načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Leonardo da Vinci -- Úsměv Mony Lisy - Veronika Válková; Petr Kopl

Leonardo da Vinci -- Úsměv Mony Lisy

Elektronická kniha: Leonardo da Vinci -- Úsměv Mony Lisy
Autor: ;

Chcete-li konečně spolu s Bárou rozluštit tajemství, koho doopravdy Leonardo da Vinci portrétoval jako Monu Lisu, pusťte se do čtení! (úsměv Mony Lisy)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  152
+
-
5,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 169
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Petr Kopl
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5228-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chcete-li konečně spolu s Bárou rozluštit tajemství, koho doopravdy Leonardo da Vinci portrétoval jako Monu Lisu, pusťte se do čtení! (úsměv Mony Lisy)

Předmětná hesla
* 15. století
Itálie -- 15. století
Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Leonardo da Vinci -- Úsměv Mony Lisy" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ve Florencii kvete umění, ale také tu zuří

boj o moc mezi rodem Medicejských a Pazziů.

Bára se do něj zaplete úplně nevědomky – tajný

vzkaz určený jednomu z Medicejských se totiž

omylem ocitne právě u ní. Situaci jí pomohou

vyřešit její přátelé Sandro a Lionardo. Nádavkem

Bára rozluští staletou záhadu – komu vlastně patří

úsměv Mony Lisy.

Historička Veronika Válková ve svých knihách

přenáší čtenáře do skutečné, reálné historie,

kde spolu s Bárou zažívají napínavé

chvilky, zároveň se toho ale také

hodně dozvědí.

Veronika Válková

Úsměv Mony Lisy

LEONARDO DA VINCI


Jmenuju se Bára.

Je mi dvanáct, chodím do šesté třídy a jako každé dítě se

pořád rozčiluju s rodiči. Opravdu by mě zajímalo, pročdospěláci myslí jen na sebe a jsou přesvědčení, že pro jejich

dítě je dobré zrovna to, co oni si myslí, že je dobré. Někdy

si připadám jako šachová figurka. Šoupnou mě tam, kde mě chtějí mít, a ještě čekají, že z toho budu nadšená. Nemůžu se dočkat, až vyrostu a přestanou si se mnou dělat, co chtějí.

Tak třeba: jsem jedináček. Nikdy mě nebavilo být jedináčkem.

A když jsem se naše pokoušela přemluvit, aby mi pořídili sourozence,

snažili se mi namluvit, že takhle je to pro mě lepší. Kdyby nás bylo

víc, nemohla bych prý chodit na francouzštinu a gymnastiku a na

piáno a nemohli bychom na dovolenou do Řecka, protože bychom na to

neměli peníze. A v dětském pokojíčku bychom si skákali po hlavě. Vůbec

je nenapadlo, že bych klidně oželela francouzštinu nebo gymnastiku

nebo piáno. Kdybych měla ségru, mohly bychom chodit třeba jen na

gymnastiku, ale spolu. Nebo že bych byla radši celé léto seségrou na chalupě u babi jizerské a lítala po lese, než se s nimi sama

škvařila na pláži v Řecku. A že bych si se ségrou s radostí skákala po

hlavě, v pokojíčku i jinde. Pravda je, že pro ně je pohodlnější mít jen

jedno dítě. Slyšela jsem, jak se o tom maminka baví s tetou Mirkou,

která má dva kluky, moje bratrance. A teta jí říkala, ať si uvědomí, že

sice teď oni mají na starosti jen jedno dítě, ale že to dítě, tedy mě,

taky odsoudili k tomu, že ono bude mít jednou na krku dva nemohoucí

staříky. Maminka pak s tetou nějakou dobu nemluvila. Ale mně připadá,

že teta má pravdu. Jak já mám jednou zvládnout sama se postarat

o ně oba, když pro ně dva je teď náročné starat se o mě jednu? Není

to fér.

A druhá věc: naši nás přestěhovali. Donedávna jsme bydleli

v paneláku v Praze na Jižním Městě. Podle mě nám tam nicnechybělo. Ale naši přišli s tím, že byt je malý, že je v Praze hrozné

životní prostředí a vůbec, a koupili dům se zahradou kousek od

Prahy. Mamince je to jedno, ona pracuje jako překladatelka,

takže většinu práce vyřizuje přes maily, tatínkovi taky, protože to má

do práce autem skoro stejně rychle, jako když dřív jezdil metrem

a tramvají. Ale odskákala jsem to já, protože odsud nemůžu dojíždět

do staré školy. Takže jsem přišla o všechny kamarády akamarádky, se kterými jsem pět let chodila do třídy. O Terezku, mou nejlepší

kamarádku, se kterou jsme vždycky seděly v jedné lavici, o Mikuláška,

kterému jsem dávala opisovat úkoly z matiky, Katku, Dášu... Ale hlavně

že jsem na čistém vzduchu, že? Další dospělácké sobectví. Přestože

je ten dům opravdu veliký a je porostlý zeleni, o kterých sidospěláci myslí, že je to břečťan nebo psí víno, ale zeleni se jen tak tváří,

a když je nikdo nevidí, pobíhají po omítce a šustí. A můj pokojíček je

stejně velký jako náš starý obývák.

Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotná našim topřestěhování odpustit a která by se nikdy nestala, kdybychom zůstali ve starém

bytě.

Vlastně dvě věci.

S domem jsme koupili kočku Barču. Je černá s bílým

bříškem, náprsenkou a tlapkami a chová se jako pravá

dáma. Dělá si, co chce, ale dělá to, jak tatínek říká,


s noblesou. Kočky jsou všechny tajemné a Barča dvojnásob, a to je

super. Konečně mám jiné zvíře než želvu Píďu, protože v paneláku mi

naši nic chlupatého dovolit nechtěli. To je ta první prima věc.

Ta druhá je, že jsem na půdě ve staré truhle našla kouzelný atlas. Na první pohled vypadá jako starý školní dějepisný atlas, ale hodně starý, protože je vázaný v kůži a ta kůže je už dost ohmataná. Na první straně je napsáno:

Atlaff

Hjstorjcky

od

.................

..

.............

sestaweny

Od koho sestavený, to nejde přečíst, protože je tam kaňka. Nadalších stránkách jsou mapy. Většinou jsou to mapy Evropy, ale našla jsem tam i mapy jiných světadílů. Nejsou barevné jako v normálních atlasech, ale zažloutlé a nakreslené vybledlým hnědým inkoustem. Tam, kde je les, je místo zelené barvy spousta malých stromečků. Města nejsou vyznačená kolečkem, ale opravdu je tam namalované malé městečko, většinou s hradbami a s bránou, nebo jenom hrad nebo vesnička. Tam, kde mají být hory, jsou nakreslené různě velké kopečky a v mořích plavou velryby a různé nestvůry a plují po nich koráby s plachtami. Někde je prázdná plocha a na ní je napsáno HIC SUNT LEONES. Zjistila jsem, že to znamená ZDE JSOU LVI a psalo se to do map na místa, která ještě nebyla prozkoumaná a nikdo nevěděl, co tam je. Taková už dneska asi nejsou, a to je škoda.

Když sáhnu na mapu, přenese mě atlas do minulosti.

Opravdu.

Už se mi to stalo několikrát.

A mám důkazy, protože když v minulosti něco dostanu, vrátí se to se mnou k nám na půdu. Tyhle suvenýry si schovávám do krabice pod postelí a už tam mám náhrdelník od Karla IV. a vyřezávaný drahokam a sandály z Pompejí a další věci.

Snažila jsem se vyzkoumat, jak atlas funguje. Na něco už jsem přišla. Čím déle nechám ruku na mapě, tím déle jsem v minulosti. Do minulosti se dostanu vždycky oblečená tak jako lidé, kteří tam žijí, ale jakmile se vrátím na půdu, mám na sobě zase svoje šaty. A vminulosti také vždycky umím mluvit jazykem, který se tam používá.

Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak si vybrat, kam do minulosti se dostat. Pořádně mě to štve. Potřebuju totiž najít svého kamaráda Vojtu z roku 1755. Vyprosila jsem mu u Marie Terezie, aby ho pustila z vojny, jenže on se dal okamžitě znova naverbovat, protože se mumezitím vdala jeho milá. Chci mu říct, aby nebyl smutný, protože ta pravá na něj teprve čeká a je to úplně jisté, protože to vím od...

No a to je další věc. Když někomu řeknu, že to vím od kočky, bude si myslet, že jsem blázen. Ale já si čím dál tím víc myslím, že se mnou do minulosti Barča cestuje. Akorát že v minulosti to není kočka.

5

Kapitola 1

Bára utíkala ze školy domů. Byl překrásný podzimní den, zlatorudé listí

zářilo v paprscích slunce, které se ještě snažilo dokázat, co umí, anádher

ně se odráželo od sytě modré oblohy. Jindy by si Bára možná pestré barvy

podzimu užívala, dneska se radovala kvůli něčemu úplně jinému.

Dnes je čtvrtek.

Zítra pátek.

Šiju, šiju si kabátek.

Zelené šaty, botky rudé –

zítra už tu Terka bude!

Rodiče totiž opravdu dodrželi slovo a zítra přijede Terezka na víkend.

No, skoro na víkend, protože její rodiče slovo zas tak úplně nedodrželi

a dovolili jí u Báry přespat jenom jednu noc. Takže Terka přifrčí vpá

tek po škole, přespí, v sobotu se pojede na celý den do aquaparku a pak

Terezku dovezou autem až domů. Ale i tak je to super úžo bomba, že se

konečně uvidí. Bára už se nemohla dočkat, až si večer zalezou dopoko

jíčku, zhasnou a budou si špitat. Špitání potmě je totiž to úplně nejlepší

a je při tom největší legrace, ale musí se špitat potichu, aby nebylpřilá

kán žádný dospělák. Na táboře na tohle dojížděly, protože měly tak nějak

pocit, že když do stanu není vidět, není do něj ani slyšet, což byla velká

mýlka a pak jim při celotáborové hře vedoucí strhl body za rušenínoční

ho klidu.

Domů vpochodovala za radostného pokřikování dvojverší

a už zítra, bože, bože,

benátské zas uzřím dóže,

6

které občas používala babi jizerská, a ta ho znala od své maminky,

a kde ta k němu přišla, to nikdo nevěděl. Bára navíc ani nevěděla, co je to

dóže. Představovala si to jako nějakou ozdobnou krabičku, protože těm

se noblesně říkalo dóza. Dóže by mohla být malá krabička, vlastně mládě

od krabičky – stejně jako je kuře mládě od kura. Tedy od slepice. Maminka

se té teorii smála a tvrdila, že dóže je něco jako kníže, ale v Benátkách.

„Dóže benátské si zaslouží náležité uvítání,“ oznámila Báře maminka,

jen co se Bára přezula a doskákala do kuchyně po černých dlaždicích jako

šachový koník. „K večeři budeme mít zítra plněnou kuřecí roládu sbram

boráčky a na snídani upeču ten jogurtovo-broskvový koláč s oříšky.“

„Ňam!“ prohlásila Bára, protože to všechno byly laskominy prvního

stupně.

„Ty si ukliď v pokojíčku,“ pokračovala maminka. „Nejen věci napo

vrchu, ale taky si vyluxuj a utři prach.“

To snad trochu přehání, zarazila se Bára. Stačilo by ze země posbírat

špinavé oblečení a hodit ho do koše a hromadu učebnic odsunout někam

do rohu, nač luxovat a utírat prach? Copak jsou Vánoce?

Jenže maminka ještě neskončila.

„Až to budeš mít hotové u sebe, vyluxuj a utři prach i v obýváku, vytři

nahoře chodbu a schody a umyj umyvadlo a zrcadlo v koupelně.“

Bára jen zalapala po dechu. To je... to je... To je podlé. Tereza sem přece

nejede lustrovat, jestli pucují skříně i zespoda!

„A próč?“ protáhla otráveně.

Maminka se na ni podívala, jako by právě spadla z Marsu.

„Pozvala sis návštěvu, tak přece musíme mít uklizeno!“

Bára se málem zalkla. Ona že si pozvala návštěvu? Tatínek jí to přece

sám nabídl jako odškodné za to, že jí nedovolili jet samotné za Terezkou

do Prahy, protože zrovna odlétal do Vídně! To za to má ještě šůrovat celý

barák?!

„No nedívej se tak na mě, já nevím, kam dřív skočit, tak mi snadmů

žeš pomoct,“ řekla maminka. „A hoď sebou, ať to máš do večeře hotové.“

Bára se otočila na patě a vyletěla k sobě do pokojíčku jako blesk. Měla

sto chutí něco mrsknout z okna. Přesně proto si v Praze nikdy žádnou

kamarádku domů nepozvala, protože pokaždé, když se maminky zeptala,

jestli může, maminka odpověděla jistě, až budeš mít uklizeno. A z jejího

7

tónu bylo vždycky naprosto jasné, že Bára v pokojíčku nikdy nebude mít

naklizeno tak, aby to maminka uznala jako přijatelné pro návštěvu. Teď

Terezčinu návštěvu úplně hnusně zneužila k tomu, aby Báru zotročila

k domácím pracím. A Bára s tím nemůže nic dělat. Byla běsná.

Nezbylo než se převléct a mít to aspoň rychle hotové. Maminku už

Bára znala natolik dobře, aby věděla, že po ní všechno půjdezkontrolo

vat, a když to nebude dokonalé, nechá ji to udělat znova. A tak úklid radši

neflákala.

Na druhou stranu, Bára se i k naprosto zbytečné fyzické práci, jako

je utírání prachu, luxování a podobně, uměla postavit, a když se do toho

pustila, hezky jí to šlo od ruky. Nakonec vytřela i záchod a koupelnu vpří

zemí i v patře, vyleštila všechny kohoutky, a když se přistihla, že hledá

tekutý prášek na čištění vany, poručila si přestat, protože nic se nemá

přehánět.

Maminka žasla a neskrblila chválou. To se zase mamince přes všechny

úskoky a úklidem způsobená příkoří muselo nechat, že když Bára něco

udělala pořádně, vynesla ji za to až do nebes.

„No takhle vycíděnou koupelnu jsme neměli, ani nepamatuju,“ žasla

před kohoutky naleštěnými do vysokého lesku. „Mně se zdá, že si toza

slouží, až v sobotu Terezku vrátíme, cestou z Prahy zastávku na něco moc

dobrého.“

„Ano, ano, ano,“ jásala Bára, radostně poskakovala a samýmnadše

ním by se klidně v tu chvíli pustila i do úklidu kuchyně, protožefungova

la na pochvaly – stačilo pochválit, a byla by se přetrhla, aby dokázala, že

si tu pochvalu zaslouží. Jenže to už se vrátil tatínek, který si samozřejmě

kohoutků naleštěných do vysokého lesku nevšiml, ale když mu maminka

vylíčila, co všechno Bára udělala, pochvalně zamručel a zeptal se, co bude

k večeři, a tak šli večeřet a uklízecí nadšení z Báry mezitím vyprchalo.

Terezka je nejlepší kamarádka, přemítala Bára, když si po večeřipovlé

kala peřinu a polštář do růžového bíle puntíkovaného povlečení a peřinu

a polštář pro Terezku do bílého růžově puntíkovaného. Má se nejlepším

kamarádkám říkat úplně všechno?

8

Rozhodla se, že Terezka bude mít peřinu růžovou s bílými puntíky a polštář

bílý s růžovými puntíky a ona že to bude mít opačně, protože když budou mít

povlečení takhle prostřídané, jednak to bude hezké a jednak to bude vypadat,

jako že k sobě víc patří. Pak došla do skříňky v koupelně vybrat pro Terezkuruč

ník. Samozřejmě růžový, aby ladil k povlečení, i když ho Terezka bude mít vkou

pelně. Ale ten první večer jí ho Bára složí na rozestlanou postel jako v hotelu.

Nejlepší kamarádky si obvykle svěřují úplně všechno, dumala dál. Jenže to

všechno zahrnuje třeba, jaký se jim nejvíc líbí seriálový herec nebo kluk ve

třídě nebo že si za ušetřené peníze z kapesného koupily suprový lak na nehty,

o kterém rodiče nesmějí vědět, protože by to nepochopili, jelikož obecněne

chápou vůbec nic, a upřímně řečeno je s podivem, jak dvě tak omezené osoby

mohly přivést na svět a svou zpátečnickou výchovou minimálně poškodit tak

úžasného tvora. Zahrnuje však úplně všechno i cestování do minulosti?

To byla otázka, na kterou Bára neměla odpověď, ale musela ji najít do

zítřejšího odpoledne. Bude to proti všem pravidlům nejlepšíhokamará

dění, když Terezce o atlasu neřekne? Jakou má jistotu, že jí Terezka říká

úplně všechno? Dá se to ověřit?

Bára se s povzdechem podívala na puntíkované povlečení a rozhodla

se, že si to půjde rozmyslet na půdu.

Venku už se stmívalo, takže na půdě panovala tajuplná polotma.

„Barčiči?“ zavolala Bára.

V šeru pod stropem se rozsvítil pár zelenkavých lampiček.

„Ňa!“ řekla Barča, která si hověla na trámu.

„Prosím tě, slez dolů, víš, jak budeš vypadat?“ požádala ji Bára. „Samá

pavučina! A pak si to z kožíšku olížeš. Fuj.“

„Ňrrr-ňaurrr,“ odpověděla Barča a ozvalo se škrábání, jak si o trám

brousila drápky. Pak bez varování dopadla na podlahu těsně vedle Báry.

„Tohle mi nedělej,“ otřásla se Bára.

„Ňi-i,“ otřela se jí Barča o nohy, jako by říkala promiň, už se to nestane

nebo proboha, ty zase naděláš.

„Hele, mám problém,“ sedla si Bára na zem do tureckého sedu, ztruh

ly vytáhla těžký kouzelný atlas a položila si ho na klín.

Barča se také posadila a začala si lízat bílou tlapku.

„Nemej se, potřebuju poradit!“ okřikla ji Bára. Barča se na ni naoka

mžik podívala a nevzrušeně pokračovala v manikúře.

9

„Zítra přijede Terezka,“ vysvětlovala Bára. „Je to nejlepší kámoška.

Nejlepší kámošky si říkají všechno. Ale já nevím, jestli jí mám říct o atlasu.“

Barča mohutně zívla, takže v šeru zasvítily její běloskvoucí tesáky.

„No tak to ti moc děkuju, žes mi poradila,“ zaškaredila se Bára. Barča

ji ducla hlavou do ruky, jako by se chtěla omluvit nebo jako by si chtěla

vynutit povinnou chvilku drbání. Bára ji pohladila po hřbetě.

„Já ti nevím,“ vzdychla. „Na jednu stranu – je to nejlepší kamarádka.

Na druhou stranu – stejně se vždycky skoro všechno, co jsme si řekly jako

tajemství, rozkecalo po třídě.“

Když se to rozkecá, o atlas stoprocentně přijde. A protože si pořádne

byla jistá, jestli si má tajemství kouzelného atlasu nechat pro sebe, nebo

se o něj podělit, rozhodla se, že se – pro všechny případy – ještě podívá

na skok do minulosti.

Otevřela atlas na první stránce a položila dlaň na mapu. Půda seza

houpala a...

Kapitola 2

... plesk.

Bára dostala pohlavek, až se jí zatmělo před očima.

„Ty kluku jeden, co mi šlapeš na nohu?!“ doprovodil výchovný akt

nahněvaný hlas jakéhosi postaršího pána.

Ocitla se v nějaké velké tlačenici, ze všech stran do ní strkali lidé, ale

nic neviděla, protože se jí před očima pořád ještě neodetmělo.

On mě praštil tak, že jsem oslepla! blesklo jí v první chvíli hlavou

a podvědomě si sáhla na obličej. Nahmatala plst.

Problém nebyl v očích, ale v tom, že jí ten poctivý lepanec srazil čapku

až na nos. Rychle si ji strhla. Byla červená a měla tvar homole. Babijizerská by řekla, že vypadá jako kakáč. Bára si kakáč narazila zpátky nahlavu a co nejrychleji se začala prodírat pryč z pestrobarevného davu. Měla

pocit, jako by se ocitla uprostřed maškarního bálu. Všichni byli oblečení

do zářivých barev, leckdo si nechal šaty ušít ze vzorovaných, často zlatě

protkávaných látek, ženy si složitě splétané účesy zdobily stuhami,šňůrami perel a drahocennými síťkami, muži měli na hlavách buď podobné

homolovité kakáče jako Bára, červené či černé, nebo různobarevné měkké

barety roztodivných tvarů, mnohdy doplněné pruhem látky splývajícím

podél jedné tváře, jehož konec se elegantně přehodil přes druhé rameno,

a látka tak zajímavě rámovala obličej.

Dámy se oblékaly do dlouhých šatů s přiléhavým živůtkem, k němuž

byly rukávy přivázané pentlemi, takže laškovně vykukovala sněhobílá

spodní košile, a některé si přes tuhle kreaci ještě přehodily něco jakošatovou sukni až na zem, po stranách nesešitou, která byla vždycky zhonosnějšího materiálu než šaty, a buď ji nechaly jen tak splývat, nebo si její

přední část přitáhly k tělu páskem, který provlékly pod zadním, volným

dílem, a ten pak v podstatě tvořil plášť.


11

Pánové nosili místo kalhot punčocháče, někteří si jenom nechalipodšít šlapku podrážkou z kůže a s botami se neobtěžovali, jiní měli jednoduché nízké střevíce a někteří vysoké boty, občas frajersky ohrnuté.

Přes punčocháče si oblékali různě dlouhé kabátce, vepředu hladké, vzadu

nabírané, mladým mužům sahaly těsně pod zadek, důstojným starším

gentlemanům mnohdy až ke kotníkům. Na rozdíl od dam nosili pánové

kabátce přepásané vždy, protože na něčem jim musela viset dýka nebo

meč. Kabátce byly někdy bez rukávů, a pak mohli muži stavět na odiv

materiál spodního oděvu, který s kabátcem vždycky barevněkontrastoval, nebo měly rukávy stejně jako dámské šaty přivázané stuhami a nebo

jim z ramen splývaly takové jakoby pláštíky – trochu to vypadalo jako

rozstřižený široký rukáv a očividně to bylo k ničemu. Tedy kromě parády.

Konečně se prodrala a protlačila z davu ven.

Byla na velkém náměstí a lidi se právě hrnuli z obrovského kostela po

mši domů. Atlas ji prskl přímo mezi ně.

Bára takový kostel v životě neviděla. Znala gotické katedrály jako

Chrám svatého Víta na Pražském hradě nebo barokní kostely jako chrám

svatého Mikuláše na Malé Straně, ale tenhle kostel vypadal úplně jinak.

Byl sice veliký, to ano, ale neměl věže. Jediná věž stála těsně vedle něj

a nebyla s ním nijak spojená. Zato se honosil dechberoucí kopulí, tak

vysokou, že si Bára vůbec nedokázala představit, jak to někdo mohlpostavit. Zřejmě ještě nebyla dodělaná, protože úplně nahoře bylo na kopuli

lešení – taková kulatá dřevěná plošina, kterou držely trámy opřené ostřechu kupole. Kostel měl překrásně zdobené zdi – vypadalo to jako krajková

mozaika z bílého, růžového a tmavozeleného mramoru, ovšem pánům

stavitelům asi mramor došel v nejnevhodnější chvíli, protože průčelíkostela bylo mramorem obložené asi jen do jedné třetiny výšky, dálpokračovalo holé zdivo. A nevypadalo to, že by s tím chtěl někdo v dohledné době

něco dělat, protože tu nestálo žádné lešení.

Dav lidí, který se před chvílí vyhrnul z kostela, se rozlétl dokřivolakých uliček, které ústily na náměstí, jako kdyby někdo vypustil z voliéry

hejno pestrobarevných papoušků, a za chvíli tu bylo jako vymeteno.

Nebylo divu. Zvony z té věže, která stála u kostela, začaly právě odbíjet

poledne a všichni pospíchali ze mše domů k obědu.



13

Fajn, tak už vím, kdy jsem, ušklíbla se v duchu Bára. V poledne. Teď

už zjistit jen měsíc a rok. A místo. Podle oblečení si dobou ani místem

jistá nebyla. Jistá si byla jen tím, že ji tentokrát atlas převlékl za kluka,

protože na nohou měla červené punčocháče s koženými chodidly a přes

sebe tmavozelený kabátec, o kterém později zjistila, že se mu říkádžornea, což se píše giornea, a že je stejně jako ty dámské přehozy po stranách

nesešitý. Jen to není moc vidět díky tomu, jak je zadní díl nabraný. Ztratí

se to v záhybech. Pod ním měla přes bílou košili oblečený ještě jeden

kabátek, těsnější a s dlouhými rukávy, také červený. Barevnou kombinací

nadšená nebyla, protože zelená a červená pro blázna jak stvořená, a jako

jistý ústrk cítila, že má na opasku jen koženou taštičku, navíc prázdnou,

ale žádnou dýku.

Chvíli jen tak zevlovala a čekala, co bude, protože obvykle, když jiatlas někam poslal, tak se ocitla uprostřed dění, nebo aspoň uprostřed řeky

s krokodýlem nebo hnusného lijáku.

Tentokrát nic.

Městem se rozlévalo ospalé poledne a za chvilku ještě ospalejšíodpoledne, protože místňáci si po obídku dávali siestu, tedy polední klid.

Že bych byla v Řecku? Tam se taky po obědě vždycky všechno zavře

a Řekové si jdou dát šlofíka skoro do pěti, uvažovala Bára znuděně sedící

na mramorové podestě u vchodu do kostela. Tady totiž panovalpříjemný chládek. Ne že by na sluníčku bylo vyloženě vedro, ale Bára vždycky

dávala přednost stínu. Když ještě bydleli v Praze, hrávala si někdy cestou

do školy na stínovou vílu. To znamenalo, že se musela snažit za každou

cenu vyhnout místům, kam svítilo slunce, a když to opravdu jinak nešlo

a nezbývalo než ze stínu do stínu přeběhnout přes sluníčko, muselo se to

podařit na dva skoky, jinak by se na slunci rozpustila, a pak bylo nutné

zůstat ve stínu, dokud nenapočítá do deseti, aby se jí obnovily stínové

síly. Pravda, cesta do školy takhle trvala trochu déle, ale byla zábavnější.

Když to prozradila tatínkovi, smál se a říkal, že je lepší být stínová víla

než stínová ministryně, a na oplátku jí svěřil, že on zná zase rumovou

vílu, o které je moc hezká písnička, a hned ji Báru naučil. Ta ji, nadšená,

že umí něco nového, zazpívala mamince, a maminka tatínkovivyhubovala a řekla, že si vyprošuje, aby jejich dceru, tedy Báru, učil tyhleblbákoviny, které má od strejdy Víti, a tatínek se ohradil, že to nemá od strejdy


14

Víti, a maminka řekla, že je jí jedno, od kterého pitomce to má, načež

tatínek prozradil, že písničku umí od jejich generálního ředitele, který to

na teambuildingovém víkendu trochu přehnal s frťany.

Bára tedy seděla v chládku před kostelem a pozorovala, jak se stín

zkracuje. Slunce už stálo téměř nad chrámem a jeho paprsky se oslnivě

odrážely od zlatých dveří zvláštní osmihranné budovy trůnící uprostřed

náměstí přímo proti kostelu. Za chvíli stín před kostelem zmizí úplně,

uvědomila si Bára, a slunce stínovou vílu rozpustí. Je načase hledat nové

útočiště. Navíc zřejmě skončila siesta, protože na náměstí bylo najednou

čím dál tím víc lidí a ke kostelním dveřím se začala pomalu stahovatdiv

ná individua – muži i ženy v otrhaných šatech, někdo ve špinavých, někdo

v čistších, někteří byli velmi staří, ale Bára zahlédla i poměrně mladého

muže, který měl tvář pokrytou mokvavými boláky, pak se o berlíchpři

belhal chlapík, kterému chyběla pravá noha, a všichni se na Báru dívali

úkosem, jako by jim zasedla místo.

Bára pochopila, že u vchodu do kostela mají stanoviště žebráci, a tak

raději rychle vyklidila pole a šla si prohlédnout ty zlatem svítící dveře

naproti. Byly naprosto skvostné. Každé křídlo zdobilo pět velkých zlatých

čtverců s reliéfem. Bára sice nevěděla, co která scéna zobrazuje, ale lidské

postavy i zvířata a stromy a stavby tam byly zachyceny tak dopodrobna

a věrně, že by si i jeden jediný čtverec mohla prohlížet třeba hodinu apo

řád by tam nacházela něco nového. Mezi čtverci a po obvodu obou křídel

se táhl zlatý pás, který zdobily střídavě sošky celých postav a realisticky

vyvedené hlavičky. Žádná ale nevypadala jako ta na konci zábradlí u Báry

doma.

„Obdivuješ Ghibertiho dílo, příteli?“ ozval se za ní melodický hlas.

Bára leknutím málem vyskočila metr dvacet.

Krok za ní stál ani ne dvacetiletý, štíhlý, v porovnání se svýmisou

časníky výrazně vysoký mladík. Na hřívě medově zlatých vlnitých vlasů

mu seděl černý kakáč, měl výrazný, trochu delší nos a pronikavýmašedo

modrýma očima si Báru se zájmem prohlížel.

Proč mi říká příteli? čertila se v duchu Bára, když ji první leknutípře

šlo. Hm, asi proto, že jsem oblečená jako kluk, usoudila.

„Je to dílo velkého umělce,“ řekl mládenec, jako by o tom Bárapochy

bovala, „ale dal bych nevím co za to, kdybych věděl, jak by dveře vypadaly,


15

kdyby tu soutěž tehdy vyhrál Brunelleschi. A jak by to dopadlo s kopulí

dómu, kdyby Brunelleschi pracoval na dveřích křtitelnice.“

„S jakou soutěží?“ vylétlo z Báry a vzápětí se vypeskovala, že senecha

la nachytat a zatáhnout do rozhovoru. Protože s cizími lidmi mázakázá

no se bavit.

„Se soutěží na výzdobu severní brány křtitelnice,“ rozpovídal semla

dík. „Byla to velká zakázka, každý umělec ji toužil získat, protože by byl

zajištěný pomalu do konce života a taky to byla velká pocta a sláva. Kdo

se chtěl o zakázku ucházet, musel do roka udělat jeden takový reliéfní

čtverec s námětem Abraháma a Izáka. Když se potom sešla komise, aby

vybrala nejlepší práci, zjistila, že dva reliéfy jsou tak skvělé, že mezi nimi

není možno volit. Jeden z nich zhotovil Lorenzo Ghiberti, druhý Filippo

Brunelleschi.“

Mladík sice jména vyslovoval jako Lorenco Giberty a Filipo Bruneleski,

ale Bára jako obvykle zvládala místní jazyk v mluvené i psané podobě,

takže věděla, jak se to správně píše.

„No a proč teda vybrali toho Ghibertiho?“ zeptala se, protože hoch

vyprávěl s takovým nadšením, že ji to úplně strhlo.

„Protože Brunelleschi práci odmítl.“

„Cože?“ vyhrkla Bára. To musel být ten Brunelleschi padlý na hlavu

nebo co!

„Oni si je zavolali oba, Ghibertiho i Brunelleschiho, a zeptali se jich,

jestli by byli ochotni pracovat na dveřích spolu. A to Brunelleschi odmítl.

Nemohl by je udělat přesně podle svého, nemohl by plně rozvinout svůj

tvůrčí záměr, protože by ho musel aspoň částečně podřídit Ghibertiho

představám... Já bych udělal to samé!“ rozhorlil se mladík, jako by muna

skakovala husí kůže už jen při představě, že musí s někým spolupracovat.

To Bára docela chápala. Jak měla paní učitelku Dostálovou ze staré

školy fakt ráda, tak bytostně nesnášela její zálibu v skupinové práci. Čas

od času to paní učitelku kouslo a museli udělat skupinky, většinou po

čtyřech, a pak něco tvořit dohromady. Jenže Bára si radši všechno dělala

po svém. Cožpak když byli ve skupině s Terkou a Mikuláškem a Katkou,

tak to ještě šlo, protože většinou nechali Báru, aby práci řídila, takže to

nebyla ani tak skupinová práce, jako Bářina práce prováděná ochotný

mi pomocníčky. Ale někdy měla paní učitelka Dostálová takový zvrhlý

+


16

nápad, že si skupinky vylosovali, prý aby se naučili spolupracovat i s někým jiným. Bára byla v takovém případě pořádně našňupnutá, že nemůže být ve skupince, s kým chce, a podle toho se chovala. Zásadně nic

nevymýšlela, ničím nepřispívala do diskuse, a pokud měli něco udělat,

udělala jen to, co jí řekli. Paní učitelka jí to jednou vyčetla, protože si toho

nemohla nevšimnout, ale Bára si myslela svoje. Chce si sama zodpovídat

za svůj výkon. Chce být dobrá sama za sebe. Ne se spoléhat na to, jestli

ostatní svůj díl práce odvedou také na sto dvacet procent jako ona.

„A tak tu práci dali Ghibertimu,“ dokončil své vyprávění mladík.

„Proč jemu?“

„Možná jim připadalo, že je Brunelleschi příliš pyšný,“ usoudilmladík. „To nic nemění na tom, že se Ghiberti svého úkolu zhostil skvěle. Tak skvěle, že když dokončil severní bránu, byl požádán o výzdobu ještě téhle brány. A nechali čistě na něm, jaké náměty si vybere.“

„A co si vybral?“ zeptala se Bára.

Mládenec se na ni užasle zadíval, jako by jí právě z ucha vylezllaboratorní potkan.

„Vždyť jsi na to teď hodnou chvíli koukal...?“ napůl se zeptal.

Aha, nějaký průšvih, došlo Báře. Na těch obrázcích je něco, co bych tady na tom místě a v téhle době měla znát. Jenže neznám. Karamba.

„Já jsem si prohlíže...l,“ uvědomila si včas, že je tentokrát za kluka, a ukázala na jednu hlavičku na rámu dveří, „tohohle Turka.“

Mladík se zasmál.

„To není Turek, ale všichni si ho všimnou. Jen málokdo už ví, že tohle je sám Ghiberti.“

Hlavička, na kterou ukázal, patřila staršímu kulaťoučkému plešatému pánovi s dobráckým úsměvem.

„Nejsi zdejší?“ zeptal se a Bára měla pocit, že jí jeho bystré oči čtou v hlavě všechny základní údaje včetně velikosti bot a známek naposledním vysvědčení.

Zavrtěla hlavou. Zdejší opravdu nebyla.

„Ale podle oblečení bych soudil, že jsi Florenťan,“ hleděl na nizkoumavě Ghibertiho obdivovatel.

Další zavrtění hlavy.

„Tak odkud pocházíš?“

„Já už musím jít,“ vyhrkla Bára a rozeběhla se pryč. Tohle byla fakt

prekérní situace. Čili pitomá až povážlivá.

Zastavila se až za pátým rohem úzké křivolaké uličky a chvilku zpoza něj vykukovala, zda ji ten zvědavec nepronásleduje. Ale vzduch byl čistý.

Fajn, a co teď?

Nejspíš zjistit, kde jsem se to ocitla, odpověděla sama sobě Bára

a vydala se na průzkum města. Přitom si v hlavě převalovala poslední

drzounova slova. Protože to byl drzoun, když se jí hned tak nezdvořile

vyptával. Prý podle oblečení vypadá jako Florenťan... Oblečená bylaprakticky stejně jako on – a jako spousta mladých kluků, které míjela, protože

siesta skončila a uličky se zaplňovaly lidmi. Takže tady žijí Florenťané.

Hm. To mi něco říká... Pražské autobusové nádraží se jmenuje Florenc,

ale to můžu směle vyloučit, protože to bych byla skoro v Praze a tohle tedy Prahu vůbec nepřipomíná, a to ani Prahu v době Rudolfa II. Že by... No jasně!

Florencie!

Jsem ve Florencii! To je v severní Itálii.

Jupí, už vím kde.

Teď ještě kdy.

Asi někdy ve středověku, když mám na sobě ty punčocháče. Když

jsem byla u husitů, tak chlapi taky nosili punčocháče. I za Rudolfa, ale to

si přes ně brali ještě takové komické nabírané trenky.

Courání po Florencii bylo úžasné.

Na jednu stranu se tu rozkládala prostorná náměstí, na druhou se

mohla proplétat uzoučkými uličkami, kde prošli sotva tři lidi vedle sebe.

Výstavné kamenné domy se pyšnily arkýři a okny zasklenýmirůznobarevnými kolečky spojenými olovem, některé měly i omítku zdobenoubarevnými freskami, dál od centra směrem k hradbám se rozkládaly zahrady

s ovocnými stromy a podle toho, že právě kvetly, usoudila Bára, že je

jaro. Našla několik kostelů, z nichž ale žádný nebyl tak výstavný jako ten,

před nímž se objevila, a několik paláců. Ten, který stál blízko největšího

náměstí, měl dokonce vlastní vysokou věž.

Městem protékala řeka a přes ni vedly, Bára to spočítala, čtyřikamenné mosty. Ne jeden jako v Praze za Rudolfa II. Rovnou čtyři. To Bárapociťovala poněkud úkorně, protože jak to, že se nějaký severoitalský vidlákov

pyšní více mosty než hlavní město Českého království!? To jsou tedyzpůsoby! V duchu okamžitě pro Prahu vymyslela omluvu, že postavit most přes takovou řeku, jako je Vltava, je určitě mnohem náročnější než přes tu

říčku, co teče Florencií. Ta je minimálně třikrát hubenější než Vltava. Tedy

řeka asi nemůže být hubenější. Užší, to je ten správný výraz.

Nicméně zrovna ten most, na který ji florentské uličky dovedly aodkud pozorovala řeku, byl hodně zvláštní. Ona to totiž byla vlastně taková

ulička nad řekou. Jeho strany lemovaly malé domky a byl tady vcelkuodorný smrad. Bára brzy zjistila proč. Ty domky patřily řezníkům, kolem jejichž zboží se rojila hejna masařek a rackové se tu s křikem rvali oodřezky spolu s toulavými psy a kočkami. Řezníci se nerozpakovali házet odpadky z mostu rovnou do řeky, kde se to vždycky začalo přímo vařit, jak se o chutné sousto strkaly ryby, pokud ovšem na hladinu vůbec něco dopadlo a neskončilo to dřív v zobáku obratného racka.

Fuj, tak tady se teda koupat nebudu, i kdyby mě měly odnést vši,

usoudila Bára. Nebo maximálně někde hoooodně daleko proti proudu.

Přes smradlavý most se jí nechtělo, a tak se vrátila na náměstí,zkontrolovala, že tam na ni nečíhá ten zvědavý výrostek, a zase jen tak lelkovala

a přemýšlela, co dál, protože začala mít hlad a stíny se prodlužovaly,jelikož se blížil večer a s ním chlad jarní noci.

Našla kašnu, ze které se mohla aspoň napít, ale to bylo všechno. Už

byla i odhodlaná v nějakém obchůdku ukrást housku, jak jí kručelo vžaludku, jenže žádný obchůdek neměl otevřeno. Nojo, vždyť je neděle, došlo

jí, když si uvědomila, že byla dopoledne velká mše. Ta totiž bývá v neděli

dopoledne. Takže tady na rozdíl od supermarketů dodržují, že neděle je

od slovesa nedělat, a v neděli nikdo neprodává.

Báru čekala noc bez střechy nad hlavou a bez sousta v žaludku.

Se setměním si našla úkryt mezi velkými sudy v jedné zastrčenější

uličce, kde by na ni nebylo odnikud vidět, potichu se tam nasoukala, což

dalo dost práce, načež zjistila, že se jí chce čůrat.

Chvíli uvažovala, že by to vydržela do rána, ale pak usoudila, ževyčůrat se někde za světla bude mnohem náročnější – nejen že by ji někdo

mohl zahlédnout, jak čůrá na veřejném prostranství, i kdyby si našlasebezastrčenější kout, ale ten dotyčný by také viděl, že i když je oblečená

jako kluk, čůrá jako holka. A to by mohlo být podezřelé.

Vyplížila se tedy zpoza sudů, protože tam si loužičku udělat nechtěla,

a vzhledem k tomu, že už byla tma, nikdo po venku nechodil a všichnipozavírali okenice, takže se tlumené světlo svíček a olejových kahánků dralo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist