načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Legenda o jazyku – Pavol Rankov

Legenda o jazyku

Elektronická kniha: Legenda o jazyku
Autor: Pavol Rankov

– Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém ožívá v normalizačních kulisách roku 1972. – Okupační sovětská armáda se v normalizačním Československu cítí jako doma a v podnicích, úřadech a školách právě skončily ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 322
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7806-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém ožívá v normalizačních kulisách roku 1972.

Okupační sovětská armáda se v normalizačním Československu cítí jako doma a v podnicích, úřadech a školách právě skončily stranické prověrky a nastala vlna propouštění. Zato u Státní bezpečnosti se dá vybudovat skvělá kariéra.

Do Prahy se ze slovenského hornického městečka Handlová stěhuje rodina Júliuse Dobrotky, který se touží podílet na ostře sledované stavbě pražského metra. Jeho devatenáctiletého syna Tomáše však mnohem víc než metro a politika zajímá historie. Se svými novými spolužáky Táňou, Martinem a Klárou z filozofické fakulty poznávají Prahu, poslouchají bigbít, na přednáškách se noří do středověkých sporů a zkoumají legendu o Janu Nepomuckém. Dychtivě přitom očekávají, zda se ve zlatém relikviáři, který má být otevřen při rekonstrukci Svatovítského chrámu, opravdu ukrývá zachovalý jazyk tohoto středověkého světce. Dokonce kvůli tomu osloví mladého francouzského antropologa, stážistu v Národním muzeu, a chystají se s ním udělat rozhovor do univerzitního časopisu. Netuší však, že jejich pátrání zpovzdálí sleduje ještě někdo další…

Propracované detaily, náznaky tajemna a silná pointa, určená pro zvlášť odolné čtenáře.
- Róbert Kotian, SME

Román Pavla Rankova opět potvrzuje, že slovenskou literaturu je dobré sledovat.
Pavel, Kotrla, z recenze románu Matky

(Nepomucký 1972)
Zařazeno v kategoriích
Pavol Rankov - další tituly autora:
Na druhej strane Na druhej strane
 (e-book)
Matky Matky
Matky Matky
 (e-book)
V tesnej blízkosti V tesnej blízkosti
Legenda o jazyku. Nepomucký 1972 Legenda o jazyku. Nepomucký 1972
 (e-book)
Malá dunajská válka Malá dunajská válka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PAVOL RANKOV (nar. ) patřík nejvý

znamnějším současným slovenským spi

sovatelům střední generace. Vydal sbír

ky povídek S odstupom času (€), My

a oni / Oni a my (ƒ„„), V tesnej blízkosti

(ƒ„„) a Na druhej strane (ƒ„…). V roce

€ se stal laureátem Ceny Ivana Kraska.

Za román Stalo se prvního září (ƒ„„‹,

česky Host ƒ„„) obdržel Cenu Evropské

unie za literaturu a Cenu čtenářů v soutě

ži Anasoft Litera. Na jaře roku ƒ„„ uved

lo Slovenské národné divadlo v Brati

slavě dramatizaci tohoto románu. Dále

vydal romány Matky (ƒ„, česky Host

ƒ„…), Svätý mäsiar zo Šamorína (ƒ„)

a Miesta, čo nie sú na mape (ƒ„›).

ISBN 9788075778062

349 Kč

Foto © Milan Regec

Okupační sovětská armáda se v norma

lizačním Československu cítí jako doma

a v podnicích, úřadech a školách právě

skončily stranické prověrky a nastala

vlna propouštění. Zato u Státní bezpeč

nosti se dá vybudovat skvělá kariéra.

Do Prahy se ze slovenského hornic

kého městečka Handlová stěhuje rodina

Júliuse Dobrotky, který se touží podílet

na ostře sledované stavbě pražského

metra. Jeho devatenáctiletého syna To

máše však mnohem víc než metro a po

litika zajímá historie. Se svými novými

spolužáky Táňou, Martinem a Klárou

z © lozo© cké fakulty poznávají Prahu,

poslouchají bigbít, na přednáškách se

noří do středověkých sporů a zkoumají

legendu o Janu Nepomuckém. Dychtivě

přitom očekávají, zda se ve zlatém re

likviáři, který má být otevřen při rekon

strukci Svatovítského chrámu, opravdu

ukrývá zachovalý jazyk tohoto středo

věkého světce. Dokonce kvůli tomu oslo

ví mladého francouzského antropologa,

stážistu v Národním muzeu, a chystají se

s ním udělat rozhovor do univerzitního

časopisu. Netuší však, že jejich pátrání

zpovzdálí sleduje ještě někdo další...

Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém

ožívá v normalizačních kulisách roku 1972

Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém

ožívá v normalizačních kulisách roku 1972ožívá v normalizačních kulisách roku 1972ožívá v normalizačních kulisách roku 1972ožívá v normalizačních kulisách roku 1972ožívá v normalizačních kulisách roku 1972ožívá v normalizačních kulisách roku 1972

HOSTHOSTHOSTHOSTHOSTHOSTHOSTHOSTHOSTHOST

Propracované detaily, náznaky tajemna a silná pointa, určená

pro zvlášť odolné čtenáře.

RÓBERT KOTIAN

z recenze románu Legenda o jazyku v deníku SME

Román Pavla Rankova opět potvrzuje, že slovenskou literaturu

je dobré sledovat.

PAVEL KOTRLA

z recenze románu Matky

UKÁZKA

Po třech výkřicích „Lžete!“ a jednom „Svině!“ zazněla z obý

vacího pokoje i souvislá věta: „Tomáši, tos měl studovat.

Těmhle věcičkám patří budoucnost u nás i na Západě.“

Ve zpravodajství informovali, že v pražském Parku kul

tury a oddechu Julia Fučíka začala mezinárodní výstava

techniky a systémů pro přípravu, sběr a přenos dat Datos ›ƒ.

Z devíti československých výrobců samočinných počítačů

měly na výstavě největší expozice podniky Aritma a Tesla.

„Náš syn bude historik,“ ozvala se z kuchyně paní Dob

rotková. „Zašije se v muzeu a žádné budování socialismu ho

zajímat nebude. Muzea budou důležitá vždycky, ale z těch

mašin se jednou stanou muzeální exponáty.“

Z HANDLOVÉ

DO PRAHY

(1968—1972)

PRVNÍ

TÝDEN

TETIČKA 1

DRUHÝ

TÝDEN

TETIČKA 2

TŘETÍ

TÝDEN

TETIČKA 3

ČTVRTÝ

TÝDEN

TETIČKA 4

PÁTÝ

TÝDEN

TETIČKA 5

ŠESTÝ

TÝDEN



PAVOL

RANKOV

LEGENDA

O JAZYKUO JAZYKU



BRNO

2019 BRNOBRNO

20192019

© Pavol Rankov, 2018

Cover photo © ČTK / Khol Pavel

Translation © Petra Darovcová, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019 (elektronické vydání)

This book was published with a financial support from SLOLIA,

Centre for Information on Literature in Bratislava

Kniha vyšla s finanční podporou Komise SLOLIA,

Literární informační centrum v Bratislavě

ISBN 978-80-7577-853-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-854-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-855-0 (Formát MobiPocket) Z HANDLOVÉ DO PRAHY (1968—1972) Pro nás to není teoretická otázka, ale součást naší zku

šenosti. Stačí, zmíním-li se pouze o dvou „patologických

formách“ — dvou „chorobách moci“ — o fašismu a stali

nismu. Jedním z důvodů, proč jsou pro nás tak záhadné,

je, že navzdory své historické jedinečnosti nejsou ni jak

původní. Používaly a zdokonalovaly mechanismy, které

byly ve většině ostatních společností již přítomné. A více

než to: navzdory svému šílenství používaly do značné míry

ideje a prostředky naší politické racionality.

Michel Foucault: SUBJEKT A MOC

Federální ministerstvo vnitra vycházejíc při veškeré své čin

nosti z cílů a směrnic schválených nejvyššími orgány KSČ

vykonává v  rozsahu působností stanovených ústavními

a  jinými zákony, obecně závaznými předpisy a  usnesení

mi vlády ČSSR správu státních záležitostí Československé

socialistické republiky.

ROzKAz MiniSTRA vniTRA ČSSR Č. 44/1969

Od konce šedesátých let sledoval Július Dobrotka nejprve

všechny zprávy o  projektech pražského metra a  potom

i o jeho budování s velkým zaujetím, které občas vyústilo


8

do zasněných představ. Představoval si, že i on se stane

jedním z  budovatelů tohoto jedinečného díla, že bude

pomocí nejmodernějších razicích strojů připravovat tu­

nely pro druhý nejmodernější způsob dopravy. Ten první,

úplně nejmodernější, pochopitelně představovaly rakety,

které dříve nebo později přistanou na Měsíci. Nepochy­

boval, že už za pár let bude člověk kráčet po povrchu Mě­

síce, ale ta představa ho zase tolik nevzrušovala, protože

byla od každodenního života miliard pozemšťanů příliš vzdálená. Pan Dobrotka nehleděl vzhůru k  obloze, ale dolů do podzemí, kde prožil velkou část svého života.

Dobrotkovi bydleli v Handlové. Tam otec rodiny praco­

val v podniku Uhelné a lignitové doly. Svému dospívající­

mu synu Tomášovi předčítal všechny zprávy o jakých koliv

podzemních drahách, na které v novinách a časopisech

narazil, a pokoušel se mu vysvětlovat techno logické roz­ díly mezi způsobem ražení důlních štol a  tunelů pro

podzemní dráhu. Chlapec, který se dlouhodobě zajímal o historii, jen mlčky pokyvoval hlavou, nikdy se otce na

nic nezeptal ani neprojevil hlubší zájem.

Své manželce Anně se Július Dobrotka zase snažil ob­

jasnit, jaký je rozdíl mezi budováním metra, které bude

brzy převážet lidi z  jednoho konce pulzujícího moder­

ního velkoměsta na druhý, a  dobýváním hnědého uhlí,

které navždy zůstane jen lignitem, kaustobiolitem, tedy ohromnou masou mrtvých kamenů, z nichž některé jsou

sice občas zkrášlené otiskem rostlinných těl, ale i  tato výzdoba jen potvrzuje, že život uhelného světa skončil v  období třetihor, nejdříve před dvěma a  půl miliony a nej později před pětašedesáti miliony let. Ať už platí jed­

no, nebo druhé, je to nepředstavitelně dávno. Tyto mrtvé

zuhelnatělé rostlinné zbytky už nečeká nic jiného než

spálení, při němž se do ovzduší uvolní škodlivý oxid uhli­

čitý společně s proměnlivým množstvím ještě škodlivěj­

šího oxidu siřičitého, nemluvě o arzenu a rtuti. Tyto jedy opravdu zabíjejí, jsou ničiteli života.

Paní Dobrotková poslouchala manželovy nadšené před­

nášky o podzemních drahách ve světových metro polích

se shovívavým úsměvem. A  i  do něho se občas musela

nutit, protože jakékoliv rýpání se v  podzemí, hloubení důlních štol nebo ražení tunelů se jí spojovalo přede vším

s  obrovským sesuvem, který v  Handlové před několika

lety zničil sto padesát domů, a ještě k tomu poškodil ces­

tu, vodovod a  elektrické vedení. Anna Dobrotková byla

učitelka dějepisu a zeměpisu na střední všeobecně vzdě­

lávací škole v Prievidze, nedávno přejmenované na gym­

názium, a více než manželovo snění o technickém pokro­

ku v  podzemní dopravě ji těšil synův zájem o  historii.

Žijí přece ve druhé polovině šedesátých let dvacátého

sto letí a v Československu se o mnohých událostech z po­ válečné minulosti začalo už i veřejně mluvit úplně jinak

než dřív. Paní Anna byla přesvědčená, že dobří historici,

kteří napíšou dějiny země bez jakéhokoliv překrucová­

ní a zatajování, jsou pro společnost stejně potřební jako dobří inženýři pro stavbu podzemní dráhy.

I ona sama se opatrně začala věnovat tématu, o němž

se ještě před pár lety smělo výhradně mlčet. Profesorka

střední všeobecně vzdělávací školy měla skromný plán, že

jednou snad napíše útlou brožuru o Krikehájcích, horno­

nitranských Němcích, na které si pamatovala ze svých školních let. V  Handlové, tedy v  Krickerhau, jich tehdy

žilo víc než Slováků, ale dnes tam není ani jediný. Za­

pisovala si slova německého původu v hornonitranském

nářečí, navštívila několik starších lidí a zaznamenala si

jejich zdráhavě vyprávěné vzpomínky. Zvláště ji zajímalo,

co se dělo na sklonku války. Vzpomínala na své spolu­

žačky a jejich matky, které se na konci zimy v pětačtyři­

cátém roce s pláčem loučily, nechtěla však slyšet jen emo­

ce a dojmy, ale co nejvíce objektivních faktů. Zjišťovala,

na základě jakého nařízení hornonitranští Němci před

příchodem fronty téměř všichni odešli, pokoušela se vy­

pátrat, kolik z nich bylo členy Deutsche Partei či oddílů Heimatschutzu, kolik jich zahynulo na frontě nebo padlo do zajetí a  na dlouhé roky skončilo na Sibiři. Dokonce i  o  sibiřských lágrech se opatrně začínalo veřejně mlu­ vit. Paní Annu však hlavně zajímalo, ačkoliv to už ani

historie nebyla, co je s handlovskými Němci dnes, jak se

začlenili do života v  Německu, jak vzpomínají na svoje

rodné město nebo třeba kde žijí její tehdejší spolužačky

a  kamarádky ze sousedství, na jejichž jména a  tváře le­

mované dlouhými copy si dosud vzpomínala. Jsou v NDR,

nebo v NSR?

V  osmašedesátém roce si paní Dobrotková přibrala

ještě další aktivitu. Společně s  handlovským farářem

zor ga nizovala mezi lidmi sbírku na obnovu barokního inte riéru kostela svaté Kateřiny. Za války byl kostel těžce

poškozený a rekonstrukce ukončená před deseti lety zo­

hlednila předválečný stav jen velmi málo. Bylo by pěkné obnovit alespoň majestátní oltář a  tak si připomenout šikovnost starých mistrů a vzdát hold rozvinutému este­

tickému cítění místních lidí z minulých staletí.

Jenže v srpnu přišla okupační vojska a situace v Česko­

slovensku se začala měnit. Kolo dějin se roztočilo opač­

ným směrem. Alexander Dubček a obrození komunisté ve vedení ustupovali z jedné pozice za druhou. V dubnu 1969 Dubčeka nahradil Husák, který podrobil celé reformní vedení komunistické strany zdrcující kritice. Tito lidé

byli rázně zbaveni funkcí. V srpnu, při prvním výročí vpá­ du sovětských vojsk, Veřejná bezpečnost i Lidové milice

tvrdě zakročily proti demonstracím, čímž se definitivně

potvrdilo, že se československý stát ztotožnil s  vlastní okupací.

Čistky pokračovaly a nezastavily se na úrovni minist­

rů, předsedů krajských národních výborů nebo krajských

tajemníků komunistické strany, ba ani na úrovni předse­ dů okresních národních výborů a  okresních tajemníků.

V dubnu 1970 začala výměna členských legitimací komu­

nistické strany, spojená s  prověrkami postojů každého

jednotlivého člena. U  koho se ukázalo, že před dvěma

lety zastával pravicově­revizionistické, oportunistické

či protisocialistické postoje, starou legitimaci mu ode­

brali a novou už nevydali. Tak bylo z Komunistické stra­

ny Československa vyloučeno téměř půl milionu členů, a to i proto, že mnozí snaživí tajemníci předem stanovili

počty vyloučených. Úlohou podřízených ve vylučovacích

komisích bylo jen naplnit kvóty, tudíž dosáhnout stano­ veného počtu.

„Z  komunistické strany je možné vyloučit jen toho,

kdo do ní předtím sám vstoupil, ne?“ zasmál se pan Dob­

rotka.

„Nech toho,“ zamračila se na manžela paní Dobrotko­

vá. „Vyloučení jsou většinou slušní lidé. Děsím se toho,

kdo v té jejich straně vůbec zůstane.“

„No kdo asi? Jenom komunisti!“ znovu se ironicky

ušklíbl pan Dobrotka.

Jenže nezůstalo pouze u  čistek uvnitř komunistické

strany. Stále důsledněji a přísněji byly hodnoceny posto­

je, názory a činy — ačkoliv těch v osmašedesátém mnoho

nebylo  — i  celkem bezvýznamných lidí. Ovšem učitele,

formující mladou socialistickou generaci, režim za bez­ významné rozhodně nepovažoval. Spíše naopak, podle

znovu oprášených bolševických ideálů o zostřeném ideo­

logickém boji je to právě světonázorově správně zorien­

tovaný pedagog, kdo může vytrhnout dítě z tmářské vý­

chovy v kontrarevolucionářské rodině.

V červnu 1971, přímo poslední den školního roku, si

profesorku Dobrotkovou nenápadně zavolal ředitel školy. Šetrně jí naznačil, že na nedávné poradě na odboru škol­

ství městského národního výboru mu jedna soudružka

naznačila, že jí samé bylo naznačeno, aby si začala více všímat profesorky dějepisu na gymnáziu, která v  krizo­ vém roce 1968 projevila nebývalý zájem o  zvelebování

kostela. A mimochodem i v současnosti se v tomto koste­

le pravidelně zúčastňuje bohoslužeb, což by snad kádro­ vému profilu učitelky tělocviku tolik vadit nemuselo, ale

tady mluvíme o dějepise, který je společně s občanskou

naukou nejvíce světonázorově formativním předmětem,

takže ředitel nakonec profesorce Dobrotkové naznačil,

že mu bylo naznačeno, že pokud půjde do tuhého — ale

vždyť do tuhého už dávno jde —, pak nebude mít velkou šanci Aničku ve škole udržet, vždyť on sám je jen řadový

ředitel gymnázia. Dokonce bez rudé legitimace, a takový

ředitel je dnes čím dál tím větší rarita.

Cestou domů si paní Dobrotková uvědomila, že pokud

ji ze školy vyhodí, záhy by mohli vyhodit i  jejího syna.

Tomáše čekala příští rok maturita, a i kdyby mu dovolili

střední školu dokončit, dostat se na vysokou s kádrovým

profilem syna propuštěné pedagožky by neměl šanci.

Náhle se v hlavě Anny Dobrotkové zrodil plán: „Julku,

co kdybys přece jen napsal do Prahy, že chceš stavět to

jejich metro? Zkušenosti i  výuční list na to přece máš,“

řekla manželovi, když přišel z  odpolední směny domů.

Kádrové a personální oddělení Metrostavu bylo v létě

roku 1971 zavalené došlou poštou. Svoje žádosti tam po­

slaly tisícovky vyloučených komunistů, které vzápětí vy­

hodili i  ze zaměstnání, a  oni si teď hledali práci přimě­

řenou svému novému společenskému postavení. A v této

záplavě prosebných žádostí od ztroskotanců se objevil dopis od soudruha ze Slovenska, jakého v podniku oprav­ du potřebovali. Vyučený horník s dvacetiletou zkušeností,

člen Brigády socialistické práce, který nikdy nebyl vylou­

čen ze strany. V odpovědi mu vedoucí kádrového a perso­

nálního oddělení potvrdila, že vzhledem k tomu, že sou­ druh Dobrotka má rodinu, může být okamžitě po nástupu do Metrostavu zařazen i do pořadníku na podnikový byt.

Soudružce Dobrotkové, která se ucházela o místo stře­

do školské profesorky dějepisu a zeměpisu v Praze, napsal

ředitel prievidzského gymnázia hned na začátku prázd­

nin posudek. Jmenovaná je dělnického původu, a proto vždy, zejména však v krizovém období roku 1968, vycho­ vávala své žáky v duchu marxismu­leninismu a proletář­

ského internacionalismu a nikdy se nenechala strhnout

k  avanturistickým pravičáckým politickým excesům.

Zúčastňovala se brigád při zkrášlování okolí školy, v rám­

ci mimoškolních aktivit vedla kroužek Naše kořeny, díky

němuž se žáci seznamovali s dějinami dělnického hnutí v  místě bydliště a  okolí. Má hluboce zakořeněný mate­

ria listický světonázor. V závěru posudku sice musel sou­

druh ředitel připustit, že jmenovaná není členkou KSČ, ale vzápětí dodal, že jí ani nikdy nebyla — už tedy nemu­

sel zdůrazňovat, že pokud předtím členkou nebyla, tak

teď není ani vyloučenou členkou.

Když si paní Dobrotková posudek přečetla, vděčně ře­

ditele objala.

„Vy máte odvahu jako kamikadze,“ řekla.

„Pokud myslíte sebevražednou odvahu, tak v tom s vámi

souhlasím. Když jsem to psal, připadal jsem si, jako bych

páchal kariérní harakiri,“ zabručel ředitel.

Večer si kádrové hodnocení své manželky přečetl i pan

Dobrotka.

„Představ si, co si o tobě ti, kdo si to přečtou, v Praze

pomyslí,“ smál se. „Kdybych já byl ředitel školy, tak ta­

kovou bolševickou svini určitě nevezmu.“

„Julo, jak to o mně mluvíš? A před naším synem!“ ura­

zila se paní Dobrotková. „A  mimochodem, tenhle po­

sudek nepošlu na žádnou pražskou školu, ale na odbor školství městského národního výboru. Tam jsou bolše­ vické svině všichni.“

Před začátkem školního roku 1971/1972 byly stavy

pražských středoškolských pedagogů zdecimované ze dvou důvodů. Dosud se nepodařilo zacelit díry po stov­

kách učitelů, kteří po sovětské okupaci emigrovali, a už vznikly nové mezery v důsledku nedávných stranických

prověrek, po kterých právě v rezortu školství následova la

nejmohutnější vlna propouštění. Žádost soudružky ze Slovenska přišla v pravý čas.

15

PRVNÍ

TÝDEN

Ve společnosti, jako je naše, jsou samozřejmě známy pro

cedury vylučování. Nejzřejmější a také nejznámější z nich

je zákaz. Dobře se ví, že nemáme právo všechno říci, že

nemůžeme mluvit o všem za jakýchkoliv okolností, že ko

nečně nemůže kdokoliv mluvit o čemkoliv. Tabu předmětu,

rituál okolnosti, privilegované nebo výhradní právo sub

jektu, který mluví: už zde máme hru tří typů zákazů, které

se kříží, navzájem posilují nebo kompenzují, vytvářejíce

komplexní mřížku, jež se neustále modifikuje.

Michel Foucault: DiSKURS. AUTOR. GEnEAlOGiE

Československá kontrarozvědka se ve své činnosti opírá

o  pomoc osob, zpravidla čs. občanů, kteří jsou ochotni

a mohou pomáhat kontrarozvědce při maření podvratné

činnosti vnějšího a vnitřního nepřítele.

ROzKAz MiniSTRA vniTRA ČSSR Č. 8/1972

V  pondělí 2. října 1972, na samém začátku zimního se­

mestru, se Tomáš Dobrotka usadil v posluchárně až do

po slední řady. Před pár týdny se dočetl — zřejmě ve Stoplus

jednič ce, kterou odebíral otec —, že spousta lidí v restau­

raci nebo kině si nejraději sedá na místa, kde mají hned

za zády zeď. Prý je to atavistické chování z pravěkých dob,

kdy byl člověk v neustálém ohrožení a stěna jeskyně nebo

skalního převisu představovala jistotu, že odtud žádný

útok nepřijde. Tomášovi coby milovníkovi historie se ta

teorie velice zalíbila  — zdánlivě nesmyslný zvyk, jehož

logiku odhalí jen ten, kdo ví něco o životě před padesáti

tisíci lety. A i kdyby u něj zděděný instinkt náhodou se­

lhal, sedal si do rohu místnosti cíleně. Budoucí historik

si osvojoval moudrost dávných předků.

Když Tomáš před chvílí vstoupil do učebny, byli tam

zatím jen dva budoucí studenti, na rozdíl od něj oba na­

krátko ostříhaní a v tesilových oblecích, takže se Tomáš

lekl, že se hned první den školy dopustil neomluvitel­

ného faux pas proti akademické etiketě (tento výraz si osvojil teprve nedávno, a když se ho posléze naučil i vy­

slovovat, velice si ho oblíbil). Mladíci seděli v první řadě,

Tomáš zaujal místo až v  poslední, odkud měl dobrý vý­

hled na budoucí spolužačky a spolužáky. Vstupovali do

místnosti stejně nejistě jako on, rychlým pohledem pře­

létli ze strany na stranu, směrem k  podlaze řekli svoje

„ahóóój“ a bez velkého vybírání si sedli na některé volné

místo. Nikdo další už na sobě oblek naštěstí neměl. Tak­

že faux pas se nakonec dopustili právě ti dva, zaradoval

se Tomáš. Jenže vzápětí si uvědomil, že musí začít uvažo­ vat jinak, protože akademická svoboda by měla tolerovat

jakýkoliv oděv, tedy i hnědé obleky mladíků v první řadě.

Ale ani tato myšlenka se mu úplně nepozdávala, protože

nepřiměřený byl přece už sám pojem akademická svobo­ da, a dokonce samo slovo svoboda, které se v roce 1972 v Československé socialistické republice ocitlo takřka na indexu a v denním tisku se používalo většinou s hanlivým

podtónem.

Paní Dobrotková Tomáše opakovaně varovala, aby si

na univerzitě dával dobrý pozor a nepouštěl si pusu na špacír, a  to nejen před vyučujícími, ale ani před spolu­

žáky. Všude kolem zuřila normalizace, jak obvykle dodá­

val otec, takže československý občan si může svobodně vybrat už jedině to, jestli bude nadávat na počasí, nebo na

fotbal. Tomáš, který napjatě očekával začátek vyučování,

si vzápětí vzpomněl na situaci, kdy otec naposledy nadá­ val na fotbal. Československá reprezentace se na nedávné

mistrovství Evropy v Belgii vůbec neprobojovala, zato Ru­

sáci, ti hnusní okupanti, získali stříbro. Tomáš se pokou­ šel otci vysvětlit, že to není úplně přesné, vždyť nejlepší

sovětští hráči, tedy obránci Revaz Dzodzuašvili a Murtaz

Churčilava, nejsou Rusové, ale Gruzínci. Otec jen vztek­

le mávl rukou. Matka, zřejmě aby otce přivedla na jiné

myšlenky, se tehdy zeptala, jak se daří Lackovi Petrášovi. Fotbalistou, který vyrůstal v Baníku Prievidza, se chlubil

celý okres (včetně Handlové), na mistrovství světa v Me­

xiku před dvěma lety dal dokonce gól Brazílii. Stejně jako o jeho nechytitelné střele se všude mluvilo i o gestu, kte­

ré vzápětí následovalo — Petráš, fotbalový reprezentant

komunistického Československa, si klekl a pokřižoval se.

A po gólu, který za pár dní vstřelil Rumunsku, to zopako­

val. Jenže Tomáš si dobře vzpomínal, že stejně jako po evropském šampionátu ve dvaasedm desátém roce otec

nadával už i po mistrovství světa v sedm desátém, proto­

že kromě dvou Petrášových gólů se celé československé

mužstvo nezmohlo na žádný další, takže domů přicesto­ valo se třemi prohrami a ubohým skóre.

Lední hokej Tomášova otce nezajímal. Asi proto, že ne­

uměl bruslit a v životě nedržel v ruce hokejku. Pan Dob­

rotka pochyboval, jestli je to vůbec sport, když si někteří


18

hráči chrání hlavy přilbami, takže vypadají jako jeho ko­

legové z handlovských Uhelných a lignitových dolů nebo

pražského Metrostavu. Kdyby Tomášova otce hokej zají­

mal, určitě by den předtím, v neděli prvního října, sledo­ val spolu se synem přátelský, ale o to prestižnější zápas

Československa s kanadským výběrem NHL. Pan Dobrot­

ka se jen na chvíli zastavil před obrazovkou a podotkl, že

proti sobě hrají dvě mužstva profesionálů, ale zatímco o jedněch se to tají a celému světu se lže, že socialistický vrcholový sport je čistě amatérský, ti druzí jsou na to hrdí,

protože být profesionálem znamená podávat špičkové výkony. Podle Tomáše v  tomto zápase nepodali dobrý výkon rozhodčí — byli to Čechoslováci a zřejmě se příliš

snažili být vůči Kanaďanům nezaujatí. Obě mužstva hrá­

la výborně. Výsledek 3:3 byl vlastně vítězstvím Kanady,

protože ještě pár vteřin před koncem Československo vyhrávalo. Taková remíza Tomáše mrzela víc než prohra.

Mnohem lepší profesionální výkony podávali amatér­

ští českoslovenští hokejisté v  dubnu 1972 na pražském

mistrovství světa. Vždyť dokonce získali zlato. Památný

byl hlavně druhý zápas se Sovětským svazem. Všichni to

chápali jako odvetu za okupaci v osmašedesátém. Česko­

slovensko zvítězilo 3:2 a  Tomáš měl stále před očima vítězný gól, bombu Jaroslava Holíka vystřelenou úplně

nečekaně z  neobvyklé pozice. Zato pana Dobrotku bě­

hem hokejového mistrovství úplně pohltila jiná zvláštní

událost s bombou. Dva muži unesli z Československa do

Německé spolkové republiky dopravní letadlo (pilotovi vyhrožovali bombou). O necelé dva měsíce později unes­

la skupina deseti mladých lidí do Německa další česko­

slovenské letadlo. Ti už ani nevyhrožovali, ale rovnou

pilota zastřelili.

Kromě fotbalu vlastně pana Dobrotku žádné jiné spor­

ty nezajímaly. Nesledoval ani soutěže na olympijských

hrách v  Mnichově, které skončily před několika týdny. Dokonce i během olympiády zajímala Tomášova otce jen

politika a  terorismus. Čtvrtého září totiž členové pales­

tinské teroristické skupiny přepadli pokoje izraelských olympioniků a  o  den později zavraždili jedenáct členů výpravy. Pan Dobrotka sledoval v  československé tele­ vizi i  na zahraničních rozhlasových stanicích všechny

podrobnosti  — rekapitulace útoku, požadavky únosců,

reakce izraelské vlády, převoz unesených na letiště i ne­

vydařený zásah německé policie. U nedělního oběda teh­ dy manželce a  synovi řekl, že tito lidé, tím myslel tero­

risty, jsou úplně stejní jako hitlerovci. Nejdřív zabíjejí

Židy, ale brzo budou vraždit každého, kdo je jiný než

oni. A dodal, že je vyzbrojují Rusáci i Čechoslováci, což

ho vůbec nepřekvapuje. Paní Dobrotková navrhla, aby

se po obědě za zavražděné sportovce pomodlili.

Tomáš přerušil svoje vzpomínání hned poté, co do učeb­

ny vstoupil mladý muž, který byl v rozvrhu uveden jako odborný asistent. Sebevědomě se rozhlédl po místnosti,

potom se usmál a semestr mohl začít.

„Dobré ráno, soudružky a soudruzi! Jmenuji se doktor

Bořivoj Šindelář. Za jménem mám i  kandidáta věd, ale

na tituly si nepotrpím, takže mě tak oslovovat nemusíte.

Vítám vás na filozofické fakultě slavné Univerzity Kar­

lovy! Většinu přednášek a seminářů budete mívat v této

budově na náměstí Krasnoarmějců. Vyučovat vás budou

kolegové z několika fakultních pracovišť, hlavně z kated­

ry československých dějin, kam organizačně patřím i já,

dále z  katedry obecných dějin a  pravěku, jejíž součástí

je oddělení pravěku nacházející se v Celetné číslo 20, ka­

tedry věd o antickém starověku, která sídlí v budově na

Ovocném trhu číslo  5, a  katedry pomocných věd histo­

rických a archivního studia. Kromě toho, jak už jistě víte

z  rozvrhu, máte i  celofakultní předměty společného zá­

kladu, například Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a Komunistické strany Československa nebo tělesnou vý­

chovu, které zabezpečují další pracoviště. Musíte se v tom

co nejrychleji zorientovat. Na rozdíl od střední školy jste

nyní zodpovědní sami za sebe. Já sice budu vaším roční­

kovým vedoucím — což je něco jako třídní učitel, avšak na vyšší úrovni —, ale klíčovým momentem naší spolupráce

bude fakt, že jste všichni plnoletí. Každému soudruhovi a každé soudružce v této místnosti už bylo osmnáct, že?“

Usmívající se doktor Bořivoj Šindelář sebejistě přelétl

pohledem učebnu. Někteří studenti a studentky souhlas­

ně pokývali hlavou, ale na většině tváří se zračilo spíše

napjaté očekávání. I Tomáš napjatě očekával. Vyučující se

pořád usmíval. Jako by před sebou neměl svoje budoucí

studenty, ale přátele z  časů vlastních studií, se  kterými

se konečně setkal. Tomášovi tato Šindelářova kolegiál­

nost připadala od první chvíle nejen falešná, ale i velmi špatně zahraná.

„Budu působit jako váš ročníkový vedoucí, takže pokud

budete mít jakékoliv problémy, se kterými si nebudete vědět rady na příslušných pracovištích fakulty, můžete

se obrátit na mě. Pochopitelně jste sem nepřišli studovat

proto, abyste měli problémy, ale abyste se stali fundo­ vanými historiky. Se mnou budete mít předmět Česko­

slovenské dějiny I., nebo přesněji, budu vás učit jednu

hodinu tohoto předmětu. Jak víte, druhou hodinu Česko­

slovenských dějin I. vás bude ve středu učit kolegyně doktorka Skýbová. Je to prvotřídní odbornice, která vám

podá ucelený obraz o našich dějinách až do roku 1434... Proč právě 1434?“

„Bitva u Lipan. Konec husitského hnutí,“ ozvalo se sou­

časně několik Tomášových spolužáků.

„Ano! Přesně tak!“ zaradoval se asistent.

Tomáš byl zvědavý, co tedy bude ve své části předmě­

tu učit doktor Šindelář, pokud jim ucelený přehled podá doktorka Skýbová ve druhé polovině.

Šindelář se znovu široce usmál: „Předpokládám, že

jste si studium historie vybrali proto, že máte o  tento obor zájem. A  my vám ukážeme, že historie není jen

nudné vysedávání v  archivech, ale hledání zajímavých odpovědí na dobře položené otázky. Tak například...“ doktor Šindelář na chvíli zmlkl, jako by narychlo hledal

nějaký příklad, ale Tomáš tušil, že i  tuto zámlku si pře­ dem připravil a nacvičil. „Pomocnou vědou pro historii je i  historická jazykověda. Původ slov zkoumá etymologie.

Jaký je původ slova semestr, nepochybně jednoho z  nej­

používanějších slov ve vašich debatách?“

Odborný asistent se zvědavě rozhlížel po místnosti.

Zdálo se, že nikdo neví.

„Kolegyně a kolegové, napovím vám: slovo semestr je

složené ze dvou latinských slov.“

Dívka ve druhé řadě zvedla ruku. „Semi­ je předpona,

která znamená, že je něco poloviční. Že by půlrok?“

„Jenže rok je annus, anno. Takže nikoliv, kolegyně!“ ra­

doval se ze svého vítězství doktor Šindelář.

„Zkusí to ještě někdo? Ne?! Takže je to na mně. Latin­

ské slovo semestris je složené ze dvou slov. Sex a mestris.

Sex neznamená sex, ale šest. Jenže co je mestris, soudruž­

ky a soudruzi?“

Nikdo nereagoval. Jako by Tomášovi spolužáci na asi­

stentovy hádanky předčasně rezignovali.

„To by mohly vědět spíše kolegyně,“ zazubil se doktor

Šindelář. „Tak víme? Ne! Mestris a menzes — nepodobají

se tato slova? Menzes, tedy měsíčky. Mensis je přece la­

tinsky měsíc. A  teď spojme sex s  menzesem  — a  vyjde

nám semestr, tedy šest měsíců.

Váš semestr je pochopitelně kratší, ale i  zjišťování,

kdy, kde, proč a jak se semestr stal obdobím kratším než šest měsíců, je historický výzkum, který nám mnoho

napoví o  dobovém školství a  vzdělanosti. Historický vý­

zkum je zajímavý vždycky, někdy však může být i velmi vzrušující. Znovu uvedu příklad.“

Tomáš ocenil, že tentokrát se doktor Šindelář nesní­

žil k tomu, aby předstíral, že vzrušující příklad náhodně

loví ve své vědomostmi nabité paměti.

„Jako nadějní adepti historické vědy jste jistě v našich

sdělovacích prostředcích zachytili zprávu, že v  květnu

byla ze sarkofágu vytažena skleněná rakev s  tělesnými ostatky Jana Nepomuckého nebo  — kdyby náhodou ně­

kdo chtěl  — svatého Jana Nepomuckého. Tyto ostatky

byly podrobeny důkladné vědecké analýze. A  nyní, už

za několik týdnů, bude dokonce v  antropologickém od­ dělení Národního muzea pomocí nejnovějších přístro­

jů a  vědeckých metod přezkoumána zlatá schránka, ve

které by se údajně měl nacházet slavný Nepomuckého

svatý jazyk. Právě ten jazyk, který údajně nepodlehl roz­

kladným procesům, takže si ve schránce leží jako živý.

Výsledkům výzkumu tohoto antropologicko­lékařského

konzilia musíme plně důvěřovat, neboť jeho členem

je vedle významných československých odborníků i  je­ den prvo třídní francouzský expert, takže se dá dokonce

mlu vit o mezinárodním vědeckém kolektivu nebo týmu. I když, přiznejme si to, někteří kolegové historici si ješ­

tě i dnes těžko zvykají na to, že se v historickém bádání

náhle vynořila antropologie, která vychází z nezpochyb­

nitelného přírodovědeckého výzkumu. Kolegové jsou

zvyklí důvěřo vat hlavně písemným dobovým pramenům, avšak právě ty bývají často subjektivní a  poplatné době

svého vzniku. Historie používá i další prameny získané

klasickými historickými vědami, mezi něž patří napří­

klad archeologie.

Kdo nám vyjmenuje pomocné vědy historické?“ zeptal

se náhle doktor Šindelář.

„Archivnictví, heraldika, numismatika...“ odpověděl

mladík v obleku sedící v první lavici.

„A  čím se zabývá sfragistika?“ zeptal se asistent jeho

souseda.

„Sfragistika se zabývá starými vyznamenáními,“ odpo­

věděl student suverénně.

„Ne, vyznamenáními se zabývá faleristika,“ pokýval

ukazovákem vyučující. „Sfragistika analyzuje pečeti. Ale

nemusíte mít žádné obavy, tohle všechno vás už brzy na­

učí kolega doktor Šisler, který vám bude přednášet po­

mocné vědy historické.“

Asistent klouzal pohledem po studentech v  učebně,

jako by váhal, jakou další otázku by jim měl položit. Na­

konec začal mluvit afektovaným hlasem, jako by jim dá­ val hádanku: „A jestlipak vy, mladí českoslovenští histo­

rici, znáte legendu o Janu Nepomuckém?“

Tomáš ji znal, vždyť kaplička svatého Jana Nepomuc­

kého stála i na handlovském náměstí a matka mu o něm v dětství několikrát vyprávěla. Ruku však nezvedl, proto­

že jeho antipatie vůči doktoru Šindelářovi už přerostly


24

do jednoznačného odsudku: odborného asistenta si za­

řadil mezi zákeřné agenty­provokatéry, kteří se rafino­ vanými metodami snaží zjistit, kteří studenti jsou věřící, aby je mohli zahrnout do nejbližšího hlášení, které po­

sílají vedení fakulty, stranickému výboru, nebo dokonce Státní bezpečnosti.

Doktor Šindelář znovu pomalu přejel studenty pohle­

dem, a když se k odpovědi nikdo neměl, pokračoval sám:

„Nepomucký totiž bude hlavním, i když ne jediným téma­

tem mé části předmětu Československé dějiny I. Před mět

je sice vypsaný jako přednáška, ale my si zkombinujeme

přednášku se seminářem. Bude to vzrušující a dynamič­

tější, souhlasíte?“

Tomáše potěšilo, že v učebně nezazněl jediný náznak

souhlasu. PhDr. Šindeláře to však neodradilo a s takřka

nemizícím úsměvem pokračoval: „Paradoxem historie

jako vědy — a to platí i pro naši marxistickou historii — je,

že se nevyhnutelně musí zabývat nejen fakty, ale i legen­

dami. Může v nich být zrnko pravdy, ale stejně důležité

je odhalit, v  čem se mýlí, nebo jsou dokonce záměrně

lživé. Nyní se zřejmě přiblížila chvíle, kdy odhalíme, že

legenda o Janu Nepomuckém je snůškou lží a polopravd.

Mimo chodem, a to ještě ukážeme později, už samo jméno

Nepomucký je zmatečné. Ostatně stejně jako celá legen­ da o něm, která se odvíjí od velmi nepravděpodobného

předpokladu, že právě on byl zpovědníkem české králov­

ny Žofie, manželky krále Václava IV. Kdy žil Václav IV.?“

„Ve druhé polovině čtrnáctého a  na začátku patnácté­

ho  století,“ pohotově odpověděla dívka, která předtím

ne věděla, jak se latinsky řekne rok.

„Správně, ale vyjádřete se přesněji! Chci slyšet roky!“

nedal se soudruh asistent.

„Zemřel několik let po upálení mistra Jana Husa. Tak­

že odhaduji mezi lety 1417 až 1420,“ zkusila to další

dívka.

Doktor Šindelář významně zdvihl ukazováček: „Vác­

lav IV. — 1361 až 1419! Ačkoliv obě data jsou svým způso­

bem problematická, ale tím se v této chvíli nechci zabývat. Kde leží městečko Nepomuk?“

„U  Plzně, směrem na České Budějovice,“ odpověděla

jedna studentka.

„Souhlas! Vidím, že jste stejně dobrá v dějepisu i země­

pisu.“

Šindelář se rozesmál, ale když si všiml, že se nikdo

jiný nesměje, odkašlal si a  pokračoval: „A  vysvětlí nám

někdo, proč je nepravděpodobné, že byl Jan Nepomucký

královniným zpovědníkem?“

Vyučující se znovu rozhlédl po učebně. „Akceptuji

i hypo tézy,“ dodal posléze.

Šindelář se chvíli sebevědomě pohupoval v  kolenou,

potom se zatvářil vítězoslavně, promnul si dlaně a spus­

til: „Nevadí, jste teprve prváci na první hodině. Jan Ne­

pomucký byl taková sekretářka pražského arcibiskupa

Jana z Jenštejna, přesné označení jeho úřadu zní vikář,

a  Jan z  Jenštejna byl úhlavním nepřítelem krále Václa­ va IV. Arcibiskup měl tehdy dokonce tak velkou moc, že odmítl korunovat Žofii královnou. Umíte si představit,

že by Žofie šla ke zpovědi k vikáři arcibiskupa, který je

největším a  nejúhlavnějším nepřítelem jejího manžela i jí samé — vždyť ji odmítl korunovat českou královnou?!

Vyloučeno! I kdyby se k němu vypravila, asi by tam ani ne­

došla, královi špiclové by ji vrátili. Tehdy to nebylo jako dnes, že by si Žofie jen tak vyčesala drdůlek, nahodila

minisukýnku, botasky a vyrazila do pražských ulic.“

Doktor Šindelář chvíli počkal, než vypukne smích,

a vychutnával si svůj úspěch, dokud smích nedozněl.

„Tehdy se kolem královny hemžily dvorní dámy, služky,

stráže a tak dále. Tahle suita by ji k arcibiskupovu tajem­

níkovi vůbec nepustila. Už jen proto, aby se protistrana v rámci zpovědi nedozvěděla o králi nějaké nepříjemné

skutečnosti, které by potom mohly být zneužity. Že kněží

zpovědní tajemství nedodržují, to bylo přece všeobecně

známo už tehdy, nejen dnes.“

Tomáš přestal Šindeláře vnímat, protože se zamyslel,

jestli někdy četl o  případu, kdy kněz porušil zpovědní

tajemství. Řekl si, že se na to musí zeptat matky.

Vlezlý Šindelářův hlas mezitím pokračoval: „Takže to je

první logický důkaz proti směšné lidové legendě, podle

níž se Václav IV. snažil hrozbami a později i mučením vy­ mlátit z  Jana Nepomuckého jméno královnina milence,

které by mu řekla u zpovědi. Podle legendy totiž zlý král

tušil, že je mu jeho dobrá manželka nevěrná. Královna Žo­

fie se jako správná katolička z každé nevěry rychle vyzpo­

vídala, aby mohla s čistou duší co nejdříve spáchat další.“

Několik studentů pochopilo pedagogovu ironii a  za­

smálo se.

„Ještě pořád parafrázuji legendu,“ vysvětlil doktor Šin­

delář. „Žárlivý král na Nepomuckého naléhal, aby mu

jméno milence prozradil, ale náš statečný kněz se zatvr­ dil a prohlásil, že se raději nechá zabít, než aby cokoliv

prozradil. A tak ho rozzuřený Václav IV. rozkázal utopit ve Vltavě. Utopili ho, potom ho vylovili a nakonec ho slav­

nostně pochovali. A  tady se dostáváme k  dalšímu slabé­

mu místu tohoto lidového vyprávění. Nepomuckého sva­

tý jazyk, který nepromluvil, se prý zázračně uchoval a na

rozdíl od zbytku těla nepodlehl přirozenému biologic­

kému rozkladu, takže na základě takového do očí bijí­

cího a do nebe volajícího zázraku mohl papež o několik

staletí později prohlásit Jana Nepomuckého za svatého.

A teď skok do současnosti! V těchto dnech moderní věda

provádí antropologický výzkum, který nám zodpoví otáz­

ku, co se v  té tajemné zlaté schránce opravdu nachází. Předpokládám, že bude úplně prázdná, ale nechám se

překvapit. Mám své zdroje, od nichž získávám informace

takříkajíc z první ruky. Představte si tu nejistotu, jaká po

zveřejnění zprávy o  blížící se exhumaci nyní musí vlád­

nout ve Vatikánu. A určitě i jinde, například na pražském arcibiskupství, mám­li být konkrétní. Možná se ukáže, že

bude nakonec nutné Jana Nepomuckého debeatifikovat a  dekanonizovat. Teď samozřejmě žertuji, všem nám

je jasné, že současný mimořádně konzervativní papež

by se na něco takového nikdy nezmohl. Babičky v koste­

lích ať se dál modlí k falešnému jazyku, ale my, vědci, se

brzy dozvíme fakta a historickou pravdu.“

Doktor Šindelář se významně usmál a  spokojeně si

promnul dlaně, jako kdyby on už pravdu znal. Potom Šindelář vyzval studenty a studentky, aby se jeden

po druhém představili, řekli, odkud pocházejí a jaká je

jejich motivace pro studium historie. Ukázalo se, že To­

máš Dobrotka není v kruhu jediný Slovák. Byla tu i Táňa,

hezká drobná brunetka, jejíž důvody pro studium histo­

rie byly mimořádně banální. Prohlásila, že dějepis byl na

střední škole její nejoblíbenější předmět, a tak chce v tom,

co má ráda, pokračovat. Tomáš sedící v  zadní lavici při­ šel na řadu jako poslední. Řekl, že se zajímá o minulost, aby lépe porozuměl současnosti, což na asistentově tváři vyvolalo pochybovačné zvednutí obočí. Taková motivace

mu zřejmě na devatenáctiletého prváka připadala příliš vyspekulovaná.

Když se všichni studenti představili, asistent řekl, že

coby ročníkový vedoucí má ještě čestnou úlohu podpořit v  této studijní skupině vznik nové základní organizace Socialistického svazu mládeže.

„V  podstatě jde o  to, abyste si co nejdříve, tedy nejlé­

pe hned teď, zvolili předsedu základní organizace, který

bude prostředníkem mezi vámi a  fakultním svazáckým výborem,“ upřesnil Šindelář.

Většina studentů okamžitě zabodla pohled do podlahy

s nadějí, že si jich díky tomu nikdo nevšimne. Tomáš se

tvářil, že právě nastala chvíle, kdy se musí plně soustředit

na skládání kapesníku.

„Ne že bych se hrnul do funkcí,“ přerušil ticho mladík

sedící v  přední lavici, „ale už na střední škole jsem byl

předsedou třídní svazácké organizace, dokonce i  jako dítě jsem předsedal v rámci Pionýrské organizace. Mám

bohaté zkušenosti...“

Tomáš se zaradoval — jednak to vypadalo, že funkce

je obsazená, a tudíž zmizelo latentně hrozící nebezpečí,

že by ho někdo nějakým nedopatřením navrhl, jednak se

mu potvrdilo, že do funkcí se hrnou lidé v obleku, kteří

jsou mu na první pohled nesympatičtí.

„Já jsem byla v  posledním ročníku předsedkyní celo­

školského výboru SSM na naší škole v Třeboni,“ ozvala

se dívka, která předtím odhadovala rok smrti Václava IV.

mezi druhou polovinou čtrnáctého a  začátkem patnác­

tého století.

To Tomáše zklamalo. Tato blondýnka byla spolu se

Slovenkou nejhezčí z  kruhu. Tomáš by byl raději, kdy­


29

by funkcionáři byli nesympatičtí a  funkcionářky oškli­

vé. A  samozřejmě taky nesympatické, hloupé a  ne oblí­

bené.

Soudruh asistent vzápětí pomohl mladým kolegům

zorganizovat volby předsedy základní organizace SSM.

O dva hlasy v nich zvítězila blondýnka. Soudruh asistent

připomněl, že základní organizace musí mít i místopřed­

sedu. Nově zvolená předsedkyně do této funkce blaho­

sklonně navrhla svého nedávného rivala. Ruku pro něj

zvedli všichni, jen on sám se skromně zdržel.

„A  abych nezapomněl,“ zakončil hodinu PhDr. Boři­

voj Šindelář, CSc., „váš první domácí úkol bude zatím

jen takový poloprázdninový: zajděte si na Karlův most,

mezi skupiny turistů z celého světa, a prohlédněte si tam všechno okolo sochy Jana Nepomuckého. Příští týden si o tom na hodině popovídáme.“ Přímo z učebny se Šindelář vydal rázným krokem do Kle­

men tina, kde na něj ve Státní knihovně ČSR čekalo ně­

kolik objednaných knih. Na Křižovnické ulici viditelně

přidal do kroku, protože si zničehonic vzpomněl, jak

před půlrokem na neformálním posezení u  příležitosti

Mezi národního dne žen vzpomínal vedoucí katedry dok­

tor Král na svoje začátky na fakultě. Nejhorší byl první

semestr, protože Královi coby začínajícímu pedagogovi

se sotva dařilo držet si před studenty týdenní předstih. Po

přednášce nebo semináři prý okamžitě běžel do knihov­

ny, aby si nastudoval látku na další hodinu. Šindelář si

sebe kriticky musel přiznat, že s tímto novým předmětem,

který si pro prváky vymyslel, se ocitl v podobné situaci.

Má málo času. A  proto na Křižovnické přidal do kroku.


30

Následující přednášku měl Tomáš až v  pondělí odpo­

ledne, proto se vypravil na Karlův most hned po skon­

čení Šindelářova semináře. Od fakulty tam došel pěšky

za chvíli. Proto ho překvapilo, že když na Karlově mos­

tě našel Nepomuckého sochu, už u ní stála trojice jeho

spolu žáků se sešity a pery v rukou.

„Spolužáci, ahój!“ Tomáš položil důraz na délku hlás­

ky ó, jak to v minulosti několikrát slyšel v českém filmu

Černý Petr. Podle filmu se tak začal zdravit se spolužáky

ještě na Slovensku, a když v maturitním ročníku přestou­

pil do Prahy, zdálo se mu, že pozdrav takhle vyslovuje

celá jeho generace.

„Já jsem Martin, ahoj,“ podával mu ruku chlapec s del­

šími zrzavými vlasy a v lennonkách.

Tomášovi připadalo, že Martin hlásku o  v  pozdravu

záměrně usekl, aby byla co nejkratší.

„Já jsem Klára,“ představila se dívka, která na semináři

tipovala, že Václav IV. zemřel mezi lety 1417 až 1420.

„Těší mě, jmenuju se Táňa, taky jsem Slovenka.“

„Takže i ty ses rozhodl nemarnit čas a hned jsi pospí­

chal ke svatému Janovi,“ konstatoval Martin.

„Dodneška jsem nevěděl, že na Karlově mostě je i so­

cha Jana Nepomuckého, a to žiju v Praze už rok.“

„Ale aspoň víš, kde je Karlův most,“ vzdychla si

Klára. „Já musím pořád používat mapu. Jsem z  Opa­

vy, byd lím na kolejích v  Břevnově. Kolej Větrník­sever.

Kdybych teď měla jít do Celetné, kde máme odpoledne

dějiny mezi národního dělnického hnutí, ani bych ne­

věděla, jestli mám za mostem odbočit doprava, nebo

doleva.“

„Mně to tak nepřijde, jsem starý Pražák,“ usmál se

Mar tin.


31

„Já už se v  Praze taky vyznám,“ pochlubila se Táňa.

„Přestěhovali jsme se sem před dvěma lety. Na sídliště

Petřiny, je to blízko Břevnova a Větrníku.“

„Když umíš správně vyslovit Petřiny a  Břevnov, a  ne­

říkáš Petšiny a Bževnov, tak jsi taková federální pražská

rychlokvaška,“ uchechtl se Martin.

Ale Táňa se neurazila a  sama dodala: „Předtím jsme

bydleli v Bratislavě, asi víte, že je tam Slavín, a teď mám

z okna výhled na pražský Veleslavín. Takže naše rodina

nepochybně povýšila. Ze Slavína na Veleslavín.“

Zato Tomáše se Martinova provokace dotkla.

„Já jsem chodil tři roky na gymnázium v Prievidze. To

bys uměl vyslovit?“ obrátil se na Martina.

„Prijévidza,“ zkusil to Martin.

„Ne! Stačí krátce — Prievidza.“

Martin v omluvném gestu zvedl ruce: „Chápu a omlou­

vám se. Give peace a chance!“

Čtveřice studentů se zahleděla na svatého Jana Nepomuc­

kého.

„Čeho si podle vás máme na té soše všímat?“ zeptal se

Martin, zatímco si pečlivě leštil brýle kapesníkem, jako

by to byl nástroj, díky kterému rozezná na soše i ty nej­

nepatrnější detaily.

Klára se na světce zahleděla a  potom zamyšleně od­

pověděla: „Myslím, že hlavně... v podstatě všeho.“

Všichni se rozesmáli.

„Drží si prst na rtech. To je asi symbol toho, že uchoval

zpovědní tajemství, ne?“ ujišťovala se Táňa.

„Určitě,“ souhlasila Klára a hned si to zapsala do se šitu.

„Nezdá se vám, že má dost zvláštně vykroucený krk?“

přistoupila těsně k soše Táňa.


32

„Právě proto vypadá tak zženštile,“ naznal Martin.

Táňa se pokusila zaujmout pozici podle sochy. „Mož­

ná tím sochař chtěl vyjádřit, že Jana Nepomuckého mu­

čili a zlomili mu vaz.“

„Nezlomili, utopili ho,“ upřesnil Martin.

„Je oblečený jako kněz,“ připomněla Klára.

„Ve středověku kněží nosili pončo?“ ušklíbl se Martin.

„Když už, tak to vypadá spíš jako bolero,“ upozornila je Táňa. „Bolero je kratší než pončo.“

„To je rocheta. Nepomucký je oblečený jako kněz,“ pře­

kazila jim to Klára.

„A  jak jinak? Vždyť to taky byl kněz,“ hlesl Martin.

„V ruce drží kříž.“

„Co jiného by měl držet? Když to byl kněz...“ kontro­

vala Klára.

„Drží taky nějakou rostlinu. To byl i zahradník?“ nedal se Martin.

„Kříž je možná symbolem toho, že zůstal celý život věr­ ný Kristu. Držel se Kristova kříže,“ navrhl Tomáš.

„Máš pravdu, ale každý mučedník přece zůstal věrný

Kristu,“ namítl Martin. „Takže každý mučedník by měl

mít v ruce kříž?“

Na chvíli zmlkli. Přistupovali až těsně k soše, potom se

od ní zase vzdalovali, prohlíželi si ji zprava i zleva, jako

by hledali vhodný úhel pohledu při fotografování.

„A  proč má na svatozáři kolem hlavy jen pět hvězd?“ zeptala se Táňa. „Co symbolizuje pět hvězd?“

„Pět je fakt dost málo,“ připustil Martin.

„I sama ta svatozář je výjimečná, běžní světci většinou gloriolu s hvězdami nemívají, jenom Panna Maria,“ upo­ zornil Tomáš.

„Opravdu?“ zapochyboval Martin.


33

„A co teda řekneme za týden na téma svatozář Šinde­

lářovi?“ zeptala se Táňa.

„Požádáme ho, ať nám vysvětlí, proč je na ní pět hvěz­

diček, když americká vlajka jich má padesát,“ navrhl

Martin.

„Hm, a  bude položení otázky dostatečnou náhradou za splnění domácího úkolu?!“ pochybovala Klára.

Martin v tom neviděl problém: „Šindelář sám řekl, že

historie, to jsou dobře položené otázky a zajímavé odpo­

vědi. My dobře položíme otázku, on ať dá zajímavou od­

pověď.“

„A  co kdybychom se na to zašli zeptat nějakého kně­ ze?“ přemítal Tomáš.

Martin zavrtěl hlavou a  ironicky vysvětlil: „Slyšel jsi

to — církev je skrz naskrz nevědecká, a teď je navíc celý

Vatikán v rozpacích a ve strachu, protože v Českosloven­

sku otevřou zlatou krabičku a budou zkoumat její obsah...

Představte si, že by tam opravdu byl jazyk! Takový obrov­

ský vyplazený jazyk, jaký mají Rolling Stones na desce

Sticky Fingers.“

„Ty máš originálku Sticky Fingers?“ Tomáš na spolužáka

vyvalil oči.

„Mám.“

„A půjčíš? Já to mám nahrané, ale z magiče na magič, takže kvalita je mizerná.“

„Desky nepůjčuju, ale když mi přineseš pásek, můžu ti to nahrát hi­fi. Brácha má docela kvalitní aparát. Grun­

dig.“

„Kdyby ti to nevadilo, přišel bych se někdy podívat na tvoje desky.“

„Jsi kdykoliv vítaný.“

„Posloucháš i československý bigbít?“ zeptal se Tomáš.


34

„Jasně. Ale hlavně český. Ze slovenského znám jen

Ursinyho, Prúdy a Collegium Musicum. Marián Varga je

génius.“

„Apple Tree in Winter znáš?“ zkoušel spolužáka Tomáš.

„Ursiny. Perfektní skladba!“ potvrdil Martin.

„Můžeme se vrátit k  Janovi Nepomuckému?“ přerušila

spolužáky Táňa. „Všimněte si, že všechny sochy na mos­ tě jsou kamenné, jenom tahle je z kovu.“

„Z bronzu,“ upřesnila Klára a obě dívky si to hned za­ psaly.

„A ta větvička, o které se zmínil Martin, je z jaké rost­ liny?“ zeptal se Tomáš.

„Kapradí,“ špičkoval pořád Martin.

„Opravdu to vypadá jako kapradí,“ připustila Klára.

„Ale pochybuju, že by kapradí mělo ve středověké křes­

ťanské symbolice nějakou roli. To by chtělo lilii nebo oli­

vovou ratolest.“

„Oliva to určitě není. A lilie taky ne,“ rozhodl Tomáš.

„Možná palmová ratolest.“

„Nebo papyrus?“ navrhla Táňa.

„Myslíš šáchor papírodárný, ze kterého se vyráběl pa­ pyrus?“ upřesnil Martin.

Táňa na okamžik zaváhala, jestli to Martin tentokrát

myslí vážně, nebo opět ironizuje.

„Ano, ve starověku a středověku ta rostlina plnila úlo­ hu papíru, díky ní se uchovávalo poznání. Takže by moh­ la být symbolem Nepomuckého vzdělanosti.“

Martin nesouhlasil: „Jenže u nás se ve středověku po­

užíval pergamen, což je kůže. Papyrus se používal mno­

hem dřív a hlavně úplně jinde, především ve starověkém

Egyptě. Ve středověkých Čechách byl nedostupný.“


35

„Tak řekneme, že má v  ruce symbo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.