načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Led nebo oheň - Sara Raaschová

Led nebo oheň
-11%
sleva

Elektronická kniha: Led nebo oheň
Autor:

Může být Meira královnou a současně i bojovnicí? 2. díl bestsellerové trilogie. Zimní království bylo osvobozeno, ale krušné chvilky ještě nekončí. Aby Meira ochránila svůj ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 319
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: I. vydání
Spolupracovali: přeložil Zdeněk Uherčík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4506-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Aby Meira ochránila svůj lid, dovolí Cordellu kopat v zimních dolech. Tam ale najdou něco mocného a nebezpečného - magickou propast. Theron chce využít tento nález k poražení zla, ale Meira se bojí, co s sebou taková síla může přinést. Když se na zemi posledně objevilo tolik magie, povstal velký Rozklad. Proto nechce nechat nic náhodě a klidně se postaví i Theronovi. Ale nevystaví i tak své lidi nebezpečí? Boje o moc sílí. Theron touží po magii, Mather bojuje za svobodu a Meira se začíná ptát sama sebe, jestli bojuje jen za Zimu, nebo za celý svět. Druhá kniha fantasy řady o zimním království a jeho bojovné vládkyni. Zimní království bylo osvobozeno, ale krušné chvilky ještě nekončí.

Popis nakladatele

Může být Meira královnou a současně i bojovnicí? 2. díl bestsellerové trilogie.

Zimní království bylo osvobozeno, ale krušné chvilky ještě nekončí. Aby Meira ochránila svůj lid, dovolí Cordellu kopat v zimních dolech. Tam ale najdou něco mocného a nebezpečného – magickou propast. Theron chce využít tento nález k poražení zla, ale Meira se bojí, co s sebou taková síla může přinést. A udělá cokoli, aby se minulost neopakovala. Boje o moc sílí a Meira se začíná ptát sama sebe, jestli bojuje jen za Zimu, nebo za celý svět.

Zařazeno v kategoriích
Sara Raaschová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Led nebo oheň

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Sara Raaschová

Led nebo oheň – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


SARA RAASCHOVÁ

LED

NEBO

OHEŇ


Přeložil Zdeněk Uherčík

Copyright © 2015 by Sara Raasch. Published by arrangement with HarperCollins

Children’s Books, a division of HarperCollins Publishers.

Map art © 2014 by Jordan Saia

Jacket art © 2015 by Jeff Huang

Jacket design by Erin Fitzsimmons

Translation © Zdeněk Uherčík, 2018

ISBN 978-80-7544-506 -3


Pro Kelsona, který ztělesňuje to nejlepší z Mathera a Therona,

zatímco já jsem to nejhorší z Meiry.



pohoří Paisel

Paisly

Cordell

Bithai

Severní

tajemný

hvozd

Ventralli

Yakim

řeka Langstone

pláň

Rania

moře

Destas

Rintiero

Putnam

Jižní

tajemný

hvozd

pohoří Klaryn

řeka Feni

Lynia

Juli

Oktuber

Jannuari

Abril

Léto

Podzim

Jaro

Zima

PRIMORIA



9

1

Meira

Pět nepřátel.

Pět poškrábaných přileb sedí nakřivo nad pěti stejně otlučenými prsními pancíři; pět ošoupaných, ale stále ještě zřetelných černých sluncí září na stříbřitém kovu. Vojáků je víc, než dokážu sama zvládnout, ale jak tak stojím v jejich kruhu, nohy pevně zapřené ve sněhu, mrknu na toho nejbližšího a zmocní se mě klid, jakýpřichází před bojem.

Čakram už držím v ruce, ale ještě ho nechci hodit, ještě ne.Vychutnávám si ten pocit, když v dlani svírám jeho hladkou rukojeť. Dendera si myslela, kdovíjak není mazaná, když pro něj vymyslela úkryt. Ale dát ho cordellským vojákům bylo snad až přílišprůhledné. Kam jinam bych měla jít pro zbraň, když ne do jejichzbrojního stanu?

„Dělej!“ ozve se pištivý hlásek.

„Pst, uslyší tě!“

Ohlédnu se a zpoza řady balvanů, které leží za mými cvičnými nepřáteli, se znovu ozve několikeré syknutí. Za největším z kamenů se schovává několik drobných hlav.

„Viděla nás!“

„Stojíš mi na noze!“

„Buď zticha!“

Pousměju se. Když se znovu otočím na nejbližšího vojáka,sněhulák v otlučené přilbě a prsním plátu se trochu sesedne podnáporem ledového větru, který mi tahá za sukni. Iluze je pryč.

Nejsem vystrojená do boje. Mám na sobě plisované šaty bezrukávů, vlasy spletené do copů. Moji „nepřátelé“ jsou narychlosplácaní sněhuláci oblečení do odhozené zbroje vojáků Jara, které je mé království plné. A mými diváky není žádná armáda, ale partičkazvědavých dětí, které mě sem sledovaly z města. Čakram je ale skutečný a moje tělo reaguje tak, že je snadné uvěřit, že tohle je skutečnost.

Jsem voják. Obklíčili mě Angrovi muži. A já je všechny zabiju.

Pokrčím kolena, pootočím se v pase, natočím ramena, napínám svaly. Nadechnout, vydechnout, rozmáchnout, hodit. Pohyby se mi vybavují, jsou stejně přirozené a zažité jako chůze, přestože je to už tři měsíce, co jsem naposledy hodila čakram.

Čepel mi se svistem vylétne z dlaně. Prolétne nejbližším nepřítelem, odrazí se od kamene, srazí dalšího vojáka a vpluje mi zpět do ruky.

Napětí ze mě spadne a já dlouze, hluboce vydechnu. Sníh navýsostech, to je nádhera.

Znovu hodím čakram a vyřídím zbývající vojáky. Na zhroucená těla mých obětí padá sníh a za mnou se ozve jásot dětských hrdel. Stojím tak, jak jsem chytila čakram, stále ještě prohnutá v pase, ale iluze se už definitivně zhroutila. Tím nejlepším způsobem.

Pousměju se. Ani si nevzpomenu, kdy se tady naposledy někdo smál. Poslední tři měsíce mohly být plné radosti, ale jediné, co jsem slyšela, byl stavební ruch, debaty o úrodě a dolech a tichý potlesk při veřejných setkáních.

„Můžu si hodit?“ zavolá na mě jedna dívka. Ostatním to dodá kuráž a sesypou se na mě s prosbami.

„Raději začni s  něčím, co není tak ostré.“ Usměju se, naberu sníh, udělám z něj měkkou kouli a nechám ji vyklouznout z prstů. „A nezabíjí.“

Dívka, která si chtěla hodit mým čakramem, pochopí jako první. Klekne si, uplácá kouli a hodí ji po chlapci za sebou.

„Dostala jsem tě!“ zavřeští a rychle se utíká někam schovat.

Ostatní se začnou zběsile koulovat a utíkají do polí za městem.

„Trefil jsem tě! Padni, nebo nehraju!“ křičí drobný chlapec.

Přestanu se usmívat.

Už nemusíme bojovat. Už nikdy nebudou muset použít jiné zbraně nežsněhové koule, říkám si.

„Není tohle trochu... morbidní?“

Prudce se otočím a prsty samy od sebe pevněji sevřou čakram. Ale ještě dřív, než zvednu ruku, vidím, kdo to přišel na malý palouk na okraji zasněžených polí v podhůří Klarynu.

Theron nakloní hlavu a několik pramenů vlasů se mu jako světle hnědá opona sveze do obličeje. Měří si mě tázavým pohledem a ve vzduchu visí otázka.

„Morbidní?“ Trochu se usměju. „Nebo očistné?“

„Většina očistných věcí je morbidní. Léčba melancholií.“

Obrátím oči v sloup. „Musím uznat, že i na sekání hlavsněhulákům najdeš něco poetického.“

Zasměje se a najednou je o trochu chladněji. Příjemný chlad, který se mi jako peříčko otře o srdce. Na pozadí slonovinovébělosti Zimy jsou barvy jeho oděvu nápadné a  skoro troufalé. Je štíhlý a svalnatý, oblečený do cordellské zeleno -zlaté uniformy ušité zesilné látky, která ho chrání proti zdejšímu chladu. Jeho cordellská krev není na klima mého království zvyklá.

Theron pokývne k městu Gaos, odkud právě přišel. Kdybypohoří Klaryn bylo moře, byl by Gaos naším největším přístavem. Je to největší město, odkud se lze dostat do většiny dolů.

Poslední tři měsíce jsem tady strávila až příliš mnoho času.

„Důl Tadil je připravený, můžeme ho otevřít,“ řekne a zachvěje se. Mohlo to být chladem, ale také očekáváním.

„Vždyť jsme včera jeden otevřeli. A minulý týden dva,“ opáčím. Samotné se mi nelíbí můj tón. Na něm bych si neměla vylévat vztek.

Zatne zuby. „Já vím.“

„Tvůj otec přijede na slavnost do Jannuari koncem týdne, viď?“

Je mu jasné, jak to myslím. „Bude tam i královská rodinaz Podzimu. Neměla by ses před nimi s otcem dohadovat.“

„Cordell je k Podzimu v podobném vztahu jako k Zimě. Jeho král by možná chtěl Noama vystrnadit stejně jako já.“

Theron sebou cukne a já si příliš pozdě uvědomím, jakneomalená slova jsem použila. Noam je stále Theronovým otcem a králem a my Cordell potřebujeme bez ohledu na to, jak se mi svírá srdce, kdykoli Noam vydá nějaký nový příkaz. Bez Noamovy pomocibychom neměli žádnou armádu. Zimané se sotva začali zotavovata terve v poslední době jsou schopni výcviku. Bez Cordellu bychom neměli žádné jídlo, protože Zima dosud neobnovila obchodníkontakty a úroda, kterou můžeme v našem zmrzlém království díky mé magii sklízet a již jsme sotva zaseli, ještě několik měsíců ne vzejde. Přestože zdroj Zimy její zrání urychlí.

Nemám tedy jinou možnost než vyhovět Noamovýmpožadavkům. Někdy mám pocit, že už také nosím cordellské barvy.

„Tak dobře. Otevřu tenhle důl. Zaplatím Noamovi a Podzimu, co jim dlužím za záchranu Zimy, ale jakmile bude po slavnosti...“

Co vlastně chci po slavnosti udělat? Protože to není nic jiného

než slavnost. Představení sloužící jako poděkování Cordellua Podzimu za jejich pomoc a osvobození Zimy od Jara. Zaplatíme jim tím,

co vytěžíme v dolech, ale to nebude ani zlomek toho, co jimdlužíme. Po slavnosti budeme ve stejné situaci, jako jsme teď: vydáni na

milost Cordellu.

Proto jsem poslední tři měsíce přesvědčovala Denderu, žekrálovny mohou nosit zbraně. Proto jsem našla svůj čakram a ukradla si tuhle chvilku normálnosti, protože sice máme Zimu zpátky, já si ale připadám stejně, jako když naše království uchvátilo Jaro.Vydaná na milost jinému království. Noama jsem tak dlouho snášela jen proto, že nepředstavuje přímou hrozbu. Můj lid nevidí v Cordellu útlak, vidí v něm pomoc.

Theron ke mně vztáhne ruce, ale já stále ještě držím čakram.Proto mě jenom vezme za ruku a vytrhne mě z nepříjemných myšlenek. Není jen zástupcem Cordellu, není jen synem svého otce. Je to taky mladík, který se na mě toužebně dívá tím samým pohledem, jakým na mě hleděl v  temných chodbách Angrova paláce těsně předtím, než mě políbil. Ten pohled jsem u něho za poslední tři měsíceviděla tucetkrát.

Tajím dech. Teď mě ale nepolíbí a já sama nevím, jestli to chci. A pokud ano, jestli proto, že chci útěchu, rozptýlení, nebo jeho.

„Mrzí mě to,“ řekne tiše. „Ale musíme to zkoušet dál. Je todobré i pro Zimu. Když nic jiného, tvoje království bude mít z nerostů taky prospěch. Štve mě, že má pravdu, ale potřebujeme...“

„Noam Zimu nepotřebuje,“ přeruším ho. „On ji chce. Chce mít přístup do propasti magie. Proč říkáš, že má pravdu?“ Zarazím se. „Ty s ním souhlasíš?“

Theron se přisune blíž a mě ovane vůně jeho levandulovéhomýdla. Když mě vezme za loket, sklouznou mu rukávy a odhalí jizvy na zápěstích. Ucítím osten viny.

Ty jizvy má od toho, jak se mě snažil osvobodit.

Theron sleduje můj pohled. Ucukne a stáhne si rukávy.

Polknu. Měla bych něco říct k  těm jizvám, k  jeho reakci. Ale vždycky změní téma dřív, než...

„Nemyslím, že má pravdu ve všem,“ vysouká ze sebe a vrátí se zpět k tématu. Neunikne mi ale, jak si stahuje rukáv přes zápěstí. „Přinejmenším se mi nelíbí, jak postupuje. Zima potřebuje pomoc, kterou Cordell může poskytnout. A jestli najdeme magickouproast, tak na tom budeme líp všichni.“

Zadívá se mi do očí a beze slov prosí, aby bylo všechno zasenormální.

Protentokrát ustoupím. „A jak by si měl Noam vybrat náhradu za svoji pomoc?“

Ale odpověď znám, jakmile otázku vypustím z úst. Zaplaví mě vlna touhy a mimoděk se posunu k němu.

Theron se lehce předkloní. „Chci, aby otec obnovil zasnoubení.“ Jeho slova jsou stejně tichá jako vločky sněhu, které se snášejí kolem nás. „Když spojíme naše království, nebude mít jedno nad druhým navrch, nebude jedno druhému zavázané. Budeme jednotní a silní.“ Odmlčí se a vydechne oblak páry. „Budeme v bezpečí.“

Zamrazí mě, protože vím, že naše osudy se změnily. Noam zrušil naše zasnoubení, protože dluh Zimy vůči Cordellu mu připadal jako dostatečné spojení našich dvou království. A možná zčásti proto, že si připadal podvedený, když Sir navlékl svatbu jeho syna a zároveň dědice království s dívkou, která tehdy byla jen pěšákem, neprávolatnou královnou.

Noam chce naše doly, chce přístup do ztracené propastimagie. Jsme na něm závislí, proto ví, že tohle všechno dostane. Takhle může se Zimou nakládat jako s porobenou zemí, ne jakos rovnocenným partnerem. A abych byla upřímná, docela se mi ulevilo, že si teď nemusím dělat starosti se svatbou.

Ale Theron dal mnohokrát najevo, že ho Noamovorozhodnutí nepotěšilo.

Jako by chtěl potvrdit moje myšlenky, nakloní se ke mně.„Vždycky o tebe budu bojovat. Postarám se, abys byla v bezpečí.“

Říká to, jako kdyby to byl slib, prohlášení i prosba zároveň. Třesou se mu ruce a jeho slova odhalují strach, který nedokáže vyslovit nahlas.

Pod ochranou. V bezpečí.

Je vyděšený i z naší minulosti. Má strach, že co se stalo, stane se znovu a zase se vrátí ty noční můry.

„Nemusíš mě ochraňovat,“ zašeptám.

„Ale já můžu. A budu.“ Řekne to tak rozhodně, že jeho slovacítím skoro jako políček ve tváři.

Já ho ale nechci potřebovat. Nebo jeho otce či Cordell. Chci, aby mé království nepotřebovalo nikoho. Ostatně ani nechci, abypotřebovali oni mě.

Dotknu se medailonu, prázdného šperku, který je pro všechny ostatní symbolem magie Zimy. Věří, že jakmile se jeho poloviny znovu spojily, stal se opět jedním ze zdrojů magie na tomto světě, královským zdrojem. Myslí si, že ta magie, kterou jsem použilapředtím – když jsem vyléčila Sira, toho chlapce v táboře v Abrilu nebo naplnila zajaté Zimany silou –, byla jen náhoda, zázrak, protože všechny ostatní královské zdroje jsou předměty, jako třeba dýka, prsten nebo štít. Nikdy je nenapadlo – a předtím ani mě –, žemagie si jako hostitele může zvolit osobu.

Nemají ponětí, kde je skutečná magie. A Cordell, upřímněřečeno, není to, z čeho mám největší strach, protože v sobě přechovávám něco, co může být mnohem nebezpečnější.

Přitisknu volnou ruku Theronovi na hruď. Dopřeju nám tuhle chvíli, kdy studený vítr kolem nás prohání sníh a já pod prsty cítím tlukot jeho srdce. Takové chvíle, kdy můžeme zapomenout napolitiku, naše tituly a minulost, nám pomáhají, abychom se pod tlakem okolností nerozpadli na kusy.

Přitisknu se k němu, stoupnu si na špičky a políbím ho.Vzdychne, obejme mě, jeho paže kopírují křivku mého těla, omráčí mě, jak nečekaně vášnivě polibek opětuje.

Theron mi přejede dlaní po spánku, přes ucho a na tvář.Odhrnuje prameny vlasů, které vyklouzly z vlásenek. Položím si tvář do jeho dlaně a stisknu mu zápěstí.

Dotýkám se naběhlých, hrbolatých jizev. Moje srdce, které už tak divoce buší pod jeho drsnými polibky a jemnými doteky prstů,hrozí, že vyskočí z hrudi.

Poodtáhnu se a náš dech se slévá do jednoho bílého oblaku. „Co se ti stalo v Abrilu, Therone?“

Slova ze mě lezou jako z chlupaté deky, ale konečně jsou venku a vznášejí se mezi sněhovými vločkami.

Chvilku to vypadá, jako kdyby mě neslyšel. Pak sebou cukne a vyděšený výraz zakryje překvapením. „Bylas tam...“

„Ne, já myslím... předtím.“ Několikrát se musím zhlubokanadechnout. „Byl jsi v Abrilu ještě dřív, než jsem o tom věděla. A... můžeš mi to říct. Když budeš potřebovat. Tedy... vím, že je to těžké, ale...“ Povzdechnu si a  skloním hlavu. „Tohle zrovna moc dobře nezvládám.“

Theron se navzdory všemu zasměje. „Co nezvládáš?“

Vzhlédnu k němu a usměju se ještě dřív, než si uvědomím, jak smetl všechno, co jsem říkala. „Nás.“

Široce se usměje. Ten úsměv mi jenom připomene, co všechno za ním skrývá. „Zvládáš nás líp, než si myslíš,“ zašeptá, vymaní ruku z mého sevření a pohladí mě po tváři, po krku a nakonec mi jipoloží na rameno.

Chabě se pousměju a zavrtím hlavou. „Horníci čekají. Měla bych jít za nimi.“

Přikývne. „Ano.“ Tvář se mu rozzáří nadějí. „Možná tenhle důl bude ten pravý.“

Sotva, chce se mi říct. Obnovili jsme těžbu už ve víc nežpolovině původních dolů, ale žádný z nich nevydal víc než své obvyklé nerosty. Cloumá mnou vztek, když si vzpomenu, že Noam věří, že najdeme místo, odkud pochází magie královských zdrojů. Magická propast je už staletí ztracená někde pod královstvími čtyř Ročních období, a  on čeká, že ji objeví jen proto, že teď ji hledá jedno ze Střídavých království?

Tyhle doly patří Zimě a on nutí mé lidi, aby ze sebe při kopání vydávali poslední zbytky sil. Strávili šestnáct let v Angrovýchpracovních táborech. Měli by se zotavovat, ne štvát, aby zvětšili moc už beztak mocného muže.

Znovu ve mně vzkypí vztek. Odvrátím se od zmasakrovaných sněhuláků.

Theron jde mlčky vedle mě a  sotva obejdeme několik balvanů, vynoří se před námi Gaos, jako by ho Klaryn skrývalo do poslední chvíle. Vypadá podobně jako Jannuari prvního dne, ale už sepodařilo aspoň část opravit. Do města se vrátilo tak málo lidí, že jsmedokázali opravit jen části kolem dolů. Většina zůstává v troskách. Ulice lemují zchátralé domy a v uličkách se vrší narychlo odklízenétrosky. Všechno zasypává sníh a halí obraz zkázy bělostným příkrovem.

Když se Gaos objeví na dohled, nepatrně zaváhám, aleTheronovi to stačí, aby mě vzal kolem pasu a přitáhl k sobě.

„Tentokrát to bude lepší.“

Vzhlédnu k němu. V ruce stále křečovitě svírám čakram. Teplo jeho ruky zápolí s věčným chladem Zimy.

„Díky.“

Theron se usměje, ale než stihne odpovědět, ozve se jiný hlas.

„Má královno!“

Sníh křupe Nesse pod nohama a slyším překvapené výkřikyjejích bratrů. Když se k ní otočím, je už v polovině cesty od prvních domů. Šaty jí plandají kolem nohou.

Doklopýtá k nám, lapá po dechu a usmívá se. Měsíce svobody jsou na ní konečně znát. Má zdravě baculaté paže a obličeja růžové tváře.

„Všude jsme tě hledali! Jsi připravená?“

Neurčitě se ušklíbnu. „Má Dendera velkou zlost?“

Nessa pokrčí rameny. „Jakmile se důl otevře, uklidní se.“Neobratně se ukloní Theronovi a chytne mě za ruku. „Můžu ti ji odvést, princi?“

Theron mi přejede dlaní po boku. Z toho doteku mi naskočí husí kůže. „Samozřejmě...“

Ale to už mě Nessa vleče sněhem.

Conalla s Garriganem potkáme na první ulici. Conall se mračí, Garrigan se pobaveně ušklíbá.

„Mělas nás vzít s sebou,“ pokárá mě Conall. „Má královno,“ dodá, když si uvědomí, koho kárá.

„Dokáže se o sebe postarat sama,“ brání mě Garrigan, ale pod Conallovým zarputilým pohledem se snaží zamaskovat úšklebekdrsným odkašláním.

„O to tady nejde. Henn nás necvičil jen tak pro nic za nic.“

Nejraději bych zopakovala Garriganova slova a na jejichzdůraznění pozdvihla čakram. Ale starostlivé vrásky kolem Conallových očí mě nutí držet zbraň za zády.

„Mrzí mě, že jsem vám přidělala starosti. Nechtěla jsem...“

„Kdes byla?“

Málem vyjeknu. Ulicí k nám rázuje rozvzteklená Dendera.

„Nechám tě minutku samotnou, a ty zmizíš jako...“

Zastaví se. Snažím se ještě víc schovat čakram za záda, ale je pozdě.

Nemá ten vzteklý výraz, jaký jsem u ní čekala. Je unavenáa vyčerpaná, a když jde blíž, jsou na ní její roky vidět víc než jindy.

„Meiro,“ pokárá mě.

Už měsíce mi takhle nikdo kromě Therona neřekl. Vždycky je to jen „má královno“ nebo „má paní“. Když slyším své jméno, je to jako otevřít okno v dlouho nevětrané místnosti.

„Už jsem ti říkala, že tohle potřebovat nebudeš.“ Vykroutí mi čakram z prstů a podá ho Garriganovi. „Jsi královna. Tvým úkolem je nás chránit, ale ne tímhle.“

„Já vím,“ opáčím upjatě a se zatnutými zuby. „Ale proč ne?“

Dendera si útrpně povzdechne. Poslední tři měsíce to dělá hodně často. „Už je po válce,“ připomene mi. Není to poprvé a zřejmě ani naposled. „Náš lid dlouho trpěl válkou. Teď potřebuje skutečnou vládkyni, ne královnu bojovnici.“

Rozum jí dává za pravdu, ale srdce ne.

„Máš pravdu, vévodkyně,“ zalžu. Když budu příliš naléhat,uvidím v její tváři zase ten výraz, jaký jsem tam během dospíváníviděla stokrát. Strach ze selhání. Jako u Therona s jeho jizvami a také u Nessy – když si myslí, že ji nikdo nevidí, má prázdný a skelnýpohled. A když ji ve spánku trápí noční můry, pláče tak usedavě, že mě bolí u srdce.

Jsme v pořádku jen do té chvíle, než někdo začne mluvito minulosti nebo něčem zlém.

„Jdeme.“ Dendera tleskne a zase je samý shon. „Už tak máme zpoždění.“

2

Meira

Dendera nás vede na náměstí, které se rozkládá jen pár kroků od

dolu Tadil. Domy jsou zde opravené a čisté, trosky uklizené.Náměstí plní rodiny horníků, kteří už jsou hluboko ve štoláchTadilu, a cordellští vojáci, kterým je zima a podupávají, aby se zahřáli.

U vstupu na náměstí stojí otevřený stan plný stolů pokrytýchmaami a papíry s výpočty. Zastavíme se u něho.

Uvnitř se skloněnými hlavami tiše diskutují Sir a Alysson.Podívají se na mě. Alysson se mile usměje, Sir si mě tázavě změří. Jsou oblečeni stejně slavnostně jako Nessa a Dendera. Tradiční oděvzimanských žen tvoří dlouhé plisované šaty v barvě slonové kosti, muži nosí modré haleny, kalhoty a  pruh látky kolem těla, který se na prsou kříží ve tvaru písmene X. Stále si nemůžu zvyknout, že Sir je ustrojený jinak než do boje. Dokonce ani nenosí dýku za pasem. Nebezpečí pominulo, náš nepřítel je mrtev.

Sir skloní hlavu. „Má královno.“ Když z jeho úst slyším svůjtitul, ježí se mi chloupky na zátylku. Další z věcí, na které si budu muset ještě zvykat. Na to, že mi říká „má královno“, že je mýmgenerálem, že je Matherův otec.

Mather.

S Matherem jsem vlastně nemluvila od chvíle, kdy jsme bok po boku přijížděli k Jannuari, než jsem přijala svoji královskouodpovědnost a než se on vzdal všeho, za co se považoval.

Doufala jsem, že jenom bude potřebovat nějaký čas, aby si zvykl, ale už tři měsíce mi neřekl nic jiného než „Ano, má královno“.Nemám představu, jak tu propast mezi námi překonat. Jen si stáleříkám, ale možná je to hloupost, že až bude připravený, zase se mnou bude mluvit.

Možná to ani tak nemá co dělat s tím, že už není králem, jako spíš s Theronem. Přestože bylo naše zasnoubení zrušeno, jeTheron stále pevnou součástí mého života. Zatím je jednodušší naMathera nemyslet, nasadit masku a rozpaky schovat pod falešný úsměv.

Mrzí mě to. Byla bych ráda, kdybychom byli natolik silní,abychom se dokázali vyrovnat s věcmi, které se nám přihodily.

Na prsou začínám cítit chlad. Jiskřivý, divoký, mrazivý a  živý. Vím, co to znamená, a potlačím povzdech.

Díky tomu, že Angra před šestnácti lety rozlomil náš královský zdroj, dobyl mé království. A pokud je zdroj zničen v zájmu obrany království, stává se vládce království sám zdrojem. Jeho tělo,životní síla... všechno se smísí s magií. Neví to nikdo kromě mě, Angry a ženy, jejíž smrt ze mě učinila zimní zdroj. Mé matky.

Ty jim můžeš pomoct vyrovnat se s tím, co se stalo, vybízí mě Hannah. Protože magie jsem já, může ke mně hovořit i přesto, že je mrtvá.

Nechci je léčit násilím, pomyslím si chmurně. Vím, že magie dokáže vyléčit tělesná zranění, ale rány na duši? Nemůžu...

Tohle jsem nemyslela, opáčí Hannah. Můžeš jim ukázat, že Zima mábudoucnost. Že dokáže přežít.

Napětí ze mě spadne. Dobře.

Sir mě vede ze stanu a dav utichá. V dole je už dvacet horníků. Každé otevření probíhá stejně: Oni sfárají a já je pomocí své magie naplním nadlidskou hbitostí a vytrvalostí. Magie funguje jenom na krátkou vzdálenost. Kdybych zůstala v Jannuari, nemohla bych ji na horníky použít. Ale tady jsou v chodbách jen kousek od nás.

„Jakmile budeš připravená, má královno,“ řekne Sir. Pokudpoznal, jak nenávidím tohle otevírání dolů, nijak se k tomu nevyjadřuje

a jen ustoupí s rukama za zády.

Zatínám zuby a snažím se na nic nemyslet – na Hannah, Sira, na

pohledy, které sa na mě upírají, na tíživé ticho.

Moje magie bývala skvělá. Když vytryskla, aby nás zachránila ze

zajetí Jara, když jsme se vrátili do Zimy a já nevěděla, jak všempomoct, vyřinula se ze mě, přinesla sníh a naplnila můj lidodhodláním. Když jsem nevěděla, co chci nebo jak něco udělat, byla jsem

vděčná za to, že magie si vždycky věděla rady.

Teď ale vím, že kdybych chtěla zastavit magii, která ze měvychází, proniká zemí a prosycuje horníky silou a vytrvalostí, nešlo by

to. To mě teď děsí nejvíc – magie sviští a tryská a já v hloubi srdce

vím, že se zhroutím mnohem dřív, než by se magie vůbec rozhodla

přestat. Moje tělo to nevydrží.

Na povel nějakého nevysloveného signálu mi v prsou zavíříproudy chladu a mění mé žíly v krystalický sníh. Instinktivně to chcizastavit, spoutat, ale rozum mi v tom zabrání, protože vím, že můj lid potřebuje právě tu magii, kterou se snažím potlačit. Než se stačím nadechnout, magie se začne vlévat do horníků. Stojím v jejímproudu, třesu se a očima dokořán pozoruju napjaté tváře davu. Pokud magii nevlévám do nich, nevidí ji ani necítí. Nikdo neví, jakprázdná si připadám, jako toulec bez šípů, který existuje pouze proto, aby byl oporou mocnější zbrani.

Jednou jsem o tom chtěla říct Sirovi, ale neudělala jsem to,protože tehdy dovnitř vešel Noam. Kdyby Noam zjistil, že všechno, co

potřebuje, je nepřítel, který zlomí jeho královský zdroj, aby se on

sám stal zdrojem, nemusel by hledat propast. Byl by naplněnýmagií a všemocný.

A nemusel by se dál starat o Zimu, ani ji chránit.

Otočím se. Potřebuju se nějak rozptýlit. Dav to pochopí jakokonec a ozve se tichý potlesk.

„Promluv k nim,“ nabádá mě Sir, když vykročím ke stanu.


22

Obejmu si ramena. „Při každém otevírání říkám totéž.Všechno už to slyšeli. Znovuzrození, pokrok, naděje.“

„Čekají na to.“ Sir se nevzdává, a když udělám další krok kestanu, chytí mě za loket. „Zapomínáš na své postavení, má královno.“

Kéž by, pomyslím si, ale hned toho lituju. Nechci zapomenout, kým teď jsem.

Jen si přeju, abych byla taky sama sebou.

Alysson a Dendera stojí mlčky za Sirem, několik kroků opodál si všimnu Conalla a Garrigana. Theron hovoří s několika svými muži. Na pozadí téhle všední scény vyniká, jak zvláštně náhle Nessapůsobí vedle svých bratrů. Ramena má vystrčená dopředu a soustředí se na uličku po mé pravé ruce.

Vymaním se ze Sirova sevření, pokývnu směrem k Nesse a jdu k ní.

„Už jsou tady,“ zašeptá, když k  ní dojdu. Střelí pohledem do uličky. Odsud vidím, že Finn a Greer nehybně stojí na pomezísvětla a stínu.

Když si Finn všimne, že je vidím, kývne a oba vykročík hlavnímu stanu, jako kdyby byli v Gaosu celou tu dobu. Z Jannuari vyjeli spolu s námi, ale brzy se oddělili. Odplížili se dřív, než sicordellští vojáci vůbec uvědomili, že se královnina družina zmenšila z pěti členů na tři.

Sir mě vede do stanu, jako kdyby měl strach, že odmítnui tohle. Ale já ho předběhnu a jdu k prostřednímu stolu, kde je Alysson a Dendera. Snažíme se nepřitahovat pozornost, tvářit se, jako kdyby se nic nedělo. Jsem ale tak plná úzkosti, že sotva dýchám.

„Co jste zjistili?“ zeptá se Sir polohlasem.

Finn s Greerem se opřou o stůl, pot jim stéká po špinavýchtvářích. Zkřížím paže na prsou. Taková běžná věc – rádcové královny se vracejí z cesty. Já s tím ale nedokážu souhlasit.

To já jsem měla podstoupit tu cestu a získat informace pro svého vládce.Neměla jsem být tím vládcem.

Finn otevře svůj vak a vyndá balíček, Greer další vytáhnezpoza opasku. „Napřed jsme se zastavili v Jaru,“ začne Finn. Všichni se soustředí kolem stolu, jen Conall, Garrigan a Nessa sledují, jestli se Cordellané nepřibližují ke stanu. „Předchozí zprávy Cordellanů byly správné – po Angrovi není ani stopy. Jaro se změnilo vevojenský stát, kterému vládne hrstka jeho bývalých generálů. Žádnámagie, žádné chřestění zbraněmi.“

Uleví se mi, ale nedám to najevo. Jaro je sice v klidu, ale toneznamená, že je všechno v pořádku. Jestli Angra přežil bitvu u Abrilu a chce to utajit, byl by blázen, kdyby zůstával v Jaru.

A jestli přežil, ale my jsme o něm od té bitvy neslyšeli anislovo... pak rozhodně nechce, aby to kdokoli věděl.

„Cestou do Léta jsme prošli Podzimem, nikde žádné změny,“ pokračuje Finn. „V Podzimu se chovali vlídně a v Létu si nás ani nevšimli, takže pátrání po zprávách o Angrovi bylo o to snazší. Zato v Yakimu a ve Ventralli...“

Přiskočím blíž ke stolu. „Odhalili vás?“

Greer přikývne. „Rozneslo se, že v zemi jsou dva Zimané.Naštěstí byli trochu vstřícnější, když jsme řekli, že jsme tamv zastouení naší královny, ale nespustili nás z očí, dokud jsme nepřekročili hranici. Yakim i Ventralli ti posílají dary.“

Přisune mi balíčky. První je v plátnu zabalená kniha, silný svazek vázaný v kůži s nápisem vytlačeným na přední straně.

„Účinné prosazování daňových zákonů za královny Giselly?“ KrálovnaYakimu mi posílá knihu o svých daňových zákonech?

Finn pokrčí rameny. „Chtěla nám toho dát víc, ale řekli jsme jí, že to nemáme kam dát. Zve tě do svého království. I  Ventralli tě zve.“

Vezmu do ruky druhý balíček. Rozvine se po stole. Je totapiserie. Složitě tkaná pestrá vlákna znázorňují scénu, na níž zasněžené pláně Zimy zabírají rozkvetlý les Jara.

„To nechala královna Ventralli vyrobit jako blahopřání ke tvému vítězství,“ poznamená Finn.

Jedu prstem po stříbrné niti, která odděluje Zimu od Jara. „Než Angra padl, byli jsme ve Ventralli a Yakimu pro zásoby a další věci. Lidé nás tam viděli, ale nikdy se neukázal nikdo z královskérodiny. Proč teď?“

Greer najednou vypadá starší, vrásky se mu prohloubí a nahrbí se. „Cordell má teď vliv na dvě království Ročních období – Podzim a Zimu. Kdyby Noam chtěl, mohl by s tak silnými opěrnými body snadno získat i Jaro. Léto má s Yakimem obchodní dohody, aleformálně nejsou spojenci. Ostatní Střídavá království vědí, že Noam hledá magickou propast, a děsí je jeho ctižádost. Zkoušejí věrnost Zimy vůči Cordellu, aby zjistili, jestli by nemohla Noama sesadit.“

„Obě královny trvaly na tom, že je musíš navštívit,“ dodá Finn. „Královna Giselle říkala, že jsi kdykoli vítána. Královna Raelynz Ventralli říkala totéž. Zřejmě mluví za krále, ale i on se s tebou dychtil

setkat.“

Potřesu hlavou. „Narazili jste v některém království na stopu po... po něm?“

Nedokážu ani vyslovit jeho jméno. Nechci ho cítit na jazyku.

„Ne, má královno,“ odpoví Greer. „Po Angrovi se slehla zem. Nebyli jsme v  Paisly, protože cesta jejich horami je zrádná a  po tom, co jsme zjistili ve Ventralli a Yakimu, jsme to nepovažovali za nutné.“

„Proč?“

„Protože Paisly je taky Střídavé království. Nepřijali by králevyhnaného z některého království Ročních období. Byli jsme rádi, že v Yakimu a Ventralli přijali nás. Myslím...“ Greer se na chvilkuodmlčí. „Myslím, má královno, že Angra není v Primorii.“

Zavřu oči. Když jsem poprvé navrhla, aby se někdo vydal dosvěta hledat Angru, všichni si mysleli, že jsem přemrštěně opatrná. Po bitvě u Abrilu zmizel, ale všichni byli přesvědčeni, že se munepodařilo uniknout, ale zničila ho magie.

„Je mrtvý,“ prohlásí Sir. „Nemá cenu se jím zabývat. Už násneohrožuje.“

Vyčerpaně si ho změřím. On a s ním i celá moje rada stále věří, že Angra byl poražen. Přestože jsem jim řekla, že jeho královského zdroje se zmocnila černá magie vytvořená před tisíci lety, ještě před vznikem královských zdrojů. Tehdy měl každý svůj malý zdroj. Ale postupným používáním magie ke zlu se zrodil Rozklad, mocnámagie, která všechny nakazila silou a touhou naplňovat svánejodpornější přání. Rozklad zeslábl vznikem královských zdrojů a zničením menších zdrojů, ale nezahynul. Živil se Angrovou silou, dokudMather nezlomil jeho hůl.

Jestli je Angra naživu, může být, stejně jako já, sám o sobězdrojem, nezatížený omezeními tradičního zdroje. A  Rozklad by pak byl... neomezený.

Ale jestli je Angra naživu, proč by se měl skrývat? Proč bynezabral celý svět a všechny nás nezotročil? Možná proto si je Sir tak jistý, že je mrtev.

Všichni se dívají na mě, dokonce i Conall, Garrigan a Nessa.Podívám se za ně a vytřeštím oči. Jen vteřinu nikdo nehlídalCordellany. Jenom vteřinu.

„Problémy?“

Nějaký voják nahlédne dovnitř a za ním stojí tři další. Všichni sebou trhnou a už se nenamáhají předstírat klid.

Do stanu vstoupí i Theron a já potlačím sten.

„Jsem si jistý, že plánují, jak nejlíp naložit s výtěžkemz Tadilu,“ řekne Theron a jde ke mně. Pokývne svým mužům. „Všechno v pořádku.“

Vojáci váhají. Nepřesvědčil je, ale je to jejich princ. Vycouvají ze stanu a Theron mě vezme kolem pasu. Uvnitř cítím nepříjemné chvění magie. Nechci, aby mi někdo z jiné země spěchal na pomoc. A už vůbec ne, aby odstavil muže, kteří mě mají chránit.

„Děkuji, že jsi zasáhl, princi,“ řekne Sir.

Theron pokývne. „Není třeba děkovat. Ve své zemi byste měli shromažďovat bohatství bez zasahování Cordellu.“

Povytáhnu obočí. „Hlavně ať to neslyší tvůj otec.“

Theron mě pevněji sevře a přitáhne si mě blíž. „Můj otec slyší, co chce slyšet. O čem jste vlastně mluvili?“

Sir přistoupí blíž. Podívám se stranou. Finn a  Greer odcházejí ulicí, nejspíš aby se osvěžili a upravili, aby po cestě nevypadalitolik unaveně.

„Mluvili jsme o...“

Ale ať měl Sir připravenou jakoukoli lež, nebyla nutná. Theron se ode mě odtrhne a popadne tapiserii rozvinutou na stole.

„Ventralli? Odkud to máte?“

Pochopitelně ví, odkud ta tapiserie pochází. Jeho matka bylatetou současného ventrallského krále a  Theronův pokoj v  Bithaji je plný obrazů, masek a jiných pokladů z Ventralli.

Zadívám se na Sira a ten můj pohled opětuje. Všichni cítí totéž. Dendera mě pozoruje, Alysson svírá hranu stolu. Všichni čekají, co odpovím.

Všichni čekají, jak zalžu.

Finnova a Greerova cesta měla být tajná, drobný čin navzdorycordellské okupaci. Důkaz, že i sami něco dokážeme.

Ale lhát Theronovi...

Sir zatíná zuby. Už mlčím příliš dlouho. „Našli jsme tov troskách jednoho domu.“

Teprve když to dořekne, uvědomím si, že Theron se zřejměstejně dozví pravdu. Jestli Giselle a Raelyn přijaly Finna a Greera, bude se o tom brzy mluvit. Noam se nakonec doslechne, že dvě Střídavá království měla návštěvu.

Zatajím dech, ale lež je venku. Snažit se z ní vycouvat by všechno ještě zhoršilo. Těžko taky mohu požádat Sira o radu – koneckonců to on zalhal. Možná... je to v pořádku.

Ne. Není to v pořádku. Ale nevím, jak by to královna mohla dát do pořádku.

„Je to nádherné.“ Theron přejíždí prsty po tkanině. „Boj Zimy s Jarem?“

Tázavě se na mě zadívá.

Krátce se zasměju. „To se ptáš ty mě? V tobě přece koluje krev Ventralli.“

Theron se ušklíbne. „Ach, ale doufal jsem, že už jsem se titrochu dostal pod kůži.“

Zrudnu, protože moji rádci mě stále sledují, protože se Theron napřímí a nakloní ke mně hlavu. Neumím odhadnout, jestli ví, že Sir zalhal. Vidím jen ten jeho výraz, který má pokaždé, když se dívá na nějaké umělecké dílo. Vidět ho takhle je příjemná změna, z tváře mu mizí napětí způsobené balancováním na hraně strachu a vzpomínek.

Náhle si uvědomím, že přesně takhle se na mě díval tam v polích před Gaosem a pokaždé, když mě chtěl políbit. Jako kdybych byla umělecké dílo, které se snaží pochopit.

Srdce mi buší tak hlasitě, že to určitě musí slyšet. Kdybychom teď byli sami v jeho pokoji, v tu ránu bych omdlela.

Rozhlédnu se po stanu, po všech těch tvářích kolem. Sir,Dendera, Alysson, dokonce i Conall, Garrigan a Nessa se na mě dívají se stejným výrazem. Jako kdyby mě odnepaměti znali jako královnu Zimy, ženu, která si zaslouží úctu a zbožňování.

Ale tak to není. Právě jsem pomohla obelhat jednoho z mých nejlepších přátel.

Tohle Zima potřebuje. Takovou mě Zima potřebuje.

Nenávidím se.

Z podzemí se ozve hluboký rachot. Vibrace mě zaskočí,ztuhnu, zatímco se celý svět zmítá v divoké kakofonii otřesů a dutých

ran. Po několika vteřinách všechno utichne, jako kdyby se vůbec nic

nestalo.

Ale něco se stalo. Rodiny horníků shromážděné na náměstíkřičí hrůzou.

Zával.

Okamžitě vyskočím od stolu. Sukně se mi plete pod nohy,vykasám si ji, abych mohla běžet rychleji. Sotva ale vyběhnu za náměstí, chytí mě někdo za rameno.

„Má královno!“ Sirův hlas má zase ten známý rozkazovačný tón. „Nemůžeš...“

„Tam dole jsou horníci!“ Lidé utíkají ke vchodu do dolu.Cordellští vojáci jim zastupují cestu, než se rozhodne, co dál. „Jsou to moji lidé. Já jediná je můžu zachránit. Nenechám je tam!“

Věděla jsem, že tenhle důl nemáme otvírat. A jestli někdo z mých lidí zemře jen proto, že Noam neústupně trvá na hledání něčeho, co nikdy nenajdeme, zabiju ho.

Sir mě sevře pevněji. „Jsi královna. Nemůžeš se hnát dozavaleného dolu!“

Málem se na něho rozkřiknu, ale nestihnu to, protože přesnávrší k nám přibíhá jeden z vojáků pověřených ostrahou vchodu do dolu.

„Z šachty leze nějaký horník!“ vykřikne do davu na náměstí,který se dožaduje zpráv.

Zaplaví mě úleva. Magie jim dodala sílu a vytrvalost. Jednomu z nich zřejmě umožnila dostat se na povrch.

Sir si razí cestu davem a já pospíchám těsně za ním.

Vyběhneme na návrší. Na jeho druhé straně vede dolů cestalemovaná velkými balvany. Cesta končí u jeskyně, která vypadá jako všechny ostatní – temná a bezedná. Sir a já se k ní rozběhneme. Za námi běží další – Conall, Garrigan, Theron a několik cordellských vojáků. Soustředím se na vchod a prosím temnotu, aby propustila horníka, aby zával nebyl zával, ale něco jiného...

Sotva doběhneme ke vchodu, vypotácí se ven horník a  padne na kolena. Slonovinovou pokožku i vlasy má šedé špínoua vykašlává oblaka prachu. Pokleknu k němu a položím mu ruce naramena. Neváhám, není čas uvažovat. Magie mi vzkypí v prsou, chlad mi proudí pažemi a vlévá se do horníkova těla. Čistí jeho plíce a hojí rány na pažích.

Nedostává se mi vzduchu. Po nečekaném použití magie lapám po dechu. Z mužovy tváře mizí napětí. Uvědomuje si, že jsem na něho použila magii?

„Zřítila se stěna, má královno,“ zasípá. „V  tom místě jsme to nečekali, ale...“

Theron padne na kolena vedle mě, visí očima na horníkovi a hltá každé jeho slovo.

„Našli... našli jsme to,“ vydechne horník, jako kdyby sámnevěřil vlastním slovům. Zamžourá na mě a já se ze všech sil snažím dýchat. Jen dýchat, pořád dýchat.

„Našli jsme to, má královno. Našli jsme magickou propast.“

3

Meira

Hannah? Moje magie vykřesá nepatrný záblesk chladu. Řekni mi, že

se mýlí.

Ale pocit, který z ní vyzařuje, je úplně opačný než očekávám. Údiv. Úžas. Stejné bezmezné překvapení, které se zmocnilo všech ostatních.

Byli jsme tak blízko, vydechne. Takže Tadil, celou tu dobu... tak blízko jsme byli...

Slova se ztrácejí, ale já vím, co má na mysli.

Než Angra porazil Zimu.

Horník namáhavě vstane a beze slova mě vede dovnitř. Sir mě bez námitek nechá klopýtat za ním a sám se za námi vleče, jakokdyby ho do dolu něco vleklo proti jeho vůli. Přidávají se k námi Theron, Garrigan, Conall a několik cordellských vojáků.

Paprsky ranního slunce osvětlují vnitřek jeskyně na několikkroků, ale dál, kde se podlaha začíná svažovat mezi nepravidelnýmistěnami, už panuje tma. Horník zdvihne ze země rozsvícenou lucernu, nejspíš tu, se kterou vylezl z dolu. My ostatní si vezmeme lucerny z hromady u stěny, rozžehneme je a následujeme ho.

Lucerny osvětlují chodbu širokou na dvě délky paže a vysokou tak, že se v ní pohodlně postaví normálně urostlý muž. Jakmilevejdeme do tunelu, zahalí nás ticho. Jediným zvukem je naše opatrné našlapování.

Ucítím na zápěstí něčí prsty. Opatrný dotek, který se osmělí, když se na Therona pousměju. Nic neříká, ale podle pootevřených úst soudím, že něco říct chce. Co by se ale tady dalo říkat, kromě užaslého mumlání?

Stisknu mu prsty a táhnu ho do tmy.

Míjíme ústí dalších chodeb, ale horník nás vede dál a my senoříme do nejhlubších chodeb pod Klarynem. Vzduch je cítit starou, zatuchlou špínou, která se mi usazuje na kůži, a nevím, proč

mi připadá, že patří k Zimě stejně jako sníh. To ale nijaknezmírní napětí v mých útrobách, když tunel před námi vyústí dovelikého otvoru.

Lucerny ostatních horníků osvětlují puklou stěnu, která sepodle polohy spadlých kamenů zřejmě zřítila nečekaně a samovolně. Horníci podle všeho vyvázli bez úhony. Částečně si oddechnu. Všichni stojí v tunelu a zírají na puklinu. Jsou příliš vyděšení, aby šli dovnitř, ale zároveň příliš ohromení a zvědaví, aby odešli.

Když nás uvidí, poodstoupí a rozpačitě po mně pokukují. Ale já se bojím stejně, jako oni žasnou, lucerna se mi třese v ruce a světlo zběsile poskakuje po stěnách.

Tohle místo někdo vytvořil. Podlaha z šedočerné skály je zaotvorem vyleštěná jako mramor. Stěny jsou hrubé a  nepravidelné jako v celém dole, ale zřejmě záměrně, protože to soustředí pozornost k tomu, co je na konci místnosti, který tvoří hladká kamenná stěna.

V té stěně je něco, na co zůstanu užasle civět.

Pomalu jdu dopředu, obcházím hromady kamenů. Svoji lucernu odložím na prahu, protože svítilny ostatních poskytují dost světla. Když vstoupím do místnosti, ucítím na kůži praskání podobné elektrickému náboji, jako když se schyluje k prudké bouři. Zachvěju se a na pažích mi naskočí husí kůže.

Vzduch je prosycený magií.

A myslím... myslím, že se dívám na dveře do propasti.

Trhnu sebou, když se Theron dotkne mého lokte. Nevěděla jsem, že jde za mnou, ale zřejmě je jako jediný dost odvážný  – nebo hloupý –, aby mě následoval. Všichni ostatní stojí jakopřikovaní u vchodu a v hrůze zírají na to, co mě přitahuje jako plamen můru.

Před námi se tyčí mohutné dveře ze stejného šedého kamene jako zbytek místnosti. Uprostřed nich jsou vyryté čtyři symboly –svazek planoucí révy, knihy poskládané na sebe, maska a uprostřed nad těmi menšími symboly je vrcholek hory zalitý širokým paprskem světla. Nad ním se klene nápis ŘÁD OČIŠTĚNÝCH.

Jdu blíž a podrážky mi klapou po kamenné podlaze.

Vrcholek hory zalitý paprskem světla. Kde jsem to už viděla?

A co je to ten řád očištěných?

„Zlatý listy,“ sykne Theron. Opatrně popojde dopředu. „Tohle jsou... klíčové dírky?“

Chytím ho za předloktí, abychom nezašli příliš daleko domístnosti. Cítím nebezpečí, jako kdyby tohle místo na něco čekalo.Nemám nejmenší chuť zjišťovat, co to je.

Ale má pravdu. Uprostřed každého ze tří menších symbolů je úzká klíčová dírka.

„Myslíš, že je to ono?“ zašeptám tak tiše, že by to nerozechvělo ani pavučinu.

Theron mi položí dlaň na ruku, kterou svírám jeho paži,a omámeně přikývne.

„Ano,“ řekne a  usmívá se, jako kdyby právě zdolával nějakou soukromou vnitřní zeď strachu. „Našli jsme to. Už bude dobře.“ Podívá se na mě a pak zpátky na dveře. „Už bude dobře...“

Ohlédnu se. Všichni se stále tísní ve vchodu. Sir zachytí můjpohled a  mně se zatají dech, protože mi dojde, co tohle doopravdy znamená.

Rozklad vznikl v době, kdy v našem světě existovalo víc než osm

královských zdrojů. Lidé začali své zdroje používat k tomu, aby si

navzájem ubližovali, zabíjeli se a kradli, konali zlo. To vedlo ke zrodu


33

černé magie, která pronikla do myslí lidí, ponoukala je k používání

jejich magie ke zlu a roztočila kolotoč zoufalství.

A jestli ty dveře opravdu střeží magickou propast a my jeotevřeme...

Ale možná se mýlíme. Třeba je to jenom... místnost. V hoře?

Co jiného by to mělo být?

Svírá se mi hrdlo. Tohle je ono. Měla jsem Noama zastavit už dávno. Neměla jsem dovolit, aby tohle udělal mému království. Jak jsme to vůbec našli?

Theron žasne. Má z nálezu radost a bude chtít ty dveře otevřít. Vidím to na něm a je mi z toho ještě hůř. Neuvažovala jsem. Vpadla jsem sem a nemyslela na to, kdo Theron doopravdy je. Není to jenom můj přítel a zdroj útěchy. Chce to. Cordell to chce.

Ucouvnu od něho.

Theron se po mně natáhne. „Meiro?“

Tělem mi projede ostrý a štiplavý chlad vzedmuté magie. Mémagie, ale to není to napětí ve vzduchu. Zůstanu stát.

Meiro! To je Hannah. Je rozrušená. Bojí se. Čeho?

Theron vykročí za mnou. Zakopne, zavrávorá, chytne se mě a oba upadneme blíž ke dveřím.

Meiro, uteč odtamtud!

Je zima, hrozná zima...

MEIRO! Mei...

Ticho. Naprosté, bolestné ticho, jako když se zabouchnou dveře a odříznou nás od všech zvuků zvenčí.

Do těla se mi bolestivě zakusuje neúprosný žár. Tak jako je má magie chladná, tohle je žhavé, palčivými prsty to ohmatává mé údy, hruď a krk. Spaluje mi hrdlo a ucpává ho, útočí na každý nerv, takže když chci vykřiknout, nevydám žádný zvuk.

Theron se ke mně tiskne, bolest mě sžírá zevnitř, staženýmhrdlem nemůže ven a já vím jen to, že tohle jsme způsobili my.Vlastně já. Já jsem příčina, protože Theron žádnou bolest necítí.Zmateně krčí čelo. „Meiro, co...“

Uchopí nás neviditelná síla a  mrští námi vzduchem ke vchodu. Několikrát narazíme do stěny a pak se jeden přes druhého zhroutíme na podlahu. Všichni křičí a vrhají se k nám, ale mezitím se miuvolní sevřené hrdlo, bolest vylétne ústy a já vydám skřek, který ani není lidský. Schoulím se do klubíčka, tisknu si dlaně na uši, kolébám se a snažím se najít polohu, v níž bych neměla pocit, že hořím zaživa.

Hannah! Křičím na ni, na magii, na cokoli, co by to mohlozastavit...

Ticho, klid. Jenom ticho, to je všechno, co mi dá. Po vlně děsu do mě očima i hrdlem vklouzne temnota a naplní mě až po okraj. Jsem ve vězení, které až příliš dobře znám.

„Meiro!“ Cítím Theronovy prsty ve vlasech, tiskne mě k sobě. „Vydrž, Meiro...“

Mrknu, a jsem sama ve tmě. Oheň a led. Tma ustupuje žlutému světlu loučí. Jsem za to světlo skoro ráda – jsem vzhůru, jsem naživu, v pořádku –, dokud se nerozhlédnu po místnosti.

Mihotavé světlo zalévá kobku, na černých kamenech se lesknou odporné skvrny. V rohu sedí Theron a vyděšeně třeští oči na dveře.

Protože ve dveřích stojí Angra.

„Dědic Cordellu,“ řekne Angra, vstoupí dovnitř, zastaví se před Theronem, opře se o hůl a shýbne se. „Dal jsi slovu chrabrost nový význam. Cos měl v plánu? Vplížit se do města a osvobodit moji novou otrokyni?“ Vezme Therona za bradu a zdvihne mu hlavu. „Nebo čekáš, že sem vpadne tvůj otec a osvobodí vás oba?“

Theron prudce vydechne.

Tohle se dělo s Theronem, když byl uvězněný v Abrilu.

Angra nakloní hlavu, jako kdyby naslouchal ozvěně. Ve tváři má náhle výraz, který bych u něho nikdy nečekala. Překvapení a úžas.

Angra se vzpamatuje a přejede palcem Theronovi po bradě. „Opravdu simyslíš, že přijde?“

Theron nejistě nakrčí čelo, ale zřejmě si toho ani není vědom.

Angra neúprosně pokračuje: „My dva se od sebe moc nelišíme. Mám ti ukázat, jak moc se sobě podobáme?“ Položí Theronovi dlaň na hlavu.

Theron vykřikne. Ať se tohle stalo, nebo ne, nemůžu ho nechat takhle křičet – skočím, když Angra odtrhne dlaň a Theron se zhoupne dopředu.

Theron zvrací a ramena se mu třesou. „Ne,“ vypraví ze sebe první, téměřneslyšitelné slovo. „Ne! Nezabil ji jako ten váš...“ vykřikne zděšeně.

Zabil? Koho? Co mu Angra ukázal?

Angra mlaskne. „Ale ano, princátko.“ Poodstoupí a  dívá se na svíjejícího se Therona. „Jsme stejní.“ „Meiro!“

Prudce se posadím, kolem pableskuje žlutá mlha, v rukou svírám látku, kterou se mi někdo snaží vytrhnout. Jsem v nějakém domku v Gaosu, popraskanými zdmi dovnitř proniká chlad. V malémístnosti není nic než postel a několik stolů. Na každém stole hořísvíčky. Jsou jich tucty. Mžourám do světla, těkám očima od plamene k plameni.

Zase mi někdo zkouší vytrhnout tu látku z rukou. Cuknu.

Sir se nade mnou sklání, opírá se o ruce a já mu svírám límec, jako kdybych se s ním chtěla prát. Je tady i Theron. Stojí v nohách postele s nezapálenou svíčkou v jedné a sirkami v druhé ruce.

Angra. Vzpomínka. Skloním hlavu mezi kolena a pustím Sira. Proč jsem to viděla? Jak jsem...

„Magická propast,“ vyhrknu a prudce se narovnám. „Ty dveře... byla tam bariéra...“

Všechno se mi vrací. Kamenné dveře. Klíčové dírky ve vyrytých symbolech. Pocit, že hořím zevnitř. Bariéra, která bránila přístupu ke dveřím. Magická pojistka, která mě i Therona odhodila, alejenom já jsem pocítila její účinek.

Možná se propast takhle chovala právě proto, že já sama jsem magie. Možná narazila na nejbližší osobu, vytáhla z ní zasutévzpomínky a  zuřivě odrazila moji magii. Ale Theron není Ziman, jak jsem na něho mohla mít vliv? Nebo jsem to už nebyla úplně já, když bariéra zareagovala na moji magii? Ať to bylo cokoli, ať byl důvod jakýkoli, byla to jen jiskřička v tomhle požáru hrůzy.

„Ať je tam dole jakákoli magie, nemůžeme se jí dotknout,“prohlásím.

Theron na mě vytřeští oči, jako kdyby tohle bylo to poslední, co by ode mě čekal.

„Tady, má královno, vypij to.“ Sir mi podává pohár vody.Odstrčím ho.

„Našli jsme magickou propast,“ řeknu a snažím se, abych sinalno uvědomovala a cítila, co říkám. „Chrání ji nějaká bariéra. Tu bariéru nesmíme zničit. Jestli se dostaneme k magii, jestli sedostane ke všem...“

Theron přiskočí blíž k posteli. „Přesně tohle se musí stát.“

Zaváhám. V  duchu ho vidím, jak se svíjí na podlaze Angrovy kobky. Byla to skutečnost?

Hannah. Opatrně se myšlenkou dotknu své magie. Bylo to...

V prsou mi zajiskří chlad. Tak je to vždycky, když se dotýkám magie, ale ta obvykle vzplane a zase pohasne. Tentokrát neutichá.

Vzpíná se, žene se mými údy, krouží tělem a  nabírá rychlost a sílu, aby mohla vyletět ven. Zakloním se a udeřím se o stěnu za postelí.

Ne, křičím v duchu. DOST!

Neposlouchá. Aspoň ne včas. Vylétne z mého těla jen těsně před tím, než do ní vložím svoji vůli, a vnoří se do... koho? Kam?

Do Sira.

Vyskočí a  hekne, jako kdyby dostal jílcem meče do žaludku. „Co...“ zachrčí. „Cos to...“

Couvá, boty mu kloužou po prknech podlahy, dokud nenarazí

na dveře. Sevře kliku, ale místo aby s ní otočil, vylomí ji a celýmechanismus se vysype na podlahu.

Vyskočím z postele.

Sir vytrhne dveře ze závěsů.

Ne... to já jsem mu tohle udělala.

Padnu zpátky na postel. Už dřív jsem viděla, jak magie dává lidem sílu, ale aby vydrželi celodenní dřinu, ne rozbíjeli dveře. A vždycky účinkovala tak, jak měla. Nedala se ovládat, ale dělala to, co moji lidé potřebovali.

Co se to stalo?

Sir si protáhne ruce a tázavě se na mě zadívá. „Proč jsi toudělala, má královno?“

Potřesu hlavou. „Nechtěla jsem. To ta magie tam u bariéry se mnou něco udělala... necítím se... správně.“

V prsou cítím strašný chlad. Srdce mám z ledu, údy ze sněhu, mám pocit, že vydechuju oblaka páry. Dřív bývala magie jenprobuzená, ale teď je... nespoutaná.

Sir se opatrně přiblíží. „Přijdeme na to, má královno. Pošleme tam dolů někoho, kdo není spojený s královským zdrojem.“

Znovu vyskočím z  postele. „Ne, je to příliš nebezpečné. Nikdo tam dolů nesmí.“

„Našli jsme to, Meiro,“ ozve se Theron přiškrceným hlasem. „Konečně jsme našli magickou propast, a ty ji ani nechcešprozkoumat? Svět takovou sílu neviděl celá staletí. Představ si, kolik dobrého bychom s ní mohli dokázat!“

„A představ si, kolik zla!“ vykřiknu. Nemůžu potlačit svéobavy. „Viděls, co jsem právě udělala? Moje magie mohla ublížit Sirovi! A ty chceš ještě víc? I kdybychom se k ní dostali, svět nepřijme magii, jak chceš ty. Ty věříš, že tvůj otec využije víc magie pro dobro?Možná v očích Cordellu, ale jaký to bude mít dopad na moje království?“

Theron odloží nezapálenou svíčku a sirky a přistoupí blíž. „Svět to potřebuje,“ prohlásí. „Můj otec není jediný, kdo má nějaképlány. Můžeme se postarat, aby z té magie měli užitek všichni. Všichni z tvého lidu by mohli mít svoji vlastní magii, měli by sílu odvrátit jakýkoli útok podobný tomu Angrovu.“

„Neříkej otci, že jsme to našli,“ prosím ho. „Vím, proč se Angry bojíš, ale jsme silnější než on. Nejsi jako on.“

Theron přimhouří oči a tázavě se na mě zadívá. Čekám, ažpochopí, až vzpomínka vyplave na povrch, ale on jenom zmateněnakloní hlavu.

Nepamatuje si, co mu Angra udělal? Nestalo se to?

Někde v domě se otevřou dveře a dolehnou k nám hlasy.

„Už je vzhůru?“ ptá se Nessa.

„Co to máte s dveřmi?“ zašvitoří Dendera, když vejdou do pokoje.

Zatímco se Sir, Nessa a Dendera spolu tiše baví, přitočím se k  Theronovi a  polohlasem řeknu: „Prosím, neříkej to Noamovi.“

„Moji muži to viděli taky. Tvoji lidé vědí, že jsme to našli.Nakonec se to stejně dozví.“

„Dole bylo jen pár tvých mužů a moji lidé budou držet jazyk za zuby. Prosím, Therone. Dej mi jenom čas, abych vymyslela, co dál.“

Theron mlčí a mně se svírá srdce.

„Mluvilas ze spaní, vypadalo to, že jsi vyděšená,“ řekne nakonec.

Nesouhlasil s ničím. Jen změnil téma.

„Zdálo se mi o Angrovi. A o tobě.“ Zaváhám, protože nechci, aby moje slova byla kladivem a on porcelánovou vázou. „V Abrilu.“

Theron se ode mě odvrátí.

„Byl to jen sen,“ snažím se to zlehčit.

Chytne mě za ruku, všechny svaly má napjaté.

„Moc si toho nepamatuju,“ zašeptá. Každé slovo má tíhu tříměsíců mlčení. „Vypadly mi... celé dny. Ale pamatuju si, že mi Angra říkal, co udělá s tebou. Co chtěl, aby Herod...“ Hlas se mu zlomí. „Vím, že v Abrilu na mě Angra použil magii. Nemělo by to být možné, protože královské zdroje nemohou ovlivnit lidi z jinéhokrálovství. Jestli existuje nějaká mocnější magie, potřebujeme obranu.“

Obejmu ho, ale přes všechnu jeho bolest a moje vzpomínky na Angrovo kruté mučení nemůžu souhlasit s  tím, co Theron chce.

„Pak je ještě důležitější, aby ty dveře zůstaly zavřené. Při zneužití by ta magie mohla podpořit právě tu magii, které se bojíš.“

Ušklíbne se. Nepřesvědčila jsem ho, ale v té chvíli ke mněpřiběhne Nessa.

„Jak je ti, má královno?“

Neptá se, co se stalo, ani na nic ohledně dolu. Předpokládám, že s tím ji seznámil Sir. Conall a Garrigan se postavili na stráž a Sir řekl něco o tom, že jde zkontrolovat Finna a Greera. Nezůstane, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Jen řekne Dendeře, aby dohlédla na to, ať odpočívám.

Nedočkám se od něho žádné pomoci. Ani od Therona, který taky odchází. Chci jít za ním, ale Dendera mě nemilosrdně uloží to postele. Theron si toho ani nevšimne a beze slova odchází. Co jsem vůbec čekala, že řekne? Co mohl dělat?

Mohl mi pomoct. Mohl zůstat a pomoct mi vypořádat se... se vším.

Ne... Theron je zlomený, a to kvůli mně. Protože mě přišelzachránit. Viděla jsem, čím prošel, nebo aspoň čím možná prošel.Protože si to sám nepamatuje, není způsob, jak zjistit, jestli se to, co jsem viděla, stalo, nebo nestalo. Nemusí mi pomáhat. Já musímpomoct jemu. Mám lidi, kteří mohou...

Náhle si něco uvědomím.

Hannah neodpověděla. V okamžiku, když jsem ji volala,vytryskla magie.

Moc nechybí a zavolám ji znovu, ale sevře se mi hruď a jánemohu odtrhnout pohled od třísek dveří, které Nessa zametá do rohu. Naše spojení bylo vždycky záhadné. Možná je ta bariéra přerušila. Chlad ve mně pulzuje, jako kdyby vycítil moje rozpaky, jako kdyby věděl, že jsem jen krůček od rozdmýchání své magie.

Já se toho bojím. Ale své magie bych se bát neměla. Teď, když jsme nalezli propast...

Nesmím se bát ničeho.

4

Mather

„Kryj se!“

Matherův meč proťal vzduch jen okamžik po jeho výkřiku, ale jakmile mu slova splynula ze  rtů, věděl, jak tenhle souboj skončí. Jeho protivník zakopne na nerovné podlaze stodoly, uvědomí sisvoji chybu, pokusí se ji přehnaně napravit a skončí na zádechs Matherovým dřevěným mečem přitisknutým pod klíční kostí.

O pár vteřin muž na podlaze zamžoural na Mathera.„Omlouvám se, můj pane,“ zamumlal, zvedl se a podal meč dalšímu v řadě.

Mather oddechoval a pozoroval bílá oblaka páry v odpoledním vzduchu. Aspoň že jeho poslední protivník byl jeho věku, mladík jménem Philip. Byla to příjemná změna po starých mužích, kteří se na něho dívali se směsí strachu a zoufalého odhodlání.

Ze všech Zimanů, osvobozených z pracovních táborů, jen šest set dřív žilo v Jannuari. Dvě stě jich pocházelo ze západní části Zimy, sedm stovek z centrálních lesů a jenom sto padesát ze severního podhůří Klarynu. Do hlavního města se vrátily o něco málo víc než tři čtvrtiny bývalých otroků. Ostatní nesnesli pohled na své válkou zničené domovy a už před třemi měsíci se rozptýlili do dosudneobydlených a neznámých částí Zimy.

Sladký sníh na výsostech. Mather nemohl uvěřit, že už uběhlotolik času. Je možné, že už jsou to tři měsíce, co se vrátili do Jannuari?

Tři měsíce od bitvy u Abrilu, kde zlomil Angrův zdroj a král Jara

zemřel. Tři měsíce svobody.

A necelý měsíc od chvíle, kdy William, Meira a další odjelik dolům na jihu. Každou hodinou, minutou by měli přijet spolus Noamem, který se vrací z  jedné ze svých až příliš krátkých návštěv

Bithaje. Král Cordellu zase nakráčí do hlavního města Zimy jako

nastrojený, nadutý parchant a sebere všechno bohatství, kteréZimané zatím nashromáždili.

Zachrastila zbroj a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist