načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Leonard Cohen -- Život, hudba a vykoupení - Liel Leibovitz

Leonard Cohen -- Život, hudba a vykoupení

Elektronická kniha: Leonard Cohen -- Život, hudba a vykoupení
Autor:

V úvodu ke své knize, v originále nazvané podle jedné z Cohenových neslavnějších písní A Broken Hallelujah, Liel Leibovitz upozorňuje, že se ve skutečnosti nejedná o životopis, jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4% 65%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 212
Rozměr: 25 cm
Úprava: portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Broken hallelujah
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Kateřina Novotná
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9477-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V životopisné knize s podtitulem život, hudba a vykoupení propojuje autor své hluboké znalosti o písničkáři, básníku a spisovateli Leonardu Cohenovi (r. 1934), právem považovaném za jednu z legendárních osobností současné světové populární hudby a kultury, s uvažováním o jeho díle. S vysvětlujícím poznámkovým aparátem, pečlivě vybraným fotografickým doprovodem a rejstříkem pro lepší čtenářskou orientaci v textu. Život a dílo umělce, jenž svou tvorbou oslovuje několik generací posluchačů a čtenářů, jsou představeny s ambicí dobrat se podstatných skutečností o Cohenově osobnosti a postihnout inspirace i lidská setkání, která ho formovala.

Popis nakladatele

V úvodu ke své knize, v originále nazvané podle jedné z Cohenových neslavnějších písní A Broken Hallelujah, Liel Leibovitz upozorňuje, že se ve skutečnosti nejedná o životopis, jako spíše o filosofické zamyšlení nad Cohenovým dílem. Základní etapy umělcova života jsou samozřejmě načrtnuty, jádrem knihy je však něco jiného. Autor pátrá po oné „nadčasovosti“ a hluboké pravdivosti, díky nimž má hudebník, spisovatel, filosof a básník L. Cohen nejširšímu publiku stále co říci, a snaží se zodpovědět některé otázky, například: Čím to, že je Leonard Cohen už téměř šedesát let uznávaný a obdivovaný? Čím to, že když vejde na pódium, nabitý sál ztichne a všichni čekají se zatajeným dechem? V konfrontaci s dobou se Leibovitz zabývá i dílem některých zpěváků a rockových skupin, které se v Cohenově „éře“ spolupodílely na utváření měřítek, s nimiž se Cohen musel vyrovnávat a kterým ne vždy vyhovoval. Na rozdíl od nich se však Cohenovi podařilo udržet se na vrcholu: díky tomu, že zůstal věrný svému jedinečnému prorockému vnímání, vnímání, které je pro miliony lidí na celém světě hluboce pravdivé, a díky obrovskému charismatu, které dokázalo kdysi, v roce 1970, zkrotit zdivočelý statisícový dav na hudebním festivalu na ostrově Wight. (život, hudba a vykoupení : k 80.

Předmětná hesla
Cohen, Leonard, 1934-2016
* 20.-21. století
* 1934-2014
Zpěváci -- Kanada -- 20.-21. století
Hudebníci -- Kanada -- 20.-21. století
Textaři -- Kanada -- 20.-21. století
kanadští spisovatelé -- 20.-21. století
Písňové texty -- Kanada -- 20.-21. století
Recepce hudby -- 20.-21. století
Estetika
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VÝJIMEC

ˇ

NÁ KNIHA O VÝJIMEC

ˇ

NÉM

UME

ˇ

LCI A V ÝJIMEC

ˇ

NÉM C

ˇ

LOVE

ˇ

KU, KTERÝ

SE INSPIROVAL ŽIDOVSKOU PROROCKOU

TRADICÍ I Z ENBUDDHISMEM.

LIEL LEIBOVITZ

LEONARD COHEN

život, hudba a vykoupení

LEONARD

COHEN

LI EL

LEIBOVITZ

V Y Š E H R A D

www.ivysehrad.cz

„Legendy nás uvádeˇjí v úžas, ale knih, které nad Leonardem Cohenem

jen žasnou, bylo napsáno dost. Tahle kniha navíc výtecˇneˇ uvažuje

o j eho osudu a díle. Hledá pro neˇ souvislosti, a to hlavneˇ ve sférˇe

duchovní a k ulturní. Tím pádem se v knize píše o tom, co je u Cohena

zásadní: o prorocích i producentech, Hanneˇ Arendtové i Joni

Mitchellové, Lorcoveˇ poezii i hostech z hotelu Chelsea. Tajemství

tvorby se tu jak ctí, tak dešifruje – takže alelujá.“

Pavel Klusák, publicista a kritik

„Leonard Cohen je puklou skálou, skrze niž proudí sveˇtlo.

Je poctou moci skrze tuto knihu trávit cˇas v jeho spolecˇnosti.”

Ladislav Heryán, katolický kneˇz a hudebník

Liel Leibovitz pátrá právě po oné

„ nadčasovosti“ a hluboké pravdivosti,

díky nimž má hudebník, spisovatel,

filosof a básník Leonard Cohen

nejširšímu publiku stále co říci.

Je to snad dáno tím, že zůstal věrný

pro rockému vnímání, které je pro

miliony lidí na celém světě hluboce

pravdivé, a rovněž jeho obrovským

charismatem, které dokázalo kdysi,

v roce 1970, zkrotit zdivočelý sta­

tisícový dav na hudebním festivalu

na ostrově Wight.

Liel Leibovitz píše pro magazín Tablet

a působí na New York University.

Je spoluautorem několika knih, např.

Fortunate Sons, Lili Marlene či The

Chosen Peoples. Ve své knize o Leonardu

Cohenovi vykreslil jeho duchovní

portrét s pomocí mnoha pramenů,

které jsou veřejnosti jinak nedostupné.

Žije a pracuje v New Yorku.

1934

2014

V úvodu ke své brilantně napsané

knize, v originále nazvané podle jedné

z Cohenových nejslavnějších písní

A Broken Hallelujah, Liel Leibovitz upo­

zorňuje, že se ve skutečnosti nejedná

o klasický životopis, jako o filosofické

zamyšlení nad Cohenovým dílem.

Základní etapy Cohenova života jsou

samozřejmě načrtnuty: Dozvíme se

o Cohenových židovských kořenech

a jeho mládí v kanadském Montrealu,

jeho studiu na katedře anglistiky mon­

trealské McGillovy univerzity, jeho

slibně se rozvíjející básnické kariéře,

jeho úniku na řecký ostrov Hydra,

kde se věnoval psaní románů, jeho

počátcích jako písničkáře, jeho osob­

ních vzletech i pádech, jeho stažení se

do ústraní zenbuddhistického kláštera

v Mount Baldy i o jeho triumfálním

návratu při nedávných turné, kdy si

mohli vychutnat „Suzanne“, „So Long,

Marianne“, „Hallelujah“ a další Cohe­

novy známé písně i jeho čeští příznivci.

Kromě toho se nám dostane bohatství

informací o Cohenových hudebních

souputnících počínaje Beatles, pře­

devším o hudební scéně od konce

60. let, kdy ráz hudby zcela proměnily

osobnosti jako Jim Morrison, Janis

Joplinová či Jimi Hendrix. Všichni tři

se dožili pouhých sedmadvaceti let,

kdežto Cohenova hvězda jako by stou­

pala s jeho věkem a na vrchol své dráhy

se dostala, když se blížil k osmdesátce.

Kniha vychází

k 80. narozeninám

Leonarda Cohena



LIEL LEIBOVITZ

LEONARD COHEN

život, hudba a vykoupení

V Y Š E H R A D

K 80. narozeninám

Leonarda Cohena


Z anglického originálu A Broken Hallelujah. Rock and Roll, Redemption,

and the Life of Leonard Cohen, vydaného v roce 2014

nakladatelstvím W. W. Norton & Company Ltd. New York – London,

přeložila Kateřina Novotná

Fotografie poskytly agentury Isifa Image Service s.r.o. a Profimedia.cz a.s.

Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner

Odpovědná redaktorka Radka Fialová

Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz

E-knihu vydalo v roce 2014 nakl. Vyšehrad, spol. s r.o., jako svou 1293. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první (podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 199 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e -mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Tato kniha vychází s podporou pana Ludvíka Hegrlíka

Copyright © 2014 by Liel Leibovitz

Translation © Kateřina Novotná, 2014

ISBN 978-80-7429-497-6 (pdf)

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Kniha vychází

v roce 80. výročí založení

nakladatelství Vyšehrad

LIEL LEIBOVITZ

LEONARD COHEN

život, hudba a vykoupení


Věnováno Lise a Lily,

jejichž láska mi dává sílu pokračovat.



9P R

ˇ

E D M L U V A

Prˇedmluva

T

ohle není životopis Leonarda Cohena. Leonard Cohen sámnejvýstižněji charakterizoval svůj život v dopise kanadské rozhlasové stanici CBC, který napsal v devětadvaceti letech. Zde je jeho úplný text:„Narodil jsem se 21. září 1934 v Montrealu. Číslo mého pasu je 5 -017560. Oči mám světle hnědé.“

1

Tímto dopisem se hlásil se svou poslední básnickou

sbírkou Flowers for Hitler [„Květiny pro Hitlera“] do soutěže mladých

spisovatelů. Možná by se mu více věnovali, kdyby se zmínil o svých dvou

předchozích sbírkách poezie, obou příznivě přijatých, o své skromné

slávě nebo cenách, jež doposud obdržel. Neudělal to. Být posuzován

patřilo k jeho profesi a každá porce jeho osobního života, o kterou byl

ochoten se podělit s těmi, jež neznal, si – s mírnými úpravami – nalezla

cestu do knihy. Anebo na desku. Ještě po letech, už jako uznávaný

hudebník, se stále zdráhal vyzradit příliš. Když se ho v rozhovorech ptali,

odpovídal pouze tolik, že všechno, co stálo za zmínku, je v jeho písních.

Pátrat po stopách někde jinde, na stránkách s poděkováním nebo

v jemných střípcích jeho milostných vztahů či v neuspořádaných vztazích

rodinných znamená předpokládat, že umělcovo dílo je toliko jeviště,

na němž se odehrává jakési velkolepé drama. Znamenalo by to věřit

v existenci nějakého rozhodujícího okamžiku, který všechno osvětlí,

stačí jen kopat dost hluboko.

A to není nikterak uspokojivý přístup, zejména máme-li co dělat se

zpěvákem a básníkem, jehož slova, stejně jako monotónní nápěvgregoriánského chorálu, jako by byla určena nějaké vyšší moci. Co víc se asi

můžeme dozvědět o písni „So Long, Marianne“, kromě toho, že žena,


10 P R

ˇ

E D M L U V A

pro kterou ji napsal, potkala Cohena na tržišti řeckého ostrova Hydra,

nebo že právě šla se svým světlovlasým manželem a světlovlasým synem

a osamělý Cohen v ní viděl jakéhosi nádherného, opáleného Duchasvatého z Boží trojice?

2

Píseň v nás zanechá spoustu zneklidňujících otázek,

co třeba znamená být „skoro mladý“ nebo co se stane, když se andělé

za nás zapomenou modlit. Příběh sám je oproti tomu pouhé pavučinové

vlákno – mlhavá výpověď, která časem vybledne.

Jakmile se lidé dozvěděli, že píšu o Leonardu Cohenovi knihu, vyslechl jsem o něm spoustu historek. Mluvil jsem s přáteli a kolegy hudebníky, procházel jeho dopisy a zápisníky a klestil si cestu pěti dekádaminovinových rozhovorů. Nic z toho mi ale neposkytlo vysvětlení jeho jedinečné životní dráhy. Novinář Bruce Headlam poznamenal, že Cohen patří do exkluzivního klubu performerů – dalším členem by mohl být už pouze Ray Charles –, kteří se nehodí do žádné konkrétní doby a vždycky jdou proti proudu času. „Na beatnika byl příliš mladý, na folkového zpěváka příliš starý, a že chce změnit tvář kanadské literatury, prohlásil dříve, než vůbec nějaká existovala. Poblíž Nashvillu v Tennessee pobýval na začátku sedmdesátých let 20. století, předtím, než country znovu přišla ke slovu, a v osmdesátých letech, kdy všichni hýřili barvami, on zůstal černobílý.

Na začátku devadesátých let, kdy už ostatním pomalu docházel dech, Cohen – tento doktor Kevorkian popmusic – si to začal užívat, nahrával videoklipy, zdvořile přijímal ceny... a při slavnostníchpříležitostech v Holywoodu se začal objevovat s přítelkyní, herečkouRebeccou De Mornayovou.“

3

Jeho dvanácté studiové album, Old Ideas [„Staré

nápady“], vydané v roce 2012, kdy mu bylo 77 let, se jako jeho první

umístilo v top ten časopisu Billboard; ostatní prošla téměř bezpovšimnutí. Evropou milovaný Cohen byl pro americké publikum natolik

výstřední, že svrchovaný vládce vydavatelství Columbia Records Walter

Yetnikoff si v roce 1984 zpěváka – tehdy již ve středním věku – předvolal

na kobereček, očima přelétl jeho tmavý dvouřadý oblek a pravil:„Podívejte, Leonarde, my víme, že jste slavný, ale nevíme vlastně, jestli jste

dobrý.“ To byl Yetnikoffův způsob, jak sdělit Cohenovi, že společnost

se rozhodla nevydat ve Spojených státech jeho nejnovější album Various

Positions [„Různé pozice“]. Nešlo prý s dobou, jak se vyjádřil Yetnikoff.

4

Dobrý vkus dal nakonec za pravdu Cohenovi: ústřední skladba alba,

hymna o lásce a vykoupení nabitá biblickými obrazy, byla v posledních

třech desetiletích jednou z těch, jež si vyžádaly nejvíce coververzí. V roce


11P R

ˇ

E D M L U V A

2008 se do první padesátky britské hitparády

5

dostaly dokonce tři verze

„Hallelujah“ a píseň ozdobila soundtracky mnoha kasovních trháků –

od Shreka po Watchmen [„Strážci“].

Něco málo z Cohenova života tyto divoké zvraty vysvětluje. Na jeho

životní příběh se přesně hodí to, čemu říkáme rocková „Urbiografie“:

v raném věku ztratil jednoho z rodičů (stejně jako John Lennon, Paul

McCartney, Jimi Hendrix a Neil Young), nalezl útěchu v poezii (jako

Jim Morrison, Joni Mitchellová a Patti Smithová), odešel z rodné země

a načas se usadil v cizí zemi (opět jako Morrison a také Keith Richards), bral spousty drog (jako ostatně všichni), potýkal se s depresí (jako David Bowie, Syd Barrett a Brian Wilson) a žil dost dlouho na to, aby viděl, jak se pro mladé hudebníky (pro tu hrstku šťastlivců) pozvolna stává ikonou.

Nicméně vrstevníci Leonarda Cohena jsou už většinou čtyřicet let

mrtví nebo se plouží po pódiích nikdy nekončících nostalgickýchkoncertních turné, kdežto on je svým způsobem stále lepší, nebo alespoň

vytříbenější a komerčně žádanější. Usmíváme se, když na pódium vběhne

Mick Jagger a rozbalí všechnu tu stoneovskou klasiku, protože nám

připadá trochu směšné, když se nás člověk jeho věku snaží znovuutáhnout stejnou libidózní municí, díky níž byl téměř před půl stoletím tak

sexy a cool. Když ale přistoupí k mikrofonu Leonard Cohen, o deset let

starší než Jagger, nesměje se nikdo. Při koncertu Leonarda Cohena cítíte

stejné rozechvění jako v kostele nebo v synagoze, je to pocit pramenící

z uvědomění, že slova a melodie, které právě posloucháte, představují

to nejlepší, co my lidé můžeme udělat pro poznání toho neznámého, jež

nás obklopuje, a že když zavřeme oči, zaposloucháme se a zpíváme s ním,

povznášíme i sami sebe. Máme lepší básníky, než je Leonard Cohen,

i schopnější spisovatele. Talentovanější textaři i skladatelé skládali písně,

proslavili se a zmizeli. Leonard Cohen tu zůstává s námi a je úspěšný,

protože ve své podstatě není ani jedno, ani druhé. Je daleko složitější, je to

typ člověka, který svými póry vstřebává částečky krásy, smutku a pravdy,

jež se – nehmotné – vznášejí všude kolem nás, ale jen málokdo z nás je

postřehne. Je naladěn na to božské, ať už tím „božským“ chápeme cokoli,

ne však jako myslitel obtížený břemenem rozhodování nebo zélota s jeho

příkazy a zákazy, ale jako ten, kdo se srdcem otevřeným věří. Nikoliv

bezdůvodně o sobě v písni mluví jako o „malém Židovi, který napsal

Bibli“.

6

Před tisíci lety, kdy jsme si začali klást tytéž zásadní otázky, jaké si

klademe dnes, jsme muže jako on nazývali proroky, přičemž jsme neměli


12 P R

ˇ

E D M L U V A

na mysli to, že umějí předvídat budoucnost, ale to, že lépe rozumějí

přítomnosti, protože vnímají další rovinu smyslu života. A to platí stále.

Co nám tedy prorok Cohen říká? A proč tak pozorně nasloucháme?

Na tyto otázky se snaží odpovědět tato kniha. A odpověď se nehledá

snadno: Některá témata jako teologie, rocková hudba nebo orgasmus,

sevřena vazbou knihy nezřídka ztratí svůj říz, přičemž valná většina

Cohenova díla přímo překypuje všemi třemi ve víceméně vyrovnaném

poměru. Zkoumat je do hloubky, aniž bychom je připravili o jejichvita

litu, znamená všímat si jich v jejich přirozeném prostředí. Někdy jsou

snáze pochopitelná, když nad nimi uvažujeme na pozadí konkrétního

příběhu z Cohenova života; jindy vyžadují spíše přemýšlení s odstupem.

Dotýkají se takových oblastí, jako jsou židovská eschatologiea zenbudd

hismus, kanadská poezie a americký fenomén zahrnovaný do pojmu

„sex, drogy a rock’n’roll“. Rozumově nejsou tyto otázky vždycky snadno

uchopitelné. Skládají nám ale obraz našeho člověka a s ním i oprávnění

znovu posoudit úvahy o milosti či vykoupení, které nám kdysi dávno,

v časech našeho dospívání jako lidského druhu, zabraly většinu času

a které se dnes, kdy jsme všichni dospěli, zdají příliš nespoutané na to,

aby byly důležité, a příliš nebezpečné na to, aby se potulovaly mimo

vyhrazený prostor konkrétního vědního oboru. A jediné, co na to můžeme

říct, je „aleluja“.



15P R

ˇ

E D E H R A

Prˇedehra

O

třískaný zelený džíp se s námahou šplhal do kopce, a Mick Farren

se proto vysoukal ven, rukou si zaclonil oči před palčivýmsluncem vrcholícího srpna a pátravě se zadíval na ostrov.

1

Nikdy předtím

na ostrově Wight nebyl a to místo ho vlastně moc nezajímalo. Kdyby se

otočil k severu, uviděl by kousek úchvatné pobřežní linie ostrova se solí

pokrytými vápencovými útesy, jež připomínaly stopu nějakéhoobrovského, dávno vyhynulého zvířete. Mick Farren se ale díval z kopce dolů,

na jih, na dvě klikatící se křivky oplocení z vlnitého plechu na rozlehlé

louce, střežené muži v tmavomodrých uniformách a německými ovčáky

s pevně utaženými koženými obojky. Farren zavrtěl hlavou. Celá scenerie,

jak prohodil k řidiči, mu připomínala východní Německo, ba co hůř –

Dachau. Ukázal prstem na obrovskou, vratce vyhlížející věc tyčící se

uprostřed tábora, velké pódium s nápisem „hudební festival“, vyvedeným

v zářivých veselých barvách na nosné konstrukci. Na festivalu, prohodil

spíš pro sebe, by se nemělo vybírat vstupné.

Pár dní na to zavolal Farrenovi pořadatel festivalu Rikki Farr.

2

Téměř

shodně znějící příjmení nebylo to jediné, čím si ti dva muži byli podobní:

oběma bylo přes dvacet, oba pocházeli z anglické dělnické rodiny,narodili se krátce po 2. světové válce a dospívali v nadšených a bouřlivých

šedesátých letech.

Rikki měl dlouhé, rovné světlé vlasy a zajímalo ho organizování hudebních produkcí s tlumeně zpívanými písněmi o lásce a míru, kdežto Mick, s černou kudrnatou kšticí připomínající hřib, bylfrontmanem kapely The Deviants, jejímž hitem byla píseň „Let’s Loot the P R

ˇ

E D E H R A

Supermarket“ [„Dem’ vyrabovat supermarket“]. Když se někdy v roce

1966 nebo 67 poznali, dokázali spolu Farr a Farren ještě klidně hovořit

o politice, hudbě a spoustě společných známých z londýnskéundergroundové kulturní scény. Nicméně Mick do roku 1970 vybudoval hnutí

s polovojenskou disciplínou The White Panthers a nechvalně proslul tak

nestydatými akcemi, jako bylo zabrání jednoho kompletního diváckého

sektoru v televizní show Davida Frosta a skandování anarchistických

hesel. Farr se doslechl, že Farren se svými „bílými pantery“ má v úmyslu

dorazit na ostrově Wight a předvést tu veškerou paletu výtržností.Potížisté typu Micka Farrena byli to poslední, s čím by se chtěl pouhý den

před plánovaným zahájením festivalu potýkat.

Pořadatel, jak Farren později vzpomínal, říkal něco o míru, lásce a přátelské atmosféře. Pro taková hesla neměl Farren pochopení a obvinil Farra, že to dělá jen kvůli penězům. Farr se hájil odpovědí, že vzhledem k seznamu angažovaných hvězd – nasmlouval si The Doors, Jimiho Hendrixe, The Who, Joni Mitchellovou a vlastně všechny hlavní hudební protagonisty té doby – mu nezbývá nic jiného, než vybírat vstupné. Musí zaplatit umělcům, vysvětloval tiše, a taky tesařům, kteří stavěli pódium, elektrikářům a bedňákům a vůbec všem, kdo dávali pětidenní festival dohromady. Farren zamumlal něco v tom smyslu, že hudba má být zadarmo, ale to už Farr nevydržel a zavěsil.

Když ve středu 26. srpna 1970 proudily z trajektu první zástupyfestivalových návštěvníků, nic nenasvědčovalo tomu, že by se Farrenovy výhrůžky mohly naplnit. Přijíždějící mladí lidé vypadali sympaticky. Měli dlouhé vlasy, byli rozesmátí a mnozí z nich žili z podpory pronezaměstnané poskytované britskou vládou. Se vstupenkou za tři libry pospíchali do vyhrazeného prostoru na louce, aby si našli nějaké hezké místo v trávě před pódiem. Zasněně se pohupovali v rytmu progresivní rockové kapely Judas Jump a přátelsky přijali kalifornskou folkovou zpěvačku Kathy Smithovou a její dvouhodinový set příjemných melodií. Byl zde i hladce oholený Kris Kristofferson, ale zvuková aparatura odmítala poslušnost a jeho písničky brzy nebylo vůbec slyšet. Dav byl přívětivý, přílišneprotestoval a tam, kde se to slušelo, zatleskal. Rikki Farr se velice omlouval a slíbil Kristoffersonovi, že může za den nebo dva zahrát ještě jednou. Přes veškeré technické nedostatky si byl jistý, že událost, na jejímžuskutečnění pracoval víc než rok, bude velkolepá. Bude to, jak řekl přátelům ve stanu postaveném pro pořadatele, anglický Woodstock.P R

ˇ

E D E H R A

Ve čtvrtek ráno, když počet platících diváků dosáhl sedmdesáti

tisíc, vyběhl Farr na pódium, aby uvedl prozatím neznámou skupinu

Supertramp, jejíž první album mělo vyjít za pár týdnů. „Vidím, že to bude

fakt skvělej festival!“ prohlásil. „Užíváte si to, že jo? Myslím, že půjdu

tam dolů mezi vás, protože to je očividně to správný místo, kde by měl

člověk v takovou chvíli být.“

Většinu času však Farr trávil v produkčním stanu za scénou, kde

rychle přibývala hotovost ze vstupného. I bez větších pořadatelských

zkušeností mu bylo už den po zahájení jasné, že festival na ostrově Wight

bude vysoce ziskový. Do vystoupení hlavních hvězd stále zbýval den,

dva, a pokud se dalo usuzovat ze současného počtu diváků, měla by se

návštěvnost vyšplhat až na dvě stě tisíc lidí. Se spokojeným úsměvem,

který měl pouze pro mimořádně šťastné chvíle, Farr požádal svéhomladičkého asistenta, aby zvedl telefon a zjistil, kde se dá sehnat větší počet

mobilních toalet: řady dřevěných záchodků postavených pro festival by

nemusely stačit.

Řešení tohoto problému však ještě mohlo počkat. Travnatá plocha, které se říkalo East Afton Farm, vyhlížela v tuto chvíli jako dobřeorganizovaný, udržovaný tábor, se stany postavenými v přiměřenýchrozestupech jeden od druhého a společnými táboráky, kolem nichž seděli lidé, kteří se vůbec neznali, a dělili se o tábornickou tabuli. „Jestli byl Woodstock silný americký kafe,“ vtipkoval jeden z návštěvníků festivalu, „pak Wight je slabej anglickej čaj, kterej uklidní, ale nevzpruží.“ Dva další dny s poklidnou hudbou jeho názor potvrdily. Umělci, kteří se vystřídali na pódiu – skupiny Chicago, Procol Harum a Rikkiho bratr Gary, člen jedné rhythm’n’bluesové kapely, zpěvák s pískovými vlasy a příjemným hlasem – vypadali jako vystřiženi z poloviny šedesátých let, z doby, než Bob Dylan přešel na elektrické nástroje a než Hells Angels přijeli do Al tamontu, aby ukončili slibné vyhlídky na změnunásilnostmi – a co hůř, beznadějí. Při naslouchání melodiím, které se nesly nad plání u East Ashton Farm a chvílemi jako by soupeřily s hukotem vln tříštících se o útesy, člověka napadalo, že i když běsi zaryli své pařáty do amerického společenského a politického systému, Atlantický oceán prozatím nepřekročili.

A pak přišel víkend.

Začalo to v pátek někdy před polednem, když kdosi poklepalRikkimu Farrovi na rameno s otázkou, co se to tam na kopci nad East Afton P R

ˇ

E D E H R A

Farm potlouká za lidi. Zřejmě o nic nejde, odpověděl Farr, nejspíš party

výrostků, kteří si nemohou dovolit zaplatit vstupné nebo je jim líto

peněz. Nicméně s končícím odpolednem davy okounějících houstly.

Zdálo se, že z každého přijíždějícího trajektu se valí stále více lidí, kteří

místo k ohrazenému areálu míří nahoru na kopec. Ve chvíli, kdy zapadlo

slunce a na pódium nastoupil sbor The Voices of East Harlem, byli už

platící diváci na pláni v menšině.

Nebylo těžké uhodnout, kdo za tím nečekaným přílivem neplatících návštěvníků stojí. Rozzuřený Farr popadl telefonní sluchátko a znovu vytočil číslo Micka Farrena. Když uslyšel na druhém konci anarchistův ospalý hlas, povolily mu nervy. Jak Farren později vzpomínal, producent mu vyhrožoval, že ho zabije. Rozhovor nebyl k ničemu.

3

Farr praštil

telefonem o desku provizorního stolu a vyřítil se ven obhlédnout situaci.

Co viděl, bylo alarmující. Masy, kterým už dávno nestačilo sledovat koncert z výhodných vyvýšených pozic, se začaly valit s kopce dolů, k táboru, zvolna se sunuly k plechové ohradě a dostávaly se do potyček s příslušníky ostrahy a jejich psy. Ostraha nestála o potíže, především v zájmu udržení klidu v řadách nově příchozích, a nevěděla ani, co dělat, kdyby se lidé na svahu rozhodli zaútočit. S každým pohybem davu neochotného za hudbu platit o krok dopředu ustoupili příslušníci ostrahy o dva dozadu. A i kdyby neustoupili, stejně by nedokázali udržet zástup na uzdě – komukoli, kdo chtěl proniknout dovnitř, stačilo vydat se podél plotu vinoucího se v délce téměř půl míle k nějakémunehlídanému místu, ohnout tenké plechové pláty a podlézt. Jeden za druhým se ve festivalovém areálu objevili zablácení muži a ženy, s vlasy o něco delšími a s nahotou o něco víc vystavovanou na odiv. Byli to stoupenci Micka Farrena a Rikki Farr byl odhodlán je zastavit.

Z náhodných rozhovorů s hrstkou vetřelců se producent dozvěděl, že Farren po Londýně rozšířil informaci, že festival na ostrově Wight pořádá spolek hrabivých mizerů a že by bylo záhodno ukázat se tam a požadovat volný vstup pro všechny. Pár dní před zahájením festivalu napsal hudební publicista a také aktivista a hudebník Farren řadu článků do undergroundového tisku a vyzýval čtenáře, aby nasedli na první trajekt plující na ostrov. Byl se tam prý osobně podívat a našel místo, odkud lze sledovat koncert bez placení; podle Dylanovy proslulé písně opěvující zmatek a prázdnotu, „Desolation Row“ [„Zpustlá ulice“], nazval toto místo Desolation Hill [„Zpustlý vrch“].P R

ˇ

E D E H R A

Když Rikki Farr, syn Tommyho Farra, jednoho z nejslavnějšícha nejrespektovanějších anglických přeborníků v boxu, dospíval, věděl užo taktice všechno. Rychle došel k závěru, že Farren může dosáhnout svého, pouze když přesvědčí masy, že Farr a ostatní organizátoři festivalu jsou hrabivé pijavice ochotné vysávat umělce i diváky. Musíme Farrenovým přisluhovačům ukázat, říkal Farr kolegům po návratudo pořadatelského stanu, že lidi, co festival organizují, jsou stejně naladění nadšenci: Musíme si je získat.

Farr vyšel s úsměvem na louku a zamířil přímo k ohradě. Podle svého očekávání tam uviděl stovky lidí, kteří obsadili kopec, tlačili se na ohradu a provokovali ostrahu. Farr se představil. Okamžitě se ozval řev: „Prase! Pusť nás dovnit! Hudba je zadarmo!“ Aby přehlušil pokřikující dav, vyzval Farr pár desítek mužů, které podle bojovnosti tipoval na vůdce nespokojenců, aby s ním na chvilku poodešli stranou, že si spolupromluví. Když mu vyhověli, vytáhl pomačkaný štůsek vstupenek a nabídl jim srozumitelný obchod: ohrada, řekl, je tady kvůli obecné bezpečnosti a nemá nikomu bránit ve vstupu. A toto skutečné, neagresivní poslání by mělo být patrné z toho, že je natřena veselými barvami. Slíbil jim volné vstupenky na festival za to, že ve svých řadách seženou pár lidí, popadnou štětce a znovu natřou barvou ty části plechové ohrady, které se po větší část dne snažili strhnout. Okamžitě přijali a Farr vyslal svého asistenta pro tři stovky štětců a dvě stovky plechovek s barvou. Každé ze svých nových námezdních sil podal ruku a se spokojeným pohvizdováním se vydal zpátky do stanu. Po dobrém všechno jde, myslil si. Dobře to dopadlo.

Americká superskupina Cactus byla právě v nejlepším a řezala do strun, ale Farr byl vyčerpaný. Svalil se na skládací lehátko ve svém stanu a usnul.

O pár hodin později ho probudil výkřik: „Ty parchanti!“ Rozespalý

vyšel ven, aby zjistil, co se děje. Bylo brzy ráno a většina festivalových

návštěvníků ještě spala. Vypadalo to, že lidé na kopci v klidu obsadili

nejvýše položená místa svého území. Festivalová louka působila stejně

mírumilovně jako před několika dny, než na její brány najely hordy

barbarů. Když ale vzápětí letmo pohlédl k ohradě, okamžitě si toho

všiml. Z plechu svítila v jasných barvách velkým písmem vyvedená hesla

a symboly: Vstup možný kdekoli. Neplaťte. Do prdele s ostrahou. Neplacená

zóna. Následovalo Farrovo jméno v hákovém kříži. Manévr, který měl

výtržníky zkrotit, přispěl k tomu, že získali neomezený prostor k šíření


20 P R

ˇ

E D E H R A

svých žvástů. A co bylo horší, všichni tito dav manipulující vandalové

dostali volňásky a nyní se svobodně potloukali po areálu a vymýšleli

další výtržnosti.

A jaké výtržnosti mají na mysli, bylo už za chvíli zřejmé. Kolem poledne vystoupila Joni Mitchellová a nestačila ani dozpívat třetí píseň, když jakýsi džentlmen bez košile vyskočil na pódium, odhodil mikrofon daleko od zkoprnělé zpěvačky, přestavil se jako Yogi Joe a uvedl svou řeč:

„Moc patří lidu, vy svině!“ zakřičel. „Byl jsem ve Woodstockua užíval jsem si to. Viděl jsem těch zasranejch festivalů už asi deset a hudbu mám rád. Tenhle festival je ale podle mě psychedelickej koncentrák, kde lidi vykořisťujou! A nejen to! Co má znamenat všechen ten mír a láska, do prdele, když tu všude máte policejní psy! Co to má bejt? Připomíná mi to spoustu moc vošklivejch věcí, rozumíte? Policejní psy nemám rád!“

Otevřel pusu, aby ještě něco dodal, ale Farr a manažer JoniMitchellové vyběhli na pódium a odtáhli ho pryč. Rozlehl se ohlušující pískot. Do vzduchu směrem k pódiu vyletěly jako rachejtle stovky lahví. Joni Mitchellová vypadala ublíženě. „Chvilku poslouchejte, ano?“ zaprosila hlasem milenky puštěné k vodě, která žadoní o druhou šanci. „Můžete mě vyslechnout? Poslouchejte přece! Spousta lidí, co si sem stoupnou a zpívají, pro ně je to radost, opravdu radost, a je to radost i pro mě, vyjadřuju hudbou svoje pocity, ale poslyšte, dáte do toho celou duši a je hrozně těžký stát tady a něco předvádět, když lidi...“

Na okamžik se zdála utopená ve vlastních myšlenkách, potom ale znovu získala sebedůvěru. „Jako minulou neděli,“ pokračovala, „jela jsem do pouště na obřadní tance indiánského kmene Hopi, bylo tam spousta lidí, a taky turistů, a byli tam takoví, co to prožívali úplně stejně jako indiáni, a indiáni, co to prožívali úplně stejně jako turisti, a já si, lidi, myslím, že vy se chováte jako turisti! Berte na nás trochu ohled!“ Zazpívala pár dalších písní. Pískot se poněkud utišil, nicméně někteří nepřestali.

Ať už to způsobil rozruch na pódiu, nebo práce na sloganech psaných barvou na ohradu, nebo pouhý nápor tolika tlačících se těl, jakmile se Joni Mitchellová chvatně rozloučila a odběhla do zákulisí, ohrada se začala hroutit. Někdy v průběhu odpoledne, za pronikavého zvuku trubky Milese Davise, která poskytovala perfektní doprovod nastalému chaosu, dostal Farr zprávu, že na pláni East Afton Farm je už směstnáno téměř šest set tisíc lidí. Další záchody už nemá smysl shánět, prohlásil P R

ˇ

E D E H R A

asistent sklíčeně; poptávku by neuspokojil žádný rozumný početmobilních toalet, které by pořadatelé zajistili. Totéž platilo o popelnicích,

bezpečnostní službě a kanystrech s vodou. Nezbývá než doufat, uzavřel

asistent, že se nic nestane.

Farr však zuřil. S pouhými asi deseti procenty platících diváků nemohl v žádném případě zaplatit nikoho z těch, které si nasmlouval, umělci počínaje a elektrikáři konče. A i kdyby festival proběhl bez dalších potyček, i tak má před sebou léta soudních pří a velice pravděpodobně bankrot. Počkal, až Tiny Tim uzavře své bizarní vystoupení – skončilo odosobněným provedením písně „There’ll Always Be an England“, kterou hlásal do okolí tlampačem –, ztěžka vyšel na pódium a oslovil publikum.

„Máme tu primitivní živly, kteří si zřejmě myslí, že si užijou trochu

legrace, způsobí nepříjemnosti a proslaví se,“ zakřičel. „Bude s nimi

naloženo s opovržením, jak si zaslouží, a pokud se pokoušejí dostat

dovnitř bahnem, bahnem se dostanou i ven, ale bradou vzhůru.“ S tím

uvedl Krise Kristoffersona.

Country zpěvák v černém roláku se pomalu chopil mikrofonu. Festival byl zklamáním. Od svého předčasně ukončeného vystoupení před třemi dny trávil Kristofferson čas postáváním za scénou v hovoru s ostatními umělci. Stále častěji říkali, že dav začíná být nezvládnutelný. Vypískání bylo pouhý začátek. Nyní už létaly předměty na každého, kdo si troufl vkročit na pódium. A protože nevěděli, co s odpadky, začali je diváci okamžitě zapalovat, což znamenalo, že házeli hořící odpadkyi po muzikantech. Jestliže zaútočili na temperamentní kapelu Emerson, Lake & Palmer, jak asi publikum přijme melodické songy Kristoffersonovy?

Začal hrát. Přisvištěla láhev a zasáhla zpěváka do ramene. Na okamžik přestal hrát a potom znovu začal. Na jeho kapelu se snesly plechovky a vzápětí řev. Bylo cítit zápach hořících odpadků. „I tak dáme ještě dvě, pokud nedojde na střelbu,“ řekl Kristofferson s neskrývaným pohrdáním v hlase. „Podle mě nás chtějí postřílet.“ Rozhodl se, že zkusí svounejslavnější píseň, „Me and Bobby McGee“. Třeba tím dav uklidní. Když došel k pasáži o svobodě, která „je pouze jiným výrazem pro to, když už nemáme co ztratit,“ nedal se už pískot vydržet. Kris Kristofferson přestal hrát, odmítavě mávl rukou k davu a odkráčel do zákulisí. Farr, choulící se na pódiu vlevo, se ani nepokusil písničkáře zastavit. Zvolna došel k mikrofonu. Kristoffersonova kapela hrála dál „Bobby McGee“. P R

ˇ

E D E H R A

„To byl Kris Kristofferson,“ oznámil, když hudba konečně utichla. „Chtěl bych poprosit o chvilku strpení. Chci vám něco říct a chci, abyste zatraceně dobře poslouchali! Tohle tady jsou samí skvělý lidi, a vyurážíte jejich talent! A jestliže přijedete do týhle země na naše pozvání a my po vás musíme chtít – protože nám nic jiného nezbývá – tři libry, tak sem sakra nemusíte jezdit, když je nechcete zaplatit!“

Vypískali ho. Na pódium nastoupila skupina The Who.

Někde mezi diváky s pobavením sledoval to spektakulární opovržení Mick Farren, který se na ostrov Wight vrátil. Stejně jako většinanadšených mladých mužů z jeho politických kruhů i on hodně přemýšlel o revoluci, ale jen málo o jejích důsledcích. Nadchly ho stovky tisíc lidí, kteří se valili ze „Zpustlého vrchu“ dolů a dokázali zničit festival; když ale viděl, jak napadají umělce, hulákají na sebe a zapalují vlastní exkrementy, byl pohoršen. Na trávě zahlédl mladého muže, který podával svému batoleti pár kapek LSD. Pokusil se mu to rozmluvit, ale vysloužil si tím pouze označení „buzerantská fašounská svině“. Nikdo ho neposlouchal. Všichni byli v ráži.

Protože nebyl nikdo, kdo by dav zvládl, vzali umělci věci do svých rukou. Kapela Sly & The Family Stone vyzvala svoje fanoušky ke klidu, ale zakrátko dostala co proto od dalšího radikála, který vyskočilna pódium a řečnil, a znovu se na ně snesly ze vzduchu láhve a plechovky. Mungo Jerry odmítl opustit svůj vůz a odvolal vystoupení. The Doors nastoupili na pódium, ale v obavách z „ostřelování“ vydali svýmtechnikům příkaz, aby zhasli všechna světla. Téměř dvě hodiny hráli potmě a jejich melancholické melodie linoucí se z černé prázdnoty pódia uvedly davy do vytržení. Publikum si ale přálo Jima Morrisona vidět, a proto se pokusilo pódium zapálit.

Při nástupu Jimiho Hendrixe se jim to podařilo. Bylo krátcepo půlnoci a Hendrix v přiléhavých oranžových kalhotách a růžovožlutébatikované košili sám připomínal plamen. Něco, pravděpodobně narychlo zhotovený „Molotovův koktail“, zasáhlo lešení nad jeho hlavou, které téměř okamžitě vzplálo. Hendrixe to očividně pobavilo. Třímal svůj Stratocaster jako kulomet, mířil do davu a rychle a trochu nervózně tiskl struny na pražce, takže vydávaly vysoko posazené, až nepříjemné zvuky. Na pódium přispěchalo několik příslušníků ostrahy, kteří se snažili oheň uhasit, a jejich vysílačky rušily frekvenci zesilovačů. Kvílení Hendrixovy kytary začalo škytat a znělo jako z jiného světa. Tři týdny nato sehudeb

23P R

ˇ

E D E H R A

ník – pod vlivem stresu a prášků na spaní – udusil vlastními zvratky

v suterénním bytě svého přítele v Notting Hillu, té noci na ostrově Wight

se ale zdál po dlouhých měsících uvolněný. Hrál stále rychleji a všichni,

kdo měli v publiku zapalovače, drželi palec na „spoušti“ a hledali, co

by zapálili.

Rikki Farr, opřený zády o reproduktor, sledoval Hendrixovo číslo.

Vůbec se nesnažil hasit oheň nebo uklidňovat dav. Byl ochromený.

Domlouval jim po dobrém i po zlém, vyzkoušel na ně veškeré finty,

udělal, co bylo v jeho silách, aby je utišil a situaci zvládl. O něco dříve

toho večera vzal mikrofon naposledy do ruky, oznámil divákům, kolik

festival stál a kolik peněz ještě potřebuje vybrat, a naléhavě je žádal, aby

zaplatili, co mohou, a pomohli mu tím uhradit náklady. Nikdo nezaplatil.

Bezcílně bloumal v zákulisí a lomcovaly jím rozporuplné pocity. Měl

vztek na chuligány, kterým stačily dva dny na to, aby rozložili festival,

který dával rok dohromady. Zničil ho pohled na tolik vrstevníkůsmete

ných záplavou násilí a špíny. Jímala ho úzkost při pomyšlení, že takový

festival jako na ostrově Wight už nikdy nebude. Ale především – jak se

svěřil filmaři, který ho v tu chvíli náhodou zpovídal – se cítil mnohem

starší. Odvlekl se do svého stanu a usnul.

Festival však nekončil. Stále ještě zbývalo pár hodin a vystoupit měl ještě

někdo – Leonard Cohen. Jeden z Farrových asistentů se vydal písničkáře

hledat a našel ho spícího v jeho autě. Probudil ho a požádal, aby se co

nejrychleji dostavil na scénu. Producent Bob Johnston při pohledu

na oblékajícího se Cohena cítil nervozitu. Dostat hudebníka na ostrov

Wight byl jeho nápad. Už dříve dělal producenta Elvisovi, Cashovi

a Dylanovi, a poté co zažil jeden festival, napadlo ho, že to bude vhodná

příležitost, nicméně při pohledu na požár a rozvášněný dav na anglickém

ostrově začal o svém rozhodnutí pochybovat. Doufal, že festival bude pro

Leonarda „odrazovým můstkem“, jeho prvním koncertem před skutečně

širokým publikem. V tuto chvíli se Johnston už pouze modlil, aby to

Cohen přežil bez újmy na zdraví. Bylo to skoro neuvěřitelné:Od oka

mžiku, kdy v doprovodu skupiny vybraných muzikantů odletěli z New

Yorku na krátké evropské turné, došlo na každé štaci k výtržnostem.

V Paříži to pár fanoušků přehnalo, v Berlíně zase kdosi vytáhl zbraň.

Někdy během tohoto divokého turné začal Cohen své nesourodé kapele

říkat „armáda“. P R

ˇ

E D E H R A

On sám však žádný velký bojovník nebyl. O deset let starší nežvětšina ostatních předních hudebníků na festivalu, lišil se od nich nejen vystupováním, ale i vkusem. Někteří z jeho doprovodu se divili, že mu celý ten rockový způsob života vůbec stojí za to. Judy Collinsová, která je přišla do zákulisí pozdravit, k tomu přidala o Cohenovi pár perliček, jež vyvolaly rozpaky, asi jako matka, která ukazuje fotografie svého nyní již dospělého dítěte coby nahatého nemluvněte. Před několika lety – vyprávěla – pozvala Leonarda k sobě na pódium, aby zazpíval „Suzanne“, hit, který napsal pro ni. Dozpíval ji téměř do poloviny, potom se otočil k obecenstvu zády a pádil do zákulisí. Museli ho přemlouvat a prosit, aby se vrátil. Podobný příběh přidal i Johnston. Při nahrávání své první desky před třemi lety Cohen uzavřel smlouvu s producentem Johnem Simonem, protože se mu líbila skvělá práce, kterou Simon odvedl pro skupinu The Band. Ti dva – vzpomínal Johnston – se brzy dostalido ostrého sporu. Simon byl tak otrávený tím, že Cohen odmítl použít jeho aranžmá, že odstoupil z produkce a nechal zpěváka, ať desku dokončí, jak uzná za vhodné. A na tom Cohen příliš nevydělal: byl si dobře vědom, že většině muzikantů angažovaných jako jeho hudební doprovod jsou jeho nedostatečné zkušenosti k smíchu a že nemají pro jehozádumčivé melodie pochopení, a raději proto nahrával svoje stopy ve studiu sám, zpíval a hrál na kytaru bez doprovodu a nechal zvukaře, aby jeho dílo zpětně opentlili hrou ostatních hudebníků. Členové jeho kapely těmto zkazkám docela věřili. Cohen byl zdvořilý a zároveň zdrženlivý, profesionální a zároveň nevyzpytatelný. Skoro nikdy si nepřišel jen tak popovídat, a když, tak spolu neměli o čem hovořit. Zatímco většina jeho hudebníků neměla v posledních deseti letech do čeho píchnout a strávila spoustu času hledáním dalšího angažmá a příležitostí k vystoupení, žil si Cohen v dobrovolném exilu na řeckém ostrově Hydra, v patrovém domě s výhledem na moře, a psal básně. Když pódium na ostrově Wight zachvátily plameny, připojila se Cohenova kapela k ostatním umělcům v zákulisí, kteří vzrušeně probírali situaci a své možné ohrožení. Cohen se pouze otočil k Bobu Johnstonovi a s výrazem, který producentpovažoval za náznak úsměvu, prohlásil: „Vzbuď mě, až bude čas, Bobe. Já si tady u ohně chvilku zdřímnu.“

Teď, při pohledu na oblékajícího se Cohena, se Johnstona zmocnil strach. Vyhlédl z auta a uviděl za scénou postávat Krise Kristoffersona, Joan Baezovou a Judy Collinsovou, kteří čekali, až jejich kamarád přijde P R

ˇ

E D E H R A

na řadu. Johnstona napadlo, že Cohen zdaleka není takový drsňák jako

Kris Kristofferson, ani tak energický jako Joan Baezová, a rozhodně nemá

takovou autoritu jako Judy Collinsová, a když tyhle tři vyhnali láhvemi

a vypískali z pódia, jak to asi dopadne s Cohenem? Ale Cohena jako by

se to netýkalo. Navlékl si černé tričko a bundu a neoholenýa s neupravenou kšticí vstoupil na scénu. Se svou kapelou se ani slůvkem nepřivítal.

Tvář měl nečitelnou.

„Zdravím,“ řekl do mikrofonu, „zdravím.“ Mluvil věcně a tiše. „Když mi bylo sedm,“ pokračoval stále vážně, „brával mě táta do cirkusu. Táta měl černej knír, úžasnou vestu a macešku v klopě – a cirkus měl ještě raději než já.“

Charlie Daniels, mladý houslista z Nasvillu, kterého Bob Johnston

vzal s sebou a který seděl kousek za Cohenem, zbystřil pozornost. Ještě

po letech, když vzpomínal na svůj tehdejší pocit, říkal, že zkrátka nemohl

uvěřit tomu, že Cohen chce uklidnit šest set tisíc lidí nějakou pohádkou

na dobrou noc. Nicméně zpěvák stejně klidným hlasem pokračoval.

„A na jednu věc jsem v cirkusu vždycky čekal,“ řekl. „Nenaléhám na vás, nemusíte zpívat se mnou, ale pokaždý nadešla chvíle, kdy někdo vstal a řekl: ,Mohli byste všichni škrtnout sirkou, abychom na sebe viděli?‘ A můžu teď já poprosit vás, všechny, kdo tu jste, abyste škrtli sirkou, abych vás všechny viděl? Zapálil by každý z vás sirku, abystezazářili jako světlušky, každá v různý výšce? Rád bych ty sirky viděl hořet.“

Publikum poslechlo. Pět dní na ně muži a ženy – pořadatelé, umělci

i sami anarchisté – z pódia mluvili. Cohen promlouval k nim. Připadal

jim jako jeden z nich. Připadalo jim, že ho zajímají. Pomalu vytahovali

sirky a zapalovače a místo podpalování všeho kolem mávali rukama

ve vzduchu a šířili světlo a teplo. Cohen se usmál. „Ano!“ řekl tiše. „Ano!

Vidím, že chápete, proč jste je zapálili.“ Vybrnkal na kytaře pár akordů

a zpola zpívaje pokračoval v monologu: „Je hezký, stát tu sám před šesti

sty tisíci lidí. Je to velký národ, ale je stále nezralý. Velice nezralý. A musí

dozrát, aby mohl zdědit tuto zemi.“

Na druhou hodinu ranní to byla silná slova, ale zřejmě zabrala. Cohen neříkal divákům jen to, že mají přestat s výtržnostmi; chtěl jim dát na vybranou. Hrál co nejpomaleji a jako první zvolil jednu ze svých nejslavnějších písní: „Like... a... bird... on... the... wire...“. Všichni, kdo dosud stáli, se usadili do trávy a poslouchali. P R

ˇ

E D E H R A

Když píseň skončila, začali tleskat. Nijak bouřlivě, ale přece. Hrstka z nich – ještě stále na vlně onoho adrenalinového odpoledne –, začalapískat, ale brzy byla umlčena. Šest set tisíc lidí čekalo, co jim Cohen řekne.

A Cohen jim chtěl recitovat básně. Začínal jako básník a jeho první vystoupení před publikem se odehrávala v malých zakouřených barech Montrealu. V jednom z nich dost možná i byl, když se zahleděl do dáli (jak to někdy básníci při recitování nahlas dělávají) a začal svůj monolog.

„Tuhle jsem napsal v oprýskaným pokoji hotelu Chelsea, to jsem ještě nebyl bohatej a slavnej a nenabízeli mi krásně vymalovaný pokoje,“ řekl. „Právě jsem měl dojezd z amfetaminů a toužil jsem po blondýnce, která jako by sestoupila z nacistickýho plakátu. A dělal jsem všechno pro to, abych upoutal její pozornost. Zapaloval jsem svíčky ve tvaru muže a ženy a opájel se kouřem dvou santalových tyčinek.“ Potom začal hrát další ze svých písní, „One of Us Cannot Be Wrong“ [„Jeden z nás se nemůže mýlit“].

Podle Murrayho Lernera, newyorského filmového producenta ve středním věku, jehož kameramani natáčeli každičký okamžik festivalu, byl účinek fascinující. Během pětidenního programu byl příliš zaměstnán vydáváním pokynů, takže se ani nezastavil, aby se do hudbyzaposlouchal. Po Cohenových slovech však sundal kameru z ramene a zadíval se na muže na pódiu. Říkal si, že Cohen vypadá spíš jako člověk, který by vám mohl dělat daně, než někdo, kdo vám rozechvěje duši. Před dvěma hodinami si Lerner balil techniku v přesvědčení, že požár a násilnosti přerostou ve všeobecnou paniku. Byl připraven na úprk do úkrytu. Teď se všude rozhostil klid a Lerner netušil, jak to Leonard Cohen mohl dokázat. Vedle Lernera stála stejně zaskočená Joan Baezová: „Písnička prý musí mít smysl,“ poznamenala k filmaři. „Leonard to projevuje jinak. Nemusí to nutně mít smysl, ale vychází mu to tak moc z duše, že to hluboce zasáhne i ty druhý. Nevím, jak to funguje, ale funguje to.“ Lerner, který poslouchal Cohena, pokýval hlavou na souhlas. Vzpomněl si přitom, že kdysi četl, co T. S. Eliot řekl o Dantovi – že genialita poezie tkví v tom, že zasáhne dříve, než je pochopena.

Cohen na pódiu se už vrátil od vzpomínek k muzice. Usmíval se. Teď se už často obracel ke svým muzikantům, kýval na ně povzbudivě hlavou nebo k nim prohodil dvě tři vlídná slova. Sám pro sebe se už rozhodl, že je načase hovořit otevřeně. Zahrál pár základních akordů, které doplnil recitativem.P R

ˇ

E D E H R A

„Dávali mi peníze,“ zpíval, „za mou smutnou a slavnou píseň. Davy čekají,“ říkali, „pospěš, než ti utečou. Já ale nemůžu měnit svoje zvyky, a asi to nikdy neudělám. Takže tohle zpívám pro jedovatý hady ze‚Zpustošenýho vrchu‘.“

Následovalo hlučné a nadšené provedení písně „Diamonds In The Mine“, kdy to Charlie Daniels rozehrál na smyčce a Bob Johnston u piana nadšeně bušil do kláves.

„Má je na háku,“ poznamenal Kris Kristofferson, stojící pár kroků

stranou s Lernerem a Joan Baezovou. „Má ty parchanty na háku.“

A Cohen je měl na háku. „Zpustlý vrch“ nazval „Zpustošeným vrchem“ a jeho dočasné obyvatele jedovatými hady. A v tu chvíli ti jedovatí hadi – ti, kdo podlezli dovnitř blátem a dělali nájezdy na ohradu, ti, kdo šplhali na pódium, aby odtud plivali jedovaté řeči, ti, kdo zapalovali ty hrozné ohně – se pouze choulili k sobě a poslouchali. Krise Kristoffersona se zmocnila euforie. Horečně se roztleskal.

Blížila se čtvrtá hodina ranní, když se Cohen chystal své vystoupení

ukončit. Zahrál všechny svoje slavné songy a zarecitoval i pár básní.

Z davu se ozval prosebný výkřik, aby ještě zazpíval „Seems So Long Ago,

Nancy“ [„Zdá se to tak dávno, Nancy“]. Cohen dal své kapele znamení,

že tuhle písničku by chtěl zahrát bez doprovodu. „Bylo tov jednašedesátým,“ řekl a potom vyprávěl o dívce z písně. „Odešla do koupelny

a ustřelila si hlavu bratrovou brokovnicí.“ Namířil prstem na posluchače,

kteří už nyní polehávali ve vzájemném objetí v trávě. „Tehdy,“pokračoval Cohen, „ještě neexistovala taková ta všestranná pomoc. Byla přesně

v situaci, v jaký jste teď vy, ale nablízku nebyl nikdo, aby zapálil sirku.“

Zahrál píseň, a když skončil, sundal kytaru.

Všechny úvodní kapitoly rockových biografií končí oním křišťálově

čistým okamžikem proměny, kdy umělec konečně nalezne svůj hlas

a stane se tím, za koho byl považován po celý život. To ale nebylCohenův případ. Možná mu trochu stouplo sebevědomí a uklidnil se, ale

i na pódiu zůstal tím, kým byl předtím. A těch šest set tisíc lidí, kteří jej

té noci slyšeli – to oni prošli proměnou.

„Vím, že je zima a vlhko,“ řekl. „Vím, že už toho máte za celou noc dost. Jdeme spát. Jdeme spát. Jdeme spát. Dobrou noc.“ A opustil pódium.

„ H L E D Á M V Z K A Z “ 29

KAPITOLA PRVNÍ

„Hledám vzkaz“

Ž

ivot, jak ho Leonard Norman Cohen znal, skončil 14. ledna 1944, v den

smrti jeho otce. Toho dopoledne on a jeho o pět let starší sestra Ester kráčeli vedle rakve s mrtvým a naposledy se dívali do jeho kulaté popelavě bledé tváře. Ester měla narozeniny, a po návratu domů Leonard – nyní jediný „muž“ v domě – řekl sestře, že se sluší je oslavit. Narozeniny jsou narozeniny a pravidla je třeba dodržovat. Na chvíli se rozveselili a chovali se, jako by se nic nestalo. V myšlenkách se však stále vraceli do obřadní síně, k vysokému, chladnému čelu a rtům bez života. Rozplakali se. Ester bylo čtrnáct a Leonardovi devět let.

Několik dní se ze všech sil snažil, aby všechno běželo tak, jak má. Řád

v domě, svědomitě zavedený za života Nathana Cohena, se stáleúzkostlivě dodržoval – boty, každou noc vzorně vyrovnané u postele, nažehlená

saka a šaty den co den oblékané k večeři – ono lpění na okázalém chování

nadporučíka čtvrté polní roty kanadských ženistů, který snil o tom, že

jednoho dne uvidí v uniformě i svého syna. Pouhé zachovávání disciplíny

ale k vyrovnání s emocemi nestačilo. Zdálo se, že všechny smuteční zvyky

dospělých měly pozůstalým ulehčit budoucnost, nicméně Leonard si

přál ještě chvíli setrvat v minulosti. Jednou v noci vklouzl do Nathanova

pokoje a sebral otcova nejoblíbenějšího motýlka. Nůžkami nastřihl

tkaninu, načmáral na útržek papíru pár slov a otvorem vsunul papírek

dovnitř. Potichu seběhl po hlavním schodišti dolů a otevřel domovní

dveře. Po špičkách zamířil do zahrady za domem, která sousedila s King

George Park. V němé přítomnosti vysokých, temných akácií vykopal

ve zmrzlé zemi díru, vložil do ní motýlka a zahrnul ho hlínou. „To byla


30 K A P I T O L A P R V N Í

první věc, kterou jsem napsal,“ svěřil se o mnoho let později časopisu

People. „Už léta tu zahradu překopávám a hledám to. A možná že dělám

jenom tohle – hledám ten vzkaz.“

1

Nemyslel to obrazně, alespoň ne tak docela. Té noci v zahradě se Cohen nestal pouze spisovatelem, ale i spisovatelem svého druhu – tím, který dílo napíše a poté zničí. V devíti letech bezděčně cítil to, k čemu Kafka, který přikázal, aby rukopisy jeho knih byly spáleny, nebo velký židovský mystik a vypravěč r59

abi Nachman z Braclavi, který udělal totéž, pracně dospěli na sklonku života: že někdy, když upřímně cítíte to, co chcete říci, a chcete-li vyjádřit celou hloubku lidských pocitů, jako jsou zármutek, touha a vděčnost, snažíte se zachytit je na papír a posléze si uvědomíte, že vaše slova jsou stejně pomíjivá jako vy, že vás vždycky zradí ve chvíli, kdy je nejvíce potřebujete, a že když vám nedokáží posloužit, jak by měla, a vyjádřit dokonale smysl – jestliže neproniknou i k těm nenarozeným a mrtvým –, pak je lépe je pohřbít nebo spálit.

2

Cohenovi mělo trvat desítky let, než

přišel na to, co udělat s tímto nezvykle časným proniknutím k podstatě

věci. Tehdy v noci roku 1944 mu nezbylo nic jiného, než se vrátit do svého

pokoje a snažit se pochopit svůj svět takový, jaký v tu chvíli byl.

A byl to téměř výlučně židovský svět, s jeho obyvateli, kteří žilisvobodný a plnoprávný život, bez ohledu na tradice – život, jaký by byl pro zástupy jejich předků v tisíciletých židovských dějinách naprosto nepředstavitelný. Stejně jako jiné bohaté židovské rodiny v Montrealu, i Cohenovi, poté co se vypracovali ze skrovných začátků ve slévárnách, továrnách a výrobních provozech v centru města, žili na kopcive Westmountu. Podíleli se na výstavbě obrovské synagogy pro tři tisíce věřících, kam si muži brali na bohoslužby vysoké klobouky a platili drobný obnos za přednostní místa v prvních řadách. V dobách, kdy se Nathan Cohen se svými sourozenci – první generace narozená a vychovaná v Severní Americe – ujali rodinného podnikání, je už jejich majetek dávnonepřekvapoval ani v něm nenalézali potěšení. Žili tak, jak velela pravidla jejich vrstvy, s šoféry, kuchařkami a katolickými chůvami svých dětí.A projevovali onu nenucenou přívětivost, v dějinách vždy vlastní vítězům, když se snažili přesvědčit sebe i ostatní, že jejich úspěch není pouhým dílem štěstěny, nýbrž důsledkem nevyhnutelného a přirozeného řádu věcí.

Nathan Cohen byl výjimkou. Z první světové války se vrátils podlomeným zdravím a následky si nesl po celý život. Mezitím neochotně zaujal

„ H L E D Á M V Z K A Z “ 31

místo na spodní příčce rodinného žebříčku, a zatímco jeho bratři žili

život před zraky veřejnosti, v ředitelských kancelářích firmy a v předních

řadách synagogy, on se dusil ve výrobní hale a dohlížel na stroje. Když

Leonard vzpomínal na otce desítky let po jeho odchodu, vybavoval se

mu „opovrhovaný bratr, téměř básník, nevinný milovník mechanických

hraček, uvzdychaný soudce, který naslouchá, ale netrestá,“

3

zlomený

muž, který zemřel „plivaje krev ve zlobném úžasu nad tím, že se nestal

představeným synagogy.“

4

Právě díky otcově postavení v rodinné hierarchii byl dospívajícíLeonard vyzván, aby se zapojil do rodinného podniku. Léto strávenérozvěšováním kabátů v továrně na výrobu konfekce prokázalo, že i když měl své místo v cohenovském systému práv a výsad, leželo toto místo očividně na odstředivé dráze a působilo dojmem almužny, která přinášela pocit sebeuspokojení na straně starostlivých strýčků, zachraňujícíchbezradného syna jejich smůlou pronásledovaného bratra. Navíc život v oděvní firmě nabízel pozemské odměny, ale jen málo z toho, co mohlo oslovit dospívajícího mladíka, který právě objevil Byrona a Blakea.

A pak proroci. Pár let po otcově smrti se do prostorného domu na Belmont Avenue přistěhoval dědeček z matčiny strany, nějaký čas zde žil a obýval pokoj ve stejném patře poblíž Leonardova. Rabi Solomon Klinitsky -Klein byl proslulý učenec, známý také jako Sar ha -Dikdook neboli „král gramatiků“. Byl autorem tak náročných děl jako A Treasury of Rabbinic Interpretations [„Pokladnice rabínských výkladů“] a Lexicon of Hebrew Homonyms [„Lexikon hebrejských homonym“], jež údajně sepsal, aniž by musel cokoli ověřovat v textech. Pro svého mladého vnuka měl ale mnohem přitažlivější témata – s nesmírným zaujetím mu nahlas předčítal verše, jako třeba z Izajáše, kde se praví, že Hospodin „žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých retů usmrtí svévolníka.“

5

To byla

úplně jiná představa judaismu ve srovnání s uhlazenou teologií z nabídky

konzervativní synagogy Cohenových; trest a spravedlnost, zatracení

a spása – o těch pánové ve vysokých kloboucích běžně nehovořili.

Rozdíl mezi Cohenovými a rebem Klinitsky -Kleinem nebyl ale tak vyhraněný úplně ve všem. Proslulý rabín i Leonardův pradědečekLazarus Cohen se oba narodili v Litvě, oba byli uznávanými znalci Talmudu a oba byli povoláni k tomu, aby vyučovali na prestižních židovských školách. Bída a pogromy donutily oba muže k odchodu do emigrace, nejprve do Anglie a posléze do Kanady. Klinitsky -Klein pokračoval K A P I T O L A P R V N Í v duchovní dráze a stal se rabínem. Lazarus Cohen měl pozemštější ambice a začínal od píky, jako zaměstnanec ve skladu dřeva, odkud se usilovnou prací – od slévárny přes obchodování s bagrovacími stroji – postupně vypracoval k majetku, který mu umožnil zaujmout místo mezi nejvlivnějšími osobnostmi Montrealu.

Svým dlouhým bílým vousem a zraněným pohledem Lazarus výrazně připomínal El Grecova svatého Jeronýma – oba vypadali jako muži, kteří nejraději rozprávějí s anděli. Synagoga, kterou pomáhal stavět, se zakrátko stala chloubou Montrealu. Šár ha -šomajim neboli Nebeská brána, jméno, které Lazarus Cohen a jeho společníci vybrali pro svou kongregaci, vypovídalo o jejich tužbách mnohé. Její zakladatelé, silně spjatí se zámožnými anglicky hovořícími příslušníky episkopální církve ve městě, ochotně přejali typicky britské způsoby svých sousedů a jako znak pro svou synagogu navrhli modro -zlatý ornament korunovaný okřídlenými svitky Tóry a ozdobený mottem synagogy: „Toto je příbytek Boží, toto je brána nebeská“.

Takový majestát zatížil příští generace Cohenů značným břemenem a Lazarův syn Lyon je uměl nést. Zdědil otcovo nadání pro obchoda převzal oděvní firmu, která zakrátko majetek Cohenova klanu dálerozmnožila. Jako dávný přítel rodiny Klinitsky -Kleinových ještě z dob, kdy žili v Litvě, uvítal sňatek rabínovy dcery Mashy se svým synem Nathanem. Židovské rodiny, které se v Novém světě vypracovaly, nezřídkanostalgicky vzpomínaly na starou vlast, kterou opustily, a příchod věhlasného rabína do jejich rozvětvené rodiny Cohenovy určitě potěšil a obohatil jejich do značné míry asimilovaný život o esenci tradičních hodnot a myšlenek.

A stejně tomu bylo tam, kde se střetávalo staré s novým, staré texty s moderními budovami, s jedním dědečkem vzhlížejícím vzhůru k nebi a druhým, který se lopotil na zemi, kde Leonard Cohen vyrůstal. Nicméně bez silné rodičovské osobnosti, která by ho bezpečně vedla oběma směry, bylo na chlapci, aby hledal odpovědi sám. A otázka, která jej sužovala – ta, kterou nedokázal jako chlapec srozumitelně vyjádřit a která ho dál provázela na jeho životní pouti, inspirovala jeho nadání a utvářela jeho světový názor –, byla táž, která udávala směr judaismu na jeho cestě 20. st



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist