E-kniha: Lékařem mezi nebem a horami – Kristina Höschlová

LÉKAŘem MEZI NEBEM A HORAMI

Kristina Höschlová

Galén

LÉKAŘem MEZI NEBEM

A HORAMI

Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část ne

smějí být reprodukovány, uchovávány v re

šeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli

způsobem (včetně mechanického, elektro

nického, fotografického či jiného zá

znamu) bez písemného souhlasu majitelů

autorských práv.

© Galén, 2017

ISBN 978-80-7492-354-8 (PDF)

ISBN 978-80-7492-355-5 (PDF pro čtečky)

7

8

Díl I

foto Serge Worreth

11

ÚvoD AvorIAz

[14. prosince 2014] Když se mi v říjnu ozval jeden bývalý francouzský kolega, že potřebují na  sezonu obsadit místo doktora na  letecké záchranné službě, rozhodla jsem se plánovaný návrat do Afghánistánu na misi s Lékaři bez hranic odložit. Avoriaz je horské lyžařské středisko na  pomezí Švýcarska v  oblasti Portes du Soleil ve  francouzských Alpách a  skýtá výhledy od  Mont Blanku po Ženevské jezero. Už to tam trochu znám, na  letecké záchrance jsem tam pracovala před devíti lety. Podmínky se zlepšily, parta zůstává stejně dobrá. Proto jsem dlouho neváhala. AvorIAz 1 NečekANá revIze vybAveNí

[16. prosince 2014] Protože zítra mám první příslužbu, rozhodla jsem se vyzkoušet sněžný skútr, kterým se budu během nočních služeb dopravovat k  pacientům.  V  Avoriaz totiž nejsou silnice a  všichni se tu pohybují buď na  koňských spřeženích, nebo na lyžích, saních, vlecích a v rolbách. Zkušební jízdu se mnou absolvuje Estelle, mladá lékařka po  škole, která je zde na  praxi. Za  skútr jsme zapřáhly vozík a  na  něj naložily mrazák, který jsem potřebovala přestěhovat ze své „kajuty“. Když jsme uvízly i s valníkem a mrazákem na mokrém asfaltu přímo v depu koňských spřežení, vzbudily jsme konečně pozornost zevlujících vozků. Jejich účast bohužel zůstala jen u toho zírání a pobavení.  Právě v momentě, kdy jsme přece jen hrdě zacouvaly do garáže Centre Médical, slyším, jak mě volá sestra, že si mám vzít rychle oteplováky a kulicha a přesednout na skútr záchranářů, protože je na sjezdovce někdo v bezvědomí. Na sjezdovkách je kromě kamení a trávy krusta zledovatělého sněhu. Právě po  takovém kousku to ten chlapík rozjel naplno, vysekal se, Lyžařské středisko Avoriaz

14

rozbil si hlavu a teď tu leží v bezvědomí a chrčí. Tipla bych mu tak

sto dvacet. Tedy kilogramů.

Centre Médical v  Avoriaz je zdravotní středisko, které ve  špičkách

sezony přijímá padesát pacientů denně. Je zde praktický lékař a dva

traumatologové. Kromě základní laboratoře je vybaveno rentgenem,

echem a skiaskopií, to kvůli velkému přísunu traumat.

Sezona se postupně rozjíždí, pacientů je zatím málo a  my uklízíme

a  objednáváme materiál. Zrovna dnes jsme plánovali revizi záchra

nářského kufru. Vyšla nám  – akorát nikoliv s  lékárnou a  skladem

za zády, ale rovnou na sjezdovce. Protože jsme dnes v Centre Médical

v  plném počtu, na  sjezdovku za  mnou dojede ještě kolega Bernard,

sestra Virginie a stážistka Estelle.

Pacienta s poraněním hlavy intubujeme (napojujeme na dýchací pří

stroj), přičemž z kufru vytahuji různé atributy, jejichž notnou část vi

dím poprvé. Sněží, smráká se a mlha houstne. Bernard volá na Cen

trum 15, což je kantonální dispečink záchranných služeb, a žádá pro

pacienta transport do Annecy.

Naše vrtulníky létají jen za  denního světla, navíc je v  místě zásahu

neletové počasí.

Dispečink se vysloví, že přesto posílá státní vrtulník z Annecy, prý by

tu mohl být za půl hodiny. Pánbůh jim pomáhej, já pokus o přistání

vnímám jako rituální sebevraždu.

Horská medicína je tady se vším všudy. Oxymetr nesnímá, kapno

metr taky zamrzl, něco se vlní na kapesním EKG, barvu obličeje přes

krvavé šrámy těžko odhadnout. Čekáme a čekáme a chlapíka za po

mocí záchranářů balíme do mnoha dek a povlaků. Brzo můžeme po

čítat s jeho podchlazením.

Záchranáři, se kterými budu po  celou sezonu v  terénu spolupra

covat, jsou jakási obdoba naší Horské služby. Jsou to kluci a  holky

z místních vesnic, kteří skvěle lyžují a bezpečně znají terén. Ač nejsou

zdravotníci, jsou schopni provést základní vyšetření, ošetřit běžná

poranění a poskytnout první pomoc do té doby, než dorazí lékař.

Posádka vrtulníku z Annecy se rozhodla zůstat naživu, přistáli v údo

lí. Pro nás to znamená krasojízdu na skútru do Centre Médical s tím,

že doktora z vrtulníku hasiči povezou patnáct kilometrů po zemi nám

naproti.

15

Chlapovi na  cestu píchnu další dávku sedace (léků na  uspání), při

poutáme ho i se všemi přístroji k saním, jeho zabalím do dek a sebe

do bundy až po nos a pak už – děj se vůle boží! Přišla tma, fouká, sně

ží a my se spouštíme s kopce na patnáctiminutovou cestu na příjem

Centre Médical. Přehrávám si v hlavě, jak dlouho chlapík vydrží, kdy

by se mu právě teď rozpojila dýchací trubka nebo došel kyslík. Nebo,

co když se na natřásajících se saních začne budit a bude potřebovat

další dávku sedace? Nic s tím nenadělám, nemůžu k němu. Za sebou

vidím jen zabalené tělo a blikající světélko monitoru.

Příjem Centre Médical je elegantní. Skútrem zajedeme do garáže, kde

je připraveno vozítko a výtah rovnou do vyšetřovny. Můj druhý kolega

Jean-Marc už drží v ruce echo a provádí sonografické vyšetření cílené

na trauma. Uběhne dalších dvacet minut, než se konečně ukáže dok

tor z vrtulníku. Do traumacentra v Annecy se bude muset po zemi, což

znamená dvě a půl hodiny od teď a čtyři hodiny celkem.

Jsou to nebývale dlouhé časy proti tomu, na co jsem zvyklá v rámci naší

malé republiky. Ještě že je to jenom poranění hlavy. Kdyby ten pán kr

vácel do břicha, pravděpodobně by se žádného traumacentra nedožil.

Vracím se nočním Avoriaz, kloužu ve  sněhu rozježděnými úvozy

a prohlížím si názvy non stop barů s blikajícími neony a plných řevu,

protože tam se pravděpodobně budu muset během nočních služeb

párkrát vypravit.

Před půlnocí mi volá Bernard, že chlápek žije. Má prý „jen“ těžkou

kontuzi mozku a tedy i velké štěstí, protože z toho by se mohl celkem

dobře dostat.

AvorIAz 2 TvrDá školA

[21. prosince 2014]

Mont Blanc Helicopteres je soukromá letecká společnost, která

krom jiných aktivit zajišťuje po  dobu zimní sezony záchranu ve  tři

ceti lyžařských střediscích na území mezi Ženevským jezerem a údo

lím Chamonix. Většina středisek je součástí oblastí Portes du Soleil

a Grand Massif.

16

Během sezony, která zde trvá téměř pět měsíců, vrtulníky přepraví

osm set až tisíc nemocných, z toho čtvrtina vyžaduje přítomnost lé

kaře.

Celkem 93 procent případů jsou traumata. Lehká poranění se převá

ží do místních zdravotních center, do nemocnic pak lékař doprovází

těžší úrazy, které zpravidla vyžadují operaci či pokročilé vyšetřovací

metody, jako je například CT.

Mont Blanc Helicopteres funguje v Avoriaz už od roku 1988. Od roku

2001 je kromě pilotů a navigátorů trvalou součástí týmu lékař, který

zároveň spolupracuje s Centre Médical v Avoriaz.

Bydlím v  jakési kajutě o  velikosti třikrát tři metry v  osmém patře

dřevem obloženého paneláku. Ráno před sedmou sjedu výtahem,

obuji lyže a  můžu vyrazit. Panelák, jako ostatně všechny jemu po

dobné budovy v  Avoriaz, je přímo na  sjezdovce. Škoda, že jsou tu

na  chodbách koberce. Říkám si totiž, jaká by byla frajeřina vyjet

na lyžích rovnou z pokoje.

V sedm hodin vleky nejezdí. Zato sjezdovky jsou už pohádkově upra

veny. Vystoupám po nich do nejvyšší stanice ve 2500 m, kde se mohu

kochat duhově řeřavým východem slunce a pohledem na mlhou za

litá údolí.

Je slunná neděle a Avoriaz plné turistů. Většina ostatních okolních ly

žařských center je zavřená, čímž klesá počet potenciálních pacientů

pro naše letecké zásahy.

Sněhu je málo a je tvrdý, včera si po celkem nevinném pádu jeden

pán zlomil krční páteř a teď leží na neurochirurgii v Annecy.

Právě se sluníme před základnou, když mi na vysílačku volají záchra

náři z  nejvyšší partie ski areálu, že tam mají pána, který má křeče,

zvrací a  pomočil se. Spadl ve  vysoké rychlosti, praštil se do  hlavy

a byl dvě minuty v bezvědomí. Není o čem diskutovat, beru si sedák

a letíme.

Pilot Alain s  kopilotem Cookiem, kterého jsem naučila říkat česky

Sušenka, mě vysadí z visu a já zapadnu po kolena do navátého sva

hu na kraji černé sjezdovky. Sami se mezitím odporoučí na další dva

zásahy nevyžadující lékaře.

Na  ledové plotně leží na  boku chlap, zvrací a  mezi zvracením

sprostě nadává – dobré znamení. Dva mladí záchranáři, kteří mohou

17

dohromady vážit tolik co pacient, se ho snaží všemi silami udržet,

aby po  té ledové plotně nesesvištěl do  údolí. Diagnostikuji těžký

otřes mozku a chci ho odsud rychle dostat do nemocnice s možností

CT vyšetření.

To ještě netuším, že teď to teprve bude napínavé.

Veškeré transporty do  nemocnic je třeba konzultovat s  tzv. Cent

rem 15. Teď už vím, proč je tento pojem tolik opředen mýty, načpě

lými úzkostí.

Centrum 15 je kantonální dispečink, kde sedí spousta koordináto

rů, z  nichž část tvoří lékaři. Dialog s  centrem ovšem není jednodu

chá záležitost. Po  pěti minutách čekání mě přepojí na  jakousi paní

„supervizorku“. Mé sdělení zdá se chápe, a že prý mě brzy vyrozumí,

kam poletíme. Uběhne dalších pět minut, během kterých si pacient

vztekle strhává krční límec a  obohacuje nás o  pár nových francouz

ských sprostých slov míněných na  mou adresu, když mu dávám

do žíly protiblicí léky. Přichází další telefon z Centra 15, který sestává

z dalších pěti minut čekání na přepojení. Tentokrát jsem padla na ja

kéhosi lékaře, jehož xenofobie vibruje z telefonu, ještě než promluví.

Zaznamenávaje můj přízvuk, ihned se postaví do opozice a rozhodne

se nejen nepřipustit náš let do Annecy, ale ani nenavrhnout jiné řeše

ní. Uprostřed jeho arogantního monologu se hovor přerušuje, právě

ve chvíli, kdy náš klouzající pacient vyvrhne další dávku natráveného

fondue a sprchy sprostých slov na naši adresu. Zlatí kluci záchranář

ští, trpělivě mu utírají pusu a  přidělávají znovu strhnuté fixační po

můcky.

Chlap se třese zimou, aby ne, jsme tu už skoro půl hodiny, přičemž za

čínám klesat na duchu. Znovu vytáčím Centrum 15, kde to pro změ

nu nikdo dvě minuty nezvedá. Co teď? Musíme odtud co nejrychleji.

Do zdravotního centra by nás vzali hned, ale chlap potřebuje CT moz

ku. Do  nemocnice nemůžeme, dokud nám to prokleté Centrum 15

nepovolí let.

Alain s Cookiem mezitím přistáli pod sjezdovkou a čekají, až chlapa

svezou hoši na lyžích dolů a já seběhnu s batohy.

Poslední naděje – volám Bernarda, kolegu z Avoriaz, který v Centru 15

slouží a  zná tamní „dobroděje“. I  on nakonec potřeboval spoustu

trpělivosti, aby konečně získal schválení našeho letu do  Annecy.

18

Záchranný vrtulník EC 135

Avoriaz, městečko na útesu

19

Jakmile pacient se zafixovanou páteří začal zvracet, bylo třeba dát ho

na bok

Základna a naše dva vrtulníky Écureil B2 a EC 135

20

Celkem tedy zbytečných padesát minut na místě – jaké rozčarování,

v centru alpské medicíny...

Je to tvrdá škola. Uvědomuji si, jak jsme u  nás v  Česku zhýčkaní

velmi dobře fungujícím systémem přednemocniční péče. To, že tady

pracuji s víceméně improvizovanými pomůckami v náročném terénu

a sama, považuji za zábavné zpestření. Ale to, že kvůli nekonečným

frustrujícím telefonátům nemám ani prostor tu medicínu dělat, je

nový faktor, se kterým se budu muset během následujících čtyř mě

síců vyrovnat.

Sotva se spolu s  končícím dnem vzneseme z  Annecy, výhled z  okna

mi dává na toto rozčarování pozapomenout a já hltám dechberoucí

pohled na  sluncem zlatý masiv Mont Blanku, jehož vrchol se třpytí

jak vánoční hvězda. Dole pod námi se zelenají louky, lesknou modrá

jezera a na útes v Avoriaz sedáme právě ve chvíli, kdy poslední papr

sek zmizí za obzorem.

AvorIAz 3 PrvNí lekce ImProvIzAce

[25. prosince 2014]

Se skútrem mě baví jezdit. Když projíždím Avoriaz, občas beru ko

lemjdoucí nestopující stopaře. Vyplácí se to – tuhle jsem dostala vo

ňavý koláč, když jsem souseda popovezla z pekárny.

Na  základně máme dva vrtulníky  – jeden lehčí, jednomotorový

Écureil B2 s navijákem, a jeden větší, EC 135 – stejný jako v Liberci.

B2 je šikovný na  manévry v  terénu, akorát se s  ním nemůže letět

do městských nemocnic, protože je jednomotorový.

Často se stává, že mě pilot vysadí u  zraněného malým vrtulníkem,

vrátí se na základnu nebo pro jiné pacienty, jejichž transport nevyža

duje lékaře, a pak se pro mě a pacienta zas vrátí. Pokud potřebujeme

zraněného transportovat do velké nemocnice, přiletí v EC 135, pokud

jen do horských zdravotních center, vracíme se Écureilem.

EC 135, kterou tu teď máme naštěstí jen dočasně, říkáme „Vomi

-Heli“ neboli „Blinkačka“. Máme ji půjčenou z  departementu Tours

(střed Francie), kde létá jako lékařská záchranka. Helikoptéra je tak

21

„Vomi-Heli“

Se skútrem jezdím během nočních služeb k urgentním případům