načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Legendy československé populární hudby -- 70. a 80. léta - Robert Rohál

  > > > Legendy československé populární hudby  

Elektronická kniha: Legendy československé populární hudby -- 70. a 80. léta
Autor:

Ohlédněte se s námi za jedinečnými českými a lsovenskými interprety populární hudby 70. a 80. let minulého století! Připomeňte si jejich krásnou práci, úspěchy a v několika ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  190
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  203 Kč
6%
naše sleva
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 184
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5364-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ohlédněte se s námi za jedinečnými českými a lsovenskými interprety populární hudby 70. a 80. let minulého století! Připomeňte si jejich krásnou práci, úspěchy a v několika případech také smutné osudy. Buďte tak trochu retro! (70. a 80. léta)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
e-mail: obchod
@
grada.cz, www.grada.cz
Malá knižní encyklopedie přináší celkem třiadvacet medailonků, které
představují umělecké a životní peripetie dnes již legendárních
pěveckých hvězd, jejichž éra neodmyslitelně tvoří dějiny československé
populární hudby 70. a 80. let. Autor vybral jednak zpěváky, kteří na popové
scéně zanechali nesmazatelnou stopu, a pak z různých důvodů zmizeli,
a jednak interprety, kteří zpívali dále i na konci minulého století a ve
své kariéře pokračují s úspěchem dodnes. Připomíná jejich osobnost
i osobitost, tehdejší tvorbu a úspěchy, přičemž si všímá i jejich začátků,
stejně jako současných uměleckých aktivit.
Nora Blahová
Helena Blehárová
Valerie Čižmárová
Karol Duchoň
Marika Gombitová
Karel Gott
Dušan Grúň
Tatjana Hubinská
Jana Kocianová
Jiří Korn
Eva Kostolányiová
Marcela Laiferová
Waldemar Matuška
Václav Neckář
Jana Robbová
Marie Rottrová
Jiří Schelinger
Oľga Szabová
Věra Špinarová
Miluše Voborníková
Helena Vondráčková
Hana Zagorová
Karel Zich
Robert Rohál
LEGENDY ČESKOSLOVENSKÉ POPULÁRNÍ HUDBY
Robert Rohál
LEGENDY
ČESKOSLOVENSKÉ
POPULÁRNÍ HUDBY
70. a 80. léta
Marika
Gombitová










70. a 80. léta
Grada Publishing
LeGendy
ČESKOSLOVENSKÉ
POPULÁRNÍ HUDBY
Robert Rohál





Robert Rohál
legendy
ČeSKOSlOVenSKÉ
POPUlÁRnÍ HUdBy
70. a 80. léta
TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:
Vydala Grada Publishing, a.s.
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
obchod@grada.cz, www.grada.cz
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
jako svou 5719. publikaci
Odpovědná redaktorka Magdalena Jimelová
Redakční a jazyková úprava Gabriela Janů
Obálka, grafická úprava a sazba Eva Hradiláková
Fotografie
©
Supraphon, a. s., Forza Music/Opus spol. s r. o., Nora Blahová,
Helena Blehárová, Dušan Grúň, Jana Kocianová a Miro Brůna, Marcela Laiferová,
Marcel Majšík, Danica Rumanová, Oľga Szabová, Marta Valentová, Mikuláš Vermeš
a Robert Rohál
Počet stran 184
První vydání, Praha 2014
Vytiskla tiskárna FINIDR s.r.o., Český Těšín
©
Grada Publishing, a.s., 2014
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být
reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího
písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
ISBN 978-80-247-5364-5
ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:
ISBN 978-80-247-9595-9 (ve formátu PDF)
ISBN 978-80-247-9596-6 (ve formátu EPUB)





Obsah
Slovo autora ............................................................................................................ 7
nora Blahová ........................................................................................................... 8
Helena Blehárová ..................................................................................................... 13
Valerie Čižmárová ................................................................................................... 20
Karol duchoň .......................................................................................................... 27
Marika Gombitová ................................................................................................... 32
Karel Gott ................................................................................................................ 39
dušan Grúň ............................................................................................................. 52
Tatjana Hubinská .................................................................................................... 56
Jana Kocianová ........................................................................................................ 63
Jiří Korn .................................................................................................................. 71
eva Kostolányiová .................................................................................................... 80
Marcela Laiferová .................................................................................................... 85
Waldemar Matuška ................................................................................................. 94
Václav neckář ........................................................................................................ 102
Jana Robbová ......................................................................................................... 111
Marie Rottrová ....................................................................................................... 11 7
Jiří Schelinger ........................................................................................................ 128
Oľga Szabová ......................................................................................................... 134
Věra Špinarová ....................................................................................................... 139
Miluše Voborníková ............................................................................................... 147
Helena Vondráčková .............................................................................................. 154
Hana Zagorová ...................................................................................................... 166
Karel Zich .............................................................................................................. 174
Fotografie v knize ................................................................................................. 182
Použité prameny .................................................................................................. 182





6
Poděkování
Děkuji především několika skvělým lidem, kteří mi během práce na této
knize velmi pomohli, jmenovitě – dámám Daně Ehlové, Evě Ivanové,
Marcele Laiferové, Martě Valentové, Danici Rumanové, Heleně Blehárové
a Noře Blahové a pánům Marcelu Majšíkovi, Tomáši Hurtešákovi,
Miru Fančovičovi, Miru Brunovi, Aleši Korábkovi, Mikuláši Vermešovi,
Dušanu Grúňovi a Zdeňku Broučkovi ze Supraphonu.
Rovněž děkuji všem, kteří přímo nebo nepřímo přispěli názory či postřehy,
protože jinak by celá knížka byla subjektivní a jednostrannou záležitostí,
a to jsem nechtěl.
Autor





7
Slovo autora
Pokud vás zajímá, proč vlastně tahle knížka vznikla, musím přiznat, že důvodů bylo
povícero. Jednak to byl můj zájem připomenout československé zpěváky pop music ze
sedmdesátých a osmdesátých let, jednak – a to je velice důležitý moment – zájem samotného
nakladatelství Grada, protože bez něj by to jednoduše nešlo.
Přišlo mi zajímavé – a to jsou ty další důvody – připomenout zpěváky tehdejší federace,
kteří „frčeli“ v sedmdesátých letech, přičemž udělali kus krásné práce, a pak z různých
důvodů ze scény zmizeli, stejně jako interprety, kteří zpívali i v osmdesátých letech
a zpívají prakticky dodnes. Proto jsem se s nadšením pustil do jednotlivých medailonků, abych
v kostce připomenul – ať už jim nebo jejich příznivcům – co všechno za tu dobu vlastně
dokázali a předvedli.
dalším důvodem k napsání knížky byla i skutečnost, že právě po rozpadu
Československa hodně lidí z Česka přicházelo o aktuální informace ze slovenské scény. A podobně
tomu bylo i na druhé straně, když chyběly informace o aktuálním dění za hranicemi.
Patrně se tak děje i nyní, i když dnes si je Česko se Slovenskem (a v kultuře to platí dvojnásob)
možná ještě blíž než v dobách společného státu.
navíc stále ještě běží vlna retro, vlna sedmdesátek a osmdesátek, tedy éra, kdy tu zářili
nejen Karel Gott, Hana Zagorová, Václav neckář, Marie Rottrová, Jiří Korn nebo Helena
Vondráčková, ale také Marika Gombitová, Karol duchoň, Marcela Laiferová, Jana
Kocianová, Oľga Szabová nebo dušan Grúň... Zároveň jsem však nechtěl opomenout ani další
legendy československé pop music, k nimž bezesporu patří Věra Špinarová, Helena Ble -
hárová, nora Blahová nebo Miluše Voborníková, stejně jako nezapomenutelní Waldemar
Matuška, eva Kostolányiová, Karel Zich, Valerie Čižmárová, Jiří Schelinger, Jana Robbová
nebo Tatjana Hubinská.
Kniha, kterou tvoří celkem třiadvacet medailonků zpěváků a zpěvaček, připomíná
jejich krásnou práci, jejich úspěchy a v několika případech také smutné osudy. Ale i to patří
do publikace o československých zpěvácích. Podle mého názoru si ji zaslouží jak oni
samotní, tak jejich příznivci.
Robert Rohál





8
Slovenská Mireille Mathieu z Tatra revue
NORA BLAHOVÁ
Největší slávu zažila na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy byla členkou
bratislavské Tatra revue a kdy se její pěvecká kariéra slibně rozjížděla. Díky hitům jako
Neveríš – uveríš, Bronzové leto, Nedeľa nebo V hlbokom tichu bodovala v rozhlasovém
vysílání stejně jako v Malé televizní hitparádě. Štíhlá a nakrátko ostříhaná černovláska
s výraznou ofinou se několikrát zúčastnila i Bratislavské lyry. Všechno skončilo v roce 1972,
a to zrušením scény, kde byla jako doma.
P
řesto ještě dlouho potom zněly její
chytlavé písničky v rozhlasovém vysí -
lání, kde se z nich mezitím staly trvalky –
a hrají se dodnes. Jejich interpretka se sice
na řadu let ztratila ze scény, ale potom se
zase vrátila, a to se vší parádou. nejdřív to
bylo v televizním cyklu Repete, kde
s šarmem sobě vlastním uvedla své největší
hity, a v poslední době i na příležitostných
vystoupeních, kde prezentuje nedávno vy -
dané Cd neveríš – uveríš.
není pochyb, že si vše dnes užívá, neboť
v dobách své největší slávy to už jednoduše
nestihla, i když tenkrát, začátkem
sedmdesátých let, to měla v plánu. Její album ale
není sestaveno z archivních nahrávek, jak
by se možná mohlo jevit, nýbrž jde
o nahrávky nové. některé své staré hity
přezpívala, jiné, novější, natočila poprvé.
Zajímavé je, že ze šestnácti skladeb si více než
polovinu sama otextovala.
„Pamatuji se, že jsem v roce 1971
uzavřela smlouvu na deset singlů, což OPUS
dodržel, a k tomu bylo dohodnuté,
bohužel jen ústně, i vydání dlouhohrající desky
v dalším roce. Byla jsem tehdy
na dlouhodobém turné v tehdejším Sovětském svazu,
a když jsem se po třech měsících vrátila
do Bratislavy, čekalo mě doma
nepříjemné procitnutí – vypovězení jejich smlouvy
bez uvedení důvodu, což ale v té době bylo
normální,“ vzpomíná nora Blahová.
Krátce potom skončilo i její divadelní
angažmá v bratislavské Tatra revue (později
krátce jako Revue Bratislava), kde působila





9
pět let: „Kabaretní divadlo Tatra
revue, dá se říct, to byla moje
alma mater a moje velká láska.
Byla jsem v šoku, když jsem se
tehdy vrátila z toho sovětského
turné a na dveřích divadla jsem
viděla ceduli s nápisem
Z technických důvodů zavřeno.
Přestala jsem zpívat, protože jsem
neměla kde...“
„Ve slovenské populární hudbě
je Nora Blahová pojem. Když se
řekne kabaret Tatra revue, snad
každý z pamětníků si vzpomene
na krásnou, štíhlou zpěvačku
s havraními vlasy, která tam
kdysi v šedesátých a sedmdesátých
letech vystupovala. Je to dobrá
kamarádka, která přímo srší
optimismem a dobrou náladu by
mohla rozdávat. I dnes je to velmi
temperamentní dáma, která to
umí na pódiu rozpálit. Viděl jsem
to na vlastní oči, protože jsme měli více
společných vystoupení.“
(Miro Fančovič, moderátor)
nora Blahová pochází z Topoľčan, kde se
4. února roku 1943 narodila. I když oba
rodiče byli výsostně muzikální a po nich
nepochybně zdědila svůj hudební talent,
nepřáli si, aby šla na konzervatoř, chtěli ji
mít doma. Přitom jako malá byla nora
vynikající klavíristkou, což dokládá třeba i její
vítězství v klavírní soutěži v Hlohovci.
„Pamatuji se, jak moc ráda jsem
hrávala na klavír. Ale nebyly to jen
předepsané skladby vážné hudby, měla jsem ráda
i lehký žánr. nejlepší bylo, když šli rodiče,
zpravidla v neděli odpoledne, na procházku
a já si mohla sama doma hrát a zpívat v té
době populární písničky. Jednou zase ruku
v ruce odešli, a tak jsem se pustila
do hraní a zpívání písniček. najednou se otočím
a otec stojí za mnou. n ikdy nezapomenu
na ten jeho vyděšený pohled,“ vzpomíná
nora Blahová.
Toužila stát se herečkou a po maturitě
na gymnáziu chtěla jít na Vysokou školu
múzických umění v Bratislavě, ale nevzali
ji. Zato byla v roce 1961 přijata na tehdejší
Pedagogický institut, dnešní Pedagogickou
fakultu, v nitře, kde byl jedním z jejích





10
spolužáků Stanislav Štepka, dnes známý
slovenský spisovatel, dramatik, režisér,
scenárista, textař a herec. Byl to on, kdo ji
tenkrát přitáhl do divadla malých forem, kde
se vlastně konečně mohla realizovat jak
v herecké tvorbě, tak ve zpívání.
Byla už naštěstí mimo dosah přísných
rodičů, a tak si to mohla konečně dovo -
lit. I když školu zdárně dokončila
a nějakou dobu i učila, táhlo ji to přece jenom
ke kumštu a do Bratislavy, kde
předpokládala více šancí uchytit se. Lákalo ji to
na jeviště a k mikrofonu, což si mezitím
osvojila s nejrůznějšími amatérskými kapelami.
S jednou takovou si v té době zazpívala
v německu. Jejím prvním manželem byl
klavírista, skladatel a korepetitor Ladislav
Garry Sládečka. Poznala ho ještě coby
studentka vysoké školy a byl to prý on, kdo ji
vlastně „vyhnal“ do Bratislavy, neboť jí jako
zpěvačce neuvěřitelně fandil.
Jen tak jsem to já...
„Ještě jako zcela neznámá zpěvačka jsem
byla vybraná na první ročník Bratislavské
lyry v roce 1966,“ vzpomíná nora
Blahová. „Zpívala jsem tehdy písničku Komu
sa zdôverím, jejímž autorem byl Karol
elbert. Tehdy to pro mne byla velká událost
už i proto, že na stejném jevišti soutěžili
takové hvězdy jako Karel Gott, Helena
Vondráčková, Václav neckář, Marta Kubišová,
Waldemar Matuška, eva Pilarová, dušan
Grúň, Gabriela Hermélyová... Potom jsem
se na Lyře objevila až v roce 1969, kdy
jsem zpívala písničku šansonového typu
Aký je prázdny tento dom, kterou pro mne
zkomponovali Teodor Šebo Martinský a Ján
Turan. Ti samí autoři mě poslali na Lyru
ještě v roce 1971, a to s písničkou
Bronzové leto, která sice zabodovala, ale jen
u publika.“
do  kabaretu Tatra revue se dostala
v roce 1967 díky konkurzu, který byl
vypsán poté, co se uvolnilo místo
po odcházející Marcele Laiferové. Chvíli zpívala její
písničky, ale velice brzy si začala budovat
vlastní repertoár. A měla štěstí. n
euvěřitelně rychle zapadla do kolektivu a publiku se
ihned zalíbila.
Typ štíhlé tmavovlásky s krátkým
sestřihem, který přinesla na jeviště i na televizní
obrazovky, se líbil. Účesem tak trochu
připomínala francouzskou pěveckou hvězdu
Mireille Mathieu, z jejíhož repertoáru pár
písní přezpívala. na otázku, jestli to byl
záměr či náhoda, odpovídá: „Původně jsem
měla světlehnědé vlasy, ale vždy jsem
chtěla být jiná. Teprve až na internátě v nitře,
kde jsme s účesy a barvou vlasů
s kamarádkami hodně experimentovaly, jsem si
zkusila černý přeliv – a najednou byla moje
barva určená navždy. Ostatně krátký sestřih
s ofinou vyjadřoval i moje sportovní
zaměření, což jsem měla i v aprobaci na škole.
Zjistila jsem ale, že nic jiného mi nesedí,
a už jsem u toho zůstala. Jen tak jsem
to já...“
„... Nora Blahová má vlastnosti pódiové
zpěvačky, které dávají i odborníkovi
zapomenout na to, že rozsah, kterým disponuje, je
vlastně velmi úzký, že výšky jsou tvořeny se
značnou námahou a že i intonačně je značně
labilní a často zpívá pod tónem. Ale
Blahová umí píseň udělat jako celek, s výstižným
vyjádřením textu, s dobrou charakterizační





11
i pohybovou stylizací, a proto je pro účely této
scény interpretkou velmi užitečnou
a po zásluze sklízející největší aplaus.“
(Leo Jehne v recenzi na program Kdyby
všechny písně světa v Revue Bratislava
(dříve Tatra revue), Melodie č. 7/1971)
V té době už byla nora Blahová zavedenou
zpěvačkou bratislavského divadla Tatra
revue, jejíž popularitu ještě umocnila Malá
televizní hitparáda. Právě tam po několika
„pokusech“ zabodovala až s francouzskou
písničkou, kterou otextoval Boris droppa
jako V hlbokom tichu („dnes písničku
zpívám s vlastním textem jako Petit bonheur,“
říká zpěvačka.) Teprve potom slavila
v Malé televizní hitparádě úspěchy
s písničkami jako nedeľa, Bronzové leto
a neveríš – uveríš, které se dočkaly pěti prvních
míst po sobě.
„Písničky jsem si vybírala vesměs
sama,“ přiznává nora Blahová, „ale
občas jsem si nechala poradit od lidí, s nimiž
jsem byla v blízkém pracovním a tvůrčím
kontaktu. Ani nevíte, jak moc ráda na to
vzpomínám. A s kým jsem
spolupracovala? nejvíc s autory a muzikanty, jako byli
Martinský, Bouda, elbert, Seidman nebo
Trnečka, ale je faktem, že jsem zpívala
hodně převzatých věcí, k nimž mi napsal texty
především Ivan Uradníček – a vždy se toho
zhostil velice úspěšně. Záleželo mi na tom,
aby byla písnička melodická a v textu byl
příběh.“
Zatímco v rozhlase nahrávala většinou
s velkými orchestry, v Tatra revue
spolupracovala jen s divadelním orchestrem,
který tehdy vedl klavírista Juraj Berczeller.
K běžnému divadelnímu provozu přitom
patřily i zájezdy nejen po Slovensku, ale
také do Čech. Jednou z hlavních hvězd byla
právě nora Blahová, jejíž písničky lidé
znali z televize. Byla pohybově nadaná a měla
svůj styl i v oblasti módy. Ale hlavně byla
jiná než ostatní slovenské zpěvačky.
Kromě účinkování
v hudebně-zábavných pořadech si zahrála i ve třech
televizních filmech – don Quijote uvádza (1970),
Ťaví zadok (1970) a  dobrí ľudia eště žijú
(1979), přitom ve všech případech šlo
o postavu zpěvačky.
Madam Melancholie
„Ty filmy, to bylo jen takové malé vybočení,
což mě bavilo,“ říká nora Blahová, která
natočila ve studiu Československého
rozhlasu v Bratislavě téměř padesátku
nahrávek. Písničky to byly jednak taneční, jednak
šansonového typu se zvláštní
melancholickou náladou. Z těch známých si pamětníci
dodnes mohou pamatovat tituly jako nápoj
z mušlí, Malá krížovka s modrou tajničkou,
Hraj trúbka, nikto neotvorí, Pantomíma,
Šialene srdce, Po tichých uliciach nebo
Fakľa, což byla píseň věnovaná památce Jana
Palacha, ta se pak ještě hodně dlouho
nesměla hrát.
nazpívala i pár duetů se zpěvákem
Zdeňkem Sychrou (dobrú noc deň, Mosty,
Zlatý klúč), s nímž občas vystupuje do dnes.
Po mnoha letech se potkali v oblíbeném
televizním pořadu Repete a následovně
pak v zájezdové verzi této show Repete
návraty.
V dobách své velké slávy uvažovala
o albu, o tom už byla řeč, lákaly ji
šansony, ale současně přiznává, že po zrušení





12
bratislavské kabaretní scény Tatra revue
všechno vzdala. neměla sílu ani ty
správné lokty, aby se dále prosazovala sama.
Byly tu i jisté osobní problémy, které jí to
komplikovaly. dost možná chyběl
manažer nebo člověk, který by s ní do toho šel.
„Víte, ale já ani tak netoužila po kariéře
sólové zpěvačky, spíš jsem chtěla být součástí
divadla, a to mi vzali. Bylo to pro mne
obrovské zklamání,“ říká nora Blahová.
„Byla to jednoznačně krásná éra těch pět let
v Tatra revue. Sama od sebe bych odtud
nikdy neodešla. Ještě jsem se smála a říkala,
že mě budou muset zastřelit a budu jako
Ljuba Hermanová, která ještě v sedmdesáti
tancovala na jevišti. A dnes už mám i já
tolik a na jevišti si ještě dnes ráda zazpívám
a zatancuju.“ (Nora Blahová)
Přitom se nedá říct, že by zahořkla, i když
to pro ni na začátku nebylo jednoduché.
Ale otřepala se a scénu populární hudby
roky sleduje, má přehled o nových
talentech a hudbu nadále miluje stejně jako hru
na klavír. d ávno už pochopila, že život je
přece jenom o něčem jiném, proto je nad
věcí. Téměř dvacet let pracovala v Galerii
města Bratislavy – v Mirbachovském paláci,
kde organizovala kulturní programy,
koncerty a vernisáže. Později se vrátila ke své
pedagogické činnosti a na gymnáziu učila
deset let němčinu.
Když se před časem objevila v rámci
televizního pořadu Repete, aby
připomněla své hity, mnozí nevěřili vlastním očím.
Vypadala totiž skvěle a neuvěřitelně mladě.
Samotnou ji prý ten ohlas překvapil. Byl to
zájem publika, který ji přinutil k dalším
vystoupením a natočení Cd. Konečně.





13
Zpěvačka, kterou proslavil jazz
HELENA BLEHÁROVÁ
Zpěvačka Helena Blehárová se narodila na Slovensku, ale od svých devatenácti let
žije v Brně. Jako jazzová zpěvačka naplno zazářila v šedesátých letech, kdy nastoupila
k Orchestru Gustava Broma, s nímž projela kus světa. Během let vyrostla v univerzální pop
interpretku, která dokázala zazářit na zahraničních festivalech, hostovala také v pražském
Semaforu. Později zpívala s kapelou Strýci, se skupinou Václava Zahradníka anebo
v programu Josefa Laufera...
Z
pívat začala už v rodné Žilině, kde
28. června 1943 přišla na svět a kde
také absolvovala postupně první pěvecké
krůčky. na samém začátku ji samozřejmě
neminul pěvecký sbor a zpívání
na veřejnosti. V rodném městě vystudovala
gymnázium a zdravotní nástavbu, ale to už
věděla, že by se přece jenom raději
věnovala zpívání. Populární se stala poté, co se
přestěhovala do Brna. Co k tomu přispělo?
„Zřejmě šťastná náhoda nebo
jednoduše osud,“ vzpomíná Helena Blehárová.
„Začínala jsem v Žilině, ale jako amatérská
zpěvačka. Měla jsem tehdy za zády
jazzovou kapelu Acryl a dost jsem se v tom vy -
žívala. Kamarádi, kteří studovali v Praze, si
vozili do Žiliny právě jazzové desky, třeba
s ellou Fitzgerald, která byla mým prvním
a největším vzorem, nebo s Carmen McRae
nebo June Chryst. Tehdy jsem se do jazzu
zamilovala. nebýt toho, že si mě
na bratislavské Soutěži tvořivost mládeže všiml
saxofonista Zdeněk novák, který na mě
upozornil Gustava Broma, nevím, jak a kam
by se moje zpívání ubíralo. Ale v tomto
jsem měla obrovské štěstí. Tehdy to bylo
terno – místo práce rentgenové laborantky





14
Bylo to v prosinci roku 1962, kdy ve stu -
diu na Strahově nahrála svou první
písničku za doprovodu Orchestru Gustava
Broma. Šlo o skladbu Alexandra Grossmanna
a Miroslava Zikána dvojčata. Supraphon ji
vydal na singlu v roce 1963. následující rok
jsem nastoupila do slavného bandu
Gustava Broma na uvolněné místo po zpěvačce
Jarmile Veselé, a po hlavě se tak vrhla do
světa jazzové a posléze populární hudby.
To víte, v devatenácti letech nemáte trému
a svět je váš.“





15
se Helena Blehárová probojovala do první
desítky nejoblíbenějších zpěvaček v anketě
Zlatý slavík.
Prakticky celá šedesátá léta (1962–1968)
nahrávala a koncertovala s Orchestrem
Gustava Broma. nešlo jen o domácí
štace, ale také o řadu vystoupení v zahraničí
v rámci turné nebo prestižních festivalů.
Kromě mezinárodního jazzového festivalu
v Praze (1963) si zazpívala s Bromovým
bandem na festivalech ve Varšavě (1964),
Manchesteru (1964), Mnichově (1965)
a norimberku (1966).
Ale nejen jazzem živa byla: „Občas jsem
si odvezla i nějakou cenu, třeba
z bulharského Zlatého Orfea v roce 1966, zatímco
o rok později jsem soutěžila na Bratislavské
lyře – bylo to s písní slovenských autorů
Igora Bázlika a Violy Muránské Verím... Ale
také jsem si ve společnosti několika našich
zpěváků zazpívala na veletrhu
gramofonových společností MIdeM v Cannes, což
bylo v roce 1968. Vzpomínám si, že jsem
tenkrát bydlela na pokoji s yvonne
Přenosilovou,“ říká Helena Blehárová.
Smetanu si přitom slízla i od domácích
kritiků zabývajících se jazzovou muzikou.
Ti ji ve své anketě, která proběhla
v hudebním časopisu Melodie, přiřkli první místo
mezi jazzovými zpěvačkami, teprve až
za ní se umístily eva Pilarová nebo
Vlasta Průchová. Přitom v té době vznikla také
řada písniček, které neměly s jazzem nic
společného. V Praze nahrávala
s Orchestrem Karla Vlacha, Orchestrem Václava
Hybše nebo s Tanečním orchestrem
Československého rozhlasu, psali pro ni
hitmakeři jako Karel Svoboda (Tón – tón) nebo
Bohuslav Ondráček (Tak dávno, Tvá loď se
vrátí), textovali Zdeněk Borovec, Vladimír
Poštulka, eduard Krečmar nebo Zdeněk
Rytíř.
Jenomže vazby na Brno, kde měla
rodinné zázemí, nešly zpřetrhat. Zatímco
zpěvaččin první manželský svazek
s lékařem Františkem Chládkem trval pět let,
manželství s brněnským výtvarníkem
Ivanem Blažkem, s nímž má dceru Andreu,
trvá dodnes.
Š š š
Velkým hitem byla v roce 1967 skladba
Š š š, kterou o mnoho let později přezpívala
do filmového muzikálu režiséra Filipa
Renče Rebelové (2001) Zuzana norisová.
„Tu písničku tehdy objevil můj tehdejší
brněnský textař, později úspěšný fotograf,
Jan Fiala,“ říká Helena Blehárová. „Volal
mi jednou pozdě v noci, že slyšel v rádiu
písničku v podání nancy Sinatrové Sugar
Town a že si myslí, že by to byla písnička
přesně pro mne a že už má i napsaný text,
a tak vznikla Š š š a dodnes ji lidé na mých
vystoupeních chtějí slyšet. Byla to tenkrát
opravdu trefa do černého.“
Ještě předtím si však vyzkoušela
i hudební divadlo, což mladou zpěvačku velmi
přitahovalo. Tou scénou byl pražský
Semafor, kde počínaje rokem 1963 účinkovala
v německé verzi inscenace autorského tria
Jiří Suchý – Jiří Šlitr – Miroslav Horníček
Šest žen, v němž hlavní roli Jindřicha VIII.
v režii Jána Roháče představoval právě
Horníček.
„Krásná práce byla nejen s Bromem,
s nímž jsem poznala svět a velké
jazzové festivaly,“ říká Helena Blehárová, „ale





16
také v pražském Semaforu, kde jsem
hrála ve hře Šest žen. Tam jsem se
spřátelila s Miroslavem Horníčkem. Tehdy jsme
s exportní verzí tohoto představení jezdili
hlavně do  německa a já tak utužila svou
němčinu.“
Tu ostatně uplatnila i o pár let
později, a to ve svém německém angažmá
v Brémách (1968–1970), kde měla
dokonce i svého agenta a kde natáčela desky pro
společnost Intercord. Bylo to sice období,
kdy se vytratila z povědomí
československého publika, ale na druhé straně
získávala působením v cizině cenné zkušenosti.
Sporadicky si přitom během těch dvou let
„odskakovala“ domů do Československa,
důvodem bylo obvykle televizní natáčení,
případně pořízení nahrávky pro singlovou
produkci. Výsledkem byly písničky, které
sice vycházely na deskách, ale které jí
vlastně nic moc neříkaly.
„Význam Blehárové je zvláště v jazzově
vokální interpretaci, pro kterou prokázala
mimořádné cítění a vysokou muzikálnost
s improvizačními schopnostmi, což jí
spolu s dobrou hlasovou technikou umožnilo
interpretovat nejen evergreeny (The Thrill
Is Gone), ale i prokomponované a složité
jazzové vokálně instrumentální skladby
(Bažina, Útesy), takto výrazně zejména
v polovině 60. let jako jediné zpěvačce u nás
a možno říct, že i v celé střední Evropě.“
(Encyklopedie jazzu a moderní
populární hudby)
„Mnozí si mysleli, že v zahraničí
po srpnové okupaci zůstanu, ale mě to táhlo domů,“
přiznává Helena Blehárová. „Takže když
mi vypršela smlouva, vrátila jsem zpát -
ky. V Brně jsem měla krásný byt na Lesné
a slušně rozjetou kariéru. Tehdy,
na začátku sedmdesátých let, jsem začala
spolupracovat s kapelou Václava Zahradníka. Byl to
program, kde se mnou společně zpívali také
Viktor Sodoma a Jiří Štědroň. Vedle toho
jsem zpívala v pořadu, kde byli se mnou
ještě komici ze Slovenska – Július Satinský
a Milan Lasica. Příjemná práce, komorní
obsazení.“
Jak udržet publikum v napětí
Právě spolupráce se Zahradníkovou
kapelou, které nebyly cizí rockové vlivy,
tehdy užitečně zmodernizovala i zpěvaččin
projev, což se projevilo i na nahrávkách
jako Žlutý dům nebo Měsíc je lhář. I další
nahrávky postupně zbavovaly zpěvačku
jazzové nálepky, kterou v minulých letech
získala.
„Byla to pro mě změna, jsem zvyklá
na big band, na osmnáct hráčů za sebou,
když je nás málo, je to úplně jiný pocit,
připadáte si, že jste jeden z nich. Jednou
jsem viděla Sammy davis Show, a to byl
nesmírný zážitek. Jak dokázal udržet
publikum v napětí! Tomu se právě při mé práci
nevěnovala pozornost, protože třeba Brom
je zaměřený na jazz,“ řekla v rozhovoru,
který vyšel v hudebním časopisu Melodie
č. 2/1971.
na jiném místě rozhovoru dokonce
prohlásila, že se k jazzu zatím vrátit nemíní:
„Jazz se stal zcela výlučnou záležitostí
a okruh jeho posluchačů se pořád zužuje.
Vlastně si to jazzmani zavinili sami, když
se jejich hudba stala nesrozumitelnou.“





17
Tehdy si začala budovat nový
repertoár, který by oslovil nejen publikum, ale
i ji samotnou („Když nemáte pocit, že
lidem něco dáváte, nevěříte si a máte
zábrany...“). dala si s tím hodně práce, radila se
s muzikanty, hledala nové autory, ale
i někoho, kdo by ji vedl, usměrňoval. Chtěla si
vybudovat repertoár i svou pozici
na scéně – a dařilo se jí. Projekt, v němž spojila
síly se Štědroněm a Sodomou, měl dobrý
start a publiku se líbil.
„Teď jsem už daleko klidnější,“ řekla
zpěvačka koncem roku 1970. „Vím, že mě
čeká hodně práce na sobě, ale také to, že
nebude zbytečná. Znovu jsem si
uvědomila, jak je důležité, aby zpěvák o sobě
nerozhodoval sám, jak je potřebný manažer,
producent. Producent, který by
nenařizoval, ale radil, pomáhal, v dobrém úmyslu
oponoval.“
„... Teď však je na správné cestě, i když se
možná výsledky neprojeví tak rychle, neboť
sama teprve hledá svou repertoárovou linii.
Přesvědčil mě o tom právě koncert v Plzni,
kde při jejím závěrečném čardáši tleskalo
obecenstvo bez vyzvání do taktu a Helena
musela opakovat. Ani by jí člověk nevěřil
těch sedmadvacet let, vedle Viktora Sodomy
a Jiřího Štědroně docela omládla a získala
opět suverenitu na jevišti. Zpívala
Dylanovu píseň Sedmej pád (I Shall Be Released),
na kterou po příjezdu z NSR tolik
spoléhala, jenže v natočení desky ji předběhl Petr
Němec se svou verzí Balada o poutníkovi.
Závrať pro ni napsal Petr Ulrych. Některé
písně zpívá se svými kolegy (Peace Now
z repertoáru Jürgense a Múzy), refrény
dřívějších desek opakuje ve směsi a nechybí
samozřejmě ani Žlutý dům, který snad vrátí
jméno zpěvačky do TOP 20. Z celého
vystoupení měl divák pocit, že se tu představil
dobrý kolektiv, že si Helena se svými zpívajícími
kolegy dobře rozumí. Po dvou letech
částečného odmlčení chytá Helena Blehárová
druhý dech.“ (Jaromír Tůma, Melodie č. 2/1971)
Avšak začátek sedmdesátých let má Helena
Blehárová spojený i s kapelou Strýci, kterou
vedl klavírista Luděk Švábenský. Se
sestavou, kterou tvořili ještě zpěváci Jiří Štědroň
a Milan Chladil, absolvovala i náročné
osmitýdenní turné po tehdejším Sovětském
svazu. Od konce srpna do začátku
listopadu 1971, od Užhorodu přes Lvov, Kyjev
a celou Ukrajinu, pak následovala Oděsa,
Cherson, Leningrad, Moskva, Moldávie
a Krym, Jalta a zase zpátky do Moskvy,
která si je pro velký úspěch opět
vyžádala – celkem 59 koncertů, na nichž si je
poslechlo více než 120 tisíc lidí. Přejezdové
dny byly volné, v sobotu a v neděli se hrály
tzv. dvojáky.
Slušně nasazené tempo zvolnila zpěvačka
až počínaje rokem 1973, kdy se jí nastaly
mateřské povinnosti – narodila se jí totiž
dcera Andrea. K práci se vracela pozvolna,
zato s rozvahou („nebylo to zpočátku
lehké, ale hodně mi tenkrát pomohla moje
maminka. Později, kdy už byly dceři tři roky,
to byl hlavně manžel, který dceru ohlídal.“)
To už se zpěvačka vracela se ke spolupráci
s Orchestrem Gustava Broma i k jazzovým
evergreenům. Přitom si nadále
budovala svůj vlastní repertoár, který se projevil
na prvním studiovém album lakonicky
nazvaném Helena Blehárová (1976).





18
d l ouhohrající desku, která obsahuje
dvanáct písniček (vedle převzatých tam
jsou i původní skladby z pera Pavla
Hammela, Jana Lehotského nebo Igora Bázlika
s texty Zora Laurinca či Kamila Peteraje)
a kterou zpěvačka natočila za doprovodu
Orchestru Gustava Broma a Jezinek, vydal
překvapivě bratislavský Opus. Ten ostatně
reprezentovala v témže roce na festivalu
v polských Sopotech.
O její účasti na jednom z největších
evropských festivalů referoval v časopisu
Melodie č. 11/1976 i kritik Čestmír Klos: „díky
tomu, že se s Opusem ne a ne domluvit
na pravidelném recenzování desek, se této
firmě podařilo před Melodií utajit, s jakou
energií se dere znova do popředí Helena
Blehárová. Polskému publiku se
představila švihem, jistotou v předivu písně
i v jevištním prostoru, sázením volných vokálů
s přídechem mezi fráze. Velmi ji podržela
aranžmá bromovského Igora Vavrdy.“
„S Gustavem Bromem i jinými kapelami
jsem opravdu projela snad celou Evropu,
byla jsem v Anglii, Francii, v tehdy
západním i východním Německu, Polsku nebo
Jugoslávii. A budete se možná divit, ale
velice hezké vzpomínky mám
i na koncertování v Rusku, tehdy Sovětském svazu.
Kromě tradičních měst, jako byla Moskva
a Leningrad, jsem se dostala také
do přenádherné Alma-Aty, do Taškenktu a Tbilisi,
a všude jsme měli vyprodané (a velké!) sály
a publikum naše písničky, i ty jazzové,
přijímalo s velkým aplausem. Chodili na nás
i lidi z ruského undergroundu
a jazzmani. V „Sajuzu“ jsem byla snad desetkrát,
města mi připadala čistá a udržovaná a ti
obyčejní lidé byli moc vstřícní a pohostinní.
Byla jsem mile překvapená, jak tu
„západní“ muziku prožívali, ruské publikum bylo
báječné.“ (Helena Blehárová
v rozhovoru s Mirkem Seifertem)
I když i v osmdesátých letech hostovala
na koncertech Orchestru Gustava Broma
(spolu se zpěvákem Tiborem Lenským byli
v letech 1981–1983 i „předskokany“ Heleny
Vondráčkové a Jiřího Korna v jejich
koncertní show Já na bráchu blues), vystupovala
rovněž v televizních pořadech tohoto
orchestru a na kapelových albech. Vedle toho
hostovala několik sezón v koncertním
pořadu Josefa Laufera, s nímž se –
za doprovodu kapely Golem – podívala i do zahraničí,
ponejvíce prý za polským publikem. „A co
možná někoho překvapí, vystupovala jsem
jistou dobu i s Banjo bandem Ivana Mládka
na koncertech v Polsku – a stali se z nás
velcí kamarádi,“ dodává Helena Blehárová.
Je Brno zlatá loď?
To, že dodnes zůstala v Brně a během let
odolávala nejrůznějším nabídkám z Prahy,
jí léta její fanoušci vyčítali. dost možná by
udělala podstatně zářivější kariéru, pokud
by narazila na dobrého manažera či
producenta, na druhé straně zůstala sama sebou.
nedrala se nikam za každou cenu, písničky
si povětšinou vybírala sama a podle svého
gusta, aby po letech, kdy zpívala pop
a vystřídala několik kapel, se stejně nakonec
vrátila k jazzovým standardům a orchestru,
který ji de facto proslavil.
Byl to Jiří Černý, který se o talentu
Heleny Blehárové zmiňuje už ve své legendární
*





19
knížce Zpěváci bez konzervatoře
(Československý spisovatel, 1966). Připomíná
její kvality, ale i naturel a vervu, s jakou se
kdysi vrhla do zpívání: „Pro jazzovou
zpěvačku Blehárovou znamenala Bromova
kapela mnoho. ne snad že by se tu s ní nějak
zvlášť piplali. dostala podklad nové skladby
natočený na magnetofonový pásek,
skladatel nebo aranžér (jichž je mezi
Bromovými hudebníky osm!) to s ní krátce probral
a potom už improvizovala sama. A zase
to bylo buď – anebo. Buď jazz cítí, a pak
s tím něco udělá, nebo to nechá. dělala, co
mohla, s hudbou, s angličtinou i s češtinou.
Když zpívala obyčejnou taneční písničku,
třeba Blahovu Jak malované ráno, ještě se
jí do přednesu pletlo něco z Jarmily Veselé
(jako ostatně všem nedávným brněnským
začátečnicím, a kdysi i Pilarové), ale
v jazzovém repertoáru byla docela svá a brzo se
začalo povídat, že Brom dobře nakoupil.“
O tom, že to byla dobrá „koupě“,
dokládá i po mnoha letech vydané Cd,
na kterém Max Wittmann sestavil řadu jazzových
skladeb, které Helena Blehárová ve svých
začátcích v Brně natočila. Jde o zcela
speciální jazzové cédéčko, které u žádné
velké společnosti nevyšlo a které si
Helena Blehárová nechala vyrobit vlastním
nákladem (přičemž „to celé“ sponzoroval
její manžel), ale většinu nákladu už stačila
rozdat svým přátelům a kamarádům. „Max
mi na něm dal dohromady spoustu právě
těch jazzových písní, které nikde
neseženete a neuslyšíte,“ upřesňuje zpěvačka. „Je
tam i má snad nejoblíbenější a nejkrásnější
balada My Funny Valentine, krásné skladby
Jaromíra Hniličky Bažina a Útesy, již
zmíněný Air Mail Special a spousta dalších.
A to mám ještě v záloze asi osm nebo devět
krásných swingovek, které zatím ještě spí
v rozhlasovém archivu a které bych ještě
ráda časem vydala...“
A co říká na to, že ji Jiří Černý zařadil
k nejlepším „zpěvákům bez konzervatoře“?
A jak zní její odpověď na otázku, jestli ji
nemrzí, že zůstala věrná Brnu? „nejdřív malá
oprava – já totiž konzervatoř mám,“ říká
zpěvačka. „Udělala jsem si ji až po vydání
té knížky, kde o mně pan Černý píše, a to
v Brně u paní profesorky Weinbergerové,
obor operní zpěv. Později jsem na té samé
konzervatoři dokonce působila několik let
jako pedagožka a učila jsem své studenty
technikám zpěvu a všemu, co se týkalo
muzikálu. A k tomu Brnu. Ano, máte pravdu.
Brno mám sice moc ráda, žiju tady od roku
1962, ale co se týká profese, po letech jsem
si uvědomila, že to byl z profesního
hlediska přece jen omyl, zůstávat tady.“





20
Objevená a nedoceněná
VALERIE ČIŽMÁROVÁ
I když byla Valerie Čižmárová zpěvačkou s nevšední barvou hlasu a osobním kouzlem,
dařilo se jí hlavně v prvních letech jejího profesionálního zpívání. Hned po vítězství
v talentové soutěži nastoupila mladičká Slovenka do pražského Rokoka, kde měla v roce
1968 nahradit Helenu Vondráčkovou. V sedmdesátých letech se jí povedlo pár hitů, ale
kvůli tomu, že pak celá dlouhá léta působila v pražském divadle Semafor, její kariéra
stagnovala a v hlavním písničkovém proudu byla slyšet už jen tu a tam...





21
V
alerie Čižmárová se narodila
29. ledna 1952 ve slovenských
Micha lovcích a tam ji už jako tříletou
rodiče doprovázeli
do krasobruslení a do baletu. Jako žákyně základní
školy docházela do lidové školy
umění, kde svůj talent rozvíjela v oborech
zpěv a balet – a byla velmi úspěšná.
Ve škole zpívala a tančila na každé
akademii, byla jasnou hvězdou třídy
i ozdobou celé školy. Svůj
nepřehlédnutelný talent testovala na řadě
pěveckých soutěží. na jedné z nich, která
proběhla v roce 1967 v Košicích,
zvítězila, což ji nominovalo do soutěže
Talent v České Třebové. V soutěžním
klání skončila druhá.
„Valerie Čižmárová není jen
sympatický diblík, ale musí i něco umět,
když už se jí v soutěži podařilo získat
druhé místo a po ní ještě nabídku
divadelního angažmá (v divadle Rokoko),“
napsali v hudebním časopisu Melodie
č. 12/1968.
druhá skončila téhož roku také
na festivalu mladých zpěváků Mladá
píseň v Jihlavě, kde si jí všiml
ředitel pražského divadla Rokoko darek
Vostřel. Okamžitě nabídl šestnáctileté
blondýnce angažmá – a ona ho přijala.
„Rodiče byli tehdy hodně zaskočeni,
zvlášť když jsem byla ve druhém ročníku
gymnázia, ale protože mi neuvěřitelně
fandili, nakonec jsem se do Prahy přece jenom
přestěhovala a ze dne na den se ze mě stala
profesionální zpěvačka,“ vzpomínala
později Valerie Čižmárová.
díky pochopení rodičů se mohla už
v prosinci roku 1968 přestěhovat do Prahy
a přijmout angažmá v populárním divadle,
kde převzala role Heleny Vondráčkové (ta
v té době odešla spolu s Martou Kubišovou
a Václavem neckářem, aby mohl vzniknout
jejich projekt Golden Kids). Hrála a zpívala
ve Filosofské historii, Osmi láskách
Waldemara Matušky, Rajském ostrově nebo
v muzikálu Pan Pickwick.





22
V Rokoku se tenkrát objevila v době
personálních změn. „Ze zkušených borců tam
byl vlastně pouze Walda a potom už
všichni noví – duo Olga a Irena, Jitka Zelenková,
Karel Bláha, Laďka Kozderková, Milan
Klipec,“ vzpomínala Valerie Čižmárová, která
už v následujícím roce natočila dva singly.
„Jako všichni noví zpěváci Rokoka i já jsem
se dostala k Pantonu. Byla jsem ráda, že se
vůbec našel někdo, kdo má o mě zájem.
Podepsala jsem roční smlouvu a Panton
mi vydal dva singly – Sunny a Čekám byl
první, druhý pro mě napsal Milan Klipec –
Proč se ti zdá a Když mě chceš. Ani
jedna z písniček mi neseděla tak, jak bych si
představovala, ale nenašel se nikdo, kdo by
mi poradil. V té době dělal všem produkci
Ivan Štědrý – vycházela jsem s ním
výborně, ale měl tolik práce, že to ani při nejlepší
vůli nemohl všechno stačit.“
Zatímco písničku Sunny (známý to
evergreen, který později natočila i skupina
Boney M.) nazpívala ještě se slovenským
textem Ali Brezovského, další už byly
v češtině. Všechny je natočila mladá zpěvačka se
studiovou kapelu Ivo Moravuse, ale na ten
opravdový hit si musela ještě chvíli počkat.
Mile na ni vzpomíná její někdejší
kamarádka a kolegyně Jitka Zelenková: „Valerie,
to byla smršť, která přišla do Rokoka ze
slovenských Michalovců. Přišla blondýnka,
takže můj protipól, zpěvačka s průrazným
hlasem, se swingovým jazzovým cítěním,
a opravdu s takovým tím zdravým, šťavna -
tým hlasem... Tehdy neměla, myslím,
vytyčený nějaký cíl, ale byla muzikantský talent
s dobrým zpíváním a s absolutní intonační
jistotou.“
Léta letí jako cvoci
Když se jí na začátku roku 1970 ozval
Bohuslav Ondráček, že by s ní chtěl
spolupracovat a že by z ní rád udělal Vaška neckáře
v sukních, měla obrovskou radost. Jednak
jí nabízel svou písničku Skákej, hříbě,
jednak melodii z muzikálu Hair (Vlasy), což jí
na samém začátku lichotilo. Sama přiznala,
že v něm tehdy viděla boha. „Obě skladby
jsem natočila, ale pan Ondráček nebyl
spokojený, stále chtěl něco jiného – ani jsem
snad nepochopila co. Pořád ze mne chtěl
dělat cosi jiného, než skutečně jsem. Snad
ze mě měl dostat, co ve mně skutečně je,
a ne to, co si představoval, a na co jsem
při nejlepší vůli – a to víš, že jsem se
snažila – nestačila,“ řekla Valerie Čižmárová
v rozhovoru, který s ní pro časopis Melodie
č. 7/1971 vedl Miloš Skalka.
Spolupráce tehdy vyšuměla
do ztracena a zpěvačka, jak v rozhovoru přiznala,
už pana Ondráčka nepotkala. Uteklo však
sotva pár měsíců, když jí volali ze
Supraphonu, aby si přišla poslechnout pár písni -
ček. Měla pořádnou trému, když tam na ni
čekal dirigent Josef Vobruba, tedy další
tehdejší bůh naší pop music. Výborně se jí
pracovalo i ve studiu. Všechno dopadlo dobře,
nabízené písničky se zpěvačce líbily a za tři
týdny je natočila.
Co se týče češtiny, v Praze jí stačil
týden, aby mluvila perfektně česky.
na jazyky byla jednoduše talent, později natočila
několik písniček v němčině i maďarštině.
V jednom novinovém rozhovoru na toto
téma řekla: „Slovensky téměř vůbec
nemluvím. ne že bych nechtěla, ale nemám





23
k tomu příležitost. Když jsem doma,
mluvím maďarsky a v Praze česky.
na Slovensko však nezapomínám a trávím tam kaž -
doročně prázdniny. no a s tou češtinou –
nikdy jsem se nijak zvlášť češtinu
neučila – i na Slovensku jsem však česky zpívala
v nejrůznějších soutěžích. Ještě mi někdy
dělá potíže skloňování, ale snad to půjde.“
Když ale měla natočit sérii nových
písniček s Tanečním orchestrem
Československého rozhlasu, stejně se toho trochu bála.
nových lidí i toho, aby svou další šanci pro
Supraphon nepokazila. Ale Josef Vobruba
byl prý tátovsky kamarádský a z Valerie tak
veškerá tréma spadla. „Samozřejmě jsem
se trošku bála,“ přiznala Valerie
Čižmárová později, „abych zase něco nezkazila,
protože to by zřejmě byl můj definitivní
konec. Ve studiu mě ale všichni uklidnili,
ani jsem nevěděla, že zpívám,
a za chvilku bylo všechno hotovo. Výběr byl velice
šťastný, písničky mi po všech stránkách
vyhovovaly.“
Jednou z nich byla jasná hitovka Léta
letí (Looky, Looky) s českým textem
Vladimíra Poštulky, která se hned (co se
objevila na supraphonském singlu v kombinaci
s písní dávno nejsem hloupá) vyšplhala
na samý vrchol žebříčku nejprodávanějších
desek v tehdejším Československu –
a dlouhé měsíce se v hitparádě držela. V tu ránu
byla z Valerie Čižmárové populární
zpěvačka, která se objevila snad ve všech hudebně
zábavných pořadech v televizi včetně
slovenské Malé televizní hitparády. Vedle toho
jí patřily snad všechny titulní stránky tehdy
vycházejících časopisů.
nová popová hvězda byla na roztrhání,
najednou o ni měli všichni zájem. Ještě
téhož roku (psal se rok 1971) si odbyla svůj
festivalový debut na  děčínské kotvě, kde
soutěžila s písní Za sluncem, za vodou.
O dva roky později se představila
na Bratislavské lyře, kde zazpívala písničku Petry
Černocké Koukej, se mnou si píseň
broukej – ale v podstatě šlo o záskok, neboť
autorka onemocněla, a tak za sebe poslala
kamarádku coby náhradnici.
„Pokud jde o překvapení, snad jediným
příjemným je v novém výběru singlů Valerie
Čižmárová v písni Léta letí (Looky, Looky).
Vobrubův TOČR jí připravil pořádný
opravdu rockový podklad a Poštulka tentokrát
sepsal výtečný, vtipný text. Mladá zpěvačka
si konečně zazpívala naplno svým zdravým,
hutným hlasem. A mimochodem taky už
zvládla – po příchodu ze Slovenska – českou
dikci.“ (Jiří Černý, Melodie č. 7/1971)
Když mezitím – v roce 1972 – skončilo
divadlo Rokoko, jehož ředitel se vlivem
postupující normalizace ocitl v nemilosti
a soubor byl rozprášen, vyzkoušela si
Valerie Čižmárová volnou nohu. I když v té
době patřila mezi pět nejžádanějších
supraphonských zpěvaček, přijala na celý rok
angažmá v tehdejším východním německu.
Zpívala tam v programu zpěváka Petera
Alberta. „Bylo to něco jiného než v Rokoku,
ale brala jsem to jako příjemnou změnu –
a také jsem věděla, že je to jen na čas. Ale
hlavně jsem sbírala zkušenosti, a navíc se
i zdokonalila v němčině,“ nechala se slyšet
zpěvačka.
S Petrem Albertem natočila i duet Wir
lieben alles Schöne auf der Welt, který
„boural“ hitparády včetně tehdy populárních





24
pořadů, jako byly Rund nebo
Schlagerstudio – a tehdy se mladá česká zpěvačka
stala miláčkem německého publika. Zmíněná
písnička vyšla na singlu, který vydala
německá gramofonová firma Amiga.
Z písničky do písničky
Po návratu z  německa chvíli zvažovala
nabídku od Václava neckáře, který ji opět
lákal na turné do německa, ale
rozhodla se jinak. Za sebe nabídla Janu
Robbovou a sama se začala poohlížet po vlastní
doprovodné skupině. I když se v té době
vdala a její maminka s babičkou se za ní
přestěhovaly do Prahy, měla velké ambice.
Chtěla mít vlastní recitál, s nímž by
s kapelou jezdila po republice. To se jí povedlo
už koncem roku 1972, kdy se spojila
s orchestrem Svatopluka Čecha. Právě s tímto
seskupením vyrazila na turné s pořadem
nazvaným Valerie 73. Kromě toho
vystupovala v televizi a natáčela nové písně,
vycházely jí singly.
Přitom se nevyhnula ani filmu. Jednu
písničku ve slovenštině (Mám mnoho
nápadníkov) nazpívala dokonce do dodnes
populární komedie režiséra Juraje Herze
Holky z porcelánu (1974). Ve stejné době si
zahrála, i když jen malou, roli epizodní roli
zpěvačky v další úspěšné komedii režiséra
Václava Vorlíčka Jak utopit doktora
Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974),
přičemž ústřední filmovou písničku Znala
panna pána nazpívali Helena Vondráčková
a Václav neckář. Ještě předtím se však
Valerie Čižmárová objevila ve filmu režiséra
Ivo nováka Půlnoční kolona (1972). Ale
zahrála si i v komedii Já to tedy beru, šéfe!
(1977), kterou režíroval Petr Schulhof. To
už nejezdila na koncerty s kapelou
Svatopluka Čecha, ale byla v angažmá pražského
divadla Semafor. Zakotvila ve skupině
Miloslava Šimka a Luďka Soboty a vesměs
zpívala po boku Pavla Bobka a za doprovodu
skupiny Groš.
„Valerie Čižmárová byla u nás
propagátorkou pánského oblečení stejně jako filmová
star Marlene Dietrich. Černý oblek,
švihácký černý klobouk do čela a pestrá
kravata – to byla svého času nezaměnitelná
image blonďaté zpěvačky s tváří andílka...“
(Miroslav Graclík v knize Slavičí osudy)
„S kapelou Sváti Čecha jsem to vydržela
dva roky, a i když jsem zpívala písničky,
které mi seděly, začalo se mi stýskat
po divadle. Už v březnu 1975 jsem se objevila
na prknech Semaforu v návštěvním dnu
číslo 6,” řekla v jednom novinovém
rozhovoru. „Byla to pro mě velká jistota
a především zázemí. Kromě vlastní divadelní
činnosti jsme jezdili na zájezdy se zvláštním
pořadem vytvořeným speciálně pro nás,
abychom si více nazpívali. divadlo nám
navíc umožňovalo sólovou realizaci, ať už
v televizi, v nahrávacím nebo rozhlasovém
studiu.“
Bylo to v roce 1975, kdy jí Supraphon
vydal první dlouhohrající desku
s lakonickým názvem Valerie Čižmárová. Kromě
úvodní směsi se staršími hity (Coco,
Koukej, se mnou si píseň broukej, Léta běží)
přinesla deset původních písniček, které jí
napsali autoři jako Karel Svoboda, Vítězslav
Hádl, Jaromír Klempíř nebo Zdeněk Marat.
Texty byly dílem Vladimíra Poštulky, Petra





25
Markova, Jana Krůty, Pavla Žáka, Zdeňka
Borovce nebo Zdeňka Rytíře. nechyběl ani
duet s Petrem Jandou (Proč si to brát).
doprovod k nahrávkám nahrál Orchestr Karla
Vlacha. A názor kritiků? Valerie Čižmárová
má výrazný smysl pro swingové frázování,
odpovídající hlas drsnějšího témbru
i patřičný drive, což je výhodou při interpretaci
moderní jazzové písně i klasického
jazzového repertoáru, a je vhodná pro účely
Semaforu.
Koncem sedmdesátých let se Valerie
Čižmárová zúčastnila dvou vrcholných česko -
slovenských festivalů, a to děčínské kotvy
i Bratislavské lyry, ale nadšením vyloženě
neoplývala. Jak tehdy prozradila, nemá
na to nervy a navíc trpí trémou. naštěstí
to nebylo poznat. Zatímco na Kotvě zpívala
v roce 1979 s písní Minigolf, na Lyře
vyloženě zabodovala – s písní Žádný ptáčník
nemá křídla vyzpívala bronzovou
bratislavskou lyru. Tehdy slavila úspěch už nějakou
dobu její image, což byl de facto pánský
oblek včetně klobouku ve stylu Marlene
dietrich.
Hubená osmdesátá léta
Začátek osmdesátých let sice nezačal
špatně – v roce 1980 zpěvačka ještě absolvovala
s Orchestrem Gustava Broma turné
po tehdejším západním německu – ale potom už
se jí příliš nedařilo. Měla točit album
sestavené z česky otextovaných maďarských
rokenrolů (jeden z repertoáru zpěvačky Kati
Kovács uvedla v původním znění v jedné
silvestrovské show), jenomže album se
nerealizovalo. To samé se opakovalo
v případě dalšího plánovaného alba Vzducholoď,
které měla Valerie Čižmárová točit se
skupinou Kroky Františka Janečka. Z původně
slibně započaté spolupráce vzešel jen singl
s písničkami Rokenrol si mě získal
a Zůstaneš tu sám, které pro ni složil tehdy
začínající Michal david.
nerealizování obou projektů ji hodně
otrávilo, přesto ještě zůstával Semafor –
i když právě díky němu se začala ze scény
postupně vytrácet. na jevišti sice
zpívala prověřené nebo nové písně, ale chyběl
někdo, kdo by její další kariéru korigoval,
usměrňoval. Výběr nových písniček byl
vyloženě nahodilý, bylo znát, že to není to
pravé ořechové, že vázne dramaturgie a vše
sklouzává k bezradnosti a nicotě.
Příjemnou odbočkou pro ni samotnou
mohla být třeba herecká účast ve filmu
Karla Kachyni Smrt krásných srnců (1986).
Smůla ovšem byla, že jí přestaly vycházet
desky, že neměla repertoár – a když se už
něco objevilo, byly to jen kompilace, kde
měla jednu nebo dvě písničky. Vesměs šlo
o hity – Léta letí, Muži nestárnou (Coco),
Tak se pozná dáma, Správnej hoch, Rock
and Roller a další – které natočila v minulé
dekádě. Ale také se tu objevila řada nových
jmen, která se drala na výsluní. A ti všichni
měli své týmy, své producenty, manažery
a autory. Valerie Čižmárová nikoho
takového neměla, její kariéra stagnovala. Bohužel
neměla sílu ani energii to změnit,
na všechno byla zoufale sama.
„Valerie Čižmárová je další
z českosl


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.