načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ledová bariéra - Douglas Preston Lincoln Child

-6%
sleva

Elektronická kniha: Ledová bariéra
Autor:

Na opuštěném ostrově na jižním pobřeží Chile byl objeven obrovský meteorit, největší, jaký kdy byl nalezen. Odpočíval v zemi miliony let. Podnikatel a miliardář Palmer Lloyd se ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139 Kč 130
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 368
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Třetí vydání v českém jazyce
Spolupracovali: Lincoln Child
přeložil Zdeněk Fabián
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7641-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na opuštěném ostrově na jižním pobřeží Chile byl objeven obrovský meteorit, největší, jaký kdy byl nalezen. Odpočíval v zemi miliony let. Podnikatel a miliardář Palmer Lloyd se rozhodne, že se stane ústředním exponátem v jeho novém muzeu. Znamená to dopravit do New Yorku nejtěžší předmět, kterým kdy lidstvo pohnulo. Za pomoci Lloydových peněz se zformuje odvážná výprava za meteoritem. Výpravu vedou nevyzpytatelný inženýr Eli Glinn a světově proslulý hledač meteoritů Sam McFarlane, jehož kariéru poškodila jeho vlastní kontroverzní teorie. V ledovém objetí antarktické zimy se dobrodruzi utkávají s děsivou záhadou původu a povahy meteoritu. Pokud si chtějí zachránit holé životy, musí tuto záhadu vyřešit.   Douglas Preston a Lincoln Child jsou spoluautoři populárních románů Relikvie , Dračí hora , Relikviář , Poklad , Bouře , Ledová bariéra , Kabinet kuriozit , Zátiší s vránami , Pekelná síra , Tanec smrti , Kniha mrtvých , Kolo temnoty , Hřbitovní tanec , Horečnatý sen , Chladnokrevná msta , Dva hroby , Bílý oheň , Modrý labyrint , Karmínový břeh a knih Kód smrti , Falešná hra , Ztracený poklad a Za Ledovou bariéru z nové série.  Prestonova populárně-naučná kniha The Monster of Florence je v současné době převáděna do filmové podoby s Georgem Clooneym v hlavní roli. K autorovým zájmům patří koně, sportovní potápění, lyžování a také bádání na pobřeží státu Maine ve starém člunu používaném k lovu humrů. Lincoln Child, bývalý knižní redaktor, publikoval pět vlastních titulů, které měly obrovský úspěch. Je milovníkem motorek, exotických papoušků a anglické literatury devatenáctého století. Čtenáři si mohou objednat The Pendergast File , měsíčník „s nezvykle zábavným nádechem“ od obou autorů, na jejich webové stránce www.prestonchild.com. Autoři vítají zájemce na své znepokojivě aktivní facebookové stránce, kam mohou pravidelně psát.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






EDO VÁ
L
BARIÉRA





LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 2





EDO VÁ
L
BARIÉRA
Přeložil Zdeněk Fabián
PRESTON
& CHILD
DOUGLAS
LI NCOLN





Tato kniha je fikce. Jména, osoby, místa a události jsou smyšlené
a každá podobnost se skutečnými místy, událostmi nebo osobami,
živými nebo mrtvými, je čistě náhodná
Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016
Bořivojova 75, Praha 3
Copyright © 2000 by Splendide Mendax, Inc., and Lincoln Child
All rights reserved.
Z anglického originálu The Time Ice Limit
(First published by Warner Books, Inc., New York)
přeložil © 2000, 2016 Zdeněk Fabián
Redakce textu: Josef Frais
Jazyková korektura: Jan Řehoř
Grafická úprava obálky © 2016 Jan Matoška
První elektronické vydání v českém jazyce
ISBN 978-80-7507-841-4 (pdf)
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 4





Lincoln Child tuto knihu věnuje své dceři Veronice
Douglas Preston věnuje tuto knihu Walteru Winningsi Nelsonovi,
umělci, fotografovi a partnerovi při svých dobrodružstvích
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 5





LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 6





Poděkování
A Autoři děkují korvetnímu kapitánu Stephenu Littfinovi, záložníkovi
námořních sil Spojených států, za neocenitelnou pomoc při zpracování
námořních prvků knihy, a Michaelu Tusianimu, který opravil některé
údaje, týkající se tankerů. Děkují i Timu Tiernanovi, který jim poskytl
cenné rady v metalurgických a fyzikálních otázkách, hledači meteoritů
Charlie Snellovi ze Santa Fe, který nám poskytl informace o svých
pracovních postupech, a vedoucímu stavebnímu inženýrovi Ove Arup &
Partners, Franku Rzyleovi. Autoři děkují i řadě techniků, kteří si přáli
zůstat anonymní a kteří jim poskytli technické podrobnosti o dopravě
extrémně těžkých předmětů.
Lincoln Child děkuje své ženě Luchii, vlastně za všechno, Sonny
Baulovi za překlady do jazyka Tagalog, Gregu Tearovi, že byl neúnavným
a znalým kritikem a jeho dceři Veronice za to, že každý den s ní byl
krásný. Denis Kelly, Malou Baula a Juanito ‚Boyet‘ Nepomuceno mu
pomohli s různými pasážemi knihy. Vřelý dík Liz Cinerové, Rogeru
Lasleymu a zejména Georgi Soulovi, svému rádci (už po celou čtvrtinu
století). Slunce ať vždy svítí nad Carleton College a její omladinou.
Douglas Preston děkuje za to, že mu jeho žena Christina a děti Selene,
Aletlea a Isaac poskytly svou lásku a podporu.
Další, kterým chceme poděkovat, jsou Betsy Mitchellová a Jaime
Levine z Warner Books, Eric Simonoff z Janklow & Nesbit Associates
a Matthew Snyder z CAA.
7
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 7





LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 8





Isla Desolación,
16. ledna, 13:15
Ú Údolí, ležící mezi osamělými holými kopci, nemělo jméno. Bylo dlouhé
a jeho rovné dno bylo porostlé šedým a zeleným mechem, lišejníky
a chuchvalci trávy. Byla polovina ledna, vrcholilo léto a rozsedliny mezi
popraskanými skalami byly vyplněny drobnými kvítky. Směrem na
východ svítilo rozsáhlé sněhové pole. Vzduchem poletovaly černé
mouchy a moskyti. Celý ostrov Isla Desolación obklopovala letní mlha, která
se občas zvedla a dovolila slunečnímu světlu květy zahřát.
Údolím šel muž. Kráčel pomalu přes kameny, občas se zastavil a
rozhlédl se. Nešel tudy z prostého důvodu – na ostrově Hornova mysu na
samém konci Jižní Ameriky prosté důvody neexistovaly.
Nestor Masangkay měl kabát z voskovaného plátna a na hlavě
umaštěný kožený klobouk. Hustý plnovous měl nasáklý mořskou solí, která
z něj vymodelovala chomáčky s ostrými hroty, otřásajícími se jako hadí
jazyky. Vedl dvě těžce naložené muly. Nebylo tu nikoho, kdo by zaslechl
jeho hlas, který nepříznivě hodnotil jejich původ, vzhled, charakter
a inteligenci. Čas od času jim svůj názor sdělil pomocí proutku. Nikdy
ještě nezažil muly, zvláště pak pronajaté muly, které by byly sympatické.
Jeho hlas však nebyl zlostný a údery nezpůsobily mulám valné škody.
Nestora Masangkaye se pomalu zmocňovalo vzrušení. Oči mu těkaly
po krajině a všímaly si každého detailu. Sloupcovitých bazaltových skal,
které byly asi míli před ním, dvojitého vulkanického kmene,
neobvyklého výchozu sedimentárních hornin. Zdejší geologické složení bylo
slibné. Dalo by se říci neuvěřitelně slibné.
Kráčel údolím s očima skloněnýma k zemi. Čas od času vykopl nějaký
kámen. Vous se mu zatřásl, muž zamručel a celý ten podivný vláček
pokračoval ve svém pomalém pohybu.
9
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 9





Uprostřed údolí vykopl další kámen. Tentokrát se zastavil a zvedl jej.
Kámen byl měkký a muž ho pozorně studoval. Třel jej palcem a
studoval malá zrnka, která se mu zachytila na kůži. Díval se na ně zblízka
zkoumavým pohledem klenotníka.
Poznal, co je to zač. Byla to sypká zelenavá substance s bílými
inkluzemi, minerál známý jako coesit. Byl to tenhle nevzhledný bezcenný
kámen, kvůli němuž sem cestoval 20 000 kilometrů. Ústa se mu roztáhla
k širokému úšklebku, zvedl paže k nebesům a zařval nadšením. Ozvěna
výkřiku křižovala mezi skalami.
Spokojeně se rozhlížel po kopcích a pozoroval známky eroze. Pak se
zadíval na sedimentární výchoz s jasně vyznačenými vrstvami a nakonec
prozkoumal půdu kolem sebe. Odvedl muly dalších deset metrů, vykopl
další kámen a otočil jej, pak třetí a čtvrtý. Samý coesit. Údolí jím bylo
prakticky vydlážděno.
Došel ke sněhovému poli, kde ze země vykukoval velký balvan. Přitáhl
k němu muly a přivázal je. Pak pomalu a rozvážně vykročil zpět údolím,
zvedal kameny a pokoušel se v duchu sestavit mapu rozdělení coesitu.
Výsledek byl neuvěřitelný a převyšoval jeho nejoptimističtější
předpoklady.
Přijel na ostrov s celkem nevelkými nadějemi. Ze zkušenosti věděl, že
se na místní legendy obvykle nedá spolehnout. Vzpomněl si na
zaprášenou muzejní knihovnu, kde se poprvé v pachu pomačkaných
antropologických monografií mezi vybledlými obrázky dávno mrtvých indiánů
dočetl o legendě o Hanuxovi. Nechtělo se mu sem. Hornův mys byl
z New Yorku opravdu daleko. A jeho instinkt se v minulosti často mýlil.
Ale tady určitě ne. Tady se nejspíš trefil do desítky!
Masangkay se zhluboka nadechl. Přešel zpět k balvanu a sklonil se
k podbřišku jedné nákladní muly. Hbitě uvolnil uzly, rozvázal konopné
lano, kterým byl omotán dřevěný koš, sejmul víko, vysoukal z něj šest
hliníkových válců, malou klávesnici a obrazovku počítače, pruh kůže,
dvě kovové koule a baterii. Posadil se na zem se zkříženýma nohama
a sestavil pět metrů dlouhou hliníkovou trubici s kulatými nástavci na
obou koncích. Ke středu trubice připojil počítač, přivázal jej koženým
proužkem a vložil do něj baterii. Vstal a s uspokojením si prohlédl lesklý
10
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 10





přístroj. Byla to elektromagnetická tomografická sonda a stála přes
padesát tisíc dolarů. Těch deset zaplatil a čtyřicet si vypůjčil. Zatím to
připočetl ke svým ostatním dluhům. Samozřejmě, pokud se jeho záměr
zdaří, všechny hravě zaplatí. Dokonce i svému bývalému partnerovi.
Otočil vypínačem a počkal, až se přístroj zahřeje. Upevnil displej,
uchopil přístroj za držadla v jeho středu, přehodil si jej přes ramena
a vybalancoval tyč jako provazochodec. Volnou rukou přístroj
nakalibroval, vynuloval a pomalu se vydal na cestu po údolí. Bedlivě sledoval
obrazovku. Do údolí proudila mlha a obloha ztmavla. Došel téměř do
středu údolí, když se náhle zastavil.
Překvapeně se zadíval na obrazovku. Zaznamenal údaje do paměti
a udělal další krok. A ještě jeden. Zamračil se. Zanadával, vypnul
přístroj, vrátil se na kraj údolí, znovu přístroj vynuloval a šel po svých
předešlých stopách. Na témže místě se zastavil. Nevěřil vlastním očím. Bylo
to tu zase. Označil místo položením dvou kamenů na sebe, šel ještě dál
a pak se vrátil, tentokrát rychleji. Začalo mžít, ale toho si nevšímal.
Zmáčkl knoflík a z tiskárny vylezl úzký pruh papíru. Zběžně si jej
prohlédl. V dešti se tisk zdál vybledlý. Jeho dech se zrychlil. Nejprve si
myslel, že to není možné, ale bylo to tak. Všechna tři měření dala stejný
výsledek. Utrhl tři kusy papíru a schoval je do kapsy pláště.
Při čtvrtém pokusu si už začal tiše mluvit sám pro sebe. Vrátil se
k mulám, rozebral sondu, nacpal ji do vaku a třesoucíma se rukama
rozvázal zavazadlo druhé muly. Jak tak spěchal, jeden z košů spadl na zem
a otevřel se. Uvnitř byly krumpáč, lopata, kladivo, vrták a bedýnka
s dynamitem. Vzal krumpáč a lopatu a klusal zpět k místu, které si
označil. Začal horečně kopat. Nahoře byl povrch tvrdý a kamenitý. Uvolněné
kameny vyhazoval lopatou. Muly ho pozorovaly zcela netečně, se
svěšenými hlavami a napolo zavřenýma očima.
Déšť zesílil. Masangkay pokračoval v práci a malý bazének se pomalu
prohluboval. Od Franklinova kanálu foukal studený vítr a v dálce se
ozvalo zahřmění. Nad hlavou mu zvědavě kroužili rackové a vyráželi
osamělé skřeky.
Jáma už byla přes půl metru hluboká. Pod tvrdou svrchní vrstvou
štěrku byl měkký aluviální písek, který se dal snadno odstranit. Okolní
11
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 11





kopce již pokrývala mlha. Masangkay pracoval neúnavně, sundal si
kabát, košili a dokonce i spodní prádlo. Všechno z jámy vyhodil. Bahno
a voda se mísily s potem, který mu stékal po hrudi, po zádech a ze
špičatého plnovousu.
Náhle vykřikl. Zašátral v jámě a odhrnul písek a bláto z jakéhosi
tvrdého povrchu pod nohama. Zbytek umyl déšť.
Masangkay byl téměř v šoku. Klekl si, jako by se modlil, a zpocenýma
rukama zbožně ohmatával povrch tělesa. Dýchal nepravidelně, oči
zdivočelé údivem, a déšť mu stékal po obličeji. Srdce mu vzrušeně tlouklo
a cítil nevyslovitelnou radost.
Dosáhl svého životního cíle!
V tom okamžiku vybuchlo v jámě oslňující světlo. Následovala
obrovská rána, která se odrážela od stěn údolí a pozvolna umlkala mezi
vzdálenými kopci. Obě muly otočily hlavu ve směru zvuku. Spatřily malý
obláček kouře, který se pomalu rozplýval a nakonec zmizel.
Uvázané muly zase netečně odvrátily hlavy a na ostrov Desolación se
snesla noc.
12
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 12





Isla Desolación,
22. února, 11:00
K Kanálem proplouvala dlouhá kánoe. Byla vydlabaná ze stromu a plula
rychle, poháněna přílivem. V lodi byla malá skloněná postava, která ji
zkušenou rukou vedla do zátoky. Z kánoe stoupal úzký proužek kouře
z ohně, rozdělaného na podložce z mokré hlíny.
Loď obeplula černé útesy ostrova a proplula zátokou na kamenitou
pláž pod malým převisem. Postava vyskočila a vytáhla kánoi nad čáru
nejvyššího přílivu.
Byl to muž. Slyšel tu zvěst od potulného rybáře, který se potloukal ve
zdejších studených vodách. Samotný fakt, že cizokrajně vypadající
člověk navštívil tak vzdálený a nevlídný ostrov, byl skutečně nezvyklý. Ještě
nezvyklejší však bylo, že už uplynul měsíc a muž se nevrátil.
Rozhlédl se. Po několika krocích zvedl kus rozbitého laminátu a pak
další. Nakonec je zahodil. Byly to zbytky nedávno ztroskotaného člunu.
Vysvětlení možná bude jednoduché.
Muž vypadal podivně. Byl starý, tmavý, a po zádech mu splývaly
dlouhé šedivé vlasy. Měl řídké kníry jako z filmu o pavoučím muži.
Ačkoli bylo chladno, měl na sobě jen tričko a šortky. Vysmrkal se
a vyškrábal se na útes nad zátokou.
Na jeho okraji se zastavil a jeho živé černé oči hledaly nějaké známky
nedávné přítomnosti člověka. Kamenité dno údolí, poseté mechem, bylo
díky tání přes den a nočním mrazům houbovité a výborně konzervovalo
otisky.
Spatřil stopy ve sněhovém poli a vydal se k nim. Šel po okraji sněhu
a občas se podíval pod sebe do údolí. Tam dole něco bylo. Něco
barevného, něco, co ve slunci zářilo jako kov.
13
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 13





Pospíchal k tomu.
Nejprve narazil na muly. Byly př ivázány ke kamenu a již dlouho mrtvé.
Prohlédl si krajinu a spatřil nějaké kovové zařízení. Pak uviděl i tělo.
Opatrně, ale svižně k němu seběhl. Leželo na zádech asi třicet metrů
od poměrně nedávno vykopané prohlubně. Bylo nahé a ohořelé. Černé
spálené ruce trčely k obloze jako pařáty mrtvého havrana a křivé nohy
byly přimáčknuté na rozdrcenou hruď. V prázdných očních víčkách byly
dva malé bazénky dešťové vody, ve které se odrážela obloha a mraky.
Starý muž se otočil, jednu nohu po druhé, jako kočka. Dlouhou dobu
tělo pozoroval. Pak se obrátil ke zčernalé mrtvole zády a věnoval
pozornost cennému přístroji, jehož části byly poházeny kolem.
14
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 14





New York,
20. května, 14:00
A Aukční síň Christie’s byla jednoduchá, obložená světlým dřevem a
ozářená obdélníkem světel, zavěšených u stropu. Pěkná dřevěná podlaha se
vzorem rybí kosti byla plná židlí, na nichž seděli reportéři, příchozí
i diváci. V přední části místnosti bylo malé pódium.
V okamžiku, kdy na ně vkročil dražitel, celá místnost utichla. Vzadu
viselo krémové plátno, na němž bývají při normální aukci zavěšeny
obrazy dražených předmětů. Tentokrát bylo prázdné. Dražitel zaklepal
kladívkem na pult, rozhlédl se, vyňal z náprsní kapsy papír, prohlédl si
jej a pak jej opatrně položil na stůl.
„Dovedu si představit,“ řekl, a jeho syté anglické samohlásky krásně
rezonovaly, „že někteří z vás teď budou dávat bedlivý pozor.“
Sál potěšeně vydechl.
„Je mi líto, že jsme to sem nemohli přinést celé. Je to jaksi trochu
větší.“
Publikum se zasmálo. Dražitel zřejmě vychutnával důležitost svého
úkolu.
„Ale nechal jsem přinést malý vzorek. Takovou upomínku, řekl bych.
Jako ujištění, že nabízíme opravdu skvělé zboží.“ Pokývl a na pódium
vstoupil gazelím krokem mladý muž s malou fialovou krabičkou.
Rozvázal ji, otevřel víko a obrátil se k publiku. Publikum zašumělo.
Uvnitř na bílém saténu ležel zakřivený hnědý zub. Byl asi dvacet
centimetrů dlouhý a měl zlověstně zubatý vnitřní okraj.
Dražitel si odkašlal. „Na základě dohody vlády Spojených států
amerických s navajským národem vyvolávám položku číslo 1, jedinou
položku dnešní dražby.“
15
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 15





Přehlédl publikum. „Tato položka je fosilie. Pozoruhodná fosilie.“
Podíval se na lístek v ruce. „V roce 1966 se navajskému ovčákovi
jménem Wilson Atcitty ztratilo v horách Lukachukai na hranici Arizony
a Nového Mexika několik ovcí. Když se je pokoušel najít, všiml si
obrovské kosti, vyčnívající z pískovcové skály v jednom kaňonu. Geologové
tuto vrstvu nazývají Formací pekelného potoka a je datována do
druhohor, období křída. Podal o tom zprávu Albuquerqueskému přírodnímu
muzeu. Se souhlasem Navajců začaly vykopávky. Ukázalo se, že v
nalezišti jsou kostry dvě: tyranosaura rexe a triceratopa. Tyranosaurus má
čelisti zakousnuté do krku triceratopa, který naopak zabodl svůj
prostřední roh hluboko do hrudi tyranosaura. Obě zvířata zemřela společně,
uvězněna ve strašlivém objetí.“
Znovu si odkašlal. „Na videozáznam boje nebudeme čekat.“
Ozval se smích.
„Jejich zápas byl tak divoký, že paleontologové na místě nalezli pět
tyranosaurových zubů, o které v průběhu boje přišel. Tohle je jeden
z nich.“ Kývl na asistenta, který zavřel víko krabice.
„Ze skály se podařilo vyjmout celý blok kamene, který oba dinosaury
ukrývá. Váží asi tři sta tun. Byl nejprve v Albuquerqueském přírodnímu
muzeu a později byl přemístěn do Muzea přírodní historie v New Yorku
pro další konzervaci. Obě kostry jsou částečně obklopeny pískovcovou
matricí.“
Nahlédl opět do papíru.
„Na základě konzultace s vědeckými autoritami víme, že to jsou dvě
nejzachovalejší kostry dinosaurů, jaké kdy byly nalezeny. Pro vědu mají
nevyčíslitelnou hodnotu. Vedoucí paleontolog muzea v New Yorku je
nazývá největším fosilním nálezem historie.“
Opatrně odložil list a zvedl kladívko. Na pódiu se objevili tři asistenti
a tiše čekali. Muži s mobilními telefony stáli bez pohnutí u dveří.
„Odhadnutá cena naleziště činí dvanáct milionů dolarů. Vyvolávací
cena je pět milionů dolarů.“ Dražitel uhodil kladívkem.
V sále nastal rozruch, ozývaly se telefony a zvedaly se tabulky s
nabídkami.
„Pět milionů.“
16
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 16





„Šest milionů. Děkuji, mám tu nabídku na sedm milionů.“ Asistenti
natahovali krky, registrovali nabídky a upozorňovali na ně dražitele.
„Osm milionů.“
Při vyslovení rekordní sumy se ozval slabý potlesk.
„Deset milionů. Jedenáct. Dvanáct. Děkuji, další nabídka je čtrnáct
milionů. Patnáct.“
Teď už se moc kupců nehlásilo, ale několik telefonů bylo stále v
činnosti. Na displeji vedle předsedy naskakovaly stále vyšší cifry.
„Osmnáct milionů, máme tu osmnáct milionů. Devatenáct.“
Šum v místnosti opět zesílil a dražitel varovně zdvihl kladívko.
Nabídky pokračovaly tiše, ale úporně. „Dvacet pět milionů, máme tady
dvacet šest, dvacet sedm pro toho pána vpravo.“
Dražitel se už nepokoušel hučení v sále uklidnit.
„Máme tu třicet dva miliony, třicet dva a půl telefonicky, třicet tři,
děkuji! Je tu třicet tři a půl, třicet čtyři pro tu paní v první řadě.“
Místnost byla jako zelektrizovaná. Nabídky převýšily i
nejoptimističtější odhady.
„Třicet pět telefonicky, třicet pět a půl pro tu paní, třicet šest.“
V sále nastal další rozruch. Pozornost přítomných se zaměřila na
galerii. Všechny oči sledovaly malé dveře, ve kterých se objevil mohutný
muž, který pomalu stoupal po srpkovitém schodišti. Byl hladce oholený
a měl vandyckovskou bradu. Jeho temně modrý stříbřitý oblek se slabě
leskl. Na běloskvoucí košili měl vázanku, v níž měl vetknuto křídlo
archeopteryxe.
„Třicet šest milionů,“ opakoval předseda, ale jeho oči, stejně jako oči
všech v sále, byly upřeny na nově příchozího.
Muž vystoupal po schodech a jeho modré oči prozrazovaly vitalitu
a jakési soukromé pobavení. Pomalu zvedl svou tabulku. Šum utichl. Na
tabulce stálo číslo 001, jediné číslo, které aukční síň Christie’s přiřadila
svému stálému zákazníkovi.
„Sto,“ řekl konečně muž. Tiše, ale zřetelně.
Do nastalého ticha se ozval dražitelův suchý hlas: „Prosím?“
„Sto milionů dolarů,“ řekl muž. Měl velké rovné bílé zuby.
Panovalo ticho jako v kostele.
17
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 17





„Máme zde nabídku na sto milionů dolarů,“ řekl otřesený dražitel.
Kdesi zazvonil telefon a z Park Avenue se ozvala automobilová houkačka.
Dražitel uhodil kladívkem: „Naleziště číslo 1 je prodáno za sto
milionů dolarů Palmeru Lloydovi!“
Aukční místnost vybuchla. V okamžiku byli všichni na nohou, ozval
se potlesk a volání bravo!, jako by právě skončilo vystoupení slavného
operního zpěváka. Bylo slyšet i hučení a pískání těch zklamaných.
Aukční síň ještě nezažila podobnou hysterii. Všichni si uvědomovali, že
jsou svědky zcela ojedinělé události.
Ale muž, který toto pozdvižení způsobil, zmizel. Sestoupil po zeleném
koberci z galerie a sál se už díval jenom na prázdné dveře.
18
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 18





Poušť Kalahari,
1. června, 18:45
S Sam McFarlane seděl v písku se zkříženýma nohama. Seděl u táboráku
z několika větví, které plápolaly na holé zemi a vrhaly pohyblivé stíny na
ostnaté křoví kolem tábořiště. Nejbližší osada ležela sto kilometrů za
jeho zády.
Zadíval se na malé postavičky, sedící na bobku kolem ohně, nahé až
na bederní pásy. Sanové, lidé z buše. Dlouho trvalo, než získal jejich
důvěru. Jakmile ji však získal, byla neotřesitelná. Úplně jiné, než doma,
pomyslel si.
Před každým ze Sanů ležel detektor kovů. Když McFarlane vstal,
Sanové se nepohnuli. Mluvil pomalu a těžce tím podivným mlaskavým
jazykem. Při prvních slovech se jich několik zasmálo, ale McFarlane měl
jazykové nadání. Za chvíli již všichni pozorně poslouchali.
Skončil úvodní řeč, uhladil kus písku, vzal hůl a začal kreslit mapu.
Sanové seděli na bobku a natahovali krky, aby kresbu zahlédli. Mapa
pomalu získávala obrysy, a když mluvil o různých význačných bodech
krajiny, Sanové přikyvovali. Byla to mapa Makgadikgadi Pansu, ležícího
severně od tábořiště. Přes tisíc čtverečních kilometrů vyschlého
jezerního dna a pískovcové kopce, divoké a neobydlené. Uprostřed pánve
nakreslil holí malý kroužek. Zapíchl hůl do jeho středu a usmál se na své
posluchače.
Po chvíli ticha, které přerušovaly jen osamělé zvuky ptáků, začali
Sanové hovořit tichými hlasy. Mlaskání jejich jazyka připomínalo
narážení vody na valounky v potoce. Jejich starý shrbený náčelník ukázal na
mapu. McFarlane se naklonil kupředu a pokoušel se jejich brebentění
pochopit. Ano, to místo znají, řekl stařec a začal popisovat cestu,
vedoucí k jezeru, kterou znali jenom Sanové. Pomocí větviček a kamínků
19
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 19





ukazoval, kde jsou napajedla, kde lze ulovit zvěř a kde najít jedlé
rostliny. McFarlane trpělivě čekal.
Domorodci se utišili a náčelník teď mluvil pomaleji. Ano, jsou ochotni
udělat, co si bílý muž přeje. Ale bojí se přístrojů bílého muže a nerozumí
tomu, co vlastně hledá.
McFarlane vstal a odstranil z mapy hůl. Z kapsy vyňal malý tmavý
kousek železa, ne větší než kulička, vložil jej do otvoru ve středu kroužku
a přikryl pískem. Vstal, vzal detektor kovů a zapnul jej. Ozvalo se krátké
vysoké zapísknutí. Všichni ho napjatě pozorovali. Odešel několik metrů
od kruhu, pak se otočil, pomalu kráčel dopředu a lehce nad zemí
pohyboval detektorem. Když se dostal nad pohřbený kousek kovu, ozval se
signál znovu. Sanové polekaně vyskočili a začali rychle brebentit.
McFarlane se zasmál, řekl několik slov a Sanové se vrátili na svá místa.
Přidržel detektor kovu před náčelníkem, který si jej váhavě vzal.
McFarlane mu ukázal, jak přístroj zapnout a pak ho vedl ke kruhu. Ozvalo se
další pískání. Náčelník ustoupil, ale zasmál se. Zkoušel to znovu
a znovu. Jeho smích byl stále upřímnější, až se mu celý obličej složil do
usměvavých vrásek.
Ostatní Sanové se chopili přístrojů a s McFarlanovou trpělivou pomocí
si zkoušeli, zda schovaný kousek železa najdou. Jejich obavy teď
vystřídal smích a přemýšlivé debaty. Konečně McFarlane zvedl ruce a všichni
se znovu usadili s přístroji na klíně. Byli připraveni začít průzkum.
McFarlane vytáhl z kapsy kožený váček, otevřel jej a vysypal jeho
obsah na otevřenou dlaň. Byl to tucet zlatých mincí. Pomalu a obřadně
podal každému Sanovi jednu z nich. Vzali si je uctivě do misky,
vytvořené z obou dlaní.
Náčelník se s McFarlanem domluvil. Zítra opustí tábořiště a vydají se
na cestu do Makgadikgadi Pansu s přístroji bílého muže. Budou hledat
věci, které si bílý muž žádá. Když je najdou, vrátí se a řeknou, kde je
našli...
Starý muž se náhle poplašeně zadíval na oblohu. I ostatní sevřeli brvy
a vyplašeně se dívali vzhůru. Zaslechl slabé rytmické zvuky. McFarlane
se zadíval na temný horizont. Domorodci vyskočili a rychle se
domlouvali. Na obloze se objevila světla a blížila se k tábořišti. Zvuk, připomí-
20
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 20





nající bubnování, zesílil. Pruh světla z reflektoru pátral ve křoví na druhé
straně planiny.
Starý muž vyrazil výkřik, upustil minci a zmizel v temnotě. Jeho muži
ho okamžitě následovali. McFarlane zůstal sám. Intenzita světla
vzrůstala. Blížilo se přímo k němu. Poznal velký vrtulník typu Černý jestřáb.
Zastavil se nad tábořištěm a silným světlometem pátral kolem, dokud ho
nenašel a neoslepil svou září.
McFarlane skočil do tmavého křoví, ale světlomet si ho znovu našel.
Zašátral v botě a vyndal z ní malou pistoli. Kolem něj vířil prach. Měl
ho plné oči. Helikoptéra přistála na otevřeném prostranství vedle ohně.
Na její kabině se rozsvítilo světlo a rotory se točily stále pomaleji.
McFarlane zůstal v křoví, utřel si špínu z obličeje, držel pistoli za zády
a díval se na dveře, ve kterých se objevil mohutný muž. Ten se rozhlédl
a seskočil na písek. Byl sám.
Měl na sobě khaki šortky, bavlněnou košili a sombrero. Jedna kapsa
šortek se mu vydouvala. Vykročil směrem k McFarlanovi.
McFarlane vstal a zamířil příchozímu na prsa. Zdálo se, že muže to
nezajímá. I když byl ve stínu a byla vidět jenom jeho silueta, McFarlane
měl dojem, že se usmívá. Muž se zastavil pět kroků před ním. Měřil
nejméně dva metry. Pokud se Sany přijel hrát basketbal, určitě vyhraje.
„Najít vás není žádná legrace,“ řekl příchozí hlubokým výrazným
hlasem, ve kterém McFarlane zaslechl stopu přízvuku z východního pobřeží.
„Kdo jste a co chcete?“ zeptal se, pistoli stále v ruce.
„Vzájemné představování je příjemnější, když se koná beze zbraní.“
„Vyndejte svou pistoli a zahoďte ji na zem.“
Muž se usmál a vydoloval z kapsy ne pistoli, ale malou termosku.
„Mám tu něco proti nachlazení,“ řekl a zvedl ji do výše. „Dáte si taky?“
McFarlane se podíval na vrtulník. Uvnitř byl už jenom pilot. „Trvalo
měsíc, než jsem získal jejich důvěru,“ řekl tiše, „a vy mi je teď rozeženete
po buši. Ještě jednou – kdo jste a co chcete? Raději dobré zprávy.“
„Nemám pro vás dobrou zprávu, obávám se. Váš partner Nestor
Masangkay je mrtev.“
McFarlane se zachvěl a jeho pistole poklesla. „Vážně?“
Muž přikývl.
21
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 21





„Jak se to stalo?“
„Při práci. Nevíme vlastně, jak se to stalo.“ Muž pokrčil rameny a
dodal: „Netušil jsem, že noci v Kalahari jsou tak chladné. Můžu k ohni?“
McFarlane zamířil ke zbytku ohně, pistoli však stále neodkládal.
Všiml si, že mu vrtulník zničil mapu a obnažil malý železný valounek.
„Jaký máte vztah k Nestorovi?“ zeptal se.
Muž neodpověděl hned. Prohlížel si okolí. Detektory kovu poházené
kolem ohně a zlaté mince, ležící v písku. Sklonil se k zemi a zvedl
kousek železa, potěžkal jej a pak se podíval na McFarlana. „Zase hledáte
meteorit Okavango?“
McFarlane mlčky sevřel pistoli.
„Vy jste znal Masangkaye nejlépe. Potřebuji vás, abych dokončil jeho
projekt.“
„Co to bylo za projekt?“ zeptal se McFarlane.
„Obávám se, že vám to nemohu říct.“
„A já se zase obávám, že už jsem slyšel vše, co jsem slyšet chtěl. Jediný
člověk, kterému jsem ochoten pomoci, jsem já sám.“
„Něco takového jsem o vás slyšel.“
McFarlane rychle vstal, ale příchozí se ho snažil uklidnit. „To
nejmenší, co můžete udělat, je vyslechnout mě.“
„Ještě jsem neslyšel vaše jméno a nijak po tom netoužím. Díky, že jste
mi přinesl špatnou zprávu. Teď bude lepší, když si vlezete do vrtulníku
a vypadnete odtud.“
„Promiňte, že jsem se nepředstavil. Mé jméno je Palmer Lloyd.“
McFarlane se zasmál. „Ano, a já jsem Bill Gates.“
Velký muž se nezasmál. Jen se usmál.
McFarlane se na něj pozorně zadíval, vlastně poprvé pořádně. „Ježíši!“
vydechl.
„Možná jste slyšel, že zařizuju nové muzeum.“
McFarlane zavrtěl hlavou. „Nestor pro vás pracoval?“
„Ne, ale všiml jsem si toho, co dělá, a rád bych dokončil, co začal.“
„Podívejte,“ řekl McFarlane a schoval pistoli do opasku, „mě to
nezajímá. Nestor Masangkay a já jsme byli parťáci už dost dávno. O tom asi
všechno víte.“
22
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 22





Lloyd se usmál a pozvedl termosku. „Dáme si trochu punče.“ Nečekal
na odpověď a usadil se u ohně stylem bílého muže, tedy zadkem do
písku, odšrouboval víčko a dopřál si dlouhý lok. Nabídl McFarlanovi, ale
ten netrpělivě zavrtěl hlavou.
„Rád hledáte meteority?“
„Nic jinýho neumím.“
„A myslíte si, že najdete Okavango?“
„Myslel jsem si to do okamžiku, než jste se tu objevil. Rád jsem si
s váma pokecal. Ale každou minutu, kterou tady sedíte s tím pitomým
vrtulníkem, domorodci prchají dál a dál. Takže ještě jednou – mě to
nezajímá. Ani vaše muzeum, a vlastně ani žádný jiný muzeum.“
Zaváhal. „Tolik mi nezaplatíte, jako když najdu Okavango.“
„Kolik by to mělo být?“ zeptal se Lloyd a napil se z termosky.
„Nejmíň čtvrt milionu.“
Lloyd přikývl. „Řekněme, že ho najdete, odečtete z toho dluhy po
fiasku s Tornarssukem a budete na nule.“
McFarlane se nevrle zasmál. „Chybu může udělat každý. Zbylo mi
dost, abych mohl začít hledat něco jiného. Tady všude je spousta
meteoritů. Rozhodně tu vydělám víc než jako kustod vašeho muzea.“
„O tom nemluvím.“
„Tak tedy o čem?“
„Vím, že máte výborný odhad. Nebudu mluvit o podrobnostech,
dokud nebudu vědět, že vás mám na palubě.“ Usrkl punče. „Udělejte to
pro památku svého partnera.“
„Expartnera.“
Lloyd vzdychl. „Máte pravdu. Vím o vás a Masangkayovi všechno. Že
jste přišli o Tornarssuk, nebyla vaše chyba. Pokud vůbec něčí, pak těch
byrokratů z newyorského muzea.“
„Proč toho nenecháte? Mě to nezajímá.“
„Ještě jsem vám neřekl o kompenzaci. Zaplatím vám čtvrt milionu
v každém případě. To by mohlo uspokojit vaše věřitele. Bude-li projekt
úspěšný, dostanete dalšího čtvrt milionu. Pokud se to nepovede, budete
aspoň bez dluhů. Můžete pak pokračovat jako ředitel oddělení
planetárních věd mého muzea, pokud si budete přát. Postavím vám slušnou
23
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 23





laboratoř. Budete mít sekretáře, laboratorní asistenty, šestimístný plat...
To jde, ne?“
McFarlane se znovu zasmál. „To zní dobře. Jak dlouho bude projekt
trvat?“
„Šest měsíců v terénu.“
McFarlane se přestal smát.
„Půl milionu za šestiměsíční práci?“
„Pokud budeme úspěšní.“
„Jaký to má háček?“
„Nemá to háček.“
„Proč jste si vybral mě?“
„Znáte Masangkaye, jeho triky, jeho způsob práce, jeho myšlenky.
To, na čem dělal, je trochu tajemné, a vy jste muž, který by to mohl
pomoci vyřešit. Kromě toho jste bezpochyby jeden z nejlepších lovců
meteoritů na světě. Máte pro ně smysl. Říká se o vás, že je nacházíte po
čichu.“
„No, nejsem jediný.“ Ta chvála McFarlana trochu naštvala. Neměl
rád, když s ním někdo manipuloval.
Lloyd natáhl ruku směrem k McFarlanovi. Měl na ní velký prsten.
„Lituji, líbám jen papežův prsten.“
Lloyd se zasmál. „Podívejte se na ten kámen!“
McFarlane se podíval na kámen zblízka. Byl to temně fialový
drahokam v těžké platinové obroučce. Poznal ho okamžitě.
„Krásný kámen, ale mohl jste ho koupit ode mne.“
„Nepochybně. Vy a Masangkay jste jediní, kdo dostali z Chile
atakamské tektity.“
„Správně. Taky jsem tam pořád ještě hledaný zločinec.“
„Budete mít dobrou ochranu.“
„Takže Chile, ano? Bohužel vím, jak jejich vězení vypadají zevnitř.
Nemám zájem.“
Lloyd neodpověděl okamžitě. Nahrnul klackem žhavé oharky na
hromádku a hodil přes ně několik větví. Oheň znovu vzplál. „Kdybyste
věděl, co plánujeme, pane doktore, neváhal byste. Nabízím vám
vědeckou cenu století.“
24
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 24





McFarlane se pousmál a zavrtěl hlavou. „Já už na to kašlu. Už mám
dost zaprášených laboratoří a muzejních úředníků.“
Lloyd vzdychl a vstal. „Vypadá to, že tu ztrácím čas. Asi se budu muset
obrátit na svůj typ číslo dvě.“
„Kdo je to?“
„Hugo Breitling. Ten z toho bude nadšený.“
„Breitling? Ten nenajde meteorit, ani kdyby ho praštil do prdele.“
„Našel thulský meteorit,“ odpověděl Lloyd a setřásal si prach z kalhot.
„Ten byl větší než všecko, co jste dosud našel vy.“
„Ale nic jinýho nenašel a tohle byla bohapustá klika.“
„Faktem je, že kliku budeme potřebovat.“ Lloyd zašrouboval víčko
termosky a položil ji McFarlanovi k nohám. „Tady máte, udělejte si piknik
a já mizím.“
Otočil se a kráčel k helikoptéře. Listy vrtulí se začaly pomalu otáčet
a vířit prach. McFarlana náhle napadlo, že pokud vrtulník odletí, možná
se nikdy nedoví, jak Masangkay zemřel a o co vlastně jde. Rychle se
rozhlédl. Na rozházené detektory kovů, na ubohé malé tábořiště, na
vyprahlou a nesmiřitelnou přírodu za ním.
Lloyd mu ve dveřích vrtulníku zamával.
„Milion!“ zavolal na něj McFarlane. Lloyd pomalu vešel dovnitř,
opatrně, aby si nepomačkal klobouk.
„Dobrá, tak sedm set padesát.“
Po chvilce se Lloyd pomalu otočil se širokým úsměvem ve tváři.
25
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 25





Hudson River Valley,
3. června, 10:45
M Mezi věci, které měl Palmer Lloyd nejraději, patřil obraz Thomase
Colea Sluneční ráno na řece Hudson. Jako student v Bostonu často
chodil do muzea moderního umění. Pohyboval se vždy se skloněnou hlavou,
pak náhle vzhlédl a spatřil svůj oblíbený obraz přímo před sebou.
Lloyd rád vlastnil věci, které se mu líbily, ale obraz Thomase Colea
nebyl ke koupi. Zařídil to proto jinak. Tohoto slunečného rána seděl ve
své pracovně v Hudsonově údolí a díval se z okna. To, co viděl, byl
přesně Coleův obraz. Svěže zelené louky pokryté proužky mlhy a nad
nimi hory, blýskající se ve sluneční záři. V údolí se od té doby, co je Cole
roku 1827 namaloval, dohromady nic nezměnilo a Lloyd si zajistil, že se
ani nic nezmění. Údolí prostě koupil.
Otočil se v křesle a vyhlédl z okna na protější straně. Za oknem
vyrůstala obrovská stavba, která vypadala jako mozaika ze skla a oceli.
S rukama založenýma za hlavou se Lloyd potěšeně díval na činorodé
hemžení několika týmů dělníků, naplňujících za jeho peníze jeho vizi.
V centru staveniště stál masivní dóm, zvětšená kopie londýnského
Křišťálového pavilonu, první světové stavby, vytvořené pouze ze skla.
Téměř sto let, od roku 1851, byla považována za jednu z nejkrásnějších
budov světa, dokud ji za druhé světové války nezbourali, protože
naváděla k cíli nacistické bombardéry.
Dóm už byl zastřešen. Z pyramidy Kefreta II., malé pyramidy ze
Starého království, byly zatím položeny jen základní bloky. Při vzpomínce
na cestu do Egypta se mimoděk usmál – svému byzantinskému jednání
se státními úředníky, vřavě, kterou vyvolal jeho kufr plný zlata (nikdo jej
neuzdvihl) a zmatenému vyjednávání. Nebyla to sice Cheopsova
pyramida, ale i tak vypadala úctyhodně.
26
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 26





Jeho nákupy vyvolaly ve světě archeologů paniku a pocit potupy. Tak
to alespoň vypadalo na stránkách novin a odborných časopisů. „Kam se
všechny ty památky poděly?“ psal jeden z nich pod groteskní Lloydovou
karikaturou se šikmýma očima a ohrnutým kloboukem, ukrývající pod
pláštěm miniaturní pyramidu. Jiný titulek se ptal: „Hitler sběratelů?“
Další z poslední doby konstatoval: „Boj o kosti je urážkou
paleontologů.“ A na obálce Newsweeku: „Co uděláte se třiceti miliardami?
Odpověď: Koupím zeměkouli.“ Samozvaní strážci kulturní etiky spustili
pokřik. Lloydovi to připadalo docela zábavné.
Na malém panelu na stole před ním zazvonil zvonek a ozval se hlas
sekretářky: „Přišel vás navštívil pan Glinn, pane.“
„Pošlete ho dál, prosím.“
Lloyd nedokázal potlačit vzrušení. Bude to poprvé, co se s Elim
Glinnem setká. Dostat ho sem nebylo jednoduché.
Muž vstoupil do kanceláře a Lloyd si ho pečlivě prohlížel. Byl opálený
a neměl dokonce ani aktovku. Během své dlouhé obchodní kariéry
Lloyd zjistil, že první dojem je mimořádně důležitý. Příchozí měl krátce
přistřižené vlasy, hranaté čelisti a tenké rty. Na první pohled vypadal
neproniknutelně jako sfinga. Nebylo na něm nic nápadného. Měl
klidné, ale opatrné oči a všechno na něm bylo obyčejné. Byl obyčejně
vysoký, měl obyčejnou postavu, vypadal dobře, ale nebyl hezký, byl
dobře oblečený, ale ne elegantní. Jediné neobvyklé na něm byly snad
jeho pohyby. Šel neslyšně, šaty mu nešustily, pohyboval se lehce
a snadno. Proběhl místností jako jelen lesem.
Samozřejmě, jeho pověst obyčejná nebyla.
„Pane Glinne,“ řekl Lloyd, šel mu naproti a podal mu ruku. „Děkuji,
že jste přišel.“
Glinn tiše přikývl a potřásl mu rukou, ani dlouze, ani krátce, ani silně,
ani slabě. Lloyd byl trochu vyveden z rovnováhy. První dojem mu neřekl
nic. Rozmáchl se rukou směrem k oknu, jako by představoval
polodokončenou stavbu za ním, a řekl: „Tak co si myslíte o mém muzeu?“
„Je velké,“ odpověděl Glinn zcela prostě.
Lloyd se usmál. „Muzeum historie přírody musí být velké.“
„Zajímavé, že jste se je rozhodl postavit tady. Takovou dálku od města.“
27
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 27





„Myslíte, že to trochu zavání arogancí, že? Newyorské muzeum si asi
opravdu zvolilo lepší místo, ale nemůžu je zbourat, že? Uvidíte, že tu za
pár měsíců bude živo. Děti budou mít kam jezdit na školní výlety.“
Lloyd se ušklíbl. „Pojďme, Sam McFarlane na nás čeká.“
„Kdo to je?“
„Můj expert na meteority. Zatím tedy jen na půl úvazku, ale pracuju
na něm.“
Lloyd položil Glinnovi ruku na rameno. Jeho dobře padnoucí, ale
anonymně ušitý tmavý oblek, byl z lepšího materiálu, než očekával. Vyvedl
svého návštěvníka ven z budovy a sešel s ním po okrouhlé rampě z žuly
a leštěného mramoru do dlouhé chodby pavilonu. Jejich kroky byly
doprovázeny dlouhými kadencemi nastřelovacích pistolí a nýtovaček.
Cestou ho Lloyd upozorňoval na zajímavosti. „Tohle je diamantová
hala,“ řekl a máchl rukou směrem k velkému podzemnímu prostoru,
osvětlenému fialovým světlem. „Našli jsme zde nějaký starý důl, tak jsme
ho trochu rozšířili a postavíme to v úplně přírodním kontextu. V
každém velkém muzeu je jedna hala, věnovaná výlučně diamantům. Nám se
podařilo získat tři největší známé exempláře a ten velký prostor je
odpovídající. Musel jste slyšet o tom, jak se nám podařilo sebrat Modrého
mandarina od De Beera Japoncům přímo před nosem.“ Hrdě se usmál.
„Četl jsem to v novinách,“ řekl Glinn suše.
„A tohle,“ ukázal Lloyd, „bude galerie vyhynulého života. Bude tam
dodo z Galapág, dokonce i mamut vydlabaný ze sibiřského ledu a stále
perfektně zmražený. V jeho hubě našli rozžvýkané blatouchy.“
„O tom mamutovi jsem taky četl,“ řekl Glinn. „Nebyla na Sibiři při té
příležitosti nějaká přestřelka?“
I když otázka byla dost na tělo, Glinnův tón byl mírný, bez jakékoli
výtky. Lloyd odpověděl okamžitě. „Byl byste překvapen, pane Glinne,
jak rychle dají některé země sbohem svému takzvanému kulturnímu
dědictví, když nabídnete dostatečnou sumu. Ukážu vám, co tím
myslím.“ Pobídl svého hosta ke zpola dokončené hale, u jejíhož vchodu stáli
dva muži v tvrdých kloboucích. Po krátké chvíli rozsvítil světlo a
nedočkavě se ke Glinnovi otočil.
Před nimi se nacházela pouhá podlaha z nějakého ztvrdlého bahna.
28
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 28





Přes její povrch vedly malé otisky, jako by v hale někdo chodil, když ještě
beton neztuhl.
„To jsou otisky Laetoli,“ řekl Lloyd uctivě.
Glinn mlčel.
„Jsou to nejstarší otisky hominida, které kdy byly objeveny. Uvažte, před
třemi a půl miliony let udělal tyhle otisky náš první dvounohý předek,
když šel přes vrstvu mokrého vulkanického popela. Je to naprosto unikátní.
Dokud se ty otisky nenašly, nikdo nevěděl, že Australopithecus afarensis
chodil vzpřímeně. Tohle je nejstarší důkaz našeho lidství, pane Glinne.“
„Co tomu říkal Ústav ochrany přírody v Ghetty? Ten to přece muselo
zajímat,“ řekl Glinn.
Lloyd se na svého společníka zkoumavě podíval. Bylo mimořádně
obtížné se v Glinnovi vyznat. „Vidím, že jste absolvoval domácí
přípravu. Ghetty je chtělo ponechat in situ. Jak dlouho myslíte, že mi trvala
dohoda s Tanzanií?“ Zavrtěl hlavou. „Ghetty chtělo zaplatit milion
dolarů a konzervovat je na místě. Já jsem zaplatil dvacet milionů a
přivezl je sem, pro potěšení školáků a návštěvníků.“
Glinn se rozhlédl. „Když mluvíme o školácích, kdepak máte vědce?
Viděl jsem tu spoustu modrých kombinéz, ale málo bílých plášťů.“
Lloyd mávl rukou. „Povolám je, až budou potřeba. Já většinou vím, co
mám koupit. Až přijde ten pravý čas, přivedu sem ty nejlepší. Na
slavnostní otevření sem pozvu všechny významné osobnosti z oboru a úřední
generalitu. Newyorské muzeum netuší, jaká to bude bomba.“
Lloyd zrychlil tempo a vedl svého návštěvníka dlouhou halou a
bludištěm chodeb hlouběji do pavilonu. Na konci chodby zastavil přede
dveřmi, označenými KONFERENČNÍ MÍSTNOST A. Přede dveřmi
se rozvaloval Sam McFarlane. Vypadal jako dobrodruh každým coulem.
Hubený a divoký, s modrýma očima vyšisovanýma sluncem. Konce
slámově žlutých vlasů mu trčely horizontálně, jako by celé roky nosil těžký
klobouk. Na první pohled bylo jasné, že ho nikdy nevezmou do
Akademie. V tlumené záři nevýrazných světel laboratoře vypadal jako příchozí
z jiného světa, podobný Sanům z buše, se kterými ještě nedávno
pobýval. Lloyd s uspokojením uznamenal, že McFarlane vypadá unaveně.
Asi toho za poslední dva dny moc nenaspal.
29
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 29





Lloyd sáhl do kapsy, vyndal klíč a otevřel dveře. Nenápadně se
podíval po Glinnovi. Pohled, který se před nimi otevřel, každého návštěvníka
šokoval. Za skleněnou stěnou byl ohromný prázdný prostor ve tvaru
osmistěnu, který tvořil střed celého pavilonu. Glinn se však tvářil zcela
neproniknutelně.
Celé měsíce Lloyd zuřivě přemýšlel, jaký objekt umístí do toho
vzletného prostoru. Až do aukce u Christie’s. Boj dinosaurů bude skvělý
centrální kousek, říkal si. Ze zkroucených kostí obou těžkotonážníků
byla patrná zoufalá agonie jejich posledního boje.
Jeho oči se svezly k tabuli poseté mapami a fotografiemi. V tomto
okamžiku Lloyd na dinosaury úplně zapomněl. Věděl teď o jiném
mistrovském kousku, který bude korunovat slávu Lloydova muzea. Až
tohle umístí do středu pavilonu, bude to jeho nejšťastnější okamžik
v životě.
„Doktor Sam McFarlane,“ řekl Lloyd, když se od tabule otočil zpátky
ke Glinnovi. „Je zaměstnancem muzea, dokud nedokončí svůj úkol.“
McFarlane a Glinn si potřásli rukama.
„Až do minulého týdne Sam putoval po Kalahari a hledal meteorit
Okavango. Nebyl to úkol, hodný jeho talentu. Myslím, že budete
souhlasit, že jsem pro něj našel mnohem zajímavější práci.“
„Same, tohle je pan Eli Glinn, prezident společnosti Efektivní
odstranění technických problémů. Nenechte se zmást tím nesmyslným
názvem. Je to pozoruhodná společnost, která řeší neřešitelné technické
problémy, hledá nacistické ponorky plné zlata, zjišťuje, proč spadly
kosmické lodě, analyzuje rozhodující chyby při selhání technických zařízení
a podobné lahůdky.“
„To musí být zajímavá práce,“ řekl McFarlane.
Lloyd přikývl. „Obvykle ovšem EOTP vstupuje na scénu až potom.
Až když se věci poserou.“ To neočekávané slovo, vyslovené jasně a
zřetelně, zůstalo viset ve vzduchu. „Já jsem ho sem přivedl, aby nám
zajistil, že se při řešení našeho úkolu nic neposere.“
Pokývl ke konferenčnímu stolku. „Same, rád bych, abyste panu
Glinnovi řekl, co jste za těch několik posledních dnů zjistil.“
„Hned teď?“ zeptal se McFarlane. Vypadal zcela netypicky nervózně.
30
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 30





„Kdy jindy?“
McFarlane pohlédl na stůl, zaváhal a pak promluvil.
„To, co tady mám, jsou geofyzikální data z neobvyklého naleziště na
ostrově u Hornova mysu v Chile.“
Glinn povzbudivě přikývl.
„Pan Lloyd mě požádal, abych je analyzoval. Za prvé – data se zdají...
Zkrátka, je to nemožné. Jako tenhle tomografický záznam.“ Zdvihl list,
podíval se na něj a nechal jej dopadnout zpět na stůl. Přehlédl zbytek
papírů a zakoktal se.
Lloyd si odkašlal. Sam potřeboval pomoc.
„Možná že bych vám měl krátce říct historii objevu. Jeden z našich
zvědů narazil na dealera elektronických zařízení v Punta Arenas.
Pokoušel se prodat rezavou elektromagnetickou tomografickou sondu. Důlní
zařízení, které tady ve Státech vyrábí DeVitter. Ukázalo se, že se našla
vedle zbytků průzkumníka na vzdáleném ostrově blízko Hornova mysu.
Můj člověk všechno okamžitě koupil. Když si blíže prohlédl papíry,
zjistil, že patří muži jménem Nestor Masangkay.“
Zadíval se na stůl. „Před svou smrtí na ostrově byl Nestor Masangkay
planetární geolog. Přesněji řečeno lovec meteoritů. A ještě před dvěma
roky byl partnerem tady Sama McFarlana.“
McFarlane se narovnal.
„Náš člověk to všechno poslal k analýze. V počítači sondy byl zarezlý
disk, ale jednomu z techniků se z něj podařilo dostat data. Ta data byla
zcela neobvyklá. Proto jsem najal tady Sama.“
McFarlane otočil několik listů a ujal se slova. „Nejprve jsem si myslel,
že Nestor zapomněl přístroj nakalibrovat, ale tak to není.“ S pokrčením
ramen se dál probíral záznamy.
„Pozemní expedici jsme tam neposlali,“ pokračoval Lloyd, „protože to
poslední, co bychom chtěli, je vzbudit pozornost chilských úřadů, ale
zařídil jsem přelet ostrova. To, co má teď Sam v ruce, je výpis ze
satelitního měření. Z geofyzikálního satelitu LOG II.“
McFarlane vzal do ruky výpis.
„Dá se tomu těžko věřit,“ řekl konečně. „Musel jsem to projít
desetkrát. Ale teď už nepochybuju. Znamená to jenom jednu věc.“
31
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 31





„Ano,“ řekl Glinn tichým povzbudivým hlasem a snažil se nedat
najevo zvědavost.
„Myslím, že už vím, co Nestor našel.“
Lloyd čekal. Samozřejmě věděl, co McFarlane řekne, ale chtěl to
slyšet znovu.
„To, co tam je, je největší meteorit na světě.“
Lloyd se ušklíbl. „Řekněte panu Glinnovi, jak je velký, Same.“
McFarlane si odkašlal. „Největší dosud známý meteorit na světě je
Ahnighito v newyorském muzeu. Váží šedesát jedna tun. Tenhle váží
minimálně pět tisíc tun.“
„Děkuji,“ řekl Lloyd a na jeho tváři se objevil široký úsměv. Otočil se
a zadíval se na Glinna. Ten se tvářil zcela neproniknutelně.
Po chvíli ticha promluvil Lloyd sotva slyšitelným hlasem, který se
chvěl potlačovaným vzrušením.
„Já ten meteorit chci. Vaším úkolem, pane Glinne, je dostat ho sem do
muzea.“
32
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 32





New York,
4. června, 11:45
Z Západní ulicí, která se vinula po nábřeží řeky Hudson, projížděl rover.
Polední obloha nad Jersey byla ocelově šedá. McFarlane prudce
zabrzdil, aby se vyhnul taxíku, který projížděl na červenou. Udělal to zcela
automaticky, přemýšlel o něčem jiném.
Vzpomínal na odpoledne, kdy spadl meteorit Zaragosa. Skončil právě
vysokou školu, neměl zaměstnání a rozhodl se přejít pěšky Mexickou
poušť. Slunce se blížilo k obzoru a právě přemýšlel, kde rozloží celtu,
když se krajina nad ním rozzářila, jako kdyby z šedých mraků vysvitlo
slunce. Obloha však byla zcela čistá. Náhle se zastavil úžasem. Na písku
před ním se objevil jeho druhý stín. Zpočátku dlouhý a nezřetelný, ale
rychle dostával pevné obrysy. Uslyšel svist a silnou detonaci. Padl na
zem. Myslel, že je to zemětřesení, nebo nukleární exploze. Začalo pršet,
ale nebyl to déšť. Kolem něj padaly tisíce droboučkých úlomků. Zvedl
malý kousek šedého kamene, obaleného černou krustou. Přestože
vykonal ohnivou cestu celou atmosférou, byl pokryt ledem. Cítil z něj
hluboký chlad vesmíru.
Jak tak držel úlomek v ruce, náhle pochopil, co bude dělat po zbytek
svého života.
To se stalo před mnoha lety. Teď se snažil na tu dobu příliš nemyslet.
Pokoušel se nemyslet ani na potrhaný deník Nestora Masangkaye, který
ležel na vedlejším sedadle.
Zabočil do úzké jednosměrky. Nalézal se ve West Village, na samém
konci města, v oblasti jatek. Staré nákladní doky zde doširoka otevíraly
svoje chřtány, v nichž udělaní muži tahali hovězí čtvrtky ze skříňových
náklaďáků. Na druhé straně ulice byly jedna vedle druhé hospůdky
s názvy jako Vepřový dolíček, nebo Udírna strýčka Billa. Po skle a chromu
33
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 33





Lloydova muzea to bylo jak rána palicí. Že by mě pozvali do laboratoře
pro výzkum vepřového bůčku? pomyslel si McFarlane, znovu si přečetl
adresu, která ležela na palubní desce a zavrtěl hlavou.
Zpomalil a nakonec zastavil před jedním zvláště vetchým nákladním
dokem. Vystoupil do mlhy nasáklé pachem masa a rozhlédl se. Na konci
bloku postával vůz na odvoz odpadků. Zapáchal stejně jako v New
Yorku. Když jeho pach jednou poznáte, nikdy ho nezapomenete.
Schůze ještě nezačala, ale už cítil určité napětí. Přemýšlel, kolik toho
Lloyd o něm a Nestoru Masangkayovi Glinnovi řekl. Bylo to vlastně jedno.
Co neví, rychle se dozví. Řeči se šíří rychlostí dopadajícího meteoritu.
Vzal ze sedadla nabitou aktovku a zavřel a zamkl dveře. Před ním byla
masivní stavba z ošumělých cihel, zabírající téměř celý blok. Měla
alespoň deset pater a vévodil jí vybledlý nápis KONZERVÁRNY PRICE
& PRICE, INC. Okna v přízemí byla zazděná, ale v horních patrech se
blýskal chrom.
Jediným vchodem byly zřejmě kovové nákladní dveře. Zmáčkl bzučák
na jedné jejich straně a čekal. Za několik vteřin se ozvalo cinknutí
a dveře se v naolejovaných pantech neslyšně otevřely.
Vstoupil do tmavé chodby s několika dalšími kovovými dveřmi,
mnohem novějšími, vybavenými bezpečnostními zámky a snímači. Jedny
z nich se otevřely. Objevil se malý, tmavý a svalnatý muž v
oteplovačkách a pružným atletickým krokem mu šel naproti. Měl krátké kudrnaté
tmavé vlasy, které na spáncích prokvétaly, a tmavé inteligentní oči.
Vypadal příjemně a neformálně.
„Doktor McFarlane?“ zeptal se přátelsky a podal mu ruku. „Jsem
Manuel Garza, stavební inženýr EOTP.“ Jeho stisk byl překvapivě jemný.
„To je vaše ředitelství?“ usmíval se nevěřícně McFarlane.
„Dáváme přednost anonymitě.“
„No, aspoň nemáte daleko na steak.“
Garza se zasmál. „To ano, když ho máte rád krvavý.“
Zavedl McFarlana do prostorné místnosti, zalité zářivými
halogenovými světly. V dlouhých vyrovnaných řadách zde stály kovové stoly a na
nich různé předměty s visačkami. Hromady písku, kameny, rozbité motory,
kousky kovu. Kolem nich se motali technici v bílých pláštích. Jeden právě
34
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 34





procházel kolem a nesl v bílé rukavici kousek asfaltu, jako by to byla
alexandrijská váza. Garza se podíval na McFarlana a pak na hodinky.
„Máme pár minut času. Chcete se tu porozhlédnout?“
„Proč ne? Smetiště jsem měl vždycky rád.“
Garza se začal proplétat mezi stoly, pozdravil se s několika techniky
a zastavil se u neobvykle dlouhého stolu, pokrytého černými kameny.
„Víte, co je tohle?“
„Ano. Pahoehoe. Vulkanická bomba. Vaši chlapci staví sopku?“
„Ne,“ řekl Garza, „už je postavená.“ Pokývl směrem k modelu
vulkanického ostrova na konci stolu, obklopeného kaňony, lesem, horami
a také městem. Sáhl pod stůl a zmáčkl knoflík. Ozvalo se zavrčení,
zachroptění a sopka začala vyvrhovat lávu. Klikaté proužky stékaly po
úbočí a plazily se směrem k městu.
„Ta láva je ze speciální metylcelulózy. Úkol nám zadala vláda jednoho
nejmenovaného státu. Na jednom z jejich ostrovů se probudila spící
sopka. Její kaldera se naplnila lávou a hrozila zalít město s asi šedesáti
tisíci obyvateli. Našim úkolem bylo město zachránit.“
„Tak o tom jsem v novinách nic nečetl. To je legrační.“
„Nebylo to vůbec legrační. Vláda odmítala město evakuovat. Je to
menší přístav. Samý prachy. Většinou z drog.“
„Možná jste ho mohli nechat zalít lávou jako Sodomu a Gomoru.“
„My jsme firma, a ne bůh. Na morální aspekty platícího klienta
nebereme zřetel.“
McFarlane se zasmál. Příjemně se uvolnil. „Jak jste to zastavili?“
„Přehradili jsme tohle údolí umělými sesuvy půdy. Pak jsme provrtali
díru do sopky a vytvořili kanál na straně odvrácené od města. Semtex.
Nevěřil byste, co ho na to prasklo. Láva vytekla do moře a ostrov se
zvětšil asi o tisíc akrů. Samozřejmě nám nezaplatili tolik, kolik jsme chtěli,
ale pomohlo to.“
Garza pokračoval v cestě. Prošli kolem řady stolů s kusy letadla a
ohořelé elektroniky. „Byla to bomba,“ řekl Garza. „Teroristi.“ Mávl rukou.
Otevřel malé bílé dveře na konci místnosti a vstoupili do spleti
chodeb. McFarlane slyšel hučení čističů vzduchu a podivné pravidelné
klapání odněkud z hlubin.
35
LedovÆ bariØra_A5.qxd 9.9.2016 14:50 StrÆnka 35





Pak otevřel další dveře a McFarlane užasl. Vstoupili do obrovského
prostoru nejméně šest poschodí vysokého a šedesát metrů hlubokého.
Kolem stěn byl prales technických zařízení. Soustavy digitálních kamer,
kabely a obrovské obrazovky. Podél jedné stěny stálo narovnáno šest
kabrioletů značky Lincoln z počátku šedesátých let. V každém z vozů
seděly čtyři oblečené figuríny, dvě vpředu a dvě vzadu.
Střed prostoru zabíral zcela věrný model městské křižovatky, i s
fungujícími semafory a vývěsními štíty na domech. Na asfaltové vozovce
ležel štěrk a nad ním bylo lano, připoutané k přednímu nárazníku
dalšího kabrioletu se čtyřmi figurínami. Kolem křižovatky byl


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist