E-kniha: Lesní pohádky - Zuzana Pospíšilová; Drahomír Trsťan

Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

Lesní pohádkyLesní pohádky

Zuzana Pospíšilová / Drahomír Trsťan

LesníLesní

pohádkypohádky

Z

u

zan

a

P

o

s

p

í

š

i

l

o

v

á

I

l

u

st

ro

val

D

r

a

h

o

m

í

r

T

r

s

ť

a

n

Les a pohádky, to jde od pradávna kouzelně dohro

mady. Jestli si ale myslíte, že les a život jeho obyvatelles a život jeho obyvatel

už na žádné nové pohádkové příběhy nevydají, tak

jste na omylu. Nechte si vyprávět Nechte si vyprávět, jak se při cestě

na Borůvkový vrch záhadně ztrácejí podrážky, jak

strašidelný lesní dům ožije zázračnou hudbou nebo

jak vděčný ptáček se zlomeným křídlem přičaruje

vítr do mlýna... Až si přečtete dvacet pohádekdvacet pohádek v této

krásně ilustrované knížce, možná vám příště při pro

cházce lesem sklouznou oči na dubové listy, abyste se

přesvědčili, jestli na nich nejsou vepsané básničky,

a budete se mít na pozoru, aby se vám na paty snad

nepřilepil smolný panáček.

Vzhůru do lesa na pohádky!

Pro děti od 5 let.

Lesní

pohádky

Z

u

zan

a

P

o

s

p

í

š

i

l

o

v

á

I

l

u

st

ro

val

D

r

a

h

o

m

í

r

T

r

s

ť

a

n

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reproduko

vána ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu

nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Zuzana Pospíšilová LESNÍ POHÁDKY TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5508. publikaci Ilustrace Drahomír Trsťan Odpovědná redaktorka Helena Varšavská Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh obálky Drahomír Trsťan Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 120 Vydání 1., 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. © Grada Publishing, a. s., 2014 Cover Illustration © Drahomír Trsťan ISBN 978-80-247-4471-1 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9213-2 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9214-9 (ve formátu EPUB)

Hlemýždí závody

Jolanka byla nejkrásnější hlemýždí slečna v celém lese.

Přesto byla skromná a milá. S každým si ráda popoví­

dala, každému ráda pomohla.

Když vyrostla a měla věk na vdávání, rozhodl její tatí­

nek, že jí sám vybere ženicha. Stejně tak jako králové

vybírají ženichy svým princeznám.

„Přece si nemůžeš vzít jen tak někoho?“ durdil se táta

hlemýžď.

„Ale já mám ráda Hynka a nikoho jiného si nevezmu!“

plakala Jolanka.

„Uspořádám závody a ty si vezmeš toho nejrychlej­

šího. Chci, aby má vnoučata byla dokonalá. Po tobě

krásná a po tvém muži rychlá.“

5

„Na mě ale nemyslíš. Co když budu celý život ne­

šťastná?“ bránila se Jolanka. Ale tatínek jako by ji ani

neslyšel.

Druhého dne zašel do redakce Lesního zpravodaje

a tam podal své oznámení o konání závodu.

6

Když si Hynek Lesní zpravodaj přečetl, málem se mu

zamotaly oči na stopkách. „Cože? To snad nemůže být

pravda!“ brblal si sám pro sebe. Snažil se přesvědčit

o tom, že je to jen nějaký žertík. Něco jako aprílová

legrácka. Hned se vydal na cestu k Jolance.

Cestou míjel další hlemýždě, kteří už oznámení četli

a teď pilně trénovali. Ferda se celý zpocený ploužil

okolo pařezu, Julek posiloval s činkami a Dušan se

dokonce pokoušel o kotrmelce.

„Ty netrénuješ?“ zeptal se ho Julek.

„Proč?“ zeptal se na oko nechápavě Hynek.

„Nečetl jsi zpravodaj? Závodí se o Jolanku. Každý

ji chce za ženu!“ Pak se na chvíli odmlčel a dodal:

„Já taky!“

Hynek byl rozladěný čím dál víc. Když dorazil k obydlí

pod lopuchovými listy, uslyšel zoufalý pláč. Zazvonil

na květ modrého zvonku, ale místo Jolanky se objevil

její táta.

„Co tady chceš?“

„Chci Jolanku za ženu! Mám ji rád!“ řekl nebojácně

Hynek.

7

Ale Jolančin táta ho hrubě odbyl: „Tak si ji musíš za­

sloužit!“

Další dny byl Hynek čím dál smutnější. Věděl, že s ně­

kterými hlemýždi, kteří chodí každé ráno do posilov­

ny, se měřit nemůže. Přemýšlel, jestli se má závodu

vůbec zúčastnit. Kdyby ale nepřišel, brala by to Jolan­

ka jako zradu.

Hynek se ploužil směrem z lesa. Na čerstvém lesním

vzduchu ho nic nenapadlo. Doufal, že se tak stane

alespoň u silnice.

8

Ze svahu pozoroval, jak se auta po silnici prohánějí

velkou rychlostí. „Jak jen to dělají?“ divil se Hynek.

„Taky svůj domek nosí na zádech a přitom se neplouží

jako já! Půjdu to prozkoumat,“ rozhodl se nakonec

a vyrazil směrem k autu, které stálo zaparkované na

kraji silnice.

„Já jsem takové auto vlastně ještě nikdy zblízka nevi­

děl,“ říkal si v duchu. Už v hlemýždí školce paní uči­

telky všechny malé šneky, hlemýždě a slimáky varují

před automobily. Kdo se k nim přiblíží, přijde prý

o život. Přesně tohle jim říkali.

Když byl u auta, chvíli zaváhal, ale pak si řekl, že stejně

nemá co ztratit. Opatrně zalezl pod auto a rozhlížel se.

Na podvozku bylo hodně hadiček, trubiček a jiných vě­

ciček. „To není fér!“ povzdychl si a ze zoufalství usnul.

Když se ráno probudil, byl celý špinavý. Ležel v lou­

žičce podivné tekutiny, která rozhodně nevoněla.

„Co to je?“ divil se Hynek. V autech se nevyznal, tak

netušil, že je to benzin. Najednou si s hrůzou uvě­

domil, že se už zítra konají závody, a proto je načase

vyrazit, aby to nakonec neprošvihnul.

Najednou to s ním cuklo, jako když startuje formule.

Místo ploužení vystřelil do kopce jako raketa. Zůstáva­

9

la za ním pěšinka, jak svou rychlostí kosil trávu nebo

mech. Jen tak tak stačil zastavit na borůvkové mýtince,

kde se měly konat závody.

Nikdo si jeho ohromné rychlosti nevšiml. Šneci, kteří

se ploužili kolem něj, akorát utrousili pár úšklebků

nebo posměšných poznámek.

„Bojíš se, abys nezaspal, viď?“ Nebo: „Marná snaha,

kámo, stejně vyhraju já!“ Nebo: „Pojď si změřit svaly!“

Hynek se s nikým měřit nechtěl. Dorazil na mýtinku

a tam hodlal zůstat až do zítřka. Bál se, aby se mu ta

jeho zázračná rychlost zbytečně nevyplýtvala. Zítra

všem ukáže!

Druhého dne se začali scházet závodníci i diváci. Ne­

chyběl ani pořadatel závodu a uplakaná Jolanka. Po­

vzbudivě mrkla na svého Hynka a pak obličej zabořila

do krajkového kapesníčku.

Někteří závodníci se před startovní čárou rozcvičovali,

jiní se jen tiše soustředili. Závod byl dlouhý pět metrů.

Ti nejrychlejší ho podle předpokladů měli zvládnout

asi za hodinu.

„Vážení a milí,“ zahájil řeč pan Hlemýžď. Sešli jsme

se tady, abychom vybrali Jolance ženicha. Bude to ten

10

nejrychlejší z vás! Vítěz může být jen jeden. Proto se

připravte ke startu, pozor, teď!“

Všichni šneci divoce vyrazili. Plazili se jeden přes

druhého, aby získali co nejlepší startovní pozici. Jen

Hynek zůstal stát. Když to Jolanka uviděla, rozpla­

kala se ještě víc, ale pan Hlemýžď se jen spokojeně

usmíval.

Když se startovní pole uvolnilo, Hynek vyrazil kupře­

du. Než se kdo nadál, už stál v cíli. A ani se přitom

nezadýchal.

„Vítěz! Máme vítěze!“ volali šneci, kteří měli na sta­

rost hlídání cílové pásky. Jolanka se moc přemáhala,

aby se podívala, koho si bude muset vzít za muže.

Vůbec nemohla uvěřit vlastním očím, že to byl její mi­

lovaný Hynek. Hynek se otočil a za vteřinku byl u ní.

Něžně ji políbil a Jolanka se na něj hezky usmála. „Tys

to dokázal! Jsi můj hrdina!“

Ostatní závodníci byli sice zklamaní, ale na svatbu

rozhodně přišli. Takovou slávu se spoustou dobrot

si nemohli nechat ujít.

Když vyprchaly i poslední kapky benzinu, stal se

z Hynka zase docela obyčejný hlemýžď. Jolance to

ale vůbec nevadilo.

12

Lesní kniha

Pan Karel byl spisovatel. Psal knížky pro děti i pro do­

spělé, psal příběhy i básničky. Psal hodně a psal moc

krásně, a proto měl mnoho práce. Ve městě ale nebyl

na psaní potřebný klid. Rušilo ho zvonění telefonů,

hlasité zvuky z televize u sousedů, troubení aut, cin­

kání tramvají a spousta dalších zvuků.

Není divu, že při dobrém počasí jezdil raději na výlety

do lesa. Do batohu si sbalil něco k jídlu a pití, deku,

a hlavně stoh papírů a všelijaká pera a tužky.

Jednoho krásného podzimního dne opět vyrazil do

lesa s plnou hlavou nápadů. Rozprostřel deku pod

košatým dubem a těšil se, že začne své myšlenky pře­

nášet na papír. Všude kolem bylo krásně, tak bylo víc

než jasné, že i slova na papíře budou krásná.

Veverka, která si pochutnávala na žaludech, pana

spisovatele sledovala. Najednou jí jeden žalud vypadl

z paciček.

„Kde mám začít?“ zamyslel se pan Karel nahlas. Než

si stačil odpovědět, něco ho ťuklo do čela. Nejprve si

myslel, že je to nápad, ale byl to jen obyčejný žalud.

Pan Karel si ho zklamaně prohlížel. Pak ho odhodil

kousek stranou a připravil si pero a papíry. Chystal

se začít psát, když v tom se u něj objevila veverka. Do

paciček sebrala svůj žalud a omluvně na něj koukla:

„Omlouvám se!“

„Ty mluvíš?“ vykulil oči pan spisovatel. V jeho dět­

ských knížkách sice zvířátka mluvila, ale tohle přece

není pohádka!

Veverka přikývla a pak dodala: „Každý přece mluví!

Ty taky mluvíš!“

Spisovatel musel uznat, že veverka má pravdu.

„A co tu děláš?“ zeptala se směle.

„Píšu knížku,“ odpověděl Karel.

„A o čem?“ vyzvídala veverka. Ještě nikdy na vlastní oči

neviděla spisovatele, tak toho chtěla náležitě využít.

„To právě ještě nevím. Ale až to budu vědět, tak to

půjde ráz na ráz,“ řekl pan spisovatel.

„Tak napiš o mně. Já se jmenuje Justýnka.“

15

+

Pan spisovatel se zamyslel a pak zaveršoval: „Veverka

Justýnka dívá se z okýnka.“

„Jé, to je hezké,“ usmála se veverka. „A nevadí, že

žádné okýnko nemám?“

„To vůbec nevadí. Spisovatelé nemusí psát jen to, co

je pravda,“ uklidnil ji.

„A vymyslíš i něco o lišce Hedvice?“

„Klidně.“

„A o ježkovi Rudovi?“

„Napíšu básničku o všech, kteří v lese bydlí,“ slíbil

veverce, ale pak se zarazil: „Jen jestli budu mít dost

volných listů.“

„O to se neboj, listů je tady v lese habaděj! Stačí zved­

nout hlavu!“ řekla veverka a vyšplhala do větví dubu.

„To je nápad!“ pleskl se do čela pan spisovatel. „Takhle

by mohla vzniknout ta nejzajímavější kniha na světě!

Určitě se zapíšu do knihy světových rekordů! Jupí!“

Veverka tomu moc nerozuměla, ale byla ráda, že má

pan spisovatel takovou radost. Svolala všechna lesní

zvířátka. Statný jelen pomohl panu spisovateli vyšplhat

16

na strom. A tam se započalo spisovatelovo veledílo. Na

každý dubový lísteček napsal jednu básničku. Trvalo to

několik dní, než byly všechny listy pokryty básničkami.

Pan spisovatel honem zavolal komisi, která má na

starosti ověřování rekordů. Přijeli elegantní pánové

s elegantními zápisníky. Marně se snažili najít podob­

ný rekord, a tak jednoznačně přikývli. „Vypadá to, že

máte šanci, pane Karle. Nejprve ale musíme všechno

zdokumentovat!“

Jeden z nich běhal kolem stromu s metrem, další s foto­

aparátem a třetí z nich vyšplhal na strom, aby spočítal

všechny popsané listy. Byla to fuška, ale povedlo se

to. Nakonec byli spokojení všichni. Páni komisaři byli

rádi, že to mají za sebou, pan spisovatel byl pyšný, že se

dostal do knihy rekordů, ale nejšťastnější byla zvířátka.

Každý podvečer se scházela u dubu, aby jim veverka

předčítala básničky, které jsou jen a jen o nich.

17

Skřítkomobil

V lese bydlí skřítkové, kteří se před lidmi důkladně

schovávají, a proto je ještě nikdo nikdy nespatřil. Jeden

malý skřítek byl ale velmi zvědavý. Dokonce tak moc,

že porušil maminčin zákaz přibližovat se k lidem, kteří

lesem procházejí, a potichounku se připlížil k nějaké­

mu pánovi, který do košíku sbíral houby. Na zádech

měl batoh a v ruce hůl, o kterou se opíral při chůzi do

svahu. Skřítek Zvídálek byl od narození velmi zvědavý.

Chtěl všechno vědět, slyšet, vidět, ochutnat, očichat

a ohmatat. Není divu, že ho začalo zajímat, co má ten

pán v batohu. Potichoučku se za ním plížil, našlapo­

val polehoučku, tak jak to umí jenom lesní skřítkové.

Když se ten vousatý pán posadil na pařez, aby si zavá­

zal tkaničky na botách, které se mu rozvázaly, sundal

si batoh a položil ho na zem. Zvídálkova zvědavost

byla najednou silnější než strach z lidí a střelhbitě vy­

razil směrem k batohu. Obratně do něj vklouzl. Měl

v úmyslu rychle prozkoumat obsah batohu a upalovat

pryč, ale pán měl tkaničky zavázané za malou chvilku.

18

Popadl košík s houbami, batoh se Zvídálkem a ubíral

se směrem z lesa. Pán kráčel svižným tempem, a tak

nemohl Zvídálek vyskočit, aby si neublížil. Vystrašeně

seděl v batohu a chvěl se jednak strachy a jednak ná­

razy při chůzi. Za chvíli měl pocit, že letí vzduchem,

a ucítil silný náraz. Pak už byl klid. Hlavou mu pro­

bleskla myšlenka, jestli je ještě vůbec naživu, opět ho

ale popadla silná touha vykouknout z batohu ven.

To, co spatřil, ho náramně udivilo, protože nikdy

předtím nic podobného neviděl. Ten pán seděl na

sedadle v nějaké obrovské plechové krabici, držel se

kruhu, se kterým občas otočil doleva nebo doprava,

mačkal přitom tlačítka a pohyboval pákou, kterou měl

19