načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Legendy československé populární hudby -- 70. a 80. léta - Robert Rohál

Legendy československé populární hudby -- 70. a 80. léta

Elektronická kniha: Legendy československé populární hudby -- 70. a 80. léta
Autor:

Ohlédněte se s námi za jedinečnými českými a lsovenskými interprety populární hudby 70. a 80. let minulého století! Připomeňte si jejich krásnou práci, úspěchy a v několika ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  203
+
-
6,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 184
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5364-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ohlédněte se s námi za jedinečnými českými a lsovenskými interprety populární hudby 70. a 80. let minulého století! Připomeňte si jejich krásnou práci, úspěchy a v několika případech také smutné osudy. Buďte tak trochu retro! (70. a 80. léta)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



Jirka 2017-11-29
Jen kdyby tam nebylo tolik chyb!
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod

@

grada.cz, www.grada.cz

Malá knižní encyklopedie přináší celkem třiadvacet medailonků, které

představují umělecké a životní peripetie dnes již legendárních pěveckých hvězd, jejichž éra neodmyslitelně tvoří dějiny československépoulární hudby 70. a 80. let. Autor vybral jednak zpěváky, kteří na popové

scéně zanechali nesmazatelnou stopu, a pak z různých důvodů zmizeli,

a jednak interprety, kteří zpívali dále i na konci minulého století a ve

své kariéře pokračují s úspěchem dodnes. Připomíná jejich osobnost

i osobitost, tehdejší tvorbu a úspěchy, přičemž si všímá i jejich začátků,

stejně jako současných uměleckých aktivit.

Nora Blahová

Helena Blehárová

Valerie Čižmárová

Karol Duchoň

Marika Gombitová

Karel Gott

Dušan Grúň

Tatjana Hubinská

Jana Kocianová

Jiří Korn

Eva Kostolányiová

Marcela Laiferová

Waldemar Matuška

Václav Neckář

Jana Robbová

Marie Rottrová

Jiří Schelinger

Oľga Szabová

Věra Špinarová

Miluše Voborníková

Helena Vondráčková

Hana Zagorová

Karel Zich

Robert Rohál

LEGENDY ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY

Robert Rohál

LEGENDY

ČESKOSLOVENSKÉ

POPULÁRNÍ HUDBY

70. a 80. léta

Marika

Gombitová



70. a 80. léta

Grada Publishing

LeGendy

ČESKOSLOVENSKÉ

POPULÁRNÍ HUDBY

Robert Rohál


Robert Rohál

legendy

ČeSKOSlOVenSKÉ

POPUlÁRnÍ HUdBy

70. a 80. léta

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

jako svou 5719. publikaci

Odpovědná redaktorka Magdalena Jimelová

Redakční a jazyková úprava Gabriela Janů

Obálka, grafická úprava a sazba Eva Hradiláková

Fotografie

©

Supraphon, a. s., Forza Music/Opus spol. s r. o., Nora Blahová,

Helena Blehárová, Dušan Grúň, Jana Kocianová a Miro Brůna, Marcela Laiferová,

Marcel Majšík, Danica Rumanová, Oľga Szabová, Marta Valentová, Mikuláš Vermeš

a Robert Rohál

Počet stran 184

První vydání, Praha 2014

Vytiskla tiskárna FINIDR s.r.o., Český Těšín

©

Grada Publishing, a.s., 2014

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozíhopísemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. ISBN 978-80-247-5364-5 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9595-9 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9596-6 (ve formátu EPUB)

Obsah

Slovo autora ............................................................................................................ 7

nora Blahová ........................................................................................................... 8

Helena Blehárová ..................................................................................................... 13

Valerie Čižmárová ................................................................................................... 20

Karol duchoň .......................................................................................................... 27

Marika Gombitová ................................................................................................... 32

Karel Gott ................................................................................................................ 39

dušan Grúň ............................................................................................................. 52

Tatjana Hubinská .................................................................................................... 56

Jana Kocianová ........................................................................................................ 63

Jiří Korn .................................................................................................................. 71

eva Kostolányiová .................................................................................................... 80

Marcela Laiferová .................................................................................................... 85

Waldemar Matuška ................................................................................................. 94

Václav neckář ........................................................................................................ 102

Jana Robbová ......................................................................................................... 111

Marie Rottrová ....................................................................................................... 11 7

Jiří Schelinger ........................................................................................................ 128

Oľga Szabová ......................................................................................................... 134

Věra Špinarová ....................................................................................................... 139

Miluše Voborníková ............................................................................................... 147

Helena Vondráčková .............................................................................................. 154

Hana Zagorová ...................................................................................................... 166

Karel Zich .............................................................................................................. 174

Fotografie v knize ................................................................................................. 182

Použité prameny .................................................................................................. 182

6

Poděkování

Děkuji především několika skvělým lidem, kteří mi během práce na této

knize velmi pomohli, jmenovitě – dámám Daně Ehlové, Evě Ivanové,

Marcele Laiferové, Martě Valentové, Danici Rumanové, Heleně Blehárové

a Noře Blahové a pánům Marcelu Majšíkovi, Tomáši Hurtešákovi,

Miru Fančovičovi, Miru Brunovi, Aleši Korábkovi, Mikuláši Vermešovi,

Dušanu Grúňovi a Zdeňku Broučkovi ze Supraphonu.

Rovněž děkuji všem, kteří přímo nebo nepřímo přispěli názory či postřehy,

protože jinak by celá knížka byla subjektivní a jednostrannou záležitostí,

a to jsem nechtěl.

Autor Slovo autora Pokud vás zajímá, proč vlastně tahle knížka vznikla, musím přiznat, že důvodů bylopovícero. Jednak to byl můj zájem připomenout československé zpěváky pop music zesedmdesátých a osmdesátých let, jednak – a to je velice důležitý moment – zájem samotného nakladatelství Grada, protože bez něj by to jednoduše nešlo. Přišlo mi zajímavé – a to jsou ty další důvody – připomenout zpěváky tehdejší federace, kteří „frčeli“ v sedmdesátých letech, přičemž udělali kus krásné práce, a pak z různých důvodů ze scény zmizeli, stejně jako interprety, kteří zpívali i v osmdesátých letecha zpívají prakticky dodnes. Proto jsem se s nadšením pustil do jednotlivých medailonků, abych v kostce připomenul – ať už jim nebo jejich příznivcům – co všechno za tu dobu vlastně dokázali a předvedli.

dalším důvodem k napsání knížky byla i skutečnost, že právě po rozpaduČeskoslovenska hodně lidí z Česka přicházelo o aktuální informace ze slovenské scény. A podobně tomu bylo i na druhé straně, když chyběly informace o aktuálním dění za hranicemi.Patrně se tak děje i nyní, i když dnes si je Česko se Slovenskem (a v kultuře to platí dvojnásob) možná ještě blíž než v dobách společného státu.

navíc stále ještě běží vlna retro, vlna sedmdesátek a osmdesátek, tedy éra, kdy tu zářili nejen Karel Gott, Hana Zagorová, Václav neckář, Marie Rottrová, Jiří Korn nebo Helena Vondráčková, ale také Marika Gombitová, Karol duchoň, Marcela Laiferová, JanaKocianová, Oľga Szabová nebo dušan Grúň... Zároveň jsem však nechtěl opomenout ani další legendy československé pop music, k nimž bezesporu patří Věra Špinarová, HelenaBlehárová, nora Blahová nebo Miluše Voborníková, stejně jako nezapomenutelní Waldemar Matuška, eva Kostolányiová, Karel Zich, Valerie Čižmárová, Jiří Schelinger, Jana Robbová nebo Tatjana Hubinská.

Kniha, kterou tvoří celkem třiadvacet medailonků zpěváků a zpěvaček, připomínájejich krásnou práci, jejich úspěchy a v několika případech také smutné osudy. Ale i to patří do publikace o československých zpěvácích. Podle mého názoru si ji zaslouží jak oni samotní, tak jejich příznivci.

Robert Rohál


8

Slovenská Mireille Mathieu z Tatra revue

NORA BLAHOVÁ

Největší slávu zažila na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy byla členkou

bratislavské Tatra revue a kdy se její pěvecká kariéra slibně rozjížděla. Díky hitům jako

Neveríš – uveríš, Bronzové leto, Nedeľa nebo V hlbokom tichu bodovala v rozhlasovém

vysílání stejně jako v Malé televizní hitparádě. Štíhlá a nakrátko ostříhaná černovláska

s výraznou ofinou se několikrát zúčastnila i Bratislavské lyry. Všechno skončilo v roce 1972,

a to zrušením scény, kde byla jako doma.

P

řesto ještě dlouho potom zněly její

chytlavé písničky v rozhlasovémvysílání, kde se z nich mezitím staly trvalky –

a hrají se dodnes. Jejich interpretka se sice

na řadu let ztratila ze scény, ale potom se

zase vrátila, a to se vší parádou. nejdřív to

bylo v televizním cyklu Repete, kdes šarmem sobě vlastním uvedla své největší

hity, a v poslední době i na příležitostných

vystoupeních, kde prezentuje nedávnovydané Cd neveríš – uveríš.

není pochyb, že si vše dnes užívá, neboť

v dobách své největší slávy to už jednoduše

nestihla, i když tenkrát, začátkemsedmdesátých let, to měla v plánu. Její album ale

není sestaveno z archivních nahrávek, jak

by se možná mohlo jevit, nýbrž jdeo nahrávky nové. některé své staré hitypřezpívala, jiné, novější, natočila poprvé.Zajímavé je, že ze šestnácti skladeb si více než

polovinu sama otextovala.

„Pamatuji se, že jsem v roce 1971uzavřela smlouvu na deset singlů, což OPUS

dodržel, a k tomu bylo dohodnuté,bohužel jen ústně, i vydání dlouhohrající desky

v dalším roce. Byla jsem tehdyna dlouhodobém turné v tehdejším Sovětském svazu,

a když jsem se po třech měsících vrátila

do Bratislavy, čekalo mě domanepříjemné procitnutí – vypovězení jejich smlouvy

bez uvedení důvodu, což ale v té době bylo

normální,“ vzpomíná nora Blahová.

Krátce potom skončilo i její divadelníangažmá v bratislavské Tatra revue (později

krátce jako Revue Bratislava), kde působila pět let: „Kabaretní divadlo Tatra revue, dá se říct, to byla moje alma mater a moje velká láska. Byla jsem v šoku, když jsem se tehdy vrátila z toho sovětského turné a na dveřích divadla jsem viděla ceduli s nápisemZ technických důvodů zavřeno.Přestala jsem zpívat, protože jsem neměla kde...“ „Ve slovenské populární hudbě je Nora Blahová pojem. Když se řekne kabaret Tatra revue, snad každý z pamětníků si vzpomene na krásnou, štíhlou zpěvačku s havraními vlasy, která tamkdysi v šedesátých a sedmdesátých letech vystupovala. Je to dobrá kamarádka, která přímo sršíoptimismem a dobrou náladu by mohla rozdávat. I dnes je to velmi temperamentní dáma, která to umí na pódiu rozpálit. Viděl jsem to na vlastní oči, protože jsme měli vícespolečných vystoupení.“

(Miro Fančovič, moderátor)

nora Blahová pochází z Topoľčan, kde se

4. února roku 1943 narodila. I když oba

rodiče byli výsostně muzikální a po nich

nepochybně zdědila svůj hudební talent,

nepřáli si, aby šla na konzervatoř, chtěli ji

mít doma. Přitom jako malá byla noravynikající klavíristkou, což dokládá třeba i její

vítězství v klavírní soutěži v Hlohovci.

„Pamatuji se, jak moc ráda jsemhrávala na klavír. Ale nebyly to jenpředepsané skladby vážné hudby, měla jsem ráda

i lehký žánr. nejlepší bylo, když šli rodiče,

zpravidla v neděli odpoledne, na procházku

a já si mohla sama doma hrát a zpívat v té

době populární písničky. Jednou zase ruku

v ruce odešli, a tak jsem se pustilado hraní a zpívání písniček. najednou se otočím

a otec stojí za mnou. nikdy nezapomenu

na ten jeho vyděšený pohled,“ vzpomíná

nora Blahová.

Toužila stát se herečkou a po maturitě

na gymnáziu chtěla jít na Vysokou školu

múzických umění v Bratislavě, ale nevzali

ji. Zato byla v roce 1961 přijata na tehdejší

Pedagogický institut, dnešní Pedagogickou

fakultu, v nitře, kde byl jedním z jejích spolužáků Stanislav Štepka, dnes známý slovenský spisovatel, dramatik, režisér,scenárista, textař a herec. Byl to on, kdo jitenkrát přitáhl do divadla malých forem, kde se vlastně konečně mohla realizovat jak v herecké tvorbě, tak ve zpívání.

Byla už naštěstí mimo dosah přísných

rodičů, a tak si to mohla konečnědovolit. I když školu zdárně dokončilaa nějakou dobu i učila, táhlo ji to přece jenom

ke kumštu a do Bratislavy, kdepředpokládala více šancí uchytit se. Lákalo ji tona jeviště a k mikrofonu, což si mezitímosvojila s nejrůznějšími amatérskými kapelami.

S jednou takovou si v té době zazpívala

v německu. Jejím prvním manželem byl

klavírista, skladatel a korepetitor Ladislav

Garry Sládečka. Poznala ho ještě cobystudentka vysoké školy a byl to prý on, kdo ji

vlastně „vyhnal“ do Bratislavy, neboť jí jako

zpěvačce neuvěřitelně fandil.

Jen tak jsem to já...

„Ještě jako zcela neznámá zpěvačka jsem

byla vybraná na první ročník Bratislavské

lyry v roce 1966,“ vzpomíná noraBlahová. „Zpívala jsem tehdy písničku Komu

sa zdôverím, jejímž autorem byl Karolelbert. Tehdy to pro mne byla velká událost

už i proto, že na stejném jevišti soutěžili

takové hvězdy jako Karel Gott, HelenaVondráčková, Václav neckář, Marta Kubišová,

Waldemar Matuška, eva Pilarová, dušan

Grúň, Gabriela Hermélyová... Potom jsem

se na Lyře objevila až v roce 1969, kdy

jsem zpívala písničku šansonového typu

Aký je prázdny tento dom, kterou pro mne

zkomponovali Teodor Šebo Martinský a Ján

Turan. Ti samí autoři mě poslali na Lyru

ještě v roce 1971, a to s písničkouBronzové leto, která sice zabodovala, ale jen

u publika.“

do  kabaretu Tatra revue se dostala

v roce 1967 díky konkurzu, který bylvysán poté, co se uvolnilo místopo odcházející Marcele Laiferové. Chvíli zpívala její

písničky, ale velice brzy si začala budovat

vlastní repertoár. A měla štěstí.neuvěřitelně rychle zapadla do kolektivu a publiku se

ihned zalíbila.

Typ štíhlé tmavovlásky s krátkýmsestřihem, který přinesla na jeviště i na televizní

obrazovky, se líbil. Účesem tak trochupřiomínala francouzskou pěveckou hvězdu

Mireille Mathieu, z jejíhož repertoáru pár

písní přezpívala. na otázku, jestli to bylzáměr či náhoda, odpovídá: „Původně jsem

měla světlehnědé vlasy, ale vždy jsemchtěla být jiná. Teprve až na internátě v nitře,

kde jsme s účesy a barvou vlasůs kamarádkami hodně experimentovaly, jsem si

zkusila černý přeliv – a najednou byla moje

barva určená navždy. Ostatně krátký sestřih

s ofinou vyjadřoval i moje sportovnízaměření, což jsem měla i v aprobaci na škole.

Zjistila jsem ale, že nic jiného mi nesedí,

a už jsem u toho zůstala. Jen tak jsem

to já...“

„... Nora Blahová má vlastnosti pódiové

zpěvačky, které dávají i odborníkovizapomenout na to, že rozsah, kterým disponuje, je

vlastně velmi úzký, že výšky jsou tvořeny se

značnou námahou a že i intonačně je značně

labilní a často zpívá pod tónem. AleBlahová umí píseň udělat jako celek, s výstižným

vyjádřením textu, s dobrou charakterizační i pohybovou stylizací, a proto je pro účely této scény interpretkou velmi užitečnoua po zásluze sklízející největší aplaus.“

(Leo Jehne v recenzi na program Kdyby

všechny písně světa v Revue Bratislava

(dříve Tatra revue), Melodie č. 7/1971)

V té době už byla nora Blahová zavedenou

zpěvačkou bratislavského divadla Tatrarevue, jejíž popularitu ještě umocnila Malá

televizní hitparáda. Právě tam po několika

„pokusech“ zabodovala až s francouzskou

písničkou, kterou otextoval Boris droppa

jako V hlbokom tichu („dnes písničkuzpívám s vlastním textem jako Petit bonheur,“

říká zpěvačka.) Teprve potom slavila

v Malé televizní hitparádě úspěchys písničkami jako nedeľa, Bronzové letoa neveríš – uveríš, které se dočkaly pěti prvních

míst po sobě.

„Písničky jsem si vybírala vesměs

sama,“ přiznává nora Blahová, „aleobčas jsem si nechala poradit od lidí, s nimiž

jsem byla v blízkém pracovním a tvůrčím

kontaktu. Ani nevíte, jak moc ráda na to

vzpomínám. A s kým jsemspolupracovala? nejvíc s autory a muzikanty, jako byli

Martinský, Bouda, elbert, Seidman nebo

Trnečka, ale je faktem, že jsem zpívalahodně převzatých věcí, k nimž mi napsal texty

především Ivan Uradníček – a vždy se toho

zhostil velice úspěšně. Záleželo mi na tom,

aby byla písnička melodická a v textu byl

příběh.“

Zatímco v rozhlase nahrávala většinou

s velkými orchestry, v Tatra revuespoluracovala jen s divadelním orchestrem,

který tehdy vedl klavírista Juraj Berczeller.

K běžnému divadelnímu provozu přitom

patřily i zájezdy nejen po Slovensku, ale

také do Čech. Jednou z hlavních hvězd byla

právě nora Blahová, jejíž písničky lidéznali z televize. Byla pohybově nadaná a měla

svůj styl i v oblasti módy. Ale hlavně byla

jiná než ostatní slovenské zpěvačky.

Kromě účinkovánív hudebně-zábavných pořadech si zahrála i ve třechtelevizních filmech – don Quijote uvádza (1970),

Ťaví zadok (1970) a dobrí ľudia eště žijú

(1979), přitom ve všech případech šloo postavu zpěvačky.

Madam Melancholie

„Ty filmy, to bylo jen takové malé vybočení,

což mě bavilo,“ říká nora Blahová, která

natočila ve studiu Československéhorozhlasu v Bratislavě téměř padesátkunahrávek. Písničky to byly jednak taneční, jednak

šansonového typu se zvláštnímelancholickou náladou. Z těch známých si pamětníci

dodnes mohou pamatovat tituly jako nápoj

z mušlí, Malá krížovka s modrou tajničkou,

Hraj trúbka, nikto neotvorí, Pantomíma,

Šialene srdce, Po tichých uliciach neboFakľa, což byla píseň věnovaná památce Jana

Palacha, ta se pak ještě hodně dlouhonesměla hrát.

nazpívala i pár duetů se zpěvákem

Zdeňkem Sychrou (dobrú noc deň, Mosty,

Zlatý klúč), s nímž občas vystupuje do dnes.

Po mnoha letech se potkali v oblíbeném

televizním pořadu Repete a následovně

pak v zájezdové verzi této show Repete

návraty.

V dobách své velké slávy uvažovala

o albu, o tom už byla řeč, lákaly jišansony, ale současně přiznává, že po zrušení bratislavské kabaretní scény Tatra revue všechno vzdala. neměla sílu ani tysprávné lokty, aby se dále prosazovala sama. Byly tu i jisté osobní problémy, které jí to komplikovaly. dost možná chybělmanažer nebo člověk, který by s ní do toho šel. „Víte, ale já ani tak netoužila po kariéřesólové zpěvačky, spíš jsem chtěla být součástí divadla, a to mi vzali. Bylo to pro mneobrovské zklamání,“ říká nora Blahová. „Byla to jednoznačně krásná éra těch pět let v Tatra revue. Sama od sebe bych odtudnikdy neodešla. Ještě jsem se smála a říkala, že mě budou muset zastřelit a budu jako Ljuba Hermanová, která ještě v sedmdesáti tancovala na jevišti. A dnes už mám i játolik a na jevišti si ještě dnes ráda zazpívám a zatancuju.“ (Nora Blahová)

Přitom se nedá říct, že by zahořkla, i když

to pro ni na začátku nebylo jednoduché.

Ale otřepala se a scénu populární hudby

roky sleduje, má přehled o novýchtalentech a hudbu nadále miluje stejně jako hru

na klavír. dávno už pochopila, že život je

přece jenom o něčem jiném, proto je nad

věcí. Téměř dvacet let pracovala v Galerii

města Bratislavy – v Mirbachovském paláci,

kde organizovala kulturní programy,koncerty a vernisáže. Později se vrátila ke své

pedagogické činnosti a na gymnáziu učila

deset let němčinu.

Když se před časem objevila v rámci

televizního pořadu Repete, abypřipomněla své hity, mnozí nevěřili vlastním očím.

Vypadala totiž skvěle a neuvěřitelně mladě.

Samotnou ji prý ten ohlas překvapil. Byl to

zájem publika, který ji přinutil k dalšímvystoupením a natočení Cd. Konečně.

Zpěvačka, kterou proslavil jazz

HELENA BLEHÁROVÁ

Zpěvačka Helena Blehárová se narodila na Slovensku, ale od svých devatenácti let

žije v Brně. Jako jazzová zpěvačka naplno zazářila v šedesátých letech, kdy nastoupila

k Orchestru Gustava Broma, s nímž projela kus světa. Během let vyrostla v univerzální pop

interpretku, která dokázala zazářit na zahraničních festivalech, hostovala také v pražském

Semaforu. Později zpívala s kapelou Strýci, se skupinou Václava Zahradníka anebo

v programu Josefa Laufera...

Z

pívat začala už v rodné Žilině, kde

28. června 1943 přišla na svět a kde

také absolvovala postupně první pěvecké

krůčky. na samém začátku ji samozřejmě

neminul pěvecký sbor a zpívánína veřejnosti. V rodném městě vystudovalagymnázium a zdravotní nástavbu, ale to už

věděla, že by se přece jenom radějivěnovala zpívání. Populární se stala poté, co se

přestěhovala do Brna. Co k tomu přispělo?

„Zřejmě šťastná náhoda nebojednoduše osud,“ vzpomíná Helena Blehárová.

„Začínala jsem v Žilině, ale jako amatérská

zpěvačka. Měla jsem tehdy za zádyjazzovou kapelu Acryl a dost jsem se v tomvyžívala. Kamarádi, kteří studovali v Praze, si

vozili do Žiliny právě jazzové desky, třeba

s ellou Fitzgerald, která byla mým prvním

a největším vzorem, nebo s Carmen McRae

nebo June Chryst. Tehdy jsem se do jazzu

zamilovala. nebýt toho, že si měna bratislavské Soutěži tvořivost mládeže všimlsaxofonista Zdeněk novák, který na měupozornil Gustava Broma, nevím, jak a kam

by se moje zpívání ubíralo. Ale v tomto

jsem měla obrovské štěstí. Tehdy to bylo

terno – místo práce rentgenové laborantky

Bylo to v prosinci roku 1962, kdyve studiu na Strahově nahrála svou prvnípísničku za doprovodu Orchestru GustavaBroma. Šlo o skladbu Alexandra Grossmanna

a Miroslava Zikána dvojčata. Supraphon ji

vydal na singlu v roce 1963. následující rok jsem nastoupila do slavného banduGustava Broma na uvolněné místo po zpěvačce Jarmile Veselé, a po hlavě se tak vrhla do světa jazzové a posléze populární hudby. To víte, v devatenácti letech nemáte trému a svět je váš.“ se Helena Blehárová probojovala do první desítky nejoblíbenějších zpěvaček v anketě Zlatý slavík.

Prakticky celá šedesátá léta (1962–1968)

nahrávala a koncertovala s Orchestrem

Gustava Broma. nešlo jen o domácíštace, ale také o řadu vystoupení v zahraničí

v rámci turné nebo prestižních festivalů.

Kromě mezinárodního jazzového festivalu

v Praze (1963) si zazpívala s Bromovým

bandem na festivalech ve Varšavě (1964),

Manchesteru (1964), Mnichově (1965)

a norimberku (1966).

Ale nejen jazzem živa byla: „Občas jsem

si odvezla i nějakou cenu, třebaz bulharského Zlatého Orfea v roce 1966, zatímco

o rok později jsem soutěžila na Bratislavské

lyře – bylo to s písní slovenských autorů

Igora Bázlika a Violy Muránské Verím... Ale

také jsem si ve společnosti několika našich

zpěváků zazpívala na veletrhugramofonových společností MIdeM v Cannes, což

bylo v roce 1968. Vzpomínám si, že jsem

tenkrát bydlela na pokoji s yvonnePřenosilovou,“ říká Helena Blehárová.

Smetanu si přitom slízla i od domácích

kritiků zabývajících se jazzovou muzikou.

Ti ji ve své anketě, která proběhlav hudebním časopisu Melodie, přiřkli první místo

mezi jazzovými zpěvačkami, teprve až

za ní se umístily eva Pilarová neboVlasta Průchová. Přitom v té době vznikla také

řada písniček, které neměly s jazzem nic

společného. V Praze nahrávalas Orchestrem Karla Vlacha, Orchestrem Václava

Hybše nebo s Tanečním orchestremČeskoslovenského rozhlasu, psali pro nihitmakeři jako Karel Svoboda (Tón – tón) nebo

Bohuslav Ondráček (Tak dávno, Tvá loď se

vrátí), textovali Zdeněk Borovec, Vladimír

Poštulka, eduard Krečmar nebo Zdeněk

Rytíř.

Jenomže vazby na Brno, kde mělarodinné zázemí, nešly zpřetrhat. Zatímco

zpěvaččin první manželský svazeks lékařem Františkem Chládkem trval pět let,

manželství s brněnským výtvarníkemIvanem Blažkem, s nímž má dceru Andreu,

trvá dodnes.

Š š š

Velkým hitem byla v roce 1967 skladba

Š š š, kterou o mnoho let později přezpívala

do filmového muzikálu režiséra FilipaRenče Rebelové (2001) Zuzana norisová.

„Tu písničku tehdy objevil můj tehdejší

brněnský textař, později úspěšný fotograf,

Jan Fiala,“ říká Helena Blehárová. „Volal

mi jednou pozdě v noci, že slyšel v rádiu

písničku v podání nancy Sinatrové Sugar

Town a že si myslí, že by to byla písnička

přesně pro mne a že už má i napsaný text,

a tak vznikla Š š š a dodnes ji lidé na mých

vystoupeních chtějí slyšet. Byla to tenkrát

opravdu trefa do černého.“

Ještě předtím si však vyzkoušelai hudební divadlo, což mladou zpěvačku velmi

přitahovalo. Tou scénou byl pražskýSemafor, kde počínaje rokem 1963 účinkovala

v německé verzi inscenace autorského tria

Jiří Suchý – Jiří Šlitr – Miroslav Horníček

Šest žen, v němž hlavní roli Jindřicha VIII.

v režii Jána Roháče představoval právě

Horníček.

„Krásná práce byla nejen s Bromem,

s nímž jsem poznala svět a velkéjazzové festivaly,“ říká Helena Blehárová, „ale

+


16

také v pražském Semaforu, kde jsemhrála ve hře Šest žen. Tam jsem sespřátelila s Miroslavem Horníčkem. Tehdy jsme

s exportní verzí tohoto představení jezdili

hlavně do německa a já tak utužila svou

němčinu.“

Tu ostatně uplatnila i o pár letpozději, a to ve svém německém angažmá

v Brémách (1968–1970), kde měladokonce i svého agenta a kde natáčela desky pro

společnost Intercord. Bylo to sice období,

kdy se vytratila z povědomíčeskoslovenského publika, ale na druhé stranězískávala působením v cizině cenné zkušenosti.

Sporadicky si přitom během těch dvou let

„odskakovala“ domů do Československa,

důvodem bylo obvykle televizní natáčení,

případně pořízení nahrávky pro singlovou

produkci. Výsledkem byly písničky, které

sice vycházely na deskách, ale které jívlastně nic moc neříkaly.

„Význam Blehárové je zvláště v jazzově

vokální interpretaci, pro kterou prokázala

mimořádné cítění a vysokou muzikálnost

s improvizačními schopnostmi, což jíspolu s dobrou hlasovou technikou umožnilo

interpretovat nejen evergreeny (The Thrill

Is Gone), ale i prokomponované a složité

jazzové vokálně instrumentální skladby

(Bažina, Útesy), takto výrazně zejména

v polovině 60. let jako jediné zpěvačce u nás

a možno říct, že i v celé střední Evropě.“

(Encyklopedie jazzu a moderní

populární hudby)

„Mnozí si mysleli, že v zahraničípo srpnové okupaci zůstanu, ale mě to táhlo domů,“

přiznává Helena Blehárová. „Takže když

mi vypršela smlouva, vrátila jsemzpátky. V Brně jsem měla krásný byt na Lesné

a slušně rozjetou kariéru. Tehdy,na začátku sedmdesátých let, jsem začalaspolupracovat s kapelou Václava Zahradníka. Byl to

program, kde se mnou společně zpívali také

Viktor Sodoma a Jiří Štědroň. Vedle toho

jsem zpívala v pořadu, kde byli se mnou

ještě komici ze Slovenska – Július Satinský

a Milan Lasica. Příjemná práce, komorní

obsazení.“

Jak udržet publikum v napětí

Právě spolupráce se Zahradníkovoukapelou, které nebyly cizí rockové vlivy,tehdy užitečně zmodernizovala i zpěvaččin

projev, což se projevilo i na nahrávkách

jako Žlutý dům nebo Měsíc je lhář. I další

nahrávky postupně zbavovaly zpěvačku

jazzové nálepky, kterou v minulých letech

získala.

„Byla to pro mě změna, jsem zvyklá

na big band, na osmnáct hráčů za sebou,

když je nás málo, je to úplně jiný pocit,

připadáte si, že jste jeden z nich. Jednou

jsem viděla Sammy davis Show, a to byl

nesmírný zážitek. Jak dokázal udržetpublikum v napětí! Tomu se právě při mé práci

nevěnovala pozornost, protože třeba Brom

je zaměřený na jazz,“ řekla v rozhovoru,

který vyšel v hudebním časopisu Melodie

č. 2/1971.

na jiném místě rozhovoru dokonceprohlásila, že se k jazzu zatím vrátit nemíní:

„Jazz se stal zcela výlučnou záležitostí

a okruh jeho posluchačů se pořád zužuje.

Vlastně si to jazzmani zavinili sami, když

se jejich hudba stala nesrozumitelnou.“

Tehdy si začala budovat novýrepertoár, který by oslovil nejen publikum, ale

i ji samotnou („Když nemáte pocit, želidem něco dáváte, nevěříte si a mátezábrany...“). dala si s tím hodně práce, radila se

s muzikanty, hledala nové autory, alei někoho, kdo by ji vedl, usměrňoval. Chtěla si

vybudovat repertoár i svou pozicina scéně – a dařilo se jí. Projekt, v němž spojila

síly se Štědroněm a Sodomou, měl dobrý

start a publiku se líbil.

„Teď jsem už daleko klidnější,“ řekla

zpěvačka koncem roku 1970. „Vím, že mě

čeká hodně práce na sobě, ale také to, že

nebude zbytečná. Znovu jsem siuvědomila, jak je důležité, aby zpěvák o soběnerozhodoval sám, jak je potřebný manažer,

producent. Producent, který bynenařizoval, ale radil, pomáhal, v dobrém úmyslu

oponoval.“

„... Teď však je na správné cestě, i když se

možná výsledky neprojeví tak rychle, neboť

sama teprve hledá svou repertoárovou linii.

Přesvědčil mě o tom právě koncert v Plzni,

kde při jejím závěrečném čardáši tleskalo

obecenstvo bez vyzvání do taktu a Helena

musela opakovat. Ani by jí člověk nevěřil

těch sedmadvacet let, vedle Viktora Sodomy

a Jiřího Štědroně docela omládla a získala

opět suverenitu na jevišti. ZpívalaDylanovu píseň Sedmej pád (I Shall Be Released),

na kterou po příjezdu z NSR tolikspoléhala, jenže v natočení desky ji předběhl Petr

Němec se svou verzí Balada o poutníkovi.

Závrať pro ni napsal Petr Ulrych. Některé

písně zpívá se svými kolegy (Peace Now

z repertoáru Jürgense a Múzy), refrénydřívějších desek opakuje ve směsi a nechybí

samozřejmě ani Žlutý dům, který snad vrátí

jméno zpěvačky do TOP 20. Z celéhovystouení měl divák pocit, že se tu představildobrý kolektiv, že si Helena se svými zpívajícími

kolegy dobře rozumí. Po dvou letechčástečného odmlčení chytá Helena Blehárovádruhý dech.“ (Jaromír Tůma, Melodie č. 2/1971)

Avšak začátek sedmdesátých let má Helena

Blehárová spojený i s kapelou Strýci, kterou

vedl klavírista Luděk Švábenský. Sesestavou, kterou tvořili ještě zpěváci Jiří Štědroň

a Milan Chladil, absolvovala i náročnéosmitýdenní turné po tehdejším Sovětském

svazu. Od konce srpna do začátkulistoadu 1971, od Užhorodu přes Lvov, Kyjev

a celou Ukrajinu, pak následovala Oděsa,

Cherson, Leningrad, Moskva, Moldávie

a Krym, Jalta a zase zpátky do Moskvy,

která si je pro velký úspěch opětvyžádala – celkem 59 koncertů, na nichž si jeposlechlo více než 120 tisíc lidí. Přejezdové

dny byly volné, v sobotu a v neděli se hrály

tzv. dvojáky.

Slušně nasazené tempo zvolnila zpěvačka

až počínaje rokem 1973, kdy se jí nastaly

mateřské povinnosti – narodila se jí totiž

dcera Andrea. K práci se vracela pozvolna,

zato s rozvahou („nebylo to zpočátkulehké, ale hodně mi tenkrát pomohla mojemaminka. Později, kdy už byly dceři tři roky,

to byl hlavně manžel, který dceru ohlídal.“)

To už se zpěvačka vracela se ke spolupráci

s Orchestrem Gustava Broma i k jazzovým

evergreenům. Přitom si nadálebudovala svůj vlastní repertoár, který se projevil

na prvním studiovém album lakonickynazvaném Helena Blehárová (1976).

dlouhohrající desku, která obsahuje

dvanáct písniček (vedle převzatých tam

jsou i původní skladby z pera PavlaHammela, Jana Lehotského nebo Igora Bázlika

s texty Zora Laurinca či Kamila Peteraje)

a kterou zpěvačka natočila za doprovodu

Orchestru Gustava Broma a Jezinek, vydal

překvapivě bratislavský Opus. Ten ostatně

reprezentovala v témže roce na festivalu

v polských Sopotech.

O její účasti na jednom z největšíchevropských festivalů referoval v časopisuMelodie č. 11/1976 i kritik Čestmír Klos: „díky

tomu, že se s Opusem ne a ne domluvit

na pravidelném recenzování desek, se této

firmě podařilo před Melodií utajit, s jakou

energií se dere znova do popředí Helena

Blehárová. Polskému publiku sepředstavila švihem, jistotou v předivu písněi v jevištním prostoru, sázením volných vokálů

s přídechem mezi fráze. Velmi ji podržela

aranžmá bromovského Igora Vavrdy.“

„S Gustavem Bromem i jinými kapelami

jsem opravdu projela snad celou Evropu,

byla jsem v Anglii, Francii, v tehdyzápadním i východním Německu, Polsku nebo

Jugoslávii. A budete se možná divit, ale

velice hezké vzpomínky mámi na koncertování v Rusku, tehdy Sovětském svazu.

Kromě tradičních měst, jako byla Moskva

a Leningrad, jsem se dostala takédo přenádherné Alma-Aty, do Taškenktu a Tbilisi,

a všude jsme měli vyprodané (a velké!) sály

a publikum naše písničky, i ty jazzové,přijímalo s velkým aplausem. Chodili na nás

i lidi z ruského undergroundua jazzmani. V „Sajuzu“ jsem byla snad desetkrát,

města mi připadala čistá a udržovaná a ti

obyčejní lidé byli moc vstřícní a pohostinní.

Byla jsem mile překvapená, jak tu„západní“ muziku prožívali, ruské publikum bylo

báječné.“ (Helena Blehárová

v rozhovoru s Mirkem Seifertem)

I když i v osmdesátých letech hostovala

na koncertech Orchestru Gustava Broma

(spolu se zpěvákem Tiborem Lenským byli

v letech 1981–1983 i „předskokany“ Heleny

Vondráčkové a Jiřího Korna v jejichkoncertní show Já na bráchu blues), vystupovala

rovněž v televizních pořadech tohotoorchestru a na kapelových albech. Vedle toho

hostovala několik sezón v koncertnímpořadu Josefa Laufera, s nímž se –za doprovodu kapely Golem – podívala i do zahraničí,

ponejvíce prý za polským publikem. „A co

možná někoho překvapí, vystupovala jsem

jistou dobu i s Banjo bandem Ivana Mládka

na koncertech v Polsku – a stali se z nás

velcí kamarádi,“ dodává Helena Blehárová.

Je Brno zlatá loď?

To, že dodnes zůstala v Brně a během let

odolávala nejrůznějším nabídkám z Prahy,

jí léta její fanoušci vyčítali. dost možná by

udělala podstatně zářivější kariéru, pokud

by narazila na dobrého manažera čiproducenta, na druhé straně zůstala sama sebou.

nedrala se nikam za každou cenu, písničky

si povětšinou vybírala sama a podle svého

gusta, aby po letech, kdy zpívala popa vystřídala několik kapel, se stejně nakonec

vrátila k jazzovým standardům a orchestru,

který ji de facto proslavil.

Byl to Jiří Černý, který se o talentuHeleny Blehárové zmiňuje už ve své legendární



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist