načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Leon - Mons Kallentoft; Markus Lutteman; Mons Kallentoft; Markus Lutteman

Leon

Elektronická kniha: Leon
Autor: Mons Kallentoft; Markus Lutteman; Mons Kallentoft; Markus Lutteman

- Město, ve kterém přežijí jen ti nejsilnější. - Z azylového domu se ztratí chlapec. Později je nalezen mrtvý na vrcholu zapomenutého továrního komína. Krátce poté policie ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 364
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Leon ... přeložila Eliška Boudová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1721-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl švédské krimi série se svérázným kriminalistou Zackem. Ten se svými kolegy pátrá v mrazivém Stockholmu po muži ve lví masce, jehož zálibou je lov dětí. Na starém továrním komíně je nalezen mrtvý chlapec. Jak se ukáže, jde o uprchlíka z azylového domu. Záhy je zveřejněna i nahrávka zachycující chlapcův konec - zabil ho lev, respektive člověk ve lví masce. Ale to je jenom začátek podivné brutální hry, kterou je nutné včas zastavit. Kriminalisté v čele se Zackem začnou bojovat s neznámým vrahem i časem. Ale není to jednoduché. Zvláště když Zack čím dál více ztrácí kontrolu nad svou drogovou závislostí.

Popis nakladatele

Město, ve kterém přežijí jen ti nejsilnější.

Z azylového domu se ztratí chlapec. Později je nalezen mrtvý na vrcholu zapomenutého továrního komína. Krátce poté policie obdrží odkaz na livestream, na kterém je vidět uvězněný další pohřešovaný chlapec. Sedí zavřený v kleci a hodiny vedle něj ukazují, že mu zbývá dvaapadesát hodin života. Zack Herry ví, jaké peklo dítě čeká, ale aby ho našel, musí dát v sázku vlastní život.

Ve stejnou dobu Zack ztrácí kontrolu nad svou drogovou závislostí a pouští se do předem prohraného boje. Hranice mezi tím, co je správné a co špatné, se rozostřují, a zatímco v mrazivém Stockholmu vrcholí pátrání po neznámém únosci, mladý policista se ocitá před neřešitelnou volbou…

 

 

Mons Kallentoft (nar. 1968) pracoval v novinách a v reklamě. Debutoval románem  Pesetas  (Pesety, 2000). Za tuto knihu získal prestižní cenu Katapultpriset za nejlepší švédskou prvotinu roku 2000. Proslavil se sérií o kriminální inspektorce Malin Forsové, jež byla přeložena do šestadvaceti jazyků. V nakladatelství Host vyšlo šest dílů, na které navazují  Větrné duše (2013) a  Jordstorm  (Zeměbouře, 2014). V češtině byla vydána také kniha  Food Junkie — Posedlý jídlem  (2013; česky Host 2014) a  Zack  (2014; česky Host 2015) — první díl autorovy nové kriminální série čerpající z řecké mytologie. Druhý díl  Leon  (2015) chystáme k vydání na podzim roku 2016.

Markus Lutteman (nar. 1973) je švédský novinář a autor několika dokumentárních a biografických knih. Román  Zack  (2014) je jeho prvním beletristickým dílem. Ve Švédsku zaznamenal obrovský ohlas, práva byla prodána do řady zemí, například do Francie, Nizozemí a USA. Druhý díl série s názvem  Leon  vyšel ve Švédsku v květnu 2015.

Zařazeno v kategoriích
Mons Kallentoft; Markus Lutteman; Mons Kallentoft; Markus Lutteman - další tituly autora:
Letní smrt Letní smrt
 (e-book)
Páté roční období Páté roční období
Zimní oběť Zimní oběť
Zack Zack
 (e-book)
Zack Zack
Větrné duše Větrné duše
Leon Leon
Bambi Bambi
 (e-book)
Bambi Bambi
Krvavý měsíc Krvavý měsíc
 (e-book)
Vůně ďábla Vůně ďábla
 
K elektronické knize "Leon" doporučujeme také:
 (e-book)
Lovec králíků Lovec králíků
 (e-book)
Playground Playground
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MONS KALLENTOFT

MARKUS LUTTEMAN

HOST

329 Kč

ISBN 978-80-7491-721-9

MĚSTO, VE KTERÉM PŘEŽIJÍ JEN TI NEJSILNĚJŠÍ

Z azylového domu se ztratí chlapec. Později je nalezen mrtvý

na vrcholu zapomenutého továrního komína. Krátce poté policie

obdrží odkaz na livestream, na kterém je vidět uvězněný další

pohřešovaný chlapec. Sedí zavřený v kleci a hodiny vedle něj ukazují,

že mu zbývá dvaapadesát hodin života. Zack Herry ví, jaké peklo dítě

čeká, ale aby ho našel, musí dát v sázku vlastní život.

Ve stejnou dobu Zack ztrácí kontrolu nad svou drogovou závislostí

a pouští se do předem prohraného boje. Hranice mezi tím, co je

správné a co špatné, se rozostřují, a zatímco v mrazivém Stockholmu

vrcholí pátrání po neznámém únosci, mladý policista se ocitá před

neřešitelnou volbou...

MONS KALLENTOFT (nar. 1968) pracoval v reklamě a byl novinářem.

Proslavil se sérií o kriminální inspektorce Malin Forsové. V češtině

zatím vyšlo sedm dílů: Zimní oběť (2011), Letní smrt (2011), Podzimní

vražda (2012), Jarní mrtví (2013), Páté roční období (2014), Vodní

andělé (2015) a Větrné duše (2016). Mimo sérii vydal knihu Food

Junkie — Posedlý jídlem (2014).

MARKUS LUTTEMAN (nar. 1973) je švédský novinář a autor několika

dokumentárních a biografi ckých knih. Detektivní román Zack (2015),

první díl nové krimi série inspirované řeckou mytologií, zaznamenal

ve Švédsku obrovský ohlas a vychází v řadě zemí. Leon (2015)

je druhý díl.

LEON

LEON

Prolog

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22



LEON



mons kallentoft

markus lutteman

brno 2016

LEON


Copyright © 2015 by Mons Kallentoft & Markus Lutteman

First published by Stockholm Text Publishing ab

Published by arrangement with Nordin Agency ab, Sweden

Cover photo © Volodymyr Burdiak / Shutterstock.com

Cover photo credit: abc by rdoroshenko (www.flickr.com/

photos/rdoroshenko/2410759251), CC bY 2.0, modified

Translation © Eliška Boudová, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

(elektronické vydání)

Isbn 978-80-7491-881-0 (Formát PDf)

Isbn 978-80-7491-882-7 (Formát ePub)

Isbn 978-80-7491-883-4 (Formát MobiPocket)


Kdo stáhne netvorovu zlatou kůži jeho vlastními drápy?

Kdo se odváží do toho nejtemnějšího doupěte?

Kdo zachrání děti Nemeje?

Náš hrdina, náš hrdina, náš hrdina.



9

PROLOG

stoCkholm, 22. ProsInCe

Džíny mu kloužou k chodidlům. Cítí, jak z něj pomalu odtéká lid

skost a nahrazuje ji něco lepšího. Čistšího.

Vyklouzne z kalhot a nechá je ležet na zemi. Svléká si šedý svetr

s výstřihem do V i vínovou košili.

Vzduch je vlhký a dusný. Tísnivý. Zatuchlý.

Tma.

Jako v pekle.

Jako v jámě lvové.

Z černého odpadkového pytle vytáhne dlouhý kožešinový hábit.

Střihem připomíná královské roucho, jen má navíc rukávy.

Přejede po něm rukou. Užívá si tu měkkost. Sílu.

Pomalu navléká do rukávu jednu paži. Pak i druhou. Speciálně

ošetřená kůže je tuhá, a přesto hladká na dotek.

Zapne si sponu pod krkem, ostatních knoflíků si nevšímá.

Místo toho se znovu shýbá k odpadkovému pytli a vyjímá z něj

pravou lví hlavu. Lebka byla odstraněna, spodní čelist stejně tak. Hří

va ale zůstala zachována. Když si lví hlavu přetahuje přes svou vlastní,

spadá mu hříva na ramena jako dlouhý, hustý, zlatě třpytivý závoj a po

okrajích zorného pole mu utkvívají nedávno nabroušené horní tesáky.

Chvíli tiše stojí. Užívá si, jak se síla převleku přenáší ze zvířete

na něj samého.

Ramena klesají. Dýchá teď zhluboka a pravidelně.

Pak provléká ruce do tlap. Zvedá jednu před obličej a pozoru

je drápy. Když je ostřil, byl opatrný; chtěl, aby to byly ty nejostřejší

drápy, jaké kdy existovaly.


10

Nechá je poškrábat svůj holý hrudník. A ucítí palčivou bolest.

Zadívá se do tmy. V dáli tuší přítomnost rostlin a velkých bal

vanů.

Svět lva.

Otáčí se a  míří k  úzkým kovovým dveřím. Nakoukne dovnitř

malým špinavým okénkem.

Železné mříže se lesknou v matném svitu hvězd, který se jako

bledá mlha snáší ze střešního okna. Chlapec se krčí v koutě, hube

né nohy přitisknuté k bradě. Obličej skrytý mezi koleny. Třese se.

Občas trhne hlavou.

Jako kořist.

Kořist lva.

Lva, který dokáže pomstít nespravedlnost a umí ukázat, kdo

je tu nejsilnější.

Z hrdla se mu vydere hluboký, vibrující zvuk. Otevře ústa do

kořán a rukama ve vzduchu předvede výpad.

Pak zavře oči. Představuje si, jak drápy trhají chlapcovo hrdlo

na kusy. Sekají do něj. Jak prořezávají křehkou lidskou kůži a za

plavují celý svět krví.

Drápy znovu nastolí pořádek.

Brzy.

Ale teď ne.

Vzhlédne k digitálnímu displeji nade dveřmi. Čas stále ubývá.

Čtrnáct dní, tři hodiny a čtyři sekundy. Tři. Dva. Jedna.

Přejede drápy přes dveře. Chlapec se roztřese ještě víc.

Brzy.

Otáčí se a téměř neslyšně mizí venku v temnotě.

Chlapec v kleci zvedá hlavu. Vytřeštěnýma očima zírá na dveře.

Co to bylo za zvuk?

Už nadešel čas?

Nechci tu být.


11

Musím pryč.

Avšak není schopen pohybu. Jen se třese.

Nastraží uši, jestli nezachytí další pohyb u dveří.

Ale vše utichlo.

Vzhlédne k oknu ve střeše. Vysoko nad ním září jasné hvězdy.

Mlčky. Hledí na něj do tmy naprosto bez zájmu.

Nikdo se nezajímá.

Snaží se rozpoznat nějaké souhvězdí, ale nedaří se mu to. Něco

je špatně, jako kdyby někdo přetočil oblohu kolem dokola. Stále

však k těm zářícím tečkám upírá pohled.

Tak pojď, šeptají mu. Pojď, jestli to dokážeš.

Jak rád by to byl dokázal. Chtěl by proplout vzduchem skrz to

zaprášené okno, vzhůru do chladné zimní noci. Vzhůru, vzhůru.

Přes řídká oblaka, pryč z téhle díry. Vzhůru do tmy. A shlížet dolů

jako ty hvězdy. Na promrzlý Stockholm pod sněhovou pokrývkou.

Jen pozorovat. A nic nedělat.

Nechat čas plynout.

A čas plyne.

Dny, týdny.

Stále lezavější chlad svírá hrdlo města jako mrazivá oprátka. Led

se rozpíná téměř až k  nejvzdálenějšímu okraji stockholmského

souostroví. Tiskne kusy pevniny i skaliska v pevném objetí. Celý

Stockholm jako by ztuhl.

Na Götgatan umrzli pod svými otrhanými přikrývkami dva bez

domovci. Ve chvíli, kdy si pro ně přišla smrt, seděli přimáčknutí

jeden k  druhému, a  když je pak chtěli zvednout, jejich oblečení

bylo přimrzlé k asfaltu.

Všechno je studené.

Vzduch, země.

I hlaveň revolveru přiložená ke spánku.


12

Ruka sevřená kolem rukojeti se chvěje a navzdory horku v pře

plněné sklepní místnosti poblíž parku Tegnérlunden je orosená

studeným potem. Několik posledních vlhkých svazků bankovek

mění své majitele a hluk utichá. Lidé už mu nekřičí do ucha. Na

třicet osob v místnosti se uklidnilo.

Jen ticho. Lesklé oči upřeně sledují Zacka Herryho. Jeho doko

nale rovný nos, jeho světlé vlnité vlasy lepící se mu ke krku.

Zírají netrpělivě. Hladově.

Cigaretový kouř štípe v očích a postaršímu muži odkapává pot

z horního rtu. Stojí příliš blízko, páchne potem a upírá na něj své

vodnaté oči. Všichni stojí příliš blízko.

Prst se přesouvá na spoušť. Studený kov, v komoře možná kul

ka. A možná ne.

Nechci, pomyslel si Zack. Tohle nejsem já. Neměl bych sedět

za tímhle stolem, v obležení tady těch lidí.

Neudělám to. Nemůžu, neměl bych to dělat.

Ale musím.

Uvědomuje si, že tomu staršímu muži s  povadlými tvářemi

a še dým plstěným kloboukem zírá přímo do očí. Límec košile má

zažloutlý a celé jeho tělo jako by toužilo po smrti.

Co je tohle za místo? A co jsou všichni tihle zač?

Tak vypadni, Zacku. Přestaň si mířit pistolí na hlavu. Zvedni

se od stolu a zmiz.

Ne, zůstaň sedět.

Musím to udělat.

Kvůli tomu dítěti.

Prstem objímá spoušť. Chce ji domáčknout, ale celé tělo se

tomu brání. V hlavě se mu objevují a zase mizí obrazy a hlasy. Táta

jej zvedá svými zdravými, silnými pažemi. Abdulův dětský hlásek

na schodišti v  Bredängu. Maminčin mrtvý pohled. Rána v  hrdle,

z níž prýští krev. Její bezvládné tělo, temné časy. Táta se choulí

na podlaze v chodbě a pláče s telefonem v ruce.


13

Příští tragický telefonát už otec každopádně nebude muset

přijmout.

Kdo mě bude oplakávat místo něj? Mera? Deniz?

Ester. Ta, která na mě čekává u schodiště. Ta, co se celá rozzáří,

jakmile mě spatří. A  zklamaně se vrátí nahoru do svého pokoje,

když jí neotevřu.

Ale k čertu s nimi.

Srát na všechno.

Teď to prostě udělám.

Vlhká kůže klouže pod ústím revolveru. Zack si jej pevněji při

tiskne k lebce.

Všechny oči v místnosti, jejich zorničky se spolčují a řítí se pro

ti němu jako kulky, ale zabít nedokážou. Jen ho vyzývají:

Tak to udělej.

Udělej to.

Dobrá.

Tak jo, do prdele.

Stiská spoušť a prázdnota, jež se mu otevírá v nitru, je větší než

cokoli jiného. Exploze tmy, která ho pohlcuje. Každou buňkou

jeho těla zmítá mučivá radost a všechno je znovu krásné, a přesto

by nejraději řval a...

Cvak.

Na okamžik kratší než nádech zavládne ticho.

Pak nastává peklo.

Muži v  místnosti běsní. Vzduchem se míhají pěsti, zmačka

né svazky bankovek mění majitele. Čísi paže zasahuje žárovku

visící na kabelu od stropu. Světlo se komíhá přes desku stolu

sem a  tam a  někdo se potácí k  Zackově židli, až ji málem pře

vrátí.

Zack odkládá revolver. Opotřebovanou fn Barracudu, starou

belgickou policejní zbraň. Krátká hlaveň z poškrábaného matného

kovu.


14

Shýbá se a protahuje si prsty. Uvědomuje si teď každičký pohyb

mnohem zřetelněji než kdy dřív.

Muž ve středních letech s hlavou vystrčenou dopředu jako sup

si sedá k protější straně dřevěného kruhového stolku. Zack nezná

jeho jméno. Ví jen, že tomu tady dole velí.

Supí krk vytahuje modrý plastový košík s  pěti hnědými obál

kami.

Zack si bere druhou odspodu a roztřesenými prsty ji trhá.

Nic.

Co to, sakra?

Chtěl by sebrat košík s obálkami a zmizet. Ví však, že je to mar

né. Mezi ním a dveřmi je minimálně dvacet lidí a přímo u nich ještě

dva ozbrojení hlídači.

Do háje s obálkami. Běž, blbče. Padej odsud.

Zvedá se.

Muž naproti odkládá košík s  obálkami, uchopí zlatě lesklou

patronu .357 Magnum a podrží ji Zackovi před očima.

„One more. Okay?“

Zack na něj zírá. Zasípá:

„Já tě zabiju.“

Muž se usměje a odhalí žlutohnědé zuby.

„One more. Yes? No?“

Ostatní muži tísnící se kolem stolu na něj hledí s otevřenými

ústy.

„Do it, do it.“

Kdosi vytahuje lahev páchnoucí německé whisky.

Tolik lidí kolem. Tolik kouře a potu. Vzduch Zackovi sotva pro

niká do plic, jako by mu hruď svírala hladová šelma.

Shlíží na revolver.

„Yes. One more.“

V místnosti to opět začíná vřít očekáváním. Očekáváním smrti.

Jeho smrti.


15

Muž na druhé straně stolu vyklopí válec revolveru.

Podrží náboj ve vzduchu, aby ho všichni viděli.

Rozmáchlým, téměř rituálním gestem pak náboj zasune do vál

ce, přesně naproti patroně, která tam zůstala z dřívějška. Potom

zbraň zvedá do vzduchu, rychlým pohybem přejede dlaní přes vá

lec a prudce jej roztočí.

Pak revolver položí na stůl před Zacka.

Ruch opět utichá.

Zack zdvihne revolver. Plný strachu a pochybností. Má ale ještě

jiný pocit. Někde hluboko uvnitř cítí příjemné teplo.

Pozvedá zbraň k hlavě. Pistole váží něco přes kilo a ruka se mu

třese, jako by ho sužovaly abstinenční příznaky po noci prohýřené

na kokainu.

Hlaveň ke spánku.

Chladný kov na zpocené kůži.

Vidí chlapce na louce, cítí vůni trávy a pach krve.

Stiská spoušť.

Šance na přežití — sedmašedesát procent.

Cvak.

Opět jej pohlcuje prázdnota. Zmítá s  ním nahoru, dolů, do

vnitř, ven. Polyká ho, vyvrhuje ho, a on tu sedí na židli, tady a teď

a tak, jak to dosud nezažil.

Před obličejem se mu zjeví plastový košík s obálkami. Zbývají

čtyři. Sahá po té vrchní. Zvuk trhaného papíru mu drásá uši.

Nic.

Opět.

Supí krk nehne ani brvou, ale Zack si přeje, aby se usmál, a on

tak měl záminku jej připravit o pár zažloutlých zubů.

Zack kývne k revolveru: „One more.“

Muž vytáhne třetí náboj.

Nové roztočení. Nové zacvaknutí.

Musím znát odpověď.


16

Musím zachránit to dítě.

Když zvedá zbraň ke spánku tentokrát, ruka se mu třese méně.

Pochyby a strach také nejsou tak silné.

Mačká spoušť. Přestává vnímat vzrušené hlasy kolem sebe. Sot

va postřehl bankovky míhající se mu nad hlavou a putující od muže

k  muži, cigaretový popel snášející se mu na ruku nebo plácání

a herdy, které schytává do zad.

Nachází se ve světelném tunelu a  zvuky, pohyby či lidé jsou

tím světlem.

Čtvrtá kulka.

Pomalu, neskutečně pomalu zajíždí do válce.

Místnost je plná zatajeného, napjatého dechu. A Zack touží po

tom, aby mohl stisknout spoušť, touží po tom víc než po čemkoli

na světě.

Vezme revolver a přiloží jej ke spánku. Soustřeďuje se na to, co

se děje tady a teď. Na nic jiného.

Zírá muži se supím krkem do očí a stiskne.

Místnost se rozpadá. Lidé zmizí jako pára nad hrncem.

Na celém světě jsem zůstal jen já sám, pomyslí si. Jen já a v ruce

třímám hnědou obálku, otvírám ji a nic v ní není, ale na tom nezá

leží, protože tam odpověď stejně nenajdu. Je někde jinde. Na stole

přede mnou, v odřeném revolveru, který někdo zvedá a plní pátým

nábojem, a já ho zdvihám a přemýšlím o tom, jestli kdy existovalo

něco víc než tato chvíle. Jestli někdy existovalo i něco jiného než

já a můj prst na spoušti.

Teď mám hlaveň u spánku. Líbí se mi to. Musím ji tam mít.

Na ničem jiném nezáleží.

Pomalu objímám prstem spoušť.

Mačkám...


17

1

PonDělí 19. leDna

o  šest Dní Dříve

Stockholm, půl osmé ráno. Čtrnáct stupňů pod nulou a ledový se

verovýchodní vichr. Ulice samý led a štěrk. Zbytky sněhu znečiš

těného psí močí se mísí s posypovým pískem, který s příchodem

teplejšího počasí začne zapáchat.

A  také tma. Hustá a  neproniknutelná. Pomstychtivá, jako by

snad chtěla trestat lidi za jejich hříchy.

Podobni nevyspalým přízrakům se obyvatelé města plouží uli

cemi do práce. Nikomu není do smíchu a nikdo se neobtěžuje mlu

vit, dokonce ani do telefonu.

Už patnáctý den po sobě se teplota nevyšplhala výše než na

minus deset stupňů a  na Sveavägen někdo rozbil výlohy dvěma

cestovním kancelářím. A nic neukradl. Jen strhal plakáty sluncem

zalitých pláží a smějících se, do sněda opálených rodin. Incident

probírají v rádiu na P4 Stockholm. Udělali z toho zábavnou přího

du. Sympatizují s pachatelem.

Zack Herry sedí s Ester Nilssonovou v 7-Eleven poblíž náměstí

Fridhemsplan a  při poslechu reportáže z  reproduktorů v  obcho

dě uvažuje, jestli se pak onomu delikventovi ulevilo. Jestli se mu

všechna ta zima a tma lépe snáší, když už se nemusí dívat na to,

jak by se mohl mít, kdyby byl o pár set kilometrů jinde.

Nebo jestli teď mrzne ještě víc než předtím.

Zack popíjí kávu z papírového kelímku a vyhlíží na ulici. No

vinové titulky lákají na přísliby mírnějšího počasí a seznamy ma

nažerů s největšími bonusy, ale nikdo z kolemjdoucích nevypadá,

že by zvládl byť jen otočit k nim hlavu. Ze rtů promodralých zimou


18

lidem unikají obláčky bílé páry. Vypadá to, jako by se všichni ve

městě kolektivně dohodli, že opět začnou kouřit.

Ester namáčí croissant do hrnku horké čokolády a dopřeje si

štědré sousto.

Zrzavé vlasy má dvanáctiletá dívka vyčesané do ohonu a kolem

útlého krku si na několikrát ovinula oranžový šál.

„Co kdybychom někdy jeli do Paříže?“ říká s plnými ústy. „Tohle

bych mohla jíst každý den.“

Brzy toho rána, když Zack vešel do domu, stála před jeho dveř

mi. Oba tím byli podobně zaskočeni.

„Ahoj,“ pozdravila, „tys už byl venku?“

„Spal jsem u Mery, musím se jen stavit pro nějaké věci, než po

jedu do práce.“

„Zase jsi zapomněl pistoli?“

Zack si přiložil prst k ústům.

„Pst, ne tak nahlas.“

Zahihňala se.

„A  co ty?“ zeptal se. „Co tady děláš? Takhle brzo se nikdy ne

stavuješ.“

„Chtěla jsem se zeptat, jestli bych si nemohla půjčit trochu mlé

ka. Došlo nám.“

Jakmile to dořekla, zahleděla se na podlahu a vyhýbala se Zac

kovu pohledu, avšak rozpaky před ním neskryla. Vždycky se sty

děla, když mu měla povědět něco o svém každodenním životě. To

kvůli své depresivní matce Veronice, jíž přinášela mnohem větší

potěšení psychofarmaka než vlastní dcera.

„Pojď dál,“ odpověděl, „jen si vezmu pár věcí a  pak tě zvu na

snídani v 7-Eleven. Co ty na to?“

Přikývla a ani se nesnažila zamaskovat úsměv.

Fronta před automatem na kávu v  7-Eleven se dlouze klikatí

a  lidi přicházející z  ulice dovnitř pronásleduje mrazivý vzduch,


19

který Zacka a Ester ovane pokaždé, když někdo projde kolem je

jich stolu.

Ester si nacpe do pusy zbytek croissantu a opráší si z rukou

drobky.

„Dáš si ještě něco?“ ptá se Zack.

„Ne, děkuju. Ale bylo to moc dobré.“

Usměje se a on si pomyslí, že ji podvedl. Přiměl ji myslet si, že

sem šli jen kvůli ní. Že to nemělo co do činění s jeho dalšími zájmy.

Nezaslouží si její důvěru.

Ani v nejmenším.

Několikrát za posledních pár měsíců ji poté, co na něj zakle

pala, poslal pryč.

Někdy jí dokonce ani neotevřel.

Je přesvědčený o tom, že i tehdy věděla, že byl doma.

Před pár týdny ležel na gauči a právě začínal pociťovat účinky

amfetaminu, když najednou zaťukala na dveře. Tři opatrná klep

nutí, jako obvykle. Chvíli zůstala stát, pak slyšel, jak si sedá zády ke

dveřím. Snažil se být úplně potichu a v klidu, ale z minut se stala

půlhodina a nakonec sám sebe přesvědčil, že po něm jde. Že je to

vyzvědačka, která se k němu celé ty roky vtírala s jediným cílem:

aby ho zatkla za drogové delikty.

Určitě to tak bylo. Proč by na něj jinak tak často zvonila a pak

potají poslouchala za dveřmi?

Vytáhl zbraň. S doširoka otevřenýma očima, pulzujícími spán

ky a pistolí namířenou na dveře tam stál snad věčnost.

Až dokud neodešla.

Teď se dívá, jak tu sedí a zahřívá si bledé ruce o hrnek.

Mířil jsi na ni.

Jak jsi jen mohl?

Byl tehdy strašně utahaný. Zapeklitý případ otráveného multi

milionáře z Täby ho po celý prosinec okrádal o veškerou energii.


20

V té době trávil hodně času u Mery. Její domov byl místem, kde

se mohl ukrýt před vším ostatním.

Před drogami.

Vzpomínkami. Temnotou.

Ale stejně to nebyla bůhvíjaká výhra. Za poslední rok spolu nic

nepodnikali, jen pracovali, pracovali a pracovali. Hlavně Mera měla

práce až nad hlavu. Získala pro svou Pr agenturu nového klien

ta — a Ikea ji pohltila zrovna tak jako všechno ostatní kolem sebe.

On neměl čas na ni, ona neměla čas na něj, skoro jako by se

v očích toho druhého proměnili ve stroje. Mera evidentně netušila,

že se Zack utápí v drogách, ničeho si nevšimla.

Spávali spolu, ale necítili k sobě žádnou zvláštní náklonnost,

blízkost.

Zato včera v noci se skutečně sblížili.

Milovali se dlouze a tiše. Když k ní krátce před jedenáctou ve

čer přišel, právě vařila. Drahou rybu koupenou v  östermalmské

tržnici s pravou bramborovou kaší, stejnou, jako dělával jeho otec

těch několik vzácných dní, kdy se cítil natolik zdráv.

Po jídle se přesunuli do ložnice. Navzájem se v tichosti svlékli

a nechali věcem volný průběh. Pomalu, beze spěchu. A když se na

ni, na Meru Leossonovou, díval a prohlížel si její ostrý nos, tmavé

vlasy, oční víčka skrývající inteligentní, přísný pohled, pomyslel si,

že by přece jen mohli být spolu. Doopravdy. Vzít se, mít děti. Cítil

doteky jejího měkkého hřejivého těla a pomyslel si, že by takový

život mohl být skutečný.

Když usnula a  on ji jen o  chvíli později opouštěl, stále si to

myslel.

Pak vyšel na ulici před její dům. Ocitl se mezi pompézními

kamennými domy, do tváře ho šlehal mrazivý vítr z Nybrovikenu

a ten pocit v něm skomíral.

Je starší, má jiný život a chce jinou budoucnost. Jakou, to ne

věděl, ale není součástí té jeho.


21

Pokusil se zahnat myšlenky na Meru.

Když to nešlo, poslal sms Abdulovi.

„Máš novou bundu?“ ptá se Ester a vytrhává Zacka z úvah.

Sklopí hlavu, aby se sám na sebe podíval, jako by si potřeboval

připomenout, co si oblékl.

„Jo. Je celkem nová.“

„Dala ti ji Mera?“

„Ne, tak drahá zas nebyla.“

Když mu Mera naposledy koupila bundu od Ricka Owense, jen

náhodou se dozvěděl, že stála dvaadvacet tisíc. Ta, co měl na sobě

dnes, stála dva tisíce a pět set k tomu, byla ve slevě, a i to se Zac

kovi zdálo moc. Ale zatím ho v té zimě hřála.

„Je pěkná,“ řekne Ester a dotkne se černé goretexové látky.

Pak se krátce zadívá Zackovi přes rameno, vytřeští oči a stáhne

ruku zpět.

Zack přítomnost vysokého muže vytuší dříve, než se na něj

ohlédne.

„Ty vole, nevěděl jsem, že máš dceru. Co přede mnou ještě tajíš?“

zaburácí muž a napřáhne k němu svou mohutnou ruku.

Jejich pěsti se setkají na pozdrav, pak se Zack postaví a obdaří

Abdulu objetím.

„Jak se vede?“

„Řekl bych fajn, kdyby mě uprostřed noci nevzbudila sms od něja

kýho pitomce, co se mě rozhodl vytáhnout do té nejodpornější zimy.“

„Uprostřed noci? No tak, bylo skoro sedm. A tobě taky trochu

toho režimu neuškodí. Víš, co říkal doktor.“

„Jo, myslíš ty dlouhé procházky, vařenou zeleninu a salát. Člo

věk si v té nemocnici přál, aby se druhý den už neprobudil.“

Zack se otočí k Ester.

„Tohle je můj kamarád Abdula. Myslím, že už jsem ti o něm vyprá

věl, známe se od malička, lítali jsme spolu po sídlišti v Bredängu.“


22

Dívka nesměle natáhne ruku.

„Dobrý den. Ester Nilssonová.“

Abdula ji za ruku uchopí a opatrně se předkloní.

„Abdula Kahn, k vašim službám, krasotinko.“

Ester odtáhne ruku a zahihňá se.

„On už je takový,“ říká Zack, „člověk si na to zvykne... skoro.“

Abdula si přitáhne židli, a když si sedá, tvář se mu zkřiví bolestí.

„Bolí tě to?“ zajímá se Zack.

„Myslel jsem, že už je to dobré, ale tou zimou se to zhoršilo.“

„A pořád odmítáš léky proti bolesti?“

„Jo. S těma si nechci zahrávat.“

Abdula se nakloní k Ester.

„Slyšelas? Nikdy se z tebe nesmí stát holka, co k snídani zobe

pilulky na bolení hlavy.“

Zack se neubrání smíchu. Týpek, co věčně nosívá po kapsách

kila koksu a dalšího svinstva, tu teď sedí a káže o hrozbách para

cetamolu.

Ale Ester se nesměje, a když Zack spatří její výraz, už mu Ab

dulův komentář tak vtipný nepřipadá.

Ester moc dobře ví, co se životem dokážou udělat tabletky.

Ale je hezké, že Abdula neztrácí smysl pro humor. Že ho ne

poznamenaly události loňského června ve Skärholmenu, kdy byl

postřelen do břicha a devětatřicet dní ležel v kómatu s nehezkými

vyhlídkami.

Zack u jeho nemocničního lůžka v létě strávil spoustu času. Se

děl tam hodiny a vyprávěl svému bezvědomému příteli staré vzpo

mínky. Připomínal mu nebezpečné hry v  tunelu metra, nedělní

odpoledne trávená v drogovém doupěti Ernesta Santose, fotbalová

utkání na dvoře, která se vždy vymkla kontrole. Vykládal mu o tom,

jak utíkali a jak později přiměli k útěku druhé.

Několikrát, když Zack seděl po Abdulově boku, měl pocit, že

je po všem, že svého přítele navždy ztratil.


23

Ale Abdula se probudil. Vzpamatoval se rychleji, než se lékaři

odvažovali doufat.

Vypadá to, že ho jen tak něco neskolí. A že tělo po takové udá

losti trošku skřípe, to je toho.

Ester Zackovi jemně poklepe na rameno.

„Už musím,“ povídá, „za chvilku mi začíná škola.“

„Mám tě doprovodit?“

Dívka jen obrátí oči v sloup a seskočí ze židle.

Pak si obleče péřovou bundu, rukavice a čepici a hodí si školní

batoh přes rameno. Věnuje Zackovi letmé objetí, trochu nesměle

mávne na Abdulu a spěchá ze dveří.

Abdula ji doprovází pohledem.

„Takže to je ta holka z tvého vchodu, s tou potrhlou mámou?“

„Jo.“

Abdula se zašklebí.

„Hlavně aby neskončila ve špatné společnosti. S takovými, jako

jsem já,“ říká a Zack se zase musí smát.

Abdula vytáhne ohmataný výtisk Michaela Connellyho.

„Myslím, že obsah se ti bude líbit,“ utrousí.

Zack si knížku zastrčí do vnitřní kapsy bundy. Ví, že stránky

jsou uvnitř prostříhané a otvor ukrývá sáček se šesti desetinami

gramu bolivijského kokainu. Podle Abduly luxusní materiál s čis

totou celých sedmdesát procent.

Ze všeho nejvíc teď touží přeskočit celý den a  zastavit se až

v noci, ve sklepním podniku plném tančících lidí, kde se tlakové

vlny ze subwooferů zakusují až do morku kostí.

Studený vítr nepřestává Zackovi foukat do zad, a když se otočí,

spatří mladou matku zápolící s kočárkem, jehož kolo se zaseklo

ve dveřích. Půlroční dítko leží pohodlně zachumlané ve vlněných

přikrývkách a nechává se kolébat drncáním, jak se maminka sna

ží kočárek vyprostit. To se jí nakonec podaří a může se zařadit do

krátící se fronty k automatu na kávu.


24

Koutkem oka Zack zahlédne vstoupit dva muže mezi dvaceti

a třiceti lety. Jeden z nich je bledý, uhrovitý a dlouhovlasý, druhý

je menšího vzrůstu, snědší, zarostlý. Oba se hrbí a ruce mají v kap

sách nápadně tenkých bund.

Těkají pohledem z místa na místo a Zack pochopí, že něco ne

hraje, jen několik vteřin předtím, než ten uhrovitý vytáhne pistoli

a zakřičí:

„Teď všichni držte huby, jasný?“

Hlas vylétne skoro až do falzetu a maminka rychle schová ko

čárek za sebe. Starší muž s kšiltovkou stojící vepředu u automatu

si polije ruku horkou kávou a vykřikne.

„Řekl jsem, ať držíte huby!“

Kumpán uhrovitého si pospíší k  mladé prodavačce, ale ta je

rychlejší a s prásknutím dveří se vrhá do místnosti za pokladnou.

„Vrať se, ty čubko!“ huláká za ní, přeskočí pult s kasou a zaclou

má dveřmi. Bezvýsledně.

Uhrovitý míří pistolí všemi směry a řve:

„Ber prachy, Júsufe. Kašli na tu děvku!“

Júsuf se otočí a pokusí se vyrvat pokladnu z pultu.

Muž politý kávou se natáhne po ubrouscích, ale trhne tak prud

ce, že celý kovový držák spadne na podlahu.

Uhrovitý sebou škubne a zamíří na něj:

„Co to kurva děláš, chlape? Lehnout na zem!“

Zack sleduje Júsufa. Ten se sklání nad kasou a pokouší se najít

způsob, jak ji zvednout.

Výborně.

Zack se dvěma rychlými kroky ocitá u pultu, současně vytasí

z pouzdra pod bundou svůj teleskopický obušek a švihne zápěstím

tak, že z rukojeti s kovovým zvukem vystřelí odlehčená černá ocel.

Júsuf vzhlédne jen několik setin vteřiny předtím, než ho obušek

tvrdě uhodí do kořene nosu. Následuje pád nazad do stojanu s dár

kovými poukazy.


25

Zack vytáhne svou pistoli Sig Sauer a za rachotu způsobeného

Júsufovým pádem za pult zamíří na ozbrojeného lupiče.

„Policie!“ zvolá Zack. „Odhoďte zbraň!“

Žena s kočárkem se rozplakala. Starší muž s kšiltovkou klečí

na všech čtyřech na zemi a zbývající tři zákazníci ve frontě se usi

lovně snaží nepohnout.

„Odhoďte zbraň. Hned!“ řekne Zack, ale uhrovitý lupič stále

stojí s napřaženou paží a těká očima, pak udělá nečekaně rychlý

výpad do strany a zmocní se matky s kočárkem. Když se chopí její

paže a přitiskne jí pistoli ke spánku, žena vykřikne hrůzou.

Lupič se třese po celém těle a těká pohledem sem a tam. Amatér,

pomyslí si Zack. Navzdory násilí. Na zoufalém honu za snadným

přivýdělkem. Který idiot by se jinak pokoušel vyloupit oblíbenou

pobočku 7-Eleven v pondělí ráno?

Ale už stačilo. Dostali se sem, ale ne dál.

Zack rychle, ale pečlivě zamíří, odjistí Sig Sauer a  zasáhne

mladíka do pravého ramene. Zásah ho vyvede z rovnováhy, takže

upustí zbraň do kočárku. Podívá se na své rameno, sáhne na něj,

spatří krev a začne výt bolestí.

Zack mu podkopne nohy. Převrátí ho na břicho. Pak mu zkrou

tí ruce za zády a nasadí mu pouta.

Lupič zaúpí ještě víc.

„Přestaň tu kňučet jak pes,“ zasyčí mu Zack do ucha a on zmlk

ne.

Matka stále pláče, ale její dítě dál klidně spí ve svých vlněných

přikrývkách vedle odhozené pistole.

„Potřebujete pomoct?“ zeptá se žena, které si Zack dosud ne

všiml.

Je jí něco přes třicet a na sobě má bílý kabát z umělé kožešiny.

„Byl bych rád. Sedněte si na něj, a kdyby kladl odpor, přimáčk

něte mu rameno.“

„Dobře.“


26

Žena si sedne obkročmo na lupičova záda, Zack vyloví zbraň

z kočárku a spěchá k druhému pachateli.

Muž stále leží v bezvědomí na podlaze.

Zack stočí pohled k Abdulovi.

Ten sedí pořád na svém místě u stolu a tupě zírá před sebe.

Celý se třese.

Přece jen tě to poznamenalo, kamaráde, pomyslí si Zack.

Pár bloků níže na Kungsholmenu se začíná ozývat zvuk poli

cejních sirén.

„Abdulo,“ řekne Zack.

Žádná reakce.

„Abdulo!“

Tentokrát hlasitěji. Funguje to. Abdula zamrká a pohlédne na

něj bystrýma očima.

Zack chce říct něco o tom, aby vypadnul, než přijdou policaj

ti, ale pár zákazníků je příliš blízko, takže se spokojí s kývnutím

k východu.

Abdula sklouzne ze židle a zamíří ke dveřím, ani se neohlédne.


27

2

Malý dron se pomalu houpe a  otáčí nad střechami předměstí

Stock sund. Proti temně modré ranní obloze vypadá jako zmutovaný mechanický pták s leskle bílým tělem a čtyřmi rameny vybavenými vrtulemi mířícími do všech světových stran.

Šestačtyřicetiletý Lars Albinsson dron řídí ručním dálkovým

ovládáním a  ustavičně sleduje na oleD displeji, co kamera za

chytí.

Uvažuje, zda má své vzdušné plavidlo navést nad Johansso

novic vilu, omrknout, jestli už jsou hotovi s nástavbou oranžerie.

Tedy „oranžééérie“, jak by řekla paní domu.

Ale nechá to být. Nepřeje si, aby jeho dron vzbudil přílišnou

pozornost. Vždycky se najde nějaký parchant, co se začne ohánět zákazy a vznešenými frázemi o narušování soukromí. Reakcionář,

který odmítá uznat potenciál moderní technologie. Který si vrouc

ně přeje, aby se svět znovu začal zajímat o oranžerie.

Byla to jeho žena, kdo ho přiměl přestěhovat se sem, do zá

možné konzervativní vilové čtvrti. Osobně by dal přednost centru

města, Vasastanu. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, tady může

létat s dronem.

Lars Albinsson už zaprodal své služby dvěma velkým staveb

ním společnostem a jednomu řetězci s elektronikou, které měly zájem blíže si prohlédnout určité pozemky pro budoucí využití.

Šance na výdělek jsou neomezené, pomyslí si, zvlášť s  tímto

novým modelem s pohyblivou kamerou, telezoomem a možností

natáčení v hD kvalitě.

28

Pevnou rukou vyvádí dron z vilové čtvrti, míjí thajské stánky

a  zavřenou videopůjčovnu, pak stoupá nad vrcholky jedlí vstříc

troskám staré cementárny.

Pár funkčních reflektorů vrhá na areál továrny ponuré světlo.

Většina je srovnána se zemí. Hromady betonu, výztuže a dalších

zbytků stavebních materiálů leží napůl pohřbeny pod vrstvami sta

rého sněhu, který nestihl roztát, než uhodila tahle arktická zima.

Letitý komín stále stojí. Čtyřicet metrů vysoký.

Lars Albinsson stiskne na dálkovém ovladači tlačítko a obraz

zalije ostré světlo dronových reflektorů. Na displeji vypadá nasví

cený komín působivě.

Nechá dron stoupat výš a výš. Obraz na displeji je navzdory tmě

a neustálému pohybu ostrý a jasný.

Dron se přibližuje k  vrcholu komína a  vyplaší několik strak.

Lars Albinsson sníží rychlost. Všimne si, že z vrchu komína cosi

trčí.

Cosi podivně nehezkého.

Ale co to ksakru je?

To je přece... Ne, to není možné.

Zápolí s ovládáním a dron škrábne o hranu komína.

Do prdele.

Svíravý pocit strachu v útrobách.

Poodlétne s dronem pár metrů pryč od komína a těžce dýchá.

Opravdu viděl dobře?

To nemůže být pravda.

Několikrát se zhluboka nadechne, počká, až strach ustoupí

zvědavosti, a opatrně přístroj navádí zpět ke komínu. Tentokrát

o něco výš. Nad vrchol.

Skloní reflektory šikmo dolů. Dva světelné kužely protínají

tmu.

Automatický zoom kamery pracuje rychle a obraz se zaostřuje.

Až příliš.

Břicho mu sevřou křeče a podaří se mu spolknout první nával žaludečních šťáv.

Ten další už ne.

Dron se vzduchem potácí pryč a nahoře v temnotě se k vrcholu vracejí hladové straky.

30

3

Kriminální inspektorka Deniz Akinová řídí Volvo v50 Zvláštního

útvaru přes tovární areál a po hrbolaté polní cestě poskakují svě

telné kužely reflektorů. Jako by se zima a tma rozhodly, že dnes

nepropustí víc než jen studenou, mdle našedlou záři, jakousi po

směšnou parodii na světlo.

Vidí se ve zpětném zrcátku.

Tvář jí lemují dlouhé tmavé vlasy a díky rovnému hustému obo

čí vypadá její pohled ještě neústupněji.

Je na ní znát kurdský původ, nikoli však to, čím si musela

projít.

Teď na to nechce myslet. Chce myslet na to, co mají před sebou.

Stále cítí Corneliinu přítomnost. Její chuť, její hlas, když před

chvílí snídaly, a v něm vřelost, upřímnost.

Zasloužím si to? ptá se Deniz v duchu sama sebe a pak se krátce

podívá na Zacka na sedadle spolujezdce. Navzdory všemu vypadá

dnes dobře. Nejspíš spal u Mery, to pak nic nebere.

Snaží se nad jeho slabostmi zavírat oči. Ale netuší, jak dlouho

to ještě bude zvládat.

Nebo jestli by vůbec měla.

Jak to má vědět? Co je pro druhého správné a co ne?

Pro toho mladého, krásného a geniálního policajta.

Zničeného.

Přeju mu jen to nejlepší. Ale jak mu můžu pomoct? uvažuje

Deniz, zařadí nižší rychlostní stupeň a sevře ústa.

31

Deniz má vyschlé rty, pomyslí si Zack. Stejně vyschlé, jako mívá

on v hrdle po kokainu.

Podívá se na hodinky. Je 8.33 a už stihl postřelit jednoho chláp

ka a dalšímu rozbít nos.

Právě teď by ho měli vyslýchat na interním. Běžná praxe pro

policisty, kteří vystřelí ze své zbraně.

Ale pak volala Deniz kvůli tomu novému hlášení.

Šílenému hlášení.

„Vyzvedni mě cestou,“ řekl.

Interní ať táhne do háje.

Na zadním sedadle sedí kriminalistický technik Samuel „Sam“

Koltberg. O pokusu o loupež v kavárně nemá tušení. Jinak by býval

se škodolibým úšklebkem zavolal na velení a trval na dodržování

předpisů, tedy na Zackově okamžitém odchodu.

Zack cítí Koltbergův znechucený pohled v zádech. Ví, že ho má

Koltberg za nafoukance, co předbíhal ve frontě díky reputaci své

matky u policie, jako by jeho povýšení na kriminálního inspektora

bylo jakousi náhradou od Zvláštního útvaru za to, že jeho matka

zemřela ve službě. Jako by nehrálo žádnou roli, co všechno Zack

dělá pro to, aby dokázal opak — Koltberg si vždycky najde něco,

co mu hraje do karet.

Deniz zatočí podél jedlového lesíku a Zack pohlédne na šedý

komín tyčící se proti bezbarvé obloze jako obrovský náhrobek.

Před pootevřenou bránou před nimi stojí nedbale zaparkovány

policejní dodávka a červený passat. Vedle brány se prodírá trnitým

houštím policista v  uniformě, aby uvázal jeden konec výstražné

pásky na zmrzlou větev.

Deniz zaparkuje za dodávkou. Ze zadního sedadla se ozve

dlouhý povzdech následovaný Koltbergovým jako obvykle ne vr

lým hlasem:

„Hm, můžeme jen doufat, že to tam ještě nestihli všude podupat

a nezničili všechny stopy. Ale to bychom asi chtěli moc.“

32

Zack otevře dveře na straně spolujezdce a okamžitě jej přivítá

mrazivý vítr. Zabouchne auto a přetáhne si přes uši čepici s flíso

vou podšívkou. Tady za městem se drží o něco víc sněhu. Pár čísel,

víc ne, protože když se Zack vydává k vysoké bráně, pod tlustými

podrážkami zimních bot mu křupe ostrý štěrk.

Na plotě visí obrovská cedule:

ZDe Pro vÁs Jm staví 450 novÝCh DomŮ

Pod textem se skví počítačem vygenerovaný obrázek idylické rezi

denční čtvrti v letním hávu. Zelené stromy, svěží trávníky. Šťastní

lidé v šortkách a tričkách.

Zack pomyslí na vymlácenou výlohu cestovní kanceláře. Na

agresivitu, jakou slunečné fotky vyvolaly.

Nadzvedne výstražnou pásku, aby Deniz a Koltberg mohli pod

lézt, a sám je následuje do areálu. Jako by procházel říší zla z ně

jaké pohádky. Šedou a  mrazivou. S  vysokou věží, jež zastiňuje

všechnu lidskou dobrotivost.

Tam nahoře by to mělo být?

Tuší přítomnost několika strak kroužících kolem vrcholu ko

mína.

Krmí se tím?

Koltberg zřejmě postřehl totéž, protože najednou zrychlil krok.

Komín s každým metrem roste a tři muži stojící u jeho paty a vzhlí

žející k vrcholu proti němu vypadají jako trpaslíci.

Zack je pozdraví. Per Karlsson, policejní asistent, Pelle Sörens

son, manažer místní pobočky Jm, a Lars Albinsson, oblečen v oran

žové sportovní zimní bundě, třímající zařízení podobné ovladači

herní konzole.

Koltberg si vychutnává tu chvíli, kdy je zpraží pohledem

a dodá:

„No, jistě jste se už stihli řádně projít po místě činu, že?“

33

Tři muži se na sebe znepokojeně podívají, ale než některý stih

ne odpovědět, zeptá se Deniz:

„K čemu se ten komín používal?“

„Patřil ke staré cementářské peci,“ odpoví Pelle Sörensson, „ale

ta je už dlouho stržená. Zachoval se pouze komín. A  ten máme

v úmyslu zbourat do jara.“

Zack se otočí k Larsi Albinssonovi.

„Proč jste tak brzy ráno létal s dronem?“

„Je úplně nový. Chtěl jsem ho vyzkoušet ve tmě. Toto místo

mi připadalo ideální, opuštěný prostor, kde nikomu nebudu na

obtíž. Zdejší lidé jsou konzervativní a drony, no, těm prostě patří

budoucnost, hlavně...“

„Máte v tom tu nahrávku?“ skočí mu Zack do řeči.

„Ano,“ odpoví. „Chcete se na ni podívat?“

Chci?

Lars Albinsson převine záznam až do okamžiku, kdy se dron

blíží k vrcholu komína. Deniz a Koltberg se postaví k Zackovi kaž

dý z jedné strany a společně sledují, jak reflektory dronu osvětlují

komín, zatímco přístroj pomalu krouží kolem.

Beton, beton, beton.

A vrchol komína se širokým zaobleným okrajem.

Obraz je teď snímán šikmo shora.

Co je to tam?

Vím, co to je.

Drobná, na kost zmrzlá ruka. Vypadá jako pařátek. Zmodralý

zimou. Připoutaný lanem.

A potom promrzlá tvář.

Oko zírající přímo do kamery. Obrovská zornice, z  níž vy

prchal život.

A  velká zející díra v  místě, kde by se mělo nacházet druhé

oko.

„Proboha, to snad ne,“ zhrozí se Deniz.

34

Pak se obraz roztřese a ozve se hlasité škrábání, jak dron na

razí do komína.

Několik vteřin trvá, než se obraz opět ustálí a zaostří. Dron se

teď nachází výš a  zabírá celé chlapcovo tělo, natažené přes ústí

komína.

Rozpažený jako Ježíš na kříži, s rukama a nohama přivázaný

ma hrubým provazem.

Tenké tričko povlává ve větru, ruce a obličej jsou posety drob

nými červenými rankami po útocích ptáků.

Osamělost. Chlad.

Musím se k němu dostat, pomyslí si Zack. Teď. Hned.

Stiskl tlačítko pauzy a vrátil přístroj Albinssonovi.

„Co myslíte, že se stalo?“ ptá se Lars Albinsson.

„Nemám tušení,“ odvětí Zack. „Ale nenecháme ho tam nahoře

viset.“

Lars Albinsson přikývne.

Zack se otočí k Pellemu Sörenssonovi.

„Jak se dá dostat nahoru?“

„Z druhé strany je žebřík. Pojďte, já vám ho ukážu.“

„Počkejte!“ zařve Koltberg. „Můžete zničit stopy.“

„Ach. Omlouvám se, ale už jsme si to tady párkrát obešli.“

Koltbergův bledý obličej náhle nabyde jasně rudou barvu. Ote

vře ústa, aby něco řekl, ale Zack jej předběhne:

„Nic se neděje,“ říká Pellemu Sörenssonovi. „Ale odteď zkuste

chodit jen ve vyšlapaných stopách.“

Zpola obejdou komín a Pelle Sörensson ukazuje, kde se žebřík

nachází.

„Tady to je. Nahoru můžete pod dvěma podmínkami, musíte

mít helmu a já polezu s vámi a budu vás jistit.“

Zack sleduje černý žebřík pohledem až k vrcholu.

A tam, tam nahoře.

Chlapec.

35

Nohy mu visí přes okraj.

Zack zabere za základnu žebříku a otočí se ke Koltbergovi.

„Můžu jít první,“ řekne Zack. „Budu opatrný, abych neporušil

žádné stopy. Nebo chcete lézt první vy?“

Koltbergovi se z tváře ztratila všechna barva.

„Já... lezte první, ale laskavě napřed foťte, než s něčím pohnete.

A dovolte mi, abych nejdřív odebral vzorky z nejnižších příček, než

je stačíte zaneřádit.“

36

4

Zack se natahuje, aby připevnil karabinu na další namrzlou příčku,

a na zádech se mu na popruhu houpe fotoaparát Nikon.

Vystoupají přibližně do poloviny. Vítr se opírá do oblečení, na

štěstí se dobře oblékl. Teplý vlněný svetr pod bundou, čepice odol

ná proti profouknutí.

Obvykle si tento druh práce užívá. Fyzická zátěž, pocit hro

zícího nebezpečí — a zároveň naprostá svoboda. Ale dnes se cítí,

jako by se s každou další překonanou příčkou blížil k místu, které

by se navštěvovat nemělo.

Ale on se chce dostat nahoru k chlapci.

Musí.

„Jak to jde?“ křičí Pelle Sörensson pár metrů níže. „Řekněte,

kdybyste si potřeboval vydechnout.“

„V pohodě,“ odpoví Zack a dál šplhá k tělu na vrcholu.

Zadívá se na Stockholm. Jako by pohlížel na svět, z jehož spek

tra byly odebrány všechny barvy až na šedou, hnědou a  černou.

Dokonce i  občasné skvrny sněhu vypadají pod temnými mračny

špinavě šedivě.

Vzhlédne. Poryv větru způsobí, že se noha chlapce pohne, a Zack

si na kratičký okamžik pomyslí, že by mohl být ještě naživu.

Vzpamatuj se.

To není možné.

Ale leze teď rychleji.

Z vrchu komína na něj shlíží pár strak. Chvilku vyčkávají, ale

když vidí, že se nepřestává blížit, odlétají pryč.

37

Zack vystoupá ještě o několik metrů, dokud jednou rukou ne

dosáhne na chlapcovy bosé nohy.

Zmrzlé na kost. Kůže zbělela mrazem.

Zack se vyzvedne na okraj komína.

Už jsem u tebe, promlouvá k němu v duchu.

Už nejsi sám.

Hoch je připoután k  rezavému roštu, jenž pokrývá celé ústí

komína.

Zack chce zavřít oči, ale přinutí se dívat. Jen ne do obličeje.

Ne teď.

Chlapec má na sobě bílé tričko s rudými skvrnami a černé tep

láky s dírami na kolenou. Nic víc.

Nechali tě umrznout? přemítá Zack.

Pak zpozoruje hluboký tmavý řez podél útlého hrdla a všimne

si, že z rány na prsa stékaly pouze tenké pramínky krve.

Když ses sem dostal, už jsi byl mrtvý.

Z nějakého důvodu ho těší, že to ví.

Nic nemůže být horší než umřít takhle.

Že ne?

Zahákne se o  mříž roštu, opatrně se postaví a  vytáhne foto

aparát.

Chlapcovu kůži brázdí četné ranky. Na pažích, tvářích, zápěs

tích. Tričko má těsně pod hrudníkem velkou díru, v níž zeje hlubo

ká rána. Jako by se snažily vyklovat mu orgány.

Straky odporné.

Zack foťákem zazoomuje na chlapcův obličej a zjišťuje, že je

úplně jedno, jak teple se dnes oblékl. Chlad, který se mu šíří tělem,

pochází zevnitř.

Zpod tenké vrstvy ledu se na něj dívá jediné oko.

Lesk je pryč, ale strach zůstává.

Chlapec má pootevřená ústa. Jako by chtěl něco říct nebo se

snažil naposledy nadechnout, než z něj vyprchá život.

38

Co ti to udělali?

Zack se opatrně posouvá kolem mříže ve snaze nalézt další

úhly pro focení. Připadá si jako vetřelec. Jako paparazzi ve služ

bách smrti.

Potom si opět zavěsí foťák na záda a snaží se uvolnit uzly pou

tající zimou promodralé dětské ruce. Nejde to. Provaz je tuhý

a jeho prsty jsou kvůli chladu nemotorné.

„Nemáte u sebe nůž?“ zakřičí dolů na Pelleho Sörenssona.

„Mám. Chcete si ho půjčit?“

„Nejlepší bude, když vylezete nahoru.“

Slyší Pelleho Sörenssona zakašlat a  pochopí, že bojuje s  ne

volností.

„Jste v pořádku?“

„Jo, jo. Ale, ale... fujtajbl.“

„Musíme ho dostat dolů,“ oznámí Zack. „Myslel jsem, že byste

mohl přeřezat lana, co drží ruce rozpažené, abychom pak mohli

uvolnit tělo.“

„A potom?“

„Přehodím si ho přes rameno. Můžete ho ke mně nějak přivázat.“

O deset minut později začínají se sestupem. Chlapcovo tělo je při

vázané k Zackovým zádům a ramenům stejným provazem, který

ho poutal ke komínu.

Zack sestupuje pomalu, příčku po příčce. Záda má strnulá,

jako by se smrtelný chlad přenesl z hocha na něj.

Jedna jeho část by se nejraději rozkřičela a mrtvé tělo ze sebe

shodila, ta druhá ale chce břímě nést dál.

Shlédne k  zemi. Dole je teď víc lidí. Douglas Juste, velitel

Zvláštního útvaru, a Zackův kolega Niklas Svensson.

V  půlce komína se Zack začne potit. Vypadá to, že jej chla

pec nakonec uznal za svého nosiče a přestal na něj přenášet svůj

smrtel ný chlad.

39

Vzhlédne k vrcholu a přemýšlí, kdo mohl být tak pevně odhod

laný, aby vylezl na čtyřicetimetrový komín s  mrtvým dítětem na

zádech.

A pak ho tam uvázal.

A odešel.

Proč?

Už jen dvacet metrů. Zack těžce dýchá.

Dole čeká i Deniz.

Myslí na ni. Na to, jak v pouhých dvanácti letech sebrala malé

ho brášku na záda a uprchla přes drsné kurdské hory.

Jak to dokázala?

Možná tak, že viděla, co by je čekalo.

Viděla svého staršího bratra a pár dalších mladíků, jak upálili

její nejlepší kamarádku. Dívka se provinila tím, že se odmítla pro

vdat za svého dvacetiletého bratrance.

Zackovi na příčce podklouzne noha, pevně se rukama chytne

příčky nad sebou.

„Žádný strach,“ ozve se Pelle Sörensson. „Držím lano napnuté.

Když uklouznete, nespadnete daleko.“

„Dobře.“

Zack shlédne. Zbývá už jen deset metrů.

Chlapcova brada ho začala nepříjemně tlačit do ramene.

Jako by mrtvé dítě žadonilo o jeho pozornost.

Čím ses provinil ty? uvažuje Zack.

Proč někdo usoudil, že už nemáš právo žít?

Tlak na záda polevuje. Niklas a Deniz se ujímají těla a pomáhají

Zackovi, který právě sestoupil na zem.

„Teď opatrně,“ říká Koltberg. „Tak, uložte ho do sněhu, který

ještě nikdo nepošlapal.“

Niklas zalapá po dechu:

„Takhle si nezaslouží skončit nikdo.“

40

5

Zack oddechuje v předklonu s rukama na kolenou, aby ulevil zá

dům.

Slyší Deniz, jak vysvětluje Larsi Albinssonovi a Pellemu Sö rens

sonovi, že se musejí vzdálit, než chlapce prohlédne policie, pak

zaslechne blížící se kroky a uvidí dvě robustní, přesto však stylově

vyhlížející boty značky Berluti, které se zastaví přímo před ním.

Douglas Juste.

Zack vzhlédne.

Černý zimní kabát šitý na míru má zapnutý. Límec z černé kože

šiny se rozprostírá jako černá křídla kolem Douglasova ostře řezané

ho obličeje. Na to, že patří padesátiletému muži, dost zachovalého.

„Nečekal jsem, že tě tady uvidím,“ říká Douglas.

Vážně je tohle to první, co mi řekneš? uvažuje Zack.

Kdyby k této situaci došlo před rokem, Douglas by se ho ales

poň zeptal, jak se má, než by se začal ohánět předpisy. Poté, co by

viděl Zacka snášet chlapcovo tělo z  komína, by dokonce možná

dodal „dobrá práce“.

Ale od loňských událostí ve Skärholmenu, kdy byl Zack svěd

kem toho, jak Douglas manipuloval s důkazy, se chová jinak. Drží

se víc při zdi, je formálnější než kdy dřív, chladnější. Po otcov

ském vzoru, kterým Zackovi kdysi býval, nebo se alespoň snažil

být, není ani památky.

Pokud je to vůbec možné, je teď jeho módní vkus ještě upjatější.

Dříve Douglas občas, zvlášť v létě, nechal kravatu doma a oblékl

si světlé plátěné kalhoty ke tmavému saku, dnes si ovšem vybírá

41

pouze střízlivé černé oděvy, saka se dvěma řadami knoflíků a jedno

barevné kravaty. A v tomto ročním období: kašmírový kabát s ko

žešinovým límcem.

„Chlapec byl přivázaný jako nějaký mučedník. Myslím, že ho

chtěl vrah vystavit na odiv,“ řekne Zack a  udržuje s  Douglasem

oční kontakt.

Chvíli se na sebe mlčky dívají. Pak Douglas stočí pohled ke Kolt

bergovi, který klečí u  mrtvého dítěte a  pokouší se přetáhnout si

gumové rukavice přes kožené.

Douglas tam beze slova zamíří. Zack ho následuje, ale postaví

se na druhou stranu za Niklasem a Deniz.

„Skvělá práce tam nahoře,“ řekne Deniz a položí Zackovi ruku

na rameno. Chvíli ji tam ponechá a Zack cítí její teplo.

„Díky.“

Chlapec spočívá na zmrzlém sněhu, stále s rozpřaženýma ruka

ma. Jako malý přízrak uprostřed beznadějného pokusu o vytvoření

sněžného anděla na ztvrdlé zemi.

Nevypadá starší než devět let. Husté vlasy jsou pod bílou ná

mrazou černé. Výrazné obočí.

Zack odhaduje, že hoch nebo jeho rodiče pocházeli z Blízkého

východu. Možná ze Sýrie.

„Nebude starší než Lukas,“ ozve se Niklas.

Koltberg oprašuje námrazu malým kartáčkem a odhaluje tak

další tmavé řezy.

„Jak tohle někdo může dítěti udělat?“ zanaříká Niklas a jednou

rukavicí si osuší oči.

Zack se na něj podívá. Supertáta Niklas Svensson. Téměř vždy

přívětivý a dobře naladěný. Podceňován kvůli své dobrosrdečnosti.

Muž, který je zřejmě schopen setřást ze sebe všechno zlé, jakmi

le překročí práh svého domu. Který nadevše miluje svou rodinu

a v poslední době stále mluví o tom, že si možná vezmou dítě do

pěstounské péče, protože potřeba vhodných rodin je obrovská.

42

Podle Zackova úsudku by si osvojené dítě lepší domov vybrat

nemohlo.

Koltberg jemně převalí zmrzlé tělo. Prohlíží záda. Další řezné

rány. Opakující se úzké šrámy přes lopatky a bedra.

Zack nechce, aby tam chlapec dál ležel. Chce jej zabalit do deky.

Aby mu bylo teplo.

Koltberg se zvedne a zahřeje se několika nemotornými posko

ky. Douglas se k němu obrátí:

„Domluvíš převoz do pitevny?“

„Jistě,“ odpoví Koltberg a rozhýbává ztuhlé prsty. „Jestli se mi

podaří vyťukat číslo.“

Douglas si vezme Niklase, Deniz a Zacka stranou.

„Obejdeme místní lidi a prohledáme okolí se psovodem. To za

řídím. A  toho chlapíka s  dronem bychom měli vyzpovídat pečli

věji, třeba jestli si nevšiml něčeho podezřelého, když s ním létal

dříve.“

„Já to udělám,“ ozve se Niklas rychle. „A dohlédnu na to, aby

chom nahrávku získali dřív, než se stihne dostat na internet nebo

do médií.“

Zack na něj pohlédne. Jeho výraz se změnil, ztvrdl.

Douglas přikývne, pak pohlédne na Zacka a Deniz.

„Zacku, tebe čeká schůzka s interními, pokud se nepletu. Deniz,

ty začneš tím, že projdeš všechna oznámení pohřešovaných dětí

z  poslední doby. A  zjisti na krajském, jestli jsou v  okolí nějaké

veřejné kamery. Klidně popros o pomoc Sirpu. Pak si musíme pro

mluvit i s vlastníkem pozemku a zjistit, jestli tady někdo neviděl

potloukat se někoho nepovolaného. Začít ale můžeme rozhovorem

s chlápkem z Jm.“

Pelle Sörensson drží mobil u ucha, ale Zack tuší, že ve skutečnosti

spíš odposlouchává Niklasův rozhovor s Larsem Albinssonem, než

aby mluvil s někým jiným.

43

Když zmerčí, že se blíží Zack a Deniz, hned si strčí telefon do

kapsy a zeptá se:

„Zjistili jste něco?“

„Je mi líto, ale bude lepší, když nebudete vědět víc, než už víte.

Jak dlouho máte přístup na tohle místo?“

„Od října,“ odpoví Pelle Sörensson.

„Kdy jste tady byl naposled?“

„Může to být pár týdnů. Mezi Vánoci a Novým rokem. Než uho

dily tyhle mrazy.“

Dva policisté v  uniformách procházejí kolem směrem ke ko

mínu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist