načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lék pod kůží - Zdeněk Hanka

Lék pod kůží

Elektronická kniha: Lék pod kůží
Autor:

Prvotina Zdeňka Hanky je soubor čtyř povídek z lékařského prostředí. První z nich „Hoďte na mě síť“ zobrazuje vývoj psychopatické osobnosti z pohledu pacienta samotného. Příběh ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Zdeněk Hanka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 214
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-016-8977-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prvotina Zdeňka Hanky je soubor čtyř povídek z lékařského prostředí. První z nich „Hoďte na mě síť“ zobrazuje vývoj psychopatické osobnosti z pohledu pacienta samotného. Příběh věčného smolaře, stojícího před velkým objevem zachycuje druhá povídka „Příležitost“. Třetí „Lék pod kůží“ hovoří na pozadí střetu dvou lékařských pohledů o toleranci. A poslední „Ivanka“ popisuje sílu veřejného mínění proti jednotlivci. Všechny čtyři povídky jsou nečekaně pointované. Doslov napsal Jaroslav Veis.

Související tituly dle názvu:
Vydělávání kůží a kožešin Vydělávání kůží a kožešin
Ottiger Helmut, Reeb Ursula
Cena: 88 Kč
Vydělávání kůží a kožešin Vydělávání kůží a kožešin
Ottiger Helmut, Reeb Ursula
Cena: 208 Kč
Pod kůží Pod kůží
Kenner J.
Cena: 79 Kč
Pod kůží Pod kůží
Juliš Emil, Kubový Jiří
Cena: 167 Kč
Pod kůží Pod kůží
Durrantová Sabine
Cena: 133 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

úvod

Slovo autora

Hoďte na mě síť

1/ Červenec poprvé

2/ Start

3/ Výrok

4/ Monika

5/ Monika má překvapení

6/ Zkouška

7/ Výhybka

8/ Lavina je v pohybu

9/ Kino

10/ Večírek

11/ Biologický pokus

12/ Úspěch, který utahuje smyčku

13/ Vašek má návštěvu

14/ Nové netušené objevy

15/ Očištění ohněm

16/ Promoce

17/ Plán

18/ Červenec podruhé

19/ Mozek na druhou

20/ Imunní?

21/ Dopis

22/ Neklidná jehlice

23/ Vstup

24/ Pacienti mají jména

25/ Moc nemocného Příležitost

1/ Práce v týmu

2/ Stížnost

3/ Překvapení

4/ Vyložení karet

5/ Překlad

6/ Seminář

7/ Pes, který měl špatnou srst

8/ Hromosvod

9/ Sám na tenký led

10/ Noční výprava

11/ Narůžovělé opojení

12/ Mufíci

13/ V podezření

14/ V krabici jsou změny

15/ Den v červeném rámečku

16/ Sen

17/ Poprvé veřejně

18/ Světový úspěch Lék pod kůží

1/ Výročí

2/ Přistání

3/ Slabost

4/ Co zavinila paní Brožková

5/ Babí léto

6/ Noční setkání

7/ Lekce učiteli

8/ Petra má překvapení

9/ Alenka promluvila

10/ Banango

11/ Okno do Orientu

12/ Dech tisícileté knihy

13/ Pracovna se uvolňuje

14/ Překvapení v Zahrádkách

15/ Návrat

16/ V šachu

17/ Svým pacientem i lékařem

18/ Dokument

19/ Past

20/ Jednadvacet znamená hrát

21/ Diapozitiv večera

22/ Vůně Bananga Ivanka

1/ Trosečník

2/ Přípitek

3/ Práce bez sestry

4/ Kolize na dlouhé trati

5/ Odjezd

6/ Horká noc po teplém dni

7/ Nečekaná návštěva

8/ Přijela pošta

9/ V hlavní roli Ivanka

10/ Telefon na primářově škole

11/ Mezi svými

12/ Lucernička primáře Hory

13/ Znovu v nemocnici Šťastný výmysl doktora Hanky Ústředními postavami čtyř delších próz, jimiž se Zdeněk Hanka poprvé představuje čtenářům, jsou lékaři: ten první těsně po promoci, druhý třicátník, třetí padesátiletý zástupce primáře a poslední je dvaašedesátiletý zkušený pediatr.

Kromě povolání a prostředí – klinik, okresních nemocnic a zdravotnických

středisek – nemají tito muži vzájemně nic společného – jen to snad, že všichni se

brání rutině a usilovně bojují za záchranu životů svých ohrožených pacientů.

Hankovy prosté, lidské příběhy vyprávěné někdy s dávkou humoru, jindy smutku


a trpkosti působí naprosto pravdivě a přirozeně, přestože do některých z nich

autor téměř nepostřehnutelně zabudoval fantaskní motivy.

Považuji za nezbytné předeslat, že ani jeden z příběhů se nikdy

nestal. A vlastně by se ani stát nemohl


Hoďte na mě síť

1/ Červenec poprvé

... všiml jsem si už dávno, že červenec je na ptačí hlasy nepoměrně chudší než pozdní

jaro. To v květnu se rozehraje báječný orchestr ptačích hlásků, doplněný vrzáním

neviditelného hmyzu odněkud z půdy. Stromy jsou těžké omamnou vůní a celá příroda

je těhotná novou silou, která vybuchuje tak opojně, že vlévá do celého těla opilost a

pocit štěstí. Každý kousek prsti se chlubí svým malým jarem. Teplým vzduchem už

vrávorají motýli, zprvu ti, kteří přezimovali, pak i letošní. Skvělá zeleň si podává ruku

s čisťounkou modrou oblohou napnutou mezi horizonty. Jaro je opojení.

Tehdy byl ale červenec, je to období vyrovnanější, střízlivější, zralejší, ač horka je víc.

Dny se natáhly od časného rána do noci a svou bezstarostností, klidem a žhavým

vzduchem se navzájem podobají. Od každé vodní plochy se zvedají k bílým pěnám na

obloze dětské výkřiky a cákání vody. Obilí jemně šelestí, stín se tlačí přímo pod

chodidla ve snaze vůbec neexistovat, a nad tím vším drnčí cvrček, kterého nikdy

nenajdeš, přestože ho slyší celý kraj. Byl červenec, těsně nad prašnou pěšinou mezi

poli se tetelil vzduch a já jsem hledal mezi klasy vhodné kusy suché hlíny. Sbíral jsem je


do pytle tak, aby se příliš nerozsypaly, a sám k sobě jsem nahlas mluvil: „Tady, máme

tě!“ Kdykoli jsem zvedl novou hroudu, oči se mi rozšířily a začal jsem se hlasitě smát.

Na konci pěšiny jsem zahlédl pomalu přejít milenecký pár. Skočil jsem proto do obilí a

skrčil se na bobek. Neviděli mě, ale třeba se jen tak tváří a tajně mě pozorují. Dost

možná, že mi pytel s hlínou chtějí ukrást. Zřetelně jsem cítil soustředěné pohledy

odevšad, ačkoliv jak se zdálo, nikde nikdo nebyl. Přesto jsem se začal raději plížit.

„Budu nosit zbraň,“ řekl jsem polohlasem a pozoroval mizející milence. Smál jsem se,

když jsem opakoval: „Budu nosit zbraň...“

2/ Start

Vzdušnou čarou patnáct, možná dvacet metrů mě dělilo od vodovodu, který pouštěl

v pravidelných intervalech jednu kapku po druhé, ale na tu vzdálenost kapky slyšet

nebyly. Měl jsem se soustředit na něco úplně jiného, ale neomylný rytmu padající vody

stahoval pozornost jako magnetickou střelku.

Za devět dní měl být Štědrý večer, za vysokými okny vystupovaly ze tmy v klikatých křivkách bílé pucky mokrých vloček a ulpívaly na skle. Všichni v posluchárně jsme byli omotávání vánočním řetězem, zatímco drobná postava na dně kotle auditoria, sevřená podkovou lavic, sváděla boj s neviditelnou vůní purpury.

„... je pak tato substance obsažena ve všech sledovaných vzorcích...“ Vašek, sedící po mé pravé straně, obrátil se na mne s otázkou, jestli nevím, do kolika hodin má otevřeno UVA. Nevěděl jsem to.

„... a kdo tato čtyři pravidla nebude bezpečně ovládat, s tím se setkám ještě jednou, při dalším termínu. Kolego, buďte prosím tak laskav a vzbuďte tam souseda.“ Oči všech líně sjely k označenému místu, ale všichni byli už příliš unaveni, než aby se zasmáli. Kapka z vodovodu odpočítala ještě několik minut a v lavicích se začalo ozývat klapání kufříků, mlácení dřevěných sedadel a posluchárna procitla mnohohlasnou aktivitou. Borová větvička na stolku umývadla osaměla a docent Kulhánek stisknutím vypínače hodil do posluchárny tmu.

Za velikými skleněnými dveřmi nás kousla mokrá zima, takže má další slova mohla najít příznivou odezvu: „Mám tady auto.“ Byla to hozená rukavice automobilu Škoda. „Zkusím to nastartovat.“ Otočení klíčku dalo promluvit motoru: „He,“ pak ještě jedno „he“, ale třetí „he“ už motor neměl sílu dopovědět. Ruku, kterou jsem měl během tohoto pokusu odvážně vystrčenou z okénka, jsem mlčky uložil na volant. Temné postavy za vozem se nahrbily, do spánků se jim vlila krev, žíly nabobtnaly a automobil se pohnul. Asi dvacet metrů vlekla oktávie za sebou pět osob v útočném poloběhu, pak prudce zpomalila a z motoru vystoupilo brumlání, které se ihned proměnilo v ohlušující rachot, jako by se stroj ptal: „Co je?“ Pravé brzdové světlo se rozžalo fialově, levé oranžově a před vozem se z reflektorů rozlily dva bílé obláčky.

Musím připustit, že jsem na spartánské podmínky stroj systematicky uvykal. Naučil jsem ho statečně vyjíždět do noci v nejméně pravděpodobné hodiny, obtěžkal jsem ho roztodivnými břemeny a dopřál mu stát se němým svědkem mnoha neopakovatelných zážitků v době horkého léta a byla to právě zase tato oktávie, která dokázala dovézt rozjařené lyžaře v plné zbroji pod zasněžené stráně Krkonoš a Krušných hor. Nemytá a nečesaná heroicky plnila náročné požadavky. Souběžně s tím, jak věkem trousila tovární součástky, přijímala ochotně heterogenní transplantáty z plechů, drátů, kobercové pásky a strun. Mnohokrát plaše míjela silniční hlídky v obavě, že její chrabrý život bude necitelně ukončen. Hlučná osádka si za zamlženými okénky nepřipouštěla, že pod dolním okrajem levých dveří vlaje těsnění a hladký povrch pravé zadní pneumatiky hledá na rozmoklém sněhu oporu, a že několik starých zbitých koní táhne rezavějící buňku vstříc prosincové slotě. Stěrače ubraly jasu reflektorům a za svým pomalým pohybem zanechaly několik soustředěných kruhových výsečí očištěného okna.

„Myslím, že nejbližší železná neděle bude dost důstojný den pro rozloučení s touto Charónovou lodicí,“ vtipkoval Vašek a doplnil: „tady doleva.“

„Ty se směješ,“ odpověděl jsem, „ale vloni mi někdo právě o železné neděli připevnil na okno normální domovní popisné číslo, jako že se stejně už nehnu z místa.“ Oranžové světélko na sebe chabě upozorňovalo. „A počkej, to víš, jak si na mě lidi stěžovali, že jim hyzdím výhled z okna? Jenomže tehdy jsem měl nalomenou nápravu, tak jsem to musel odtáhnout.“

„Třeba jsi překážel ve výhledu trpaslíkovi ze zahrádky,“ přidal se Petr.

Automobil se prodíral večerním městem kolem chodců, spěchajících na mokrých chodnících kolem rozzářených výkladů, z nichž do ulice padala nenapodobitelná a jedinečná atmosféra vánoc. Vlastně je zajímavé, že zima před dvacátým čtvrtým prosincem a po něm, má úplně jiný ráz. Docela jistě je to dáno právě tím, že během prosince jsou všichni stiženi chvatem, obtěžkáni balíčky pospíchají do svých domovů, obchody jsou k prasknutí nacpány lidmi. Vánoční koule, visící s lustrů, je ještě popichují v předvánoční horečce, jako když pozorujete děj na rozhrábnuté ploše mraveniště. Charakteristické je právě ono snášení kukel do tajných chodbiček. Po vánocích je to ovšem jiné. Lidé se scházejí na zářivě bílém sněhu u lyžařských vleků, ten má novou červenou oteplovací soupravu, tam ten zase ukazuje blyštivé přezky lyžařských bot, takže povánoční zima připomíná spíše vybitý náboj.

„Zastav mi tady, já ještě skočím do Klenotů,“ zažadonil Milan.

„Tady nesmím,“ upozornil jsem ho, „počkej, já zajedu sem.“ Operace vystupování ze zadního sedadla je poměrně složitá, ale když jsou ty vánoce... Přední sedadlo opustil Petr, sklopení opěradla umožnilo Vaškovi, aby se vyvalil jako obrovitý brouk v kabátě. Za ním Radek, připomínající svým kožichem ledního medvěda, pak teprve mohl prostor auta opustit Milan. Vystoupil a zmizel za rohem. Zpět se vrátil právě ve chvíli, kdy posádka dokončila manévr v opačném sledu. Kolemjdoucím jsme připomínali skládání pytlů, naditých po okraj, do malinké komůrky.

„Zavřeno,“ oznámil temnotě v autě Milan. Tedy znovu otevřít dveře, ze sedadla

spolujezdce se začala ven nafukovat Petrova postava, sklopení opěradla otevřelo tuto

možnosti i Vaškovi, který svou nemotornost vystupňoval svým objemným kufrem, za

ním vystrčil beraní hlavu Radek a celé tělo rozložil vně auta. Teď jsme všichni pochopili,

že není nutné, aby Milan seděl právě na svém místě. Celý akt nezbývalo než dokončit,

aby byla oktávie opět zatížená plným počtem. Jen dík dobré funkci zámku u dveří byla

soudržnost kabiny taková, že vnější linie karosérie zůstaly neporušeny.

„Nechceš se jít ještě podívat, kdy otevřou?“ prohodil z tlustého kabátu Petr.

„Jistě, můžu,“ odpověděl Milan a naznačil klubavé pohyby. Tento návrh jsem pochopitelně nechal bez odpovědi a raději se rozjel.

3/ Výrok

„Určitě po nás nebude nic chtít.“ Dnes v poledne se totiž rozprchneme, abychom se

znovu viděli až v novém roce. Proto jsme ještě dnes stáli v jednostupu za sebou a jeden

druhému šněrovali tkanice na zádech.

„Jenom tu horní a pak až tu kolem pasu,“ ucítil jsem mocné zatažení kolem plného

břicha, „neblbni Aleši, povol to,“ a pokračoval jsem, „jak se to vůbec čísluje?“

„Já bych to vůbec nekupoval. Netrefíš velikost ani barvu. To jsou strašně riskantní věci.“

„Tak myslíš něco jiného? Jenomže teď už nic nevymyslím. Myslíš, že mají ještě tu desku?“

„To mi připomíná,“ přidal se Vašek, „jak loni koupil Tomáš babičce pod stromeček Led Zeppelin, ta z toho byla na mrtvici.“

„No vidíš,“ promluvil Petr, „babičce koupíš elektrickou basu, dědovi rogallo, mámě vodní lyže a máš to.“ Pochopil jsem, že problém budu muset vyřešit sám, ale už ne v tuto chvíli.

Ze šatny se otevřely dveře do rozzářeného operačního sálu. Vkročili jsme beze slova do světle zeleného vyblýskaného království chirurgů. Chirurg se mi vždycky jevil jako prototyp lékaře. Zdálo se mi, že je to právě on, kdo to konečně všechno vyřeší. Dávno jsem už ale pochopil, že chirurgie je zase jen jeden článek v celém řetězu specializací. Navršili jsme se v úctyhodné vzdálenosti kolem operačního pole a dokreslili tak iluzi manéže. Na růžově bílé břicho mezi zelenými rouškami hleděla svým ostrým pohledem lampa a v první řadě pak hlavní aktéři v rukavicích. Vedle stála, jakoby u dirigentského pultíku plného příborů sestra, a teprve třetí řadu jsme tvořili my. Shlíželi jsme do středobodu všeobecného zájmu, protože úkolem studenta bylo vždycky všechno vidět, ale nebýt viděn. V místě, kde jsme mohli tušit hlavu, patřící k růžovému břichu, seděl ještě muž. Právě slovem „Můžeme,“ otevřel celý děj.

Jistý tah a zakrátko už břicho na všechny vyplázlo své útroby. Okraje rány lemují chromované nástroje a tichý slovní doprovod dodává celé akci na vážnosti.

„Sušení... steh...“ do ruky docenta Jirouška pleskají příslušné nástroje a v zejícím vulkánu cvakají svými stříbrolesklými ploškami. V horní řadě se k sobě přitočili dvě hlavy: „... no nemá, vždyť to vidíš, počkej, až se natočí.“

„Asi máš pravdu, ale jestli si ji nepleteš s takovou tou Evou, ta tedy chodí zásadně bez.“

„Tak, kolega Petrák, copak to držím?“ pozornost obou byla rychle vtažena do operační rány.

„Ligamentum teres hepatis,“ věděl jsem to.

„A tohle?“ pokračoval, „kolega Müller“. Proč právě teď mě napadlo, jak do pytlíku ústenky každý směšně huhňá.

„Ductus choledochus,“ oči v brýlích se zvedly k Vaškově ústence, která pohltila nejistý výrok.

„Tohle,“ řekl vzdorovitě docent Jiroušek a důrazně zatřepal peanem nad úzkou hadičkou.

„Cysticus.“

„Hm, moc času už nemáte, kolego.“ Teď jsme už neměli náladu řešit odění sálové sestry a mlčky jsme hleděli do červené jeskyňky.

„Jestlipak víte, kolik jsem už založil stehů?“

Ticho.

„A vy?“

Ticho.

Takže kolega Kobra?“

Chtě nechtě musel Petr pomalu odpovědět. „Zatím ty čtyři.“

Docent Jiroušek mlčky přikývl a pokračoval jistou rukou v rukavici v započatém díle. Nikdo už nepromluvil, kromě docenta Jirouška, domáhajícího se nástrojů. Celou operaci provázelo už jen oddychování přístroje za hlavou nic netušící pacientky. Celé napětí konečně uvolnila věta: „Došij to, Mirku, já jdu volat tomu Hanákovi.“ Asistent Bláha kývl.

„A kolego,“ obrátil se Jiroušek na Vaška, „až bezpečně rozeznáte ductus cysticus a choledochus, pak se teprve rozhlížejte, jestli má někdo na sále kompletní prádlo.“ Snad nemusel Vaška tak polít, nezasmál se nikdo a sálová sestra zjevně zrudla.

Teprve v převlékárně popustil Vašek uzdu své křivdě: „Dědek jeden vyprahlá, ten už

akorát venčí psa, a když někdo nemyslí jenom na ty jeho játra a žlučníky, tak ho má za

hormonálního šílence.“

„Vole,“ procedil mezi zuby Radek Král, „je vedle.“

To už se přes zeď ozvalo mírné: „Kolega Müller na mne venku počká.“ Vašek

v momentě zmrtvěl hrůzou, srdce mu poskočilo do krku a do obličeje se mu opřely

vážné pohledy nás všech.

„Já na tebe počkám,“ prozradil velmi tiše Vaškovi Petr. Milan ale přišel s tvůrčím

nápadem: „Nechej Jirouška odejít dřív, přece nebude tvrdnout za dveřmi.“ Do šepotu

opět vstoupil hlas za zdí: „Nebo raději přijďte za mnou do pracovny.“ Pak už bylo slyšet

jen zavření dveří a chodbou mizely kroky onoho vyprahlého dědka.

„Kamaráda, vyklepej bobky z bot a vzhůru dolů,“ vtipkoval Aleš.

Kroky patřící docentu Jirouškovi byly podstatně ráznější než ty, kterými se za chvíli šoural Vašek Müller. Jemně zaklepal na bílé dveře.

„Dále,“ zapěl hlas, shodný s tím za zdí převlékárny. Vašek pomalounku otvíral dveře, vkročil na koberec a zase tiše zavřel. Docent Jiroušek seděl u psacího stolu, levou rukou držel cigaretu a pravou něco rychle psal. „Momentíček,“ utrousil.

Vašek zřetelně slyšel mocné údery na vnitřní stěnu hrudníku.

Teď položil šedivějící muž tužku na desku stolu a vyzval smutnou postavu: „No,

pojďte blíž k dědkovi.“ Dva lidé v jedné místnosti; ten se zřetelnou převahou je v letech,

pevným pohledem drtí nahrbeného mladíka s bezkrevnými rty.

„Řeknu vám jen velmi stručně: Zapamatujte si dobře dnešní den. Dnes jste se velmi mnoho naučil, kolego, a vy víte, že nemyslím ten žlučník. Mluvte příště o lidech tak, jako by stáli za zdí naší převlékárny. Myslím, že mi rozumíte. Uvidíme se šestého února u zkoušky. Na shledanou.“

„Pane...,“ hlasivky selhaly, Václav Müller musel začít znovu: „... pane docente, já... já jsem se vám chtěl omluvit, že ... že jsem vás tak...“ V krku zadržel výraz, který mu nebezpečně napjal mimické svalstvo, ale který prostě vyslovit nemohl. Věděl, že kdyby vyřkl to, co ho napadlo, bylo by to, jako by mu na stůl pleskl kus bahna.

„No, copak jste mě?“

„Urazil,“ s úlevou vydechl student.

„Ne, neurazil jste mě. Na to jsem příliš starý. Víte, Müllere, čím je člověk starší, tím méně se uráží a víc naslouchá lidem. Prožijte si příjemné vánoce. A jestli to pro vás zůstane poučením, jedině dobře pro vás, že některé sálové sestry chodí příliš nalehko. Na shledanou.“

Vašek Müller se otočil a vyšel ze dveří. Ušel právě pět kroků, zastavil se a vzpomněl si, že mohl ještě popřát tomu muži, jehož velikost si zatím neuvědomoval, také příjemné vánoce. Vrátil se tedy ke dveřím pracovny a chvíli u nich setrval. Má, nemá? Vtom se dveře prudce rozlétly a hned se zastavily o Müllerovo chodidlo. Ven vyhlédla tvář docenta Jirouška a setkala se s polekaným pohledem studenta.

„Co to má znamenat?“ otázal se mírně starý lékař.

„Nezlobte se, na shledanou.“

4/ Monika

Sedávám rád v hale hlavního nádraží. Tady se nikdo o nikoho nestará, každý má klapky

na očích, vymezující jeho myšlení právě jen na vlastní cestu. Pozoruji tři trempy, kteří

chtějí cestovat na noc. Skládají ze zad své torny, vrší je na hromadu, a jeden z nich,

hustě vousatý mladík, se snaží k hromadě postavit i kytaru, ale tak, aby ustavičně

neklouzala. Všichni tři řeší halasně bezvýznamné otázky, přitom jim možná vůbec není

jasné, kde budou spát. Je mi teplo, příjemně, já nikam nejedu. Modravé světlo zářivek

padá i na maminku s dvěma malými dětmi. To menší ji tahá za ruku, něčeho se mrzutě

domáhá, osvětlení jen podtrhuje únavu v její tváři. Dvě nadité tašky, před sebou mají

cestu možná na Moravu, ale třeba také do Nýřan u Plzně.

Teď mi pohled sklouzl naproti, přes poměrně velkou vzdálenost. Setkal jsem se

s mírným pohledem, který téměř okamžitě uhnul. Já jsem setrval a za několik vteřin se

naše pohledy zase setkaly. Teď už zůstaly naše oči vězet na místě proti sobě, třebaže

jejich dráhy protínaly volné kroky mnoha chodců. Všichni vypadli do periférie mého

zájmu. Jede někam? Byla upravená, bělostný límeček se vylíhl z tmavě modrého

svetru, vedle sebe tašku na rameno. Ještě jsem si stačil všimnout štíhlého krku, kolem

kterého padaly husté prameny vlasů, než sklopila oči do knížky. Teď jsem zůstal

v rozpacích, jestli prostě jen nestuduje a nezadívala se nahodile právě mým směrem.

Ještě že jsem žádným výrazem nedal najevo, že její pohled vnímám. To by se jí obličej

mohl rázem proměnit v udivenou masku a pak by bylo lepší, kdybych odešel. Jakoby

nic jsem proto stočil pohled doleva, tam právě ona mladá maminka napomínala mladšího synka. Vzápětí jsem ale pocítil pálení v pravém spánku. Pudově jsem se tím směrem otočil. Pozorovala mě. Klidně, ale přesto, nebo možná právě proto, dráždivě. Pochopil jsem, že teď jsem na řadě já. Někdy si kladu otázku, proč takové pokoušení deset jiných prostě přejde a proč já mu podléhám. Její vlasatá hlava teď sleduje, jak se zvedám z lavice a směřuji volným krokem k malé babičce u odpadkového koše. Stoupl jsem si až k ní a předstíral, že vůbec nevnímám pohled neznámé dívky z lavice. Při prvním slově sebou babička polekaně trhla.

„Prosím vás, nemáte drobné za pětistovku?“ Stařenka na mě vykulila zarudlá bělma a slabým hlasem se ujistila: „Já?“

„No.“

„To tedy ne, mládenečku,“ poslední větu skoro vykřikla a to se mi právě hodilo. Pokrčil jsem rameny a jakoby po delším pátrání jsem vykročil za mužem s dvěma kufry. Přišel jsem těsně k jeho boku a oslovil jej: „Prosím vás...“ Muž posunul celou hlavu k okraji svého ramene: „Ano.“

„Prosím vás, nevíte, kde bych dostal slevenku do Ženevy?“ V odpovědi se mi dostalo úsměvu: „To tedy nevím,“ a rozšafně zavrtěl hlavou. Zdvořile jsem poděkoval a rozhlížel se po hale. Neklamně jsem vycítil, že teď začíná akce, a vykročil k lavičce, odkud zářil udivený pohled.

„Dobrý den, můžu se na vás na něco zeptat?“

„Proč ne?“ natočila zvědavě hlavu.

„Dobře, děkuji.“ Usadil jsem se nezúčastněně vedle ní a mlčel jsem. Znejistěla. Teprve za několik vteřin následovala nutná otázka: „Co jste se chtěl zeptat?“

„Já jsem se chtěl něco zeptat?“

„Myslím, že ano. Co jste se ptal těch lidí?“ sršelo z ní napětí a zvědavost. Teď jsem chvíli váhal, protože má další slova měla rozhodnout, po které koleji se bude hovor dále ubírat. Dopřál jsem si ještě čas: „Já jsem Jirka.“ Chvíli mlčela a doplnila: „Hm, já jsem Monika. Cos chtěl vědět?“

„Nic, ptal jsem se jich, co mám dělat, když mám dva lístky do kina, jestli by nechtěli jít. A vidělas to.“ Vykulila černé duhovky a zasmála se. „Co se směješ, no nechtěli,“ cítil jsem, že boduji, doutnák hoří. „Cos to četla?“ Jako všichni čtenáři chtěla zdůvodnit, proč čte právě to, co čte.

„Nic, to je do školy, po prázdninách píšeme pololetní písemky.“ Držela v ruce chemii ze čtvrtého ročníku gymnázia. Teprve teď jsem si uvědomil jemnou kořeněnou vůni, kterou vysílaly její vlasy.

„A to se učíš tady?“ Byla to nejapná otázka – vždyť to přece vidím – ale zrovna mě nic lepšího nenapadlo.

„Spíš ne, já jsem to vzala sebou kvůli klidu. Naši chystají doma nějaké štědrovečerní překvápko, tak mě vyhnali,“ pustila se do důvěrnějšího tónu. Pak zřejmě usoudila, že trochu přeskočila kapitolu a doplnila. „A co ty tady lelkuješ, nebo někam jedeš?“

„Já jsem tu zaměstnaný jako leštič kolejí. Teď mi začíná šichta, to víš, mám až ke Kolínu, tak abych běžel.“

„A co to kino?“

„Málem bych zapomněl, máš pravdu, a šla bys?“

„Docela jo, a kdy?“

„Já nevím, já ty lístky musím teprve koupit.“

„To je mi jasné,“ odpověděla okamžitě, „jenomže já jedu sedmadvacátého do Krkonoš.“

„Takže dvacátého šestého v osm...“

„To bych, Jirko, nemohla, já bych raději odpoledne.“ Oslovila mě jménem. Bylo to nečekaně příjemné. Možná je to opravdu fajn holka.

„Dobře, tak v pět.“

„Šestadvacátého v pět,“ doplnila, „ale já nevím, jestli přijdu.“

„Vždyť já také ne, Moniko,“ zvedl jsem se, „musím už jít, ahoj.“ Pokrčila rameny: „Tak jo, ahoj.“ Věděl jsem, že se dnes té chemie asi už moc nenaučí a byl jsem rád, že já se ji učit nemusím. 5/ Monika má překvapení „Tedy, Jirko, ty ses nějak připravil,“ byla první věta babičky, když jsem vyšel z koupelny a ona natáhla do nosu vůni mé kolínské vody, „kam vůbec jdeš?“

„Pro to skriptum, však jsem ti to říkal,“ opáčil jsem s jistotou.

„Hm, hlavně přijď ještě dnes.“ Nevím, co si myslela, ale vyptávat se nechtěla, protože by se musela dovědět něco, co vědět raději nechtěla, a pak by byla v rozpacích, jak se má zachovat.

„Kde mám ty štrausky?“ Ty mi babička sice podala, ale doprovodila to pohledem, který mě varoval.

Z lavice jsem měl dobrý výhled na hodiny, na kterých pravidelně přepadávaly cifry. Ukazovaly sedmnáct nula osm, když jsem viděl přicházet Moniku. Chtěl jsem sedět nedbale, ale v tu chvíli jsem ztuhl. Jak se blížila k mé lavici, obava dostala pečeť skutečnosti. Tím překvapením byla pro mě její výška.

„Ahoj,“ řekla nenuceně a přisedla si. Zase mě ovanula ta lechtivá vůně, jenomže teď se mi zdálo, že má hořkou příchuť.

„Ahoj, Moniko,“ pokynul jsem přátelsky rukou.

„Tak co, máš ty lístky?“

„Mám, co by ne,“ copak si ničeho nevšimla? Přece to musela vidět už posledně. Nebo je jí to jedno? Pohledem jsem sjel na podpatky její a své. Nechápal jsem, proč náš nepoměr ještě tak umocnila.

„Tak jdem,“ vybídla mě rozverně. Okamžik pravdy nadešel. Asi jsem byl červený v obličeji, když jsem se zvedal. Ano, teď to bylo jasně vytištěné. Rozdíl mezi námi dělal deset centimetrů.

Kráčeli jsme z nádraží mlčky, já jsem vytahoval hlavu co možná nejvýš, napřimoval jsem páteř, ale zdálo se mi, že Monika dělá totéž. Ticho se už natáhlo jako žvýkačka, bylo nutné něco říct, ale furiantská nálada a pocit lehké převahy se vytratil tichounce někde v nádražní hale.

„Čekala jsi dlouho?“ Ještě než jsem tuto větu dokončil, bacila mě její nesmyslnost.

„Jak jako?“ zeptala se zmateně.

„Ne, já myslím na vánoce,“ vršil jsem hrůzu na hrůzu, ale nemá být tak vysoká.

„Jako všichni, ne? Řekla bych asi rok.“ Odpověď byla samozřejmá a prostá. Měla navrch. Chtělo se mi to vzdát. Proč si vlastně strojím takové situace? Sebetrapičsky mě napadlo: Cos chtěl, to máš.

„Jestli ses těšila, myslím.“ Proti nám šel Pavel, vedl si za ruku brunetku, která k němu ovšem seděla. Naše společné roky na gymnáziu už minuly, ale Pavel byl pořád stejně rozesmátý a vypadal velmi spokojeně.

„Ahoj, Jirko,“ uvítal mě váhavě a jeho pohled vystoupal k černooké Monice.

„Čau,“ víc jsme si toho neřekli, ale když nás minuli, zřetelně jsem cítil v zádech jeho pohled.

„Já jsem ještě chtěl jít do knihovny,“ odhodlal jsem se troubit na ústup.

„To tam budou mít dneska otevřeno?“

„Ne, já jsem se právě chtěl jít podívat, jestli mají otevřeno,“ z úst se mi koulely věty jako balvany.

„Tak pojď, ať stihneme to kino.“ Proč to dělá, vždyť vidí, že je to strojené a že to nestojí za nic. Nebo ji snad nastrčila Magda, aby mě vysmažila? Nebylo však toho dost. Minuli jsme se s paní Uhlířovou od nás z domu.

„Dobrý den.“

„Dobrý,“ řekla pomalu a také se samozřejmě nezapomněla ještě ohlédnout. Horečně jsem proháněl šedou kůru, protože jejím úkolem bylo mě vysvobodit. Příroda to zavinila a mozek aby to řešil. Vysmíval se mi.

„Já jsem si vzpomněl, že musím ještě telefonovat jednomu kamarádovi.“ Pohledem jsem se zavrtal do skla telefonní budky. Proč právě teď musí zrovna v této budce někdo trčet? Stáli jsme asi dvě předlouhé minuty před budkou a mlčky čekali. Konečně! S úlevou jsem skočil k přístroji a vytočil libovolné číslo. Bylo obsazeno. Přece jen mám štěstí. Co bych tam totiž vyprávěl? To jsem vlastně vůbec nedomyslel. Vystoupil jsem z budky a rozhořčeně spustil: „Má obsazeno, já tam musím jet.“ Monika pokrčila rameny, pochopila to. Ale měla to pochopit mnohem dřív.

„Já si stejně musím ještě něco zařídit.“ Ještě před chvílí jsme sice šli do kina, ale když si něco chce zařídit, ať jde.

„Tak ahoj, Moniko.“

„Ahoj,“ slaně se usmála a na dlouhých nohou odešla opačným směrem. Hlavou se mi mihl pocit lítosti. Je určitě hodná, hezká taky – no jo, ale pro vysokého chlapa.

Vydal jsem se k metru a snažil se zlehčit čerstvý prožitek, zastřít ho sám před sebou rouškou normálnosti a všednosti. Zatímco mě schody unášely do hlubokého tunelu, sledoval jsem ježení postav stoupajících proti mně vzhůru. Vlastně se nic nestalo. Zvolna ze mne padal nepříjemný pocit, vplul jsem do jiného prostředí, obklopili mě jiní lidé. Usedl jsem ulehčeně na lavici ve vagóně metra a bloudil zrakem po cestujících. Naproti mně dvě babičky, které svorně prohlížely obsah tašky jedné z nich, muž v prošívané silonové bundě – a vedle něj seděla Monika. Přesně v témže okamžiku, kdy ji můj zrak dostihl, se její pohled bleskově stočil na druhou stranu. Šokující překvapení mi zastavilo dech. V tutéž chvíli mě znovu zmagnetizovaly husté vlasy a černé duhovky. Ty ale urputně sledovaly dveře hučícího vagónu. Přitahovala mě opět tou silou, jako před Štědrým dnem v nádražní hale. Snažil jsem se svým vytrvalým pohledem obrátit její tvář mým směrem. Měl jsem v úmyslu se usmát, snad i něco říct. Marně. Vlak se zastavil, její vysoká postava se zvedla a ztratila se v tlačenici nezasvěcených cestujících. Zalil mě pocit neurčitého smutku, který mě už neopustil po zbývající cestu domů.

„Volala ti Magda,“ tón byl stroze oznamovací.

„Cos jí řekla?“

„Žes jel někam pro skriptum přece.“

„Hm, já ji zavolám,“ dodal jsem vážně. 6/ Zkouška Osm dní je pořád ještě dlouhá doba, ale počítal jsem jenom s týdnem. Poslední den před zkouškou jsem pravidelně vypouštěl. Není vyloučeno, že ten den budu ještě listovat skriptem, ale to už jen pro orientační ověření stavu vědomostí.

Psací stůl se charakteristicky proměnil. Stolní lampa vymezovala zářivý okruh, jehož největší část vyplňovalo skriptum. Směsice předmětů dokazovala, že čas má nenahraditelnou hodnotu. Telefon, cigarety, sešit s přednáškami, šálek s kávovou sedlinou a hodinky, které ukazovaly dvě hodiny a deset minut v noci. Byl jsem zrovna v plné práci. Ještě dnes musím přečíst dvacet pět stran. Pootevřeným oknem voněl chladný vzduch a mezi řádky textu se rodily vodorovné čáry od tužky. Už jsem dobře věděl, kde se objeví tisková chyba a kde je tabulka nebo graf. Skriptum, původně nové, už změnilo svou podobu. Právě v tuto hodinu se mi nejlépe tvořily nové paměťové stopy. Věděl jsem, že když teď nebudu mařit čas, vyšetřím osm minut na odpočinek.

Pozorně, slovo za slovem mi mizí v očích, teď ale myšlení uniká zakázaným směrem. Čtu sice mechanicky už poněkolikáté tutéž řádku, ale její význam nevnímám. (Chtěl bych se dostat některý den po zkoušce k tomu okénku ve dveřích vedle řidiče. Možná bude jenom stačit, když se to promaže a zase to půjde stahovat.) Oči kloužou po řádce: ... neboť hrozí hypochloremická alkalosa, kterou je nutno korigovat. (Bude to chtít odstranit čalouněnou výplň asi šroubovákem.)

... hypochloremická alkalosa, kterou je nutno korigovat.

Velká ručička hodinek poskočila k celé, malá na trojku. Ještě chvilku; nechtěl jsem mít dluh několika stran. Ještě jednou na balkón, na něm jedna cigareta a ještě jednou židle. Ve čtvrt na čtyři konečně uléhám ke spánku, skriptum na dosah.

Ráno ještě proháním pod víčky sen, ale vím přitom, že jsem už vzhůru. V polobdění sám sobě namlouvám, že spím, že se přece ještě učit nemůžu. Konec, musím s tím pohnout. Sahám po skriptu a navazuji na včerejší kapitoly. Ručičky stačily mezitím doběhnout k desáté hodině dopolední. Přečtu teď dvě stránky, pak vstanu a v kuchyni najdu hrnek čaje, přikrytý talířkem, čerstvé rohlíky a lístek: „Máslo, a když budeš chtít šunku, máš v ledničce“

Pochopitelně chci. Ke snídani si beru skriptum, ale přes ně pokládám rozložený Dikobraz. Dopoledne učení nestojí za nic.

Teď jdu k telefonu a vytáčím číslo.


„Tak co, kde už jsi?“

„Kamaráde, je zle. To je vyloučeno, abych to udělal,“ Milan vypadal zoufale.

„Jedeš podle otázek, nebo to čteš celé?“

„Já jsem to chtěl číst všechno, ale to nejde. Teď to beru jenom podle otázek.“

„Ale pozor,“ varoval jsem Milana, „on zkoušel i to, co je vytištěné petitem.“ Nastalo mlčení.

„Jak to víš?“ z opačného konce drátu zaznělo zděšení.

„Prosím tě, vždyť to psal sám.“

„Opravdu? Ještě žes mi to řekl. A jak jsi na tom ty?“

„Včera jsem šel spát o půl čtvrté,“ odpověděl jsem, „ale neumím pořád nic.“

„Kamaráde, oni nás metou!“ žaloval Milan.

Čas rychle utíkal po potištěných stranách, až přišel zase jeden z těch dní, kdy jsem se ustrojil do obleku a vykročil za osudem. Štěstěna se obrátila zády tentokrát jen k Aleši Pávkovi. Snad měl i smůlu, ale i to patří do hry. Čekali jsme všichni na sebe, jen právě Aleš mrzutě opustil chodbu a zmizel na schodišti. Nemohl jsem si stěžovat na otázky a asistent Reichl zase na odpovědi. V indexu jsem našel jedno slovo: Výborně.

„Poslyšte, kolego, vy jste ten Jiří Petrák, co dělá tu práci o rentgenovém záření?“ Udiveně jsem si ho prohlédl: „Ano.“

„Ale vy už jste měl něco podobného vloni.“ Nevěděl jsem, jestli je to výtka nebo jen nevinné pozorování.

„Ano, jenomže vloni jsem jenom statisticky zjišťoval, jakou dávku dostávají děti v průměru za rok a pak do patnácti let.“

„Já vím,“ překvapil mě asistent Reichl.

„Letos uvažuju spíš o ochraně před zářením.“

„Hm, jen tak dál, kolego, tady máte,“ podal mi index.

7/ Výhybka

Rentgen. Neobyčejná vyšetřovací metoda, která má moc vidět neviditelné. Záření,

které, aniž je cokoli cítit, projde hmotou a zobrazí ukryté skutečnosti. Později mi začalo

připadat ono vlnění jako němý ďábel. Objevovací schopnost jeho paprsků je přece

vykoupena postupným vykusováním života. Běžně se sice o této vlastnosti

Roentgenova záření ví, ale obával jsem se, že se více méně jen konstatuje.

Vyšetřování rentgenem se sice omezuje na minimum, ale míru poškození tkání vlastně

nikdo přesně nedefinoval. Pokusil jsem se v pátém ročníku shrnout do statistického

souboru průměrné dávky záření za rok. Dobře vím, že jakákoliv vědecká práce, má-li

být přínosná, nesmí trpět zaujatostí a nesmí a priori stranit žádoucímu výsledku, a snad

jsem také při zpracovávání celé práce objektivní byl. Přišel jsem tehdy k závěru, který

mě trochu zklamal. Očekával jsem, že ohromím vědecký svět zjištěním, že běžné

diagnostické dávky zanechávají hluboké a nesmazatelné stopy na dětském zdraví, ale

k podobnému závěru jsem nedospěl. Vypočítal jsem totiž, že roční dávka by se musela

sumovat do mnohem kratšího období, aby zhoubný vliv paprsků X přemohl jejich

užitečnost. Přesto mi tato termití schopnost Roentgenova záření brala klid. Cítil jsem, že

někde stále zůstává nezměřené, které uniká a škodí. Právě proto jsem se letos pustil do

pokračování své loňské práce. Šlo mi tentokrát o onu složku, která se vyzáří do

místnosti a po několika odrazech z ní unikne. Samozřejmě jde o zcela nepatrnou dávku,

ale to nic neubírá na její škodlivosti. Do práce jsem se zakousl s přesvědčením, že

rentgenové pracoviště je těmito emisemi prosyceno, aniž jsou změřeny. Že toto tiché

zlo uteklo i za olověné dveře a tam prostě JE. Při vystoupení na Studentské vědecké

odborné činnosti jsem letos tušil úspěch.

Pracoval jsem s chutí, vracel jsem se k rozepsanému textu nikoli s pocitem

povinnosti, ale naopak s radostí nad něčím novým, překvapivým. Psací stroj obyčejně

ještě do noci vyklepával čísla, data, hodnoty a úvahy. Má knihovna za poslední měsíc

ztěžkla o dvě desítky svazků, věnovaných právě rentgenu. Chtěl jsem své práci

vdechnout takovou údernou sílu, že všichni posluchači zůstanou po jejím přečtení

v soustředěném mlčení. Ťukal jsem do stroje s upřímným přesvědčením, že je nutné,

aby se má práce zrodila v co nejkratší době. Věřil jsem, že bude následovat rozpačitý

rozruch, dílko se rozšíří, bude čteno a citováno a budou následovat nové metodické

pokyny pro ochranu před zářením. Fakta, která jsem nashromáždil, jsem nebyl schopen

vtěsnat do krátkého časového limitu, který byl vymezen pro přednášku. Byl jsem z toho

podrážděný, ale nalezl jsem řešení. Se svým školitelem docentem Weissem jsem

vytvořil a přihlásil vlastně práce dvě, které na sebe přímo navazovaly, takže jsem získal

limity dva. První část jsem nazval Neměřitelná emise rtg záření, druhá pak nesla název

Ochrana před zbytkovým zářením. Měl jsem za to, že celá práce by měla končit

otazníkem.

8/ Lavina je v pohybu

První jarní den je pojem, který provoní lidské nitro už jen svou zvukomalebností. Dnes ještě jaro není, ale příroda už každou vteřinu uvolní tlak držený pod pokličkou tajících buchet sněhu. Ještě nedávno mráz slepoval nos a dnes už vlhká půda vyhání světle zelené pásky nové trávy do lehounkého vzduchu.

Oktávii jsem nechal stát na kraji silnice a teď už jsem ji ztratil i z dohledu. Stoupal jsem do stráně mezi dosud zvlhlé a černé kmeny ovocných stromů. Svádělo mě to lehnout si na záda a nechat plynout spolu s nadýchanými oblaky. Jenomže země je mokrá a studená a její novorozená tráva není ještě s to poskytnout ten komfort, který dokáže připravit za tři měsíce. Přesto jsem na zvlášť příhodném místě spustil z ramenou bundu, složil ji nadvakrát k úpatí třešňového kmene a usadil se. Za obloukem kopce vykukovala část střechy, bílé zdivo a malá zahrádka či spíše dvoreček. Stavení bylo dost blízko, aby bylo vidět slepice za plotem, ale zase tak daleko, aby sem odtud už nedolehly žádné zvuky.

Zřejmě právě k němu směřovala drobná postava šouravými krůčky. Babička přicházela od hradby lesa pěšinou, kterou jistě důvěrně znala v zimě i v létě. Kulatá záda jí k zemi tlačila mohutná otep proutí a klacků a do obličeje jí vidět nebylo, protože tmavý šátek jí přesahoval daleko nad čelo. Pozorně jsem sledoval její pomalý pohyb, přiblížila se natolik, že jsem už rozeznával modravou zástěru, chránící staré kosti před březnovým větrem.

Po celou dobu mne znejišťoval neurčitý pocit. Ten vykrystalizoval přesně s jejím příchodem. V jednoznačné konkrétnosti jsem si uvědomil děsivou skutečnost. Všechno v okolí, ty stromy, svěží trávu i ty slepice spaluje nepatrnými dávkami záření, jehož zdroj už vůbec nelze zjistit. Měl jsem na mysli celou směs nepolapitelného vlnění, od magnetického, přes ty nejkratší vlnové délky, přicházející k nám ze Slunce, té záludné pramáti života, až po všechny emise, které kdy opustily rentgenová pracoviště celé široké oblasti. Bylo mi líto té bábinky, která o těchto neviditelných útočnících, číhajících v každé hmotě, nic neví. Vždyť je to zase jenom záření, mající tu strašnou moc, že urychluje stárnutí buněk jejího těla. Záření také hrbí její záda víc než kalendář. Ve starém prostěradle či povlaku poutala na zádech nejen otep roští, nýbrž i zdroj dalšího vyzařování, které je předáváno jako zlá štafeta ze hmoty do hmoty. Barvitě jsem viděl, jak tahem toho kusu plátna do sebe vstřebává miliardy korpuskulí, zabodávajících se jí do těla. Každý jednotlivý element se přitom na své cestě podepíše svým zhoubným vlivem. Musím jednat okamžitě, jsem přece téměř lékař.

Jako vymrštěn pružinou jsem opustil vyhřátý důlek, bleskově jsem sebral bundu a rozhodným krokem zamířil k tmavé postavičce. Asi dvě stě metrů, a už jsem stál před stařenkou. Zvedla ke mně polekané oči, obkroužené sítí vrásek. Spatřila odhodlanou tvář mladého muže, který ví, co dělá, a má jasno ve svém počínání.

„Teď hned se otočte a jak nejrychleji můžete, jděte to vrátit do lesa,“ vůbec jsem nepozdravil.

„Ale pročpak, pane, já jsem...“

„Dělejte, co vám říkám!“

„... já to nelámala, brala jsem jenom to, co bylo dole.“ Mluvila velmi pomalu.

„Nebudu vám vysvětlovat, teorii remanentních emisí a charakteristiky korpuskulárních kvant.“

„... já jenom ze země,“ dodala pološeptem, možná se jí v očích i zatřpytilo. Otočila se ale, a touž pomalou chůzí směřovala zpět k lesu. Provázel jsem ji ještě několik vteřin pohledem, pravou ruku v kapse, zatímco levou jsem třímal poutko bundy, hozené přes rameno.

Měl jsem dobrý pocit. Nedokázal bych samozřejmě přesně vyjádřit, o kolik hodin, možná dní jsem jí prodloužil život, ale byla to morální povinnosti zasvěceného člověka. Došel jsem k oktávii a z tohoto místa pohlédl ke stráni na pěšinu, po které se ploužila malá postavička k lesu.

„Dobře, Jirko,“ řekl jsem nahlas sám sobě, vsedl do auta a spokojeně odjel. 9/ Kino

Úplně otevřeným okénkem mi do auta vtékal čerstvý větřík prvního jarního měsíce a

mě navíc naplňovalo příjemné pomyšlení, že jsem, byť nepatrnou měrou, otupil účinek

všudypřítomného vlnění. Nebyl to přesně vyjádřitelný stav, prostě mi bylo příjemně.

Vjížděl jsem už do městských ulic, zpomalil jsem, abych mohl pozorovat, jak jaro

dokáže lidem vyčarovat úsměv. Všichni vypadali bezstarostně.

Magda! Po chodníku šla v mém směru jízdy Magda. Zatroubil jsem, asi pěti lidí se ohlédlo, mezi nimi i ona. Rozzářila se a pozdvihla pravou dlaň. Zastavil jsem a už seděla vedle mne na sedadle. Měl jsem chuť pochlubit se jí čerstvou příhodou s babičkou, ale ovládl jsem se, protože jednak by mi mohla zazlívat, že se moc chlubím, ale také je možné, že by mé počínání nepochopila. Vždyť Magda si jistě také neuvědomuje to trvalé nebezpečí. Spolkl jsem to. Promluvila první: „Jirko, já jsem se ti trochu chtěla omluvit.“

„Jak to, za co?“

„Tys mi chtěl říkat něco té své práci,“ pokračovala, „a já jsem tě moc neposlouchala. Chtěla jsem ti říct, že už se na tebe nezlobím, žes posledně kvůli tomu rentgenu zapomněl na kino.“ Byl jsem překvapený. Magdu zřetelně někdo ovlivnil.

„Určitě to pro tebe moc znamená.“

„Znamená, to ano. Totiž to si nikdo neuvědomuje, kolik nejrůznějších typů záření je všude kolem nás. Zejména krátkovlnného, nehmatného a nepolapitelného.“ Cítil jsem, jak se mi po těle rozlévá vášeň, která se mě zmocňovala vždycky, když jsem se mohl rozhovořit o své věci. „Magdo, tady víc než kde jinde platí staré: gutta cavat lapidem non vi sed saepe cadendo. To je hluboká pravda. „

„A co to jako je česky?“ v hlase jsem však víc než účast a nadšení vycítil počátek nudy. Někoho nudí, když se začnou vyprávět příhody z vojny, Magdu zase řeč o záření. Vlastně to musím chápat.

„To přece znáš i v češtině. Kapka hloubí kámen ne silou, ale častým padáním. Jenomže řečeno latinsky to nabývá hodnoty axiomatu.“ Magda se odmlčela a zarputile se dívala okénkem ven. Aniž ke mně stočila tvář, připojila: „Jirko, já bych byla ráda, kdybys se mnou mluvil česky. Já jsem jenom hloupá holka, jestli ti to ovšem nevadí.“

„Dobře, budu na tebe mluvit česky. Promiň.“

„Já tady vystoupím, chci ještě do papírnictví.“ Zastavil jsem ochotně u chodníku, aby Magda mohla vystoupit, zůstala však ještě sedět a pokračovala: „Řekni mi, Jirko, proč nechceš poslední dobou se mnou chodit do kina? Vždycky se nějak vymluvíš a vykroutíš. To myslíš, že jsem hloupá?“ Chtěl jsem ji upozornit, že to o sobě sama před chvíli řekla, ale mlčel jsem. „To se se mnou stydíš jít? Vždyť já bych taky chtěla vidět, co zrovna dávají a co už před sto lety viděly holky, a ty se tomu vždycky tak bráníš, nezlob se, ale mně to vadí.“

Teprve nedávno jsem totiž pochopil, jakým nebezpečím je uzavřený sál, v němž se

promítá. V němž se vyzařuje! Jen proto jsem odložil třikrát za sebou návštěvu kina.

Pochopí to ale Magda?

„Tady nejde, Magdo, o to, jestli s tebou nebo s někým jiným.“

„Aha, tak tobě je to jedno s kým, hm, už to tedy vím.“

Zhluboka jsem se nadechl, a pak vydechl: „Mně vadí do kina chodit. Mám k tomu

prostě své důvody, proč se v kině necítím dobře.“

„Děkuju za vysvětlení.“

„Počkej, Magdo, sedni si, vždyť můžeme jít někam jinam. Třeba bych šel na výstavu do Národního muzea.“

„Na jakou?“ zvýšila zájem Magda.

„Teď tam je například o civilizacích, co žijí ještě dnes jako v době kamenné. Já bych ji chtěl vidět. A nejen to, vlastně bych v těch krajinách docela rád žil.“

„Prosím tě, proč?“ užasla Magda.

Pokrčil jsem rameny: „Já vím, moc tam toho nemají, ale věř mi, že někdy méně je více.“

„Co je to za blbost?“

„Půjdeme na tu výstavu?“ ptal jsem se věcně.

„Proč ne, ale potom půjdeme do kina.“

„Magdo, já myslím místo kina. Je to lepší, to mi věř,“ naléhal jsem.

„Jak můžeš vědět, že je to lepší než film, když ani nevíš, jaký film?“

„Pochop, že mi nejde o film. Mám na mysli celý ten fakt promítání uvnitř sálu. Jestli ale výstavu bereš jako trest, tak tam můžu jít sám.“

„Ale ne, půjdeme spolu.“

„Konečně, tak zítra. Ne. Zítra vlastně ne.“

„Proč ne zítra?“ zbystřila Magda.

„Já musím zítra do..., za jedním tím..., za jedním chlapíkem,“ a nejistým pohledem jsem vyhledal její ostražitý výraz.

„Nevěřím ti ani slovo. Já jdu.“

„Prosím tě, seď!“ už jsem vykřikl. „Zítra ve čtrnáct nula nula se sejdu s docentem Weissem, kvůli té rentgenové práci, a sice u něho v pracovně na katedře.“

„Promiň, tak pozítří?“

„Pozítří je středa, tak ve tři odpoledne tady.“

„Tady?“

„Ano, Magdo, já už musím jet, tak ve středu ve tři tady.“

„Tak jo,“ usmála se.

„Ahoj.“

Rozjel jsem svou oktávii a pokusil se věřit, že dobrá nálada se vrátí. Uvažoval jsem, proč tento spor vlastně vznikl. Nikdy jsem si nemyslel, že bych byl konfliktní člověk, ale budu se muset nad tím zamyslet. Nemusel jsem to říkat latinsky, pak jsem ji ještě dorazil tím axiomem. Jenomže přece jsem nemohl předpokládat takovou reakci. Příště

tedy budu muset předpokládat. Asi je to opravdu moje chyba.

Stál jsem právě na křižovatce před červenou. Ano, musím přehodnocovat vlastní

počínání, mít náhled na sebe sama. Člověk by měl mít schopnost podívat se sám na

sebe objektivním pohledem. Jsem rád, že to dokážu. Jenom ten semafor by už mohli

přepnout. I tady jsou přece balastní emise...

10/ Večírek

Cvak, cvak a kytara byla uzavřená v pouzdře. Stalo se tak právě v okamžiku, kdy se přes dveře ozvalo drnčení telefonu. Cestou ke sluchátku jsem přes hlavu natahoval žluté tričko s vyobrazeným modrým jablkem (mám to tričko nejraději). Do místnosti svítilo odpolední slunce, příjemně zateplovalo celý pokoj a na telefonu svou hrou světel a stínů tvořilo oblé mapy.

„Petrák.“

„Tak co je? Řekli jsme ve čtyři.“

„Čau, Milane, akce je zahájena?“

„Sedni na draka a přijeď.“

„Kolik vás tam je?“

„Já nevím, počkej, asi dvanáct,“ v telefonu je slyšet hudbu a smích.

„Tak já jedu.“

Telefon zaklapl, stejně jako za chvíli dveře, a už jsem se starou oktávií opouštěl naši

ulici. Slunce začalo krvavět a pomalu tonulo za komíny na střechách. Výtečnou náladu,

kterou jsem měl, ještě umocnil hladký chod vozu. Teď doleva, pak do kopce a už jsem

stál před vilou Radlických. Proti ztmavlé obloze červenavě žhnula dvě horní okna,

skrývající se za stříbrným smrkem. V jednom se objevila neznámá dívčí hlava, hned se

však obrátila zpět do pokoje, stačil jsem ale zaslechnout: „Přistál tady raketoplán.“ Pak

se už za oknem mihlo několik hlav, ale to už jsem zmizel v útrobách domu. Nad

dřevěným schodištěm mě vítal rozcuchaný Vašek Müller. Obě paže doširoka roztažené,

v pravé ruce žongloval se sklenkou červeného vína. Vyslovoval trochu mátožně, když

se snažil držet krok s písní, která se linula otevřenými dveřmi z pokoje. Hlučně jsme se

pozdravili a už jsem stál na prahu pokoje, u jehož stropu se převalovala mlhovina

tabákového kouře; nad stolkem s lahvemi, chlebíčky a cigaretami se tříštil smích, hovor

mnoha hlasů a nějaký hit z let šedesátých. Z kouřové clony vyletěly dvě Milanovy dlaně.

„Pojď na mé prsy! Už jsi dotlačil automobil?“

V místnosti jsem spatřil několik neznámých obličejů, byli tam kluci z našeho kruhu ze školy a pak několik dívek, které jsem znal jen od vidění z minulých oslav.

„Drahý příteli, pilíři našeho zdravotnictví,“ začal jsem slavnostně k Milanovi, „třebaže slavíš narozeniny do roka asi pětkrát, jen dnes ti mohu skutečně potřást pravicí a pronést zdravici. Mám ovšem natolik zlomený hlas dojetím, že vyjádřit všechno, co bych ti přál, mohu jenom svým darem.“ Z tašky jsem vytáhl kromě láhve ještě vyšší krabičku zabalenou do ozdobného papíru.

„Tuším něco mimořádně seriózního,“ smál se Aleš.

„Tam budou natáčky, na ty tvoje kadeře,“ pištěla dívka, ze které se později vyklubala Eva.

„Tak to bych tam spíš dal leštěnku.“

„Já vím, co tam bude,“ vykřikl v náhlém osvícení Petr Kobra, „tam je hlavička docenta Jirouška na pru- hohoho, na pru- hahahe,“ nebyl schopen dokončit, „na průůůžince!“ smál se jako dítě a s ním nakažlivě celá společnost.

„Kdepak, tam je určitě,“ rozvážně připojoval Aleš, „malinký rentgen.“ Z očí mi střelily bleskové šlehy k Alešově opilé tváři, ale nikdo si toho nevšiml.

„Tak to rozbal,“ vysokým hlasem naléhala Eva. Z papíru se vylíhla tuhá krabička, a když ji Milan otevřel, mohl vyjmout celé překvapení. Figurku mnicha, vysokou asi patnáct centimetrů. Mnichův výraz byl velmi nerudný, ale přitom smyslný, zřejmě za to mohly růžovoučké líce a lesklé rty. Milan mnicha vzal, převaloval v dlaních a pak postavička putovala z ruky do ruky. Teprve až přišla opět ke mně, postavil jsem ji na stůl a zatlačil shora na hlavu. Ta se trochu zasunula mezi ramena, ale z hnědé kutny se dole vysunulo úplně něco jiného. Přítomné dívky vypískly, celá společnost propukla v nevázaný smích. Jeden po druhém znova a znova stlačoval růžolící hlavičku, aby mnich neúnavně opakoval svůj kousek. Milan, ještě se zmítající smíchy, vstal, obešel stůl, přišel až ke mně a zatlačil mi na temeno. Všichni hlučeli bouřlivým veselím, nikdo ani nepostřehl, že na magnetofonu už delší chvíli pleská pásek o kryt hlavy přístroje. Pak se přece jen něčí ruka natáhla k tlačítku a pleskání umlčela.

Celý večer připomínal bohatou tabuli s lahůdkami všech chutí. Tanec se mísil s reprodukovanou hudbou a neuvěřitelné příhody, namnoze vymyšlené, stíhaly jedna druhou. Hluboko v noci nás začal Vašek přesvědčovat o tom, že když může kráčet po prkně položeném na zemi zcela neohroženě, proč by to nedokázal i v případě, když prkno bude několik metrů nad zemí. Alešova hlava už jen mátožně spočívala na desce stolu, Petr přimhouřil jedno oko, zdvihl ukazovák a pomalu promluvil: „Jenomže je to neuvě-, neuvě-, neuvěřitelně obtížná věc,“ a aby stvrdil svá slova, stiskl mnichovi hlavu.

Okna prvního poschodí vily byla spojena asi třicet centimetrů širokou římsou, která však byla mírně skloněná.

„Já tady vystoupím na to okno,“ rozvážně promlouval Vašek za tichého souhlasu mladých vědců, „a přejdu do tamtoho okna. Měl tím na mysli okno do kuchyně, vzdálené asi tři metry. Hned se začal neohrabaně sápat na okenní římsu a nikdo z přítomných mu v tom nebránil, naopak byli nápomocni radou, kde bude nejlépe se chytit. V těsné blízkosti Vaška Müllera kroužil v nejistých křivkách Milan, svíraje mnicha, kterým ukazoval oknem do tmy: „Ty vole, vypadneš.“ Toto varování však vzešlo ze zakaleného mozku víc jak ozvěna instinktivního uvažování, než jako logické zvážení situace. I proto nemohlo být vyslyšeno. Vašek už stál na parapetu a nejistě měřil vzdálenost, dělící ho od kuchyňského okna.

První dva kroky byly nečekaně rychlé, pak se ovšem Vašek zastavil a jeho postava se pomalu rozkymácela. Protože to však bylo v místě, kde dosáhl na okenní rám, ztracenou rovnováhu opět nabyl. Břichem nalepený na omítku domu riskoval další dva kroky, čímž se dostal přibližně pět metrů nad betonový chodníček, kde stály tři popelnice.

„Otoč se zády,“ poradil moudře Radek. Vašek kupodivu poslechl. Začal se nad propastí otáčet, jenomže levou nohou prošlápl volný prostor a hrozivě zavrávoral nad betonovou plochou. Bylo jisté, že se zřítí. To se také stalo. K obrovskému překvapení všech ale zůstal na římse sedět. Sám se o to nepřičinil nijak. Náhoda chtěla, že v tuto chvíli měl Vašek na římse ještě zůstat, třebaže sedící. Všichni zúčastnění do určité míry vystřízlivěli, ale Vašek už byl příliš daleko, aby mohl od exhibice ustoupit.

Opustil jsem pokoj a přešel až do kuchyně, kde jsem rozsvítil a otevřel okno. Vyklonil jsem se a spatřil Vaškovu vratkou, sedící postavu. Bylo nutné, aby se znovu postavil a buď se vrátil do pokoje, nebo pokračoval do kuchyně. Cítil to i on, a proto se začal těžce zvedat. Šlo o manévr velmi obtížný i pro střízlivého a za denního světla. Nikdo jsme nevěděli, co by bylo nejlepší v tu chvíli udělat. Vašek to vyřešil sám překvapivě nejlépe, jak mohl. Lehl si na bok a pak na břicho po délce na římsu. Hlavou mířil k pokoji, obrátila ho tak Prozřetelnost, a teď by bylo tedy nejlepší, kdyby se odplazil zpět k oknu, ze kterého započal své varietní číslo. To ho však nenapadlo. Vztyčil se, tentokrát tak, aby stál zády ke zdi domu, a krok sun krok se posouval ke kuchyni. První čtyři krůčky byly poměrně stejnoměrné a jisté. Tady se hrdina opět zastavil a pokývl hlavou ke skupině v okně pokoje, jako by žádal o obdiv. Také se mu ho dostalo. Když ale stáčel hlavu zpět, ztratil opět rovnováhu a nebezpečně se zapotácel. Několik vteřin se prohýbal a předkláněl, kroužil pažemi, až se mu zase podařilo stanout na římse pevně. Zbývalo asi pět krůčků k dosažení okenního rámu kuchyně. První, druhý, třetí. Ne, bude jich potřeba alespoň sedm. Znovu se zastavil, pak opojen téměř jistým vítězstvím, zčerstva vykročil na poslední etapu. Dosáhl toho! Pevně se chytil rámu a vstoupil do okna. Vyklonil se ještě ven, pokynul k pokojovému oknu a skočil do kuchyně. Současně s tím zavyl a zkřivil tvář bolestí.

Všichni jsme se nad Vaška sklonili. Polo seděl, pololežel a zatínal zuby. I přes

ponožku bylo vidět, že levá noha v kotníku rychle otéká a vychýlila se z normálního

směru. Teprve teď se probudila obě děvčata, která ještě do této chvíle zůstala v pokoji.

Dívky neměly vůbec tušení o předchozím dramatu na římse a zpočátku si nastalou

scenérii nedovedly vyložit. Věcně promluvil Petr Kobra: „Zavolejte sanitku,“ pokračoval,

„no, třeba ty, Ireno. Ty zatím přines mokrý kapesník,“ udílel pokyny.


„Von to má zlomený?“ žasla s vytřeštěnýma očima Eva.

„Má, přines nějaké pravítko nebo vařečku,“ navrhl jsem Evě. Ta se opravdu otočila a začala otvírat zásuvky. Z vedlejšího pokoje už bylo slyšet Irenin hlas: „... asi v kotníku, ... ne, je normálně při vědomí...,“ pak následovala adresa a Irena se objevila v kuchyni: „Za chvíli tu budou.“

„My jsme ho tam mohli odvézt sami,“ posteskl si Milan, „vždyť tu máš auto.“

„Nic, za chvíli přijedou, tak je to lepší,“ ukončil jsem problém.

Když jsme asi za pět minut, už docela střízliví, pomáhali snést po schodišti sténajícího Vaška, bylo půl druhé ráno. Sanitka zaklapla dveře a zmizela v zatáčce. Otočili jsme se a pohlédli vzhůru na římsu, pak na sebe. Nic jsme nemuseli říkat. To, k čemu se odhodlal Vašek, bylo prostě čiré šílenství, naprosto nesmyslné. Přišli jsme až k betonovému chodníčku s popelnicemi. Po celé zbývající délce betonových dlaždic byly ve dvou vrstvách srovnány zavařovací sklenice.

Zůstal jsem tu noc spát u Milana a dopoledne, když jsem se probudil a oknem zahlédl zářivě modrou oblohu, nemohl jsem vůbec uvěřit, že to byla skutečnost. Dotvrzovaly ji ale láhve na stole a přítomnost probouzejících se aktérů. Kousek ode mne ležel Radek, který ještě v polospánku nahmátl mnicha a zmáčkl mu hlavičku.

11/ Biologický pokus

Kráčeli jsme s docentem Weissem chodbou kolem boxů a jako by nebyl mezi námi

rozdíl třiceti let, nadšeně, jak malí kluci jsme horlili o záření. Tématu, které nás oba

dráždilo a bavilo. Stejný pocit musí mít automobilový závodník, když může usednout do

svého stroje, nebo malíř, který na paletě spojuje barvy. Blížili jsme se k posledním

dveřím s vyrudlým nápisem

RENTGENOVÉ PRACOVIŠTĚ

Plni zvědavosti jsme odemkli a kolem monstra rentgenové lampy prošli na konec

místnosti, kde už nás čekala klícka nebo spíš nádrž, útulek pro dvě myši. Došli jsme

k ní a nadzvedli víko. Na dně ležela dvě mrtvá myší tělíčka. Podívali jsme se na sebe,

pokývali hlavami a usmáli se. Celé naše dílo tak získalo korunu, třebaže vykoupenou

životy dvou hlodavců.

To je drsná, ale stále platná praxe ve vědě. Je sice možné dívat se na život jako na

jev, který nikdo nedovede uměle vytvořit, a je tedy z tohoto pohledu jedno, jestli se

zmaří život myší nebo život člověka, ale my lidé už jsme takoví, že se cítíme samozvanými vládci nad životy celé naší Zeměkoule. Našli jsme si nepřeberné množství způsobů, jak život zničit. Se stejnými emocemi, jako když nějaký měřicí přístroj ukáže třeba sedm celých dva nebo jako když se rozsv



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist