načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Legendy československé populární hudby -- 70. a 80. léta – Robert Rohál

Legendy československé populární hudby -- 70. a 80. léta

Elektronická kniha: Legendy československé populární hudby
Autor: Robert Rohál
Podnázev: 70. a 80. léta

Publikace věnovaná osobnostem české i československé populárních hudby přibližuje kariéry 23 zpěvaček a zpěváků. Autor zde mj. představuje řadu slovenských interpretů, oblíbených zejm. v 70. a 80. letech 20. stol. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  203
+
-
6,8
bo za nákup

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 184
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2014
ISBN: 978-80-247-5364-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publikace věnovaná osobnostem české i československé populárních hudby přibližuje kariéry 23 zpěvaček a zpěváků. Autor zde mj. představuje řadu slovenských interpretů, oblíbených zejm. v 70. a 80. letech 20. stol.

Popis nakladatele

Malá knižní encyklopedie přináší celkem třiadvacet medailonků, které představují umělecké a životní peripetie dnes již legendárních pěveckých hvězd, jejichž éra neodmyslitelně tvoří dějiny československé populární hudby 70. a 80. let. Autor vybral jednak zpěváky, kteří na popové scéně zanechali nesmazatelnou stopu, a pak z různých důvodů zmizeli, a jednak interprety, kteří zpívali dále i na konci minulého století a ve své kariéře pokračují s úspěchem dodnes. Připomíná jejich osobnost i osobitost, tehdejší tvorbu a úspěchy, přičemž si všímá také jejich začátků, stejně jako současných uměleckých aktivit. Čtenáři si připomenou Noru Blahovou, Helenu Blehárovou, Valerii Čižmárovou, Karola Duchoně, Mariku Gombitovou, Karla Gotta, Dušana Grúňa, Tatjanu Hubinskou, Janu Kocianovou, Jiřího Korna, Evu Kostolányiovou, Marcelu Laiferovou, Waldemara Matušku, Václava Neckáře, Janu Robbovou, Marii Rottrovou, Jiřího Schelingera, Oĺgu Szabovou, Věru Špinarovou, Miluši Voborníkovou, H

elenu Vondráčkovou, Hanu Zagorovou a Karla Zicha. (70. a 80. léta)

Další popis

Ohlédněte se s námi za jedinečnými českými a lsovenskými interprety populární hudby 70. a 80. let minulého století! Připomeňte si jejich krásnou práci, úspěchy a v několika případech také smutné osudy. Buďte tak trochu retro!


Předmětná hesla
Populární zpěváciČesko – 20.-21. století
Populární zpěváciSlovensko – 20.-21. století
Populární zpěvačkyČesko – 20.-21. století
Populární zpěvačkySlovensko – 20.-21. století
Populární hudbaČeskoslovensko – 1971-1990
Zařazeno v kategoriích
Robert Rohál - další tituly autora:
Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský
Jiřina Bohdalová - Nehasnoucí hvězda Jiřina Bohdalová
Helena - V proudu času Helena
Velká kniha herců první republiky a protektorátu Velká kniha herců první republiky a protektorátu
Karel Gott - Umělecký a soukromý život Karel Gott
 
Recenze a komentáře k titulu



Jirka 2017-11-29
Jen kdyby tam nebylo tolik chyb!
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod

@

grada.cz, www.grada.cz

Malá knižní encyklopedie přináší celkem třiadvacet medailonků, které představují umělecké a životní peripetie dnes již legendárních pěveckých hvězd, jejichž éra neodmyslitelně tvoří dějiny československé populární hudby 70. a 80. let. Autor vybral jednak zpěváky, kteří na popové scéně zanechali nesmazatelnou stopu, a pak z různých důvodů zmizeli, a jednak interprety, kteří zpívali dále i na konci minulého století a ve své kariéře pokračují s úspěchem dodnes. Připomíná jejich osobnost i osobitost, tehdejší tvorbu a úspěchy, přičemž si všímá i jejich začátků, stejně jako současných uměleckých aktivit. Nora Blahová Helena Blehárová Valerie Čižmárová Karol Duchoň Marika Gombitová Karel Gott Dušan Grúň Tatjana Hubinská Jana Kocianová Jiří Korn Eva Kostolányiová Marcela Laiferová

Waldemar Matuška

Václav Neckář

Jana Robbová

Marie Rottrová

Jiří Schelinger

Oľga Szabová

Věra Špinarová

Miluše Voborníková

Helena Vondráčková

Hana Zagorová

Karel Zich

Robert Rohál

LEGENDY ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY

Robert Rohál

LEGENDY

ČESKOSLOVENSKÉ

POPULÁRNÍ HUDBY

70. a 80. léta

Marika

Gombitová



70. a 80. léta

Grada Publishing

LeGendy

ČESKOSLOVENSKÉ

POPULÁRNÍ HUDBY

Robert Rohál


Robert Rohál legendy ČeSKOSlOVenSKÉ POPUlÁRnÍ HUdBy 70. a 80. léta TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5719. publikaci Odpovědná redaktorka Magdalena Jimelová Redakční a jazyková úprava Gabriela Janů Obálka, grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Fotografie

©

Supraphon, a. s., Forza Music/Opus spol. s r. o., Nora Blahová,

Helena Blehárová, Dušan Grúň, Jana Kocianová a Miro Brůna, Marcela Laiferová,

Marcel Majšík, Danica Rumanová, Oľga Szabová, Marta Valentová, Mikuláš Vermeš

a Robert Rohál

Počet stran 184 První vydání, Praha 2014 Vytiskla tiskárna FINIDR s.r.o., Český Těšín ©

Grada Publishing, a.s., 2014

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího pí

semného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. ISBN 978-80-247-5364-5 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9595-9 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9596-6 (ve formátu EPUB)

Obsah

Slovo autora ............................................................................................................ 7

nora Blahová ........................................................................................................... 8

Helena Blehárová ..................................................................................................... 13

Valerie Čižmárová ................................................................................................... 20

Karol duchoň .......................................................................................................... 27

Marika Gombitová ................................................................................................... 32

Karel Gott ................................................................................................................ 39

dušan Grúň ............................................................................................................. 52

Tatjana Hubinská .................................................................................................... 56

Jana Kocianová ........................................................................................................ 63

Jiří Korn .................................................................................................................. 71

eva Kostolányiová .................................................................................................... 80

Marcela Laiferová .................................................................................................... 85

Waldemar Matuška ................................................................................................. 94

Václav neckář ........................................................................................................ 102

Jana Robbová ......................................................................................................... 111

Marie Rottrová ....................................................................................................... 11 7

Jiří Schelinger ........................................................................................................ 128

Oľga Szabová ......................................................................................................... 134

Věra Špinarová ....................................................................................................... 139

Miluše Voborníková ............................................................................................... 147

Helena Vondráčková .............................................................................................. 154

Hana Zagorová ...................................................................................................... 166

Karel Zich .............................................................................................................. 174

Fotografie v knize ................................................................................................. 182

Použité prameny .................................................................................................. 182

6

Poděkování

Děkuji především několika skvělým lidem, kteří mi během práce na této

knize velmi pomohli, jmenovitě – dámám Daně Ehlové, Evě Ivanové,

Marcele Laiferové, Martě Valentové, Danici Rumanové, Heleně Blehárové

a Noře Blahové a pánům Marcelu Majšíkovi, Tomáši Hurtešákovi,

Miru Fančovičovi, Miru Brunovi, Aleši Korábkovi, Mikuláši Vermešovi,

Dušanu Grúňovi a Zdeňku Broučkovi ze Supraphonu.

Rovněž děkuji všem, kteří přímo nebo nepřímo přispěli názory či postřehy,

protože jinak by celá knížka byla subjektivní a jednostrannou záležitostí,

a to jsem nechtěl.

Autor Slovo autora Pokud vás zajímá, proč vlastně tahle knížka vznikla, musím přiznat, že důvodů bylo povícero. Jednak to byl můj zájem připomenout československé zpěváky pop music ze sedmdesátých a osmdesátých let, jednak – a to je velice důležitý moment – zájem samotného nakladatelství Grada, protože bez něj by to jednoduše nešlo. Přišlo mi zajímavé – a to jsou ty další důvody – připomenout zpěváky tehdejší federace, kteří „frčeli“ v sedmdesátých letech, přičemž udělali kus krásné práce, a pak z různých důvodů ze scény zmizeli, stejně jako interprety, kteří zpívali i v osmdesátých letech a zpívají prakticky dodnes. Proto jsem se s nadšením pustil do jednotlivých medailonků, abych v kostce připomenul – ať už jim nebo jejich příznivcům – co všechno za tu dobu vlastně dokázali a předvedli.

dalším důvodem k napsání knížky byla i skutečnost, že právě po rozpadu Československa hodně lidí z Česka přicházelo o aktuální informace ze slovenské scény. A podobně tomu bylo i na druhé straně, když chyběly informace o aktuálním dění za hranicemi. Patrně se tak děje i nyní, i když dnes si je Česko se Slovenskem (a v kultuře to platí dvojnásob) možná ještě blíž než v dobách společného státu.

navíc stále ještě běží vlna retro, vlna sedmdesátek a osmdesátek, tedy éra, kdy tu zářili nejen Karel Gott, Hana Zagorová, Václav neckář, Marie Rottrová, Jiří Korn nebo Helena Vondráčková, ale také Marika Gombitová, Karol duchoň, Marcela Laiferová, Jana Kocianová, Oľga Szabová nebo dušan Grúň... Zároveň jsem však nechtěl opomenout ani další legendy československé pop music, k nimž bezesporu patří Věra Špinarová, Helena Blehárová, nora Blahová nebo Miluše Voborníková, stejně jako nezapomenutelní Waldemar Matuška, eva Kostolányiová, Karel Zich, Valerie Čižmárová, Jiří Schelinger, Jana Robbová nebo Tatjana Hubinská.

Kniha, kterou tvoří celkem třiadvacet medailonků zpěváků a zpěvaček, připomíná jejich krásnou práci, jejich úspěchy a v několika případech také smutné osudy. Ale i to patří do publikace o československých zpěvácích. Podle mého názoru si ji zaslouží jak oni samotní, tak jejich příznivci.

Robert Rohál


8 Slovenská Mireille Mathieu z Tatra revue

NORA BLAHOVÁ

Největší slávu zažila na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy byla členkou

bratislavské Tatra revue a kdy se její pěvecká kariéra slibně rozjížděla. Díky hitům jako

Neveríš – uveríš, Bronzové leto, Nedeľa nebo V hlbokom tichu bodovala v rozhlasovém

vysílání stejně jako v Malé televizní hitparádě. Štíhlá a nakrátko ostříhaná černovláska

s výraznou ofinou se několikrát zúčastnila i Bratislavské lyry. Všechno skončilo v roce 1972,

a to zrušením scény, kde byla jako doma.

P

řesto ještě dlouho potom zněly její

chytlavé písničky v rozhlasovém vysí

lání, kde se z nich mezitím staly trvalky – a hrají se dodnes. Jejich interpretka se sice na řadu let ztratila ze scény, ale potom se zase vrátila, a to se vší parádou. nejdřív to bylo v televizním cyklu Repete, kde s šarmem sobě vlastním uvedla své největší

hity, a v poslední době i na příležitostných

vystoupeních, kde prezentuje nedávno vy

dané Cd neveríš – uveríš.

není pochyb, že si vše dnes užívá, neboť

v dobách své největší slávy to už jednoduše

nestihla, i když tenkrát, začátkem sedmde

sátých let, to měla v plánu. Její album ale

není sestaveno z archivních nahrávek, jak

by se možná mohlo jevit, nýbrž jde o na

hrávky nové. některé své staré hity přezpí

vala, jiné, novější, natočila poprvé. Zajíma

vé je, že ze šestnácti skladeb si více než

polovinu sama otextovala.

„Pamatuji se, že jsem v roce 1971 uza

vřela smlouvu na deset singlů, což OPUS

dodržel, a k tomu bylo dohodnuté, bohu

žel jen ústně, i vydání dlouhohrající desky

v dalším roce. Byla jsem tehdy na dlouho

dobém turné v tehdejším Sovětském svazu,

a když jsem se po třech měsících vrátila

do Bratislavy, čekalo mě doma nepříjem

né procitnutí – vypovězení jejich smlouvy

bez uvedení důvodu, což ale v té době bylo

normální,“ vzpomíná nora Blahová.

Krátce potom skončilo i její divadelní an

gažmá v bratislavské Tatra revue (později

krátce jako Revue Bratislava), kde působila pět let: „Kabaretní divadlo Tatra revue, dá se říct, to byla moje alma mater a moje velká láska. Byla jsem v šoku, když jsem se tehdy vrátila z toho sovětského turné a na dveřích divadla jsem viděla ceduli s nápisem Z technických důvodů zavřeno. Přestala jsem zpívat, protože jsem neměla kde...“ „Ve slovenské populární hudbě je Nora Blahová pojem. Když se řekne kabaret Tatra revue, snad každý z pamětníků si vzpomene na krásnou, štíhlou zpěvačku s havraními vlasy, která tam kdysi v šedesátých a sedmdesátých letech vystupovala. Je to dobrá kamarádka, která přímo srší optimismem a dobrou náladu by mohla rozdávat. I dnes je to velmi temperamentní dáma, která to umí na pódiu rozpálit. Viděl jsem to na vlastní oči, protože jsme měli více společných vystoupení.“

(Miro Fančovič, moderátor)

nora Blahová pochází z Topoľčan, kde se 4. února roku 1943 narodila. I když oba rodiče byli výsostně muzikální a po nich nepochybně zdědila svůj hudební talent, nepřáli si, aby šla na konzervatoř, chtěli ji mít doma. Přitom jako malá byla nora vynikající klavíristkou, což dokládá třeba i její vítězství v klavírní soutěži v Hlohovci.

„Pamatuji se, jak moc ráda jsem hrá

vala na klavír. Ale nebyly to jen předepsané skladby vážné hudby, měla jsem ráda

i lehký žánr. nejlepší bylo, když šli rodiče,

zpravidla v neděli odpoledne, na procházku

a já si mohla sama doma hrát a zpívat v té

době populární písničky. Jednou zase ruku

v ruce odešli, a tak jsem se pustila do hra

ní a zpívání písniček. najednou se otočím

a otec stojí za mnou. nikdy nezapomenu

na ten jeho vyděšený pohled,“ vzpomíná

nora Blahová.

Toužila stát se herečkou a po maturitě

na gymnáziu chtěla jít na Vysokou školu

múzických umění v Bratislavě, ale nevzali

ji. Zato byla v roce 1961 přijata na tehdejší

Pedagogický institut, dnešní Pedagogickou

fakultu, v nitře, kde byl jedním z jejích spolužáků Stanislav Štepka, dnes známý slovenský spisovatel, dramatik, režisér, scenárista, textař a herec. Byl to on, kdo ji tenkrát přitáhl do divadla malých forem, kde se vlastně konečně mohla realizovat jak v herecké tvorbě, tak ve zpívání.

Byla už naštěstí mimo dosah přísných

rodičů, a tak si to mohla konečně dovolit. I když školu zdárně dokončila a nějakou dobu i učila, táhlo ji to přece jenom ke kumštu a do Bratislavy, kde předpokládala více šancí uchytit se. Lákalo ji to na jeviště a k mikrofonu, což si mezitím osvojila s nejrůznějšími amatérskými kapelami. S jednou takovou si v té době zazpívala v německu. Jejím prvním manželem byl klavírista, skladatel a korepetitor Ladislav Garry Sládečka. Poznala ho ještě coby studentka vysoké školy a byl to prý on, kdo ji vlastně „vyhnal“ do Bratislavy, neboť jí jako zpěvačce neuvěřitelně fandil.

Jen tak jsem to já...

„Ještě jako zcela neznámá zpěvačka jsem byla vybraná na první ročník Bratislavské lyry v roce 1966,“ vzpomíná nora Blahová. „Zpívala jsem tehdy písničku Komu sa zdôverím, jejímž autorem byl Karol elbert. Tehdy to pro mne byla velká událost už i proto, že na stejném jevišti soutěžili takové hvězdy jako Karel Gott, Helena Vondráčková, Václav neckář, Marta Kubišová, Waldemar Matuška, eva Pilarová, dušan Grúň, Gabriela Hermélyová... Potom jsem se na Lyře objevila až v roce 1969, kdy jsem zpívala písničku šansonového typu Aký je prázdny tento dom, kterou pro mne zkomponovali Teodor Šebo Martinský a Ján

Turan. Ti samí autoři mě poslali na Lyru

ještě v roce 1971, a to s písničkou Bron

zové leto, která sice zabodovala, ale jen

u publika.“

do  kabaretu Tatra revue se dostala

v roce 1967 díky konkurzu, který byl vy

psán poté, co se uvolnilo místo po odchá

zející Marcele Laiferové. Chvíli zpívala její

písničky, ale velice brzy si začala budovat

vlastní repertoár. A měla štěstí. neuvěřitel

ně rychle zapadla do kolektivu a publiku se

ihned zalíbila.

Typ štíhlé tmavovlásky s krátkým sestři

hem, který přinesla na jeviště i na televizní

obrazovky, se líbil. Účesem tak trochu při

pomínala francouzskou pěveckou hvězdu

Mireille Mathieu, z jejíhož repertoáru pár

písní přezpívala. na otázku, jestli to byl zá

měr či náhoda, odpovídá: „Původně jsem

měla světlehnědé vlasy, ale vždy jsem chtě

la být jiná. Teprve až na internátě v nitře,

kde jsme s účesy a barvou vlasů s kama

rádkami hodně experimentovaly, jsem si

zkusila černý přeliv – a najednou byla moje

barva určená navždy. Ostatně krátký sestřih

s ofinou vyjadřoval i moje sportovní zamě

ření, což jsem měla i v aprobaci na škole.

Zjistila jsem ale, že nic jiného mi nesedí,

a už jsem u toho zůstala. Jen tak jsem

to já...“

„... Nora Blahová má vlastnosti pódiové

zpěvačky, které dávají i odborníkovi zapome

nout na to, že rozsah, kterým disponuje, je

vlastně velmi úzký, že výšky jsou tvořeny se

značnou námahou a že i intonačně je značně

labilní a často zpívá pod tónem. Ale Blaho

vá umí píseň udělat jako celek, s výstižným

vyjádřením textu, s dobrou charakterizační i pohybovou stylizací, a proto je pro účely této scény interpretkou velmi užitečnou a po zásluze sklízející největší aplaus.“

(Leo Jehne v recenzi na program Kdyby

všechny písně světa v Revue Bratislava

(dříve Tatra revue), Melodie č. 7/1971)

V té době už byla nora Blahová zavedenou zpěvačkou bratislavského divadla Tatra revue, jejíž popularitu ještě umocnila Malá televizní hitparáda. Právě tam po několika „pokusech“ zabodovala až s francouzskou písničkou, kterou otextoval Boris droppa jako V hlbokom tichu („dnes písničku zpívám s vlastním textem jako Petit bonheur,“ říká zpěvačka.) Teprve potom slavila v Malé televizní hitparádě úspěchy s písničkami jako nedeľa, Bronzové leto a neveríš – uveríš, které se dočkaly pěti prvních míst po sobě.

„Písničky jsem si vybírala vesměs

sama,“ přiznává nora Blahová, „ale občas jsem si nechala poradit od lidí, s nimiž jsem byla v blízkém pracovním a tvůrčím kontaktu. Ani nevíte, jak moc ráda na to vzpomínám. A s kým jsem spolupracovala? nejvíc s autory a muzikanty, jako byli Martinský, Bouda, elbert, Seidman nebo Trnečka, ale je faktem, že jsem zpívala hodně převzatých věcí, k nimž mi napsal texty především Ivan Uradníček – a vždy se toho zhostil velice úspěšně. Záleželo mi na tom, aby byla písnička melodická a v textu byl příběh.“

Zatímco v rozhlase nahrávala většinou

s velkými orchestry, v Tatra revue spolupracovala jen s divadelním orchestrem, který tehdy vedl klavírista Juraj Berczeller. K běžnému divadelnímu provozu přitom

patřily i zájezdy nejen po Slovensku, ale

také do Čech. Jednou z hlavních hvězd byla

právě nora Blahová, jejíž písničky lidé zna

li z televize. Byla pohybově nadaná a měla

svůj styl i v oblasti módy. Ale hlavně byla

jiná než ostatní slovenské zpěvačky.

Kromě účinkování v hudebně-zábav

ných pořadech si zahrála i ve třech televiz

ních filmech – don Quijote uvádza (1970),

Ťaví zadok (1970) a dobrí ľudia eště žijú

(1979), přitom ve všech případech šlo o po

stavu zpěvačky.

Madam Melancholie

„Ty filmy, to bylo jen takové malé vybočení,

což mě bavilo,“ říká nora Blahová, která

natočila ve studiu Československého roz

hlasu v Bratislavě téměř padesátku nahrá

vek. Písničky to byly jednak taneční, jednak

šansonového typu se zvláštní melancholic

kou náladou. Z těch známých si pamětníci

dodnes mohou pamatovat tituly jako nápoj

z mušlí, Malá krížovka s modrou tajničkou,

Hraj trúbka, nikto neotvorí, Pantomíma,

Šialene srdce, Po tichých uliciach nebo Fa

kľa, což byla píseň věnovaná památce Jana

Palacha, ta se pak ještě hodně dlouho ne

směla hrát.

nazpívala i pár duetů se zpěvákem

Zdeňkem Sychrou (dobrú noc deň, Mosty,

Zlatý klúč), s nímž občas vystupuje do dnes.

Po mnoha letech se potkali v oblíbeném

televizním pořadu Repete a následovně

pak v zájezdové verzi této show Repete

návraty.

V dobách své velké slávy uvažovala

o albu, o tom už byla řeč, lákaly ji šanso

ny, ale současně přiznává, že po zrušení bratislavské kabaretní scény Tatra revue všechno vzdala. neměla sílu ani ty správné lokty, aby se dále prosazovala sama. Byly tu i jisté osobní problémy, které jí to komplikovaly. dost možná chyběl manažer nebo člověk, který by s ní do toho šel. „Víte, ale já ani tak netoužila po kariéře sólové zpěvačky, spíš jsem chtěla být součástí divadla, a to mi vzali. Bylo to pro mne obrovské zklamání,“ říká nora Blahová. „Byla to jednoznačně krásná éra těch pět let v Tatra revue. Sama od sebe bych odtud nikdy neodešla. Ještě jsem se smála a říkala, že mě budou muset zastřelit a budu jako Ljuba Hermanová, která ještě v sedmdesáti tancovala na jevišti. A dnes už mám i já tolik a na jevišti si ještě dnes ráda zazpívám a zatancuju.“ (Nora Blahová)

Přitom se nedá říct, že by zahořkla, i když

to pro ni na začátku nebylo jednoduché.

Ale otřepala se a scénu populární hudby

roky sleduje, má přehled o nových talen

tech a hudbu nadále miluje stejně jako hru

na klavír. dávno už pochopila, že život je

přece jenom o něčem jiném, proto je nad

věcí. Téměř dvacet let pracovala v Galerii

města Bratislavy – v Mirbachovském paláci,

kde organizovala kulturní programy, kon

certy a vernisáže. Později se vrátila ke své

pedagogické činnosti a na gymnáziu učila

deset let němčinu.

Když se před časem objevila v rámci

televizního pořadu Repete, aby připomně

la své hity, mnozí nevěřili vlastním očím.

Vypadala totiž skvěle a neuvěřitelně mladě.

Samotnou ji prý ten ohlas překvapil. Byl to

zájem publika, který ji přinutil k dalším vy

stoupením a natočení Cd. Konečně.

Zpěvačka, kterou proslavil jazz

HELENA BLEHÁROVÁ Zpěvačka Helena Blehárová se narodila na Slovensku, ale od svých devatenácti let žije v Brně. Jako jazzová zpěvačka naplno zazářila v šedesátých letech, kdy nastoupila k Orchestru Gustava Broma, s nímž projela kus světa. Během let vyrostla v univerzální pop interpretku, která dokázala zazářit na zahraničních festivalech, hostovala také v pražském Semaforu. Později zpívala s kapelou Strýci, se skupinou Václava Zahradníka anebo v programu Josefa Laufera...

Z

pívat začala už v rodné Žilině, kde

28. června 1943 přišla na svět a kde

také absolvovala postupně první pěvecké

krůčky. na samém začátku ji samozřejmě

neminul pěvecký sbor a zpívání na veřej

nosti. V rodném městě vystudovala gym

názium a zdravotní nástavbu, ale to už

věděla, že by se přece jenom raději věno

vala zpívání. Populární se stala poté, co se

přestěhovala do Brna. Co k tomu přispělo?

„Zřejmě šťastná náhoda nebo jedno

duše osud,“ vzpomíná Helena Blehárová.

„Začínala jsem v Žilině, ale jako amatérská

zpěvačka. Měla jsem tehdy za zády jazzo

vou kapelu Acryl a dost jsem se v tom vy

žívala. Kamarádi, kteří studovali v Praze, si

vozili do Žiliny právě jazzové desky, třeba

s ellou Fitzgerald, která byla mým prvním

a největším vzorem, nebo s Carmen McRae

nebo June Chryst. Tehdy jsem se do jazzu

zamilovala. nebýt toho, že si mě na brati

slavské Soutěži tvořivost mládeže všiml sa

xofonista Zdeněk novák, který na mě upo

zornil Gustava Broma, nevím, jak a kam

by se moje zpívání ubíralo. Ale v tomto

jsem měla obrovské štěstí. Tehdy to bylo

terno – místo práce rentgenové laborantky

Bylo to v prosinci roku 1962, kdy ve stu

diu na Strahově nahrála svou první písnič

ku za doprovodu Orchestru Gustava Bro

ma. Šlo o skladbu Alexandra Grossmanna

a Miroslava Zikána dvojčata. Supraphon ji

vydal na singlu v roce 1963. následující rok jsem nastoupila do slavného bandu Gustava Broma na uvolněné místo po zpěvačce Jarmile Veselé, a po hlavě se tak vrhla do světa jazzové a posléze populární hudby. To víte, v devatenácti letech nemáte trému a svět je váš.“ se Helena Blehárová probojovala do první desítky nejoblíbenějších zpěvaček v anketě Zlatý slavík.

Prakticky celá šedesátá léta (1962–1968)

nahrávala a koncertovala s Orchestrem Gustava Broma. nešlo jen o domácí štace, ale také o řadu vystoupení v zahraničí v rámci turné nebo prestižních festivalů. Kromě mezinárodního jazzového festivalu v Praze (1963) si zazpívala s Bromovým bandem na festivalech ve Varšavě (1964), Manchesteru (1964), Mnichově (1965) a norimberku (1966).

Ale nejen jazzem živa byla: „Občas jsem

si odvezla i nějakou cenu, třeba z bulharského Zlatého Orfea v roce 1966, zatímco o rok později jsem soutěžila na Bratislavské lyře – bylo to s písní slovenských autorů Igora Bázlika a Violy Muránské Verím... Ale také jsem si ve společnosti několika našich zpěváků zazpívala na veletrhu gramofonových společností MIdeM v Cannes, což bylo v roce 1968. Vzpomínám si, že jsem tenkrát bydlela na pokoji s yvonne Přenosilovou,“ říká Helena Blehárová.

Smetanu si přitom slízla i od domácích

kritiků zabývajících se jazzovou muzikou. Ti ji ve své anketě, která proběhla v hudebním časopisu Melodie, přiřkli první místo mezi jazzovými zpěvačkami, teprve až za ní se umístily eva Pilarová nebo Vlasta Průchová. Přitom v té době vznikla také řada písniček, které neměly s jazzem nic společného. V Praze nahrávala s Orchestrem Karla Vlacha, Orchestrem Václava Hybše nebo s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu, psali pro ni hitmakeři jako Karel Svoboda (Tón – tón) nebo Bohuslav Ondráček (Tak dávno, Tvá loď se

vrátí), textovali Zdeněk Borovec, Vladimír

Poštulka, eduard Krečmar nebo Zdeněk

Rytíř.

Jenomže vazby na Brno, kde měla ro

dinné zázemí, nešly zpřetrhat. Zatímco

zpěvaččin první manželský svazek s lé

kařem Františkem Chládkem trval pět let,

manželství s brněnským výtvarníkem Iva

nem Blažkem, s nímž má dceru Andreu,

trvá dodnes.

Š š š

Velkým hitem byla v roce 1967 skladba

Š š š, kterou o mnoho let později přezpívala

do filmového muzikálu režiséra Filipa Ren

če Rebelové (2001) Zuzana norisová.

„Tu písničku tehdy objevil můj tehdejší

brněnský textař, později úspěšný fotograf,

Jan Fiala,“ říká Helena Blehárová. „Volal

mi jednou pozdě v noci, že slyšel v rádiu

písničku v podání nancy Sinatrové Sugar

Town a že si myslí, že by to byla písnička

přesně pro mne a že už má i napsaný text,

a tak vznikla Š š š a dodnes ji lidé na mých

vystoupeních chtějí slyšet. Byla to tenkrát

opravdu trefa do černého.“

Ještě předtím si však vyzkoušela i hu

dební divadlo, což mladou zpěvačku velmi

přitahovalo. Tou scénou byl pražský Sema

for, kde počínaje rokem 1963 účinkovala

v německé verzi inscenace autorského tria

Jiří Suchý – Jiří Šlitr – Miroslav Horníček

Šest žen, v němž hlavní roli Jindřicha VIII.

v režii Jána Roháče představoval právě

Horníček.

„Krásná práce byla nejen s Bromem,

s nímž jsem poznala svět a velké jazzo

vé festivaly,“ říká Helena Blehárová, „ale

+


16 také v pražském Semaforu, kde jsem hrála ve hře Šest žen. Tam jsem se spřátelila s Miroslavem Horníčkem. Tehdy jsme s exportní verzí tohoto představení jezdili hlavně do německa a já tak utužila svou němčinu.“

Tu ostatně uplatnila i o pár let poz

ději, a to ve svém německém angažmá v Brémách (1968–1970), kde měla dokonce i svého agenta a kde natáčela desky pro společnost Intercord. Bylo to sice období, kdy se vytratila z povědomí československého publika, ale na druhé straně získávala působením v cizině cenné zkušenosti. Sporadicky si přitom během těch dvou let „odskakovala“ domů do Československa, důvodem bylo obvykle televizní natáčení, případně pořízení nahrávky pro singlovou produkci. Výsledkem byly písničky, které sice vycházely na deskách, ale které jí vlastně nic moc neříkaly. „Význam Blehárové je zvláště v jazzově vokální interpretaci, pro kterou prokázala mimořádné cítění a vysokou muzikálnost s improvizačními schopnostmi, což jí spolu s dobrou hlasovou technikou umožnilo interpretovat nejen evergreeny (The Thrill Is Gone), ale i prokomponované a složité jazzové vokálně instrumentální skladby (Bažina, Útesy), takto výrazně zejména v polovině 60. let jako jediné zpěvačce u nás a možno říct, že i v celé střední Evropě.“

(Encyklopedie jazzu a moderní

populární hudby)

„Mnozí si mysleli, že v zahraničí po srpnové okupaci zůstanu, ale mě to táhlo domů,“ přiznává Helena Blehárová. „Takže když

mi vypršela smlouva, vrátila jsem zpát

ky. V Brně jsem měla krásný byt na Lesné

a slušně rozjetou kariéru. Tehdy, na začát

ku sedmdesátých let, jsem začala spolupra

covat s kapelou Václava Zahradníka. Byl to

program, kde se mnou společně zpívali také

Viktor Sodoma a Jiří Štědroň. Vedle toho

jsem zpívala v pořadu, kde byli se mnou

ještě komici ze Slovenska – Július Satinský

a Milan Lasica. Příjemná práce, komorní

obsazení.“

Jak udržet publikum v napětí

Právě spolupráce se Zahradníkovou kape

lou, které nebyly cizí rockové vlivy, teh

dy užitečně zmodernizovala i zpěvaččin

projev, což se projevilo i na nahrávkách

jako Žlutý dům nebo Měsíc je lhář. I další

nahrávky postupně zbavovaly zpěvačku

jazzové nálepky, kterou v minulých letech

získala.

„Byla to pro mě změna, jsem zvyklá

na big band, na osmnáct hráčů za sebou,

když je nás málo, je to úplně jiný pocit,

připadáte si, že jste jeden z nich. Jednou

jsem viděla Sammy davis Show, a to byl

nesmírný zážitek. Jak dokázal udržet pub

likum v napětí! Tomu se právě při mé práci

nevěnovala pozornost, protože třeba Brom

je zaměřený na jazz,“ řekla v rozhovoru,

který vyšel v hudebním časopisu Melodie

č. 2/1971.

na jiném místě rozhovoru dokonce pro

hlásila, že se k jazzu zatím vrátit nemíní:

„Jazz se stal zcela výlučnou záležitostí

a okruh jeho posluchačů se pořád zužuje.

Vlastně si to jazzmani zavinili sami, když

se jejich hudba stala nesrozumitelnou.“

Tehdy si začala budovat nový reper

toár, který by oslovil nejen publikum, ale i ji samotnou („Když nemáte pocit, že lidem něco dáváte, nevěříte si a máte zábrany...“). dala si s tím hodně práce, radila se s muzikanty, hledala nové autory, ale i někoho, kdo by ji vedl, usměrňoval. Chtěla si vybudovat repertoár i svou pozici na scéně – a dařilo se jí. Projekt, v němž spojila síly se Štědroněm a Sodomou, měl dobrý start a publiku se líbil.

„Teď jsem už daleko klidnější,“ řekla

zpěvačka koncem roku 1970. „Vím, že mě čeká hodně práce na sobě, ale také to, že nebude zbytečná. Znovu jsem si uvědomila, jak je důležité, aby zpěvák o sobě nerozhodoval sám, jak je potřebný manažer, producent. Producent, který by nenařizoval, ale radil, pomáhal, v dobrém úmyslu oponoval.“ „... Teď však je na správné cestě, i když se možná výsledky neprojeví tak rychle, neboť sama teprve hledá svou repertoárovou linii. Přesvědčil mě o tom právě koncert v Plzni, kde při jejím závěrečném čardáši tleskalo obecenstvo bez vyzvání do taktu a Helena musela opakovat. Ani by jí člověk nevěřil těch sedmadvacet let, vedle Viktora Sodomy a Jiřího Štědroně docela omládla a získala opět suverenitu na jevišti. Zpívala Dylanovu píseň Sedmej pád (I Shall Be Released), na kterou po příjezdu z NSR tolik spoléhala, jenže v natočení desky ji předběhl Petr Němec se svou verzí Balada o poutníkovi. Závrať pro ni napsal Petr Ulrych. Některé písně zpívá se svými kolegy (Peace Now z repertoáru Jürgense a Múzy), refrény dřívějších desek opakuje ve směsi a nechybí

samozřejmě ani Žlutý dům, který snad vrátí

jméno zpěvačky do TOP 20. Z celého vystou

pení měl divák pocit, že se tu představil dob

rý kolektiv, že si Helena se svými zpívajícími

kolegy dobře rozumí. Po dvou letech částeč

ného odmlčení chytá Helena Blehárová dru

hý dech.“ (Jaromír Tůma, Melodie č. 2/1971)

Avšak začátek sedmdesátých let má Helena

Blehárová spojený i s kapelou Strýci, kterou

vedl klavírista Luděk Švábenský. Se sesta

vou, kterou tvořili ještě zpěváci Jiří Štědroň

a Milan Chladil, absolvovala i náročné os

mitýdenní turné po tehdejším Sovětském

svazu. Od konce srpna do začátku listo

padu 1971, od Užhorodu přes Lvov, Kyjev

a celou Ukrajinu, pak následovala Oděsa,

Cherson, Leningrad, Moskva, Moldávie

a Krym, Jalta a zase zpátky do Moskvy,

která si je pro velký úspěch opět vyžáda

la – celkem 59 koncertů, na nichž si je po

slechlo více než 120 tisíc lidí. Přejezdové

dny byly volné, v sobotu a v neděli se hrály

tzv. dvojáky.

Slušně nasazené tempo zvolnila zpěvačka

až počínaje rokem 1973, kdy se jí nastaly

mateřské povinnosti – narodila se jí totiž

dcera Andrea. K práci se vracela pozvolna,

zato s rozvahou („nebylo to zpočátku leh

ké, ale hodně mi tenkrát pomohla moje ma

minka. Později, kdy už byly dceři tři roky,

to byl hlavně manžel, který dceru ohlídal.“)

To už se zpěvačka vracela se ke spolupráci

s Orchestrem Gustava Broma i k jazzovým

evergreenům. Přitom si nadále budova

la svůj vlastní repertoár, který se projevil

na prvním studiovém album lakonicky na

zvaném Helena Blehárová (1976).

dlouhohrající desku, která obsahuje

dvanáct písniček (vedle převzatých tam jsou i původní skladby z pera Pavla Hammela, Jana Lehotského nebo Igora Bázlika s texty Zora Laurinca či Kamila Peteraje) a kterou zpěvačka natočila za doprovodu Orchestru Gustava Broma a Jezinek, vydal překvapivě bratislavský Opus. Ten ostatně reprezentovala v témže roce na festivalu v polských Sopotech.

O její účasti na jednom z největších ev

ropských festivalů referoval v časopisu Melodie č. 11/1976 i kritik Čestmír Klos: „díky tomu, že se s Opusem ne a ne domluvit na pravidelném recenzování desek, se této firmě podařilo před Melodií utajit, s jakou energií se dere znova do popředí Helena Blehárová. Polskému publiku se představila švihem, jistotou v předivu písně i v jevištním prostoru, sázením volných vokálů s přídechem mezi fráze. Velmi ji podržela aranžmá bromovského Igora Vavrdy.“ „S Gustavem Bromem i jinými kapelami jsem opravdu projela snad celou Evropu, byla jsem v Anglii, Francii, v tehdy západním i východním Německu, Polsku nebo Jugoslávii. A budete se možná divit, ale velice hezké vzpomínky mám i na koncertování v Rusku, tehdy Sovětském svazu. Kromě tradičních měst, jako byla Moskva a Leningrad, jsem se dostala také do přenádherné Alma-Aty, do Taškenktu a Tbilisi, a všude jsme měli vyprodané (a velké!) sály a publikum naše písničky, i ty jazzové, přijímalo s velkým aplausem. Chodili na nás i lidi z ruského undergroundu a jazzmani. V „Sajuzu“ jsem byla snad desetkrát, města mi připadala čistá a udržovaná a ti

obyčejní lidé byli moc vstřícní a pohostinní.

Byla jsem mile překvapená, jak tu „západ

ní“ muziku prožívali, ruské publikum bylo

báječné.“ (Helena Blehárová

v rozhovoru s Mirkem Seifertem)

I když i v osmdesátých letech hostovala

na koncertech Orchestru Gustava Broma

(spolu se zpěvákem Tiborem Lenským byli

v letech 1981–1983 i „předskokany“ Heleny

Vondráčkové a Jiřího Korna v jejich koncert

ní show Já na bráchu blues), vystupovala

rovněž v televizních pořadech tohoto or

chestru a na kapelových albech. Vedle toho

hostovala několik sezón v koncertním pořa

du Josefa Laufera, s nímž se – za doprovo

du kapely Golem – podívala i do zahraničí,

ponejvíce prý za polským publikem. „A co

možná někoho překvapí, vystupovala jsem

jistou dobu i s Banjo bandem Ivana Mládka

na koncertech v Polsku – a stali se z nás

velcí kamarádi,“ dodává Helena Blehárová.

Je Brno zlatá loď?

To, že dodnes zůstala v Brně a během let

odolávala nejrůznějším nabídkám z Prahy,

jí léta její fanoušci vyčítali. dost možná by

udělala podstatně zářivější kariéru, pokud

by narazila na dobrého manažera či produ

centa, na druhé straně zůstala sama sebou.

nedrala se nikam za každou cenu, písničky

si povětšinou vybírala sama a podle svého

gusta, aby po letech, kdy zpívala pop a vy

střídala několik kapel, se stejně nakonec

vrátila k jazzovým standardům a orchestru,

který ji de facto proslavil.

Byl to Jiří Černý, který se o talentu Hele

ny Blehárové zmiňuje už ve své legendární



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.