načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Leonard Cohen - Liel Leibovitz

Elektronická kniha: Leonard Cohen
Autor:

V úvodu ke své knize, v originále nazvané podle jedné z Cohenových neslavnějších písní A Broken Hallelujah, Liel Leibovitz upozorňuje, že se ve skutečnosti nejedná o životopis, jako ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
Doporučená cena:  199 Kč
20%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4% 65%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 212
Rozměr: 25 cm
Úprava: portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Broken hallelujah
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Kateřina Novotná
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Epub velikost (MB): 2.6
PDF velikost (MB): 1.9
MOBI velikost (MB): 2.6
ISBN: 978-80-7429-477-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V úvodu ke své knize, v originále nazvané podle jedné z Cohenových neslavnějších písní A Broken Hallelujah, Liel Leibovitz upozorňuje, že se ve skutečnosti nejedná o životopis, jako spíše o filosofické zamyšlení nad Cohenovým dílem. Základní etapy umělcova života jsou samozřejmě načrtnuty, jádrem knihy je však něco jiného. Autor pátrá po oné "nadčasovosti" a hluboké pravdivosti, díky nimž má hudebník, spisovatel, filosof a básník L. Cohen nejširšímu publiku stále co říci, a snaží se zodpovědět některé otázky, například:

Čím to, že je Leonard Cohen už téměř šedesát let uznávaný a obdivovaný?
Čím to, že když vejde na pódium, nabitý sál ztichne a všichni čekají se zatajeným dechem?

V konfrontaci s dobou se Leibovitz zabývá i dílem některých zpěváků a rockových skupin, které se v Cohenově "éře" spolupodílely na utváření měřítek, s nimiž se Cohen musel vyrovnávat a kterým ne vždy vyhovoval. Na rozdíl od nich se však Cohenovi podařilo udržet se na vrcholu: díky tomu, že zůstal věrný svému jedinečnému prorockému vnímání, vnímání, které je pro miliony lidí na celém světě hluboce pravdivé, a díky obrovskému charismatu, které dokázalo kdysi, v roce 1970, zkrotit zdivočelý statisícový dav na hudebním festivalu na ostrově Wight. (život, hudba a vykoupení : k 80. narozeninám Leonarda Cohena)

Předmětná hesla
Cohen, Leonard, 1934-2016
* 20.-21. století
* 1934-2014
Zpěváci -- Kanada -- 20.-21. století
Hudebníci -- Kanada -- 20.-21. století
Textaři -- Kanada -- 20.-21. století
kanadští spisovatelé -- 20.-21. století
Písňové texty -- Kanada -- 20.-21. století
Recepce hudby -- 20.-21. století
Estetika
Zařazeno v kategoriích
Liel Leibovitz - další tituly autora:
Leonard Cohen -- Život, hudba a vykoupení Leonard Cohen
Leibovitz, Liel
Cena: 262 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VÝJIMEC
ˇ
NÁ KNIHA O VÝJIMEC
ˇ
NÉM
UME
ˇ
LCI A V ÝJIMEC
ˇ
NÉM C
ˇ
LOVE
ˇ
KU, KTERÝ
SE INSPIROVAL ŽIDOVSKOU PROROCKOU
TRADICÍ I Z ENBUDDHISMEM.
LIEL LEIBOVITZ
LEONARD COHEN
život, hudba a vykoupení
LEONARD
COHEN
LI EL
LEIBOVITZ
V Y Š E H R A D
www.ivysehrad.cz
„Legendy nás uvádeˇjí v úžas, ale knih, které nad Leonardem Cohenem
jen žasnou, bylo napsáno dost. Tahle kniha navíc výtecˇneˇ uvažuje
o j eho osudu a díle. Hledá pro neˇ souvislosti, a to hlavneˇ ve sférˇe
duchovní a k ulturní. Tím pádem se v knize píše o tom, co je u Cohena
zásadní: o prorocích i producentech, Hanneˇ Arendtové i Joni
Mitchellové, Lorcoveˇ poezii i hostech z hotelu Chelsea. Tajemství
tvorby se tu jak ctí, tak dešifruje – takže alelujá.“
Pavel Klusák, publicista a kritik
„Leonard Cohen je puklou skálou, skrze niž proudí sveˇtlo.
Je poctou moci skrze tuto knihu trávit cˇas v jeho spolecˇnosti.”
Ladislav Heryán, katolický kneˇz a hudebník
Liel Leibovitz pátrá právě po oné
„ nadčasovosti“ a hluboké pravdivosti,
díky nimž má hudebník, spisovatel,
filosof a básník Leonard Cohen
nejširšímu publiku stále co říci.
Je to snad dáno tím, že zůstal věrný
pro rockému vnímání, které je pro
miliony lidí na celém světě hluboce
pravdivé, a rovněž jeho obrovským
charismatem, které dokázalo kdysi,
v roce 1970, zkrotit zdivočelý sta­
tisícový dav na hudebním festivalu
na ostrově Wight.
Liel Leibovitz píše pro magazín Tablet
a působí na New York University.
Je spoluautorem několika knih, např.
Fortunate Sons, Lili Marlene či The
Chosen Peoples. Ve své knize o Leonardu
Cohenovi vykreslil jeho duchovní
portrét s pomocí mnoha pramenů,
které jsou veřejnosti jinak nedostupné.
Žije a pracuje v New Yorku.
1934
2014
V úvodu ke své brilantně napsané
knize, v originále nazvané podle jedné
z Cohenových nejslavnějších písní
A Broken Hallelujah , Liel Leibovitz upo­
zorňuje, že se ve skutečnosti nejedná
o klasický životopis, jako o filosofické
zamyšlení nad Cohenovým dílem.
Základní etapy Cohenova života jsou
samozřejmě načrtnuty: Dozvíme se
o Cohenových židovských kořenech
a jeho mládí v kanadském Montrealu,
jeho studiu na katedře anglistiky mon­
trealské McGillovy univerzity, jeho
slibně se rozvíjející básnické kariéře,
jeho úniku na řecký ostrov Hydra,
kde se věnoval psaní románů, jeho
počátcích jako písničkáře, jeho osob­
ních vzletech i pádech, jeho stažení se
do ústraní zenbuddhistického kláštera
v Mount Baldy i o jeho triumfálním
návratu při nedávných turné, kdy si
mohli vychutnat „Suzanne“, „So Long,
Marianne“, „Hallelujah“ a další Cohe­
novy známé písně i jeho čeští příznivci.
Kromě toho se nám dostane bohatství
informací o Cohenových hudebních
souputnících počínaje Beatles, pře­
devším o hudební scéně od konce
60. let, kdy ráz hudby zcela proměnily
osobnosti jako Jim Morrison, Janis
Joplinová či Jimi Hendrix. Všichni tři
se dožili pouhých sedmadvaceti let,
kdežto Cohenova hvězda jako by stou ­
pala s jeho věkem a na vrchol své dráhy
se dostala, když se blížil k osmdesátce.
Kniha vychází
k 80. narozeninám
Leonarda Cohena










LIEL LEIBOVITZ
LEONARD COHEN
život, hudba a vykoupení
V Y Š E H R A D
K 80. narozeninám
Leonarda Cohena





Z anglického originálu A Broken Hallelujah. Rock and Roll, Redemption,
and the Life of Leonard Cohen, vydaného v roce 2014
nakladatelstvím W. W. Norton & Company Ltd. New York – London,
přeložila Kateřina Novotná
Fotografie poskytly agentury Isifa Image Service s.r.o. a Profimedia.cz a.s.
Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner
Odpovědná redaktorka Radka Fialová
Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz
E-knihu vydalo v roce 2014 nakl. Vyšehrad, spol. s r.o., jako svou 1293. publikaci
Vydání v elektronickém formátu první (podle prvního vydání v tištěné podobě)
Doporučená cena E-knihy 199 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.
Praha 3, Víta Nejedlého 15
e -mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
Tato kniha vychází s podporou pana Ludvíka Hegrlíka
Copyright © 2014 by Liel Leibovitz
Translation © Kateřina Novotná, 2014
ISBN 978-80-7429-497-6 (pdf)
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz
Kniha vychází
v roce 80. výročí založení
nakladatelství Vyšehrad
LIEL LEIBOVITZ
LEONARD COHEN
život, hudba a vykoupení





Věnováno Lise a Lily,
jejichž láska mi dává sílu pokračovat.










9 P R
ˇ
E D M L U V A
Prˇedmluva
T
ohle není životopis Leonarda Cohena. Leonard Cohen sám nejvýstiž -
něji charakterizoval svůj život v dopise kanadské rozhlasové stanici
CBC, který napsal v devětadvaceti letech. Zde je jeho úplný text:
„Narodil jsem se 21. září 1934 v Montrealu. Číslo mého pasu je 5 -017560. Oči
mám světle hnědé.“
1
Tímto dopisem se hlásil se svou poslední básnickou
sbírkou Flowers for Hitler [„Květiny pro Hitlera“] do soutěže mladých
spisovatelů. Možná by se mu více věnovali, kdyby se zmínil o svých dvou
předchozích sbírkách poezie, obou příznivě přijatých, o své skromné
slávě nebo cenách, jež doposud obdržel. Neudělal to. Být posuzován
patřilo k jeho profesi a každá porce jeho osobního života, o kterou byl
ochoten se podělit s těmi, jež neznal, si – s mírnými úpravami – nalezla
cestu do knihy. Anebo na desku. Ještě po letech, už jako uznávaný
hudebník, se stále zdráhal vyzradit příliš. Když se ho v rozhovorech ptali,
odpovídal pouze tolik, že všechno, co stálo za zmínku, je v jeho písních.
Pátrat po stopách někde jinde, na stránkách s poděkováním nebo
v jemných střípcích jeho milostných vztahů či v neuspořádaných vztazích
rodinných znamená předpokládat, že umělcovo dílo je toliko jeviště,
na němž se odehrává jakési velkolepé drama. Znamenalo by to věřit
v existenci nějakého rozhodujícího okamžiku, který všechno osvětlí,
stačí jen kopat dost hluboko.
A to není nikterak uspokojivý přístup, zejména máme-li co dělat se
zpěvákem a básníkem, jehož slova, stejně jako monotónní nápěv
gregoriánského chorálu, jako by byla určena nějaké vyšší moci. Co víc se asi
můžeme dozvědět o písni „So Long, Marianne“, kromě toho, že žena,





10 P R
ˇ
E D M L U V A
pro kterou ji napsal, potkala Cohena na tržišti řeckého ostrova Hydra,
nebo že právě šla se svým světlovlasým manželem a světlovlasým synem
a osamělý Cohen v ní viděl jakéhosi nádherného, opáleného Ducha sva -
tého z Boží trojice?
2
Píseň v nás zanechá spoustu zneklidňujících otázek,
co třeba znamená být „skoro mladý“ nebo co se stane, když se andělé
za nás zapomenou modlit. Příběh sám je oproti tomu pouhé pavučinové
vlákno – mlhavá výpověď, která časem vybledne.
Jakmile se lidé dozvěděli, že píšu o Leonardu Cohenovi knihu, vyslechl
jsem o něm spoustu historek. Mluvil jsem s přáteli a kolegy hudebníky,
procházel jeho dopisy a zápisníky a klestil si cestu pěti dekádami
novinových rozhovorů. Nic z toho mi ale neposkytlo vysvětlení jeho jedinečné
životní dráhy. Novinář Bruce Headlam poznamenal, že Cohen patří
do exkluzivního klubu performerů – dalším členem by mohl být už pouze
Ray Charles –, kteří se nehodí do žádné konkrétní doby a vždycky jdou
proti proudu času. „Na beatnika byl příliš mladý, na folkového zpěváka
příliš starý, a že chce změnit tvář kanadské literatury, prohlásil dříve, než
vůbec nějaká existovala. Poblíž Nashvillu v Tennessee pobýval na začátku
sedmdesátých let 20. století, předtím, než country znovu přišla ke slovu,
a v osmdesátých letech, kdy všichni hýřili barvami, on zůstal černobílý.
Na začátku devadesátých let, kdy už ostatním pomalu docházel
dech, Cohen – tento doktor Kevorkian popmusic – si to začal užívat,
nahrával videoklipy, zdvořile přijímal ceny... a při slavnostních
příležitostech v Holywoodu se začal objevovat s přítelkyní, herečkou
Rebeccou De Mornayovou.“
3
Jeho dvanácté studiové album, Old Ideas [„Staré
nápady“], vydané v roce 2012, kdy mu bylo 77 let, se jako jeho první
umístilo v top ten časopisu Billboard; ostatní prošla téměř bez
povšimnutí. Evropou milovaný Cohen byl pro americké publikum natolik
výstřední, že svrchovaný vládce vydavatelství Columbia Records Walter
Yetnikoff si v roce 1984 zpěváka – tehdy již ve středním věku – předvolal
na kobereček, očima přelétl jeho tmavý dvouřadý oblek a pravil:
„Podívejte, Leonarde, my víme, že jste slavný, ale nevíme vlastně, jestli jste
dobrý.“ To byl Yetnikoffův způsob, jak sdělit Cohenovi, že společnost
se rozhodla nevydat ve Spojených státech jeho nejnovější album Various
Positions [„Různé pozice“]. Nešlo prý s dobou, jak se vyjádřil Yetnikoff.
4

Dobrý vkus dal nakonec za pravdu Cohenovi: ústřední skladba alba,
hymna o lásce a vykoupení nabitá biblickými obrazy, byla v posledních
třech desetiletích jednou z těch, jež si vyžádaly nejvíce coververzí. V roce





11 P R
ˇ
E D M L U V A
2008 se do první padesátky britské hitparády
5
dostaly dokonce tři verze
„Hallelujah“ a píseň ozdobila soundtracky mnoha kasovních trháků –
od Shreka po Watchmen [„Strážci“].
Něco málo z Cohenova života tyto divoké zvraty vysvětluje. Na jeho
životní příběh se přesně hodí to, čemu říkáme rocková „Urbiografie“:
v raném věku ztratil jednoho z rodičů (stejně jako John Lennon, Paul
McCartney, Jimi Hendrix a Neil Young), nalezl útěchu v poezii (jako
Jim Morrison, Joni Mitchellová a Patti Smithová), odešel z rodné země
a načas se usadil v cizí zemi (opět jako Morrison a také Keith Richards),
bral spousty drog (jako ostatně všichni), potýkal se s depresí (jako David
Bowie, Syd Barrett a Brian Wilson) a žil dost dlouho na to, aby viděl, jak
se pro mladé hudebníky (pro tu hrstku šťastlivců) pozvolna stává ikonou.
Nicméně vrstevníci Leonarda Cohena jsou už většinou čtyřicet let
mrtví nebo se plouží po pódiích nikdy nekončících nostalgických kon -
certních turné, kdežto on je svým způsobem stále lepší, nebo alespoň
vytříbenější a komerčně žádanější. Usmíváme se, když na pódium vběhne
Mick Jagger a rozbalí všechnu tu stoneovskou klasiku, protože nám
připadá trochu směšné, když se nás člověk jeho věku snaží znovu
utáhnout stejnou libidózní municí, díky níž byl téměř před půl stoletím tak
sexy a cool. Když ale přistoupí k mikrofonu Leonard Cohen, o deset let
starší než Jagger, nesměje se nikdo. Při koncertu Leonarda Cohena cítíte
stejné rozechvění jako v kostele nebo v synagoze, je to pocit pramenící
z uvědomění, že slova a melodie, které právě posloucháte, představují
to nejlepší, co my lidé můžeme udělat pro poznání toho neznámého, jež
nás obklopuje, a že když zavřeme oči, zaposloucháme se a zpíváme s ním,
povznášíme i sami sebe. Máme lepší básníky, než je Leonard Cohen,
i schopnější spisovatele. Talentovanější textaři i skladatelé skládali písně,
proslavili se a zmizeli. Leonard Cohen tu zůstává s námi a je úspěšný,
protože ve své podstatě není ani jedno, ani druhé. Je daleko složitější, je to
typ člověka, který svými póry vstřebává částečky krásy, smutku a pravdy,
jež se – nehmotné – vznášejí všude kolem nás, ale jen málokdo z nás je
postřehne. Je naladěn na to božské, ať už tím „božským“ chápeme cokoli,
ne však jako myslitel obtížený břemenem rozhodování nebo zélota s jeho
příkazy a zákazy, ale jako ten, kdo se srdcem otevřeným věří. Nikoliv
bezdůvodně o sobě v písni mluví jako o „malém Židovi, který napsal
Bibli“.
6
Před tisíci lety, kdy jsme si začali klást tytéž zásadní otázky, jaké si
klademe dnes, jsme muže jako on nazývali proroky, přičemž jsme neměli





12 P R
ˇ
E D M L U V A
na mysli to, že umějí předvídat budoucnost, ale to, že lépe rozumějí
přítomnosti, protože vnímají další rovinu smyslu života. A to platí stále.
Co nám tedy prorok Cohen říká? A proč tak pozorně nasloucháme?
Na tyto otázky se snaží odpovědět tato kniha. A odpověď se nehledá
snadno: Některá témata jako teologie, rocková hudba nebo orgasmus,
sevřena vazbou knihy nezřídka ztratí svůj říz, přičemž valná většina
Cohenova díla přímo překypuje všemi třemi ve víceméně vyrovnaném
poměru. Zkoumat je do hloubky, aniž bychom je připravili o jejich vita -
litu, znamená všímat si jich v jejich přirozeném prostředí. Někdy jsou
snáze pochopitelná, když nad nimi uvažujeme na pozadí konkrétního
příběhu z Cohenova života; jindy vyžadují spíše přemýšlení s odstupem.
Dotýkají se takových oblastí, jako jsou židovská eschatologie
a zenbuddhismus, kanadská poezie a americký fenomén zahrnovaný do pojmu
„sex, drogy a rock’n’roll“. Rozumově nejsou tyto otázky vždycky snadno
uchopitelné. Skládají nám ale obraz našeho člověka a s ním i oprávnění
znovu posoudit úvahy o milosti či vykoupení, které nám kdysi dávno,
v časech našeho dospívání jako lidského druhu, zabraly většinu času
a které se dnes, kdy jsme všichni dospěli, zdají příliš nespoutané na to,
aby byly důležité, a příliš nebezpečné na to, aby se potulovaly mimo
vyhrazený prostor konkrétního vědního oboru. A jediné, co na to můžeme
říct, je „aleluja“.










15 P R
ˇ
E D E H R A
Prˇedehra
O
třískaný zelený džíp se s námahou šplhal do kopce, a Mick Farren
se proto vysoukal ven, rukou si zaclonil oči před palčivým slun -
cem vrcholícího srpna a pátravě se zadíval na ostrov.
1
Nikdy předtím
na ostrově Wight nebyl a to místo ho vlastně moc nezajímalo. Kdyby se
otočil k severu, uviděl by kousek úchvatné pobřežní linie ostrova se solí
pokrytými vápencovými útesy, jež připomínaly stopu nějakého
obrovského, dávno vyhynulého zvířete. Mick Farren se ale díval z kopce dolů,
na jih, na dvě klikatící se křivky oplocení z vlnitého plechu na rozlehlé
louce, střežené muži v tmavomodrých uniformách a německými ovčáky
s pevně utaženými koženými obojky. Farren zavrtěl hlavou. Celá scenerie,
jak prohodil k řidiči, mu připomínala východní Německo, ba co hůř –
Dachau. Ukázal prstem na obrovskou, vratce vyhlížející věc tyčící se
uprostřed tábora, velké pódium s nápisem „hudební festival“, vyvedeným
v zářivých veselých barvách na nosné konstrukci. Na festivalu, prohodil
spíš pro sebe, by se nemělo vybírat vstupné.
Pár dní na to zavolal Farrenovi pořadatel festivalu Rikki Farr.
2
Téměř
shodně znějící příjmení nebylo to jediné, čím si ti dva muži byli podobní:
oběma bylo přes dvacet, oba pocházeli z anglické dělnické rodiny,
narodili se krátce po 2. světové válce a dospívali v nadšených a bouřlivých
šedesátých letech.
Rikki měl dlouhé, rovné světlé vlasy a zajímalo ho organizování
hudebních produkcí s tlumeně zpívanými písněmi o lásce a míru,
kdežto Mick, s černou kudrnatou kšticí připomínající hřib, byl
frontmanem kapely The Deviants, jejímž hitem byla píseň „Let’s Loot the





16 P R
ˇ
E D E H R A
Supermarket“ [„Dem’ vyrabovat supermarket“]. Když se někdy v roce
1966 nebo 67 poznali, dokázali spolu Farr a Farren ještě klidně hovořit
o politice, hudbě a spoustě společných známých z londýnské under -
groundové kulturní scény. Nicméně Mick do roku 1970 vybudoval hnutí
s polovojenskou disciplínou The White Panthers a nechvalně proslul tak
nestydatými akcemi, jako bylo zabrání jednoho kompletního diváckého
sektoru v televizní show Davida Frosta a skandování anarchistických
hesel. Farr se doslechl, že Farren se svými „bílými pantery“ má v úmyslu
dorazit na ostrově Wight a předvést tu veškerou paletu výtržností.
Potížisté typu Micka Farrena byli to poslední, s čím by se chtěl pouhý den
před plánovaným zahájením festivalu potýkat.
Pořadatel, jak Farren později vzpomínal, říkal něco o míru, lásce
a přátelské atmosféře. Pro taková hesla neměl Farren pochopení a obvinil
Farra, že to dělá jen kvůli penězům. Farr se hájil odpovědí, že vzhledem
k seznamu angažovaných hvězd – nasmlouval si The Doors, Jimiho
Hendrixe, The Who, Joni Mitchellovou a vlastně všechny hlavní hudební
protagonisty té doby – mu nezbývá nic jiného, než vybírat vstupné.
Musí zaplatit umělcům, vysvětloval tiše, a taky tesařům, kteří stavěli
pódium, elektrikářům a bedňákům a vůbec všem, kdo dávali pětidenní
festival dohromady. Farren zamumlal něco v tom smyslu, že hudba má
být zadarmo, ale to už Farr nevydržel a zavěsil.
Když ve středu 26. srpna 1970 proudily z trajektu první zástupy
festivalových návštěvníků, nic nenasvědčovalo tomu, že by se Farrenovy
výhrůžky mohly naplnit. Přijíždějící mladí lidé vypadali sympaticky. Měli
dlouhé vlasy, byli rozesmátí a mnozí z nich žili z podpory pro
nezaměstnané poskytované britskou vládou. Se vstupenkou za tři libry pospíchali
do vyhrazeného prostoru na louce, aby si našli nějaké hezké místo v trávě
před pódiem. Zasněně se pohupovali v rytmu progresivní rockové kapely
Judas Jump a přátelsky přijali kalifornskou folkovou zpěvačku Kathy
Smithovou a její dvouhodinový set příjemných melodií. Byl zde i hladce
oholený Kris Kristofferson, ale zvuková aparatura odmítala poslušnost
a jeho písničky brzy nebylo vůbec slyšet. Dav byl přívětivý, příliš
neprotestoval a tam, kde se to slušelo, zatleskal. Rikki Farr se velice omlouval
a slíbil Kristoffersonovi, že může za den nebo dva zahrát ještě jednou.
Přes veškeré technické nedostatky si byl jistý, že událost, na jejímž
uskutečnění pracoval víc než rok, bude velkolepá. Bude to, jak řekl přátelům
ve stanu postaveném pro pořadatele, anglický Woodstock.





17 P R
ˇ
E D E H R A
Ve čtvrtek ráno, když počet platících diváků dosáhl sedmdesáti
tisíc, vyběhl Farr na pódium, aby uvedl prozatím neznámou skupinu
Supertramp, jejíž první album mělo vyjít za pár týdnů. „Vidím, že to bude
fakt skvělej festival!“ prohlásil. „Užíváte si to, že jo? Myslím, že půjdu
tam dolů mezi vás, protože to je očividně to správný místo, kde by měl
člověk v takovou chvíli být.“
Většinu času však Farr trávil v produkčním stanu za scénou, kde
rychle přibývala hotovost ze vstupného. I bez větších pořadatelských
zkušeností mu bylo už den po zahájení jasné, že festival na ostrově Wight
bude vysoce ziskový. Do vystoupení hlavních hvězd stále zbýval den,
dva, a pokud se dalo usuzovat ze současného počtu diváků, měla by se
návštěvnost vyšplhat až na dvě stě tisíc lidí. Se spokojeným úsměvem,
který měl pouze pro mimořádně šťastné chvíle, Farr požádal svého mla -
dičkého asistenta, aby zvedl telefon a zjistil, kde se dá sehnat větší počet
mobilních toalet: řady dřevěných záchodků postavených pro festival by
nemusely stačit.
Řešení tohoto problému však ještě mohlo počkat. Travnatá plocha,
které se říkalo East Afton Farm, vyhlížela v tuto chvíli jako dobře
organizovaný, udržovaný tábor, se stany postavenými v přiměřených
rozestupech jeden od druhého a společnými táboráky, kolem nichž seděli
lidé, kteří se vůbec neznali, a dělili se o tábornickou tabuli. „Jestli byl
Woodstock silný americký kafe,“ vtipkoval jeden z návštěvníků festivalu,
„pak Wight je slabej anglickej čaj, kterej uklidní, ale nevzpruží.“ Dva
další dny s poklidnou hudbou jeho názor potvrdily. Umělci, kteří se
vystřídali na pódiu – skupiny Chicago, Procol Harum a Rikkiho bratr
Gary, člen jedné rhythm’n’bluesové kapely, zpěvák s pískovými vlasy
a příjemným hlasem – vypadali jako vystřiženi z poloviny šedesátých let,
z doby, než Bob Dylan přešel na elektrické nástroje a než Hells Angels
přijeli do Al tamontu, aby ukončili slibné vyhlídky na změnu
násilnostmi – a co hůř, beznadějí. Při naslouchání melodiím, které se nesly
nad plání u East Ashton Farm a chvílemi jako by soupeřily s hukotem
vln tříštících se o útesy, člověka napadalo, že i když běsi zaryli své pařáty
do amerického společenského a politického systému, Atlantický oceán
prozatím nepřekročili.
A pak přišel víkend.
Začalo to v pátek někdy před polednem, když kdosi poklepal
Rikkimu Farrovi na rameno s otázkou, co se to tam na kopci nad East Afton





18 P R
ˇ
E D E H R A
Farm potlouká za lidi. Zřejmě o nic nejde, odpověděl Farr, nejspíš party
výrostků, kteří si nemohou dovolit zaplatit vstupné nebo je jim líto
peněz. Nicméně s končícím odpolednem davy okounějících houstly.
Zdálo se, že z každého přijíždějícího trajektu se valí stále více lidí, kteří
místo k ohrazenému areálu míří nahoru na kopec. Ve chvíli, kdy zapadlo
slunce a na pódium nastoupil sbor The Voices of East Harlem, byli už
platící diváci na pláni v menšině.
Nebylo těžké uhodnout, kdo za tím nečekaným přílivem neplatících
návštěvníků stojí. Rozzuřený Farr popadl telefonní sluchátko a znovu
vytočil číslo Micka Farrena. Když uslyšel na druhém konci anarchistův
ospalý hlas, povolily mu nervy. Jak Farren později vzpomínal, producent
mu vyhrožoval, že ho zabije. Rozhovor nebyl k ničemu.
3
Farr praštil
telefonem o desku provizorního stolu a vyřítil se ven obhlédnout situaci.
Co viděl, bylo alarmující. Masy, kterým už dávno nestačilo sledovat
koncert z výhodných vyvýšených pozic, se začaly valit s kopce dolů,
k táboru, zvolna se sunuly k plechové ohradě a dostávaly se do potyček
s příslušníky ostrahy a jejich psy. Ostraha nestála o potíže, především
v zájmu udržení klidu v řadách nově příchozích, a nevěděla ani, co
dělat, kdyby se lidé na svahu rozhodli zaútočit. S každým pohybem
davu neochotného za hudbu platit o krok dopředu ustoupili příslušníci
ostrahy o dva dozadu. A i kdyby neustoupili, stejně by nedokázali udržet
zástup na uzdě – komukoli, kdo chtěl proniknout dovnitř, stačilo vydat
se podél plotu vinoucího se v délce téměř půl míle k nějakému nehlída -
nému místu, ohnout tenké plechové pláty a podlézt. Jeden za druhým
se ve festivalovém areálu objevili zablácení muži a ženy, s vlasy o něco
delšími a s nahotou o něco víc vystavovanou na odiv. Byli to stoupenci
Micka Farrena a Rikki Farr byl odhodlán je zastavit.
Z náhodných rozhovorů s hrstkou vetřelců se producent dozvěděl,
že Farren po Londýně rozšířil informaci, že festival na ostrově Wight
pořádá spolek hrabivých mizerů a že by bylo záhodno ukázat se tam
a požadovat volný vstup pro všechny. Pár dní před zahájením festivalu
napsal hudební publicista a také aktivista a hudebník Farren řadu článků
do undergroundového tisku a vyzýval čtenáře, aby nasedli na první trajekt
plující na ostrov. Byl se tam prý osobně podívat a našel místo, odkud lze
sledovat koncert bez placení; podle Dylanovy proslulé písně opěvující
zmatek a prázdnotu, „Desolation Row“ [„Zpustlá ulice“], nazval toto
místo Desolation Hill [„Zpustlý vrch“].





19 P R
ˇ
E D E H R A
Když Rikki Farr, syn Tommyho Farra, jednoho z nejslavnějších a nejre -
spektovanějších anglických přeborníků v boxu, dospíval, věděl už
o taktice všechno. Rychle došel k závěru, že Farren může dosáhnout svého,
pouze když přesvědčí masy, že Farr a ostatní organizátoři festivalu jsou
hrabivé pijavice ochotné vysávat umělce i diváky. Musíme Farrenovým
přisluhovačům ukázat, říkal Farr kolegům po návratu
do pořadatelského stanu, že lidi, co festival organizují, jsou stejně naladění nadšenci:
Musíme si je získat.
Farr vyšel s úsměvem na louku a zamířil přímo k ohradě. Podle svého
očekávání tam uviděl stovky lidí, kteří obsadili kopec, tlačili se na ohradu
a provokovali ostrahu. Farr se představil. Okamžitě se ozval řev: „Prase!
Pusť nás dovnit! Hudba je zadarmo!“ Aby přehlušil pokřikující dav,
vyzval Farr pár desítek mužů, které podle bojovnosti tipoval na vůdce
nespokojenců, aby s ním na chvilku poodešli stranou, že si spolu
promluví. Když mu vyhověli, vytáhl pomačkaný štůsek vstupenek a nabídl
jim srozumitelný obchod: ohrada, řekl, je tady kvůli obecné bezpečnosti
a nemá nikomu bránit ve vstupu. A toto skutečné, neagresivní poslání by
mělo být patrné z toho, že je natřena veselými barvami. Slíbil jim volné
vstupenky na festival za to, že ve svých řadách seženou pár lidí, popadnou
štětce a znovu natřou barvou ty části plechové ohrady, které se po větší
část dne snažili strhnout. Okamžitě přijali a Farr vyslal svého asistenta pro
tři stovky štětců a dvě stovky plechovek s barvou. Každé ze svých nových
námezdních sil podal ruku a se spokojeným pohvizdováním se vydal
zpátky do stanu. Po dobrém všechno jde, myslil si. Dobře to dopadlo.
Americká superskupina Cactus byla právě v nejlepším a řezala
do strun, ale Farr byl vyčerpaný. Svalil se na skládací lehátko ve svém
stanu a usnul.
O pár hodin později ho probudil výkřik: „Ty parchanti!“ Rozespalý
vyšel ven, aby zjistil, co se děje. Bylo brzy ráno a většina festivalových
návštěvníků ještě spala. Vypadalo to, že lidé na kopci v klidu obsadili
nejvýše položená místa svého území. Festivalová louka působila stejně
mírumilovně jako před několika dny, než na její brány najely hordy
barbarů. Když ale vzápětí letmo pohlédl k ohradě, okamžitě si toho
všiml. Z plechu svítila v jasných barvách velkým písmem vyvedená hesla
a symboly: Vstup možný kdekoli. Neplaťte. Do prdele s ostrahou. Neplacená
zóna. Následovalo Farrovo jméno v hákovém kříži. Manévr, který měl
výtržníky zkrotit, přispěl k tomu, že získali neomezený prostor k šíření





20 P R
ˇ
E D E H R A
svých žvástů. A co bylo horší, všichni tito dav manipulující vandalové
dostali volňásky a nyní se svobodně potloukali po areálu a vymýšleli
další výtržnosti.
A jaké výtržnosti mají na mysli, bylo už za chvíli zřejmé. Kolem
poledne vystoupila Joni Mitchellová a nestačila ani dozpívat třetí píseň,
když jakýsi džentlmen bez košile vyskočil na pódium, odhodil mikrofon
daleko od zkoprnělé zpěvačky, přestavil se jako Yogi Joe a uvedl svou řeč:
„Moc patří lidu, vy svině!“ zakřičel. „Byl jsem ve Woodstocku a uží -
val jsem si to. Viděl jsem těch zasranejch festivalů už asi deset a hudbu
mám rád. Tenhle festival je ale podle mě psychedelickej koncentrák, kde
lidi vykořisťujou! A nejen to! Co má znamenat všechen ten mír a láska,
do prdele, když tu všude máte policejní psy! Co to má bejt? Připomíná
mi to spoustu moc vošklivejch věcí, rozumíte? Policejní psy nemám rád!“
Otevřel pusu, aby ještě něco dodal, ale Farr a manažer Joni
Mitchellové vyběhli na pódium a odtáhli ho pryč. Rozlehl se ohlušující pískot.
Do vzduchu směrem k pódiu vyletěly jako rachejtle stovky lahví. Joni
Mitchellová vypadala ublíženě. „Chvilku poslouchejte, ano?“ zaprosila
hlasem milenky puštěné k vodě, která žadoní o druhou šanci. „Můžete
mě vyslechnout? Poslouchejte přece! Spousta lidí, co si sem stoupnou
a zpívají, pro ně je to radost, opravdu radost, a je to radost i pro mě,
vyjadřuju hudbou svoje pocity, ale poslyšte, dáte do toho celou duši a je
hrozně těžký stát tady a něco předvádět, když lidi...“
Na okamžik se zdála utopená ve vlastních myšlenkách, potom ale
znovu získala sebedůvěru. „Jako minulou neděli,“ pokračovala, „jela
jsem do pouště na obřadní tance indiánského kmene Hopi, bylo tam
spousta lidí, a taky turistů, a byli tam takoví, co to prožívali úplně stejně
jako indiáni, a indiáni, co to prožívali úplně stejně jako turisti, a já si,
lidi, myslím, že vy se chováte jako turisti! Berte na nás trochu ohled!“
Zazpívala pár dalších písní. Pískot se poněkud utišil, nicméně někteří
nepřestali.
Ať už to způsobil rozruch na pódiu, nebo práce na sloganech psaných
barvou na ohradu, nebo pouhý nápor tolika tlačících se těl, jakmile se
Joni Mitchellová chvatně rozloučila a odběhla do zákulisí, ohrada se
začala hroutit. Někdy v průběhu odpoledne, za pronikavého zvuku
trubky Milese Davise, která poskytovala perfektní doprovod nastalému
chaosu, dostal Farr zprávu, že na pláni East Afton Farm je už směstnáno
téměř šest set tisíc lidí. Další záchody už nemá smysl shánět, prohlásil





21 P R
ˇ
E D E H R A
asistent sklíčeně; poptávku by neuspokojil žádný rozumný počet mobil -
ních toalet, které by pořadatelé zajistili. Totéž platilo o popelnicích,
bezpečnostní službě a kanystrech s vodou. Nezbývá než doufat, uzavřel
asistent, že se nic nestane.
Farr však zuřil. S pouhými asi deseti procenty platících diváků nemohl
v žádném případě zaplatit nikoho z těch, které si nasmlouval, umělci
počínaje a elektrikáři konče. A i kdyby festival proběhl bez dalších
potyček, i tak má před sebou léta soudních pří a velice pravděpodobně
bankrot. Počkal, až Tiny Tim uzavře své bizarní vystoupení – skončilo
odosobněným provedením písně „There’ll Always Be an England“,
kterou hlásal do okolí tlampačem –, ztěžka vyšel na pódium a oslovil
publikum.
„Máme tu primitivní živly, kteří si zřejmě myslí, že si užijou trochu
legrace, způsobí nepříjemnosti a proslaví se,“ zakřičel. „Bude s nimi
naloženo s opovržením, jak si zaslouží, a pokud se pokoušejí dostat
dovnitř bahnem, bahnem se dostanou i ven, ale bradou vzhůru.“ S tím
uvedl Krise Kristoffersona.
Country zpěvák v černém roláku se pomalu chopil mikrofonu. Festival
byl zklamáním. Od svého předčasně ukončeného vystoupení před třemi
dny trávil Kristofferson čas postáváním za scénou v hovoru s ostatními
umělci. Stále častěji říkali, že dav začíná být nezvládnutelný. Vypískání
bylo pouhý začátek. Nyní už létaly předměty na každého, kdo si troufl
vkročit na pódium. A protože nevěděli, co s odpadky, začali je diváci
okamžitě zapalovat, což znamenalo, že házeli hořící odpadky
i po muzikantech. Jestliže zaútočili na temperamentní kapelu Emerson, Lake
& Palmer, jak asi publikum přijme melodické songy Kristoffersonovy?
Začal hrát. Přisvištěla láhev a zasáhla zpěváka do ramene. Na okamžik
přestal hrát a potom znovu začal. Na jeho kapelu se snesly plechovky
a vzápětí řev. Bylo cítit zápach hořících odpadků. „I tak dáme ještě dvě,
pokud nedojde na střelbu,“ řekl Kristofferson s neskrývaným pohrdáním
v hlase. „Podle mě nás chtějí postřílet.“ Rozhodl se, že zkusí svou
nejslavnější píseň, „Me and Bobby McGee“. Třeba tím dav uklidní. Když
došel k pasáži o svobodě, která „je pouze jiným výrazem pro to, když
už nemáme co ztratit,“ nedal se už pískot vydržet. Kris Kristofferson
přestal hrát, odmítavě mávl rukou k davu a odkráčel do zákulisí. Farr,
choulící se na pódiu vlevo, se ani nepokusil písničkáře zastavit. Zvolna
došel k mikrofonu. Kristoffersonova kapela hrála dál „Bobby McGee“.





22 P R
ˇ
E D E H R A
„To byl Kris Kristofferson,“ oznámil, když hudba konečně utichla.
„Chtěl bych poprosit o chvilku strpení. Chci vám něco říct a chci, abyste
zatraceně dobře poslouchali! Tohle tady jsou samí skvělý lidi, a vy urá -
žíte jejich talent! A jestliže přijedete do týhle země na naše pozvání a my
po vás musíme chtít – protože nám nic jiného nezbývá – tři libry, tak sem
sakra nemusíte jezdit, když je nechcete zaplatit!“
Vypískali ho. Na pódium nastoupila skupina The Who.
Někde mezi diváky s pobavením sledoval to spektakulární opovržení
Mick Farren, který se na ostrov Wight vrátil. Stejně jako většina
nadšených mladých mužů z jeho politických kruhů i on hodně přemýšlel
o revoluci, ale jen málo o jejích důsledcích. Nadchly ho stovky tisíc lidí,
kteří se valili ze „Zpustlého vrchu“ dolů a dokázali zničit festival; když ale
viděl, jak napadají umělce, hulákají na sebe a zapalují vlastní exkrementy,
byl pohoršen. Na trávě zahlédl mladého muže, který podával svému
batoleti pár kapek LSD. Pokusil se mu to rozmluvit, ale vysloužil si tím
pouze označení „buzerantská fašounská svině“. Nikdo ho neposlouchal.
Všichni byli v ráži.
Protože nebyl nikdo, kdo by dav zvládl, vzali umělci věci do svých
rukou. Kapela Sly & The Family Stone vyzvala svoje fanoušky ke klidu,
ale zakrátko dostala co proto od dalšího radikála, který vyskočil
na pódium a řečnil, a znovu se na ně snesly ze vzduchu láhve a plechovky.
Mungo Jerry odmítl opustit svůj vůz a odvolal vystoupení. The Doors
nastoupili na pódium, ale v obavách z „ostřelování“ vydali svým
technikům příkaz, aby zhasli všechna světla. Téměř dvě hodiny hráli potmě
a jejich melancholické melodie linoucí se z černé prázdnoty pódia uvedly
davy do vytržení. Publikum si ale přálo Jima Morrisona vidět, a proto se
pokusilo pódium zapálit.
Při nástupu Jimiho Hendrixe se jim to podařilo. Bylo krátce
po půlnoci a Hendrix v přiléhavých oranžových kalhotách a růžovožluté
batikované košili sám připomínal plamen. Něco, pravděpodobně narychlo
zhotovený „Molotovův koktail“, zasáhlo lešení nad jeho hlavou, které
téměř okamžitě vzplálo. Hendrixe to očividně pobavilo. Třímal svůj
Stratocaster jako kulomet, mířil do davu a rychle a trochu nervózně tiskl
struny na pražce, takže vydávaly vysoko posazené, až nepříjemné zvuky.
Na pódium přispěchalo několik příslušníků ostrahy, kteří se snažili oheň
uhasit, a jejich vysílačky rušily frekvenci zesilovačů. Kvílení Hendrixovy
kytary začalo škytat a znělo jako z jiného světa. Tři týdny nato se hudeb-





23 P R
ˇ
E D E H R A
ník – pod vlivem stresu a prášků na spaní – udusil vlastními zvratky
v suterénním bytě svého přítele v Notting Hillu, té noci na ostrově Wight
se ale zdál po dlouhých měsících uvolněný. Hrál stále rychleji a všichni,
kdo měli v publiku zapalovače, drželi palec na „spoušti“ a hledali, co
by zapálili.
Rikki Farr, opřený zády o reproduktor, sledoval Hendrixovo číslo.
Vůbec se nesnažil hasit oheň nebo uklidňovat dav. Byl ochromený.
Domlouval jim po dobrém i po zlém, vyzkoušel na ně veškeré finty,
udělal, co bylo v jeho silách, aby je utišil a situaci zvládl. O něco dříve
toho večera vzal mikrofon naposledy do ruky, oznámil divákům, kolik
festival stál a kolik peněz ještě potřebuje vybrat, a naléhavě je žádal, aby
zaplatili, co mohou, a pomohli mu tím uhradit náklady. Nikdo nezaplatil.
Bezcílně bloumal v zákulisí a lomcovaly jím rozporuplné pocity. Měl
vztek na chuligány, kterým stačily dva dny na to, aby rozložili festival,
který dával rok dohromady. Zničil ho pohled na tolik vrstevníků smete -
ných záplavou násilí a špíny. Jímala ho úzkost při pomyšlení, že takový
festival jako na ostrově Wight už nikdy nebude. Ale především – jak se
svěřil filmaři, který ho v tu chvíli náhodou zpovídal – se cítil mnohem
starší. Odvlekl se do svého stanu a usnul.
Festival však nekončil. Stále ještě zbývalo pár hodin a vystoupit měl ještě
někdo – Leonard Cohen. Jeden z Farrových asistentů se vydal písničkáře
hledat a našel ho spícího v jeho autě. Probudil ho a požádal, aby se co
nejrychleji dostavil na scénu. Producent Bob Johnston při pohledu
na oblékajícího se Cohena cítil nervozitu. Dostat hudebníka na ostrov
Wight byl jeho nápad. Už dříve dělal producenta Elvisovi, Cashovi
a Dylanovi, a poté co zažil jeden festival, napadlo ho, že to bude vhodná
příležitost, nicméně při pohledu na požár a rozvášněný dav na anglickém
ostrově začal o svém rozhodnutí pochybovat. Doufal, že festival bude pro
Leonarda „odrazovým můstkem“, jeho prvním koncertem před skutečně
širokým publikem. V tuto chvíli se Johnston už pouze modlil, aby to
Cohen přežil bez újmy na zdraví. Bylo to skoro neuvěřitelné:
Od okamžiku, kdy v doprovodu skupiny vybraných muzikantů odletěli z New
Yorku na krátké evropské turné, došlo na každé štaci k výtržnostem.
V Paříži to pár fanoušků přehnalo, v Berlíně zase kdosi vytáhl zbraň.
Někdy během tohoto divokého turné začal Cohen své nesourodé kapele
říkat „armáda“.





24 P R
ˇ
E D E H R A
On sám však žádný velký bojovník nebyl. O deset let starší než vět -
šina ostatních předních hudebníků na festivalu, lišil se od nich nejen
vystupováním, ale i vkusem. Někteří z jeho doprovodu se divili, že mu
celý ten rockový způsob života vůbec stojí za to. Judy Collinsová, která
je přišla do zákulisí pozdravit, k tomu přidala o Cohenovi pár perliček,
jež vyvolaly rozpaky, asi jako matka, která ukazuje fotografie svého nyní
již dospělého dítěte coby nahatého nemluvněte. Před několika lety –
vyprávěla – pozvala Leonarda k sobě na pódium, aby zazpíval „Suzanne“,
hit, který napsal pro ni. Dozpíval ji téměř do poloviny, potom se otočil
k obecenstvu zády a pádil do zákulisí. Museli ho přemlouvat a prosit,
aby se vrátil. Podobný příběh přidal i Johnston. Při nahrávání své první
desky před třemi lety Cohen uzavřel smlouvu s producentem Johnem
Simonem, protože se mu líbila skvělá práce, kterou Simon odvedl pro
skupinu The Band. Ti dva – vzpomínal Johnston – se brzy dostali
do ostrého sporu. Simon byl tak otrávený tím, že Cohen odmítl použít jeho
aranžmá, že odstoupil z produkce a nechal zpěváka, ať desku dokončí,
jak uzná za vhodné. A na tom Cohen příliš nevydělal: byl si dobře vědom,
že většině muzikantů angažovaných jako jeho hudební doprovod jsou
jeho nedostatečné zkušenosti k smíchu a že nemají pro jeho
zádumčivé melodie pochopení, a raději proto nahrával svoje stopy ve studiu
sám, zpíval a hrál na kytaru bez doprovodu a nechal zvukaře, aby jeho
dílo zpětně opentlili hrou ostatních hudebníků. Členové jeho kapely
těmto zkazkám docela věřili. Cohen byl zdvořilý a zároveň zdrženlivý,
profesionální a zároveň nevyzpytatelný. Skoro nikdy si nepřišel jen tak
popovídat, a když, tak spolu neměli o čem hovořit. Zatímco většina jeho
hudebníků neměla v posledních deseti letech do čeho píchnout a strávila
spoustu času hledáním dalšího angažmá a příležitostí k vystoupení, žil
si Cohen v dobrovolném exilu na řeckém ostrově Hydra, v patrovém
domě s výhledem na moře, a psal básně. Když pódium na ostrově Wight
zachvátily plameny, připojila se Cohenova kapela k ostatním umělcům
v zákulisí, kteří vzrušeně probírali situaci a své možné ohrožení. Cohen
se pouze otočil k Bobu Johnstonovi a s výrazem, který producent
považoval za náznak úsměvu, prohlásil: „Vzbuď mě, až bude čas, Bobe. Já si
tady u ohně chvilku zdřímnu.“
Teď, při pohledu na oblékajícího se Cohena, se Johnstona zmocnil
strach. Vyhlédl z auta a uviděl za scénou postávat Krise Kristoffersona,
Joan Baezovou a Judy Collinsovou, kteří čekali, až jejich kamarád přijde





25 P R
ˇ
E D E H R A
na řadu. Johnstona napadlo, že Cohen zdaleka není takový drsňák jako
Kris Kristofferson, ani tak energický jako Joan Baezová, a rozhodně nemá
takovou autoritu jako Judy Collinsová, a když tyhle tři vyhnali láhvemi
a vypískali z pódia, jak to asi dopadne s Cohenem? Ale Cohena jako by
se to netýkalo. Navlékl si černé tričko a bundu a neoholený a s neuprave -
nou kšticí vstoupil na scénu. Se svou kapelou se ani slůvkem nepřivítal.
Tvář měl nečitelnou.
„Zdravím,“ řekl do mikrofonu, „zdravím.“ Mluvil věcně a tiše. „Když
mi bylo sedm,“ pokračoval stále vážně, „brával mě táta do cirkusu. Táta
měl černej knír, úžasnou vestu a macešku v klopě – a cirkus měl ještě
raději než já.“
Charlie Daniels, mladý houslista z Nasvillu, kterého Bob Johnston
vzal s sebou a který seděl kousek za Cohenem, zbystřil pozornost. Ještě
po letech, když vzpomínal na svůj tehdejší pocit, říkal, že zkrátka nemohl
uvěřit tomu, že Cohen chce uklidnit šest set tisíc lidí nějakou pohádkou
na dobrou noc. Nicméně zpěvák stejně klidným hlasem pokračoval.
„A na jednu věc jsem v cirkusu vždycky čekal,“ řekl. „Nenaléhám
na vás, nemusíte zpívat se mnou, ale pokaždý nadešla chvíle, kdy někdo
vstal a řekl: ,Mohli byste všichni škrtnout sirkou, abychom na sebe
viděli?‘ A můžu teď já poprosit vás, všechny, kdo tu jste, abyste škrtli
sirkou, abych vás všechny viděl? Zapálil by každý z vás sirku, abyste
zazářili jako světlušky, každá v různý výšce? Rád bych ty sirky viděl hořet.“
Publikum poslechlo. Pět dní na ně muži a ženy – pořadatelé, umělci
i sami anarchisté – z pódia mluvili. Cohen promlouval k nim. Připadal
jim jako jeden z nich. Připadalo jim, že ho zajímají. Pomalu vytahovali
sirky a zapalovače a místo podpalování všeho kolem mávali rukama
ve vzduchu a šířili světlo a teplo. Cohen se usmál. „Ano!“ řekl tiše. „Ano!
Vidím, že chápete, proč jste je zapálili.“ Vybrnkal na kytaře pár akordů
a zpola zpívaje pokračoval v monologu: „Je hezký, stát tu sám před šesti
sty tisíci lidí. Je to velký národ, ale je stále nezralý. Velice nezralý. A musí
dozrát, aby mohl zdědit tuto zemi.“
Na druhou hodinu ranní to byla silná slova, ale zřejmě zabrala.
Cohen neříkal divákům jen to, že mají přestat s výtržnostmi; chtěl jim
dát na vybranou. Hrál co nejpomaleji a jako první zvolil jednu ze svých
nejslavnějších písní: „Like... a... bird... on... the... wire...“. Všichni, kdo
dosud stáli, se usadili do trávy a poslouchali.





26 P R
ˇ
E D E H R A
Když píseň skončila, začali tleskat. Nijak bouřlivě, ale přece. Hrstka
z nich – ještě stále na vlně onoho adrenalinového odpoledne –, začala pís -
kat, ale brzy byla umlčena. Šest set tisíc lidí čekalo, co jim Cohen řekne.
A Cohen jim chtěl recitovat básně. Začínal jako básník a jeho první
vystoupení před publikem se odehrávala v malých zakouřených barech
Montrealu. V jednom z nich dost možná i byl, když se zahleděl do dáli
(jak to někdy básníci při recitování nahlas dělávají) a začal svůj monolog.
„Tuhle jsem napsal v oprýskaným pokoji hotelu Chelsea, to jsem ještě
nebyl bohatej a slavnej a nenabízeli mi krásně vymalovaný pokoje,“ řekl.
„Právě jsem měl dojezd z amfetaminů a toužil jsem po blondýnce, která
jako by sestoupila z nacistickýho plakátu. A dělal jsem všechno pro to,
abych upoutal její pozornost. Zapaloval jsem svíčky ve tvaru muže a ženy
a opájel se kouřem dvou santalových tyčinek.“ Potom začal hrát další
ze svých písní, „One of Us Cannot Be Wrong“ [„Jeden z nás se nemůže
mýlit“].
Podle Murrayho Lernera, newyorského filmového producenta ve
středním věku, jehož kameramani natáčeli každičký okamžik festivalu,
byl účinek fascinující. Během pětidenního programu byl příliš zaměstnán
vydáváním pokynů, takže se ani nezastavil, aby se do hudby
zaposlouchal. Po Cohenových slovech však sundal kameru z ramene a zadíval se
na muže na pódiu. Říkal si, že Cohen vypadá spíš jako člověk, který by
vám mohl dělat daně, než někdo, kdo vám rozechvěje duši. Před dvěma
hodinami si Lerner balil techniku v přesvědčení, že požár a násilnosti
přerostou ve všeobecnou paniku. Byl připraven na úprk do úkrytu. Teď se
všude rozhostil klid a Lerner netušil, jak to Leonard Cohen mohl dokázat.
Vedle Lernera stála stejně zaskočená Joan Baezová: „Písnička prý musí
mít smysl,“ poznamenala k filmaři. „Leonard to projevuje jinak. Nemusí
to nutně mít smysl, ale vychází mu to tak moc z duše, že to hluboce
zasáhne i ty druhý. Nevím, jak to funguje, ale funguje to.“ Lerner, který
poslouchal Cohena, pokýval hlavou na souhlas. Vzpomněl si přitom, že
kdysi četl, co T. S. Eliot řekl o Dantovi – že genialita poezie tkví v tom,
že zasáhne dříve, než je pochopena.
Cohen na pódiu se už vrátil od vzpomínek k muzice. Usmíval se. Teď
se už často obracel ke svým muzikantům, kýval na ně povzbudivě hlavou
nebo k nim prohodil dvě tři vlídná slova. Sám pro sebe se už rozhodl, že
je načase hovořit otevřeně. Zahrál pár základních akordů, které doplnil
recitativem.





27 P R
ˇ
E D E H R A
„Dávali mi peníze,“ zpíval, „za mou smutnou a slavnou píseň. Davy
čekají,“ říkali, „pospěš, než ti utečou. Já ale nemůžu měnit svoje zvyky,
a asi to nikdy neudělám. Takže tohle zpívám pro jedovatý hady ze ‚Zpus -
tošenýho vrchu‘.“
Následovalo hlučné a nadšené provedení písně „Diamonds In The
Mine“, kdy to Charlie Daniels rozehrál na smyčce a Bob Johnston u piana
nadšeně bušil do kláves.
„Má je na háku,“ poznamenal Kris Kristofferson, stojící pár kroků
stranou s Lernerem a Joan Baezovou. „Má ty parchanty na háku.“
A Cohen je měl na háku. „Zpustlý vrch“ nazval „Zpustošeným vrchem“
a jeho dočasné obyvatele jedovatými hady. A v tu chvíli ti jedovatí hadi –
ti, kdo podlezli dovnitř blátem a dělali nájezdy na ohradu, ti, kdo šplhali
na pódium, aby odtud plivali jedovaté řeči, ti, kdo zapalovali ty hrozné
ohně – se pouze choulili k sobě a poslouchali. Krise Kristoffersona se
zmocnila euforie. Horečně se roztleskal.
Blížila se čtvrtá hodina ranní, když se Cohen chystal své vystoupení
ukončit. Zahrál všechny svoje slavné songy a zarecitoval i pár básní.
Z davu se ozval prosebný výkřik, aby ještě zazpíval „Seems So Long Ago,
Nancy“ [„Zdá se to tak dávno, Nancy“]. Cohen dal své kapele znamení,
že tuhle písničku by chtěl zahrát bez doprovodu. „Bylo to
v jednašedesátým,“ řekl a potom vyprávěl o dívce z písně. „Odešla do koupelny
a ustřelila si hlavu bratrovou brokovnicí.“ Namířil prstem na posluchače,
kteří už nyní polehávali ve vzájemném objetí v trávě. „Tehdy,“
pokračoval Cohen, „ještě neexistovala taková ta všestranná pomoc. Byla přesně
v situaci, v jaký jste teď vy, ale nablízku nebyl nikdo, aby zapálil sirku.“
Zahrál píseň, a když skončil, sundal kytaru.
Všechny úvodní kapitoly rockových biografií končí oním křišťálově
čistým okamžikem proměny, kdy umělec konečně nalezne svůj hlas
a stane se tím, za koho byl považován po celý život. To ale nebyl
Cohenův případ. Možná mu trochu stouplo sebevědomí a uklidnil se, ale
i na pódiu zůstal tím, kým byl předtím. A těch šest set tisíc lidí, kteří jej
té noci slyšeli – to oni prošli proměnou.
„Vím, že je zima a vlhko,“ řekl. „Vím, že už toho máte za celou noc dost.
Jdeme spát. Jdeme spát. Jdeme spát. Dobrou noc.“ A opustil pódium.










„ H L E D Á M V Z K A Z “ 29
KAPITOLA PRVNÍ
„Hledám vzkaz“
Ž
ivot, jak ho Leonard Norman Cohen znal, skončil 14. ledna 1944, v den
smrti jeho otce. Toho dopoledne on a jeho o pět let starší sestra Ester
kráčeli vedle rakve s mrtvým a naposledy se dívali do jeho kulaté popelavě
bledé tváře. Ester měla narozeniny, a po návratu domů Leonard – nyní
jediný „muž“ v domě – řekl sestře, že se sluší je oslavit. Narozeniny jsou
narozeniny a pravidla je třeba dodržovat. Na chvíli se rozveselili a chovali
se, jako by se nic nestalo. V myšlenkách se však stále vraceli do obřadní
síně, k vysokému, chladnému čelu a rtům bez života. Rozplakali se. Ester
bylo čtrnáct a Leonardovi devět let.
Několik dní se ze všech sil snažil, aby všechno běželo tak, jak má. Řád
v domě, svědomitě zavedený za života Nathana Cohena, se stále
úzkostlivě dodržoval – boty, každou noc vzorně vyrovnané u postele, nažehlená
saka a šaty den co den oblékané k večeři – ono lpění na okázalém chování
nadporučíka čtvrté polní roty kanadských ženistů, který snil o tom, že
jednoho dne uvidí v uniformě i svého syna. Pouhé zachovávání disciplíny
ale k vyrovnání s emocemi nestačilo. Zdálo se, že všechny smuteční zvyky
dospělých měly pozůstalým ulehčit budoucnost, nicméně Leonard si
přál ještě chvíli setrvat v minulosti. Jednou v noci vklouzl do Nathanova
pokoje a sebral otcova nejoblíbenějšího motýlka. Nůžkami nastřihl
tkaninu, načmáral na útržek papíru pár slov a otvorem vsunul papírek
dovnitř. Potichu seběhl po hlavním schodišti dolů a otevřel domovní
dveře. Po špičkách zamířil do zahrady za domem, která sousedila s King
George Park. V němé přítomnosti vysokých, temných akácií vykopal
ve zmrzlé zemi díru, vložil do ní motýlka a zahrnul ho hlínou. „To byla





30 K A P I T O L A P R V N Í
první věc, kterou jsem napsal,“ svěřil se o mnoho let později časopisu
People. „Už léta tu zahradu překopávám a hledám to. A možná že dělám
jenom tohle – hledám ten vzkaz.“
1
Nemyslel to obrazně, alespoň ne tak docela. Té noci v zahradě se
Cohen nestal pouze spisovatelem, ale i spisovatelem svého druhu – tím,
který dílo napíše a poté zničí. V devíti letech bezděčně cítil to, k čemu
Kafka, který přikázal, aby rukopisy jeho knih byly spáleny, nebo velký
židovský mystik a vypravěč r59
abi Nachman z Braclavi, který udělal totéž, pracně dospěli na sklonku
života: že někdy, když upřímně cítíte to, co chcete říci, a chcete-li vyjádřit
celou hloubku lidských pocitů, jako jsou zármutek, touha a vděčnost,
snažíte se zachytit je na papír a posléze si uvědomíte, že vaše slova jsou
stejně pomíjivá jako vy, že vás vždycky zradí ve chvíli, kdy je nejvíce
potřebujete, a že když vám nedokáží posloužit, jak by měla, a vyjádřit
dokonale smysl – jestliže neproniknou i k těm nenarozeným a mrtvým –,
pak je lépe je pohřbít nebo spálit.
2
Cohenovi mělo trvat desítky let, než
přišel na to, co udělat s tímto nezvykle časným proniknutím k podstatě
věci. Tehdy v noci roku 1944 mu nezbylo nic jiného, než se vrátit do svého
pokoje a snažit se pochopit svůj svět takový, jaký v tu chvíli byl.
A byl to téměř výlučně židovský svět, s jeho obyvateli, kteří žili
svobodný a plnoprávný život, bez ohledu na tradice – život, jaký by byl
pro zástupy jejich předků v tisíciletých židovských dějinách naprosto
nepředstavitelný. Stejně jako jiné bohaté židovské rodiny v Montrealu,
i Cohenovi, poté co se vypracovali ze skrovných začátků ve slévárnách,
továrnách a výrobních provozech v centru města, žili na kopci
ve Westmountu. Podíleli se na výstavbě obrovské synagogy pro tři tisíce věřících,
kam si muži brali na bohoslužby vysoké klobouky a platili drobný obnos
za přednostní místa v prvních řadách. V dobách, kdy se Nathan Cohen
se svými sourozenci – první generace narozená a vychovaná v Severní
Americe – ujali rodinného podnikání, je už jejich majetek dávno
nepřekvapoval ani v něm nenalézali potěšení. Žili tak, jak velela pravidla jejich
vrstvy, s šoféry, kuchařkami a katolickými chůvami svých dětí.
A projevovali onu nenucenou přívětivost, v dějinách vždy vlastní vítězům, když
se snažili přesvědčit sebe i ostatní, že jejich úspěch není pouhým dílem
štěstěny, nýbrž důsledkem nevyhnutelného a přirozeného řádu věcí.
Nathan Cohen byl výjimkou. Z první světové války se vrátil
s podlomeným zdravím a následky si nesl po celý život. Mezitím neochotně zaujal





„ H L E D Á M V Z K A Z “ 31
místo na spodní příčce rodinného žebříčku, a zatímco jeho bratři žili
život před zraky veřejnosti, v ředitelských kancelářích firmy a v předních
řadách synagogy, on se dusil ve výrobní hale a dohlížel na stroje. Když
Leonard vzpomínal na otce desítky let po jeho odchodu, vybavoval se
mu „opovrhovaný bratr, téměř básník, nevinný milovník mechanických
hraček, uvzdychaný soudce, který naslouchá, ale netrestá,“
3
zlomený
muž, který zemřel „plivaje krev ve zlobném úžasu nad tím, že se nestal
představeným synagogy.“
4
Právě díky otcově postavení v rodinné hierarchii byl dospívající
Leonard vyzván, aby se zapojil do rodinného podniku. Léto strávené
rozvěšováním kabátů v továrně na výrobu konfekce prokázalo, že i když měl
své místo v cohenovském systému práv a výsad, leželo toto místo očividně
na odstředivé dráze a působilo dojmem almužny, která přinášela pocit
sebeuspokojení na straně starostlivých strýčků, zachraňujících
bezradného syna jejich smůlou pronásledovaného bratra. Navíc život v oděvní
firmě nabízel pozemské odměny, ale jen málo z toho, co mohlo oslovit
dospívajícího mladíka, který právě objevil Byrona a Blakea.
A pak proroci. Pár let po otcově smrti se do prostorného domu
na Belmont Avenue přistěhoval dědeček z matčiny strany, nějaký čas zde
žil a obýval pokoj ve stejném patře poblíž Leonardova. Rabi Solomon
Klinitsky -Klein byl proslulý učenec, známý také jako Sar ha -Dikdook
neboli „král gramatiků“. Byl autorem tak náročných děl jako A Treasury
of Rabbinic Interpretations [„Pokladnice rabínských výkladů“] a Lexicon of
Hebrew Homonyms [„Lexikon hebrejských homonym“], jež údajně sepsal,
aniž by musel cokoli ověřovat v textech. Pro svého mladého vnuka měl
ale mnohem přitažlivější témata – s nesmírným zaujetím mu nahlas
předčítal verše, jako třeba z Izajáše, kde se praví, že Hospodin „žezlem
svých úst bude bít zemi, dechem svých retů usmrtí svévolníka.“
5
To byla
úplně jiná představa judaismu ve srovnání s uhlazenou teologií z nabídky
konzervativní synagogy Cohenových; trest a spravedlnost, zatracení
a spása – o těch pánové ve vysokých kloboucích běžně nehovořili.
Rozdíl mezi Cohenovými a rebem Klinitsky -Kleinem nebyl ale tak
vyhraněný úplně ve všem. Proslulý rabín i Leonardův pradědeček
Lazarus Cohen se oba narodili v Litvě, oba byli uznávanými znalci Talmudu
a oba byli povoláni k tomu, aby vyučovali na prestižních židovských
školách. Bída a pogromy donutily oba muže k odchodu do emigrace,
nejprve do Anglie a posléze do Kanady. Klinitsky -Klein pokračoval





32 K A P I T O L A P R V N Í
v duchovní dráze a stal se rabínem. Lazarus Cohen měl pozemštější
ambice a začínal od píky, jako zaměstnanec ve skladu dřeva, odkud se
usilovnou prací – od slévárny přes obchodování s bagrovacími stroji –
postupně vypracoval k majetku, který mu umožnil zaujmout místo mezi
nejvlivnějšími osobnostmi Montrealu.
Svým dlouhým bílým vousem a zraněným pohledem Lazarus výrazně
připomínal El Grecova svatého Jeronýma – oba vypadali jako muži,
kteří nejraději rozprávějí s anděli. Synagoga, kterou pomáhal stavět, se
zakrátko stala chloubou Montrealu. Šár ha -šomajim neboli Nebeská
brána, jméno, které Lazarus Cohen a jeho společníci vybrali pro svou
kongregaci, vypovídalo o jejich tužbách mnohé. Její zakladatelé, silně
spjatí se zámožnými anglicky hovořícími příslušníky episkopální církve
ve městě, ochotně přejali typicky britské způsoby svých sousedů a jako
znak pro svou synagogu navrhli modro -zlatý ornament korunovaný
okřídlenými svitky Tóry a ozdobený mottem synagogy: „Toto je příbytek
Boží, toto je brána nebeská“.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist