načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Lehké fantastično - Terry Pratchett

Lehké fantastično

Elektronická kniha: Lehké fantastično
Autor:

Zeměplocha se řítí k nevyhnutelné srážce se škodolibou rudou hvězdou a zachránit ji může pouze jediný člověk - neschopný a zbabělý čaroděj, který byl naposledy spatřen v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 272
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-856-0929-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zeměplocha se řítí k nevyhnutelné srážce se škodolibou rudou hvězdou a zachránit ji může pouze jediný člověk - neschopný a zbabělý čaroděj, který byl naposledy spatřen v okamžiku, kdy přepadl přes okraj světa...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 1986 by Terry and Lyn Pratchett

‘€’‹€“ˆŽţČĔĔρ˜ € €“ó‘„Š

Cover © 1986 by Josh Kirby

Originally published in Great Britain

by Colin Smythe Limited, 1983

䄂‡€‘¢•€•˜‡‘€™„€ō|¢ƒŽ”­¢’““²“Ž

knihy není

ƒŽ•Ž‹„ŽŽ”þ“„Ž‰€ŠùŒŠŽ‹ˆ•™ó’Ž„Œ

reprodukovat

€äÂሓ„™’Ž”‡‹€’”€Š‹€ƒ€“„‹„ō

ISBN 978-80-7197-505-2 (ebook)


LEHKÉFANTASTIČNO

Slunce stoupalo pomalu, jako by váhalo nad tím, zda to vůbec

stojí za tu námahu.

Začínal úsvit dalšího zeměplošského dne, ale začínalpomalu, a to z následujících důvodů:

Když se světlo dostane do silného magického pole, ztratí smysl pro rychlost. Okamžit ězpomalí. A na Ploše byla magie neuvěřiteln ěsilná, a proto hebké žluté sv ětlo svítání plynulo nad spící krajinou jako laskání něžného milence nebo, jak by řekli jiní, jako nazlátlý sirup. Zastavovalo se, aby naplnilo údolí. Pomalu se vršilo na horských úbočích. Nakonec dosáhlo Cori Celesti, desetimílového sloupu z šedého kamene a zeleného ledu, který představuje Střed Plochy a je sídlem jejích bohů. Tam senavrstvilo do nepředstavitelné výšky, aby se nakonec v obrovské líné vln ětsunami zbortilo a tiché jako samet přelilo do krajiny za Středem.

Bylo to něco, co jste nemohli vidět na žádném jiném světě.

Samozřejmě že jiný svět také neputoval hvězdnýmnekonečnem na zádech čtyř obrovských slonů, stojících na krunýřigigantické želvy. Její, nebo podle jiných učení jeho, jméno bylo Velká A’Tuin. Ona, nebo možná také on, nebude hrát vnásledujícím vyprávění nijak důležitou roli, ale každý, kdo chceporozumět podstatě Plochy, si musí uvědomit, že ona, nebo on, tam je. Rozprostírá se tam dole, hluboko pod doly, mořským dnem a falešnými zkamenělinami, které tam umístil Stvořitel s jediným zlomyslným úmyslem – poplašit archeology a nasadit jim do hlav ty nejnesmyslnější nápady.

1


Velká A’Tuin, vesmírná želva, s krunýřem pokrytýmzmrzlým metanem, zbrázděným krátery po meteoritech a zašlým prachem asteroidů. Velká A’Tuin, s očima rozměrů prastarých moří, s mozkem rozlohy světadílu, v němž se myšlenkypohybují rychlostí malých lesklých ledovců. Velká A’Tuin, jejížobrovské smutné ploutve a svrchní krunýř nesou nesmírnou váhu Zeměplochy galaktickou nocí.

Je potřeba říci, že to filozofové všechno pochopili špatně. Velká A’Tuin si to neobyčejn ěužívá.

Velká A’Tuin je jediný tvor v celém vesmíru, který ví, kam jde.

Pochopiteln ěže filozofové vedli celé roky spory o tom, kam by mohla mít Velká A’Tuin namířeno, a často zdůrazňovali, jaké starosti jim dělá, že na to možná nikdy nepřijdou.

Zjistí to během příštích dvou měsíců a teprve potom sizačnou dělat opravdu starosti...

Další věc, která znepokojovala zeměplošské filozofy a jitřila jejich představivost, je pohlaví Velké A’Tuin a na vyřešenítohoto problému bylo vynaloženo neuvěřitelné množství času aúsilí. Práv ěkdyž nás míjí její obrovský černý obrys, podobný gigantickému kartáči z želvoviny, objevuje se nám před očima výsledek posledního pokusu o konečné rozluštění této otázky.

Před námi se v prostoru převrací naprosto neovladatelná bronzová skořepina Mocného poutníka. Mocný poutník jeurčitý druh prastaré vesmírné lodi, kterou postavili a svrhli přes Okraj kněží-astronomové z Krullu. Krull je země velicepříhodn ěsituovaná na samotný kraj sv ěta. V tomto okamžikudokazuje Mocný poutník, že a< si říká kdo chce co chce, něcotakového jako volný pád skutečně existuje.

Uvnitř lodi je Dvoukvítek, první zeměplošský turista.Několik minulých měsíců strávil průzkumem Zeměplochy a te? ji spěšně opouští z důvodů, které jsou příliš složité na to, abychom je tady vysvětlovali, ale mají přímou souvislost s pokusem o útěk z Krullu.

2



Ten pokus byl úspěšný na tisíc procent.

A navzdory všemu, co ukazuje, že by Dvoukvítek mohl být i posledním zeměplošským turistou, obdivuje nádherný výhled.

Asi dv ěmíle nad ním se vesmírem řítí Mrakoplaš – mág, oblečený v něčem, čemu na Zeměploše říkají skafandr.Představte si potápěčský skafandr navržený mužem, který v životě neviděl moře. Před šesti měsíci byl Mrakoplaš docela obyčejný nedostudovaný mág. Pak potkal Dvoukvítka, který ho zaneuvěřitelný plat zaměstnal jako průvodce a společníka. Většinu následujícího času pak trávil tak, že po něm stříleli, terorizovali ho, pronásledovali, že bez naděje na záchranu visel na vysokých stromech, skalách a jiných místech, nebo z nich, práv ějako v téhle chvíli, padal.

Mrakoplaš neobdivuje své okolí, protože mu před očima probíhá celý jeho uplynulý život a překáží mu ve výhledu. Právě začíná chápat, proč je tak důležité nezapomenout helmu, když si oblékáte skafandr.

Mohli bychom te? říci mnohem víc, abychom objasnili, jak se stalo, že ti dva padají do vesmíru, nebo proč Dvoukvítkovo Zavazadlo, které jsme naposled zahlédli, jak se snaží nastovkách svých malých nožiček dohonit pána, není obyčejnézavazadlo. Jenže taková vysvětlení by spotřebovala mnoho času a podobné otázky způsobí často víc škody než užitku. Taknaříklad se povídá, že se kdysi kdosi ve společnosti zeptalproslulého filozofa Li-Tin O’Wevidleho „Proč jste tady?“ a jeho odpově? zabrala tři roky.

Pro nás je důležité to, co se odehrává vysoko nad nimi,daleko nad A’Tuin, slony i mágem, kterému se čím dál tím hůř dýchá. Sama látka, ze které je vytvořen čas a vesmír, te? bude nacpána do ždímačky.

Vzduch byl mastný citelným magickým nábojem a štiplavým kouřem svic vyrobených z černého vosku ,po jehož původu by moudrý člověk raději nepátral.

4


Místnost ležela hluboko v podzemí Neviditelné univerzity, první a jediné vysoké školy magických umění na Zeměploše, a bylo na ní něco podivného. Tak především se zdálo, že mápodezřele mnoho rozměrů, které nebyly přímo viditelné, alevznášely se těsně na okraji vnímání. Stěny byly pokryty okultními symboly a větší část podlahy pokrývala Osmicípá peče< velké Zácpy, o které se v magických kruzích všeobecn ěříkalo, že je schopna zastavit jakýkoliv proces silou hozené cihly.

Jediným kusem nábytku v místnosti byl knižní pultíkvyřezaný do tvaru ptáka – no upřímn ěřečeno, byla to spíš n ějaká věc s křídly, kterou raději nebudeme blíž zkoumat – a kestojánku byla silnými řetězy s mnoha zámky připevněna kniha.

Kniha byla velká, ale nijak výjimečná. Jiné knihy vuniverzitní knihovn ěm ěly vazby vykládány drahocennými kameny nebo byly alespoň z dračí kůže. Tahle kniha měla deskypotaženy obyčejnou, lacinou napodobeninou. Vypadala přesn ějako kniha, kterou by katalog knihovny popsal jako „mírněopotřebovanou“, ale máme-li být poctiví, musíme připustit, že byla sedřená, otrhaná a ožvýkaná, prost ěvypadala jako n ěco, co jste práv ěvytáhli kráv ěz huby.

Byla zavřena několika kovovými sponami. Spony nebylynijak ozdobné, jen velké a těžké, právě tak jako řetěz, který knihu k pultu ani tak nepoutal, jako ji zatěžoval.

Jak spony, tak řetěz vypadaly, že člověk, který je vyrobil, měl před očima určitý cíl a většinu života strávil výrobou cvičných postrojů pro slony.

Vzduch ješt ězhoustl a zavířil. Listy knihy se začalystrašidelným, pečliv ěpromyšleným způsobem vlnit a z knihy pomalu prýštilo modré světlo. Ticho v místnosti se začalo stahovat jako pěst, která se pomalu svírá.

U malých, hust ěmřížovaných dvířek stálo půl tuctu mágů v nočních košilích a postupn ěnahlíželo dovnitř. Když se d ělo něco takového, nemohl ani jeden mág spát. Hladina syrovémagie v budov ěuniverzity narůstala jako s přílivem.

5


„Tak tedy,“ ozval se jakýsi hlas. „Co se to tady děje? A proč m ěnikdo nezavolal?“

Byl to Galder Zlopočasný, Největší z Velkých vyvolávačů Řádu Stříbrné hvězdy, říšský kancléř Svaté hole, Ipsissimus osmé úrovn ěa třístý čtvrtý arcikancléř Neviditelné univerzity. Bohužel, nedá se říci, že by na něj byl impozantní pohled,navzdory rudé noční košili, ručn ěvyšívané mystickými symboly, dlouhé čepičce s třapečkem a malé „aha“ svíčce, se kterou se chodí v noci práv ětam. Nepodařilo se mu to vylepšit ani spomocí péřových pantoflí s bambulkou, ve kterých se komicky šoural.

Obrátilo se k němu šest vystrašených tváří.

„Ale my vás přeci dali zavolat, pane,“ odpověděl jeden znižších mágů. „Proto jste také tady,“ dodal pak s nadějí.

„Chtěl jsem říci, proč jste mě nezavolali dřív?“ vyštěklGalder a odstrkoval ostatní, aby se dostal k mříži.

„Hm, a dříve než koho, pane?“ zeptal se mág.

Galder se na něj ošklivě podíval a pak vrhl rychlý pohled skrz mříž dovnitř.

Vzduch v místnosti se rozsvěcoval droboučkými blesky,které byly následkem vzplanutí větších prachových částeček v proudu syrové magie. Peče< Zácpy se na okrajích kroutila a začaly na ní naskakovat puchýře.

Kniha, o které je řeč, se jmenovala Oktávo, a jak vidno zuvedeného, nebyla to kniha obyčejná.

Samozřejm ěže existuje mnoho proslulých magických knih. Někdo by vám vyprávěl o Nekrotelecomiconu, jehož stránky jsou psány na prastaré ještěří kůži, jiný by upřednostňoval Knihu Promyšleného kráčení v čase za pět minut dvanáct, kterousesala tajemná a údajn ěvelmi líná Lámaistická sekta, další by zdůrazňoval, že grimoár První nůše legrace, jak je vědecky dokázáno, obsahuje jediný originální vtip, který ve vesmíru vznikl. Ale to všechno jsou v porovnání s Oktávem obyčejné

6


bulvární plátky. Oktávo totiž, jak bylo notoricky známo,zapomněl na Zeměploše po ukončení prací sám Stvořitel, jehož

roztržitost byla příslovečná.

Na zažloutlých stránkách bylo uvězněno osm Velkýchzaklínadel a ta vedla vlastní tajný a složitý život a všeobecn ěse věřilo, že...

Galder znovu pohlédl do ohrožené místnosti a obočí se mu zachmuřilo. Samozřejmě, te? bylo v knize zaklínadel jen sedm. Jeden z těch mladých idiotů, studujících magie, před nějakou dobou knihu na vteřinu otevřel, jedno ze zaklínadel uniklo a usadilo se mu kdesi hluboko v temných zákoutích mysli.Nikomu se nepodařilo přijít na kloub tomu, jak se to vlastn ěstalo. Jak se ten výtečník jmenoval? Plašomrak?

Hřbet knihy zaplavila oktarína a purpurové hvězdičky. Zpultíku začal vystupovat slabý proužek dýmu a těžké kovovépřezky spínající knihu začaly pomalu bobtnat a povolovat.

„Proč jsou zaklínadla tak neklidná?“ ozval se jeden zmladších mágů.

Galder pokrčil rameny. Samozřejm ěto nesm ěl dát najevo, ale začínal mít opravdu starosti. Jako zkušený mág osmé úrovně už viděl neurčité tvary, které se chvilkově objevovaly vrozvlněném vzduchu, mámily a lákaly. Podobně se houfují komáři před bouří. Skutečn ěsilné výboje magie vždycky přitahovaly Věci z Podzemních rozměrů – ošklivé Věci, plné nesprávněumístěných orgánů a slin, které neustále hledají sebemenší skulinku, kterou by pronikly do světa lidí.*

Tohle se musí zarazit.

„Potřebuju dobrovolníka.“ * Pozn. autora: Nebudeme je popisovat ,protože ty nejpěknější z nich

vypadají jako kříženci chobotnice a jízdního kola. Je známo ,že věci

z nežádoucích vesmírů vždy hledají vstup do toho našeho. Je to pro

ně stejná psychická potřeba jako pro nás hledat lepší spojení nebo

bližší obchod.

7



Zavládlo vyděšené ticho. Jediný zvuk se ozýval z ohrožené místnosti. Byl to ošklivý skřípot povolujícího kovu.

„Dobrá, v tom případ ěbudu potřebovat n ějakou stříbrnou pinzetu, asi dv ěpinty kočičí krve, malý bičík a židli.“

Říká se, že protikladem hluku je ticho. Ticho je vlastněneřítomný zvuk. Ticho by se ovšem zdálo strašlivým hlukem v porovnání s náhlou hebkou implozí nehlučnosti, která zasáhla mágy silou rozfouknutého pampeliškového chmýří.

Z knihy se vyřinul silný proud oslepujícího světla, v záplavě jisker narazil na strop a zmizel.

Galder zíral na otvor a vůbec nevěnoval pozornost kouřícím oharkům ve vlastních vousech. Dramaticky pozvedl ruku.

„Do horních sklepů!“ vykřikl a kolébav ěse rozb ěhl vzhůru po kamenných schodech. Trepky pleskaly, košile za ním vlála aostatní mágové se rozběhli v jeho stopách. Padali při tom jeden přes druhého, protože se každý umíněně snažil být poslední.

Nakonec se jim ale stejn ěpodařilo dorazit nahoru práv ěve chvíli, kdy se ohnivá koule ztrácela ve strop ěhořejší místnosti.

„Urgh,“ prohlásil moudře nejmladší mág a ukázal napodlahu. Místnost byla součástí knihovny, jenže te? tudy prolétlmagický výboj a na cest ěrozložil realitu všeho, co mu stálo v cest ě, na modifikované částice. Bude tedy dobře říci, že hejno malých rudých čolků bývalo původn ědlaždicemi podlahy a v míst ě, kde stávaly police s knihami, te? ležel kopec ananasového pudinku. Později několik mágů přísahalo, že se malý smutný orangutan, sedící uprostřed té spouště, podobal hlavnímu knihovníkovi.

Galder zvedl oči. „Do kuchyně,“ zaječel a vyrazil napříč hromadou pudinku k úpatí dalšího schodiště.

Nikdy se nezjistilo, v co se proměnil obrovský železnýkuchyňský sporák, protože ten stačil prorazit ze? a zmizet, dřív než do kuchyně doběhla zmatená skupina vyděšených mágů. Šéfkuchaře našli až mnohem později. Ukrýval se v kotli na polévku a vydával ze sebe nic neobjasňující výkřiky typu: „Ty klouby! Ty strašlivé klouby!“

9


Poslední proužky magie, viditeln ěpomalejší, mizely ve strop ě.

„Do Velké síně!“

Tady bylo schodišt ěmnohem širší a lépe osv ětlené. Mágové, udýchaní a vonící ananasem, se pustili nahoru. Ti fyzickyzdatnější vběhli do sálu ve chvíli, kdy magický výboj dospěl dostředu velké univerzitní haly, kterou protahoval průvan. Tam na sebe vzal tvar koule a zůstal nehybn ěviset ve vzduchu. Jen tu a tam se na něm objevila menší nepravidelnost, přeběhla popovrchu, zaprskala a znovu se ztratila.

Jak každý ví, mágové kouří. Snad práv ěto vysv ětlovalo, proč se za Galderem rozezněla kakofonie sípavého kašle a zoufalého lapání po dechu. Galder stál vpředu, odhadoval situaci ahorečn ěpřemýšlel, jestli může odtrhnout pohled od nehybné koule a rozhlédnout se po místě, kam by se mohl rychle ukrýt.Nakonec chytil jednoho vyděšeného studenta.

„Okamžit ěmi sežeňte jasnovidce, dalekonosné jasnovidce, věštce a nahlížeče!“ vyštěkl. „Chci, aby tu věc prostudovali!“

Uprostřed ohnivé koule se něco zhmotňovalo. Galder sizastínil oči a upřel je na tvar, který se před ním formoval. Nemohl se mýlit. Byl to vesmír.

Byl si tím naprosto jist, protože měl ve své studovně model vesmíru a všichni říkali, že je mnohem dokonalejší než tenskutečný. Bylo to nejspíš tím, že si Stvořitel nedovedl poradit s materiálem, jako byly perly a stříbrný filigrán.

Ale vesmír uvnitř ohnivé koule byl až překvapiv ě– nořekněme opravdový. Jediné, co mu chybělo, byly barvy. Byl celý mlhav ěbílý.

Dala se v něm zahlédnout Velká A’Tuin, všichni čtyři sloni a dokonce celá Zeměplocha. Ze svého místa neviděl Galder dost dobře na její povrch, ale s ledovou jistotou věděl, že bude vymodelován do nejmenších podrobností. I tak zahlédlminiaturní napodobeninu Cori Celesti, na jehož vrcholu sídlili hádaví bohové Zeměplochy, občas podléhající měš<áckým choutkám. Za obydlí jim sloužila třípokojová apartmá v paláci z mramoru,

10


alabastru a mohéru, kterému říkali Dunmanifestin. Většinaalesoň trochu kulturně založených obyvatel Zeměplochy dosttěžce nesla, že jejich světu vládnou bohové, pro které největší

hudební zážitek představuje melodický zvonek u dveří.

Malý zárodek vesmíru se pomalu pohnul a zakýval...

Galder se pokusil vykřiknout, ale hlas se mu zadrhl v hrdle.

Pomalu, ale s nezadržitelnou silou výbuchu se začal tvar v kouli zvětšovat.

Mág nejdřív s hrůzou a pak se zvědavostí pozoroval, jak ho s lehkostí myšlenky minuly jeho hranice. Natáhl ruku apozoroval bledý přelud kamenné vrstvy, který mu tiše a pilněpronikal prsty.

Velká A’Tuin, větší než dům, už mírumilovně zmizela někde pod podlahou.

Mág kousek za Galderem stál po pás v moři. Galder stačil zachytit pohledem lo? menší než náprstek, ale ta vzápětízmizela někde za zdí sálu.

„Na střechu,“ vypravil ze sebe a ukázal roztřeseným prstem vzhůru.

Mágové, kterým zbývalo trochu dechu a ješt ěbyli schopni myslet, se rozběhli napříč kontinenty, hladce pronikajícímikamennou stěnou.

Byla ješt ěnoc, ale na východ ěuž růžov ěla v příslibu nového dne. Srpek měsíce právě mizel pod obzor. Ankh-Morpork,největší město zemí Kruhového moře, spal.

Tohle tvrzení ovšem není ve skutečnosti pravdivé.

Faktem je, že spaly ty části města, které se běžně zabývaly například prodejem zeleniny, kováním koní, vyřezávánímmalých suvenýrů z nefritu, směnárnictvím nebo výrobou stolů ve velkém. Pokud nebyly náměsíčné. Nebo nevstaly uprostřednoci, jak už to bývá, aby se skočily vyčurat. Na druhé stran ěmnozí z obyvatel, kteří si tolik nelámali hlavy se zákonem, byli vzhůru a prolézali cizími okny, podřezávali krky, mrzačili jedendruhé>11


ho, poslouchali hlasitou hudbu v zakouřených lokálech ajednoduše řečeno si užívali mnohem víc než ti první. Většina zvířat

ale spala, snad s výjimkou krys. A samozřejm ětaké netopýrů, ti

také nespali. No, co se týká hmyzu, tak z hmyzu...

Vtip je v tom, že popisné vyprávění bývá málokdy zcela přesné, a když Ankhu vládl ve funkci Patricije Olaf Quimby II., podnikl určité úřední kroky, aby zajistil nápravu a vnesl do takových vyprávění pořádek a pravdu. To mělo za následek, že když se v legend ěo proslulém hrdinovi pravilo „všichni lidé mluvili o jeho chrabrosti“, dodával každý bard, který si jen trochu cenil vlastního života, „ovšem s výjimkou několika lidí z jeho rodné vsi, kteří tvrdili, že je to lhář, a spousty jiných lidí, již o něm jaktěživ neslyšeli“. Poetická přirovnání bylapřísn ěomezena na prohlášení jako „jeho mohutný oř byl rychlý jako vítr za velmi klidného dne, dejme tomu tak v síle ,tři‘ větrné stupnice“ a každý příliš nadšený popis milované bytosti, který tvrdil, že „hrdinu opájela její přítomnost“, musel být podepřen důkazem, že vypadala přinejmenším jako láhevšamaňského.

Quimbyho nakonec zabil nespokojený básník při pokusu, který se uskutečnil v palácové zahradě. Pokus měl dokázatpřesnost rčení, že „pero je mocnější meče“, a ve svém slábnoucím vědomí k němu Quimby připojil dodatek „jen když je meč velmi malý a pero velmi ostré“.

Tak. Takže město spalo zhruba z šedesáti sedmi, možnášedesáti osmi procent. Ti občané, kteří se plížili nočními ulicemi za svými nezákonnými činnostmi, si samozřejm ěnevšimli bledé vlny, která se rychle přelévala ulicemi. Jen mágové, zvyklí vidět neviditelné, pozorovali, jak se vzdaluje a pění na vzdálených polích.

Plocha, rovná jako stůl, neměla žádný skutečný obzor.Někteří námořní dobrodruzi, kteří si hráli s vajíčky tak dlouho, až z toho zhloupli a vypravili se hledat protinožce, udělalitragickou zkušenost. Zjistili, že vzdálené lodi, které vypadají, jako

12


když se ztrácejí pod Okrajem světa, se opravdu ztrácejí pod

Okrajem světa.

Ale i Galderův bystrozrak byl omezen mlhou a zvednutým prachem. Podíval se nahoru. Vysoko nad univerzitou se tyčila pochmurná a starodávná Věž umění, o které se říkalo, že je to nejstarší budova na Zeměploše. Její proslulé spirálové schodiště mělo osm tisíc osm set osmdesát osm schodů. Ze špičaté střechy, obývané hejnem havranů a skupinou chrličů, které vypadaly znepokojiv ěživé, mohl mág dohlédnout až na Okraj Plochy. Jenže to předpokládalo minimáln ědeset minut namáhavého výstupu, přerušovaného strašlivým kašlem.

„Do hajzlu,“ zamumlal tiše, „k čemu jsem mág,koneckonců? Avyento, Thessalous! Poletím! Ke mně, duchové vzduchu a temnot!“

Rozpřáhl kloubnaté paže a ukázal na kus polorozpadléřímsy. Zpod nikotýnem zažloutlých nehtů mu vytryskl oktarínový záblesk a narazil do zvětralého kamene.

Římsa se zřítila. Dokonale vypočítanou výměnou rychlostí a vah se Galder vznesl a noční košile mu zapleskala kolemhubených nohou. Vznášel se výš a výš a v bledém světle vypadal jako – tak dobrá, jako postarší, ale mocný mág poháněný vzhůru odborn ěrozkývaným jazýčkem na vahách vesmíru.

Přistál na hromad ěstarých hnízd, ukročil, aby získalrovnováhu, a otočil se, aby zjistil, kde je obloha nejjasnější.

V tomto období dlouhého zeměplošského roku svítalo za Kruhovým mořem téměř v místě za Cori Celesti. Světlopostuovalo zeměmi kolem Ankh-Morporku a stín hory padal na krajinu jako stín ručičky na ciferníku slunečních hodinsamotného Stvořitele. Směrem k západu však před postupujícímsvětlem prchala slabá mlhavá linka.

Za ním se ozval zvuk praskajících větviček. Galder se ohlédl a uviděl Ympera Trémona, zástupce hlavy Řádu, jediného zostatních mágů, který s ním byl schopný udržet krok až sem.

Galder ho na okamžik ignoroval a staral se jen o to, aby se

13


co nejpevněji zachytil na kamenech a zesílil zaklínadla osobní

ochrany. V jejich profesi, se kterou se už tradičn ěpojiladlouhověkost, byl postup velmi pomalý a bylo považováno zasamozřejmost, že mladší neustále hledají pohodlné místečko vteplých botách nadřízeného mága. K tomu ovšem bylo třeba zbavit

se nejdřív jejich majitele. Krom ětoho, na mladém Trémonovi

bylo něco zneklidňujícího. Nekouřil, pil vařenou vodu s listím

a Galder měl navíc ošklivé podezření, že je dokonce chytrý.

Smál se málokdy, měl rád čísla a miloval organizační tabulky,

plné čtverečků, ze kterých vybíhaly šipky, ukazující do jiných

čtverečků. V krátkosti, byl to člověk, který dovedl použít slovo

„kádrový“ a myslel to vážně.

Celá viditelná část Plochy te? byla pokryta rozechvělou bílou vrstvičkou, která ji dokonale kopírovala.

Galder se podíval na vlastní ruce a zjistil, že je pokrývá bledá pavučina zářivých vláken, která v pravidelných intervalechsvětélkovala.

Už věděl, o co se jedná. Sám tu věc mnohokrát použil. Jenže v malém, v mnohem menším rozměru.

„Je to Zaklínadlo proměny,“ ozval se Trémon. „Mění se celý svět.“

Někteří lidé by měli alespoň tolik slušnosti, pomyslel siGalder, že by na konec téhle věty umístili vykřičník.

Ozval se slaboučký tón, vysoký a ostrý, jako kdyby puklo myší srdce.

„Co to bylo?“ zabručel.

Trémon naklonil hlavu ke straně. „Řekl bych, že cis,“odpověděl.

Galder mlčel. Bílá vrstvička zmizela a zespoda začal k oběma mágům doléhat šum města, které se probouzelo. Na prvnípohled se vůbec nic nezměnilo. Copak se to všechno stalo jen proto, aby se nic nezměnilo?

Galder začal bezmyšlenkovit ěohmatávat všechny kapsy na noční košili, ale to, co hledal, našel až po delší chvíli za uchem.

14


Vstrčil si do koutku š<avnatý vajgl doutníku, potom na špičkách

prstů vyvolal kouzelný oheň a zadýmal tak silně, že se mu před

očima roztančily modré jiskřičky. Jednou nebo dvakrát siodkašlal.

V duchu začal přemýšlet o tom, kteří bohové mu dlužínějakou tu službičku.

Ve skutečnosti na tom byli bohové ješt ěhůř než starý mág. Jednak vůbec nechápali, co se děje, za druhé nebyli schopni s tím cokoliv dělat a za třetí právě vedli vleklou válku protiLedovým obrům, kteří jim odmítli vrátit sekačku na trávu.

Určitý klíč k tomu, co se vlastn ěstalo, bychom možná našli ve skutečnosti, že Mrakoplaš, jehož minulý život práv ědob ěhl k zajímavým historkám z doby, kdy mu bylo patnáct, najednou zjistil, že dál neumírá, ale visí hlavou dolů na vysoké borovici.

Na zem se dostal velmi jednoduše. Nekontrolovateln ěse zřítil z větve na větev, až nakonec přistál hlavou napřed vhromad ěborového jehličí. Zůstal tam vyčerpan ěležet, lapal po dechu a přál si, aby byl býval v minulosti lepším člověkem.

Byl si naprosto jistý, že někde musí být jakási naprosto logická souvislost. V jednom okamžiku umírá, protože spadl z Okraje světa a zapomněl si nasadit helmu skafandru, a vpříštím už visí vzhůru nohama na stromě.

Jako vždy v takových chvílích mu v mysli vyvstaloZaklínadlo.

Mrakoplašovi učitelé se svorn ěshodli na tom, že příroda dala Mrakoplašovi stejný dar stát se mágem jako ryb ěschopnost stát se horolezcem. Z Neviditelné univerzity by ho bylipravděodobn ědřív nebo pozd ěji stejn ěvyhodili – nepamatoval si jediné zaklínadlo a z kouření se mu zvedal žaludek. Co mu ale opravdu zlomilo vaz, byl ten nesmyslný výlet do sklepeníuniverzity a to, že otevřel Oktávo, grimoár, který tam leželzapečetěný a zajištěný řetězy a zámky. A celý ten malér byl ještě horší proto, že nikdo nedovedl vysvětlit, jak to, že se všechny

15


zámky najednou na chvíli otevřely a všechny pečeti odpečetily.

A práv ětehdy z Oktáva vyskočilo osmé Zaklínadlo a usídlilo se

v Mrakoplašov ěhlav ě.

Zaklínadlo nebylo nijak náročný nájemník. Prost ěsi sed ělo v jeho mozku jako stará ropucha na dn ěstudánky. Číhalo. Pokaždé, když se Mrakoplaš cítil skutečn ěunavený nebo vyděšený, pokoušelo se být řečeno. Nikdo nevěděl, co by se stalo, kdyby někdo vyslovil jen jedno z osmi Velkých zaklínadel, ale většina zasvěcených se shodovala v tom, že nejlepší místo,odkud by se to dalo pozorovat, by byla vedlejší galaxie.

Byla to dost podivná myšlenka na člověka, který sice ležel na hromad ějehličí a přitom práv ěspadl z Okraje sv ěta, ale Mrakoplaše zničehonic napadlo, že ho Zaklínadlo chtělo udržet za každou cenu naživu.

„To beru,“ pomyslel si.

Posadil se a rozhlédl po okolních stromech. Mrakoplaš byl městský mág, a i když věděl, že mezi jednotlivými stromy jsou určité rozdíly, podle kterých je jejich příbuzní a nejdražšípřátelé rozeznávají, on to nedokázal. Určit ěv ěd ěl jen to, že ze zem ě rostou tím koncem, na kterém nemají listí. Kolem jich byloneuvěřitelně mnoho a rostly jen tak halabala. Kromě toho už tady jist ěnikdo hezkou dobu nezametal.

Vybavil si také matně, že člověk může poznat, kde je, podle toho, že zjistí, na které stran ěstromu roste mech. Okolní stromy byly mechem porostlé ze všech stran, byly plné suků a ostrých ulámaných větví.Kdyby byly stromy lidmi, tyhle by seděly vhouacích křeslech.

Mrakoplaš do nejbližšího z nich vztekle kopl. Vzápětí mu na hlavu dopadl velký žalud. „Au,“ vyjekl. Strom prohlásil hlasem podobným skřípotu starých dřevěných dveří: „To máš za to.“

Zavládlo dlouhé ticho.

Pak se Mrakoplaš nesměle ozval: „Tos řekl ty?“

„Ano.“

„Tohle taky?“

16


„Ano.“

„Aha.“ Chvíli přemýšlel. Pak to zkusil jinak. „Ty bys asinevěděl, kudy by náhodou mohla vést cesta z lesa, že ne?“

„Ne. Já se moc nikam nedostanu,“ odpověděl strom.

„To musí být nuda k ukousání, co?“ zvedl k němu hlavu Mrakoplaš.

„Ani nevím. Jinde to prost ěneznám,“ opáčil strom.

Mrakoplaš si strom pečliv ěprohlédl. Vypadal stejn ějako všechny, které viděl kdy předtím.

„Jsi kouzelnej?“ pokračoval v rozhovoru.

„Nikdo mi to neřekl,“ zaskřípal strom, „ale asi ano.“

Mrakoplaš si pomyslel: nemůžu tady přece stát a žvanit se stromem. Kdybych mluvil se stromem, byl bych blázen, a jánejsem blázen, takže ten strom prost ěnemluví.

„Sbohem,“ pronesl rozhodným hlasem.

„Hej, necho?te ještě,“ začal strom, ale pak si uvědomilmarnost vlastního počínání. Chvilku pozoroval, jak se mág prodírá houštím, ale pak se pohodlněji rozložil, aby cítil na listech co nejvíc slunce, v kořenech co nejvíc vody a v míze sílu živin. Nuda k ukousání, pomyslel si. Zvláštní věc. Samozřejmě, brouci stromy okusují neustále, ale to asi není to, co myslel. Kromě toho, kdo to kdy viděl, strom bez hmyzu?

Faktem je, že už se Mrakoplaš s tímhle stromem víckrátnesetkal, jenže práv ěz toho kratičkého rozhovoru se odvinulzáklad nové stromové víry, která velice rychle zaplavila všechny pralesy světa. Její základ spočíval v tom, že hodný strom, který povede čistý, slušný a přímý život, si tak zajistí i život posmrtný. Když bude výjimečn ědokonalý, vrátí se znovu na sv ět v podob ě pěti tisíc roliček toaletního papíru.

O několik mil dál překonával své nemenší překvapeníDvoukvítek. Vždy< se ocitl znovu na Ploše! Seděl na trupu Mocného poutníka, který se s bubláním nořil stále hlouběji do vodjakéhosi jezera, obklopeného na všech stranách hustým lesem.

17


Bylo zvláštní, že necítil celkem žádný strach. Dvoukvítek byl turista, první z těch, kteří se měli na Zeměploše vyvinout až mnohem později, a samotným základem existence turistů je neochvějné přesvědčení, že jim se nic zlého nemůže stát,protože oni se přece do ničeho nepletou. Další taková přesvědčení mu říkala, že když bude mluvit pomalu a nahlas, musí mu každý rozumět, že většina lidí je důvěryhodná a že při troše rozumu se lidé dobré vůle vždycky dohodnou.

Za takových podmínek byla jeho naděje na přežití menší než řekněme mýdlové rybičky, ale k Mrakoplašovu údivu tovšechno více mén ěfungovalo. Mužíčkova nevšímavost kjakémukoliv druhu ohrožení byla taková, že každé nebezpečí zřejmě ztratilo odvahu a šlo pryč.

Obyčejné nebezpečíčko z utopení nemělo nejmenší šanci. Dvoukvítek si byl bezvýhradn ějistý, že v dobře organizované společnosti nikdo lidem nedovolí, aby se potulovali kolem a jen tak se topili.

Také v duchu trochu přemýšlel o tom, kam se asi podělo jeho Zavazadlo. Pak se ale utěšil myšlenkou na to, že je truhla vyrobena ze dřeva Myslícího hruškovníku a je dost inteligentní, aby se postarala sama o sebe.

Ješt ěo kus dál v témže pralese prod ělával jakýsi mladýšaman jednu z nejzákladnějších částí svého výcviku. Snědl kus posvátné muchomůrky, vykouřil několik omamných oddenků a opatrn ěsi nasypal a naprášil výtrusy tajemné houby do všech tělních otvorů. Te? seděl na zkřížených nohou pod velkouborovicí a pokoušel se soustředit tak, aby se dostal do kontaktu s tajemnými a úžasnými záhadami v srdci Bytí, ale hlavn ěna to, aby si zastavil hlavu, která se mu blázniv ětočila a chystala se mu odšroubovat a odletět z ramen.

Před očima se mu roztočily modré čtyřstranné trojúhelníky. Občas se usmál vědoucím úsměvem, aniž bylo čemu, a pronesl nějaké moudré slovo jako „Oh!“ nebo „Ahá!“.

18


Pak se něco pohnulo ve vzduchu a stalo se něco, co později popsal slovy „bylo to zrovna jako výbuch, jenže pozpátku,jasný?“ a na místě, kde předtím nebylo vůbec nic, ležela velká a otlučená dřevěná bedna.

Těžce přistála na hromadě listí, ze dna vystrčila stovkymalých nožiček, neohraban ěse obrátila a podívala se na šamana. Je třeba říci, že pochopiteln ěnem ěla obličej, ale i ve svém mykologickém poblouznění si byl šaman strašlivě jistý, že si ho prohlíží. A nebyl to vůbec přátelský pohled. Je neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit jeden klíčový otvor a několik děr po sucích.

K šamanov ěnesmírné úlev ětruhlice po chvilce jakobydřevěně pokrčila rameny a cvalem vyrazila mezi stromy.

S nadlidským úsilím si šaman v paměti vyvolal sled operací potřebných k tomu, aby se postavil, podařilo se mu dokonce udělat několik jednoduchých kroků, ale pak se podíval dolů a vzdal to, protože propadl dojmu, že mu došly nohy.

Mrakoplaš zatím našel nějakou pěšinu. Byla hodně křivolaká a byl by raději, kdyby byla dlážděná, ale z nedostatku jinézábavy se po ní přece jen vydal.

Několik stromů se pokusilo navázat s ním rozhovor, ale protože si byl Mrakoplaš skoro jist, že normální stromy se tak nechovají, ignoroval je.

Den pokročil. Všude bylo ticho a kolem se ozýval jen bzukot ošklivého bodavého hmyzu, občasné zapraskání suché větve a ševel stromů, které spolu polohlasem probíraly otázky víry a nepříjemností s veverkami. Mrakoplaš se začal cítit veliceosaměle. Představil si sám sebe ztraceného v lesích, kde bude muset žít do smrti, bude spát na lůžku z listí a živit se bude... bude se živit... tím, co je v lese k jídlu. Asi stromy, pomyslel si, a ořechy a bobule. Měl by...

„Mrakoplaši!“

O kus dál se k němu po cestě blížil Dvoukvítek – úplně promočený, ale rozzářený radostí z nenadálého shledání.Kou>19


sek za ním klusalo Zavazadlo (předměty vyrobené ze dřeva

Myslícího hruškovníku následují svého pána kamkoliv, a proto

se tohle dřevo často používalo na výrobu zavazadel zemřelých

králů, kteří si tak chtěli pojistit, že začnou život na onom světě

v čistém prádle).

Mrakoplaš si povzdechl. Až do tohoto okamžiku si totiž namlouval, že dnes už ho nic horšího potkat nemůže.

Začalpadatvýjimečn ěvlhký a studený déš<. Mrakoplaš sDvoukvítkem seděli pod stromem a pozorovali ho.

„Mrakoplaši?“

„Hm?“

„Proč jsme tady?“

„No to máš tak. Někdo tvrdí, že Plochu a všechno, co je na ní, vyrobil Stvořitel Vesmíru, jiní zase říkají, že to byl složitý proces, ve kterém hrály hlavní roli varlata Boha nebes a mléko Nebeské krávy, a další, že jsme tady jen díkynekontrolovatelnému biologickému nárůstu v časových úsecích s přemnožením částic pravděpodobnosti. Ale jestli máš na mysli, proč jsme te? tady, místo abychom padali dolů do vesmíru, tak o tom nemám nejmenší tušení. Pravděpodobně je to všechno strašlivý omyl.“

„Oh. Myslíš, že bychom tady v lese našli něco k jídlu?“

„Jasně,“ odpověděl trpce mág. „Nás.“

„Měl bych tady pár žaludů, pokud byste na ně měli chu<,“ nabízel vstřícn ěstrom, pod kterým sed ěli.

Chvilku panovalo vlhké ticho.

„Hele, Mrakoplaši, ten strom řekl, že...“

„Stromy neumí mluvit,“ osopil se na něj Mrakoplaš. „To by sis měl zapsat za uši!“

„Ale vždy< jsi to musel slyšet sám, jak...“

Mrakoplaš si těžce povzdechl. „Podívej,“ řekl nakonec, „je to všechno otázka jednoduché biologie a botaniky, ne? Když chceš mluvit, potřebuješ k tomu výbavu, jako plíce a rty a –“

„Hlasivky,“ napovídal strom.

20


„Jo, ty taky,“ přikývl Mrakoplaš. Potom umlkl a upřelzachmuřený pohled do deště.

„Já jsem si teda myslel, že každý mág ví o stromech, potravě v divočin ěa takových v ěcech všechno,“ prohlásil Dvoukvítek opatrně. Jen velice zřídka se mu v hlase ozvalo něco jiného než bezmezná víra, že je Mrakoplaš úžasný mág, a mága to vždycky povzbudilo k akci.

„Ale no jo, to víš, že jo!“ vyštěkl.

„No, tak mi řekni, jaký je to strom,“ ozval se vzápětí turista. Mrakoplaš zvedl hlavu.

„Buk,“ prohlásil pevně.

„No, abych řekl pravdu...“ začal strom, ale když zachytil Mrakoplašův pohled, rychle umlkl.

„Ale ty věci nahoře vypadají jako žaludy,“ nedal pokojDvoukvítek.

„Samozřejmě, no jak bych ti to vysvětlil, tohle jetakzvaná přisedlá neboli sedmiplodá odrůda,“ prohlásil Mrakoplaš. „Bukvice vypadají skoro jako žaludy. Spletou skoro každého.“

„No tohle,“ vydechl Dvoukvítek a stejným dechempokračoval. „A co je to támhle za křoví?“

„Jmelí.“

„Ale má trny a červené bobule!“

„No a?“ prohlásil Mrakoplaš a upřel na Dvoukvítkanepřístupný pohled. Dvoukvítek uhnul očima první.

„No nic,“ odpověděl. „Asi jsem byl špatně informován.“

„To bych řekl.“

„Jenže pod tím křovím jsou takové velké houby. Nedají se jíst?“

Mrakoplaš si je velice opatrn ěprohlédl. Skutečn ěbylyneobyčejn ěvelké a m ěly široké, nádhern ěčervené klobouky sbílými puntíky. Ve skutečnosti patřily k odrůdě, jejíž zástupce by šaman (který se te? o nějaký kus dál kamarádil s kameny)neozřel dřív, dokud by se za jednu nohu nepřivázal k nějakému velkému balvanu. Mrakoplašovi však nezbylo nic jiného než vylézt na déš< a jít si je pořádn ěprohlédnout.

21


Klekl si do listí a nahlédl pod klobouček. Po krátké chvilce prohlásil jaksi nevýrazně: „Ne, ty nebudou k jídlu v žádném případě.“

„Proč?“ volal na něj zpod stromu Dvoukvítek. „Mají lupeny špatný odstín žluté?“

„No, to ani ne...“

„Takže nohy nebudou správn ěšupinaté, že?“

„No, ty vypadají docela v pořádku.“

„Tak to bude kalich. Určit ěmají kalich smrti, co?“ vyzvídal nadšen ěDvoukvítek.

„Nejsem si jistý.“

„No tak proč je tedy nemůžeme jíst?“

Mrakoplaš si odkašlal. „Víš,“ prohlásil potom unaveně, „to ty malý dveře a okýnka, ty to propíchly.“

Nad Neviditelnou univerzitou duněla bouře. Déš< se hrnul po střechách a chrchlal v chrličích, i když jedna nebo dv ěz t ěch chytřejších obludek se vytratily ze svého místa a schovaly se v suchu pod střechou.

Hluboko dole ve Velké síni se mezitím sešlo v osmi cípech kouzelného oktagramu osm nejmocnějších mágů. Možná že by nebyli nejmocnější, kdybychom znali všechny mágy světa, ale v každém případ ěm ěli neobyčejn ěvyvinutý smysl pro přežití a to bylo ve výjimečně soutěživém světě kouzel skoro to samé. Na místo každého mága osmé úrovn ěse tvrd ěmačkal půltucet mágů sedmé úrovn ěa starší mágové si museli vyvinout vysoce citlivý smysl pro takové věci, jako je třeba škorpion ve vlastní posteli. Ostatn ěto už shrnovalo prastaré rčení. Mága, kterého nudí hledání skla ve vlastní snídani, říkalo to rčení, nudí vlastní život.

Senior mágů, Šedomil Spold, příslušník Nejstarších azaručen ěpůvodních Všev ědů Nepřerušeného kruhu, se t ěžce opřel o svou vyřezávanou hůl a děl: „Mrskni sebou, Zlopočasný,nemůžu už vydržet na nohách.“

22




Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist