načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lékařská psychologie ve zdravotnictví - Jaroslava Raudenská; Alena Javůrková

Lékařská psychologie ve zdravotnictví

Elektronická kniha: Lékařská psychologie ve zdravotnictví
Autor: ;

Vývoj vědy v posledních letech sice významně zlepšil možnosti, jak diagnostikovat a léčit choroby, ale přistupovat k nim jako k subjektivnímu ději přináší ještě vyšší procento ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Médium: e-book
Počet stran: 304
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-2223-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Je určena studentům, lékařům, zdravotním sestrám, sociálním pracovníkům, fyzioterapeutům, klinickým psychologům a psychiatrům. Učebnice se zabývá vztahem mezi pacientem a lékařem. Nabízí pohled na psychologické aspekty lékařské péče, na integraci celostní péče týmem.

Popis nakladatele

Vývoj vědy v posledních letech sice významně zlepšil možnosti, jak diagnostikovat a léčit choroby, ale přistupovat k nim jako k subjektivnímu ději přináší ještě vyšší procento úspěšnosti. Taková léčba předpokládá užití poznatků z psychologie a na lékaře klade zvýšené nároky. Vztah lékaře a pacienta se v posledních letech změnil, což souvisí i s nárůstem chronických a civilizačních chorob. V zájmu úspěšnosti jejich léčby proto lékař více usiluje o aktivní zapojení pacienta do celého procesu. Z autoritativní osobnosti (experta, který vydává instrukce) se v rámci biopsychosociálního pojetí léčby mění v koordinátora činnosti jednotlivých členů lékařského týmu.Kniha je určena studentům medicíny a lékařům v postgraduálním i celoživotním vzdělávání. Vhodná je i pro další členy týmu, kteří se podílejí na biopsychosociální léčbě: klinické psychology, psychiatry, zdravotní sestry, fyzioterapeuty, sociální pracovníky a duchovní.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jaroslava Raudenská; Alena Javůrková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lékařská psychologie ve zdravotnictví

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz

Jaroslava Raudenská, Alena Javůrková

Lékařská

psychologie

ve zdravotnictví

Vývoj vědy ve druhé polovině 20. století sice významně zlepšil možnosti, jakcho

roby diagnostikovat a léčit, ale přistupovat k nim jako k subjektivnímu ději pro

pacienta znamená ještě vyšší procento úspěšnosti léčby. Taková léčba předpo

kládá užití poznatků z psychologie. Na lékaře klade zvýšené nároky – musí umět

praktikovat ve vztahu s pacientem podpůrnou psychoterapii, komunikaci, prin

cipy etického chování a ve vztahu k sobě respitní péči (jako prevenci syndromu

vyhoření) a schopnost pracovat s vlastními pocity.

Vztah lékaře a pacienta se v posledních letech změnil, což souvisí například

s nárůstem chronických a civilizačních chorob s často nepřehlednou etiolo

gií, vázanou na životní styl člověka a celé společnosti. V zájmu úspěšnosti léčby

chronických nemocí proto lékař více usiluje o aktivní zapojení pacienta do pro

cesu léčby. Z autoritativní osobnosti (experta, který vydává direktivní instrukce)

se v rámci biopsychosociálního pojetí léčby mění v koordinátora činnostijednot

livých členů lékařského týmu.

Kniha je určena studentům medicíny a lékařům v postgraduálním i celoživot

ním vzdělávání. Vhodná je i pro všechny další členy multidisciplinárního týmu,

kteří se podílejí na biopsychosociální léčbě: pro klinické psychology, psychiatry,

zdravotní sestry, fyzioterapeuty, sociální pracovníky a duchovní.

Jaroslava Raudenská, Alena Javůrková



GRADA Publishing

Jaroslava Raudenská, Alena Javůrková

Lékařská

psychologie

ve zdravotnictví


PhDr. Jaroslava Raudenská, Ph.D., PhDr. Alena Javůrková, Ph.D.

LékAřská PsYCHOLOGIE vE zDRAvOtnICtví

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www.grada.cz

jako svou 4547. publikaci

Recenzovali:

doc. MUDr. Ján Praško, CSc.

doc. PhDr. Jana Kocourková

Odpovědná redaktorka PhDr. Alena Sojková

Sazba a zlom Antonín Plicka

Návrh a zpracování obálky Jan Dvořák

Počet stran 304

Vydání 1., 2011

Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice

© Grada Publishing, a.s., 2011

Cover Photo © fotobanka Allphoto

IsBn 978-80-247-2223-8 (tištěná verze)

IsBn 978-80-247-7154-0 (elektronická verze ve formátu PDF)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena

v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití

této knihy bude trestně stíháno.

Obsah

O autOrkách ................................................................................................................. 9

ÚvOd ................................................................................................................................. 11

Obecná část

1. celOstní péče O pacienta ................................................................................ 17

(J. Raudenská, A. Javůrková)

1.1 Základní pojmy ............................................................................................................. 17

1.1.1 Psychosomatická medicína ................................................................................. 17

1.1.2 Psychologie zdraví ............................................................................................. 19

1.1.3 Klinická psychologie .......................................................................................... 20

1.1.4 Lékařská psychologie ......................................................................................... 20

1.2 Tělo, nemoc a bolest ...................................................................................................... 22

1.2.1 Tělo a bolest ..................................................................................................... 22

1.2.2 Tělo a nemoc .................................................................................................... 24

1.3 Biopsychosociální přístup u chronických nemocí ........................................................... 26

1.3.1 Biomedicínský model ........................................................................................ 27

1.3.2 Psychosociální model ......................................................................................... 27

1.3.3 Biopsychosociální model .................................................................................... 29

1.4 Psychické poruchy u chronicky somaticky nemocných .................................................. 32

1.4.1 Modely prevalence ............................................................................................ 32

1.4.2 Potíže s diagnostikou deprese ............................................................................. 34

2. chOvání a mOžnOsti jehO změny ............................................................... 41

(J. Raudenská)

2.1 Chování ........................................................................................................................ 41

2.1.1 Změny chování ................................................................................................. 41

2.1.2 Behaviorismus .................................................................................................. 42

2.1.3 Chování a kognitivně-behaviorální terapie ......................................................... 43

2.1.4 Kognitivní revoluce ........................................................................................... 44

2.2 Kognitivní faktory, chování a nemoc ............................................................................. 55

2.2.1 Kognice a kognitivismus .................................................................................... 56

2.2.2 Kognitivní faktory a chování pacienta ................................................................ 57

2.2.3 Kognitivní faktory a chování lékaře ................................................................... 58

2.2.4 Vztah mezi kognitivními faktory lékaře a pacienta ............................................. 59

2.3 Chování v nemoci ......................................................................................................... 61

2.3.1 Choroba versus nemoc ....................................................................................... 61

2.3.2 Model chronické nemoci .................................................................................... 62

2.3.3 Problémy související s chronickou nemocí ........................................................... 64

2.3.4 S chorobou a nemocí spojené chování ................................................................. 68 3. psychOlOgický přístup k nemOcnému ................................................... 81

(J. Raudenská)

3.1 Psychologický přístup v lékařské psychologii .................................................................. 81

3.1.1 Terapeutický vztah mezi lékařem a pacientem ..................................................... 81

3.1.2 Modely vztahu lékař a pacient ........................................................................... 84

3.1.3 Podpůrná psychoterapie ..................................................................................... 88

3.2 Komunikace .................................................................................................................. 89

3.2.1 Rozhovor lékaře a pacienta ................................................................................ 89

3.2.2 Vzdělávání lékaře v komunikaci a praktických klinických dovednostech ................ 91

3.2.3 Hodnocení komunikačních a lékařských dovedností ............................................. 98

3.3 Podíl pacienta na léčbě ................................................................................................ 104

3.3.1 Ideální a běžný pacient ................................................................................... 104

3.3.2 Aktivní a pasivní přístup ................................................................................ 105

3.3.3 Spolupráce a dodržování léčby ......................................................................... 107

4. etické aspekty lékařské prOfese ............................................................. 119

(A. Javůrková, J. Raudenská)

4.1 Biopsychosociálněspirituální pojetí etiky ..................................................................... 119

4.1.1 Vývoj etiky ..................................................................................................... 120

4.1.2 Etika, vztah k sobě a ke světu .......................................................................... 122

4.1.3 Etika v povolání lékaře ................................................................................... 124

4.1.4 Aplikace etiky v některých oborech medicíny ..................................................... 132

4.2 Syndrom vyhoření ....................................................................................................... 140

4.2.1 Teoretické zázemí syndromu vyhoření ............................................................... 141

4.2.2 Stadia vývoje vyhoření a rizikové faktory .......................................................... 145

4.2.3 Prevence, psychoterapie, zvládání stresu ............................................................ 147

speciální část – aplikace lékařské psychOlOgie

ve vybraných Oblastech klinické medicíny

5. bOlest ...................................................................................................................... 163

(J. Raudenská)

5.1 Popis ........................................................................................................................... 163

5.1.1 Dělení bolesti ................................................................................................. 164

5.1.2 Typický pacient s chronickou nenádorovou bolestí .............................................. 165

5.2 Biopsychosociální model chronické bolesti .................................................................. 166

5.2.1 Biopsychosociální faktory ................................................................................. 166

5.2.2 Psychologické faktory ....................................................................................... 168

5.2.3 Behaviorální faktory ....................................................................................... 168

5.2.4 Kognitivní faktory .......................................................................................... 169

5.2.5 Sociální faktory .............................................................................................. 170

5.3 Komorbidita s psychiatrickými onemocněními ............................................................ 170

5.4 Psychosociální intervence u chronické bolesti .............................................................. 173

5.4.1 Podpůrná psychoterapie ................................................................................... 175

5.4.2 Dynamická psychoterapie ................................................................................ 176

5.4.3 Manželská a rodinná psychoterapie .................................................................. 176

5.4.4 Skupinová psychoterapie .................................................................................. 177

5.4.5 Kognitivně-behaviorální model terapie ............................................................. 178 6. OnkOlOgická OnemOcnění ......................................................................... 191

(J. Raudenská, A. Javůrková)

6.1 Popis onemocnění ....................................................................................................... 191

6.1.1 Stadia onemocnění ......................................................................................... 192

6.1.2 Specifika terminálního stavu ........................................................................... 194

6.2 Biopsychosociální model ............................................................................................. 194

6.3 Psychologické aspekty .................................................................................................. 196

6.3.1 Komorbidita .................................................................................................. 198

6.3.2 Komorbidita v terminálním stadiu .................................................................. 200

6.3.3 Reakce na hrozící smrt .................................................................................... 209

6.4 Psychosociální intervence u nevyhnutelné smrti .......................................................... 213

6.4.1 Psychoterapie .................................................................................................. 213

6.4.2 Spirituální pomoc ........................................................................................... 214

6.4.3 Zvládání tabuizace smrti ................................................................................ 216

6.4.4 Komunikace s umírajícím ............................................................................... 217

6.4.5 Respitní péče .................................................................................................. 218

6.4.6 Techniky konfrontace ze smrtí .......................................................................... 221

6.4.7 Truchlení nemocného a pozůstalých .................................................................. 222

7. dermatOlOgická OnemOcnění .................................................................. 231

(J. Raudenská, A. Javůrková)

7.1 Úvod ........................................................................................................................... 231

7.2 Popis onemocnění ....................................................................................................... 231

7.3 Biopsychosociální model ............................................................................................. 232

7.4 Psychologické aspekty .................................................................................................. 233

7.4.1 Psychologické důsledky onemocnění kůže .......................................................... 233

7.4.2 Vztah mezi duší a tělem .................................................................................. 234

7.4.3 Vliv stresových událostí na kůži ....................................................................... 236

7.4.4 Vliv sociální podpory ...................................................................................... 238

7.4.5 Pravděpodobné fyziologické mediátory .............................................................. 239

7.4.6 Komorbidita s psychiatrickými onemocněními .................................................. 240

7.5 Psychosociální intervence ............................................................................................ 241

7.5.1 Akné .............................................................................................................. 243

7.5.2 Ekzém ........................................................................................................... 243

7.5.3 Psoriáza ......................................................................................................... 244

7.5.4 Kazuistiky ...................................................................................................... 245

aplikace lékařské psychOlOgie

v multidisciplinárním pOjetí léčby

8. zdravOtnický tým ............................................................................................ 257

(J. Raudenská)

8.1 Klinický psycholog ...................................................................................................... 257

8.1.1 Psychologická diagnostika ................................................................................ 258

8.1.2 Psychoterapie .................................................................................................. 265

8.2 Logoped ...................................................................................................................... 269

8.3 Fyzioterapeut ............................................................................................................... 269

8.4 Ergoterapeut ................................................................................................................ 270

8.5 Sociální pracovník ....................................................................................................... 270

8.6 Psychiatr ...................................................................................................................... 271


9. multidisciplinární léčba OnemOcnění ............................................... 275

(J. Raudenská)

9.1 Celostní programy léčby chronických nemocí ............................................................. 275

9.2 Celostní programy zvládání chronické bolesti .............................................................. 277

9.2.1 Popis .............................................................................................................. 277

9.2.2 Zařízení ........................................................................................................ 281

9.2.3 Léčebné strategie ............................................................................................. 281

9.2.4 Role členů týmu .............................................................................................. 281

9.2.5 Léčebné principy ............................................................................................. 282

9.2.6 Schůzky týmu ................................................................................................. 287

9.2.7 Výsledky multidisciplinární léčby a kritéria úspěchu .......................................... 287

seznam zkratek ....................................................................................................... 293

českO-anglický slOvník ..................................................................................... 297


/ 9

O autOr k ách

PhDr. Jaroslava Raudenská, Ph.D., vystudovala jednooborovou psychologii na FF UK v Praze. Je klinická psycholožka a kognitivně-behaviorální terapeutka, pracuje jako vedoucí Oddělení klinické psychologie ve Fakultní nemocnici Motol v Praze. Zabývá se psychologickou diagnostikou a  psychoterapií u  pacientů s  chronickou nádorovou i nenádorovou bolestí. Přednáší lékařskou psychologii a psychologii bolesti na 2. LF UK Praha a v postgraduálním vzdělávání lékařů-algeziologů.

PhDr. Alena Javůrková, Ph.D., vystudovala jednooborovou psychologii na FF  UK v  Praze. Je klinická neuropsycholožka a  kognitivně-behaviorální terapeutka. Pracuje jako vedoucí Oddělení klinické psychologie ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze. Specializuje se na neuropsychologické testování kognitivních funkcí. Ve spolupráci s FN Motol provádí u pacientů s epilepsií předoperační vyšetřeníkognitivních schopností včetně Wada testu. V psychoterapii se specializuje na zvládání chronické nemoci. Přednáší neuropsychologii v postgraduálním vzdělávání klinických psychologů a lékařů.

/ 11

ÚvOd

V současných přístupech k nemocnosti a úmrtnosti je kladen stále větší význam

na psychologické aspekty, zejména na individuální jednání a reakce jedince, tj. chování

(angl. behaviour, americká angl. behavior). Také modely onemocnění prodělalyv posledních desetiletích významné změny, které se odrazily v požadavcích na zdravotní péči, na

znalosti a dovednosti lékaře a na způsoby vyrovnávání se (angl. coping) s nemocísamotného pacienta. Poznatky ze sociologie, klinické psychologie, psychologie zdraví,behaviorální medicíny, kognitivně-behaviorální terapie a dalších jsou aplikovány do lékařské

psychologie k prevenci nebo zmírnění zdravotních potíží pacientů. Výše uvedené změny

také ovlivňují vzdělávání lékařů: jsou nezbytnou komponentou základního curricula na

lékařských fakultách a  také v  postgraduálním vzdělávání lékařů. Behaviorální vědy se

aplikují v medicíně v následujících oblastech:

• ovlivňování osobnosti, stresu a vulnerability, tj. efekt stresu na zdraví a nemoc;

• identifikace rizikových faktorů v chování vztahující se k chronickým a životohrožujícím onemocněním; • biopsychosociální přístup ke zdraví a nemoci; • vývoj a uplatnění takových přístupů v léčbě, na kterých se pacient může sámúčastnit, jako jsou například techniky v léčbě některých chronických onemocnění, bolesti

a celostní programy léčby; • pochopení některých psychologických vlivů na zdravotní péči (vyhledávání lékařské

pomoci, komunikace, spolupráce a placebo); • uplatnění psychologických a behaviorálních technik (relaxace, biofeedback a zvládání

stresu) u jednotlivých onemocnění; • identifikace psychologických reakcí u jednotlivých onemocnění; • modely chování vztahující se k nemoci (chování vedoucí ke zdraví – angl. healthbehaviour) nebo chování v nemoci (angl. illness behaviour), chování při bolesti (angl. pain

behaviour) atd.; • identifikace kognitivních faktorů vztahujících se k  nemoci, například přesvědčení

a názorů (angl. beliefs) o nemoci a zdraví, vliv kognitivních teorií na zdraví a nemoc,

jako jsou například odhad vlastní zdatnosti (angl. self-efficacy), kompetence (angl. attri-

bution), místo kontroly zdraví (angl. health locus of control) a další.

Lékařská psychologie je úspěšným předpokladem výkonu lékařského povolání,

protože se zaměřuje na lidskou dimenzi v  medicíně: osobnost lékaře a  jeho vztah

s pacientem včetně komunikace, rozhodování a spoluúčast pacienta na léčbě. Topředokládá, aby lékař rozuměl sobě samému, svému chování a na základě toho rozuměl

reakcím pacientů a jejich rodin na onemocnění a zvládání potíží spojených s nemocí.

Medicína dnes také nevystačí s dichotomním modelem vzniku, průběhu a udržování


12 / lékařská psychologie ve zdravotnictví

onemocnění (psycho logické versus somatické příčiny). Proto je kniha založena nabiosychosociálním přístupu ke zdraví a nemoci. Podíl psychologických a somatických

faktorů v  prevenci, při vzniku, průběhu a  udržování nemoci se individuálně různí

u jednotlivých chorob i jedinců. Ke zvážení psychologických faktorů v léčbějednotlivých onemocnění je nutné:

• identifikovat epidemiologické a  sociální faktory vztahující se k  určitému chování,

které vede ke zvýšení rizika chronických závažných onemocnění; • identifikovat jejich podíl na růstu výskytu chronických onemocnění; • prozkoumat současné zvýšení cen za lékařkou péči; • posílit zájem pacientů o  metody léčby, které vedou ke  zvládání nemoci samotným

pacientem; • aplikovat v lékařské psychologii behaviorální a kognitivní techniky; • identifikovat psychologické faktory, které se podílejí na vzniku, průběhu a udržování

zdravotních potíží; • zjistit, proč jsou někteří pacienti nespokojeni s léčbou; • identifikovat zdroje jatrogenních problémů (Broome, 1989).

Výše uvedené okruhy zvýšily zájem aplikace psychologie do medicíny a rozvojlékařské psychologie. Současné směry v  lékařské psychologii můžeme shrnout do tří základních okruhů (Sperry, 2006): 1. celostní původ potíží pacienta (biopsychosociální včetně spirituální oblasti), 2. spolupůsobení psychologických faktorů a medicínských problémů, 3. vývoj (angl. development) a  upřesnění (angl. refinement) specifických psychologických přístupů pro jednotlivé medicínské potíže a jejich aplikace v lékařské psychologii.

Tato kniha proto vychází z  klinických potřeb zprostředkovat, poskytnout a  předat do povolání lékaře psychologické aspekty. Je založena na biopsychosociálním přístupu ke zdraví a nemoci, zejména k nemoci chronické. Má tři části. První, obecná část dává teoretické zázemí pro druhou, aplikovanou část. Proto se první část zaměřuje nejdříve na obecné psychologické děje vztahující se k onemocněním všeobecně se zaměřením na prevenci a léčbu. K pochopení biopsychosociální péče seznamuje s některýmizákladními pojmy, které souvisí s lékařskou psychologií (klinická psychologie, psychosomatika a biopsychosociální přístup, psychologie zdraví, behaviorální medicína), s jednotlivými modely zdraví a nemoci (biomedicínský, psychosociální, biopsychosociální)a komplexním pojetím těla, bolesti a nemoci. Definuje chování (v užším pojetí jako procesymotorické, kognitivní, afektivní a fyziologické) jako velmi blízce spojené se zdravotním stavem a podmínkami nemoci. Nemoc souvisí nejen s určitým vnějším zjevným chováním, ale také s kognicí: postoji, typy myšlení a druhy psychických reakcí pacienta i lékaře. První část knihy se dále zaměřuje na ovlivňování chování u nemocných pomocí terapeutického vztahu mezi L a P, podpůrné psychoterapie a komunikace. V závěru popisuje zásady etiky v povolání lékaře a jejich praktické užití v některých oborech medicíny. Protože nároky kladené na jedince, včetně etických, mohou představovat nepřiměřenou zátěž a  vést k vyčerpání, seznamuje i se syndromem vyhoření.

Část druhá se zaměřuje na aplikaci lékařské psychologie ve vybraných medicínských oborech (algeziologie, onkologie, dermatologie). Jejich výběr není vyčerpávající, byl ovlivněn jednak nejčastěji zastoupenými obory medicíny a také osobní zkušeností

úvod / 13

autorek. Kapitoly v této části knihy jsou členěny následovně: popis daného onemocnění

(odpovídá názvu kapitoly), biopsychosociální model, specifické psychologické aspekty,

komorbidita s psychiatrickými onemocněními a psychosociální intervence v léčbě.Kapitoly odkazují čtenáře na první, teoretickou část a jsou doplněné kazuistickými příklady,

které neumožňují žádnou přímou identifikaci pacienta.

Již v  úvodu jsme zmínili, že aplikace poznatků psychologie je úspěšným předpokladem výkonu lékařského povolání, a to nejen v rámci celostního pojetí nemoci, ale i týmové spolupráce všech odborníků, kteří se podílejí na léčení pacientů. Část třetí se proto zaměřuje na multidisciplinární (synonyma biopsychosociální, celostní,interdisciplinární) spolupráci ve zdravotnickém týmu. Podobné požadavky jako na lékaře se v psychologickém přístupu k pacientům kladou i na ostatní zdravotnické pracovníky. V této části se proto zaměřujeme na výhodu aplikace lékařské psychologie celýmzdravotnickým týmem. Nejdříve popisujeme úlohy jednotlivých členů týmu, dále ukazujeme principy multidisciplinární léčby chronických onemocnění s praktickým modelem léčby chronické bolesti.

Pro lékaře není vždy aplikace lékařské psychologie v medicíně jednoduchá. Objevují se potíže, které bychom mohli nazvat „problémy se zavedením celostní péče o pacienta“ (angl. whole person care). Kniha proto nabízí nejen pohled na psychologické aspekty lékařské péče, ale také na integraci celostní péče týmem. Kniha je sice primárně určena studentům medicíny a lékařům v postgraduálním i celoživotním vzdělávání, ale jevhodná i pro další členy multidisciplinárního týmu, kteří se podílejí na biopsychosociální léčbě, tj. pro zdravotní sestry, sociální pracovníky, fyzioterapeuty, klinické psychology a psychiatry. Anglicko-český slovník pojmů • celostní péče o pacienta (whole person care) • chování při bolesti (pain behaviour) • chování typické pro nemoc (illness behaviour) • chování vedoucí ke zdraví (health behaviour) • chování v nemoci (illness behaviour) • jednání a reakce jedince, tj. chování (angl. behaviour, americká angl. behavior) • kompetence (attribution) • místo kontroly zdraví (health locus of control) • odhad vlastní zdatnosti (self-efficacy) • přesvědčení a názory (beliefs) • upřesnění (refinement) • vývoj (development) • zvládání, vyrovnávání se (coping) kontrolní otázky 1. Jaké jsou tři základní okruhy lékařské psychologie?

14 / lékařská psychologie ve zdravotnictví

Literatura

Broome, A. K. (ed.) Health psychology. London: Chapman and Hall, 1989.

Sperry, L. Psychological Treatment of Chronic Illness. The Biopsychosocial Therapy Ap

proach. Washington DC: American Psychological Association, 2006. Obecná část

/ 17

1. celOstní péče O pacienta

(J. Raudenská, A. Javůrková)

Tato kapitola popisuje některé pojmy související s lékařskou psychologií, dále tělo, bolest a  nemoc z  komplexního pohledu a  navazuje objasněním modelů o  zdraví a nemoci. Kapitolu uzavírá pojetí modelů psychických obtíží u somaticky nemocných.

1.1 zák ladní pOjmy

1.1.1 PsYCHOsOmAtICk á mEDICínA

Původně byla medicína oborem, který léčil všechna onemocnění. Vznik jednotlivých

medicínských oborů v  19. století způsobil, že se klinické myšlení dichotomizovalo:

choroby se začaly dělit na duševní a tělesné. Od konce první poloviny 20. stoletípsychosomatická medicína upozorňuje na vzájemné propojení duševních a tělesných procesů

(Engel, 1967; Raudenská, 2004). Její základní východiska jsou psychoanalýza (třicátá

až čtyřicátá léta 20. století), behaviorální (sedmdesátá léta), přírodovědné, filozofické

a antropologické směry.

Pod vlivem psychoanalýzy v padesátých letech 20. století vyústila psychosomatická

medicína ve specifickou koncepci: konkrétní psychologické příčiny způsobují konkrétní

somatické onemocnění, kde tělesné obtíže jsou vyjádřením nevědomých konfliktů nebo

nenaplněných potřeb jedince. Jednalo se o sedm onemocnění, tzv. „chicagskou sedmu“,

rozpracovanou podle F. Alexandera (maďarsko-americký psychoanalytik, 1891–1964):

bronchiální astma, revmatoidní artritida, ulcerózní kolitida, esenciální hypertenze,neurodermatitida, tyreotoxikóza a duodenální peptický vřed. Přijetí specifickékoncepce somatickou medicínou bylo komplikované (Papežová, 2002). V šedesátých letech se spojují

hlediska biologická, psychologická a sociální a vzniká koncepce multifaktoriálnípodmíněnosti vzniku a udržování nemocí. Psychosomatická medicína u jednotlivých poruch

zvažuje podíl biologických, psychologických a sociálních faktorů v jejich etiopatogenezi,

průběhu a terapii. U každého pacienta se tak podíl jednotlivých složek může lišitindividuálně: na průběhu onemocnění se mohou podílet faktory biologické (genetické), nebo

psychosociální. Každá nemoc může i nemusí být psychosomatickou, neexistuje žádnáklinická jednotka, která by byla výhradně psychosomatická. V posledních letech je koncepce

psychosomatické medicíny integrativní: pracuje s  teorií stresu, stresovou reakcí, adaptačním syndromem, psychofyziologií emocí a kognitivně behaviorálními přístupy, které

jsou somatické medicíně lépe pochopitelné a snadněji uplatňované v léčbě.Psychosomatická onemocnění jsou chápána jako výsledek psychosociálních zátěžových situací nebo

psycho sociálních rizikových faktorů. Je to koncepce nespecifická, neexistuje tedykonkrétní vztah mezi druhem psychosociální zátěže a manifestací konkrétního onemocnění.


18 / lékařská psychologie ve zdravotnictví

Psychosomatické onemocnění by mělo splňovat alespoň jednu z následujících podmínek:

1. příčina nemoci musí souviset s předcházejícími psychologicky významnými událostmi,

2. průběh nemoci je závislý na psychologických faktorech, 3. základní klinický příznak

má bezprostřední vztah ke konkrétnímu psychologickému faktoru, 4. příznaky jsouneúměrně intenzivní nebo nepřiměřené v délce trvání (Beran, 2001). Na obrázku 1.1 jsou

uvedeny poruchy, které mohou splňovat podmínky psychosomatických onemocnění.

Současné pojetí psychosomatické medicíny vychází z biopsychosociálního modelu,

(užívaná synonyma jsou celostní, holistický, systémový), který se zabývá studiembiologických a psychosociálních faktorů při vzniku, průběhu i terapii u všech nemocí. Prosazuje se

tak celostní přístup v prevenci, léčbě a rehabilitaci nemocí, pacient je v péči týmuodborníků se společnou myšlenkovou základnou. Psychosomatickou medicínu lze v současné

době s jistým zjednodušením charakterizovat dvěma klíčovými slovy: multifaktorialita

a multikauzalita, které stojí podle psychosomatiků za většinou nemocí. Psychosomatikou

se původně zabývali psychoanalyticky vzdělaní lékaři, ale postupně i lékaři somatických

oborů, kteří jsou v ní také postgraduálně vzděláváni. Například v Německu se užívá pojem

psychoterapeutická medicína (Hirsch, 1999).

Jedno z východisek moderně koncipované psychosomatické medicíny je vedlepsychoanalýzy a kortikoviscerální koncepce behaviorální směr formovaný v USA odsedmdesátých a osmdesátých let 20. století (Matarazzo, 1980). Název pochází z anglického překladu

pojmu chování (angl. behaviour, am. angl. behavior). Je reakcí na analytickou orientaci

psychosomatické medicíny a sílící integrační tendence v biomedicínských vědách. Protože

některé psychologické faktory mají formu rizikového či nezdravého chování, je hlavní

charakteristikou behaviorální (BHV) medicíny prevence a studium vzniku nemocí. Posun

od klasické psychosomatické medicíny k BHV medicíně znamená opustit otázku „Proč

onemocnění vzniklo?“ a ptát se „Jak se dá onemocnění předcházet; jak se s ním dávyrovnat?“. BHV medicína se tak orientuje na zdraví a na podkladě věd o chování vytváří

široký model zdraví a  nemoci integrující faktory biologické, psychologické a  sociální.

Pracuje s  různými koncepcemi psychického stresu a  léčebnými technikami, jako jsou

relaxace, meditace, averzivní léčba, biologická zpětná vazba (angl. biofeedback). Klade

důraz na fyziologické procesy u  psychosomatických onemocnění, má pojetím blízko

k preventivní medicíně a k BHV epidemiologii (sledování výskytu onemocnění, studium

„ esenciální hypertenze, ICHS, infarkt myokardu

„ bronchiální astma

„ duodenální peptický vřed, refluxní nemoc jícnu, syndrom dráždivého tračníku

„ hypofunkce a hyperfunkce nadledvin, hypotyreóza, tyreotoxikóza

„ diabetes mellitus

„ psychogenní poruchy příjmu potravy

„ funkční sexuální poruchy, poruchy erekce, poruchy menstruačního cyklu

„ revmatoidní artritida

„ psoriáza, atopický ekzém

„ vertebrogenní algický syndrom

Obr. 1.1 N ejčastější poruchy splňující podmínky psychosomatických onemocnění

*


celostní péče o pacienta / 19

faktorů ovlivňujících výskyt onemocnění atd.). Potvrzuje, že vznik a průběh řady nemocí

souvisí s určitým chováním, postoji, myšlením nemocného a určitým typem psychických

reakcí. Je v úzkém spojení s klinickou psychologií a psychologií zdraví. Zdůrazňujebio

psychosociální přístup v  medicíně, tedy model, který chápe vztah mezi somatickými,

psychologickými a sociálními faktory jak v prevenci, tak v léčbě chorob. BHV přístupy

se uplatňují u řady zdravotních potíží, například astmatu, gastrointestinálních nemocí,

onemocnění srdce, páteře a  svalového aparátu, onemocnění mozku, chronické bolesti

a závislosti.

1.1.2 PsYCHOLOGIE zDRAví

Cílem psychologie zdraví je vypracovat teorii zdravého chování (co zdraví prospívá a co

škodí) s použitím znalostí z psychologie, psychosomatiky a lékařské psychologie.Em

pirický výzkum psychologie zdraví ukazují Murray a Poland (2006) například na třech

přístupech při zkoumání škodlivosti kouření na zdraví: 1. jak postoje ke kouření ovlivňují

možnosti, jak přestat kouřit, 2. co kouření znamená pro každého jednotlivého kuřáka

a 3. jak kouření souvisí se sociálním kontextem (kouření je chápáno buď jako nedostatek

kontroly, nebo jako forma sociálního vzdoru). Behaviorálně orientované zdraví se proto

v současných výzkumech orientuje široce na vztah chování jedince a sociální i ekonomické

vazby, otázky spravedlnosti, práva, morálky a politiky zdraví ve společnosti (Hepworth,

2006).

Psychologie zdraví je zaměřena na prevenci, tj. na jedince relativně zdravé, ne na

nemocné (nemoc a zdraví chápe jako antonyma). „Zdravý“ člověk ale může být odlišně

definován lékařem, sociologem nebo psychologem. Lékař ho může charakterizovat jako

jedince bez přítomnosti nemoci, choroby, úrazu. Sociolog jako fungujícího ve všech

daných sociálních rolích (otce, souseda, vedoucího tiskárny, spoluhráče z  fotbalu...).

Psycholog jako člověka, který se dokáže vyrovnat a  zvládnout  životní úkoly a  těžkosti

(např.  akutní i  chronické nemoci a  úrazy). nemocen je pak ten, kdo má nedostatek

zdraví: 1. ví, že je to přechodné, přejde to a neohrožuje ho to (chřipka, angína...), 2. trpí

chronickým onemocněním, 3. trpí psychickým, nebo psychosomatickým onemocněním.

zdraví (angl. health) je celkový (tělesný, psychický, sociální a  duchovní) stav člověka

a znamená nepřítomnost nemoci. Podle WHO je zdraví tělesná a duševní pohoda (angl.

well-being), tedy optimální stav zdraví určité osoby, které závisí na souboru podmínek,

které jí umožňují žít a pracovat tak, aby byly splněny její realistické a biologické možnosti

(Šolcová, 2007). Zdraví v tomto pojetí je ale obtížně kvantifikovatelné a podobné spíše

subjektivnímu pocitu štěstí, tedy nesrovnatelné se zdravím. zdraví může být chápáno

subjektivně i  objektivně. Zdraví jako stav každý jedinec nějak subjektivně prožívá,

hodnotí a vnímá, je přístupné introspekci a subjektivní hodnocení jedincem je možné.

Subjektivně zdráv je ten, kdo se cítí zcela dobře, nemá žádnou zdravotní potíž; celkem

zdráv, pokud má drobnou potíž; objektivně zdráv, pokud se cítí dobře a nebyla u něho

zjištěna žádná nemoc. Zdraví má tedy několik stupňů od klamného subjektivního zdraví

(nemám žádné subjektivní potíže nebo trpím asymptomatickou chorobou) neboklam

ného pocitu somatické nemoci (hypochondrické stesky, somatizace) až po skutečnéchro

nické a těžké nemoci ohrožující život. Pro subjektivní pocit zdraví jsou nejvýznamnější

determinanty: 1. demografické faktory, tj. věk a socioekonomický status, 2. behaviorální

faktory, tj. pohybová aktivita a  3. osobnostní faktory jako neuroticismus, nezdolnost


20 / lékařská psychologie ve zdravotnictví

(angl. resilience), temperamentové charakteristiky (introverze–extraverze, neuroticismus)

a deprese (Šolcová a Kebza, 2006a; 2006b). Proto se psychologie zabývá výzkumem typů

chování (A, C, D) a osobnosti. Zdraví může být chápané v různých pojetích: 1. Zdraví

jako stav člověka, jemuž je dobře (angl. wellness). 2. Zdraví jako stav člověka, který je

v dobrém tělesném zdraví a kondici, dobře plní úkoly a funguje sociálně (angl. fitness).

3. Zdraví jako zboží, co se dá koupit (nákup diagnostického vyšetření, léku, lékařského

zákroku...) i ztratit. Tato teorie zdraví upřednostňuje zvýšenou zodpovědnost pacienta

na rozhodování a motivuje lékaře k novým nabídkám (viz podkapitola 3.1.2.3). 4. Zdraví

jako druh „vnitřní síly“ (vitalita, libido, adaptace) pomáhající v životě zdolávat těžkosti.

5. Zdraví je součástí zdraví společnosti: projevuje se ve vztazích s druhými a v kontextu

celého života prostřednictvím prostředí, kultury atd. (Křivohlavý, 2001; Taylor, 1999).

1.1.3 kLInICk á PsYCHOLOGIE Klinická psychologie vnáší do zdravotnictví hledisko společenských věd a přispívá svým specifickým pohledem k  humanizaci medicíny, k  celostnímu pohledu na nemocného a k rozvoji behaviorální a psychosomatické medicíny. Kliničtí psychologové se zabývají specifickými psychickými problémy chronicky nemocných a umírajících pacientů,uplatňují se například v předoperační přípravě dětských i dospělých pacientů, pomáhají jim překonat pooperační stavy, podílejí se na kognitivní a sociální rehabilitaci po úrazech. Tím přispívají významně k  celostnímu chápání člověka v  kontinuu zdraví a  nemoci. Kliničtí psychologové pracují s akutně i chronicky nemocnými v rámci lékařských týmů různých odborností (diagnosticky a psychoterapeuticky) a zabývají se výukou lékařské psychologie a její praktickou aplikací v medicíně. Blíže se úlohou klinického psychologa v týmu zabýváme v kapitole 8.1.

1.1.4 LékAřská PsYCHOLOGIE Lékařská psychologie (angl. medical psychology) je obor psychologie, který integruje v léčbě nemocí psychologické přístupy. Při porušení zdraví, tedy léčbě nemoci, se uplatňuje vždy i pacientova psychická složka: tj. jeho nezdolnost, zvládání, schopnost čelit a vyrovnat se s životními těžkostmi a další psychosociální vlivy v celém kontextu choroby a jejího prožívání. Lékař je s osobností a psychosociálními faktory nemoci u jedince seznámen, ovládá biopsychosociální přístup ke zdraví a nemoci a léčí pacienta komplexně:klinickými a psychologickými dovednostmi. Tato integrita je předpokladem úspěšného výkonu lékařského povolání. Lékař se tak v rámci léčby zaměřuje na individuální přístupk nemocným, využívá pozitivně komunikaci a vztah mezi L a P, pomocí podpůrnépsychoterapie příznivě ovlivňuje psychické reakce na nemoc, připravuje na bolestivé či integritu organismu ohrožující lékařské zásahy, posiluje adaptaci na chronické potíže a spolupráci a dodržování léčby.

Zvláštní význam má užití lékařské psychologie v oborech medicíny pečujícío chronicky a nevyléčitelně nemocné. Zde lékař v rámci psychologického přístupu pracuje

zejména na adaptaci na nemoc jako předpokladu k vyváženému duševnímu a sociálnímu

fungování, tj. přiměřenému zvládání stresu a úzkosti, seberealizaci a subjektivnímuuspokojení pacienta. V chirurgických oborech se lékař orientuje na psychologickou přípravu

na operace, amputace, transplantace, zvládání předoperačních a pooperačních stavů.


celostní péče o pacienta / 21

V pediatrii se lékař zaměřuje převážně na odreagování dětského strachu z prostředí

nemocnice či z lékařského zásahu a minimalizaci psychické zátěže dětí i rodičů.

Lékařská psychologie se také uplatňuje u akutních nemocí a úrazů. Zde se lékařpře

vážně setkává s akutní reakcí na stres, posttraumatickou stresovou poruchou a poruchami

přizpůsobení. Akutní reakce na stres i posttraumatická stresová porucha jsou vyvolány

mimořádně intenzivním stresem při akutní nemoci či úrazu často způsobené dopravní

nehodou (např. traumatická amputace), ale i znásilněním, týráním, domácím násilím,

živelnou katastrofou apod. V rozvoji poruch přizpůsobení hraje větší úlohu individuální

psychická zranitelnost jedince a současně stačí menší intenzita zátěže, která je ale většinou

dlouhodobá. Velmi často se jedná o problematické vyrovnání s chronickým nebo závažným

tělesným onemocněním a jeho dopady. Přístup lékaře je většinou založen na schopnosti

empatie, tedy vcítění. Empatický přístup u akutních nemocí a úrazů dává pacientovi pocit,

že není na problém sám, že je mu někdo nablízku a k dispozici. Akceptování důsledků

traumatu, úrazu či nemoci může zlepšit také lékařovo vysvětlování a edukace.

Při výuce lékařské psychologie se v první řadě klade důraz na souběžné a integrované

teoretické vzdělání v psychologických i biomedicínských základech chování v souvislosti

s psychofyziologií a klinickou psychologií. Druhá část výuky zahrnuje trénink praktických

klinických dovedností a  jejich hodnocení. Psychologické dovednosti jsou aplikovány

u všech nemocí. Ve výuce lékařské psychologie jsou jedinci také vedeni k dobrémuporo

zumění sobě samému a k vlastní duševní hygieně (sebevýchova, zrání osobnosti, duševní

klid, sociální interakce, úprava životního a pracovního prostředí a životospráva). Stejné

požadavky ve vzdělávání lékaře v lékařské psychologii se kladou i na ostatní zdravotnický

personál (tzv. zdravotnická psychologie).

duševní

hygiena,

výchova

ke zdraví

sociální

psychologie,

vývojová

psychologie

medicína,

BHV medicína,

BHV zdraví,

epidemiologie

psychoterapie

lozoe,

sociologie

klinická

psychologie,

psychologie

zdraví

lékařská

psychologie

Obr. 1.2 Vztah lékařské psychologie k jiným vědním oborům


22 / lékařská psychologie ve zdravotnictví

shrnutí

Lékařská psychologie integruje do léčby nemocí psychologické postupy. Souvisís psychosomatickou medicínou, behaviorální medicínou, psychologií zdraví a klinickoupsychologií a dalšími disciplínami (obrázek 1.2). Komplexněji může lékařská psychologie

čerpat i z filozofie.

1.2 tělO, nemOc a bOlest

Od pradávna se medicína zajímá o tělo, bolest a nemoc, které mohou býtstudovány komplexněji i z pohledu filozofického a psychologického.

1.2.1 těLO A BOLEst

1.2.1.1 Biomedicínské pojetí

Latina disponuje dvěma výrazy pro tělo: corpus, které znamená tělo, těleso, hmotu a je

tím podtržena souvislost s materiálním světem, a caro, který je používán pro označení

žijícího, cítícího těla, těla „z masa a krve“ (Hohler, 1995). Řecké slovo sóma jemnohoznačné a mělo mnohem širší význam než dnes používané slovo „somatický“. Například

Heidegger rozlišuje mezi tělem ve svém tělesnění, živým, žitým tělem jako způsobem

bytí (něm. Leib) a tělesem, tělesnou somatickou schránkou, jak je zkoumá přírodní věda

(něm. Körper). Z  biomedicínského pohledu je tělo tvořeno souborem orgánů, ústrojí

a orgánových soustav, které tvoří jeden celek: corpus humanum či sóma.

Bolest chápe medicína jako jeden z nejtypičtějších projevů onemocnění (zánětu, úrazu,

nádoru), který upozorňuje na vznikající chorobu. Bolesti lze většinou přesně lokalizovat,

ukázat na bolestivé místo. Jako subjektivní vjem může vznikat třemi různýmimechanismy: 1. nociceptivními, 2. neuropatickými, 3. psychickými (psychická bolest, zármutek,

žal) (Bauer, 1994). Biomedicínský přístup tedy rozlišuje bolesti těla jako součástsomatického onemocnění a bolesti „duše“, tj. psychická onemocnění. Blíže se bolesti věnujeme

v kapitole 5.

1.2.1.2 Psychologické pojetí

Český jazyk ale nerozlišuje, jedná-li se o bolest psychickou či fyzickou. Bolest vyjádřená

řečí je jen jedna, teprve dalším rozvinutím lze zjistit, jedná-li se o bolesti hlavy, zad nebo

o  zoufalství. Sám jazyk poukazuje na jednotu tělesného a  duševního, tedy i  na možnosti vzniku, udržování a  ovlivňování bolesti jak psychickou, tak somatickou cestou.

Je zajímavé, že například anglický jazyk užívá dva pojmy: bolest (angl. pain) a utrpení

(angl. suffering), ale často je užívá jako synonyma, i  když každý znamená něco jiného

(blíže se problematice věnujeme v  podkapitole 2.3.3.3). Sémanticky zahrnuje pojem

bolest vždy emoční, percepční, kognitivní a behaviorální aspekty. Bolest, její intenzita,

kvalita i průběh se často u pacientů se shodnou diagnózou liší, protože ji ovlivňují některé

psychologické a sociální aspekty: individuální zkušenost s bolestí a senzitivak bolestibr />

celostní péče o pacienta / 23

vým podnětům, kvalita mezilidských vztahů, sociální vazby, hospitalizace a odloučení

od  rodiny, ekonomická situace nemocného, finanční obtíže, emocionální instabilita,

místo bolesti v  osobní hierarchii hodnot, stres, emoční poruchy a  poruchy osobnosti

(Březáková J., 1996a; Březáková J., 1996b). Všechny psychosociální potíže mohou být

zpětně negativně zvýrazněny bolestí (Březáková, A. a Březáková, J., 1996).

Vědomí vlastního těla je psychologicky zakotveno dvojím vztahem: má svůj předmět (vědomí čeho) a svůj podmět (čí vědomí). Tento dvojí vztah „já“ prožívajícíhočlověka rozpoznává hovorový jazyk i psychologické pojmosloví. V prvém vztahu vystupuje já  jako činitel – hodnotící, rozhodující, činící. Já vnímáme ve svém těle, má svou minulost, přítomnost i budoucnost, je jediným příjemcem událostí a původcem činů. Já je vnímáno v těle prostřednictvím smyslů: bolest v mém těle je mou bolestí, vždyť je to já, kdo pociťuje bolest. V druhém vztahu je já chápáno jako obraz sebe (tj. sebe- pojetí). Vzniká a  vyvíjí se v  interakci se světem jedince, a  to na základě zkušenosti, kterou přitom sám se sebou činí. (Vývoji já se věnujeme v  podkapitole 4.1.2.1). Již od druhého až třetího roku věku je připraven základ sebepojetí vztahovým odlišením „já–ty“ a „osoby–předměty“. Pro obranu sebepojetí často dochází k řešení problémů, stresů a konfliktů formou závažné nemoci, bolesti, tělesného handicapu nebo obranným zkreslením skutečnosti (popření, vytěsnění, somatizace, přesunutí a další). Vztah těla a jáství je formulován ze dvou hledisek: 1. mám tělo, vlastním své tělo, 2. jsem tělo, ztotožňuji své tělo s jástvím. Hledisko „jsem tělo“ znamená absolutní hodnotujedinečnosti tělesné i duševní jednoty (Hogenová, 1995). Vzájemná podmíněnost personálního těla a jáství má vliv na sebepojetí v případě úrazů, tělesných handicapů a chronických zdravotních potíží. Každá kultura i společnost si vytváří jinou představu (angl. image) těla, která potom různě ovlivňuje sebepojetí každého z jejich členů. Naše společnost si cílenou izolací handicapovaných vytvořila image člověka zdravého, se všemi končetinami, tělesně nezohyzděného, bolestí netrpícího. I když se doba v posledních dvaceti letech významně změnila, lidé nejsou schopni, nemohou, nebo si snad nechtějí připustit možnost lidské existence s handicapem, nemocí a bolestí. 1.2.1.3 Filozofické pojetí Člověk je sapiens, člověk chápající. Uvědomuje si, že já jsem tělo. Mezi úplně první věci, které pochopí, patří vědomí o těle, bolesti, sexu a smrti. Bolesti otevřený povrch těla odděluje to, co jsem já, a všechno ostatní. Tělo a bolest je tedy to, co nás vyděluje z ostatního světa.

U řeckých myslitelů shledáváme pouze vnější pohled na lidské tělo. Proto se věda až do 18. století ubírala k anatomii, fyziologii a obecné biologii ve formě popisné vědy. Lidské tělo může být chápáno jinak, než jak je zkoumá anatomie či fyziologie: z filozofického hlediska jako subjektivní fenomén, lidské tělo tak, jak je žijeme a prožíváme (Patočka, 1995). Toto živé tělo je podmínkou, abychom o  anatomickém těle a  jeho prožitcích (tzn. i o bolesti) něco věděli. Je sice subjektivní, ale zároveň objektivní v tom smyslu, že je podmínkou života a prožívání.

Antická tradice vysvětluje jednotu těla a duše, R. Descartes (1596–1650) vztah těla a duše mění v psychofyzický problém: není to tak, že se člověk skládá ze dvou substancí (těla a duše), člověk je jedna věc. Descartes sice objevil dimenzi fenoménu personálního těla, ale poté ho omezil na pragmatický význam. I. Kant (1724–1804) zdůrazňovalaklékařská psychologie ve zdravotnictví

tivitu subjektu důrazem na ego a vyzdvihoval personální charakter více než Descartes.

Kant však zcela opomenul fenomén subjektivního těla. Po Kantovi přichází francouzský

filozof Maine de Biran (1766–1824), mladší současník německého idealismu. Vyšel

z  kantovského zdůraznění personality a  aktivity, znovuobjevuje subjektivní tělo. Od

Biranovy doby se na problému těla dále pracovalo. Především E. Husserl (1859–1938),

J.-P. Sartre (1905–1980), M. Merleau-Ponty (1908–1961), G. Marcel (1889–1973)

mají společné rysy: vlastní tělo je něco, co se nedá objektivovat. Tělo je předmět nulový,

avšak za určitých situací se stane tematickým: stane se afektivním předmětem (jen ve

svém těle pociťujeme bolest a slast), senzuálním (jen svým tělem mohu hmatat a vnímat)

a kinestetickým (vládnu svým tělem). Podle Husserlovy fenomenologie žité tělesnosti se

ukazuje vlastní tělesnost jako síla, dynamismus, který se vrhá do věcí, do předmětnosti.

V tomto pohybu ze sebe ven je možné rozeznat určité momenty: emocionální umístění,

jak se mám, jak se nacházím a vlastní aktivita spolu s rozvrhem možností. Jde o sílu, která

má síla charakter tělesnosti.

V  chápání lidského žitého života je zásluha fenomenologie v  poukázání na to, jak

člověk sám sobě rozumí. Život každého se odehrává v  personálním poli, a  tedy skrze

tělesnost. Druhého nikdy neprožívám. Musím ho mít v podobě objektu, jako tělo. Skrze

nápor do objektivity se odehrává návrat do subjektivity. Originální já (nikým jinýmnerožívané) přichází k sobě přes objektivitu, ale ne v podobě pouhé syntézy naturálnosti,

nýbrž v diferencovanější podobě ducha. M. Heidegger (1889–1976), který vyšel z kritiky

psychosomatiky (její specifické koncepce, pozn. autorek), pokračoval rozborem fenoménů

týkajících se jednotlivých částí těla a skončil úplným odmítnutím psychosomatického

východiska. Psychosomatická medicína bere v potaz vztah psyché a sóma, zkoumá tělesné

poruchy a nemoci psychogenního původu (bolest, dermatitidy, poruchy trávení,bronchiální astma, kardiální potíže...). Kde je ale duše a kde je tělo a jaký je mezi nimi rozdíl?

Z  hlediska lékaře se zdá rozdíl jednoduchý: dá se změřit, kolik mililitrů slz nešťastný,

smutný, bolestí trpící člověk vypláče, ale velikost zármutku nezměříme. Jsou tedy slzy

něčím psychickým, nebo somatickým? Heidegger se domníval, že ani jedno, ani druhé.

Rozumíme-li slzám, můžeme vědět, že jedna nebo žádná slza může znamenat větší bolest

či zármutek než potoky slz. Zármutek i bolest nejsou výrazy skryté duše ani něco pouze

měřitelného na naší tělesné schránce, nýbrž patří k tělesnění našeho těla jako ke způsobu

bytí ve světě. Mluví-li tedy Heidegger o těle a tělesnění, nemyslí něco somatického ani

psychického, nýbrž způsob bytí (Michálek, 1996).

Pokud lékaři uvažují o  vztahu psychického a  somatického, pohybují se již mimo

přírodní vědu, tedy ve filozofii. Člověk se ve svém bytí neskládá ze dvou věcí:měřitelného těla a intuitivně přístupné duše. Pohled na tělo a bolest jako způsob bytí ukazuje

na komplexní pojímání těla a bolesti, které není odděleno od tělesné schránky (corpus

humanum) ani od prožívání a dovršuje nejvyšší úrovně integrace osobnosti.

1.2.2 těLO A nEmOC

Z  filozofického hlediska chápeme způsob bytí lidského těla jako naše vlastní tělesné

žití. A právě živé, žité tělo v době nemoci nás nejvíce zajímá. V péči o nemocné je třeba

přihlížet k vývoji každého jednotlivce v jeho jedinečném biologickém, psychologickém

a sociálním kontextu. Je nutné nejen vědět, o jaké onemocnění se jedná, jaké jsou jeho

příčiny a příznaky, ale v jaké vývojové etapě je nemocný postižen, jak svoje tělo v době


celostní péče o pacienta / 25

nemoci prožívá a jaký je postoj nejbližšího okolí. Porozumění, jak člověk prožívá sám

sebe, je významné při léčbě dospělých i dětí. Život nemocného se odehrává skrzetěles

nost nemocného těla a nemoci. Nemoc je možné definovat jako synonymum bezmoci

(bez-moc), nesvobody a závislosti, které postihují omezující charakter: v době nemoci

není možné pracovat, hrát, jíst, radovat se tak, jak by si nemocný nebo jeho okolípředsta

vovali (Kapr a Miller, 1986). Prožívání těla a nemoci je specifické u chronických chorob

a u dospělých i dětí.

1.2.2.1 Prožitek těla a nemoci u dětí

U dětí bývá vymezována chronická nemoc jako závažná organická nebo funkčnízmě

na v organismu s dlouhodobým nebo dlouhodobě předpokládaným průběhem (Struk,

1992). Každé dítě svou nemoc prožívá jako stav vlastního organismu a prožívá i vnější

svět, se kterým je v interakci. Pro posouzení celkového stavu nemocného dítěte jedůle

žité: druh a závažnost onemocnění, prostředí, ve kterém žije, kvalita výchovy, chronicita

nemoci, věk, rozumová a citová zralost, poučení o nemoci a subjektivní hodnocení situace

dítětem samotným (Vágnero



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist