načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lékařská etika - Jiří Šimek

Lékařská etika

Elektronická kniha: Lékařská etika
Autor: Jiří Šimek

Kniha představuje ucelený souhrn základních tematických a problémových okruhů současné lékařské etiky. Ve své práci autor vychází z mnohaletého studia filozofických východisek ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  297
+
-
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 222
Rozměr: 24 cm
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Veřejné zdraví a hygiena
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5306-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha představuje ucelený souhrn základních tematických a problémových okruhů současné lékařské etiky. Ve své práci autor vychází z mnohaletého studia filozofických východisek stojících v základu zdravotnické etiky i jejich praktických aplikací, v neposlední řadě též ze svých letitých zkušeností lékaře a univerzitního učitele. Kniha je členěna do tří tematických okruhů. V první části je čtenáři zprostředkováno nahlédnutí do staleté moudrosti evropského filozofického úsilí. Druhá část shrnuje obecné základy lékařské etiky - představuje její historii, v lékařské etice užívanou metodologii a také význam a poslání tohoto v lékařské tradici zakotveného, ale současným způsobem rozpracovávaného oboru. Ve třetí části jsou uvedeny jednotlivé problémové okruhy současné lékařské etiky.

Popis nakladatele

První komplexní monografie o lékařské etice u nás! První část popisuje lékařskou etiku v současné filozofii, druhá uvádí její obecné pojetí a třetí aplikuje obecné teze na konkrétních tématech.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jiří Šimek - další tituly autora:
Lékařská etika Lékařská etika
Vážený pane profesore... Vážený pane profesore...
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jiří Šimek

Jiří Šimek

Lékařská etika

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz

Lékařská etika představuje velmi obsáhlé a široce zaměřené pojednání zpra

cované s velkou erudicí a rozhledem po tématech a problémech či otázkách spo

jených s uplatňováním základních etických principů v lékařské a ošetřovatelské

praxi. Z celého textu je patrné, že se autor touto problematikou zabývá již dlou

hou dobu, během které získal velice široký přehled o odborné literatuře a odbor

ných diskusích vztahujících se k řadě témat lékařské etiky.

Je také patrné, že autor má za sebou dlouholetou pedagogickou praxi, neboť styl

textu, jeho zpracování a přehledný charakter odpovídá přesně tomu, že předklá

dané pojednání je určené pro poměrně širokou a různorodou čtenářskou obec

z okruhu studentů lékařských a ošetřovatelských oborů a vůbec všech lidí působí

cích profesně ve zdravotnictví.

z recenzního posudku doc. PhDr. Martina Hemelíka, CSc.

Lékařská etika



GRADA Publishing

Jiří Šimek

Lékařská etika


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Šimek, Jiří

Lékařská etika / Jiří Šimek. -- 1. vydání. -- Praha : Grada

Publishing, a.s., 2015. -- 224 stran. -- (MEDI)

ISBN 978-80-247-5306-5 (brožováno)

17(091) * 614.253 * 159.955.5 * 17 * 614.253.83 * 618.177-

089.888.11 * 617-089.843 * 61:001.891

- dějiny etiky

- lékařská etika

- rozhodování -- etické a morální aspekty

- práva pacientů

- informovaný souhlas

- asistovaná reprodukce

- transplantologie -- etické a morální aspekty

- lékařský výzkum -- etické a morální aspekty

- monografie

614 - Veřejné zdraví a hygiena [14]


Doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc. Jihočeská univerzita, Zdravotně sociální fakulta, katedra fi lozofi e a etiky v pomáhajících profesích

LÉKAŘSKÁ ETIKA

Recenzenti: Doc. PhDr. Martin Hemelík, CSc. PhDr. Ingrid Strobachová, Ph.D. Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Photo © allphoto, 2015 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 5941. publikaci Redakční zpracování oddělení ediční a distribuční činnosti ZSF JU Sazba, zlom Josef Lutka Počet stran 224 1. vydání, Praha 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Kniha vychází díky podpoře Grantové agentury ČR a  Zdravotně sociální fakulty JU v Českých Budějovicích. Materiály pro knihu byly sebrány mimo jiné i v rámci několika po sobě následujících grantových úkolů: GA ČR 406/99/1486, GA ČR 406/02/0777, GA ČR 406/04/1161 a GA ČR 406/07/0257. Kompletizace knihy proběhla s podporou Zdravotně sociální fakulty JU, v rámci projektu RVO EPMPP2012_004. ISBN 978-80-247-9885-1 (ePUB) ISBN 978-80-247-9884-4 (pdf ) ISBN 978-80-247-5306-5 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a  šířena v  papírové, elektronické či jiné po době bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. OBSAH Místo úvodu ........................................................... 9

Počátky fi losofi ckého uchopení světa ..................................... 10

Platónův idealismus .................................................... 11

Aristotelova „fenomenologie“ ............................................ 12

Křesťanská fi losofi e ..................................................... 12

Emancipace člověka .................................................... 13

Idealismus – materialismus .............................................. 14

Vláda vědy ............................................................ 14

Fenomenologie a hermeneutika ......................................... 15

Nevědomí a složitost lidského světa, tři světy člověka ....................... 16

Co s morálkou dnes? .................................................... 18

1 Filosofi cké základy lékařské etiky .................................... 21

1.1 Fenomén morálky ............................................... 21

1.1.1 Morálka ve společnosti .................................... 21

1.1.2 Morálka jedince ........................................... 24

1.1.3 Etika jako fi losofi cká disciplína ............................. 26

1.2 Filosofi cké základy lékařské etiky ................................. 27

1.2.1 Postmoderní doba ......................................... 28

1.2.2 Projekt moderny .......................................... 28

1.2.3 Zdroje moderního myšlení ................................. 29

1.2.4 Moderní doba ve 20. století ................................. 34

1.2.5 Kritické refl exe moderní doby .............................. 34

1.2.6 Nástup postmoderny ....................................... 35

1.2.7 Zdroje postmoderního myšlení ............................. 37

1.2.8 Problém smyslu ........................................... 39

1.2.9 Problém pravdy v současné epoše ........................... 41

1.3 Kdo je člověk a jaký je jeho svět ................................... 44

1.3.1 Martin Heidegger ......................................... 47

1.3.2 Jan Patočka ............................................... 57

1.3.3 Emmanuel Lévinas ........................................ 69

1.4 Problém tělesnosti ............................................... 72

1.4.1 Orientovanost a perspektiva ................................ 73

1.4.2 Psychosomatická situovanost ............................... 75

1.4.3 Duch a duše ............................................... 78

1.5 Fenomén zdravotní péče ......................................... 87

1.5.1 Hermeneutická situace zdravotníků a pacientů .............. 91

2 Historie a poslání lékařské etiky ...................................... 97

2.1 Příběh lékařské etiky ............................................. 97

2.2 Co je lékařská etika a jaké je její poslání ........................... 102

5

ObsahObsah


2.2.1 Proměny ve vztahu lékaře a pacienta ........................ 103

2.2.2 Dehumanizace medicíny ................................... 106

2.2.3 Nová dilemata objevující se v souvislosti

s technologickým pokrokem ............................... 108

2.2.4 Problém výzkumu ......................................... 110

2.3 Význam a pracovní metody lékařské etiky ......................... 110

2.4 Metody morálního rozvažování ................................... 113

2.4.1 Aristotelské fronésis a dialog ............................... 113

2.4.2 Konsekvencionalismus – zvažování důsledků ................ 115

2.4.3 Principialismus v lékařské etice ............................. 116

2.4.4 Význam jednotlivých principů .............................. 118

2.4.5 Dobré principy ve sporu ................................... 122

2.4.6 Principy jako mantinely .................................... 127

3 Témata lékařské etiky ................................................ 129

3.1 Příběh práv pacientů ............................................. 129

3.2 Informovaný souhlas ............................................ 134

3.2.1 Problém informování nemocného .......................... 138

3.2.2 Kompetence pacienta udělit souhlas

se zdravotnickým výkonem ................................ 141

3.2.3 Práce s nekompetentními pacienty .......................... 144

3.2.4 Nekompetentní mladý pacient .............................. 146

3.3 Rozhodování v závěru života ..................................... 149

3.3.1 Advanced directives – dříve vyslovená přání či instrukce ..... 153

3.4 Eutanazie, dystanazie a paliativní péče ............................. 159

3.4.1 Ponechání nemocného zemřít .............................. 161

3.4.2 Problém eutanazie ........................................ 164

3.5 Etické problémy reprodukce – potrat, asistovaná reprodukce ........ 166

3.5.1 Interrupce ................................................ 166

3.5.2 Asistovaná reprodukce ..................................... 169

3.5.3 Přírodní loterie a ideál rodičovské lásky ..................... 173

3.6 Etické aspekty klonování, získávání a využívání kmenových buněk

a výzkumu na lidských embryích .................................. 175

3.7 Etické problémy genetiky ........................................ 179

3.8 Etické aspekty transplantací orgánů a tkání ........................ 184

3.8.1 Smrt mozku .............................................. 187

3.8.2 Souhlas nemocného s odběrem orgánů ..................... 188

3.9 Etická regulace výzkumu ......................................... 191

3.9.1 Norimberský kodex ....................................... 192

3.9.2 Helsinská deklarace ....................................... 192

3.9.3 Bioetická konvence a Směrnice 2001/20/EC ................. 194

3.9.4 Etické komise ............................................. 195

3.10 Alternativní medicína ........................................... 196

3.11 Enhancement ................................................... 200

3.12 Konfl ikty zájmů v medicíně ...................................... 202

6

Lékařská etika


3.12.1 Ekonomizace medicíny .................................. 203

3.12.2 Lékaři a producenti farmak .............................. 205

3.12.3 Konfl ikty zájmů ve vědeckém výzkumu ................... 207

3.12.4 Zdravotně průmyslový komplex .......................... 207

Použitá literatura ....................................................... 209

Jmenný rejstřík ......................................................... 215

Věcný rejstřík ......................................................... 215

. Souhrn ................................................................ 219

Summary .............................................................. 221

7

Obsah



Místo úvodu

Etika je v naší kultuře po staletí až tisíciletí součástí fi losofi e a teologie. Obě disciplíny

jsou postaveny na  lidském rozumu a  vzbuzují naději, že rozum je schopný problé

my morálky vyřešit. Moralita se ale během historicky známých staletí dosti radikálně

proměňuje a po celou tuto dobu probíhají více či méně bouřlivé diskuse mezi teology

i mezi fi losofy o jednotlivých bodech morálky a o výkladu její podstaty. Dosáhnout

shody mezi diskutujícími bylo vždy velmi obtížné, a když se během 20. století postup

ně rozpustila autorita církví, ukázalo se, že shoda racionálně uvažujících fi losofů a teo

logů pouze na základě racionálních argumentů není možná. Vynořilo se několik ne

příliš slučitelných etických teorií, které různým způsobem vykládají podstatu morálky

a docházejí samozřejmě k různým, často i protichůdným závěrům o přípustnosti toho

či onoho jednání. Několik desetiletí probíhající debaty o přípustnosti eutanazie a po

tratů jsou toho názorným příkladem. Přesto zůstává morálka součástí světa současné

ho člověka a nějakým způsobem (někdy lepším, jindy horším) funguje v lidské spo

lečnosti bez ohledu na to, jak je refl ektována. Díky těmto zkušenostem můžeme vidět

morálku jako oblast, ve které se také odráží, že fi losofi e a teologie obsahují více než jen

racionální uchopení světa. Vedle rozumu zde funguje cosi, co rozum přesahuje, něco

tajemného, fi losofi ckým a teologickým refl exím nepřístupného. Ostatně jeden z nej

větších fi losofů morálky Immanuel Kant (1996) prohlásil: „Dvě věci naplňují mysl

vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe

nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Pokud tedy chceme fenomén morálky skutečně

pochopit, musíme přijmout fakt, že vedle rozumem přístupných oblastí je v lidském

světě i dost věcí tajemných, které se racionálnímu uchopení vzpírají. Připustit existen

ci tajemných fenoménů v lidském světě není ale v naší současné civilizaci bez obtíží.

Fakt „tajemného“ a „rozumem nepostižitelného“ si člověk nejspíš začal uvědomo

vat, jakmile byl schopen postihovat svět v jeho celku (což je dost složitá abstrakce)

a  svůj život jako celek. S  tím se otevřela otázka smyslu toho všeho a  zodpovědnosti

za svůj život. Ve chvíli, kdy je člověk schopen rozumět svému životu jako celku, vynoří

se totiž vědomí smrtelnosti, tedy omezenosti vlastní existence. Přemýšlivý člověk si

uvědomí, že je jen částečkou ve složitější stavbě společnosti a světa, a pak automaticky

vidí svůj život jako úkol. Cosi přijal, proto by měl cosi (nejlépe lepšího) předat dál.

A v kterékoliv době vývoje lidstva si rozumný člověk uvědomuje, že z té stavby světa

či společnosti vidí jen malou částečku. Připouští, že se kolem něj a v něm samotném

odehrává mnoho tajemných, jemu ne zcela srozumitelných věcí, které někdy zafun

gují příznivě a  jindy spustí katastrofu. Již staří Řekové vymysleli obraz člověka jako

lodníka sedícího v  bárce na  moři. Tu loďku přehlédne celkem snadno. Podle toho,

jak je moře čisté, dohlédne tu více, tu méně daleko do moře. Ale v hloubce pod ním

je spousta věcí, na  které nikdy nedohlédne, nikdy jim úplně neporozumí. Ostatně

náš oblíbený slogan „jó, jsou věci mezi nebem a zemí“ vychází ze stejné zkušenosti.

V člověku a kolem člověka jsou prostě věci tajemné, vzpírající se uchopení a pocho

pení.

9

1Místo úvoduMísto úvodu


Člověk ale občas propadne světské pýše (staří Řekové tomu říkali „hybris“) a věří, že již pochopí všechno. Tomu se říká osvícenectví a  postihuje lidstvo v  jeho vývoji pravidelně. Poslední začalo v 18. století a ještě jsme se z něj úplně nevymanili. Jednou z  jeho hnacích sil byla věda, která postupným objevováním přírodních zákonitostí mnohé do té doby záhadné věci vysvětlila a navíc učinila náš život bezpečným a pohodlným jako nikdy předtím. Z našeho světa postupně vypudila víly, rusalky, vodníky a jiné nadpřirozené bytosti a naučila nás všechno racionálně vysvětlovat. Pokud ještě něco tajemného zbylo, věříme, že i to věda jednou vysvětlí a skryté vyjeví. Počátky fi losofi ckého uchopení světa V knížce Zdeňka Kratochvíla a Jana Bouzka (1994) „Od mýtu k logu“ se můžeme poučit, jak lidé v  oblasti Egejského moře objevili, že to tajemné v  nás a  kolem nás není nutné odbýt předpokladem vyšší bytosti, která to ví za  nás, a  není nutné vyložit svět příběhem, který není rozumem ověřitelný (první nádech osvícenectví). Objevili, že je možné za pomoci rozumu přemýšlet o tom, kde se svět vzal a jak je uspořádán. To má tu výhodu, že je možné veškeré závěry diskutovat, zpochybňovat, je ale možné vymýšlet i jiné. Lidé v této oblasti objevili „dobrodružství poznávání“. Po několika stoletích přišla doba, kdy již bylo možné vypracovat koherentní názory (fi losofi cké systémy). Udělali to dva geniální fi losofové, Platón a Aristotelés, žáci Sókrata, který nenapsal ani řádku, zřejmě proto, že to nepovažoval za důležité. Paralelně k nim a k jejich žákům vytvořili poněkud méně koherentní, ale také smysluplný systém starověcí stoikové.

Sókratés spustil fi losofi cké úsilí svých žáků dvěma počiny. První byla jeho elenktika – vyvracení zaběhaných názorů. On samozřejmě měl nějaký názor na svět a jeho fungování, ale věděl, že jeho poznání je nedokonalé, provizorní, že člověk musí být ochoten vždy znovu revidovat své názory a postoje. To nejhorší je jistota, že tak to je a ne jinak. Proto se považoval za nejmoudřejšího, protože jedině on věděl, že vlastně neví... Pravdivost, pravda byly pro něj vysoké hodnoty. Ale pravda pro něj nebylo něco, co člověk prostě má, protože to našel. Úplná pravda o  světě je člověku nedostupná. Pravdivost nespočívá v nalezení správných tezí, ale ve správném tříbení toho, co vím, v otevřenosti faktu, že všechno může být i jinak. Druhý Sókratův počin byla ochota pro svůj fi losofi cký názor zemřít. Co všechno bylo skutečným podnětem pro jeho stíhání, se dnes můžeme jen dohadovat. Mocní tohoto světa mají rádi nezpochybnitelné pravdy, kterými dle svého názoru disponují. A nemívají rádi lidi, kteří je popravdě upozorňují, že by to mohlo být i jinak. Sókratés si trval na tom, že zpochybňování zavedených pravd není zrada, ale služba vlasti. Sami jeho soudci dospěli k závěru, že za toto popravit člověka není úplně dobrý nápad. Tak otevřeli zadní vrátka jeho vězení, aby mohl utéci. K úžasu svých žáků se Sókratés odmítl účastnit této lži (rozsudek platí, ale odsouzený nezemře). Svým soudcům ve  své fi losofi cké svobodě nabídl pouze dvě možnosti. Buď je vinen, pak ať jej popraví, nebo nevinen, pak ať zruší rozsudek. A to s vědomím, že nejpravděpodobněji zvítězí lidská malost a rozsudek odvolán nebude (Patočka, 1991b).

Když přemýšlíme, co bylo hlavním přínosem Sókrata, pak to bylo především jeho odmítnutí fi losofi ckého a životního postoje sofi stů. Sofi sté zjistili, že jazyk, řeč, a vlastně tedy i lidská racionalita, má jednu zvláštní vlastnost. Vhodně uspořádanými argumenty lze dokázat cokoliv, co dokázat chci. To je dnes hlavní námitka proti všem 10

Lékařská etikaLékařská etika


kognitivistickým teoriím v etice. Sókratés toto zacházení s jazykem zavrhl, a předváděl cosi jiného. Za užitím jazyka musí stát něco hlubšího. Poctivost a otevřená úcta k pravdě. Pravdu nikdy člověk nezná v plném rozsahu, ale svou poctivostí nebo povrchností se může pravdě přibližovat nebo i vzdalovat. Takto to ovšem formulovali až fenomenologové ve 20. století, ale myslím, že postoj Sókrata to vystihuje.

Zdá se, že sám Sókratés ještě nerozlišoval ostře mezi rozumem a emocemi. Vzbouřené emoce, vášně samozřejmě ruší rozumnost myšlení a  rozhodování. Poctivost a  ochota revidovat své názory jsou ale složité fenomény obsahující víc než jen racionalitu. Sókratés se tím netrápil, žádal „rozumný“ postoj bez ohledu, zda to zařídí jen rozum nebo i  jiné stránky lidského fungování. Ale vládu rozumného rozvažování, které je základem moudrosti, tam najdeme. Jeho žáci pak oddělili rozum od  emocí a rozumnost hledali jen v rozumu, který má vládnout „nerozumným“ emocím a vášním. Do důsledků to dovedli stoikové, kteří žádali úplné osvobození člověka od vlivu vášní, což následně vedlo ke generální nedůvěře všemu v člověku, co není pod přímou nadvládou rozumu. A  s  tímto oddělením se potýkáme do  současnosti. Také proto, že křesťanství převzalo řadu stoických mravních ideálů a s nimi i nedůvěru k mimoracionálním oblastem lidské duše.

Pro Platóna, zaujatého fi losofi ckými postoji Sókrata, musel být závěr života jeho učitele velkým šokem. Možná proto se věnoval svému fi losofování s  takovou poctivostí. A možná proto napsal svůj sedmý dopis, ve kterém připouští, že nic z toho, co napsal, nemusí být pravda. Také dle Jana Patočky pro Platóna ve výchovném procesu „není důležité to zapsané, není důležité to vyjádřené, je důležité to, co se děje v duši“ (Patočka, 2012). Nicméně Platón vypracoval fi losofi i pozitivní, ve které rozvíjí určité teze. Platónův idealismus Jedním z významných problémů Platóna byl fakt, že člověk touží po dokonalosti a přitom nic v jeho životě není dokonalé. To je vysoce prekérní situace. Náboženství dává naději, že po smrti by mohlo být líp. Jenomže já žiji teď a tady a chci kousek té dokonalosti už ve svém životě. Platón takový dokonalý svět objevil. Je jím svět idejí. Mnohý pes kouše a pelichá. Židle je rozvrzaná, nepohodlná. Člověk podvádí a krade. Každý pes je trochu jiný stejně jako židle i člověk. My lidé ale máme ideu psa, židle a člověka. Idea nevrže, nekouše, nepodvádí. Idea je dokonalá. Konkrétní věc či bytost pak můžeme vidět jako nedokonalou realizaci dokonalé ideje. Je pozoruhodné, že každý člověk v sobě nějak ideu psa, židle, člověka má. Kde se tam vzala? Když se sejdeme a povídáme si, zjistíme, že každý sice ideu má, ale každý ji má vymezenou trochu jinak. A přitom tu ideu všichni sdílíme. A když se hádáme, co je pes nebo člověk, na tu ideu se nějak odvoláváme. Není tedy idea někde mimo naše individuální duše? V tom případě můžeme předpokládat, že existuje svět idejí, na člověku jako jedinci nezávislý. A co když je člověk nějak účasten tohoto světa idejí? A tak Platón na základě této zkušenosti objevil svět idejí, který je nezávislý na člověku, ale člověk je ho nějak účasten. Když už připustíme svět idejí, můžeme popustit dál uzdu své fantazii. Ten svět idejí je asi dost dokonalý a nejspíš i věčný. Jak to, že člověk pojmy zná, rozumí jim a nemusí se všechny učit? Nejspíš proto, že se s nimi nějak rodí. A už tu máme fantazii o duši, která je doma ve  světě idejí, do  našeho světa spadne a  v  těle je jako v  žaláři. To byl

11

Místo úvodu


samozřejmě spíše námět do debaty než stoprocentní tvrzení. Proto se usmívám, když vidím, jak se studenti fi losofi e učí „učení Platóna“ nazpaměť. Aristotelova „fenomenologie“ Aristotelés, Platónův žák, převzal jeho poctivost ve  fi losofování, ale fantazie o  světě idejí mu asi přišly málo reálné. Začal tedy popisovat svět, jak jej máme ve své zkušenosti anebo co dostatečně jistého o něm umíme říci svým rozumem. Proto se někdy říká, že byl prvním fenomenologem. V  tu dobu toho lidé už dost věděli, byla napsána spousta fi losofi ckých knih, Aristotelés měl na co navazovat a sám napsal řadu knih. Některé zastaraly (jeho názory o  fyzice), jiné čteme dodnes. Například knihy „O  duši“ a  „Etika Nikomachova“ (Aristotelés 2000, 2009). Aristotelés neřeší, zda je duše nesmrtelná. Popisuje ji jako funkční princip. Člověk má své lidské myšlení, ale také pudové reakce, jako je mají zvířata, a jeho tělo roste jako rostliny. I rozlišuje duši vegetativní, animální a lidskou. Dnes vidíme lidskou duši (nervovou regulaci) v podstatě stejně. V Etice Nikomachově říká Aristotelés jednu důležitou věc. Některé věci je možné popsat „jen přibližně“, etika k nim patří. Dodnes všechny pokusy o exaktní popisy morálky selhávají. No a pak přichází s myšlenkami, které dnes znovu objevujeme. Dobré chování je věc charakteru a poznání, lze je tedy učit, ale především je nutné je nacvičovat. Popisuje fronésis, což je schopnost, zručnost správně zhodnotit situaci a proto se i správně rozhodnout. Morálně se rozhodovat není snadné. Nemravný člověk není ani tak zlý jako hloupý.

Tajemno už v Aristotelově fi losofi i ale v podstatě nemá své místo. O nesmrtelnosti lidské duše se vyjadřuje jako o možnosti a Boha dokazuje čistě racionálně. Všechno má svou příčinu, to nemůže jít do nekonečna, proto musí existovat „první hybatel“. Křesťanská fi losofi e Pak zvítězilo křesťanství a Evropané se vrátili k výkladu toho tajemného v nás a kolem nás na základě předpokladu vyšší bytosti, která to ví za nás, a v rámci příběhu, který není rozumem ověřitelný. Filosofi e nezhynula, ale stala se služkou (ancilla) teologie. A protože křesťanství odpovídá na podobnou zkušenost jako fi losofi e, není divu, že Aristotelés i Platón byli ve středověku, poté, co byli znovu objeveni, celkem snadno zabudováni do středověkého křesťanského myšlení.

Křesťanství je v  jednom směru unikátní náboženství. Kristus byl sám vtělený Bůh. Jeho poučení o  důležitých pravdách je proto přímé, tedy jisté. Škoda, že sám nic nenapsal, evangelia napsali (až na  jedno) žáci jeho učedníků, všechna víc než třicet let po  jeho smrti. Ale to nevadí, evangelia jsou „inspirována“, tedy psaná pod přímou Boží kontrolou. Jistota křesťanského učení byla tak zachována. Středověký člověk věděl, že je držitelem správných pravd, jen je správně extrahovat ze svatých knih. Měl jistotu téměř absolutní, protože za jeho pravdou stál absolutní Bůh vtělený do Ježíše. Ta možnost absolutní jistoty je, myslím, novinkou v naší civilizaci. My lidé jsme ve  středověku byli v  dlouhé historii lidstva (kam dohlédneme) první, kdo věřil, že je mu dostupná absolutní pravda o světě. A tak jsme ji začali objevovat. Křesťanský mýtus s  takovouto jistotou prvně zpracoval Tomáš Akvinský (1225–1274). Vytvořil konzistentní systém vzájemně propojených racionálních pravd, který plně 12

Lékařská etikaLékařská etika


vysvětloval lidskou existenci. Zpočátku svou odvahou vzbudil nelibost ve  vysokých kruzích církve, pak se ale ukázalo, že Tomášova jistota o  náboženských pravdách je velmi dobrým základem pro křesťanskou věrouku. I  stal se Tomáš Akvinský základem učení katolické církve. Jeho dílo je vskutku geniální, sám autor mu nejspíš nepřisuzoval apodiktickou platnost. Tu získalo teprve časem jako nástroj manipulace.

Náboženství zpracovává mnoho věcí, které jsou mimo vědomou kontrolu. A křesťanská teologie tyto věci systémově podcenila. Během středověku se tříbilo rozumové uchopení světa, ve  fi losofi i především díky scholastice jako metodě myšlení o  světě. Rozum prokazoval až obdivuhodnou schopnost světu rozumět (proto „rozum“). V kontrastu s rozumem, mimoracionální svět emocí a vášní vždy znovu vedl k selhávání lidí. To bylo stále více patrno v  křesťanském světě, kde o  morálce rozhodovali lidé, kterým bylo dopřáno žít v azylu kláštera, v osvobození od každodenních starostí ostatních. Tam bylo zklidnění vášní podstatně snazší a bylo tedy možné vidět člověka jako bytost, ve které se sváří rozum a vášně. A stát jednoznačně na straně rozumu. Obtížnou srozumitelnost lidského emočního světa vyřešil středověký člověk předpokladem andělů a ďáblů, kteří pracují právě v této oblasti. Jedním z mnoha úkolů člověka byla i nutnost rozlišovat „andělská“ a „ďábelská“ lákání. Emancipace člověka S tím, jak člověk zdokonaloval své nástroje a stále lépe obdělával zemědělskou půdu, byl nejenom stále méně závislý na  povětrnostních podmínkách, ale i  individuálně soběstačnější (zvlášť v  bohatších vrstvách společnosti). Z  tohoto důvodu byl stále méně závislý na  společnosti, ve  které žil. Tak se zrodil evropský individualismus. „My“ jako výchozí bod lidské existence byl postupně nahrazován výchozím bodem „já“. Ve skutečnosti je „já“ a „my“ nerozlučně spojeno v „dialektické jednotě“. Podcenění jednoho či druhého vždy znamená výrazné zkreslení světa, ve  kterém žijeme. Posledním několika stoletím můžeme také rozumět jako hledání nového vztahu mezi „já“ a „my“. Fašismus a komunismus byly (snad) poslední pokusy nechat zvítězit zájmy kolektivu, společnosti nad zájmy jedince. Liberální individualismus, který vidí člověka jako bytost sobecky sledující své individuální cíle, je příkladem opačného extrému.

V 15. a 16. století se v původně jednotném západoevropském křesťanství objevily silné odstředivé síly, které vedly k husitským válkám a vzniku české, utrakvistické verze křesťanství, později pak k rozpadu církve. Pod vlivem Martina Luthera (1483–1546) odpadla ještě v 16. století od katolické církve velká část Evropy. V očích mnoha lidí se křesťanství zdiskreditovalo zápasem o ovládnutí myslí lidí a i o mocenské ovládnutí světa. Vášně i v těchto zápasech fungovaly spíše kontraproduktivně. Proto v této chvíli bylo nasnadě zůstat u rozumu jako u toho správného arbitra. Tak nějak můžeme vidět zdroje vzniku osvícenectví v 18. století. Protože ale středověký člověk měl už na dosah ruky jisté, apodiktické porozumění světu, i  osvícenectví věří, že rozumem můžeme dospět k určité pravdě. Tím se do myšlení naší civilizace vloudila další komplikace. Potřeba dosáhnout apodiktické jistoty a víra, že dosažení takové jistoty racionálními prostředky je možné. Úplnou jistotu ale ani rozum neskýtá. Proto evropští vzdělanci použili jiný prvek z  křesťanství – eschatologii. To nevadí, že dnes nemáme jistotu,

13

Místo úvodu


když se budeme držet rozumu, v blízké budoucnosti (nebo daleké? – to se časem pře

stalo rozlišovat) té apodiktické jistoty dosáhneme.

Idealismus – materialismus

Dalším dědictvím novověkého člověka v  rámci vývoje evropského myšlení je dua

lismus, to jest oddělení světa hmotného a nehmotného, a s tím související rozdělení

člověka na hmotné tělo a nehmotnou duši. Lidský rozum rád věci zjednodušuje, aby

byl svět přehlednější a snáze manipulovatelný. Proto se evropští vzdělanci pokoušeli

posléze převést svět opět na  jednoho jmenovatele. Tak se zrodil zápas mezi idealis

mem a materialismem. Osvícenci 18. století byli ve svém odporu k náboženství ma

terialisté, ale hlavní zápas se odehrál v 19. století. Vrcholem idealistické fi losofi e byl

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1701–1831) s jeho pojetím světového ducha, který

se dialektickou cestou v hmotě vrací sám k sobě nebo sám sobě rozumí. Již jeho žák

Karl Marx (1818–1883) Hegelovu fi losofi i otočil naruby a  za  základ světa prohlá

sil hmotu, vše ostatní je jen produktem hmoty a nadstavbou nad hmotným světem.

My Češi jsme byli 40 let usilovně manipulováni totalitními vládci do dosti primitiv

ního pojetí marxistického materialismu. Kvůli historicky tradiční nedůvěře ke všem

církvím jsme neměli dostatečně silnou protiváhu, proto dosud dost Čechů setrvává

při tomto zjednodušeném materialismu. Liberální ekonomie se svou defi nicí člověka

jako bytosti sobecky sledující své materiální cíle je také v podstatě materialistická, asi

proto má u nás tolik ideologických zastánců. Světonázorový materialismus má obtíže

vysvětlit (natož pak žádat) altruismus a solidaritu. Idealismus naopak přináší riziko

podcenění až úplné zpochybnění hmotného světa – tomu se říká solipsismus.

Vláda vědy

Devatenácté a 20. století jsou stoletími vědy. Ta mnoho věcí objasňuje, stojí za rozvo

jem technologie, která činí náš život podstatně snazším a  bezpečnějším. Dnes si již

ne vždy uvědomujeme, že moderní věda vznikla na  půdě fi losofi e. Zde také na  po

čátku získávala své odůvodnění. Procesu fi losofi ckého ukotvení a  vlastního rozvoje

moderní vědy se samozřejmě účastnila řada fi losofů a prvních vědců v dnešním slova

smyslu, rozvíjejících experimentální metody. Při dnešním zpětném pohledu, v deba

tách o mezích vědeckého poznávání a o problémech s tímto poznáváním spojených

(např. v oblasti psychosomatického myšlení) vystupuje do popředí fi losof 17. století

René Descartes (1596–1650) jako autor některých tezí, které tvoří základy současné

vědy. René Descartes se ještě nepokoušel o  fi losofi cký monismus, zůstal u  rozlišení

dvou světů – res extensa a res cogitans. Ten druhý (res cogitans) přináší mnoho me

todologických problémů a  lidé nejsou schopni se shodnout na  nejzákladnějších te

zích. Zato ten první svět (res extensa) je snadno měřitelný a jevy v něm i počitatelné.

I doporučil věnovat se hmotnému světu, kde měření přináší jistá data a s tím i shodu.

Lidé se skutečně vydali tímto směrem, a tak vznikla věda, principiálně se zabývající

měřitelným a počitatelným světem. Úspěchy vědy byly takové, že vědci pomalu začali

aspirovat na vysvětlení všech jevů na základě měření a počítání. Vědci tak v podstatě

přijali materialistický monismus jako svou pracovní fi losofi i. Kromě toho vědecká

metodologie při povrchním pohledu nabízí apodiktickou jistotu poznávání – všech

na měření a  všechny experimenty jsou reprodukovatelné, tedy kontrolovatelné, což

14

Lékařská etikaLékařská etika+


přináší velkou jistotu. Tím věda získala obrovskou prestiž a vědci pevné sebevědomí jako lidé, kteří „vědí“. Jenomže res cogitans (lidská duše) se i v tomto kontextu vzpírá všemu jednoduchému měření a počítání, proto psychologii a psychiatrii nezbylo, než vytvořit vlastní metody a  z  nich vyrůstající vlastní slovník. Tak se vytvořil jiný typ dualismu (duše–tělo), stejně odolný jako dualismus fi losofi cký. Fenomenologie a hermeneutika Ve druhé polovině 19. století se evropské myšlení dostalo do krize. Spor mezi idealismem a materialismem skončil v podstatě remízou, hlavně proto, že již nebyl žádný všemi uznaný rozhodčí (jako např. ofi ciální struktury církve ve středověku). Co vzdělanci uměli v daných strukturách myšlení říci, už řekli nebo napsali. Slovníky fi losofi e, teologie a  vědy byly krásně vypracované, ale jaksi se odtrhovaly od  každodenní zkušenosti, jak jí žili vzdělanci, kteří tyto slovníky užívali, natož pak jejich posluchači a  čtenáři. Tak si mohl Friedrich Nietsche (1844–1900) dovolit všechno zkritizovat a stát se slavným touto pouhou kritikou. Tím se otevřelo pole moravským reformátorům.

Sigmund Freud (1856–1939) vypracoval úplně novou psychologii člověka, a protože jeho koncepce byly použitelné i  jako ideologický základ nastupujících změn v moralitě lidí, stal se i slavným.

Prostějovský rodák Edmund Husserl (1859–1938) byl původně matematik a k fi losofi i se dostal tak, že si položil otázku, co to je vlastně číslo? Tím se mu vztah mezi ideálním a reálným světem dostal do úplně jiné polohy. Číslo totiž odpovídá čemusi reálnému ve  světě (u  stolu mohu mít jednu židli, ale i  dvě, tři, deset, dvacet), ale je to čistý konstrukt naší mysli. Když se z  této perspektivy podíval na  to, kde se bere v lidské mysli obraz světa, viděl totéž. Židle, stůl, pes reálně existují, ale my se o nich dozvídáme prostřednictvím smyslů. Jenomže smysly nám dávají v podstatě chaotické informace, které je nutné uspořádat. Teprve tak může vzniknout obraz světa. Pojmy jako židle, stůl, pes jsou samozřejmě výtvorem lidského ducha. Je ale nutné si položit otázku, jak vznikají. Nepadají z  nebes, nejsou tajemně vrozené, kde se berou v  lidské mysli, si můžeme ukázat. Začátek je v intenci. Chci se posadit. To je úkon, který důvěrně znám z vnímání vlastního těla. Občas jej musím provést, abych se neuštval. K naplnění intence se posadit mám v mysli eidos, pojem – sedadlo. Složitým způsobem pak ve své mysli, ale také v interakci se svým okolím, eidos „sedadlo“ zkonkretizuji, pokud se týká tvaru, pevnosti, teploty atd. Tak se v lidské mysli utvářejí pojmy a  jim odpovídající obrazy. Člověk se je pak učí přiřazovat konkrétním předmětům, z jednodušších pojmů (židle, křeslo) vytváří obecnější (sedadlo). Postupně tak vzniká svět obrazů věcí, pojmů, činností. E. Husserl vypracoval neuvěřitelně složitou teorii, jak si náš žitý svět my lidé konstruujeme. Ta teorie je velice věrohodná, vysvětluje mnoho problémů, které fi losofové s uchopením problému světa měli, a je v souladu s  tím, co později odhalovala neurofyziologie. Když pak ještě rozpracoval fenomén času, tedy jak se obraz světa v nás proměňuje s časem jak v jedinci, tak i ve společnosti, dospěl na sám kraj lidských možností si tyto procesy představit a rozumět jim. Jan Patočka (2010b), který jako jeden z mála lidí uměl všechny tyto úvahy sledovat, ve své učebnici Husserlovy fenomenologie ukazuje, že zde se opět při poctivém fi losofování vynořila nemožnost člověka plně pochopit sebe sama.

15

Místo úvodu


Tak se nám ve druhé polovině 20. století opět vrací do našeho myšlení vědomí, že svět kolem nás i uvnitř nás je natolik složitý, že mu nikdy plně neporozumíme. Martin Heidegger (1889–1976) využil významové složení starého řeckého slova pravda – aletheia, což znamená odkrytost, a upozornil své žáky, že svět a věci v něm nemáme s jistotou ve svém pojmosloví, ale že se nám pravda při vhodném přístupu odkrývá. Což znamená, že při nevhodném přístupu se nám opět zakrývá. Nejsme a nebudeme nikdy držiteli úplné pravdy, pravdě se můžeme přibližovat, ale i vzdalovat, podle toho, jak s informacemi o světě, které máme, zacházíme. A cestu, jak se přibližovat pravdě, ukázal už Sókratés. Je to otevřenost světu a ochota kdykoliv připustit, že všechno by mohlo být i jinak. Žák Martina Heideggera Hans-Georg Gadamer (1900–2002) položil jako základ našeho porozumění světu hermeneutiku. Zjednodušeně řečeno: svět, ve kterém žijeme, nepoznáváme, ale vykládáme. Nevědomí a složitost lidského světa, tři světy člověka Dnes již i  díky pokroku vědeckého poznání snáze přijímáme fakt, že v  lidské duši a  v  lidské společnosti se děje spousta věcí mimo vědomou racionální kontrolu. První přišel s důslednou teorií nevědomí Sigmund Freud. Nebyl samozřejmě první, ale on si důsledně trval na tom, že v nevědomí se odehrávají ty nejdůležitější věci. Ve své době ještě nebyl příliš přístupen tomu, že to je tak dobře, že v nevědomí nejsou jen komplexy, ale i zcela normální reakce. Ale je to tak. Člověk je prostě udělán tak, aby se ve svém složitém světě nemusel zabývat úplně vším. Proto jsou mnohé věci zautomatizovány a ponechány mimo jeho kontrolu. Příkladem může být nervové řízení pohybu. V  mozku můžeme identifi kovat místa, která se účastní vědomého rozhodnutí pohnout nějakou částí těla. Ta jsou přes míchu, jen málokrát přepojená, spojena téměř přímo se svaly. Kdyby ale měl být pohyb zajištěn jen těmito nervovými mechanismy, splakali bychom nad výdělkem. Když se rozhodneme napít se z šálku kávy, musíme se rukou trefi t akorát, abychom šálek nepovalili, nerozbili. Pak musíme ten šálek dostat zase správně k ústům, abychom si nalili kávu tam, kam patří, nepolili se a neopařili. To sice trochu máme pod kontrolou, ale většinu z  toho zařídí tzv. extrapyramidový systém, který funguje mimo naše vědomí a jehož nervové dráhy jsou vícekrát přepojovány. Ten systém za naše vědomí zkontroluje vzdálenosti, naši polohu a polohu hrnečku, upraví rychlost pohybu, dokonce nasadí správné zrychlení pohybu na počátku a jeho zpomalení, když se blížíme k  ústům. Jak je tento systém důležitý si uvědomíme ve  chvíli, kde je nějaká jeho část v nepořádku. Extrapyramidový syndrom (Parkinsonova choroba) postihuje startovací část pohybu. Člověk se obtížně rozhýbává. Pak jsou syndromy, které se projevují tzv. hypermetrií, člověk pohyb včas nezastaví. Takže v normální situaci, když se rozhodneme udělat pohyb, nedáme jednoduše příkaz svalu, aby se stáhl, ale spouštíme celý složitý systém, který naše rozhodnutí pohnout rukou doladí.

Těžko si umím představit, že ve složitějších situacích, jako jsou např. mezilidské vztahy, by to mohlo být jinak. I tam jsou jistě předem připravená hodnocení a reakce, jinak bychom se utopili v detailech. Jedním z takových mechanismů stojících do značné míry mimo naše vědomí jsou emoce. To je taková „extrapyramidová dráha“ našeho vědomého složitějšího jednání. Emoce ve zlomku vteřiny umí zhodnotit situaci. Dobrý člověk – špatný člověk; dobré, zůstaň – špatné, uteč atd. (Šimek, 1995). Emoce představují jen nahlédnutí do těchto mechanismů, jistě je toho mnohem více, neurologicky o tom víme jen velmi málo. 16

Lékařská etika




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist