E-kniha: Ledový dech – Diana Gabaldon

Diana Gabaldon

LEDOVÝ

DECH

A BREATH OF SNOW AND ASHES

Copyright © 2005 by Diana Gabaldon

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Blanka Chocová, 2019

Obálka © KREATIKA s.r.o., 2019

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2019

ISBN 978-80-7642-267-4 (pdf)

Diana Gabaldon

LEDOVÝ

DECH

Přeložila: Blanka Chocová

Tato kniha je beletristickou fikcí. Všechna jména, postavy,

místa a zápletky jsou smyšlené.

Jakákoliv podobnost s existujícími osobami, žijícími

či zesnulými, událostmi či místy je čistě náhodná.

Tuto knihu věnuji

CHARLESI DICKENSOVI

ROBERTU LOUISI STEVENSONOVI

DOROTHY L. SAYERSOVÉ

JOHNU D. MACDONALDOVI

a

P. G. WODEHOUSEOVI

5

PODĚKOVÁNÍ

Mé OBROVSKÉ díky patří...

Mým dvěma zázračným editorům, Jackie Cantorové a Billu Masseyovi, za jejich vhled, nápomocné rady („A co Marsa­ li?!?!“), zanícené ohlasy („Fůj!“) a srovnávání mé osoby (až příliš lichotivé, musím dodat) s Charlesem Dickensem.

Mým báječným a obdivuhodným literárním agentům, Russellu Galenovi a Dannymu Barorovi, kteří odvedli velký kus práce, aby mé knihy přivedli na světlo světa – a pomohli provést mé děti úskalími studia na střední škole.

Billu McCreaovi, kurátorovi North Carolina Museum of History, a jeho personálu za mapy, životopisné náčrty, obecné informace a skvělé snídaně v prostorách muzea. Jak já si oblíbila jejich sýrovou kaši!

Zaměstnancům návštěvnického centra na bojišti Moore’s Creek Bridge za jejich milou pozornost a poskytnutí asi čtyřiceti liber nových zajímavých knih – zejména poutavých děl jako Roster of the Patriots in the Battle of Moore’s Creek Bridge and Roster of the Loyalists in the Battle of Moore’s Creek Bridge – a za popis ledové bouře, protože u nich nedávno jedna proběhla. My v Arizoně ledové bouře zkrátka nemáme.

Lindě Grimesové za to, že se se mnou vsadila, že nenapíšu poutavou scénu o šťourání se v nose. Ano, celé je to její vina.

Úctu vzbuzující superženě Barbaře Schnellové, jež překládala knihu do němčiny synchronně s tím, jak jsem ji psala, jenom proto, aby vyšla včas v plánovaný den uvedení na německý trh.

Silvii Kuttny-Walserové a Petře Zimmermanové, jež byly

schopné pohnout nebem i zemí pro debut knihy v Německu.

Doktorce Amarilis Iscoldové za celou řadu detailů a rad –

a pravidelné hurónské záchvaty smíchu –, co se týče lékařských scén v knize. Všechny nepřesnosti a chyby v textu beru výlučně na sebe.

Doktorovi Dougu Hamiltonovi za profesionální rady z oblasti zubařiny a toho, co lze a nelze dělat s lékařskými kleštěmi, láhví whisky a koňskou zubní výplní.

Doktorovi Davidu Blacklidgeovi za nápomocné rady týkající se výroby, použití a nebezpečí práce s éterem.

Doktorovi Williamu Reedovi a doktorce Amy Silverthornové za to, že mi umožnili dýchat i uprostřed pylové sezony, takže jsem byla schopná svoji knihu dokončit.

Lauře Baileyové za profesionální komentář – včetně ilustrací – k otázce dobového odívání a zejména za užitečnou radu o tom, jak nejlépe zabít někoho, kdo nosí kosticí vyztužený korzet, jenž mu pomáhá držet tělo vzpřímeně.

Christianě Schreiterové, díky jejímž detektivním schopnostem (a dobré vůli knihovníků z Braunschweig Library) nedlužíme německé verzi zmínku o jízdě Paula Reverea.

Reverendu Jayovi McMillanu za nespočet fascinujících a užitečných informací o presbyteriánské církvi v prostředí koloniální Ameriky – a Becky Morganové za seznámení mě s reverendem Jayem a také Amy Jonesové za informace o presbyteriánské doktríně.

Rafovi Steinbergu za informace o přílivech a odlivech a další teorii z námořní oblasti – zejména za užitečné poznatky o tom, že se příliv vrací každých dvanáct hodin. Všechny chyby v textu beru na sebe. A pokud si je někdo jist tím, že 10. července 1776 v 5 hodin ráno nebyl zrovna příliv, nechci o tom slyšet.

Mé asistentce Susan Butlerové za to, že byla schopná se po pasovat s deseti miliony lepicích poznámkových papírků, s kopírováním tří kopií dvou a půl tisícistránkového rukopisu a odesláním všeho FedExem po celém širém kraji, a to zodpovědně a včas.

Neúnavné a pilné Kathy Lordové, jež zeditovala celý rukopis v naprosto neuvěřitelném čase a zvládla při tom neoslepnout, a dokonce si udržela smysl pro humor.

Virginii Noreyové, bohyni knižního designu, jíž se opět podařilo celou věc nacpat mezi dvě desky tak, aby byla nejen čtivá, ale i elegantní.

Stevenu Lopatovi za nedocenitelné technické rady týkající se explozí a pálení věcí.

Arnoldu Wagnerovi, Lise Harrisonové, Kateri van Huysteeové, Luzovi, Suzann Shepherdové a Jo Bourneové za technické poznatky z oblasti mělnění pigmentů, uchovávání barev a dalších pitoreskních drobností, jako je například epizodka o „Egypťanu Brownovi“, pigmentech vytvořených z mumií. Netušila jsem, jak to zakomponovat do knihy, ale bylo to až příliš skvělé na to, abych se o to nepodělila.

Karen Watsonové za skvělé poznatky jejího bývalého švagra o pocitech, které prožívá člověk trpící na hemoroidy.

Pamele Patchetové za excelentní a inspirativní popis toho, jak si zasekla dvoupalcovou třísku pod nehet.

Margaret Campbellové za báječný výtisk Piedmont Planta­ tion.

Janet McConnaugheyové za její nápad, aby si Jamie a Brianna zahráli brag.

Marte Brengleové, Julii Kentnerové, Joanne Cuttingové, Carol Spradlingové, Beth Shopeové, Cindy R., Kathy Burdetteové, Sherry a Kathleen Eschenburgové za nápomocné rady a zábavné komentáře k chmurným kostelním chorálům.

Lauri Klobasové, Becky Morganové, Lindě Allenové, Nikki

Roweové a Lori Bentonové za technické rady k výrobě papíru.

Kim Lairdové, Joelu Altmanovi, Caře Stocktonové, Carol Isle

rové, Jo Murpheyové, Elise Skidmoreové, Ronu Kennerovi a mnohým, mnohým (mnohým, mnohým) dalším přispěvatelům na Compuserve Literary Forum, nyní přejmenovaném na Books and Writers Community (http://community.compuserve.com/books), jež ale i tak stále nabízejí stejnou směsici eklektické excentričnosti, studnici učenosti a zdroj skutečně divných faktů. Také díky za jejich příspěvky s odkazy, skutečnostmi a články, o nichž se domnívali, že by mi mohly pomoct. Vždy mi pomohou.

Chrisu Stuartovi a Backcountry za to, že mi dali báječná CD, Saints and Strangers a Mohave River, za jejichž poslechu jsem napsala valnou většinu této knihy.

Ewanu MacCollovi, jehož ztvárnění Eppie Morrie inspirovalo kapitolu 85.

Gabi Elebyové za ponožky, sušenky a morální podporu – a dámám z Lallybrochu za jejich bezmeznou přízeň demonstrovanou krabicemi s jídlem, přáníčky a enormním množstvím mýdla, jak komerčně nabízeného, tak ručně vyráběného. (Levandule Jacka Randalla je vskutku pěkné a moc se mi líbí i to s názvem Ledový dech. Bohužel to, jež se jmenovalo Olízej Jamieho po celém těle, bylo tak sladké, že ho snědl jeden z mých psů.)

Bev LaFranceové, Carol Krenzové, Gilbertu Sureauovi, Lauře Bradburyové, Julianně, Julii a několika dalším milým lidem, jejichž jména jsem si bohužel zapomněla zapsat, za to, že mi pomohli s francouzštinou v knize.

Monice Berrischové za dovolení přisvojit si její osobnost.

A také svému manželovi Dougu Watkinsovi, jelikož mi tentokrát pomohl s prvními řádky prologu. Diana Gabaldonová www.dianagabaldon.com

PROLOG

Pro mnoho lidí má čas mnoho společného s Bohem. Je něčím, co existovalo, ještě než jsme si ho stačili uvědomit, a o jehož konci též nemáme představu. Vypráví se, že je všemocný, neboť nikdo se mu nemůže postavit, nemám pravdu? Ani hory, ani armády.

Čas umí rovněž jako balzám hojit rány. Dejte čemukoliv čas a on už se o vše postará. Bolest pomine, strasti se rozplynou. Se ztrátou se smíříme.

Popel popelu, prach prachu. Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš.

Pokud je čas skutečně příbuzný Boha, předpokládám, že paměť musí být sám ďábel.

I. ČÁST

PŘEDZVĚST VÁLKY

1

PŘERUŠENÝ ROZHOVOR

První je zvětřil pes. Protože byl tmavý jako noc, mohl Ian Murray Rollovu přítomnost jen tušit. Cítil ho u své nohy, jak najednou zvedl hlavu a nastražil uši. Položil psovi dlaň na krk a všiml si, že má varovně zježenou srst.

Byli na sebe duševně tak napojení, jak jen pán se psem může být. Instinktivně druhou rukou nahmatal nůž, ležel a čekal. Jen dýchal a naslouchal.

Les byl tichý. Do rozbřesku zbývalo několik hodin, ale vzduch byl nehybný a těžký jako v kostele. Mlha se jako kouř z kadidelnice přelévala nad zemí. Lehl si na padlý kmen obrovského liliovníku, aby si odpočinul. Pár broučků mu bylo milejších než vlhká bahnitá zem. Dlaň měl stále položenou na hřbetě psa a čekal.

Rollo bez ustání vrčel. Ale tak tiše, že ho Ian stěží slyšel. Spíš cítil, jak mu nepatrné vibrace cestují z konečků prstů po paži a rezonují v celém těle. Nespal, málokdy se mu poštěstilo, že by v noci spal, jen tiše ležel, pozoroval nebeskou klenbu nad sebou a vedl své vlastní neslyšné hovory s Bohem. Klid ale ustal, jakmile se Rollo pohnul. Pomalu si sedl, spustil nohy z poloshnilého kmene a cítil, jak mu srdce bije až v krku.

Rollo stále vrčel. Navíc začal ještě otáčet velkou hlavu, jako by sledoval někoho neviditelného. Byla bezměsíčná noc. Ian pozoroval mlhavé siluety stromů a běžné mihotavé stíny, jaké umí vyčarovat jen noc, ale nic víc.

Pak je uslyšel. Kroky. Byly dostatečně vzdálené, ale přibližovaly se. Postavil se a pomalu vykročil do stínu velké jedle. Mlaskl na psa a ten okamžitě ztichl a následoval svého pána. Tiše jako vlk, jenž byl jeho otcem.

Ian ze svého místa shlížel na stezku zvěře. Muži, kteří se vynořili ze tmy, ale nebyli na lovu.

Bílí muži. To bylo divné, vskutku velmi divné. Neviděl je, ale ani to nepotřeboval. Hluk, jejž vydávali, byl nezaměnitelný. Ani indiáni nebyli zcela tiší, když procházeli lesem. Skotští horalé, mezi nimiž žil, se dokázali proti nim pohybovat ve svém přirozeném prostředí jako duchové, ale neměl pochyb. Slyšel kov. Cinkání kovových spon na popruzích, knoflíků, přezek... a hlaveň děla.

Byly jich spousty. Tak blízko. Skoro by je sám i bez psa vyčenichal. Nahnul se lehce vpřed, zavřel oči a snažil se zavětřit další stopy.

Nesli surové kůže. Najednou to také cítil. Pach zaschlé krve, který pravděpodobně probudil Rolla. Určitě to ale nebyli žádní zálesáci. Na to jich bylo až moc. Zálesáci chodí sami, maximálně ve dvojicích.

Tohle byli chuďasové, špinavci. Žádní zálesáci ani lovci. Na zvěř člověk v tuto roční dobu v lese narazil poměrně snadno, ale ti chlapi byli očividně hladoví a pot jim páchl ne zrovna dobrým pitím.

Teď už byli skutečně blízko, snad jen dobrých deset stop od něj. Rollo si tiše odfrkl. Ian znovu sevřel psí srst, nyní o něco pevněji. Muži byli ale naštěstí sami tak hluční, že žádný další zvuk nemohli postřehnout. Počítal kroky, jež ho míjely, cinkot prázdných čutor a muničních beden, reptání nad bolavýma nohama i unavené povzdechy.

Napočítal třiadvacet mužů a mulu. Ne, dvě muly. Slyšel vrzání naložených brašen, hašteřivé frkání a těžké oddychování, jakým patřičně zatížená mula protestuje na důkaz nespokojenosti se svým břemenem.

Muži sami by jejich přítomnost nikdy neodhalili, ale muly musely zvětřit Rollův pach. Ohlušující hýkot proťal ticho noci a les před Ianem se rozezněl poplašenými hlasy, narážením do sebe a vyděšenými výkřiky. Ian už vzal nohy na ramena, když tu se za ním ozval výstřel z pistole.

„A Dhia!“ Něco ho trefilo do hlavy a on se natáhl jak široký tak dlouhý. Byl mrtvý?

Ne. Cítil, jak mu Rollo strká mokrým čumákem do ucha. V hlavě mu bzučelo jako v úle a před očima se mu mihotaly jasné záblesky.

„Běž! Ruith!“ vzdechl a strkal do psa. „Uteč! Běž už!“ Pes zaváhal, táhle zaskučel. Neviděl ho, ale cítil, jak se velké psí tělo pohybuje střídavě tam a zpět. Nemohl se rozhodnout.

„Ruith!“ Sám si klekl na kolena a pobízel zvíře. Rollo nakonec poslechl a běžel přesně tak, jak byl vycvičený.

I kdyby se mu podařilo vstát, sám na útěk nemohl ani pomyslet. Padl tváří k zemi. Ruce a nohy se mu zabořily do tlejícího listí. Začal se kroutit, až se do mokré půdy zcela zavrtal.

Najednou ucítil mezi lopatkami něčí podrážku. Těžký výdech ale uvízl mezi vlhkým listím a nebyl slyšet. Muži byli beztak hluční dost. Ať už na něj šlápl kdokoliv, nevšiml si ho. Muž byl očividně zmatený, běžel, měl strach, určitě si ho bezmyšlenkovitě spletl se ztrouchnivělým dřevem.

Střelba ustala, ale křik ne. Ianovi to nedávalo žádný smysl. Věděl jen, že leží tváří k mokré zemi. Studené vlhké listí se mu lepilo na tváře, jeho hnilobný pach ho šimral v nose. Připadal si jako opilý, svět se kolem něj pomalu točil a houpal, jako by byl na lodi. Hlava ho už nebolela. Prvotní palčivá bolest odezněla, ale nepřipadalo mu, že by byl schopen ji zdvihnout z měkké hlíny.

Myslí mu prolétla neurčitá myšlenka, že kdyby tu snad právě zemřel, nikdo by se o tom nedozvěděl. Komu by to vadilo? Snad jeho matce, pomyslel si. Asi by ji mrzelo, že by nevěděla, co se stalo s jejím synem.

Hlomoz postupně slábl a vše se vracelo do původní uspořádanosti. V dáli ještě hřměl něčí hlas, ale znělo to spíše jako rozkazy. Odcházeli. Mlhavě si pomyslel, že by na ně snad měl zavolat. Kdyby zjistili, že je běloch, snad by mu pomohli. Ale možná také ne.

Zůstal zticha. Buď umíral, nebo ne. Pokud se nachýlila jeho poslední hodinka, nikdo a nic by mu už nepomohlo. Kdyby to tak nebylo, nikoho by nepotřeboval.

Inu, koneckonců nastalo, oč jsem žádal, ne snad? pomyslel si, když se v myšlenkách vrátil ke svému rozhovoru s Bohem. Cítil, jak jeho duši zaplavuje klid, jako by stále ležel na trouchnivějícím liliovníku a zrakem bloudil po nebi. Chtěl jsem zna­ mení. Ale popravdě jsem netušil, že na to půjdeš tak zhurta.

2

HOLANDSKÝ SRUB

Březen 1773

Nikdo o tom srubu neměl ani ponětí, dokud z něj Kenny Lindsay neviděl šlehat plameny, když šel podél potoka.

„Vůbec bych si toho nevšiml,“ řekl snad již pošesté. „Ještěže byla taková tma. Kdyby byl den a svítilo slunce, neviděl bych to.“ Třesoucí se dlaní si otíral tvář a nemohl spustit oči z podél lesa vyskládaných mrtvých těl. „Bylo to dílo divochů, Mac Dubhu? Nejsou sice skalpovaní, ale...“

„Ne.“ Jamie položil od sazí umouněný kapesník zpět přes vyděšenou promodralou tvářičku děvčátka. „Nikdo z nich není zraněn. Opravdu jste si ničeho nevšimli, když jste je vynášeli?“

Lindsay zavrtěl hlavou, zavřel oči a bezděčně se rozklepal. Bylo pozdní odpoledne chladného jarního dne, ale mužům stékal po těle pot, jako by bylo léto.

„Nedíval jsem se,“ řekl jen.

Mé vlastní ruce byly jako kus ledu. Neměla jsem v nich pražádný cit, jako bych měla gumové prsty, ne zcela nepodobné mrtvé ženě, již jsem ohledávala. Museli být mrtví více než den. Posmrtná ztuhlost již stačila ustoupit. Přede mnou ležela už jen ochablá studená těla, jež chlad přicházející od svěží horské bystřiny zakonzervoval a ochránil od nedůstojného rozkladu.

Mělce jsem dýchala. Vzduch byl stále ještě prosycen kouřem. Ze spáleniště malého srubu tu a tam stoupal oblak dýmu. Koutkem oka jsem viděla Rogera odkopnout poleno, sehnout se a něco zdvihnout ze země.

Kenny nám zabušil na dveře ještě dlouho před rozbřeskem

a vytáhl nás z vyhřáté postele. Přispěchali jsme tak rychle, jak to jen šlo. Bylo jasné, že tu již ničemu nepomůžeme. Přišli i někteří z usedlíků z Fraserova hřebene. Kennyho bratr Evan stál společně s Fergusem a Ronniem Sinclairem pod stromy a něco si spolu šeptali tichou gaelštinou.

„Už víš, co se jim mohlo přihodit, Anglánko?“ Jamie si dřepl

vedle mě. Tvář měl zkřivenou starostmi. „Těm pod stromy.“ Kývl směrem k mrtvole ležící přede mnou. „Co zabilo tuhle chudinku, tuším.“

S ženinou sukní si pohrával vítr, zdvihal ji a odhaloval její

křehká chodidla v kožených dřevácích. Stejně štíhlounké paže jí klidně spočívaly podél těla. Byla vysoká, i když ne tak vysoká jako Brianna, pomyslela jsem si a instinktivně v davu hledala zářivou kštici své dcery. Zahlédla jsem ji na druhé straně mýtiny.

Zdvihla jsem ženinu zástěru a přetáhla ji přes horní polovi

nu těla a hlavu. Měla začervenalé ruce, klouby na prstech měla odřené a dlaně jí hyzdily mozoly od těžké práce. Podle pevných stehen a štíhlé figury jsem jí nehádala více než třicet let. Mohla být i mladší. Nikdo však už nedokázal říct, jestli byla krásná.

Zavrtěla jsem hlavou nad Jamieho povzdechem.

„Myslím, že nezemřela na popáleniny,“ odpověděla jsem. „Podívej, nohy a ruce jsou nedotčené. Vypadá to, jako by spadla do krbu. Vzplály jí vlasy, pak oheň postupoval k ramenům, zapálil šaty. Musela spadnout někam blízko ohně a až pak celý srub zachvátil požár.“

Jamie pomalu přikývl, oči měl stále upřené na mrtvou ženu.

„To dává smysl. Ale co je potom zabilo, Anglánko? Ostatní jsou taky ožehnutí, ale ne tak jako ona. Museli být mrtví ještě před požárem, jinak by utekli. Myslíš, že je mohla postihnout nějaká smrtelná nemoc?“

„To si nemyslím. Podívám se ještě na ostatní.“

Procházela jsem pomalu podél řady vyskládaných nehybných těl s plátnem přikrytými tvářemi. Nad každým jsem se sklonila a znovu nahlédla pod provizorní rubáš. V těchto podmínkách mohlo být fatální takřka cokoliv. Bez antibiotik a bez moderní kapačky mohl člověka během čtyřiadvaceti hodin zabít i obyčejný průjem.

Byla jsem schopná pohledem rozpoznat, na co člověk umřel. Každý lékař to dokáže. A já byla lékařkou přes dvacet let. I tak jsem ale v tomto století tu a tam viděla věci, s nimiž jsem se nikdy předtím nesetkala, zejména ne se zvláště těžkými případy parazitických chorob, jež přišly z tropů společně s otroky. Ty ubohé duše přede mnou ale nezabil parazit ani mně dosud známá nemoc. Nic z mé dosavadní praxe nezanechávalo na svých obětech takovéto stopy.

Všechna těla – tělo popálené ženy, mnohem starší ženy a tří dětí – byla nalezena uvnitř hořícího domu. Kenny je vytáhl těsně předtím, než spadla střecha. Až pak jel pro pomoc. Všichni byli ale mrtví už před vznícením srubu. Zemřeli pravděpodobně ve stejnou dobu. Rozhořel se snad požár poté, co mladá žena upadla?

Těla ležela úhledně ve stínu větví obrovského červeného smrku, zatímco muži vykopávali nedaleko hroby. Brianna stála u nejmenší holčičky. Hlavu měla skloněnou. Přišla jsem blíž a klekla si k malému tělíčku. Přidřepla si ke mně.

„Co to mohlo být?“ zašeptala mi. „Jed?“

Překvapeně jsem na ni pohlédla.

„Také mě to napadlo. Proč si to myslíš ty?“

Pokynula hlavou směrem k promodralé tváři dívenky před námi. Pokusila se jí zavřít oči, ale nešlo to. Byly vykulené a holčičce se ve tváři zračil výraz nejvyšší hrůzy. Jemné rysy měla pokřivené agonií a v koutcích úst zůstaly stopy po zvratcích.

„Pamatuješ si na Příručku skautky?“ podívala se na mě Brianna. Ohlédla se na muže, ale nikdo nebyl v doslechu. Stiskla rty, odvrátila se od těla a natáhla ke mně otevřenou dlaň. „Nikdy ne­ jez houby, které neznáš,“ citovala. „Existuje mnoho jedovatých druhů a rozlišení jedné od druhé je prací pro skutečné odborníky. Roger je našel. Rostly v kruhu tam u toho polena.“

Měly světlehnědé navlhlé masité klobouky s bílými vystouplými bradavkami. Ve spodní části klobouku měly lupeny a stály na tenkých nožkách tak světloučkých, že v okolní tmě téměř fosforeskovaly. Vypadaly docela přátelsky, což přirozeně maskovalo jejich jedovatost.

„Muchomůrky tygrované,“ řekla jsem si pro sebe a opatrně si vzala jednu z Brianniny dlaně. „Agaricus pantherinus, tak se jim bude říkat, až někoho konečně napadne dát jim správné jméno. Pantherinus, protože umí zabít rychle jako útočící šelma.“

Viděla jsem, jak Brianně naskočila na předloktí husí kůže. Jemné zrzavé chloupky jí vyděšeně trčely. Spustila ruku a pustila zbylé houby na zem.

„Kdo by proboha jedl muchomůrky?“ zeptala se a utírala si roztřesenou dlaň do sukně.

„Ti, co nemají na vybranou. Třeba lidé, kteří hladoví,“ odpověděla jsem tiše. Vzala jsem holčičku za ruku a prsty přejížděla po jejím kostnatém předloktí. Malé bříško jevilo známky předchozího nadmutí. Mohlo se jednat o posmrtné tělesné změny i důsledek podvýživy, to už jsem teď nedokázala určit. Klíční kosti jí ale ostře vystupovaly jako ostří kosy. Také ostatní těla byla vyhublá, i když nevypadala, že by zemřeli smrtí hladem.

Vzhlédla jsem a zahleděla se na modravé úbočí hory tyčící se nad místem, kde stával srub. Ano, na pasení dobytka na loukách bylo v tuto roční dobu ještě brzy, ale snad bylo v lese potravy dost, ne? Samozřejmě ale jen pro ty, kteří umí rozeznat, co je jedlé a co ne.

Přišel Jamie a klekl si vedle mě. Ucítila jsem jeho velkou dlaň na zádech. Přes okolní chlad mu po krku stékala krůpěj potu a já si prohlížela jeho rudohnědé vlasy, jež byly na spáncích krásně tmavé.

„Hrob je připraven,“ řekl. Mluvil pomalu, jako by děvčátko nechtěl vylekat. „Toto tu malou zabilo?“ zeptal se a kývl směrem k rozsypaným houbám.

„Asi ano. A nejspíše i všechny ostatní. Už ses stačil porozhlédnout kolem? Znal je někdo?“

Zavrtěl hlavou.

„Podle oblečení to nebyli Angličané. Kdyby to byli Němci, nebyli by tady, ale v Salemu. Byli zvyklí žít v rodině, pospolu, nechtěli se někde usídlit na vlastní pěst. Možná to byli Holanďané.“ Ukázal na vyřezávané dřeváky na nohou postarší ženy. Rozbité a ušpiněné od častého nošení. „Nenašli jsme žádné knihy ani dopisy. Nic, co by nám prozradilo alespoň jejich jméno. Ale...“

„Nepobývali tu dlouho.“ Tichý nakřáplý hlas mě donutil vzhlédnout. Byl to Roger. Klekl si vedle Brianny a pokynul směrem k doutnajícím ruinám po srubu. Nedaleko stavení někdo rozvrhl budoucí záhony, ale místo rostlinek z hlíny zatím vykukovaly jen malé výhonky zčernalé ranními mrazíky. Nikde ani stopy po chlévu, dobytku, mule či praseti.

„Noví přistěhovalci,“ poznamenal Roger tiše. „Nebyli to nevolníci. Usadili se tu jako rodina. Očividně nebyli ani zvyklí na těžkou práci. Ženy měly ruce samý puchýř a čerstvé jizvy.“ Instinktivně si otřel širokou dlaň o koleno. Jeho ruce už byly stejně mozolnaté jako ty Jamieho. Kdysi býval badatelem s jemnou, hebkou kůží. Až moc dobře si pamatoval, jaké to je zvy kat si na těžkou dřinu.

„Zajímalo by mě, jestli mají někoho v Evropě,“ zamumlala Brianna. Odhrnula děvčeti blonďaté vlásky z čela a přes tvář mu znovu položila kapesníček. Všimla jsem si, jak se jí hrdlo stáhlo těžkým polknutím. „Nikdy se nedozví, co se jim tu stalo.“

„Ne.“ Jamie se zprudka postavil. „Říká se, že Bůh ochraňuje bláhové, ale myslím, že tu a tam i Všemohoucí ztratí trpělivost.“ Otočil se na Lindsaye a Sinclaira.

„Podívejte se po muži,“ řekl Lindsayovi. Všichni sebou najednou trhli.

„Po muži?“ podivil se Roger. Zostra se zahleděl do doutnajících rozvalin a najednou mu začalo svítat. „Aha... někdo ten srub přece musel postavit, že?“

„Zvládly by to i ženy,“ vstoupila do hovoru Bree a bojovně zvedla bradu.

„Ty bys to zvládla, to ano,“ řekl a v koutcích mu zacukalo, když se dlouze zahleděl na svoji ženu. Brianna se v tolika ohledech podobala Jamiemu. Nesdíleli jen stejně ohnivou barvu vlasů. Tyčila se do výše šesti stop a vyzařovala z ní ztepilá síla.

„Možná by to zvládly, ale neudělaly to,“ řekl Jamie. Pohlédl

do zbytků srubu, kde byly stále patrné křehké pozůstatky nábytku. Pomalu se snášel večer a údolím začal vát studený vítr. Ošlehával ohořelé ruiny, až povalil něco, co snad kdysi bývala židle. Padla neslyšně do popela. Oblak sazí se vznesl jako duch a chvíli levitoval nad zemí.

„Co tím myslíš?“ postavila jsem se a přešla do jeho stínu. Hle

děla jsem do míst, kde stával srub. Nezbylo z něj už zhola nic, jen komín a rozeklané zbytky stěn.

„Není tu nic kovového,“ řekl. Pokynul směrem k ohni, v němž

se povaloval ve dví rozpůlený kotlík. Nevydržel žár. Po obsahu už ani stopy. Musel se vypařit. „Krom tohohle, a ten byl zjevně moc těžký, tu není žádné nádobí, žádné nářadí. Ani jediný nůž. O sekeře nemluvě. Chápeš... ať ten srub postavil kdokoliv, nářadí mít musel.“

Chápala jsem to. Polena sice nebyla zbavena kůry, byla však očividně opracovaná sekerou.

Mračící se Roger vzal dlouhou borovou větev a začal se vrtat v popelu. Snad pro jistotu. Kenny Lindsay a Sinclair se neobtěžovali. Jamie jim řekl, aby se podívali po muži, a oni pohotově zmizeli v lese. Fergus odešel s nimi. Evan Lindsay, jeho bratr Murdo a McGillivrayovi začali sbírat kameny na zbudování mohyly.

„Pokud s nimi žil muž... znamená to, že je opustil?“ zašeptala mi Brianna a pohledem těkala ze svého otce na vyskládanou řadu těl. „Je možné, že se ta žena bála, že sami nepřežijí?“

A kvůli tomu si snad vzala život? A vzala ho i svým dětem? Chtěla je ušetřit dlouhého utrpení pozvolného umírání na podchlazení a vyhladovění?

„Opustil je a všechno jim vzal? Bože, doufám, že to tak nebylo.“ Pokřižovala jsem se při myšlence, jež mi bleskla hlavou. Sama jsem o tom však pochybovala. „Nesnažily by se snad vyhledat pomoc? Měly sice malé děti... ale sníh už skoro roztál.“ Jen stezky položené vysoko v horách byly pokryty sněhem. Ostatní pěšiny a svahy byly promáčené, bahnité. Během měsíce by se přes ně dalo přejít.

„Našel jsem ho,“ přerušil Roger mé myšlenky. Mluvil zcela klidně, ale musel si odkašlat. „Zrovna... zrovna tady.“

Denního světla ubývalo, ale mé pozornosti neušlo, že byl ve tváři bílý jako stěna. Není se ale čemu divit. Nad hrůzností ohořelých ostatků, jež objevil pod spálenými trámy padlé stěny, by se pozastavil každý. Spálený na uhel, ruce zdvižené v boxerském postoji, tak typickém pro oběti požáru. Dalo se de facto těžko určit, že to kdysi býval muž... ale vytušila jsem, že byl.

Další spekulace o nově nalezeném těle přerušil výkřik z lesa.

„Našli jsme je, milorde!“

Všichni, vytrženi z vlastního přemítání o mrtvém, zdvihli zrak k Fergusovi, který stál na kraji lesa a mával.

Našli je. Vskutku. Tentokrát dva muže. Leželi natažení ve stínu stromů. Našli je nedaleko od sebe a jen kousek od srubu. A oba – z toho, co jsem dokázala určit – zemřeli na otravu jedem z hub.

„To není Holanďan,“ opakoval Sinclair snad již počtvrté a vrtěl hlavou.

„Může být,“ odvětil Fergus pochybovačně. Poškrábal si nos

hákem, který nosil místo levé ruky. „Možná z kolonií, non?“

Jedno z těl patřilo černochovi. Druhý muž byl běloch. Obleče

ni byli do obyčejného plátěného ošacení, jež o nich mnoho neprozrazovalo – košile, kalhoty. I přes poměrně chladné počasí jiné svršky neměli. A navíc byli oba bosí.

„Ne.“ Jamie zavrtěl hlavou. A jednu dlaň si nevědomky otřel

o kalhoty, jako by ze sebe chtěl podvědomě setřít pachuť smrti. „Holanďané na Barbudě si sice drží otroky... ale tihle byli lépe živení. Lépe než ti, co žili ve srubu.“ Zvedl bradu a pohlédl směrem k tiché řadě žen a dětí. „Nebyli odsud. Krom toho...“ Všimla jsem si, jak upřel pohled na mužská chodidla.

Muži měli nohy u kotníků umouněné, poseté puchýři, ale obec

ně vzato docela čisté. Černochova chodidla byla růžovoučká. Neby lo na nich ani stopy po bahně. Mezi prsty neměl ani lísteček. Jedno bylo jisté. Nepřišli sem lesem bosí.

„Mohlo jich být víc? A když tihle umřeli, tak jim ostatní vzali

boty a vše, co mělo cenu...,“ dodal Fergus a ukazoval na srub a na mrtvé muže, „a pak utekli.“

„Je to možné.“ Jamie pevně semkl rty. Pohledem přeměřoval zem, ale v hlíně bylo až příliš mnoho stop, vytrhaných trsů trávy, všude byl rozsypán popel a zbytky spáleného dřeva. Okolo to vypadalo, jako by se tu prohnalo stádo hrochů.

„Kéž by tu byl mladý Ian. Je skvělý stopař. Možná by nám dokázal říct víc o tom, co se tady přihodilo.“ Pokynul směrem k lesu, kde našli muže. „Kolik jich tam bylo a snad i kam zmizeli.“

Ani Jamie nebyl mizerný stopař, ale světla až příliš rychle ubývalo a i na mýtině, kde stál vyhořelý srub, začala vše svým neproniknutelným hávem pokrývat temnota. Nejdříve prohlubovala stíny pod vzrostlými stromy, ale pak se jako rozpínavá olejová skvrna vpíjela i do okolí.

Pohlédl k horizontu, kde se mračna začala zbarvovat do duhových odstínů zlaté a růžové, jak se za nimi pomalu slunce snášelo za obzor. Zavrtěl hlavou.

„Pohřběte je. Pak půjdeme.“

Ale ještě na nás čekalo jedno nemilé překvapení. Muž, jehož jsme našli v ohořelých rozvalinách, nezemřel na otravu. Když vytáhli sežehlé tělo, aby ho přenesli do hrobu, něco dopadlo na zem s hlasitým těžkopádným žuchnutím. Brianna neznámý předmět zvedla a otřela cípem zástěry.

„Myslím, že toto přehlédli,“ řekla a v hlase se jí zračila chmurná bezútěšnost. Byl to nůž, nebo přinejmenším čepel. Dřevěnou rukojeť, pokud existovala, strávily zhoubné plameny, jež se podepsaly i na čepeli.

Přemohla jsem se a i přes silný štiplavý zápach spáleného lidského masa a tuku jsem se sehnula k tělu a prohlédla opatrně trup. Většina byla nenávratně pryč. Oheň zničí mnoho, ale dokáže uchovat nejpodivnější věci. Jasně jsem rozpoznala zvláštní trojúhelníkovitou ránu těsně pod žebry.

„Bodli ho,“ řekla jsem a do zástěry si utřela zpocené ruce.

„Zabili ho,“ řekla Bree, jako by mi četla ve tváři. „A pak jeho žena...“ Vrhla pohled na mladou ženu ležící na kraji lesa, jež měla tvář zakrytou zástěrou, „udělala ty dušené houby a všichni je snědli. I děti.“

Mýtina se ponořila do ticha, ozývali se jen v dáli švitořící ptáci. Přísahala bych, že jsem slyšela vlastní srdce bolestně bít. Šlo o mstu? Nebo jen zoufalý čin?

„Ano, možná,“ řekl Jamie velmi tiše. Sehnul se pro cíp plátna, na něž položili mužovo tělo. „Asi bychom to měli považovat za nehodu.“

Holanďana s celou jeho rodinou jsme pohřbili do jednoho hrobu, dva cizince do dalšího.

Se západem slunce se zvedl studený vítr a nemilosrdně ošlehával vše, co mu přišlo do cesty. Sfoukl zástěru z ženiny tváře, když ji zvedali. Sinclaira to vyděsilo natolik, že ubohé tělo skoro upustil.

Neměla už vlasy ani tvář. Z útlého krku zbyly jen ohořelé ostatky. Maso na tváři jí shořelo takřka úplně. Prosvítala jen zčernalá lebka a zuby šklebící se se znepokojující lehkovážností.

Kvapně ji uložili do mělkého hrobu, vedle ní děti a matku. Já a Brianna jsme nad nimi postavily malou mohylu, jako to dělávali staří Skotové, aby ochránili mrtvé před divou zvěří. Muži mezitím vykopali místo posledního odpočinku pro dva bosé cizince.

Když bylo konečně po práci, sešli jsme se všichni, ve tvářích bílí jako slonovina a tiší, okolo čerstvých mohyl. Roger stál vedle Brianny s paží ochranitelsky kolem jejího pasu. Viděla jsem, jak se zlehka třásla, a chlad za to jistě nemohl. Jejich syn Jemmy byl asi jen o rok mladší než nejmladší dívenka.

„Řekl bys pár slov, Mac Dubhu?“ Kenny Lindsay pohlédl tázavě na Jamieho a stáhl si baret přes uši, aby se ochránil před postupujícím mrazem.

Slunce už skoro zapadlo a nikdo se nechtěl zdržovat. Budeme muset rozbít tábor v dostatečné vzdálenosti od smradu spáleniště, což ve tmě nebude právě nejsnazší. Ale Kenny měl pravdu, nemohli jsme odejít bez obřadu, i když provizorního. Museli jsme jim dát sbohem, ačkoliv jsme je neznali.

Jamie zavrtěl hlavou.

„Ne, ať promluví Roger Mac. Jestli byli Holanďané, pravděpodobně byli protestanti.“

I když bylo šero, všimla jsem si ostrého pohledu, který Brian

na vrhla po svém otci. Roger byl presbyterián. Stejně jako Tom Christie, muž o dost starší, jehož nepřístupný výraz ve tváři odrážel, co si o celé záležitosti myslí. Otázka náboženství byla jen záminkou a každý to tušil, včetně Rogera.

Roger si ztěžka odkašlal, jako když se trhá plátno. Člověka

z toho zvuku až mrazilo. Tentokrát v něm ale byl slyšet i vztek. Ani slovem však nezaprotestoval a s Jamiem se střetl přímým pohledem, když přistupoval k hrobu.

Myslela jsem, že jen odrecituje otčenáš nebo nějaký z žalmů, ale Roger měl zjevně jiný nápad.

„Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není. Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít, mé stezky obestřel temnem.“

Jeho hlas byl kdysi plný síly a malebný. Nynější přiškrcené skřehotání však bylo jen stínem jeho původní krásy. Ale mluvil s vášní a právě v ní tkvělo dost síly na to, aby všichni okolostojící sklonili pietně hlavu a zahalili své tváře stínem.

„Mou slávu ze mne svlékl a sňal korunu z mé hlavy. Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom.“ Nepohnul se, ale očima bezútěšně zabloudil k ohořelému kořeni, který holandské rodině sloužil jako špalek.

„Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili, moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě.“ Všimla jsem si, že si tři bratři Lindsayovi vyměnili pohledy a před ostře dujícím větrem se semkli k sobě.

„Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji,“ řekl tak tiše, že téměř šeptal a ve šveholení větví ho nebylo skoro slyšet. „Neboť se mě dotkla ruka Boží.“

Brianna se vedle něj pohnula a Roger si ještě jednou zprudka odkašlal. Protáhl krk, takže jsem si mohla jasněji prohlédnout jizvu po provazu, jež ho hyzdila.

„Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis, rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!“

Pohlédl do tváře každého svědka pochmurného obřadu. Jeho tvář zůstávala bez výrazu. Zhluboka se nadechl a pokračoval.

„Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa,“ Brianna sebou při těch slovech trhla, otřásla se a musela odvrátit zrak od čerstvě navršené hlíny, „uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.“

Odmlčel se a slyšet bylo jen sborové povzdechnutí. Snad každý do té chvíle zadržoval dech, aby nenarušil posvátnou pietu okamžiku. Roger ale ještě nedomluvil. Částečně nevědomky sáhl po Briannině dlani a pevně ji stiskl. Poslední slova jako by recitoval pro sebe a své posluchače nebral v potaz.

„Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Pozná­ te soud Všemocného.“

Mráz mi přeběhl po zádech. Jamie mi schoval dlaň do své. Cítila jsem chladný, ale pevný stisk. Shlédl na mě a já se mu zahleděla do očí. Četla jsem mu myšlenky.

Nepřemýšlel nad tím, co se dělo v naší současnosti. Myslel, stejně jako já, na budoucnost. Na krátký článek, jenž se objeví odteď za tři roky na stránkách Wilmington Gazette z 13. února 1776. Se zármutkem se dává na vědomí, že v noci 21. ledna uhořeli Ja­ mes MacKenzie Fraser a jeho žena Claire Fraserová při požáru, který zničil jejich usedlost v osadě Fraserův hřeben. Pan Fraser, synovec zesnulého Hectora Camerona z plantáže River Run, po­ cházel ze skotského Broch Tuarach. V kolonii byl dobře znám a chován v hluboké váženosti. Žádné děti po sobě nezanechal. Zatím nebylo těžké těch několik řádek vytěsnit z paměti. Bylo to stále dost daleko a jistě to nebyl nezvratný osud. Koneckonců – kdo je varován, je také připraven... nebo ne?

Pohlédla jsem na mohylu a v mé duši se rozhostil chlad. Přistoupila jsem blíž k Jamiemu a položila mu svoji druhou ruku na rameno. Položil na ni dlaň a stiskl ji. Rozuměli jsme si beze slov. Ne, řekl mi. Nedovolím to.

Když jsme opouštěli zpustošenou mýtinu, nedokázala jsem se zbavit obrazu, který byl náhle v mé mysli tak živý. Před očima

28

jsem ale neměla spálený srub, ubohá těla, žalostně vyhlížející

opuštěnou zahrádku. Ale vidinu, která mě děsila od chvíle, kdy

jsem ji před mnoha lety viděla na vlastní oči – náhrobek v rui

nách Beauly Priory, vysoko na Skotské vysočině.

Označoval hrob vznešené dámy, jejíž jméno bylo vyryto do

šklebící se lebky až příliš podobné lebce mladé Holanďanky.

Pod lebkou bylo vepsáno:

Hodie mihi cras tibi – sic transit gloria mundi.

Dnes mně, zítra tobě – tak pomíjí světská sláva.

3

PŘÁTELE SI DRŽ U TĚLA

Na Fraserův hřeben jsme se vrátili před soumrakem následujícího dne. Měli jsme návštěvu. Major Donald MacDonald, dříve voják armády Jeho Veličenstva a později příslušník lehké jízdní stráže guvernéra Tryona, seděl na verandě. Můj kocour mu ležel v klíně a vedle stál džbán piva.

„Paní Fraserová! K vašim službám, madam,“ zvolal bodře, když mě viděl přicházet. Pokoušel se vstát, ale pak jen bolestně vzdychl, neboť Adso se na protest proti ztrátě pohodlného pelíšku ostře zadrápl do majorova stehna.

„Posaďte se, majore,“ řekla jsem a mávla rukou. S úšklebkem klesl nazad, ale s aristokratickým taktem kocoura neodehnal. Přišla jsem na verandu, posadila se vedle něj a s úlevou si oddychla.

„Můj muž je u koní. Bude tu v mžiku. Ale vidím, že vás již někdo přivítal, je to tak?“ Kývla jsem směrem ke džbánu s pivem, z něhož mi ihned galantně nabídl, zatímco rukávem otíral okraj.

„Ach ano, madam,“ ujistil mě. „Paní Bugová se vskutku svědomitě postarala o mé blaho.“

Abych nepůsobila rozpaky, ze džbánu jsem se napila. A udělala jsem dobře, doušek mi skutečně prospěl. Jamie se dychtivě toužil vrátit domů, takže jsme byli v sedle již od rozbřesku. Jen v poledne jsme si udělali kratičkou přestávku.

„Je to opravdu výborné pivo,“ řekl major pochvalně, když viděl, jak jsem spokojeně vydechla, poté co jsem s přivřenými víčky spolkla doušek. „Vaše vlastní, že?“

Zavrtěla jsem hlavou a znovu se napila, než jsem mu džbánek vrátila zpět. „Ne, je Lizziino. Lizzie Wemyssové.“

„Ach, vaší služebné, samozřejmě. Vyřídíte jí mé pozdravy?“

„Ona tu není?“ Překvapeně jsem pohlédla směrem k otevřeným dveřím za majorem. V tuto denní dobu bych předpokládala, že bude v kuchyni připravovat večeři, ale jistě by nás slyšela přijíždět a vyběhla by ven. Necítila jsem vůni jídla, samozřejmě nemohla tušit, kdy se vrátíme...

„Hm, ne. Ona...“ Major svraštil čelo, jak se snažil něco si vybavit, a já přemýšlela, kolik piva asi měl v džbánu původně. Teď už bylo na dně. „Ach, už vím. Paní Bugová říkala, že šla s otcem k McGillivrayovým navštívit svého snoubence, je to možné?“

„Ano, je zasnoubená s Manfredem McGillivrayem. Ale paní Bugová...“

„... je v chladírně,“ dodal a pokynul směrem do svahu k malé boudě. „Myslím, že říkala, že jde pro sýr. Velmi štědře mi nabídla k večeři omeletu.“

„Ach tak,“ uklidnila jsem se. I má rozháraná duše se díky pivu trochu upokojila. Bylo skvělé vrátit se zase domů. Vzpomínky na spálený srub se ale stále vracely a nepřestávaly mi dělat vrásky.

Předpokládala jsem, že ho paní Bugová seznámila s naší záležitostí, nicméně se o ní ani slovem nezmínil – nemluvil ani o tom, co ho přivedlo na Fraserův hřeben. Přirozeně. Se vším chtěl počkat na Jamieho. Jako žena jsem si v mezičase užila jen trochu té společenské konverzace a několika málo drbů.

Společenské tlachání mi obecně nedělalo problémy, musela jsem na ně ale být připravena. Nedá se říci, že bych byla právě přirozený talent.

„Tak se zdá, že jste si to s mým kocourem mezi sebou urovnali,“ popíchla jsem ho. Mimoděk jsem mrkla na jeho hlavu, ale paruku měl stále skvěle upravenou.

„Přistoupili jsme k celé věci politicky,“ řekl a zabořil prsty do

hustého stříbrného kožíšku na Adsově bříšku. „Přátele si drž blízko – nepřátele ještě blíž.“

„Velmi rozumné,“ usmívala jsem se. „Doufám, že jste nečekal

dlouho.“

Pokrčil rameny a naznačil, že ať čekal jakkoliv dlouho, nezáleželo na tom. A většinou to tak vskutku bývá. Lidé v horách se řídí vlastním časem a moudrý muž na ně nespěchá. MacDonald byl zkušený, zcestovalý voják, ale narodil se v Pitlochry, dost blízko Skotské vysočiny na to, aby věděl, jak to chodí na křivolakých horských stezkách.

„Přijel jsem ráno,“ odvětil. „Z New Bernu.“

V hlavě se mi rozezněl varovný signál. Cesta z New Bernu musela trvat dobrých deset dní, pokud by jel přímo – a soudě dle jeho zmuchlané a ušpiněné uniformy to byl přesně jeho případ.

V New Bernu si zřídil sídlo nový guvernér kolonie Josiah Martin. A protože MacDonald jen řekl, že jede „z New Bernu“, a nezmínil žádnou jinou zastávku, tkvěl důvod jeho návštěvy právě tam. Co se týče guvernérů, byla jsem obezřetná.

Podívala jsem se směrem k cestě, jež vedla k pastvinám, ale Jamieho jsem nezahlédla. Nicméně jsem si všimla, že paní Bugová už přichází z chladírny. Zamávala jsem jí a ona mi nadšeně pozdrav vrátila, ačkoliv v jedné ruce třímala džber mléka, v druhé vědro s vejci, pod paží ještě hliněný hrnec s máslem a pod bradou tak tak udržela velký kus sýra. Obratně zdolala příkrý svah a zmizela za domem. Mířila do kuchyně.

„Omelety se už chystají, jak to tak vypadá,“ poznamenala jsem k majorovi. „Nezastavil jste se náhodou v Cross Creeku?“

„Vskutku zastavil, madam. Teta vašeho manžela vás pozdravuje a také vám posílá kvanta knih a novin, které jsem přivezl s sebou.“

K novinám jsem přistupovala v tyto dny obezřetně. Události, o nichž se psalo, se sice udály již před několika týdny, možná měsíci, ale stejně... Uznale jsem zabručela, ale ve skutečnosti jsem si přála, aby se Jamie už vrátil a já se mohla z majorovy přítomnosti omluvit. Vlasy mi páchly kouřem a na prstech jsem stále cítila dotek studeného lidského masa, mrtvolný chlad. Potře bovala jsem se umýt, šíleně jsem to potřebovala.

„Promiňte?“ Přes vlastní myšlenky jsem neslyšela, co mi MacDonald zrovna říkal. Zdvořile se ke mně naklonil, aby to zopakoval, pak sebou ale znenadání trhl s očima navrch hlavy.

„Posraná kočka!“

Adso, který do té doby excelentně imitoval rozvalenou utěrku na nádobí, se v majorově klíně zčistajasna napřímil, oči mu zazářily, ocas se naježil, že vypadal jako štětkovec, syčel jako konvice na čaj a z protahujících se údů mu najednou vystřelily ostré drápy přímo do majorových nohou. Nestihla jsem zasáhnout, než kocour vyskočil MacDonaldovi na rameno a pak rovnou skrz okno do ordinace za ním. Při té příležitosti stačil majorovi roztrhnout náprsenku a shodit paruku na stranu.

MacDonald bez rozpaků klel, ale já mu nevěnovala pozornost. Po cestě k domu se totiž blížil Rollo. Vypadal jako vlk a za soumraku působil skutečně zlověstně. Počínal si tak nezvykle, že jsem stála na nohou dřív, než mě to vůbec napadlo.

Pes udělal několik kroků k domu, pak jednou nebo dvakrát opsal kruh, jako by se nemohl rozhodnout, co má dělat, potom běžel zpátky k lesu, otočil se a znovu k domu. Celou tu dobu nervózně skučel s ocasem staženým k zemi.

„Ježíši Kriste,“ hlesla jsem. „Zatraceně!“ Přelétla jsem schody verandy, jako bych se vznášela, a běžela jsem na cestu. Klejícího majora za sebou jsem už takřka nevnímala.

Iana jsem našla o několik set yardů dál. Byl při vědomí, ale k smrti vyčerpaný. Seděl na zemi, oči měl zavřené a oběma dlaněmi si držel hlavu, jako by tím chtěl udržet vlastní lebku pohromadě. Když jsem si k němu rychle klekla, zamžoural a usmál se, ač jsem si nebyla jistá tím, že mě vidí.

„Tetičko,“ řekl ochraptěle. Vypadal, že chce říct ještě něco, ale

jako by se nemohl rozhodnout, co nejdříve. Otevřel ústa, ale slova z nich nevycházela. Jen pohyboval jazykem dopředu a dozadu.

„Podívej se na mě, Iane,“ řekla jsem tak klidně, jak jsem do

kázala. Poslechl mě – to bylo dobré znamení. Už bylo příliš šero na to, abych dokázala říct, jestli má zorničky nepřirozeně roztažené. I ve stínu rozložitých borovic, jež lemovaly cestu, mi ale neušlo, že jeho tvář má barvu holubí šedi a na košili má skvrny od krve.

Za sebou jsem slyšela kvapné kroky přibližujícího se Jamie

ho s MacDonaldem v závěsu.

„Jak je, chlapče?“

Jamie mu stiskl paži, Ian se velmi pomalu otočil, složil ruce do klína, zavřel oči a spočinul s úlevou v Jamieho náruči.

„Je na tom špatně?“ ptal se mě Jamie ustaraně přes Ianovo rameno. Držel ho co možná nejvzpřímeněji, abych mohla ohledat škody. Celá záda měl pokryta zaschlou krví – zaschlou. Vlasy měl rovněž zakrvácené a já rychle našla zranění.

„Nemyslím si. Něco ho silně udeřilo do hlavy a tady ho to trochu skalpovalo, ale...“

„Myslíte, že to mohl být tomahawk?“

MacDonald se se zájmem nahnul přes nás.

„Ne,“ vstoupil nám do hovoru mátožně Ian. Jeho hlas tlumila Jamieho košile, do níž byl stále zabořen. „Kule.“

„Běž pryč, pse,“ zavelel Jamie Rollovi, který neochvějně čenichal u Ianova ucha. Pacient tiše zaskučel.

„Musím se na něj podívat při světle, ale myslím, že to nebude tak hrozné,“ řekla jsem a prohlížela si chlapce. „Koneckonců už pěkný kus cesty ušel. Vezměte ho domů.“

Mužům se společným úsilím podařilo dostat Iana do domu. Přehodili si jeho paže přes ramena a za deset minut už ležel tváří dolů na stole v ordinaci. Mezi občasnými výkřiky, jimiž si ulevoval, když jsem mu čistila rány, nás Ian přerušovaně seznamoval se svými dobrodružstvími. Musela jsem mu vystříhat vlasy v místě zranění a ránu na hlavě sešít pěti nebo šesti stehy.

„Myslel jsem, že je po mně,“ řekl Ian a sykl, když jsem propíchla okraj rozevřené rány jehlou. „Kriste, tetičko Claire! Ráno jsem se ale probudil a zjistil, že pořád žiju – i když mi připadalo, že mám hlavu rozpůlenou ve dví a můj mozek už se dere ven.“

„Už to tak skoro bylo,“ zamumlala jsem a soustředila se upřeně na svoji práci. „Každopádně si myslím, že to nebyla kulka.“

Tím jsem si získala pozornost všech přítomných.

„Já nejsem postřelen?“ otázal se Ian mírně rozhořčeně, zvedl ruku a chystal se přejet si temeno, než jsem ho plácla.

„Zůstaň v klidu. Ne, nejsi. V ráně bylo dost špíny, kousky dřeva a kůry stromu. Vsadila bych se, že jedna střela zasáhla suchou větev, ta na tebe spadla a udeřila tě do hlavy.“

„Jste si jistá, že to nebyl tomahawk?“ zeptal se major rovněž zklamaně.

Když jsem udělala uzlík a odstřihla nit, zavrtěla jsem hlavou.

„Nikdy jsem neviděla zranění od tomahawku, nicméně si to nemyslím. Vidíte, jak je rána nepravidelná a zubatá? Navíc, ačkoliv to vypadá ošklivě, domnívám se, že lebeční kost porušena nebyla.“

„Chlapec říkal, že tam byla tma jako v pytli,“ dodal Jamie logicky. „A nikdo rozumně smýšlející by nevrhl v tmavém lese tomahawk po něčem, co ani nevidí.“ Držel mi u hlavy lihovou lampu, abych viděla na práci. Teď ji přiblížil, abychom si prohlédli nepravidelné okraje rány i promodrávající kůži okolo, která byla předtím skryta pod vlasy, jež jsem ostříhala.

„Vidíš?“ Jamie prstem rozhrnoval vlasy v okolí vystřihané oblasti a přejížděl po škrábancích, jež zdobily tmavou modřinu. „Tvá tetička má pravdu, Iane, napadl tě strom.“

Ian na škvírku otevřel oko.

„Už ti někdo někdy řekl, že jsi zábavný chlápek, strýčku Jamie?“

„Ne.“

Ian oko zase zavřel.

„To je dobře, protože nejsi.“

Jamie se usmál a stiskl synovcovo rameno.

„Takže už je ti ale lépe?“

„Ne.“

„No, jestli to dobře chápu,“ přerušil je major MacDonald, „tak se chlapec střetl s nějakými bandity, že? Máš nějaký důvod si myslet, že to byli indiáni, chlapče?“

„Ne,“ odvětil Ian, ale tentokrát už otevřel obě oči. „Nebyli to indiáni. Určitě.“

MacDonalda tato odpověď očividně nenadchla.

„Jak si můžeš být tak jistý, chlapče?“ zeptal se zostra. „Vždyť jsi říkal, že byla tma.“

Všimla jsem si, že Jamie věnoval majorovi tázavý pohled, ale nepřerušil ho. Ian slabě zasténal, pak si ztěžka vzdychl a odpověděl.

„Cítil jsem je,“ řekl a takřka okamžitě dodal: „Myslím, že budu zvracet.“

Zvedl se na jednom lokti a udělal, jak říkal. Čímž učinil přítrž dalším otázkám a Jamie odvedl majora MacDonalda do kuchyně. Já měla alespoň čas dočistit Ianovi rány a ošetřit ho, jak nejlépe jsem uměla.

„Můžeš otevřít obě oči?“ zeptala jsem se, když jsem ho omyla a položila na bok s polštářem pod hlavou.

Mohl. Zamrkal lehce do světla. Malý modrý plamínek lihové lampy se mu zableskl v očích a já si stačila všimnout, že se mu při světle smrštily zorničky. Obě najednou.

„To je dobré,“ poznamenala jsem a odložila lampu na stůl. „Nech toho, pse,“ ohnala jsem se po Rollovi, protože čenichal u lampy, která ho vábila prapodivným pachem – lila se do ní směs nekvalitní brandy a terpentýnu. „Tady. Chytni mě za prsty, Iane.“

Nastavila jsem ukazováky a chlapec je oba chytil velkými kostnatými prackami. Zkoušela jsem, jestli nedošlo k poškození nervové soustavy. Nařídila jsem, aby mě stiskl, zatahal, zatlačil. Nakonec jsem si ještě poslechla, jak mu tluče srdce.

„Lehký otřes mozku,“ konstatovala jsem, narovnala se a usmála na svého pacienta.

„Cože?“ zašilhal na mě.

„To znamená, že tě bolí hlava a máš závratě. Za pár dní ti už bude lépe.“

„To jsem ti mohl říct sám,“ zabručel.

„Mohl,“ odvětila jsem souhlasně. „Ale když se řekne otřes mozku, tak už to zní o něco vážněji, nemyslíš?“

Nesmál se, jen se tak lehounce pousmál. „Nakrmíš Rolla, tetičko Claire? Nechtěl mě opustit. Musí být hladový.“

Rollo při zvuku svého jména nastražil uši, zabořil čumák do Ianovy tápající dlaně a tiše zakňučel.

„Bude v pořádku,“ řekla jsem psovi. „Neboj se o něj. A na tvoji otázku – ano,“ otočila jsem se na Iana, „něco mu přinesu. Myslíš, že by sis taky něco dal? Co chléb a mléko?“

„Ne,“ zavrhl myšlenku na jídlo. „Snad hlt whisky by přišel vhod?“

„To tedy ne,“ řekla jsem se stejnou razancí, s níž chlapec odmítl jídlo, a sfoukla jsem plynovou lampu.

„Tetičko,“ řekl, když jsem se otáčela ke dveřím.

„Ano?“ Nechala jsem mu svítit svíčku. Ve zlatavém mihotavém světle vypadal mladší a také ve tváři bledší.

„Proč si myslíš, že by si major MacDonald přál, aby mě napadli indiáni?“

„Nemám tušení. Ale myslím, že Jamie bude vědět víc. Nebo se to možná teď dozví.“

4

HAD V RÁJI

Brianna otevřela dveře svého srubu a obezřetně čekala, zda neuslyší cupitání hlodavčích nožek nebo šustivé tření šupin o podlahu. Jednou do domu vešla potmě a málem šlápla na malého chřestýše. Ačkoliv byl had stejně vyděšený jako ona a okamžitě zmizel, vzala si z toho ponaučení.

Tentokrát nebylo nikde ani vidu ani slechu po prchajících myších či jiných hlodavcích. Místností se mihlo něco většího a zmizelo to pod naolejovanou kůží přetaženou přes okno. Venku se sice smrákalo, přesto bylo v pokoji dost světla na to, aby si všimla, že někdo nebo něco shodilo její proutěný košík s praženými buráky z police a obsah vyjedl. Na zemi zbyly jen prázdné slupky.

Hlasité zašustění ji doslova zmrazilo. Zůstala stát a jen naslouchala. Přišlo to znovu, tentokrát následovalo cinknutí, jak něco spadlo na podlahu z druhé strany stěny.

„Ty malý bastarde!“ řekla. „Že ty budeš ve spíži!“

Rozpálená oprávněným rozhořčením se chopila koštěte a vrhla se s hrůzostrašným skřekem do přístřešku u domu, aby se setkala tváří v tvář s obrovským přežvykujícím mývalem. Ten v úleku upustil svoji kořist – uzeného pstruha – a proběhl jí mezi nohama jako zavalitý bankéř prchající před věřiteli, hlasitě přitom naříkal na poplach.

Napumpovaná adrenalinem odložila koště, sehnula se pro

zbytky mývalí kořisti a nepřestávala klít. Mývalové nenadělali obvykle tolik škody jako veverky, které se dokázaly dlouho schovávat. Nicméně měli nepochybně větší apetit.

Bůhví jak dlouho mohl být ve spíži, pomyslela si. Očivid

ně dost dlouho na to, aby vylízal všechno máslo z hliněné formy, strhl z krokve svazek uzených ryb... jak se tak tlusté zvíře zmohlo na takový akrobatický kousek? Naštěstí byly medové plástve schované do tří oddělených nádob a mýval se dostal jen do jedné. Kořenovou zeleninu však ten raubíř rozházel po zemi. Kromě toho zhltal skoro celý čerstvý sýr a převrhl nádobu s javorovým sirupem, jenž patřil mezi ty cennější komodity. Teď z něj zbyla jen lepkavá louže na zemi spíže. Pohled na spoušť ji rozlítil natolik, že pevně zmáčkla bramboru, kterou právě zdvihla ze země, až se jí nehty zaryly do slupky.

„Sakra, ty zpropadená, ohavná, zatracená bestie!“

„O kom je řeč?“ ozvalo se za ní. Překvapeně se otočila na patě

a vrhla bramboru po příchozím, jímž nebyl nikdo jiný než Roger. Hlíza ho trefila přímo do čela, zavrávoral a jen sotva se stačil chytit rámu dveří.

„Au! Ježíši Kriste! Co se to tam, k čertu, děje?“

„Mýval,“ odvětila Brianna prostě a ustoupila, aby světlo z míst nosti ozářilo Rogerovi celou spoušť ve spíži.

„On převrhl javorový sirup? Prevít! Dostalas ho?“ Dlaní si stále mačkal čelo, aby se mu neudělala boule. Sklonil se do přístřešku, v němž měli spíž, a očima pátral po chlupatém těle.

Když viděla, že manžel sdílí jak její priority, co se týče obsahu spíže a škod, tak i pobouření, uklidnila se.

„Ne,“ odvětila. „Utekl. Teče ti krev? A kde je Jem?“

„Nemyslím si,“ řekl a opatrně dal dlaň z čela, aby se podíval. „Máš hříšnou sílu v paži, děvče. Jem je u McGillivrayových. Lizzie a pan Wemyss ho vzali na oslavu Senginých zásnub.“

„Skutečně? Koho si bude brát?“ Vztek i lítost byly pryč.

Brian ninu mysl ovládla zvědavost a vzrušení. Ute McGillivrayová vybírala partnery pro všechny své děti – jednoho syna a tři dcery – s německou precizností. Jejími kritérii přitom byly pozemky, peníze, váženost ve společnosti, kromě toho ale také věk, vzhled a osobní šarm. Není se čemu divit, že se děti odmítaly podvolit a vybíraly si po svém. Navzdory tomu se ale talent Frau Ute zužitkoval již u dvou dcer. Inga i Hilda se vdaly za muže, jež matka schvalovala.

Senga byla pravou dcerou své matky. Měla stejně silná stanoviska a názory a absolutní nedostatek snahy přizpůsobit se někomu jinému. Celé měsíce oscilovala mezi dvěma nápadníky, jimiž byli Heinrich Strasse, švihácký, ale bohužel chudý mladík – a navíc luterán! – z Bethanie, a Ronnie Sinclair, bednář a zaopatřený muž, což v očích Ute i dle zvyklostí na Fraserově hřebeni dostatečně kompenzovalo, že byl o třicet let starší než Senga.

Otázka vhodné partie pro Sengu McGillivrayovou byla předmětem nekonečných spekulací celé osady po několik posledních měsíců. Brianna dokonce věděla, že se na potenciální nápadníky uzavírají sázky.

„Takže – kdo je nakonec ten šťastný?“ zopakovala.

„Paní Bugová neví a popravdě ji to dovádí k šílenství,“ odvětil Roger a pobaveně se zakřenil. „Manfred McGillivray je vyzvedl včera ráno, ale paní Bugová ještě nebyla ve velkém domě, takže Lizzie nechala jen lístek se zprávou, kam jedou. Ani ona ale nevěděla, kdo je ženich.“

Brianna se zahleděla do západu slunce. Zlatavé kolo už zmizelo za horizont, ale paprsky ještě zářily do okolí a skrz kaštanovníky osvětlovaly přívětivým světlem vchodové dveře. Jarní tráva vypadala v rozpitém večerním světle měkčí a tmavší – jako smaragdový samet.

„Myslím, že budeme muset počkat do zítra,“ litovala. McGillivrayovi žili dobrých pět mil od nich. Kdyby se tam rozjeli, dorazili by k nim již za úplné tmy. I kdyby už v horách nebyl sníh, byla by taková cesta riskantní. Rozumný člověk by se na ni nepochybně nevydával. Nebo přinejmenším ne kvůli pouhé zvědavosti.

„Ano. Chtěla bys jít do velkého domu na večeři? Přijel major MacDonald.“

„Aha, ten.“ Chvíli přemýšlela. Ráda by slyšela, jaké novinky major přinesl, a večeře paní Bugové byly vyhlášené. Na druhou stranu neměla ani v nejmenším náladu na společenské rozprávky. Naopak. Měla za sebou poměrně trudné tři dny, dlouhou cestu, a navíc tu byla ta věc se spíží.

Všimla si, že Roger si dával bedlivý pozor, aby nedal najevo svůj názor. Jedním ramenem se ležérně opíral o polici s tenčící se zásobou zimních jablek. Bezděčně laskal jeden z plodů, ukazovákem kroužil po žlutém povrchu. Šířil k ní známé jemné vibrace, jež jí naznačovaly, že možná není nic špatného na tom, strávit jednou večer doma, bez rodičů, známých... bez dítěte.

Usmála se na Rogera.

„Co tvá hlava?“

Krátce se na ni zahleděl. Ubývající sluneční světlo ještě stačilo ozářit zlatavou perletí jeho nos a v očích se mu zelenkavě zablesklo. Odkašlal si.

„Myslím, že polibek by pomohl,“ navrhl ostýchavě. „Pokud bys chtěla.“

Ochotně si stoupla na špičky, z čela mu odhrnula pramen hustých černých vlasů a políbila ho. Udělala se mu pěkná boule, zatím ještě nepromodrávající.

„Je to lepší?“

„Ještě ne. Zkus to líp. Možná trochu níž, co myslíš?“

Dlaně jí položil na obliny boků a zlehka si ji přitáhl. Byla skoro stejně vysoká jako její manžel a už dříve v tom spatřovala mnohé výhody, ale najednou jí to připadalo zcela