načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Legendy mladé Libuše - Ing. Evžen Vítkovský

Legendy mladé Libuše

Elektronická kniha: Legendy mladé Libuše
Autor:

Náhodný výlet údolím Ohře přivádí jasnozřivou servírku Líbu na vrchol kopce, kde kdysi stávalo slovanské hradiště. Tam v záblescích obrazů začíná zachycovat události dávno ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Budeč
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 263
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 3., upr. a rozš.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-239-9861-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hrdinka, jasnozřivá uklízečka v moderním podniku, zkouší své umění a napojí se na svůj starověký předobraz - Lipku, ženu, z jejíhož rodu vzešla později bájná kněžna Libuše. Obě ženy se přes propast věků vzájemně ovlivňují a inspirují hlavně v tom, jak zacházet s muži, a zjišťují, že jejich problémy a těžkosti jsou i přes uplynulá staletí vpodstatě stejné. Nenáročný humoristický román, v němž autor přenesl některé zásady a počiny našich dávných předků do současnosti v příběhu jasnozřivé uklízečky Líby, duševně spojené s pramátí bájeslovné Libuše.

Popis nakladatele

Náhodný výlet údolím Ohře přivádí jasnozřivou servírku Líbu na vrchol kopce, kde kdysi stávalo slovanské hradiště. Tam v záblescích obrazů začíná zachycovat události dávno minulé... Prozkoumává okolí hradiště a ve svých vizích přitom sleduje osudy dívky Lipky na útěku z avarského zajetí. Současná Líba začíná žít ve dvou časových rovinách. Přijímá práci uklízečky v Gendrocentru, kde zblízka sleduje formální aktivity dnešního "předvoje" žen, a její vize rozpadu párového světa ji přivádí k zamyšlení o podstatě ženskosti. Současně si doplňuje znalosti historie a splývá s dávnou sestřičkou Lipkou, která se staví do čela povstání žen proti avarské nadvládě. Obě Libuše se přes propast času navzájem ovlivňují a inspirují. LEGENDY MLADÉ LIBUŠE jsou druhou knihou Z ILUSTROVANÉ ŘADY INTELIGENTNÍHO HUMORU. Předchází POLOČAS NAJÁD, volně navazuje SÁMOVA ŘÍŠE ŽEN.

Zařazeno v kategoriích
Ing. Evžen Vítkovský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Evžen Vítkovský

LEGENDY

mladé LIBUŠE

PRAHA 2010


2

Veškeré situace i postavy jsou zcela neskutečné

c Evžen Vítkovský 2010

ISBN 978-80-254-5333-9


3

POLOČAS NAJÁD – rozverný román o hledání opravdové lásky.

Volně navazují:

LEGENDY MLADÉ LIBUŠE – přítomnost prostřídaná minulostí.

Volně navazuje:

SÁMOVA ŘÍŠE ŽEN – historická paralela předchozích příběhů. ÚVOD Po vlažném přijetí ́Dalibora ́ vymlouval Neruda Smetanovi další námět z dávné historie, dokud nepostřehl výjimečné možnosti Libuše: „A oni ji nechaj věštit?!“ rozzářil se. Příběh poslední z Libuší, jasnozřivé uklízečky v Gendrocentru, napojené na dávnou sestřičku Lipku, která stála v čele První dívčí války ́za muže ́ a

založila se stopařem Čichem/Čechem rod, z něhož později vzešla i slavná dcera Krokova, je bytostně ženský námět. Škoda že s tím nepřišla nějaká genderově korektnější autorka. Předem se omlouvám fiktivnímu sdruženi žen i virtuální organizaci mužů za případná nedorozumění z nadsazené skutečnosti a různého pojetí humoru.

Feministické hnutí,které zakrývá nedostatek nápadů trvalým antagonismem

a ignoruje budoucnost přinášející matkám, družkám i zaměstnankyním

nečekané těžké časy, neplní své hlavní koncepční poslání. Ženy by měly

vědět, co se děje a jaké možnosti jim ještě zbývají.

Příběh dívky, jež nalezla své poslání a jasným myšlením a vroucným

srdcem změnila osudy žen kolem sebe a nepřímo i úděl statečných bojovnic

v Sámově říši žen, snad zaujme pár nových ́Libuší ́, které naleznou odvahu

promyslet budoucnost vztahů – a jednat.


4


5

Pocity, které ji přemáhaly od chvíle, kdy poprvé zahlédla ten výrazný vrchol,

Líba nechápala; radostné vzrušení střídaly vlny svíravé tísně. Bezděčně

zpomalovala, jako by chtěla oddálit kontakt s místy, jež k ní tak silně

promlouvala.

Na úpatí kopce vyložili paní doktorku, která se chtěla trochu projít, ale jen

po rovince, podél potoka a dál pokračovali ve dvou.

Toman už na pravěkém slovanském hradišti kdysi byl. Navedl zaraženou

řidičku k rozcestí, kde tehdy parkoval školní autobus, a s údivem si ještě po

čtyřiceti letech vybavoval spolužačky; jejich jména, tváře i známky.

Tehdejší jména a podoby. ... Jak asi prospívají dnes?

Líba zapnula náhon na čtyři kola a po kamenité cestě vystoupala až

k hradbě trnitých křovin. Zajistila vůz a pomohla svému společníkovi vystoupit.

„Je tu tak... divně,“ vydechla.

Mlčel, i on cítil zvláštní nepokoj..

Nahodila si batoh, ze kterého vyčnívaly dvě špice smrčků. Uvnitř byl zábal

zeminy s kořeny, rašelina do jámy a dvoulitrovka minerálky na zalití.

Pěšina, směřující k návrší, připomínala stezku zvěře.

Postupovali jen zvolna; Toman musel často odpočívat. Přesto měla pocit,

že se k tomu neznámému blíží příliš rychle!

Za posledním valem hustého porostu se před nimi otevřel výhled do kraje.

Obzor uzavíral souvislý hřeben Krušných hor od Klínovce až k Cínovci,

na západní straně se rýsovalo nižší, ale členitější horské pásmo a ve

vnitrozemí vystupovaly z nížin vyhaslé sopky Středohoří.

Hluboko pod nimi si spletí přerostlých vrb, divokého chmele a polámaných

olší razily cestu bystřiny, svádějící vláhu z Doupovských hor.


6

„Dolánka a Leska, přítoky Liboce,“ vybavil si Toman výklad učitele.

„Zítra splynou s Ohří, týden budou Labem a pak ztratí sladkost a slovanský

charakter v moři cizí vody.“

Dívka a muž s berlemi zůstávali na větrné kótě při sobě a pohyb na úpatí

kopce zachytili současně.

Zpod převislé skalní stěny, připomínající ilustraci z Lovců mamutů,

a kdysi nejspíš přístřešku srstnatého matriarchátu, vyšla drobná postava

v barvě naděje a loudavě se vydala pěšinou od vesnice k lučinám.

Doktorka zalitovala, že vystoupila už dole u můstku. Pouštěla ale děťátku

rovnou přes bránici národní písničky a před tou holkou z bistra by se styděla.

Ve svém pokročilém stavu uvítala, že dnešní výlet, korunovaný zapuštěním

dalšího stromku na význačném místě (jako úlitbu bůžkům prapředků za

Tomanovo uzdravení) odřídila Líba za ni.

Inženýr neměl v poraněných nohách ještě sílu a speciál s automatickou

převodovkou a výsuvným sedadlem, který objednal, nebyl stále hotov.

Před týdnem předala Zuzanka oddělení hydroterapie v rehabilitačních

lázních svému zástupci, a teď už jen počítala dny v hodinách tiché radosti

i v minutách obav a pochybností.


7

Zamířila podél potoka k lesu, ale brzy ji zaujal na břehu padlý strom, jehož

koruna se stále zelenala. Usedla na kmen, vyklouzla ze střevíčků stále

těsnějších, se zavřenýma očima slastně absorbovala teplo slunce a tiše si

pozpěvovala. Založením byla najáda, vodu milovala a čerpala z ní útěchu.

Toman sledoval shora tu nevšední bytost nosící jeho dítě a jako anděl nad

ní bděl. ... Pletla v kytku rozmarýnu? Házela ji do voděnky / aby plula v širý

svět? hádal. Rozmarýna a Mateřídouška. Dvě tváře žen.

Líba po boku dvakrát staršího muže, kterého stále ještě objevovala,

mlčela. Byla tu s ním jen napůl. Z těch dávných míst cítila tíseň i naději, žal

i radost, smrt i zrození.

Ze zasnění ji vytrhl pocit, že nad vrcholem hradiště prolétá vysokým

obloukem šíp. Snad tiché znamení připraveným družkám? Letní nebe však

bylo prázdné a palisádové hradby už dávno lehly popelem.

„Největší naleziště avarských předmětů na našem území,“ prohodil Toman,

který hledal v období nerovného soužití Slovanů s kořistnickými nomády klíč

k našemu národnímu charakteru. „Zbytky osídlení na jižním předpolí sahají až

do doby bronzové, pak tu byli ovšem i Keltové.“

Líba zařadila tu epochu kamsi mezi pračlověka a Přemysla Oráče.

Pod přivřenými víčky náhle zachytila v rozšíření brodu rozedrané postavy.

V dalších záblescích je už viděla stoupat šikmo svahem k hradišti, které

vyrůstalo před jejím vnitřním zrakem jako trikem animovaného filmu.

Na ženy, shrbené pod tíží měchů s vodou, pokřikovali z plošin v rozích palisád

cizorodým jazykem strážní s luky.

Zaplašila ty zneklidňující představy. „Výhledy měly nádherné, ale jinak...“

Cítila, že i její společník vnímá atmosféru toho návrší.

Skutečnost byla mnohem horší, připomněl si Toman docentovu interpretaci

úryvku z kroniky mnicha Fredegara:

Nájezdníci se zbytky pěších slovanských befulků, nasazovaných v bojích do

prvních řad, se vraceli z loupeživých výprav zimovat ke svým poddaným

a brali do loží jejich manželky a dcery...

Avarskému jhu se nakonec postavili synové nomádů ze slovanských žen,

ještě příliš mladí, aby táhli zjara do bojů s Franky.

́Údajně! ́ napadl praktik ihned ten nesmyslný popis: ́Že by holobrádci

pobili zkušené válečníky, aby jim nekazili kamarádky? K tomu povstání došlo,

ale všechno muselo být úplně jinak! ́

Líba si zakryla oči.

Z oblaků prachu vystupovaly hrozivé siluety jezdců, znavených dlouhou

cestou, zkřehlých sychravým podzimem, lačnících po teplých tělech....

Obyvatelky hradiště musely přežít, jak se dalo, aby mohly přežít jejich děti.

„Odkud vlastně přišli ti... ti?“

„Avarština je jedním z jazyků Dagestánu,“ pokrčil Toman rameny.

...Nebylo by lépe nevědět?


8

Až budou testy DNA běžné, sedmina mužů zjistí, že krmili kukaččí mláďáta

nezbedných žen, a zájemců o otcovství ještě ubude. A všem nám naměří pár

procent kořistnické krve.

Představil si inzeráty: Poloavar hledá čtvrtslovanku

Zn.: Ke společným nájezdům

„Je to tu... složité,“ zašeptala dívka. Potřebovala být chvíli o samotě.

Inženýr si rozložil patentní berličku do trojnožky a s úlevou dosedl na

vypjatou vepřovici.

Kanadský smrček, který zasadil na závětrné straně, bude brzy viditelný od

cesty, přemítal. Předvídavě vybral křivolaký dvoják, odolný vůči nepohodě

i nájezdům slovanských kořistníků kolem Vánoc.

Líba zatím křižovala zamyšleně nádvořím někdejšího hradiště, tu a tam

zastavovala a v podřepu pokládala ruce vedle sebe na zem. Na vyvýšeném

místě zavřela oči a pokusila se sled záblesků propojit.

Dole, v kulisách neprostupného pralesa, na jediném vymýceném místě

postávaly na břehu i po kolena ve vodě zase ty rozedrané ženy.

Náhle se nejmenší z nich nenápadně oddělila a zamířila proti proudu.


9

Vcítila se do rozhodnutí té zubožené holky, ale přes klenbu korun ji

nedokázala sledovat dál. Představila si široký úval pod sebou, kde lidé po

staletí obdělávali políčka, pole a lány, pokrytý ještě pralesem.

Když se vracela do přítomnosti, cítila, že ji Toman pozoruje.

„Lepší je mít jasno,“ prohodil rozpačitě. Uvědomoval si, oč je jako žena

citlivější, ale věřil, že to unese. „Tady nejspíš všechno začalo...“

Daleko ve vnitrozemí vystupoval z šedého oparu zhola zbytečný Říp.

„Chlapi to měli snadný,“ řekla Líba drsně, aby přemohla emoce, které jen stěží

zvládala, když ho podpírala cestou zpátky k autu. „Vás jen pobili.“

Rekonvalescent, který před půlrokem ještě balancoval na hraně mezi smrtí

a neživotem, rozumně mlčel.

„Mám pocit, že bych měla něco udělat, nějak ty zlé věci napravit!“ dodala

tiše, ale s přesvědčením.

...A já mám být její předurčený nástroj! připomněl si předpověď své

společnice ještě v bílé čelence za pultem lázeňského bistra. Já – po boku

Johanky z Arku? Nebo nějaké Matky Terezy?

To ještě netušil, kolik tváří bude mít Libuše, kolika ženám bude sloužit,

a kolik jich, pro dobrou věc, půjde s ní..

Když Zuzanka zahlédla dvě postavy na vrcholu kopce, vesele jim zamávala.

Byl to vlastně docela hezký výlet. ...Ten příští by mohl být ještě zajímavější,

představila si jízdu do porodnice s houkajícím policejním doprovodem,

jako vystřiženou z filmové komedie.

Bude se mnou, i když jinde. Odejde, ale bude se vracet, a to mi zatím stačí.

Vyzvedli ji dole u můstku. Cestou zpátky všichni tři zaraženě mlčeli.

Líba ohleduplně zpomalovala přes hrboly, ale do automapy ani nenahlédla.

Jako by odtud pocházela.

Přes všechnu snahu Toman neuspěl. Nadcházející události ho zajímaly

a dojímaly, ale na moderní lékařku měla Zuzanka zastaralé představy.

„Tohle je ženská věc.“ Nechtěla, aby kvůli ní měnil program a jeho

nabídku jakékoli pomoci s díky odmítla: „Ještě je spousta času!“

Všechno měla přesně spočítané, od počátku vycítěného ženskou intuicí.

V lázeňském areálu porušila Líba ́zákaz vjezdu ́ sporným způsobem:

k budově svobodárny zacouvala. Vynesla doktorčinu objemnou kabelu do

vestibulu a vyčkávala u výtahu.

Netoužila vidět, jak se ti dva loučí, ale cítila k té neohrabané ženě tak silnou

rodovou sympatii, že by pro ni v té chvíli udělala cokoli.

„Chcete si sáhnout?“ zašeptala doktorka nejistě, když nastoupily do kabiny.


10

Líba měla pocit, že pod napjatou kůží cítí pohyb. Další kousek skládanky

zapadl na své místo. Čekáme na tebe!

Zuzanka obývala už desátým rokem útulnou garsonku v nejvyšším patře,

s výhledem na modravý pás Krušných hor, a ani ji nenapadlo, že by mohla žít

někde jinde. Postýlka se sem vejde, tak co.

„Všechno dobře dopadne,“ loučila se s ní Líba u dveří a nemyslela jen na

příští dny, ale daleko dopředu.

... Jsem snad nějaká dobrá sudička! napomínala se, když sjížděla výtahem.

Toman se zatím přesunul na zadní sedadlo, kde měl víc prostoru pro zjizvená

kolena. – „Všechno v pořádku?“

Pohlédla mu pobaveně do očí, vklouzla za volant a otočila klíčkem.

„Zvláštní místo,“ přenesl se inženýr v myšlenkách zpátky na hradiště, aby

nemusel čelit otcovskému neklidu. „Když ukázali Nejedlému výsledky

průzkumu, odvolal archeology a přikázal, aby tam poslali pásov é traktory.“

Povšiml si Líbina nechápavého výrazu a dodal: „To byl všemocný ideolog

a rudý ministr kultury. Takový nahrblý stařec; všichni se mu smáli. Dožíval

v přepychu, obklopen krásným uměním a oduševnělými ženami...“

V té chvíli si poprvé uvědomil, kdo vlastně tenkrát vyhrával.

„Těžkými pluhy drtili bronzové uzdičky avarských koní i střepy hliněných

nádob se slovanskými vlnovkami. Těch sto padesát let nerovné symbiózy se

nehodilo do naší národní historie...“

„Jsou tam pořád – všichni!“ rozechvěl Líbu pocit, že přelétá ten výrazný

vrch v obrovském stroji, jako z Vesmírných válek, za dunění basů v Dolby

systému; že se sama stává těmi masivními křídly! Silou vůle přesměrovala

kolos proti toku stříbrné stružky pod sebou. Dole zachytila pohyb.

Lidská troska – uprostřed drsné divočiny – možná však přijatelnější než

zvůle násilníků mířila k pásmu hor na obzoru.

Nevěděla, zda může ovlivňovat, ́co už bylo ́. Soustředila se a poslala dolů

alespoň povzbuzení.

Otrhaná dívka z ničeho nic vzhlédla pátravě k nebi.

Na moment měla Líba neskutečný pocit, že se jejich oči setkaly. Byl to ale asi

jen pohled do prázdna, stočený v příští vteřině ke slunci. Zkusila odchýlit

vznášedlo k západu, kde tušila Ohři.

„Pozor!!“ vykřikl Toman v posledním okamžiku.

Strhla volant doprava a vrátila se do přítomnosti.

„Vy přece máte ještě život před sebou!“ pokáral ji polovážně. O sebe

nedbal. Po všem, co ho poslední rok potkalo, věřil, že je nezničitelný.

„Výkopy na tom návrší,“ pokračoval jakoby nic, „odkryly mezi obdélníky

zapuštěných slovanských zemnic kruhové základy stepních jurt. Pět šest

generací žili na jedné hromádce...“

„To muselo být hrozné!“ promítla si Líba v duchu soužití krutých mužů,

podmaněných mužů, žádoucích žen i nechtěných žen.


11

„Nakonec se těch Avarů nějak zbavili; sami nebo s pomocí známého

kupce se solí, a později dali na frak i Frankům, u Wogastisburgu. ...To byla

vůbec nejslavnější bitva v naší historii – a ta pevnost stála dost možná právě

tam,“ mávl Toman rukou ve směru kopce, kde na valech praslovanského

hradiště dnes dopoledne zasadil svůj předposlední pamětní strom.

Líba dychtivě naslouchala. Z dějepisu věděla tak trapně málo! Rozhodla

se co nejdřív navštívit knihovnu. Nevěděla proč, jen cítila, že je to důležité a

nějak to souvisí se ženami. ... Ale nejdřív si musím najít práci.

Blížili se k nájezdu na dálnici. Udržovala stálou rychlost a přemýšlela.

... Do začátků, než se uchytí, jí inženýr nabídl byt, který užíval po návratu

z emigrace, než se mu podařilo vykoupit dům po rodičích. Ze spropitného

měla našetřeno pár tisíc a na nový život se těšila. ... V nejhorším začnu zase

roznášet piva, říkala si, když nepřicházel žádný náznak pokynů shůry.

V Tomanově vilce bylo několik volných pokojů pro hosty, ale starý

mládenec nechtěl, aby mu ta holka nahlížela zblízka do hlavy.

... Není zas tak ošklivá, přemítal.

Když si na ni člověk zvykne, docela

ujde. Pomohu jí někoho najít, začne

vařit a dá s tím předvídáním pokoj!

...Co asi dělá Zuzanka? zaplavil ho

pocit sounáležitosti. Měl jsem tam

přece jen zůstat. I na zapřenou...

Proč najednou brzdíme?!

Líba bez důvodu zpomalovala a

po několika vteřinách sjela ze silnice

na cestu, která se vytrácela v polích.

Vystoupila, obešla vůz a otevřela mu

dvířka.

Byl krásný podvečer, kouzelná chvíle

mezi dnem a nocí, kdy příroda za

posledního světla utichá. Vztáhla k

němu obě ruce a on je automaticky

vzal do svých.

Soucítil s tou mladou ženou; byla

asi příliš dlouho sama.

Smála se mu do očí, a přitom

bláznivě pofňukávala.

„Hned zítra vám někoho najdu,“

utěšoval ji. Ano, to bude nejlepší.

„Už!“ řekla prostě a celá se

rozzářila: „Máte... dceru!“

Přitáhl ji v návalu dojetí k sobě.

Drželi se dlouze, beze slov.


12

„Jsou v pořádku?“ polekal se po chvíli. Odpověděla mu klidnýma očima.

Věděl, že jí může důvěřovat. „Jak krásné je být dálkovým otcem – a znát i

vás.“ Měl pocit, že slyší fanfáry. Než stačila nalézt odpověď, zazvonil jeho

mobil. „Ano, víme,“ překvapil sestřičku. „Jedeme zpátky!“

Líba se už vracela za volant. Řídila opatrně a majestátně.

Oba cestou snili o novém a neznámém.

Toman znal děti jen z dětství.

S potomky svých přítelkyň vycházel,

ale raději se jim vyhýbal, aby k němu

náhodou nepřilnuli a nechtěli ho za

tatínka.

Když mu sestřičky v porodnici

ukázaly na pár vteřin přes sklo jakési

opičí mládě (matka ještě neprocitla),

odcházel se smíšenými pocity.

Představoval si něco pěknějšího, ale

také víc úcty k otcům, bez nichž by

byly bez práce.

Do hlavního města dojeli až pozdě

v noci. Líba pomohla zaraženému

prvootci jen k brance a pokračovala

́k sobě ́ vozem z půjčovny, který

dostala za úkol ráno vrátit.

Toman si měl příští den konečně

vyzvednout svůj upravený speciál.

Domů dorazila až po půlnoci a uprostřed svlékání upadla do spánku. Na konci

hluboké fáze nesnila jako obvykle v obrazech, ale vnímala zvuky:

Kolísavé nárazy větru do korun stromů, těžknoucích létem, na pozadí

zurčící vody – a pak náhlé zasvištění a stoupající a klesající hukot, končící

náhle, zlověstně, měkkým nárazem...

Vymrštila se. Několik vteřin ještě cítila ostrou bolest pod levou lopatkou.

Pak všechno odeznělo. – Šíp? napadlo ji v první chvíli.

...Obávané střely Avarů měly hlavice s otvory a za letu vydávaly hrůzostrašný

zvuk, jako zlá meluzína. Takový nesmysl! Ale pro jistotu si prohmatala to

místo, vlevo od páteře. Pod neporušenou kůží cítila jen kostnatá žebra.

To jsem přece já! Hodná a rozumná holka, která se rychle s každým

domluví a dostává větší dýško než ty hezčí. Kdo by mně chtěl ublížit...

A v tom jí zase naskočil obraz rozedrané dívky, klopýtající kamenitým korytem

potoka, pryč, co nejdál – kamkoli.


13

Inzerce

KNIHY s REKLAMOU

Prodejní ceny knih na úrovni čtyřnásobku skutečných výrobních

nákladů už přesahují možnosti většiny čtenářů a klesající odbyt vede

k dalšímu nárůstu marží a výdajů na prezentaci a distribuci. Spíše

než kvalita textu přitom rozhoduje obchodní strategie a kontakty.

Pořizovací cenu brožovaných výtisků lze uhradit využitím

pouhých 5% plochy k inzerci (asi 30 okének). Cílová skupina

se vyznačuje vyšším vzděláním a důrazem na kvalitu života.

Čtivé knihy v ́komerční verzi ́ mohou být zasílány na požádání

zdarma nebo nabízeny za symbolický poplatek.

budec@email.cz 604 422 381, 728 045 402

Na protilehlém konci české kotliny, obývané už v době kamenné tlupami

lovců a sběraček plodů, půl tisíciletí civilizovanými Kelty, později dočasně

Markomany a Kvády a konečně i prvobyteli slovanskými – na rozlehlé staré

usedlosti v modravém klínu hor probíhal ten víkend sněm předních českých

žen (co spolu mluví).

Masivní stůl po odsunutých Germánech, zaplněný vybranými pokrmy,

předznamenával ráz setkání. Hostitelka sice naznačovala, že je přetížená

důležitějšími úkoly (a vaření a úklid jsou dnes už stejně mužské práce);

ale zajistila solidní základ hostiny nákupem selete ze svěřených fondů.

Přizvané ženy, ač nežádány, přivezly doklady svých dovedností. Pekáče a

mísy naneštěstí nenesly jmenovky, a ty nejlepší dary byly často přisuzovány

jiným. – „To se mi moc nepovedlo, ani to nezkoušejte!“ přiváděly frustrované

kuchařky pozornost k výrobkům, na které byly právem hrdé.

Pohlednější delegátky přijely v doprovodu ́milenců ́, jaksepatří mladších,

a neverbálně se trumfovaly věkovými rozdíly. Neoficiální, ale velkolepá akce

však zůstala v detailech nedomyšlená. Psi, patřící ženám, které už nad muži

zlámaly hůl, se porvali a milci, riskující dobré bydlo, se zpili lahvemi

́putovních ́ vín, které zde předčasně ukončily svoji pouť.

„Podívejte se na ně! To je úroveň!“ posloužili neukáznění samečci

k obecnějším závěrům o druhé polovině světa. Majitelky psů a mužů odvedly

své miláčky do ústraní, kde je pacifikovaly, a po chvíli se opět sešly kolem

ohně, na kterém se rožnilo prasátko. Řekněme rovnou šovinistický kanec.


14

„Jsou čím dál horší,“ prohlásila úvodem hostitelka.

„A neplní kvóty!“

„Diskriminují!“ Mladá právnička, nespravedlivě často zvaná do televize,

nebyla mezi svými družkami oblíbená, ale mezi přítomnými muži vyhrála

místní kolo soutěže Sexobjekt dnešního dne.

„Kdykoli s námi jednají, představují si nás nahé!“

„V učebnicích je trojnásobek mužských koncovek! Není pak divu, že se

děvčátkům v životě nedaří,“ poznamenala gendrová lingvistka,autorka nového

slova ́hostka ́, které uvádělo do rozpaků manželky hostitelů i hostů a zatím se

vžilo jen pro ni a v některých genderově korektních hanbincích.

„Počet žen v řídících funkcích je stále zanedbatelný.“

„A počet vynálezů v Národním technickém muzeu, té baště mužské

povýšenosti...,“ spustila jako patentní elektromotorek svůj každoroční

příspěvek vzdálená prapraneteř Křižíka.

„To vše probereme později,“ pozastavila nával stížností hostitelka. „Slíbila

jsem vám překvapení,“ prohlásila a pohlédla na hodinky.

„Přiletí paní Alice?“

„Zvýšila nám příspěvky?“ radovala se genderová lingvistka. Od časů

obrozenecké slovotvorby novoslova podražila.

Než stačila předsedka promluvit, přiběhla z kuchyně její zardělá dcera,

třikrát porůznu svobodná matka, a podávala jí mobil.

„Už na vás če-ká-me,“ artikulovala šéfka pečlivě.

Odmlčela se a ještě pár vteřin vychutnávala informační převahu.

„Jak všichni víte, naše drahá patronka je velmi vážně nemocná, ale

i v nejtěžších chvílích sleduje naši činnost. Zdá se, že částka, kterou letos

poukázala ženskému hnutí, převyšuje všechna očekávání. Právní zástupce

paní Alice, náš krajan, tu bude každou chvíli...“


15

Pohledy všech žen se stočily do údolí.

V perfektním načasování stoupala úzkou cestou k chalupě velká bílá

limuzína. Prodloužený Cadillac vjel do dvora a po zastřiženém trávníku

pokračoval až k jídelnímu koutu.

Když si řidič povšiml ohníčku pod motorem, rychle znovu nastartoval,

prudce odcouval a blatníkem přitom zahrál na plaňkový plot jako na xylofon.

Ženy se shlukly kolem vozu nejvyšší třídy, vystoupil v šak jen rozezlený šofér.

O chvíli později projelo bránou v oblaku kouře plastové autíčko, ze kterého

vypadl tlouštík v tmavém obleku: „Achoj, damy! Vždycky chtěl jezdil takový!“

pozdravil výbor a neomylným instinktem veselých chlapíků zamířil ke

skupince milců a vozatajů, nedbale rozložených ve stínu stodoly.

„Měly jste je nechat doma! doma!“ opakovala patentní praprainženýrka

jako zaseknutý fonograf.

To by bylo ještě horší, horší! věděly omlazené padesátky.

Čechoameričan rychle převzal iniciativu a nejnovější sexistické vtipy ze

zámoří překládal mužům do mateřštiny svých rodičů, kterou zajímavě komolil.

Z rozdováděné družiny se ozývaly výbuchy smíchu.

Dvanáct apoštolek nové víry sledovalo bezradně právního zástupce

sponzorky, které vděčily za nebývalý rozmach svých aktivit, vkusné vybavení

Gendrocentra i velmi štědré odměny za přednášky, semináře a všechny

ty výzkumy a průzkumy.

„Budu informovat mizis Stein!“ prohlásila předsedka zvýšeným hlasem,

jako by doufala, že návštěvník zachytí přes dvůr její slova a polepší se.

„Zkusím ho přivést,“ povstala překladatelka do korektního jazyka.

„Posaďte se u nás, paninko!“ halekal na ni už zdálky výrostek bez stálého

zaměstnání, který dělal jedné z televizních osobností ́asistenta ́.


16

„Jste ́naším ́ čestným hostem,“ nasadila Jonka úsměv stárnoucí Afrodity.

„A prasátko už bude pečené. ... Jak se daří paní Alici?“

Americký právník na ni pár vteřin tupě zíral a pak otočil palcem dolů.

„Pani Alis už nedaří vůbec. Já nyni provedu váš fajnanc,“ naznačil buclatými

prsty peníze: „Prsatko napul sem.“

„I am sorry...,“ ustupovala gendrovědkyně zaraženě ke svým.

Ženy ji obklopily: „Jaký je? Co říkal? Proč nejde k nám?“

„Není...“ Jak to vyjádřit korektně? „Není většinový.“

Jedenáct pusinek se pootevřelo. Tak proto! ...Naštěstí jsou na naší

straně. Až na ty, co k nim přišli od žen. Hleděli tázavě na svojí delegátku.

Jonka pokrčila nejistě rameny. „Horší je, že paní Alice už není s námi!“

pohlédla pietně k nebi. „Nadaci převzal on!“

„Čest její památce,“ vzpamatovala se předsedka, která tušila, co se blíží.

Když jí minulý týden jejich sponzorka volala z nemocnice, zdála se zmatená.

Říkala divné věci: ́Někde je chyba... Musíte... Nesmíte... Já už... ́

V minutě ticha, která ze situace vyplynula, si každá z žen promítala

následky nového vývoje do vlastní situace. Důstojné ticho přerušovaly

výbuchy mužského veselí.

Ve stínu stodoly, u stolu s poloprázdnými lahvemi, trhal Čechoameričan

listy ze svého bloku a rozdával je chlapům. Hledalo se něco na psaní.

Vědecké výzkumy potvrzují, že i u pečlivě

vybraných protějšků dochází při prvním

setkání tváří v tvář k negativním obranným

reakcím.

Zpočátku vypadá každý divně, ne-li hůř.

Naše patentované zařízení tento vizuální šok

prakticky odstraňuje.

sestává ze dvou komor oddělených mřížkou.

Každý účastník vstoupí ze své strany potmě

a během konverzace se reostatem zvolna

přisvěcuje. Ze tmy vystupují zprvu jen měkce

rysy a obrysy a zrak má dost času přivyknout

novým tvářím a harmonizovat s čímkoli neobvyklým. Pocity jsou

důležitější než pohledy, a utlumí-li se první dojem, člověk si zvykne na

všechno. Míra přijatelnosti výrazně stoupá a užitím zvykátka lze umístit

i jedince jinak vizuálně diskriminované.

DVOJSPOJ – Wilson @ son, výrobci mlžných komor

IInnzzeerrccee


17

Radka nepotřebovala další zaměstnání za každou cenu. Toman svoji

zdatnou asistentku z lázní zajistil na rok dva dopředu; klidně si mohla užívat.

́Užívat ́?! To slovo neznala. Pročesávala inzeráty, rozesílala osobní profil

ve třech jazycích, oslovila několik nadnárodních firem a rozhodila sítě po

internetu. Nevybírají si mě – já je třídím! Uvažovala i o televizi a novinách.

Na nástupním platu jí nezáleželo, peníze za ní brzy přicházely samy.

Chtěla předurčovat události a ovlivňovat lidské osudy.

́Romanticky ́ založení potenciální zaměstnavatelé, kterým její střízlivý tmavý

kostýmek, profesionální kompetence i naprostá absence náznaků, že na ně

bude ́hodná ́, signalizovaly její nevhodnost, se zaplétali do vysvětování

o svých představách nějaké ́obyčejnější ́.

... Obyčejné to mají snazší – v práci i po práci.

V podnicích s důrazem na výkon dostávala bystrá ekonomka nabídky

k nástupu ihned, s výjimkou organizace, v jejímž čele stála žena.

Diskriminace, nebo intuice? Ještě nevěděla,co chce, ale rozeznávala

potenciál různých příležitostí. Odškrtávala postupně nevalné a nevhodné

firmy a neúčinnost, se kterou se setkávala, ji udivovala.

Pozvání k pohovoru ́někdy v pátek po obědě ́ samozřejmě pozměnila

na pondělí dopoledne.

Po krátkém setkání v recepci pozval šéfredaktor Radku do své kanceláře.

Dvojitě prosklenými stěnami buňky, zavěšené vysoko v prostoru haly,

nepronikal hluk; o to víc vnímala dynamický náboj budovy, soustřeďující

redakce různých periodik, tiskárnu i balírnu distribuce.

Poslední čísla vydávaných magazínů si samozřejmě prostudovala přes

víkend. ... Jsme tak hloupé, nebo se na tom teprve soustavně pracuje?

U psacích stolů zavalených stohy papírů se skláněly nad klávesnicemi

počítačů většinou ženy, ale práci jim zadávali muži, rázující uličkami

s maskami naléhavosti a odpovědnosti.

„Mluvíte dobře anglicky a žila jste venku. Kdo dnes kupuje časopisy? Tedy

kromě sportovních, počítačových a těch... obrázkových?“ zeptal se.

„Ano. Čteme víc.“

„A věříte víc.“

„Snažíme se pochopit ten váš svět,“ řekla napůl žertem.

„Dáváme většině, která není příliš úspěšná a šťastná, trvale naději!“

shrnul šéfredaktor deset let udivujících zkušeností v nejširším segmentu

periodik. – „Kdy můžete nastoupit?“

Než stačila zareagovat, z principu zdrženlivě, přestože už při pohledu

do dvorany kypící intenzivní činností vycítila svoji příležitost, dodal: „Nejdřív

vás pošleme do Států na školení o gendrové korektnosti...“


18

Odmlčel se a zkoumavě na ni pohlédl. Nezachytil žádnou reakci a pokračoval:

„Když už tam budete, můžete se podívát zblízka na jejich nabídku ženám.

Zajímá nás celé spektrum – od natěšených nevěstinek po zaryté feministky.“

„Naše ženy jsou přece úplně jiné,“ namítla Radka.

„Pole neorané,“ shrnul s potěšením potenciál místních čtenářek. „Přitom

rozhodují o rodinných financích víc než ti, kteří víc vydělávají...,“ zamnul si

v duchu ruce. „Obchodujeme se zájmem – a ten je přímo úměrný cirkulaci.“

„V čem by spočívala moje práce?“ zeptala se mladá žena věcně.

„Co z toho místa uděláte, bude záležet na vás.“ Věděl, že našel tu pravou,

ale nechtěl hned zmiňovat, že jde o novou, strategicky důležitou pozici. Ještě

by si myslela kdovíco a chtěla by přidat.

Cítila, že to místo je přesně pro ni. Jen neměla žádnou představu k čemu.

„Třeba vás něco napadne...,“ usmál se šéfredaktor a poslal ji do osobního.

Cestou domů se Radka v duchu vracela k té odmlce a k tónu jeho hlasu.

Chtěl, abych došla k nějakému závěru sama... Ale proč se tak usmíval?

Co mi ušlo?

Radka byla na automatické řazení zvyklá ze svého pobytu ve Státech.

Slíbila Tomana vyzvednout a odvézt v novém voze na zrušené vojenské

letiště, kde by se v klidu učil přidávat plyn a brzdit lepší nohou.

Mechanici však namontovali omylem pedály pro levonožce a převzetí

́speciálu ́ se opět o den odsunulo.

Odpoledne přišli rozpačitému otci poblahopřát staří přátelé.

„Co třeba Jawa?“ připomněl mu docent jméno, které bezdětek ještě nedávno

doporučoval jiným.

„Pro budoucí inženýrku a vynálezkyni to náhodou není špatné.“

„Prosím tě!“ vyjela na něj Helenka, ředitelka školy, která věděla, jak

zlomyslnou pozornost přitahují neobvyklá jména. „Zuzanka je rozumná a nic

takového nedovolí.“

„Chtěla něco starobylého a vlasteneckého,“ vybavil si docent poslední

setkání s už nemladou lékařkou, prozářenou nadcházejícím mateřstvím.

„Mlčava?“ navrhl novopečený otec, který se teprve nedávno dozvěděl,

že malé děti celé noci prokřičí: „Nebo Pssta?“

„Cože!“ vyskočila Helenka.

„Velmi starobylé slovansko-avarské jméno: Ženo mlč a zakys kumys!

Opojný nápoj z kvašeného koňského mléka,“ dodal.

„Fuj,“ otřásla se Helča. „To určitě! Jak by ty koně dojili?“

„Mají takové savky,“ naskočil Tomanovi obraz slovanských dívek, krev

a mlíko, nucených pečovat o herky znavené dlouhými výjezdy a ještě chystat

opojné nápoje svým zběsilým pánům.

„Co třeba Krasava?“ inspirovala učitelskou mysl opera.


19

„Co Kvasava?“ navrhl docent kvasný kumpromys.

„Krasava je z Libuše, od Smetany,“ prohlásila Helenka autoritativně.

Inženýr se s oporou francouzských holí odbelhal do kuchyňského koutu.

Vařil rychle, dobře a rád, a nikdy dvakrát totéž, i kdyby chtěl. Dokončoval

večeři a představoval si svět, do kterého doroste jeho zatím bezejmenná

dcera. ... Bude to svět kuchařů, nebo už zase kuchařek? Vyplatí se ́singlům ́

vařit jen pro jednoho? uvážil i tu nejsmutnější alternativu.

Netušil, že dítě, které včera přibylo na svět, už dostalo jméno a v kolonce

OTEC stálo Neznámý. Doktorka jen dodržela, co slíbila: ́Nic nebudu chtít. ́

„Už si Radka něco našla?“ vyptával se mezitím docent Helenky na její

brilantní dceru.

Toman, který litoval, že v mládí častěji nepostál a nepromyslel co dál,

nabádal svoji asistentku z lázní, aby se do ničeho nehrnula.

„V biblických dobách se chodilo dozrávat do pouště, na celé roky,“

poznamenal a dodal:. „Živili se smaženými kobylkami.“

„A kobylčím mlékem,“ přihodil docent.

„Nastupuje do redakce nějakého ženského časopisu,“ překvapila Helča

bývalé spolužáky nejčerstvější informací.

Příští ráno v deset nula nula dorazila Radka taxíkem k Tomanově vilce.

Poručila řidiči třikrát krátce zahoukat, prostrčila ruku škvírou v mřížce, odjistila

branku zezadu a zmizela v zeleni přerostlých stromů.

Rekonvalescent se na autoškolu pečlivě připravil a ve cvičkách, které

si opatřil, ́aby měl v nohou cit ́, připomínal Enšpígla.

Převzala aktovku s hotovostí, na níž trval autoprodejce, který tvrdil, že

nedůvěřuje bankovním převodům, ale ve skutečnosti se kryl pro případ, že by

emigrant platbu pozastavil. Těžko by nalezl jiného zámožného monopeda.

V autosalónu právě probíhala ́akce ́ a zákazníci si mohli jako bonus zvolit

autorádio, tažné lano nebo dětskou sedačku. Inženýr přijímač neužíval,

protože ho při jízdě rušil v přemýšlení, a lana dostával pravidelně od přátel

k narozeninám. Ukázal bez myšlení na sedačku, kterou zamýšlel darovat

docentovi a Stelle. Pak se mu ale zatajil dech: „Můžete nám ji přidělat?“

O několik hodin později zamířili k neužívanému vojenskému letišti,

zamluvenému jen pro ten dnešní den, od vojáka, který tam stál na vartě.

Motor zaburácel a zrychlení je vtisklo do sedadel. Na konci přistávací

dráhy strhla Radka vůz do přesně kontrolovaných obousměrných hodin.

„Hlavně vyzkoušej ruční brzdu, na tu budu spoléhat! ... Už ses zbavila té

své hračky?“ vzpomněl si Toman na jemný kabriolet, který se jeho asistence

v naší drsné zemi neosvědčil.

„Koupil ho nějaký playboy, jinému chlapci. Dostanu služební vůz.“


20

„Takže už ses rozhodla! Určitě máš na víc.“ Představoval si ji v podnikání

nebo v diplomatických službách.

„Nevidíš ten potenciál?“

„Všechno už přece vychází,“ namítl. Chybí jen Kladná tchyně.“

„Víš, kolik naštvaných, nešťastných a frustrovaných žen chce vědět, ́proč ́

se jim nedaří?

„To je snad jasné.“

„Potřebují vysvětlení ́mimo sebe ́ – a naději. Budu psát, co se kde

povedlo, a jak úplně jiné ženy řeší úplně jiné problémy úplně jinde.“

„Ženská otázka nemá řešení. Co na jedné straně zdánlivě získají, na druhé

skutečně ztratí.“

„Jistě. Ale řešení se musí hledat, i když není,“ uzavřela Radka debatu

a pustila se do vytyčování slalomu z oranžových výstražných kuželů, které

přivezla v batohu.

Nechtěl vědět, kde je vzala, a doufal, že je tam zase brzy vrátí.

V následujících dnech zkoušel rekonvalescent krátké výjezdy v lehkém

provozu; na delší výlet si zatím netroufal. Neodvratně se mu však rýsovala

další návštěva lázní.

Líba zatím nespěchala do práce a nabídla mu pomoc v naději, že jim

zbude cestou zpátky pár hodin na další návštěvu hradiště, nedaleko od hlavní

silnice na západ.

Cítila, že by tentokrát měla zkusit pěšinu podél říčky, nebo ještě lépe, přímo

vstoupit do vody a brodit se proti proudu kamenitým korytem. Nevěděla proč,

ani kam by došla. Chtěla si jen zopakovat ten pocit.

́Zopakovat ́? podivila se.

Toman jí poděkoval. Věděl, že se musí konečně odhodlat a vyrazit do

lázeňského městečka sám.

Najezdil statisíce mil, vlevo i vpravo, ale po roční absenci si připadal na rušné

silnici jako žena s čerstvým řidičským průkazem. Ani houkáním a hrubými

gesty netrpělivých mužů se však nedal vyprovokovat.

...Oč jsem lepší než vy, frajeři! Ne proto, že jsem víc miloval a vydělal,

ale protože myslím!

S pocitem hrdosti, že to dokázal, zaparkoval před porodnicí. Auto bez levé

šlapky zamykat nemusel, jen šílenec by v něm zkoušel odjet. Přemohl nechuť

ke kyticím a koupil v kiosku něco menšího, elegantního, jen tak do rukávu.

V recepci se klukovsky usmál na sestřičku, která tu minule nebyla,

předpokládaje, že ho předchází jeho reputace: „K paní doktorce...“

„Vy jste otec Vlastičky?“ rozzářila se mladá žena a šokovala ho poprvé.

„Co! – Jaké Vlastičky?!“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist