam, kde se teď nacházel. Do situace, kdy mu po zaplacení všech účtů zbude dost peněz na spokojený život pro sebe a otce, pokud to někdy bude nutné. Zatím se o něj starají odborníci z Alzheimercentra, ale nemoc postupuje a je třeba myslet dopředu.

A teď dostal návrh, aby svoje ambice přehodnotil a vydal se do vod, které jsou pro něj velkou neznámou.

„Pokud –“ zklidnil rukou Štefana Berkovce, který se začal súsměvem zvedat, „nejásej, jen se tě ptám. Pokud bych měl vydávatknížku, tak by to znamenalo napsat kolik? Třicet úvah? Třicet článků, v kterých budu rozpitvávat policejní práci?“

„To vůbec ne. Na stránkách novin toho máš spoustu. Půlku,možná víc, bychom vzali odtamtud. A pak bys to doplnil něčímčerstvějším. Udělali bychom takový průřez tvojí dosavadní novinářskou kariérou. Jsou tam mraky článků, který mají koule. Jen je chytit, zmáčknout a dostat z nich trochu šťávy.“

„Stejně si tím nejsem moc jistý.“

„Tak si to rozmysli, do ničeho tě netlačím. Pokud,“ Saša spíšslyšel nevyslovené slůvko až, „do toho půjdeš, veškerý náklady hradí

redakce. Na tobě by zůstala jen autorská část.“

„Takže všechen neúspěch by šel na moji hlavu, předpokládám.“


35

Šéfredaktor se rozesmál. „A teď je to jinak? Mluvíš, jakokdybys těch patnáct let předtím dělal vrátnýho. Taky ses musel umět s něčím porvat. Nesmíš se toho tak bát. Já ti nabízím zviditelnění, další možnosti.“

„Nemyslíš, že kdybych stál o zviditelnění, nepsal bych podnickem A. K.?“

Berkovec otočil monitor zpět k sobě. Úsměv mu na tvářizůstával. „ Jak říkám, je to na tobě, promysli si to, klidně si, do háje, napiš seznam pro a proti, když ti to pomůže. Moje bývalá žena to udělala před naším rozvodem a prý jí to fantasticky usnadnilo rozhodování. Takže si to shrň, nech si to projít hlavou a jsem přesvědčený o tom, že pochopíš, že pro tebe chci stejně dobrý věci jako pro celouredakci. Věz, že redakce je dobrá pro tebe, jako ty pro ni. Potřebujeme tě, ale nechceme to zadarmo.“

„Když říkáš my, myslíš já, viď?“

Štefan Berkovec se na židli protočil, jeho tenké kosti zachrastily o hranu stolu a košile mu zavlála. „Zůstaneme u toho, že ti dávám volnost rozhodnutí. V čem volnost nemáš, to je další článek, takže s ním počítám zítra odpoledne, ale to ti, předpokládám, nemusím připomínat.“ Zvážněl a v očích se mu objevil lesk, kterýmobdařoval návštěvníky redakce, když se přišli podělit o nějakou smutnou novinu. Tenhle pohled Saša znal, jen vždycky doufal, že ten, který je věnovaný jemu, je opravdový. Že za ním není ten pocitukořistění článku, který zbourá čtenost jejich plátku. „Byl jsi za tátou?“

Saša přikývl. „Byl jsem tam hodinu a bylo to... osvěžující.“

„Vážně?“ Jeho šéfredaktor na něj koukal zpoza obrouček, jeden límec košile mu trčel nahoru. Ruce měl sepjaté na stole a vypadal jako ředitel nějaké nadnárodní společnosti, který se chystáprolustrovat nového uchazeče o místo. „Vážně osvěžující?“

„Nebývale.“

„Našel sis tam nový kamarády?“

„Spoustu. Výhoda těchhle míst je, že si můžeš nové kamarády dělat každý den. Nikdo si tě nepamatuje.“

„To zní jako parta výborných čtenářů tvých článků. Nikdo těnebude kritizovat, protože druhej den nebudou vědět, že je četli.“

„ Já bych tyhle lidi nepodceňoval. Moc dobře ví, co čtou a dělají. Jen z hlavy vypouští banality typu, kdo je jejich dítě a tak podobně.“

Štefan Berkovec zvážněl. „Tak konec srandiček. Nějakýpozitivní zprávy?“

„Nezhoršilo se to. To mi přijde dostatečně pozitivní.“

Saša se o zdravotním stavu svého otce bavil nerad. A bylo jedno, jestli to bylo se známým nebo kolegou, s člověkem, co otce znal, nebo s někým, kdo jenom slyšel o tom, jaké zvíře to předdávnými a dávnými časy bývávalo. Nechtěl rozebírat něco tak osobního a soukromého (pro otce, samozřejmě) jako něco banálního, co řeší lidé, kteří se potkají na ulici. Ačkoli nepochyboval o tom, že to titázající myslí maximálně dobře, že mají soustrast a přejí brzkéuzdravení. Stejně mezi nimi byla spousta lidí, kteří jen bažili mít z první ruky potvrzenou tak závažnou věc, jako je chátrající tělo jednoho z nejlepších kriminalistů v dějinách karlovarské kriminálky.

Pokud otec nebyl sám schopný někomu vypovědět, jak mu je, jak se cítí, nebo nestál o to se s tím svěřovat, Saša se necítilkompetentní k tomu, aby se o tom zmiňoval, jakkoli je vázalo to nejužší příbuzenské pouto.

Berkovec poznal Vlastimila Krause před necelými dvěma roky. Byl se Sašou v redakci na jeho pozvání, neboť chtěl poznat osobně člověka, který měl na krku tolik zatčení, že by to vydalo na trilogii bestsellerů. Saša věděl, proč má otce přivést, a i když zprvu váhal, jestli je to vůbec dobrý nápad, jestli tahle návštěva nemůže ublížit oběma stranám, otcova rozjasněná tvář ho nakonec přesvědčila. Vždycky byl rád ten první v davu, kdo novinářům vykládal o tom, jak jeho chlapci tvrdě pracují na dopadení toho a toho pachatele, a užíval si náklonnost prostého lidu i oblíbenost u samotnýchžurnalistů.

Tyhle pocity jen tak nezmizí. Kvůli nemoci možná jeho tělootuovalo, nebylo si v některých situacích jisto v kramflecích a tápalo, ale nemoc byla přece jen teprve na začátku, takže stačil malýimuls a Kraus starší ochotně klábosil na téma Nejhorší sériový vrah v dějinách okresu a já.

Štefan Berkovec dostal mezi čtyři stěny člověka, který rozuměl své práci, a i přes pokročilý věk by mohl celé dny vyprávět o tom, jak to dřív fungovalo u policie, a Saša otci nabídl to, co mu v žádném Alzheimercentru neposkytnou – vzpomínky na doby, kdy nebyl jen položkou v nemocniční kartotéce.

To byl důvod, proč svolil, a nakonec z toho bylo setkání, které možná znervóznělo vedení karlovarské policie, ale co oči nevidí, srdce nebolí, a Saša si byl jistý, že Berkovec nebude publikovat bez jejich svolení ani jednu holou větu. Pro lepší náladu svého otce by se upsal krví ďáblu, kdyby to bylo zapotřebí.

„Stejně si říkám, jak se taková věc může stát naprosto zdravýmu a rozumnýmu člověku. Ten pocit...“ šéfredaktor se otřásl, ažknoflíky na jeho košili zacinkaly, „kdybych mohl být nějak nápomocnej, víš, že stačí říct.“

Dál to nerozpitvávali. To podstatné bylo řečeno už před dvěma lety, kdy na Vlastimila Krause, tou dobou už pět let spokojeného důchodce, zaútočil nebývalou silou lamač vazů Alzheimer. Přišel nečekán, bez pozvání, a ačkoli se zdálo, že napadl Krausův mozek bleskově, podle lékařů to byl několikaletý systematický, těžkozpozorovatelný plán, který bohužel vyšel na výbornou. Před dvěma lety v únoru ho Saša našel ležet v křesle s vypoulenýma očima, pevně stisknutými zuby a v pomočených modrých kalhotách, které dostal dva měsíce předtím k Vánocům. Tehdy si Saša blahořečil, že serozhodl k otci do domu vrátit a díky tomu ho našel.

Důvodem jeho stavu byla podle lékařů multiinfarktovádemence, která přerostla v předpokládanou diagnózu – Alzheimer. Stačil půlrok na to, aby se Kraus starší zvládl rozplakat při zjištění, že mu Saša nedonesl tak měkký kartáček, jak on požadoval. A stejně tak ukázkově se stihl rozčílit na ošetřovatelku, která mu chtěla převléct postel.

Sašovi z toho plynulo hlavně to, že už nikdy nic nebudestejné, musí se naučit přijmout diagnózu jako nezvratitelný fakt, jinak skončí na prášcích. To bylo víc než zřejmé a prvních pár měsíců se obával, že nemá šanci to zvládnout. Tehdy mu práce pomáhala víc než cokoli jiného.

Důležité pro něj bylo, že měl ze zákona právo na tři hodiny péče zdarma. Ty se v Alzheimercentru vyvažovaly zlatem, a i díky tomu se o otce zvládl na dálku starat, aniž musel nějak sahat na jejich rodinný poklad.

Nedalo se říct, že by po dvou letech cítil, že se smířil s otcovým stavem, to by bylo příliš nadnesené. Dokázal na tu hru přistoupit, to ano. Dokázal pochopit toho žrouta mozku, co v sobě jeho otec měl. A zvládl se poprat s myšlenkou, že to bude navždy. Ale odmítl přijmout fakt, že přijde chvíle, kdy ho otec nepozná. Bylpřesvědčený, že raději odejde z místnosti, než aby na vteřinu cítil to zmatení v očích člověka, díky němuž se dal k policii a ke kterému vzhlížel.

Nemoc pravděpodobně vyhrála nad jeho otcem, s tím nicnenadělá.

Ale nedá jí možnost, aby dostala i jeho.

3

Alexandr Kraus zastavil poblíž malého supermarketu. Touhledobou nebyl problém zaparkovat nikde, ani v Lidické, kde stál jeho

dům, ale už ze zvyku nechával auto stát o dva tři bloky dál a těch

pár metrů, které mu chyběly k cíli cesty, mu dávalo prostor kvyčištění hlavy.

Tentokrát bylo prostoru výrazně méně, protože už zdálkypoznával jednu ze tří osob, které mu postávaly u branky.

Vysoký prošedivělý muž s hustým knírem, pronikavýma očima a porézní kůží na tvářích přecházel na šířce chodníku tam a zpátky, ruce měl za zády a hleděl směrem, odkud tušil Sašu.

Podplukovník Emil Gábory, kterého Saša pamatoval ještě jako kapitána, zastavil rázně krok a pomalu zvedl ruku na pozdrav. Vedle něj stála drobná blondýnka, která nepochybně atakovala pěta třicátý, možná osmatřicátý rok života a v obou rukách svírala hnědoubrašnu. Vršek kalhotového kostýmu si tiskla ke krku, jelikož v téhle ulici vždy foukalo o něco víc než jinde ve městě; rameno řeky tuprocházelo jen pár metrů za domy. Bokem k Sašovi stál podsaditý padesátník se zbytkem cigarety mezi prsty pravé ruky. Když se otočil, zračil se v jeho obličeji nicneříkající výraz, ale podle jeho vzpřímenépostavy a toho, že se neotočil ani ve chvíli, kdy ostatní dva vítali majitele domu, Saša usuzoval, že bude v hierarchii zatraceně vysoko.

Vytáhl z náprsní kapsy klíče, strčil je poslepu do zámku a odemkl. Hlavu měl přitom obrácenou na návštěvníky. „Vás už jsemneviděl... dva roky?“ Strčil klíče do kapsy a podal Gáborymu ruku.

Ten ji bez váhání stiskl. Tvářil se vážně. „Budou to dva roky.Podělaný dva roky. Těch pár telefonátů nemůžeme počítat. Ale mně to přijde jako pár týdnů.“

Saša nepochyboval o tom, že Emil chodí za otcem. S nímbezpochyby v kontaktu byl, ale s ním měl také jiný vztah. To pouto bylo o poznání silnější, roky přátelství a spolupráce se jen tak smazat nedají.

Saša otevřel branku, ale nikdo se nehnul. „Mám pocit, ževšechno se mi poslední dobou počítá na dva roky,“ pronesl. „Před dvěma lety a teď. Před Kristem a po Kristu.“

„Myslíš, že bychom něco mohli probrat uvnitř?“ Gábory mluvil pomalu a váhavě, snažil se dát na každé slovo zvláštní důraz, tak jako to dělal vždy v kanceláři, když rozdával úkoly. Každá slabika v jeho podání měla smysl, člověk cítil, v jaké chvíli promluvit aodovídat a kdy naopak mlčet.

„Všichni tři? Nejsem připravený na delegaci.“

Podsaditý muž po Gáboryho levici si upravil límec kabátu, típl cigaretu o chodník a zbytek odhodil do silnice. Udělal jeden krátký krok a zpod kabátu mu vykoukla ruka v rukavici.

„ Jsem státní zástupce Martin Albrecht a uvítal bych, kdybyste nám dal patnáct minut času.“ Jeho stisk byl silný a nesmlouvavý. Když mluvil, rty se mu trochu chvěly, ale hlas měl jistý a rázný. Saša cítil ostrý parfém. Stisk opětoval. Oči měl oříškově hnědé, přivřené, ale přesto pronikavé, a obočí huňaté a uprostřed srostlé.

„Patnáct?“

Státní zástupce přikývl. „Déle vás obtěžovat nebudeme.“

Podplukovník položil ruku na branku. „Můžeš nám ten časvěnovat, Sašo? Kdybych si touhle cestou nebyl jistý, tak tu teď nejsme.“

Saša si představil sám sebe v křesle s láhví kvalitního vína a s knihou s nekvalitním obsahem. Tak dlouho by víno usrkával, dokud by mu nepřišel děj knihy zajímavý, a přesně v tu chvíli by sedl knotebooku, pročetl by krimizprávy a našel tu jednu jedinou perlu,která by stála za obšírnější zpracování. Tohle byl jeho plán. Hosté do něj nezapadali.

Ale patnáct minut věnovaných starému známému obětovat může.

Snažil se ignorovat nepříjemně vtíravý hlas, který mu sděloval, že těchhle patnáct minut se protáhne. Proč? Protože tihle tři tu nejsou kvůli tvým výstavním ředkvičkám, pane spisovateli, a jestli si to myslíš, tak jsi ten nejnaivnější bývalý policista na světě.

Zaplašil neodbytné myšlenky a nechal své hosty vejít první. Svoje dětství strávil Saša na místě, které pro něj nebylo zprvuvůbec určené.

Pokoj v prvním patře domu s číslem popisným šedesát osm,otočený na jih, se skoseným stropem, jelikož nad ním se rozkládalo prostorné podkroví, měl obývat druhorozený syn, prvnímu byla určena místnost na samém konci chodby, nad koupelnou rodičů. Malý Sašík ale v pokoji neustále plakal, chtěl být buď s rodiči, nebo jim nablízku. Nebo mu možná nesvědčila aura, kterou jsouproslulé jižní strany místností, jak tvrdila jedna astrální spolupracovnice paní Krausové.

Malý Saša se svého domohl. Dostal pokoj sice menší, ale zato byl blíž všemu, co se v domě dělo. Zvuk klavíru, na který otecčasto hrával, sem doléhal čistě a nezkresleně a ráno i večer ho mohl uklidňovat pro tyhle typy domů charakteristický zvuk vody, která se prodírala trubkami ven z bojleru.

Vlastimil Kraus byl na to, co dokázal holýma rukama vybudovat, náležitě pyšný. Stavěl dům cihlu po cihle, prkno po prknu a trvalo mu tři roky, než se mohla jeho žena vzdálit od svých rodičů abezečně zakotvit s kufry na prahu jejich nového příbytku. Dokázal do něj vměstnat sedm místností, dvě koupelny, pracovnu a malý pokojík, kde paní Krausová po večerech šila.

Jak často otec vyprávěl, dům byl svatebním darem pro jeho ženu. Měl pouhé tři podmínky. Chtěl do domu přestěhovat svůj klavír, na zahradě postavit saunu a vybudovat vinný sklep. Neopomněl vždy připomenout, že jeho žena při první zmínce o jeho požadavcíchtvrdila, že to bude dům snů každého muže. Otevře ženě láhev dobrého vína, oblbne jí hlavu hudbou a poté se s ní půjde potit do sauny.

Dnes zůstal vlastně jen klavír. Na jiném místě než posledních třicet let, Saša ho musel před půl rokem přestěhovat, protože se do východní stěny pustila plíseň (zedník tvrdil, že sem průvan žene páry od kuchyně, ale Saša zrovna tomuto vysvětlení přílišnedůvěřoval), a po opravě už byl zvyklý mít to monstrum jinde. Stejně se mu zdálo, že tóny zní líp zrovna nad východním křídlem vinného sklípku, kde je tolik netlumí dlaždice a ruch z ulice.

Vinný sklípek přebudoval už před deseti lety, když začal mít otec lehké problémy s cukrovkou, a sauna se přestala využívat dávno před tím, než se dal Saša k policii. On do ní nechodil, matka také ne a otec byl víc v práci než doma. Nebyl nikdo, kdo by ji udržoval, takže byla jen otázka času, než se ve střeše udělala díra,nepovšimnuta se začala zvětšovat a nakonec se ze sauny stala druhá kůlna. Mnohem využívanější, protože to z ní bylo do domu blíž než z té vzadu na konci zahrady.

Saša si rozepnul bundu, svlékl rolák a odložil ho vedleotevřeného notebooku. Sebral ze stolu vypitou láhev od vína, která tam stála od předvčerejška. Stačily dva kroky, odhrnul závěs a v kuchyni ji hodil do poloprázdného pytle na odpadky.

Otočil se na příchozí. „Odložte si, kde chcete, co chcete. Pokud vám to na těch patnáct minut stojí za to.“

Státní zástupce Martin Albrecht zamířil chodbou až na krajkuchyně. „Raději bych přešel rovnou k věci. Jak moc sledujete zprávy a místní dění?“

Saša zpozorněl. Ještě před chvílí, když uvažoval, co po něm celá svatá trojice může chtít, ho napadala vazba na jeho otce. Možnánějaké vyznamenání nebo naopak bubák z minulosti, který se dere na povrch. Teď už to ovšem vypadalo, že jsou tu kvůli němu.

„ Jako každý normální občan.“

„Každý normální občan nepíše do novin,“ odvětil Albrecht.

Sašovi došlo, že státního zástupce poznává. Během nějakého vyšetřování vylezlo najevo, že tahal za nitky až příliš, že sekriminalistům nadměrně vměšoval do jejich práce a jeden policista ho obvinil z podjatosti a vazby na podezřelého. Policista byl odvolán, státní zástupce vše v novinách vysvětlil. Saša už si nepamatoval, co to bylo za případ, ale hádal, že člověk před ním má buď tiskvelice rád a využívá ho, nebo se ho naopak straní a drží se srespektem v bezpečné vzdálenosti. Saša by si skoro začínal myslet, že tu budou kvůli jeho publikování, ale to je věc stará tři roky, a kdyby s tím měli problémy – kdyby s tím měl Emil Gábory problémy –, už dávno by za ním přišli. A ta žena postávající vedle nich do jeho úvah nezapadala už vůbec.

„Pokud by vám vadilo něco z toho, co jsem napsal, stačiltelefonát,“ promluvil ledabyle Saša. Nakoukl do ledničky. Otevřenáplechovka sardinek v tomatě, zbytek hovězí polévky a kus medovníku. Vítejte v domácnosti svobodného muže. Nakoukl přes dvířka aviděl, že ti tři se doteď ani nehnuli, pouze žena, ze které křičelo na míle daleko, že je policistka, si rozepnula bundu a uvolnila zelený šátek ovázaný kolem krku. „Nepublikuju nic, co by mohlo ohrozit vyšetřování neuzavřených případů. Jenom tam sděluju svůj vlastní názor na zločin a zločinnost. A vlastně se držím spíš staršíchpřípadů, a těch kurióznějších. Pokud zabrousím do něčeho čerstvějšího, dávám si zatraceně pozor na to, co se mi objeví na monitoru. Ale to už jste si určitě stihli všimnout.“

Podplukovník Gábory mávl rukou. „Samozřejmě, Sašo, o tom hle nikdo nemluví. Čtu tvoje...“ evidentně hledal správné slovo, „tvoje myšlenkové směry pravidelně a spousta z toho, co tam vkládáš, by se měla povinně učit na akademiích. Přehled a nadhled ti zůstaly. Státní zástupce spíš jen sonduje tvoje možnosti.“

„Moje co?“ zamračil se Saša. Slovo možnosti se mu vůbec nelíbilo, šlo ruku v ruce se slovem nabídka a to nebylo právě to, co by chtěl slyšet v době, kdy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist