načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Legie plamenů – Anthony Ryan

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Legie plamenů

Elektronická kniha: Legie plamenů
Autor: Anthony Ryan

Lizan se vydává do města, které nyní funguje jako vězení pro zločince Korvantské říše a snaží se najít Šíleného mechanika, jenž by jí mohl pomoci v boji proti bílému draggovi. Claydon Torcreek, který neúmyslně tohoto dragga probudil, se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 629
Rozměr: 22 cm
Úprava: mapy
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The legion of flame ... přeložil Milan Žáček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7820-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lizan se vydává do města, které nyní funguje jako vězení pro zločince Korvantské říše a snaží se najít Šíleného mechanika, jenž by jí mohl pomoci v boji proti bílému draggovi. Claydon Torcreek, který neúmyslně tohoto dragga probudil, se společně s Corrickem Hilemorem vydává na daleký jih kvůli vizi, která se mu zjevila po vypití draggovy krve. Oba doufají, že se jim v ledových jižních mořích podaří objevit starověké tajemství, které jim a jejich spojencům poskytne alespoň nějakou šanci v boji proti bílému draggovi. Podaří se hrdinům dosáhnout jejich cílů, nebo je vše ztraceno a celý svět bude spálen na popel?

Popis nakladatele

Akcí nabitý druhý díl série Draconis Memoria — strhující epické fantasy plné magie, dobrodružství a lítého boje za zrod říše.

Claydon Torcreek přežil cestu džunglí plnou draggů, střet s nepřátelskými kmeny i mrazivý dotyk zrady — jeho potíže ovšem teprve začínají. Bájný Bílý dragg se totiž probouzí z dlouhého spánku, hnán palčivou touhou sežehnout celý lidský svět na popel.

Jedno město už děsivým draggovým kohortám za oběť padlo. A pokud se Clayovi, který následuje svou vizi, nepodaří odhalit dávné tajemství, budou následovat další. Clay spolu s Corrickem Hilemorem, který je nyní kapitánem na lodi Mimořádná s její nesourodou posádkou, vyplouvají do ledových jižních moří čelit nepředstavitelným nebezpečím.

Krvožehnaná agentka Lizanne Lethridgová musí proniknout do útrob císařského vězeňského města, aby mu vyrvala jeho tajemství a zažehla oheň revoluce. Na scénu se jako nedobrovolný otrok Bílého dragga vrací Sirus, který si však stále v srdci uchovává svou lásku.

Svět se svíjí v plamenech a naši hrdinové nesou na bedrech břímě osudu lidského rodu.

–––

Drsný akční příběh plný napětí, nečekaných zvratů, bojových scén i velkých bitev. Anthony Ryan dokazuje, že je skvělý vypravěč. A to se cyklus Draconis Memoria teprve rozjíždí!
-
Pevnost o knize Oheň probuzení

Ryan obratně, realisticky a s nenucenou dovedností balancuje mezi dračí fantasy, špionážním thrillerem a steampunkově námořnickým románem.
-
Publishers Weekly

Zařazeno v kategoriích
Anthony Ryan - další tituly autora:
Pán věže -- Stín krkavce: Kniha druhá Pán věže
Oheň probuzení -- Draconis Memoria, kniha první Oheň probuzení
Stín krkavce -- Píseň krve, Pán věže, Královna ohně Stín krkavce
Říše popela -- Draconis Memoria, kniha třetí Říše popela
Volání vlka Volání vlka
 (e-book)
Volání vlka Volání vlka
 
K elektronické knize "Legie plamenů" doporučujeme také:
 (e-book)
Právo první noci Právo první noci
 (e-book)
Oheň probuzení Oheň probuzení
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

host

Draconis Memoria

 



º

 

Autor bestsellerové trilogie Stín krkavceAutor bestsellerové trilogie Stín krkavce

i

žatva

KAPITOLA I

SIRUS

KAPITOLA II

LIZANNE

KAPITOLA III

HILEMORE

KAPITOLA IV

LIZANNE

KAPITOLA V

HILEMORE

KAPITOLA VI

SIRUS

KAPITOLA VII

LIZANNE

KAPITOLA VIII

CLAY

KAPITOLA IX

LIZANNE

KAPITOLA X

SIRUS

KAPITOLA XI

LIZANNE

KAPITOLA XII

CLAY

KAPITOLA XIII

LIZANNE

KAPITOLA XIV

HILEMORE

KAPITOLA XV



anthony

ryan

legie

plamenů




The Legion of Flame

Copyright © 2017 by Anthony Ryan

All rights reserved including the right of reproduction

in whole or in part in any form

This edition published by arrangement with Ace,

an imprint of Penguin Publishing Group,

a division of Penguin Random House LLC

Cover illustration: Jaime Jones

Designed by Nico Taylor — LBBG

Maps by Anthony Ryan

Translation © Milan Žáček, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0023-9 (Formát PDF)

ISBN 978-80-275-0024-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-275-0025-3 (Formát MobiPocket)


Věnováno Robinovi, Normanovi a Nickovi,

protože jsme kdysi bojovali za dobrou věc.



9

i

žatva

slavná dáma z vyšší společnosti zahynula

při požáru léčebny pro choromyslné

Všeobecný smutek za „královnu mandinorské společnosti“

Kouzelný život končí v šílenství a plamenech

Zámožný rod Dewsminových se dnes oděl do černého po tragickém

úmrtí jeho nejproslulejší dcery — krásné a okouzlující pětadvacetileté

Catheline. Sotva lze uvěřit, že před necelými čtyřmi roky právě náš

list označil Catheline Dewsminovou za nekorunovanou královnu

mandinorské společnosti. Během svého závratně rychlého vzestupu

na společenský vrchol si Catheline svou oslnivou a temperamentní

přítomností na plesech a dýcháncích řídící třídy získala řadu obdi

vovatelů a nemálo jízlivých nepřátel. Jen tento skromný dopisovatel

slyšel, jak ji jiní popisují na jedné straně coby „nebesky spanilou a ne

konečně velkorysou duši“ a na straně druhé coby „jedovatou harpyji

s drápy ostrými jako břitva, jejíž záda nikdy nespočinula na matraci,

která by jí byla po chuti“. Ať je pravda jakákoli, je zjevné, že po jejím

odchodu bude mandinorská společnost mnohem méně zajímavá.

Rod Dewsminových vystoupal do popředí za časů, kdy se rodové

jmění z velké části odvozovalo z vlastnictví pozemků, které královna

Arrad III. rozdávala coby výraz uznání za služby prokázané ve válce

S

AN

ORAŽSKÝ

Z

P

R

AVOD

A

J


10

proti Korvantincům. S nástupem korporátního věku byl tento rod jednou z prvních aristokratických dynastií, jež nakoupily akcie

v tehdy vznikajícím Kovolodním syndikátu. V průběhu následujících

desetiletí se jeho bohatství rozhojňovalo díky stále vyšším ziskům, které plynuly ze syndikátních držav v Arradsii. Rod se nespokojil

s prostým požíváním plodů prozíravých investic a nikdy se nezdráhal dostát i svým řídícím povinnostem. Od každého mladého muže či

ženy, již nesou jméno Dewsmine, se očekává, že vstoupí do Syndi

kátu na začátečnickou pozici, přičemž se předpokládá, že je jejich

vrozená ctižádostivost a inteligence záhy vynesou na příhodnější

post. Několik takových potomků se dokonce vypracovalo natolik,

že obsadili místo ve Správní radě.

Catheline Dewsminová se projevila jako pozoruhodná výjimka

z tohoto pravidla, ke značnému zděšení (jak se šušká) svých rodičů. Žádná rodina, nehledě na to, jak grandiózní, není vyvázána

z povinnosti podstoupit Krvezkoušku a Požehnání nebere žádné ohledy na společenské postavení. Zatímco u rodin, jež se netěší tak příznivému statutu, je určení Krvožehnaného dítěte vždy vnímáno jako výtah z bahna ulice k blahobytu, u dětí příslušníků řídící třídy

se často chápe jako prokletí, které nevyhnutelně zpřetrhává vazby

s příbuznými, přáteli a podílem na rodovém jmění. Nicméně poté co Krvezkouška odhalila její skutečnou podstatu, u Catheline tomu

tak být nemělo. Když dostala pokyn, aby si sbalila věci, vydala se do Arradsie a nastoupila na Kovolodní akademii pro vzdělávání dívek, ihned se mu vzepřela a spustila povyk, o němž se jistý bývalý

zaměstnanec domácnosti Dewsminových tomuto dopisovateli vyjádřil jako o „pradědečkovi všech amoků“. Třebaže je každá osoba

v korporátním světě vázána dohodami usměrňujícími vzdělávání

a zaměstnávání Krvožehnaných, Dewsminovým se díky početné

mu a drahému sboru právních poradců a vynalézavému výkladu podnikového zákona podařilo dosíci „výjimečného upuštění“ od

zavedené a předepsané praxe na základě toho, že Catheline je dívkou „příliš křehkého naturelu“ na to, aby se dokázala vyrovnat s tak

surovým vytržením z lůna rodiny.

A tak místo aby se několik let učila řádnému využívání svého daru

pod odborným dohledem zaměstnanců slovutné Akademie, dostalo se Catheline soukromého vzdělání od různých Krvožehnaných domácích učitelů. Ač své schopnosti na veřejnosti předváděla jen

zřídkakdy, v mnoha líčeních se popisuje nevšední obratnost, s níž dokázala manipulovat s Červenou. Jeden sloužící například vyprávěl,

jak se jí podařilo zapálit svíčku na vzdálenost padesáti yardů, zatímco

jiný popsal, jak během záchvatu hněvu spálila celý ovocný sad. V zá

jmu vyváženého zpravodajství je třeba zmínit, že její příbuzní tento

incident vehementně popírají.

Je nasnadě, že Cathelinino výjimečné postavení vzbuzovalo zá

jem jak tisku, tak široké veřejnosti a průběh jejího dospívání se stal

námětem četných článků v periodikách, jež považovala za patřičné

zveřejňovat opakující se — a opakovaně popírané — historky, v nichž

figurovala upečená koťata, vykuchaná štěňata a služky vyhazované

z horních oken. Jelikož po těchto domnělých incidentech nenásledo

valy žádné soudní žaloby, jejich pravdivost není možné ověřit. Tento

dopisovatel si nicméně povšiml, že několik bývalých zaměstnanců domácnosti Dewsminových si užívá velice velkorysé penze navzdory postižením vyplývajícím z dlouhodobých zranění.

Cathelinino postavení, zajímavé, byť nedůležité kuriozity, prošlo

proměnou ve chvíli, kdy se poprvé objevila na jednom důležitém

řídícím zasedání. Ve věku pouhých sedmnácti let, ale již v plném

rozpuku toho, co jistý kolega novinář označil za „téměř dokonalý příklad ženské krásy“, Catheline okouzlila všechny, kdo se tehdy účastnili každoročního Plesu debutantek v Sanoražské hodovní síni.

Říká se, že během následujícího týdne obdržela hned šest nabídek

k sňatku, vesměs od význačných vedoucích kádrů mimořádného

postavení, z nichž jeden už byl podle všeho ženatý. Catheline se

však nijak snadno nadbíhat nedalo a její zářivou, byť krátkou kari

éru coby špičky mandinorské urozené společnosti charakterizovala

naprostá absence zasnoubení nebo vážnějšího milostného poměru

(zvěstí o vztazích frivolnější povahy se vyskytuje celá řada, ale takové

nepodložené klepy nejsou hodny pera tohoto dopisovatele).

V průběhu jednoho roku se Catheline stala nejžádanějším hostem

na každé vážné sešlosti a zajistila si značný příjem podporou různých

módních domů a kosmetických koncernů. Brzo byly všude k vidění její fotostaty, ačkoli tyto portréty často nedokázaly postihnout

téměř éterickou povahu její krásy, kterou bylo možné plně docenit, jen pokud jste měli to štěstí, že jste se nacházeli v její bezprostřední blízkosti. Spíš než pouhý soulad rysů se zavedenými představami krásy byl pro Catheline charakteristický dojem jinakosti. Ač se tento dopisovatel vystaví nebezpečí, že bude nařčen z přehánění, vysloví

názor, že působením svých vloh získaných Požehnáním Catheline

nějakým způsobem překračovala běžnou lidskost. Nejeden svědek

se přiznal k návykové povaze její společnosti, pocitu uhranutí, jejž probouzela každým svým pohledem do cizího oka, k téměř zoufalé

touze setrvávat v její přítomnosti a bezútěšnému svírání srdce, jež jste zakoušeli při loučení s touto bytostí.

Toto všechno však naneštěstí nemělo mít dlouhého trvání. První

náznak, že v Cathelinině světě není vše zcela v pořádku, se objevil

v průběhu oslav jejích dvacátých narozenin, při vskutku marno

tratném podniku sponzorovaném Oděvní a galanterní pobočkou

Alebondského komoditního konglomerátu. Catheline byla podle

všech líčení po většinu večera stále tak podmanivá a okouzlující jako

vždy i navzdory ošklivé příhodě s jedním nápadníkem, který na ni

dotíral tak úporně, že jej bylo třeba násilím vyvést ze dveří. Nikdo

neumí určit, zda ji znepokojila tato epizoda, nebo nějaké doposud utajované onemocnění mysli. Ať tomu bylo jakkoli, ke konci večera

Catheline Dewsminová začala mluvit z cesty. Začalo to přidušeným

a hrdelním mumláním. Nepronášela sice žádná zřetelná slova, ale

z tónu její promluvy i po nějakých pěti letech tohoto dopisovatele

stále mrazí. Na fakt, že nešlo o první incident svého druhu, poukázala

rychlost, s níž ji příbuzní začali odvádět ze sálu, což ji zjevně už zcela

vykolejilo. Z mumlání se stal křik a její dokonalá tvář se proměnila

v ošklivou, brunátnou masku. Když ji vlekli pryč, máchala rukama,

plivala a kousala a v ohromeném tichu se za ní rozléhala slova, která

nikdy nezapomenu: „Volá mě! Slibuje mi celý svět!“

Catheline Dewsminová se od té doby na veřejnosti neobjevila. Její

rodina stroze odbývala veškeré dotazy na její zdravotní stav, ačkoli

služebnictvo později popisovalo úděsné období, kdy se o ni její

rodiče doma pokoušeli starat. Přicházeli k nim lékaři specializovaní

na léčbu duše, jakož i těla, podávaly se jí nejrůznější odvary, apliko

valy originální i experimentální tresti Zelené. Vše nadarmo. Líčení


13

spolehlivých svědků se shodují v tom, že Catheline byla v této fázi

naprosto a nevyléčitelně šílená. S příchodem jednadvacátého roku

jejího života byla umístěna do Ventworthova ústavu pro citově roz

rušené, Kovolodním syndikátem financované instituce, zaměřující se na péči o Krvožehnané trpící duševními neduhy. Catheline zanedlouho téměř zcela vymizela z veřejného povědomí, byla pouhým terčem krutých bonmotů nebo bezcitných kreslených vtipů a možná by upadla v dokonalé zapomnění, kdyby přede dvěma dny nedošlo

k oněm strašlivým událostem.

Příčiny požáru, který strávil budovu Ventworthova ústavu, ještě

nebyly zjištěny. Do prostoru ústavu se z důvodů, které by měly být

nabíledni, nesmí přinést ani kapka produktu a všichni pacienti jsou pod bedlivým dohledem. Jasno panuje v tom, že přibližně dvě hodiny po půlnoci vzplanul v západním křídle budovy obrovský požár,

jenž se záhy rozšířil do všech jejích koutů. Uniklo mu pouze šest za

městnanců a tři pacienti. Tragédií je, že Catheline mezi nimi nebyla.

Počáteční protokol, vypracovaný ředitelem odboru požární bez

pečnosti Kovolodního protektorátu, potvrzuje, že plameny vyšlehly uvnitř budovy, ale příčina dosud stanovena nebyla. S ohledem na stav

lidských ostatků prozatím není možné určit ani celkový počet obětí.

A tak Catheline Dewsminová, bývalá královna svého druhu a kra

savice, jíž nebylo rovno, opouští tento svět tím nejohavnějším způsobem, jaký si lze jen představit. Už nás nezalévá její světlo a dle skromného názoru tohoto dopisovatele je svět v důsledku toho

mnohem tmavším místem.

Úvodník Sanoražského zpravodaje ze dne 35. verestra 1600 (211. fi

remního roku) z pera Sigmenda Talwicka, hlavního dopisovatele

15

Kapitola i

sirus

Když se probudil, Katrya opět plakala. Tlumeně úpěla ve tmě. Už se

naučila, že nemá vzlykat, za což byl Sirus vděčný. Majack pohrozil,

že ji uškrtí, když se všichni první noci krčili v tom smrdutém proudu,

Katrya přitisknutá k Sirusovi, pevně schoulená, zatímco ronila zdán

livě nekonečný proud slz.

„Ať už sklapne!“ zavrčel Majack, když se ztěžka zvedl od stěny

kanálu, potažené zelenými šlemy. Uniformu měl na cáry a někde

v chaosu na povrchu ztratil pušku. Ale byl to urostlý muž a jeho

vojácké ruce vypadaly velice silně, když se k nim rázně sklonil, sáhl

po Katryině promáčené blůzce a sykl: „Mlč, ty hloupá huso!“

Ustrnul, když se mu do měkkého masa pod bradou natlačil Sirusův

nůž. „Nech ji být,“ zašeptal mladík v úžasu nad pevností svého hlasu.

Nůž, řeznický nástroj se širokou čepelí, pocházející z kuchyně domu

jeho otce, hrál od hrotu po rukojeť tmavě rudou barvou — suvenýr

z úvodní fáze jejich přesunu do tohoto špinavého útočiště.

Majack vycenil zuby ve vzdorovitém šklebu, zabodl pohled do

očí mladíka se zakrvácenou zbraní, ale když v nich spatřil dosta

tečně silný příslib neblahého vývoje, ruce zase odtáhl. „Přivede je

sem,“ zavrčel.

„Pak bys měl doufat, že dokážeš běžet rychleji než my,“ odsekl

Sirus, nůž si přitáhl zpátky k tělu a začal Katryi postrkovat hlouběji

do tunelu. Držel si ji co nejblíž a do ucha jí šeptal konejšivé lži, dokud

její vzlyky nezeslábly do žalostného kňučení.

Té první noci jich bylo deset, deset zoufalých duší choulících se

v podzemní špíně, zatímco nad nimi zmíral Morsvale. Navzdory

Majackovým obavám k nim Katryin nářek žádné nepřátele nepřitáhl.

Ani tehdy, ani noc poté. Podle neustávající kakofonie, která z k nim

shora doléhala přes kanálové mříže, Sirus usoudil, že útočníci

nacházejí dostatek podnětů na to, aby se jimi, aspoň prozatím, dokázali zabavit. V tomto stavu však samozřejmě příliš dlouho ne

vydrželi.

Z deseti se stalo devět pátého dne, kdy je hlad vyhnal sehnat něco

k snědku. Než na Tikavé, kde svou živnost provozovala většina

městských hokynářů, vyklouzli z kanálu, vyčkali na příchod noci.

Zpočátku se zdálo, že všude vládne ticho — nedolehl k nim proni

kavý křik vyplašeného dragga, do špíny je nezahnaly žádné hlídky

Zkažených. Majack vyrazil dveře jednoho krámku, kde si naplnili

několik pytlů cibulí a bramborami. Sirus už chtěl zamířit zpátky, ale ostatní, které přetrvávající ticho stále víc přesvědčovalo, že netvoři odešli, dospěli k rozhodnutí, že to zkusí ještě s nedalekým řeznictvím.

Potom, když se obtěžkáni hovězími a vepřovými kýtami opatrně

vraceli úzkou uličkou k Hailwellské tržnici, se to stalo.

Znenadání něco rachotivě zavrčelo, vzduchem v bleskurychlé

šmouze švihl ocas, a najednou jich bylo o jednoho méně. Přišli o ženu

středního věku z jakéhosi nepříliš důležitého administrativního místa

v Císařském kruhu, jejímiž posledními slovy byla nesrozumitelná

prosba o pomoc, s níž se na ostatní obrátila těsně předtím, než ji dragg odvlekl přes okraj střechy nad jejich hlavami. Nečekali, až uslyší, jak se rozeřve, okamžitě vyrazili ke svému špinavému úkrytu, přičemž jim ve spěchu popadala polovina kořisti. Jakmile se ocitli pod zemí, prchali ještě hlouběji do kanálů. Simleon, mladík zločineckých sklonů a hubený jak lunt, do jisté míry obeznámený s bludištěm

rour a tunelů, je dovedl k centrálnímu kanalizačnímu uzlu, kde se

sbíhaly různé stoky, aby seslaly splašky do obrovské šachty, která je odváděla dál do moře. Burácející přívaly byly zpočátku odporně kalné, ale v průběhu dní se voda postupně pročišťovala.

„Myslíš, že tam někdo zůstal?“ zamumlal jednoho dne Majack.

Sirus počítal, že od jejich neúspěšné výpravy na povrch uplynul už

možná víc než měsíc. Dny se jim počítaly velmi těžko. Majackův

zastřený pohled se ztrácel v plynoucích vodách. Vojákova předešlá

nevraživost ustoupila apatické skleslosti, která, jak Sirus dobře věděl, pramenila z hladu a zoufalství. Navzdory úzkostlivosti, s níž si

17

rozdělovali zásoby, jim do spotřebování veškerého jídla zbývaly jen

asi poslední dva dny.

„Nevím,“ zašeptal Sirus, ačkoli měl silné podezření, že devět hlado

vějících osob kolem něho bylo ve skutečnosti vše, co zbylo z celého

morsvalského obyvatelstva.

„Naše chyba to nebyla.“ Apatičnost v Majackově pohledu zmizela,

jen co ho namířil na Siruse, hlas měl zbarvený prosbou o pochopení.

„Byla jich spousta. Tisíce těch parchantů — draggů a Zkažených.

Morradin celou posádku kromě hrstky vojáků odvelel bojovat s kor

poráty. Neměli jsme žádnou šanci...“

„Já vím,“ přisvědčil Sirus a do svého hlasu vdechl tón definitivnosti.

Tuto tirádu už slyšel a věděl, že kdyby Majacka včas nezarazili, jeho

sebelítostivé blábolení by mohlo pokračovat ještě hodiny.

„Každý sto nábojů, to je všechno, co jsme měli. Jenom jednu dě

lostřeleckou baterii na obranu celého města...“

Sirus zaúpěl a vydal se pryč, opatrně přes vlhké cihly zamířil ke

Katryi, přikrčené na římse vedle jedné z větších rour. Natahovala

ruku k vodě, která se z potrubí valila, v kaskádě měla roztažené útlé

prsty. „Myslíš, že je dostatečně čistá, aby se dala pít?“ zeptala se.

Zbývala jim už jen asi láhev a půl vína, jejich poslední zdroj nekon

taminovaných tekutin.

„Ne.“ Posadil se, svěsil nohy z římsy a díval se, jak voda mizí do

ohromné tmavé šachty. Několikrát už zvažoval, že by skočil, ale

nebylo to ze sebevražedných pohnutek. Podle Simleona šachta

vodu sváděla do obrovského podzemního tunelu, ústícího do moře.

Kdyby seskok přežili, mohla by to být úniková cesta. Kdyby seskok

přežili...

„Zase na ni myslíš, že?“ pronesla Katrya.

Sirus jí věnoval ostrý, nevraživý pohled a na rty se mu vedrala kou -

savá připomínka jejího postavení. Buďte, slečno, prosím tak hodná a neza­

pomínejte, že jste v domě mého otce pouhá služebná. Slova mu však na rtech

odumřela, když se s ní střetl pohledem a v jejích očích uviděl smě

sici vzdoru a vyčítavosti. Jako většina služebných zaměstnávaných

jeho otcem i Katrya pohlížela na jeho žinantní, ale nezvladatelnou

posedlost s jistým despektem. Připadalo mu nicméně zvláštní, že jí

teď na něčem takovém záleží.

„Vlastně ani ne,“ odpověděl a kývl k šachtě. „Simleon tvrdí, že na

dno je to asi osmdesát stop.“

„Umřeš,“ konstatovala suše.

„Možná. Ale čím dál míň vidím nějakou jinou možnost.“

Tehdy zakolísala, přisunula se k němu a položila mu hlavu na

rameno v přehnaně důvěrném gestu, které by ještě před několika

týdny bylo nemyslitelné. „Nahoře je teď strašný ticho,“ řekla. „Je

možný, že se všichni stáhli. Přesunuli se do Carvenportu. Někteří

z nás si to myslí.“

Přesunuli. Proč ne? Proč někde zůstávat, když všechny ostatní pozabíjeli?

Ta představa byla téměř nesnesitelně svůdná, ale také nebezpečná.

A jiné možnosti? zeptal se sám sebe, když jeho zorné pole opět vyplnila

naprostá tma šachty.

„Tvůj otec by se šel nejmíň podívat,“ řekla Katrya. Slova pronesla

potichu, beze stopy zášti nebo hodnocení, ale přesto se ho dotkla

natolik, že ji odstrčil a vstal.

„Můj otec je mrtvý,“ připomněl jí, vydal se pryč a před očima mu

s plnou silou vyvstala vzpomínka na jeho poslední výslech. Agent

Kádru seděl v nohách jeho postele, upíral na něj prohnané oči a svým

způsobem působil děsivěji než muži, kteří ho mučili v tom sklepě.

„Kde je? Kam se mohla vydat?“ A on na to neměl žádnou odpovědět

kromě této: „Daleko ode mě.“

Ve skutečnosti si z Tekelina útěku nepamatoval prakticky nic. Ho

diny, které mu předcházely, prostupovala taková bolest a strach, že jeho vzpomínka na ně zůstala jednou provždy rozbitá. Jeho zatčení

následovalo krátce po smrti jeho otce. Půl tuctu příslušníků Kádru

vyrazilo dveře, aby ho vytáhlo z postele, a jedinou odpovědí na jeho

blábolivé otázky a námitky byly pěsti a obušky. Když se probudil,

seděl přivázaný k židli a do tváře mu hleděl major Arberus s varovně

tvrdým výrazem v očích. Sirus si záhy uvědomil, že i Arberus je přivá

zaný k židli a že po jeho vlastní pravici sedí spoutaná Tekela. Vybavil

si výraz v jejím panenkovském obličeji, výraz, který se vzpíral všemu, co kdy očekával, že v něm spatří; výraz prostoupený hlubokým, nefalšovaným pocitem viny.

„Omlouvám se,“ pronesla pohybem rtů a z očí se jí vyřinuly slzy.

Tehdy se proměnila, ona posedlost, kterou se rozhodl nazývat vášní,


19

sebeklam, jenž ho nutil skládat verše, o nichž v hloubi duše věděl,

že za nic nestojí, a dělat ze sebe při každé příležitosti nehorázného

blázna. Teď ji měl před sebou, svou jedinou pravou lásku, jen coby

výčitkami mučenou dívku přivázanou k židli, z níž měla sledovat

jeho smrt.

Na starost je měli dva muži v kožených zástěrách, oba středního

věku a tuctového vzezření, kteří se své práci věnovali s efektivností

dlouho sloužících mistrů svého oboru. Začali s majorem a Sirus před hrůznou podívanou a Tekeliným doprovodným řevem pevně zavíral

oči. Na něj pozornost upřeli, jakmile Arberus ztratil vědomí, a tehdy

poprvé zjistil, co je opravdová bolest. Zahrnovali ho otázkami, na

něž neuměl odpovědět, požadavky, jimž neuměl dostát. Věděl, že to

všechno nemá žádný smysl, že je to pouze další forma nátlaku, další

divadélko pro Tekelu. Neměl tušení, jak dlouho trvala cesta do konce,

než mu začalo zpomalovat srdce, proměněné v tiše tlukoucí buben

uprostřed jeho hrudi, a než si začal uvědomovat, že každým okamžikem opustí tento svět. Sklep zmizel ve šmouze vzdálených zvuků

a neurčitých vjemů. V určité fázi uslyšel křik a rány, zvuky potyčky

a boje muže proti muži, ale domníval se, že jde pouze o přeludy jeho

zmírající mysli. Navzdory zmatku si stále uchovával vzpomínku na

přesný okamžik, kdy se mu zastavilo srdce. Četl o lidech, již se vrátili

z prahu smrti a vyprávěli o jasném, svůdném světle, on sám ho však

určitě neviděl. Vnímal pouze černočernou tmu a děsivé významné

ticho, jež se rozhostilo poté, co mu přestalo bít srdce.

Kádr ho přivedl zpátky k životu, ačkoli to bylo jen o fous, jak mu

s radostí vyjevil jeho lékař, bodrý chlapík se zpěvavým přízvukem, který si Sirus spojoval se severními provinciemi. Ale přes veškerou jeho bodrost se i tomuto lékaři zračilo v pohledu něco tvrdého a Si

rus cítil, že o zachraňování životů toho ví stejně hodně jako o jejich

odnímání. Pečovali o něj několik dní, podávali mu štědré dávky Zelené a úzkostlivě odměřené dávky různých léků, dokud se nezotavil

tak, jak by to nikdy neočekával, a z četných jizev na hrudi nezbyla

pouhá slabá pavučina vzájemně propojených linií. Sirus chápal, že jde pouze o dočasnou úlevu. Kádr s ním zdaleka neskončil.

Muž, který ho přišel vyslechnout, byl malé a drobné postavy. Na

sobě měl nevýrazný tmavý oblek, tak typický pro agenty Kádru, ač od ostatních ho odlišoval malý stříbrný odznak v klopě, který tvořilo prosté kolečko ozdobené dubovým lístkem, jenž odpovídal listům

na císařském erbu. Sirus se s nikým, kdo takový symbol nosil, nikdy

nesetkal, ale jeho význam dobře znali všichni císařští poddaní. Agent

Krevního Kádru.

„Opustila vás,“ zněla první slova, která k němu agent pronesl se

sevřeným soucitným úsměvem. „Muži nic nezatvrdí srdce víc než

špatně zacílená láska.“

Agent mu posléze položil celou řadu otázek, ale z důvodů, které

Sirusovi dosud zůstávaly záhadou, na něj Kádr žádné přímější me

tody znovu neuplatnil. Mohla za tím stát jeho bídná a ochotná spolupráce, poněvadž zkušenosti nabyté ve sklepě v něm nezanechaly

ani špetku touhy uchylovat se ke zbytečnému hrdinství. „Můj otec

a purkrabí Artonin na svých projektech spolupracovali,“ sdělil agen

tovi. „Já jsem s jejich studiemi obeznámený nebyl.“

„Ten aparát,“ naléhal agent a ze židle se k němu naklonil. „Určitě

o něm musíte něco vědět. Prosím pochopte, že právě na něm do

značné míry závisí fakt, že se nadále budete těšit dobrému zdraví.“

Nic, pomyslel si Sirus, když si vzpomněl, jak žárlivě jeho otec

střežil artefakty, jež budily tak velký zájem v jeho exkluzivním kruhu

vybraných učenců. Já nic nevím. Jistou dobu se obíral myšlenkou, že

k takové obezřetnosti se uchýlil pro jeho ochranu, neboť čím méně bude vědět, tím menší zájem o něj bude projevovat Kádr. Ale uvědo

moval si, že takové ohledy na něj otec nebral. Jednalo se o prostou profesní mlčenlivost. Jeho otec narazil na něco závratně důležitého,

něco, co by mohlo změnit jejich vnímání celého tohoto kontinentu

a jeho dějin. A stejně jako řada jiných učenců ani Diranu Akiv Kapazinovi nebyla po chuti představa, že by se měl o své zásluhy dělit.

Sirus věc pouze několikrát zahlédl a měl možnost několikrát kradmo

pohlédnout na otcovy zápisky. Zůstávala pro něj nepochopitelnou, byť vábivou záhadou.

„Byl jsem obeznámený s... jistými aspekty,“ zalhal.

„Stačily by případně na to, abyste jej rekonstruoval?“ dotázal se

agent.

„Kdybych...“ stáhlo se mu hrdlo a lži se mu otřely o vyschlý jazyk.

Agent přistoupil k jeho posteli, nalil mu sklenici vody a přidržel mu


21

ji u rtů. „Kdybych měl dostatek času,“ vysoukal ze sebe, když vypil

celý obsah sklenice.

Agent ustoupil a zamyšleně vyšpulil rty. „Obávám se, mladý muži,

že čas je v této fázi vaším i mým nepřítelem. Víte, pro onen aparát

mě sem poslal jeden velice náročný pán. Jsem si jistý, že člověk vaší

inteligence dokáže vyvodit, o kom asi tak může být řeč.“

Sirus se jméno zdráhal pronést nahlas, a tak jen přikývl.

„Výborně.“ Agent postavil sklenici na stolek vedle postele. „Pošlu

vás teď domů, Sirusi Akiv Kapazine. Zjistíte, že vaše domácnost zů

stala do značné míry nezměněna, ačkoli mí kolegové byli pohříchu

nuceni zatknout komorníka vašeho otce a ten nepřežil následný vý

slech. Veškeré písemnosti, jež jsme objevili na pracovišti vašeho otce

v muzeu, nyní čekají, až se jim začnete odborně věnovat.“

A tak se dostal domů a seznal, že tam nezůstal nikdo ze sloužících

s výjimkou Lumilly, otcovy dlouholeté hospodyně, a její dcery Katrye.

Zdálo se, že návštěva příslušníků Kádru byla pro ostatní dostatečně

silným důvodem, aby si šli najít práci jinde. Týdny zkoumal otcovy papíry, nashromáždil spoustu poznámek a kreslil jedno schéma za druhým, ale pokrok udělal zanedbatelný. Několikrát ho doma na

vštívil agent, ale při každé návštěvě se tvářil čím dál méně spokojeně.

„Tři ozubená kolečka?“ otázal se s nadzvednutým obočím, když si prohlížel výsledek Sirusových posledních snah — jednoduchý, ale precizně zpracovaný nákres. „Po dvoutýdenním úsilí mi ukážete tři ozubená kolečka.“

„Jsou to ústřední prvky aparátu,“ odpověděl mu Sirus hlasem, do

nějž vdechl tolik jistoty, kolik jí v sobě dokázal sebrat. „Určení jejich

přesné velikosti je klíčové pro rekonstrukci celého mechanismu.“

„A tyto rozměry jsou správné?“

„Domnívám se, že ano.“ Sirus se probral hromadou papírů na otcově stole a vylovil dosti otrhaný zápisník. „Otec používal těsnopis,

který si sám vymyslel, takže mi chvíli trvalo, než jsem jeho rozbor

přeložil. Jsem přesvědčený, že rozměry těchto ozubených koleček přímo souvisejí s oběžnými drahami našich tří měsíců.“

Všiml si, že agentův zájem se mírně prohloubil a prohnanýma

očima opět zabloudil k nákresu. „Mám dojem, že byste mohl mít pravdu, mladý muži. Nicméně,“ povzdechl si a nákres odložil, „za

několik málo hodin mám naplánovaný Modrý trans s naším za

městnavatelem a obávám se, že ten nebude z vašich výsledků ani

náhodou nadšený. S politováním vám sděluji, že musím předjímat jeho pravděpodobný pokyn, že je vás třeba přimět vynaložit větší

snahu.“ Přešel ke dveřím pracovny. „Prosím, abyste se se mnou odebral do kuchyně.“

Při jejich příchodu Katrya u dřezu drhla hrnce, zatímco Lumilla

připravovala večeři. Sirus ji znal většinu svého života, energickou

ženu s buclatými tvářemi a pohotovým úsměvem, úsměvem, který

při pohledu na agenta okamžitě zatuhl. „Kterou máte míň rád?“ zeptal se agent, vytáhl z kapsy flakon a přihnul si trochy Černé.

„Prosím...“ začal Sirus, potom se zachroptěním umlkl, když mu

neviditelná ruka sevřela hrdlo. Katrya se odsunula od dřezu a potom

strnula. Neviditelným tlakem se jí rozechvěly končetiny a trup.

„Troufám si hádat, že oblibě se u vás bude těšit ta hezká,“ pokra

čoval agent, zatímco si Katryi přitahoval po kuchyňských dlaždicích,

až se ocitla na dosah jeho ruky. „Nikdy mne nepřestane fascinovat,“ odtušil agent, když zvedl ruku, aby Katryi pohladil po tváři, „jak příjemná na pohled může být cuchta z ulice i navzdory nedostatku

vychování.“

Katryina matka s rychlostí a odhodláním, jaké by u ní Sirus nikdy

neočekával, popadla z kuchyňského prkénka řeznický nůž a vyrazila proti agentovi. Ten ji nechal, aby se dostatečně přiblížila, ale potom ji znehybnil tak, že chvějící se hrot jejího nože se zastavil jen píď od jeho tváře.

„Zdá se, že rozhodnutí padlo za vás, mladý muži,“ poznamenal

a nechal Katryi vyklouznout ze svého neviditelného sevření. Dívka

se skácela na podlahu a za lapání po dechu máchla rukama po své

matce, jejíž chodidla ztratila kontakt s podlahou.

„Něco vám povím, dobrá ženo,“ řekl agent, naklonil hlavu a Lu

millu zvedl ještě o kus výš, přičemž jí z prstů vyklouzl nůž, jenž při dopadu na dlaždice zařinčel jako zvon. „Nejsem zbytečně krutý

člověk. Takže pro dnešek si vezmu jen jedno oko. Ale které...“

Odmlčel se, když venku něco zaburácelo dostatečně silně na to,

aby se v okně zatřásla skleněná tabulka. Agent ke zvuku trhl hlavou

a nevýraznými rysy se mu prohnal tik podrážděného znepokojení.

23

Několik vteřin se nic nedělo, pak se ozvala další rána, stejně silná

jako ta první, po níž následovaly dvě další. Sirusovi se i navzdory

zakoušené panice podařilo zvuk identifikovat: byla to kanonáda.

„Velice zvláštní,“ utrousil agent, a aniž pustil Lumillu, přikročil

k oknu, aby vyhlédl na ulici. Venku utíkali lidé, desítky lidí, a všichni,

bledí a vyděšení, vrhali pohledy k obloze. Poté se ozval nový zvuk, už

ne dunivé burácení děl, ale něco ječivého a dostatečně pronikavého,

aby z toho rozbolely uši. Sirus ihned poznal, oč jde, neboť jediná

návštěva morsvalských chovných kotců v něm v dětství zanechala

nesmazatelný dojem. Takhle volá dragg. V kotcích se chovaným drag

gům krátce po narození vždy přetínaly hlasivky, ale než k tomu do

šlo, mláďata uměla řevem dát průchod svému neklidu. Malý Sirus si

svou plačtivou reakcí vysloužil od otce výchovný pohlavek, ale nyní

křik musel vnímat jako možnou spásu, neboť agent zjevně nevěděl,

čeho je svědkem.

„Co to ve jménu císařových nesčetných stínů...?“ začal přidušeně

s pohledem na stále početnější zástup lidí, proudící pod oknem.

V tom okamžiku Katrya zvedla z podlahy zbloudilý řeznický nůž

a zabodla ho hluboko do agentových zad. Reakce byla okamžitá a pro

všechny přítomné málem osudná, protože agentovy zásoby Černé

explodovaly v jediném křečovitém výronu energie. Sirus si uvědomil,

že letí vstříc protější stěně, z níž pak při jeho nárazu a pádu na pod

lahu popadala omítka. On sám ze sebe během chvilky setřásl zmatek

a ztěžka se postavil, načež uviděl agenta na kolenou, jak se s řevem

na rtech kroutí jako cirkusový hadí muž a ze zad si snaží vytáhnout

nůž.

„Ty... zasraná... malá děvko!“ zaječel na Katryi, která teď ležela na

půl v bezvědomí několik stop od něj. Agent naposledy zařval bolestí,

když se mu nůž přece jen podařilo vymanit. „Ty proradná kurvo!“

Jeho hlas nabýval zvláštně dotčeného tónu, připomínajícího dítě,

které dostalo první výprask v životě. Potácivě vstal a se vzlykáním

zašátral po náprsní tašce, zatímco mu bradu zalévala krev, která se

mu řinula z úst blábolících další nenávistné výhrůžky. „Vyrvu tvojí

matce střeva a dám ti je sež...“

Ozvalo se zadunění železné pánve, která dopadla do týla agen

tovy hlavy a srazila ho na všechny čtyři, až mu z prstů vypadla taška,

z níž se následně rozkutálely flakony. Ohlédl se přes rameno na

Siruse, který právě zvedal pánev před druhou ranou. Agentovi se

čelo zkrabatilo ukřivděností. „Ne-nechal jsem... tě... jít,“ zadrmolil.

„Ne,“ odpověděl Sirus, „nenechal.“ Pánví máchl vší silou, kterou

v sobě dokázal sebrat. Udeřil ještě jednou, dvakrát, dvanáctkrát,

dokud agentova hlava nebyla na kaši a konečně se mu nepřestaly cukat nohy.

Lumilla byla mrtvá; náraz do stěny jí zlomil vaz. Sirus nechal

Katryi plakat nad jejím tělem a přešel k oknu, kde uviděl prvního

dospělého divokého dragga ve svém životě. Červenokožec přistál uprostřed ulice, přičemž pod svými pařáty znehybnil jednoho ne

šťastného morsvalského občana. Od nozder po ocas byl nejméně

dvacet stop dlouhý a ostře kontrastoval s pohublými bezkřídlými

troskami z kotců; pod karmínovou kůží se mu pohnuly svaly a za

slabého vítězoslavného zaječení zamával křídly, načež se pustil do jídla. Sirus od něj odtrhl oči a potom se mu naskytl další neuvěři

telný pohled: opět uviděl běžící postavy, ale podle jejich naprosto

nezvyklého oblečení usoudil, že nejde o místní. Jedna z postav za

stavila před oknem, vysoký muž oblečený v čemsi, co Sirus vzápětí

identifikoval jako vytvrzenou zbroj ze zelené kůže, téměř stejnou jako jeden z exponátů v muzeální sbírce věnované domorodým obyvatelům Arradsie. Jeho tušení se okamžitě potvrdila, když muž

natočil hlavu. Zkažený... Šupinatý obličej s vrásou ostnů a žlutýma očima ho nenechal na pochybách, že tvor, na nějž popatřil, je živý, dýchající zástupce deformovaného domorodého obyvatelstva jejich

světadílu.

Bez meškání se skryl s nadějí, že si ho Zkažený nevšiml. Přeběhl

ke Katryi a cestou se opět chopil nože. „Musíme zmizet!“ řekl jí.

A tak ulici za ulicí probíhali hrůzou a chaosem. Všude vládl zma

tek, draggové a Zkažení zabíjeli, aniž se jim hrstka strážníků a vojáků dosud setrvávajících ve městě pokoušela klást větší či vůbec nějaký odpor. Panikařili a klepali se zděšením stejně jako civilisté a bylo

zřejmé, že útok přišel bez sebemenšího varování.

Sirus napřed doufal, že zamíří do přístavu, ale okolní městské

tepny byly ucpané lidmi, již se do jednoho kojili totožnou před

stavou, že najdou loď, která je odveze pryč. Takové srocení se stalo

25

neodolatelným terčem pro desítky dalších Červenokožců, létajících

na obloze. Na pozadí sílícího masakru vtáhl Sirus Katryi do jedněch

dveří, aby se vyhnuli přívalu mrtvol a končetin. Z její hlavy vzešel

nápad vrhnout se do kanálů, který s nimi sdílelo několik dalších osob,

jež si uchovávaly vytříbené sebezáchovné instinkty. Bylo jich napřed

deset, potom devět a nakonec, jak Sirus zjistil, když ho probudil

Katryin tichý pláč, zůstali pouze dva.

„Odhlasovali si to,“ řekla Katrya. „Neprobudili tě, protože nejspíš

věděli, že jim to vymluvíš. Byl to Majackův nápad.“

„Ale tys s nimi nešla,“ namítl Sirus.

Na to nijak nereagovala, jen se ošívala a vrhala kradmé pohledy

na tunel, který vedl k východu nedaleko přístavu.

„Jak dlouho už jsou pryč?“ zeptal se jí.

„Několik hodin. Nic jsem ale neslyšela, což může bejt dobrý zna

mení.“

„Nebo jsou všichni mrtví.“

Všiml si, jak se jí tvář křiví roztrpčením, když se ze všech sil sna

žila potlačit zlostný výbuch. „Nic tady není!“ neudržela se nakonec

a rázně dupla, až se kolem rozšplíchla voda. „Jestli tady chceš zů

stávat a hladovět mezi všema těmahle sračkama, v pořádku! Já ale

odcházím!“

Po těchto slovech se otočila a zmizela v tunelu. Sirus se ohlédl

k šachtě a osmdesáti stopám její hloubky, unaveně zaklel a potom

vyrazil za Katryí.

Tunel končil u západního skluzu, odkud byl dobrý výhled do

přístavu. Siruse nesmírně překvapilo, když uviděl, že v něm kotví

ještě nejméně dvacet plavidel, ačkoli nikde neviděl jediného námoř

níka. Některé lodi nesly známky poškození nebo sežehnutí, ale ve

většině případů na nich žádná újma patrná nebyla. Obytné domy,

které se tyčily na mohutné přístavní zdi za plavidly, byly poničené,

některé pobořené do základů, jiným chyběla střecha a vypálené byly

tak, že celá zástavba připomínala zčernalý list zubaté pily. Víc než

nepřítomnost lidí Siruse znepokojila naprostá absence jakýchkoli

zvuků vyjma slabého skřehotání racků. Katryi naznačil, aby zůstala

stát, sám se opatrně přisunul k ústí tunelu a rychle vystrčil hlavu,

aby se rozhlédl do všech stran. Nic, jen ten ztichlý přístav a — nej

spíš vzhledem k apetitu draggů — žádná těla. Chvíli počkal, potom okolí věnoval delší pohled, tentokrát s důrazem na oblohu, kde však uviděl pouze nesourodou oblačnost.

„Říkala jsem ti to.“ Katrya ho tvrdě dloubla do žeber. „Všichni

už jsou pryč. Nejspíš už celou věčnost. Tejdny tady bezdůvodně hladovíme.“

„Počkej,“ řekl Sirus a sáhl po její ruce, když vystoupila z roury a se

zavřenýma očima nastavila tvář dennímu světlu.

„Nech mě!“ vymanila se a odklusala z jeho dosahu. „Jdu najít něco

k jídlu. Jdeš taky, nebo ne?“

Sirus ji sledoval, jak odhodlaně kráčí k nejbližšímu skladišti, po

tom se dal do běhu, aby ji dohnal, přičemž celou dobu opakovaně

vrhal pohledy k obloze s jednou rukou na noži za opaskem. Skla

diště bylo z větší části prázdné s výjimkou několika beden, které byly naskládané v koutě jeho rozsáhlého prostoru. Katrya si ulevila dlouhým zaklením, když nožem odpáčil víka a zjistil, že je pod

nimi pou ze nádobí. Přecházeli z jednoho skladiště do dalšího, dokud přece jen neobjevili něco na zub — zásilku ovoce naloženého

v brandy.

„Pomalu,“ varoval Sirus Katryi, když zhltla polovinu sklenice man

darinek. „Když jich sníš naráz hodně, bude ti špatně.“ Vyplázla na

něj jazyk a pokračovala v jedení. V daném případě na ni měla větší účinek brandy než ovoce a Sirus byl nakonec Katryi nucen dovléct

na molo, spolu s pytlem plným sklenic přehozeným přes rameno.

„Tady bydlela moje tetička Sal,“ blekotala dívka s pohledem upře

ným na zničené bytové domy.

Sirus očima klouzal po přístavišti, dokud neobjevil to nejmenší

plavidlo na dohled, rybářský člun dlouhý asi dvanáct stop s jediným úzkým komínem, který vyčníval z kormidelny o velikosti strážní budky. S řízením plavidel neměl pražádné zkušenosti a domníval

se, že čím menší loď najde, tím pro něj bude lepší.

„Neměli bysme najít ostatní?“ zeptala se Katrya, když ji Sirus vedl

k člunu. Neodpověděl jí a cítil, jak na něj s každou další vteřinou dosedá tíha ticha. Všechny jeho instinkty do dováděly k jedinému

závěru: musejí se odsud dostat, a to co nejdřív.

„Co ta vrata?“ udeřila na něj ještě Katrya, když do člunu hodil py -

tel a s pomocí uvazovacího lana ho přitáhl blíž k molu. Zvedl pohled

k obrovským vratům uprostřed přístavní zdi. Z množství odpad

ků a chaluh, hromadících se v místech, kde se kov setkával s vodou,

bylo jasné, že je nikdo nezvedl už několik týdnů.

„Budeme jen muset nahodit motory,“ kývl směrem ke strojovnám

po stranách vrat. „Jednou jsem to už sledoval. Otec mě vzal do...“

Odmlčel se, když si všiml výrazu v její tváři, vyjevené a sinalé,

oči upřené na něco, díky čemu vmžiku vystřízlivěla. Zkusil potlačit

náhlý paralyzující děs, vytáhl zpoza opasku nůž a následoval její pohled.

Dragg seděl na nedalekém vozíku se zbožím, hlavu nakloněnou

do strany, a se zaujatým výrazem si je prohlížel. Ocas se mu přitom

nenuceně zavíjel jako ospalý had. Sirusovi okamžitě přišly na mysl dva velmi významné postřehy. První se týkal draggovy velikosti. Byl

mnohem menší než jakýkoli dragg, kterého dosud spatřil, vlastně byl jen o trošku větší než průměrně velký pes, což ho přivedlo

k závěru, že musí jít o mládě. A druhý se týkal jeho zbarvení. Nebyl

to Černo kožec, Zelenokožec ani Červenokožec. Tento dragg byl dokonale bílý.

Oba je dlouho pozoroval a oni pozorovali jeho. Sirus si později

pomyslel, že by se takto na sebe mohli dívat nekonečně dlouho,

kdyby Katryi ze rtů nesplynul slabý vyděšený sten. Dragg sebou při

zvuku trhl, švihl ocasem, rozepjal křídla a do toho otevřel tlamu, aby

naříkavě zavřeštěl. Výkřik se rozléhal přístavem a prázdnými ulicemi

za ním jako hlaholení polnice.

„Musíme ho umlčet!“ zvolal Sirus a s nožem v ruce vykročil ku

předu. Když se přiblížil, dragg se rozkřičel s dvojnásobnou inten

zitou a Sirusovy kroky ho nakonec přiměly, aby z vozíku seskočil

a začal cupitat pryč, přičemž na mladíka vrhal zlověstné pohledy

jako škodolibé dítě prchající před surovcem. Sirus, rozezlený jeho

neustávajícím vřeštěním, vyrazil za ním, hluchý k varováním, která

za ním křičela Katrya.

Když dragga dostihl, ten začal šplhat po zdi skladiště, pomocí

drápů se snažil vyškrábat na svislou kamennou plochu a do toho celou dobu vřeštěl. Na Siruse cenil drobné jehlovité zuby, zasyčel, když Sirus tasil nůž, a mladík cítil, jak jeho paži dodává sílu veškerá hrůza a utrpení, které dosud musel snášet. Za tohle můžeš ty!

Něco se mu ovinulo kolem krku a pevně zatáhlo. Než stačil no

žem proklát draggovu kůži, strhlo ho to na zem. Uvědomil si, že ho

nějaká síla vleče přes dlažební kameny, a marně se snažil natáhnout

vzduch do přiškrceného hrdla. Uslyšel Katryin křik a ohnal se no

žem, čepel však nic nezasáhla a potom mu do zápěstí udeřilo něco

tvrdého a zbraň mu vypadla z prstů. Stiskly ho cizí ruce, popadly ho za všechny končetiny a hlavu, s nezlomnou silou ho přidržovaly u země. Objevily se nad ním tváře, ostnaté a deformované siluety

na pozadí oblohy. Zkažení.

S vědomím, že má na kahánku, Sirus se jim do tváří pokusil

vzpurně něco vmést, ale provaz kolem jeho krku mu nedovolil vy

dat ani hlásku. Když se jedna tvář ještě víc přiblížila a přetočili ho na břicho, nepředstavitelně silné ruce mu dalším kusem provazu spou

taly zápěstí a potom ho rázně vytáhly na nohy. Zapotácel se, zalapal po dechu a zjistil, že provaz kolem krku se mu zlehka uvolnil. Už

rozeznával své věznitele, asi tucet postav oděných v pestré kolekci úborů, které poukazovaly na jejich různorodý kmenový původ, ale pochyboval, že něco takového by mohlo zásadněji změnit osud, jejž

mu připravili. Měl jsem risknout tu šachtu, pomyslel si.

Pohledem se zastavil u jednoho Zkaženého, jehož odlišovaly po

někud zvláštní svršky, tkaná látka místo kůže nebo drsného tkaného konopí. Při bližším pohledu zjistil, že Zkaženého halí roztrhaná

a umolousaná blůza korvantinského pěšáka. Domníval se, že dotyčný ji musel sebrat některému z pobitých příslušníků místní posádky, ale potom si všiml tváře osoby, která ji měla oblečenou. Znetvořeniny

na ní nebyly tak výrazné jako u ostatních, šupiny kolem očí a úst byly

sotva vidět a vyvýšený pás na čele tvořila řádka pouhých několika

menších boulí v kůži. Navíc oči, černé štěrbiny ve žlutých bulvách,

na Siruse pohlížely ve zjevném výrazu poznání.

„Majacku?“ hlesl Sirus.

Zkažený krátce přikývl, předtím než se svými společníky ztuhl

v reakci na další výkřik, tentokrát ne výkřik mláděte, nýbrž něco

mnohem hlubšího a důraznějšího. Pozvedli oči k obloze, z níž klesal jakýsi obrovitý stín. Černokožec? uvažoval Sirus s pohledem vytoče

29

ným k obloze, kde stín zahalil slunce. Tuto představu záhy zavrhl,

když si všiml, že tento dragg má rozpětí křídel větší než jakýkoli jiný

dragg známý vědě a že současně toto rozpětí odpovídá křídlům

tvora známého z bájí.

30

Kapitola ii

lizanne

Než ji probudilo rámusení nejnovějšího vynálezu jejího otce, zdálo

se jí opět o evakuaci. Pohupovala se ve studených vlnách, když se nad ní

zvedl Modrokožec, ze spirál jeho těla se řinula voda a v očích se mu zablesklo

potměšilostí, když k ní sklopil zrak a pohlédl na ni tak, jak by mohl úspěšný

dravec pohlédnout na snadno ulovenou rybu, načež se jí zeptal: „Nemůžeš

ho přimět, aby toho nechal? Jen na několik hodin?“

Zaúpěla, rozlepovala víčka, dokud se tvář dragga zvolna nepro

měnila v roztrpčený obličej majora Arberuse se zarudlýma očima

a rozcuchanými vlasy. Ušklíbla se, zavrtěla hlavou a padla zpátky do

povlečení. „Je to tvůj otec,“ pokračoval Arberus.

„A ty jsi host v jeho domě,“ opáčila, zavřela víčka a odvrátila se.

„Pokud se v životě něčím upřímně zabývá, je to vytváření hluku.

Kdyby se dal lahvovat a prodávat, byli bychom jako rodina mno

hem bohatší.“

Ať Arberus začal pronášet jakoukoli odpověď, zanikla v novém

přívalu rytmického bušení z dolního patra. Lizanne se kousla do

rtu, aby nezaklela, a otevřela oko, které namířila na hodiny na noč

ním stolku. Čtvrt na jedenáct, a ve dvanáct měla velice důležitou

schůzku.

„Už běž,“ dloubla chodidlem do Arberusova nahého těla. „Buď

tak hodný a vrať se do svého pokoje. Je třeba zachovávat dekorum.“

„Určitě už o tom ví. Tvoje teta rozhodně.“

„Samozřejmě že teta o tom ví, a on taky. Je to otázka úcty. A teď

už,“ ještě důrazněji do něj strčila, „běž!“

Ucítila, jak se zhoupla matrace, když konečně vylezl z postele,

slyšela šustot chvatně oblékaných svršků. Nakonec zaslechla cvak

31

nutí západky, pak chvilkové ticho, když u dveří zaváhal. „Nemusíš

nikam chodit,“ řekl. „Nic jim přece nedlužíš.“

„Mám smlouvu,“ připomněla mu. „Konejším se představou, že to

v tomhle světě pořád něco znamená.“

Jakmile vyklouzl ven, méně potichu, než by se jí zamlouvalo, pře

valila se na záda a zadívala se na strop. Zdobil ho spirálový vzorek

ptáků a vážek, dílo její tety. Barvy už trochu vybledly, ale zavíjející

se spousty létajících tvorů se od jejího dětství víceméně nezměnily.

Každé ráno si je soustředěně prohlížela už za dávných dní před Krve

zkouškou, po níž ji poslali do Akademie. Tato představa v ní pro

budila vzpomínky na madam Bondersilovou a přetrvávající bolest

z její zrady. I ona byla vázána smlouvu.

Tekelu našla u kuchyňského stolu, kde pod dohledem tety Pendilly

pořádala obrovskou snídani. „Není zdravé, aby děvče tvého věku

bylo takhle hubené,“ říkala Pendilla, když jí dolila čaj a kývla k talíři

s několika krajíci chleba s máslem. „Dojez to. Když budeš vypadat

jak bidlo, nikdy si nenajdeš manžela.“

„Já manžela nechci,“ odpověděla Tekela už téměř dokonalou man

dinorštinou. „Připadá mi, že Lizanne se bez něho taky skvěle obejde.

A vlastně i vy, slečno Cablefordová.“

Lizanne si všimla, jak teta začíná brunátnět, a rychle k ní přikroči la,

aby od ní převzala konvici. „Dovol, tetičko.“

„Ta holka má na můj vkus až moc prořízlou pusu,“ konstatovala

Pendilla.

„Nejsi první, kdo to říká.“ Lizanne se posadila vedle Tekely, a když

Pendilla zmizela ve spíži, sama si nalila čaj.

„Přímo posedle mě nutí pořád jíst,“ zašeptala Tekela. „Znervóz

ňuje mě to.“

„Ona takhle posedle nutí jíst každého,“ opáčila Lizanne. „To

hle by ocenil leckdo v táboře nově příchozích. Nepochybuji,

že bych tam našla někoho, kdo by si s tebou milerád vyměnil

místo.“

O Tekeliny rty se otřel slabý náznak vzdorovitosti, ale rychle se

opanovala a s obnoveným nadšením opět upřela pozornost k sní

da ni. „Nestěžovala jsem si.“

32

Lizanne upíjela čaj a pak sebou trhla, když se ve směru od dílny

ozval čerstvý příval ran. Trval asi třicet vteřin, načež se zařinčením

ustal. „Vidím, že to pořád nespravili,“ poznamenala.

„Jermajah tvrdí, že je to sací ventil,“ řekla Tekela. „Profesor zase,

že spalovací prostor.“

„Což znamená, že oba si s tím krámem budou hrát několik dalších

týdnů a naléhavější práce bude muset počkat.“

„Držíme krok se zakázkami,“ podotkla Tekela. „Aktuálně vyrábí

me až šest Bušidel týdně. Kdyby mi to někdo dovolil, jsem přesvěd

čená, že bych sama, bez cizí pomoci, jedno nejspíš taky poskládala.

Myslím, že i znám způsob, jak by to šlo rychleji.“

Lizanne váhala, jestli jí má říct, aby se neodchylovala od jejich za

vedených postupných výrobních metod. Ty tři týdny, které uběhly

od chvíle, kdy jejich nesourodé uprchlické loďstvo přistálo ve Ferosu,

ji naučily, že znuděná Tekela je Tekela velice náročná. „Můžeš mi to

ukázat, až se odpoledne vrátím,“ řekla a ucouvla, když se vrátila teta

Pendilla a položila před ni vrchovatě naložený talíř. „Děkuju, tetičko.“

„Tohle si chceš vzít na sebe?“ zeptala se Pendilla, když svým kritic

kým okem přejela po Lizanniných poněkud obyčejných šatech ze

světlemodré látky, ozdobených pouze akcionářskou broží na živůtku.

„Vždyť sotva odrážejí tvoje současné postavení.“

Současné postavení? Lizanne se nad touto konkrétní otázkou zamýš

lela od chvíle, kdy vstoupila na feroské molo. Co je teď vlastně zač?

Pro mnohé hrdinka. Pro některé zachránkyně carvenportských tisíců.

Uprchlíci jí stále říkali slečna Krvavá a v její přítomnosti projevovali

někdy až otravnou úctu, jako by ji stále obestírala autorita, jíž se tě

šila v době, kdy odrážela útoky draggů a Zkažených. Ve skutečnosti,

navzdory veškerým titulům nebo úctě, jimiž se ji rozhodli zahrnovat,

byla suspendovanou agentkou kovolodního Útvaru mimořádných

operací, agentkou, jež nyní čekala na to, k jakému závěru vyústí Vý

borem schválené nalézací řízení.

„Na zasedáních Výboru se očekává střízlivé odění,“ vysvětlila tetě

a sklouzla pohledem k hodinám nad kamny. Zbývá hodina a bylo by

skvělé, kdybych nepřišla pozdě.

„Dobré ráno, pane majore,“ pozdravila Pendilla Arberuse se záři

vým úsměvem, když sešel ze schodů. Hned přicupitala, aby pro něj odtáhla židli. Lizanne si už dříve všimla, že teta se v majorově přítom

nosti může ochotou doslova přetrhnout. Předpokládala, že Pendilla

má strach, aby se Arberus nerozhodl odjet, aniž by si napřed vzal její padlou neteř za manželku. Jak její teta, tak její otec nepřestávali žít

v únavně staromódních představách.

„Vy dnes vypadáte náramně šik.“ Pendilla Arberuse poplácala

po rameni přehnaně drahého obleku, jehož nákup si vymínil, aby

měl čím nahradit svou dřívější jezdeckou uniformu. Lizanne často

napadalo, jak je zvláštní, že muž tak zatvrzele rovnostářského přesvědčení tak silně dbá na svůj zevnějšek. „Vypadá dnes pan major šik,

milé dámy?“

„Zelená vám slušela víc,“ zamumlala Tekela s pusou plnou slaniny.

„Myslel jsem, že bych se měl trochu snažit.“ Arberus se přinutil

pousmát nad hromadou jídla, kterou před něj Pendilla postavila.

Na rozdíl od Tekely si uchovával silný korvantinský přízvuk, ačkoli

syntax už měl dokonalou. „Neděje se každý den, aby se vám podařilo

vstoupit do doupěte korporatistické kliky.“

„Ty zůstaneš tady,“ řekla mu Lizanne a trhla přitom pohledem

k Tekele. „S ohledem na rezervní fond.“

Všimla si, jak se chystá něco namítnout, ale potom se mu v tváři

objevil výraz zdráhavého podvolení. Jejich rezervní fond tvořila taška plná všech kovolodních platebních prostředků a směnek, které se

jim podařilo ušetřit, a navíc dva revolvery. V přístavu znali i solidár

ního Nezávislého lodního kapitána, jenž byl ochotný je dopravit do spřáteleného útočiště. „Myslíš, že to bude nutné?“ zeptal se. „Kdyby

na tebe vztáhli ruku, vzbouří se veškeré utečenecké carvenportské obyvatelstvo.“

„Zoufalství je může dohnat ke krajním opatřením.“ Lizanne si

podala opečený chléb. „Musím se přiznat, že nemám nejmenší představu, jak se může dnešek vyvrbit. Pokud jsme se ale v Arradsii

něčemu naučili, je to důležitost myšlení na zadní kolečka.“ Chléb si

namazala máslem a pořádně z něj ukousla. „V domě naproti jsou dva

agenti Útvaru mimořádných operací a další dva si hrají na pobudy

v uličce za dílnou. Jsem přesvědčená, že pokud jde o Krvožehnané,

tenhle problém představuje pouze jedna z těchto osob, ta žena, co si hraje na tulačku. Pokud se do šesti nevrátím a agenti vpředu se přestanou skrývat, znamená to, že mě zatkli. Ze všeho nejdřív pak budeš muset zabít tu Krvožehnanou. Na tenhle úkol by sis měl vystačit s prototypem Jermajahova přenosného Vrčidla. Pokud budeme předpokládat, že nám uprchlíci prokážou laskavost a rozpoutají

nepokoje, mělo by se ti dostat dostatečného krytí, aby ses bezpečně přesunul do přístavu.“

Dojedla a znovu pohlédla na hodiny. „Odpusť, tetičko,“ vstala od

stolu, „zdá se, že zbytek snídaně už dojíst nestihnu.“

„Nechceš před odchodem pozdravit otce?“

Lizanne upřela pohled na dveře do dílny a zaposlouchala se do sí

lících hlasů svého otce a Jermajaha, kteří se pouštěli do další slovní pře.

„Jako obvykle mi připadá, že je zaujatý mnohem důležitějšími věcmi.“

Třebaže si Kovolodní obchodní syndikát nikdy příliš nezakládal

na okázalé architektuře, v případě feroského ústředí dávní členové

Výboru cítili nutnost udělat výjimku. Budova se vypínala do výše

pěti pater a připomínala hrad, tvořený čtyřmi rohovými věžemi,

které spojovaly zapuštěné zdi. Starobylý dojem zmírňovala řada

vysokých prosklených oken, za nimiž se činil bezpočet úředníků,

právníků a účetních, již svou prací udržovali v chodu byrokratickou

mašinérii největší světové korporace. Lizanne sem v průběhu let ne

zavítala nikterak často, neboť povaha jejího zaměstnání vyžadovala

minimalizaci rizika ztotožnění ze strany agentů Korvantinské říše

nebo některého z mnoha konkurentů Syndikátu. Tyto obavy byly

nyní samozřejmě víceméně zbytečné. S



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.