načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ledová bariéra - Douglas Preston; Lincoln Child

Ledová bariéra

Elektronická kniha: Ledová bariéra
Autor: ;

Na opuštěném ostrově na jižním pobřeží Chile byl objeven obrovský meteorit, největší, jaký kdy byl nalezen. Odpočíval v zemi miliony let. Podnikatel a miliardář Palmer Lloyd se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 368
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Třetí vydání v českém jazyce
Spolupracovali: Lincoln Child
přeložil Zdeněk Fabián
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7641-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na opuštěném ostrově na jižním pobřeží Chile byl objeven obrovský meteorit, největší, jaký kdy byl nalezen. Odpočíval v zemi miliony let. Podnikatel a miliardář Palmer Lloyd se rozhodne, že se stane ústředním exponátem v jeho novém muzeu. Znamená to dopravit do New Yorku nejtěžší předmět, kterým kdy lidstvo pohnulo.

Za pomoci Lloydových peněz se zformuje odvážná výprava za meteoritem. Výpravu vedou nevyzpytatelný inženýr Eli Glinn a světově proslulý hledač meteoritů Sam McFarlane, jehož kariéru poškodila jeho vlastní kontroverzní teorie.

V ledovém objetí antarktické zimy se dobrodruzi utkávají s děsivou záhadou původu a povahy meteoritu. Pokud si chtějí zachránit holé životy, musí tuto záhadu vyřešit.

 

Douglas Preston a Lincoln Child jsou spoluautoři populárních románů Relikvie, Dračí hora, Relikviář, Poklad, Bouře, Ledová bariéra, Kabinet kuriozit, Zátiší s vránami, Pekelná síra, Tanec smrti, Kniha mrtvých, Kolo temnoty, Hřbitovní tanec, Horečnatý sen, Chladnokrevná msta, Dva hroby, Bílý oheň, Modrý labyrint, Karmínový břeh a knih Kód smrti, Falešná hra, Ztracený poklad a Za Ledovou bariéru z nové série. 

Prestonova populárně-naučná kniha The Monster of Florence je v současné době převáděna do filmové podoby s Georgem Clooneym v hlavní roli. K autorovým zájmům patří koně, sportovní potápění, lyžování a také bádání na pobřeží státu Maine ve starém člunu používaném k lovu humrů.

Lincoln Child, bývalý knižní redaktor, publikoval pět vlastních titulů, které měly obrovský úspěch. Je milovníkem motorek, exotických papoušků a anglické literatury devatenáctého století.

Čtenáři si mohou objednat The Pendergast File, měsíčník „s nezvykle zábavným nádechem“ od obou autorů, na jejich webové stránce www.prestonchild.com. Autoři vítají zájemce na své znepokojivě aktivní facebookové stránce, kam mohou pravidelně psát.

 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDO VÁ

L

BARIÉRA



EDO VÁ

L

BARIÉRA

Přeložil Zdeněk Fabián

PRESTON

& CHILD

DOUGLAS

LI NCOLN


Tato kniha je fikce. Jména, osoby, místa a události jsou smyšlené

a každá podobnost se skutečnými místy, událostmi nebo osobami,

živými nebo mrtvými, je čistě náhodná

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2000 by Splendide Mendax, Inc., and Lincoln Child

All rights reserved.

Z anglického originálu The Time Ice Limit

(First published by Warner Books, Inc., New York)

přeložil © 2000, 2016 Zdeněk Fabián

Redakce textu: Josef Frais

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2016 Jan Matoška

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-841-4 (pdf)


Lincoln Child tuto knihu věnuje své dceři Veronice

Douglas Preston věnuje tuto knihu Walteru Winningsi Nelsonovi,

umělci, fotografovi a partnerovi při svých dobrodružstvích



Poděkování

A Autoři děkují korvetnímu kapitánu Stephenu Littfinovi, záložníkovi

námořních sil Spojených států, za neocenitelnou pomoc při zpracování

námořních prvků knihy, a Michaelu Tusianimu, který opravil některé

údaje, týkající se tankerů. Děkují i Timu Tiernanovi, který jim poskytl

cenné rady v metalurgických a fyzikálních otázkách, hledači meteoritů

Charlie Snellovi ze Santa Fe, který nám poskytl informace o svýchpracovních postupech, a vedoucímu stavebnímu inženýrovi Ove Arup &

Partners, Franku Rzyleovi. Autoři děkují i řadě techniků, kteří si přáli

zůstat anonymní a kteří jim poskytli technické podrobnosti o dopravě

extrémně těžkých předmětů.

Lincoln Child děkuje své ženě Luchii, vlastně za všechno, SonnyBaulovi za překlady do jazyka Tagalog, Gregu Tearovi, že byl neúnavným a znalým kritikem a jeho dceři Veronice za to, že každý den s ní byl krásný. Denis Kelly, Malou Baula a Juanito ‚Boyet‘ Nepomuceno mu pomohli s různými pasážemi knihy. Vřelý dík Liz Cinerové, Rogeru Lasleymu a zejména Georgi Soulovi, svému rádci (už po celou čtvrtinu století). Slunce ať vždy svítí nad Carleton College a její omladinou.

Douglas Preston děkuje za to, že mu jeho žena Christina a děti Selene, Aletlea a Isaac poskytly svou lásku a podporu.

Další, kterým chceme poděkovat, jsou Betsy Mitchellová a Jaime Levine z Warner Books, Eric Simonoff z Janklow & Nesbit Associates a Matthew Snyder z CAA.

7



Isla Desolación,

16. ledna, 13:15

Ú Údolí, ležící mezi osamělými holými kopci, nemělo jméno. Bylo dlouhé

a jeho rovné dno bylo porostlé šedým a zeleným mechem, lišejníky

a chuchvalci trávy. Byla polovina ledna, vrcholilo léto a rozsedliny mezi

popraskanými skalami byly vyplněny drobnými kvítky. Směrem na

východ svítilo rozsáhlé sněhové pole. Vzduchem poletovaly černémouchy a moskyti. Celý ostrov Isla Desolación obklopovala letní mlha, která

se občas zvedla a dovolila slunečnímu světlu květy zahřát.

Údolím šel muž. Kráčel pomalu přes kameny, občas se zastavil arozhlédl se. Nešel tudy z prostého důvodu – na ostrově Hornova mysu na samém konci Jižní Ameriky prosté důvody neexistovaly.

Nestor Masangkay měl kabát z voskovaného plátna a na hlavěumaštěný kožený klobouk. Hustý plnovous měl nasáklý mořskou solí, která z něj vymodelovala chomáčky s ostrými hroty, otřásajícími se jako hadí jazyky. Vedl dvě těžce naložené muly. Nebylo tu nikoho, kdo by zaslechl jeho hlas, který nepříznivě hodnotil jejich původ, vzhled, charakter a inteligenci. Čas od času jim svůj názor sdělil pomocí proutku. Nikdy ještě nezažil muly, zvláště pak pronajaté muly, které by byly sympatické. Jeho hlas však nebyl zlostný a údery nezpůsobily mulám valné škody.

Nestora Masangkaye se pomalu zmocňovalo vzrušení. Oči mu těkaly po krajině a všímaly si každého detailu. Sloupcovitých bazaltových skal, které byly asi míli před ním, dvojitého vulkanického kmene, neobvyklého výchozu sedimentárních hornin. Zdejší geologické složení bylo slibné. Dalo by se říci neuvěřitelně slibné.

Kráčel údolím s očima skloněnýma k zemi. Čas od času vykopl nějaký kámen. Vous se mu zatřásl, muž zamručel a celý ten podivný vláček pokračoval ve svém pomalém pohybu.

9


Uprostřed údolí vykopl další kámen. Tentokrát se zastavil a zvedl jej. Kámen byl měkký a muž ho pozorně studoval. Třel jej palcem astudoval malá zrnka, která se mu zachytila na kůži. Díval se na ně zblízka zkoumavým pohledem klenotníka.

Poznal, co je to zač. Byla to sypká zelenavá substance s bílýmiinkluzemi, minerál známý jako coesit. Byl to tenhle nevzhledný bezcenný kámen, kvůli němuž sem cestoval 20 000 kilometrů. Ústa se mu roztáhla k širokému úšklebku, zvedl paže k nebesům a zařval nadšením. Ozvěna výkřiku křižovala mezi skalami.

Spokojeně se rozhlížel po kopcích a pozoroval známky eroze. Pak se zadíval na sedimentární výchoz s jasně vyznačenými vrstvami a nakonec prozkoumal půdu kolem sebe. Odvedl muly dalších deset metrů, vykopl další kámen a otočil jej, pak třetí a čtvrtý. Samý coesit. Údolí jím bylo prakticky vydlážděno.

Došel ke sněhovému poli, kde ze země vykukoval velký balvan. Přitáhl k němu muly a přivázal je. Pak pomalu a rozvážně vykročil zpět údolím, zvedal kameny a pokoušel se v duchu sestavit mapu rozdělení coesitu. Výsledek byl neuvěřitelný a převyšoval jeho nejoptimističtější předpoklady.

Přijel na ostrov s celkem nevelkými nadějemi. Ze zkušenosti věděl, že se na místní legendy obvykle nedá spolehnout. Vzpomněl si nazaprášenou muzejní knihovnu, kde se poprvé v pachu pomačkanýchantropologických monografií mezi vybledlými obrázky dávno mrtvých indiánů dočetl o legendě o Hanuxovi. Nechtělo se mu sem. Hornův mys byl z New Yorku opravdu daleko. A jeho instinkt se v minulosti často mýlil.

Ale tady určitě ne. Tady se nejspíš trefil do desítky!

Masangkay se zhluboka nadechl. Přešel zpět k balvanu a sklonil se k podbřišku jedné nákladní muly. Hbitě uvolnil uzly, rozvázal konopné lano, kterým byl omotán dřevěný koš, sejmul víko, vysoukal z něj šest hliníkových válců, malou klávesnici a obrazovku počítače, pruh kůže, dvě kovové koule a baterii. Posadil se na zem se zkříženýma nohama a sestavil pět metrů dlouhou hliníkovou trubici s kulatými nástavci na obou koncích. Ke středu trubice připojil počítač, přivázal jej koženým proužkem a vložil do něj baterii. Vstal a s uspokojením si prohlédl lesklý

10


přístroj. Byla to elektromagnetická tomografická sonda a stála přes

padesát tisíc dolarů. Těch deset zaplatil a čtyřicet si vypůjčil. Zatím to

připočetl ke svým ostatním dluhům. Samozřejmě, pokud se jeho záměr

zdaří, všechny hravě zaplatí. Dokonce i svému bývalému partnerovi.

Otočil vypínačem a počkal, až se přístroj zahřeje. Upevnil displej, uchopil přístroj za držadla v jeho středu, přehodil si jej přes ramena a vybalancoval tyč jako provazochodec. Volnou rukou přístrojnakalibroval, vynuloval a pomalu se vydal na cestu po údolí. Bedlivě sledoval obrazovku. Do údolí proudila mlha a obloha ztmavla. Došel téměř do středu údolí, když se náhle zastavil.

Překvapeně se zadíval na obrazovku. Zaznamenal údaje do paměti a udělal další krok. A ještě jeden. Zamračil se. Zanadával, vypnul přístroj, vrátil se na kraj údolí, znovu přístroj vynuloval a šel po svýchpředešlých stopách. Na témže místě se zastavil. Nevěřil vlastním očím. Bylo to tu zase. Označil místo položením dvou kamenů na sebe, šel ještě dál a pak se vrátil, tentokrát rychleji. Začalo mžít, ale toho si nevšímal. Zmáčkl knoflík a z tiskárny vylezl úzký pruh papíru. Zběžně si jejprohlédl. V dešti se tisk zdál vybledlý. Jeho dech se zrychlil. Nejprve simyslel, že to není možné, ale bylo to tak. Všechna tři měření dala stejný výsledek. Utrhl tři kusy papíru a schoval je do kapsy pláště.

Při čtvrtém pokusu si už začal tiše mluvit sám pro sebe. Vrátil se k mulám, rozebral sondu, nacpal ji do vaku a třesoucíma se rukamarozvázal zavazadlo druhé muly. Jak tak spěchal, jeden z košů spadl na zem a otevřel se. Uvnitř byly krumpáč, lopata, kladivo, vrták a bedýnka s dynamitem. Vzal krumpáč a lopatu a klusal zpět k místu, které sioznačil. Začal horečně kopat. Nahoře byl povrch tvrdý a kamenitý. Uvolněné kameny vyhazoval lopatou. Muly ho pozorovaly zcela netečně, sesvěšenými hlavami a napolo zavřenýma očima.

Déšť zesílil. Masangkay pokračoval v práci a malý bazének se pomalu prohluboval. Od Franklinova kanálu foukal studený vítr a v dálce se ozvalo zahřmění. Nad hlavou mu zvědavě kroužili rackové a vyráželi osamělé skřeky.

Jáma už byla přes půl metru hluboká. Pod tvrdou svrchní vrstvou štěrku byl měkký aluviální písek, který se dal snadno odstranit. Okolní

11


kopce již pokrývala mlha. Masangkay pracoval neúnavně, sundal si

kabát, košili a dokonce i spodní prádlo. Všechno z jámy vyhodil. Bahno

a voda se mísily s potem, který mu stékal po hrudi, po zádech a zešpičatého plnovousu.

Náhle vykřikl. Zašátral v jámě a odhrnul písek a bláto z jakéhositvrdého povrchu pod nohama. Zbytek umyl déšť.

Masangkay byl téměř v šoku. Klekl si, jako by se modlil, a zpocenýma rukama zbožně ohmatával povrch tělesa. Dýchal nepravidelně, očizdivočelé údivem, a déšť mu stékal po obličeji. Srdce mu vzrušeně tlouklo a cítil nevyslovitelnou radost.

Dosáhl svého životního cíle!

V tom okamžiku vybuchlo v jámě oslňující světlo. Následovalaobrovská rána, která se odrážela od stěn údolí a pozvolna umlkala mezivzdálenými kopci. Obě muly otočily hlavu ve směru zvuku. Spatřily malý obláček kouře, který se pomalu rozplýval a nakonec zmizel.

Uvázané muly zase netečně odvrátily hlavy a na ostrov Desolación se snesla noc.

12


Isla Desolación,

22. února, 11:00

K Kanálem proplouvala dlouhá kánoe. Byla vydlabaná ze stromu a plula

rychle, poháněna přílivem. V lodi byla malá skloněná postava, která ji

zkušenou rukou vedla do zátoky. Z kánoe stoupal úzký proužek kouře

z ohně, rozdělaného na podložce z mokré hlíny.

Loď obeplula černé útesy ostrova a proplula zátokou na kamenitou pláž pod malým převisem. Postava vyskočila a vytáhla kánoi nad čáru nejvyššího přílivu.

Byl to muž. Slyšel tu zvěst od potulného rybáře, který se potloukal ve zdejších studených vodách. Samotný fakt, že cizokrajně vypadajícíčlověk navštívil tak vzdálený a nevlídný ostrov, byl skutečně nezvyklý. Ještě nezvyklejší však bylo, že už uplynul měsíc a muž se nevrátil.

Rozhlédl se. Po několika krocích zvedl kus rozbitého laminátu a pak další. Nakonec je zahodil. Byly to zbytky nedávno ztroskotaného člunu. Vysvětlení možná bude jednoduché.

Muž vypadal podivně. Byl starý, tmavý, a po zádech mu splývaly dlouhé šedivé vlasy. Měl řídké kníry jako z filmu o pavoučím muži. Ačkoli bylo chladno, měl na sobě jen tričko a šortky. Vysmrkal se a vyškrábal se na útes nad zátokou.

Na jeho okraji se zastavil a jeho živé černé oči hledaly nějaké známky nedávné přítomnosti člověka. Kamenité dno údolí, poseté mechem, bylo díky tání přes den a nočním mrazům houbovité a výborně konzervovalo otisky.

Spatřil stopy ve sněhovém poli a vydal se k nim. Šel po okraji sněhu a občas se podíval pod sebe do údolí. Tam dole něco bylo. Něcobarevného, něco, co ve slunci zářilo jako kov.

13


Pospíchal k tomu.

Nejprve narazil na muly. Byly př ivázány ke kamenu a již dlouho mrtvé.

Prohlédl si krajinu a spatřil nějaké kovové zařízení. Pak uviděl i tělo.

Opatrně, ale svižně k němu seběhl. Leželo na zádech asi třicet metrů od poměrně nedávno vykopané prohlubně. Bylo nahé a ohořelé. Černé spálené ruce trčely k obloze jako pařáty mrtvého havrana a křivé nohy byly přimáčknuté na rozdrcenou hruď. V prázdných očních víčkách byly dva malé bazénky dešťové vody, ve které se odrážela obloha a mraky.

Starý muž se otočil, jednu nohu po druhé, jako kočka. Dlouhou dobu tělo pozoroval. Pak se obrátil ke zčernalé mrtvole zády a věnovalpozornost cennému přístroji, jehož části byly poházeny kolem.

14


New York,

20. května, 14:00

A Aukční síň Christie’s byla jednoduchá, obložená světlým dřevem aozářená obdélníkem světel, zavěšených u stropu. Pěkná dřevěná podlaha se

vzorem rybí kosti byla plná židlí, na nichž seděli reportéři, příchozí

i diváci. V přední části místnosti bylo malé pódium.

V okamžiku, kdy na ně vkročil dražitel, celá místnost utichla. Vzadu viselo krémové plátno, na němž bývají při normální aukci zavěšeny obrazy dražených předmětů. Tentokrát bylo prázdné. Dražitel zaklepal kladívkem na pult, rozhlédl se, vyňal z náprsní kapsy papír, prohlédl si jej a pak jej opatrně položil na stůl.

„Dovedu si představit,“ řekl, a jeho syté anglické samohlásky krásně rezonovaly, „že někteří z vás teď budou dávat bedlivý pozor.“

Sál potěšeně vydechl.

„Je mi líto, že jsme to sem nemohli přinést celé. Je to jaksi trochu větší.“

Publikum se zasmálo. Dražitel zřejmě vychutnával důležitost svého úkolu.

„Ale nechal jsem přinést malý vzorek. Takovou upomínku, řekl bych. Jako ujištění, že nabízíme opravdu skvělé zboží.“ Pokývl a na pódium vstoupil gazelím krokem mladý muž s malou fialovou krabičkou.Rozvázal ji, otevřel víko a obrátil se k publiku. Publikum zašumělo.

Uvnitř na bílém saténu ležel zakřivený hnědý zub. Byl asi dvacetcentimetrů dlouhý a měl zlověstně zubatý vnitřní okraj.

Dražitel si odkašlal. „Na základě dohody vlády Spojených státůamerických s navajským národem vyvolávám položku číslo 1, jedinou položku dnešní dražby.“

15


Přehlédl publikum. „Tato položka je fosilie. Pozoruhodná fosilie.“ Podíval se na lístek v ruce. „V roce 1966 se navajskému ovčákovijménem Wilson Atcitty ztratilo v horách Lukachukai na hranici Arizony a Nového Mexika několik ovcí. Když se je pokoušel najít, všiml siobrovské kosti, vyčnívající z pískovcové skály v jednom kaňonu. Geologové tuto vrstvu nazývají Formací pekelného potoka a je datována dodruhohor, období křída. Podal o tom zprávu Albuquerqueskému přírodnímu muzeu. Se souhlasem Navajců začaly vykopávky. Ukázalo se, že vnalezišti jsou kostry dvě: tyranosaura rexe a triceratopa. Tyranosaurus má čelisti zakousnuté do krku triceratopa, který naopak zabodl svůj prostřední roh hluboko do hrudi tyranosaura. Obě zvířata zemřela společně, uvězněna ve strašlivém objetí.“

Znovu si odkašlal. „Na videozáznam boje nebudeme čekat.“

Ozval se smích.

„Jejich zápas byl tak divoký, že paleontologové na místě nalezli pět tyranosaurových zubů, o které v průběhu boje přišel. Tohle je jeden z nich.“ Kývl na asistenta, který zavřel víko krabice.

„Ze skály se podařilo vyjmout celý blok kamene, který oba dinosaury ukrývá. Váží asi tři sta tun. Byl nejprve v Albuquerqueském přírodnímu muzeu a později byl přemístěn do Muzea přírodní historie v New Yorku pro další konzervaci. Obě kostry jsou částečně obklopeny pískovcovou matricí.“

Nahlédl opět do papíru.

„Na základě konzultace s vědeckými autoritami víme, že to jsou dvě nejzachovalejší kostry dinosaurů, jaké kdy byly nalezeny. Pro vědu mají nevyčíslitelnou hodnotu. Vedoucí paleontolog muzea v New Yorku je nazývá největším fosilním nálezem historie.“

Opatrně odložil list a zvedl kladívko. Na pódiu se objevili tři asistenti a tiše čekali. Muži s mobilními telefony stáli bez pohnutí u dveří.

„Odhadnutá cena naleziště činí dvanáct milionů dolarů. Vyvolávací cena je pět milionů dolarů.“ Dražitel uhodil kladívkem.

V sále nastal rozruch, ozývaly se telefony a zvedaly se tabulky snabídkami.

„Pět milionů.“

16


„Šest milionů. Děkuji, mám tu nabídku na sedm milionů.“ Asistenti natahovali krky, registrovali nabídky a upozorňovali na ně dražitele.

„Osm milionů.“

Při vyslovení rekordní sumy se ozval slabý potlesk.

„Deset milionů. Jedenáct. Dvanáct. Děkuji, další nabídka je čtrnáct milionů. Patnáct.“

Teď už se moc kupců nehlásilo, ale několik telefonů bylo stále včinnosti. Na displeji vedle předsedy naskakovaly stále vyšší cifry.

„Osmnáct milionů, máme tu osmnáct milionů. Devatenáct.“

Šum v místnosti opět zesílil a dražitel varovně zdvihl kladívko. Nabídky pokračovaly tiše, ale úporně. „Dvacet pět milionů, máme tady dvacet šest, dvacet sedm pro toho pána vpravo.“

Dražitel se už nepokoušel hučení v sále uklidnit.

„Máme tu třicet dva miliony, třicet dva a půl telefonicky, třicet tři, děkuji! Je tu třicet tři a půl, třicet čtyři pro tu paní v první řadě.“

Místnost byla jako zelektrizovaná. Nabídky převýšily inejoptimističtější odhady.

„Třicet pět telefonicky, třicet pět a půl pro tu paní, třicet šest.“

V sále nastal další rozruch. Pozornost přítomných se zaměřila nagalerii. Všechny oči sledovaly malé dveře, ve kterých se objevil mohutný muž, který pomalu stoupal po srpkovitém schodišti. Byl hladce oholený a měl vandyckovskou bradu. Jeho temně modrý stříbřitý oblek se slabě leskl. Na běloskvoucí košili měl vázanku, v níž měl vetknuto křídlo archeopteryxe.

„Třicet šest milionů,“ opakoval předseda, ale jeho oči, stejně jako oči všech v sále, byly upřeny na nově příchozího.

Muž vystoupal po schodech a jeho modré oči prozrazovaly vitalitu a jakési soukromé pobavení. Pomalu zvedl svou tabulku. Šum utichl. Na tabulce stálo číslo 001, jediné číslo, které aukční síň Christie’s přiřadila svému stálému zákazníkovi.

„Sto,“ řekl konečně muž. Tiše, ale zřetelně.

Do nastalého ticha se ozval dražitelův suchý hlas: „Prosím?“

„Sto milionů dolarů,“ řekl muž. Měl velké rovné bílé zuby.

Panovalo ticho jako v kostele.

17


„Máme zde nabídku na sto milionů dolarů,“ řekl otřesený dražitel.

Kdesi zazvonil telefon a z Park Avenue se ozvala automobilová houkačka.

Dražitel uhodil kladívkem: „Naleziště číslo 1 je prodáno za stomilionů dolarů Palmeru Lloydovi!“

Aukční místnost vybuchla. V okamžiku byli všichni na nohou, ozval se potlesk a volání bravo!, jako by právě skončilo vystoupení slavného operního zpěváka. Bylo slyšet i hučení a pískání těch zklamaných. Aukční síň ještě nezažila podobnou hysterii. Všichni si uvědomovali, že jsou svědky zcela ojedinělé události.

Ale muž, který toto pozdvižení způsobil, zmizel. Sestoupil po zeleném koberci z galerie a sál se už díval jenom na prázdné dveře.

18


Poušť Kalahari,

1. června, 18:45

S Sam McFarlane seděl v písku se zkříženýma nohama. Seděl u táboráku

z několika větví, které plápolaly na holé zemi a vrhaly pohyblivé stíny na

ostnaté křoví kolem tábořiště. Nejbližší osada ležela sto kilometrů za

jeho zády.

Zadíval se na malé postavičky, sedící na bobku kolem ohně, nahé až na bederní pásy. Sanové, lidé z buše. Dlouho trvalo, než získal jejich důvěru. Jakmile ji však získal, byla neotřesitelná. Úplně jiné, než doma, pomyslel si.

Před každým ze Sanů ležel detektor kovů. Když McFarlane vstal, Sanové se nepohnuli. Mluvil pomalu a těžce tím podivným mlaskavým jazykem. Při prvních slovech se jich několik zasmálo, ale McFarlane měl jazykové nadání. Za chvíli již všichni pozorně poslouchali.

Skončil úvodní řeč, uhladil kus písku, vzal hůl a začal kreslit mapu. Sanové seděli na bobku a natahovali krky, aby kresbu zahlédli. Mapa pomalu získávala obrysy, a když mluvil o různých význačných bodech krajiny, Sanové přikyvovali. Byla to mapa Makgadikgadi Pansu, ležícího severně od tábořiště. Přes tisíc čtverečních kilometrů vyschlého jezerního dna a pískovcové kopce, divoké a neobydlené. Uprostřed pánve nakreslil holí malý kroužek. Zapíchl hůl do jeho středu a usmál se na své posluchače.

Po chvíli ticha, které přerušovaly jen osamělé zvuky ptáků, začali Sanové hovořit tichými hlasy. Mlaskání jejich jazyka připomínalonarážení vody na valounky v potoce. Jejich starý shrbený náčelník ukázal na mapu. McFarlane se naklonil kupředu a pokoušel se jejich brebentění pochopit. Ano, to místo znají, řekl stařec a začal popisovat cestu, vedoucí k jezeru, kterou znali jenom Sanové. Pomocí větviček a kamínků

19


ukazoval, kde jsou napajedla, kde lze ulovit zvěř a kde najít jedlérostliny. McFarlane trpělivě čekal.

Domorodci se utišili a náčelník teď mluvil pomaleji. Ano, jsou ochotni udělat, co si bílý muž přeje. Ale bojí se přístrojů bílého muže a nerozumí tomu, co vlastně hledá.

McFarlane vstal a odstranil z mapy hůl. Z kapsy vyňal malý tmavý kousek železa, ne větší než kulička, vložil jej do otvoru ve středu kroužku a přikryl pískem. Vstal, vzal detektor kovů a zapnul jej. Ozvalo se krátké vysoké zapísknutí. Všichni ho napjatě pozorovali. Odešel několik metrů od kruhu, pak se otočil, pomalu kráčel dopředu a lehce nad zemípohyboval detektorem. Když se dostal nad pohřbený kousek kovu, ozval se signál znovu. Sanové polekaně vyskočili a začali rychle brebentit.

McFarlane se zasmál, řekl několik slov a Sanové se vrátili na svá místa. Přidržel detektor kovu před náčelníkem, který si jej váhavě vzal.McFarlane mu ukázal, jak přístroj zapnout a pak ho vedl ke kruhu. Ozvalo se další pískání. Náčelník ustoupil, ale zasmál se. Zkoušel to znovu a znovu. Jeho smích byl stále upřímnější, až se mu celý obličej složil do usměvavých vrásek.

Ostatní Sanové se chopili přístrojů a s McFarlanovou trpělivou pomocí si zkoušeli, zda schovaný kousek železa najdou. Jejich obavy teďvystřídal smích a přemýšlivé debaty. Konečně McFarlane zvedl ruce a všichni se znovu usadili s přístroji na klíně. Byli připraveni začít průzkum.

McFarlane vytáhl z kapsy kožený váček, otevřel jej a vysypal jeho obsah na otevřenou dlaň. Byl to tucet zlatých mincí. Pomalu a obřadně podal každému Sanovi jednu z nich. Vzali si je uctivě do misky,vytvořené z obou dlaní.

Náčelník se s McFarlanem domluvil. Zítra opustí tábořiště a vydají se na cestu do Makgadikgadi Pansu s přístroji bílého muže. Budou hledat věci, které si bílý muž žádá. Když je najdou, vrátí se a řeknou, kde je našli...

Starý muž se náhle poplašeně zadíval na oblohu. I ostatní sevřeli brvy a vyplašeně se dívali vzhůru. Zaslechl slabé rytmické zvuky. McFarlane se zadíval na temný horizont. Domorodci vyskočili a rychle sedomlouvali. Na obloze se objevila světla a blížila se k tábořišti. Zvuk,připomí>20


nající bubnování, zesílil. Pruh světla z reflektoru pátral ve křoví na druhé

straně planiny.

Starý muž vyrazil výkřik, upustil minci a zmizel v temnotě. Jeho muži ho okamžitě následovali. McFarlane zůstal sám. Intenzita světla vzrůstala. Blížilo se přímo k němu. Poznal velký vrtulník typu Černý jestřáb. Zastavil se nad tábořištěm a silným světlometem pátral kolem, dokud ho nenašel a neoslepil svou září.

McFarlane skočil do tmavého křoví, ale světlomet si ho znovu našel. Zašátral v botě a vyndal z ní malou pistoli. Kolem něj vířil prach. Měl ho plné oči. Helikoptéra přistála na otevřeném prostranství vedle ohně. Na její kabině se rozsvítilo světlo a rotory se točily stále pomaleji. McFarlane zůstal v křoví, utřel si špínu z obličeje, držel pistoli za zády a díval se na dveře, ve kterých se objevil mohutný muž. Ten se rozhlédl a seskočil na písek. Byl sám.

Měl na sobě khaki šortky, bavlněnou košili a sombrero. Jedna kapsa šortek se mu vydouvala. Vykročil směrem k McFarlanovi.

McFarlane vstal a zamířil příchozímu na prsa. Zdálo se, že muže to nezajímá. I když byl ve stínu a byla vidět jenom jeho silueta, McFarlane měl dojem, že se usmívá. Muž se zastavil pět kroků před ním. Měřil nejméně dva metry. Pokud se Sany přijel hrát basketbal, určitě vyhraje.

„Najít vás není žádná legrace,“ řekl příchozí hlubokým výraznýmhlasem, ve kterém McFarlane zaslechl stopu přízvuku z východního pobřeží.

„Kdo jste a co chcete?“ zeptal se, pistoli stále v ruce.

„Vzájemné představování je příjemnější, když se koná beze zbraní.“

„Vyndejte svou pistoli a zahoďte ji na zem.“

Muž se usmál a vydoloval z kapsy ne pistoli, ale malou termosku. „Mám tu něco proti nachlazení,“ řekl a zvedl ji do výše. „Dáte si taky?“

McFarlane se podíval na vrtulník. Uvnitř byl už jenom pilot. „Trvalo měsíc, než jsem získal jejich důvěru,“ řekl tiše, „a vy mi je teď rozeženete po buši. Ještě jednou – kdo jste a co chcete? Raději dobré zprávy.“

„Nemám pro vás dobrou zprávu, obávám se. Váš partner Nestor Masangkay je mrtev.“

McFarlane se zachvěl a jeho pistole poklesla. „Vážně?“

Muž přikývl.

21


„Jak se to stalo?“

„Při práci. Nevíme vlastně, jak se to stalo.“ Muž pokrčil rameny adodal: „Netušil jsem, že noci v Kalahari jsou tak chladné. Můžu k ohni?“

McFarlane zamířil ke zbytku ohně, pistoli však stále neodkládal. Všiml si, že mu vrtulník zničil mapu a obnažil malý železný valounek.

„Jaký máte vztah k Nestorovi?“ zeptal se.

Muž neodpověděl hned. Prohlížel si okolí. Detektory kovu poházené kolem ohně a zlaté mince, ležící v písku. Sklonil se k zemi a zvedlkousek železa, potěžkal jej a pak se podíval na McFarlana. „Zase hledáte meteorit Okavango?“

McFarlane mlčky sevřel pistoli.

„Vy jste znal Masangkaye nejlépe. Potřebuji vás, abych dokončil jeho projekt.“

„Co to bylo za projekt?“ zeptal se McFarlane.

„Obávám se, že vám to nemohu říct.“

„A já se zase obávám, že už jsem slyšel vše, co jsem slyšet chtěl. Jediný člověk, kterému jsem ochoten pomoci, jsem já sám.“

„Něco takového jsem o vás slyšel.“

McFarlane rychle vstal, ale příchozí se ho snažil uklidnit. „To nejmenší, co můžete udělat, je vyslechnout mě.“

„Ještě jsem neslyšel vaše jméno a nijak po tom netoužím. Díky, že jste mi přinesl špatnou zprávu. Teď bude lepší, když si vlezete do vrtulníku a vypadnete odtud.“

„Promiňte, že jsem se nepředstavil. Mé jméno je Palmer Lloyd.“

McFarlane se zasmál. „Ano, a já jsem Bill Gates.“

Velký muž se nezasmál. Jen se usmál.

McFarlane se na něj pozorně zadíval, vlastně poprvé pořádně. „Ježíši!“ vydechl.

„Možná jste slyšel, že zařizuju nové muzeum.“

McFarlane zavrtěl hlavou. „Nestor pro vás pracoval?“

„Ne, ale všiml jsem si toho, co dělá, a rád bych dokončil, co začal.“

„Podívejte,“ řekl McFarlane a schoval pistoli do opasku, „mě tonezajímá. Nestor Masangkay a já jsme byli parťáci už dost dávno. O tom asi všechno víte.“

22


Lloyd se usmál a pozvedl termosku. „Dáme si trochu punče.“ Nečekal na odpověď a usadil se u ohně stylem bílého muže, tedy zadkem do písku, odšrouboval víčko a dopřál si dlouhý lok. Nabídl McFarlanovi, ale ten netrpělivě zavrtěl hlavou.

„Rád hledáte meteority?“

„Nic jinýho neumím.“

„A myslíte si, že najdete Okavango?“

„Myslel jsem si to do okamžiku, než jste se tu objevil. Rád jsem si s váma pokecal. Ale každou minutu, kterou tady sedíte s tím pitomým vrtulníkem, domorodci prchají dál a dál. Takže ještě jednou – mě to nezajímá. Ani vaše muzeum, a vlastně ani žádný jiný muzeum.“Zaváhal. „Tolik mi nezaplatíte, jako když najdu Okavango.“

„Kolik by to mělo být?“ zeptal se Lloyd a napil se z termosky.

„Nejmíň čtvrt milionu.“

Lloyd přikývl. „Řekněme, že ho najdete, odečtete z toho dluhy po fiasku s Tornarssukem a budete na nule.“

McFarlane se nevrle zasmál. „Chybu může udělat každý. Zbylo mi dost, abych mohl začít hledat něco jiného. Tady všude je spoustameteoritů. Rozhodně tu vydělám víc než jako kustod vašeho muzea.“

„O tom nemluvím.“

„Tak tedy o čem?“

„Vím, že máte výborný odhad. Nebudu mluvit o podrobnostech, dokud nebudu vědět, že vás mám na palubě.“ Usrkl punče. „Udělejte to pro památku svého partnera.“

„Expartnera.“

Lloyd vzdychl. „Máte pravdu. Vím o vás a Masangkayovi všechno. Že jste přišli o Tornarssuk, nebyla vaše chyba. Pokud vůbec něčí, pak těch byrokratů z newyorského muzea.“

„Proč toho nenecháte? Mě to nezajímá.“

„Ještě jsem vám neřekl o kompenzaci. Zaplatím vám čtvrt milionu v každém případě. To by mohlo uspokojit vaše věřitele. Bude-li projekt úspěšný, dostanete dalšího čtvrt milionu. Pokud se to nepovede, budete aspoň bez dluhů. Můžete pak pokračovat jako ředitel odděleníplanetárních věd mého muzea, pokud si budete přát. Postavím vám slušnou

23


laboratoř. Budete mít sekretáře, laboratorní asistenty, šestimístný plat...

To jde, ne?“

McFarlane se znovu zasmál. „To zní dobře. Jak dlouho bude projekt trvat?“

„Šest měsíců v terénu.“

McFarlane se přestal smát.

„Půl milionu za šestiměsíční práci?“

„Pokud budeme úspěšní.“

„Jaký to má háček?“

„Nemá to háček.“

„Proč jste si vybral mě?“

„Znáte Masangkaye, jeho triky, jeho způsob práce, jeho myšlenky. To, na čem dělal, je trochu tajemné, a vy jste muž, který by to mohl pomoci vyřešit. Kromě toho jste bezpochyby jeden z nejlepších lovců meteoritů na světě. Máte pro ně smysl. Říká se o vás, že je nacházíte po čichu.“

„No, nejsem jediný.“ Ta chvála McFarlana trochu naštvala. Neměl rád, když s ním někdo manipuloval.

Lloyd natáhl ruku směrem k McFarlanovi. Měl na ní velký prsten.

„Lituji, líbám jen papežův prsten.“

Lloyd se zasmál. „Podívejte se na ten kámen!“

McFarlane se podíval na kámen zblízka. Byl to temně fialovýdrahokam v těžké platinové obroučce. Poznal ho okamžitě.

„Krásný kámen, ale mohl jste ho koupit ode mne.“

„Nepochybně. Vy a Masangkay jste jediní, kdo dostali z Chile atakamské tektity.“

„Správně. Taky jsem tam pořád ještě hledaný zločinec.“

„Budete mít dobrou ochranu.“

„Takže Chile, ano? Bohužel vím, jak jejich vězení vypadají zevnitř. Nemám zájem.“

Lloyd neodpověděl okamžitě. Nahrnul klackem žhavé oharky nahromádku a hodil přes ně několik větví. Oheň znovu vzplál. „Kdybyste věděl, co plánujeme, pane doktore, neváhal byste. Nabízím vámvědeckou cenu století.“

24


McFarlane se pousmál a zavrtěl hlavou. „Já už na to kašlu. Už mám dost zaprášených laboratoří a muzejních úředníků.“

Lloyd vzdychl a vstal. „Vypadá to, že tu ztrácím čas. Asi se budu muset obrátit na svůj typ číslo dvě.“

„Kdo je to?“

„Hugo Breitling. Ten z toho bude nadšený.“

„Breitling? Ten nenajde meteorit, ani kdyby ho praštil do prdele.“

„Našel thulský meteorit,“ odpověděl Lloyd a setřásal si prach z kalhot. „Ten byl větší než všecko, co jste dosud našel vy.“

„Ale nic jinýho nenašel a tohle byla bohapustá klika.“

„Faktem je, že kliku budeme potřebovat.“ Lloyd zašrouboval víčkotermosky a položil ji McFarlanovi k nohám. „Tady máte, udělejte si piknik a já mizím.“

Otočil se a kráčel k helikoptéře. Listy vrtulí se začaly pomalu otáčet a vířit prach. McFarlana náhle napadlo, že pokud vrtulník odletí, možná se nikdy nedoví, jak Masangkay zemřel a o co vlastně jde. Rychle serozhlédl. Na rozházené detektory kovů, na ubohé malé tábořiště, na vyprahlou a nesmiřitelnou přírodu za ním.

Lloyd mu ve dveřích vrtulníku zamával.

„Milion!“ zavolal na něj McFarlane. Lloyd pomalu vešel dovnitř,opatrně, aby si nepomačkal klobouk.

„Dobrá, tak sedm set padesát.“

Po chvilce se Lloyd pomalu otočil se širokým úsměvem ve tváři.

25


Hudson River Valley,

3. června, 10:45

M Mezi věci, které měl Palmer Lloyd nejraději, patřil obraz Thomase

Colea Sluneční ráno na řece Hudson. Jako student v Bostonu častochodil do muzea moderního umění. Pohyboval se vždy se skloněnou hlavou,

pak náhle vzhlédl a spatřil svůj oblíbený obraz přímo před sebou.

Lloyd rád vlastnil věci, které se mu líbily, ale obraz Thomase Colea nebyl ke koupi. Zařídil to proto jinak. Tohoto slunečného rána seděl ve své pracovně v Hudsonově údolí a díval se z okna. To, co viděl, byl přesně Coleův obraz. Svěže zelené louky pokryté proužky mlhy a nad nimi hory, blýskající se ve sluneční záři. V údolí se od té doby, co je Cole roku 1827 namaloval, dohromady nic nezměnilo a Lloyd si zajistil, že se ani nic nezmění. Údolí prostě koupil.

Otočil se v křesle a vyhlédl z okna na protější straně. Za oknemvyrůstala obrovská stavba, která vypadala jako mozaika ze skla a oceli. S rukama založenýma za hlavou se Lloyd potěšeně díval na činorodé hemžení několika týmů dělníků, naplňujících za jeho peníze jeho vizi.

V centru staveniště stál masivní dóm, zvětšená kopie londýnského Křišťálového pavilonu, první světové stavby, vytvořené pouze ze skla. Téměř sto let, od roku 1851, byla považována za jednu z nejkrásnějších budov světa, dokud ji za druhé světové války nezbourali, protoženaváděla k cíli nacistické bombardéry.

Dóm už byl zastřešen. Z pyramidy Kefreta II., malé pyramidy zeStarého království, byly zatím položeny jen základní bloky. Při vzpomínce na cestu do Egypta se mimoděk usmál – svému byzantinskému jednání se státními úředníky, vřavě, kterou vyvolal jeho kufr plný zlata (nikdo jej neuzdvihl) a zmatenému vyjednávání. Nebyla to sice Cheopsova pyramida, ale i tak vypadala úctyhodně.

26


Jeho nákupy vyvolaly ve světě archeologů paniku a pocit potupy. Tak to alespoň vypadalo na stránkách novin a odborných časopisů. „Kam se všechny ty památky poděly?“ psal jeden z nich pod groteskní Lloydovou karikaturou se šikmýma očima a ohrnutým kloboukem, ukrývající pod pláštěm miniaturní pyramidu. Jiný titulek se ptal: „Hitler sběratelů?“ Další z poslední doby konstatoval: „Boj o kosti je urážkou paleontologů.“ A na obálce Newsweeku: „Co uděláte se třiceti miliardami? Odpověď: Koupím zeměkouli.“ Samozvaní strážci kulturní etiky spustili pokřik. Lloydovi to připadalo docela zábavné.

Na malém panelu na stole před ním zazvonil zvonek a ozval se hlas sekretářky: „Přišel vás navštívil pan Glinn, pane.“

„Pošlete ho dál, prosím.“

Lloyd nedokázal potlačit vzrušení. Bude to poprvé, co se s ElimGlinnem setká. Dostat ho sem nebylo jednoduché.

Muž vstoupil do kanceláře a Lloyd si ho pečlivě prohlížel. Byl opálený a neměl dokonce ani aktovku. Během své dlouhé obchodní kariéry Lloyd zjistil, že první dojem je mimořádně důležitý. Příchozí měl krátce přistřižené vlasy, hranaté čelisti a tenké rty. Na první pohled vypadal neproniknutelně jako sfinga. Nebylo na něm nic nápadného. Měl klidné, ale opatrné oči a všechno na něm bylo obyčejné. Byl obyčejně vysoký, měl obyčejnou postavu, vypadal dobře, ale nebyl hezký, byl dobře oblečený, ale ne elegantní. Jediné neobvyklé na něm byly snad jeho pohyby. Šel neslyšně, šaty mu nešustily, pohyboval se lehce a snadno. Proběhl místností jako jelen lesem.

Samozřejmě, jeho pověst obyčejná nebyla.

„Pane Glinne,“ řekl Lloyd, šel mu naproti a podal mu ruku. „Děkuji, že jste přišel.“

Glinn tiše přikývl a potřásl mu rukou, ani dlouze, ani krátce, ani silně, ani slabě. Lloyd byl trochu vyveden z rovnováhy. První dojem mu neřekl nic. Rozmáchl se rukou směrem k oknu, jako by představoval polodokončenou stavbu za ním, a řekl: „Tak co si myslíte o mém muzeu?“

„Je velké,“ odpověděl Glinn zcela prostě.

Lloyd se usmál. „Muzeum historie přírody musí být velké.“

„Zajímavé, že jste se je rozhodl postavit tady. Takovou dálku od města.“

27


„Myslíte, že to trochu zavání arogancí, že? Newyorské muzeum si asi opravdu zvolilo lepší místo, ale nemůžu je zbourat, že? Uvidíte, že tu za pár měsíců bude živo. Děti budou mít kam jezdit na školní výlety.“ Lloyd se ušklíbl. „Pojďme, Sam McFarlane na nás čeká.“

„Kdo to je?“

„Můj expert na meteority. Zatím tedy jen na půl úvazku, ale pracuju na něm.“

Lloyd položil Glinnovi ruku na rameno. Jeho dobře padnoucí, aleanonymně ušitý tmavý oblek, byl z lepšího materiálu, než očekával. Vyvedl svého návštěvníka ven z budovy a sešel s ním po okrouhlé rampě z žuly a leštěného mramoru do dlouhé chodby pavilonu. Jejich kroky byly doprovázeny dlouhými kadencemi nastřelovacích pistolí a nýtovaček.

Cestou ho Lloyd upozorňoval na zajímavosti. „Tohle je diamantová hala,“ řekl a máchl rukou směrem k velkému podzemnímu prostoru, osvětlenému fialovým světlem. „Našli jsme zde nějaký starý důl, tak jsme ho trochu rozšířili a postavíme to v úplně přírodním kontextu. Vkaždém velkém muzeu je jedna hala, věnovaná výlučně diamantům. Nám se podařilo získat tři největší známé exempláře a ten velký prostor jeodpovídající. Musel jste slyšet o tom, jak se nám podařilo sebrat Modrého mandarina od De Beera Japoncům přímo před nosem.“ Hrdě se usmál.

„Četl jsem to v novinách,“ řekl Glinn suše.

„A tohle,“ ukázal Lloyd, „bude galerie vyhynulého života. Bude tam dodo z Galapág, dokonce i mamut vydlabaný ze sibiřského ledu a stále perfektně zmražený. V jeho hubě našli rozžvýkané blatouchy.“

„O tom mamutovi jsem taky četl,“ řekl Glinn. „Nebyla na Sibiři při té příležitosti nějaká přestřelka?“

I když otázka byla dost na tělo, Glinnův tón byl mírný, bez jakékoli výtky. Lloyd odpověděl okamžitě. „Byl byste překvapen, pane Glinne, jak rychle dají některé země sbohem svému takzvanému kulturnímu dědictví, když nabídnete dostatečnou sumu. Ukážu vám, co tím myslím.“ Pobídl svého hosta ke zpola dokončené hale, u jejíhož vchodu stáli dva muži v tvrdých kloboucích. Po krátké chvíli rozsvítil světlo anedočkavě se ke Glinnovi otočil.

Před nimi se nacházela pouhá podlaha z nějakého ztvrdlého bahna.

28


Přes její povrch vedly malé otisky, jako by v hale někdo chodil, když ještě

beton neztuhl.

„To jsou otisky Laetoli,“ řekl Lloyd uctivě.

Glinn mlčel.

„Jsou to nejstarší otisky hominida, které kdy byly objeveny. Uvažte, před třemi a půl miliony let udělal tyhle otisky náš první dvounohý předek, když šel přes vrstvu mokrého vulkanického popela. Je to naprosto unikátní. Dokud se ty otisky nenašly, nikdo nevěděl, že Australopithecus afarensis chodil vzpřímeně. Tohle je nejstarší důkaz našeho lidství, pane Glinne.“

„Co tomu říkal Ústav ochrany přírody v Ghetty? Ten to přece muselo zajímat,“ řekl Glinn.

Lloyd se na svého společníka zkoumavě podíval. Bylo mimořádně obtížné se v Glinnovi vyznat. „Vidím, že jste absolvoval domácí příravu. Ghetty je chtělo ponechat in situ. Jak dlouho myslíte, že mi trvala dohoda s Tanzanií?“ Zavrtěl hlavou. „Ghetty chtělo zaplatit milion dolarů a konzervovat je na místě. Já jsem zaplatil dvacet milionů apřivezl je sem, pro potěšení školáků a návštěvníků.“

Glinn se rozhlédl. „Když mluvíme o školácích, kdepak máte vědce? Viděl jsem tu spoustu modrých kombinéz, ale málo bílých plášťů.“

Lloyd mávl rukou. „Povolám je, až budou potřeba. Já většinou vím, co mám koupit. Až přijde ten pravý čas, přivedu sem ty nejlepší. Naslavnostní otevření sem pozvu všechny významné osobnosti z oboru a úřední generalitu. Newyorské muzeum netuší, jaká to bude bomba.“

Lloyd zrychlil tempo a vedl svého návštěvníka dlouhou halou abludištěm chodeb hlouběji do pavilonu. Na konci chodby zastavil přede dveřmi, označenými KONFERENČNÍ MÍSTNOST A. Přede dveřmi se rozvaloval Sam McFarlane. Vypadal jako dobrodruh každým coulem. Hubený a divoký, s modrýma očima vyšisovanýma sluncem. Konceslámově žlutých vlasů mu trčely horizontálně, jako by celé roky nosil těžký klobouk. Na první pohled bylo jasné, že ho nikdy nevezmou doAkademie. V tlumené záři nevýrazných světel laboratoře vypadal jako příchozí z jiného světa, podobný Sanům z buše, se kterými ještě nedávnopobýval. Lloyd s uspokojením uznamenal, že McFarlane vypadá unaveně. Asi toho za poslední dva dny moc nenaspal.

29


Lloyd sáhl do kapsy, vyndal klíč a otevřel dveře. Nenápadně sepodíval po Glinnovi. Pohled, který se před nimi otevřel, každého návštěvníka šokoval. Za skleněnou stěnou byl ohromný prázdný prostor ve tvaru osmistěnu, který tvořil střed celého pavilonu. Glinn se však tvářil zcela neproniknutelně.

Celé měsíce Lloyd zuřivě přemýšlel, jaký objekt umístí do tohovzletného prostoru. Až do aukce u Christie’s. Boj dinosaurů bude skvělý centrální kousek, říkal si. Ze zkroucených kostí obou těžkotonážníků byla patrná zoufalá agonie jejich posledního boje.

Jeho oči se svezly k tabuli poseté mapami a fotografiemi. V tomto okamžiku Lloyd na dinosaury úplně zapomněl. Věděl teď o jiném mistrovském kousku, který bude korunovat slávu Lloydova muzea. Až tohle umístí do středu pavilonu, bude to jeho nejšťastnější okamžik v životě.

„Doktor Sam McFarlane,“ řekl Lloyd, když se od tabule otočil zpátky ke Glinnovi. „Je zaměstnancem muzea, dokud nedokončí svůj úkol.“

McFarlane a Glinn si potřásli rukama.

„Až do minulého týdne Sam putoval po Kalahari a hledal meteorit Okavango. Nebyl to úkol, hodný jeho talentu. Myslím, že budetesouhlasit, že jsem pro něj našel mnohem zajímavější práci.“

„Same, tohle je pan Eli Glinn, prezident společnosti Efektivníodstranění technických problémů. Nenechte se zmást tím nesmyslným názvem. Je to pozoruhodná společnost, která řeší neřešitelné technické problémy, hledá nacistické ponorky plné zlata, zjišťuje, proč spadlykosmické lodě, analyzuje rozhodující chyby při selhání technických zařízení a podobné lahůdky.“

„To musí být zajímavá práce,“ řekl McFarlane.

Lloyd přikývl. „Obvykle ovšem EOTP vstupuje na scénu až potom. Až když se věci poserou.“ To neočekávané slovo, vyslovené jasně azřetelně, zůstalo viset ve vzduchu. „Já jsem ho sem přivedl, aby námzajistil, že se při řešení našeho úkolu nic neposere.“

Pokývl ke konferenčnímu stolku. „Same, rád bych, abyste panuGlinnovi řekl, co jste za těch několik posledních dnů zjistil.“

„Hned teď?“ zeptal se McFarlane. Vypadal zcela netypicky nervózně.

30


„Kdy jindy?“

McFarlane pohlédl na stůl, zaváhal a pak promluvil.

„To, co tady mám, jsou geofyzikální data z neobvyklého naleziště na ostrově u Hornova mysu v Chile.“

Glinn povzbudivě přikývl.

„Pan Lloyd mě požádal, abych je analyzoval. Za prvé – data se zdají... Zkrátka, je to nemožné. Jako tenhle tomografický záznam.“ Zdvihl list, podíval se na něj a nechal jej dopadnout zpět na stůl. Přehlédl zbytek papírů a zakoktal se.

Lloyd si odkašlal. Sam potřeboval pomoc.

„Možná že bych vám měl krátce říct historii objevu. Jeden z našich zvědů narazil na dealera elektronických zařízení v Punta Arenas.Pokoušel se prodat rezavou elektromagnetickou tomografickou sondu. Důlní zařízení, které tady ve Státech vyrábí DeVitter. Ukázalo se, že se našla vedle zbytků průzkumníka na vzdáleném ostrově blízko Hornova mysu. Můj člověk všechno okamžitě koupil. Když si blíže prohlédl papíry,zjistil, že patří muži jménem Nestor Masangkay.“

Zadíval se na stůl. „Před svou smrtí na ostrově byl Nestor Masangkay planetární geolog. Přesněji řečeno lovec meteoritů. A ještě před dvěma roky byl partnerem tady Sama McFarlana.“

McFarlane se narovnal.

„Náš člověk to všechno poslal k analýze. V počítači sondy byl zarezlý disk, ale jednomu z techniků se z něj podařilo dostat data. Ta data byla zcela neobvyklá. Proto jsem najal tady Sama.“

McFarlane otočil několik listů a ujal se slova. „Nejprve jsem si myslel, že Nestor zapomněl přístroj nakalibrovat, ale tak to není.“ S pokrčením ramen se dál probíral záznamy.

„Pozemní expedici jsme tam neposlali,“ pokračoval Lloyd, „protože to poslední, co bychom chtěli, je vzbudit pozornost chilských úřadů, ale zařídil jsem přelet ostrova. To, co má teď Sam v ruce, je výpis zesatelitního měření. Z geofyzikálního satelitu LOG II.“

McFarlane vzal do ruky výpis.

„Dá se tomu těžko věřit,“ řekl konečně. „Musel jsem to projítdesetkrát. Ale teď už nepochybuju. Znamená to jenom jednu věc.“

31


„Ano,“ řekl Glinn tichým povzbudivým hlasem a snažil se nedat najevo zvědavost.

„Myslím, že už vím, co Nestor našel.“

Lloyd čekal. Samozřejmě věděl, co McFarlane řekne, ale chtěl toslyšet znovu.

„To, co tam je, je největší meteorit na světě.“

Lloyd se ušklíbl. „Řekněte panu Glinnovi, jak je velký, Same.“

McFarlane si odkašlal. „Největší dosud známý meteorit na světě je Ahnighito v newyorském muzeu. Váží šedesát jedna tun. Tenhle váží minimálně pět tisíc tun.“

„Děkuji,“ řekl Lloyd a na jeho tváři se objevil široký úsměv. Otočil se a zadíval se na Glinna. Ten se tvářil zcela neproniknutelně.

Po chvíli ticha promluvil Lloyd sotva slyšitelným hlasem, který se chvěl potlačovaným vzrušením.

„Já ten meteorit chci. Vaším úkolem, pane Glinne, je dostat ho sem do muzea.“

32


New York,

4. června, 11:45

Z Západní ulicí, která se vinula po nábřeží řeky Hudson, projížděl rover.

Polední obloha nad Jersey byla ocelově šedá. McFarlane prudcezabrzdil, aby se vyhnul taxíku, který projížděl na červenou. Udělal to zcela

automaticky, přemýšlel o něčem jiném.

Vzpomínal na odpoledne, kdy spadl meteorit Zaragosa. Skončil právě vysokou školu, neměl zaměstnání a rozhodl se přejít pěšky Mexickou poušť. Slunce se blížilo k obzoru a právě přemýšlel, kde rozloží celtu, když se krajina nad ním rozzářila, jako kdyby z šedých mraků vysvitlo slunce. Obloha však byla zcela čistá. Náhle se zastavil úžasem. Na písku před ním se objevil jeho druhý stín. Zpočátku dlouhý a nezřetelný, ale rychle dostával pevné obrysy. Uslyšel svist a silnou detonaci. Padl na zem. Myslel, že je to zemětřesení, nebo nukleární exploze. Začalo pršet, ale nebyl to déšť. Kolem něj padaly tisíce droboučkých úlomků. Zvedl malý kousek šedého kamene, obaleného černou krustou. Přestoževykonal ohnivou cestu celou atmosférou, byl pokryt ledem. Cítil z něj hluboký chlad vesmíru.

Jak tak držel úlomek v ruce, náhle pochopil, co bude dělat po zbytek svého života.

To se stalo před mnoha lety. Teď se snažil na tu dobu příliš nemyslet. Pokoušel se nemyslet ani na potrhaný deník Nestora Masangkaye, který ležel na vedlejším sedadle.

Zabočil do úzké jednosměrky. Nalézal se ve West Village, na samém konci města, v oblasti jatek. Staré nákladní doky zde doširoka otevíraly svoje chřtány, v nichž udělaní muži tahali hovězí čtvrtky ze skříňových náklaďáků. Na druhé straně ulice byly jedna vedle druhé hospůdky s názvy jako Vepřový dolíček, nebo Udírna strýčka Billa. Po skle a chromu

33


Lloydova muzea to bylo jak rána palicí. Že by mě pozvali do laboratoře

pro výzkum vepřového bůčku? pomyslel si McFarlane, znovu si přečetl

adresu, která ležela na palubní desce a zavrtěl hlavou.

Zpomalil a nakonec zastavil před jedním zvláště vetchým nákladním dokem. Vystoupil do mlhy nasáklé pachem masa a rozhlédl se. Na konci bloku postával vůz na odvoz odpadků. Zapáchal stejně jako v New Yorku. Když jeho pach jednou poznáte, nikdy ho nezapomenete.

Schůze ještě nezačala, ale už cítil určité napětí. Přemýšlel, kolik toho Lloyd o něm a Nestoru Masangkayovi Glinnovi řekl. Bylo to vlastně jedno. Co neví, rychle se dozví. Řeči se šíří rychlostí dopadajícího meteoritu.

Vzal ze sedadla nabitou aktovku a zavřel a zamkl dveře. Před ním byla masivní stavba z ošumělých cihel, zabírající téměř celý blok. Mělaalesoň deset pater a vévodil jí vybledlý nápis KONZERVÁRNY PRICE & PRICE, INC. Okna v přízemí byla zazděná, ale v horních patrech se blýskal chrom.

Jediným vchodem byly zřejmě kovové nákladní dveře. Zmáčkl bzučák na jedné jejich straně a čekal. Za několik vteřin se ozvalo cinknutí a dveře se v naolejovaných pantech neslyšně otevřely.

Vstoupil do tmavé chodby s několika dalšími kovovými dveřmi,mnohem novějšími, vybavenými bezpečnostními zámky a snímači. Jedny z nich se otevřely. Objevil se malý, tmavý a svalnatý muž voteplovačkách a pružným atletickým krokem mu šel naproti. Měl krátké kudrnaté tmavé vlasy, které na spáncích prokvétaly, a tmavé inteligentní oči. Vypadal příjemně a neformálně.

„Doktor McFarlane?“ zeptal se přátelsky a podal mu ruku. „Jsem Manuel Garza, stavební inženýr EOTP.“ Jeho stisk byl překvapivě jemný.

„To je vaše ředitelství?“ usmíval se nevěřícně McFarlane.

„Dáváme přednost anonymitě.“

„No, aspoň nemáte daleko na steak.“

Garza se zasmál. „To ano, když ho máte rád krvavý.“

Zavedl McFarlana do prostorné místnosti, zalité zářivými halogenovými světly. V dlouhých vyrovnaných řadách zde stály kovové stoly a na nich různé předměty s visačkami. Hromady písku, kameny, rozbité motory, kousky kovu. Kolem nich se motali technici v bílých pláštích. Jeden právě

34


procházel kolem a nesl v bílé rukavici kousek asfaltu, jako by to bylaalexandrijská váza. Garza se podíval na McFarlana a pak na hodinky.

„Máme pár minut času. Chcete se tu porozhlédnout?“

„Proč ne? Smetiště jsem měl vždycky rád.“

Garza se začal proplétat mezi stoly, pozdravil se s několika techniky a zastavil se u neobvykle dlouhého stolu, pokrytého černými kameny.

„Víte, co je tohle?“

„Ano. Pahoehoe. Vulkanická bomba. Vaši chlapci staví sopku?“

„Ne,“ řekl Garza, „už je postavená.“ Pokývl směrem k modeluvulkanického ostrova na konci stolu, obklopeného kaňony, lesem, horami a také městem. Sáhl pod stůl a zmáčkl knoflík. Ozvalo se zavrčení, zachroptění a sopka začala vyvrhovat lávu. Klikaté proužky stékaly po úbočí a plazily se směrem k městu.

„Ta láva je ze speciální metylcelulózy. Úkol nám zadala vláda jednoho nejmenovaného státu. Na jednom z jejich ostrovů se probudila spící sopka. Její kaldera se naplnila lávou a hrozila zalít město s asi šedesáti tisíci obyvateli. Našim úkolem bylo město zachránit.“

„Tak o tom jsem v novinách nic nečetl. To je legrační.“

„Nebylo to vůbec legrační. Vláda odmítala město evakuovat. Je to menší přístav. Samý prachy. Většinou z drog.“

„Možná jste ho mohli nechat zalít lávou jako Sodomu a Gomoru.“

„My jsme firma, a ne bůh. Na morální aspekty platícího klientanebereme zřetel.“

McFarlane se zasmál. Příjemně se uvolnil. „Jak jste to zastavili?“

„Přehradili jsme tohle údolí umělými sesuvy půdy. Pak jsme provrtali díru do sopky a vytvořili kanál na straně odvrácené od města. Semtex. Nevěřil byste, co ho na to prasklo. Láva vytekla do moře a ostrov sezvětšil asi o tisíc akrů. Samozřejmě nám nezaplatili tolik, kolik jsme chtěli, ale pomohlo to.“

Garza pokračoval v cestě. Prošli kolem řady stolů s kusy letadla aohořelé elektroniky. „Byla to bomba,“ řekl Garza. „Teroristi.“ Mávl rukou.

Otevřel malé bílé dveře na konci místnosti a vstoupili do spleti chodeb. McFarlane slyšel hučení čističů vzduchu a podivné pravidelnéklaání odněkud z hlubin.

35


Pak otevřel další dveře a McFarlane užasl. Vstoupili do obrovského prostoru nejméně šest poschodí vysokého a šedesát metrů hlubokého. Kolem stěn byl prales technických zařízení. Soustavy digitálních kamer, kabely a obrovské obrazovky. Podél jedné stěny stálo narovnáno šest kabrioletů značky Lincoln z počátku šedesátých let. V každém z vozů seděly čtyři oblečené figuríny, dvě vpředu a dvě vzadu.

Střed prostoru zabíral zcela věrný model městské křižovatky, i sfungujícími semafory a vývěsními štíty na domech. Na asfaltové vozovce ležel štěrk a nad ním bylo lano, připoutané k přednímu nárazníkudalšího kabrioletu se čtyřmi figurínami. Kolem křižovatky byl trávník s několika sochami. Vozovka končila pod můstkem, na němž stál samotný Eli Glinn, v ruce troubu z býčího rohu.

McFarlane šel za Garzou po chodníku, na kterém byl stín z plastového křoví. Něco na té scéně mu připadalo povědomé.

Glinn na můstku pozvedl megafon. „Třicet sekund,“ zvolal.

„Synchronizace běží. Zvukový záznam,“ řekl hlas.

Křižovatka ožila. „Zelená,“ ohlásil hlas.

„Jedeme,“ zvolal Glinn.

Lano se napnulo, kabriolet se rozjel a kamery začaly vrčet.

Ozval se zvuk výstřelu a krátce po něm dva další. McFarlane se instinktivně přikrčil, poznal zvuk kulovnice. Nikdo další se ale polekaný nezdál. Hledal zdroj zvuku. Zdálo se, že přichází z křoví po pravé straně. Při pozornějším pohledu spatřil dvě velké hlavně, namontované na kovovém podstavci. Měly odříznuté pažby a od kohoutků vedly dráty.

Náhle pochopil, kde vlastně je. „To je atentát na Kennedyho,“ řekl.

Garza se usmál.

McFarlane se pozorně podíval ve směru hlavní. Pravá zadní figurína měla roztříštěnou hlavu.

Glinn přešel k autu, prohlédl si figuríny a vydal komusi nějaké pokyny. Pak zamířil k McFarlanovi, auto obklopili technici a zapisovali výsledky.

„Vítejte v mém muzeu, doktore McFarlane,“ řekl a potřásl mu rukou. „Děkuji vám, že jste sestoupil do našeho travnatého vršku.“ Otočil se ke Garzovi. „Sedlo to perfektně. Zabili toho pravýho. Zkouška končí.“

„Takže tohle je váš současný projekt?“

36


Glinn přikývl. „Objevily se nějaké další staré záznamy výpovědí a vyžadují novou analýzu.“

„Co jste zjistili?“

Glinn na něj chladně pohlédl. „Možná si to časem přečtete v New York Times, pane doktore. Zatím vám můžu jen říct, že teorie spiknutí je teď pravděpodobnější než před měsícem.“

„Máte zajímavou práci,“ řekl McFarlane. „Musí to stát majlant. Kdo to platí?“

Glinn byl podezřele zticha.

„Co to má společného s technikou?“ zeptal se konečně McFarlane.

„Všecko. Specializujeme se na analýzu chyb, vedoucích k neúspěchu. Polovina našich zakázek spadá do této oblasti. Pochopení toho, jak věci selžou, je ta nejdůležitější složka řešení technických problémů.“

„Ale tohle...,“ ukázal McFarlane na křižovatku.

Glinn se téměř usmál. „Úkladná vražda prezidenta je ta největší chyba, jaká se může stát, ne? To už nemluvím o tom zfušovaném vyšetřování. Naše práce v analýze chyb nás mimochodem udržuje na dokonalétechnické úrovni.“

„Vždy dokonalé.“

„Ano. Nikdy neuděláme chybu. Nikdy. To je naše obchodní značka.“ Pokynul Garzovi a vykročil směrem ke dveřím. „Nestačí vymyslet, jak něco udělat. Musíte taky analyzovat každý možný způsob selhání. Jen tehdy si můžete být jist úspěchem. A to je taky důvod, proč my nikdy neselžeme. Nevstoupíme do kontraktu, dokud nevíme, že můžeme být úspěšní. A pak ten úspěch zaručíme.“

„Tak proto jste nepodepsali kontrakt s Lloydovým muzeem?“

„Ano. A to je taky důvod, proč jste tady.“ Glinn vylovil z kapsy velké zlaté hodinky, podíval se na ně a nechal je sklouznout zpátky. Stiskl kliku dveří a vstoupil. „Pojďme, ostatní už čekají.“

37


Ředitelství EOTP,

13:00

V Vyjeli několik pater výtahem, prošli několika bílými chodbami a ocitli

se v konferenční místnos



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist